Turecko GABRIEL PIRICKÝ. Nakladatelství Libri, Praha

Transkript

1

2

3

4 S t r u č n á h i s t o r i e s t á t ů Turecko GABRIEL PIRICKÝ Nakladatelství Libri, Praha

5 PhDr. Gabriel Pirický, M.A., PhD., Libri, ISBN - - -

6 Obsah Malá Asie ve starověku Nejstarší období Chetitská éra ( před n. l.) Říše Urartu (.. století před n. l.) Stát Frygů (.. století před n. l.) a Lýdů ( před n. l.) Doba helénská Doba římská a byzantská (do roku ) Římská říše (. století před n. l. n. l.) Byzantská říše ( ) Od mytických počátků Turků po zánik seldžucké říše Původ Turků Turkická etnika a perské kultury Doba seldžucká (polovina. století až konec. století) Osmanská říše (.. století) Počátky osmanské říše Dobytí Konstantinopole Vznik osmanského chalífátu Osmanská říše na vrcholu moci Osmanská meritokracie: janičáři Osmanský stát a jeho orgány Legendární červené jablko Osmané jako multietnická vládnoucí elita Zemědělství: nejvýznamnější hospodářské odvětví Není Turek jako Turek Multikulturalismus osmanského impéria Specifika tureckého lidového islámu Systém kapitulací Stagnace osmanské říše Káva, čaj a cigarety Osmanská říše v. století Reformní úsilí tzv. dlouhého. století Reformy Selima III. ( ) Reformní období tanzimatu

7 Vláda Mahmuda II. Spravedlivého Krymská válka ( ) Druhá etapa reforem ( ) Krize osmanské říše ( ) Absolutistická vláda Abdülhamida II. ( ) Postupující dezintegrace Střet panosmanismu, panislamismu a panturkismu Akceptace západních hodnot na kulturním poli Ve víru převratů a válek Mladoturecký převrat roku a konec monarchie Kontrarevoluční vystoupení v dubnu Ziya Gökalp a turecký nacionalismus Balkánské války ( ) Mladoturecká diktatura ( ) Osmanská říše za. světové války Masakry Arménů v letech Sekularizační reformy v letech Turecko jako národní stát Sèvreská mírová smlouva Mustafa Kemal Atatürk Boj za nezávislost ( ) Levicová a pravicová opozice Lausanneská mírová smlouva ( ) a zrušení sultanátu ( ) Vláda Republikánské lidové strany ( ) Vznik republiky a konec chalífátu Zavedení autoritativních metod vládnutí Kemalistické reformy Změny v postavení žen Upevnění režimu státostrany Vesnické instituty Kemalismus a jeho šest principů Státní islám a laicismus Zrušení mystických řádů ( ) Reforma písma ( ) Reforma tureckého jazyka Turecká historická teze

8 Hospodářský vývoj za Atatürka Atatürkova zahraniční politika Úmrtí Kemala Atatürka Druhá světová válka a přechod k politickému pluralismu Ismet Inönü prezidentem ( ) Turecko za. světové války Poválečná demokratizace a první svobodné volby Rozvoj kultury a umění Vláda Demokratické strany ( ) Politický vývoj za demokratů Hospodářský rozvoj v letech Islám za vlády demokratů Zahraničněpolitický vývoj v letech Vesnická literatura jako druh společenské kritiky Období druhé republiky ( ) Vojenský převrat. května Reforma ústavního systému Süleyman Demirel poprvé premiérem Bülent Ecevit a vzestup turecké levice Formování radikálně nacionalistické a islámské pravice Industrializace a omezení dovozu Gecekondu: nový typ velkoměstské chudinské čtvrti Zahraniční politika v. letech a kyperská krize Ultimátum armády. března Návrat ke křehké parlamentní demokracii a kyperská krize Hospodářská situace v. letech Konec druhé republiky Třetí vojenský převrat a vláda Turguta Özala ( ) Vojenská vláda ( ) Turgut Özal předsedou vlády Snaha o smíření islámu s kemalismem Turecká média po roce Válka v Kurdistánu

9 Ztracená dekáda ( ) Turecko po pádu železné opony Kabinet Necmettina Erbakana ( ) Zahraniční politika Turecka po roce Nové panturkické horizonty Vztahy s arabskými zeměmi Křesťané a Židé v dnešním Turecku Vláda Bülenta Ecevita ( ) Katastrofální zemětřesení v roce Identita Turků a Turci v zemích EU Složitá cesta do Evropy Hospodářská krize ( ) Triumf Strany spravedlnosti a rozvoje ( ) Vláda Recepa Tayyipa Erdogana Reforma školství a hospodářství Jednání o vstupu do EU Turecká armáda Kultovní osobnosti umělecké scény Česko(slovensko)-turecké vztahy Poznávání a studium osmanské říše a Turecka Diplomatické styky Hospodářské a obchodní styky Co je dobré vědět o turecké společnosti Náboženství Zdravotnictví Školství Oděv Turecká rodina Mezilidská komunikace Turecká kuchyně Nejpopulárnější sport: fotbal Doporučená literatura V češtině a slovenštině Beletrie překlady z turečtiny Jazykové učebnice Turistické příručky Cizojazyčná literatura o Turecku Encyklopedické heslo

10 Představitelé státu Sultáni Předsedové vlády Prezidenti Rady a doporučení pro turisty Důležité informace Zastupitelské úřady Internetové adresy Jazyková první pomoc Nejdůležitější fráze Turecká abeceda Jazyková poznámka autora Turecký a turkický

11 Malá Asie ve starověku Nejstarší období Na území dnešního Turecka vzniklo v průběhu staletí množství teritoriálních útvarů, jež byly domovem různých kultur. Poloostrovu Malá Asie chybí přirozené centrum nebo zeměpisná spojnice, což vedlo k tomu, že se zde ve starověku nevytvořil jednotný stát. Sever a jih země oddělují neschůdná pohoří a celé regiony byly tradičně propojeny s okolními oblastmi, jež dnes nepatří Turecku. Jihovýchodní pobřežní oblasti Pamfýlie a Kilíkie byly například spjaty spíše se Sýrií a Mezopotámií. Západní pobřeží mělo snadné spojení s dnešním Řeckem a spadalo do Egejské oblasti. Centrální náhorní plošina se vyznačuje odlišnými klimatickými poměry, než jaké převládají u pobřeží. Důsledkem této variability bylo i to, že pro oblast dnešní Anatólie ve starověku neexistoval ani společný název. Nejstarší naleziště zemědělské neolitické kultury pocházejí ze. a. tisíciletí před n. l. z oblasti Čatal Hüyüku ( jihovýchodně od Konye) a od Hacilaru (západně od Burduru). Malá Asie patří mezi nejstarší zemědělsky obdělávané oblasti světa. Od. tisíciletí před n. l. byla Malá Asie etnicky rozdělena na dvě nezávislé oblasti: na západě sídlily indoevropské kmeny Luvijců a ve střední a východní Anatólii převládali tzv. Protochetité (Chatijci). Chetitská éra ( před n. l.) Indoevropským jazykem mluvící Chetité jsou v centrální Anatólii doloženi v první polovině. tisíciletí před n. l. Vytvořili zde silnou říši, jež byla více než let důstojným konkurentem Egypta a mezopotámských států. Její střediska ležela východně od řeky Halys (dnešní Kizilirmak) a jižní hranice sahaly až po dnešní Sýrii. Prvním hlavním městem Chetitů byl Kaneš (Kültepe), ale nejslavnějším se stal Chattušaš, jenž leží východně od Ankary. Za zakladatele státu je považován Labarnaš, ale prvním panovníkem, o němž existují zaručené zprávy,

