Pravěká historie Hostýna

Transkript

1 Pravěká historie Hostýna Dějiny místa sahají do šerého dávnověku. Pomineme-li ojedinělé nálezy ze starší a mladší doby kamenné, doklady pro nejstarší osídlení spadají do nejmladší fáze doby bronzové vznik ostrožného hradiště z období kultury lidu popelnicových polí. Na temeni hory se nachází pod vrstvami naší současné historie staré keltské oppidum. Založili jej zde v posledním století před změnou letopočtu západní Keltové (Galové) první bezpečně známé etnikum na našem území. Výzkumy potvrdily domněnku, že Hostýn byl (po Starém Hradisku u Protivanova) druhým keltským oppidem na Moravě. Dobový nákres půdorysu hostýnského hradiska A - stará hlavní vrata B - novější průlom ke straně rusavské C - železná brána F - nejvyšší bod Hostýna H, I - novější průlomy K - kaplička nad svatou vodou L - zbytky kaple ze 17. stol. nyní kaple sv. Jana Sarkandera M - studna N - prohlubiny vodou naplněné Celý vrchol Hostýna byl ohrazen valy, jejichž zbytky ještě dnes místy dosahují výšky až 10 m, se základy širokými 15 až 20 m. Pravěké těleso valu zhotovené z hlíny, kamení, písku a popela je přerušované dvěma zřetelnými branami, Slavkovskou (název pochází od vesnice Slavkova pod Hostýnem při úpatí hory) a Železnou, a třemi menšími průkopy. Plocha hradiště má ledvinový tvar o rozloze necelých 20 ha, délka valu je 1800 m. Mohutné valy, jež zde Keltové našli po předchozích kulturách, sami ještě zpevnili, a tak mohli kontrolovat velký úsek důležité pohybové cesty, zvané Jantarová, která vedla od Středozemního moře Moravskou branou do povodí Odry a Visly k Baltu. O tom, že Jantarová

2 cesta šla kolem Hostýna svědčí z roku 1938 nález velkého pokladu ozdob a mincí evropských, byzantských i arabských z doby okolo roku 1010 na kopci Strážné u Kelče. Nepřítomnost hrobů na Hostýně svědčí o tom, že hradisko nebylo nikdy trvale osídleno, že mělo pouze účel vojenský, obranný a strážní. Proto zde není ani mnoho nálezů. Přesto z této lokality pochází řada výrazných bronzových předmětů (fragment spony, hrbolkovitý náramek, nůž, duté dláto, knoflík, kopí a čtyři galské šípy). Nejcennější nález na Hostýně se poštěstil Dr. Karlu Ludikovskému. Byl to sklad 12 železných kos, uložených pod mlýnským kamenem (žernovem). Drobné nalezené železné předměty šídla a hřeby také pocházejí z galského inventáře. Největší část nálezů tvoří keramika (slezská, plátěnická a velmi hojná stradonická, vyráběná na kruhu) získaná v letech stavební činnosti stavby poutního domu a silnice. Osud předmětů, které byly nalezeny ještě před založením starého hostýnského muzea, je většinou neznámý. Týká se hlavně všech mincí, které byly doloženy písemnými prameny a spolehlivým popisem. V roce 1876 byly např. nalezeny dvě zlaté keltské duhovky, z nichž jednu získal tehdejší majitel hostýnského kopce baron Laudon. Zlatá mince bójské ražby se našla na Hostýně ještě v roce Její průměr je asi 1 cm a váží přibližně osminku základní keltské mince. Na líci je vyraženo slunce a na zadní straně tři body. Četné nálezy ze soukromých sbírek přešly do moravských muzeí. Prvním badatelem, který se podrobněji zabýval hostýnským hradištěm, byl moravský historiograf, rajhradský benediktin Dr. Beda Dudík ( ), který si se svými bratry jako vůbec první změřil, zakreslil a popsal toto rozsáhlé, místy hustým lesem zarostlé území na temeni Hostýna. První rozsáhlejší a systematický výzkum hostýnského hradiska provedl v letech 1970 až 1978 archeolog Dr. Karel Ludikovský ( ). O jménu Hostýn nemáme přesné historické záznamy. Podle Ptolemaiovy mapy Evropy z 2. století po Kristu, která má jen několik místních názvů a naznačuje spíše jen směr starověkých cest, ztotožňují někteří dějepisci jméno Karrodunum na našem území s moravským Hostýnem. První zachovalý zápis s názvem Bystřice pod Hostýnem je však až z roku 1544, kdy se jméno Hostýn poprvé připomíná. Tataři na Moravě v roce 1241 Otázka, kudy se uvedený mongolský útok bral, jak dlouho trval a jaký byl jeho průběh a výsledky, zaměstnávala odborné kruhy hlavně v třicátých letech minulého století a vedla k nahození dalších problémů : někdy užitečných, jindy zbytečných. K těm druhým zde zaujmeme své stanovisko. Půjde ovšem zejména o historickou hodnověrnost RK, jehož nejdelší a dle úsudku mnohých i nejcennější píseň "Jaroslav" (ze Šternberka) je tu pramenem nejstarším a přes básnickou obraznost i nejdůležitějším.

3 Důvodů, proč se ohromná mongolská armáda, jízdní oddíly v počtu přes půl milionu mužů vydala na dobyvatelskou cestu na západ, bylo několik. Předně tu plnili Tataři politický odkaz velkého Čingis-chána, který tento pochod ve své závěti poručil; byla tu i snaha získat nová území, nová pastviště; své sehrála i moslimská nenávist ke křesťanskému světu. Konečně je třeba se zmínit o lidových pověstech, jež mluvily o důvodech čistě osobních (epických) : byla to prý pomsta za zákeřné usmrcení tatarské princezny nebo několik princezen na některém místě v západních zemích. Tato událost byla lokalisována různě a také průvodní okolnosti jsou vždy jiné. O věci je obsáhlejší zmínka též v Jaroslavu, za vrahy a lupiče jsou tu označeni Němci. Tatarské tažení začalo i pokračovalo velkými úspěchy. Nejdříve to bylo vítězství u řeky Kalky poblíže Azovského moře v roce 1223; následovalo dobytí Rjazaně a podmanění dvou ruských území a uvalení daní na ně, totiž Kyjeva a Vladiměře nad Klamzou, později přejmenované na Novgorod. Poté se nájezdníci "hnuli na pravou stranu", jak se praví v RK, překonali statečný uherský odpor a "rozložili se v Polsku" (bitva u Lehenice). Podtrháváme zde události, které jsou v RK buď podrobněji nebo aspoň zběžně popsány a prozrazují, jak dobře byl informován pěvec, který, jak sám poznamenává ("srážajevě straně obě" = srážíme se obě strany, totiž vojska z Čech a z Moravy) sám se některých bojů účastnil. Poměry byly tehdy v Evropě značně rozhárané, feudálové se svářili mezi sebou i s papežstvím a také český král Václav První byl v nepřátelském poměru se svým synem Přemyslem, později Přemyslem Otakarem Druhým. Nebezpečí hrozící západnímu světu bylo tedy skutečně hrozivé. Zejména Morava, do níž Tataři během letních měsíců roku 1241 vtrhli, byla odkázána sama na sebe až na osm tisíc mužů, které jí král poslal na pomoc pod vedením Jaroslava ze Šternberka. Sám dal zřídit záseky u průchodních cest českými horami, takže si jimi tatarská jízda netroufala pronikat. Snad jen nepatrné skupiny do Čech přece jen vnikly. Patrně tu působila také výstraha, kterou obdržel Kublaj chán (není to osobní jméno, ale označení panovnické hodnosti), že se nemusí v Evropě nikoho bát kromě českého krále! Tak o tom mluví Dalimil, jenž se také zmiňuje o tatarských vyzvědačích (zpytácích), kteří předem prozkoumali poměry v zemích, jež byly ve směru tatarského náporu. Podotýkáme ještě, že onen směr útoku "v pravou stranu" lze vykládat dvojím způsobem. Buď tu pěvec nazírá ze svého stanoviska nebo má na mysli středověký způsob kreslení map, jež měly po levé straně východ, po pravé západ. Tak neb onak tu jde o směr západní. Na Moravu ale vnikli Tataři od severu, od Odry a Otmuchova přes Holasovicko Nízkým Jeseníkem. Mezi lokalitami, jež byly zpustošeny nebo aspoň poškozeny, se jmenují : Holasovice, Oldřichov, Kravařsko, Ostravsko, Místek, Příbor, hora Kotouč (nelze nevěřit

