Geografické aspekty vzniku Izraele

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra geografie Geografické aspekty vzniku Izraele Bakalářská práce Brno 2009 Vedoucí práce: PhDr. Dana Hőbelová Autor práce: Dana Miřátská

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně za použití pramenů uvedených v seznamu literatury a informačních zdrojů. Souhlasím, aby byla práce uložena v elektronickém archivu Masarykovy univerzity a byla zpřístupněna ke studijním účelům.

3 Chtěla bych poděkovat PhDr. D. Hőbelové za vstřícný přístup, cenné rady a připomínky, které mi pomohly při zpracování mé bakalářské práce.

4 OBSAH 1. ÚVOD CÍLE Hlavní cíl Dílčí cíle DISKUSE PRAMENŮ A LITERATURY Dostupnost a kvalita pramenů Diskuse jednotlivých pramenů METODIKA PRÁCE Obecný postup Diskuse konkrétních metod IZRAEL ZÁKLADNÍ INFORMACE Poloha FYZICKO - GEOGRAFICKÉ CHARAKTERISTIKY IZRAELE Geologické poměry Geologický vývoj Geologický profil oblasti Geomorfologické poměry Klimatogeografické poměry Mírně teplé podnebí Suché podnebí Hydrogeografické poměry Pedogeografické poměry Biogeografické poměry HISTORICKO GEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA DO VZNIKU STÁTU IZRAEL Poloha mezi třemi kontinenty Podnebí Zdroje pitné vody Poloha mezi starověkými velmocemi Období soudců Období králů

5 7.4.3 Období dvou království Babylonské zajetí a Perská říše Helénistické období Pod Římskou nadvládou Diaspora Byzantské období Období vlády muslimských Arabů Křižáci ve Svaté zemi Období mamlúků Za vlády Turků Židovská diaspora ve středověku a novověku Formování moderního státu První alije Druhá alije První světová válka a její důsledky pro Palestinu Třetí alije Čtvrtá alija Pátá alija Druhá světová válka a vznik Izraele (šestá a sedmá alija) DIDAKTICKÁ TRANSFORMACE ZÁVĚR RESUMÉ SEZNAM LITERATURY A INFORMAČNÍCH ZDROJŮ Monografie Periodika Internetové zdroje SEZNAM PŘÍLOH Přílohy umístěné v textu Přílohy vložené za textem

6 1. ÚVOD Při výběru tématu bakalářské práce jsem si stanovila dvě podmínky: za prvé jsem chtěla uplatnit svou studijní kombinaci, kterou je dějepis zeměpis, za druhé jsem se snažila volit námět zajímavý a pokud možno aktuální. Právě téma týkající se Izraele oba tyto požadavky splňuje. Historie a geografie jsou vědní obory, které jsou si podle mne velice blízké, neboť oba dva se zaměřují na studium prostoru i v čase. O dějinách Izraele vyšla řada čistě historických publikací, z geografického hlediska však toto téma ještě nebylo zpracováno, přijde mi proto zajímavé podívat se na ně z tohoto pohledu. Původně bylo mým záměrem popsat geografické aspekty samotného blízkovýchodního konfliktu, který probíhá od druhé poloviny 20. století, ale znalost historie je důležitá pro pochopení přítomnosti, proto jsem se rozhodla nahlédnout ho v delším časovém horizontu. Izrael byl ohniskem nepokojů již od dávné minulosti - významné říše v různých historických epochách se snažily získat kontrolu nad tímto územím a obyvatelé této země se nikdy netěšili příliš velkému klidu. Vzhledem k tomu, že o Izraeli se v dnešní době mluví hlavně v souvislosti s izraelsko arabským konfliktem, mohlo by se zdát, že je zde příliš málo prostoru věnováno první polovině 20. století, kdy se rozhořelo nepřátelství židovského a arabského obyvatelstva, tato práce si však neklade za cíl postihnout detaily konfliktu mezi těmito dvěma národy, nýbrž vysvětlit geografické aspekty vzniku Izraele. Chtěla bych na tuto bakalářskou práci navázat prací magisterskou, která se bude podrobněji zabývat izraelsko arabským konfliktem, v níž bude vzájemná averze obou národností detailněji vysvětlena. Domnívám se, že práce je přínosná i z didaktického hlediska - v dnešní době je kladen důraz na mezioborové vazby, čemuž vyhovuje, takže by mohla najít využití v hodinách zeměpisu i dějepisu. Rovněž si myslím, že by mohla být pomůckou pro výuku občanské výchovy, neboť jsou zde naznačeny kořeny náboženské a národnostní nesnášenlivosti. 6

7 2. CÍLE 2.1 Hlavní cíl Za hlavní cíl své diplomové práce považuji zjistit, jak geografický prostor působil na vznik státu Izrael. 2.2 Dílčí cíle Dílčích cílů jsem si pro svou práci stanovila několik. Za prvé bych chtěla přehledně popsat fyzicko-geografické podmínky Izraele dle Hettnerova schématu, což je logické uspořádání jednotlivých geografických sfér (Mečiar: 2005; s. 44). Dále chci chronologicky popsat historický vývoj Izraele. Třetím dílčím cílem mé práce je doplnit samotný text vhodnou obrazovou přílohou. Také bych se chtěla pokusit nastínit možnou didaktickou transformaci tohoto tématu do výuky ZŠ. Posledním stanoveným dílčím cílem je využití této práce a znalostí nabytých jejím zpracováním v magisterské práci. 7

8 3. DISKUSE PRAMENŮ A LITERATURY 3.1 Dostupnost a kvalita pramenů Publikací o Izraeli vyšla celá řada. Moravská zemská knihovna nabízí široký výběr, stejně jako univerzitní knihovny Masarykovy univerzity, dobře vybavená se v tomto směru jeví i krajská knihovna ve Zlíně a další užitečné publikace jsem sehnala v pelhřimovské knihovně. Poněkud mne zklamala nabídka v knihkupectvích, kde se bohužel ukázalo, že knihy, které by byly pro mou práci nejvhodnější, vyšly pouze v omezeném výtisku a nikde nejsou k sehnání. Při výčtu pramenů nelze samozřejmě opominout internet, částečně jsem čerpala i z článků v odborných časopisech. Při studiu podkladů jsem prošla mnoho děl, naneštěstí se však ukázalo, že k přímo k mému tématu se jich váže pouze malá část. Odborných publikací o historii Izraeli vyšla sice celá řada, většina autorů se ale zabývá dějinami dvacátého století, maximálně stručně hodnotí století devatenácté, zatímco má práce zkoumá historický vývoj od pravěku po vznik státu Izrael v roce Spousta těchto knih byla velice podrobných, z hlediska mých potřeb možná až příliš. Ještě větším problémem bylo sehnat specializovanou geografickou literaturu o Izraeli, kde jsem nakonec musela použít souhrnné zeměpisné publikace o Asii, zeměpisné přehledy a turistické průvodce. Prošla jsem si také řadu dějepisných a zeměpisných učebnic, hlavně abych zjistila, jakou oporu by měla případná didaktická transformace tohoto tématu na základních nebo středních školách. Na internetu jsem našla velké množství webových stránek zabývajících se Izraelem, jejich hodnověrnost ovšem značně kolísala od důvěryhodných a dle mého názoru nestranných až po zcela zjevně předpojaté, což se samozřejmě projevilo ve zcela rozdílných pohledech na historii a na současné dění. 3.2 Diskuse jednotlivých pramenů Informace o geografické charakteristice jsem z větší části čerpala z děl týkajících se geografie Asie, zeměpisných přehledů a atlasů. Obecně nejlépe zpracované přírodní podmínky jsem nalezla v Zeměpisu světa od Kunského (1965), samotný Izrael tu ale není 8

9 pojednán příliš podrobně. Nejvíce materiálu pro podkapitolu týkající se geologie Izraele mi poskytla encyklopedie Země (2007), použitelné informace jsem nalezla i v dílech zabývajících se regionální geografií od autorů Šindlera (1988) a Novotné (1995), samozřejmě neustále jsem používala Školní atlas světa a mapu Izraele. Hodně informací o geografických podmínkách Izraele mi poskytly práce od Ternera (1991, 1992) a Pojara (2002) - oba zpracovávají sice hlavně jeho historii, ale nejméně třetinu knihy vždy tvoří i obecná charakteristika země. Zajímavé je, že vůbec nejpodrobnější popis fyzickogeografických podmínek Izraele jsem nalezla v turistickém průvodci Izrael a Palestinská území (1999), třebaže se vlastně vůbec nejedná o vědeckou publikaci. Samostatnou studii, která by se zabývala pouze dějinami Izraele od pravěkých dob po současnost, jsem nalezla pouze jedinou. Jedná se o Dějiny židovského národa od P. Johnsona, která je poměrně podrobná, ale jedná se spíše o publicistické dílo. Proto jsem použila dále práce Pojara (2002) a Ternera (1991), kteří také popisují dějiny Izraele od pravěku po 90. léta minulého století. Obě publikace jsou dobře čtivé, nepříliš rozsáhlé a v zásadních údajích se v podstatě neliší, Pojar má však lépe zpracovanou historii Izraele do přelomu letopočtu, zhruba do 15. století jsou pak obě srovnatelné a Terner lépe popisuje život Židů v Evropě v raném novověku. Co se týká událostí první poloviny 20. století, zdála se mi vhodnější Pojarova kniha, protože Terner se v tomto období hodně zaobírá vývojem politických stran a arabskými postoji, což není pro mou práci až tak podstatné. To ostatně považuji za častý problém historických knih popisujících Izrael ve 20. století totiž příliš mnoho kapitol o politice na úkor komplexnosti. Dobrými informační zdroji jsou internetové servery CIA-World Fact Book a Geografický server. Obrazové přílohy jsem sestavila na základě výše uvedených děl a z internetových portálů, nejužitečnější v tomto směru se jeví servery amerických univerzit The University of Texas a The Pennsylvania State University. V elektronické knihovně texaské univerzity Perry-Castañeda Library jsem nalezla nejrůznější mapy Izraele a odkazy na další informační zdroje o této zemi. Na stránkách pensylvánské univerzity se mi podařilo vyhledat soubor asi dvaceti map Izraele, jež se stal pro mne hlavním zdrojem při zpracování obrazových příloh. Historický územní vývoj je také dobře zpracován na serveru izraelského ministerstva zahraničních věcí. 9

10 Cenným zdrojem informací mi bylo i srpnové číslo časopisu GEO z roku 2007 s mimořádnou přílohou o Izraeli. Za velice užitečné bych označila publikace Judaismus, křesťanství, islám a Judaismus od A do Z, které mi velice pomohly při tvorbě poznámkového aparátu a vysvětlení odborných pojmů hlavně z oblasti religionistiky. 10

11 4. METODIKA PRÁCE 4.1 Obecný postup Po výběru tématu a stanovení si cílů jsem vyhledávala vhodnou literaturu a další informační zdroje. Po jejich vytřídění, což bylo velice časově náročné, jsem je seřadila dle jednotlivých částí své práce, čímž vzniklo několik seznamů literatury. Důležité bylo kriticky zhodnotit jednotlivé prameny a posoudit vhodnost jejich použití. Vlastní text jsem rozdělila do několika částí. První část se týká obecných informací o Izraeli do textu jsem ji zařadila pro osvojení si základních poznatků o zemi, které se tato práce týká. Druhá část pojednává o fyzicko-geografických poměrech Izraele. Poté jsem zpracovala stěžejní část textu, která se zaměřuje na historii státu a jeho obyvatel z pohledu geografie. Nakonec jsem k textu doplnila didaktickou transformaci, přílohy a formálními části práce diskuse metod, diskuse literatury aj. 4.2 Diskuse konkrétních metod Ve své práci používám metodu studia nejrůznějších pramenů. Při zpracování první kapitoly týkajících se fyzicko-geografické charakteristiky Izraele jsem použila Hettnerovo schéma, které je založeno na pevném uspořádání jednotlivých sfér. Toto schéma se využívá k uspořádání všech geografických sfér, ale domnívám se, že vzhledem k mému tématu není potřeba popisovat současnou socioekonomickou situaci Izraele. Což ovšem neznamená, že jsem se zcela vyhnula této disciplíně geografie. Socioekonomickými geografickými aspekty se též zabývám. Použila jsem také kompilační metodu, a to takovým způsobem, že jsem si vyhledala informace a mapy v různých pramenech a na jejich podkladě vytvořila podkapitoly týkající se fyzicko-geografických poměrů Izraele. V hlavní části své práce používám historicko-geografický přístup, kde se, s důrazem na geografii, snažím popsat jednotlivá historická období Izraele. Používám též chronologickou metodu, tedy jednotlivé historické události řadím od nejstarších po nejnovější. Při popisu historie se snažím držet dvou kritérií: za prvé podtrhnout ty části historie, které jsou nějakým způsobem ovlivněny geografickou sférou nebo ji naopak 11

12 ovlivňují, za druhé se snažím dodržet metodu komplexnosti, to znamená, že uvádím i ty události, které sice nejsou z hlediska geografie až tak významné, ale jsou důležité k pochopení dalšího vývoje. Při popisu historie jsem zvolila metodu synchronní i diachronní. Některé části historicko-geografické charakteristiky jsou psány diachronní metodou - tedy události dané doby jsou vylíčeny pouze v jedné rovině, tzn. pouze na území Palestiny nebo pouze z jednoho hlediska. Mnohem častěji však využívám metodu synchronní, kdy stejné časové období popisuji ve více rovinách - daný historický úsek tedy popisuji např. z hlediska náboženského, hospodářského a územního vývoje nebo charakterizuji vývoj určitého stejného jevu na různých místech, např. život židovského obyvatelstva ve východní a střední Evropě v období novověku. Dále užívám metodu syntézy, snažím se na základě získaných informací vysvětlit propojení disciplín geografie a historie. Při tvorbě příloh používám různé dílčí kartografické metody. Do mnou vybraných obrázků map jsem doplnila další potřebné informace a upravila je tak, aby byly přehlednější. Při korekci jsem využila programy MS Painting a IrfanView. 12

13 5. IZRAEL ZÁKLADNÍ INFORMACE Stát Izrael má rozlohu km 2 (Lexikon zemí světa. 2005; s. 77), na této ploše žije 6,68 milionu obyvatel (Školní atlas světa. 2006; s. 142). Hlavním městem, dle izraelského obyvatelstva, je Jeruzalém s asi obyvateli (Pojar, 2004; s. 153), kde sídlí státní úřady, mezinárodně uznávaným hlavním městem je Tel Aviv Jaffo s obyvateli (Pojar, 2004; s. 153), který je významným přístavem při Středozemním moři. 5.1 Poloha Izrael se nachází v jihozápadní Asii, při pobřeží Středozemního a Rudého moře. Rozkládá se mezi 29 30' až 33 18' severní zeměpisné šířky a 34 16' až 35 34' východní zeměpisné délky (Lexikon zemí světa, 2005; s. 77). Tento přímořský stát sousedí se čtyřmi zeměmi Libanonem, Sýrií, Jordánskem a Egyptem. Rozkládá se na území vymezeném Valným shromážděním OSN v roce 1947 a ovládá oblasti dobyté během válek se sousedními zeměmi: pásmo Gazy - oblast při pobřeží Středozemního moře sousedící s Egyptem, Západní břeh Jordánu - území v severní polovině Izraele při hranicích s Jordánskem, Golanské výšiny - strategicky významná oblast mezi Sýrií a Izraelem. Obr. 1: Poloha státu Izrael Zdroj: 13

