UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Právnická fakulta

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Právnická fakulta Marek DAVID MOŢNOSTI VOLBY PRŮBĚHU ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ A DŮVODY PRO ZRUŠENÍ ROZHODČÍHO NÁLEZU V OBČANSKÉM SOUDNÍM ŘÍZENÍ Diplomová práce Olomouc 2010

2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Moţnosti volby průběhu rozhodčího řízení a důvody pro zrušení rozhodčího nálezu v občanském soudním řízení vypracoval samostatně a citoval jsem všechny pouţité zdroje. Děkuji tímto Mgr. Ingrid Kovářové Kochové za její vedení při vypracovávání této diplomové práce, zejména za její odborné rady, připomínky, podnětné nápady a konzultace poskytnuté k této práci. V Olomouci dne Marek DAVID

3 Obsah Úvod Obecná charakteristika rozhodčího řízení Stručný historický vývoj rozhodčího řízení jako moţnosti řešení sporů Výhody a nevýhody rozhodčího řízení Rozhodčí řízení jako varianta stojící mezi soudním řízením a alternativními způsoby řešení sporů Jiné způsoby řešení sporů v českém právním řádu Druhy rozhodčího řízení Institucionální a ad hoc rozhodčí řízení Mezinárodní a vnitrostátní rozhodčí řízení Dobrovolné a povinné rozhodčí řízení Online rozhodčí řízení Výchozí teoretické koncepce Jurisdikční doktrína Smluvní doktrína Smíšená teorie Autonomní teorie Právní povaha rozhodčího řízení s ohledem na judikaturu Průběh rozhodčího řízení a moţnosti volby jeho průběhu Úvod do problematiky Zahájení rozhodčího řízení Účinky zahájení řízení Průběh rozhodčího řízení a jeho problematické aspekty Doručování Dokazování Poučovací povinnost... 54

4 Koncentrace řízení Ukončení rozhodčího řízení Zrušení rozhodčího nálezu Obecně ke vztahu soudů obecných a rozhodčích Řízení o zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčí nálezy, proti kterým je moţno podat návrh na jejich zrušení Aktivní a pasivní věcná legitimace Věcná a místní příslušnost soudů Náleţitosti návrhu na zrušení rozhodčího nálezu Lhůta k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu Důvody zrušení rozhodčího nálezu obecná charakteristika Jednotlivé důvody pro zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčí nález vydaný ve věci, o níţ nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu Rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje Ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem Rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců Straně nebyla poskytnuta moţnost věc před rozhodci projednat Rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným ţádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemoţnému či nedovolenému Jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení ţádat o obnovu řízení 89 Závěr Pouţitá literatura Příloha č Příloha č

5 Úvod Na úvod práce bych nejprve vymezil důvody a podněty, jeţ mě vedly ke zpracování dané problematiky. Rozhodčí řízení je v současné době stále více vyuţívaným institutem. To znamená, ţe stále více subjektů vyuţívá této moţnosti jako prostředku k řešení sporů. Hlavní motivací k pouţití rozhodčího řízení bývá zejména naděje velmi rychlého a účinného vyřešení rozepří. Pak ovšem vyvstává otázka, zda ona rychlost není na úkor kvality. 1 Zastávám však názor, ţe pokud se někdo dokáţe orientovat v této oblasti procesního práva a umí rozhodčí řízení pouţít, můţe to být výhodný a rychlý prostředek k řešení sporů. Ostatně nejspíše proto je rozhodčí řízení rok od roku pouţívanější. 2 Hlavním důvodem výběru tématu této práce je aktuální frekventovanost a zájem o rozhodčí řízení. Rozhodčí řízení je totiţ alternativou civilního soudního řízení, která umoţňuje řešit majetkové spory. Vidina získání pravomocného a vykonatelného rozhodnutí mnohem rychleji neţ u soudu v situaci, kdy osoba nutně potřebuje vyřešit spor, je dostatečnou motivací pro volbu rozhodčího řízení, i kdyţ ne vţdy je v současné době arbitráţ rychlejší [zvláště pak po nedávné novelizaci občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), která zavedla přísnější koncentraci řízení]. Nález vydaný v rozhodčím řízení však lze zrušit, pokud rozhodčí řízení neproběhlo v souladu se zákonem. Moţnosti zrušení rozhodčího nálezu jsou jedním z ústředních témat, kterými se budu v práci zabývat. Rozhodčí řízení je v současné době ve světle našeho právního řádu upraveno zákonem 3 a je jedinou skutečnou alternativou k civilnímu řízení soudnímu, pokud jde o soukromoprávní majetkové spory. Samozřejmě existují i další moţnosti, jak urovnávat spory, jako např. mediace, konciliace, destrict review board. Tyto způsoby ovšem nedisponují moţností vydat pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, coţ je podstatný rozdíl. Aktuální právní úprava je výrazně inspirována zahraničními vlivy, zejména vzorovým zákonem komise UNCITRAL pro mezinárodní obchodní arbitráţ. 4 Rozhodčí řízení je právní oblastí, jeţ je dostatečně harmonizována se zahraničními právními řády a také zmíněným vzorovým zákonem. Nepochybně najdeme v různých zemích různé způsoby řešení ohledně některých otázek arbitráţe, ale dle mého názoru lze konstatovat, ţe základní kostra a pilíře rozhodčího řízení jsou v celosvětovém měřítku shodné. Proto také můţeme hodně informací a poznatků 1 K tomuto blíţe kapitola 1.2. pojednávající o výhodách a nevýhodách rozhodčího řízení. 2 Viz příloha č Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů 4 UNCITRAL Model law on International commercial arbitration (1985) 5

6 čerpat ze zahraniční literatury. Ovšem česká literatura je v tomto ohledu také velmi plodná a uţitečná a existuje dostatek autorů, kteří se rozhodčím řízením podrobně zabývají. 5 Práce je psána z pohledu procesněprávní vnitrostátní právní úpravy, ovšem mezinárodní význam rozhodčího řízení je určitě zmiňován a nelze jej opomíjet. Práci lze rozdělit do tří částí. V první části je obsaţena charakteristika rozhodčího řízení jako moţnosti řešení sporů. Zabývám se výhodami, ale také nevýhodami rozhodčího řízení, dále právní povahou rozhodčího řízení ve smyslu jeho zařazení do systému práva, teoretickými koncepcemi, na základě nichţ je rozhodčí řízení chápáno různým způsobem. První část si klade za cíl představit rozhodčí řízení a jeho základní rysy a objasnit jeho povahu, neboť právě z těchto otázek vychází odpovědi na mnohé praktické otázky, jeţ jsou řešeny ve druhé a třetí části práce, přičemţ v ostatním, co se týče rozhodčího řízení všeobecně jako institutu, odkazuji na relevantní literaturu. 6 V druhé části práce se zabývám otázkami průběhu rozhodčího řízení a moţnostmi volby jeho průběhu. Právě průběh arbitráţe je jednou ze základních odlišností od řízení soudního a je na stranách sporu, aby určily, jak rozhodčí řízení bude probíhat, samozřejmě v určitých zákonem stanovených limitech. Těmito limity se budu blíţe zabývat s cílem odkrýt a najít odpovědi na problematické otázky průběhu rozhodčího řízení, jako jsou např. moţnosti koncentrace a dokazování v rozhodčím řízení. Třetí část obsahuje rozbor otázek týkajících se přezkumu rozhodčích nálezů obecnými soudy v řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Zde popisuji charakter takového soudního řízení a rozebírám zejména důvody, které umoţňují zrušit rozhodčí nález, dále následky zrušení a zároveň se snaţím vyjádřit postoj de lege ferenda ke koncepci úpravy této oblasti. Celkově se tedy dá říci, ţe cílem práce je podrobněji seznámit čtenáře s moţnostmi průběhu rozhodčího řízení a moţnostmi přezkumu rozhodčích nálezů soudem, přičemţ první část práce je nutným podkladem pro vyřešení této problematiky. V práci uţívám analytickou, syntetickou a komparativní vědeckou metodu, přičemţ v úvodu provádím taktéţ historický výklad k dané problematice. Je pouţívána analýza postojů odborníků zejména z českého právního prostředí ve zkoumané oblasti a následně zaujímám své vlastní názory na danou problematiku. Dále pracuji s judikaturou, a to zejména v otázkách právní povahy rozhodčího řízení a jednotlivých důvodů pro zrušení rozhodčích nálezů. Co se 5 Např. ROZEHNALOVÁ, Naděţda, RABAN, Přemysl, BĚLOHLÁVEK, Alexander, KLEIN, Bohuslav a další. 6 Srovnej např. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, 388 s., nebo LEW, D. M. Julian, MISTELIS, A. Loukas, KRÖLL, Stefan. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International s. ISBN

7 týče právních norem pouţitých při práci, je uţito jazykové, teleologické, systematické a také logické interpretace práva. 7

8 1. Obecná charakteristika rozhodčího řízení 1.1. Stručný historický vývoj rozhodčího řízení jako možnosti řešení sporů Tato kapitola stručně popisuje historický vývoj rozhodčího řízení, a to tak, ţe nejdříve bude pojednáno o celosvětovém vývoji a následně nastíním český vývoj této právní oblasti. Ačkoliv by se mohlo zdáti, ţe rozhodčí řízení je institutem relativně novým a moderním a ţe dnešní jeho podoba je výsledkem procesů, jeţ nesahají příliš hluboko do historie, opak je pravdou. Úplné počátky rozhodcovské činnosti bychom mohli najít jiţ v zákoně dvanácti desek 7, kde byla zakotvena moţnost ustanovení rozhodců pro vyřešení některých majetkových sporů, a římské impérium následně rozhodčí řízení hojně vyuţívalo. Samozřejmě se tehdy ještě nejednalo o rozhodčí řízení tak, jak jej známe dnes, zejména tedy neexistovala moţnost exekuce rozhodčích výroků 8, ale rozhodčí řízení bylo jakýmsi nalézáním kompromisu, a pokud bychom pouţili dnešní terminologii, jednoznačně se přibliţovalo smluvní teorii 9 rozhodčího řízení. 10 Moţnost exekuce rozhodčích výroků poprvé zavedl aţ císař Justinián, jakoţto historicky proslulý státník, který se výrazným způsobem zaslouţil o rozkvět římskoprávního myšlení v období raného středověku v období první poloviny 6. stol. n. l. 11 Ve středověku soudnictví mělo zpočátku spíše charakter arbitrážní. To znamená, že spíše než obecné soudnictví existovali rozhodci ad hoc. S upevňováním královské moci se arbitráž 12 soustřeďuje přímo u krále. Postupem času s centralizací státní moci se upevňuje jurisdikční funkce státní moci a význam arbitráže se postupně snižuje. 13 Svého významu opět nabývá po Velké francouzské revoluci. Je nutné poznamenat, ţe tento rozmach byl zapříčiněn zejména obrovským nárůstem mezinárodních obchodních styků. Proto nebylo praktické, aby 7 Zákon dvanácti desek (latinsky Lex nebo Leges duodecim tabularum) je nejstarší kodifikace římského práva z poloviny 5. století př. n. l. Jednalo se o dvanáct bronzových desek, které byly vystaveny na Foru Romanu. 8 Záměrně zde nepouţívám termín rozhodčí nález, protoţe tento termín je dle mého názoru aţ výrazem rozhodčího řízení v dnešní moderní podobě. 9 Smluvní a ostatní teorie je blíţe vysvětlena v samostatné kapitole. 10 K tomu blíţe RABAN, Přemysl. K odpovědnosti rozhodce a rozhodčího soudu. Bulletin advokacie. 2003, č. 4, str K tomu blíţe GERLICH, K. Rozhodčí řízení v občanských rozepřích právních. Brno: Praha: Orbis, 1932, str. 9 an. 12 I kdyţ je teorií spíše zastáván názor, ţe arbitráţ není synonymem pro rozhodčí řízení, resp. arbitráţ můţe být synonymem pouze pro mezinárodní obchodní rozhodčí řízení, v této práci jsou tyto pojmy zaměňovány a je jimi myšleno totéţ. 13 RŮŢIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. 1. vydání. Praha: PROSPEKTRUM, 1997, str. 19 8

9 tyto spory byly řešeny soudy, nýbrţ byly zřizovány různé rozhodčí tribunály. Tyto tribunály byly ve druhé polovině 19. století také často vyuţívány k řešení sporů mezi státy, čili se nejednalo jen o spory mezi jednotlivci. Dá se tedy říci, ţe rozhodčí řízení také přispělo k formování mezinárodního práva veřejného. 14 Ve 20. století se jiţ postupně utváří arbitráţ v dnešní podobě. Pokud se pokusíme najít české počátky rozhodčího řízení, jako první nejspíše narazíme na tzv. zlúbné súdy, o nichţ najdeme výklad ve Statutu Konráda Oty z roku To znamená, ţe jiţ ve 13. století bylo moţné, aby obyvatelstvo řešilo své majetkové spory prostřednictvím stranami zvolených rozhodců. Je třeba poznamenat, ţe tyto zlúbné súdy byly zdatným předchůdcem současného rozhodčího řízení. Následně bylo rozhodčí řízení v souladu s celosvětovým vývojem uvedeným výše, realizováno hlavně prostřednictvím rozhodovací činnosti panovníků. 15 Zde uţ lze polemizovat nad tím, zda se vůbec dá hovořit o rozhodčím řízení, pokud strany neměly moţnost volit si rozhodce. Taková praxe se uplatňovala aţ do konce 19. století. Zlomem bylo vydání rakouského civilního řádu soudního (zákon č. 113/1895 ř. z.) v roce 1895, kde jsme mohli objevit samostatné ustanovení týkající se rozhodčího řízení v ustanoveních 577 an. Zde uţ se opět setkáváme s rozhodováním soukromých osob jako rozhodců. Spory, které mohly být řešeny v rozhodčím řízení, byly omezeny tak, ţe rozhodce měl pravomoc (samozřejmě pouze pokud k tomu byl zmocněn stranami sporu) projednat a rozhodnout všechny spory, kde bylo moţno podle civilního řádu soudního uzavřít smír. Kromě této všeobecné arbitráţe existovalo na přelomu 19. a 20. stol. značné mnoţství specializovaných rozhodčích soudů (např. rozhodčí soudy burzovní, hornické atd.). Rakouský civilní řád soudní platil na našem území aţ do roku 1950, to znamená, ţe do této doby platila i úprava rozhodčího řízení v něm obsaţená. S účinností od byl přijat nový občanský soudní řád (zákon č. 142/1950 Sb.). Tento zákon upravoval arbitráţ velmi stroze v ustanoveních 648 aţ 654, přičemţ omezil moţnost jejího konání pouze na případy, kdy je jednou ze stran československá právnická osoba. Rozhodčí řízení se tak více méně omezilo na spory, jeţ vznikaly v rámci RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci). Musíme si také uvědomit, jak byla v tehdejší době orientována česká zahraniční politika. To 14 K tomu blíţe DAVID, V., SLADKÝ, P., ZBOŘIL, F. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. Praha: Leges, 2008, str K tomu blíţe např. GERLICH, K. Rozhodčí řízení v občanských rozepřích právních. Brno; Praha: Orbis, 1932, str nebo SCHELLE, K., SCHLLEOVÁ, I. Rozhodčí řízení. Historie, současnost a perspektivy. 2. vydání. Praha: EUROLEX Bohemia, s.r.o., 2007, str

10 znamená, ţe se nacházíme v období velkého vlivu tehdejšího Sovětského svazu, a to se nutně projevilo na našem zákonodárství, a proto i na arbitráţi. V důsledku nových procesních úprav na počátku šedesátých let 20. stol. a řešení obchodních sporů v rámci států RVHP byl vytvořen poprvé samostatný zákon o rozhodčím řízení, a to zákon č. 98/1963 Sb., jeţ nabyl účinnosti dne Největší změnou, kterou přinesl tento zákon, byla moţnost konání rozhodčího řízení pouze ve sporech o majetkové nároky z mezinárodního obchodního styku. Můţeme tedy konstatovat, ţe neexistovala moţnost konat vnitrostátní rozhodčí řízení. Tento stav prakticky trval aţ do , kdy vstoupil v účinnost současný zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále v práci jen ZoRŘ) Výhody a nevýhody rozhodčího řízení Rozhodčí řízení je většinou prezentováno jako rychlá a efektivní moţnost k vyřešení sporů, kdy vítězná strana má v ruce pravomocný a hlavně vykonatelný exekuční titul. V odborné literatuře se mnohem častěji setkáváme se zastánci rozhodčího řízení. Ovšem najdou se i tací, kteří objevují stinné stránky. Ty totiţ nepochybně existují také. Já se nyní pokusím objektivně zhodnotit rozhodčí řízení z obou stran. Nejdříve učiním výčet výhod, poté se budu zabývat nevýhodami. Oba výčty je nutné povaţovat za demonstrativní, protoţe není moţné je taxativně stanovit vzhledem k tomu, ţe jde především o subjektivní pohled na věc. Odborná veřejnost 16 řadí mezi výhody rozhodčího řízení hlavně: a) Rychlost rozhodčího řízení Jedná se o výhodu, které se dá stěţí oponovat. Podle mého názoru se jedná o největší přednost arbitráţe 17 (i kdyţ v současnosti určitě neplatí bezvýjimečně) a je největší motivací k tomu, aby strany sjednaly rozhodčí smlouvu či doloţku. Strany si dokonce mohou stanovit limit, do kdy musí být spor vyřešen, a rozhodce je povinen takové ujednání respektovat a řídit se jím. 18 To vyplývá z ustanovení 19 odst. 1 ZoRŘ. 19 Rychlost rozhodčího řízení je zpochybnitelná jednak ve vztahu k aktuální 16 Např. ROZEHNALOVÁ N., KLEIN B., BĚLOHLÁVEK A. 17 Paradoxní se můţe zdát, ţe např. Klein a Doleček ve své publikaci při svém demonstrativním výčtu výhod rychlost rozhodčího řízení vůbec neuvádí, nejspíše proto, ţe tato je zahrnuta v dalších jimi jiţ zmiňovaných výhodách. Viz. KLEIN, B., DOLEČEK, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, a.s. 2007, Slova autorů 18 Srovnej taktéţ např. moţnost zrychleného řízení u RS HK AK (viz ustanovení 27a řádu RS HK AK pro vnitrostátní spory) 19 Strany se mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Otázky řízení mohou být rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliţe k tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci. 10

11 koncentraci občanského soudního řízení (viz ustanovení 118b nebo 114c občanského soudního řádu dále v práci jen OSŘ) a dále to můţe být např. u některých směnečných a šekových platebních rozkazů, kdy soudy zejména ve směnečných věcech dokáţou pracovat rychle. Ovšem v obchodních věcech, kdy u nás není výjimkou pětileté trvání sporu, je arbitráţ dle mého názoru vhodnou volbou. K naplnění této výhody značně napomáhá jedna ze základních premis, na níţ je rozhodčí řízení postaveno, a tou je neformálnost (viz níţe). Další případy, kdy by mohla být rychlost rozhodčího řízení nabourána, mohou nastat v případě častých zásahů obecných soudů do arbitráţe. Myslím tím např. v praxi výjimečné případy, kdy v jednom rozhodčím řízení by bylo třeba součinnosti obecného soudu ohledně jmenování rozhodce (ustanovení 9 ZoRŘ), následně by bylo nutno vydat předběţné opatření, které můţe vydat pouze obecný soud (ustanovení 22 ZoRŘ) a ještě by se rozhodci neobešli bez pomoci soudu při dokazování, např. výslechu svědků (ustanovení 20 odst. 2 ZoRŘ). b) Neformálnost Tato výhoda je uváděna také jako jeden z hlavních rozdílů od civilního řízení soudního, které je známo tím, ţe je více formalistické. Výstiţný příklad neformálnosti uvádí Klein. Zmiňuje moţnost přijímání listinných důkazů v cizích jazycích, kdy tyto musí být v občanském soudním řízení vţdy nutně přeloţeny do jazyka českého, i kdyby soudce jazyk listiny perfektně ovládal. V rozhodčím řízení toto nutné není. Je naprosto běţné, ţe rozhodci přijímají listinné důkazy v cizím jazyce v originálním znění (samozřejmě za předpokladu, ţe tento jazyk ovládají, coţ uţ záleţí na uvědomělosti stran řízení, aby pokud vědí, ţe v řízení budou předkládány cizojazyčné listiny, vybrali rozhodce lingvisticky schopného). 20 Takových příkladů je přirozeně moţné uvést mnoho. Neformálnost tedy značně pomáhá rychlosti řízení a také můţe značným způsobem ušetřit stranám finanční náklady. c) Jednoinstančnost Tato výhoda (pokud se tak vůbec dá nazvat) je velmi kontroverzní. Např. Rozehnalová 21 ji mezi výhody neřadí vůbec, přičemţ více méně pouze odkazuje na ustanovení 27 ZoRŘ, které umoţňuje stranám, aby se dohodly na přezkumu prvostupňového rozhodnutí rozhodců. Klein 22 sice připouští, ţe na tento problém jsou různé názory, ovšem řadí ji mezi výhody, a to zejména proto, ţe strany mají moţnost se dohodnout na přezkumu, a pokud by měla být tato moţnost stanovena jako povinnost, bylo by to chybné řešení, neboť zde máme civilní soudní řízení, kde je moţnost opravného prostředku 20 KLEIN, Bohuslav. Pozapomenuté výhody rozhodčího řízení. Právní fórum, 2008, č. 4, str ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str KLEIN, Bohuslav. Pozapomenuté výhody rozhodčího řízení. Právní fórum, 2008, č. 4, str

12 samozřejmě zaručena. 23 Můj pohled na věc je takový, ţe souhlasím s Kleinem ohledně skutečnosti, ţe zavést zákonnou moţnost opravného prostředku 24 by bylo proti samotné podstatě arbitráţe. Zastávám názor, ţe současná právní úprava, co se týče této moţnosti, je dostačující. Nicméně bych jednoinstančnost rozhodně neřadil mezi výhody rozhodčího řízení, nýbrţ mezi základní charakteristické znaky tohoto způsobu řešení sporů. Pokud bych to měl vysvětlit na příkladě ad absurdum, tak to, ţe je tráva zelená, se nedá povaţovat za výhodu, ale je to její charakteristický znak. d) Nákladnost rozhodčího řízení Tento mýtus uţ je podle všeho překonán a dá se říct, ţe je všeobecně rozšířený fakt, ţe nákladnost rozhodčího řízení lze jako výhodu uvádět velmi relativně a s potřebnou rezervou. Jinými slovy, arbitráţ můţe a nemusí být levnější neţ řízení soudní, přičemţ to závisí na mnoha faktorech. Výstiţně lze nákladnost popsat jako skutečnost, ţe pokud rozhodčí řízení proběhne rychle a nález je vydán s malým nebo žádným zpožděním, náklady můžou být podstatně redukovány ve srovnání s náklady soudního řízení v téže věci, protože to by trvalo nepochybně mnohem déle. 25 Pro ilustraci uvedu příklad srovnání poplatků rozhodčího řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále v práci jen RS HK AK) a civilního soudního řízení. RS HK AK má jiná pravidla pro mezinárodní, vnitrostátní a online spory a podle toho i jiné ceníky pro tyto typy sporů. Pokud se budeme bavit o vnitrostátních sporech, je sazba 3% z hodnoty sporu, nejméně však Kč, nejvýše Kč (viz ustanovení 18 řádu RS HK AK pro vnitrostátní spory). Soudní řízení je zpoplatněno na základě zákona o soudních poplatcích 26, který ve své příloze č. 1 stanovuje výši soudních poplatků pro jednotlivé typy sporů. Pokud se spor týká peněţitého plnění, je v současnosti 27 výše soudního poplatku 600 Kč, pokud se jedná o spor do hodnoty Kč, pokud jde o vyšší částky, je soudní poplatek 4 % z předmětné částky. Z toho nám můţe vzejít, ţe arbitráţ, ovšem pouze vnitrostátní, můţe být levnější. Mezinárodní rozhodčí řízení je ovšem draţší, výše zmíněné sazebníky RS HK AK to jen 23 Existují výjimky jako např. ustanovení 202 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů 24 Zde povaţuji za nutné zdůraznit, ţe návrh na zrušení rozhodčího nálezu není opravným prostředkem. Tento problém je ovšem rozebrán v samostatné kapitole. 25 LEW, D. M. Julian, MISTELIS, A. Loukas, KRÖLL, Stefan. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International ISBN , str Zákon č. 549/1991, o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů 27 Aktuálně se diskutuje o otázce zvýšení soudních poplatků, přičemţ zvýšení by mělo být aţ dvojnásobné oproti současným hodnotám. 12

13 dokazují. 28 Civilní soudní řízení také poskytuje moţnost vydání elektronického platebního rozkazu, který je zpoplatněn poloviční výší oproti obyčejným řízením. U nákladnosti arbitráţe musíme rozlišovat mezi řízením před stálými rozhodčími soudy a rozhodčím řízením ad hoc 29. Náklady u stálého rozhodčího soudu jsou více předvídatelné a transparentní. U ad hoc řízení bude záleţet na dohodě stran s rozhodcem a hodně také na průběhu sporu, to znamená, jestli např. bude potřeba znalecký posudek. Celkově lze tedy uzavřít, ţe nákladnost rozhodčího řízení jiţ nelze povaţovat jednoznačně za výhodu, přičemţ záleţí na konkrétním případě, zda nás arbitráţ vyjde levněji či nikoli. e) Neveřejnost řízení Zejména v podnikatelském prostředí bývá oceňována tato vlastnost arbitráţe, jedná- li se např. o spor, kde hraje důleţitou know how, obchodní praktiky a zvyklosti účastníků řízení, kteří mají zájem na utajení těchto skutečností. V těchto případech je rozhodčí řízení pro tyto subjekty přijatelnou variantou. Je-li konáno ústní jednání, je zásadně neveřejné, ovšem se souhlasem účastníků řízení a rozhodců je moţno veřejnost připustit. Neveřejnost řízení však můţe z určitého pohledu chápána jako nevýhoda. Veřejnost je totiţ jedním z prostředků kontroly veřejnosti nad výkonem soudnictví. To je ovšem v rozhodčím řízení vyloučeno, a rozhodci tak nejsou podrobeni ţádnému dohledu, coţ je v některých případech zneuţitelné. f) Moţnost určit místo konání (fórum) arbitráţe Jedná se o výhodu, která se nejvíce projevuje v mezinárodním rozhodčím řízení, kde je fórum většinou vybíráno tak, aby vyhovovalo oběma stranám a samozřejmě také s ohledem na procesní pravidla vztahující se na daný stát. I ve vnitrostátním rozhodčím řízení však strany mohou této moţnosti vyuţít a smluvit si místo konání řízení bez ohledu na příslušnost obecných soudů. Místo konání arbitráţe je pak důleţité ve vztahu ke státu, kde je konána a kde je vydán rozhodčí nález. Mezi nevýhody rozhodčího řízení můţeme řadit: a) Rozdíly v arbitrabilitě 30 sporů v jednotlivých právních úpravách Rozehnalová toto uvádí jako nejzávaţnější nevýhodu arbitráţe 31. Je nutno poznamenat, ţe 28 Sazebník nákladů rozhodčího řízení - mezinárodní spory [online].abcourt.cz, aktualizované dne [cit ]. Dostupné na 29 Druhy rozhodčího řízení jsou rozebrány v samostatné kapitole. 30 Výklad k pojmu arbitrabilita např. KAMLACH, M. Zákon o rozhodčím řízení s komentářem. Ostrava: Sagit, 1995, str nebo KLEIN, B., DOLEČEK, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, a.s. 2007, str nebo BĚLOHLÁVEK, A. Arbitrabilita sporů. Právní rozhledy, 2003, č. 3, str. 6 nebo TWEEDDALE, A.,TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: International and English law and practice.oxford: Oxford University Press, 2007, str ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str

14 rozdíly v arbitrabilitě můţou mít důsledky většinou pouze v mezinárodním rozhodčím řízení, 32 a to v podobě neúspěšného výkonu cizího rozhodčího nálezu v zemi, kde daný spor nebyl a není arbitrabilní, ačkoliv v místě vydání rozhodčího nálezu není ţádného sporu o arbitrabilitě dané věci. Já se nedomnívám, ţe jde o tak zásadní nevýhodu. Není pochyb o tom, ţe rozdíly v arbitrabilitě mohou stranám způsobit komplikace, ovšem dle mého názoru je s trochou předvídavosti do jisté míry moţné takové komplikaci předejít tím, ţe si strany zjistí, zda je jejich spor v místě sudiště a moţného výkonu arbitrovatelný. Navíc je nutno dodat, ţe rozhodčí řízení je značně unifikovaná a harmonizovaná oblast, i kdyţ zatím není předmětem výraznějšího zájmu ze strany Evropské unie. b) Nebezpečí křivých výpovědí svědků Ačkoliv se můţe zdát, ţe propojenost řízení rozhodčího a trestního je nulová, není tomu tak. Zejména, co se týče hospodářských trestných činů, je toto spojení dosti reálné. 33 Křivá výpověď 34 je trestný čin, přičemţ tato skutková podstata nijak nepostihuje křivou výpověď při rozhodčím řízení. Vyplývá to mimo jiné z neexistence donucovací pravomoci rozhodců, coţ je zakotveno v ZoRŘ. Pokud tedy rozhodci nemají nástroj (jako např. pořádkovou pokutu), jak přinutit svědka vypovídat, asi těţko budou mít nástroj, kterým takového svědka donutí vypovídat pravdu. Je tedy naprosto irelevantní jakékoliv poučení svědka v rozhodčím řízení tak, jak jej známe z civilního nebo i z trestního procesu. Obrana proti situaci, kdy má rozhodce důvodné podezření, ţe svědek vypovídá úmyslně lţivě, je moţná jen provedením takového výslechu soudem v rámci pomocné funkce soudu. I kdyţ můţe být sporné, zda znění tohoto ustanovení připouští takový postup při pouhé obavě rozhodce, ţe svědek nevypovídá pravdivě, lze dle mého názoru teleologickým výkladem dospět k závěru, ţe takový postup moţný je. Můţeme tedy uzavřít, ţe rozhodčí řízení můţe být značně problematické tam, kde je jeho výsledek závislý na svědeckých výpovědích, a to jednak z důvodu nedostatku donucovací pravomoci, ale také z důvodu nebezpečí křivých výpovědí svědků. c) Riziko nesprávného hmotněprávního posuzování Jedná se o riziko, které odborná literatura nikde nezmiňuje a vůbec se jím nezabývá. Já ovšem povaţuji za nutné jej zmínit, a to zejména s ohledem na stále narůstající počet případů, jeţ jsou řešeny rozhodci. 32 Pro vnitrostátní arbitráţ by to mohlo mít dopad pouze tehdy, pokud by byl ţádán výkon rozhodčího nálezu v jiném neţ českém státě, tj. ţe majetek povinného by se nenacházel v ČR. Takové případy budou ovšem v praxi vzácné. 33 K tomu blíţe např. BĚLOHLÁVEK, Alexandr. Rozhodčí řízení a trestní právo v tuzemském a mezinárodním kontextu. Právní fórum, 2008, č. 4, str Ustanovení 346 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů 14

15 Tento problém zdánlivě souvisí se zákonnými poţadavky na funkci rozhodce. 35 Na rozhodce není ţádný poţadavek ohledně vzdělání či jiných schopností. Z toho můţe pramenit fakt (a často také pramení), ţe rozhodnutí jsou ve zřejmém rozporu s hmotným právem (pomiňme nyní moţnost rozhodovat dle zásad spravedlnosti). Ustanovení 25 odst. 3 část první věty před středníkem ZoRŘ totiţ stanoví, ţe rozhodci se při rozhodování řídí hmotným právem pro spor rozhodným. Pokud se tedy bavíme o vnitrostátním rozhodčím řízení, jedná se o české hmotné právo (nedohodnou-li se strany jinak, coţ nebude častý jev). Stává se totiţ občas, ţe rozhodci zejména v řízení ad hoc 36 jsou práva málo znalí. Z toho pak pramení rozhodčí nálezy, které jsou přinejmenším velmi diskutabilní. Tomuto názoru je moţno oponovat, ţe je mnohdy naopak ţádoucí, aby spor nebyl rozhodován právníkem a aby byl rozhodován odborníkem z odvětví, jeţ je předmětem sporu (např. stavebnictví). S tímto názorem souhlasím, ale zároveň dodávám, ţe je všeobecně odbornou veřejností doporučováno, aby v rozhodčím řízení rozhodovaly senáty 37 (nikoli samorozhodci ) a dle mého názoru by součástí kaţdého senátu měla být alespoň jedna právně znalá osoba. V arbitráţi totiţ můţe docházet k situacím, které nelze vţdy dost dobře předpokládat, a tyto pak nejdou všechny vyřešit domluvou a dohodou. Proto je třeba, aby zde byla osoba, která je schopna takový problém vyřešit s pomocí právní argumentace. Příkladů z praxe, kdy jsou rozhodčí nálezy hmotněprávně zjevně nesprávné, se objevuje stále více. 38 Objevují se názory, ţe by měla být stanovena přísnější kritéria pro výkon funkce rozhodce. Domnívám se, ţe toto není ta správná cesta, protoţe problém je dle mého názoru řešitelný prostřednictvím omezení arbitrability tak, aby arbitráţ byla záleţitost obchodního prostředí (nikoli spotřebitelského). Tam totiţ rozhodčí řízení vzniklo a tam patří. Podnikatelé jsou schopni ve větší míře si pohlídat, aby jejich spory rozhodovali kvalitní rozhodci a jsou také schopni si uvědomovat daleko větší odpovědnost za průběh rozhodčího řízení. 39 Z praxe 35 Ustanovení 4 ZoRŘ stanoví jediné poţadavky, a to: musí se jednat o občana České republiky, jeţ je zletilý a způsobilý k právním úkonům. Cizinec můţe být rozhodcem za podmínek uvedených v ustanovení 4 odst. 2 ZoRŘ. Způsobilost být rozhodcem je ještě omezena neslučitelností některých povolání s funkcí rozhodce (např. soudci). 36 Je nutno podotknout, ţe v institucionálním rozhodčím řízení, a to hlavně u RS HK AK tento problém není tak alarmující (nicméně zde je také) jako u ad hoc rozhodčích řízení. Institucionální rozhodčí soudy si totiţ stanovují vlastní poţadavky na rozhodce, které jsou mnohem přísnější neţ zákonné poţadavky. Tím si zajišťují určitý standart kvality rozhodování a riziko špatného hmotněprávního posouzení je zde zmenšeno. 37 Rozhodování samorozhodce dle mého názoru vţdy vede k diskuzím, zda je tento nestranný a nezávislý, zejména pokud je jeho jméno přímo uvedeno v rozhodčí doloţce, jeţ navrhuje jedna strana. 38 Srovnej např. STRNADOVÁ, Michaela. Sjednávat či nesjednávat rozhodčí doloţky?. Bulletin advokacie, 2009, č. 7-8, str nebo STRNADOVÁ, Michaela. Notářský zápis jako důkaz v rozhodčím řízení aneb nad jedním nálezem Rozhodčího soudu při hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Ad notam, 2009, č. 3, str Tato problematika také rozebrána v kapitole 3.3. pojednávající o důvodech zrušení rozhodčího nálezu. 15