4 zprávám, že v těchto místech domácí obyvatelé protrhli hráze rybníků a Tatary doslovně vytopili ze svého území; proto konány pouti na uvedený vrch obdobně jako na Hostýn). Dále se staly tatarskou kořistí Hradec u Opavy, částečně Opava, Přerov, Hustopeče, Rokytnice; Staré Město u Bruntálu, Bruntál, Horní Benešov, Suchá Rudná; Litovel, Jevíčko, Zábrdovice, Rajhrad, Šumvald, Uničov, Úsobrno, Křenová, Bohuňov, Maloměřice, Křtiny, Nový Hrad u Adamova, Klobouky u Brna, Šlapanice, Dolní Vilémovice, Tišnov, Doubravník, Rysov, Kojetín, Tovačovsko... O těchto dějích nás zpravují mimo jiné i domnělá "Tatarská falsa" Ant. Bočka, považovaného někdy za jakéhosi Hankova padělatelského dvojníka. Je však několik důvodů, proč je toto nařčení nutno odmítnout. Především se tatarský vpád udál zhruba ve směru starých obchodních cest - t.zv. Jantarové a do ní ústící Krakovské stezky; je dále známo, že některé z výše uvedených obcí zanikly po tatarském vpádu vůbec, kdežto jiné byly obdařeny od královské komory různými finančními úlevami a "dotacemi", jak bychom dnes řekli, aby se vzpamatovaly; důležité je i to, že se staré zprávy nezmiňují o lokalitách jízdnímu vojsku nepřístupných a tedy nepoškozených, totiž o oblastech Hrubého Jeseníku, západní a jihozápadní Vysočiny, Beskyd, Moravského Krasu, Moravskotřebovska a Drahanovské plošiny. Jistě nelze ani zcela zavrhovat lidové podání a některé další relikty, jež se na Moravě uchovaly po dlouhá staletí, ač jejich původ kladou naši odpůrci do století teprve sedmnáctého (do šedesátých let, jak o tom bude ještě řeč). Máme na mysli rostlinu zvanou Fagopyrum tataricum, pohanku, starým Slovanům neznámou; "tatar", pojmenování mrskačky, velikonoční pomlázky; obec Bezuchov, upomínající na barbarský zvyk, že tataři uřezávali padlým nepřátelům uši a posílali je v pytlích svému vládci na znamení vítězství. Také o tom mluví RK, že "Tatařín ucho odstřihl" křesťanskému vojínovi. Hlavními bojišti té doby ovšem byly Hostýn a Olomouc. O zbožné tradici uvedené hory se rozvinul počátkem třicátých let tohoto století prudký spor. Odpůrci tvrdili a snad tvrdí dosud (Šebánek, Flajšhans, Novotný a další), že pobožnosti na tomto vrchu počaly teprve v šedesátých letech sedmnáctého století a že vše ostatní je umělá archaisace, která jde na vrub protireformace a jezuitů; že jsou to výmysly hlavně Balbínovy, že účelem zavedení poutí bylo zvýšení církevních příjmů atd.; šlo přitom samozřejmě též o "poslední útok na zničené již tvrze RZ a RK", jak to s ironickým podtónem vyjádřil vedoucí rukopisné obrany v té době F.Mareš. Mnohé z námitek vyvrátil zde též A.Neumann, ač se od otázky Rukopisů distancoval, a J.Pekař, který je neuznával vůbec. Poukázali zejména na chronologické nesrovnalosti, jichž se oponenti při datování dopouštěli; na staré zprávy, jež hovoří o pobožnostech, konaných na Hostýně již o čtyři sta let dříve; na to, že pouti nepřinášely duchovenstvu žádný zisk, ale spíše zvýšené náklady; a konečně na přísnou jezuitskou censuru, která by naprosto nedovolila Balbínovi, aby si cokoli vymýšlel. Dovodili též, že mariánská úcta je cosi velmi starého. Nelze nevyslovit podezření, že celý tento útok na hostýnskou tradici se udál z jiných důvodů než z úsilí o vědeckou pravdu. Svědčí o tom třeba Flajšhansův "překlad" Balbínova slova "restituit" = "vybudoval", ač je to samozřejmě "obnovil". Jde totiž o pozdější restauraci hostýnské kaple, o níž se zmiňuje RK a jež stála na vrchu pravděpodobně od nepaměti, protože si nelze představit tak starobylý objekt bez nějaké náboženské stavby. Odpůrci si mnohdy Jaroslava ani řádně nepřečetli a tím vznikla jejich tvrzení, že "autor" RK krajinu, kterou popisuje, detailně neznal, že si zmýlil s Hostýnem sv. Kopeček u Olomouce aj. To jsou hrubé omyly, neboť opak lze dokázat těmito několika postřehy: z Hostýna je výborný rozhled na všechny strany, jak i sama píseň říká slovy, že tábor (t.j. jízdní voje) Tatarů se prostíral "do nedozíráma daleka". Od Hostýna, který je v písni charakterisován jako "chlumek", je třeba odlišit chlum, správněji zřejmě Chlum, vzdálený od Hostýna tři kilometry na západ a obklopený Tatary "kolkol" (Hostýn sám totiž nelze dobře takto obemknout). Mezi oběma kopci je vrch Bedlina, na němž asi stanoval tatarský vůdce;

5 tamní lid dosud mluví v těchto souvislostech o tatarských vrších. "Padělatel" by byl musil vědět i to, že hostýnské valy jsou z doby nadmíru staré. Píseň o nich mluví jako o "zakopaných náspech", které obránci ještě "navršili", tedy zpevnili. Takto je nutno chápat aorist "vrhú" z Jaroslava. Nadmíru důležitým svědectvím o pravdě i pravosti je to, že "Matka Boží" (nikoli "Panna Maria") zde nevystupuje jako "Fulminatrix" -- bleskometná a že ani pramen tu nevytryskl ze země zázračně, byv jen "oživen" prudkým deštěm. V tom je nadmíru cenný důkaz pravosti, protože je skrytý: Bůh nebo bozi mohou epickým hrdinům "dodávat chrabrosti" nebo "vyslyšet jejich prosby a motlitby", ale vítězství si musí vybojovat vlastním přičiněním smrtelní lidé. Tato myšlenková náplň všech herojských písní je v Jaroslavu i v celém RK plně zachována. Všimněme si dále : vojsko křesťanů, ustupující v sevřených řadách na Hostýn, je hustě semknuto a kryje so dlouhými kopími. Takový klín je tu přesně vylíčen; je vynálezem pravděpodobně již Filipa Makedonského ze 4. století př. Kr. Příznačný je též ohlušující křik útočících Tatarů, který jim byl válečným zákoníkem přímo předepsán, a jejich zvlášť veliký strach před blesky a hromy (před ohnivým drakem), jenž do značné míry vysvětluje pohromu, která nájezdníky u Hostýna postihla. Na závěr a jako dějové finále líčí pěvec vítězný boj u Olomouce. Naši odpůrci stále opakují, že se tu neudálo buď nic nebo jen cosi bezvýznamného; Dalimil ve své kronice říká, že tu Tataři "ztratili svého kralevice", totiž Kublajevice z RK, a to se stěží mohlo stát jinak než v bitvě. Mimo to máme svědectví z jiného textu, Paměti Přibyslavské, že Tataři byli od Olomouce zahnáni. Čtenář těchto řádků se jistě dovtípí, co udělali naši odpůrci s listem, na němž je tato zpráva zaznamenána : prohlásili jej za falsum podle obvyklé a bohužel většinou osvědčené metody! V zájmu spravedlnosti však dodáváme, že Z. Fiala s tímto názorem nesouhlasil (podle Ivanovova svědectví), ač své mínění pronesl dosti váhavě. Olomouc byla Tatary obležena, bránila se houževnatě, ale byla by podlehla přesile, kdyby nebylo snad až šíleně odvážného útoku Jaroslavova, který v nejhorší chvíli přispěchal se svou armádou ku pomoci a v osobním souboji Kublajevice usmrtil. Vůdcův skon měl na Mongoly zpravidla těžké psychologické účinky; proto byli uchváceni panikou a od Olomouce uprchli, rozutíkali se všemi směry. To je stručný obsah závěru písně. Rozumí se, že také Jaroslavův čin, ba i jeho existence jako jednoho z nejvýznamějších členů rodu Šternberků byly zpochybňovány. Máme však k dispozici rozvětvený rodokmen této šlechty, víme, že Jaroslav, nazývaný někdy Velikým, měl tři dcery a že zemřel v roce Životopisná data jsou doložena množstvím zpráv, byť mladších. Zde lze připomenout i prameny archeologické a umělecké: Jaroslavův náhrobek, jenž byl až do požáru v roce 1689 umístěn u sv. Anežky Přemyslovny v Praze. Poté převezen do Zásmuk na šternberském panství. Jaroslavův vzhled jako by přesně odpovídal líčení podané písní o něm : jeví se nám tu jako chrabrý muž, ale i jako rozvážný vojevůdce (velebyster věhlas = bystrý rozum), snad trochu popudlivý, náchylný ke hněvu, chápeme-li správně výraz "jarota", jež mu "plála ze žhavých zraků". Jak veliký význam mělo olomoucké vítězství, zatím nevíme. Mohla to být skutečně menší srážka zveličená pěvcovou obrazností; ale z toho, že tatarská moc se již nedostala dále na západ, usuzují někteří obránci, že šlo o věc velmi závažnou, ne-li rozhodující; že tu byl určen další osud nejen našich zemí, ale možná celé Evropy. Zda tomu bylo tak neb onak nebo zda se spokojíme závěrečnými slovy našeho pěvce, že takto byla zbavena tatarských nepřátel Haná, o tom ať popřemýšlejí objektivní historikové budoucnosti. Poznámka Tato úvaha je výtahem z neobyčejně přesné, a velkou svědomitostí, nestranností a láskou provedené studie archeologa a historika Františka Adámka (Brno), který již bohužel mezi námi není. Je shrnutá do takové stručnosti, jaká jen byla možná.