14 6. FYZICKO - GEOGRAFICKÉ CHARAKTERISTIKY IZRAELE Tématem mé práce je vliv geografických podmínek na historický vývoj Izraele, podívejme se proto ve stručnosti na základní fyzicko-geografické charakteristiky zkoumané oblasti. Obr. 2: Povrch Izraele Zdroj: 14

15 6.1 Geologické poměry Geologický vývoj Důležité geologické události, které formovaly území dnešního státu Izrael, započaly ve třetihorách. Ve starších třetihorách - paleogénu, před 50 miliony lety, se začíná Arábie oddělovat od Afriky, čímž vzniká Rudého moře. V mladších třetihorách - neogénu, před 20 miliony lety se začaly objevovat zlomy v severovýchodní Africe. Před 10 miliony lety se dno Rudého moře dále rozpínalo, čímž se Arábie více oddálila od Afriky severovýchodním směrem. Pohyb Arabského poloostrova tímto směrem byl zastaven Asijským kontinentem. Před 5 miliony lety začala vznikat na pevnině Velká příkopová propadlina, která se táhne podél východní hranice Izraele, dále prochází Rudým mořem a východním okrajem Afriky. Příkopová propadlina, která se nazývá Ghór, tvoří hranici mezi Africkou a Arabskou deskou (Luhr a kol., 2007; s ) Geologický profil oblasti Při pobřeží Izraele se nacházejí písčité a hlinitopísčité naplaveniny, většina země je ale pokryta usazenými horninami z období druhohor a třetihor - jedná se hlavně o vápence a jim příbuzné horniny druhohorního stáří, v nichž činností vody vznikly nadzemní i podzemní typické krasové úvary. Místy usazeninami prorazily vyvřelé horniny, např. čediče. Na jihu se rozkládá poušť Negev, z větší části písčitá a kamenitá, na jih od Gazy též solná. V jižní části Negevu kryje horninové podloží mocná vrstva spraše, která je při správném zavlažování velice úrodná, jižní cíp země byl proto již od starověku hojně využíván pro zemědělskou činnost. 6.2 Geomorfologické poměry Povrch státu můžeme rozdělit do několika geomorfologických celků. Při pobřeží Středozemního moře se rozkládá úrodná (a hustě osídlená) nížina. Východním směrem dochází k vzestupu nadmořské výšky, nachází se zde Galilejská plošina s nadmořskou výškou v rozmezí m, která dále přechází do pohoří Libanon. Směrem k jihu na ni navazuje plošina Judská. Nejvyšším vrcholem je Har Meron s m. n. m. (Lexikon zemí světa. 2005; s. 77) v pohoří Horní Galilea při hranicích s Libanonem. Plošiny ve střední části se k jihu mění v poušť Negev, ve které se nachází velké množství kráterů, z nichž nejznámější je Maktesh Ramon (Izrael. 1998; s. 6). Krátery v poušti Negev jsou 15

16 typem deprese, která se nazývá makteš. Tento typ vzniká působením eroze a jinými rušivými vlivy trvajícími po miliony let (Čeřovský a kol., 1999; s. 11). V severní části země se rozkládají převážně čedičové Golanské výšiny, které sice oficiálně náleží Sýrii, ale od roku 1973 je trvale drží Izrael. Tyto výšiny jsou tvořeny převážně čedičem. Směrem na východ plošiny prudce klesají do hlubokého tektonického údolí Ghóra, kterým protéká řeka Jordán. 6.3 Klimatogeografické poměry I přes relativně malou rozlohu země, jsou klimatické poměry Izraele rozmanité. Podle Kıppenovy klasifikace se na jeho území nachází dvě klimatické oblasti mírně teplé podnebí a suché podnebí Mírně teplé podnebí Území při pobřeží Středozemního moře a sever státu spadá do oblasti mírné teplé podnebí, konkrétně do jedné z jejích tří podoblastí. Panuje zde mírné vlhké podnebí se suchými léty a deštivou zimou. Průměrná roční teplota v izraelském Středomoří je kolem 20 C, roční srážky se zde pohybují v rozmezí mm. Na severu země jsou kvůli poměrně velké nadmořské výšce zimy chladnější, v Golanských výšinách je v zimních měsících sněhová pokrývka Suché podnebí Většina území Izraele spadá do klimatické oblasti suché podnebí, náleží do její podoblasti stepní podnebí, pro kterou je charakteristické málo srážek a velké výkyvy teplot během roku. Vzhledem ke členitosti terénu a hydrologickým poměrů jsou zde regionální klimatické rozdíly. Na náhorních plošinách v centrální části Izraele se roční úhrn srážek pohybuje mezi mm, v Jeruzalémě je průměrná roční teplota kolem 16 C a díky větší nadmořské výšce zde teploty v zimě klesají až k 5 C. Průměrná lednová teplota v tomto městě se pohybuje okolo 10 C a průměrná červencová teplota asi 24 C. V příkopové propadlině na východní hranici země činí roční srážky mm. Součástí této propadliny je také Mrtvé moře, které zmírňuje zdejší klima - průměrná únorová teplota vzduchu při jeho pobřeží je okolo 22 C, průměrná červencová teplota dosahuje 36 C. V severní polovině země, v poušti Negev, se srážky pohybují okolo

17 mm a jsou zde patrné velké výkyvy teploty mezi dnem a nocí. Na jihu země opět nejsou tolik patrné roční výkyvy teplot, neboť klima v těchto místech zmírňuje Rudé moře. 6.4 Hydrogeografické poměry Říční síť země není příliš rozvinutá, tvoří ji spíše krátké, nepříliš vodnaté toky. Většina řek v zemi má nepravidelný režim odtoku - nejvíce vody mají v zimě, v době dešťů, v létě jsou málo vodnaté, některé dokonce vysychají. V oblasti pouště Negev se nacházejí vyschlá říční koryta vádí. Největším vodním tokem Izraele je řeka Jordán, 320 km dlouhá, s povodím km 2 (Kunský, 1965; s. 113). Jordán vzniká soutokem tří řek pramenících na hranicích s Libanonem a Sýrií Nahal Hermon, která pramení při úpatí hory Hermon, Nahal Dan a Nahal Senir. Řeka protéká tektonickou propadlinou při východní hranici země. Jordán se na severu Izraele vlévá do jezera Chule, poté do Tiberiadského jezera, které je největší zásobárnou sladké vody pro Izrael. Kromě názvu Tiberiadské jezero se této vodní ploše říká Galilejské moře. Toto jezero je nejníže položeným sladkovodním jezerem na světě, nachází se 209 m pod úrovní moře. Řeka Jordán ústí do Mrtvého moře, jeho hladina je okolo 400 m pod úrovní moře, je nejníže položenou vodní hladinou na světě a díky vysokému výparu se neustále snižuje. Tato vodní plocha má salinitu okolo 30 %, což je asi 7,5krát více než v mořích (Pojar, 2004; s. 165). Kvůli vysokému obsahu minerálních látek zde neexistuje život. Izraelské břehy omývají vody dvou moří. Na západě je to Středozemní moře, které tvoří přirozenou hranici státu. Na jižním cípu země je Akabský záliv náležící k Rudému moři, 6.5 Pedogeografické poměry Půdní podmínky Izraele jsou ovlivněny klimatickými poměry a tvarem reliéfu. Nejúrodnější jsou hnědé půdy od pobřeží Středozemního po západní hranici náhorní plošiny a v jižním cípu země u Akabského zálivu. Zbylé území Izraele se potýká především se suchem, které způsobuje nedostatek úrodných půd. Při správném zavlažování se rozsah půdního pokryvu vhodného pro zemědělství značně zvyšuje. Jižní polovinu země vyplňují neúrodné písčité a kamenité půdy. 17

18 6.6 Biogeografické poměry Izrael je velmi rozmanitou krajinou. Z hlediska vegetačního krytu spadá Izrael do Holarktické oblasti, přesněji do Středozemní a Severoafricko-indické pouštní podoblasti. Severní polovina země patří do Holarktické oblasti a jižní polovina spadá do druhé z výše jmenovaných. Nejbohatší vegetace se nachází v pobřežní nížině, rostou zde palmy, blahovičníky, pomerančovníky a kaktusy. Lesní porost zabírá asi 10 % rozlohy země (Bryant, 1998; s. 7), má především křovinatý ráz podobající se spíše středomořským macchiím. Na severu náhorní plošiny se místy objevují louky a lesy, ve kterých převažují sosny a stálezelené duby. Kolem Tiberiadského jezera a vodních toků rostou převážně olše a topoly, směrem k jihu je vegetační kryt podstatně chudší, rostou zde hlavně suchomilné rostliny. Živočišstvo v zemi není příliš bohaté, na severu země žijí hyeny, lišky, šakalové a vzácně jezevec. V pouštních a polopouštních oblastech žijí různé druhy plazů, antilopy a hlodavci. 18

19 7. HISTORICKO GEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA DO VZNIKU STÁTU IZRAEL 7.1 Poloha mezi třemi kontinenty Geografické faktory podstatným způsobem ovlivňovaly dění na území dnešního Izraele již v raných fázích vývoje lidského druhu. Díky své poloze na spojnici Afriky s Eurasií leží Izrael na přirozené migrační trase, kudy postupovali už předkové moderního člověka při svém postupném tažení z původní domoviny ve východoafrických stepích do dalších částí Starého světa. Nálezy kosterních ostatků druhu Homo Erectus v údolí Jordánu dokazují, že území bylo obývané našimi dávnými předchůdci už v době před lety. Zeměpisná poloha pak nabyla ještě daleko většího významu po přerušení alternativních cest v důsledku protržení úzkého pásu pevniny v místě dnešní Gibraltarské úžiny a následném vzniku Středozemního moře někdy před lety. V historických dobách pak hrála roli naprosto zásadní, jak ještě bude pojednáno dále. 7.2 Podnebí Druhým významným geografickým činitelem, který ovlivnil historický vývoj sledované oblasti, jsou klimatické poměry. Relativně teplé podnebí spolu s příznivými půdními podmínkami vytvořily předpoklady pro vznik zemědělství a s ním spojený přechod od kočovného k usedlému způsobu života, čímž začíná nová epocha neolit 1. K těmto změnám došlo na různých místech Země nezávisle na sobě, z našeho hlediska je však podstatné, že pobřeží Středozemního moře a severní část území Izraele jsou součástí takzvaného úrodného půlměsíce pásu úrodné země, táhnoucího se od údolí Nilu v Egyptě přes Izrael, Sýrii a jižní Turecko do oblasti Mezopotámie mezi řekami Eufrat a Tigris na území dnešního Iráku. Dle dosavadních archeologických nálezů se zdá, že právě zde došlo někdy v době 8-6 tisíc let př. n. l. ke vzniku prvních stálých osad a jejich postupnému přerodu v sídla městského typu. Za jedno z nejstarších známých měst je pokládáno Jericho, které leží na okraji úrodné oblasti v blízkosti řeky Jordán a Mrtvého moře. 1 Známá též pod názvem mladší doba kamenná. 19

20 Obr. 3: Blízký východ na obrázku vyznačená oblast tzv. úrodného půlměsíce Zdroj: Není náhodou, že právě v této oblasti vzniká zemědělství a lidé si zde začínají stavět první stálá sídliště. Do mladší doby kamenné se lidé živili hlavně lovem a případně sběrem plodin, přičemž většina velké zvěře žila spíše v chladnějších oblastech. Zhruba před lety došlo k ústupu severského ledovce, což s sebou přineslo klimatické změny v podobě oteplení, zalití některých částí světa oceánem, změnu vegetačního krytu a vymírání megafauny 2. Výsledkem mírnějšího klimatu byl růst nových rostlin v této oblasti stepních travin, které byly tehdejšími lidmi zkulturněny a vzešly z nich dnešní obiloviny. Úbytek lovné zvěře byl důležitým faktorem pro přechod k pěstování zemědělských plodin a právě s tím je spojen vznik prvních trvalých osídlení. Nový způsob života byl zpočátku 2 Jako megafaunu označujeme živočichy s hmotností větší než 45 kg, např. mamuty. Není jasné, jestli za vyhynutím těchto tvorů stojí klimatické změny, lidé, či obojí (Luhr a kol., 2007; s. 41) 20

21 ,,krokem zpět, neboť lov byl mnohem jednodušší způsob získávání potravy, ale z dlouhodobého hlediska umožňoval tento životní styl větší koncentraci obyvatel, rozvoj kultury a vznik civilizace. Před lety př. n. l. se zde objevuje ghassúllsko beerševská kultura, která přinesla výměnu kamenných nástrojů za měděné. V době této kultury se rozšířila síť vesnic, mj. beerševské osídlení. Sídliště nebyla rozmístěna rovnoměrně, největší koncentrace byla při řece Jordán, u Středozemního moře a ve vnitrozemí mezi těmito oblastmi. Naproti tomu Sinajský poloostrov, jehož povrch zabírá poušť Negev, zůstal osídlen velice spoře, protože jeho půdní pokryv, klimatické podmínky a absence dostatečných vodních zdrojů neumožňovaly rozvoj zemědělství. První vesnice mezi sebou směňovaly výrobky z mědi, později z bronzu, s tím je spojená postupně se prohlubující společenská stratifikace tehdejší společnosti (Čeřovský a kol., 1999; s. 35). Nerovnoměrná hustota osídlení úzce souvisí s dalším významným geografickým aspektem, a tím jsou vodní zdroje. 7.3 Zdroje pitné vody Srovnáme-li přírodní podmínky území, jejichž obyvatelé jako první přešli od lovu a sběru k pastevectví a zemědělství, nemůžeme si nevšimnout určité vzájemné podobnosti: nezbytnou podmínkou je samozřejmě úrodná půda, kromě toho se ale všechny nacházejí v oblastech s teplým, avšak přinejmenším v období dozrávání plodin suchým podnebím, což vede k nutnosti zavlažování. Dostatek sladkovodních zdrojů lze proto považovat za další geografický faktor zásadně ovlivňující potenciál rozvoje dané oblasti a ten sehrál v případě Izraele poněkud ambivalentní roli: jak už bylo řečeno, na jedné straně je země součástí úrodného půlměsíce s mimořádně příznivými podmínkami pro vznik zemědělství, na druhé straně vodní zdroje jsou relativně málo vydatné. Tato skutečnost se ukázala být pro Izrael určitou nevýhodou, nepřítomnost velkých toků totiž nevedla k potřebě vytvoření rozsáhlejších hospodářských a později státních celků s dostatečnou úrovní vnitřní organizace nezbytných pro efektivní regulaci toků velkých řek. Třebaže tedy Izrael patří 21