16 usuzuji, ţe strany volí cestu řešení prostřednictvím rozhodců zejména kvůli rychlejšímu a flexibilnějšímu vyřešení jejich problému, přičemţ mají nepochybně zájem, aby rozhodnutí bylo v souladu s právem (pominu-li případy, kdy jsou rozhodci jmenováni jednou stranou jenom proto, aby rozhodly určitým způsobem např. spotřebitelské rozhodčí řízení). Nesprávné hmotněprávní posouzení je vzhledem k jednoinstančnosti jiţ nenapravitelným nedostatkem, protoţe zrušit rozhodčí nález lze pouze s taxativně stanovených důvodů, mezi nimiţ špatné právní posouzení nijak nefiguruje (k tomu blíţe kapitola Důvody zrušení rozhodčího nálezu obecně). d) Moţnost rozhodování dle zásad spravedlnosti 40 Znamená to, ţe rozhodci neřeší kauzu na základě hmotného práva, ale vynesou verdikt podle jejich výkladu pojmu spravedlnost, tj. co podle jejich pohledu odpovídá spravedlivému vyřešení sporu bez ohledu na právní úpravu zkoumaného sporu. Tuto eventualitu neobsahují všechny právní řády, kromě České republiky mohou arbitři rozhodovat tímto způsobem ještě např. ve Švýcarsku. Tato moţnost je mnohými interpretována jako výhoda. Já jsem opačného názoru, protoţe se jedná o rozhodování dle subjektivního náhledu na spravedlnost, coţ je neurčitý právní pojem, který si můţe kaţdý vykládat jinak. Takové rozhodování je netransparentní a nepředvídatelné a navíc, jak je řečeno výše, takové rozhodnutí je věcně jiţ nepřezkoumatelné (pominu-li moţnost přezkumu dle ustanovení 27 ZoRŘ). V praxi se setkáváme s tímto způsobem rozhodování velmi sporadicky. Nutno však podotknout, ţe jsem se setkal také s názory 41, které tuto moţnost obhajují. Zastánci moţnosti rozhodování dle ekvity nebo téţ ex aequo et bono, argumentují hlavně skutečností, ţe právo je občas neúměrně přísné a neřeší některé otázky jednoznačně nebo je neřeší vůbec, zde je proto na místě rozhodování dle zásad spravedlnosti. Oponuji, ţe v hmotném právu existují nástroje jako např. analogie nebo obecné korektivy jako jsou zásady poctivého obchodního styku či jiné zásady ovládající dané právní odvětví apod., které právě slouţí k vyplňování mezer v právu a odstraňování nepřiměřené tvrdosti zákona. Aby mohlo být rozhodování dle spravedlnosti účinné, museli by rozhodovat opravdu zodpovědní a zkušení rozhodci, coţ je mnohdy (typicky např. u spotřebitelských úvěrů) problém. e) Větší odpovědnost stran za průběh řízení Mluvím zde o jevu, který si nepochybně neuvědomuje kaţdý účastník volící rozhodčí řízení jako způsob řešení svého sporu. Průběh rozhodčího řízení v mnohém záleţí na vůli stran, to znamená, ţe zákon 40 Viz ustanovení 25 odst. 3 ZoRŘ 41 Např. někteří rozhodci, kteří se účastnili konference vnitrostátní arbitráţe konané dne v Praze. 16

17 poskytuje účastníkům volnost týkající se určení, jak bude probíhat řešení jejich sporu 42. Tato liberálnost je ovšem kompenzována větší odpovědností za průběh arbitráţe. V civilním soudním řízení takovou volnost strany řízení nemají, coţ se také projevuje ve větší ochraně jejich práv (např. poučovací povinnost soudu, podávání řádných a mimořádných opravných prostředků apod.). V rozhodčím řízení uvedené však neplatí. Ona odpovědnost se projevuje hlavně v zúţené moţnosti nápravy rozhodčích nálezů. Např. jedním z rozhodujících okamţiků rozhodčího řízení je výběr rozhodce, a pokud je jím vydán nekvalitní rozhodčí nález, strany jiţ nemají moţnost jej změnit v meritu věci (pokud si nesjednaly moţnost přezkumu dle ustanovení 27 ZoRŘ). Proto je třeba, aby strany vykazovaly větší aktivitu a bdělost, pokud si sjednají rozhodčí doloţku či smlouvu. Právě okamţik výběru rozhodce je jeden ze základních projevů větší odpovědnosti stran za průběh rozhodčího řízení, který v civilním soudním řízení nenalezneme, a který by se dle mého názoru měl také projevovat při rozhodování soudu o zrušení rozhodčího nálezu zejména z důvodu uvedeného v ustanovení 31 písm. e) ZoRŘ 43. Větší odpovědnost stran řadím mezi nevýhody, poněvadţ v našem právním prostředí si ji není schopen kaţdý uvědomit a následně podle toho jednat. Ovšem pokud rozhodčí řízení zvolí účastníci, kteří si tyto konsekvence uvědomují, můţe to být naopak jejich výhoda. Existují bezesporu i jiné nevýhody rozhodčího řízení. Ovšem výše uvedené povaţuji za nejzákladnější. Problémy rozhodčího řízení vznikají v průběhu jednotlivých arbitráţí, a tudíţ můţeme konstatovat, ţe závisí na konkrétních okolnostech daného případu. Takto můţe např. vzniknout potřeba spojení věcí, které spolu úzce souvisí, kdy jedna je řešena v řízení klasickém (nevztahuje se na ni rozhodčí doloţka) a druhá v řízení rozhodčím. Takové věci ovšem spojit nelze, protoţe ani jeden orgán k tomu není pravomocný Rozhodčí řízení jako varianta stojící mezi soudním řízením a alternativními způsoby řešení sporů V této části práce se zabývám místem rozhodčího řízení v systému způsobů řešení konfliktů. Povaţuji za nutné se nyní zaobírat otázkami, kam vlastně rozhodčí řízení zařadit, o jaký institut se jedná ve vztahu k jiným způsobům řešení sporů. Nejdříve osvětlím pojem 42 Průběh rozhodčího řízení je podrobněji popsán v druhé části práce. 43 O tom blíţe kapitola

18 ADR ( Alternative dispute resolution ) a následně zařadím rozhodčí řízení do některé z těchto kategorií. Dále se budu věnovat otázce, jaké jiné moţnosti nám poskytuje náš vnitrostátní právní řád ohledně řešení sporů kromě rozhodčího řízení. Výchozí je sousloví Alternative dispute resolution (dále jen ADR). Tento anglický výraz je nejčastěji překládán jako alternativní způsoby řešení sporů. Sem je mnohými autory řazeno i rozhodčí řízení. Problém se však skrývá ve výrazu resolution, který lze překládat více způsoby, a to jako řešení, ale téţ jako vyřešení. Můţe se zdát, ţe je takové rozlišení bez významu, ovšem není tomu tak. Slovo řešení totiţ v sobě skrývá delší dobu trvající proces, kdeţto slovo vyřešení je aţ konečná fáze tohoto procesu. A právě tato distinkce můţe zapříčinit jiný pohled na otázku, zda se bude řadit rozhodčí řízení mezi alternativní způsoby řešení sporů či nikoliv. K zamyšlení je také výraz alternativní. Slovníky cizích slov překládají toto slovo jako jiný, zástupný nebo náhradní. Je totiţ důleţité si poloţit otázku, k čemu jsou tyto způsoby řešení sporů alternativní, co tedy nahrazují? Odpověď je, ţe se jedná o alternativu k řízení soudnímu, které nám slouţí k vyslovení autoritativního rozhodnutí. Dá se říci, ţe z tohoto pohledu je jedinou plnohodnotnou alternativou řízení rozhodčí, protoţe to jako jediné poskytuje moţnost vyřešit spor autoritativním rozhodnutím, jeţ je schopno nabýt právní moci a vykonatelnosti. Ovšem pokud mluvíme o výše zmíněném obratu resolution, bude způsob překladu rozhodující pro to, zda budeme rozhodčí řízení řadit mezi ADR nebo mimo tuto soustavu. Důvod takového postoje spočívá ve skutečnosti, ţe způsoby řešení sporu jako např. mediace, konciliace, medaloa, mini-trial atd. představují způsoby ADR jen, pokud míníme výrazem resolution řešení, tedy určitý delší proces. Tyto varianty totiţ neposkytují alternativní (ve výše zmíněném smyslu) vyřešení sporu, ale pouze proces nalézání řešení. Proces těchto ostatních prostředků 44 vede v lepším případě k dohodě, resp. novaci nebo narovnání závazku, ovšem nedosáhneme zde vyřešení, které by bylo vysloveno z pozice autority bez souhlasu stran. Z toho vyplývá, ţe v případě překladu slova resolution jako vyřešení, lze jako ADR povaţovat jedině rozhodčí řízení a zmíněné jiné způsoby nenaplňují obsah slovního obratu ADR, čili je nelze pod tento pojem podřadit. Naznačené úvahy tedy umoţňují různé způsoby náhledu na zařazení rozhodčího řízení. To je zřejmě také důvod, proč se odborná literatura v tomto ohledu liší. Např. Winterová řadí rozhodčí řízení mezi ADR, přičemţ rozlišuje formální a neformální metody ADR, kdy mezi formální řadí právě arbitráţ. 44 Není zde prostor se blíţe zabývat a rozebírat podstatu mediace, konciliace a jiných zmíněných prostředků, proto v tomto ohledu odkazuji na relevantní literaturu např. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str nebo WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. Aktualizované vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2006, str

19 Tuto terminologii povaţuji za ne zcela šťastně zvolenou vzhledem k faktu, ţe jedním ze základních principů arbitráţe je právě neformálnost. 45 Dále jsou autoři, kteří řadí arbitráţ mezi ADR, aniţ by se blíţe zabývali, z jakého důvodu. 46 Rozehnalová 47 naopak rozlišuje řízení soudní, rozhodčí a ADR. Rozlišuje tedy řízení rozhodčí od mediace, konciliace a jiných ADR, a to hlavně kvůli cíli obou řízení, kdy arbitráţ má za cíl vydání vykonatelného rozhodnutí, kdeţto ADR směřují pouze k dohodě. Malacka např. při překladu pojmu resolution jako vyřešení jednoznačně vyslovuje názor, ţe jediným skutečným ADR je pouze rozhodčí řízení. Dá se tedy uzavřít, ţe názor závisí na překladu anglického výrazu ADR, přičemţ já se klaním k názoru Malacky, a to i vzhledem ke skutečnosti, ţe resolution je dle mého názoru spíše vyřešení neţli řešení, protoţe řešení se dá taktéţ překládat jako solution Jiné způsoby řešení sporů v českém právním řádu a) Český právní řád je, co se týče zákonné úpravy ostatních způsobů řešení sporů, velmi sporadický. Kdyţ nyní obmyslíme ZoRŘ, tak jediná zákonná úprava, která řeší jiný způsob řešení sporů, je zákon 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZoFA), který u nás zavádí nový institut finančního arbitra. Tento je kompetentní k rozhodování sporů mezi poskytovateli platebních sluţeb (např. banky vydávající elektronické platební prostředky) a uţivateli platebních sluţeb (tj. klienti) při poskytování platebních sluţeb nebo mezi vydavateli elektronických peněz a drţiteli elektronických peněz při vydávání a zpětné výměně elektronických peněz. Winterová povaţuje řízení před finančním arbitrem za specifický druh rozhodčího řízení. 48 Dovolím si nesouhlasit s tímto tvrzením, protoţe nepokládám tento institut za blízký rozhodčímu řízení, spíše naopak. Nepochybně lze nalézt společné prvky, ale dle mého názoru značně převaţuje počet rozdílů. Společné je dobrovolné podřízení sporu finančnímu arbitrovi, to znamená, ţe strany si mohou vybrat, zda spor bude řešit finanční arbitr nebo obecný, či rozhodčí soud. 45 I kdyţ lze rozklíčovat, proč Winterová pouţila míněnou terminologii (tj. protoţe arbitráţ je ze všech těchto prostředků zřejmě nejvíce formální), přesto je podle mého názoru nevhodná, protoţe formálnost je pojem těţko spojitelný s rozhodčím řízení. Srovnej WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. Aktualizované vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2006, str Srovnej např. HORÁČEK, Tomáš, CHOLENSKÝ, Robert. Moţnosti alternativního řešení sporů v oblasti elektronických komunikací, Právní fórum, 2008, str ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. Aktualizované vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2006, str

20 Ovšem to, ţe je spor rozhodován v tomto řízení, je podmíněno pouze okruhem věcí, které je oprávněn finanční arbitr řešit 49 a rozhodnutím navrhovatele řešit spor touto cestou. Není zde tedy nutná předchozí rozhodčí doloţka či smlouva, která odnímá pravomoc českých soudů. Společná je také moţnost finančního arbitra vydat nález, který nabude právní moci a vykonatelnosti. Dále uvádím demonstrativní výčet nejpodstatnějších odlišností od řízení rozhodčího: - arbitr je nadán donucovací pravomocí (i kdyţ jen omezenou) při dokazování (viz např. ustanovení 11, 12 a 23 ZoFA) - strany nemají moţnost ovlivnit průběh řízení - strany nemají moţnost vybrat si osobu finančního arbitra, ten je volen Poslaneckou sněmovnou a je pouze jeden - arbitr není vázán návrhem navrhovatele - v tomto řízení se přiměřeně postupuje podle správního řádu. Jedná se o tak podstatné odchylnosti od arbitráţe, ţe nelze o řízení před finančním arbitrem hovořit jako o specifickém druhu rozhodčího řízení. Mluvíme totiţ o další moţnosti řešit zákonem daný okruh záleţitostí jiným způsobem neţ prostřednictvím obecných soudů, a která nám poskytuje moţnost dobrání se zde autoritativního vykonatelného rozhodnutí. 50 Finanční arbitr vykonává svou funkci nezávisle a nestranně. Musí se zdrţet všeho, co by mohlo budit pochybnosti o jeho nepodjatosti. Za výkon své funkce odpovídá Poslanecké sněmovně. Není tedy podřízen ţádné finanční instituci, např. bance. b) Další způsob k vyřešení určitého druhu sporů, jeţ se u nás v současné době pouţívá, je mimosoudní řešení spotřebitelských sporů, a to zejména prostřednictvím mediace. Samozřejmě je moţné tyto spory řešit i v rozhodčím řízení, ovšem to probíhá standardním způsobem dle ZoRŘ, čili se jím nyní nebudeme zaobírat. Vzhledem k četnosti spotřebitelských sporů a vlivu doporučení Evropské unie připravilo Ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s Hospodářskou komorou České republiky, spotřebitelskými sdruţeními, Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, Asociací mediátorů, Ministerstvem financí a Ministerstvem spravedlnosti projekt mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, jeţ počal 1. dubna Cílem celého projektu je nastavit účinný 49 Viz ustanovení 1 zákona 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, který vymezuje působnost finančního arbitra. 50 Výše jsem konstatoval, ţe jedinou plnohodnotnou alternativou k řízení soudnímu je řízení rozhodčí. Toto platí, protoţe řízení před finančním arbitrem je velmi úzce vymezeno a navíc má díky přiměřenosti pouţití správního řádu i určité veřejnoprávní aspekty. 20

21 systém, který zrychlí a zjednoduší řešení spotřebitelských sporů. V současné chvíli se jedná o pilotní fázi projektu, která poběží po dobu dvou let. Následně budou získané poznatky vyhodnoceny a případně budou přijata opatření k dalšímu fungování. 51 Nás tento projekt z hlediska zaměření kapitoly zajímá hlavně kvůli moţnosti mediace. I kdyţ tato moţnost není upravena zákonem či jinou podzákonným právním normativním aktem, dá se říct, ţe se jedná o oficiální moţnost vyuţití mediace v soukromoprávních záleţitostech. 52 Rozdíl mediace a rozhodčího řízení byl jiţ naznačen výše, ovšem pro pořádek povaţuji za nutné zdůraznit jej ještě na tomto místě. 53 Mediace je jiný způsob řešení sporu, jehoţ podstata spočívá ve snaze mediátora jako třetí osoby nezúčastněné na sporu nalézt prostřednictvím jednání s účastníky sporu řešení tak, aby vyhovovalo oběma stranám a aby byla uzavřena mezi nimi dohoda. Nedochází zde k vydání rozhodnutí, nýbrţ k novaci nebo narovnání závazku, coţ je tedy i cílem výše uvedeného projektu Ministerstva průmyslu a obchodu. Společné má mediace a arbitráţ to, ţe se jí strany dobrovolně podvolují na základě dohody. Právní úprava týkající se ostatních způsobů řešení sporů je tedy velmi kusá, ale jedním dechem je nutno dodat, ţe ony ostatní způsoby řešení sporů, které nedisponují moţností vydat pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, není třeba právně výrazně upravovat. Strany mohou prostřednictvím těchto prostředků své rozepře řešit i bez zákonné úpravy, pokud bude takový pokus neúspěšný, není problém uchýlit se k arbitráţi či soudnímu řízení. Přesto Ministerstvo spravedlnosti připravilo návrh zákona, který zavádí mediaci v netrestních věcech. Zákon zavádí osobu tzv. registrovaného mediátora (musí sloţit předepsané zkoušky, aby byl zapsán do seznamu mediátorů). Mediací můţe být dle návrhu zákona řešen kterýkoli spor, u něhoţ není vyloučeno řešení smírem nebo dohodou. Pokud strany za pomoci registrovaného mediátora uzavřou mediační dohodu, měly by ji nechat schválit soudem jako smír či ji sepsat jako notářský či exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti, aby mohla v případě nutnosti slouţit jako podklad pro výkon rozhodnutí, tedy aby byla exekučním titulem. Pouze na jeho základě lze soudu navrhnout nařízení výkonu rozhodnutí Ministerstvo průmyslu a obchodu. Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů (ADR) [online]. Businessinfo.cz, [cit ]. Dostupné na 52 Mediaci je samozřejmě moţno vyuţít i v jiných záleţitostech, jeţ nejsou např. prosazovány prostřednictvím projektu organizační sloţky státu (např. i v trestním právu máme mediaci jako prostředek k nápravě pachatele a tato je zachycena zákonem č.257/2000 Sb., o Probační a mediační sluţbě, ve znění pozdějších předpisů). 53 Odborná literatura téţ někdy uvádí, ţe mediace a ostatní alternativní způsoby řešení sporů mají na rozdíl od rozhodčího řízení za cíl tzv. win-win effect, tj. ţe je zde snaha, aby tzv. vyhrály obě strany. 54 Ministerstvo spravedlnosti ČR. Návrh zákona o mediaci v netrestních věcech a změně některých zákonů [online]. Portal.Justice.cz [cit ]. Dostupné na 21

22 1.4. Druhy rozhodčího řízení Na počátku upozorním, ţe cílem této kapitoly je podat výklad ke sporným a aktuálně diskutovaným otázkám, protoţe není prostor, abych zde přesně líčil základní charakteristiky a znaky jednotlivých druhů arbitráţe. To povaţuji za nadbytečné. Zákon výslovně nerozlišuje druhy rozhodčího řízení, nicméně z něj lze dovodit základní dělení, které má rozsáhlé praktické důsledky, a to je dělení na institucionální a ad hoc rozhodčí řízení. 55 Kromě tohoto rozlišení ovšem existují i jiné způsoby členění, přičemţ nejznámější je bez pochyby odlišení mezinárodního a vnitrostátního rozhodčího řízení. 56 Podle jiných kritérií lze rozlišovat povinné a dobrovolné rozhodčí řízení. Dále se zmíním o online rozhodčím řízení. Nastínil jsem tři způsoby dělení, kterými se nyní budu blíţe zabývat. Vyskytují se přirozeně i další různé metody pro rozdělení arbitráţe, pro účely práce by však byl rozbor těchto ostatních způsobů zbytečný, proto se jimi nebudu zabývat Institucionální a ad hoc rozhodčí řízení Srovnání institucionální a ad hoc arbitráţe je v současné době velmi aktuální a diskutované téma. Důvodem takového zájmu odborné veřejnosti je zejména celospolečenský nárůst zájmu o rozhodčí řízení a s tím spojené problémy jako spotřebitelské rozhodčí doloţky u ad hoc řízení. Vůbec můţeme konstatovat, ţe je právní obec znepokojena systémem fungování ad hoc arbitráţí. Na počátku povaţuji za důleţité upozornit na fakt, ţe rozhodčí společnosti, sdruţení rozhodců a další jim podobné subjekty nelze řadit mezi stálé rozhodčí soudy, i kdyţ se tak mnohdy pokoušejí tvářit. Stálý rozhodčí soud 58 totiţ můţe být zřízen pouze zákonem a má moţnost vydávat své statuty a řády, dle kterých bude probíhat arbitráţ. Tento Zde je moţné získat i návrh zákona a důvodovou zprávu k němu. 55 ZoRŘ výslovně nepouţívá termíny ad hoc a institucionální rozhodčí řízení, tyto jsou pouţívány praxí a teorií. Zákon pracuje s termínem stálý rozhodčí soud, a to prvně ve svém ustanovení 13 a co se týče ad hoc řízení, tak zákon pracuje pouze s pojmy rozhodci a týkají se jej všechna ustanovení ZoRŘ, pokud není výslovně stanoveno, ţe něco platí pouze pro řízení před stálým rozhodčím soudem. 56 Existují státy, které stanovují odlišnou právní úpravu pro vnitrostátní a mezinárodní arbitráţ. Tak např. Ruská federace rozlišuje mezinárodní arbitráţ, která je zaloţena na Vzorovém zákonu UNCITRAL, kdeţto vnitrostátní arbitráţ se řídí jinou úpravou. V České republice takové rozlišení nenalézáme, to ovšem neznamená, ţe by zde nebyly odlišnosti vnitrostátního a mezinárodního rozhodčího řízení. 57 Některé další moţné způsoby uvádí např. Rozehnalová viz ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str. 63 an. 58 Vzhledem k faktu, ţe v ČR existuje jediný stálý všeobecný rozhodčí soud, a to Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále v práci jen RS HK AK), je dále v práci stálým rozhodčím soudem vţdy myšlen tento soud. 22

23 řád ovšem musí být uveřejněn v Obchodním věstníku. Řízení před stálým rozhodčím soudem je tedy řízení před institucí, jeţ je zřízena zákonem. To jsou základní a podstatné rozdíly od výše zmíněných rozhodčích společností a sdruţení, protoţe ty nejsou zřízeny zákonem a ani nemohou své řády umístit do Obchodního věstníku. I kdyţ si vyhotoví a jiným způsobem (typicky elektronickým způsobem) zveřejní svá procesní pravidla, nejedná se o řád nebo statut ve smyslu 13 odst. 2 ZoRŘ. To, ţe stálý rozhodčí soud je povinen uveřejňovat řád v Obchodním věstníku, poskytuje subjektům volícím rozhodčí řízení jako řešení svého sporu mnohem větší právní jistotu v tom ohledu, ţe stálý rozhodčí soud je povinen ve věstníku zveřejnit i jakékoli jeho změny. Kdeţto pokud si soukromoprávní rozhodcovské společnosti změní svoje procesní pravidla, nejsou povinny nikomu takovou úpravu oznamovat či ji dokonce zveřejňovat. Sdruţení rozhodců a rozhodcovské společnosti tedy provádí ad hoc rozhodčí řízení s tím rozdílem, ţe jsou stranám schopny poskytnout administrativní servis, který běţný ad hoc rozhodce nebo rozhodci stěţí zajistí. Nelze plošně konstatovat, ţe všechna sdruţení a rozhodcovské společnosti jsou špatné a kazí pověst arbitráţi jako takové. Ovšem zkušenosti z praxe napovídají tomu, ţe je třeba dbát minimálně větší pozornosti, pokud zjistíme, ţe nám např. smluvní protistrana navrhuje rozhodčí doloţku, přičemţ by měl rozhodovat rozhodce, který je členem výše uvedeného subjektu. To znamená, ţe musíme být dostatečně bdělí a zaregistrovat rozhodčí doloţku, která mnohdy tvoří jeden malý odstavec rozsáhlých smluvních podmínek. Právě laická veřejnost má mnohdy potíţe postřehnout rozhodčí doloţku, a to o to víc, pokud stanoví, ţe spory budou řešeny např. Rozhodčím soudem České republiky 59. Stává se, ţe tyto doloţky povolají k rozhodování pouze jednoho rozhodce jmenovaného přímo v ní silnější smluvní stranou, např. úvěrovou společností. Pak důvodně vznikají pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti takového rozhodce. I kdyţ nedostatek nezávislosti a nestrannosti je důvod pro zrušení rozhodčího nálezu obecným soudem, v praxi se tyto skutečnosti prokazují velmi těţce a náprava tak závaţného nedostatku se stává nemoţnou. Nastínil jsem jeden ze současných největších problémů rozhodčího řízení, a to zejména ad hoc rozhodčího řízení, které se týkají spotřebitelských sporů. 60 Ostatně nejspíše proto nedávno projednávala legislativní rada vlády návrh novely zákona o spotřebitelských úvěrech a také ZoRŘ, které mají za cíl omezit 59 Uvádění slova soud v názvech sdruţení a rozhodcovských společností je odbornou veřejností značně kritizováno právě kvůli tomu, ţe laik můţe být zmaten a domnívat se, ţe jde o obecné soudy. Tyto závěry byly mimo jiné vysloveny RNDr. Zdeňkem Somrem (místopředseda RS HK AK a rozhodce) na konferenci věnované tématu vnitrostátní arbitráţe konané dne K tomuto názoru se připojuji. 60 K tomu blíţe např. PALLA, Tomáš. Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách. ANO či NE? [online]. epravo.cz, [cit ]. Dostupné na 23

24 arbitrabilitu sporů zákazem řešení spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení a také řešit situaci ohledně rozhodcovských center a sdruţení. Legislativní rada vlády zaujala k tomuto návrhu negativní postoj 61, coţ ovšem neznamená, ţe tento zákon by nemohl být přijat. Musíme tedy čekat, jak se situace v Poslanecké sněmovně vyvine. Postavením rozhodčích center se jiţ několikrát zabývala odborná literatura a také judikatura, lze dokonce najít radikální názory, ţe fungování sdruţení rozhodců a podobných center je nelegální a ţe pro jejich existenci není opora v zákoně. 62 Bělohlávek zastává podobný názor s tím rozdílem, ţe nepovaţuje existenci center za nelegální, ale sjednání jeho pravomoci by podle něj bylo sjednání pravomoci neexistujícího subjektu, který je nadán právní subjektivitou, avšak není oprávněn k vedení rozhodčího řízení. Dle jeho názoru by se tak jednalo o neplatnou doloţku či rozhodčí smlouvu, a pokud by byl v takovém řízení vydán nález, byl by to důvod pro jeho zrušení podle ustanovení 31 písm. b) ZoRŘ. 63 S těmito názory nesouhlasím. V praxi by to nyní znamenalo, ţe velké procento současných rozhodčích nálezů je neplatné. Navíc nevidím důvod, proč by ona rozhodčí centra neměla oprávnění provádět rozhodčí činnost, pokud si nenárokují býti stálým rozhodčím soudem ve smyslu ustanovení 13 ZoRŘ. Tím, ţe je sjednána pravomoc rozhodů prostřednictvím rozhodčího centra, se většinou sjednává i fakt, ţe rozhodčí řízení bude probíhat dle jeho pravidel, které vţdy obsahují způsob ustanovení rozhodce nebo rozhodců. Jedná se tedy vlastně o určení způsobu zvolení rozhodců ve smyslu ustanovení 7 odst. 1 ZoRŘ. 64 Neztotoţňuji se s Bělohlávkovým pohledem, ţe se sjednává pravomoc subjektu, který není oprávněn vést rozhodčí řízení. Rozhodčí řízení pak následně vedou konkrétní rozhodci a ti jsou určeni prostřednictvím činnosti rozhodčího centra či sdruţení (pokud nejsou přímo určeni stranami ve smlouvě). Jak jsem jiţ naznačil výše, nesouhlasím s tím, aby rozhodčí centra měla ve svém názvu slovo soud kvůli moţnému zmatení, stejně tak jsem odpůrcem nekalých praktik při 61 Důvod takového postoje je ten, ţe tím by se zamezilo všem spotřebitelům, tedy i těm, kteří mají zájem řešit své spory v rozhodčím řízení, a byla by jim odňata moţnost volby. Navíc by došlo k přetíţení uţ tak zaneprázdněných obecných soudů. Uvedený názor je prezentován Josefem Kotáskem, členem legislativní rady vlády. 62 Srovnej např. RŮŢIČKA, Květoslav. Je rozhodčí smlouva základem rozhodčího řízení?. Bulletin advokacie, 2005, č. 10, str. 54 nebo RABAN, Přemysl. Soukromé rozhodčí soudy a stanné rozhodčí řízení [online]. pravniradce.ihned.cz, [cit ]. Dostupné na soukrome-rozhodci-soudy-a-stanne-rozhodci-rizeni 63 BĚLOHLÁVEK, Alexander. Rozhodčí řízení ad hoc vs. řízení před stálými rozhodčími soudy a postavení tzv. rozhodčích center. Bulletin advokacie. 2005, č. 10, str Uvedený názor je podpořen poslední judikaturou Nejvyššího soudu k tomuto tématu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn 32 Cdo 2282/2008, ze dne O to větší zájem vzbudilo nedávné rozhodnutí Vrchního soudu, které je s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu v přímém rozporu a které dle mého názoru pouţívá jiţ překonanou argumentaci a je proto vzhledem k současné právní úpravě nesprávné srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 ze dne

25 arbitráţích vzniklých ze spotřebitelských sporů, ale samotná jejich existence je dle mého názoru v souladu se současným právem. Pokud se zde objevují snahy o vyslovení nezákonnosti rozhodčích center, sdruţení a společností, jediná cesta dle mého pohledu vede prostřednictvím změny legislativy, neboť ze současné platné a účinné úpravy nelze dovodit jejich nezákonnost. Vyslovení takového závěru by bylo dotvářením a vytvářením práva, které je v demokratickém právním státě nepřípustné, protoţe tuto činnost můţe realizovat pouze moc zákonodárná. Další distinkce mezi ad hoc a institucionálním rozhodčím řízením tkví v povinnosti archivace rozhodčích nálezů. Tato povinnost je zakotvena v 29 ZoRŘ a stálý rozhodčí soud si úschovu zajišťuje sám a je zde 20-ti letá doba od právní moci nálezu, po kterou je povinen nálezy archivovat, kdeţto ad hoc rozhodčí soudy jsou povinny pravomocné rozhodčí nálezy uloţit k obecnému soudu do 30 dnů od nabytí právní moci. Shrnuji, ţe zde máme stálé rozhodčí soudnictví, ad hoc rozhodčí řízení a rozhodčí řízení před výše zmíněnými sdruţeními rozhodců a rozhodcovskými společnostmi, které jsou nepochybně ad hoc řízením, ovšem dle mého názoru se zde vyskytuje tolik odlišných faktorů od klasického ad hoc řízení, ţe jej povaţuji za určitý poddruh ad hoc rozhodčího řízení. Odlišující faktory spatřuji zejména v onom administrativním zajištění průběhu rozhodčího řízení a předem zveřejněných procesních pravidlech, dle kterých bude řízení probíhat. Klasické ad hoc rozhodčí řízení není v praxi aţ tak časté právě proto, ţe zde není administrativní aparát a pravidla, jeţ jsou schopna zajistit rychlý a hladký průběh řízení. Jak uvádí Rozehnalová, tak řízení ad hoc je vysoce vhodné tam, kde jde o spory mezi státem a zahraničním investorem či jiným obchodníkem nebo spory mezi vyspělými obchodními partnery s dobrým právním zázemím. 65 K tomu jenom dodávám, ţe ad hoc rozhodčí řízení není tak nebezpečné (ve výše uvedeném smyslu) v mezinárodním právním a obchodním prostředí jako ve vnitrostátním, protoţe taková řízení jsou v drtivé většině zajišťována renomovanými advokátními kancelářemi, které mají značný zájem kvůli své prestiţi na tom, aby takové rozhodčí řízení probíhalo v naprostém souladu se zákonem Mezinárodní a vnitrostátní rozhodčí řízení Rozlišování mezinárodního a vnitrostátního rozhodčího řízení má dalekosáhlé praktické důsledky. Uţ jen samotný ZoRŘ je postaven na tomto rozdělení, kdy ve svých 65 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str

26 ustanoveních 36 an. řeší poměry k cizině, to znamená, ţe se zabývá případy, kdy je v rozhodčím řízení dán mezinárodní prvek. Praktické důsledky pak spočívají např. v uznání a výkonu nálezu, jeţ není povaţován za vnitrostátní, dále v otázce rozhodného práva atd. Dá se říci, ţe uspokojivé vyřešení otázky, která arbitráţ je vnitrostátní a která mezinárodní, poskytuje čl. I. odst. 1 Newyorské Úmluvy 66, který stanoví, ţe Úmluva se vztahuje na uznání a výkon rozhodčích nálezů, vyplývajících ze sporů mezi osobami fyzickými nebo právnickými a vydaných na území jiného státu než toho, v němž je žádáno o jejich uznání a výkon. Úmluva se vztahuje také na rozhodčí nálezy, které nejsou pokládány za nálezy místní (národní) ve státě, v němž je žádáno o jejich uznání a výkon. Kdy má rozhodčí řízení mezinárodní povahu a kdy se jedná o vnitrostátní arbitráţ, můţe být ovšem v některých ohledech sporné. Zejména to závisí na zastávané teoretické koncepci (ty budou blíţe rozebrány v samostatné kapitole), ze které rozhodčí řízení vychází, a také na tom, kdy je v právním vztahu dán mezinárodní prvek a kdy ne. Obecně však můţeme říci (nepočítaje nyní Newyorskou Úmluvu, která řeší primárně pouze uznání a výkon rozhodčího nálezu), ţe rozhodčí řízení je mezinárodní, pokud je mezi stranami dán mezinárodní prvek, přičemţ tento pojem není legálně definován. Nicméně ten je dán, pokud některý prvek z právního vztahu má převažující vazbu na stát odlišný od České republiky, přičemž je vždy zároveň nutno dbát, zda vymezení vztahu jako vztahu s mezinárodním prvkem odpovídá rozumnému uspořádání vztahu mezi stranami. 67 Tímto prvkem můţe být např. sídlo některé ze stran, výkon smluvní činnosti v zahraničí apod. Ve vazbě na výše zmíněné teoretické koncepce můţe vzniknout rozpor, zda např. v právním vztahu čistě vnitrostátním (českém) dle uvedeného výkladu, je moţno stranami zvolit jiné neţ české právo, to znamená, ţe bychom vyloučili aplikaci vnitrostátních kogentních ustanovení. Pokud bychom zastávali smluvní teorii (kterou zastává Ústavní soud ČR), bylo by to toto moţné, pokud ovšem zastáváme jurisdikční či smíšenou teorii, toto moţné není (tento názor je zastáván většinou odborné veřejnosti, např. Rozehnalová, Klein). Nás bude v práci dále zajímat především vnitrostátní rozhodčí řízení, i kdyţ samozřejmě nelze opomenout význam mezinárodní arbitráţe, kterou budu zmiňovat i nadále, i kdyţ více méně jen okrajově. 66 V českém právním řádu ji najdeme jako vyhlášku č. 74/1959 Sb., o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. V praxi je tato Úmluva ovšem nazývána jako Newyorská úmluva. Jedná se o dokument mezinárodního práva, který má stěţejní význam pro rozhodčí řízení v celosvětovém měřítku. I kdyţ z názvu vyplývá, ţe jejím primárním cílem bylo upravit otázky uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, upravuje celou řadu dalších základních problémů majících co dočinění s arbitráţí jako takovou. Její význam podtrhuje také skutečnost, ţe ji kontrasignovalo 150 států. 67 KLEIN, B., DOLEČEK, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, a.s. 2007, str. 5 26