6 Pravoslavná Rus a tatarskomongolské jho V roce 1237 tatarskomongolské hordy vtrhly za hranice do ruské země. Malá rozdrobená knížectví, vedoucí stále domácí války, nemohla se postavit proti náporu dobyvatelů: v roce 1237 padla Rjazaň, v roce 1238 Vladimír a v roce 1240 Kyjev. Po zpustošení Rusi Tataromongolové pokračovali ve svých výpadech, v roce 1241 byl dobyt Lublin, Sandoměř, Budapešť a v zimě 1241 až 1242 jejich vojska pod vedením Bátú došla k Jaderskému moři. Západní Evropa ve strachu očekávala další vývoj událostí, ale v létě roku 1242 Bátú náhle přerušil tažení a spěšně odtáhl do Nižního Povolží. Mongolové byli pohané a klaněli se mnoha bohům. V hordě nebylo vládnoucího náboženství. Ve své Jasse (kniha zákonů) Čingischán přikazoval ctít a bát se všech bohů, i kdyby ani neexistovali. V hordě se konaly svobodně všechny bohoslužby a chánové sami se zúčastňovali při konání křesťanských, musulmanských a buddhistických obřadů, vážili si duchovenstva všech věr. Ničení ruských svatyň, krutosti na křesťanech v době vpádu na Rus neprotiřečily této náboženské snášenlivosti, ale byly následkem obvyklého aziatského způsobu vedení války. Při okupaci Rusi bylo duchovenstvo osvobozeno od placení daně a církev vůbec dostala větší úlevy. Úryvek z kapitoly "Pravoslavná Rus a tatarskomongolské jho" z krátkého konspektu přednášek pod názvem "Dějiny křesťanství v Rusku", V. L. Zadvornyj, Kolej katolické teologie sv. Tomáše Akvinského, Moskva 1996, str Do češtiny přeložil P. Antonín Vedral SJ Byli Tataři na Moravě? Touto otázkou se zabývalo v šedesátých letech mnoho historiků a hlavně novináři se snažili zlehčit a znevážit Svatý Hostýn. Mému otci se přihodila v první světové válce následující událost. Jako zajatec pracoval v Kyjevě na Ukrajině v textilní továrně. Setkal se tam s carským důstojníkem. Ten když zjistil, že otec pochází z Moravy, tak mu řekl, že on je tatarské národnosti a že u nich doma se vypráví z pokolení na pokolení, že jejich předkové byli v dávných dobách poraženi na Moravě. Podle historických záznamů byla bitva s Tatary na Moravě v roce 1241 a u Tatarů se tato událost uchovala v ústním podání až do těchto časů. Jakub Šťastný, Svatobořice - Mistřín

7 Historie Hostýna jako poutního místa Mezi stovkami poutních míst v Evropě i jinde ve světě stěží najdeme obraz podobný hostýnskému Matka Boží s blesky. Na jeho jedinečnost poukázal při své první návštěvě Svatého Hostýna v roce 1991 tehdejší apoštolský nuncius v České republice arcibiskup Giovanni Coppa: Když jsem uviděl obraz Panny, byl jsem nesmírně překvapen. Viděl jsem tuto Madonu již několik let předtím. Ve Střední Americe, na nunciatuře v San Salvadoru. Byl tam velký obraz, který vévodil v nádherném salonu. Nikdo mně však nedovedl říci, co obraz představuje a proč Panna Maria drží ve svém náručí dítě Ježíše, znázorněné, jak metá svýma maličkýma rukama ohromné blesky. Myslel jsem, že obraz znamená, že svatá Bohorodička chce zabránit svému malému Synáčkovi, aby vrhal svůj hněv na hříšné lidstvo. Až zde je mi všechno jasné V poutní bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně stojí nad hlavním oltářem socha Panny Marie v životní velikosti s Ježíškem, který metá blesky, určené Tatarům zobrazeným dole. Tito krutí nájezdníci na počátku 13. století ohrožovali Evropu a v roce 1241 vpadli také na Moravu, kde vraždili a drancovali. Lidé hledali pro sebe a svůj nejskromnější majetek útočiště v lesích a na horách. Podle starobylého podání byli ti, kdo se uchýlili na Hostýn, zachráněni přímluvou Panny Marie, která bleskem zapálila ležení divokých nájezdníků. Záchrana byla připisována Matce Boží, jejíž úctu šířili na Moravě sv. Cyril a Metoděj. Podle legendy došli také na Hostýn a zde rozmetali pohanské obětiště a postavili mariánskou kapli. Hostýnský zázrak zaznamenal poprvé Bohuslav Balbín v Dodatcích k dílu Diva Montis Sancti z roku V díle Jiřího Crugeria Sacri pulveres z roku 1669 čteme, že lidé zachráněni při tatarském vpádu postavili z vděčnosti na hostýnském vrchu sochu Panny Marie Ochranitelky. Básní Josefa Lindy Jaroslav v Rukopisu královédvorském (1819) dostalo se pověsti největšího rozšíření, Hostýn se stal posvátnou horou českého národa. O dřevěné kapli na Hostýně máme zprávy z druhé poloviny 16. století, kdy ji zřejmě nechal postavit tehdejší majitel bystřického panství Burian Žabka z Limberka pro havíře, kteří zde pro něho měli dolovat železo a stříbro. Při odpovědi na otázku stáří první zděné mariánské kaple, k níž se začalo putovat, je třeba vyjít ze záznamu generální vizitace bystřické farnosti po Bílé hoře, kterou nařídil olomoucký biskup kardinál František Dietrichstein v roce Je to nejstarší listina o poutích na Hostýn, kde se potvrzuje, že na Hostýně je stará svatyně (antiquum templum), k níž dvakrát ročně chodí četná procesí. Další významnou informací o stáří poutního místa na Hostýně je zápis v matrice holešovského děkanství z roku 1672 a protokol o stavu bystřické farnosti z roku 1691, kde se píše o kapličce vybudované na hoře Hostýně ke cti Panny Marie před více než 400 roky.