22 k oblastem s nejstaršími doklady o provozování zemědělství, velké říše starověku vznikaly jinde a Izrael se nacházel mezi nimi 3. První státní útvary na území dnešního Izraele měly podobu městských státečků, jejichž obyvatelé byli semitští Kananejci. Podle nich se také tato země nazývá Kanaán. Hranicemi této země bylo Středozemní moře, jižní hranice Sýrie, řeka Jordán a Negevská poušť. Centrem tohoto území byl Chásor (dnešní Hazor). Toto město leží v blízkosti Galilejského jezera, kde se nachází největší zásoby povrchové sladké vody. Malé státy na tomto území obchodovaly nejen mezi sebou, ale i s ostatními národy, hlavně se Středomořím. Syropalestinská oblast, jejíž součástí Kanaán byl, byla proslulá barvením látek, sám název území pochází z akkadského slova kinach, což znamená purpurová barva.(pojar, 2004; s. 9). Později se západně od Kanaanejských, při pobřeží Středozemního moře se usadili Filištíni. Asi před lety, (Čeřovský a kol., 1999; s. 35), přicházejí do země Kanaán polokočovné semitské kmeny. Tyto hebrejské kmeny 4 jsou předky dnešních Židů 5. Dle Bible stál v jejich čele Abram Abrahám, který se svým lidem vyrazil z města Ur, přes Babylon a Mari dále do Cháránu v severní Mezopotámii. Odtud vyrazili Hebrejské kmeny přes Karchemiš do Damašku, z tohoto města dále do Kanaánu, kde se usadili (viz mapa). Poté se svými stády migrovali dále do Egypta přes Sechem, Bét-elem a Hebron (Pojar, 2004; s. 11). Abrahám se svým lidem došel až k Nilu a poté se vrátil zpět do Kanaánu. Na mapě je vidět, že kmeny vedené Abrahámem nešli přímou cestou. Dle mého názoru je důvodem jejich kočovný způsob života. Stáda, která měli s sebou, by těžko zvládla přechod přes Arabský poloostrov pokrytý pouští, tudíž se jejich cesta musela ubírat podél vodních zdrojů. 3 Egyptem protéká Nil, který přináší úrodné bahno a hlavními zdroj vody v Mezopotámii jsou řeky Eufrat a Tygris. 4 Slovo Hebrejci vzešlo z hebrejského slova laavor (tzn. přejít). Někteří autoři se domnívají, že jim byl dán tento název, protože přešli Jordán kvůli osídlení Kanaánu (Terner, 1991; s. 14). 5 Když se v roce 926 př. n. l. rozdělilo Izraelské království, jižní země se jmenovala Judsko, v hebrejštině Jehuda. Z tohoto názvu vzešlo slovo Židé, v hebrejštině Jehudim. (Terner, 1991; s. 17). 22

23 Obr. 4: Putování hebrejských kmenů asi př. n. l. Zdroj: vlastní modifikace podle Pojar: 2004; s Poloha mezi starověkými velmocemi Jak už bylo řečeno, geografická poloha mezi dvěma hlavními civilizačními centry tehdejšího světa Egypta na jedné a Mezopotámie na druhé straně se stává stěžejním faktorem, který zcela zásadním způsobem ovlivňuje dějinný vývoj Izraele po celé období raného starověku. Střetávání mocenských zájmů obou center bylo příčinou prakticky neustálých konfliktů v této oblasti, která se tak střídavě dostávala do sféry vlivu jedné nebo druhé strany, v pozdějších dobách se pak do soupeření o nadvládu zapojují další významní hráči Makedonie a Římská říše. V pozadí úsilí všech těchto zemí o ovládnutí Palestiny stojí snaha získat strategickou základnu pro další vojenské výboje. Přibližně ve stejné době, kdy Abrahám vyrazil z města Ur, začali do oblasti Blízkého východu ze severu pronikat Hyksósové 6. V jejich řadách byly také hebrejské kmeny. Hyksósové prošli Sýrií, Kanaánem a z města Hazor udělali své centrum. Odtud v 17. století př. n. l. pronikali do Egypta, který si podmanili. Definitivně se Egypt zbavil jejich 6 Hyksósové byly pastevecké kmeny semitského původu, které pravděpodobně přišly z Předního východu. (Souček, 1999; s. 34). 23

24 nadvlády až v 15. století př. n. l. Období, po osvobození od Hyksósů, se v Egyptě nazývá Nová říše. S porážkou Hyksósů je spojeno zhoršení postavení Židů v Egyptě. A právě v této době Egypt začal podnikat výboje na Blízký východ. Někteří odborníci se domnívají, že Egypťané při svém návratu z výbojů nabírali obyvatele Kanáánu, mezi nimi i Hebrejce, jako pracovní sílu. Roku 1458 př. n. l. porazil faraon Tuthmose III. Kanaanejské u Megida, čímž se území Kanaánu ocitlo na dvě století pod Egyptskou nadvládou (Čeřovský a kol., 1999; s. 36). Putování Hebrejců z Mezopotámie do Egypta v sobě skrývá určitou předzvěst jejich osudů v následujících staletích: Abrahámem vedené kmeny vyšly ze země s vysoce rozvinutou kulturou, dorazily do země s jinou rozvinutou kulturou a nakonec se usadily mezi nimi, tedy prakticky v hraničním pásmu oddělujícím od sebe území dvou, řečeno dnešní terminologií, starověkých supervelmocí 7. Ze 14. století př. n. l. máme první zprávy o dnešní izraelské metropoli, Jeruzalémě. V této době byl Jeruzalém zcela bezvýznamnou osadou, protože sídliště se budovala na místech, která nabízela výhodné přírodní podmínky dostatek vody, obchodní stezky, úrodnost půdy aj. Tato osada existovala pouze na jediném prameni vody jménem Gibon, vyvěrající ze skály v údolí Kidron. Ve 13. století př. n. l. se situace na Blízkém východě začala opět měnit, Kanaán bojoval s Filištíny a Hebrejci, Egypt se střetl s Chetitskou říší. Tyto konflikty probíhaly hlavně na území Kanaánu, včetně závěrečné bitvy u Karchemiše. Vzápětí byla říše Chetitů zničena tzv. mořskými národy 8 a Egypt byl nucen stáhnout se z Blízkého východu a bránit se. V roce 1250 př. n. l. vedl Mojžíš Izraelský lid 9 z Egypta do země zaslíbené 10, o 40 let 7 Na rozdíl od Egypta, kulturně a politicky víceméně stabilního po dobu více než dvou tisíciletí, se na území Mezopotámie vystřídala řada často vedle sebe existujících a navzájem soupeřících království, přičemž ale v dané době hrálo úlohu supervelmoci jen jedno z nich. 8 Mořské národy je označení pro kmeny neznámého původu, které ve druhém tisíciletí ohrožovali středomoří. Patří mezi ně např. Filištíni. 9 Dle první knihy Mojžíšovi Abrahámův vnuk Jákob získal jméno Jisra el po zápasu s Andělem. Jisra el znamená Zápasí Bůh. (Čejka, 2005; s. 10). 10 Dle Bible Židé byly v Egyptě v postavení otroků a Mojžíš je chtěl osvobodit tím, že je zavede do nové země. Faraon s tím nesouhlasil a na egyptskou říši bylo sesláno deset ran egyptských. Poté směli Židé odejít. 24

25 se usadili na jihu Kanaánu (Pojar, 2004; s. 12). První izraelské osady byly v hornaté oblasti na východě a postupně se rozšiřovaly do vnitrozemí. V nejstarších dějinách území, na kterém se rozkládá dnešní Izrael, došlo i k vývoji v náboženské oblasti. Kanaánci vyznávali polyteismus a náboženstvím příchozích Hebrejců byla monolatrie 11. Prosazení víry v jednoho boha je připisováno právě Mojžíšovi 12, židovské náboženství je prvním monoteistickým světovým náboženstvím, řadu jeho rysů přebraly křesťanství i islám Období soudců Následující asi 200 let trvající období izraelských dějin se nazývá období soudců. Podle Bible byl Izraelský lid rozdělen do 12 kmenů, které nesou jména Jákobových synů Juda, Ruben, Simeon, Levi, Zabulon, Isachar, Dan, Gad, Aser, Neftali, Josef a Benjamin (Pojar, 2004; s. 13). Při rozdělování území kmen Levi neobdržel zemi, jeho příslušníci se stali kněžími na území všech kmenů a také se zde neobjevuje jméno Josef, území nesou jména jeho synů Efraim a Menasse. V čele kmenů stáli tzv. soudci, což byli náčelníci s právem vynášet rozsudky a stát v čele vojska. Izraelci v této době opouštěli kočovný způsob života, dříve byl hlavním zdrojem jejich obživy chov zvířat a nyní přecházeli spíše na pěstování zemědělských plodin. 11 Monolatrie je typ náboženství, kdy vedle hlavního boha mohou existovat i jiní, vedlejší (Pojar, 2004; s. 12) 12 Dle Bible Mojžíš vyvedl izraelský lid do země zaslíbené a Bůh mu nahoře Sinaj předal desatero božích přikázání. 25

26 Obr. 5: Izraelské území v období soudců př. n. l. Zdroj: Vlastní modifikace obrázku z Izraelci dostali pod svou svrchovanost kananejské městské státy, území jimi obývané a podmaněné je nazýváno Erec Jisrael Země izraelská. Tímto rozšířením se přirozenou hranicí země stalo Středozemní moře a Izrael měl nyní k dispozici úrodné pobřežní nížiny a přístavy důležité pro obchod a rybolov. Izraelský lid měl dva hlavní nepřátele: ze severu a východu ho ohrožovali jiné semitské kmeny a ze severního středomořského pobřeží bojoval s Filištíny. Centry území Filištínů byly Gaza, Ašdod, Aškelon a jejich přístavy sloužili k obchodu se Středomořím Období králů Postupně se začaly izraelské kmeny sjednocovat, k čemuž přispěl i výše zmíněný, usedlejší způsob života. Prvním panovníkem Izraele byl Saul z kmene Benjamin, který vládl asi od roku 1020 až 1000 př. n. l., za jeho vlády vrcholil proces sjednocování země izraelské. Jeho nástupcem se stal skvělý vojevůdce a zakladatel nové dynastie David, který nastoupil na trůn v roce 1000 př. n. l. a vládl již sjednocenému Izraeli. Na konci prvního desetiletí vlády se mu podařilo dostat pod svou svrchovanost Jeruzalém a udělat z něj centrum říše. Volba Jeruzaléma bylo svým způsobem politické rozhodnutí, protože David potřeboval najít takové hlavní město, které by nemělo vazbu na některý z kmenů. Zvolil tedy Jeruzalém, do té doby pouhou bezvýznamnou osadu (Terner, 1991; s. 16). V tom lze spatřit zajímavou paralelu s volbou Tel-Avivu jakožto hlavního města moderního Izraele o téměř 26

27 3000 let později. Ve 20. století se též řešil problém ohledně volby hlavního města státu nestal se jím Jeruzalém, jak by se očekávalo, nýbrž Tel-Aviv, jakožto neutrální území a centrum židovských přistěhovalců. Dalším panovníkem byl Davidův syn Šalamoun, který vládl v letech př. n. l. Šalamoun viděl jako společný znak říše uctívání hebrejského boha. Rozhodl se, že nechá postavit tzv. První chrám 13, čímž vybudoval hmotné jednotící náboženské centrum. Bylo důležité umístit chrám tak, aby byl obyvatelům království tzv. na očích. Rozšířil tedy město severním směrem, kde se nachází výše položený pahorek, na kterém nechal vybudovat chrám a v jeho blízkosti královský palác. Důležité bylo, že chrám byl položen výše než Šalamounův královský příbytek, král tím dával najevo, že jednotícím prvkem země není moc královská, ale náboženská. Vidíme tedy, že geografické aspekty hrály roli nejen na celostátní, ale i místní úrovni. Obr. 6: Územní rozsah izraelského království v době vlády Davida a Šalamouna Zdroj: 13 První chrám byl název pro zasvěcený Hospodinovi. Dle pověstí zde byla uložena Archa úmluvy s Desaterem. (Pojar, 2004; s. 14). 27

28 Správa říše a dvůr vedly ke zvyšování daní, stále více obyvatel se stávalo dlužníky a upadalo do otroctví. Severní státy, mající již dříve separatistické tendence, se z těchto důvodů odtrhly. V roce 926 př. n. l. (Čejka, 2005; s. 16) došlo k rozdělení říše na Izraelské království, s hlavním městem Samaří, a na Judské království, s hlavním městem Jeruzalém. Obě království poté prodělávala rozdílný vývoj Období dvou království Severní izraelské království tvořilo 10 kmenů, nebylo příliš silné a v roce 722 př. n. l. (Souček, 1999; s. 49) bylo dobyto Asyřany. Judskému království se podařilo upevnit si své postavení a sjednotit se. Byly zastaveny polyteistické tendence, byl znovupostaven první chrám a z Jeruzaléma se stalo významné kulturní a náboženské středisko. Bohužel zde byla nepříznivá mezinárodní situace. V roce 586 př. n. l. (Čejka, 2005; s. 16) babylonský vládce Nabukadnezar II. podruhé dobyl judské království, rozbořil Jeruzalém a velkou část židovského obyvatelstva odvedl do metropole své říše. Jednalo se o zámožnější obyvatelstvo, kněží, vojáky, řemeslníky. Tato událost bývá označována jako babylonské zajetí. Obr. 7: Jižní a Severní království roku 926 př. n. l. Zdroj: 28

29 Náboženství bylo v této době prvkem spoluurčující jednotu říše. Dle mého názoru tedy rozmístění a koncentrace náboženských center hrála poměrně důležitou úlohu. Po rozdělení Izraelského království zůstala hlavní kulturní a náboženská centra, Hebron a Jeruzalém, v Judském království, na území kmenů Benjamin a Jehuda. Obyvatelům Judského království tedy zůstala města spojená s jejich minulostí a centra židovského náboženství. Za hranicemi Izraelského království takto významná sídla chyběla a obyvatelé tedy neměli jednotící náboženský hmotný prvek Babylonské zajetí a Perská říše Přesný počet Židů odvlečených do Babylonu není možno s jistotou určit. I přes houževnatost, kterou projevili na tisícikilometrové cestě do Babylonu, utrpělo židovské obyvatelstvo značné početní ztráty. Vzhledem k tomu, že byly odvedeny vyšší vrstvy obyvatelstva, babylonští panovníci doufali, že využijí jejich potenciálu k rozvoji města (Terner, 1991; s. 17). Židé žili v Babylónu v uzavřeném společenství a jejich pospolitost byla posilována proroky, kteří vyprávěli o slavných královských dobách a předpovídali židovskému národu slavnou budoucnost. K stmelení lidu izraelského lidu v otázce náboženství přispělo sepsání Tóry 14. Právě období babylonského zajetí dalo základ typickému životnímu stylu židovského obyvatelstva, který dodržují dodnes. Tento způsob života je specifický z prostorového hlediska. V celosvětovém měřítku jsou Židé národem, jejichž společenství je roztroušeno v relativně malých skupinách po celé planetě, proti tomu stojí menší regiony jako města a jejich zázemí, v jejichž rámci je židovská společnost většinou koncentrována na jednom místě. Roku 539 př. n. l. (Souček, 1999; s. 50) zakladatel Perské říše Kýros II. Veliký dobyl Novobabylónskou říši. Tento vládce rozhodl zachovat se snášenlivě vůči jiným národům a vyznáním a rok po dobytí Babylónu propustil Židy z babylonského zajetí. Do Jeruzaléma se jich ale rozhodla vrátit pouze menší část z nich (Terner, 1991; s. 19). V centru své vlasti našli navrátivší Židé stále rozbořený Jeruzalém, původní království se zde nepodařilo obnovit a v okolí Jeruzaléma vznikla teokratická vláda, v jejímž čele stáli 14 Jako Tóra se označuje Pentauch Pět knih Mojžíšových, první část hebrejské Bible (Newman; Sivan, 1992; s. 232). 29