27 Dobrovolné a povinné rozhodčí řízení Toto členění není tak frekventované jako předchozí dvě uvedené, nicméně povaţuji za důleţité jej zmínit. Dobrovolné rozhodčí řízení je řešení majetkových sporů, jeţ se řídí ZoRŘ a je charakteristické svou dobrovolností, tj. ţe se strany sami ze své vůle dohodnou a rozhodnou podřídit řešení svého sporu rozhodci či rozhodcům a tato moţnost je jim dána prostřednictvím normativního právního aktu, v našem případě zákona. Jedná se o rozhodčí řízení, kterému se věnuje tato práce a jeţ také činí drtivou většinu praxe. Povinné rozhodčí řízení je řešení rozepře, kdy stát nedává stranám moţnost si vybrat, zda rozhodnutí vynese obecný nebo rozhodčí soud. Je zde zakotvena zákonná povinnost podřídit se řízení rozhodčímu. Je to typické pro spory z mezinárodních dohod o vzájemné ochraně investic. V našem právním řádu se s tímto typem arbitráţe jiţ prakticky nesetkáváme, výjimkou je zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, který ve svých ustanoveních 11 an. ustanovuje povinnost řešit před rozhodci spory o uzavření kolektivní smlouvy a spory o plnění závazků kolektivní smlouvy, ze kterých nevznikají nároky jednotlivým zaměstnancům, přičemţ je potřebné si uvědomit, ţe toto řízení nepodléhá ZoRŘ. Dle mého názoru však nelze úplně vyloučit jeho analogickou aplikaci. Odlišnost obligatorního rozhodčího řízení vnímá i Ústavní soud, kdy ve svém rozhodnutí mimo jiné stanovil, ţe nedostatek obligatornosti odlišuje rozhodčí řízení od řízení upraveného v zákoně č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, a tím i od závěrů, jeţ jsou zastávány Ústavním soudem v jeho konstantní judikatuře 68 týkající se dobrovolného rozhodčího řízení. 69 Zajímavý je jistě v tomto ohledu pohled na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, který odmítá ţaloby, které mají svůj původ v dobrovolném rozhodčím řízení. Ale co se týče povinného rozhodčího řízení, tak uţ několikrát vyslovil přípustnost takových ţalob Online rozhodčí řízení Záměrně jsem tento institut nezmiňoval výše, protoţe podle mého pohledu se jedná o velmi specifické řízení, a to i přesto, ţe ZoRŘ jej nerozeznává jako samostatný druh a musíme 68 Postoj Ústavního soudu k rozhodčímu řízení bude rozebrán v dalších kapitolách. 69 Blíţe viz usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 37/ Srovnej např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Federation of offshoreworkers Trade Union vs. Norway nebo Schuler Zraggen vs. Swizerland K těmto rozhodnutí blíţe ZIMA, Petr. Český kříţenec dobrovolného a povinného rozhodčího řízení. Právní rádce, 2006, č. 5, str

28 jej vţdy zařadit buď mezi ad hoc nebo institucionální rozhodčí řízení podle toho, kdo je rozhodcem. To znamená, ţe pokud strany zvolí řešení sporu prostřednictvím online řízení, záleţí, zda si zvolí stálý rozhodčí soud nebo ad hoc rozhodce. RS HK AK má svůj speciální řád i ceník pro online rozhodčí řízení (vše dostupné na internetové adrese Online arbitráţ dále podle účasti mezinárodního prvku můţe být vnitrostátní a mezinárodní. V praxi má uplatnění zatím zejména v doménových sporech. Je nutno podotknout, ţe online řízení je hra budoucnosti a lze očekávat jeho rozmach, ovšem vzhledem k jeho mládí se musí vyjasnit některé sporné otázky jako místo řízení (vzhledem ke kyberprostoru, kde online řízení probíhá), a vůbec připravenost legislativy, která nepočítala při svém vzniku s takovou moţností řešení sporů. Zejména můţe být problematická lokalizace elektronických obchodů, určení pravomoci a příslušnosti soudů při realizaci pomocné a kontrolní funkce obecných soudů atd. Samotné online řízení by mohlo samotné být předmětem práce, proto ohledně podrobností týkajících se tohoto nesporně velmi zajímavého a perspektivního způsobu řešení sporů odkazuji na relevantní literaturu Výchozí teoretické koncepce Teoretické koncepce mají význam pro praktické fungování arbitráţe a její uţívání, a jsou výrazem způsobu nahlíţení na rozhodčí řízení. Jako příklad do praxe zasahujících důsledků nám můţe poslouţit přístup Ústavního soudu, který upřednostňuje smluvní teorii (i kdyţ ne v její čiré podobě) a vzhledem k takovému postoji není např. moţné, aby podal rozhodce návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho části, pokud se domnívá, ţe je protiústavní. Soudce přirozeně takovou moţnost je oprávněn vyuţít, ovšem rozhodci jsou kvůli doktríně zastávané Ústavním soudem této moţnosti zbaveni. 72 Doktrína, ze které vychází podstata rozhodčího řízení, je tedy důleţitým odrazovým můstkem pro jeho existenci a fungování. V současné době se setkáváme se čtyřmi teoriemi a je interesantní, ţe v odborné veřejnosti nalézáme zastánce všech čtyř, aniţ by např. jedna nebo dvě byly přeţité či zastaralé. 71 Srovnej např. HERBOCZKOVÁ, Jana. Některé otázky týkající se rozhodčího řízení vedeného online, Právní rozhledy, 2009, č. 9, str nebo STROUT, J.R. Online Arbitration: A Viable Solutionfor Resolving Disputes that Arise from Online Transactions. Journal of American Arbitration, 2001, č. 75, str Blíţe viz Usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 37/08. 28

29 Jurisdikční doktrína Zjednodušeně se dá popsat jurisdikční teorie (judicial theory) tak, ţe je zde daleko silnější a podstatnější normotvorná činnost státu a jeho vůle umoţnit existenci arbitráţe neţ vůle stran podřídit řešení svého sporu rozhodčímu řízení. Jinými slovy, rozhodci vykonávají svou činnost nikoli na základě vůle stran vyjádřené např. v rozhodčí doloţce, ale na základě pravomoci, kterou na ni delegoval stát tím, ţe vytvořil zákonnou moţnost řešit spory takovým způsobem. Rozhodující je autorita daného státu, tj. jenom stát prostřednictvím svého právního řádu umoţňuje konání rozhodčího řízení a nikoli strany svou smluvní autonomií vůle. Přikládá závaznost a vykonatelnost rozhodčím nálezům a stanovuje odnětí pravomoci 73 dané věci z rukou obecných soudů do rukou rozhodců. Tato doktrína velmi přibliţuje roli rozhodce roli soudce se všemi z toho plynoucími důsledky. Zahraniční literatura dokonce říká, ţe rozhodce je jakýsi kvazisoudce. Jediný rozdíl mezi rolí soudce a rozhodce je spatřován ve skutečnosti, ţe soudce svou pravomoc odvíjí pouze od státu, zatímco rozhodce ji odvíjí od státu, ale k tomu ještě musí přistoupit vůle stran. 74 Především je tvrzeno, ţe rozhodci nalézají právo stejně jako soudci. Slabin této koncepce lze najít více. Tak hlavně je potlačován fakt, ţe hlavní impuls k realizaci arbitráţe poskytují strany svou vůlí. Dále je velmi problematická ve vztahu k mezinárodnímu rozhodčímu řízení, protoţe jak konstatuje Rozehnalová, rozhodčí řízení podle této koncepce je geograficky vymezený a konkrétní právní normou určený způsob řešení sporů představující alternativu k řízení soudnímu. 75 Pro mezinárodní rozhodčí řízení to znamená zejména to, ţe moţnost jeho konání se všemi procesními účinky je odvozena vţdy od vůle konkrétního státu. Tady jurisdikční teorie naráţí na praxi, protoţe arbitráţ můţe být konána na určitém místě a nález můţe být vykonán v jiném státě, i kdyţ např. v místě výkonu nebudou procesní podmínky pro konání daného rozhodčího řízení. Kromě toho je dle mého názoru odváţné tvrzení od přívrţenců této teorie, ţe rozhodce je téměř jako soudce. To by znamenalo, ţe rozhodci mají stejnou odpovědnost, ţe jsou povaţováni za orgány veřejné moci a jako takovým jim např. náleţí ochrana jako veřejným činitelům podle trestního zákona a mnoho dalších konsekvencí, které jsou v současné době razantně odmítány. Celkově tato 73 To znamená, ţe i kdyţ daná věc spadá pod otázky pravomoci uvedené v 7 občanského soudního řádu, není obecný soud pravomocný takovou věc rozhodnout. Ovšem je zde nutné mít na paměti ustanovení 106 občanského soudního řádu. 74 LEW, D. M Julian, MISTELIS, A. Loukas, KRÖLL, Stefan. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International str ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str

30 koncepce potlačuje smluvní autonomii vůle, co se týče zaloţení pravomoci rozhodce. Co se týče odborné veřejnosti, tak mezi zastánce této teorie můţeme řadit např. Bělohlávka a Pezla, i kdyţ ji přijímají s jistými výhradami Smluvní doktrína Jiţ z názvu je prosté dovodit, ţe mluvíme o opačné verzi doktríny jurisdikční, to znamená, ţe smluvní doktrína (contractual theory) opírá moţnost konání arbitráţe především o dohodu stran. Její ryzí podoba odmítá jakýkoli zásadní vliv státu na jejím fungování, coţ bylo i pro zastánce této koncepce postupem času neúnosné a v současné době lze říci, ţe připouští jakýsi minimální vliv státu na eventuální realizaci rozhodčího řízení. Tato teorie je popisována tak, ţe základem rozhodčího řízení je smlouva či dohoda stran směřující k podřízení sporu určenému rozhodci nebo rozhodcům a následný rozhodčí nález je taktéţ výsledkem smluvní vůle stran, která je vyjádřena rozhodcem, jeţ zastupuje vůli stran. Rozhodčí nález je vnímán jako novace či narovnání závazku, na kterém se strany shodly prostřednictvím jimi zvolených rozhodců. Nález je zvláštní smlouva, kterou lze vykonat. Rozhodci tím pádem právo nenalézají, ale pouze narovnávají sporné závazky stran. Je popírán vliv národního práva a všechno, co se v arbitráţi děje, má smluvní charakter. Stejně jako kaţdá výchozí teorie, lze i zde nalézt trhliny, se kterými se potýká. Tak především spatřuji značný deficit ve tvrzeném závěru, ţe rozhodčí nález je pouze jakási novace či narovnání závazku. ZoRŘ přiznává rozhodčímu nálezu účinky pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí a je nutno jej povaţovat za exekuční titul ve smyslu ustanovení 274 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v práci jen OSŘ). Nedovedu si dost dobře představit situaci, kdy by narovnání či novace závazku měly účinky soudního rozhodnutí. S tímto je spojen další problém, a to zastávaný pohled, ţe rozhodci nenalézají právo. Opět se neztotoţňuji s tímto tvrzením. Nalézání práva je obecně přisuzováno soudcům a dá se charakterizovat tak, ţe soudce vynáší myšlenkovými operacemi ze zákonných textů jejich obsah a aplikuje jej na konkrétní případ. Soudní rozhodnutí je konkretizací abstraktního pravidla obsaženého v právní (zákonné) normě a tato subsumpce konkrétní skutkové podstaty případu pod abstraktní 76 K tomu blíţe BĚLOHLÁVEK, Alexandr, PEZL, Tomáš. Postavení rozhodčího řízení v systému ochrany práv a ústavního pořádku České republiky a dalších zemí, Právní rozhledy, 2004, č. 7, str nebo BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2004, str

31 skutkovou podstatu právní normy je projevem aplikace práva cestou soudního rozhodnutí. 77 Uvedený popis procesu nalézání práva však nepochybně realizují taktéţ rozhodci. Samotný ZoRŘ stanoví, ţe rozhodci se řídí hmotným právem pro spor rozhodným. Z toho je zapotřebí vyvodit, ţe nalézají právo, nikoli, ţe pouze narovnávají či novují závazek v rámci smluvní autonomie vůle, jeţ je poskytována stranám daným právním řádem. Na tom nic nemění snaha rozhodců o uzavírání smíru mezi stranami, ani zákonná moţnost rozhodování dle zásad spravedlnosti, protoţe v tomto případě je také nalézáno právo, ovšem na základě jiných kritérií. Můţe se zdáti paradoxní, ţe uvedené závěry nekorespondují s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Ten se jiţ mnohokrát vyslovil v rozporu s výše uvedenými závěry a přimkl se tak ke smluvní teorii rozhodčího řízení, i kdyţ např. připouští nutnost zákonného základu pro konání rozhodčího řízení, coţ čirá smluvní teorie popírá. Pro ilustraci cituji závěr z jednoho ze stěţejních rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se arbitráţe, a to usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 174/02: Charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Uvedené závěry byly Ústavním soudem mnohokrát potvrzeny. 78 Odborná veřejnost podrobila nastolený náhled Ústavního soudu kritice 79, přičemţ asi jediná věc, která je přijímána bez výhrad, je tvrzení, ţe rozhodčí nález není rozhodnutí orgánu veřejné moci. Kritika se týkala názorů na smluvní původ rozhodčího řízení, ale hlavně pohledu, kdy rozhodčí nález je dle Ústavního soudu pouze kvalifikovaná forma závazku. Závěrem k této koncepci bych připomenul další zásadní slabou stránku této teorie, jeţ uvádí Rozehnalová, a to, ţe tato doktrína ve své základní podobě odporuje právu na spravedlivý proces zaručeným ústavami jednotlivých států tím, že nezajišťuje v případech důsledné aplikace ani minimální standart kontroly ze strany soudů PINZ, Jan. Způsoby poznání práva jako jeho nalézání právní vědou, soudnictvím a právoznalectvím [online]. [cit ]. Dostupné na 78 Srovnej např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 448/06 nebo II. ÚS 2169/07 nebo III. ÚS 32/06 79 Objevují se ovšem i souhlasné názory, např. SLOVÁČEK, David. Ochrana spotřebitele a rozhodčí doloţky. Bulletin advokacie, 2009, č. 7-8, str ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str

32 Smíšená teorie Jak je patrno z výše uvedených koncepcí, obě mají své nezpochybnitelné slabé stránky. Ty se snaţí odstranit právě teorie smíšená, někdy téţ nazývaná jako hybridní (mixed or hybrid theory). Kombinací silných stránek obou teorií vznikla tedy doktrína nová. 81 Vychází z nutnosti a potřeby projevu vůle státu ve formě vytvoření odpovídajícího právního prostředí a základu pro rozhodčí řízení, stejně tak však akcentuje na nepostradatelnost dohody stran o podrobení sporu arbitráţi. Staví tak na roveň dva pilíře na rozdíl od předchozích koncepcí, které jeden z nich vţdy odsouvala do pozadí. Jak uvádí Mistelis, Lew a Kroll, tato teorie je v současné době světově nejrozšířenější, kdy rozhodčí řízení je podle ní dohodou stran vytvořená soukromá justice ( private justice created by contract ). 82 Je vytvářena silná vazba na místo konání arbitráţe právě díky základu ve formě národního právního řádu, který musí podporovat rozhodčí řízení a musí být uznávanou formou řešení sporů. To je také občas uváděno jako její nevýhoda. Jedním dechem ovšem kontruji, ţe se dá s trochou nadsázky říci, ţe tato teorie je velmi pouţitelná díky Newyorské úmluvě, kdyţ vezmeme v úvahu 150 smluvních států, tj. 150 států, které uznávají rozhodčí řízení jako způsob řešení sporů. Taktéţ je ona vazba na místo konání rozhodčího řízení problematická u online arbitráţe, kde, jak jsem uvedl jiţ výše, můţe nastat problém, jaké je vůbec místo řízení. 83 Z odborné veřejnosti je zastáncem této teorie Rozehnalová nebo také Malacka Autonomní teorie Českou odbornou veřejností je autonomní doktrína (autonomous theory) povaţována za okrajovou a ne příliš v praxi pouţitelnou. 84 Zahraniční literatura naopak uvádí, ţe tato teorie začíná převaţovat a bude dominantní v následujících letech, bývá téţ povaţována za osvícenou smíšenou teorii. 85 Je relativně nová (vznikla v roce 1965), kdy za jejího zakladatele je povaţován Rubellin-Devichi a její základ spočívá v tezi, ţe rozhodčí řízení je institutem sui generis, tj. nelze ji přisuzovat smluvní nebo jurisdikční povahu, a to ani v kombinaci takových povah. Nejlépe reaguje na mezinárodní povahu rozhodčího řízení, 81 Proto také někteří autoři pochybují, zda se vůbec jedná o novou teorii, kdyţ jen kombinuje jiţ stanovené pro ni výhodné závěry. Srovnej např. BĚLOHLÁVEK, Alexandr, PEZL, Tomáš. Postavení rozhodčího řízení v systému ochrany práv a ústavního pořádku České republiky a dalších zemí, Právní rozhledy, 2004, č. 7, str LEW, D.M Julian, MISTELIS, A. Loukas, KRÖLL, Stefan. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International 2003, ISBN , str Tento problém je samozřejmě záleţitostí také jurisdikční teorie. 84 Tento názor vyplývá z postoje Rozehnalové nebo Bělohlávka viz op. cit. sub. 80, resp Viz op. cit. sub. 82, str

33 snaţí se rozhodčí řízení vnímat jako nezávislé na národních právních řádech, přičemţ klade daleko větší odpovědnost na strany sporu, aby se postaraly o zdatnou obchodní a právní úroveň rozhodčího řízení. To je dnes největší slabina této koncepce, tedy absence alespoň minimálního vlivu státu. Ale je moţné, ţe v budoucnosti a zejména v mezinárodním obchodním prostředí zaujme své nezanedbatelné místo. Taktéţ asi nejlépe reaguje na online arbitráţ, protoţe ta díky své existenci v kyberprostoru takřka vzhlíţí k této koncepci. Ztotoţňuji se se zastánci smíšené teorie s tím, ţe jsem velmi zvědav, jak se v nejbliţší budoucnosti bude vyvíjet směr autonomní teorie a jak se případně adaptuje na vnitrostátní arbitráţ, protoţe ona byla vytvořena především v prostředí mezinárodního rozhodčího řízení. Na první pohled se můţe zdát nereálná myšlenka, ţe by bylo rozhodčí řízení vnímáno jako sui generis institut, ale moţná právě proto vznikla smíšená teorie, se kterou je ovšem stále spojována relativně silná vazba na národní právní řády. Toto se právě snaţí odstranit autonomní teorie, a pokud vezmeme obrovský rozmach mezinárodního obchodu v posledních cca 20 letech a s tím neuvěřitelný pokrok v oboru elektronické komunikace, je dost moţné, ţe se autonomní teorie dostane do popředí zájmu, a to sekundárně přirozeně postihne i vnitrostátní arbitráţ. Nebudu se nyní zamýšlet nad praktickými důsledky tak rapidní změny, protoţe by to bylo nad záběr této práce, myslím si však, ţe by praktické dopady mohly být významné (zejména ve výhledu obrovského rozmachu a nárůstu počtu řešených případů v rozhodčím řízení, pokud si odmyslíme vazbu na národní právní řády a tím pádem značné zjednodušení). Jedná se však jenom o postoj nepodloţený reálnými fakty Právní povaha rozhodčího řízení s ohledem na judikaturu Právní povaha rozhodčího řízení je otázkou úzce související s výše uvedenými výchozími teoretickými koncepcemi. Zastávaná koncepce totiţ v mnohém dokáţe sekundárně poskytnout odpověď na otázku charakteru arbitráţe. Praktické důsledky stanovení povahy rozhodčího řízení jsou spíše k vidění v arbitráţi mezinárodní, ovšem nelze opomenout ani důleţité konsekvence v oblasti vnitrostátního rozhodčího řízení. Mám na mysli např. otázky aplikace čl. 6 Úmluvy 86 v rozhodčím řízení nebo posuzování platnosti rozhodčí smlouvy, kde bude velmi podstatné, zda je svým charakterem institutem procesním nebo materiálním, resp. 86 Mám na mysli Úmluvu publikovanou ve Sbírce mezinárodních smluv pod číslem 209/1992 Sb. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 33

34 hmotněprávním. Neméně zajímavá je různorodost názorů odborné veřejnosti, která se týká zkoumané problematiky. Judikatura Ústavního soudu, potaţmo Evropského soudního dvora, hraje také důleţitou roli. Nyní se pokusím rozklíčovat výše nastolené problematické aspekty. Na počátku je však nutno uvést, ţe charakter rozhodčí smlouvy udává zároveň povahu celého rozhodčího řízení. 87 Odborná veřejnost, jak jsem naznačil výše, má na právní povahu arbitráţe rozdílné pohledy, coţ je důsledkem především prosazované doktríny. Zastánci jurisdikční teorie spíše prosazují procesní povahu rozhodčího řízení, resp. rozhodčí smlouvy. Smluvní teorie naopak obhajuje hmotněprávní charakter a smíšená teorie kombinuje obě povahy s akcentem na procesní náturu. Autonomní teorie inklinuje k sui generis povaze, kdy se zdráhá stanovit hmotně či procesně právní ráz nebo jeho kombinaci. Zoulík jako zastánce jurisdikční teorie prosazuje exkluzivně procesněprávní charakter rozhodčí smlouvy. Odmítá hmotněprávní posuzování platnosti rozhodčí smlouvy jako právního úkonu ve smyslu 34 an. občanského zákoníku (dále v práci jen OZ). Tvrdí, ţe rozhodčí smlouva není smlouvou hmotněprávní, neboť neupravuje žádné z plnění, tvořící obsah závazků podle 494 OZ, ale je předpokladem vzniku zvláštního procesního vztahu, pro její procesní povahu mluví dále i to, že má výlučně procesní důsledky a že je upravena předpisy procesního práva. 88 Tím pádem je rozhodčí smlouva procesním úkonem a ty nejsou posuzovány z hlediska své platnosti dle OZ, nýbrţ je zde rozhodující tzv. teorie projevu 89. Z takových závěrů by bylo potřebné dovodit, ţe ani pokud se zkoumá platnost rozhodčí smlouvy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v ustanovení 31 písm. b), nelze platnost rozhodčí smlouvy posuzovat podle OZ, nýbrţ pouze podle procesních předpisů. Klein je naopak přívrţencem doktríny smluvní. S jistými výhradami se tedy i ztotoţňuje s postojem Ústavního soudu vyjádřeným zejména ve výše rozebíraném nálezu sp. zn. IV. ÚS 174/02. Zejména popírá nutnost aplikace čl. 6 Úmluvy na rozhodčí řízení. 90 To znamená, ţe v arbitráţi se podle něj nelze domáhat práva na spravedlivý proces. Tento postoj 87 V dalším výkladu je pak nutno vnímat, ţe pokud se mluví o charakteru rozhodčí smlouvy nebo rozhodčího řízení, jedná se o paralelní pojmy, které spolu velmi úzce souvisí. 88 ZOULÍK, František. Některé problémy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2007, č. 1, str. 15. Zde srovnej i bliţší odůvodnění jeho názoru na povahu rozhodčí smlouvy. 89 Teorie projevu znamená nezkoumání náleţitostí vůle, ta není pro procesní úkony relevantní, rozhodující jsou pouze náleţitosti daného procesního úkonu, resp. rozhoduje vţdy obsah úkonu. K tomu blíţe WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. Aktualizované vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2006, str Blíţe KLEIN, Bohuslav. Pozapomenuté výhody rozhodčího řízení. Právní fórum, 2008, č. 4, str

35 moci. 96 Evropský soudní dvůr (dále jen ESD) se rozhodčím řízením zabýval ve třech opírá o naprostou autonomii rozhodčího řízení, resp. jeho úplnou nezávislost na civilním řízení soudním. Rozehnalová podporuje smíšenou koncepci a z toho pramení její postoj k povaze rozhodčího řízení. Přiklání se k názorům, které hodnotí rozhodčí smlouvu jako institut se smluvním základem pohybující se v prostředí procesního práva. 91 Podobný pohled je zastáván i např. Bělohlávkem nebo Mothejzíkovou. 92 Znamená to, ţe nesouhlasí se Zoulíkem v tom ohledu, ţe rozhodčí smlouvu nelze posuzovat dle kritérií stanovených v OZ, tj. ţe bude zkoumána skutečná vůle jednajících subjektů. Při podpoře této povahy arbitráţe tedy musíme zkoumat rozhodčí smlouvu např. z pohledu určitosti, váţnosti, srozumitelnosti atd. Nejvyšší soud se výslovně povahou rozhodčího řízení nezabýval, nicméně z jeho judikatury týkající se zejména otázek zrušení rozhodčího nálezu lze dovodit, ţe respektuje postoj Ústavního soudu (viz výše). Ovšem lze z jeho rozhodovací praxe vyvodit, ţe v rozhodčím řízení je nutno chránit a respektovat právo na spravedlivý proces, to znamená, ţe zároveň nabádá k respektování čl. 6 Úmluvy, který je základním ztělesněním tohoto práva. 93 Tyto závěry jsou tedy v rozporu s názorem Kleina uvedenými výše. Postoj Ústavního soudu zaloţený především jeho usnesením sp. zn. IV. 174/02 byl výše popsán a mnohokrát potvrzen. 94 Co se týče pohledu na charakter rozhodčího řízení, shoduje se prakticky jeho pohled s Kleinem v tom ohledu, ţe povaţuje arbitráţ za zcela autonomní institut nezávislý na občanském řízení soudním. Převaţuje u něj značným způsobem její soukromoprávní 95 ráz, a to především v důsledku srovnání v postavení osoby rozhodce a soudce. Proto v ţádném případě nepovaţuje rozhodce za orgán veřejné moci, z čehoţ plyne, ţe ani rozhodčí nález nemůţe být chápán jako rozhodnutí orgánu veřejné oblastech, a to v otázkách moţnosti rozhodčích orgánů zahájit řízení o předběţné otázce podle čl. 234 Smlouvy o zaloţení Evropského společenství (dále jen SES), dále se zabýval postavením národních soudů při přezkumu nálezu (hlavně ohledně povinnosti rozhodců 91 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str Srovnej např. BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2004, str. 22 nebo MOTHEJZÍKOVÁ, J., STEINER, V. a kol. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2006, 216 s. 93 Srovnej Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 32 Cdo 1201/ Srovnej dále např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 339/02, IV. ÚS 511/03 nebo III. ÚS 166/ Je zapotřebí si uvědomit, ţe pokud hovoříme o procesně či hmotněprávním charakteru, tak procesněprávním charakterem je zároveň míněn veřejnoprávní charakter a hmotněprávní ráz je chápán jako soukromoprávní ráz. 96 Uvedené závěry jsou potvrzeny usnesením Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/08. 35

36 aplikovat při svém rozhodování komunitární právo) 97 a také právem na spravedlivý proces v rozhodčím řízení. 98 Mluvíce o prvně uvedených případech, ESD zaujal postoj, ţe předběţné otázky je oprávněn podávat pouze rozhodčí soud v obligatorním rozhodčím řízení, to znamená, ţe nepovaţuje rozhodce v klasickém dobrovolném rozhodčím řízení za soud ve smyslu čl. 234 SES. 99 Stěţejním rozhodnutím byl případ Nordsee 100, kde právě odmítl ESD zodpovědět předběţnou otázku rozhodci v dobrovolném rozhodčím řízení, a to právě kvůli jeho fakultativnosti. Druhý uvedený typ případů byl ESD rozklíčován tak, ţe rozhodci jsou povinni aplikovat komunitární právo při svém rozhodování, coţ má v našem právním prostředí význam ve vztahu k ustanovení 25 odst. 3 ZoRŘ. ESD tedy sice stanovil, ţe rozhodci nejsou oprávněni podávat předběţné otázky, ale jsou povinni při svém rozhodování aplikovat komunitární právo (ovšem zatím jenom komunitární právo soutěţní). 101 Z toho lze dovodit, ţe ESD nepřímo konstatuje fakt, ţe rozhodci nalézají právo, coţ je postoj opačný ve vztahu k Ústavnímu soudu. Je však nutno dodat, ţe toto ESD výslovně neřešil. Co se týče vztahu rozhodčího řízení a práva na spravedlivý proces, konstatoval ESD, ţe rozhodčí řízení neodporuje čl. 6 Úmluvy, čímţ vlastně stanovil povinnost respektování tohoto práva v arbitráţi. 102 Výše jsem shrnul postoje odborníků a nejvýznamnějších soudních institucí. Nyní vymezím vlastní stanovisko k vymezenému problému. Předně nesouhlasím se Zoulíkovým pohledem na věc, kdy ten striktně odmítá hmotněprávní posuzování rozhodčí smlouvy. I kdyţ se zcela nebráním myšlence procesního rázu rozhodčí smlouvy (ovšem s jistými výhradami viz níţe), nedomnívám se, ţe nelze platnost rozhodčí smlouvy posuzovat podle ustanovení OZ vztahujících se k obecným náleţitostem právního úkonu. Je nutno si totiţ uvědomit, ţe tzv. teorie projevu uplatňovaná v procesním právu je zde, protoţe procesní úkony účastníků nemají přímý vliv na subjektivní právo, nýbrţ mají vliv pouze na proces a pokud by se v procesním právu zkoumala skutečná vůle jednajícího subjektu, proces by se tím stal 97 Komunitární právo samotné rozhodčí řízení nijak zvláště neupravuje, vyskytuje se v něm prakticky jen díky judikatuře Evropského soudního dvora. Za výjimku by se však dala povaţovat Zelená kniha o alternativních řízeních za účelem rozhodování sporů ve věcech civilních a obchodních, jeţ byla zpracována Evropskou komisí ke dni STEHLÍK, Václav. Vybrané otázky rozhodčího řízení v komunitárním právu, Jurisprudence, 2005, č. 1, str Srovnej rozhodnutí ESD sp. zn. C-61/65 Vaasen-Gobbles nebo sp. zn. C-109/88 Handles-og kontorfunktionaerernes Forbund I Danmark v. Dansk Arbejdsgiverforening. 100 Rozhodnutí ESD C-102/81 Nordsee Deutsche Hochseefischerei v. Reederei Mond Hochseefischerei ad. 101 Srovnej rozhodnutí ESD sp. zn. C-393/92 Municipality of Almelo and others v. NV Energiebedriff Ijsselmij nebo C-126/97 Eco Swiss China Time Ltd. v. Benetton International NV 102 Srovnej zejména stanovisko generálního advokáta Albera v rozhodnutí ESD C-63/01 Samuel Sidney Evans v. Secretary of state for the Enviroment, Transport and Regions, and Motor Insurers Bureau (známo jako případ Evans). 36

37 neúměrně komplikovaný kvůli povinnosti soudu zkoumat při daném úkonu, jestli byl skutečným projevem vůle jednajícího. 103 Rozhodčí smlouva případně rozhodčí doloţka se ovšem uzavírá nikoli v průběhu řízení, uzavírá se za jiných (specifických) okolností neţ se provádí procesní úkony jako např. ţaloba nebo vyjádření účastníka řízení. Většinou bývá (nikoli však vţdy) uzavřena ještě před vznikem sporu mezi stranami, proto zde není moţné říct, ţe se jedná o procesní úkon (ţádný proces ještě neprobíhá a rozhodčí smlouvou ani není zahájen). Je pravdou, ţe rozhodčí smlouvou se netvoří obsah závazků vyčtených 494 OZ, to ovšem nic nemění na tom, ţe rozhodčí smlouva můţe být uzavřena např. v omylu či v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Domnívám se, ţe rozhodčí smlouva je smlouvou sui generis (to znamená, ţe jí nepřikládám čistě hmotně ani procesněprávní postavení), poněvadţ zakládá naprosto specifický druh závazku a také to vyplývá z okolností, za nichţ je rozhodčí smlouva uzavírána, přičemţ musí být zkoumány náleţitosti vůle. Ostatně i ustanovení 31 písm. b) ZoRŘ operuje s pojmem neplatnost rozhodčí smlouvy, coţ je pojem hmotněprávní. A dle mého názoru se při zkoumání tohoto důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu musí zkoumat, zda není rozhodčí smlouva např. neurčitým právním úkonem. Pokud bychom se však spokojili se závěrem čistě procesní povahy této smlouvy, takové zkoumání by nebylo moţné a mohla by být zaloţena pravomoc rozhodců tam, kde strany takovou vůli např. vůbec neprojevily, coţ by mělo v praxi nedozírné následky. Co se týče nalézání práva rozhodci, tato otázka byla rozebrána v předchozí kapitole. Doplňuji ještě, ţe v odborné veřejnosti více méně panuje (a to i u některých zastánců smluvní doktríny) shoda, ţe rozhodci právo nalézají. Jedná se nepochybně o kontradiktorní řízení, kde není moţné, aby rozhodci tvořily pouze jakousi kvalifikovanou novaci či narovnání závazku. Uvedené závěry byly mnohokrát potvrzeny odbornou veřejností. 104 V tomto směru je postoj Ústavního soudu napadán a dle mého názoru je otázkou času, kdy bude přinucen změnit postoj ohledně činnosti rozhodců. S tím souvisí také vyhodnocení postoje k rozhodcům jako k orgánu veřejné moci. Ústavní soud v tomto ohledu jednoznačně odmítá postoj stavějící rozhodce do takového postavení, a současně podle něj není moţné, aby rozhodčí nález byl rozhodnutím orgánu veřejné moci. 105 Dá se říci, ţe jako jeden z mála závěrů Ústavního soudu ohledně rozhodčího řízení, je tento přijímán bez výhrad. A já se připojuji, přesto však pokládám za vhodné upozornit na určité souvislosti. Pojem veřejné 103 Op. cit. sub. 89, str Srovnej např. SOKOL, Tomáš. Vázanost rozhodce právem ČR ve vnitrostátním sporu. Právní fórum, 2008, č. 4, str nebo BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2004, str Viz op. cit. sub