12 Říše Urartu byl až jeho syn Chattušiliš I. Se jménem jeho nástupce Muršiliše I. (kolem roku před n. l.) je spojováno zpustošení Babylónu. Panovník Telipinuš uspořádal poměry v říši vydáním chetitských zákonů. Chetité žili v patriarchálních rodinách a obyvatelstvo se dělilo na svobodné a nesvobodné. Nejvýznamnější postavou novochetitského období byl Šuppiluliumaš (asi před n. l.), jenž vedl velmocenskou politiku, porazil stát Mitanni a získal celou severní Sýrii. S panovníkem Muvatallišem je spojena jedna z nejvýznamnějších bitev starověku. V ní se u Kadeše na řece Orontu asi v roce před n. l. Chetité střetli s egyptskou armádou Ramesse II. Ačkoliv si vítězství přivlastňovaly obě strany, Egypťané byli ve skutečnosti poraženi. Za Chattušiliše pak Chetité uzavřeli s Egyptem mírovou a spojeneckou smlouvu. Chetitská princezna se stala manželkou egyptského faraona. Na základě studia záznamů na hliněných tabulkách zapsaných klínovým písmem, které pocházely z naleziště v Chattušaši (Bagazköy), rozluštil chetitštinu český archeolog a lingvista, zakladatel chetitologie Bedřich Hrozný ( ), který ji zařadil k indoevropským jazykům. Většinu cenných chetitských nálezů dnes opatruje muzeum anatolských civilizací v Ankaře. Náhlý zánik chetitské říše kolem roku před n. l. je připisován nájezdům tzv. mořských národů a důsledkům různých etnických pohybů. Skončilo období intenzivních kontaktů Malé Asie s Blízkým východem a napříště převládaly spíše styky s Evropou. Říše Urartu (.. století před n. l.) V první třetině. tisíciletí před n. l. v Malé Asii, na území východního Turecka a Arménie, vzkvétala říše Urartu, kterou vytvořily churritské kmeny. První zmínky o území Urartu pocházejí z asyrských nápisů. Hlavním městem státu byla Tušpa (Van) na březích Vanského jezera. Hospodářský růst Urartu vedl ke konfrontaci s Asýrií. Posléze založil Sardur I. nový urartský stát. Základem urartského hospodářství bylo zemědělství a dobytkářství. Urartejci používali klínové písmo. Říše zažila vrchol za Argištiho I. a Sardura II. Začátek úpadku

13 Malá Asie ve starověku je svázán s porážkou říše Urartu od asyrského a babylónského panovníka Tiglatpilesara III. v roce před n. l. Říše zanikla pod náporem Skytů a Médů. Stát Frygů (.. století před n. l.) a Lýdů ( před n. l.) Zatímco pobřeží Egejského moře osidlovaly různé řecké populace, do severozápadní části Malé Asie přišli z oblasti Thrákie v. století před n. l. indoevropští Frygové. Vytvořili stát s hlavním městem Gordion, jenž sahal na východě k řece Halys, nicméně nikdy nezahrnul egejské pobřeží. Proslulým panovníkem Frygů byl Midas, opředený mnoha legendami, který rozšířil území říše o Lýdii. Současně s Frygy se usadili v údolí řeky Hermos (Gediz) na jihozápadě poloostrova Lýdové. Oblast měla výhodné podmínky pro zemědělství a těžbu zlata. Hlavní město Sardy leželo asi km východně od Izmiru. Největšího rozsahu dosahovala říše Lýdů za Kroisose (asi před n. l.), jehož postup na východ zastavili Peršané. Perský král Kyros Kroisose porazil a dobyl sídelní Sardy. Následovala dvěstěletá vláda Peršanů nad většinou Malé Asie. Doba helénská Řekové se na maloasijských březích začali usazovat již v polovině. tisíciletí před n. l., ale síť svých měst rozšířili hlavně v době velké řecké kolonizace v.. století před n. l. Oblast, kterou Řekové osidlovali, měla podobný reliéf a klimatický charakter jako evropské Řecko. Řekové však pronikali většinou jenom do vzdálenosti padesáti kilometrů od moře. Z Egejského moře se stalo vnitrořecké jezero a Řekové se dostali až k břehům Helléspontu. Od severu k jihu se zde vyskytovaly tři řecké dialekty: aiolský, ionský a dórský. V Malé Asii vznikly menší i větší městské státy, známé řecké polis (například Milétos, Efesos či Smyrna). Od. století před n. l. sousedili Řekové na východě s Peršany, kteří se dostali až po černomořské úžiny a v Thrákii si založili vlastní satrapii (provincii). Peršané se několikrát pokusili ovládnout Řecko, ale ne-

14 Doba helénská uspěli. Od poloviny. století před n. l. perská říše politicky a vojensky zeslábla. Bohatý písemný materiál o Malé Asii nám zanechal Herodotos z Halikarnássu (asi před n. l.), označovaný za otce dějepisu. V roce před n. l. Alexandr Makedonský překročil Helléspont na své dobyvatelské cestě po Asii. S armádou asi mužů rozdrtil u řeky Gráníkos vojsko maloasijských perských satrapů, aby poté v roce porazil u Issu na pomezí Kilíkie a Sýrie samotného perského krále. V průběhu svého tažení Alexandr Veliký mečem rozetnul slavný gordický uzel, uložený v Gordiu ve zdejším Diově chrámu. Věštba tvrdila, že ten, kdo jej rozváže, stane se pánem Asie. Po Alexandrově smrti vzniklo na území Malé Asie několik nezávislých království. Nejznámější z nich byl Pergamon, Bithýnie a Pontos. Ve střední části poloostrova se nalézala Kappadokie. Na jih od Lýdie se rozkládala Kárie a Lýkie. V jihovýchodní části Malé Asie, kterou známe jako Kilíkii, vládla dynastie Kommagénů. Pobřežní města zaznamenala díky obchodním aktivitám rychlý rozvoj.

15 Doba římská a byzantská (do roku ) Římská říše (. století před n. l. n. l.) Ve. století před n. l. se v Malé Asii objevila nová mocnost Řím. K prvnímu vojenskému střetu došlo v roce před n. l. u dnešní Manisy. Panovníci pergamské říše se nejdříve střetnutí s římskou říší vyhýbali, ale v roce před n. l. odkázal Attalos III. Filométór celou říši Římu. Vznikla římská provincie Asia, po které v roce před n. l. následovala Bithýnie. Římané ovládli rovněž pontské království, pak Kappadokii a Galatii. Od počátku našeho letopočtu vládly po dvě staletí v Malé Asii pod římskou nadvládou stabilní poměry. Pokračoval rozvoj obchodu a růst měst, především Efesu, Pergamonu a Antiochie. Právě v tomto období se značně rozšířilo křesťanství, jehož přívrženci byli nejdříve pronásledováni, později trpěni a nakonec jako vyznavači státního náboženství ochraňováni. Rostl význam a bohatství kněžstva. Významnou událostí byl v roce první církevní koncil v Nikaii (Iznik), který svolali na podnět Konstantina I. Velikého, zakladatele Konstantinopole (Istanbul). Byzantská říše ( ) Ke konci. století došlo k oslabení rozsáhlé římské říše. Východní a západní část impéria se vyvíjely odlišným způsobem. Za panování Konstantina I. Velikého ( ) byla původně řecká osada Byzantion na březích Bosporu přebudována na nové hlavní město Konstantinopol (roku ). Snaha vybudovat město, které by se vyrovnalo Římu, se odrazila v rozsáhlých stavebních aktivitách. Konstantinopol (zvaná též Nova Roma) se stala největším hospodářským a kulturním centrem východní poloviny impéria. Když v roce zemřel císař Theodosios I. (Veliký), říše se definitivně rozdělila na západořímskou a východořímskou. Východní část, která později dostala jméno byzantská říše, rozvíjela římskou správní organizaci