30 velekněží (Pojar, 2004; s. 17). Babylonští Židé se zasloužili o vybudování tzv. druhého chrámu a zrenovování Jeruzaléma. V roce 331 př. n. l. se opět změnila politická situace a Perská říše padla v bitvě u Gaugamel (Souček, 1999; s. 180), jejím přemožitelem se stal Alexandr Makedonský. Po návratu Židů z Babylonu pomalu vzrůstaly rozpory mezi obyvatelstvem. Nižší vrstvy zůstali po odchodu Nabukadnezarových vojsk v rozbité zemi a nebyly zde vedoucí vrstvy obyvatelstva, které by obnovily království. Židovská inteligence naopak prosperovala ve vzkvétajícím Babyloně. Rozlišným prostředím došlo k různému vývoji, hlavně v náboženských otázkách. V tomto období dochází už ke vzniku židovských komunit. Po dobytí území obou království se izraelští vojáci usadili na egyptském ostrovu na Nilu, v blízkosti Asuánu (Terner, 1991; s. 19) a v Babyloně se dále rozrůstala židovská komunita Helénistické období Po svém nástupu na trůn začal Alexandr Makedonský uskutečňovat své mocenské plány. Začal postupně dobývat území ovládané Perskou říší a při cestě do Egypta prošel Alexandr přes Palestinská území. Židé s ním uzavřeli spojenectví a museli mu platit poplatky, za to mohli svobodně spravovat svou zemi a vyznávat židovské náboženství (Pojar, 2004; s. 19). Obyvatelé Samaří se proti makedonskému králi postavili, ale byli krutě potlačeni a Samaří bylo kolonizováno Řeky. Obr. 8: Říše Alexandra Velikého ( př. n. l.) Zdroj: 30

31 Po smrti Alexandra Velikého byla jeho říše rozdělena mezi nástupce, tzv. Diadochy 15. V polovině 3. století př. n. l. spadalo území obývané Židy pod nástupnickou linii Ptolemaiovců, na přelomu 2. století připadlo Seleukovcům (Čejka, 2005; s. 16). S výboji Alexandra Velikého do Palestiny dochází k postupnému prosazování řeckého vlivu na hebrejské obyvatelstvo. Můžeme říci, že pořečťování probíhá dvěma způsoby: připojením k říši Alexandra Makedonského se řecké obyvatelstvo rozšiřuje do Palestiny, někdy i násilně, např. došlo k nucenému pořečtění Samaří. Druhým způsobem pronikání řeckých vlivů je mezinárodní obchod, stykem s řeckými obchodníky přejímali Židé jejich zvyky. Řecký vliv pronikal do všech oblasti života a v souvislosti s tím zde docházelo ke generačnímu konfliktu. Starší část populace lpěla i nadále na starých zvyklostech, na hebrejském jazyce a náboženství v původní podobě, oproti tomu mladší generace měla s Řeky stále intenzivnější styky. Přisvojovaly si náboženské zvyky svých obchodních partnerů a židovská mládež začala hovořit a psát řecky 16. Postupem času byli seleukovští panovníci stále méně tolerantní vůči židovskému náboženství. Vrchol tohoto útisku nastal za Antiocha IV, když se rozhodl učinit tvrdé zásahy proti tradičnímu židovskému náboženství, jejichž cílem bylo úplné vymícení judaismu. Roku 167 př. n. l. dokonce vydal nařízení, díky kterým byl v jeruzalémském chrámě uctíván Zeus. Dokonce zde byla obětována prasata, zvířata nečistá pro všechny Židy. Důsledkem všech těchto událostí bylo v roce 168 př. n. l. povstání Makabejských, v jehož čele stál zakladatel dynastie Hasmoneovců Juda Makabejský, které vyvrcholilo v roce 164 př. n. l. získáním téměř celého Jeruzaléma 17. Příznivá situace nastala pro Židy s nástupem nového panovníka, Antiocha V., který vrátil Jeruzalém Židům a dovolil jim vyznávat jejich náboženstvím. 15 Slovo Diadochové doslovně zn. nástupci. Alexandr Makedonský neměl potomky. Po jeho smrti si říší rozdělili jeho vojenští velitelé a přátelé (Souček, 1999; s. 105). 16 Po návratu z babylónského zajetí se v zemi mluvilo aramejsky. Za vlády Říma se používala řečtina, hebrejštinou hovořili pouze kněží (Terner, 1991; s ) 17 Jediné místo, které povstalci nedokázali v Jeruzalémě dobýt, byla pevnost Akra a řecká část města. Obležení skončilo až o 24 let později, kdy byl Jeruzalém dobyt Antiochem V. (Terner, 1991; s. 21). 31

32 Judův nástupce Simon dosáhl ještě většího úspěchu, než jeho předchůdce. Při bojích o seleukovský trůn stál na straně Demetria II., po jeho nástupu na trůn roku 140 př. n. l. dostal Simon za svou loajálnost povolení založit samostatné Hasmonejské království (Terner, 1991; s. 21). Obr. 9: Hasmonejské království v 1. století př. n. l. Zdroj: Jeruzalém byl opět jednotný, dokonce v době své největší slávy dosáhlo Judsko rozsahu Davidovi říše (Pojar, 2004; s. 19). V roce 63. př. n. l. opět dochází ke změně, Palestinu si podmaňuje Pompeius a přičleňuje ji k Římské říši (Čeřovský a kol., 1999; s. 38). V helénismu 18 došlo ke změnám v hebrejské společnosti a zlepšilo se její postavení v rámci Středomoří. Národy říše Alexandra Velikého mezi sebou měli těsné obchodní kontakty a z Židů se stali velice schopní obchodníci na mezinárodní scéně. Židé také posílili své komunity na území bývalé Perské říše, nově vytvořily větší společenství v egyptské Alexandrii a v dnešní Lybii. Právě Židé usídlení v Alexandrii přispěli k rozkvětu města Gaza, protože skrz něj obchodovali se svou vlastí. Výrazně se rozvrstvilo obyvatelstvo Jeruzaléma. Chrámoví kněží, pozemkoví vlastníci a bohatí obchodníci se nazývali Saduceové a proti nim stáli rolníci, řemeslníci a drobní 18 Helénistické období v Palestině označujeme část dějin, kdy probíhaly výboje Alexandra Velikého. Palestina se v tomto období dostala pod vliv řecké kultury, která se v době helénistické vyznačuje ovlivněním orientálními prvky. (Horyna; Pavlincová, 2003; s. 87) 32

33 obchodníci, kteří se nazývali Farizeové. V řadách farizeů byli rabíni, zabývající se náboženstvím. (Terner, 1991; s. 21) Pod Římskou nadvládou Po připojení k římské říši mohli i nadále vládnout v Judei místní vládcové, stali se ale vazaly Říma. V roce kolem roku 40 př. n. l. se stal vládcem Judee Herodes Veliký a roku 43 př. n. l. se zde s vojenskou pomocí Říma fakticky zmocnil vlády, kde panoval pod římskou svrchovaností. Země, které vládl, se skládala ze tří území: byly to Judea, Samaří a Galilea 19 (Terner, 1991; s. 23). Většina Židů se nemohla s Herodovou vládou smířit, navíc s vládou Říma se do země vrátilo nežidovské obyvatelstvo, které ji opustilo po vzniku Judského království. Herodes nechal zvelebit Jeruzalém a vystavěl přístavní město Caesaree, po jeho smrti je země rozdělena a v Judské oblasti vládne jeho syn. Ten je však císařem Caligulou sesazen a Židé ztrácejí poslední zbytky samostatnosti. Obyvatelstvo země se postupně rozděluje do čtyř skupin, stále zde zůstávají farizeové a saduceové, ale dále se z židovské společnosti vydělují skupiny esejců a fanatických zélótů 20. Obr. 10: Izrael pod nadvládou Říma rozdělení na tři části Zdroj: vlastní modifikace dle 19 Toto rozdělení Palestiny přetrvalo i v období, kdy bylo toto území pod nadvládou Byzance. 20 Zélotí je označení pro extremistickou židovskou skupinu, která bojovala proti nadvládě Říma v Palestině. Zanikla po pádu pevnosti Masada (Horyna; Pavlincová, 2003; s. 213) 33

34 Do této doby spadají základy světového monoteistického náboženství křesťanství. Ke konci Herodovy vlády bývá datováno narození Ježíše Krista. Dle Nového zákona syn Boží a Davidův potomek svým kázáním poskytuje naději obyvatelům Izraele v těžkém období. Hlásá lásku k bližnímu a zvěstuje příchod Božího království. Jeho učení nachází ohlas především u chudších vrstev obyvatelstva. Bohaté Židovské rodiny mu ale nebyly příznivě nakloněny. Podle Bible byl v roce 30 nebo 31 ukřižován. Za císařů Claudia a Nera vzrůstal teror vůči Židovskému obyvatelstvu, neboť jejich specifická kultura příliš narušovala jednotu říše. Byly neustále zvyšovány daně a Řím se snažil zcela vymýtit židovství. Židé se přirozeně chtěli proti tomuto útlaku bránit, nebyli však jednotní. Část z nich se obávala, aby otevřený útok proti římské nadvládě neublížil jejich krajanům, sídlících v mnoha městech římského imperia. V roce 66 vypuklo pod vedením zélótů povstáním. Židovské obyvatelstvo se urputně bránilo, až roku 70 se císaři Titovi podařilo dobýt Jeruzalém a téměř celý ho srovnat se zemí (Čeřovský a kol, 1999; s. 38). Desítky tisíc Židů byly pobity nebo odvlečeny do otroctví. Posledním místem odporu byla pevnost Masada u Mrtvého moře, která padla v roce 73 (Čejka, 2005; s. 17). V roce 132 se Židé opět pokusili bojovat za svá práva a pod vedením Simona Bar Kochby se zmocnili území Jeruzaléma. Na příkaz císaře Hadriána bylo proti nim posláno deset legií a o tři roky později bylo povstání potlačeno. Židé byli pobiti, vyhnáni z Jeruzaléma a odvedeni do otroctví. Judea a okolní území bylo označeno názvem Syria Palaestina (Terner, 1991; s. 26) a v místě, kde stál Jeruzalém, bylo vystavěno římské město Aleia Capitolina zasvěcené římskému bohu Jupiterovi (Brosnahan, Ullian, 2000; s. 25). 34

35 Obr. 11: Římská provincie Judea 132 př. n. l. Zdroj: Pod trestem smrti byl Židům zakázán vstup do Jeruzaléma. Hlavním městem palestinské provincie se stalo město Caesarea, sídlo při pobřeží Středozemního moře, severně od dnešního Tel Avivu. Dramatické události v židovské domovině způsobily, že na území Palestiny zůstalo minimum Židů. Drtivá většina židovského národa se rozptýlila po celé Evropě a africkém pobřeží Středozemního moře, hlavně v Egyptě (Pojar, 2004; s. 26). Dějiny tohoto národa se od této doby odehrávají prakticky po celém světě, v tzv. diasporách Diaspora Rozptýlením Židů v diasporách dostávají geografické vlivy působící na jejich dějinný vývoj zcela nový, globální rozměr. Zatímco do této doby se historie národa odehrává na relativně malém prostoru a tedy společně, od 2. století n. l. stávají se Židé národem bez vlastního území, rozptýleným v nevelkých a do značné míry samostatných komunitách 21 Diaspora v řečtině znamená rozptýlení, rozesetí. V souvislosti se židovským národem se jedná o dobrovolné rozptýlení Židů po světě. Opakem je gola (nebo galut), v hebrejštině tzn. vyhnanství či zajetí (Horyna; Pavlincová, 2003; str. 65). 35

36 po obrovském teritoriu, což nutně vede k odlišnému vývoji jednotlivých komunit. Třebaže na mnohých místech se nedokázali ubránit asimilaci místní většinovou populací, po téměř 2000 let života v diaspoře dokázali si Židé jako celek udržet povědomí vlastní identity a uchovat svébytnost své kultury a jazyka (byť toho jen s obtížemi, jak bude uvedeno dále). Historický vývoj židovského národa tak probíhal v naprosto unikátních podmínkách, nemajících paralelu v dějinách žádného jiného etnika nikde na Zemi, a právě v této odlišnosti lze spatřovat kořeny zvláštního postavení Židů v celosvětové společnosti jak v minulosti, tak dnes. Po potlačení povstání v roce 132 se postavení Židů začíná pomalu zlepšovat až ve třetím století. Největší koncentrace židovského obyvatelstva byla Galilea, zde se kulturním centrem stalo město Tiberias na břehu Tiberiadského jezera. Ke konci třetího století směli Židé jednou v roce navštívit Jeruzalém. Křesťané, kteří byli v této době pronásledováni, se dočkali na počátku 4. století legalizace své víry. V roce 313 vydává Konstantin I. Milánský edikt, jímž povoloval svobodné vyznávání křesťanského náboženství v římské říši (Horyna; Pavlincová, 2003; s. 281). Ale zároveň se zlepšováním situace křesťanů, se zhoršovala pozice Židů. Byli omezováni různými zákazy a nařízeními a v jejich pravlasti vyrůstali křesťanské kostely a kláštery. V této době se opět mění vláda nad Palestinou, území je na zhruba 300 let včleněno do Byzantské říše Byzantské období V roce 325 se konal Nikájský konci 23, na němž padlo důležité rozhodnutí ohledně židovského duchovního života. Ze Svatého města odešla římská vojska, opět se mu navrátil název Jeruzalém a Židé zde mohli znovu založit svou obec. Římská vojska z Jeruzaléma odešla k břehům Rudého moře do míst, kde se rozkládá dnešní významné město Ejlat. Snad největší nadějí byl pro židovský národ císař Julián Apostata, který měl pro něj pochopení a podporoval ho. Po jeho smrti se císařský dvůr od Hebrejců odvrátil, Jeruzalém 22 Byzanc vznikla v roce 395 na území východní poloviny Římské říše, hlavním městem bylo Konstantinopol. (Pojar, 2004; s. 22). 23 Konstantin I. svolal církevní sněm do Nikáji v dnešním Turecku. Z koncilu vzešlo prohlášení, že Bůh -Syn a Bůh Otec jsou si svou podstatou rovni (Souček, 1999; s. 167). 36