38 moci byl vyjasněn jiţ díky judikatuře Ústavního soudu ČSFR, který ji definoval jako moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať už přímo, nebo zprostředkovaně, přičemž kritériem pro určení, zda jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, zda tedy může stát do těchto práv a povinností zasahovat. 106 Při takovém vnímání orgánu veřejné moci je ovšem pod něj moţné zařadit i rozhodce, protoţe ten autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech (viz výše uvedené závěry o nalézání práva) jiných osob a rozhodčí nálezy jsou státní mocí vynutitelné. Pokud bych se dostal do sféry hypotéz a spekulací, je moţné, ţe Ústavní soud se přiklonil ke smluvní doktríně a vyslovil ony sporné závěry ohledně nalézání práva rozhodci, protoţe jinak by byl podle vnímání orgánu veřejné moci (jak jej ostatně sám vyslovil) nucen přiznat rozhodcům, resp. rozhodčím nálezům, postavení orgánu, resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci. Uvaţuji totiţ způsobem, ţe pokud by Ústavní soud připustil fakt, ţe rozhodci nalézají právo, okamţitě by se jejich činnost dala podřadit pod výše uvedené vnímání orgánu veřejné moci, a to dost moţná Ústavní soud nechtěl dopustit. Jako orgány veřejné moci by se rozhodci a celkově rozhodčí řízení dostalo do diametrálně odlišného postavení, neţ je tomu v současnosti. 107 Osobně se domnívám, ţe by bylo proti podstatě rozhodčího řízení, kdyby rozhodci začali být povaţováni za orgány veřejné moci, to nicméně neznamená, ţe bych obhajoval postup Ústavního soudu. Moje stanovisko lze sumarizovat tak, ţe hledím na rozhodčí řízení, resp. na rozhodčí smlouvu jako na institut sui generis, kdy je nutné její platnost posuzovat na základě ustanovení OZ o obecných náleţitostech právních úkonů, ale zároveň zakládá zvláštní práva a povinnosti, kvůli kterým jí nelze přiřadit čistě hmotněprávní charakter. Rozhodčí řízení jako takové vzhledem ke své úloze a cíli má procesní charakter, ovšem ten je nezávislý na civilním řízení soudním. 108 Ale i onu nezávislost je třeba chápat poněkud s rezervou, protoţe obecné soudy se můţou dostat s rozhodčím řízením velmi lehce do kontaktu, čímţ se nepřímo do arbitráţe dostanou prvky občanského soudního řízení. Naráţím na pomocnou a zejména kontrolní funkci obecných soudů a následně také na případný výkon rozhodčích nálezů. Respektuji tedy značnou autonomii arbitráţe, ovšem zároveň povaţuji za správné zachovávat 106 Nález č. 3/1992 Sb. nálezů Ústavního soudu Ústavního soudu ČSFR. Ústavní soud České republiky na toto pojetí navázal (srovnání např. usnesení č. 3/1994, Sb. ÚS, sv. 2). 107 Rozbor těchto otázek by však byl nad rámec této práce, proto se jimi nyní nebudu zabývat. 108 Je zajímavé podotknout, ţe jiţ prvorepubliková odborná literatura se přikláněla spíše k procesnímu charakteru rozhodčí smlouvy, resp. řízení. Srovnej např. GERLICH, K. Rozhodčí řízení v občanských rozepřích právních. Brno; Praha: Orbis, 1932, str. 31 an. 38

39 určité kontrolní a pomocné mechanismy, aby bylo v maximální moţné míře chráněno a respektováno právo na spravedlivý proces, které dle mého názoru musí být zachováno (i kdyţ připouštím určitá specifika, která neumoţní úplně doslovné dodrţení tohoto práva). Tyto kontrolní mechanismy musí být ovšem voleny velmi citlivě a opatrně tak, aby se zachovala samotná podstata rozhodčího řízení, kterou spatřuji ve flexibilní a neformální moţnosti autoritativního vyřešení sporu, ze které vzejde vykonatelný titul. 39

40 2. Průběh rozhodčího řízení a moţnosti volby jeho průběhu 2.1. Úvod do problematiky Souhlasím se stanoviskem, ţe rozhodčí řízení je autonomní a nelze jej dost dobře připodobňovat k civilnímu soudnímu řízení. Jednou ze základních a podstatných odlišností je právě průběh rozhodčího řízení, resp. jeho zákonné zakotvení. Jako rozhodující v tomto ohledu povaţuji ustanovení 19 ZoRŘ, které poskytuje stranám moţnost zvolit si procesní postup, jeţ je pro rozhodce závazný. Zákon v tomto ustanovení nepřímo rozděluje moţnosti průběhu arbitráţe podle subjektů, které o něm rozhodují, a to následujícím způsobem: - Dohoda stran (pokud se strany dohodnou na postupu řízení, je to pro rozhodce závazné) - Nedohodnou-li se strany na postupu, můţe rozhodovat předsedající rozhodce, ale pouze tehdy, je-li k tomu zmocněn stranami nebo všemi rozhodci - Není-li taková dohoda stran či zmocnění, postupují rozhodci dle svého uváţení, ovšem tak, aby byla věc vyřízena bez zbytečných formalit a spravedlivě Literaturou právě proto bývá účastník řízení nazýván jako dominus litis. 109 Volnost týkající se průběhu řízení ovšem přirozeně není neomezená. Limity autonomie stran však nejsou zcela striktní a jsou případy, kdy můţe být sporné, zda dané ujednání je či není ještě přípustné. Tak bylo např. judikaturou řešeno, zda je přípustné, aby si strany dohodly fikci doručení rozhodčího nálezu jinak, neţ je upraveno doručování rozhodnutí v OSŘ. Nejvyšší soud stanovil, ţe doručování rozhodnutí zásadně nepatří do procesních otázek, které si strany mohou smluvně upravit. 110 Je patrné, ţe je třeba opatrnosti stran při stanovování dohody, jak bude jejich arbitráţ probíhat. Ony hranice jsou odbornou literaturou vykládány různě. Např. Mothejzíková stanoví, ţe dohodou stran nemůţou být porušena pravidla, která jsou pro provedení řízení tak závaţná, ţe bez jejich důsledného dodrţení ztrácí rozhodčí řízení svůj smysl a poslání, přičemţ mezi taková pravidla řadí zejména zásadu aplikace legis fori, dále 109 Srovnej např. BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2004, str Blíţe Usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 20 Cdo 1612/

41 zásadu materiální pravdy, zásadu rovnosti stran a zásadu projednací. 111 Trhlinu v takovém pojetí spatřuji v absenci taxativního výčtu oněch pravidel a taktéţ ve faktu, ţe můţe být rozporné, která dohoda stran je ještě v mezích dané zásady a která jiţ ne. Zahraniční literatura jde v tomto ohledu dále ve prospěch dohody stran a stanoví, ţe dohoda stran musí být akceptována vţdy kromě případů jejich rozporu s kogentními normami, a to jenom těch, které umoţňují stranám prezentovat svůj případ a vyjádřit se k němu. Tyto základní body naplňující zásadu rovnosti jsou také nazývány jako Magna Charta of arbitration. 112 Domnívám se, ţe ony hranice jsou dány ústavními principy, jeţ upravují základní procesní zásady. Jinými slovy řečeno, pokud si strany dohodou procesní postup, a ten je v souladu s ústavními normami zaručujícími rovnost stran, zákonnost projednávání případu atd., je nutno takový konsensus respektovat, protoţe jinak by byl narušen jeden z podstatných rysů rozhodčího řízení, kterým je procesní neutralita. Ta vyjadřuje relativní 113 nezávislost arbitráţe na procesních řádech daného státu, coţ nabývá významu zejména v mezinárodní arbitráţi, kde by bylo silnou překáţkou, kdyby se strany musely podřizovat procesním pravidlům místa sudiště. Proto si strany v mezinárodních sporech volí buď třetí stát, aby ţádná ze stran nebyla zvýhodněna anebo, a to je častější případ, odkazují na pravidla vytvořená speciálně pro arbitráţ, jeţ nejsou vnitrostátními právními předpisy. Typicky se jedná o pravidla komise UNCITRAL pro arbitráţ ad hoc z roku Co se týče procesního postupu, je potřeba důrazně odlišovat rozhodčí řízení ad hoc a řízení před stálými rozhodčími soudy. Stále rozhodčí soudy mají své procesní řády, které jsou pro strany závazné, pokud se nedohodnou jinak, ovšem rozhodčí řízení ad hoc nemá svůj řád, který by byl podpůrně aplikován vţdy při chybějící dohodě stran. 114 To znamená, ţe stálé rozhodčí soudnictví poskytuje v tomto ohledu větší právní jistotu a předvídatelnost. Distinkce spatřuji také v rozlišení vnitrostátní a mezinárodní arbitráţe. Já se ovšem v následujícím výkladu budu zabývat vnitrostátním rozhodčím řízením, přičemţ se zaměřím na jeho standardní průběh z procesního hlediska a jeho další moţné varianty. Mezinárodní arbitráţ bude zmiňována spíše okrajově. 111 MOTHEJZÍKOVÁ, J., STEINER, V. a kol. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2006, str LEW, D. M Julian, MISTELIS, A. Loukas, KRÖLL, Stefan. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International str Relativní, protoţe se nelze odprostit od principu legis fori zejména při realizaci pomocné, či kontrolní funkce soudů, případně při výkonu rozhodčího nálezu. 114 Je zde nutno připomenout, ţe výše zmíněná rozhodčí centra si zveřejňují své procesní řády, coţ je přibliţuje stálým rozhodčím soudům, ale v ţádném případě je nelze za ně povaţovat (viz výklad výše). 41

42 2.2. Zahájení rozhodčího řízení Okamţik zahájení rozhodčího řízení je důleţitý z hlediska jeho hmotně i procesněprávních účinků (o těch bude pojednáno v následující kapitole). Proto pokládám za nutné se zabývat otázkou, kdy nastává moment zahájení řízení. Se zahájením arbitráţe je přirozeně spojena i otázka, jakým způsobem je moţné ji relevantním způsobem zahájit. Zde se tedy budu zaobírat náleţitostmi rozhodčí ţaloby, která by měla vykazovat určité speciality vyplývající z povahy arbitráţe, dále vadnými podáními a problémy spojenými s nastíněnými oblastmi. Právní úpravu nalezneme v ustanovení 14 ZoRŘ. Jedná se o relativně kusou úpravu. Relativně, protoţe ji shledávám jako dostatečnou, ovšem je třeba na některé situace přiměřeně aplikovat OSŘ ve smyslu ustanovení 30 ZoRŘ. Tím mám na mysli zejména základní náleţitosti rozhodčí ţaloby a odstraňování případných vad. Naráţíme na jeden z případů, kdy se nevyhneme aplikaci OSŘ, který je jinak nutno v rozhodčím řízení pouţívat s velkou obezřetností. 115 Poměrně podrobnější úpravu týkající se zahájení řízení a úkonů s tím bezprostředně souvisejících obsahuje řád pro vnitrostátní spory RS HK AK, který ve svém ustanovení 16 an. upravuje danou problematiku, přičemţ stanoví i výše zmíněné náleţitosti rozhodčí ţaloby a postup při odstraňování vad. Také Mezinárodní rozhodčí soud při mezinárodní obchodní komoře 116 zahájení řízení řeší v čl. 4 svého řádu. Obecně se tedy dá konstatovat, ţe pokud si strany zvolí stálý rozhodčí soud (a tím tedy volí i průběh rozhodčího řízení dle daného řádu, pokud si neujednají něco jiného, coţ je ovšem v praxi spíše výjimečný případ), bude pro ně vodítkem při snaze dodrţet např. náleţitosti rozhodčí ţaloby řád daného stálého rozhodčího soudu. Ovšem v případě rozhodčího řízení ad hoc je vzhledem k absenci podrobnější úpravy v ZoRŘ nutno sáhnout po OSŘ a případně dodrţet dohodu stran ohledně těchto záleţitostí. Je však nutno dodat, ţe pokud se osoba při sepisování rozhodčí ţaloby v řízení ad hoc bude řídit při absenci dohody stran ohledně této otázky přiměřeně některým z výše uvedených řádů, určitě to nebude na škodu, ba naopak. 115 Ustanovení 30 ZoRŘ bylo a je předmětem mnoha odborných diskusí a také rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR (Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 20 Cdo 1612/2006). Sporným byl a dle mého názoru stále můţe být zejména zákonodárcem pouţitý neurčitý právní pojem přiměřeně, i kdyţ je vysvětlen (ovšem velmi vágně) v legislativních pravidlech vlády v čl. 41 jako volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy. Tato problematika bude dále rozebírána v souvislosti s kapitolami pojednávajícími o moţnostech zrušení rozhodčího nálezu. 116 Tento rozhodčí soud obecně známý jako International Court of Arbitration je patrně nejznámějším a nejvýznamnějším stálým rozhodčím soudem světového měřítka. Trendy, které se zavádějí v jeho rozhodovací praxi, jsou většinou vodítkem pro národní stálé rozhodčí soudy a RS HK AK v tomto směru není výjimkou. 42

43 Vymezil jsem tedy základní právní úpravu stěţejní pro problematiku zahájení rozhodčího řízení, nyní učiním výčet základních náleţitostí, které by měla rozhodčí ţaloba obsahovat, dále stanovím okamţik zahájení a na závěr kapitoly zmíním moţnosti odstraňování vad. Rozhodčí ţaloba se podává zásadně v písemné podobě. Její náleţitosti se dají rozdělit na dvě základní skupiny, a to na ty, které jsou společné s návrhem na zahájení klasického občanského soudního řízení a dále na speciální, jeţ plynou z povahy arbitráţe. Do první skupiny patří: - označení rozhodčího soudu, případně rozhodce - označení věci, o kterou v řízení půjde, a to nejlépe podle právního důvodu ţaloby - návrh rozhodnutí, tedy ţalobní petit - podpis ţalobce - datum - přesné označení účastníků, případně jejich zástupců - vylíčení rozhodujících skutečností - označení důkazů na podporu svých tvrzení Do druhé skupiny lze zařadit: - vymezení důvodu zaloţení pravomoci rozhodců či stálého rozhodčího soudu danou věc projednat a rozhodnout - místo řízení, nebylo-li stranami dohodnuto jiţ před tím nebo mají strany zájem na jiném místě řízení neţ je sídlo rozhodčího soudu - vymezení dosud jmenovaných rozhodců kaţdou stranou, případně skutečnost, ţe rozhodci ještě jmenováni nebyli, mají být jmenováni např. předsedou stálého rozhodčího soudu nebo některou ze stran řízení - vymezení postupu v řízení např. ohledně dokazování, byla-li taková dohoda mezi stranami uzavřena - další náleţitosti stanovené konkrétním řádem stálého rozhodčího soudu nebo dohodou stran (např. doklad o zaplacení poplatku za rozhodčí řízení nebo vymezení hodnoty sporu) Co se týče druhé skupiny náleţitostí, je třeba upozornit, ţe ty nejsou všeobecně obligatorní a vţdy bude záleţet na okolnostech konkrétního případu, co je třeba vymezit a co ne. Ovšem specifické postavení zde má vymezení důvodu zaloţení pravomoci, a to vzhledem 43

44 k moţnosti posouzení rozhodců své pravomoci. V souladu se ZoRŘ si totiţ rozhodci otázku své pravomoci posuzují sami (tzv. kompentenz-kompentenz) a asi těţko si ji bude moci rozhodce posoudit, pokud ţalobce neuvede důvod zaloţení takové pravomoci (např. rozhodčí doloţku v dané smlouvě mezi stranami řízení). Absence vymezení pravomoci rozhodce v ţalobě by měla vést rozhodce k tomu, aby vyzval ţalobce k prokázání této skutečnosti. Jiný postup by podle mého názoru nebyl optimální. V praxi se totiţ stávají případy, kdy je zaslána ţaloba rozhodci bez vymezení důvodu zaloţení jeho pravomoci, a ten aniţ by zkoumal blíţe svou pravomoc, zašle ţalobu spolu s výzvou k vyjádření druhé straně. Ta, ačkoliv nebyla uzavřena rozhodčí doloţka ani nebyla jinak zaloţena pravomoc rozhodců, se k ţalobě vyjádří (zejména protoţe neví o moţnosti namítat nedostatek pravomoci), a tím jakoby konkludentně souhlasí s rozhodčím řízením. Otázka takového konkludentního souhlasu je více neţ problematická, a to zejména vzhledem k ustanovení 3 ZoRŘ, které stanoví povinnost písemné formy rozhodčí smlouvy. Nicméně např. 1 odst. 2 písm. b) řádu RS HK AK pro vnitrostátní spory umoţňuje, aby pravomoc rozhodců byla zaloţena z písemných projevů vůle stran v zahájeném rozhodčím řízení, ze kterých je patrná nepochybná vůle podřídit se pravomoci Rozhodčího soudu. Tady je moţné shledat určitý rozpor. Dle mého názoru je tedy moţné zaloţit pravomoc rozhodců jinak neţ písemně pouze v případě stálých rozhodčích soudů, které to umoţňují prostřednictvím svých řádů. U rozhodčího řízení ad hoc takový postup moţný není. Proto se domnívám, ţe pokud ţaloba neobsahuje důvod zaloţení pravomoci, měl by rozhodce vyzvat ţalobce k nápravě této skutečnosti, jinak by se vystavoval neúměrnému riziku námitce nedostatku pravomoci, případně by to mohl následně být důvod pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v ustanovení 31 písm. b) ZoRŘ. 117 Určitou zajímavostí se zdá být, ţe pro advokáty, kteří sepisují rozhodčí ţaloby, můţe být z hlediska přiznání jejich nákladů důleţitá kvalita sepsání ţaloby. Existují dva základní právní předpisy určující odměňování advokátů za jejich právní sluţby, přičemţ vyhláška č. 177/1996 Sb. 118 stanoví všeobecně odměny za poskytování právních sluţeb a vyhláška č. 484/2000 Sb. 119 stanoví náhradu nákladů v občanském soudním řízení a sazby v ní uvedené jsou vyšší, to znamená pro advokáty výhodnější. Ovšem rozhodčí řízení není 117 Tento závěr není teorií přijímán jednoznačně. Problém tkví zejména v povinnosti namítat nedostatek pravomoci nejpozději při prvním úkonu ve věci a ve skutečnosti, ţe rozhodci nejsou povinni poučit účastníky řízení a o moţnosti namítat nedostatek pravomoci. Podrobněji je o této otázce pojednáno v kapitole týkající se zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v ustanovení 31 písm. b) ZoRŘ. 118 Vyhláška č. 177/1996 Sb. Ministerstva spravedlnosti, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních sluţeb (advokátní tarif). 119 Vyhláška č. 484/2000 Sb. Ministerstva spravedlnosti, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. 44

45 občanské soudní řízení ve smyslu této vyhlášky, i kdyţ se názory rozhodců na tuto otázku značně liší. Proto jsou rozhodci, kteří zásadně přiznávají odměnu advokátům pouze na základě prvně jmenované vyhlášky, ale nalezneme i takové, kteří přiznají náklady vyplývající z vyhlášky č. 484/2000 Sb. Setkal jsem se ovšem i s názorem ryze praktickým, který nelze relevantně právně odůvodnit, ovšem v praxi se objevuje, a sice ţe pokud je rozhodčí ţaloba napsána kvalitně (tj. rozhodce s ní lidově řečeno nemá mnoho práce nemusí např. sloţitě přepočítávat příslušenství pohledávky, vyzývat k odstranění vad atd.) a advokát poţaduje odměnu dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., tak mu ji rozhodce přizná. Ovšem pokud ţaloba nedosahuje výše zmíněných kvalit, rozhodce přizná pouze odměnu dle prvně jmenované vyhlášky, i kdyţ je poţadována odměna vyšší dle vyhlášky druhé. Uvedený postup je umoţněn legislativní mezerou nebo lépe řečeno nedostatkem, který by de lege ferenda měl být zákonodárcem jednoznačně vyřešen. Sepsaná ţaloba se doručí stálému rozhodčímu soudu, případně předsedajícímu nebo jinému jmenovanému rozhodci dle ustanovení 14 odst. 1 a 2 ZoRŘ. Tímto dnem je rozhodčí řízení zahájeno, přičemţ subjekt, jemuţ byla ţaloba doručena, je povinen na ni vyznačit den doručení. Vyznačení má velký význam pro účinky podání rozhodčí ţaloby. Okamţik zahájení řízení takto stanovený ZoRŘ je totoţný s okamţikem zahájení řízení podle řádu pro vnitrostátní spory RS HK AK i podle řádu Mezinárodního rozhodčího soudu při mezinárodní obchodní komoře. Odlišně je však situace řešena ve Vzorovém zákoně komise UNCITRAL 120, kde čl. 21 stanoví, ţe pokud se strany nedohodnou jinak, je rozhodčí řízení zahájeno dnem, kdy je ţaloba adresovaná rozhodčímu soudu doručena ţalovanému. 121 Český zákonodárce ovšem tuto verzi nepřijal. Co se týče případných vad podání, je nutno postupovat v řízení ad hoc dle případné dohody stran. Není-li taková dohoda, postupuje se přiměřeně podle ustanovení 43 OSŘ. Řád pro vnitrostátní spory RS HK AK řeší situaci podobně s drobným rozdílem v tom smyslu, ţe pokud má podání vady, účastník je vyzván k jejich opravení, ale pokud bez opravy trvá na projednání věci, tak se věc projedná, jestliţe to povaha vady ţaloby připouští. Jinak bude řízení zastaveno. 120 UNCITRAL Model law on International commercial arbitration (1985) 121 V mezinárodní obchodní arbitráţi je tedy nutné sledovat, kdy nastává okamţik zahájení řízení, protoţe zejména země prosazující anglosaský právní systém následují Vzorový zákon a spojují okamţik zahájení řízení primárně s dohodou stran, čili strany si mohou dohodnout, ţe řízení bude zahájeno např. tehdy, aţ bude ţalovanému doručeno tzv. oznámení o zahájení o rozhodčího řízení ( Notice of Arbitration ). Blíţe k této problematice např. TWEEDDALE, A.,TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: International and English law and practice.oxford: Oxford University Press, 2007, str

46 Pokud bych měl shrnout postup při zahájení rozhodčího řízení, učiním tak následovně. Rozhodčí ţaloba, která by měla mít stanovené náleţitosti (viz výklad výše) je doručena stálému rozhodčímu soudu, jehoţ předseda jmenuje rozhodce pro danou věc, nebo ji předá rozhodcům jiţ jmenovaným stranami sporu. U ad hoc rozhodčího řízení se ţaloba doručuje předsedajícímu rozhodci, případně jinému jmenovanému rozhodci. 122 Den doručení těmto subjektům je povaţován za den zahájení rozhodčího řízení, a to i v případě odstraňování případných vad ţaloby. Na ţalobu se vyznačí den jejího doručení, resp. den zahájení rozhodčího řízení a s tímto dnem jsou spojeny účinky zahájení arbitráţe Účinky zahájení řízení Jak jsem popsal v předcházející kapitole, s okamţikem zahájení arbitráţe jsou spojeny závaţné následky, které souhrnně nazýváme účinky zahájení řízení. Obecně jsou děleny na hmotněprávní a procesněprávní. Jednolitou či komplexní právní úpravu účinků zahájení řízení bychom hledali stěţí, proto musíme útrţkovitě kompilovat různá ustanovení ZoRŘ a OSŘ, případně jiných zákonů jako např. obchodního zákoníku. ZoRŘ přitom obecně stanoví, ţe podání ţaloby má tytéţ právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána ţaloba u soudu. Jak uvádí Rozehnalová, tak mezi procesní účinky patří především povinnost rozhodce zkoumat procesní podmínky nutné k tomu, aby mohlo proběhnout rozhodčí řízení a aby mohlo být rozhodnuto ve věci, přičemţ uvádí zejména povinnost zkoumat: - pravomoc rozhodce či rozhodčího soudu - řádné ustanovení rozhodců - splnění předepsaného způsobu podání a předepsaných náleţitostí - způsobilost ţalobce i ţalovaného být účastníkem řízení - procesní způsobilost účastníků - prokázání plné moci zástupce - neexistence překáţky věci rozsouzené, tj. rei iudicatae - neexistence překáţky věci zahájené, tedy litispendence Právě posledně uvedená překáţka litispendence můţe nastat ve dvou případech, a to jednak tehdy, pokud by bylo řízení zahájeno před více rozhodčími soudy anebo je řízení 122 Otázka jmenování rozhodce je řešena v ustanovení 5 ZoRŘ. Otázky s tím spojené, zejména tzv. receptum arbitrii nebo moţnost vzdání se funkce rozhodce nejsou předmětem této práce, není však moţné je při zahájení rozhodčího řízení opomíjet a je třeba je mít na zřeteli. K těmto otázkám blíţe např. BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2004, str

47 zahájeno před soudem obecným i rozhodčím. 123 Situace uvedená na druhém místě je v praxi častější a její řešení není nijak komplikované zejména proto, ţe na ni zákonodárce výslovně pamatuje, a to v ustanovení 106 OSŘ. Prvně jmenovaná situace ovšem řešena není, a to ani zákonem, ani pramenem mezinárodního práva. Určitě se nebude jednat o časté případy, nicméně vyloučit je nelze, a proto by bylo vhodné problém vyřešit, a to dle mého názoru zejména prostřednictvím pramene mezinárodního, případně komunitárního práva, poněvadţ pokud uţ taková situace nastane, bude se ve valné většině jednat o spor s mezinárodním prvkem (samozřejmě nemůţeme vyloučit ani stejnou situaci ve vnitrostátní arbitráţi). Domnívám se, ţe při současné absentující úpravě by bylo tento stav zapotřebí řešit především zkoumáním skutečné vůle stran sporu a pokud by tato cesta nevedla k výsledku, tak pomocí interpretačních pravidel. Naráţím na jiţ výše prezentovaný pohled, kdy je nutné rozhodčí doloţku, případně smlouvu hodnotit dle hmotněprávních ustanovení o právních úkonech a zkoumala by se tedy vůle, u kterého rozhodčího soudu či rozhodce mělo skutečně dle vůle stran rozhodčí řízení proběhnout. Pokud by v obou řízeních byl vydán rozhodčí nález, nepochybně by bylo třeba minimálně jeden zrušit, a to právě na základě skutečností, které by byly zjištěny zkoumáním skutečné vůle stran. 124 Pokud by nálezy či nálezy zrušeny nebyly, nebylo by moţné je vykonat. Co se týče hmotněprávních účinků, jedná se především o stavení promlčecích, případně prekluzivních lhůt. Ve vnitrostátních sporech nejsou poměry aţ tak komplikované. Problém můţe nastat pouze v souvislosti se skutečností, kdy skutečně podání k rozhodčímu soudu či rozhodci promlčecí nebo prekluzivní lhůtu staví, jinými slovy zda je třeba, aby rozhodce měl skutečnou pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu nebo zda postačí podání k rozhodci i v případě, kdy tento nemá pravomoc k dané věci. Bělohlávek řeší situaci ve prospěch druhé varianty a domnívám se, ţe toto řešení je správné. 125 Za důleţité povaţuji vyhodnotit, zda se na daný právní vztah aplikuje ve vztahu k promlčení obchodní nebo občanský zákoník. Jednak jsou zde rozdíly v délce promlčecí lhůty, úpravy uznání dluhu a některé další diference jako např. právní úprava ustanovení 408 ObchZ, která se na ryze občanskoprávní vztahy nepouţije. Co se týče mezinárodní arbitráţe, je zde třeba ve vztahu 123 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str Oba nálezy by mohly být zrušeny např. za situace, kdy by rozhodčí doloţka či smlouva byla formulována zmatečně a neurčitě, coţ by vedlo k závěru, ţe je neplatná, tudíţ nebyla uzavřena platná rozhodčí smlouva, coţ by byl důvod pro zrušení obou případně vydaných rozhodčích nálezů. Je ovšem zapotřebí si uvědomit, ţe neplatnost rozhodčí smlouvy by musela býti v těchto řízeních jiţ být namítána nejpozději při prvním úkonu ve věci, protoţe to je předpoklad uplatnění důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dle 31 písm. b). 125 Blíţe op. cit. sub. 122, str

48 k promlčení aplikovat přednostně to právo, které si zvolí strany, při absenci takové dohody je třeba uţít na vztahy v rámci Evropské unie tzv. nařízení Řím I 126, na ostatní vztahy se bude vztahovat ustanovení 13 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním 127. Existují ovšem právní řády, kde otázka promlčení spadá do práva procesního, jako je tomu např. ve Velké Británii. V tom okamţiku nelze pouţít komunitární, resp. kolizněprávní kritéria, ale nastupuje zásada lex arbitri. To znamená, ţe např. v případě konání arbitráţe ve Velké Británii, i kdyţ rozhodné právo bude např. norské, se na úpravu promlčení bude vztahovat právo britské, protoţe je součástí práva procesního Průběh rozhodčího řízení a jeho problematické aspekty Průběh rozhodčího řízení je jednou ze základních odlišností od řízení soudního a také jeden z podstatných argumentů, proč je arbitráţ volena jako způsob vyřešení daného sporu. Jak jsem jiţ naznačil výše, jsou to především strany řízení, které určují, jak bude probíhat jejich spor, ovšem je třeba si uvědomit, ţe s touto volností je spojena i větší míra jejich odpovědnosti a bdělosti. Výše jsem vymezil, jak lze ze zákona vyvodit moţnosti průběhu, v praxi to tedy znamená vybrat si jednu z následujících moţností, kdy si účastníci volí, čím se bude řídit průběh jejich arbitráţe: - strany odkáţou na řád stálého rozhodčího soudu strany odkáţou na některý institucionalizovaný rozhodčí soud v zahraničí (např. výše zmíněný International Court of Arbitration) - strany odkáţou na některá známá pravidla pro rozhodčí řízení ad hoc (typicky se bude jednat o Pravidla UNCITRAL pro mezinárodní rozhodčí řízení ad hoc z roku 1976) - strany si dohodnou svoje zvláštní pravidla buď pro skupinu určitých sporů (např. ze smluv o dílo mezi obchodními partnery) nebo pro jednotlivý případ Jak vidíme, varianty průběhu jsou různorodé. Navíc je nutno pamatovat na ustanovení 30 ZoRŘ, tj. ono přiměřené pouţití OSŘ. Dostáváme se tedy do situace, kdy musíme brát v úvahu ZORŘ, dále OSŘ a samozřejmě také řád daného soudu, případně pravidla zvolená 126 Nařízení Evropského parlamentu a rady č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy 127 Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním 128 Na řád stálého rozhodčího soudu lze odkázat a řídit se jím i v případě ad hoc rozhodčího řízení, coţ se zdá jako praktické řešení a v reálu tento postup není výjimkou. 48

49 stranami. Je tedy celkem logické, ţe vznikají potíţe, co jak a kdy v dané situaci uţít tak, aby byl naplněn účel rozhodčího řízení při neporušení jeho podstaty a základních zásad a aby zároveň existovaly alespoň minimální záruky řádného procesu. Při dohodě stran 129 o postupu řízení vzniká otázka, do jaké míry je rozhodce vázán ujednáním stran. Odpověď zní, ţe dohoda nesmí odporovat jednak základním zásadám a principům, na kterých je rozhodčí řízení postaveno, dále nesmí být v rozporu s kogentními normami ZoRŘ (např. ţe by si strany domluvili novou formu rozhodnutí např. rozhodčí směnečný rozkaz) a samozřejmě nesmí být stranami dohodnut postup, který by byl v rozporu se základními zárukami řádného procesu. V případě, ţe by účastníci řízení smluvili postup narušující tyto prerogativy, nebyl by jimi rozhodce vázán. Můţeme narazit na celou řadu sporných situací, z nichţ některé jsou řešeny judikaturou, některé jsou předmětem doktrinárních diskusí. Já se nyní pokusím rozklíčovat některé problematické aspekty týkající se průběhu rozhodčího řízení, přičemţ výklad je rozdělen do pěti základních oblastí, které jsou nedílnou součástí kaţdého rozhodčího řízení. Postupně se budu věnovat otázce doručování, dokazování, poučovací povinnosti rozhodců, koncentrace a konečně ukončení rozhodčího řízení, přičemţ avizuji, ţe předmětem mého zájmu jsou zejména problematické aspekty těchto institutů, vzhledem k předmětu a rozsahu práce není moţné podat kompletní výklad k daným problémům Doručování Doručování je oblastí, kterou ZoRŘ výslovně neřeší. Jedná se o institut, kterému kaţdý rozhodce musí věnovat odpovídající pozornost, poněvadţ účastníci musí mít moţnost bránit svá práva, přičemţ, aby tak mohli činit, musí se dozvědět, ţe jejich práva jsou ohroţena, a to se děje právě prostřednictvím doručování. V případě stálých nebo institucionalizovaných rozhodčích soudů bývá doručování obvykle řešeno v řádech 130, ovšem u ad hoc rozhodčího řízení se při absenci dohody stran přistupuje k analogickému uţití OSŘ a jeho odpovídajících ustanovení o doručování. Samozřejmě i s analogickou aplikací OSŘ je nutno spojovat určité rozdíly související s povahou rozhodců, to znamená, ţe např. rozhodci můţou doručovat i prostřednictvím jiných subjektů neţ uvádí OSŘ a neţ pouţívají soudci, naopak ale nemůţou pouţít např. soudní doručovatele. Stěţejním rozhodnutím řešícím 129 Jenom podotýkám, ţe ona dohoda stran o postupu řízení, případně i to, ţe se budou řídit některými jinými pravidly, na která odkáţí, musí být rozhodcům známa před jejich receptum arbitri, aby se mohly relevantně rozhodnout, zda funkci přijmou. 130 Srovnej např. ustanovení 9 řádu pro vnitrostátní spory RS HK AK. 49

50 problematiku doručování v rozhodčím řízení, je usnesení Nejvyššího soudu 131, které mimo jiné vymezilo hranice moţností dohody stran, případně postupu rozhodců ohledně doručování. Stanovilo totiţ, ţe doručování písemností zásadně patří do oblasti, kterou si strany mohou upravit svým způsobem nebo o které mohou rozhodci rozhodovat v souladu s ustanovením 19 odst. 2 ZoRŘ, ovšem doručování rozhodčího nálezu sem nepatří a jako takové je ho třeba doručit dle ustanovení OSŘ o doručování rozhodnutí. Obecně lze shrnout, ţe doručování se nemusí nutně řídit OSŘ s výjimkou doručování rozhodčího nálezu. Důvod takového přístupu lze vyvozovat z důsledků doručení rozhodčího nálezu, tj. doručený rozhodčí nález je v drtivé většině zároveň pravomocný a vykonatelný. Jedná se tedy o velmi závaţné účinky a Nejvyšší soud neponechal stanovení onoho okamţiku na vůli stran nebo rozhodců. Strany si tedy mohou dohodnout, na jaké adresy a jakým způsobem bude doručováno, kdy nastává fikce, přičemţ taková dohoda bude pro rozhodce závazná, ovšem nikoli u rozhodčího nálezu. Není-li taková dohoda, je tato otázka v rukou rozhodce, který doručuje způsobem, který uzná za vhodný, přičemţ ovšem musí dbát zejména dodrţení zásady uvedené v ustanovení 18 ZoRŘ. V případě, ţe se nedaří doručovat, přichází v úvahu několik variant řešení. Např. RS HK AK obsahuje ve svém řádu ustanovení, které umoţňuje ustanovit opatrovníka k přijímání písemností v případě, ţe se nedaří doručit na poslední známou adresu a účastník nemá zástupce ani zmocněnce pro přijímání písemností. Je také moţné vyuţít pomocné funkce soudu ve smyslu ustanovení 20 odst. 2 ZoRŘ, a to hlavně v případech, kdy rozhodci neznají adresu účastníka a z procesní opatrnosti ji zjišťují, ačkoli k tomu nejsou povinni a zároveň nejsou schopni ji zjistit samo kvůli nedostatku jejich donucovací pravomoci. To je určitě nejlepší varianta z pohledu jistoty rozhodce, ţe neporušil zásadu rovnosti stran v řízení a ţe umoţnil stranám řízení bránit svá práva. V praxi je ovšem tato pomoc vyuţívána velmi sporadicky, přestoţe nedostatky v doručování bývají jedním z nejčastějších důvodů zrušení rozhodčích nálezů. Při doručování musí rozhodci pamatovat na skutečnost, ţe rozhodčí řízení je neveřejné, proto ani při pokusech o náhradní doručení nesmí o obsahu daného úkonu informovat třetí osoby, které nejsou účastníky řízení, totéţ však platí pro soud, který při realizaci výše uvedené pomocné funkce nemůţe pouţít doručování veřejnou vyhláškou, případně vyvěšením na úřední desce. 132 Občanský soudní řád ovšem od 131 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 20 Cdo 1612/ BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2004, str