8 Pohnuté dějiny Hostýna jsou poznamenány osudy a dějinami celé křesťanské Moravy i města Bystřice pod Hostýnem, s nimiž se vždy přímo prolínaly. V roce 1650 nechal majitel panství hrabě Jan Rottal rozšířit tehdy již zděnou hornickou kapli o rozměrech 6 x 4 m na kostelík o velikosti 8 x 6 m ozdobený malou vížkou patrně se zvonem. Poněvadž kostelík už nestačil rostoucímu počtu poutníků, byly k němu přistavěny ještě dvě kaple. Původní obraz Panny Marie Ochranitelky znázorňoval Pannu Marii s korunkou na hlavě, jak oběma rukama rozevírá svůj plášť, pod nímž se ukrývá množství klečících lidí s rukama sepjatýma k prosbě. Tento popis a pozdější vyobrazení je zachyceno ve starých hostýnských písních. Mladší vyobrazení těchto událostí představuje Pannu Marii, jak se vznáší nad Hostýnem, kde jsou rozmístěny hořící nepřátelské stany a prchající Tataři na koních. Pod jedním z těchto starých obrázků je nápis Panna Maryga Hostýnská, gak se od roku 1242 až po rok 1620 uctívala. Obraz nechal zničit v roce 1620 majitel panství, luterán Václav Bítovský z Bítova. Po prohraném povstání proti císaři byl popraven jako jeden z největších rebelů na Moravě a jeho panství dostali Lobkovicové. Za jejich vlády byly poutě na Hostýn obnoveny. Účinnou rekatolizaci však na svém novém panství zahájili teprve Rottalové, kteří panství odkoupili v roce Manželka Jana z Rottalu, Marie, nechala pro hostýnskou kapli pořídit v roce 1655 nový obraz, na němž je znázorněna malbou na lipovém dřevě Panna Maria s Dítětem stojící na půlměsíci. Výjev porážky tatarských vojsk byl zachycen na plastickém reliéfu vytepaném do stříbrného plechu ve spodní části obrazu (autor Bedřich Eisenstein). Tento obraz byl později přenesen do kostela sv. Jiljí v Bystřici pod Hostýnem a později byl nahrazen nynější sochou Panny Marie Svatohostýnské. Hrabě Jan z Rottalu pořídil nadaci pro dva stálé hostýnské kněze. Tuto péči o mariánský Hostýn odkázal svým synům, z nichž František Antonín uskutečnil slib svého otce postavit na Hostýně velkolepý chrám. Historie poutního chrámu Velkolepý chrám se dvěma věžemi z 18. století stojí na místě bývalé malé mariánské kaple. Svou polohou v nadmořské výšce 718 metrů je nejvýše položenou sakrální stavbou na Moravě. I když základní kámen nového kostela byl položen již v roce 1721, jeho dokončení bylo stále oddalováno neklidnými válečnými poměry. Svoji roli zde sehrály také obtížné podmínky spojené s dopravou stavebního materiálu a samozřejmě také tvrdé povětrnostní podmínky. Stavba v barokním slohu trvala plných 27 let a patrně podle projektu kroměřížského architekta italského původu Ignace Cyraniho z Bolleshausu ji realizoval holešovský stavitel Tomáš Šturm.

9 Nový chrám Panny Marie Vítězné a jejího Nanebevzetí slavnostně posvětil 28. července 1748 za účasti 30 tisíc lidí olomoucký biskup a nově jmenovaný kardinál Ferdinand Julius hrabě Troyer. Mariánský obraz, pořízený v roce 1655, přenesli do nového poutního chrámu čtyři děkani okolních děkanátů. Do pravidelného rytmu poutí, procesí a polních prací zasáhl nečekaně 24. září 1769 požár kostela, způsobený bleskem, který svou ničivou silou rozpustil tři ze čtyř zvonů. Hned po opravě však stihla svatyni pohroma daleko horší: císařský výnos z roku 1784 o zákazu všech poutí a zrušení poutních míst. V důsledku toho byl poutní chrám 4. ledna 1787 zrušen a o měsíc později také odsvěcen holešovským děkanem hrabětem Tadeášem Trauttmansdorffem, pozdějším olomouckým arcibiskupem, za doprovodu domaželického faráře Litera. Kostel byl postupně zbaven veškerého vnitřního zařízení a dokonce i střechy, čímž byl určen k likvidaci. Poutní tradice a neochvějná víra však byla u lidu velká, a proto se poutníci spontánně vydávali i k zarůstající ruině. Následovaly nové a zostřené zákazy poutí (1785, 1792). Po napoleonských válkách však už množící se procesí nikdo nezakazoval. V roce 1809 požádala hanácká obec Dubany u Prostějova o úřední povolení na vlastní náklady obnovit chrám a Vodní kapli na Hostýně. Od roku 1840 byly poutě povoleny i úředně. Trvalo dlouho, než se podařilo trosky chrámu restaurovat. O záchranu a opravu hostýnského chrámu se zasloužili především bystřický farář Bernard Reger, rajhradský benediktin Řehoř Wolný a holešovský děkan baron Vincenc Ehrenburg. Finanční dary se začaly postupně shromažďovat již na začátku 19. století. Rozhodujícím impulzem k obnově hostýnského chrámu byla finanční i morální podpora samotného císaře Ferdinanda V. Jak vypadala ruina zrušeného kostela, se dočítáme v historických záznamech. V roce 1812 rostla na klenbě tráva a stromy, zbořenina se začíná pomalu rozpadat. Přesto však svatyně byla ještě bíle vylíčena, ještě zde stála kazatelna, zděný stůl velkého oltáře, boční oltáře byly však jen zčásti poškozeny, kůr zůstal celý O dvaadvacet let později však byla situace daleko horší, jak o ní referuje tehdejší kronikář: Hrůza obcházela člověka, když měl do zbořenin vkročit. Na klenbě nebylo ani kouska malty. Okna a dveře vyloupány a odklizeny V klenbě jsem vypadlou cihlou uviděl oblohu a ty kvádry navenku ještě hojněji vylámané a zeď začernanou od ohňů jako v kovárně. Kde byl hlavní oltář, naznačoval jen velký kámen, vedle něhož vyrůstala na rumech kostela břízka A právě na těchto troskách byla v polovině 19. století mariánská svatyně na Hostýně obnovena.

10 Vlastní obnova byla zahájena na jaře 1841 u příležitosti 600. výročí hostýnského zázraku a trvala dlouho, celé půlstoletí. Během krátké doby byl postupně zrestaurován interiér s hlavním oltářem a novou mariánskou sochou, takže již 2. července 1845 mohl rajhradský opat Viktor Šlosar benedikovat opravený chrám. Zájem o obnovené poutní místo projevil sám olomoucký arcibiskup kardinál Bedřich Fürstenberg, který sem dvakrát zavítal (1855, 1878). Hostýn se opět stává cílem nesčetných poutníků. Chyběla však pro ně duchovní správa. Proto od roku 1881 sem o nedělích a v poutním období chodíval sloužit bohoslužby kněz z Bystřice. V tomtéž roce inicioval příborský kaplan P. Antonín Cyril Stojan založení spolku Družstvo svatohostýnské, jehož cílem bylo vybudovat na Hostýně pomocí sbírek klášter pro řeholní kněze. V roce 1885 byl postaven nový řeholní dům, o dva roky později přišli na Hostýn první jezuité superior P. Jan Nepomuk Cibulka, P. František Xaver Zimmerhackel a laický bratr Jan Houf. Podle dohody s kardinálem Fürstenbergem a jezuitským řádem však zde pobývali pouze v poutním období (od 4. neděle po Velikonocích do 2. neděle říjnové). Podřízeni byli bystřickému faráři. Při svém příchodu na Hostýn popsal P. Zimmerhackel celý areál takto: Stál tu chrám, před ním sochy sv. Cyrila a Metoděje, kaplanka s jižním ambitem, klášteřík, hospoda, četné krámky, z nichž některé skoro u kostela stály, kaple sv. Jiljí bez pořádné střechy a sešlými zdmi, vedle ní severní ambit, který byl už tak rozpadlý, že strměly kusy zdí jako sloupy vzhůru. První hostýnští jezuité ihned zahájili rozsáhlé stavební úpravy poutního místa, hlavně však kostela. Současně s opravami chrámu bylo zapotřebí opravit i ambity. Kvůli zateplení kamenných prostor nechal P. Cibulka otevřené ambity uzavřít, zastřešit a opatřil je dřevěnými podlahami i stropy, takže v roce 1891 už mohly opět sloužit jako noclehárny. Tovaryšstvo Ježíšovo přivedlo před první světovou válkou poutní místo k nebývalému rozkvětu. Obnovenou hostýnskou svatyni slavnostně posvětil 15. srpna 1891 za nemocného olomouckého arcibiskupa kardinála Bedřicha Fürstenberga brněnský biskup František Saleský Bauer. Obrovská účast věřících v den svěcení byla odhadnuta na sto tisíc. Tohoto slavného roku bylo napočítáno přibližně 440 průvodů, které připutovaly na Hostýn. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie v roce 1895 přinesl v krásném starožitném relikviáři olomoucký arcibiskup ThDr. Theodor Kohn ostatky bl. Jana Sarkandra, které po dlouhá léta byly uloženy na oltáři sv. Valentina. Další mimořádnou událostí na Svatém Hostýně byla návštěva císaře Františka Josefa I., který při příležitosti čtyřdenních manévrů rakousko-uherské armády navštívil naše poutní místo 1. září 1897.