16 Byzantská říše na základech řecké kultury a pravoslavného křesťanství. Byl to teokratický stát v čele s císařem, jenž vládl absolutisticky. Císař Theodosius II. ( ) posílil obranu Konstantinopole vybudováním nových hradeb, jejichž zbytky je možné dodnes vidět v západní části města. V té době ohrožovali Evropu především Hunové a Góti, ačkoliv Attila se ke Konstantinopoli jen přiblížil a na město nezaútočil. Za Justinovy dynastie dosáhla říše vrcholu. Vydáním zákoníku Corpus iuris civilis upevnil říši císař Justinián I. ( ), jenž odrazil vojska Avarů, Arabů a Slovanů. Už za jeho vlády se však začíná projevovat krize státu, na jejímž prohloubení se v. století podepsaly dlouhotrvající boje jak s vnějším nepřítelem (vpády Arabů, expanze Slovanů), tak vnitřní nepokoje byzantská říše musela v průběhu tohoto století vyklidit rozsáhlé oblasti a zůstala jí jen Malá Asie, část Balkánského poloostrova a stále více se osamostatňující panství v Itálii. Za panování Lva III. Syrského ( až ), prvního vladaře z iasurské (syrské) dynastie, začalo období ikonoklasmu (obrazoborectví), vedené pod heslem boje proti uctívání svatých obrazů. Císař opírající se o šlechtu využil hnutí ke konfiskaci majetku bohatých klášterů. Jejich půdu a poklady využil k vybudování silné armády, jež mu pomohla upevnit centrální moc a přinesla úspěch v tažení proti Arabům. Propast mezi východní a západní církví se však tímto prohloubila, a v roce papež dokonce exkomunikoval všechny obrazoborce. Vláda císaře Michala III. ( ) je pro nás zajímavá tím, že na žádost knížete Rastislava vyslal na Velkou Moravu křesťanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje. Jeho následovník, Basileios I. ( ), byl prvním příslušníkem makedonské dynastie, která poté v Byzanci vládla dvě staletí. Velké úsilí musela věnovat nejen zápasům s domácími opozičními silami, ale vyrovnávala se i s rozsáhlými územními ztrátami: Arabové obsadili Krétu, pronikli na Sicílii a do jižní Itálie a Bulhaři ohrožovali samotnou Konstantinopol. Obrat k lepšímu nastal v zahraniční politice až na přelomu. a. století za vlády Basileia II. Bulharobijce (Bulgaroktonos), jenž si po několika vojenských taženích podrobil Bulhary a úspěšný byl i na východní hranici říše. Ve vnitřní politice se císař Basileios snažil omezit růst pozemkového vlastnictví.

17 Doba římská a byzantská Roku se mezi Konstantinopolí a Římem vyhrotily již tak napjaté vztahy, které stály na počátku dlouhotrvajících bojů o nadvládu nad křesťanským světem. Rivalita mezi byzantskou církevní hierarchií a římským papežem vyvrcholila v roce definitivním rozkolem mezi východní (řeckou) a západní (římskou) církví, jehož příčinou bylo vydání papežské buly vyhlašující klatbu nad konstantinopolským patriarchou. Od poloviny. století ohrožovaly byzantskou říši z východu seldžučtí Turci. První velký nápor Seldžuků skončil drtivou porážkou byzantské armády u Mantzikertu (Malazgirtu) v roce. Vojska seldžuckého sultána Alp Arslana v boji zajala i byzantského císaře Romana IV. Diogenése. Říše utrpěla významné územní ztráty ztratila téměř celou Malou Asii a Arménii. V samém závěru. století začalo období křížových výprav. Armády křesťanů se dopravovaly do Svaté země, až na malé výjimky, přes byzantskou říši. Avšak čtvrtá křížová výprava se v roce obrátila proti Byzanci a skončila dobytím a vypleněním Konstantinopole, když křižáci využili vnitřních nepokojů a politické nestability v říši. Začalo nové období v dějinách města, jenž trvalo více než let a dostalo pojmenování latinské císařství. Hlavním městem byzantské říše byla v tomto období maloasijská Nikaia, která se stala centrem snah o obnovení Byzance. V roce Byzantinci opět ovládli Konstantinopol a na trůn nastoupila dynastie Palaiologů ( ). Jejich panování poznamenala tíživá zahraničněpolitická situace, zejména vítězný postup Turků, a složité vnitřní poměry, jež měly za následek pozvolný úpadek a nevyhnutelný zánik říše. V roce se Byzanc dokonce stala vazalským státem osmanského impéria a roku Konstantinopol padla do rukou Meh meda II. Říše byzantská přestala existovat.

18 Od mytických počátků Turků po zánik seldžucké říše Původ Turků První zmínku o Turcích (význam slova Turek se nejčastěji překládá jako silný nebo mocný) nacházíme v čínských pramenech ze. století n. l. Ale zřejmě již ve. století před n. l. byli turečtí kočovníci, chovatelé koní, součástí kmenového svazu asijských Hunů. Domovinou turkických populací se v tomto období staly rozsáhlé prostory střední Asie včetně západní a střední části dnešního Mongolska. Střední Asie je v nazírání občanů Turecka dodnes jakousi původní mateřskou vlastí (Anayurt), jež je opředena mýty. Zprávy o turkických národech máme i z nápisů v tureckém runovém písmu, které byly nalezeny v orchonské a jenisejské oblasti. Po jazykové stránce řadí lingvisté turečtinu k altajské jazykové rodině. Turky sice známe jako tvůrce početných impérií, přesto však kočovné turkické populace žily většinou v kmenově organizovaných nestátních útvarech, pro které byla charakteristická politická decentralizace a odpor ke státní dominanci. Turci nikdy nevytvořili jednotný stát všech Turků, a jejich cestu dějinami proto nemůžeme zkoumat tak, že se zaměříme výlučně na centralizované říše. Mytickým zvířetem všech Turků je vlk, přesněji vlčice. Právě ta měla kdysi dávno zachránit malého chlapce, jenž přežil masakr, kterého se na Turcích dopustili Číňané. Vlčice odnesla dítě do mytické doliny Ergenekon, vychovala ho a měla s ním deset dětí, od nichž pocházelo deset tureckých rodů. Když se dolina stala pro jejich potomky příliš přelidněnou, Turci založili na radu kováře oheň, žár roztavil skálu a vytvořil únikový východ. Etnika, jež stála později u zrodu osmanského státu, patřila k oghuzské větvi turkických národů. Z orchonských nápisů se dovídáme, že původně vytvářely kmenový svaz pod názvem Tokuz-Oghuz (Devět Oghuzů) a že sídlily na severním okraji turecké říše, přesněji na východní straně pohoří Hangáj, kde leželo legendární město Ötüken. Oghuzové se neustále bouřili proti svým pánům, a když se vlády v říši zmocnili Ujgu-