51 doby vydání výše uvedeného rozhodnutí prošlo významnou novelizací 133, která se mimo jiné dotkla významným způsobem úpravy doručování. Zejména z důvodu urychlení průběhu občanského soudního řízení byla výrazně posílena fikce doručení. Otázkou ovšem je, zda tato legislativní změna má výraznější vliv i na doručování v rozhodčím řízení, zejména tedy rozhodčích nálezů. Ţíla 134 celou věc staví do roviny, kdy tato novela se přirozeně dotkne i rozhodčího řízení, zejména co se týče daleko širší moţnosti vyuţití institutu fikce doručení, a to i u rozhodčího nálezu. Jinými slovy lze se plně ztotoţnit s jeho závěry, ţe novela výrazně ovlivní doručování i v oblasti arbitráţe prostřednictvím analogické aplikace OSŘ, jeţ je umoţněna ustanovením 30 ZoRŘ. A však výše zmíněný závěr Nejvyššího soudu týkající se nemoţnosti jiné úpravy doručování rozhodčích nálezů neţ je v OSŘ, novou právní úpravou ovlivněn není. Na závěr k této problematice bych pouze dodal, ţe rozhodci doručují na adresu, kterou strana naposledy uvedla (např. v rozhodčí smlouvě, vyrozumění o zástupci apod.), rozhodce není ani povinen zjišťovat adresu protistrany, to leţí na bedrech ţalobce. Není taktéţ povinností rozhodce pátrat po jiné adrese, pokud se strany dohodly, ţe doručováno bude na dané adresy a na tyto adresy se nedaří doručovat. V takovém případě je na straně, která se vyskytuje na jiné adrese, aby na tuto skutečnost rozhodce upozornila, jinak se nemůţe dovolávat neúčinnosti doručení, i kdyby adresa jejího pobytu odlišná od dohody stran, byla adresou uvedenou v informačním systému veřejné správy o evidenci obyvatel. Rozhodci totiţ nemají donucovací pravomoc a není jim umoţněno čerpat údaje z tohoto systému. Stejně tak není povinností rozhodce pokoušet se o náhradní doručení, i kdyţ v praxi se tak většinou z opatrnosti činí Dokazování Dokazování v rozhodčím řízení se obecně dá vymezit jako postup, na základě kterého si rozhodci osvětlují skutečnosti rozhodné pro vydání rozhodčího nálezu. Na počátku je třeba poukázat na fakt, ţe rozhodci nejsou státními orgány, ani orgány veřejné moci. 135 Nemají tedy donucující pravomoc, coţ se projevuje zejména v oblasti dokazování. To je upraveno v ustanovení 20 ZoRŘ a obsahuje příkladmý výčet důkazních prostředků, přičemţ ty lze 133 Zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony 134 ŢÍLA, Michal. Doručování rozhodčích nálezů po novele OSŘ, náhradní doručení a posouzení neúčinnosti doručení rozhodčího nálezu. Bulletin advokacie, 2009, č. 12, str Srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 174/2002 nebo Usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/08. Tato problematika byla s odkazem na uvedená rozhodnutí rozebrána v předchozích kapitolách. 51

52 provést pouze na základě dobrovolnosti, rozhodce tedy nemůţe např. předvést svědka. Demonstrativní výčet důkazních prostředků tedy otevírá moţnost pouţít i jakýkoli jiný důkaz, který můţe přispět k získání potřebných informací. Rozhodčí řízení, které by mělo být zaloţené na rozsáhlém dokazování spočívajícím např. na svědeckých výpovědích nebo získávání údajů od státních orgánů, by těţko plnilo svůj účel, a to právě kvůli chybějícím donucovacím moţnostem rozhodců. Neexistuje zde povinnost svědka vypovídat, neexistuje ani ediční povinnost státních a jiných orgánů. A rozhodci v případě, ţe se např. nedostaví svědek, kterého měl zajistit daný účastník, nemůţou rozhodnout, ţe takový účastník neunesl důkazní břemeno. 136 Proto pokud tyto subjekty nebudou spolupracovat dobrovolně, má rozhodce moţnost provést takový důkaz prostřednictvím soudu příslušnému dle ustanovení 42 odst. 1 ZoRŘ. Náklady na dokazování hradí rozhodci, resp. stálý rozhodčí soud, přičemţ ty budou samozřejmě nahrazeny účastníky řízení. Takový postup ovšem není v praxi častý a není příliš těţké přijít na důvody. Znamená to totiţ automaticky prodlouţení řízení a zvýšení jeho nákladů. Bělohlávek 137 upozorňuje na zajímavý problém související s prováděním dokazování, a to na oprávnění / povinnost soudu zkoumat při plnění této pomocné funkce platnost rozhodčí smlouvy. Dochází k závěru, ţe soud takové oprávnění ani povinnost nemá, s výjimkou zjevné neplatnosti, přičemţ postačí osvědčení existence rozhodčí smlouvy, případně také potvrzení faktu zahájení řízení. Já se s tímto názorem zcela jednoznačně neztotoţňuji. Dovedu si totiţ představit situaci, kdy strana od počátku řízení namítá neplatnost rozhodčí smlouvy a v případě provádění určitého důkazu soudem na tuto skutečnost upozorní. Soud by podle mého názoru měl danou námitku prozkoumat a v případě shledání neplatnosti rozhodčí smlouvy daný důkaz neprovést. Předešlo by se tak časově nesporně delšímu procesu, tj. neţ by se vydal rozhodčí nález a následně by bylo nutné podávat ţalobu na zrušení rozhodčího nálezu. ZoRŘ ve svém ustanovení 20 odst. 2 totiţ stanoví, ţe soud je povinen doţádání vyhovět, nejedná-li se o procesní úkon podle zákona nepřípustný. Provedení důkazu v řízení podle neplatné rozhodčí smlouvy dle mého názoru lze vztáhnout na případy vymezené v tomto ustanovení. Co se týče výpovědí svědků v rozhodčím řízení, odkazuji na kapitolu pojednávající o výhodách a nevýhodách rozhodčího řízení. Zopakuji jen, ţe arbitráţ, která by měla být zaloţena na svědeckých výpovědích je minimálně velmi komplikovaná. Dokazování obecně můţe probíhat pouze písemně nebo klasicky při ústním jednání, o kterém se buď na základě řádu stálého rozhodčího, nebo institucionálního rozhodčího řízení 136 KLEIN, B., DOLEČEK, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, a.s. 2007, str Op. cit. sub. 132, str

53 pořizuje protokol. V ad hoc řízeních povinnost vést protokoly můţe vyplývat pouze z dohody stran, jinak obecně rozhodce tuto povinnost nemá, nicméně je vhodné jednání protokolovat. V praxi se v současné době velmi často objevují doloţky, které předem vylučují ústní jednání a stanoví, ţe rozhodčí řízení bude probíhat zásadně v písemné formě. 138 Tyto doloţky jsou dle mého názoru problematické. Pokud je totiţ rozhodčí doloţka, případně smlouva sjednána ještě před vznikem sporu, zbavují se strany ústního jednání, aniţ by dopředu mohly vědět a předpokládat, zda nebude např. potřeba výslech svědka nebo znalce. Rozhodci nicméně i v těchto případech v praxi ústní jednání nařídí, vyvstane-li jeho potřeba. Ovšem není takový postup v rozporu s ustanovením 19 odst. 1 věta první? Domnívám se, ţe ano, a to tehdy, pokud by nenařízení ústního jednání neznamenalo omezení procesních práv účastníků. Mám za to, ţe taková doloţka představuje omezení plné příleţitosti k uplatnění jejich práv, tedy rozpor s ustanovením 18 ZoRŘ. Dovedu si totiţ snadno představit situaci, kdy je sjednána výše uvedená doloţka, následně během řízení bude moţno určitou rozhodující skutečnost prokázat pouze svědeckou výpovědí, strana poţádá o ústní jednání, ale rozhodce jí nevyhoví s odkazem na ujednání, které tento účastník sám podepsal. V takovém případě zastávám pohled, ţe nález vydaný v takové věci by měl být zrušen z důvodu uvedeného v ustanovení 31 písm. e). Zákonná úprava je v tomto ohledu nedůsledná, coţ je v praxi zhojeno praxí rozhodců, kteří v případě potřeby jednání nařizují i v rozporu s rozhodčími doloţkami. I kdyţ lze s tímto postupem jenom souhlasit, nelze na to spoléhat. Platí nepsaná zásada, ţe dokazování v řízení před soudem má zásadně probíhat při ústním jednání (samozřejmě existují výjimky viz např. platební rozkaz). Zde se ho strany předem zbavují, aniţ by dopředu mohly předpokládat sled událostí. Otázku doloţek zbavujících strany moţnosti ústního jednání řešil i Nejvyšší soud, i kdyţ ne přímo v souvislosti s výše uvedenou situací. Stanovil, ţe Dohodnou-li se strany sporu, že rozhodčí senát rozhodne spor bez ústního jednání pouze na základě písemností, znamená takový postup, že se strany zřekly pouze ústního jednání, nemůže to však znamenat, že by strany mohly omezit svá procesní práva ve smyslu nemožnosti navrhnout další důkazy, případně požadavky na jejich provedení, neboť opačný postup by byl porušením práva na spravedlivý proces. 139 Z toho je třeba vyvodit, ţe mělo-li by zřeknutí se ústního jednání ještě před vznikem sporu znamenat omezení procesních práv účastníků, je třeba jej kaţdopádně nařídit. To ovšem ze současné zákonné úpravy jednoznačně neplyne. Elegantně je tato záleţitost řešena ve vzorovém zákoně komise 138 Uvedená praxe neplatí pro rozhodčí řízení vedené u RS HK AK, kde je písemné řízení spíše výjimkou. 139 Rozsudek Nevyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 32 Cdo 1201/

54 UNCITRAL, který stanoví, ţe v případě vyloučení ústního jednání stranami řízení jej rozhodce musí i přesto nařídit, poţádá-li o to alespoň jedna strana řízení. 140 I kdyţ tento problém není řešen odbornou literaturou a přímo ani judikaturou, povaţuji za důleţité jej zmínit právě vzhledem k současné praxi. Na závěr k problematice dokazování podotýkám, ţe rozhodčí řízení, jehoţ výsledek je závislý na rozsáhlém dokazování, můţe ztratit jednu ze svých základních hodnot, a tou je flexibilita a rychlost kvůli absenci donucovací pravomoci a případné nezbytnosti realizace pomocné funkce soudů Poučovací povinnost Poučovací povinnost v klasickém občanském soudním řízení znamená povinnost soudce v zákonem stanovených případech poučit účastníka řízení o jeho procesních právech a povinnostech, přičemţ důvod jejího právního zakotvení spočívá v ochraně práv účastníka řízení před značným formalismem, kterým je občanské soudní řízení ovládáno. Otázkou však je, do jaké míry se uplatní v řízení rozhodčím, které je naopak charakteristické neformalismem. Obecně si dovolím konstatovat, ţe poučovací povinnost rozhodců v arbitráţi určitě neplatí v takové míře, jako je tomu u občanského soudního řízení (např. podle Bělohlávka 141 nebude třeba poučení doručovatele písemnosti ve smyslu ustanovení 50c odst. 1 OSŘ). Důvod je nasnadě, vzhledem k povaze rozhodčího řízení není moţné nabourávat jeho podstatu tím, ţe by rozhodci byli svázáni takovou povinností, navíc pokud průběh řízení víceméně závisí na vůli stran. Já se zaměřím především na poučovací povinnost ve smyslu ustanovení 118a OSŘ, které je z hlediska praktického vyuţití a moţných následků nepoučení asi nejdůleţitější. Základ věci spočívá v onom jiţ několikrát zmiňovaném ustanovení 30 ZoRŘ, který stanovuje přiměřenou aplikaci OSŘ v rozhodčím řízení. Judikatura a doktrína je v současné době ohledně této otázky prakticky sjednocená panuje tedy obecná shoda o tom, ţe ono přiměřeně v tomto případě znamená především nutnost zachování základních zásad, na kterých stojí rozhodčí řízení a teprve při jejich zachování je moţné přistoupit k analogické aplikaci OSŘ. 142 Ovšem ono můţe být a také je sporné, kdy ještě zásady a podstata arbitráţe jsou a kdy jiţ nejsou zachovány. Ústavní soud totiţ v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, konstatoval, ţe je povinností rozhodců poučit účastníky řízení ve smyslu ustanovení 118a OSŘ. V daném 140 Viz čl. 24 Vzorového zákona UNCITRAL z roku Op. cit. sub. 132, str Srovnej Usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 20 Cdo 1612/2006 nebo Usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 32 Odo 1528/2005 nebo BĚLOHLÁVEK, Alexandr. Aplikace procesních předpisů na rozhodčí řízení. Právní rádce, 2008, č. 2, str

55 případě se jednalo o to, ţe rozhodce dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy, od níţ byla pohledávka odvozována, ale zároveň, aniţ by o tom strany informoval, věc posoudil z hlediska moţné odpovědnosti za škodu a přiznal ţalobkyni 70 % nároku, přičemţ nedal stranám moţnost se vyjádřit k této změně právní kvalifikace. Tento rozhodčí nález byl zrušen, coţ bylo potvrzeno odvolacím, dovolacím a nakonec i Ústavním soudem, který vyslovil výše uvedený závěr o poučovací povinnosti. Rozhodcovská veřejnost se s tímto závěrem neztotoţnila, hovořilo se o nabourání rozhodcovské autonomie a samotné podstaty rozhodčího řízení. Jsou ovšem názory, které situaci nevidí tak dramaticky, Bělohlávek 143 tvrdí, ţe bude záleţet na konkrétních okolnostech, zda bude moţné absenci poučení ze strany rozhodců povaţovat za vadu řízení, která by byla důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, to znamená, ţe je nutné, aby rozhodce účastníka zcela neignoroval a pokud se takový účastník aktivně podílí na průběhu rozhodčího řízení, je na něm, aby dostatečně prokázal skutkový stav. Tento závěr dovozuje z povahy rozhodčího řízení, kde účastníci mají sice volnost, co se týče moţností postupů v řízení, ale s tím je nutno spojit i odpovídající míru odpovědnosti. S východiskem Bělohlávka souhlasí Sokol 144, který ovšem upozorňuje na úskalí takového postoje a tím je fakt, ţe ono posouzení konkrétních okolností závisí na soudu, a to by mohlo být značně nejednotné, a tím pádem nepředvídatelné. Sokol také vidí určitý pozitivní dopad moţné poučovací povinnosti v určitých situacích, a to v takových, kdy účastníci tvrdí a prokazují skutečnosti kvůli subjektivnímu právnímu hodnocení problému (např. pod vlivem judikatury), ovšem pokud rozhodce má v úmyslu věc právně posoudit jinak, je na místě, aby poučil účastníky, jak hodlá aplikovat hmotné právo. Opačný postup by mohl vést k porušení zásady rovnosti, a tím pádem ke zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v ustanovení 31 písm. e). S těmito závěry vyslovenými oběma autory lze jen souhlasit, nicméně jsem nucen uzavřít, ţe problém není zdaleka vyřešen, protoţe stále panuje nejistota, v jakých případech je a v jakých není třeba poučit dle ustanovení 118a OSŘ. Z opatrnosti by nejspíše měli rozhodci poučovat, aby se předcházelo riziku zrušení takového rozhodčího nálezu. Tato otázka má tedy značný praktický dopad, a pokud by byla zavedena praxe, ţe kaţdá absence výše zmíněné poučovací povinnosti by vedla ke zrušení takto vydaného rozhodčího nálezu, na arbitráţ by to beze sporu mělo negativní vliv. Je zapotřebí mít na paměti, ţe ne všichni rozhodci jsou práva znalí a bylo by i proti smyslu rozhodčího řízení, aby byla pro rozhodce 143 BĚLOHLÁVEK, Alexandr. Aplikace procesních předpisů na rozhodčí řízení. Právní rádce, 2008, č. 2, str SOKOL, Tomáš. Vázanost rozhodce právem ČR ve vnitrostátním sporu. Právní fórum, 2008, č. 4, str

56 nutná znalost práva, proto se spíše přikláním k názoru, ţe absence poučení by neměla vést k závěru, ţe byla porušena rovnost stran Koncentrace řízení Koncentrace řízení, resp. koncentrační zásada je jedna ze základních zásad, která ovládá občanské soudní řízení a zjednodušeně řečeno znamená, ţe procesní úkony jsou ze zákona koncentrovány (soustředěny) do určitého okamţiku, např. ţe všechny důkazy je třeba navrhnout do určité zákonem stanovené fáze řízení. 145 V souvislosti s jiţ zmíněnou významnou novelizací OSŘ účinnou od se dostalo občanské soudní řízení pod silný vliv koncentrační zásady, 146 a to zejména díky novému procesnímu institutu, jímţ je přípravné jednání 147. Otázka tedy zní, jak se koncentrační zásada projevuje v řízení rozhodčím a jak je zasaţeno výrazným posílením této zásady po zmíněné novelizaci OSŘ? Domnívám se, ţe koncentrace se v arbitráţi projevuje zejména v souvislosti se stanovováním lhůt pro vyjádření účastníků, případně ve vztahu k výše rozebírané problematice poučování, a to zejména poučení dle ustanovení 118a nebo 119a OSŘ. Tento postup (tedy stanovování lhůt k vyjádření či jiným úkonům pod sankcí fikce uznání) je zcela v pořádku a v souladu se zákonem, protoţe se jím eliminuje případné umělé prodluţování sporů ze strany dluţníků nebo jiných povinných subjektů. Je potřeba však dbát opatrnosti, aby lhůta k vyjádření a zároveň k navrţení důkazů nebyla natolik krátká, ţe by mohlo dojít k porušení zásady rovnosti stran, resp. k porušení ustanovení 18 ZoRŘ, coţ by mohlo vést ke zrušení nálezu z důvodu uvedeného v ustanovení 31 písm. e). 148 Institut přípravného jednání se v rozhodčím řízení dle mého názoru neuplatní uţ jen proto, ţe arbitráţ většinou probíhá pouze písemně, případně maximálně s jedním jednáním. Nicméně s ohledem na ustanovení 30 ZoRŘ je moţno přípravné jednání rozhodcem nařídit, ačkoli se s takovým postupem setkáme a setkávat budeme velmi vzácně, ne-li vůbec. Zajímavou otázkou se jeví vztah rozhodčího řízení a směnečného a šekového řízení Jak je známo, směnečné řízení upravené ustanovením 175 OSŘ je silně koncentrováno pouze 3-denní lhůtou k podání námitek. Dalším specifikem tohoto řízení je vydání 145 WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. Aktualizované vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2006, str Někteří soudci dokonce tvrdí, ţe koncentrace je tak silná, ţe je jen otázkou času, kdy bude muset nová současná úprava být opět novelizována tak, ţe koncentrace by nebyla tak přísná čerpáno s konzultace se soudkyní Krajského soudu v Ostravě JUDr. Pittermannovou. 147 Institut přípravného jednání je zakotven v ustanovení 114c OSŘ. 148 Délka lhůty samozřejmě bude záviset na konkrétních okolnostech, zejména sloţitosti případu, obecně je však přijímáno, ţe lhůta by měla činit minimálně 10 dnů. V praxi je rozhodci většinou pouţívána lhůta 30-ti denní. 56

57 směnečného platebního rozkazu. V rozhodčím řízení ovšem není moţno postupovat tímto způsobem, protoţe ZoRŘ zná jako formu rozhodnutí rozhodčí nález, případně usnesení. Není zde moţno na základě ustanovení 30 ZoRŘ analogicky uţít ustanovení OSŘ pro směnečné zkrácené řízení, a to z důvodu nemoţnosti mechanického pouţití OSŘ na základě výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a také z důvodu, ţe takový postup by byl v rozporu s kogentními ustanoveními ZoRŘ, zejména tedy ustanovením 23 ZoRŘ. To znamená, ţe v souvislosti se směnkami je rozhodčí řízení výhodnější spíše pro dluţníky, protoţe tam je nestíhá přísná lhůta tří dnů k podání námitek. 149 Jedná se o jeden z mála případů, kdy bývá civilní soudní řízení rychlejší neţ řízení rozhodčí, a to zejména díky velmi specifickému charakteru směnečněprávních vztahů. Dodal bych, ţe v rozhodčím řízení nelze vydat ani platební či šekový platební rozkaz, a to z obdobných důvodů, jaké jsou uvedeny výše Ukončení rozhodčího řízení Ukončení rozhodčího řízení je jeho poslední fází. Především je zde třeba zmínit, jakými rozhodnutími končí rozhodčí řízení. Právní úpravu nalezneme v ustanoveních 23 aţ 29 ZoRŘ. Zákon tedy rozeznává dvě základní formy rozhodnutí a těmi jsou rozhodčí nález a usnesení. Rozhodčí nález se vydává v případech, kdy se rozhoduje o meritu sporu, usnesení ve všech ostatních případech. Dále je přirozeně moţné uzavřít smír, přičemţ ten lze uzavřít i ve formě rozhodčího nálezu, coţ má tu výhodu, ţe takový smír bude zároveň vykonatelným titulem. Rozhodci jsou povinni během řízení vyvíjet snahu, aby bylo ukončeno právě smírem. Z toho ovšem nelze vyvozovat, ţe by plnili úlohu pouze mediátorů, resp. ţe by pouze narovnávali spor či závazek. I kdyţ podobný názor zastává i Ústavní soud ČR, převaţuje v odborné veřejnosti v současné době jednoznačně názor a já se k němu přikláním, ţe rozhodci nalézají právo. 150 Cílem rozhodčího řízení je tedy vydání rozhodčího nálezu, který je zároveň vykonatelným titulem ve smyslu ustanovení 274 OSŘ. Rozdíl mezi rozhodčím nálezem a usnesením lze spatřovat zejména v tom, ţe usnesení je rozhodnutí pouze procesní povahy, které není exekučním titulem, kdeţto rozhodčí nález je meritorní povahy, jeţ vykonatelným titulem je. Rozehnalová pouţívá pro rozhodčí nález definici V. Sedláčka, přičemţ jej definuje jako písemné, konečné rozhodnutí, vydané řádně ustanovenými rozhodci ve věci samé, obsahující mimo jiné určitě formulovaný výrok o předložené otázce spolu s jeho 149 Uvedená problematika vztahu rozhodčího řízení a směnky by si zaslouţila bliţší rozbor a pozornost, coţ by bylo ovšem nad rámec předmětu práce, proto odkazuji na závěry Pařízka, s jehoţ závěry se naprosto ztotoţňuji viz. PAŘÍZEK, Igor. Směnka a rozhodčí řízení, Právní rozhledy, 2002, č. 1, str Tato Problematika včetně argumentace jiţ byla v práci rozebírána viz kapitola 1.6. o právní povaze rozhodčího řízení. 57

58 odůvodněním (s výjimkou případů, kdy se strany dohodnou na tom, že odůvodnění není třeba). Toto rozhodnutí je podepsáno aspoň většinou rozhodců z příslušného tribunálu nebo jediným rozhodcem. Rozhodnutí má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. 151 Zákon stanoví, ţe rozhodčí nález je pravomocný, jakmile je doručen. Pouze připomínám, ţe doručování rozhodčího nálezu nesmí být předmětem dohody stran o postupu v řízení a libovůle rozhodce v rozhodování o postupu v řízení ve smyslu ustanovení 19 odst. 2 ZoRŘ (srovnej výše kapitola o doručování). Pokud si strany ovšem sjednaly moţnost přezkoumání rozhodčího nálezu podle ustanovení 27 ZoRŘ, nabývá právní moci aţ uplynutím lhůty k podání opravného prostředku, případně doručením nálezu vydaného v řízení o opravném prostředku. Rozhodčí nález je po doručení obligatorně opatřen doloţkou právní moci, ovšem nikoli vykonatelnosti. Ta nastává po uplynutí lhůty k plnění a otázku, zda je rozhodčí nález vykonatelný, si tak v případě nuceného výkonu posoudí soud jako prejudiciální otázku. 152 Rozhodčí nález je málokdy vyhlašován ústně při ústním jednání. Praxe je většinou taková, ţe ústní jednání není buď vůbec anebo pokud se koná, tak rozhodci jednání ukončí s tím, ţe nález bude následně zaslán v písemné formě, jeţ je jeho obligatorní formou. Případné ústní vyhlášení nemá v ţádném případě účinky písemného doručení nálezu. Tím, ţe rozhodci vydají konečný rozhodčí nález (tedy takový, jímţ je rozhodnuto o všech nárocích uplatněných spornými stranami), zaniká jejich pravomoc k rozhodování daného sporu. I kdyţ náš ZoRŘ 153 nerozlišuje ţádné druhy rozhodčích nálezů, je třeba odlišovat zejména nálezy, jak jsem jiţ zmínil, konečné, dále pak mezitímní a částečné. Mezitímním nálezem se rozhoduje o základu nároku (např. povinnost k náhradě škody, aniţ by se určila její výše) a slouţí především k naplnění zásady rychlosti řízení, která je důvodem vydávání i částečných rozhodčích nálezů, které však plní úlohu rozhodování pouze o některých právech a povinnostech, která jsou předmětem řízení. Z hlediska moţného výkonu rozhodčích nálezů je dále třeba diferencovat nálezy cizí (vydané na území státu odlišného od místa případného výkonu) a nálezy domácí (vydané v místě výkonu). V rámci fáze ukončení rozhodčího řízení je dále zapotřebí brát v úvahu další instituty jako zejména opravy chyb v nálezu, povinnost archivace, další moţnosti dělení rozhodčích nálezů, jeho náleţitosti, účinky atd. Jejich rozebírání by však bylo nad rámec práce, navíc tyto 151 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str Op. cit. sub. 132, str Některé zahraniční právní úpravy arbitráţe však obsahují i výslovné dělení rozhodčích nálezů jako např. čl. 188 Švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém (ten v sobě zahrnuje i právní úpravu rozhodčího řízení), která zakotvuje moţnost vydání částečného rozhodčího nálezu. 58

59 instituty nečiní v praxi výraznější potíţe, proto ohledně výkladu a obsahu těchto pojmů odkazuji na relevantní literaturu Blíţe např. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str nebo BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2004, komentář k ustanovením 23-29, tj. str nebo RŮŢIČKA, Květoslav. Mezitímní a částečný rozhodčí nález. Právní fórum, 2008, č. 4, str Ze zahraniční literatury např. LEW, D. M Julian, MISTELIS, A. Loukas, KRÖLL, Stefan. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International s. ISBN , str

60 3. Zrušení rozhodčího nálezu 3.1. Obecně ke vztahu soudů obecných a rozhodčích Ve třetí části práce se budu zabývat otázkami zrušení rozhodčího nálezu. Nejedná se o fázi rozhodčího řízení, protoţe to je skončeno okamţikem nabytí právní moci rozhodčího nálezu. Jedná se o občanské soudní řízení se všemi z toho plynoucími důsledky, které fakultativně a zároveň dispozitivně následuje po skončení arbitráţe, a umoţňuje zrušit rozhodčí nález vydaný v řízení, které neprobíhalo dle zákona. Ačkoli je řízení před rozhodci autonomní a nezávislé na občanském soudním řízení, není moţné se vyhnout jeho úplné izolovanosti, přičemţ by řízení soudní a rozhodčí mělo fungovat spíše komplementárně, nikoli konkurenčně. Kromě řízení o zrušení rozhodčího nálezu, o kterém bude podrobněji pojednáno dále, vykonávají obecné soudy ve vztahu k rozhodčím povícero dalších úkolů. Roli obecných soudů tak můţeme dělit především na funkci pomocnou a funkci kontrolní. Co se týče pomocné funkce, patří do ní jmenování, vyloučení a zproštění mlčenlivosti rozhodce ve fázi před a po zahájení rozhodčího řízení, ale před jednáním ve věci samé, dále po zahájení rozhodčího řízení aţ do vydání rozhodčího nálezu je moţno prostřednictvím soudu provést důkaz, nařídit předběţné opatření a také zprostit rozhodce mlčenlivosti. Po vydání rozhodčího nálezu je pomocná funkce soudu realizována skrze uschovávání rozhodčích nálezů u soudu vydaných v arbitráţi ad hoc a opět je moţné soudně zprostit rozhodce mlčenlivosti. Kontrolní funkce se děje prostřednictvím institutů zrušení rozhodčího nálezu, případně odmítnutím jeho výkonu nebo odmítnutím uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu. 155 Není účelem práce pojednávat o kaţdé jednotlivé eventualitě. Já se zaměřím na kontakt, k němuţ dochází v praxi nejčastěji. Tím je řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Jak jsem jiţ naznačil, jedná se o řízení, kde je zkoumáno, zda rozhodčí řízení proběhlo v souladu se zákonem, nezkoumá se jeho věcná správnost, jak by moţná z názvu onoho řízení šlo dovozovat. K přezkoumávání věcné nesprávnosti slouţí moţnost uvedená v ustanovení 27 ZoRŘ. Arbitráţ je charakteristická svou jednoinstančností 156, zákon ovšem připouští dohodu stran, která stanoví moţnost podání opravného prostředku proti prvostupňovému rozhodčímu nálezu. Platí, ţe řízení o opravném prostředku je součástí téhoţ rozhodčího řízení, ale přirozeně o něm musí rozhodovat jiní rozhodci. Následně vydaný rozhodčí nález jiţ 155 Systematické zobrazení pomocné a kontrolní funkce soudu viz tabulka v příloze č O jednoinstančnosti je jiţ pojednáno v kapitole 1.2. týkající se výhod a nevýhod rozhodčího řízení. 60

61 nemůţe být předmětem dalšího opravného prostředku v rámci rozhodčího řízení, můţe být ovšem předmětem řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Je-li rozhodčí nález exekučním titulem ve fázi nuceného výkonu rozhodnutí a nepodala-li povinná strana návrh na zrušení rozhodčího nálezu, lze situaci ještě zhojit návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí dle ustanovení 35 ZoRŘ, který je moţno podat pouze z taxativně stanovených důvodů. Je-li podán takový návrh, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší 157 a uloţí povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu. S ohledem na mezinárodní arbitráţ je nutno zmínit moţnost odepření uznání a výkonu cizího 158 rozhodčího nálezu uvedenou v ustanovení 39 ZoRŘ. 159 Není nepochybně nezajímavé, ţe odepření uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu neznamená zánik moţnosti vykonat rozhodčí nález v jiné zemi. Uzavírám, ţe ZoRŘ povoluje čtyři základní situace, kdy je rozhodčí nález podroben přezkumu: - přezkum v rámci rozhodčího řízení dle ustanovení 27 ZoRŘ - přezkum v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení 31 ZoRŘ - přezkum ve fázi výkonu rozhodčího nálezu dle ustanovení 35 ZoRŘ - přezkum cizího rozhodčího nálezu dle ustanovení 39 ZoRŘ Řízení o zrušení rozhodčího nálezu I kdyţ jsem výše nastínil vícero variant přezkumu rozhodčího nálezu z různých hledisek, dále se zabývám pouze eventualitou zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení 31 ZoRŘ. 160 Ačkoliv je rozhodčí nález dokumentem, který nabývá právní moci a 157 Jedná se o jediný případ, kdy je výkon rozhodnutí přerušen. Občanský soudní řád totiţ institut přerušení výkonu rozhodnutí nezná, poskytuje pouze moţnost zastavení, případně odloţení. Jde více méně pouze o terminologické rozlišení, je se svým praktickým dopadem neliší, nicméně je třeba je odlišovat. 158 Jedná se o nálezy, které byly vydány mimo Českou republiku 159 Moţnost odepření uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu je záleţitostí, která si zaslouţí bliţší pozornost zejména vzhledem k silné internacionalizaci rozhodčího řízení. Významnou roli zde Newyorská Úmluva. Nicméně práce je zaměřena na procesní stránku věci vnitrostátního rozhodčího řízení, tudíţ by bylo nad rámec předmětu práce se danou věcí zabývat blíţe, proto odkazuji na literaturu např. TWEEDDALE, A.,TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: International and English law and practice.oxford: Oxford University Press, 2007,str nebo FOJTÍK, Luboš, MACÁKOVÁ, Lenka. Otazníky nad uznáním a výkonem cizích rozhodčích nálezů, Právní fórum, 2009, č. 5, str nebo MOTHEJZÍKOVÁ, J., STEINER, V. a kol. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2006, str apod. 160 V době 1. republiky, tedy za účinnosti rakouského civilního řádu, se pouţívalo termínu ţaloba na bezúčinnost rozhodčího nálezu a jednalo se o určovací ţalobu bez nutnosti osvědčovat právní zájem - 61