37 byl chápán pouze jako křesťanské město a byl zde postaven křesťanský Chrám božího hrobu. Židé se opět stahovali z Jeruzaléma a budovali nová sídla hlavně v oblasti Negevu a Galileje. Jejich počet na území Palestiny se také snižoval z toho důvodu, protože konvertovali ke křesťanské víře. V roce 614 dobyli Jeruzalém Peršané, k čemuž jim pomohli Židé z města (Horyna; Pavlincová, 2003; s. 17), protože doufali, že Perská říše jim nabídne více svobody než Byzanc. Pomáhali dokonce Peršanům vraždit křesťany. Ale i přes to všechno se nakonec Peršané přiklonili na stranu křesťanského obyvatelstva a v roce 617 vyhnali Židy z Jeruzaléma (Pojar, 2004; s. 23). Židé tedy spojením s Peršany ničeho nedosáhli, ale jejich činy měly důsledky na židovské komunity v celém křesťanském světě. Křesťané se na nich mstili kvůli vraždění jejich souvěrců, na kterém se Židé podíleli, čímž se území v Evropě obývané Židy zmenšovalo. Byzanci se podařilo vytlačit Peršany z Palestiny, ale ve svých rukou ji měla pouze několik let Období vlády muslimských Arabů V roce 638 obsadili Jeruzalém Arabové a do roku 641 si podmanili palestinská území. (Čeřovský a kol., 1999; s. 39). V 7. století přistupovali Arabští chalífové ke křesťanům a Židům v Palestině tolerantně. Arabské obyvatelstvo se poklidně usazovalo na Palestinském území a nepletlo se do záležitostí původních obyvatel. Jednotlivé náboženské skupiny obývaly svá území: sídlem křesťanského obyvatelstva a Židů byla hlavně města, konkrétně Haifa, Ramla, Ako, Caesareia a Arabové se usazovali na venkově. Tomuto rozmístění odpovídá i hospodářské zaměření obyvatelstva: Arabově žijící na venkově se živili hlavně zemědělstvím a Židé ve městech se živili obchodem. V 8. století vzrůstal pro Židy význam města Tiberias (Čeřovský a kol., 1999; s. 40), protože jeho poloha byla velice výhodná z hlediska přírodních podmínek. Tiberias leží na břehu Galilejské moře, které je největším zdrojem sladké vody v Zemi. Země se potýká s nedostatkem vláhy pro zemědělství, což opět řeší zásoba vody v jezeře. Na významu nabýval i Jeruzalém, tentokrát pro muslimské obyvatelstvo. Chalífa nechal na Chrámové hoře vystavět mešitu, protože dle Islámu je to místo, kde se Muhammad vznesl k nebesům na svém koni. Jeruzalém se tak stal po Mekce a Medině třetím nejsvětějším sídlem pro vyznavače Islámu. Na malém kousku země se sešly církevní stavby tří světových 37

38 náboženství, na chrámové hoře byly tehdy zbytky židovského druhého chrámu a křesťanského chrámu Božího hrobu, nyní k nim přibyly dvě muslimské mešity. V 9. století zůstávala Palestina pod nadvládou Arabů, ale změnila se arabská vládnoucí skupina (Pojar, 2004; s. 24). Chalífové z rodu Abbásovců 24, kteří zde vládli, si najímali do služeb turecké žoldáky. Ti měli stále významnější postavení a právě z jejich řad pocházel Ahmed Ibn-Tulun, který se stal guvernérem Egypta a Sýrii s Palestinou připojil ke svému panství. V 10. století spadala Palestina pod vládu egyptské dynastie Fátimovců 25, jejíž členové vládnoucí ke konci tohoto století se k Židům chovali tolerantně. Ale následující panovník Al Hakím si počínal velice tvrdě vůči Židům a křesťanům. V roce 1071 ovládli Palestinu Seldžuci 26, Fátimovci ji dobyli zpět, ale pouze na krátkou dobu V 11. století se do boje o židovskou pravlast zapojují přední evropské křesťanské mocnosti Křižáci ve Svaté zemi V 11. století se evropské země potýkaly s mnoha problémy. Z hlediska politického probíhal na kontinentě zápas mezi církevní a světskou moci, tedy mezi papežem a císařem 27. V Evropě také začíná být nedostatek zemědělské půdy, což souviselo se způsobem jejího rozdělování. Dle tzv. majorátu půdu v rodině zdědil vždy nejstarší syn a ti mladší museli hledat půdu jinde, takže časem se nedostávalo pozemků pro mladší syny, kteří pak vstupovali do služeb církve nebo armády (Beneš, 2001; s. 74). Na církevním koncilu vyhlásil papež v roce 1095 I. křížovou výpravu a její cíle. Oficiální důvod tohoto výboje bylo osvobození Kristova hrobu z rukou bezvěrců, ale skutečné důvody byly zcela odlišné: papež ukázal svou moc císaři, šlechtu lákala vidina bohatství orientu, bezzemci chtěli získat novou půdu, města Janov a Benátky doufaly, že kořist z výprav půjde přes jejich přístavy. 24 Tato dynastie vládla Arabské říši z hlavního města Bagdádu od roku 750 (Čejka, 2005; s. 17). 25 Dynastie šíitských chalífů (Horyna; Pavlincová, 2003; s. 543). 26 Fanatičtí vyznavači Islámu, kteří dobyli značnou část Byzance. (Beneš, 2001; s. 75) 27 Ve Svaté říši římské probíhal v této době spor o tom, jestli je světská moc nadřazena církevní nebo naopak (Beneš, 2001; s. 74). 38

39 Samotným výpravám předcházelo vyvražďování Židů po celé Evropě. V květnu 1099 křižáci dorazili k břehům Palestiny a postupovali přes Caesareu a Ramlu do Jeruzaléma. V Jeruzalémě bylo pobito téměř všechno židovské a muslimské obyvatelstvo a za několik let se křižáckým vojskům podařilo ovládnout Svatou zemi. Vytvořili zde křesťanské Jeruzalémské království, jemuž byly podřízeny další tři státy hrabství Edessa, knížectví Antiochea a hrabství Tripolis. Kolem těchto čtyř zemí byly vystavěny hradby, které vedly od Bejrútu na severu až na jih k Ejlatu (Beneš, 2001; s. 76). Obr. 12: Křižácké státy v 11. století hrabství Edessa, knížectví Antiochea, hrabství Tripolis, Jeruzalémské království Zdroj: Beneš, 2001; s. 76 V sousedním Egyptě byla v druhé polovině 12. století svržena dynastie Fátimovců a na trůn nastoupil nový egyptský vládce Saladin, jenž porazil v červenci 1187 křesťany u Hattínu, dobyl Jeruzalém a vytlačil křižácká vojska ze Sýrie a Palestiny. V první 39

40 polovině 13. století se císaři Fridrichu II. podařilo jednáním získat Nazaret, Betlém a Jeruzalém pod svou svrchovanost, ale pouze na několik let. V druhé polovině tohoto století si mamlúcký egyptský vládce postupně podmaňuje Palestinu a roku 1291 ji definitivně získává. Brojení proti židovskému a muslimskému obyvatelstvu v rámci křížových výprav přineslo represe židovského obyvatelstva. Ty znamenaly značné snížení počtu Židů ve světě, některé komunity v Evropě a osady v samotné Palestině zcela zmizely. I přes nepříznivou situaci se část osad v Palestině udržela, například v Galilei u Tiberiadského jezera (o výhodnosti tohoto regionu viz výše) Období mamlúků Židé věřili, že s návratem muslimů se jim bude žít lépe, než pod nadvládou křesťanů, ale nestalo se tak, v mamlúckém období bylo Palestinské území opět rozděleno. Vytvořily se tři části, damašská, safedská a gazská. Jeruzalém byl rozbořené 4 tisícové město a opět ztratil význam. Země nebyla jen oficiálně pod islámskou nadvládou, ale i fakticky se stávala součástí mamlúckého impéria. V Palestině byla vytvořena síť muslimských náboženských muslimských škol. Židovské a křesťanské obyvatelstvo bylo utlačováno. Významné obchodní přístavy byly zničeny, aby se znemožnil přístup křižáků do země. Svatou zemi trápily také morové rány a zemětřesení. Ale i přesto se část židů začala vracet zpět do vlasti. Země upadala po všech stránkách. V roce 1516 byli mamlúci poraženi osmanskými Turky a Egypt, Palestina a Sýrie se staly součástí Osmanské říše Za vlády Turků Na konci 13. století se formuje nový státní útvar, který nese název Osmanská říše a zasahuje do evropských dějin. Roku 1453 dobyli Turci hlavní město Byzance Cařihrad, což znamenalo konec Byzantské říše. Poté začali Turci podnikat výboje směrem na západ do Evropy a také směrem na jih. Turci se zmocnili Palestiny, Sýrie a Egypta v roce 1517, kdy definitivně porazili mamlúky v bitvě u Káhiry. (Pojar, 2004; s. 27). Izraelská území zpočátku pod vládou Turků vzkvétala. Do země se vraceli Židé, rozvíjelo se zemědělství, řemeslo i obchod, Jeruzalém dostal novou podobu - město zvelebeno a bylo obehnáno hradbami, které stojí dodnes. Pro nově příchozí Židy se kulturním centrem stalo město Safed a v 16. století žilo přes tisíc Židů ve městech Hebron, Jeruzalém 40

41 a Náblus. Období rozvoje bylo pouze přechodné, od 17. století země se ústřední moc nad Palestinou střídala v rukou místních uchvatitelů, např. beduínů. Obyvatelstvo bylo stále více zatíženo poplatky, Turci drancovali zemi a Židé opět začali být diskriminováni. V době turecké nadvlády byl vykácen téměř všechen lesní porost, což mělo vliv na přírodní podmínky země. Na vyprahlé kamenité půdě obyvatelé Palestiny živořili, ale jednalo se hlavně o arabské obyvatelstvo, neboť Židé se na zemědělství příliš nesoustřeďovali, protože se nadále živili jako řemeslníci nebo menší obchodníci. Ve zdevastované zemi se ale nedařilo žádnému odvětví, ale na rozdíl od Arabů měli Židé přísun kapitálu od svých krajanů ze zahraničí, neboť již od středověku posílali bohatší Židé dary na obnovu své pravlasti a na pomoc místním. A právě jejich podpora pomohla zlepšit podmínky ve Svaté zemi. (Terner, 1991; s. 42) Židovská diaspora ve středověku a novověku Ve středověku různí vládci utiskovali Židy v jejich domovině, proto se rozrůstaly a nabývali na významu diaspory v evropských zemích. Vývoj diaspor však v jednotlivých státech probíhal různě. Na Pyrenejském poloostrově a v severní Africe byly židovské komunity už od 1. století a roku 711 zde vznikl Cordóbský chalífát, čímž se zdejší Židé ocitli pod arabskou svrchovaností. Jejich muslimští vládci je ale nijak významně neomezovali, navíc Cordóbský chalífát dobře prosperoval, takže se dařilo i jeho obyvatelům. Židé zde mohli rozvíjet svou kulturu a různými prostředky podporovali svou pravlast. 41

42 Obr. 13: Iberský poloostrov ve středověku vyznačena města, v nichž žily židovské komunity. Zdroj: Po vpádu afrických Berberů chalífát zanikl a na Pyrenejském poloostrově začala reconquista 28. Španělsko se postupně stávalo silně katolicky zaměřenou zemí ovládanou inkvizicí, ve které nebylo pro Židy místo. Proto v roce 1492 po dokončení reconquisty museli odejít, přesunuli se tedy do Portugalska, ale i odtud byli vyhnáni. Odešli do severní Afriky, Itálie, Řecka, Osmanské říše a někteří se přesunuli až do Nizozemí, které bylo nepřítelem Španělska. Další významnou oblastí, kde žili Židé, byla západní Francie a Porýní. Židé zde byli ve středověku žádaní, protože měli pověst skvělých obchodníků. Díky pospolitosti židovského obyvatelstva mohli němečtí Židé obchodovat přes své krajany na různých místech Evropy. 28 Pojem reconquista v doslovném překladu znamená znovudobytí. Je to období ve španělských dějinách, kdy křesťanští Španělé dobývali zpět Pyrenejský poloostrov z područí Arabů (Horyna; Pavlincová, 2003; s. 618) 42

43 Obr. 14: Západní a střední Evropa ve středověku vyznačena města, v nichž žily židovské komunity. Zdroj: Židovské obyvatelstvo nemělo také moc možností uplatnění, neboť nesmělo vlastnit zemědělskou půdu a nesmělo být přijímáno do řemeslnických cechů. Církev zakazovala lichvu, což pro Židy neplatilo, tudíž mohli být jediní, kdo by zajišťoval půjčování kapitálu. Stávali se tedy převážně lichváři a bankéři. Dluhy, které u nich obyvatelé měli, nebyly vždy spláceny. Mnohokrát se stalo, že Židé byli z města vyhnáni, čímž zmizely dluhy jeho obyvatel. A právě v tomto období jsou položeny základy tradičního židovského postavení, protože i v dnešní době je stále řada Židů významnými osobnostmi ve světě obchodu a bankovnictví. Postupně se Židé uzavírali do svých komunit, ghett. Věnovali se studování tóry a talmudu 29. Židé byli vzdělaní a jejich děti se již odmala, kvůli studiu náboženských textů, učily číst. Proto se Židé řadili mezi inteligenci měst. Výsledky výchovy, dle které jsou Židé vedeni k získání co možná nejvyššího vzdělání, můžeme pozorovat i v dnešní době. 29 Talmud je autoritativní soubor židovského zákona a tradice (Newman; Sivan, 1992; s. 221) 43

44 Řada osobností vyznávajících judaismus je držiteli Nobelových cen v nejrůznějších oborech, k nejvýznamnějším určitě patří Albert Einstein. Během křižáckých válek bylo židovské obyvatelstvo decimováno a další rána přišla ve 14. století. Evropu trápil mor, ale židovským komunitám se poměrně vyhnul, právě z důvodu uzavřenosti a dobrých hygienických návyků. Křesťané si to vykládali tak, že právě Židé na ně seslali tuto pohromu a tak začalo období pogromů. Na začátku 15. století povolila katolická církev vybírat úroky a tak se i křesťané mohli stát lichváři, čímž Židé ztratili svou hospodářskou výjimečnost. Opět nastal pohyb Židovského obyvatelstva, malá část se vydává na jih a většina putuje směrem na východ. V novověku se dostávají Židé až do Ruska, kde vytvářejí početnou komunitu. Vývoj v rozdílných evropských regionech zapříčinil vznik dvou větví židovského obyvatelstva, které se nazývají Sefardim a Aškenazim. Aškenázové jsou Židé, kteří žili ve východní Francii, Německu, východní a střední Evropě. Z těchto oblastí později někteří přesídlili do Ameriky, Austrálie, jižní Afriky a z těchto končin se během formování státu Izrael vraceli do své pravlasti. Řečí Aškenázů je jidiš, co je název pro dialekt hebrejštiny mající slovní zásobu a gramatiku ovlivněnou německým jazykem. Sefardové je označení pro Židy, kteří původně obývali Pyrenejský poloostrov. Na konci 15. století byli vyhnáni a usídlili se po celém Středomoří. Dnes jsou jako Sefardové označováni i Židé z Asie a Afriky (mimo JAR). Sefardové hovoří dialektem zvaným ladino, což je směs hebrejštiny a aramejštiny s kastilským nářečím. Na Sefardy je ze strany Aškenázů pohlíženo jako na méněcenné, protože tvořili nižší vrstvy obyvatelstva než západní Židé. Dodnes rozdíly mezi oběma skupina mi zcela nevymizely. Zajímavé je, že čistá hebrejština se v této době z běžné mluvy úplně vytratila, používali ji pouze rabíni při náboženských obřadech. Po pogromech v západní Evropě se židé na přelomu středověku a novověku přesunuli do střední Evropy a do Pobaltí. Konkrétně v Polsku a v Litvě byli Židé žádaní, protože tyto země doufali, že jim pomohou zlepšit hospodářskou situaci. V Polsku židovské obyvatelstvo zastávalo funkci správců v solných dolech, mlýnech a výběrčích daní na půdě, která patřila katolickým šlechticům či měšťanům. 44

45 V Polsku v této době žili dvě skupiny obyvatel, které můžeme nábožensky i územně oddělit. V západních oblastech žilo převážně křesťanské obyvatelstvo a půdu zde vlastnili katolická církev a bohatí měšťané. Ve východní oblasti žili pravoslavní zemědělci a bezzemci, původem z Ukrajiny a Běloruska, kteří byli krutě utlačováni ze strany katolíků. Pravoslavní viděli Židy jako pomocníky katolických tyranů, a když v polovině se 17. století toto utlačované obyvatelstvo vzbouřilo proti katolickým pánům, tak v rámci tohoto povstání vypukly židovské pogromy. Vzhledem k tomu, že povstalecká vlna šla z východu, nezbylo Židům nic jiného, než utíkat zpět směrem na západ. V západních zemích Evropy se situace nezměnila, Židé stále nesměli provozovat řemesla a stát se zemědělci, věnovali se tedy nadále obchodu a peněžnictví. Také se zde nezměnila nenávist obyvatel vůči Židovskému obyvatelstvu. (Terner, 1991; s. 38) Židé, kteří zůstali ve východní polovině Polska, se stali součástí Ruska po dělení Polska koncem 18. století 30. V Rusku byli Židé, stejně jako v jiných zemích, opět diskriminováni, např. museli bydlet mimo Moskvu a v pozdější době nesměli studovat na právnických fakultách. Žili v osadách na venkově, kde se věnovali řemeslu a dokonce i zemědělství. Dorozumívacím jazykem Židů v Rusku bylo jidiš. Během 19. století se stále častěji objevovaly pogromy proti Židům, které podněcovala sama vláda carského Ruska. V této době už ale byly zakládány osady v Palestině a Židé již nemuseli před nenávistí unikat do jiných zemí, nýbrž se mohli vrátit do vlasti svých předků. 7.6 Formování moderního státu V 18. a 19. století začíná v Židech sílit touha po svobodném vlastním státě, kde by nebyli vystaveni útisku ze strany jiných národů. V této otázce se vytvořilo několik koncepcí, kde by měl nový stát vzniknout. Zatímco drtivá většina židovského obyvatelstva si nedovedla představit jiné místo než Palestinu, představitelé politických hnutí na tento problém pohlíželi úplně jinak. Byli ochotní přijmout téměř jakékoliv území, jedinou podmínkou byl svobodný židovský stát. Měli i své logické důvody pro toto rozhodnutí, v Palestině v tomto období nežili téměř žádní Židé, ale touha většiny obyvatel po návratu do pravlasti nakonec 30 V letech 1772, 1792, 1795 proběhlo trojí dělení Polska. Území Polského státu si mezi sebe rozdělily Prusko, Rusko a Rakousko. Znamenalo to faktický konec polské samostatnosti (Hroch, 1999; s. 83). 45

46 zvítězila. Rozhodlo se tedy, že několik následujících desetiletí povedou veškeré snahy Židů ke vzniku státu Izrael v palestinské domovině. Zároveň se opět velmi silně projevuje strategický význam židovské vlasti, který si právě v tomto období uvědomila Velká Británie - Izrael pro ni představoval možnost proniknout do arabského světa, získat tak nad ním kontrolu a využít Palestinu jako koridor mezi Středozemním a Rudým mořem. Nezanedbatelný podíl na zájmu Británie o toto území představuje i blízkost íránských ropných polí. Během 19. století začali Židé uvažovat o návratu do své rodné země a to i přesto, že v 18. století v Palestině opět probíhaly pogromy. Významné židovské osobnosti té doby začaly veřejně hlásat myšlenku vlastního státu. Jako první s touto ideou vystoupil Theodor Herzl, k němu se později připojili Moses Hess a Leo Pinsker (Čejka, 2005; s. 22). Propagátoři samostatného židovského státu v Palestině měli různé důvody pro jeho vytvoření. Jedním z důvodů bylo, že Židům ze zahraničí se zdálo, že je Palestina téměř neosídlená a někteří doufali, že by se jednotným židovským státem vyřešila otázka antisemitismu. Většina Židů automaticky předpokládala, že území nového státu by mělo být v Palestině, neboť generace po generaci byla vychována ve vzpomínkách na slavné doby židovského národa právě na tomto území. Ještě před vznikem organizací podporujících založení izraelského státu začali Židé znovu osídlovat Palestinu. Aby se židovské rodiny mohly nastěhovat do Palestiny, bylo zapotřebí vytvořit jim zázemí, což ovšem stálo peníze. Tyto náklady hradili významní bohatí Židé, mezi ně patřili majitel pařížského bankovního domu Edmond Rothschild a londýnský bankéř Moses Montefiore (Pojar, 2004; s. 29). Právě Montefiore se pokoušel koupit pozemky pro Židy, ale nepodařilo se mu to. I přes neúspěchy pomáhal zlepšit situaci svým krajanům, např. nechal postavit školy a větrné mlýny. V roce 1860 vznikla organizace Alliance israélite universale, která o deset let později založila severně od Ašdodu první zemědělskou školu na palestinském území. (Terner, 1991; s. 42). Postupně byly zakládány 46

47 osady v různých koutech země, jejichž obyvateli se stali Židé, kteří přišli do Palestiny v několika přistěhovaleckých vlnách, tzv. alijích 31. Právě ve chvíli, kdy se Židé vraceli do své historické vlasti, se začaly projevovat kladné i záporné stránky toho, jak moc byly jednotlivé skupiny Židů ovlivněny územím, na němž se vyvíjely. Připomeňme si tedy, že západní Židé nesměli kvůli vrchnostenským a náboženským pravidlům vlastnit půdu a stát se řemeslníky. Věnovali se obchodu, finančnictví a žili tedy převážně ve městech. Židé v Rusku a východní Evropě patřili spíše k chudším vrstvám obyvatelstva, právě v Rusku se vytvořila židovská dělnická třída. Navíc byli vytlačování z měst, usazovali se tedy na venkově, což je nutilo naučit se zemědělským činnostem První alije První přistěhovalecká vlna probíhala v letech a během ní přišlo do Izraele kolem 35 tisíc Židů (Čejka, 2005; s. 26). V roce 1882 vypukly nové pogromy vůči Židům, proto ruská židovská organizace Chibat Cion 32 začala vysílat do Palestiny první odvážlivce a finančně je podporovala. Skupiny přicházející do Palestiny byly tvořeny hlavně mladými ruskými Židy a sami sebe pojmenovaly BILU 33. Po příchodu do Palestiny vytvořily osadu Rišon Lecion 34 jihovýchodně od Jaffy, tedy na přímé spojnici mezi přístavem Jaffo a Jeruzalémem. Příchozí ruští Židé měli se zemědělstvím zkušenosti, začali s obděláváním půdy a pěstováním citrusů 35. Hlavním patronem přistěhovalců první alije byl E. Rotschild, který 31 Alija znamená doslovně vzestup vzhůru, výstup. Podle učení talmudu je země izraelská pro židovské obyvatelstvo duchovně nejvyšším bodem. Proto se pro přistěhovalectví do Palestiny používá hebrejské slovo znamenající výstup (Newman; Sivan, 1992; s. 15). 32 Název v češtině zní Láska k Siónu. Toto hnutí vzniklo ve 2. polovině 19. století, působilo hlavně Rusku a Rumunsku, ale také v západní Evropě a USA. Po vzrůstu teroru vůči Židům se rozhodlo podporovat návrat Židů do Palestiny (Horyna; Pavlincová, 2003; s. 100). Členové této organizace se nazývají Chevove Cion, tzn. Milovníci Siónu (Terner, 1991; s. 42). 33 BILU je zkratka výroku Bet Jaakov Lechu Venelcha, tzn. Dome Jakubův, povstaň a jdi (Terner, 1991; s. 43). 34 V češtině tzn. První v Siónu (Pojar, 2004; s. 30). 35 Citrusy jsou dodnes jedním z hlavních vývozních artiklů země 47

48 pomohl Židům v Rišon Lecion vybudovat vinice 36. Nevýhodou této z počátku prosperující osady bylo právě monokulturní zemědělství. Při nižším výnosu, suchu nebo napadení hmyzem se osada potýkala s existenčními problémy. Jen díky Rotschildovi se jí dařilo tyto obtíže překonávat. Aby se předcházelo dalším hospodářským neúspěchům, převzala správu židovských osad kolonizační společnost ICA 37. Během první přistěhovalecké vlny se začala ukazovat další skutečnost židovského osidlování pravlasti - státy, ze kterých plynuly finanční prostředky pro obnovu Palestiny, si pomalu začaly upevňovat svůj vliv v této zemi. V době první alije vznikla v roce 1897 Světová sionistická organizace 38, která se stala hlavním činitelem v jednáních o území, kde by mohlo Židovské obyvatelstvo v klidu žít. Podnět k jejímu založení dal Theodor Herzl a jako cíl vytyčil vznik židovského státu. Členy organizace byly hlavně střední vrstvy, studentstvo a inteligence 39. Hned ze začátku své existence se SO dopustila velké chyby, a to tím, že nepřikládala arabskému osídlení v Palestině velký význam a že toto území viděla jako neosídlené. Do první světové války si jen malá část uvědomovala, že v zemi jsou regiony osídlené Araby a že bude potřeba s nimi počítat. Je nutné říci, že sám Herzl byl představitelem tzv. politického sionismu, snažil se tedy pro budoucí stát získat mezinárodní záruky. Nebyl příliš přesvědčen, že pouze Palestina je vhodným místem k založení státu 40. Velká Británie, kde hledali sionisté oporu pro své návrhy, byla nakloněna myšlence židovského státu a dobře si uvědomovala strategickou polohu Palestiny 41. V této době ale Židům nabídla území Ugandy, s čímž by Hezl 36 Víno z osady Rišon Lecion je vyráběno podle přísných zásad a dodnes je dodáváno do židovských komunit po celém světě. 37 ICA je zkratka názvu Jewish Colonisation Association (Židovské kolonizační sdružení), společnost založil Mořic Hirsch (Terner, 1991; s. 43). 38 Dále jen zkratka SO. 39 Velkoburžoazie se držela stranou a proletářské vrstvy východní Evropy byly spojeny ve vlastní organizaci, která byla součástí Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (Terner, 1991; s. 46). 40 Sám Herzl uvažoval dokonce o Argentině. 41 Ve světě již v této době panovalo napětí z nadcházejícího konfliktu, zatím tedy nenastala vhodná doba na boj s Osmanskou říší o Palestinu. 48

49 i souhlasil, ale těžko mohl o svém mínění přesvědčovat masy židovského obyvatelstva, když většina stále viděla v Palestině zemi zaslíbenou (Terner, 1991; s. 47) Druhá alije V letech probíhala druhá přistěhovalecká vlna a do Palestiny přichází dalších 40 tisíc Židů (Horyna; Pavlincová, 2003; s. 43). Impulsem pro její vypuknutí byly opět pogromy v Rusku. Během této vlny přišli opět východoevropští Židé, zejména socialistického smýšlení. Z jejich popudu byl později založen první kibuc 42 poblíž Galilejského jezera. Roku 1909 byl založen Tel-Aviv, hlavní město dnešního Izraele. Dále probíhalo skupování půdy v Palestině, které bylo financováno Židovským národním fondem založeným roku Arabské obyvatelstvo postupně ztrácelo půdu na svém území, navíc se stávalo levnou pracovní silou nových majitelů, což způsobilo vzrůst nezaměstnanosti v řadách židovského dělnictva. V tomto období začíná vznikat systém židovských škol, kde se vyučoval jazyk ivrit novohebrejština (Terner, 1991; s. 50). Navrátivší se Židé řešili právě z hlediska společného jazyka důležitý problém, neboť vzhledem k různému vývoji a dialektům si mezi sebou již téměř nerozuměli. Na konci období druhé alije ustává příliv Židů do Palestiny, neboť vypukla první světová válka. V předvečer tohoto konfliktu žilo v Palestině okolo 90 tisíc Židů, z nichž 75 tisíc tvořili přistěhovalci První světová válka a její důsledky pro Palestinu Osmanská říše, jejíž součástí Palestina byla, vstoupila do války na podzim roku 1914 na straně centrálních mocností 43 (Pojar, 2004; s. 34). V zimě téhož roku byl odtržen od Osmanské říše Egypt a stal se z něj protektorát pod správou Velké Británie, čímž se Palestina dostala na hranici obou táborů 44 a po několika staletích se tak opět stala bitevním polem cizích mocností. O palestinské území probíhal také boj na diplomatickém poli, kde si Británie vyměňovala protitureckou korespondenci se zástupci Arabů. Zároveň 42 Kibucy jsou osady založené na kolektivním vlastnictví, v jejichž čele je volený výbor. Vlastníkem půdy je stát, který ji pronajímá osadníkům. Veškerý zisk je po zajištění potřeb osadníků investován do kibucu. 43 Centrální mocnosti je označení pro hlavní představitelé jedné z bojujících stran. Centrální mocnosti jsou Německo a Rakousko Uhersko (Pojar, 2004; s. 34). Proti nim stála tzv. Dohoda, tvořená Velkou Británií a Francií, a spřátelené země. 44 Na egyptském území se nachází Suezský průplav, britská dopravní a obchodní tepna pro spojení s Indií a Austrálií. Proto se Velká Británie snažila zajistit jeho blízké okolí. 49

50 Britové uzavřeli s Francií tajnou Sykes Picotovu dohodu, podle které si po vítězství ve válce rozdělí sféry vlivu na Blízkém východě. Při rozdělování území hranice místy kopíruje zvláštnosti reliéfu, hranici mezi neutrálním a britským územím tvoří oblast příkopové propadliny a řeky Jordán. V této době začala britská vláda uvažovat o výhodě židovského státu v Palestině nejen jako o území, které dostatečně chránilo Suezský průplav před Turky. Pokud by kontrolovala Palestinu, mohla by přímo kontrolovat vývoj arabských států a hospodářsky pronikat do této části světa. V roce 1917 byla sepsána Baulforova deklarace adresována bankéři Rotschildovi, v níž Britové vyjadřují kladný názor na samostatný židovský stát. Židé se rozhodli podpořit Velkou Británii i na bitevním poli a proto vytvořili Židovskou legii. Arabové byli rozzlobeni, že Britové rozdávají území, které vnímali jako svoje vlastní, a měli k tomu pádný důvod. Zatímco v Palestině žilo po válce kolem 50 tisíc Židů, Arabů zde bylo již přes půl milionu (Pojar, 2002; s. 34). Po skončení první světové války se v Paříži v roce 1919 konala Versailleská mírová konference, na které padla i významná rozhodnutí týkající se Palestiny (Čapka, 1994; s. 7). Osmanská říše, jakožto poražený stát, ztratila Syro-palestinskou oblast, která byla rozdělená mezi Francii a Velkou Británii. Palestina připadla Velké Británii a byly vymezeny její nové hranice. Na severu tvoří hranici Izraele pohoří Horní Galilea a na severovýchodě jsou hraničním pohořím Golanské výšiny. Jejich strategický význam je nepřehlédnutelný, z jejich vrcholků se dá útočit daleko do vnitrozemí Sýrie a Izraele, což se ukázalo během konfliktů po vzniku státu Izrael, a také zde pramení řeka Jordán, která zásobuje sladkou vodu Tiberiadské jezero. Východní hranici tvoří příkopová propadlina Al Ghór a jižní hranici tvoří úzký pruh země, na kterém se rozkládá město Ejlat, čímž má Velká Británie pod kontrolou další důležitý strategický bod z hlediska vojenského je tento úzký pruh země téměř nehájitelný, ale jeho význam pro Brity je obrovský, neboť Rudé moře pro ně představuje další cestu do Indie. Jihozápadní hranice je vytvořena uměle, je přímou spojnicí města Gazy a břehů Rudého moře, na západě tvoří přirozenou hranici země Středozemní moře. Takto vymezeným územím Velká Británie roztrhla arabský svět na dvě poloviny, přičemž obě mohla ze své mimořádně výhodné pozice kontrolovat. 50

51 Mezi židovským představitelem Chaimem Weizmannem 45 a arabskou stranou došlo k dohodě o vzájemné podpoře obou národů. Definitivní rozhodnutí ohledně Palestiny padlo roku 1920, kdy se Palestina stala oficiálně mandátním územím. Roku 1922 Společnost národů označila Palestinu jako Mandát A a oficiálně ji předala do rukou Britů 46. Nakonec byla oblast typu Mandát A zmenšena, zahrnovala území dnešního Izraele a Palestinské samosprávní oblasti 47. Obr. 15: Britský mandát Palestina vyznačeno židovské osídlení Zdroj: 45 Po vzniku samostatného státu se stal prvním prezidentem Izraele. 46 Mandát A je statut, který znamenal, že Britové budou držet Palestinu jen do doby, než budou její obyvatelé schopni převzít vládu (Terner, 1991; s. 52). 47 K Palestině patřilo i území dnešního Jordánu. Jeho hranice se Sýrií byla tvořena železniční tratí a hranice s územím dnešního Izraele a Palestinské samosprávní oblasti tvoří příkopová propadlina Al-Ghór. 51

52 SO začala zjišťovat, že Velká Británie příliš nespěchá s pomocí na vytvoření židovského státu, ale stále doufala, že loajalita Židů vůči ní nakonec povede k jeho vytvoření. Ale britská vláda měla s Palestinou své záměry - viděla v Palestině opěrný bod pro kontrolu Suezského průplavu, spojení s koloniemi přes přístav Ejlat na pobřeží Rudého moře, cestu k iráckým ropným polím a kontrolu arabského světa. Na rozdíl od SO Britové nepřehlíželi arabské obyvatelstvo. Britská správa v Palestině proti muslimským Arabům nemohla vystoupit, protože na jejím zámořském území, v Indii, byli též muslimové. A tak poměrně přísně panovala nad Palestinou, plnou svobodu měli Židé pouze v náboženských záležitostech. Na druhou stranu v době mandátu byly díky Britům, ve spolupráci s SO, vybudovány úřady a soudy, rozvíjel se školský systém, velký rozvoj zaznamenala doprava a zemědělství. Lesní porost, který zmizel za vlády Turků, byl pomalu obnovován Třetí alije S koncem války nastal v letech 1919 odchod Židů z východní Evropy. Jejich počet byl okolo 300 tisíc, ale pouhá desetina z nich mířila do Palestiny. V Rusku totiž v této době vypukla občanská válka 48, ve které část ruských protirevolučních generálů byla silně antisemitsky založená. Naopak Lenin byl proti antisemitismu i proti nacionalismu jakéhokoliv národa. Což pro Židy znamenalo, že pouze pokud potlačí svou národní identitu, nebudou ohrožováni alespoň jednou ze soupeřících stran. Řada Židů toto nehodlala přijmout, proto jich v této době odešel do Palestiny tak velký počet. Židé, kteří přišli na počátku dvacátých let do Izraele, si s sebou opět přinesli princip socialismu a na jeho základě byly zakládány kvucy 49, kibucy a mošavy. K jejich založení bylo hned několik důvodů: v kolektivních osadách se žije levněji, navíc Židé byli odjakživa zvyklí žít pospolitě v komunitách. Tyto kibucy vznikaly v místech s nejvýhodnějšími přírodními podmínkami, v přímoří a u Tiberiadského jezera. Navíc společnou prací se Židům dařilo zúrodnit vyprahlé části země. Na rozdíl od kibuců založených na počátku století nově vzniklé osady již nebyly založeny na monokulturním zemědělském principu. A právě kibucy z tohoto období fungují dodnes a tvoří nedílnou 48 Občanská válka vypukla v Rusku po tzv. Říjnové revoluci. Bolševická strana v čele s Leninem se snažila nastolit v Rusku svou vládu (Terner, 1991; s. 54). 49 Kvuca je vlastně méně rozsáhlý kibuc. 52

53 součást hospodářství Izraele. Existovaly zde i nekolektivní osady, např. Rišon Lecion, které se zabývaly pěstováním vinné révy a citrusů. (Pojar, 2002; s. 40). Do země začíná po válce stále více plynout kapitál ze zahraničí, zejména z USA. Po válce také dochází ke vzniku politických stran na židovské i arabské straně. Nejdůležitějším orgánem na straně Židů byla Židovská agentura, která se snažila spolupracovat s britskou správou v různých oblastech tak, aby mohl být zřízen samostatný židovský stát (Terner, 1991; s. 53). Stejně tak vzniká i politická organizace Arabů, Palestinský arabský kongres. V roce 1921 vzniká Nejvyšší muslimská rada, která řídí veškeré náboženské záležitosti (Pojar, 2004; s. 42) Čtvrtá alija V letech přišlo do Palestiny kolem 70 tisíc Židů, čímž počet Židů v Izraeli stoupl na 160 tisíc. Nově příchozí pocházeli hlavně z Polska a Spojených států 50 (Čejka, 2005; s. 26). Tyto skupiny obyvatelstva se zabývaly především obchodem a průmyslem. Početně posílily Jeruzalém a Haifu, z Tel-Avivu bylo vybudováno skutečné město. Židé z této alije nebyli kolektivisticky založení. Díky nim vzniklo v Palestině mnoho průmyslových středisek, rozvinul se textilní, stavební, potravinářský a těžební průmysl. Se vznikem výrobních závodů dochází k utváření odborů. Arabové tvořili v zemi nadále většinu. Žilo jich zde okolo 840 tisíc. Více než polovina muslimských Arabů stále žila na venkově a živila se zemědělstvím hlavně v oblastech Judsko, Samaří a Severní Galilea. Asi třetina žila ve městech, kde patřila ke střední vrstvě (úředníci, obchodníci aj.). Jejich populace se vyznačovala vysokým přírůstkem z důvodu vysoké porodnosti a přistěhovalectví. Křesťanští Arabové často zastávali funkce v úřadech místní správy. V tomto období vypukají v palestinských městech otevřené konflikty mezi Araby a Židy. Arabská strana nehodlala s Židy jednat a vyvolávala nepokoje. Největší boje byly v Hebronu a Jeruzalémě. 50 V Polsku nebyla příliš stabilní situace v tomto období, docházelo neustále k boji mezi politickými skupinami. Vláda zde byla stále více autoritativní a demokracie se vytrácela. V USA byly zavedeny limity pro počet přistěhovalců. 53

54 7.6.6 Pátá alija Počet Židů v Izraeli nadále stoupal, v letech proběhla nejmohutnější přistěhovalecká vlna. Do Izraele přišlo okolo čtvrt milionu Židů (Čejka, 2005; s. 26). V Evropě se schyluje k dalšímu celosvětovému konfliktu. V Německu, kde žila jedna z největších židovských národnostních skupin na světě, se dostává k moci Hitler. Hlavní ideologií německé říše je nacismus a s ním spojený antisemitismus. Židé prchají ze země před útlakem, deportací a následnou likvidací. Další skupiny odcházejí z Rakouska, Československa a Polska. Příchozí židovské obyvatelstvo z Německa a střední Evropy bylo tvořeno hlavně dělníky, různými odborníky a inteligencí. Také s sebou do Palestiny přivezlo značný kapitál, který se snažilo uchránit před nacistickou konfiskací. Na počátku tohoto období proběhly boje mezi Židy a Araby v Chebronu a Jeruzalémě. Výsledkem těchto střetů bylo kolem 200 mrtvých. Britská komise, pověřená vyšetřením této události, došla k závěru, že vinu za incident nesou Arabové, nicméně doporučila omezení židovského přistěhovalectví. Další britská zpráva se zaměřuje na otázku půdy. Hlavní problém vidí v tom, že židovské orgány skupují půdu a nedovolují ji prodávat zpět Arabům. Nakonec roku 1930 vyšel dokument známý jako Passfieldova bílá kniha. Byla velice kritická vůči Židům a omezovala židovské přistěhovalectví. Nakonec byl pro velký odpor dokument odvolán (Pojar, 2004; s. 42). Ve 30. letech se vyhrocují vztahy obou národnostních skupin. Židovský kapitál pomáhal k rozvoji všech sfér arabského života. Židé více kupovali od arabských obchodníků, zvýšila se zaměstnanost, rozvíjel se hospodářský život a zvyšovala se gramotnost. Přesto se Arabové tvrdě stavěli proti židovskému obyvatelstvu. Souboj probíhal i na politickém poli. Obě strany však nebyly jednotné ve svém postupu. Britská mandátní vláda se snažila, aby arabští a židovští zástupci usedli společně v legislativní radě. Arabové s tímto návrhem nesouhlasili a opět vypuklo povstání vyvolané Araby. Jejich požadavkem bylo zastavení židovské migrace. V letech vznikla nová komise zabývající se výtržnostmi ze strany Arabů, která navrhla rozdělení země. Židé měli mít svůj stát v Galileji a pobřežních oblastech, zbývající část Palestiny by připadla Arabům. Města Jeruzalém a Betlém měla být pod britskou správou, včetně úzkého pruhu země vedoucího z této oblasti k moři. Po dlouhých jednáních Židé návrh přijali, Arabové nikoliv. Po těchto událostech došlo k vraždě britského úředníka. 54

55 Byly rozpuštěny arabské organizace, došlo k zatýkání a popravám na arabské straně. Tisíce Arabů utíkalo ze země. Židé reagovali na tyto události posilováním obranných sborů 51, které měly za úkol bránit jejich osady a majetek. Následující rok Židé přednesli svou představu o rozdělení země, ale britská vláda měla jiný názor. Ve stejném roce navrhla své pojetí rozdělení Palestiny, a to v neprospěch Židů. Na jaře roku 1939 se konala v Londýně konference, na níž zasedali zástupci Britů, Židů, Arabů v Palestině a okolních arabských států. Nic se zde nevyřešilo a Arabové zde definitivně potvrdili své stanovisko ohledně židovského státu, za žádnou cenu ho nehodlali akceptovat (Terner, 1991; s. 66). Britové vydali novou Bílou knihu, která navrhuje vytvoření židovského státu. Na druhou stranu ale zakazovala prodej půdy Židům a zavedla přísná omezení ohledně židovského přistěhovalectví, v následujících pěti letech mohlo do Palestiny přijet pouze 10 tisíc Židů ročně a k tomu ještě mimořádně 25 tisíc. Dokument byl odmítnut Židy, Araby i britskou veřejností, protože vyšla právě v době, kdy se co nejvíce Židů snažilo uniknout z dosahu nacistické moci Druhá světová válka a vznik Izraele (šestá a sedmá alija) Palestina byla stále v rukou Britů, přesto její obyvatelstvo stálo během druhé světové války na opačných stranách fronty. Židé byly na straně Velké Británie a okolo 30 tisíc jich bojovalo na různých frontách v Evropě a Africe 52. Arabská strana otevřeně vyjadřovala podporu Německa. Po začátku války vytvořila Arabskou legii. Palestina sloužila Britům ve válečném období jako zdroj zemědělských produktů, průmysl se přeorientoval na výrobu výzbroje. Na tomto území se opravovaly zbraně, zde se léčili a odpočívali vojáci z fronty 53. Na základě Bílé knihy Britové stále bránili Židům ve vstupu do Palestiny, a to i přesto, že Židé bojovali na jejich straně. Několik skupin přistěhovalců zemřelo u palestinských břehů, protože Britové nedovolili jejich lodím vplout do přístavů a řada se jich potopila. Z důvodů omezení přistěhovalectví se Židé nemohli zachránit před likvidací ze strany 51 V roce 1909 se v Palesině vytvořila ilegální skupin určená k ochraně židovské obyvatelstva, která se nazývá Hagana (Newman; Sivan, 1992; s. 183). 52 V Egyptě a Itálii bojovala Židovská brigádní skupina, Židé byli součástí armády Svobodné Francie a zasahovali na území Velké Británie (Pojar, 2004; s. 49). 53 Konkrétně se jednalo o tyto dvě fronty: syrsko-libanonská a egyptsko-libyjská. 55

56 nacistů. Holocaust si vyžádal okolo 6 milionů židovských obětí, což byla asi třetina židovského obyvatelstva v tehdejším světě. Ve válečném období se dostalo do Palestiny pouze několik desítek tisíc Židů. Na konci války jich v Palestině žilo 517 tisíc, Arabů zde bylo dvojnásob. Během války se do opozice vůči Britům dostávali i Židé. Vytvořily se zde dvě radikální skupiny, Lechi a Irgun. Lechi vznikla v roce 1940 a byla to podzemní teroristická organizace zaměřená na útoky proti Britům. Irgun vznikla již v roce 1931 a bojovala proti Britům i Arabům. Za války vstupovali její členové do britské armády, ale v roce 1944 začali opět útočit na Brity. Obě organizace zanikly v roce 1948 (Pojar, 2004; s. 49). Zpočátku bojovala Hagana proti postupu těchto organizací. Po ukončení války v roce 1945 rozhodla o zahájení bojů proti britským úřadům v Palestině. Pod vedením Hagany prováděly útoky organizace Lechi a Irgun. Britové na to reagovali odmítnutím židovského požadavku, aby se Židé z utečeneckých táborů ve východní Evropě mohli přesunout do Palestiny. Situace v Palestině byla stále napjatější. Britové se opět pokusili upravit poměry rozdělením země, jejich návrh však Arabové i Židé odmítli. Situace se zdála být bezvýchodná a tak britská vláda předala palestinskou otázku Organizaci spojených národů 54, která jednala o Palestině od dubna do listopadu Konečné rozhodnutí padlo 29. listopadu roku 1948 a spočívalo v rozdělení Palestiny na dva státy židovský a arabský. 54 Dále jako OSN. 56