11 Vlastní chrám má centrální, půdorysně orientovanou dispozici elipsovitého tvaru s osami 40,5 a 30,5 m. Vnitřek chrámu tvoří elipsovitý válec oddělený římsou, sedmi okny a prosvětlenou kopulí. Oválný půdorys chrámové lodě je rozčleněn a rozšířen o prostory vchodů a oltářů. Střecha kostela je vytvořena mohutnou helmicí, dvě věže postavené kose překrývají jednoduché jehlancové střechy se skosenými hranami. Dominantou průčelí je mozaikový obraz Panny Marie Svatohostýnské z roku 1912 (o ploše 26 metrů čtverečních, složený z 260 tisíc barevných kamínků). Jeho autorem je malíř Viktor Foerster (bratr hudebního skladatele J. B. Foerstra). Nad obrazem je nápis: ZŮSTAŇ MATKOU LIDU SVÉMU. Masivní hlavní vstupní dveře do kostela, zhotovené v roce 1933 v Hradci Králové, jsou ozdobeny šesti bronzovými čtvercovými poli s monogramy IHS a MARIA a čtyřmi reliéfy českých světců (sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Ludmila a sv. Hedvika), zhotovené brněnským sochařem Josefem Axmanem (1935). Historie Matice svatohostýnské Matice svatohostýnská jako občanské sdružení je po Orlu druhou největší křesťanskou organizací v České republice. Byla ustavena v roce 1895 jako nástupní organizace Družstva svatohostýnského. Svatý Hostýn byl starodávným vyhledávaným poutním místem. Neměl však podporu farností jako jiné kostely, ani se na něj nevztahovaly patronátní povinnosti bystřické vrchnosti. Vzhledem k rostoucímu počtu poutníků se stále více ozývala potřeba stálé duchovní správy a jejího plného zabezpečení. Z iniciativy dvou příborských kaplanů, ThDr. Jana Schneidera a P. Antonína Cyrila Stojana, vzniklo v roce 1881 Družstvo svatohostýnské s cílem vybudovat pomocí sbírek na Hostýně klášter a vydržovat řádové kněze. Od té doby je Stojanovo jméno až do jeho smrti v roce 1923 nerozlučně spojeno se Svatým Hostýnem. Právě jemu patří hlavní podíl na duchovním i hmotném rozvoji nejznámějšího poutního místa na Moravě. Starostou Družstva svatohostýnského se stal kojetínský farář a pozdější olomoucký kanovník hrabě Anatol d Orsay, jednatelem P. Antonín Cyril Stojan, pokladníkem ThDr. Jan Schneider. Stojan rozeslal přes sto tisíc prosebných dopisů, především duchovenstvu, ve kterých žádá o pomoc při budování kláštera. Pro Hostýn nastal zásadní obrat v jeho novodobé historii. Majitel panství Arnošt Laudon povolil v roce 1883 stavbu obydlí pro řeholníky, která byla během dvou let dokončena. Tím byla otevřena i cesta pro zřízení trvalé duchovní správy. Rostoucí popularita Hostýna jako poutního místa i vhodného a příjemného prostředí pro rekreaci a výlety začala lákat i ziskuchtivé podnikatele, kteří vytušili v tomto příjemném prostředí ideální možnost komerčního využití. Aby se předešlo nevhodným zásahům do hostýnského areálu, vznikla v roce 1895 z popudu P. Jana Cibulky a P. Antonína Cyrila Stojana Matice svatohostýnská, která navázala na Družstvo svatohostýnské, které bylo volným sdružením bez stanov. Tento nový spolek s pevnými stanovami, schválený

12 olomouckým arcibiskupem ThDr. Theodorem Kohnem, ještě v prosinci 1895 odkoupil od barona Arnošta Laudona hostýnský vrchol v rozsahu pravěkého hradiště, tedy i s okolním lesem, pastvinami a hostincem (19 ha a 78 m2) za zlatých. Později byl tento areál rozšířen koupí dalších parcel. Matice v krátké době vybudovala z darů poutníků a přispěním řady jednotlivců nový hostinec a novou velkou noclehárnu, upravila Vodní kapli a cesty. Postupně přibývaly nové stavební prvky (schodiště, křížová cesta, Útulna Ovčárna, poutní dům). V čele prvního výboru Matice svatohostýnské stanul Jan Weinlich, pozdější světící biskup olomoucký, jednatelem byl P. Antonín Cyril Stojan, pokladníkem ThDr. Jan Schneider. Od samého začátku svého založení Matice svatohostýnská vyvíjela bohatou a velmi užitečnou činnost, což vyplývalo z jejích původních stanov, které stanovují účel své činnosti: Povznášeti poctu blahoslavené Panny Marie na Svatém Hostýně i zvelebovati tamní služby Boží; křísiti, obnovovati a zvelebovati památky na sv. Hostýně; zvyšovati pobožnosti v kostele i mimo kostel; zabezpečovati lépe tamní duchovní správu i rozmnožovati přísluhu kněžskou v poměru k nastalé potřebě; ale zároveň i pečovati o potřeby poutníků tělesné, aby přístřeší i ostatní zaopatření jejich přiměřeně a slušně řízeno býti mohlo, přihlížejíc při všem ku platným při tom předpisům církevním. Průkaz členky MSH podepsaný vlastoručně arcibiskupem Stojanem K Matičce Boží Svato-Hostýnské, vítězkyni nad Tatary. Zachránilas od záhuby jisté - předky naše, Boží Rodičko, - k Synu pozvedni své ruce čisté, - zastaň se též za nás, Matičko! Výňatek ze stanov "Matice Svato-Hostýnské". Matice Svato-Hostýnská jest spolkem, který za účel sobě klade: Povznášeti poctu blahoslavené Panny Marie na Sv. Hostýně; zvelebovati tamní služby Boží; křísiti, obnovovati a zvelebovati sv. památky na Sv. Hostýně; zvýšovati pobožnosti v kostele i mimo kostel; zároveň i pečovati o potřeby poutníků tělesné, aby přístřeší i ostatní zaopatření jejich přiměřeně a slušně řízeno býti mohlo a přičiniti se o to, aby sv. chlum v obvodu náspů byl svůj a patřil Matičce Boží Hostýnské, přihlížejíc při všem ku platným při tom předpisům církevním.