62 vykonatelnosti, neznamená to, ţe by se tímto okamţikem stal také nedotknutelným. Je totiţ moţné jej zrušit (nikoli změnit), a to ve specifickém občanském soudním řízení. Můţou existovat úvahy, proč vůbec stát, resp. zákonodárce takovou moţnost poskytuje, kdyţ uţ umoţňuje vydání pravomocného a vykonatelného titulu soukromoprávními subjekty rozhodci, a cílem zavedení takové moţnosti bylo rychlé a efektivní vyřešení sporu, jehoţ výsledek bude mít naprosto stejný význam jako soudní rozhodnutí? Odpověď je třeba hledat právě v oné moţnosti rozhodovat spory soukromoprávními subjekty, které nejsou součástí státní moci, a tím pádem by se při absenci této eventuality ocitlo rozhodčí řízení bez jakékoli kontroly. Jak výstiţně uvádí Lew, Mistelis a Krol 161, potencionálnost zrušení rozhodčího nálezu slouţí jako ochrana proti korupci, libovůli a předpojatosti. Samozřejmě takové odůvodnění je značně zjednodušené, nicméně vystihuje podstatu jeho existence. Institut zrušení rozhodčího nálezu soudem spočívá v oprávnění obecných soudů na žádost některé ze stran přezkoumat soulad rozhodčího nálezu se zákonem a v případě, že je shledán rozpor s některými základními pravidly rozhodčího řízení, tento nález zrušit. 162 Dále je třeba zdůraznit, ţe návrh na zrušení rozhodčího nálezu není moţno chápat jako opravný prostředek, jedná se pouze o přezkum toho, zda byly splněny podmínky pro delegaci soudní pravomoci soukromoprávnímu subjektu a splnění základních předpokladů jeho činnosti. 163 Jak jsem jiţ několikrát zmínil, jedná se o občanské soudní řízení, a to řízení sporné, na které se budou aplikovat všechny zásady a právní úprava vyplývající z OSŘ. Základ právní materie týkající se zrušení rozhodčího nálezu je však třeba hledat v ZoRŘ, konkrétně v ustanoveních ZoRŘ. Dále se jiţ postupně zabývám jenom výčtem rozhodčích nálezů, proti kterým je moţno podat návrh na jejich zrušení, aktivní a pasivní legitimací, resp. účastníky řízení, poté věcnou a místní příslušností soudů, základními náleţitostmi návrhu a lhůtou k jeho podání Rozhodčí nálezy, proti kterým je moţno podat návrh na jejich zrušení Výše jsem jiţ uvedl, ţe ZoRŘ nerozlišuje ţádné druhy rozhodčích nálezů, nicméně je třeba rozlišovat minimálně rozhodčí nález konečný, částečný a mezitímní a taktéţ cizí a domácí. Návrh na zrušení rozhodčího nálezu je bezesporu moţné podat proti konečnému GERLICH, K. Rozhodčí řízení v občanských rozepřích právních. Brno; Praha: Orbis, 1932, str Dnes se dá taktéţ konstatovat, ţe se jedná o určovací ţalobu specifické povahy, kde není nutno osvědčovat právní zájem. 161 LEW, D. M Julian, MISTELIS, A. Loukas, KRÖLL, Stefan. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International s. ISBN , str KLEIN, B., DOLEČEK, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, a.s. 2007, str BĚLOHLÁVEK, Alexandr, PEZL, Tomáš. Postavení rozhodčího řízení v systému ochrany práv a ústavního pořádku České republiky a dalších zemí, Právní rozhledy, 2004, č. 7, str

63 nálezu. U částečného a mezitímního můţou vznikat pochybnosti. Co se týče částečného, je v odborné veřejnosti přijímán názor, ţe je moţno podat návrh na zrušení, přičemţ můţe nastat situace, kdy budou vedle sebe probíhat paralelně dvě řízení, a to řízení rozhodčí ohledně zbytku nároku a řízení o zrušení částečného rozhodčího nálezu, přičemţ pokud by byl nález v občanském soudním řízení zrušen, tak podle toho, z jakého důvodu bude částečný rozhodčí nález zrušen, se pro další řízení uplatní postup uvedený v ustanovení 34 ZoRŘ. Totéţ lze konstatovat i o nálezu mezitímním, ovšem zde uţ názory úplně jednotné nejsou. 164 Pokládám eventualitu navrhovat zrušení mezitímního rozhodčího nálezu za zcela legální, a to z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení. Můţe se totiţ stát, ţe jiţ před vydáním mezitímního rozhodčího nálezu (např. o základu nároku na náhradu škody) bude řízení stiţeno takovou vadou, která je důvodem pro zrušení ve smyslu ustanovení 31. Nevidím oporu v zákoně, která by stanovovala povinnost čekat, aţ bude v rozhodčím řízení rozhodnuto o zbytku věci. Bylo by nepřiměřené pro povinné osoby, které se domáhají ochrany svých práv, aby se nemohla účinně bránit. Mezitímní rozhodčí nález je rozhodčím nálezem ve smyslu ustanovení 23 ZoRŘ, proto je umoţněno podat návrh na jeho zrušení. Ovšem je nutno podotknout, ţe po vydání konečného rozhodčího nálezu v dané záleţitosti ztrácí smysl podávat návrh na zrušení mezitímního rozhodčího nálezu a je moţno podat návrh na zrušení pouze konečného rozhodčího nálezu. Proto se domnívám, ţe úloha mezitímního rozhodčího nálezu spočívá jednak ve vyjasnění základu nároku, čímţ se pravomocně uzavře základ sporu, ale další účel spatřuji v rychlejší moţnosti povinné osoby se bránit. Klein 165 poukazuje na údajnou legislativní nepřesnost, spočívající v ustanovení 32 ZoRŘ, které stanoví, ţe návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá. Čili vzniká otázka, zda rozhodčí nález jiţ musí být v právní moci. Klein poukazuje na fakt, ţe v případě, kdy si strany smluví moţnost přezkumu rozhodčího nálezu v rozhodčím řízení dle ustanovení 27 ZoRŘ, můţe nastat situace, kdy by paralelně vedle sebe probíhalo řízení o zrušení rozhodčího nálezu a přezkum rozhodčího nálezu v rozhodčím řízení. Z logiky věci vyplývá, ţe občanské soudní řízení by ovšem v takovém případě muselo být zastaveno, protoţe případný nedostatek v rozhodčím řízení ještě je moţno zhojit, protoţe to ještě neskončilo. Zákon podle mého názoru záměrně nepouţívá formulaci, ţe návrh se podává po 164 Kladné názory viz op. cit. sub. 155, str. 131 nebo BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2004, záporný názor, i kdyţ nijak argumentačně podpořen viz ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008,str Op. cit. sub. 162, str

64 právní moci rozhodčího nálezu. Tím by totiţ hrozilo nebezpečí, ţe pokud by byl rozhodčí nález oběma stranám doručen s větším časovým rozpětím, tak by strana, které byl nález doručen dříve, musela čekat a zjišťovat, zda byl nález jiţ doručen také druhé straně, protoţe teprve tímto okamţikem pak nabývá rozhodčí nález právní moci. 166 Ovšem ztotoţňuji se se závěrem Kleina, který konstatuje, ţe návrh na zrušení rozhodčího nálezu je moţno podat aţ po doručení nálezu, který jiţ nelze přezkoumat dle ustanovení 27 ZoRŘ. Proto by bylo de lege ferenda vhodné zpřesnit zákonnou formulaci ustanovení 32 odst. 1 ZoRŘ. Uzavírám tedy, ţe návrh na zrušení rozhodčího nálezu je moţno podat proti rozhodčímu nálezu vydanému v tuzemsku 167, a to konečnému, mezitímnímu, i částečnému, a to ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu, který jiţ nelze přezkoumat dle ustanovení 27 ZoRŘ. Dále je také moţné navrhovat zrušení smíru ve formě rozhodčího nálezu, ale z povahy věci je to moţné jen z důvodů uvedených v ustanoveních 31 písm. a), f), g) Aktivní a pasivní věcná legitimace Aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu má kterákoli strana rozhodčího řízení. To znamená, ţe zákon umoţňuje podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu i straně úspěšné, nicméně v reálu bude takový stav přirozeně velmi vzácný. V takové situaci by soud posuzoval zejména otázku, zda by se případným zrušením rozhodčího nálezu mohlo zlepšit právní postavení ţalobce. Účastníky řízení před soudem jsou ti, kteří jimi byli v řízení rozhodčím, to znamená, ţe pasivní věcná legitimace náleţí druhé straně či stranám rozhodčího řízení. Není tudíţ moţné označit jako ţalovaného rozhodce, případně stálý rozhodčí soud. Takovou ţalobu soudy zamítají pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Domnívám se ovšem, ţe zamítnutí ţaloby (i kdyţ se v reálu tak rozhoduje), je přílišným formalismem a ţe se jedná o zhojitelný nedostatek, který je napravitelný postupem dle ustanovení 43 OSŘ. Rozhodci hráli zásadní roli v rozhodovacím procesu a více méně se nález ruší kvůli pochybení ze stran rozhodců, proto nepovaţuji za tak závaţné procesní pochybení, ţe by byli označeni jako ţalovaní, pokud je v návrhu vymezena zároveň i druhá strana řízení. Navíc soudy v praxi nepouţívají ani výslech rozhodců jako svědků, coţ se jeví jako nedostatek zejména např. v případě zrušení nálezu z důvodu uvedeného v ustanovení 166 Proto shledávám jako nepřesné tvrzení, ţe předmětem soudního přezkumu můţe být nález, který v právní moci srovnej viz. MOTHEJZÍKOVÁ, J., STEINER, V. a kol. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2006, str V případě, ţe by se jednalo o nález vydaný v jiné zemi, i kdyby bylo rozhodné právo české, je třeba ţalovat na zrušení nálezu v zemi vydání, samozřejmě za předpokladu, ţe to daný právní řád umoţňuje. 64

65 31 písm. e) ZoRŘ. 168 To, ţe soudy nepředvolávají rozhodce jako svědky, je dle mého osobního názoru způsobeno také tím, ţe aby rozhodci mohli vypovídat, museli by nejdříve být účastníky řízení zbaveni mlčenlivosti, jeţ jim vyplývá z ustanovení 6 ZoRŘ. Dovedu si ovšem snadno představit, ţe se strany nebudou schopny dohodnout na zbavení mlčenlivosti zejména tehdy, pokud jedna strana bude mít zájem na prodluţování sporu. Tím pádem by strana, která by navrhovala svědectví rozhodce, musela podat návrh k okresnímu soudu dle bydliště rozhodce, aby ho zbavil mlčenlivosti. Teprve po takto komplikovaném a zdlouhavém procesu by rozhodce mohl vypovídat jako svědek. De lege ferenda by bylo třeba rozhodce pro takové účely ze zákona zbavit mlčenlivosti, případně v řízení o zrušení rozhodčího nálezu vyloučit veřejnost. Jinými slovy by rozhodci měli působit v nějaké procesní roli v řízení o zrušení rozhodčího nálezu minimálně z toho důvodu, ţe rozhodci se jinak ani nedozví, ţe jejich nález byl zrušen. Dále také z hlediska jejich případné odpovědnosti 169 a také sebereflexe povaţuji za vhodné, aby se nějakým způsobem (alespoň v roli svědka) řízení účastnili Věcná a místní příslušnost soudů Věcná a místní příslušnost soudů pro řízení o zrušení rozhodčího nálezu je dána ustanoveními 41 a 43 ZoRŘ, která odkazují na OSŘ. I kdyţ tato ustanovení neřeší výslovně věcnou a místní příslušnost řízení o zrušení rozhodčích nálezů, obecně se jedná o problematiku, která nečiní výraznější potíţe. Věcná příslušnost k projednání a rozhodnutí o návrhu je dána ustanovením 9 OSŘ, to znamená, ţe příslušné budou okresní nebo krajské soudy podle merita věci. Jedná se přirozeně o řízení v prvním stupni, kdy proti rozhodnutí okresního, příp. krajského soudu je moţno vyuţít opravných prostředků. Místní příslušnost se řídí obvodem, ve kterém se koná nebo konalo rozhodčí řízení Náleţitosti návrhu na zrušení rozhodčího nálezu Vzhledem k tomu, ţe se jedná o občanské soudní řízení, které je svým způsobem svérázné, je potřeba dodrţet náleţitosti, jeţ je třeba dodrţet obecně k jakémukoli návrhu na zahájení řízení a dále určité speciality vyplývající z oné svéráznosti řízení o zrušení nálezu. 168 Uvedený názor byl prezentován Mgr. Petrem Šimkem, advokátem zapsaným v evidenci ČAK pod evid. č , při konzultaci na téma zrušení rozhodčího nálezu. 169 Odpovědnost rozhodců, případně rozhodčích soudů, je nevyřešenou otázkou, která by měla být zákonodárcem vyřešena a na kterou jsou při absenci právní úpravy této otázky v odborné veřejnosti různé pohledy srovnej např. RABAN, Přemysl. K odpovědnosti rozhodce a rozhodčího soudu. Bulletin advokacie. 2003, č. 4, str nebo LEW, D.M Julian, MISTELIS, A. Loukas, KRÖLL, Stefan. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International s. ISBN , str

66 Obecné náleţitosti vyplývají z ustanovení 42 odst. 4 a 79 odst. 1 a 2 OSŘ, ony speciální z povahy řízení. To znamená, ţe návrh obsahuje: - označení účastníků - označení soudu - označení rozhodčího nálezu (tj. kteří rozhodci, příp. stálý rozhodčí soud jej vydal, kdy byl vydán, kdy byl doručen a příp. u rozhodčího řízení ad hoc, u kterého soudu je nález uloţen) a výroků, které mají být zrušeny - vymezení důvodu nebo důvodů, kvůli kterým má být nález zrušen - označení rozhodujících skutečností - označení důkazů - podpis a datum Není třeba se podrobněji zaobírat všemi náleţitostmi, nicméně povaţuji za důleţité se pozastavit nad vymezením důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu. V tomto ohledu vznikají dvě zásadní praktické otázky. Za prvé se jedná o to, jakým způsobem by měl být důvod pro zrušení vymezen a za druhé jde o moţnost soudu zrušit rozhodčí nález i z jiného důvodu neţ který je namítán ţalobcem. Jedná se o propojené záleţitosti. Prvně uvedenou otázku je třeba vyřešit způsobem, ţe důvod, případně důvody (jeţ jsou taxativně vyčteny v ustanovení 31 ZoRŘ) je nutno vymezit především skutkově tak, aby byly podřaditelné pod některý ze zákonem vytčených důvodů. Jinými slovy, není třeba výslovného odkazu na zákonný důvod zrušení, ten ze skutkového vymezení nicméně musí vyplývat, není nutno přesně v návrhu stanovit, ţe je poţadováno zrušení např. z důvodu uvedeného v ustanovení 31 písm. e), tedy není třeba právní vyhodnocení stavu. Onen skutkový popis, v němţ ţalobce shledává důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, je totiţ následně velmi důleţitý pro posouzení soudu, zda je ţaloba oprávněná či nikoli. Ovšem je nutno dbát pozornosti v souvislosti s důvody uvedenými v ustanoveních 31 písm. b) a c), protoţe aby mohl být nález zrušen z těchto důvodů, musejí být tyto skutečnosti namítány stranou jiţ v rozhodčím řízení nejpozději, neţ začala jednat ve věci samé, pokud je tedy objektivně posuzováno uplatnit mohla. 170 Aktuální postoj soudů v návaznosti na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu totiţ umoţňuje, aby při zachování skutkového stavu byl nález zrušen i z jiného důvodu neţ který je navrhován ţalobcem. Není překročením návrhu, jestliže soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudí po právní stránce jinak, než to učinil žalobce, a jestliže na základě takového právního posouzení věci 170 Viz ustanovení 33 ZoRŘ. 66

67 přizná žalobci požadované plnění. 171 Ţalobce poţaduje zrušení rozhodčího nálezu a soud tedy není vázán označením zákonného důvodu zrušení. Pokud skutkový stav, resp. ţalobcem popsaný a prokázaný průběh rozhodčího řízení, případně uzavírání rozhodčí smlouvy nebo doloţky, je v rozporu se zákonem a zároveň je podřaditelný pod některý ze zákonem stanovených důvodů, je potřebné takový nález zrušit (opět připomínám moţnou výjimku vyplývající z ustanovení 33 ZoRŘ), i kdyţ jej ţalobce nesprávně právně vyhodnotil. V tom totiţ spočívá základní smysl institutu zrušení rozhodčího nálezu. Proto v tomto případě můţe soud rozhodnout tzv. ultra petitem. Ovšem soud by měl následně ve výroku rozhodnutí, kterým zrušuje rozhodčí nález, vymezit důvod, kvůli kterému tak učinil, i kdyţ taková povinnost výslovně z OSŘ ani ZoRŘ nevyplývá. Důvod, pro který byl zrušen rozhodčí nález, je významný z hlediska právní jistoty stran co do pravomoci rozhodců nebo soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí věci po právní moci rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu. Ačkoli z občanského soudního řádu ani ze zákona nelze dovodit, že by důvod, pro který byl rozhodčí nález zrušen, musel být výslovně uveden ve výroku rozhodnutí soudu, který o žalobě o zrušení rozhodčího nálezu rozhodl, je z hlediska dalšího postupu předvídaného ustanovením 34 zákona za účelem odstranění možných pochybností vhodné a žádoucí, aby výrok rozhodnutí soudu o zrušení rozhodčího nálezu obsahoval i to, zda k návrhu některé ze stran bude soud v jednání ve věci samé pokračovat a věc rozhodne nebo zda rozhodčí smlouva zůstává v platnosti. Případná absence takového výroku pak sama o sobě nečiní rozhodnutí soudu nesprávným, má však za následek, že dovolací námitky, podle nichž měl být rozhodčí nález zrušen i z důvodu uvedeného ustanovení 31 písm. a) nebo b) zákona, nesměřují proti důvodům rozhodnutí, nýbrž do věci samé. 172 Z hlediska následného projednání a rozhodnutí věci je totiţ podstatné, z jakého důvodu je nález rušen. 173 Návrh na zrušení rozhodčího nálezu musí tedy obsahovat takové vymezení skutkového stavu (pokud má být úspěšný), aby v něm bylo moţné spatřovat některý z taxativně stanovených důvodů zrušení, přičemţ je zapotřebí vţdy pamatovat, ţe pokud by měl být nález zrušen, protoţe byla rozhodčí smlouva z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, nebo se ve věci zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, tak tyto skutečnosti musely být namítány uţ v průběhu rozhodčího řízení, a to nejpozději při 171 K uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud v Usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 32 Odo 1528/ Rozsudek Nevyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 33 Odo 1089/ Další projednání a rozhodnutí ve věci, kde byl zrušen rozhodčí nález (resp. účinky zrušení nálezu), je uváděno ve spojení s kapitolami pojednávajícími o jednotlivých důvodech zrušení rozhodčího nálezu. 67

68 prvním úkonu ve věci. Jinak vyjádřeno, je vhodné, pokud ţalobce např. spatřuje důvod pro zrušení jenom z jednoho důvodu, např. proto, ţe rozhodčí smlouva je neplatná a pouţívá jen právní argumentaci k tomuto důvodu, podrobněji popsat i průběh rozhodčího řízení jiţ bez právního hodnocení, protoţe soud v něm pak můţe nalézt jiný důvod pro zrušení, např. ţe byla porušena rovnost a strana neměla dostatečnou moţnost bránit svá práva. Není tedy třeba právní vyhodnocení stavu, a stanovit tak přesně důvod zrušení (i kdyţ právní vyhodnocení nemusí být přirozeně na škodu, ba naopak). Soud je následně povinen uvedený a prokázaný skutkový stav právně vyhodnotit, a pokud byl naplněn některý z důvodů uvedených v ustanovení 31 ZoRŘ, nález zrušit. Ve výroku by pak měl vymezit důvod zrušení, aby bylo jasné, jakým způsobem jde dále věc projednat a rozhodnout Lhůta k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu Jiţ výše jsem zmínil rozhodující ustanovení 32 ZoRŘ, které stanoví 3-měsíční lhůtu od doručení rozhodčího nálezu k tomu, abychom mohli podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Uvedená lhůta je svým charakterem procesní (k jejímu zachování tedy postačí, pokud je návrh poslední den lhůty předán poště k odeslání), zákonná a její zmeškání nelze prominout. U důvodů uvedených v ustanovení 31 písm. a) aţ f) nejsou spory o délku či běh lhůty. Ovšem v případě důvodu pro zrušení, kdy jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení ţádat o obnovu řízení, se názory různí. Bělohlávek 174 jednoznačně zastává pohled na věc, kdy se uvedená lhůta tří měsíců vztahuje i na tento důvod, a to zejména protoţe ustanovení 31 písm. g) se odvolává pouze na důvody, nikoli na řízení o obnově. Dále konstatuje, ţe obnova řízení ohledně rozhodčích nálezů nepřichází v úvahu. Mothejzíková 175 naopak uvádí, ţe pro zkoumaný důvod zrušení rozhodčího nálezu platí lhůty uvedené v OSŘ pro obnovu řízení a tříměsíční lhůta uvedená v ustanovení 32 ZoRŘ se neuplatní. Musím konstatovat, ţe za současného znění ZoRŘ, je pohled Mothejzíkové, nesprávný a přikláním se k názoru Bělohlávka. Znění ustanovení 32 odst. 1 ZoRŘ stanoví 3-měsíční lhůtu pro všechny důvody a dále stanoví pokud tento zákon nestanoví jinak, to znamená, ţe by ZoRŘ musel stanovit jinou lhůtu pro určitý důvod zrušení, aby byl závěr Mothejzíkové správný. Zákon ovšem ţádnou jinou lhůtu nestanovuje, proto případné posuzování lhůt u důvodu uvedeného v ustanovení 31 písm. g) podle lhůt uvedených v OSŘ pro obnovu řízení nemá oporu v současném právním řádu. I kdyţ by moţná bylo logické 174 BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2004, str Op. cit. sub. 166, str

69 stanovit lhůty tak, jak se domnívá Mothejzíková, a to zejména s ohledem na fakt, ţe kdyţ tento důvod zákonodárce zařadil, bylo by logické, aby i lhůty odpovídaly povaze tohoto důvodu, není moţné za současného stavu je aplikovat. V souvislosti s lhůtou pokládám za důleţité připomenout, ţe podání návrhu na zrušení nemá zásadně odkladný účinek, ovšem ten je moţno na návrh přiznat, jestliţe by neprodleným výkonem rozhodčího nálezu hrozila závaţná újma Důvody zrušení rozhodčího nálezu obecná charakteristika Výše je uţ naznačeno, ţe rozhodčí nález je moţné soudem zrušit pouze ze zákonem stanovených důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení 31 ZoRŘ, jeţ obsahuje taxativní výčet eventuálních důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu. Jak uvádí zahraniční literatura, důvody pro zrušení rozhodčího nálezu se můţou lišit v drobných záleţitostech, ale principy jsou zejména díky silně mezinárodnímu charakteru arbitráţe obdobné. Např. Lilich a Brower 176 ve své práci věnované mezinárodní arbitráţi konstatují, ţe důvody pro zrušení rozhodčích nálezů lze přeshraničně rozdělit do následujících kategorií: - nedostatek spočívající v absenci platné rozhodčí smlouvy - porušení základních principů řádného soudního procesu - překročení pravomoci rozhodce (tzv. ultra petitem) - porušení pravidel při ustavování rozhodců a postupu v řízení - zjevná neplatnost (neúčinnost) rozhodčího nálezu (včetně chybějícího podpisu a dalších zjevných důvodů) - rozpor s veřejným pořádkem (včetně nearbitrability) Kaţdá země má moţnost si upravit důvody svým způsobem, nicméně velké rozdíly nenalezneme. Např. Slovenský zákon o rozhodčím řízení 177 upravuje důvody pro zrušení podobně jako náš právní řád s drobnými rozdíly jako například, ţe je moţno zrušit rozhodčí nález ( rozhodcovský rozsudok ), pokud byl vydán v důsledku spáchání trestného činu rozhodcem, účastníkem nebo znalcem. 178 Pro přehlednost tedy uvádím uzavřený 179 výčet důvodů, pro které je moţno zrušit rozhodčí nález dle ustanovení 31 ZoRŘ 180 : 176 LILICH, B. R., BROWER, N. CH. International arbitration in the 21 st Century : towards judicialization and uniformity?. the Twelth Sokol Colloquim, 1993, str Zákon č. 244/2002 Z.z., o rozhodcovskom konaní 178 Srovnej ustanovení 40 zákona č. 244/2002 Z.z., o rozhodcovskom konaní 69

70 - byl vydán ve věci, o níţ nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, - rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje - ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, - rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, - straně nebyla poskytnuta moţnost věc před rozhodci projednat, - rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným ţádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemoţnému či nedovolenému, - se zjistí, ţe jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení ţádat o obnovu řízení. V dalších kapitolách budu podrobněji rozebírat jednotlivé důvody, na tomto místě však pojednám o jejich charakteru a aktuálních úvahách v odborné veřejnosti nad dostatečností důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu. Po prostudování důvodů je patrno, ţe jsou výlučně procesního charakteru (o určité výjimce by se dalo hovořit u důvodu uvedeného v ustanovení 31 písm.f) k tomu blíţe kapitola ). Znamená to, ţe soud při přezkumu rozhodčího nálezu nezkoumá věcnou správnost rozhodčího nálezu, ani soulad s hmotným právem (soud tedy nebude moci zrušit rozhodčí nález, který např. řeší spor plynoucí z odpovědnosti za vady ze smlouvy o dílo mezi podnikateli a nález bude v rozporu s ustanoveními obchodního zákoníku). Soud se zabývá pouze tím, zda rozhodčí řízení proběhlo v souladu se zákonem. Bylo by totiţ v rozporu s podstatou rozhodčího řízení, aby soudy zkoumaly nálezy z hlediska merita věci, podstata arbitráţe by byla narušena. K obdobnému závěru ostatně dospělo i nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu 181, které konstatuje, ţe. měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení. Tímto okamţikem by se totiţ z návrhu na zrušení rozhodčího nálezu stal 179 V této souvislosti je nutno připomenout, ţe rozhodčí nálezy vydané ve sporech mezi účastníky, na které dopadá působnost Evropské Úmluvy o obchodní arbitráţi (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 176/1964 Sb., o Evropské úmluvě o obchodní arbitráţi) bude moţno aplikovat rovněţ důvody pro zrušení rozhodčího nálezu dle ní, ovšem ty jsou téměř totoţné s těmi uvedenými v ustanovení 31 ZoRŘ. K tomu blíţe BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2004, str Pokládám za nutné ještě připomenout, ţe v případě, ţe není podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu (např. pro zmeškání lhůty), je moţné v některých případech ještě situaci zhojit ve fázi nuceného výkonu, a to postupem uvedeným v ustanovení 35 ZoRŘ. Bylo by ovšem nad rámec práce zabývat se podrobněji také touto oblastí, nicméně v případě snahy o nápravu nezákonného rozhodčího nálezu je třeba vţdy pamatovat i na tuto variantu. 181 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, ze dne

71 klasický opravný prostředek, znamenalo by to obrovský nápad návrhů na zrušení rozhodčích nálezů na soud a zároveň neúměrné prodlouţení rozhodčího řízení. Taktéţ si nedokáţi představit, jak by soud přezkoumával věcnou správnost rozhodčích nálezů, které byly vydány na základě ekvity. Nicméně je třeba zaznamenat odborné diskuse poslední doby, které v návaznosti zejména na činnost některých ad hoc rozhodců rozhodujících naprosto zjevně v rozporu s hmotným právem, volající po rozšíření důvodů pro zrušení rozhodčích nálezů. 182 Všichni si uvědomují rizika rozšíření důvodů, která jsem uvedl výše, proto je v odborné veřejnosti vedena diskuse ohledně nalezení vhodného řešení. Např. Pokorný 183 vyjádřil názor, kdy by byl pro zavedení nového důvodu pro zrušení, který by umoţnil rušit zjevně excesivní rozhodčí nálezy. 184 Pokud bych měl uvést příklad ad absurdum rozhodčí nález by určil neplatnost smlouvy, protoţe jej podepsala ţena, takový nález by byl zrušitelný soudem podle takového důvodu. Podobných extrémních příkladů by samozřejmě šlo uvést povícero. Nevýhoda takového řešení spočívá zejména v onom neurčitém právním pojmu exces neboli zjevné vybočení. Bylo by na rozhodovací praxi soudů, které by musely přesněji vymezit, co přesně by pod takový důvod spadalo, přičemţ u tak komplikované otázky by sjednocení judikatury nejspíše bylo během na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Somr naproti tomu nesouhlasí s postojem Pokorného a konstatuje, ţe je na stranách řízení, aby byly natolik zodpovědné, aby vybraly schopného rozhodce, přičemţ okamţik výběru rozhodce povaţuje za klíčový pro celé rozhodčí řízení. Z výše avizovaných důvodů je odpůrcem jakéhokoli rozšíření důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu. Charakter rozhodčího řízení je dle něj postaven na větší odpovědnosti stran za průběh jejich sporu a součástí toho je i výběr rozhodce. Musím říci, ţe postoj Somra je značně spekulativní, a to zejména s ohledem na v současnosti tolik rozebírané spotřebitelské rozhodčí doloţky. Pokud bych to měl shrnout, tak proti rozšíření důvodů pro zrušení rozhodčích nálezů je výše uvedený výrazný zásah do samotné podstaty arbitráţe se všemi z toho plynoucími důsledky a pro rozšíření důvodů hraje zásadní roli současná rozhodovací praxe ad hoc rozhodců, a tím pádem moţnost efektivnější ochrany práv osob. Není příliš přehnané tvrzení, ţe praktiky některých ad hoc rozhodců a jimi vydaných rozhodčích nálezů značně poškozují pověst arbitráţe a nezasáhne-li stát nějakým způsobem, bude rozhodčí řízení v našich podmínkách ohroţeno. Zákonodárce ovšem musí 182 Uvedená diskuse probíhala např. na konferenci vnitrostátní arbitráţe konané dne v Praze, které se účastnili např. RNDr. Zdeněk Somr, Viceprezident Hospodářské komory České republiky a rozhodce nebo JUDr. Alexandr Mareš, Ph.D., advokát Mareš Partners a rozhodce a další odborníci na rozhodčí řízení 183 Mgr. Radek Pokorný, advokát (Advokátní kancelář Pokorný, Wagner & spol.) a rozhodce 184 Zřejmě takové důvody, které jsou v některých zahraničních úpravách zahrnovány pod důvod označovaný jako rozpor s veřejným pořádkem. 71

72 volit zásah velmi citlivě a uváţlivě. Diskutuje se např. o zavedení přísnějších kritérií pro moţnost vykonávání funkce rozhodce 185, o omezení arbitrability 186 a také o jiţ naznačeném rozšíření důvodu pro zrušení. Nejsem zastáncem rozšíření důvodů pro zrušení rozhodčích nálezů, a to zejména kvůli naznačeným rizikům (přeměna návrhu na zrušení v opravný prostředek, značné prodlouţení sporů a nejistota v právních vztazích mezi spornými stranami atd.). Rozhodčí řízení zde existuje, aby bylo moţno o majetkových sporech rozhodnout pravomocně a vykonatelně i jinak neţ prostřednictvím soudu. Jakmile by soudy začaly rozhodčí nálezy posuzovat z věcné, resp. hmotněprávní stránky, arbitráţ by ztratila svůj smysl, poněvadţ by poslední slovo měly stejně vţdy soudy. Navíc by taková moţnost byla velmi těţce realizovatelná v souvislosti s moţností rozhodovat spory dle zásad spravedlnosti. Přece však povaţuji současný stav vnitrostátní arbitráţe za ne zcela uspokojivý a povaţuji za nutné jej řešit. Jako cesta se jeví buď omezení arbitrability sporů, případně zpřísnění kritérií pro výkon funkce rozhodce. Co se týče omezení arbitrability sporů, v současné době Poslanecká sněmovna projednává novelu ZoRŘ, která by vyloučila spotřebitelské spory vzniklé ze spotřebitelských úvěrů a ze smluv o úvěru ze stavebního spoření z rozhodčího řízení. 187 Takové omezení arbitrability sleduje zejména ochranu oněch spotřebitelů, kteří uzavírají rozhodčí doloţky, aniţ by o tom věděli a aniţ by měli vůli podrobit svůj případný spor s poskytovatelem úvěru rozhodcům. Mohlo by to alespoň částečně vést k tomu, ţe rozhodčí řízení bude více realizováno v obchodním prostředí podnikatelskými subjekty (tedy tam, kam podle mého názoru patří), které mají vůli řešit spory v arbitráţi, tím pádem jsou si vědomy důleţitosti výběru osoby rozhodce a také větší odpovědnosti týkající se průběhu řízení, a tím pádem by se rozhodčí řízení postupně dostalo na správnou dráhu a ubylo by nekvalitních nálezů. Nicméně jiţ jsem v práci uvedl názor, ţe schválení novely by mohlo vést taktéţ k rozsáhlému nárůstu případů uţ tak přetíţeným soudům a také by o moţnost konání arbitráţe byly ochuzeny ty bdělé osoby, které by opravdu měly zájem na konání rozhodčího řízení. I s těmito výhradami je pro mě ovšem tato varianta zřejmě nejpřijatelnější. Mnou naposledy zmíněná eventualita, tedy zpřísnění 185 Srovnej současné podmínky uvedené v ustanovení 4 ZoRŘ. 186 O této moţnosti pojednávám také v další kapitole týkající se důvodu při zrušení rozhodčího nálezu uvedeného v ustanovení 31 písm. a). V souvislosti tím jsou také rozebrány spotřebitelské rozhodčí doloţky a jejich platnost s ohledem na judikaturu ESD. 187 Viz sněmovní tisk č. 808/0, návrh na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., a zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. 72

73 kritérií pro výkon funkce rozhodce je totiţ jen stěţí představitelná při zachování charakteru rozhodčího řízení. Problém vidím ve vymezení podmínek i v jejich případné realizaci. Např. pokud by bylo stanoveno povinné právnické vzdělání, ztratilo by smysl rozhodčí řízení v některých sporech, kde je přínosné, ţe na spor není nahlíţeno právně (např. komplikované vztahy ze smluv o dílo na rozsáhlé stavební projekty). Hovoří se také o zavedení rozhodcovských zkoušek, coţ by v reálu působilo dle mého názoru značné potíţe. Výše nastíněný rozbor vznesl závaţné otázky a zároveň poskytl určité varianty jejich řešení, i kdyţ je nepochybně moţné zastávat jiný pohled na věc. Jinými slovy, kaţdé řešení bude mít značné argumenty pro a proti a je na zákonodárci, aby našel takové východisko, které zasáhne co nejméně do podstaty rozhodčího řízení a zároveň vymýtilo ony negativismy postihující současnou arbitráţ. Co se však týče důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu, které jsou hlavním bodem mého výkladu, uzavírám, ţe by nebylo pozitivní rozšířit důvody na moţnost hmotněprávního posuzování rozhodčích nálezů, čili stav de lege lata výlučně procesního povahy důvodů shledávám jako uspokojivý Jednotlivé důvody pro zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčí nález vydaný ve věci, o níţ nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu Jedná se o důvod uvedený v ustanovení 31 písm. a). Vztahuje se na případy, kdy spor není tzv. arbitrovatelný, tj. zákon jej vylučuje z eventuality projednání a rozhodnutí v rozhodčím řízení. Určení arbitrovatelných a nearbitrovatelných záleţitostí nalezneme v ustanoveních 1 a 2 ZoRŘ. Zákon stanoví, ţe lze projednat majetkové spory, jestliţe strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír kromě sporů veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízení zřízených podle zvláštního právního předpisu 188 a dále jsou vyloučeny spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů. Spory, o jejichţ předmětu můţou strany uzavřít smír, určujeme podpůrně dle ustanovení 99 OSŘ a povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichţ jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliţe hmotně právní úprava nevylučuje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, ţe povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména: a) ve věcech, v nichţ lze zahájit řízení i bez návrhu ( 81 OSŘ), ve věcech, v nichţ se rozhoduje o osobním stavu [ 80 písm. a) OSŘ], a ve věcech, v nichţ 188 Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů. 73