19 Mytické počátky ři, část Oghuzů odešla do stepí severně od Aralského moře a na horní tok řeky Syrdarje. Po vítězství Arabů nad Číňany v bitvě u Talasu roku se velká část Asie dostala do přímého kontaktu s islámským světem. V polovině. století přestoupil k islámu panovník tureckých Karachánovců. V islámských pramenech se pak s islamizovanými Oghuzy setkáváme pod pojmenováním Turkmeni. Z období Karachánovců pocházejí dvě významné turecké literární památky zapsané arabským písmem. Jde o nejstarší dílo tureckého písemnictví, slovník a mluvnici s ukázkami folkloru, které známe pod názvem Díwán tureckých jazyků (Divan-i lughati it-türk) od Mahmúda Kašgárského, a dále o didaktickou báseň o umění vládnout Kutadgu Bilig (Nauky, jež přinášejí štěstí) od Jusufa Hasa Hacipa z Balasaghunu. Do povědomí islámského světa se Turci dostali jako vojenské elitní jednotky ve službách abbásovských arabských chalífů z Bagdádu. Ačkoliv byli Turci otroky chalífů, ve skutečnosti tvořili zvláštní vojenskou kastu, z níž postupně vzešli mnozí vládcové a zakladatelé dynastií. Přesně tak to vyjadřovalo i jejich pojmenování mamlúkové, tj. ti, které vlastnil vládce. Jakmile odvedenci vstoupili do služeb svých pánů a stali se muslimy, přestali být otroky v právním smyslu (nikdo je už nemohl prodat) a natrvalo zůstali ve službách státu. V průběhu rozsáhlých etnických přesunů ve. a. století se početné kočovné populace Turků dostaly přes Persii do Zakavkazska a Anatólie. Na dlouhé cestě od altajských vrcholů po brány Anatólie přijaly kmenové společnosti starých Turků za své mnohé cizí prvky včetně íránských a řeckých. Od svých příbuzných, kteří zůstali ve střední Asii, se postupně odlišili především fyziognomií. Původně sice patřili k mongoloidní rase, o čemž dodnes svědčí vzhled Kazachů, Kyrgyzů nebo Ujgurů, ale v Malé Asii převládl smíšený a europoidní typ. Turci po velkých migracích na západ již nebyli otroky, ale vytvořením vlastních dynastií se často zařadili k těm, jež hledali nové otroky pro své armády. Postupem času obětovali na oltář islámu svoji národnost, historii a jazyk. Jednou z turkických dynastií se stali i Osmané, jejichž cesta na výsluní začala na přelomu. a. století na severozápadě Anatolského poloostrova.

20 Doba seldžucká Turkická etnika a perské kultury Migrací ze západního Mongolska směrem na jihozápad se turkické populace dostávaly do styku především s íránskou větví indoevropských národů. Nelze přitom hovořit jenom o Peršanech, poněvadž v regionu existovaly další íránské populace a jazyky: sogdština, chórezmština nebo chotánština. Největší bariéru dalšímu postupu na jih představovala pro turkická společenství perská sasánovská říše ( n. l. n. l.). Teprve porážka, kterou Sásánovcům uštědřili Arabové v roce, otevřela prostor pro intenzivnější migraci Turků. Íránský živel zůstával ovšem silný až do mongolského vpádu ve. a. století. V důsledku mongolské invaze došlo k výraznému narušení íránských sídel včetně fyzické likvidace velké části usedlého obyvatelstva. Turecko-mongolské dynastie se přesto velice brzy dostaly pod vliv íránsko-islámské civilizace. Třebaže byl íránský prvek v průběhu staletí na Blízkém východě a ve střední Asii postupně marginalizován, perské dědictví v kultuře a politice zůstalo u Turků velice silné. Turkická etnika často vytvářela místní varianty perské kultury a administrativy. Snad největší literární poklad turkických národů představuje Kniha mého děda Korkuta (Kitab-i Dedem Korkut), která byla původně cyklem ústně tradovaných příběhů ze života tureckých kočovníků. Do písemné podoby byly příběhy převedeny v. století. Dílo líčí staroturecké zvyky, vypráví o životě Oghuzů a o jejich dobrodružstvích a hrdinech. Celkem dvanáct příběhů spojuje legendární postava mudrce Korkuta. Devět příběhů vypráví o válkách s nevěřícími, dva pojednávají o mytologii a jeden o sporech mezi Oghuzy. Prozaické části eposu se střídají se zpěvy a poezií. Doba seldžucká (polovina. století až konec. století) Seldžukové, kteří patřili ke kmenovému svazu Oghuzů, dostali své pojmenování po náčelníku Seldžukovi (doslova Malý potok). Byli to vyznavači ortodoxního islámu (sunnité) a svou moc upevnili po rozpadu říše šáha Mahmúda z Ghazny. Seldžukovi vnuci Tugril Beg a Čagri Beg zintenzívnili ná-

21 Mytické počátky jezdy do Íránu. V roce Tugril Beg obsadil Bagdád, stal se poručníkem abbásovského chalífy a záhy přijal titul sultána. V podstatě tím zachránil bagdádský chalífát před vítězným postupem ší itů. Postup tureckých kmenů do Íránu a Malé Asie způsobil rozsáhlé pustošení a změny na etnické mapě. Seldžukové pokládali za své největší nepřátele ší itské Fátimovce v Egyptě. Sultán Alp Arslan se proto dohodl na klidu zbraní s byzantským císařem Romanem Diogeném a táhl na Sýrii a Egypt. V létě ho ale u Aleppa zastihla zpráva, že byzantský císař postupuje k Vanskému jezeru. Alp Arslan obrátil svou armádu a u Malazgirtu (Manzikertu) uštědřil Byzantincům krutou porážku. Císař padl do zajetí, ale Seldžukové ho za tučné výkupné propustili. Doma ho ovšem čekal neradostný osud sesazení z trůnu a oslepení. Po roce začali Turci pronikat dovnitř Anatólie a mísili se s nemuslimskými obyvateli poloostrova. Dnešní Turci tak za své kořeny vděčí jak dobyvatelům, tak přemoženým. V domácí náboženské politice hledali Seldžukové smír mezi sunnitským náboženským právem a islámskou mystikou. Nejvýznamnějším sultánem Velkých Seldžuků ( ) byl Džaláluddín Malikšáh, který vládl v letech. Za Malikšáhovy vlády dosáhla říše mimořádného hospodářského a kulturního rozvoje, ale po jeho smrti rychle upadla. Rozdělila se na menší panství, z nichž nejvýznamnější vytvořili maloasijští Seldžukové ( ). Výpravy Seldžuků do Anatólie nesměřovaly zpočátku k obsazení území, ale jejich hlavním cílem bylo jen získat kořist. Podobně jako Byzantinci a Arabové, tak i Turci nazývali tuto oblast římskou říší (Rúm). Po vítězství u Malazgirtu došlo k rychlému dobytí většiny Malé Asie a Turci se dostali až na pobřeží Egejského moře. Místní Arméni a Řekové před nájezdníky nejednou raději utekli do Kilíkie nebo k černomořskému pobřeží. Mnozí však zůstali na místě a nadále žili pod seldžuckou vládou. Začátek křížových výprav ( ) přispěl k vytlačení Turků na Anatolskou náhorní plošinu. Říše rúmských Seldžuků s hlavním městem Ikonium (Konya) měla ve. století co dělat, aby vůbec přežila. Poté, co křižáci v roce zpustošili Konstantinopol, však Seldžukové opět sjednotili většinu poloostrova. Zanedlouho se nicméně ukázalo, že ačkoliv