13 Údové a dobrodinci Matice Svato-Hostýnské mají podílů: a) ve všech modlitbách a přímluvách, které se denně při a po mši sv.u oltáře Panny Marie na Sv.Hostýně za ně konají; b) ve sv. obětech, které se za živé a zemřelé údy a dobrodince ročně konají; c) ve všech duchovních výhodách a milostech, kterýchž Matice získá. Členové spolku jsou: zakládající, řádní a přispívající: a) Zakládajícím členem je, kdo věnuje spolku buďto více než čtyřicet Korun najednou, nebo kdo nejméně najednou 10 Kor. věnuje a 2 Kor. nejméně ročního příspěvku platí, b) členem řádným je, kdo věnovav spolku nejméně 4 Kor., ročního příspěvku platí nejméně 1 Kor.; c) Přispívajícím členem je, kdo věnovav spolku najednou nejméně 2 Kor., ročního příspěvku platí nejméně 40 hal. Kdo darem jakýmkoliv na účely spolkové přispěje, za dobrodince spolku počítán a zaznamenán bude. Za údy a dobrodince konají se denně modlitby; 4. června a o valné hromadě se slouží za ně mše svatá. Za člena "Matice Svato-Hostýnské" přijat(a): Žádníkova Alžběta z Lideřovic Jednatel: Dr.Ant.Cyr.Stojan, Na Sv. Hostýně, Hostýnská korunovace 1912 V roce 2012 uplyne 100 let od korunovační slavnosti, kterou věřící z Moravy, Slezska, ale i z Čech vyjádřili svou vděčnost a úctu vítězné ochránkyni Moravy - Panně Marii na Svatém Hostýně. V den slavnosti Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1912 byla milostná socha Panny Marie s Ježíškem ozdobena vzácnými korunkami zhotovenými předními českými umělci ze zlata a drahých kamenů. Historie korunování významným mariánských obrazů a soch Poprvé ozdobil obraz Panny Marie v Římě zlatou a diamanty posázenou korunou papež Řehoř III. v roce 732, později sám prohlášený za svatého. Chtěl tak světu viditelně připomenout, že

14 Maria má v Božím království místo nejpřednější, po boku svého Syna. V našich zemích jsou známé korunovace obrazů a soch Panny Marie v době barokní - v 18. století: na Svaté Hoře u Příbramě, na Svatém Kopečku u Olomouce a v Brně u sv. Tomáše. Korunovace na Svatém Hostýně patří však k nejpozoruhodnějším náboženským událostem 20. století uchovaným v paměti statisíců dnes již nežijících účastníků. Co víme o korunkách Byly pořízeny ze sbírek věřících z domova i ze vzdálené Ameriky. Korunka Panny Marie má v čelence zdobené dvěma řadami perel vpředu vyrytý nápis: Zůstaň Matkou lidu svému. Obsahuje 27 diamantů, 546 perel, 148 rubínů, 138 smaragdů, 113 safírů, 21 topasů a 47 opálů. Korunka na hlavě sošky Ježíška je jednodušší (má 30 rubínů, 20 velkých adularů a 5 topasů) a zdobí ji nápis: Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Co předcházelo korunovaci Poutníci i turisté, kteří dnes přicházejí do hostýnské baziliky, si zde se zájmem čtou texty vyryté na dvou bílých mramorových deskách, zasazených v roce 1912 do stěn po obou stranách presbytáře chrámu. Na jedné je podána informace o dekretu sv. kongregace obřadů, kterým se dává souhlas ke svatohostýnské korunovaci. Na druhé desce jsou uvedena jména těch, kdo se zasloužili o kladné vyřízení žádosti podané Svatému otci o korunovaci, jakož i jména těch církevních hodnostářů, kteří se vlastní slavnosti zúčastnili: navíc jsou připomenuta památná výroční připadající na rok 1912: 670 let od porážky Tatarů, 125 let zpustošení svatyně a 25 let od uvedení řádu tovaryšstva Ježíšova na Svatý Hostýn. První zmínka o přípravě hostýnské korunovace pochází z roku 1909, kdy tehdejší hostýnský superior P. Antonín Rejzek o ní hovořil v Olomouci s arcibiskupem kardinálem Františkem Bauerem, v dubnu příštího roku bylo oznámeno v Hlasech Svatohostýnských, že se korunovace plánuje. Nejdříve však bylo nutné provést k této významné události základní stavební úpravy v kostele i v jeho okolí a postarat se o ubytování velkého počtu poutníků. Během jednoho roku bylo také dokončeno nové schodiště od Vodní kaple až ke kostelu. Korunky posvětil sám papež O samotné korunovaci se psalo velmi podrobně v denním tisku. Jakoby trochu v pozadí zůstalo posvěcení korunek, které provedl osobně 21. července 1912 tehdejší papež Pius X. Vzácné korunky do Říma přivezla třináctičlenné delegace, v jejímž čele stál kroměřížský probošt a pozdější nejznámější olomoucký arcibiskup ThDr. Antonín Cyril Stojan, jednatel Matice svatohostýnské, který byl hlavním organizátorem průběhu slavností. Cestou se delegace zastavovala v památných chrámech a schránku s korunkami stavěla v jejich interiérech na oltář, nebo na hrob významného světce. Stalo se tak v chrámu sv. Marka v Benátkách, u sv. Antonína v Padově, u hrobu sv. Cyrila v římském chrámu sv. Klimenta a ve všech čtyřech římských "velkých" bazilikách (baziliky maior). Na zpáteční cestě se delegace s korunkami zastavila v Assisi a v Loretě. Po posvěcení korunek papež Pius X. krátce oslovil naši delegaci: Blahopřeji vám k takovému významnému výkonu, kterého jste se k oslavě Matky Boží podjali. Zároveň vám za tuto snahu děkuji. Na závěr se s nimi vyfotografoval.

15 Příprava slavnosti Po návratu domů začala bezprostřední příprava na korunovační slavnosti. Byla vydána provolání do všech katolických novin a časopisů a zároveň byl stanoven přesný pořad slavností. Začala také jejich technická příprava. Bylo postaveno 35 vojenských stanů pro poutníky, které se osvědčily zvláště při deštivém počasí, k elektrickému osvětlení (obloukovkami a žárovkami svítícími po celou noc) nejenom poutního kostela, ale i kopce, zapůjčila Wichterlova firma z Prostějova lokomotivu, kterou na hostýnský kopec vytáhlo pět párů volů. Telefonicky na způsob vojenského spojení byl připojen klášter s útulnami, poutní kanceláří a s věží. Poutníci přicházející na slavnosti nestačili obdivovat velké vymoženosti začátku minulého století, se kterými mnozí z nich přicházeli do styku poprvé v životě. Za zahradou a hospodou v lese byla postavena velká polní kuchyně se dvěma objemnými sporáky a spižírnou. Slavnostní korunovace 15. srpna 1912 Hlavních korunovačních oslav na Svatém Hostýně se zúčastnilo sto tisíc poutníků. Slavnostní kázání proslovil z kazatelny na schodišti před chrámem olomoucký arcibiskup kardinál František Saleský Bauer. Podle jednotlivých proseb Modlitby Páně zobrazil život a ctnosti Panny Marie, doporučil všechny přítomné její mateřské lásce a vyzval k úctě k ní. Další část slavnosti proběhla v kostele. Za zpěvu písně Regina coeli tři kněží vložili na hlavu sochy Panny Marie a Ježíška obě korunky se slovy: Jako rukou naší korunován jsi na zemi, tak kéž si zasloužíme od tebe býti korunováni v nebesích korunou věčné slávy. Následovala pontifikální mše svatá, kterou sloužil pražský arcibiskup kardinál Lev Skrbenský. Po církevní slavnosti se odpoledne za Sarkandrovkou konala národní slavnost. Účastníci si připomenuli 30. výročí biskupského svěcení kardinála Bauera a vyslovili hold papeži Piu X. Deset slavnostních dní Vrcholným dnem slavnosti byl 15. srpen den korunovace. Poté následovalo až do 25. srpna 1912 deset dní stavovských a spolkových poutí. Na Svatý Hostýn přicházeli matky, muži, kněží, omladina, terciáři, mariánské družiny, studující mládež. Konala se slavnostní zasedání Matice svatohostýnské, která byla hlavní organizátorkou těchto slavností, a Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje. Několik zajímavých statistických čísel 200 tisíc poutníků ( srpna 1912) (mezi nimi 2 kardinálové, 5 biskupů, 6 opatů, představení všech řeholních společenství atd.)