74 hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. 189 Smír lze uzavřít i ve věcech o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Ony incidenční spory je třeba chápat jako spory vzniklé v souvislosti s insolvenčním řízením a pro stanovení skutečnosti, zda je daný spor svým charakterem incidenční, je rozhodující ustanovení 159 insolvenčního zákona 190. V aktuální době je třeba sledovat, jak dopadne hlasování v Poslanecké sněmovně ohledně uţ zmíněného návrhu zákona, kterým by se mimo jiné měnil ZoRŘ, a to právě v oblasti arbitrability. Jednalo by se o výrazný zásah, který by znamenal vyloučení sporů vzniklých ze spotřebitelských úvěrů a úvěrů ze stavebního spoření z rozhodčího řízení. Důvodová zpráva k tomuto návrhu 191 uvádí následující rozhodčí doložky jsou masivně zneužívány podnikateli poskytujícími spotřebitelský úvěr, ale i stavebními spořitelnami. Žadatelům o úvěr je v předem připravených formulářích smluv předkládán i jejich souhlas s řešením právních sporů prostřednictvím podnikatelem či stavební spořitelnou nominovaného rozhodce či jiné rozhodčí instituce na základě rozhodčí doložky. To vede v praxi k tomu, že jsou v mnoha případech vydávána rozhodnutí rozhodců, která jsou krajně nevýhodná pro spotřebitele, jsou v příkrém rozporu s judikaturou soudů, a která na mnoho let spotřebitele zatíží vysokými dluhy. Tato praxe přitom nabývá až organizovaného charakteru, zprostředkovaně zatěžuje sociální systém, přispívá k nárůstu kriminality a sociálního vyloučení. Rozhodčí doložky jsou svou konstrukcí pro uvedené úvěrové smlouvy zcela nevhodné a navrhuje se je proto nadále právem nepřipouštět. Je na vládě, aby v rámci transpozice směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru navrhla případně zvláštní systém mimosoudního řešení sporů vzniklých ze smluv o spotřebitelských úvěrech, který nebude v praxi jednostranně výhodný jen pro poskytovatele úvěrů. Do té doby se navrhuje, aby o sporech vznikajících z těchto úvěrových smluv mohly rozhodovat jen soudy. Výše jsem uţ naznačoval moţné negativní vlivy této novely, proto by tyto měly být zmiňovány kvůli objektivnímu posouzení návrhu. Kvůli nim také legislativní rada vlády vyslovila nesouhlas s poţadovanou změnou, to nicméně neznamená, ţe by novela nemohla být schválena. 192 V praxi by novelizace znamenala, ţe případné spory ze spotřebitelských 189 Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str Zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon 191 Důvodová zpráva k návrhu na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., a zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů [online] [cit ]. Dostupné na Viz poznámka pod čarou sub

75 úvěrů a úvěru ze stavebního spoření by jiţ nemohly být projednány v rozhodčím řízení a případné rozhodčí nálezy v těchto věcech by musely být zrušeny dle ustanovení 31 písm. a) ZoRŘ. Dále je třeba upozornit, ţe smlouvu o úvěru je třeba povaţovat za absolutní obchod, kdy je nutno brát v úvahu také zvláštní zákon o spotřebitelských úvěrech 193. Uvedené bude však nutno posoudit jinak v souvislosti s přijetím nového Občanského zákoníku, kde dojde k jednotnému posuzování závazkových právních vztahů. Problematika arbitrability spotřebitelských sporů (a to nejen těch vzniklých ze spotřebitelských úvěrů a úvěrů ze stavebního spoření) je nemálo sporná. Objevují se totiţ názory, ţe jakékoli spotřebitelské rozhodčí doloţky jsou nekalým ujednáním ve smyslu směrnice 93/13/EEC o nekalých ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, a tím pádem se jedná o ujednání neplatné. I kdyţ by byl důvod zrušení v tomto případě spíše subsumovatelný pod ustanovení 31 písm. b), pojednám o této problematice na tomto místě, a to vzhledem k úzké souvislosti s arbitrabilitou a také proto, ţe jak dále uvedu, se můţe jednat o zákonem nestanovený jiný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, a to pro rozpor s tzv. evropským veřejným pořádkem. Základem pro vznik sporů v této oblasti je rozhodnutí ESD Claro vs. Movil 194. Jednalo se o případ, kdy ve Španělsku byla uzavřena účastnická smlouva mezi spotřebitelem a telefonní společností, která obsahovala i rozhodčí doloţku. Je nutno podotknout, ţe španělská úprava nekalých ujednání ve spotřebitelských smlouvách a rozhodčího řízení je značně podobná té naší 195 s tím rozdílem, ţe Španělsko má ve své právní úpravě arbitráţe obsaţen důvod pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu rozporu s veřejným pořádkem. Spotřebitel namítal neplatnost rozhodčí doloţky před soudem, ačkoli tato námitka nebyla vznesena jako první úkon ve věci v rozhodčím řízení (coţ mimochodem vyţaduje i naše právní úprava). Proto byla Španělským soudem vznesena předběţná otázka k ESD, kde měl ESD vyřešit, zda vyţaduje ochrana spotřebitelů, kterou zajišťuje směrnice 93/13/EHS, aby soud, kterému je předloţena ţaloba na neplatnost rozhodčího nálezu (v našem případě návrh na zrušení rozhodčího nálezu), posoudil neplatnost rozhodčí dohody a zrušil nález v důsledku toho, ţe uvedená rozhodčí dohoda obsahuje zneuţívající klauzuli, jestliţe spotřebitel uplatnil uvedenou neplatnost v rámci řízení o ţalobě na neplatnost, ale nikoli v rámci rozhodčího řízení. ESD se postavil na ochranu spotřebitele a stanovil, ţe Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneuţívajících klauzulích] ve 193 Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. 194 Rozhodnutí ESD C- 168/05, Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL, ze dne Tuto podobnost lze vysvětlit jednak internacionalizací arbitráţe a také harmonizačním procesem v rámci EU. 75

76 spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, ţe vyţaduje, aby vnitrostátní soud, kterému je předloţena ţaloba na zrušení rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčí dohody a zrušil tento nález v důsledku toho, ţe uvedená dohoda obsahuje zneuţívající klauzuli, i kdyţ spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v rámci ţaloby na neplatnost. O důsledcích tohoto rozhodnutí v našem právním prostředí lze polemizovat. Hovoří se o tom, ţe jakékoli spotřebitelské rozhodčí doloţky pro rozhodce ad hoc sjednané před vznikem sporu jsou nekalým ujednáním ve smyslu výše uvedené směrnice, a proto by případné rozhodčí nálezy měly být v kontextu eurokonformního výkladu zrušeny. 196 Ovšem takový výklad není v souladu se současně účinnou zákonnou úpravou rozhodčího řízení, a aby mohl být takový výklad moţný, musela by mít výše zmíněná směrnice přímý, případně nepřímý účinek, coţ je otázka zdaleka nedořešená. 197 Nicméně na zkoumané rozhodnutí navázal ESD zejména rozhodnutím Asturcom vs Rodriguez 198. Tato věc se od předchozího případu lišila v tom, ţe povinná Cristina Rodriguez se proti rozhodčímu nálezu nebránila a nepopadala ţalobu na zrušení rozhodčího nálezu, kde by napadla nepřiměřenost rozhodčí doloţky. Záleţitost se dostala do stadia nuceného výkonu, kde vznikla otázka, zda směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, ţe vnitrostátní soud, který rozhoduje o nuceném výkonu, musí, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu i bez návrhu posoudit nepřiměřenost spotřebitelské rozhodčí doloţky. ESD konstatoval, ţe soud je povinen zkoumat nepřiměřenost takové doloţky a v případě, ţe ji vyhodnotí jako nepřiměřenou, vyvodit z toho veškeré důsledky plynoucí z vnitrostátního práva, aby spotřebitel nebyl takovou doloţkou vázán. ESD také zdůraznil, ţe ustanovení předmětné směrnice chránící spotřebitele musí být povaţováno za normu rovnocennou vnitrostátním kogentním normám, které soud můţe a musí uplatnit i bez návrhu. Z uvedeného postoje ESD je třeba vyvodit, ţe účinky směrnice lze pokládat za přímé, nicméně je vţdy třeba posoudit, zda je konkrétní spotřebitelská rozhodčí doloţka nepřiměřeným ujednáním, coţ ESD nechává na posouzení vnitrostátním soudům. Závěrem k důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu uvedeného v ustanovení 31 písm. a) bych ještě dodal, ţe není zcela jednotný pohled na věc, zda lze arbitralizovat 196 Srovnej např. PALLA, Tomáš. Rozhodčí doloţky ve spotřebitelských smlouvách. ANO či NE? [online]. epravo.cz, [cit ]. Dostupné na Srovnej např. KRÁL, Richard. Přímý účinek směrnic ES a jeho současné meze. Jurisprudence, 2007, č. 6, str. 3-9 nebo ŠIŠKOVÁ, N., STEHLÍK, V. Evropské právo 1. Praha: Linde Praha a.s., 2007, str Rozsudek ESD sp. zn. C-40/08 ze dne Asturcom Telecomunicaciones SL vs Cristina Rodriguez Nogueira 76

77 spory určovací, tedy spor, zda existuje dané právo či právní vztah. V kontextu výkladu pojmu majetkový spor, kdy se za něj povaţuje kaţdý spor, jehoţ základ lze ocenit penězi, se domnívám, ţe ony určovací spory, které lze takto ocenit, tedy které mají dopad do majetkové sféry stran řízení, lze řešit v rozhodčím řízení. Na problém však existuje i opačný názor. 199 Judikatura 200 tak např. jiţ stanovila, ţe pod arbitrovatelné spory patří i spory vzniklé ze smlouvy o koupi a prodeji cenných papírů. Co se týče následků zrušení rozhodčího nálezu z tohoto důvodu, je rozhodující ustanovení 34 odst. 1 ZoRŘ, které stanovuje, ţe po zrušení rozhodčího nálezu soud pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne Rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje Důvod je uvedený v ustanovení 31 písm. b). To, ţe je rozhodčí smlouva neplatná nebo byla zrušena anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, musí však účastník namítat jiţ v rozhodčím řízení a navíc nejpozději, neţ začal jednat ve věci samé (pokud tedy ty skutečnosti namítat mohl) 201, jinak soud takový nález z tohoto důvodu nezruší, resp. ţaloba by byla odsouzena k zamítnutí. Uvedená specialita, vyjádřená v ustanovení 33 ZoRŘ, se vztahuje na tento důvod zrušení a taktéţ na důvod předvídaný ustanovením 31 písm. c) a má za cíl zamezit účelovému vyhýbání se povinností některých účastníků řízení, kteří např. nenamítali neplatnost rozhodčí smlouvy v rozhodčím řízení, ačkoli tuto moţnost měli, doufaje v pro ně pozitivní výsledek sporu. Následně by pak zkusili podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu a zpochybňovali by platnost rozhodčí doloţky. Tato povinnost účastníků řízení vyţadující značnou bdělost je ovšem diskutabilní ve vztahu ke spotřebitelským rozhodčím doloţkám, a to zejména ve světle výše zmíněného a rozebraného rozhodnutí ESD Claro vs. Movil a Asturcom vs. Rodriguez. Jak je vidno, lze si zkoumaný důvod rozčlenit do tří kategorií. Jednak neplatnost rozhodčí smlouvy či doloţky, dále pak její zrušení a konečně fakt, ţe daná věc projednávaná 199 Srovnej např. POHL, Tomáš. K problematice přezkoumání rozhodčích nálezů soudem, Právní fórum, 2008, č. 4, str Rozsudek Nevyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 29 Odo 1222/ Přirozeně pokud by účastník neměl vůbec moţnost se vyjádřit a byl by mu např. ihned doručen rozhodčí nález, aniţ by měl moţnost nějak se účastnit předcházejícího řízení, tak by onu moţnost neměl a mohl by se tedy logicky domáhat zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v ustanovení 31 písm. b), i kdyţ v rozhodčím řízení např. zrušení rozhodčí smlouvy nenamítal. 77

78 a rozhodnutá v arbitráţi nebyla subjektivně arbitrabilní, tj. rozhodčí smlouva se na dohodnutou věc nevztahovala. a) Neplatnost rozhodčí smlouvy. Zde je třeba si uvědomit, ţe se jedná o jiné důvody neplatnosti, neţ je nedostatek arbitrability. Toto rozlišení má závaţné praktické důsledky, poněvadţ k nedostatku arbitrability soud přihlíţí z úřední povinnosti, kdeţto u neplatnosti z jiného důvodu se soud bude zajímat, zda tato byla namítána uţ v rozhodčím řízení v souladu s ustanovením 33 ZoRŘ. Neplatnost rozhodčí smlouvy je posuzována z hlediska ustanovení ZoRŘ a OZ o právních úkonech, to znamená, ţe uzavření rozhodčí smlouvy či doloţky je právním úkonem, který musí být učiněn váţně, srozumitelně a určitě atd. 202 Uvedené bylo potvrzeno i soudní praxí, kdy Nejvyšší soud stanovuje nutnost posuzování rozhodčí smlouvy dle ZoRŘ a ustanovení OZ o právních úkonech, ovšem v předmětném rozhodnutí správně nesubsumuje pod platnost rozhodčí smlouvy tzv. receptum arbitri, tedy přijetí funkce rozhodce rozhodcem. 203 Co se týče určitosti rozhodčí smlouvy, je zapotřebí upozornit na postoj Nejvyššího soudu 204 ohledně určitosti rozhodčích doloţek odkazujících na pravidla rozhodčího řízení stanovená rozhodcovskými společnostmi či sdruţeními. Nejvyšší soud vyjádřil mimo jiné, ţe byl-li sjednán obsah rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla, je toto ujednání přinejmenším neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy a která na rozdíl od statutů stálých rozhodčích soudů nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku. Dále rozvádí, ţe je nutno zkoumat, zda pokud je uzavřena taková rozhodčí doloţka odkazující na pravidla oněch výše jiţ rozebíraných 205 rozhodcovských center a společností, je třeba zkoumat vţdy skutečnou vůli stran řízení, zda se jednalo o stanovení pravidel řízení ve smyslu ustanovení 19 odst. 1 ZoRŘ. Jinými slovy doloţky, které obsahují pouze odkaz na daná pravidla, jeţ přirozeně nejsou pravidly stálého rozhodčího soudu ve smyslu ustanovení 13 odst. 2 ZoRŘ, aniţ by strany měly skutečnou vůli řídit se oněmi pravidly, jsou ujednáním neurčitým a pokud není prokázána skutečná vůle stran řídit se takovými pravidly, je zde důvod pro zrušení rozhodčího nálezu. V návaznosti na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v praxi uzavírány doloţky, které obsahují prohlášení, ţe strany jsou seznámeny s obsahem jejich pravidel postupu v řízení a ţe s nimi souhlasí (jedná se o případy, kdy rozhodují rozhodci rozhodcovských center, sdruţení nebo společností). 202 Odůvodněním postoje hmotněprávního posuzování platnosti rozhodčí smlouvy jsem se jiţ zabýval v kapitole 1.6. pojednávající o povaze rozhodčího řízení, proto na ni ohledně této otázky odkazuji. 203 Blíţe Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 32 Odo 977/ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 32 Cdo 2312/ Bliţší rozbor k existenci těchto seskupení viz kapitola o druzích rozhodčího řízení. 78

79 Mezi další nedostatky rozhodčí smlouvy působícími její neplatnost se řadí i absence písemné formy, která je zákonnou podmínkou platnosti rozhodčí smlouvy. Upozorňuji, ţe v případě pouţití elektronických nosičů dat je nutno, aby smlouva byla opatřena elektronickými podpisy, samotná výměna elektronické pošty totiţ nemůţe nahradit písemnou formu. 206 V souvislosti s nedávným vytvořením datových schránek se ovšem domnívám, ţe lze uzavřít rozhodčí smlouvu prostřednictvím jejich pouţití u subjektů, které ji mají zavedenou. Dále je třeba zmínit tzv. zásadu autonomie smlouvy hlavní a smlouvy rozhodčí, jinými slovy pokud je rozhodčí doloţka součástí dané smlouvy a ta je neplatná, tak tato neplatnost nemá vliv na platnost rozhodčí doloţky, pokud samozřejmě ta není také samostatně stiţena některým důvodem neplatnosti. Uvedený postoj je v našem právním řádu i výslovně vyjádřen v ustanovení 267 odst. 3 obchodního zákoníku. Ve spojení s neplatností rozhodčí smlouvy je dosti nevyjasněný problém nicotnosti rozhodčí doloţky. Vyjádřeno jinak, pokud rozhodčí smlouva vůbec nevznikla, resp. se jedná o právní úkon zdánlivý, jestli tato skutečnost je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení 31 písm. b). V odborné veřejnosti existují dva rozdílné pohledy. Jeden, který je zastáván Bělohlávkem 207 bez okolků tvrdí, ţe nicotnost rozhodčí doloţky či smlouvy je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení 31 písm. b), přičemţ tento postoj odůvodňuje praktickým nerozlišováním mezi nicotností a neplatností právních úkonů. Druhý pohled je zastáván Vrchou 208, který se ztotoţňuje s pohledem Rabana a stanovuje, ţe nález vydaný osobou bez předchozího souhlasu stran, je pouze právním názorem takové osoby vydaným na žádost strany, jež se na něj obrátila, není tedy právně závazný ani vykonatelný a není ani rozhodčím nálezem ve smyslu ustanovení 23 a násl. ZoRŘ. Není proto nutno (možno) jej napadat žalobou na zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení 31 ZoRŘ. Plnění (pouze) na základě něho by bylo plněním bez právního důvodu. Jak vidno, jsme svědky dvou diametrálně odlišných pohledů. Osobně zastávám z čistě praktických právních důvodů názor Bělohlávka. Neumím si totiţ dost dobře představit situaci, kdy bude vydán rozhodčí nález vzešlý z nicotné rozhodčí smlouvy a osoba, které by z něj měla vyplývat nějaká povinnost, by musela čekat aţ do fáze nuceného výkonu, aby se mohla účinně bránit. K tomu by mohlo celkem lehce dojít, protoţe osoba rádoby oprávněná z takového nálezu se můţe pokusit jej vykonat. Z hlediska praktického nerozlišování mezi 206 POHL, Tomáš. K problematice přezkoumání rozhodčích nálezů soudem. Právní fórum, 2008, č. 4, str BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2004, str VRCHA, Pavel. Rozhodčí nález vydaný bez rozhodčí smlouvy. Právní fórum, 2008, č. 12, str

80 nicotností a neplatností právního úkonu 209 je třeba ţalovat na zrušení takového rozhodčího nálezu. Teoreticky právně je třeba přisvědčit názoru Vrchy, resp. Rabana, ale praxe hovoří v tomto případě jiným jazykem a nicotnost je tedy třeba řadit pod důvod uvedený v ustanovení 31 písm. b). Uvedeným problémem se, i kdyţ nepřímo, zabývala soudní praxe. Nejvyšší soud konstatoval, ţe není-li tu rozhodčí smlouvy, není rozhodce oprávněn o majetkovém sporu rozhodnout. Nelze dovodit, že by pasivita a nečinnost žalovaného v rozhodčím řízení měla za následek podrobení se pravomoci rozhodce; takový následek by bylo možno spojovat pouze s chováním žalovaného, jenž by byl aktivní při projednávání sporu, aniž by nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé neexistenci rozhodčí smlouvy namítl. 210 Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí rozlišuje situaci, kdy je uzavřena neplatná rozhodčí smlouva a kdy nebyla uzavřena vůbec. Dovozuje, ţe v případě uzavření neplatné rozhodčí smlouvy by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu zaloţena byla; obrana ţalovaného by spočívala v podání ţaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Ovšem v situaci neuzavření rozhodčí smlouvy hovoří pouze o fázi nuceného výkonu, z čehoţ dovozuji, ţe neuzavření rozhodčí smlouvy, resp. její nicotnost nepodřazuje pod důvod uvedený v ustanovení 31 písm. b). I přesto se domnívám, ţe můj postoj uvedený výše má svoje opodstatnění. Návrh na zrušení rozhodčího nálezu má totiţ charakter specifické určovací ţaloby, kde není třeba osvědčovat právní zájem, a já nevidím právní důvod, proč by subjekt, kterému je rozhodčím nálezem stanovena povinnost (i kdyţ na základě nicotné rozhodčí smlouvy), se nemohl domáhat objasnění svých práv a povinností formou ţaloby na zrušení rozhodčího nálezu. b) Rozhodčí smlouva byla zrušena. V tomto případě se nejedná o výrazně komplikovanou záleţitost. Ke zrušení rozhodčí smlouvy můţe dojít několika způsoby, přičemţ se aplikují ustanovení soukromoprávních předpisů o zániku závazků. Znamená to, ţe rozhodčí smlouva můţe být zrušena dohodou stran, případně odstoupením, výpovědí a dalšími podobnými moţnostmi. V kaţdém případě musí být doloţeno, ţe smlouva existovala a poté byla zrušena před tím, neţ o ní rozhodoval rozhodce či stálý rozhodčí soud. 211 c) Rozhodčí smlouva se na danou věc nevztahuje. Zde odkazuji na ustanovení 2 odst. 4 a 5 ZoRŘ, které stanoví, ţe není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto 209 Srovnej např. KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné Vydání. Praha: ASPI, 2005, str Usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 20 Cdo 2857/ Op. cit. sub. 206, str

81 právních vztahů, jakoţ i na práva s těmito právy související a dále také, ţe rozhodčí smlouva váţe také právní nástupce stran, pokud to strany v této smlouvě výslovně nevyloučí. Co se týče vázanosti právních nástupců stran, jen bych upozornil na moţná úskalí v souvislosti s indosací směnky, kde se kromě převodu směnečných práv klasickou cesí nejedná o právní nástupnictví. 212 Následky zrušení jsou shodné jako u předchozího důvodu, tedy po návrhu některé ze stran soud věc projedná a rozhodne Ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem Důvod uvedený v ustanovení 31 písm. c) slouţí zjednodušeně řečeno ke kontrole dodrţení ustanovení 4 aţ 12 ZoRŘ. Jedná se o vícero moţností, které mohou nastat, bylo by nad rámec práce podrobněji rozebírat všechny jednotlivě, a to navíc s ohledem na skutečnost, ţe v praxi se tento důvod zrušení rozhodčího nálezu vyskytuje spíše sporadicky. Proto se zaměřím na základní vymezení eventualit, jeţ mohou nastat. Podmínky způsobilosti být rozhodcem jsou zákonem stanoveny tak, ţe rozhodcem můţe být občan České republiky, který je zletilý a způsobilý k právním úkonům a dále cizinec, je-li podle práva svého státu způsobilý k právním úkonům; postačí však, je-li způsobilý k právním úkonům podle práva České republiky. Ona způsobilost k právním úkonům se samozřejmě posuzuje dle občanského zákoníku a je třeba si povšimnout, ţe u rozhodce je nutná i zletilost a ţe tedy není moţné ztotoţňovat tyto dvě podmínky s tzv. plnou způsobilostí k právním úkonům, kterou lze za zákonem stanovených podmínek nabýt i před dosaţením zletilosti. Některé zvláštní zákony dále stanoví inkompatibilitu daných povolání s funkcí rozhodce, typicky v případě soudců. Z tohoto pojetí lze dovodit, ţe případů, kdy bude rozhodce nezpůsobilý k výkonu funkce, není mnoho. Ohledně diskuse nad zavedením přísnějších kritérií jsem krátce pojednal jiţ výše. Dále je ve spojení s tímto důvodem dbát pozornosti, zda bylo dáno za dost ustanovení 5 odst. 2 ZoRŘ, tedy zda proběhlo písemné tzv. receptum arbitri. To můţe být realizováno i zároveň s prvním učiněním úkonem ve věci, který rozhodce činí (typicky výzva k vyjádření adresovaná ţalovanému). Absence receptum arbitri by vedla ke zrušení jím vydaného nálezu. 212 K tomu blíţe PAŘÍZEK, Igor. Směnka a rozhodčí řízení, Právní rozhledy, 2002, č. 1, str

82 Způsob ustanovení do funkce můţe být odlišný v jednotlivých případech. Jinak tomu bude u stálého rozhodčího soudu 213, jinak u ad hoc rozhodčího řízení, kde si strany způsob ustavení můţou určit smluvně, nebo se podpůrně pouţije právní úprava v obsaţená v ZoRŘ. V souvislosti s probíraným důvodem je občas pozapomínáno, ţe jeho součástí je taktéţ případná podjatost rozhodce. Rozhodce musí svou funkci vykonávat nezávisle a nestranně. Má povinnost bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něţ by byl jako rozhodce vyloučen. Pokud by takto neučinil, je moţno v průběhu rozhodčího řízení na návrh strany jej vyloučit prostřednictvím realizace pomocné funkce soudu. Kdyby ani k tomuto nedošlo, je nutno tento nedostatek zhojit aţ návrhem na zrušení rozhodčího nálezu. Zde je velmi důleţité si však uvědomit, ţe návrh na zrušení k soudu by mohl účastník úspěšně podat pouze tehdy, pokud by jiţ v rozhodčím řízení nemohl (objektivně posuzováno) namítat podjatost. Opět se totiţ dostáváme k ustanovení 33 ZoRŘ, které je jiţ zmiňováno u předchozího důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu. Soudní praxe je však opačného názoru, kdy Vrchní soud v Praze konstatoval, ţe na základě ustanovení 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení se podjatosti rozhodců coby důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dovolávat nelze, neboť toto ustanovení míří výslovně jen na případy nezpůsobilosti rozhodce k výkonu funkce (ve smyslu 4 ZoRŘ) a na případy, kdy rozhodující rozhodce nebyl k rozhodnutí povolán rozhodčí smlouvou. 214 Dovolím si tvrdit nesprávnost závěru Vrchního soudu, poněvadţ způsobilost rozhodce je třeba vykládat nikoli jen vztahu k ustanovení 4 ZoRŘ, ale také k dalším ustanovením vyţadujícím jeho nezávislost a nestrannost, proto je třeba jeho případnou podjatost podřadit pod důvod uvedený v ustanovení 31 písm. c). Následky spojené se zrušením rozhodčího nálezu z tohoto důvodu jsou jiné od předchozích dvou uvedených, protoţe zde po právní moci rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu zůstává rozhodčí smlouva v platnosti. Rozhodci zúčastnění na rozhodčím nálezu, který byl zrušen, jsou však z nového projednání a rozhodování věci vyloučeni. Nedohodnou-li se strany jinak, budou noví rozhodci jmenováni způsobem původně určeným v rozhodčí smlouvě nebo podpůrně dle ZoRŘ Srovnej ustanovení 21 řádu RS HK AK pro vnitrostátní spory. 214 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 8 Cmo 351/ Viz ustanovení 34 odst. 2 ZoRŘ. 82

83 Rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců I kdyţ je některými autory tento důvod povaţován za nadbytečný 216 a zároveň podobně jako předchozí důvod se s ním v reálu setkáváme poskromnu 217, ne-li vůbec, je zákonodárce povinen sledovat postup při vydávání rozhodčího nálezu a chránit tak práva účastníků řízení, která jim náleţejí. Zákonodárce tak činí skrze ustanovení 31 písm. d), které odkazuje na skutečnost, ţe nebude-li nález vydán usnesením většiny rozhodců tak, jak to vyţaduje ustanovení 25 odst. 1 ZoRŘ, bude zrušen. Z povahy věci plyne, ţe zmíněný důvod nelze uplatnit v případech, kdy rozhoduje jediný rozhodce, coţ je v praxi zvláště u ad hoc arbitráţe frekventovaný způsob rozhodování. Výhoda rozhodování jediného rozhodce spočívá především v menší nákladnosti řízení pro účastníky (nemusí platit ve všech případech), ovšem na úkor větší objektivity senátního rozhodování. Navíc uţ jsem v práci upozornil na nebezpečí podjatosti samorozhodců, zejména ve spotřebitelských rozhodčích sporech, kdy je jediný rozhodce navíc jmenován onou silnější smluvní stranou. Je tedy na stranách řízení, aby vyhodnotily, co pro ně v konkrétní záleţitosti bude nejlepší. Senáty mohou být tříčlenné anebo vícečlenné, počet však musí být vţdy lichý. Skutečnost, ţe rozhodčí nález byl přijat většinou, se osvědčuje tím, ţe je doručený rozhodčí nález podepsán alespoň většinou rozhodců. Případný nedostatek ve splnění této povinnosti nemusí nutně však vţdy znamenat, ţe rozhodčí nález nebyl přijat většinou rozhodců. Můţe se jednat pouze o omyl, ten je pak zhojitelný postupem dle ustanovení 26 ZoRŘ. Aţ od doručení této opravy pak můţe rozhodčí nález nabýt účinku pravomocného soudního rozhodnutí a být soudně vykonatelný. Následky zrušení z tohoto důvodů jsou totoţné jako u předchozího důvodu, aplikuje se tedy ustanovení 34 odst. 2 ZoRŘ Straně nebyla poskytnuta moţnost věc před rozhodci projednat Rozhodčí řízení je ovládáno zásadou rovnosti stran, jeţ je zákonodárcem výslovně vyjádřena v ustanovení 18 ZoRŘ. Důsledkem této rovnosti je povinnost rozhodců poskytnout stranám stejnou moţnost věc před nimi projednat. Pokud takto neučiní, je rozhodčí nález vydaný v důsledku takového porušení zrušitelný dle ustanovení 216 Srovnej např. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, str Zatím není znám případ ze soudní praxe Nejvyššího soudu, kdy by se zabýval tímto důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. 83

84 31 písm. e) ZoRŘ. Důvod je zahraniční literaturou 218 chápán a také nazýván jako porušení řádného procesu ( breaches of natural justice nebo téţ due process ). Mluvím zde o zřejmě nejsloţitějším, ale také asi nejčastějším důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu. Jeho sloţitost je spatřována v ne úplně vyjasněném okruhu záleţitostí, které pod něj spadají a také relativně velkým prostorem soudu pro posouzení, co sem ještě patří a co nikoli. Soudy zde musí dbát opatrnosti, aby nevstoupily do sféry věcného přezkumu nálezu, poněvadţ v reálu je mnohdy snaha účastníků řízení, aby soud prostřednictvím tohoto důvodu právě meritorně zkoumal nález. Jak uvádí Bělohlávek, 219 řada těchto případů je jen zastřeným pokusem o to, učinit z institutu návrhu na zrušení rozhodčího nálezu opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. To je ovšem nepřípustné. U tohoto důvodu je více neţ u ostatních třeba mít vţdy na paměti, ţe rozhodčí řízení je řízení nezávislé na občanském soudním řízení a ţe nároky na bdělost a ostraţitost účastníků jsou bezesporu větší, neţ je tomu u klasického soudního řízení. Právě proto se bude jednat o naplnění tohoto důvodu pouze v situacích, kdy dojde k porušení základních principů rozhodčích řízení. I kdyţ mohou nastat různorodé poměry, u kterých je velmi potřebné vţdy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, odborná literatura 220 rozděluje několik nejvíce rizikových oblastí, kde můţe docházet k nedostatečnému poskytnutí moţnosti projednat věc před rozhodci. Naráţím hlavně na jazyk řízení, dále doručování, stanovování lhůt účastníkům pro dané úkony, a v neposlední řadě dokazování. Jazyk řízení je jednou ze záleţitostí, které jsou v plně v dispozici stran řízení. Strany si mohou stanovit, v jakém jazyce bude probíhat spor, přičemţ v případě, ţe by např. vybraný rozhodce nebyl vybaven stranami vybraným jazykem, je to pro něj určitě důvod, aby nepřijal funkci rozhodce. Výběr jazyku řízení bude přirozeně typický u mezinárodní arbitráţe. Co se týče rozhodčího řízení, jeţ probíhá na našem území, je zásadně jednacím jazykem čeština, případně slovenština, nedohodnou-li se strany jinak. Pokud nastane případ, ţe jedna ze stran český nebo jiný zvolený jazyk neovládá, je rozhodce povinen poskytnout jí moţnost překladu listin a také tlumočníka. Náklady si hradí sám účastník. Pokud by rozhodce takovému účastníku nedal příleţitost na tlumočníka a překlad listin, jednalo by se nepochybně o důvod pro zrušení rozhodčího nálezu. Ona příleţitost bude poskytována hlavně skrze delší lhůty k vyjádření a udělením většího časového prostoru před případným ústním jednáním. 218 Srovnej např. TWEEDDALE, A.,TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: International and English law and practice.oxford: Oxford University Press, 2007, str Op. cit. sub. 207, str Srovnej např. op. cit. sub. 216, str. 305 nebo KLEIN, B., DOLEČEK, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, a.s. 2007, str

85 O doručování jsem jiţ pojednal v kapitole týkající se průběhu rozhodčího řízení, proto na ni v podrobnostech odkazuji. 221 Jenom připomínám, ţe nedostatky v doručování jsou častým důvodem zrušení rozhodčích nálezů, proto mu rozhodci musí věnovat značnou pozornost zejména s ohledem na výše uţ zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu. Rozhodci stanovují v řízení různé lhůty účastníkům řízení, zejména pro vyjádření ve věci, navrţení důkazů, dále sem řadíme i předvolání k ústnímu jednání s dostatečným časovým předstihem. Lhůty jsou nutnou prevencí před snahou některých účastníků uměle prodluţovat spory. Arbitři jsou vybaveni moţností s nedodrţením a zmeškáním lhůty spojit fikci uznání nároku. V takovém případě však nevydají rozhodčí nález pro uznání, poněvadţ to neumoţňuje ZoRŘ, nýbrţ vydají klasický rozhodčí nález. Nicméně rozhodci musejí dbát při stanovování lhůt opatrnosti, aby tyto byly přiměřené a nezavdávaly příčinu pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu znemoţnění projednání věci před rozhodcem. Délka lhůty bude vţdy záleţet na konkrétních okolnostech a podle toho je ji také nutné vţdy posuzovat. Tak bude jiná u mezinárodních a vnitrostátních sporů, bude jiná u účastníků, kteří např. potřebují překládat listiny, tlumočníka apod. Ovšem výše jsem jiţ naznačil, ţe u klasických vnitrostátních arbitráţí je lhůta k vyjádření minimálně 10-denní, předvolání k ústnímu jednání by mělo být doručeno taktéţ alespoň s 10-denním předstihem. 222 Se stanovením lhůt k vyjádření je spojena také povinnost rozhodců dát moţnost straně se vyjádřit. Ti např. nemůţou postupovat způsobem, kterým soudy postupují při vydávání platebního rozkazu, kdy pouze na základě ţaloby a listinných důkazů, vydají platební rozkaz, aniţ by se protistrana vyjádřila. 223 Rozhodce musí dát vţdy moţnost straně se vyjádřit, i kdyţ by nárok ţalobce byl podle něj nesporný, přičemţ tato moţnost musí být dostatečná a stejná pro všechny strany řízení. Neučiní-li tak, je zde dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu. V případě, ţe strany postupem dle ustanovení 19 odst. 1 dohodnou, ţe bude konáno ústní jednání ve věci, je rozhodce povinen jej nařídit, jinak by zde byl opět důvod při zrušení. Co se týče ústního jednání, domnívám se, ţe je nutno jej nařídit také tehdy, pokud se strany dohodly, ţe řízení bude pouze písemné, ale v řízení vyšla jeho potřeba najevo a zejména tehdy, poţádá-li o to účastník s relevantním odůvodněním. 224 Ovšem pod tento důvod zrušení nelze řadit situace, kdy se účastník řízení nedostaví k ústnímu jednání, ačkoli byl řádně 221 Viz kapitola Nejspíše se vychází z analogické aplikace OSŘ, kde je stanovena doba, kdy má být doručováno předvolání k ústnímu jednání. Nicméně praxe poskytuje, co se týče lhůty k vyjádření, většinou lhůtu 30-denní. 223 Zde totiţ neexistuje institut odporu, kterým by se takový rozhodčí nález automaticky rušil. 224 O rozhodčích smlouvách či doloţkách vylučujících předem ústní jednání bylo jiţ pojednáno v kapitole , proto na ni v podrobnostech odkazuji. 85