22 Doba seldžucká Anatólii dobyli právě turečtí kočovníci, v centralizovaném seldžuckém státě dominovalo městské obyvatelstvo, které nomády pohrdalo. Oficiálním jazykem těchto městských muslimů byla perština a pojmenování Turek (Turkmen) postupně ztratilo etnický obsah a stalo se ekvivalentem termínu kočovník. Dokonce i jména seldžuckých panovníků, jako Kajchosrau I. nebo Kajkubád I., potvrzují perské vlivy. Protiklady mezi městským a venkovským (kočovným) prostředím byly daleko důležitější než rozdíly mezi muslimy a nemuslimy. Usedlé a kočovné obyvatelstvo se však lišilo i ve víře. Měšťané vyznávali oficiální verzi sunnitského islámu, k níž přistoupila také víra v islámskou mystiku. Nomádi byli ale islamizováni jen povrchně a nadále se přidržovali šamanismu nebo přírodních kultů. V první polovině. století dosáhla seldžucká říše v Anatólii svého zenitu. Není vůbec vyloučeno, že kdyby byla v tehdejší podobě přetrvala ještě další století, v Anatólii by se dnes nemluvilo turecky, ale jazyk i kultura zdejšího obyvatelstva by se úplně poperštily. Vnitřní a vnější rovnováhu státu ale brzy narušil mongolský vpád. Jeho dopady na muslimský svět byly drtivé, především díky systematickému vyvražďování obyvatelstva. Jedna skupina Čingischánových bojovníků dorazila v roce až do Anatólie a v bitvě u Köse Dagu Seldžuky porazila. Seldžucký stát sice hned nezanikl, ale stal se vazalem Mongolů. Zároveň do Anatólie směřovaly další vlny tureckých kočovníků, kteří prchali před Mongoly. V souladu s tradicí byli usazováni hlavně v pohraničních regionech západní Anatólie, na hranicích s Byzancí. Jelikož se však říše mongolských Ílchánů na Předním východě dostala záhy do konfliktu se Zlatou hordou a s egyptskými mamlúky, seldžucká říše zůstala jedinou oblastí, kde mohli Mongolové prosazovat svou vůli. Seldžucký stát tak směřoval ke svému konci. Seldžucké období v Anatólii dodnes připomíná množství zachovaných památek, především mešit a medres s hrobkami zakladatelů. Známá je medresa Ince Minareli v Konyi, jejíž jméno vyjadřuje, že má štíhlý minaret.

23 Osmanská říše (.. století) Počátky osmanské říše Začátkem. století byla seldžucká říše v rozkladu a další turečtí kočovníci, kteří přicházeli z východu, zabrali prakticky všechny zbylé byzantské regiony v Malé Asii. Z malých pohraničních panství na byzantsko-muslimském pomezí vynikl hlavně státeček, který z Osmanova popudu vznikl v Bithýnii. Jeho sídlem byl Sögüt. V průběhu dvou desetiletí Osman obsadil mnoho okolních muslimských a řeckých pevností. Výrazem nezávislosti malého panství bylo to, že Osman dal razit vlastní mince a jeho jméno bylo připomínáno na pátečních modlitbách v mešitách. Osmané ( jak se po svém vládci a zakladateli dynastie pak nazývali i jeho obyvatelé) sice ještě dlouhá léta platili daň Mongolům, ale jejich suverenitu to prakticky neomezovalo. Zrušením volby kmenového náčelníka a tradiční dělby moci, stejně tak i promyšlenou sňatkovou politikou, připravil Osman vhodné podmínky pro svého nástupce, syna Orhana. Osmané měli štěstí také v tom, že sousední turecké státy, jako Germiyan, Karaman nebo Menteše, rozšiřovaly svou moc jiným směrem. V roce Osmané dobyli Bursu a učinili z ní své první opravdové sídelní město. Od roku již Osmané bojovali i na evropské straně černomořských úžin, jednou jako spojenci Byzantinců, jindy na straně Janovanů nebo Benátčanů. Právě Orhan vytvořil novou armádu ( janičáři), jakousi pěší gardu vládců. Od druhé poloviny. století byla zahájena i praxe nuceného přesidlování různých skupin obyvatelstva (sürgün). Důvody takového postupu se často lišily. Jednou šlo o zalidnění určitého území, jindy hrály roli strategické důvody, nicméně často šlo o potrestání a neutralizaci skupin, které byly nebezpečné pro osmanské vládce. Přibližně šestisetletá existence osmanské říše je přirozeně dlouhým obdobím na to, aby se o jejích dějinách daly vynášet laciné soudy. Osmanští kronikáři kupříkladu psali jiným jazykem ve. století, a opět jiným v. nebo. století. Měnil se nejen životní styl a názory osmanské společnosti, ale i cha-

24 Dobytí Konstantinopole rakter držby půdy nebo spravování státních financí. Snad není třeba ani připomínat, že vojenská technologie také doznala v rozmezí pěti staletí obrovských změn. Murat I. ( ) přenesl hlavní město říše do thráckého Edirne (Drinopol), porazil Bulhary a v roce v bitvě na Kosově poli rovněž Srby. Jeho nástupce Beyazit I. ( ), zvaný Blesk, uštědřil v roce porážku křížové výpravě u Nikopole, ale sám v létě podlehl u Ankary armádě středoasijského dobyvatele Tímúra (Tamerlána). Beyazit přijal titul rúmského sultána, čím chtěl dát najevo, že je víc než prvním mezi rovnými. Vystupoval též jako vládce muslimské říše. Po jeho porážce se jistý čas zdálo, že říše Osmanů spěje ke svému konci. Celých let zápasili sultánovi synové o trůn a v říši panovalo bezvládí (interregnum). Upevnit moc se podařilo až sultánu Mehmedovi I. ( až ), který je celkem oprávněně považován za druhého zakladatele dynastie. Jeho syn Murat II. ( ) obnovil dobyvatelské výpravy. Nejdřív v roce neúspěšně obléhal Konstantinopol, později ohrožoval Bělehrad a nakonec se dostal až do jižních Uher. Do čela uherských vojsk se tehdy postavil schopný vojevůdce Jan Hunyadi, jenž Osmany porazil v Sedmihradsku. V roce ovšem křížová výprava uherského krále Vladislava skončila u Varny katastrofou a panovníkovu uťatou hlavu nechal pak Murat ukazovat v ulicích Bursy. O čtyři roky později byl v druhé bitvě na Kosově poli poražen i Jan Hunyadi. Dobytí Konstantinopole roku V roce byl opásán Osmanovým mečem nový sultán Mehmet II., jenž později po dobytí Konstantinopole získal přídomek Fatih (Dobyvatel). Na obléhání města se Mehmet II. starostlivě připravil a rok před zahájením útoku dal na evropském břehu Bosporu, v jeho nejužším místě, vybudovat pevnost Rumeli Hisari. Na protilehlé straně již v té době stála osmanská pevnost Anadolu Hisari, kterou dal postavit ještě Beyazit. Osmané tudíž mohli černomořské úžiny kdykoliv uzavřít. Do byzantského hlavního města zůstal otevřen pouze přístup od Marmarského moře, jelikož obléhatelé uzavřeli

25 Osmanská říše i pozemní cestu do Konstantinopole od západu. Od uherského mistra Urbana, který pracoval v Edirne, si sultán objednal ohromná obléhací děla s metrovým kalibrem. Mezitím připlula z Gallipoli rovněž osmanská flotila válečných lodí.. dubna Osmané zahájili ostřelování města a posléze začali i útočit. Poněvadž Byzantinci uzavřeli záliv Zlatý roh řetězem, Mehmet nechal přepravit své lodě do zálivu po souši. To mu umožnilo využít námořní podporu i ze severní strany města. Po dvouměsíčním obléhání osmanští vojáci nakonec. května vstoupili do města a sultán povolil, aby je mohli tři dny plenit. Za několik dnů se vzdala i Galata na druhém břehu Zlatého rohu, kterou ovládali Janované. Snad nikdy od nástupu islámu nezískali muslimové tak cennou kořist. Konstantinopol se na víc než let stala hlavním městem osmanské říše. Z ovládnutí byzantského trůnu Mehmet II. vyvozoval, že je legitimním vládcem všech území někdejšího východořímského impéria. Papež Pius II. mu však oponoval a argumentoval, že zákonnou by Mehmedova vláda byla jen tehdy, kdyby se stal křesťanem. Mehmet Dobyvatel však tvrdil, že v jeho osobě došlo ke sjednocení římských, islámských a tureckých tradic do univerzální suverenity. Po obsazení Konstantinopole strávil Mehmet II. celých let na válečném poli. Při obléhání Bělehradu v roce byl však poražen Janem Hunyadim a podobný osud stihl osmanská vojska v Albánii. Až po smrti albánského národního hrdiny Skanderbega v roce se Osmanům konečně podařilo zlomit albánský odpor. S výjimkou některých menších měst se do rukou Osmanů dostalo rovněž celé Řecko. Na severním pobřeží Anatólie roku kapituloval poslední řecký vladař malého trapezuntského císařství David Komnenos. Ve střední části poloostrova trvalo dlouhá léta, než se Mehmedovi povedlo připojit k říši stát seldžuckých Karamanovců. Mehmet II. byl vládcem velkého formátu, jenž se do dějin zapsal také jako skvělý organizátor a zákonodárce. Mluvil několika jazyky, obdivoval italské umění a helénskou architekturu. Jeho nejznámější portrét vytvořil Ital Gentile Bellini. Již nikdy později nedosáhly kontakty se západní Evropou podobných rozměrů.

26 Vznik osmanského chalífátu Po Mehmedově smrti v roce začala občanská válka, v níž se rozhodovalo o tom, který z jeho dvou synů, Beyazit nebo Cem, bude novým sultánem. Mladší z bratrů, Cem, musel nakonec ze země odejít a útočiště hledal v Sýrii, Egyptě, Francii a nakonec v Římě. Po smrti ho dal Beyazit pohřbít v Burse. Vznik osmanského chalífátu Sultán Beyazit II. ( ) byl prvním vládcem, který se k moci dostal přičiněním janičárů. Byl klidné povahy a do válčení se pouštěl jen tehdy, když se konfliktu již nedalo vyhnout. Miloval mystiku, umění a literaturu, dokonce psal i básně. Ačkoliv jej označovali spíše za světce nebo filozofa, nepřipustil, aby se rozsah říše zmenšil. Na diplomatickém poli vstoupili Osmané poprvé do kontaktu s Rusy. Svou mírovou politiku vůči sousedům se snažil posílit tím, že dceru provdal za perského následníka trůnu, sestřenici pak dal za ženu egyptskému vládci. Konec jeho vlády se však nesl ve znamení rodinných sporů o následnictví. Vítězem se stal nejmladší ze tří Beyazidových synů, Selim, jenž dvakrát povstal proti vlastnímu otci a nakonec ho donutil odstoupit. Beyazit skončil jako rukojmí a předpokládá se, že právě Selim ho o několik měsíců později dal otrávit. Selim I. Hrozný ( ) se zanedlouho zbavil také svých dvou bratrů a dokonce, s jedinou výjimkou, i jejich synů. Osmanskou expanzi zaměřil do Asie a Afriky, proto uzavřel mírové smlouvy s evropskými státy. Ve snaze překazit šíření ší itského islámu v Anatólii, jež podporovala sousední Persie, nechal nejdřív sepsat seznamy všech ší itů ve věku od sedmi do sedmdesáti let a posléze je dal zmasakrovat nebo uvěznit. Tato místní varianta bartolomějské noci vedla záhy k válce s Persií, která v létě skončila u Čaldiranu porážkou perského šáha Ismá íla. Osmané obsadili i tehdejší perské hlavní město Tabríz. V roce se Selim vypravil opět proti Peršanům. Šáhovi ovšem přispěchal na pomoc mamlúcký sultán Egypta. Selim se proto obrátil proti mamlúkům a porazil je ve dvou bitvách, které skončily připojením Sýrie a Egypta k osmanské říši.

27 Osmanská říše Káhira sice poklesla na úroveň provinčního sídla, ale zavedený hospodářský systém zůstal v Egyptě zachován. O ochranu posvátných islámských měst Mekky a Medíny požádal osmanského sultána šaríf Mekky. Na zpáteční cestu z Egypta vzal Selim s sebou i posledního abbásovského chalífu, aby si posléze jeho titul přivlastnil. Osmanská říše se stala chalífátem. Výpravy proti ostrovu Rhodos, který tehdy ovládali johanité, se již Selim nedožil, neboť v září nečekaně zemřel. Osmanská říše se v důsledku Selimových výbojů stala převážně muslimským státem a nemuslimové od těch dob představovali již jen menšinu obyvatel. Osmanská říše na vrcholu moci Nástupem Süleymana I. na trůn začalo v roce šestačtyřicetileté období vlády nejznámějšího osmanského panovníka, za něhož říše dosáhla největšího rozkvětu. V Evropě ho nazývali Nádherný, ale pro Osmany byl Zákonodárcem (Kanuni). Na rozdíl od svého předchůdce obrátil Süleyman pozornost na Evropu, ačkoli v asijských provinciích musel nejednou potlačovat místní povstalce. Jeho hlavním konkurentem v Evropě byl španělský král a římskoněmecký císař Karel V., jehož imperátorský titul Süleyman odmítal uznat. Osmanská politika v Evropě se opírala o spojenectví s tradičním soupeřem Habsburků s Francií. Tlak Osmanů na habsburskou říši přispěl nepřímo rovněž k tomu, že se tato katolická velmoc musela smířit s existencí protestantismu. Süleyman se nejdříve rozhodl ovládnout Bělehrad ( ) a dokončit dobývání ostrova Rhodos ( ). Obráncům ostrova ovšem po půlročním obléhání umožnil odejít do bezpečí na Maltu. K rozhodující výpravě proti Uhrám došlo v roce. V bitvě u Moháče Osmané porazili po necelých dvou hodinách uherskou armádu krále Ludvíka II. Jagellonského, jenž se utopil při útěku. Süleyman pak vstoupil do Budína, který vypálil, a zemi vyraboval, ale před blížící se zimou se z uherského území stáhl. Uherská šlechta posléze zvolila za krále nejdříve sedmihradského vévodu Jana Zápolského, a pak i arciknížete rakouského Ferdinanda Habsburského. V roce se Süleyman vydal na nové tažení do Uher, přijal hold Jana

28 Osmanská meritokracie: janičáři Zápolského, dočasně obsadil Budín a nakonec poprvé neúspěšně obléhal Vídeň. V průběhu další výpravy do Uher v roce sultánova armáda po dlouhém obléhání dobyla pevnost Köszeg. Süleymanův zájem o situaci v Uhrách opět vzrostl po smrti Jana Zápolského, přičemž tentokrát již Osmané zůstali v zemi natrvalo. Uhersko se rozpadlo na tři části, Budín se v roce stal sídlem nejsevernější osmanské provincie a v Sedmihradsku vznikl knížecí stát v osmanském vazalství. Na pomezí zbytkových Královských Uher a budínského pašalíku se vytvořila specifická pohraniční válečná zóna se svéráznou společenskou hierarchií udatných bojovníků. Asi kolem roku se Süleyman oženil se svou otrokyní Roxelanou, která pocházela z území dnešní Ukrajiny. Roxelana mu již v prvních letech vlády porodila pět dětí a byla v dějinách říše první otrokyní-konkubínou, která se stala sultánovou zákonitou manželkou. Námořní aktivity Osmanů se soustřeďovaly na pirátské přepady pod vedením admirálů ve službách sultána. Úspěchem skončily snahy o ovládnutí alžírského a tripolského pobřeží. Pokus o vytlačení johanitů z Malty v roce však ani po obléhání ostrova nevyšel. Osmanům se tak nikdy nepodařilo zcela ovládnout Středozemní moře. Na východě válčil Süleyman s Peršany v roce, kdy získal Bagdád, a pak opětovně v letech a. Důležitým faktorem osmansko-íránských vztahů byla otázka účasti ší itských věřících na pouti do Mekky a Medíny i přístupu ší itů ke hrobům potomků Proroka v osmanském Iráku. Ebusuud Efendi, nejvyšší právní autorita za Süleymanovy éry, byl dokonce toho názoru, že íránští ší ité by neměli být vůbec pokládáni za muslimy. Svou životní pouť skončil Süleyman opět v Uhrách při obléhání pevnosti Szigetvár, kterou bránil chorvatský bán Mikuláš Zrinský. Dobytí pevnosti ani smrti Zrinského se však již nedožil, protože. srpna pod hradbami pevnosti zemřel. Osmanská meritokracie: janičáři Meritokracie je vláda těch, kteří na rozdíl od aristokracie nezískali vysoké postavení dědičně, ale odměnou za své skuteč-

29 Osmanská říše né (a někdy také domnělé) schopnosti a zásluhy. Politická moc osmanských sultánů spočívala z velké části na instituci vojenského otroctví, tvořeného z poturčenců. Přibližně od poloviny. století začali sultáni tureckou kmenovou aristokracii nahrazovat lidmi, které získali trojím způsobem: na válečném poli, koupí na trzích nebo jako odvedence od křesťanských rodičů. Tyto otroky Porty pak islamizovali a podle fyzických a intelektuálních schopností vychovali pro službu panovníkovi. Janičáři museli věrně sloužit svým pánům, ale otroky byli ve skutečnosti spíše jen podle názvu. Jestliže většina muslimských států do té doby získávala vojáky jako turecké a čerkeské otroky z území mimo islámského světa, Osmané doplňovali svou pravidelnou armádu z vlastního území. Přísně vzato představovala taková praxe z hlediska islámského práva (turecky šeriat) nemalý problém, jelikož odvedenci byli poddaní sultána a jako obyvatelé islámského státu tudíž nesměli být zotročováni. Klíčové pozice v osmanské armádě a administrativě postupně přešly na renegáty křesťanského původu, pro které se používá i označení Turci z povolání. Nejznámější skupinou těchto tureckých profesionálů byly elitní vojenské sbory janičárů, které sultáni získali v procesu tzv. shromažďování (devširme). Praxe odnímání dětí křesťanským rodičům byla v rozporu s islámským právem i proto, že se tím porušovaly principy islámské tolerance ke zjeveným náboženstvím. Většina velkovezírů a vezírů pocházela v. století právě z řad sultánových otroků křesťanského původu. Postupem času došlo tedy i v osmanské říši k situaci, kterou známe z dřívějších turkických impérií: etnikum, které stát založilo, se dostalo do defenzívy a do značné míry ho nahradila dynastická vládnoucí elita netureckého původu. Obecně se má za to, že výhodou takto vytvářené elity bylo, že měla omezenou schopnost spřádat intriky vůči panovníkům. Od lidí vytržených z rodného prostředí se očekávalo, že budou věrně sloužit svým pánům sultánům. Převýchova na Osmany však neznamenala, že by jednotlivec vždycky zapomněl na svůj původ nebo ho popíral. Dokonce i někteří vysocí hodnostáři udržovali styky se svými křesťanskými rodinami a nejednou jim z titulu své vysoké funkce pomáhali. Velkovezír Sokollu Paša, jenž byl slo-

30 Osmanský stát a jeho orgány vanského původu, pomohl v roce obnovit srbský pravoslavný patriarchát a do jeho čela prosadil vlastního bratra. Systém umožňoval i sociální vzestup: sedlák nebo pastýř se teoreticky mohl stát velkovezírem. Moc odvedenců, kteří často nebyli právě nejpevnější ve víře, se dala využít rovněž proti znalcům islámského práva, kteří patřili většinou k rozeným Turkům. Až do. století se janičárem nemohl stát svobodný člověk ani janičárův syn. Elitní jednotky janičárů bezvýhradně oddaných panovníkovi byly vytvořeny jako protiváha tureckých sborů. Někteří z odvedenců hlavně Albánci, Řekové a balkánští Slované to skutečně dotáhli až na velkovezíry a byli mezi nimi i tací, kteří se stali sultánovými zeti (damat). Osmanský suverén se nezajímal o vlastní etnickou či rasovou čistotu a potomstvo si zabezpečoval prostřednictvím konkubín různého původu. Najdou se též historici, kteří tvrdí, že velký počet jižních Slovanů, Albánců či Řeků ve funkcích vysokých hodnostářů osmanské říše vedl ve skutečnosti k balkanizaci impéria, kterou na Balkánském poloostrově navíc doprovázela kulturní nadvláda Řeků nad národními odnožemi ortodoxních církví. Předpisy zvané Zákony janičářů odvedencům sice přikazovaly celibát, ale tato zásada byla posléze opuštěna. Oslabení vojenské síly impéria se v. století projevilo úpadkem elitních janičárských sborů. Praxe odvodů křesťanských chlapců byla kolem roku opuštěna a upadla i jejich přísná výchova. Do lukrativních sborů začali vstupovat zájemci z různých společenských vrstev, aniž by prošli tvrdou školou výcviku. O to více zesílila politická moc janičárů, kteří čím dál častěji zasahovali do vnitropolitických procesů. Osmanský stát a jeho orgány Absolutním vládcem říše byl sultán chalífa. Přibližně do konce. století se u osmanského dvora uplatňoval zákon bratrovraždy. Řídil se starým principem, podle něhož je lepší usmrtit několik princů než připustit dynastický svár. Nový sultán se proto po nástupu na trůn vždy postaral o to, aby byli všichni jeho bratři uškrceni hedvábnou šňůrou. Způsob provedení byl důležitý, neboť Turci odpradávna věřili, že krev je sídlem

31 Osmanská říše duše a její prolití je nepřípustné. Od. století bývalo zvykem, že následníkem trůnu se stával nejstarší příslušník dynastie. Osmanští princové již nebyli zabíjeni, ale drženi v jistém druhu domácího vězení na panovnickém dvoře, kterému se říkalo klec. Jelikož mnozí budoucí sultáni zde museli strávit celá desetiletí, odrazilo se to na jejich duševních a fyzických schopnostech. V. a. století proto velice často vládli říši zdegenerovaní jednotlivci. O tom, kdo se doopravdy stane sultánem, rozhodovali různé palácové kliky a janičáři. Osmanská koncepce státnosti byla inspirována především perským sasánovským modelem spravování země. Ústředním orgánem osmanského státu byl díwán, jenž nepředstavoval pouze vládní instituci, ale i soudní moc, u které si mohl stěžovat každý poddaný. Původně existovaly dva díwány: veřejný díwán a vládní díwán. První umožňoval veřejná slyšení u vrat panovnického dvora a předsedal jim panovník. Druhý díwán byl pracovním zasedáním vezírů, tedy obdobou našich ministrů. Sloučením obou vznikl poté začátkem. století velký díwán (říšská rada). Ten byl osobním vlastnictvím sultána. Ve jménu sultána reprezentoval nejvyšší zákonodárnou, výkonnou a soudní moc v zemi. V této klasické formě pak díwán existoval asi dvě staletí. Kromě díwánu se konaly i mimořádná zasedání zvaná mešveret. Pokles významu velkého díwánu zpečetil až vznik nezávislého úřadu velkého vezíra v roce. V. století byl velký díwán svoláván už jen k ceremoniálním účelům. Sídlem vlády se postupně stala rezidence velkého vezíra, která dostala pojmenování Vysoká Porta či jednoduše Porta. V klasickém velkém díwánu zasedali: velkovezír (první ministr, turecky sadrazam), bejlerbeg Rumélie (hlava evropských provincií říše), dva nejvyšší soudci (kadiasker), tři nejvyšší finanční správcové (defterdar) a hlavní kancléř (nisanci). Později k nim přibyl nejvyšší představitel janičárů (aga) a velitel námořnictva (kapudan). Členové rady nebyli při přijímání nejdůležitějších rozhodnutí nezávislí, ale potřebovali dospět ke vzájemné shodě. Předsedou velkého díwánu byl v případě nepřítomnosti sultána a tak tomu bylo po většinu času velkovezír. Ze začátku se vezíry stávali prominentní muslimové, kteří patřili ke svobodným občanům. Od poloviny. století

32 Legendární červené jablko byli do funkce velkovezírů jmenováni otroci Porty křesťanského původu, které vychovali v sultánském paláci. Sultánova rezidence v istanbulském paláci Topkapi (Topkapi Sarayi, tj. Palác dělové brány ) byla rozdělena na dvě části. Ústředním sídlem státu byl vnější palác (birun), kdežto soukromé prostory sultánů se nacházely v tzv. vnitřním paláci (enderun), jehož součástí byl i harém. Zaměstnanci vnitřního paláce neměli nic společného se státními záležitostmi a byli drženi pod dohledem vnějšího paláce. V čele náboženské hierarchie impéria byli nejdříve dva kadiaskerové. Postupem času ale zesílila moc šejcha islámu, což byl vrchní muftí (duchovní, jenž je oprávněn vydávat dobrozdání, tedy fatwu) hlavního města. Šejch islámu se v hierarchii hodnostářů vyrovnal velkovezírům. Náboženští učenci, ulemové, byli v osmanské říši ve srovnání s jinými islámskými zeměmi daleko více integrováni do státního aparátu a jejich kariérní postup byl úzce spjat se získáním požadované kvalifikace na školách v Istanbulu, Burse nebo Edirne. Legendární červené jablko Všechny velké výboje v dějinách se jejich aktéři snažili teoreticky zdůvodnit a představit je jako legitimní. V souvislosti s výboji Osmanů se většinou mezi důvody válčení uvádí islámská svatá válka (džihád), která měla bojovníkům za víru (gazi) umožnit rozšíření území islámu (dár al-islám). Osmanští vládci se poměrně brzy začali stylizovat do role vedoucí síly muslimského světa a legitimitu svého snažení se snažili opřít o náboženské právo. Významnou úlohu ve válečnické ideologii Osmanů sehrála ovšem také legenda o červeném jablku (turecky kizil elma), které symbolizovalo mytické město. Osmanští Turci převzali tyto představy nejspíše od Byzantinců a přizpůsobili si je vlastnímu vkusu, ačkoliv je zároveň pravdou, že existuje několik variant legendy o červeném jablku, která se traduje v balkánském folkloru dodnes. Legenda byla nejpravděpodobněji svázána s bronzovou jezdeckou sochou císaře Justiniána, která stála v byzantském hlavním městě. Císař na ní držel v levé ruce říšské jablko korunované křížem, symbol vlády nad svě-

33 Osmanská říše tem a víry, zatímco pravá ruka, která ukazovala na východ, symbolizovala touhu zastavit barbary. Když později za tureckých nájezdů odpadl na soše z říšského jablka nejdříve kříž ( ) a pak v. století vypadlo císaři z ruky i jablko, Byzantinci si to vysvětlovali tak, že jde o varování před pádem města a vítězstvím Turků. S porážkou Byzance a obsazením Konstantinopole souvisela jistá reorientace představy o kizil elmě. Socha císaře Justiniána byla začátkem. století stržena a Osmané legendu přizpůsobili svým potřebám. Vytouženou metou červeným jablkem se postupně stávala vzdálená křesťanská města, která si Osmané chtěli podrobit, nebo která bylo jednoduše třeba dobýt. Tak kizil elmu představovaly postupně Konstantinopol, Budín a Vídeň, které měly být finálními zastávkami muslimského výboje. V širším smyslu slova se kizil elmou označovalo takové legendární město, po jehož ovládnutí skončí i výboje Osmanů, neboť muslimové potom získají vládu nad světem. Osmané přitom po dlouhou dobu vědomě odkládali rozhodnutí, kde se ono město červeného jablka nachází, a nakonec ho ve druhé polovině. století ztotožnili s Římem. Osmané jako multietnická vládnoucí elita Pojmenování Osman prošlo podobně jako Turek mnoha změnami. Ze začátku byl Osmanem ten, kdo následoval vládce Osmanova domu. Celkem přirozeně se jednalo především o etnické Turky. Osmanem byl každý, kdo se přidal k výbojům zakladatele dynastie, k Osmanovi ( ), a jeho bezprostředním následovníkům prvním sultánům. V první polovině. století se dokonce setkáváme s projevy narůstajícího povědomí turectví v dílech místních básníků a historiků. Jistý přechodný čas přetrvával rozkvět jednoduché středoasijské turečtiny a osmanská dynastie byla spojována s mytickou minulostí turkických plemen. Zatímco se v. století kroniky psaly často v jednoduché turečtině, od. století se začala v osmanské říši v čím dál větší míře používat literární osmanština s květnatým stylem a arabsko-perskou slovní zásobou. Osmanský sultán Selim I. ( až ) například ve sporu s perským šáhem Ismá ílem psal