16 64 zvláštních vlaků 350 poutních průvodů (mimo jiné 1100 osob z Olomouce, 880 z Vídně, 700 z Brna) 1000 mší svatých sv. přijímání Po poutním období svatohostýnském již v řijnu 1912 putovaly korunky do všech pražských chrámů, k hrobům českých patronů. Na zpáteční cestě byly přineseny do Sarkandrovské kaple v Olomouci a do chrámu Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce, kde se v tom roce připomínalo 180. výročí korunovace tamního votivního obrazu Panny Marie. O rok později, u příležitosti výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu byly korunky uvítány ve velehradském chrámu. O této "pouti" svatohostýnských korunek bylo tehdy napsáno: Tak posvěceny jsou korunky netoliko požehnáním náměstka Kristova Svatého otce Pia X. v Římě, nýbrž i přemnohými místy každému katolickému křesťanu a vlastimilu velepamátnými, na nichž byly uloženy k nemalé zajisté radosti a útěše všech, kdož je pomáhali poříditi a na nich pracovali. A směle možno říci, že žádná z korun na celém světě neprožila osudů takových, jako naše korunky svatohostýnské. Slavnostní chvíle před 90 lety na Svatém Hostýně přispěly k posílení víry jak účastníků korunovační slavnosti, tak všech věřících na Moravě i ve Slezsku. Slovo na závěr Málokteré církevní události se dostalo tak dokonalé tiskové dokumentace jako právě hostýnské korunovaci. Největší zásluhu na tom měl profesor P. Antonín Janda z Kroměříže ( ), který shromáždil písemné i fotografické materiály (vlastní i svých spolupracovníků), a zveřejnil je na 330 stranách publikace Papežská korunovace Matky Boží Svatohostýnské, vydané rok po slavnostech nákladem Matice svatohostýnské. I v naší době zůstává publikace vzácným, historicky cenným dokumentem.

17 V roce 1930 téměř stejně jako dnes František Úlehla: Hostýn a nová doba Moravské Lurdy (jak se někdy poutnickému Hostýnu říká), zaslouží si naší pozornosti. Více než 200 tisíc poutníků a poutnic putuje každoročně mezi květnem a říjnem na památnou horu vyprositi si zdraví či požehnání a různé milosti u Panny Marie svatohostýnské. Velká procesí (a pestrá svými kroji) přijíždějí zvláště že Slovácka a Slovenska, pak od polských hranic. Zdá se, že více z krajů chudých a mnohem více žen, než mužů. Vídívám je jak s hudbou a korouhvemi procházejí pestré ty houfy za zpěvu mariánských písní od nádraží kolem chlapecké školy přes náměstí, kde bývá kratší zastávka v kostele, a pak zaprášenou silnicí nahoru k cíli své pouti. Častější jsou však menší průvody a hloučky bez hudby a bez korouhví. Jednotlivci a skupiny trousí se v poutním období od pondělka do neděle, po celý týden nahoru i dolů v každé denní době. Nebývají to však už jen zbožní poutníci. Rok co rok přibývá i turistů, kteří přicházejí shlédnout památná místa a pokochati se rozkošným pohledem do širého kraje Moravy, pohladit svým pohledem velký oblouk obzoru od jihu k severu, pozorovati nejbližší, vzdálenější i nejvzdálenější osady a města, které tu leží jako na dne velkého a čistého jezera. Věru, že ten pohled stojí za půlhodinku ne příliš namáhavé cesty dovrchu. Ani v zimě není zde smutno a pusto Napadne-li sněhu, vysypou ranní vlaky v sobotu a v neděli houfy veselých lidí, mužů i žen, hochů i dívek, kteří s prkénky na ramenou, dobře odění v lyžařské uniformě, nastupují cestu k holým svahům hory, aby se nasytili pohybu na hladkých plochách sněhové plané a nadýchali se čistého vzduchu horského. To jsou moderní poutníci, kteří turistikou a sportem upevňují své zdraví a duše své plní krásou své vlasti. Tam nahoře snoubí se všechny věky, pravěk a středověk s věkem novým a dobou moderní. Tam pozorný myslitel rozezná památky a zbytky dávnověkého pohanství, tam středověká zbožnost katolická používá nejmodernějších zařízení novodobé civilisace. Ve světle elektrické žárovky uzříte voskové obětiny, kterými zbožný katolík vyprošuje si milost boží, aniž si uvědomuje, že jeho zbožnost takto projevená chová prastaré zbytky pohanství. Takový je už vývoj lidstva. Novoty jen zvolna vnikají do společenského života a ještě pozvolněji zanikají starobylé zvyklosti a názory. A přece se život lidstva neustále mění a vyvíjí od méně

18 dokonalého k dokonalejšímu; vše nové vyrůstá že starého. Ze zbytku pravěkého, pohanského Hostýna vyrostl středověký Hostýn, útočiště zbožných křesťanů, a tato věkovitá památka šeré minulosti trvá, žije a roste i v novém věku, ale mění se takřka před našima očima aspoň zevnějškem. Budiž světlo! V neklidných dobách dávnověku, býval oheň-světlo na Hostýně znamením blížícího se nebezpečí, byla to výzva, aby okolní obyvatelstvo hledalo v lesích a za ohradou hradiska ochranu před divokým nepřítelem. Jinak byl vrch temný a jen vycházející luna ozařovala jeho výrazně obrysy. I dnešní Hostýn zaplane občas světlem daleko viditelným. Místo ohně je tu množství žárovek a reflektorů, které nasycuje elektrický proud zrobený ve Středomoravské elektrárně (SME) v Přerově. Někde mezi Bílavskem a Bystřící odbočuje z hlavního vedení několik drátů a běží po dvojitých sloupech, kolem vrchu Bedliny k patě Hostýna a šplhá se pak po holém úbočí na slavkovské straně až k hotelu na vršku. Tam na místě s krásným rozhledem stojí budka transformátoru, který přeměňuje vysoké napětí na menší pro žárovky a reflektory, které osvětlují kostel místo svíček, dále poutní dům, hotel a krámky; světlonosné dráty smeknou se pak po velkém schodišti až k vodní kapli. A když v předvečer mariánských svátků o hlavních poutích rozhoří se četná světla a reflektory, stává se chrám hostýnský daleko viditelným, jako ve svatozáři světce na obraze. Zařízení stalo 300 tisíc Kč. Úloha elektrického proudu není světlem ukončena, neboť i varhany rozezvučí se dechem elektrického motoru a zvony rozhoupou se bez doteku ruky lidské. Měchošlap i zvoník zmizeli, stali se zbytečnými. Tam vzadu v předsíni sakristie umístěna je na zdi veliká mramorová deska rozvodná, do ní vyúsťuje vedení elektrického proudu a množstvím pak rozvádí se proud různými směry a k různým účelům. U desky stojí každodenně klášterní fráter a koná moderní divy. Na jeho rozkaz pouhým stiskem páky rozezvučí se zvony a osvětlí se postupně kterékoliv místo v kostele a schodiště až k vodní kapli. Modernisování kostela není tím ukončeno. Velmi ochotný pan superior nám sdělil, že pro oznamování zpráv a pokynů poutníkům zařídí v kostele megafon, zesilovač hlasů a pro kázání namontují se ve vzdáleném koutě kostela a venku před kostelem mikrofony, které budou současné roznášeti "slovo boží" všem poutníkům uvnitř i vně chrámu. Nebude už potřeba ani o největších poutích mnoha kazatelů. Moderní technika nezastavila se před prahem chrámu P. M. svatohostýnské. Hostýn má vodovod. Docela moderní vodovod, jehož zařízení stalo Matici svatohostýnskou Kč. Vedení elektrické sítě odskočilo si od transformátoru značný kousek cesty dolů po jihozápadním svahu na známé místo, které si bystričtí skauti kdysi neúředně pojmenovali "U sedmi zaječích bobků". Tam je zachycen do nádrže pramen staré studánky, jenž dává za minutu 11 litrů dobré vody. Elektrickým čerpadlem o 22 HP (koňských silách) žene se voda potrubím 1370 m dlouhým do výšky asi 146 m na nejvyšší místo hory u rozhledny do nádrže, jež má 25 m3 obsahu. Odtud pak se sama tlačí rourami do nižších míst, do všech výtoků pro potřebu poutního domů, hotelu, k pití, mytí, splachování a do hydrantů pro případ požáru. Denně se tak spotřebuje 12 až 15 tisíc litrů. Pramen zázračné vody. Ten pramen, chlouba poutního Hostýna, je jistě nejstarším pamětníkem života na temeni památné hory. On vlastně není na vrcholu, neboť vytéká z boku směrem k Přerovu, asi 60 m níže pod kostelem. Přicházíte-li od Bystříce kolem pískovcového lomu, zakousnutého do západního svahu, a postupujete kamenitou serpentinou, přetnete nejprve vozovou cestu hostýnskou a po několika zatáčkách přivede vás poslední rameno stinnou a krásnou alejí věkovitých habrů a buků k místu, kde že železných rourek vytékají praménky vody, o níž zbožný poutník pevně věří, že tvoří divy.