57 Obr. 16: Územní rozdělení Palestiny dle rozhodnutí OSN z roku 1947 Zdroj: Vlastní modifikace dle Židovskému státu připadlo 56 % území o rozloze km 2. Žilo zde 397 tisíc Arabů a 538 tisíc Židů. Na ploše km 2 měl vzniknout arabský stát, kde bylo usazeno 804 tisíc Arabů a 10 tisíc Židů. Toto rozhodnutí bylo většinou zemí světa schváleno a Velká Británie měla k 14. květnu 1948 opustit Palestinu. Při pohledu na mapu je vidět, že hranice Izraele vymezené OSN jsou odlišné od hranic v době britského mandátu. Za hranicemi Izraele se ocitly oblasti zvané Západní břeh, pásmo kolem města Gazy, hornaté území na severu a část Golanských výšin. Tyto úpravy hranic výrazně zhoršily obranyschopnost země v době bojů s arabskými státy, neboť ztratila téměř celý přirozený obranný val. Navíc toto území připadlo právě jejím nepřátelům, kteří tím získali lepší výchozí pozice pro pozdější útok. Arabské státy se postavily proti vzniku židovského státu a začaly zbrojit. V Palestině neustále docházelo ke konfliktům a Židé se snažili bránit území, které jim bylo přiřknuto. Britové postupně opouštěli zemi a předávali samosprávu do arabských nebo židovských rukou. Ve státech Arabské ligy 55 vypukla mobilizace a židovská agentura se mezitím 55 Liga arabských států vznikla 22. května 1945 a byla to hlavní mezistátní organizace arabských států (Čejka, 2005; s. 61). 57

58 připravovala na vyhlášení státu. V Tel-Avivu dne 14. května 1948 přednesl jeden z čelních představitelů země David Ben Gurion Deklaraci izraelské nezávislosti. Tímto aktem vznikla země, jejíž oficiální název zněl Stát Izrael, ale její obyvatelé se rozhodně nedočkali klidu, po kterém toužili. Časně zrána 15. května 1948 vyhlásila Arabská liga válku svému novému židovskému sousedovi, rozhořel se konflikt, jehož mírový konec je v nedohlednu. 58

59 8. DIDAKTICKÁ TRANSFORMACE Geografické aspekty vzniku Izraele je dle mého názoru poměrně složité téma pro výuku na základní škole. Vzhledem k tomu, že studuji kombinaci oborů dějepis a zeměpis, snažila bych se toto téma vyložit žákům tak, abych jim ukázala propojení obou předmětů, a vyhradila bych si na to dvě hodiny. Za hlavní cíl hodiny bych si kladla seznámit třídu s oblastí Blízkého východu, postupovala bych při tom dle Hettnerova schématu. Nastínila bych jim základní přírodní a socioekonomické podmínky oblasti, poté bych jim zjednodušeně vysvětlila zde probíhající konflikt. Výklad bych doplnila prezentací s hlavními informacemi o této oblasti a Izrael bych jim přiblížila pomocí internetového serveru Jewishsearch, kde je jsou virtuální prohlídky různých oblastí židovského státu, např. poušť Negev a Mrtvé moře. V druhé části výuky bych žáky vzala do počítačové učebny, kde bych je seznámila s internetovým kvízem Traveler IQ, v jehož sekci Asia si studenti mohou procvičit na slepé mapě Asie nebo celého světa polohu jednotlivých států probírané oblasti. Vzhledem k tomu, že dnešní žáci mají téměř všichni přístup k internetu, doporučila bych jim zajímavé odkazy k tomuto tématu a internetové adresy dalších internetových zeměpisných kvízů. 59

60 9. ZÁVĚR V této práci jsem si kladla za cíl zjistit, zda existují geografické aspekty ovlivňující nějakým způsobem vznik Izraele, a domnívám se, že jsem jich nalezla hned několik. V nejstarších dobách se v Palestině nejvíce projevily fyzicko-geografické části krajinné sféra, konkrétně klimatické a hydrologické poměry. Vhodné klimatické podmínky umožnily vznik prvních sídel a v blízkosti zdrojů sladké vody se později vytvořily první státní útvary na tomto území. Ovšem za hlavní geografické aspekty považuji polohu země a později rozmístění židovského obyvatelstva v krajinné sféře. Od nejstarší historie právě poloha na rozhraní tří kontinentů byla hlavním důvodem pro ovládnutí této země mocnými národy dob minulých. Uchvatitel Palestiny měl velice výhodnou pozici pro dobývání dalších území, získal významné obchodní přístavy při pobřeží Středozemního moře a dohled nad náboženskými centry tří náboženství křesťanství, islámu a judaismu. Ve 20. století přibyla k těmto aspektů ještě blízkost íránských ropných polí a kontrola okolních arabských států. Neustále tedy probíhal na tomto relativně malém prostoru mocenský zápas. Neustálé boje a přetahování se jednotlivých mocností o Palestinu způsobily odchod Židů z jejich pravlasti nucený i dobrovolný. Židovský národ se začal rozptylovat po celém světě, kde se jednotlivé skupiny vyvíjely po několik staletí nezávisle na sobě, což mělo vliv na vznik novodobého Izraele. Složení novodobého židovského národa bylo velice pestré byly zde odlišné jazykové poměry a rozdílný způsob života. Izrael a židovské obyvatelstvo prodělaly bouřlivý historický vývoj a není tedy divu, že Židé toužili po vzniku vlastního státu, kde by mohli konečně žít jako plnoprávný národ. Vytoužené období klidu po vzniku státu se nekonalo, neboť hned následující ráno po vyhlášení samostatnosti se Izrael ocitl ve válce se svými arabskými sousedy. 60

61 10. RESUMÉ Tato práce pojednává o vzniku státu Izrael, přičemž jejím hlavním cílem je zjistit, do jaké míry geografičtí činitelé ovlivnili tuto skutečnost. Hlavní část textu jsem rozdělila do tří kapitol. První se týká základních informací o dnešním Izraeli, v následující kapitole jsou popsány fyzicko-geografické poměry země. Obsahem další kapitoly je historie Izraele a židovského obyvatelstva do vzniku samostatného státu a jsou zde vyzdviženy její geografické aspekty. Vzhledem k tomu, že studuji na pedagogické fakultě, nechybí v mé práci stručný popis didaktické transformace tohoto tématu. This thesis deals with the forming of the State of Israel, its main object being to find out what impact geographical factors had on its developement. I divided the text into three chapters. The first one contains the basic information about the present-day Israel, the following one describes the country s physical-geographical conditions. The next chapter covers the history of Israel and the jewish population till the constitution of the independent state with an accent on its geographical aspects. As I study at the Faculty of Education, a brief didactic transformation of the theme was included. 61

62 11. SEZNAM LITERATURY A INFORMAČNÍCH ZDROJŮ 11.1 Monografie [1] ARMSTRONG, K. Jeruzalém. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, s. ISBN [2] BATEMAN, G., EGANOVÁ, V. Encyklopedie Zeměpis světa. Praha : Columbus, ISBN [3] BENEŠ, Z. Dějiny středověku a prvního století raného novověku. 5. vyd. Praha : SPL - Práce, s. ISBN: [4] Blízký východ. 3. vyd. Praha : Kartografie, s. [5] BRYANT, S. Izrael. Brno : Geodezie, s. ISBN: [6] ČAPKA, F. Vznik a vývoj Izraelského státu. 1. vyd. Brno : CERM, Akademické nakladatelství, s. ISBN [7] ČEJKA, M. Izrael a Palestina. 1. vyd. Brno : Centrum strategických studií, s. ISBN [8] ČEŘOVSKÝ, Jan a kol. Izrael a palestinská území. Praha : Olympia, s. ISBN [9] HECK, G. Izrael. 1. vyd. Praha : Jan Vašut, s. ISBN: [10] JOHNSON, P. Dějiny židovského národa. 1. vyd. Praha : Rozmluvy, s. ISBN:

63 [11] Kontinenty a státy světa : [mapy, státní symboly, základní údaje, obyvatelstvo, hospodářství, kraje České republiky]. Litvínov : Dialog, s. ISBN [12] KÚNSKÝ, J., a kol. Zeměpis světa. Asie bez asij. části SSSR. 1. vyd. Praha : Orbis, s. [13] LEWIS, B. Dějiny Blízkého východu. Praha : Lidové noviny, s. ISBN [14] LUHR, J. a kol. Země. 2. vyd. Praha : Euromedia Group, s. ISBN [15] MEČIAR, J. Úvod do studia geografie, Brno : Masarykova Univerzita, s. ISBN [16] NEWMAN, J., SIVAN, G. Judaismus od A do Z. 1. vyd. Sefer, s. ISBN [17] NOVOTNÁ, M. Cvičení z regionální geografie Asie. 1. vyd. Plzeň : Západočeská univerzita, s. ISBN [18] PAVLINCOVÁ, H., HORYNA, B. Judaismus, křesťanství, Islám. 2. vyd. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, s. ISBN [19] POJAR, M. Izrael. Praha : Libri, s. ISBN [21] POTOK, Ch. Putování dějiny židů. 1. vyd. Praha : Argo, s. ISBN [22] SKOKAN, L. Asie. 1. vyd. Ústí nad Labem : Univerzita J. E. Purkyně, Přírodovědecká fakulta, s. ISBN

64 [23] SKOKAN, L. Historickogeografický úvod do regionální geografie. 2. vyd. Ústí nad Labem : Univerzita J. E. Purkyně, s. ISBN: [24] SKOKAN, L. Politickogeografický a geopolitický úvod do regionální geografie. 1. vyd. Ústí nad Labem : Univerzita J. E. Purkyně, s. ISBN: [25] SOUČEK, J. Dějiny pravěku a starověku. 3. vyd. Praha : Práce, s. ISBN: [26] ŠINDLER, P. Regionální geografie světadílů a oceánů. [Díl]1, Afrika, Asie, Austrálie, Oceánie. 1. vyd. Ostrava : Pedagogická fakulta, s. [27] Školní Atlas Světa. 2. vyd. Praha : Kartografie, s. ISBN [28] TERNER, E. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Pardubice : Kora, s. ISBN [29] TERNER, E. Stát Izrael : Encyklopedický přehled. 2. vyd. Pardubice : Kora, s. ISBN [30] VACULÍK, J. Obecné dějiny novověku. 4, ( ). 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, s. ISBN: [31] VITÁSEK, F. Fysický zeměpis. 1. díl, Ovzduší a vodstvo. 4. vyd. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, s. [32] VITÁSEK, F. Fysický zeměpis. 2. díl, Pevnina. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, s. [33] VITÁSEK, F. Fysický zeměpis. 3. díl, Rostlinstvo a živočišstvo. 4. vyd. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, s. [34] Zeměpis Ameriky, Asie a Evropy. 1. vyd. Praha : Fortuna, s. ISBN

65 11.2 Periodika [35] Dějiny Židů. GEO : příloha o Židech a Izraeli , roč. 2007, č. 8, s Internetové zdroje [36] Atlas of Israel [online]. c2008, [cit ]. Dostupné z WWW: < [37] BRABEC, T. Geografický server [online]. c2002, [cit ]. Dostupné z WWW: < [38] BUBENÍČEK, P. Izrael Jaro 2005 [online]. 2008, [cit ]. Dostupné z WWW: < [39] GERSTER, G. Jordan River [online]. c2009, [cit ]. Dostupné z WWW: < [40] Israel - Origins and Evolution [online]. c , [cit ]. Dostupné z WWW: < [41] Israel - Origins and Evolution [online]. c , [cit ]. Dostupné z WWW: < [42] Israel Ministry of Foreign Affairs [online]. c2008, [cit ]. Dostupné z WWW: < [43] Israeli maps [online]. c2008, [cit ]. Dostupné z WWW: < [44] Izrael [online]. c , [cit ]. Dostupné z WWW: < 65

66 [45] Izrael a Blízký východ ve zpravodajství [online]. c2004, [cit ]. Dostupné z WWW: < [46] Jewish History Maps [online]. c , [cit ]. Dostupné z WWW: < [47] Looking at Israel [online]. c2008, [cit ]. Dostupné z WWW: < [48] Masada [online]. c2008, [cit ]. Dostupné z WWW: < [49] Mrtvé moře [online]. c2008, [cit ]. Dostupné z WWW: < [50] Negev [online]. c2008, [cit ]. Dostupné z WWW: < [51] Negev [online]. c2008, [cit ]. Dostupné z WWW: < [52] ŠVAMBERK, A. SPECIÁL - Arabové x Izrael [online]. c2006, [cit ]. Dostupné z WWW: < [53] Tiberias from south [online]. c2008, [cit ]. Dostupné z WWW: < romsouthtb jpg>. [54] Western wall (Wailing wall) [online]. c2009, [cit ]. Dostupné z WWW: < [55] Židovská historie (1): Nejstarší dějiny [online]. c2004, [cit ]. Dostupné z WWW: < 66

67 12. SEZNAM PŘÍLOH 12.1 Přílohy umístěné v textu Obr. 1: Poloha Izraele Obr. 2: Povrch Izraele Obr. 3: Blízký východ na obrázku vyznačená oblast tzv. úrodného půlměsíce Obr. 4: Putování hebrejských kmenů asi př. n. l. Obr. 5: Izraelské území v období soudců př. n. l. Obr. 6: Územní rozsah izraelského království v době vlády Davida a Šalamouna Obr. 7: Jižní a Severní království roku 926 př. n. l. Obr. 8: Říše Alexandra Velikého ( př. n. l.) Obr. 9: Hasmonejské království v 1. století př. n. l. Obr. 10: Izrael pod nadvládou Říma rozdělení na tři části Obr. 11: Římská provincie Judea 132 př. n. l. Obr. 12: Křižácké státy v 11. století hrabství Edessa, knížectví Antiochea, hrabství Tripolis, Jeruzalémské království Obr. 13: Iberský poloostrov ve středověku vyznačena města, v nichž žily židovské komunity. Obr. 14: Západní a střední Evropa ve středověku vyznačena města, v nichž žily židovské komunity. Obr. 15: Britský mandát Palestina ( ) - vyznačeno židovské osídlení Obr. 16: Územní rozdělení Palestiny dle rozhodnutí OSN z roku Přílohy vložené za textem Obrazová příloha BP Obr. 1: Har Meron nejvyšší hora Izraele Obr. 2: Golanské výšiny Obr. 3: Řeka Jordán nejdelší řeka v Izraeli Obr. 4: Pohled na Tiberiadské jezero z vrcholků Golanských výšin Obr. 5: Tiberiadské jezero v pozadí město Tiberias 67

68 Obr. 6: Zeď nářků v Jeruzalémě významné židovské poutní místo, v pozadí muslimské mešity Obr. 7: Poušť Negev Obr. 8: Pevnost Masada v poušti Negev v pravém horním rohu je vidět břeh Mrtvého moře Obr. 9: Mrtvé moře 68

69 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA BP Obr. 1: Har Meron nejvyšší hora Izraele Zdroj: Obr. 2: Golanské výšiny Zdroj:

70 Obr. 3: Řeka Jordán nejdelší řeka v Izraeli Zdroj:

71 Obr. 4: Pohled na Tiberiadské jezero z vrcholků Golanských výšin Zdroj: Obr. 5: Tiberiadské jezero v pozadí město Tiberias Zdroj:

72 Obr. 6: Zeď nářků v Jeruzalémě významné židovské poutní místo, v pozadí muslimské mešity Zdroj: Obr. 7: Poušť Negev Zdroj:

73 Obr. 8: Pevnost Masada v poušti Negev v pravém horním rohu je vidět břeh Mrtvého moře Zdroj: Obr. 9: Mrtvé moře Zdroj: