Nositelé titulu Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje v roce 2017

Transkript

1 Nositelé titulu Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje v roce Zuzana HARTLOVÁ, Tupesy Titul obdržen v oboru práce s hlínou tradiční tupeská fajáns Narodila se v Uherském Hradišti. Je dcerou Ladislava Hartla z Velehradu a Jiřiny Hartlové, rozené Úředníčkové, dcery známého keramika Oldřicha Úředníčka z Tupes. Zuzana Hartlová se od dětství pohybovala v prostředí, kde se keramika vyráběla a byla přirozeně zasvěcována do problematiky malování, výpalu i expedice zboží. Od dětství navštěvovala lidovou školu umění. Jejím učitelem se stal Rudolf Kubíček, akademický malíř z Uherského Hradiště, který jí předal základy výtvarného cítění a techniku. Poté nastoupila do učebního oboru umělecký keramik v Družstvu umělecké výroby Lidová tvorba v Tupesích, kde se v letech prakticky vzdělávala v keramické dílně, teoretické znalosti získávala ve Škole uměleckých řemesel v Praze, obor umělecký keramik, který byl zřízen speciálně pro tupeskou keramičku. V letech studovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor umělecké zpracování keramiky u profesora Jiřího Vlacha, Stanislava Mikuláštíka a mistra Vladimíra Groše. Po ukončení studia nastoupila do malírny, kde se zpočátku věnovala dekorování rozměrných talířů a džbánů technicky náročným rostlinným ornamentem. Tyto sběratelsky ceněné výrobky tvořily ostatně v této době základ výrobní produkce. Teprve v 70. letech 20. století pod vedením Ladislava Hartla, otce Zuzany Hartlové, začala tupeská dílna pracovat na rozšíření svého sortimentu. Z domácích pracovníků se na této činnosti podílela právě Zuzana Hartlová a dále také celá řada spolupracujících výtvarníků z okruhu ÚLUV, jako byli manželé Radovi, Marie Kotrbová či Jaroslav Hurt. Tito se cíleně snažili přiblížit výrobky vkusu tehdejších zákazníků, bez toho ovšem, aby ztratily svoji osobitost a kouzlo pestrých barevných tónů barev vysokého žáru. Výtvarníci se proto nechávali inspirovat stylizovanými motivy džbánkařské produkce západoslovenských dílen 18. a 19. století, na jejichž základě vytvářeli jednoduché a přitom efektní řešení. Jídelní servisy, čajové a kávové soupravy, stolní nádobí a další výrobky nacházely odbyt v prodejnách Krásné jizby, Družby či Zádruhy a patřily k vyhledávaným a žádaným výrobkům. V roce 1998 založila vlastní dílnu, kde v plné míře navázala na získané zkušenosti s výrobou tupeské keramiky, v čemž pokračuje doposud. Zpočátku se Zuzana Hartlová věnovala drobnější dekorační tvorbě, jako jsou vánoční svícny, miniatury zvířátka, prasátka, zvonečky, hrnečky, drobné servisy, betlémy. Postupem času se začala zabývat výrobou větších dekoračních předmětů se specializací na repliky starých habánských vzorů a majoliky minulých století pro sběratele a odborníky, kterou se nikdo v okolí nezabývá a práce si získala velký úspěch. Jako jedna z mála keramiků se zabývá do dnešních dnů výrobou tradiční majoliky, užitkové a dekorační keramiky. Vychází z tvarů, dekorů i barevné škály, navazující na rodinnou tradici, která od počátku respektovala znalost technologie přípravy kvalitní hlíny, bílé polevy i dalších ustálených barev vysokého žáru. K nejčastěji uplatňovaným dekorům patří tupeská růže s okvětím, slaměnkový dekor s využitím drobných žlutých nebo červených kvítků, ale především je specialistkou na hotovení kopií či replik habánských motivů a starých západoslovenských dílen, včetně využívání modrých geometrických motivů. Vyrábí také jídelní servisy pro sběratele s vinařskou tematikou, s cechovními náměty, miniatury čutorky, zvířátka, drobné předměty veškerého sortimentu, betlémy i figurální plastiky. Zuzana Hartlová si zajišťuje veškerou práci spojenou s její uměleckou tvorbou sama, kvalitní hlínu nakupuje od velkododavatele keramické hlíny v regionu, své zboží sama točí na elektrickém hrnčířském kruhu, sama svůj sortiment maluje. V rodinném domku má malou kruhovou elektrickou pec s výpalem na C. 1

2 Zuzana Hartlová působila v tupeské keramičce jako mistrová malírny do roku Pod jejím vedením se zdokonalovalo téměř dvacet maléreček a malířů, kteří si v keramičce odbývali potřebnou praxi nebo zůstali jejími zaměstnanci, zdokonalovali se v technice zdobení i studiem starých dekorů. vychovala tak celou řadu následovníků, z nichž mnozí se výrobě keramiky věnují. Účastnila se řemeslných jarmarků na Uherskohradišťsku, dodává zboží pro specializované prodejny na Slovácku, především do prodejny Tradiční výrobek Slovácka v Uherském Hradišti, do prodejen v Praze, ve Zlíně, v Luhačovicích a ve Znojmě. Zúčastnila se přehlídky Slovácko v tradici, občas ji můžeme potkat při předvádění zdobení keramiky přímo v Muzeu tupeské keramiky v Tupesích. Je vyhledávanou specialistkou na výrobu replik historické keramiky. V roce 2011 byla oceněna titulem ministra kultury ČR Nositel tradice lidových řemesel, v tomtéž roce jí byla udělena Cena Vladimíra Boučka, kterou město Uherské Hradiště každoročně oceňuje významné lidové výrobce. Kopie habánských džbánů a koutní hrnec se vzorem ze Sobotiště Sada kořenek s motivem tupeské růže 2

3 Velký plytký talíř na zavěšení s motivem tupeské růže Váza, kopie habánského vzoru s motivem jelena 3

4 2. Jiří HÝŽA, Zlín Titul obdržen v oboru práce s kůží krojová obuv Narodil se ve Valašském Meziříčí. Nejprve vystudoval Střední odborné učiliště obuvnické ve Zlíně, obor Obuvník, poté Střední průmyslovou školu kožařskou ve Zlíně, obor Výroba obuvi a galanterního zboží a tomuto oboru se věnuje po celý svůj profesní život. Zásadním způsobem ho ovlivnil jeho otec, Svatopluk Hýža, který od roku 1991 vlastnil a provozoval firmu SH Svatopluk Hýža, zabývající se výrobou a opravami krojové obuvi. Naučil ho nejprve vyrábět opasky ke krojům, brašny a různé kožené součásti krojů, poté krpce a později i čižmy, střevíce, vysoké šněrovací boty, vrapené ženské čižmy a další. Spolupracoval s Janem Pivečkou, který se po návratu z emigrace do České republiky zasadil o oživení tradic valašského regionu, konkrétně ve Slavičíně a Valašských Kloboukách. Dále spolupracoval s muzeem ve Strážnici, ve Valašských Kloboukách (Mikulášský jarmark), kde předváděl výrobu krpců. Několikrát o něm natáčela Česká televize a Český rozhlas pořady věnované lidovému řemeslu. V současnosti dodává obuv folklorním souborům po celé České republice a na Slovensku a vyráběl obuv i krajanům ve Švýcarsku. Jiří Hýža je držitelem certifikátu Pravé valašské. K základnímu sortimentu, který vyrábí, patří krpce, které šije původní technologií. Při výrobě krpců se používá třísločiněná hovězí useň, ze které se vykrojí šablony jednotlivých velikostí. K tomu se vykrojí sešívací řemínky, tzv. švihle. Před samotnou výrobou se tyto součásti musí namočit, aby useň změkla a dala se tvarovat. Po usušení si kůže podrží tento tvar. K výrobě používá ruční nářadí, jako např. šídlo, kladivo, napínací kleště. Za použití tohoto nářadí se rozmočená kůže ve špičce nakrabatí (nakrpatí), sešije se připraveným švihlem, který se proplétá šídlem vytvořenými dírkami. Potom se špička nasadí na dřevěné kopyto, kde se dotvaruje poklepáním. Následně se krpec napínacími kleštěmi natáhne do paty a do stran, přichytí se ke kopytu hřebíčky, tzv. pórky. Pak se došije špička až k nártu, kde se na bocích vytvoří další sklady kůže a pokračuje se v šití až do paty, popř. po vnitřní straně až ke špičce, kde se švihel zakončí zapošitím. Po dokončení se krpce nechají na kopytu vyschnout, čímž získají danou velikost a tvar. Na závěr se krpce zdobí vypalováním a vyrážením vzorů. Své řemeslo předává svému synu Janovi, který studuje na SPŠP Zlín obor Zpracování plastů, pryže a usní a zaměřuje se na výrobu obuvi. Jan se svým otcem jezdí ve volných chvílích do jeho dílny, kde se učí výrobu krpců a sleduje i výrobu ostatní krojové obuvi. Při výrobě opasků je již samostatný. Nabízí se tedy, že po ukončení studia bude pokračovat ve stopách svého otce a dědy a bude se věnovat řemeslu. Nositel titulu je zván a navštěvuje různé folklorní akce, kde předvádí své řemeslo, rovněž se zúčastňuje různých workshopů, mimo jiné i v mateřských školách a tím děti seznamuje s tradicemi svého regionu. 4

5 Ženské krojové střevíce z luhačovického Zálesí Taneční tretry kožené Mužská krojová obuv Ženská krojová obuv 5

6 3. Petr MUŽÍK, Velké Karlovice Titul obdržen v oboru práce s kůží a perletí výroba oděvních doplňků z Valašska krpce, opasky, kortule Narodil se ve Vsetíně. Rodina otce pochází z Velkých Karlovic a tam také (v údolí Bzové) rodina trávila všechen svůj volný čas. Petr jako malý kluk tancoval v souborech Vsacánek a Portáš. To vše vytvořilo dobrou platformu pro jeho budoucí hluboký vztah k Valašsku, jeho tradicím a umělecké rukodělné výrobě. Vystudoval obor mechanik elektronik ve Valašském Meziříčí a Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži obor hoboj. Po dokončení studia konzervatoře pracoval v rámci náhradní vojenské služby v Domově důchodců Bzové a tehdy se začal věnovat uměleckým řemeslům. Nejdříve se věnoval řezbářství. V tomto oboru čerpal především z odkazu a zkušeností své matky a svého dědečka Josefa Michalčáka (Mistra uměleckého řezbářství). Poté se začal zajímat o výrobu valašských krpců, opasků a později přidal i výrobu perleťových kotulí spinek. Výrobu krpců - nepostradatelnou součást oděvu převážně chudého vesnického (pasteveckého) obyvatelstva horského valašského kraje se naučil sám z dochovaných dobových materiálů, navázal zde na výrobu Petra Stoklasy z Velkých Karlovic. Krpce vyrábí tradičním způsobem z jednoho kusu kůže bez použití moderních nástrojů. Jako nářadí používá pouze nůž, srnčí parůžek, kleště a kladívko. Pastevci měli ke kůži, potřebné na výrobu krpců, snadný přístup. Na východní Moravě byly pro výrobu obuvi používány dva základní materiály: kůže a sukno. Teprve až později se do popředí dostala Baťova výroba jednoduché plátěné obuvi ( baťovky ). Typ obuvi vždy souvisel s materiálem, který byl běžně technicky i finančně dostupný. Starobylý typ obuvi vyráběný z kůže představují právě krpce, jednoduše zřasená kůže přichycená pomocí řemínků k noze. Takovou obuv nosili muži i ženy, ty však z jemnějšího materiálu. Krpce (krbce, krpel, opánky) jsou archaická, jednoduchá, nízká obuv z jednoho kusu kůže, která je stažená, nakrpatěná, do podoby, která se přirozeně přizpůsobuje noze. Vlastní tvar získávají teprve na chodidle. Forma pro levou a pravou nohu střihem kůže rozlišena nebyla. K tomu se váže i výroba dalšího koženého doplňku krojů valašského opasku. Vzhledem k tomu, že je kreativní a má bohatou představivost, nastudované vzory pro výzdobu dále sám rozvíjí, vytváří vlastní výzdobné náměty tak, aby byl každý opasek originálem. Při pátrání po starých výrobních postupech a dokumentárních materiálech z Valašska narazil také na ruční výrobu perleťových kotulí (perleťové spinky), které se od poloviny 19. století postupně staly nezbytným doplňkem svátečních i všedních krojů obyvatel Valašska, zejména z okolí Vsetína a dále příhraničních obcí Slovenska, k nimž patří Povážská Bystrica, Horní a Dolní Mariková a Popradno. Plnily současně funkci užitkovou i dekorační. Sloužily a dodnes je používají někteří jedinci a členové valašských souborů k sepnutí rozparku mužských krojových košil a ženských rukávců. Výroba spinek byla zdokumentována pracovníky ÚLUVu v šedesátých letech 20. století v Novém Hrozenkově u zdatných řemeslníků Martina a Jakuba Tkadlečkových. V současné době není v České republice kromě Petra Mužíka další tvůrce, který by se této specifické a jedinečné výrobě věnoval. Mužské kotule bývaly jen kruhové, o průměru 5 6 cm. Ženské spinky byly menší a ojediněle mohly mít i tvar stylizovaných stromových listů. Uprostřed spinky je soustředný kruhový otvor s jedinou mosaznou otáčivou jehlicí. Rytá výzdoba na kotuli je v souladu s valašskými výšivkami mužských košil jednoduchý geometrizovaný ornament je doplněn rozvilinovými rostlinnými prvky. Často se vyskytují kombinace motivů větviček, tulipánů, klasů a krokviček. Okraj bývá vybroušen do obloučků, které se střídají se zoubky. K nejkrásnějším patří kotule vyrobené z opalizující perleti lastur Makassar, které se dovážely až z Austrálie. Materiál byl vzácný, proto se 6

7 kotule vytepávaly za studena i ze stříbrných rakouských mincí. Po roce 1918 skláři z Karolininy Huti vyráběli spinky z modrého nebo červeného skla a zdobili je brusem. Za druhé světové války se hlavně na slovenské straně Javorníků vyráběly i spinky z hliníku, které stejně jako ty stříbrné na vzduchu černaly a nemohly tak konkurovat opalizující kráse perleti. Centrem výroby perleťových spinek na Valašsku bylo podle zakladatele muzea ve Valašském Meziříčí výhradně Horní Vsacko. Výrobu krpců, opasků a kotulí předvádí na akcích Valašského Muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, v Muzeu Velké Karlovice i na dalších lokálních akcích např. Myiszanioviec Košařiska, Portášské slavnosti ve Valašské Bystřici, na jarmarcích a na dalších místech. Svou unikátní práci představuje také v zahraničí, nejčastěji na Slovensku, např. v obci Malatiná. Účastnil se také prezentace České republiky ve francouzském Arles. Perleťové kotule Vybíjený řemen Krpce Zdroj: Informace ze zaslaných Nominačních formulářů na titul Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje za rok