86 předvolán a následně tvrdí, ţe mu nebyla dána moţnost projednat věc před rozhodci. Uvedené bylo jiţ potvrzeno judikaturou Nejvyššího soudu. 225 Rozhodčí řízení je řízení kontradiktorní, kde platí projednací zásada. 226 Přitom je ovšem na rozhodcích, aby vyhodnotil, které navrţené důkazy provede a které nikoliv. Samozřejmě nemůţe ignorovat důkazní návrhy. Neprovedení důkazu je třeba odůvodnit, a to zejména v odůvodnění rozhodčího nálezu (nedohodnou-li se ovšem strany ve smyslu ustanovení 25 odst. 2 ZoRŘ). Případné ignorování návrhů důkazů a neodůvodnění jeho neprovedení by bylo důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, ovšem pouhé jeho neprovedení takové následky nepůsobí. 227 Ovšem nedostatečné administrativní či jiné materiální zázemí rozhodců nebo rozhodce nemohou být důvodem pro odmítnutí provedení důkazu, a to i kdyţ je takové odmítnutí důkazu obsaţeno v odůvodnění rozhodčího nálezu. 228 Pokud rozhodce provádí důkaz, musí účastníkům řízení umoţnit, aby tomu byli přítomni, a to především včasným vyrozuměním. Přirozeně jim musí být i poskytnuta moţnost se vyjádřit se k provedení důkazu a také vyslovit závěrečné návrhy. V souvislosti s nedostatečnou moţností projednat věc před rozhodci povaţuji za nutné opětovně upozornit na výše rozebrané značně kontroverzní rozhodnutí Nejvyššího soudu stanovující rozhodcům poučovací povinnost dle ustanovení 118a OSŘ. 229 Nastínil jsem základní oblasti, kde a jakým způsobem můţe docházet k porušení povinnosti rozhodců spočívající v nedostatečné moţnosti účastníků projednat věc před rozhodci. Není snad ani moţné učinit úplný výčet okolností, které by byly subsumovatelné pod tento důvod (např. by sem bylo vhodné řadit i situace, kdy byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, jeţ byl uplacen) 230, proto je třeba jej hodnotit vţdy ve spojení s konkrétním individuálním případem a s ohledem na charakter arbitráţe jako takové, jejiţ součástí je i větší tíha odpovědnosti stran za průběh řízení. 225 Srovnej Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 32 Cdo 1452/ Viz ustanovení 120 odst. 1 a 3 OSŘ. 227 Srovnej Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 32 Odo 366/ Viz Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 23 Cdo 2570/ Blíţe kapitola Tyto případy je nutno pojit i s důvodem uvedeným v ustanovení 31 písm. c), protoţe u takového rozhodce by nepochybně bylo moţno konstatovat, ţe nebyl nepodjatý. 86

87 Rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným ţádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemoţnému či nedovolenému Následuje šestý důvod zrušení rozhodčího nálezu, jeţ je obsahem ustanovení 31 písm. f) ZoRŘ. Výše jsem konstatoval, ţe důvody jsou výlučně procesního charakteru, zde je však třeba uvést, ţe tento zasahuje do oblasti hmotného práva. Ostatně zřejmě proto je nahlíţeno na jeho zařazení do ustanovení 31 ZoRŘ negativně a mluví se o jeho systematičtějším zařazení do ustanovení o odepření uznání a výkonu, případně o zastavení výkonu rozhodčího nálezu. 231 Tento postoj de lege ferenda nelze ani tak přisuzovat rozhodování ultra petitem, nýbrţ případům, kdy je podle tuzemského práva plnění nemoţné či nedovolené. Ono úskalí tkví v zejména v kauzách, kdy není rozhodným právem právo české. Rozhodčí nález vydaný v tuzemsku, i kdyţ je rozhodné právo jiné neţ české, můţe totiţ být předmětem návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Ovšem nemoţnost či nedovolenost soud posuzuje vţdy vzhledem k tuzemskému právu. Proto mohou nastat situace, kdy plnění bude moţné a dovolené dle rozhodného práva, ovšem ne dle našeho, soud však takový nález zruší, a pokud se majetek povinného nachází na území České republiky, dosáhne oprávněný stěţí nuceného výkonu rozhodčího nálezu. Pokud by se jeho majetek nacházel i v zahraničí, mohl by se oprávněný pokusit jej vykonat tam, pokud daný právní řád hodnotí problém jinak. To je umoţněno tím, ţe zrušení rozhodčího nálezu nemá exteritoriální účinky. Jak je patrno, zkoumaný důvod lze členit na tři poddůvody, kdy do první skupiny řadíme rozhodování ultra petitem, do druhé odsouzení strany k nemoţnému plnění, a do poslední odsouzení strany k plnění nedovolenému. Rozhodování ultra petitem, tj. k plnění, které nebylo oprávněným ţádáno, nečiní ve většině případů výraznější potíţe. Pokud jiţ nastane tato eventualita, bude se většinou jednat o příslušenství ţádaného plnění, případně úroky nebo smluvní pokuty. Soud musí prověřit, co bylo skutečně ţádáno ţalobcem, a to nejen v ţalobě, ale i v průběhu řízení, kdy mohlo docházet k změně nároků, a následně výsledek porovnat s plněním přiznaným. A to všechno bez zkoumání správnosti přisouzení plnění. Sporné se můţe zdát, do jaké míry bude takový nález zrušen. Přikláním se k názoru, ţe bude záleţet na konkrétních okolnostech. Pokud bude moţné oddělit výrok odsuzující stranu k nadměrnému plnění, mohl by soud zrušit jen tuto část, ovšem v případech, kdy to nebude z povahy věci moţné (např. pokud by bylo rozhodčím nálezem přiznáno úplně jiné plnění, neţ bylo ţádáno, např. ad absurdum by byla přiznána nemovitost místo poţadovaného peněţitého plnění), je třeba zrušit nález kompletně celý. Dále 231 Viz. op. cit. sub. 216, str. 306 nebo op. cit. sub 207, str

88 je zde zapotřebí se zamyslet nad moţností aplikace ustanovení 153 odst. 2 OSŘ, které stanoví, ţe soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Týkajíc se řízení, které je moţno zahájit i bez návrhu, zde není sporu, ţe toto pouţitelné v rozhodčím řízení není, poněvadţ se jedná o záleţitosti, které nejsou tzv. arbitrovatelné, ovšem pokud z právního případu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, mluvíme i o sporných řízeních (typicky např. zrušení a vypořádání spoluvlastnictví), která mohou být předmětem arbitráţe. Na tomto místě např. Pohl 232 uvádí, ţe v těchto výjimečných případech je moţné přisoudit více, neţ bylo ţádáno v ţalobním petitu. Opačný názor však zastává Klein 233, který rozhodování ultra petitem v rozhodčím řízení striktně odmítá. Osobně se ztotoţňuji s pohledem Pohla, kdy, ač budou tyto kauzy v reálu velmi vzácné, jejich existenci vyloučit nelze a pak je v souladu se zákonem rozhodnout tzv. ultra petitem. Do druhé kategorie patří odsouzení k nemoţnému plnění. Klein 234 dle mého názoru nesprávně směšuje nemoţnost a nedovolenost, které je třeba odlišovat. Nemoţnost je nutno brát jako nemoţnost právní, nikoli faktickou. Právně nemoţná bude např. povinnost plnit v neexistující měně. Jenom připomínám, ţe ona nemoţnost, stejně jako nedovolenost, se vţdy posuzuje dle našeho právního řádu, i kdyţ bylo lex arbitri právo jiné neţ české. Nedovolené plnění je plnění, které není aprobováno vnitrostátním právem. Půjde o plnění, které je vyhrazeno jen některým subjektům, zejména státu, nebo podléhající státnímu dozoru či státnímu povolení (např. výbušniny, střelné zbraně, drogy, nerostné bohatství, části lidského těla apod.), u nichž je možnost dispozice s nimi omezena či vyloučena. Uvedené znamená, že nedovolenost plnění je spojena s předmětem závazku (s plněním žalované strany) a nikoliv s okolnostmi, pro které by měl být výkon práva na požadované plnění odepřen (pro rozpor s dobrými mravy). 235 V tomto ohledu povaţuji za důleţité připomenout výše jiţ zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu 236, které stanovuje, ţe nelze přezkoumávat věcnou správnost rozhodčích nálezů. Pokud by totiţ soud zkoumal např. soulad rozhodčího nálezu s dobrými mravy nebo zda byla daná smlouva (nikoli rozhodčí) dostatečně určitá apod., dostal by se do oblasti věcného přezkumu, a to je nepřípustné. 232 Op. cit. sub. 199, str KLEIN, B., DOLEČEK, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, a.s. 2007, str Op. cit. sub. 233, str LISSE, Luděk. Přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu soudem [online]. epravo.cz, [cit ]. Dostupné na html 236 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 33 Cdo 2675/

89 Nemoţnost a nedovolenost plnění je tedy spojena s hmotněprávním posuzováním nálezu (i kdyţ ne na takové úrovni, ţe bychom se dostávali do meritorního přezkumu nálezu), proto lze důvod uvedený v ustanovení 31 písm. f) povaţovat svým způsobem za výjimku z procesního charakteru důvodů. Ovšem nelze neţ souhlasit s Bělohlávkem a Rozehnalovou, ţe jeho současné zařazení je nesystematické Jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení ţádat o obnovu řízení Není tajemstvím, ţe se setkáváme s důvodem, který není přijímán bez výhrad. Náš právní řád je v tomto ohledu určitou raritou, poněvadţ většina zahraničních úprav jej neobsahuje, ostatně ani vzorový zákon komise UNCITRAL nezná tento důvod. 237 V praxi se s ním setkáváme zřídka, coţ potvrzuje absence judikatury k tomuto důvodu. Důvod je obsahem ustanovení 31 písm. g), přičemţ se zde nelze obejít bez OSŘ, konkrétně jeho ustanovení 228 odst. 1 písm. a), b). Velmi důleţité je brát v úvahu, ţe se jedná pouze o důvody, pro které by bylo moţné konat obnovu v občanském soudním řízení. Nejedná se o eventualitu konání obnovy řízení v rámci rozhodčího řízení, to znamená, ţe tady nelze subsidiárně aplikovat celou právní úpravu pojednávající o obnově řízení, nýbrţ jen zmíněná ustanovení. Obnova řízení jako taková v rámci arbitráţe moţná není, znění ZoRŘ ji totiţ neumoţňuje. Lhůta k podání návrhu na zrušení z tohoto důvodu byla jiţ rozebrána výše. 238 Důvody obnovy vymezené prostřednictvím OSŘ lze vymezit jako: - skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl účastník pouţít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení 205a a 211a téţ před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci nebo - lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení 205a a 211a téţ před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Nejasností spojených s takovým vymezením v rozhodčím řízení je více, zmíním jen několik nejpodstatnějších z nich, tedy ţe ona ustanovení 205a a 211 stanovují výjimky ze zákazu pouţívání nových skutečností a důkazů (tzv. nova) v odvolacím řízení, ovšem 237 Srovnej např. 40 Zákona č. 244/2002 Z.z., o rozhodcovskom konaní, resp. čl. 34 vzorového zákona o mezinárodní obchodní arbitráţi z roku Viz kapitola

90 pouţitelnost tohoto zákazu je minimálně sporná u případného řízení dle ustanovení 27 ZoRŘ (coţ je obdoba odvolacího řízení v arbitráţi), kde si dle mého názoru mohou strany sjednat, ţe v přezkumném řízení v rámci arbitráţe nova přípustná budou. Taková moţnost vyplývá z ustanovení 19 odst. 1 ZoRŘ a z toho, ţe na přezkum rozhodčího nálezu dle ustanovení 27 ZoRŘ nelze mechanicky aplikovat právní úpravu o odvolání v OSŘ, coţ dovozuji zejména z konstantního postoje odborné literatury i judikatury pojednávající o limitech ustanovení 30 ZoRŘ. 239 Proto znění ustanovení 228 odst. 1 písm. a), b) můţe být modifikovatelné v závislosti na průběhu daného rozhodčího řízení, kde mají strany ohledně jeho postupu širokou volnost. To můţe činit soudům v praxi potíţe. Soud při zkoumání, zda je zde dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu z tohoto důvodu, především zkoumá, zda u prvního důvodu obnovy to, ţe skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy nebyly provedeny v rozhodčím řízení, nemohl účastník skutečně bez své viny provést. Jinými slovy nepůjde o důvod obnovy, pokud účastník navrhoval důkaz v rozhodčím řízení, tento byl rozhodci odmítnut, a účastník se přesto domnívá, ţe má rozhodující význam. Dále je třeba rozlišit mezi důkazy, resp. skutečnostmi a důkazy. Důkazy a skutečnosti opravňující obnovu musí objektivně existovat v době od zahájení do skončení rozhodčího řízení, kdeţto rozhodnutí mohou být vydána i po jeho skončení. 240 Např. i po skončení rozhodčího řízení můţe být vydáno veřejnoprávní rozhodnutí některého úřadu potvrzující tvrzení účastníka, které nebylo bráno v potaz. U obou důvodů obnovy pak soud bude muset zkoumat, zda důkazy, rozhodnutí a skutečnosti mohou přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci. Osobně se domnívám, ţe tímto se soud dostává do věcného zkoumání věci, poněvadţ musí posoudit meritum záleţitosti a v návaznosti na to, jestli ony např. nové důkazy jsou schopné změnit dosavadní rozhodčí nález, čímţ vlastně dá soud návod rozhodcům, jak věc posuzovat, coţ podle mě značně naráţí na podstatu rozhodčího řízení. I kdyţ takový návod pro ně není nijak závazný, podle mého názoru je tím zasaţeno do jejich nezávislosti a nestrannosti, coţ je základní zákonná podmínka výkonu jejich činnosti. Proto se domnívám, ţe by zákonodárce de lege ferenda měl zváţit pouţití tohoto důvodu. Pokud dojde ke zrušení z tohoto důvodu, aplikuje se opět ustanovení 34 ZoRŘ, tj. rozhodčí smlouva zůstává v platnosti, ovšem rozhodci zúčastnění na rozhodčím nálezu, který 239 Např. by bylo protismyslné v řízení přezkumném ve smyslu ustanovení 27 ZoRŘ, aby v případě nesprávnosti rozhodčího nálezu byl tento rušen a vrácen k dalšímu projednání, nýbrţ se tento nález rovnou mění op. cit. sub. 199, str Op. cit. sub. 207, str

91 byl zrušen, jsou z nového projednání a rozhodování věci vyloučeni. Nedohodnou-li se strany jinak, budou noví rozhodci jmenováni způsobem původně určeným v rozhodčí smlouvě nebo podpůrně podle ustanovení ZoRŘ. Osobně jsem přesvědčen, ţe zde je zbytečné vyloučení původních rozhodců, protoţe na rozdíl od předchozích důvodů tu není jejich pochybení např. v tom, ţe špatně vyhodnotili svou pravomoc apod. Naznačil jsem několik příčin pochybností týkajících se probíraného důvodu, proto by měl naznačené problematické aspekty zákonodárce zváţit a odstranit zmíněné nedůslednosti. 91

92 Závěr Rozhodčí řízení zaujímá v našem právním řádu významné místo mezi způsoby řešení sporů. Dospěl jsem k závěru, ţe arbitráţ lze chápat jako jediný alternativní způsob vyřešení sporu (ADR). Ostatní varianty jako mediace, konciliace apod. neřadíme pod ADR, poněvadţ nejsou skutečnou alternativou k civilnímu řízení soudnímu, které spolu s řízením rozhodčím dokáţe řešit spory autoritativním způsobem. Nelze všeobecně říct, ţe rozhodčí řízení je výhodnější neţ civilní řízení soudní nebo naopak, takové hodnocení je třeba vţdy učinit v souvislosti s konkrétním případem. V odborné literatuře se můţeme mnohdy setkávat s jednostranným přístupem, který arbitráţ buď upřednostňuje, nebo ji zavrhuje. Takový obecný závěr nelze přijmout. Naše právní úprava rozhodčího řízení umoţňuje uchopení arbitráţe skrze všechny výchozí doktríny, coţ se také děje (např. postoj Ústavního soudu a odborné veřejnosti se v mnohých ohledech liší), a to má pak za následek roztříštěnost názorů na některé praktické otázky (např. postavení rozhodců a jejich odpovědnost, do jaké míry si mohou strany sjednat průběh sporu apod.). Přikláním se ke smíšené doktríně, ovšem upozorňuji na teorii autonomní, která můţe v budoucnu nabýt na významu. Domnívám se totiţ, ţe je třeba určitý minimální vliv a kontrola státu nad rozhodčím řízením, ovšem trendem je tyto vlivy omezit na minimální míru, která je dle mého názoru dána zárukami řádného procesu. Rozhodčí řízení je v současné době relativně autonomní, protoţe není moţné popřít ovlivňování státem (typicky kontrolní a pomocná funkce soudů), ale zároveň mu není moţné odepřít značnou míru autonomie. Z tohoto pojetí vychází také povaha rozhodčí smlouvy. Tu je třeba chápat jako sui generis institut, který není výlučně hmotně či procesněprávním úkonem. Jeho platnost je třeba posuzovat dle ZoRŘ a příslušných ustanovení OZ o náleţitostech právních úkonů, nicméně jeho účinky se projevují zejména v právu procesním. Jedná se o smlouvu zakládající specifický vztah mezi stranami. Rozhodci, i kdyţ nejsou orgány veřejné moci, nalézají právo a jsou nadáni pravomocí vydat rozhodčí nález, který má účinky pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí. Existence v současnosti diskutovaných rozhodcovských center a sdruţení je v souladu se ZoRŘ, i kdyţ jsou tendence zejména ze strany soudní rozhodovací praxe vyslovit jejich nezákonnost. Soudní rozhodnutí vyslovující jejich nezákonnost dle mého pohledu na věc nahrazují činnost zákonodárce. Soudy mají za úkol zpřesňovat a konkretizovat nejasné znění právní úpravy, ale nepřísluší jim nahrazovat činnost patřící výlučně zákonodárci. Připouštím, ţe činnost některých center a sdruţení můţe být pochybná, to ovšem není za současného 92

93 znění ZoRŘ důvod k vyslovení nezákonnosti jejich působení, resp. k tomu, ţe taková rozhodčí řízení probíhají v rozporu se zákonem. Vzhledem k přetrvávajícím nejasnostem se však domnívám, ţe by zákonodárce měl de lege ferenda jednoznačně odstranit pochybnosti ohledně existence a činnosti rozhodcovských center a sdruţení. V druhé části práce jsem se zabýval samotným průběhem rozhodčího řízení. V rozhodčím řízení hrají hlavní roli účastníci řízení, kteří mají značnou volnost. Klasické civilní soudní řízení má přesně stanovený postup, který je třeba dodrţet. V rozhodčím řízení se jeho průběh můţe značně lišit, i kdyţ se např. bude jednat o typově naprosto shodné záleţitosti. To znamená, ţe lze nalézt mnoho podob průběhu arbitráţe podle toho, jak to konkrétním účastníkům vyhovuje. Samozřejmě volnost stran týkající se moţnosti určit si průběh rozhodčího řízení není neomezená, proto jsem vymezil mantinely, ve kterých tak ještě je moţné činit, a kdy uţ nikoliv. Limity se týkaly např. oblasti doručování, ústního jednání, přičemţ kritériem pro posouzení, co je ještě uvnitř oněch mantinelů, bude vţdy soulad s kogentními ustanovení ZoRŘ, zachování rovnosti stran a zachování záruk řádného procesu. Zároveň je třeba mít na paměti, ţe s volností stran je spojena jejich větší odpovědnost za průběh rozhodčího řízení, coţ by měly soudy vţdy brát v úvahu při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu. V poslední části se zabývám zrušením rozhodčího nálezu v občanském soudním řízení. Jde o projev kontroly rozhodčího řízení. Důvody pro zrušení rozhodčího nálezu jsou soudy posuzovány správně z hlediska jejich nezasahování do věcné stránky rozhodčích nálezů. Zabýval jsem se tím, zda je dostatečný taxativní výčet důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu v současném ZoRŘ, kdy se objevují názory na moţnost jejich rozšíření. Snahy o rozšíření těchto důvodů pramení z narůstajícího mnoţství spekulativních rozhodčích nálezů, o jejichţ souladu s právním řádem lze polemizovat. Došel jsem k závěru, ţe ne příliš dobrá situace v prostředí rozhodčího řízení (zejména ad hoc rozhodčího řízení) není řešitelná skrze rozšíření důvodů pro zrušení, protoţe by se civilní soudní řízení o zrušení rozhodčího nálezu stalo ve svém důsledku řízením o opravném prostředku proti rozhodčímu nálezu. To by nebylo přínosné, jelikoţ by se nezachovala podstata arbitráţe. Ona nelichotivá situace ad hoc rozhodčího řízení je dle mého názoru řešitelná omezením arbitrability sporů. Poslanecká sněmovna ČR také jiţ změnu ZoRŘ projednává. Novela se nyní nachází ve druhém čtení legislativního procesu, kde byl podán pozměňovací návrh, který umoţní projednání všech spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení, ovšem pouze u stálého rozhodčího soudu ve smyslu ustanovení 13 ZoRŘ. O pozměňovacím návrhu v současné době ještě nebylo rozhodnuto. Nepochybuji o tom, ţe tento návrh (i ve znění pozměňovacího návrhu) má 93

94 mnoho odpůrců, nakonec i já jsem v práci připustil její negativní dopady, nicméně se domnívám, ţe je to cesta, která způsobí nejméně potíţí a zároveň se zachovají základní znaky rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení vzniklo v obchodním prostředí, kam také patří. Tím, ţe jsou v něm často projednávány spory ze spotřebitelských smluv, rozhodují ve větší míře rozhodci, kteří vydávají zjevně právně nesprávné rozhodčí nálezy, které jsou pak předmětem kritiky a negativně ovlivňují celospolečenský pohled na rozhodčí řízení. Netvrdím, ţe kaţdý rozhodce jmenovaný stranami z podnikatelského prostředí rozhodne vţdy v souladu s právem, nicméně riziko je nepochybně menší. Proto se domnívám, ţe de lege ferenda je návrh změny ZoRŘ správnou cestou, i kdyţ se výsledky nedostaví hned. Můj postoj je dán především autonomní povahou arbitráţe, kdy řešení jejího současného ne příliš uspokojivého stavu by nemělo spočívat v nabourání její podstaty. Jeden z rozhodujících okamţiků rozhodčího řízení je výběr rozhodce, a to je třeba si uvědomit. Pokud se subjekt práva rozhodne, aby jeho spor byl řešen s vyloučením pravomoci obecných soudů, musí si být vědom také daleko větší odpovědnosti s tím spojené, která je kompenzována větší liberálností, co se týče jejich volby průběhu rozhodčího řízení. Tyto konsekvence jsou však zejména pro některé spotřebitele těţce uchopitelné, a to jedle mého názoru jedna z příčin současného stavu rozhodčího řízení. Není na místě právně nepostihovat rozhodce, kteří produkují právně nesmyslné rozhodčí nálezy, de lege ferenda by nesporně měla být vyřešena otázka jejich odpovědnosti. Cílem práce bylo podrobněji pojednat o průběhu rozhodčího řízení a důvodech pro zrušení rozhodčího nálezu v občanském soudním řízení. Pohledy na řešení problematických aspektů se různí, coţ můţe mimo jiné plynout z celkového náhledu na arbitráţ. Naznačil jsem moţné způsoby řešení sporných otázek (arbitrabilita, důvody zrušení rozhodčího nálezu atd.), nicméně globálně hodnotím právní úpravu arbitráţe jako uspokojivou, i kdyţ aktuální stav rozhodčího řízení (zejména ad hoc rozhodčího řízení) není úplně v pořádku. To je však zapříčiněno výše několikrát zmiňovaným nedostatkem bdělosti stran při volbě rozhodčího řízení. 94

95 Monografie Pouţitá literatura BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2004, 701 s. DAVID, V., SLADKÝ, P., ZBOŘIL, F. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. Praha: Leges, 2008, 432 s. FOREJT, A. Řešení sporů v rozhodčím řízení. Praha: PROSPEKTRUM, 1995, 176 s. GERLICH, K. Rozhodčí řízení v občanských rozepřích právních. Brno ; Praha : Orbis, 1932, 148 s. KAMLACH, M. Zákon o rozhodčím řízení s komentářem. Ostrava: Sagit, 1995, 112 s. KLEIN, B., DOLEČEK, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, a.s. 2007, 272 s. LEW, D.M Julian, MISTELIS, A. Loukas, KRÖLL, Stefan. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague: Kluwer Law International s. ISBN LILICH, B. R., BROWER, N. CH. International arbitration in the 21 st Century : towards judicialization and uniformity?. the Twelth Sokol Colloquim, 1993 MOTHEJZÍKOVÁ, J., STEINER, V. a kol. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2006, 216 s. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, 388 s. RŮŢIČKA, K. Mezinárodní obchodní arbitráž. 1.vydání. Praha: PROSPEKTRUM, 1997, 168 s. RŮŢIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Aleš Čeněk, Dobrá Voda u Pelhřimova, 2003 SCHELLE, K., SCHLLEOVÁ, I. Rozhodčí řízení. Historie, současnost a perspektivy. 2. vydání. Praha: EUROLEX Bohemia, s.r.o., 2007 TWEEDDALE, A.,TWEEDDALE, K. Arbitration of commercial disputes: International and English law and practice.oxford: Oxford University Press, 2007, 1009 s. WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 4. Aktualizované vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2006, 729 s. 95

96 Odborné články BĚLOHLÁVEK, Alexandr. Aplikace procesních předpisů na rozhodčí řízení. Právní rádce, 2008, č. 2, str BĚLOHLÁVEK, Alexandr. Procesní předpisy a rozhodčí řízení, Právní fórum, 2007, č. 12, str BĚLOHLÁVEK, Alexander. Doručování v komunitárním a mezinárodním právu soukromém především v souvislosti s civilním řízením soudním a před rozhodci. Bulletin advokacie, 2006, č. 2, str BĚLOHLÁVEK, Alexandr. Rozhodčí řízení a trestní právo v tuzemském a mezinárodním kontextu. Právní fórum, 2008, č. 4, str BĚLOHLÁVEK, Alexander. Rozhodčí řízení ad hoc vs. řízení před stálými rozhodčími soudy a postavení tzv. rozhodčích center. Bulletin advokacie. 2005, č. 10, str BĚLOHLÁVEK, A. Arbitrabilita sporů. Právní rozhledy, 2003, č. 3, str. 6 BĚLOHLÁVEK, Alexander. Tuzemská právní praxe a veřejnost objevují výhody rozhodčího řízení. Bulletin advokacie. 2006, č. 2, str BĚLOHLÁVEK, Alexandr, PEZL, Tomáš. Postavení rozhodčího řízení v systému ochrany práv a ústavního pořádku České republiky a dalších zemí, Právní rozhledy, 2004, č. 7, str FOJTÍK, Luboš, MACÁKOVÁ, Lenka. Otazníky nad uznáním a výkonem cizích rozhodčích nálezů, Právní fórum, 2009, č. 5, str GONSORČÍKOVÁ, Miluše. Vliv Bruselského nařízení na rozhodčí řízení, Jurisprudence, 2005, č. 1, str HERBOCZKOVÁ, Jana. Některé otázky týkající se rozhodčího řízení vedeného online, Právní rozhledy, 2009, č. 9, str HORÁČEK, Tomáš, CHOLENSKÝ, Robert. Moţnosti alternativního řešení sporů v oblasti elektronických komunikací, Právní fórum, 2008, str CHOVANCOVÁ, Katarina. Slovenské rozhodcovské konanie a medzinárodné rozhodcovské pravidla, Časopis pro právní vědu a právní praxi, 2005, č. 4, str KLEIN, Bohuslav. Pozapomenuté výhody rozhodčího řízení. Právní fórum, 2008, č. 4, str KRÁL, Richard. Přímý účinek směrnic ES a jeho současné meze. Jurisprudence, 2007, č. 6, str. 3-9 PAŘÍZEK, Igor. Směnka a rozhodčí řízení, Právní rozhledy, 2002, č. 1, str

97 PECHA, Richard. K právní povaze rozhodčích nálezů. Bulletin advokacie, 2003, č. 5, str POHL, Tomáš. K problematice přezkoumání rozhodčích nálezů soudem. Právní fórum, 2008, č. 4, str POSPÍŠIL, Petr. O právu rozhodce na odměnu za rozhodnutí sporu v rozhodčím řízení. Bulletin advokacie, 2005, č , str RABAN, Přemysl. K odpovědnosti rozhodce a rozhodčího soudu. Bulletin advokacie. 2003, č. 4, str ROZEHNALOVÁ, Naděţda. Zásada autonomie a zásada rozhodování rozhodců o své pravomoci dvě stránky jednoho problému. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, č. 2, str ROZEHNALOVÁ, Naděţda. Rozhodčí řízení alternativa k řízení soudnímu. Právní fórum, 2008, č. 4, str RŮŢIČKA, Květoslav. Mezitímní a částečný rozhodčí nález. Právní fórum, 2008, č. 4, str RŮŢIČKA, Květoslav. Je rozhodčí smlouva základem rozhodčího řízení?. Bulletin advokacie, 2005, č. 10, str RŮŢIČKA, Květoslav. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2003, č. 5, str SLOVÁČEK, David. Ochrana spotřebitele a rozhodčí doloţky. Bulletin advokacie, 2009, č. 7-8, str SOKOL, Tomáš. Vázanost rozhodce právem ČR ve vnitrostátním sporu. Právní fórum, 2008, č. 4, str STEHLÍK, Václav. Vybrané otázky rozhodčího řízení v komunitárním právu, Jurisprudence, 2005, č. 1, str STRNADOVÁ, Michaela. Sjednávat či nesjednávat rozhodčí doloţky?. Bulletin advokacie, 2009, č. 7-8, str STRNADOVÁ, Michaela. Notářský zápis jako důkaz v rozhodčím řízení aneb nad jedním nálezem Rozhodčího soudu při hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Ad notam, 2009, č. 3, str VRCHA, Pavel. Rozhodčí nález vydaný bez rozhodčí smlouvy. Právní fórum, 2008, č. 12, str ZIMA, Petr. Český kříţenec dobrovolného a povinného rozhodčího řízení. Právní rádce, 2006, č. 5, str

98 ZOULÍK, František. Některé problémy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2007, č. 1, str ŢÍLA, Michal. Doručování rozhodčích nálezů po novele OSŘ, náhradní doručení a posouzení neúčinnosti doručení rozhodčího nálezu. Bulletin advokacie, 2009, č. 12, str Judikatura Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 460/2001 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 174/2002 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 435/2002 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 345/2001 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 443/2001 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 174/2002 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 448/06 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2169/07 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 32/06 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. ÚS 402/01 Rozhodnutí ESD C-102/81 Nordsee Deutsche Hochseefischerei v. Reederei Mond Hochseefischerei ad. Rozhodnutí ESD sp. zn. C-61/65 Vaasen-Gobbles Rozhodnutí ESD sp. zn. C-109/88 Handles-og kontorfunktionaerernes Forbund I Danmark v. Dansk Arbejdsgiverforening Rozhodnutí ESD sp. zn. C-393/92 Municipality of Almelo and others v. NV Energiebedriff Ijsselmij Rozhodnutí ESD C-126/97 Eco Swiss China Time Ltd. v. Benetton International NV Rozhodnutí ESD C- 168/05, Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL Rozsudek ESD sp. zn. C-40/08, Asturcom Telecomunicaciones SL vs Cristina Rodriguez Nogueira Usnesení Nevyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 32 Odo 366/2006 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 20 Cdo 1612/2006 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 32 Odo 217/2004 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 32 Odo 366/2006 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 32 Odo 1528/2005 Rozsudek Nevyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 29 Odo 1222/2005 Rozsudek Nevyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 33 Odo 1089/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 32 Odo 977/2005 Rozsudek Nevyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 32 Cdo 1201/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 33 Cdo 2675/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne sp. zn 32 Cdo 2282/2008 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne sp. zn. 32 Cdo 2312/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 32 Cdo 1452/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 23 Cdo 2570/2007 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne sp. zn. 12 Cmo 496/2008 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne , sp. zn. 8 Cmo 351/

99 Právní předpisy Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku české republiky, ve znění pozdějších předpisů Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 140/1961 Sb., Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Řád stálého rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní, mezinárodní a online spory Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 2/1991 Sb., O kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů vyhláška ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů vyhláška ministra zahraničních věcí č. 176/1964 Sb. o Evropské úmluvě o obchodní arbitráţi vzorový zákon UNCITRAL pro mezinárodní obchodní arbitráţ Informace z elektronických zdrojů Ministerstvo průmyslu a obchodu. Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů (ADR).[online]. Businessinfo.cz, [cit ]. Dostupné na PALLA, Tomáš. Rozhodčí doloţky ve spotřebitelských smlouvách. ANO či NE? [online]. epravo.cz, [cit ]. Dostupné na Sazebník nákladů rozhodčího řízení - mezinárodní spory [online].abcourt.cz, aktualizované dne [cit ]. Dostupné na PINZ, Jan. Způsoby poznání práva jako jeho nalézání právní vědou, soudnictvím a právoznalectvím [online]. [cit ]. Dostupné na RABAN, Přemysl. Soukromé rozhodčí soudy a stanné rozhodčí řízení [online]. pravniradce.ihned.cz, [cit ]. Dostupné na Důvodová zpráva k návrhu na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., a zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích 99

100 nálezů, ve znění pozdějších předpisů [online] [cit ]. Dostupné na LISSE, Luděk. Přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu soudem [online]. epravo.cz, [cit ]. Dostupné na Ministerstvo spravedlnosti ČR. Návrh zákona o mediaci v netrestních věcech a změně některých zákonů [online]. Portal. Justice.cz [cit ]. Dostupné na 100

101 Příloha č. 1 Vývoj počtu napadených sporů u Rozhodčího soudu při HK a AK ČR v letech 1998 aţ 2008 rok počet z toho mezinárodních podíl mezinárodních v % 48% 33% 23% 15% 19% 10% 9% 7% 6% 6% 6% Pozn.: Jedná se o údaje pouze o rozhodčím řízením před naším jediným stálým rozhodčím soudem. Mezinárodními spory jsou myšleny spory, kde je alespoň jedna ze stran ze zahraničí. Procentuální podíl je zaokrouhlen na celá procenta. Údaje za rok 2009 nejsou v současné době k dispozici. Zdroj údajů: Internetový portál Rejstříky rozhodnutí Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky za léta