19 Ani ten prastarý pramen nezůstal bez proměn. Po dlouhá staletí vyrážel že skalní štěrbiny do studánky pod valem, tam kde nyní stojí vodní kaple. Lidé i zvířata napájeli se zdravou horskou vodu. Roku 1659 majitel panství bystřického Jan hrabě z Rotalu dál vyhloubiti do skály několik metrů dlouhou, klenutou chodbu, pramen zachytiti do potrubí a místo studánky postavil pod zemí čtyřhrannou kamennou nádrž. Umělá tato jeskyně s kašnou uzavřena je železnými dveřmi. Z nádrže rozvádí se nyní voda dvojím potrubím na dvě terasy pod sebou o několik metrů níže. Na každé terase je železná roura s pěti výtoky, z nichž neustále vytéká voda. Praménky horní slouží k pití, spodní k mytí rukou. Na spodnější terase jsou ještě betonová korýtka na mytí nohou, kde se rovněž voda stále vyměňuje, aby se bránilo přenášení nakažlivých nemocí. To zařízení je ne příliš staré, ale velmi nutné. Hostýn je hora bohatší na vodu než vrchy okolní; má zdravou a studenou vodu horskou, ale dějí-li se divy jejím použitím, pak je tvoří veliká víra dle slov písma: "Víra tvá té uzdravila." Schodiště. Od vodní kaple nahoru ke kostelu místo cesty, která dříve protínala valy vede nyní široké schodiště, rozdělené železným zábradlím na dvě části pro výstup a sestup. Podnět k této stavbě dál bývalý předseda Matice svatohostýnské, lékárník Harna z Kroměříže v roce schodů pískovcových vylomeno bylo na Černavě za Hostýnem a ostatních 29 je že slezské žuly. Celkem stala stavba schodů 40 tisíc korun, které byly z větší části uhrazeny milodary. Kdo chtěl si zakoupiti jeden schod, složil 100 K a jeho jméno bylo pak vytesáno do kamene na věčnou paměť. Věčnou? Nikoliv! Zub času snaží se usilovně zahladiti stopy lidské ješitnosti, takže většina jmen je už málo čitelná. Po obou stranách horní části schodiště jsou špalíry kramářských bud se známým zbožím pro velké i malé poutníky. Věru není to nejdůstojnější a nejpěknější výstup ke chrámu, ale kramářství a obchod je už odedávna nevyhnutelnou součástkou všech poutních a výletních míst. Před vchodem do chrámu, na malém prostranství nad schodištěm je socha Kristova od sochaře Čeňka Vosmíka. Vážná postava zamyšleně shlíží na vystupující poutníky. Vysvěcena byla 8. září Nad portálem (vchodem) chrámovým je veliká mosaika, obraz P. M. svatohostýnské od Fortera, který darovali kněží. Měří 26 m2 a v každém m2 je barevných kaménků. V roce 1912 byly na Hostýně velké slavnosti. Korunovala se socha P. Marie s děťátkem za hlavním oltářem. Korunky vypracovány dle návrhu architekta Jos. Fanty, prof. české techniky v Praze. Větší korunka má 27 démantů, 546 perel, 148 rubínů, 138 smaragdů, 1l3 safírů. 21 topasů a 47 opálů. Menší korunka pro Jezulátko je poněkud skromnější. Obě korunky stály 12 tisíc korun. Jsou uschovány v tresoru (nedobytné pokladně) kláštera, aby se zabránilo krádeží. V kostele jsou pouhé nápodobeniny, imitace.

20 Kostel i věže mají novou střechu. Starý kryt plechový s měděnkovým nátěrem zmizel. Temné hnědá barva nové měděné krytiny působí až nepříjemně na toho, kdo byl zvyklý vídati světlou zeleň na střeše kopule chrámové i na dvou věžích v průčelí. Leč i tu nemilosrdný zub času nutil k častým a nákladným opravám, tak že bylo nutno vazbu dřevěnou nahraditi v roce 1929 železnou konstrukcí z vítkovických mostáren a pokryti ji silným plechem měděným. Hnědá barva po delší době zčerná, ale za desetiletí zazelená se opět krásnou světlou zelení měděnky. Snad vás bude zajímati i starší historie chrámové střechy. Zcela stručně: Roku 1748 byl chrám dostavěn, ale již v r (za Josefa II.) byl odsvěcen a cenné věci rozděleny do okolních kostelů. Oltářní obraz P. Marie je dosud v Bystřici p. H. V r dál ředitel panství s budovy strhnouti krov i střechu a pokryl takto získaným materiálem ovčárnu. Když pak vláda po roce 1840 dovolila postupně opravy presbytáře i lodi, pořízena byla nová střecha bystrickým tesařem Fr. Solařem. Stavební dřevo dodaly obce Slavkov a Brusný i s dovozem až ke kostelu. Střecha pak byla pokryta šindelem. Tato krytina nesnesla povětrnosti na vrcholu hory. Proto dovolil majitel panství bystřického Loudon pokrytí střechu železným plechem. V účtech pak čte se, že za plech vyplaceno bylo frýdlantským hutím zl. 26 kr. a o rok později doplaceno bylo 2000 zl. a úrok 100 zl. Leč krytina nedělala dobroty, zatékalo za ni a krov rychle chátral. Proto se přikročilo v r k nové a důkladně opravě. Útočiště poutníků. Od kostela na severovýchod běží dvě křížové cesty, řady kapliček, z nichž některé dobře lemují okraj lesa, ale rušivě působí ty, které stojí u cesty na volném prostranství. Starší jsou postaveny v obvyklém slohu vesnických kaplí, mladší navrhoval architekt Dušan Jurkovič. Silhuety slovenských, či valašských zvonic, ale z kamene a pokryté lesklými taštičkami zelenými. K tomu podpěrné sloupy a vazba dřevěná, více dekorační sytými barvami nelomenými. Kdysi byly ty kapličky krásné, dnes zdají se nám málo účelné. Místo obrazů malovaných jsou v Jurkovičových kapličkách šamotové mosaiky z rakovnické továrny. Navrhoval je malíř Jano Kohler od Kyjova. Při velikých poutích mění se kapličky v noclehárny. Na kamenných dlažbách leží poutníci a poutnice, protože poutníkům hotel ani útulna nestačí velkým návalům. Na nejvyšším místě temene hory postavena je od roku 1897 rozhledna a pod ní na mírném svahu ve stínu jedlí malý hřbitůvek. Nově upravený vchod a nizoučké, nehonosné a stejné náhrobky činí opravdu dojem věčného klidu a míru. Na Hostýně přál si býti pochován náš básník Fr. Táborský: A místo náhrobku jen jedli tajemnou mi vsaďte v hrob, ať šumí nade mnou; nechť ptá se kdo, zda žebrák či poutník kles, to jedno jest, nechť za mne mluví les. Sv. Hostýn má meteorologickou a hydrologickou stanici a koná i povětrnostní hlídku leteckou. Potkáte-li při obchůzce na Hostýně vysokou postavu staršího kněze, vážné a obrýlené tváře, pak jest to pravděpodobně P. R. Rozkošný T. J. Tento muž koná nejen bohoslužby, ale prokazuje cenné služby i vědě a letcům. Třikrát denně obchází své aparáty, pozoruje pečlivě a zapisuje teplotu a tlak vzduchu, směr a sílu větru, množství deště, sněhu a krup, oblačnost atd. Velmi ochotně podal nám obsažný výklad o svých aparátech a službě, musíme jej však bohužel odložiti do některého čísla příštího. Dnes vyjímáme pouze několik řádek z jeho článku v 6. čísle "Hlasů svatohostýnských" (1930), z časopisu, který byl založen superiorem hostýnským v r a slouží hlavně propagaci poutního místa. Píše: