Ročenka. Jizersko-ještědského horského spolku

Transkript

1 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2005 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK

2 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2005 HORSKÝ SPOLEK

3 Mohutné duby na staré hrázi

4 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku Redigoval Marek Řeháček předseda redakční rady JJHS ČTVRTÝ ROČNÍK 2005 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK Liberec 2006 Ve vlastním nákladu a pro potřeby svých členů vydal Jizersko-ještědský horský spolek Graficky zpracovalo Nakladatelství Petr Polda, Liberec PETR POLDA NAKLADATEL

5 Ing. Pavel Schneider předseda Jizersko-ještědského horského spolku Liberec 2006 ISBN ISSN

6 Slovo předsedy spolku Vážení členové Jizersko-ještědského horského spolku, vážení čtenáři, letos tomu bude již neuvěřitelných deset let od založení našeho Horského spolku. Za tu dobu si JJHS vybudoval svoje místo na slunci a stal se jedním z nejvýznamnějších občanských sdružení v našem regionu. Dle mého názoru je to především díky svému širokému záběru a komplexnímu pohledu na věc, ovšem s jasně definovanými cíli, kterými jsou ochrana přírody a krajiny našich hor a podpora všech šetrných aktivit vedoucích k jejich poznání a propagaci. Desátému výročí JJHS bude plně věnována Ročenka Jizersko- -ještědského horského spolku 2006, tudíž již dnes upozorňujeme autory, že v příští ročence budou otištěny v prvé řadě články přímo se vztahující k činnosti spolku za uplynulých deset let. Chtěl bych opět poděkovat sponzorům, bez jejichž podpory by tato ročenka nemohla vzniknout, všem autorům textů, fotografií a vyobrazení, kteří své výtvory poskytli bez nároku na honorář, a celému redakčnímu týmu, který na vzniku ročenky dlouhé hodiny pracoval. Rok 2005 byl pro spolek plný zajímavých událostí. Asi za jeden z nejvýznamnějších počinů považuji založení tradice čištění Přírodní rezervace Meandry Smědé. Tato akce se setkala s velkým ohlasem a podle mého právem. Pro mě osobně byly ty více jak dva roky ve funkci předsedy Horského spolku velice přínosné a poučné a jsem velmi rád, že se mi dostalo cti tuto funkci vykonávat. Doufám také, že se mi alespoň malým dílem podařilo něco pozitivního pro spolek přinést. Vykonávání funkce předsedy spolku je dnes však již poměrně náročné a při zaměstnání se zvládá poměrně těžce. Proto jsem se rozhodl od data konání jarní výroční členské schůze v roce 2006 přenechat pozici předsedy někomu, kdo, alespoň doufám, přinese do spolku nový náboj a sílu. Koně je třeba přepřahat, pokud chceme jet dál stejnou rychlostí. Já osobně se nicméně hodlám do spolkové činnosti aktivně zapojovat, i když budu stát mimo výbor spolku. Novému vedení a stejně tak i celému spolku bych chtěl popřát mnoho štěstí, pevné nervy a výdrž v roce 2006 i v letech dalších! Liberec, leden 2006 Pavel Schneider 5

7 Čtvrtý rok ročenky Horského spolku Čtvrtá ročenka Jizersko-ještědského horského spolku spatřila světlo světa a zařadila se v mé knihovně k ročenkám z předchozích tří let, které zde reprezentují důstojné vnučky již značně otrhaných historických ročenek starého horského spolku. Právě tyto omšelé, ale pořád ještě informacemi kypící svazky byly před 4 lety papírovými sudičkami nápadu obnovit vydávání každoroční zprávy o činnosti spolku ve spojení s publikováním nejrůznějších přírodovědných, vlastivědných a historických zajímavostí. Ten nápad se zdá se uchytil a ročenka je tak nejen příjemným dárkem spolku jeho členům, ale také je dnes již vyhledávána lidmi zajímajícími se o náš kraj. Bylo to tehdy pro mne velmi snadné a možná i nezodpovědné nápad jsem vypustil a nechal svoje kamarády Petra Poldu a Pavla Schneidera, aby se o něj postarali, vše vymysleli a zařídili. A nebylo to ani trochu jednoduché ročenka se zrodila z nadšení a vše ostatní, včetně peněz na její vytištění, chybělo. Pavel Schneider coby redaktor tří ročníků i Petr Polda v roli tvůrce sazby a nakonec všichni autoři a sponzoři vč. tiskárny Geoprint, ti všichni stáli u zrodu a růstu ročenky. Čtvrtý ročník snad již dokázal, že naše ročenka je dospělá, a celý ten slavný nápad se mi nyní vrátil jako bumerang do klína, kdy jsem víceméně z nutnosti převzal její redigování. Možná se právě letos sluší zopakovat, že ročenka je založena na dobrovolné práci autorů textů i fotografií, kteří svoje díla poskytují zcela zdarma. Za čtyři roky existence tak bylo zveřejněno na stovky článků, s mnohdy zcela unikátními informacemi, stovky fotografií, kreseb a historických reprintů. To vše z našeho kraje a přilehlých oblastí, letos poprvé budou zveřejněny i informace z Českého ráje, Horní Lužice a dokonce i z Tauernských Alp. Všechny články ovšem musejí mít nějakou spojitost s našimi horami či naším spolkem. Na rok 2006 připadají dvě velká výročí je to sto let od chvíle, kdy starý horský spolek postavil na vrcholu Ještědu svoji pýchu Ještědský dům, a je to deset let od doby, kdy vznikl Jizersko-ještědský horský spolek. Naše ročenka zohledňuje ve svém obsahu vždy rok minulý, proto není překvapivé, že pro příští rok chystáme ročenku, která se bude věnovat hlavně horským spolkům, jejich historii, činnosti a členům. Zatím spíše sníme, ale chtěli bychom, aby příští rok vyšla ročenka k 10. výročí existence JJHS v plnobarevné výpravné podobě. Do vydání nové ročenky je sice daleko, ale již nyní na ní začínáme pracovat. Horám zdar! Marek Řeháček předseda redakční rady JJHS Ad fotografie Dcery hor! V ročence JJHS 2004 byl zveřejněn článek Svatopluka Koudely, hostinského od Šámalů na Hoření Proseči, nazvaný Dcera prosečských Hor. Poutavé vyprávění bylo věnováno životu a památce paní Boženy Rozkovcové, v Ještědských horách přezdívané Míňačka. Ilustracemi k článku byly černobílé fotografie, jejichž autor nebyl v době vydání ročenky znám. V roce 2005 se k autorství přihlásil pan Josef Švarc, s tím, že JJHS předložil originální negativy. 6

8 O Smrku a jeho dvou rozhlednách Karel Nádeník Nové Město pod Smrkem Výstavba dřevěné rozhledny na Smrku v 90. letech 19. století vyvolala rozmach turistiky i v severní části Jizerských hor. Obdobu lze pozorovat i v současné době, kdy na nejvyšší hoře české části Jizerek opět stojí rozhledna. Smrk se tak zase stává cílem stovek, ba tisíců turistů, cykloturistů a běžců na lyžích nejen z domova, ale i ze zahraničí. 7

9 Vraťme se však zhruba o 120 let zpět do historie. Vrchol Smrku nebyl tak snadno přístupný, a proto i zřídkakdy navštěvován. Důvodem byla i skutečnost, že temeno hory neposkytovalo návštěvníkům žádné výhledy na okolní krajinu. Vrchol byl zarostlý houštím a vysokými stromy. Jen na jeho severním svahu u tzv. Tabulového kamene (viz. ročenka JJHS 2003, str. 112), kde po staletí prochází zemská hranice a kde se sbíhaly hranice panství Frýdlantského, Meffersdorfského a Greifensteinského, bylo místo s výhledem do níže položeného kraje. V té době se už v některých okolních pohořích v porovnání s Jizerskými horami rozvíjí turistika. Proto přišla místní sekce Krkonošského horského spolku ze Schwarzbachu Meffersdorfu (nyní Czierniawa Zdrój) s návrhem postavit na Heufuderu (dnes Stógu Izerskim) nebo na Smrku rozhlednu. Shodou okolností byl v této době ( ) v Novém Městě pod Smrkem založen zalesňovací a okrašlovací spolek. Jeho členům byla nabídnuta možnost převzít výstavbu rozhledny do svých rukou. To byla pro tak mladý spolek neobyčejná výzva a nemalý úkol. Po vzájemných setkáních mezi členy KHS a novoměstského okrašlovacího spolku poskytl Krkonošský horský spolek na výstavbu rozhledny na Smrku obnos 400 marek a náš JJHS v Liberci přispěl částkou 250 guldenů. Okresní spořitelna v Raspenavě poskytla 50 guldenů, svobodní pánové von Klinger z Nového Města darovali 600 guldenů. Chybějící peníze byly vybrány od obyvatel Nového Města, především od členů místního horského spolku. Pak už bylo nutné pouze se sjednotit na místě, kde bude rozhledna stát. Názory na to byly rozporuplné. Teprve když se členové německého horského spolku na vlastní oči přesvědčili z provizorně postaveného lešení, že nejvhodnější stanoviště pro výstavbu rozhledny je na české straně, mohlo dojít ke stavbě. Právě odtamtud je velmi dobrý výhled do údolí Smědé, Lomnického potoka a na velkou část Jizerských hor a Krkonoš. Povolení na stavbu rozhledny poskytl i majitel lesů, hrabě Clam Gallas, a představitelé obce Bílý Potok, na jejímž katastru měla rozhledna stát. Výstavba rozhledny byla svěřena zkušenému tesařskému mistru Franzi Fritschovi z Nového Města, jenž pracoval i na stavbách světových výstav ve Vídni a Filadelfii. Rozhledna se stavěla podle plánu, který poskytl novoměstskému zalesňovacímu a okrašlovacímu spolku německý horský spolek. Její výška byla původně spočítána na 15 m a měla mít 4 patra. Před uvedením do provozu však byla rozhledna ještě o 5 metrů zvýšena. Dvacetimetrové a v průřezu 25 x 25 cm silné trámy musely být tesány v údolí a transportovány na vrchol. Tam se tak dlouhé a bezvadně rostlé stromy nenacházely. Ostatní použité dřevo bylo odebráno z blízkého lesa. Základy rozhledny tvořilo 12 betonových a kamenných podstavců s kovovými úchyty. Na nejvyšší vyhlídkovou plošinu o velikosti 4 x Stavitel Fritsch se svou neodmyslitelnou fajfkou 4 m vedlo 96 schodů. Tesař Fritsch a jeho pilní pomocníci zvládli stavbu rozhledny za velmi krátkou dobu za necelých sedm týdnů. 8

10 Slavnostní otevření rozhledny se konalo Musela to být velká slavnost. Za nádherného počasí proudily ze všech stran na vrchol Smrku početné davy lidí, celé spolky a kapely. Pronášely se oslavné projevy, zpívaly písně. Řečníci vyjadřovali staviteli Fritschovi a jeho pomocníkům vděk za odvedené dílo a hraběti Clam Gallasovi za poskytnutý pozemek. Večer se oslavovalo ještě v restauraci U Pruského krále na náměstí v Novém Městě. Výstavbou rozhledny na Smrku se hora probudila ze svého dlouhého spánku. Stále více turistů z obou stran zemské hranice chodilo na její vrchol pokochat se překrásnými výhledy do okolí. Díky horským spolkům (Krkonošský horský spolek od východu a severu, novoměstský zalesňovací a okrašlovací spolek od severu a západu, JJHS od jihovýchodu a západu) se zlepšovala a rozšiřovala síť přístupových cest a jejich značení. Turistické značení v první polovině 20. století Na horní plošině rozhledny v r postavili malou budku, která chránila návštěvníky proti často silnému a studenému větru. Za krásného počasí se turistům otevíral nádherný výhled do okolí. Udává se, že při jasném počasí bylo vidět až do okruhu 120 km. Že kruhový výhled z rozhledny návštěvníky velmi upoutával, dokládá velký český propagátor turistiky Jan Buchar ve své zprávě o Jizerských horách, kterou přednesl na schůzi KČT r v Praze: Krásnou vyhlídkou proslulý je vrch U Obrázku, který od Rozhledna na Smrku s chatou 9

11 dob, co bažinaté témě jeho náležitě učiněno je schůdným a rozhlednou opatřeno, těší se v jizerských horách (psáno s malým j!) nejčetnější návštěvě. Přehlížíme odtud nejen velezajímavou část Lužických hor, Saska a Pruského Slezska, vidíme celé pásmo Krkonoš od Nového Světa až ku Sněžce i s mnohými předhořími na české straně, Žalý u Jilemnice, Černý Kopec u Janských Lázní a pod., ale vedle toho mimo úplný přehled hor jizerských v blízkém i dálném jejich okolí spatřujeme sta různých osad, vesnic a měst. Natrefíme-li zde jasné počasí, je rozhled tou měrou zajímavý, že tak hned od něho se neodloučíme. Ještěd, Trosky, Kozákov, Kumburk i Bradlec, Zvičín a jiná místa v Čechách i odtud jako dobré své známé pozdravujeme. Dodejme jen, že i na západ se otevírají zajímavé pohledy. Poznáme mj. Bezděz, Ralsko, Vlhošť u Úštěku, Milešovku (105 km), Klíč (50 km), Luž, Děčínský Sněžník (83 km), Jedlovou (51 km), Budyšínské kopce v Německu, vrch Landeskrone nedaleko Zhořelce a desítky obcí na území Polska. Pro lepší informovanost je třeba doplnit, že se hoře Smrku ještě na počátku 20. století říkalo česky U Obrázku, německy Tafelfichte. Dokládá nám to i pohled, který byl odeslán do Prahy. Vedle staveniště rozhledny si postavili dělníci dřevěnou boudu proti náhlé nepohodě. Ta se měla později zbourat. Brzy po otevření rozhledny se však ukázalo, že může být užitečná návštěvníkům Smrku i v budoucnosti. Tesař Fritsch, který rozhlednu dále opatroval, ve svém provizorním přístřešku často i nocoval. Začal ho vylepšovat a rozšiřovat, takže se brzy změnil, přes velmi skromné možnosti, v turistickou chatu, kde se příchozím nabízelo malé občerstvení a v nutných případech i přenocování. Prodej jídla a pití posvětil svým výnosem i hrabě Clam Gallas. Půdorys zmodernizované turistické chaty na Smrku 10

12 V roce 1896 byla primitivní chata uvnitř pobita prkny a mezery mezi vnější a vnitřní stěnou vycpány senem následovala přístavba místnosti na spaní a za dalších pět let i kuchyňka. V ní pak mohl stavitel rozhledny, který se stal zároveň i hostinským horské chaty, připravovat se svou ženou jídla a nápoje pro neustále se zvyšující počet turistů. F. Fritsch se o svou rozhlednu pečlivě staral téměř třicet let, až ho pokročilé stáří donutilo se vrátit do údolí. Zemřel 4. ledna 1929 ve věku 88 let. Mezitím převzal chatu s pohostinstvím jeho vnuk Franz Preisser, který tam vydržel do roku Dalších 11 let byl chatařem Josef Schär z Nového Města. Návštěvnost Smrku se nadále zvyšovala, udává se, že za rok vystoupilo na vrchol hory až lidí. Turistická chata a její zařízení již neodpovídaly takovému náporu turistů a požadavkům doby. Rozhlednovému výboru se podařilo sehnat prostředky na přestavbu a rozšíření chaty a k tomu došlo na podzim roku Následný plánek a fotografie dokumentují rozsah změn. V roce 1940 se změnil opět hostinský. Josef Schär přešel jako chatař do Chaty u kyselky v Novém Městě (v květnu 1945 byla úmyslně zapálena) a vedení pohostinství na Smrku se ujala Julie Porscheová (vnučka stavitele rozhledny) se svým mužem. Na Smrku setrvali oba do září roku 1946, kdy pak dobrovolně odešli do Německa. Jistou roli zde hrál i jakýsi Jiří Čížek z jižních Čech, který tam působil se svou matkou jako národní správce. Přes svoje pozdější rozporuplná tvrzení po čtyřech měsících opět zmizel. Chata zůstala prázdná, což vedlo k následnému vykrádání a demolování. Krátce nato vyhořela. Nová podoba přestavěné chaty na Smrku po rozšíření na podzim 1932 Dřevěná rozhledna, symbol Nového Města, vydržela díky velké péči svého stavitele a později členů rozhlednového výboru nepochopitelných 60 let. Po jistý čas bylo možné vylézt také na triangulační věž, postavenou na samotném vrcholu, ale to mělo jen krátké trvání. Turistický ruch opadl natolik, že na Smrk zavítal jen málokdo. V 70. letech minulého století se projevily, jako v mnoha našich pohořích, důsledky kyselých dešťů. Především vlivem nedalekých polských a německých elektráren umíraly i na svazích Smrku stromy 11

13 12 Rozhledna na Smrku v roce 1948

14 Rozpadající se rozhledna na Smrku (1956 nahoře) a její trosky (1962 dole) vstoje. Zápisy občasných turistů do vrcholové knížky na Smrku líčily tíseň, hrůzu a bezmocnost, která se zmocnila každého při pohledu na okolní přírodu. Cílená nová výsadba v horních partiích Jizerek však poskytovala naději, že se pohled na trpící horskou přírodu změní k lepšímu. V 80. letech se už začaly ozývat hlasy, jak znovu vybudovat rozhlednu na Smrku. Tímto problémem se začali zabývat dva muži z Nového Města Juraj Smutný 13

15 Vrchol Smrku v roce 1984 a Ing. Karel Jeřábek. Bohužel se ukázalo, že realizovat takové plány bylo v této době předem odsouzeno k nezdaru. Teprve změna politických poměrů v zemi r přinesla obrat. O tom ale až v další kapitole. Zmiňme se ještě o několika zajímavostech spojených s horou Smrk, o níž Miloslav Nevrlý napsal ve své krásné Knize o Jizerských horách pěknou větu: Smrk pýcha obyvatel Nového Města: byla to odjakživa jejich hora. Rozvoj turistiky na Novoměstsku výrazně ovlivnil na počátku 20. st. Ernst Becker. Pocházel z Durynska a po absolvování umělecko-průmyslové školy obor technické kreslení nastoupil v r do textilky Ig. Klingera v Novém Městě. Časté návštěvy Smrku ho ovlivnily natolik, že se rozhodl nakreslit kruhový výhled, jaký se naskýtá návštěvníkovi z nejvyššího patra rozhledny. Vytvořit v té době takové dílo nebyla snadná záležitost. Po třech letech vytrvalé práce Umírající les na úbočích Smrku v 70. letech 20. století 14

16 Skupina lyžařů závodníků na vrcholu Smrku na počátku 20. století k tomu měl vyhrazené jen neděle mohl předat okrašlovacímu spolku v Novém Městě své hotové dílo. Ten zadal Beckerovo nakreslené panorama místní tiskárně a veřejnost tak dostala v dalších letech 2 vydání. Tuto kruhovou kresbu krajiny, od Krkonoš přes Jizerky a Lužické hory, přes Frýdlantskou pahorkatinu až do Slezska, elektronicky zpracoval Ing. K. Jeřábek. K tomu vytvořil i panoramatický pohled na současnou krajinu. Vzniklo tak nádherné panorama, na kterém lze srovnávat krajiny, mezi nimiž je téměř stoletý časový odstup. Ernst Becker vytvořil z několika fotografií také kruhový výhled z Ještědu. Mimoto hodně publikoval v různých turistických časopisech a místním tisku. Leccos z toho, co dnes víme o Smrku, bylo možné vyčíst z jeho dvou obsáhlých článků Smrk kdysi a nyní z roku 1908 a Byl též členem JJHS a měl veliký podíl na vybudování pomníku Th. Körnera na Smrku a také na rozvoji zimních sportů, obzvláště lyžování. Po roce 1916 se usadil v nedalekém Meffersdorfu v Prusku (dnes obec Pobiedna), kde v roce 1925 i zemřel a je pochován. Místní skupina Krkonošského horského spolku pojmenovala na jeho počest cestu vedoucí od tzv. Görlitzer Platz (křižovatka několika lesních cest v sedle mezi Czerniawskou Kopou a Smrkem) kolem Tabulového kamene a na vrchol Smrku na Cestu Ernsta Beckera. Model Fritschovy dřevěné rozhledny byl k vidění od poloviny dvacátých let minulého století i v muzeu v Novém Městě. Vytvořil ho zaměstnanec zdejší textilky, expedient Adolf Ehrlich. Na modelu byla k vidění i turistická chata v původní podobě. V 70. letech minulého století bylo muzeum zrušeno, část exponátů odvezli do Severočeského muzea v Liberci, ledaco se pro neznalost a nezájem vyhodilo a také mnoho věcí našlo nového majitele. 15

17 Jiří Čech umísťuje model rozhledny do stávající expozice muzea v Novém Městě pod Smrkem Model samotné rozhledny zůstal shodou okolností nezničen a přečkal téměř 35 let v domě pisatele těchto řádků. Na jeho žádost o opravu a eventuální znovuumístění do stávající expozice v muzeu mu vyšel vstříc mladý absolvent Umělecko-průmyslové školy v Písku, Jiří Čech z Nového Města. Ten věnoval opravě modelu desítky hodin, a proto model mohl být v polovině září 2005 opět vystaven jako součást stávající expozice dějin severní části Jizerských hor. O jedné zajímavosti z oblasti Smrku je třeba se ještě zmínit. V 30. letech minulého století se rozhodli Novoměstští založit po vzoru Ještědu gildu (společenství) stovkařů, tedy lidí, kteří alespoň stokrát nebo vícekrát zdolali vrchol Smrku. Turista, který splnil požadovaný počet výstupů, obdržel odznak s jehlou, na němž byla nakreslena rozhledna s chatou a číslice 100, 150, 200, podle toho, kolikrát na vrchol Smrku vystoupil. Bezesporu rekordmanem byl Willi Wöhl z Nového Města se dvěma tisíci výstupy. Po několik let vozil se svým koníkem proviant do horského pohostinství na Smrku, a to po příkré cestě vedoucí z Nového Města podél laviček na vrchol hory. Určitě stojí za zvážení, zda by se na tuto tradici nemělo i v Novém Městě navázat. Stovkařský odznak Williho Wöhla s rozhlednou na Smrku (za výstupů) 16

18 Nová rozhledna V první polovině roku 2003 se začaly v denním tisku objevovat články o výstavbě nové rozhledny na Smrku. Avšak od zrodu myšlenky postavit na Smrku novou rozhlednu uběhlo dobrých deset let. Jak to vlastně všechno začalo? Koncem října 1991 se schází v divadelním klubu v Novém Městě pod Smrkem 24 příznivců obnovy rozhledny na Smrku. Ze svých řad zvolili šestičlenný přípravný výbor, který pod vedením Ing. Karla Jeřábka připravil podklady pro ustavující schůzi Společnosti pro obnovu rozhledny na Smrku. Tato schůze se konala Cílem novoměstských nadšenců bylo vybudovat na Smrku v místě, kde se nacházejí základy původní dřevěné rozhledny z roku 1892, rozhlednu novou. Členové společnosti si byli vědomi, že obnovení tohoto symbolu příhraničního městečka bude i významným přínosem pro rozvoj cestovního ruchu a turistiky. Bylo zapotřebí především získat stavební povolení, jisté finanční prostředky a provést potřebnou propagaci. Už na podzim téhož roku byla vypsána architektonická soutěž na studii rozhledny, ve které zvítězil návrh Ing. arch. Jana Dudy ze studia ARTIKL v Liberci. Od té doby probíhala různá jednání se státními organizacemi, obzvláště složitá byla s Lesy České republiky. Přes poměrně malé vyhlídky na realizaci obnovy rozhledny přibývalo jejích příznivců. Zvyšoval se i počet přispěvatelů z domova i ze zahraničí. Pokladní zpráva společnosti udává, že bylo získáno Kč, z toho téměř Kč od občanů NSR a Rakouska. Druhý pilíř u Nebeského žebříku 17

19 Montáž rozhledny Montáž druhé plošiny Ve vynucené přestávce podmínkou LČR totiž bylo, že musejí nejdříve dorůst vysázené stromky na temeni hory byla převedena práva na jednání o výstavbě rozhledny ze společnosti na město Nové Město pod Smrkem. V roce 2001 byl autor vítězného návrhu vyzván, aby svůj architektonický návrh studie inovoval a dopracoval projekt tak, aby mohl být přiložen k žádosti o stavební povolení. To bylo na žádost města vydáno koncem února Následovala další jednání o poskytnutí finančních prostředků. Z programu Obnova vesnice obdrželo město 400 tisíc Kč s tím, že poskytne ze svých prostředků stejnou částku. Tyto peníze umožnily vypsat výběrové řízení na první etapu výstavby. Ve výběrovém řízení uspěla firma ADAPTO Hejnice a ta zadala na podzim r vypracování prováděcího projektu. Frýdlantská firma TISS jako subdodavatel zhotovila v zimních měsících r část konstrukce. Z rozpočtu města byla schválena a vyčleněna položka 2,8 mil. Kč, a tak mohly být v květnu 2003 zahájeny na Smrku zemní práce. Je třeba ještě dodat, že v červenci r byla městu přiznána dotace ve výši půl milionu korun z programu SAPARD a dalších sto tisíc korun z Krajského úřadu v Liberci odboru kultury, tělovýchovy a sportu. O tyto částky mohlo město snížit svůj podíl na stavbě. Celkové náklady dosáhly výše 3,6 mil. Kč. Po zalití vybagrované jámy betonem a zabetonování šroubů, sloužících k ukotvení stavby, 18

20 převáží 11. srpna lesnické vozidlo z frýdlantského závodu TISS dvacetimetrové pilíře na vrchol Smrku. S nimi se však vozidlo dostává stěží na Tišinu, kde se musely na nějaký čas složit. Další komplikace nastaly, když se zjistilo, že lesní cesta od Tišiny na vrchol Smrku vyžaduje další úpravy. Tím se vlastní montáž r o z h l e d n y o týden zdržela. Teprve 20. srpna začíná obří jeřáb zvedat dvacetimetrové nosné stojky, aby mohly být obrovskými matkami přišroubovány k zabetonovaným a do základů zapuštěným šroubům. Díky dobrému počasí práce rychle pokračují, takže již po měsíci 19. září probíhá kolaudace stavby a v sobotu 20. září 2003 nastává pro horu Smrk onen slavný den, kdy se přesně ve 12 hodin předává rozhledna veřejnosti. Po krátkých Křest rozhledny Stovky turistů čekají na otevření rozhledny 19

21 20 Moderní konstrukce rozhledny zapadá do zimní krajiny

22 projevech starosty Nového Města, Jaroslava Maděry, a hostů z Polska, křtí ji Ing. Karel Jeřábek, který má lví podíl na výstavbě nové rozhledny, čím jiným než novoměstskou kyselkou. Předseda KČT v Novém Města Miroslav Kozák přestřihává pásku a stovky zvědavých turistů vycházejí za nádherného počasí na nejvyšší bod v Jizerských horách. Slavnostní okamžiky provází cvakání fotoaparátů a přítomnost televizních kamer. Koncert folklorního souboru Šafrán zpříjemňuje náladu mnoha set spokojených turistů. Mnozí z nich tráví na vrcholu několik hodin, takže jim přichází vhod i možnost se občerstvit. Jako vzpomínku na tento vydařený den bylo možné si koupit příležitostné pohlednice a butony s vyobrazením rozhledny, jejichž zhotovení zajistilo vedení KČT v Novém Městě. Město Nové Město nechalo vytisknout 32stránkovou publikaci o Smrku. Čtenář se v ní seznámí s historií rozhledny na Smrku a s podrobným průběhem výstavby nové rozhledny. Dozví se něco o pravidelných výstupech na Smrk, o různých trasách vedoucích na vrchol hory a jistě ho upoutá zajímavé čtení o pomníčcích, které jsou umístěny v okolí hory. Publikace obsahuje téměř 60 fotografií a reprodukcí starých pohlednic. Oslavy trvají do pozdního večera, kdy se na rozhledně odpaluje ohňostroj. Oslavy pokračují i následující den. V dalších zhruba 30 dnech se ještě prováděly dokončovací práce. Výška nové kovové rozhledny činí 20 metrů, její stavba zabírá plochu 100 čtverečných metrů a mezi oběma hlavními sloupy jsou uloženy dvě vyhlídkové plošiny. Na ně se dostane návštěvník po spirálovitém schodišti, opláštěném kovovou sítí, jež v zimě velmi dobře zabraňuje zapadání schodů sněhem. Významnou součástí stavby je útulna, která poskytuje turistům úkryt před nepohodou. Rozhledna je celoročně přístupná. Uplynulé dva roky dokládají vhodnost konstrukce. Na připomínky, že rozhledna měla být ze dřeva, je nutné zdůraznit, že kovová rozhledna má nižší pořizovací cenu, mnohem menší náklady na údržbu, nepoměrně delší životnost a také nemůže shořet. Dva roky, které uplynuly od předání rozhledny do užívání, jsou dokladem toho, že se Smrk stává opět onou proslulou horou v Jizerkách, kterou téměř denně a za jakéhokoliv počasí navštěvují turisté z domova i ze zahraničí. Desítky pochvalných zápisů do vrcholové knihy vyjadřují vděk a uznání všem, kteří se o výstavbu nové rozhledny zasloužili. Vnitřek útulny se za uplynulé dva roky také změnil. Firma ADAPTO nechala na své náklady přetřít celý vnitřní hnědočerný nátěr světlou barvou. Návštěvník najde na stěnách různé fotografie a informace o historii dřevěné rozhledny a turistické chaty, o výstavbě nové kovové rozhledny a několik záběrů dokumentuje onen den 20. září 2003 kdy byla rozhledna slavnostně předána veřejnosti. Od letošního roku tu návštěvník navíc najde i několik profesionálních snímků Miloše Kirchnera z Jablonce n. N., jejichž námět se vztahuje k této hoře. Zvláštní význam pro mnohé návštěvníky mohou mít čtyři panoramata, kde podle světových stran lze vidět, jak krajina vypadala podle kreslíře Ernsta Beckera před zhruba 100 lety a jak je zvěčněna z druhé plošiny nové rozhledny. Znovuvybudováním rozhledny získaly na přitažlivosti i pravidelně se opakující výstupy na Smrk, které každou první sobotu v červnu pořádá KČT v Novém Městě pod Smrkem. Novoměstští turisté také pečují o dobrou schůdnost nové cesty na Smrk, která byla vybudována v roce 2000 a z níž se uživatelům otevírají nové pohledy na Frýdlantskou pahorkatinu. Tradicí se stávají i podzimní výstupy na Smrk u příležitosti otevření nové rozhledny v roce Rovněž každý první den v roce se v útulně schází již po několik let 21

23 skupina turistů, která oslavuje nejen příchod nového roku, ale v komornějším duchu odemykají rozhlednu. I bezprostřední okolí kolem rozhledny se mění k lepšímu. Jaroslav Čech z Nového Města tam umístil několik bytelných lavic a připravuje nový vrcholový sloup. Protože se při dokončovacích pracích na rozhledně upravovalo i okolí, byl nedaleký Körnerův pamětní kámen upraven do původní podoby a členové spolku PATRON se postarali o obnovu původního nápisu. Závěrem citace rodáka Hanse Schmitta z Nového Města, kterou pronesl u příležitosti 100. výročí otevření dřevěné rozhledny na Smrku. Dovolte mi, abych nechal svoji oslavnou řeč vyznít poněkud utopickou vizí. Přeji si dvě věci. Aby v Evropě brzy nebyly žádné hranice a aby na Smrku stála opět rozhledna vzdorná, z pevně spojených kmenů jizerskohorských smrků. ( Hünfeld). Uplynulo něco více než jedno desetiletí a mnohé, co bylo kdysi snem, se stalo skutečností k radosti a spokojenosti všech slušných lidí. Hory a lesy patří mezi nejhezčí místa, kterými nás příroda obdarovala. Snažme se k nim chovat s láskou a pokorou. Jejich vrcholy nedobýváme, pouze je zdoláváme, a aby se nám na nich vždy líbilo, mějme na paměti jedno ze základních pravidel turisty co se na vrchol donese, to se opět odnese! Na viděnou na Smrku, tam je to každý den jiné, jinak pěkné. Pamětní kámen Th. Körnera Literatura a prameny BECKER E. (1909): Die Tafelfichte einst und jetzt. Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken-Isergaues. BUCHAR J. (1899): Jizerské hory. Příspěvek přednesený na členské schůzi KČT v Praze Festschrift zur Fahnenweihe am 21. u. 22. Juli JEŘÁBEK. K (1992): Vznik a činnost Společnosti pro obnovu rozhledny na Smrku. Informační materiál MÚ Nové Město pod Smrkem. NOVÁK E.: Zusammenfassung der gesamten Geschichte des Turmbaues auf der Tafelfichte. PERSONN F. (1927): Nachruf von Franz Personn Ernst Becker. 37. Jahrbuch des Gebirgs-Verein für das Jeschken- u. Isergebirge in Reichenberg., SCHMITT H. (1992): Festrede anlässlich der Feierstunde 100 Jahre Tafelfichtenturm. Projev ke stému výročí otevření rozhledny na Smrku. WELZL H.: Etwas von der Gilde der Hundertläufer auf der Tafelfichte. Göppingen, SRN. 22

24 Prezidentská chata Otokar Simm Jablonec nad Nisou 23

25 Zalétne-li náš pohled od jablonecké přehrady k severu, zastaví se až o horský val, z něhož tak trochu nenápadně vystupuje vrchol Královky. A jak jinak Královka nese na svém temeni korunku tvořenou kamennou rozhlednou. Název kopce s urozeným jménem má však mnohem prostší původ, než by se snad mohlo zdát. V počátcích turistického hnutí bývala vyhlídková místa hlavními cíli vycházek do přírody. V souvislosti s romantickým pojetím turistiky se pro zdokonalení prožitku začaly stavět na návrších v okolí obcí jednoduché plošiny. Tak se stalo, že pozornosti členů janovského odboru horského spolku neuniklo ani markantní, leč bezejmenné návrší nad Honsbergem, dnešním Janovem nad Nisou. Pojmenování této výšiny tudíž vzniklo až ve spojitosti se stavbou prvního vyhlídkového lešení, k níž došlo koncem 19. století. Německé jméno Königshöhe (Königova výšina) bylo zvoleno velmi šikovně. Nejenže dobře znělo, neboť i v němčině znamená König totéž co král, ale mělo i historický původ, související se starousedlým rodem Königů. Jakýsi Josef König se přiženil do Janova v roce 1806 a krátce nato zdědil po svém tchánovi Antonu Zenknerovi stavení číslo čtyři, které stálo zcela osamoceně v mělké muldě na severním úbočí dnešní Královky. Josef König se živil nuzně pletením punčoch, ale jeho synové se již zabývali sklářskou výrobou a mačkali sklo. S rozrůstáním rodiny přibyly časem i další chalupy, takže po několika letech jich tady stálo již šest. Tím vzrostl i význam samoty, kterou domorodci nejprve nazývali s určitým despektem Königloch (Loch díra). Dírami byly odlehlé, v údolích ležící jizerskohorské samoty nazývány dost často. Snad jen o něco později vzniklo pojmenování Könighäuser (Königovy domky), které si pak jizerskohorský spisovatel Gustav Leutelt vybral pro název jednoho ze svých románů. S humorem vlastním chudým horalům byla samota zvána též tak trochu nadneseně Königreich, tedy Království či Říše Königů. V pozdějších letech docházeli mnozí z obyvatel onoho chudého Království za prací do kristiánovské sklářské hutě. Jenže když tato v neděli 7. srpna 1887 shořela, byla samota smrtelně raněna. Lidé odtud postupně odcházeli do podhůří a pak už netrvalo dlouho, aby k některým stavením přiletěl červený kohout, jiná se rozpadla sama a byla rozebrána na stavební materiál. Po nějaký čas zde zůstala jen odlesněná luční enkláva se zbytky někdejších chalup. Až v roce 1908 skoupil několik zdejších parcel jablonecký lékárník Dr. Theodor Ullrich a postavil si tady svérázné obydlí. Příliš dlouho zde ale nevydržel a po několika letech usedlost prodal jistému Rudolfu Bergmannovi. Ten se sem však nikdy nenastěhoval, lékárníkovu vilu rozebral a z dřevěného materiálu si postavil dům v Jablonci. Od jmenovaného Bergmanna základy s pozemkem odkoupil dělnický turistický spolek Přátelé přírody. Toto proletářské sdružení s mezinárodní základnou (vzniklo v roce 1895 ve Vila Dr. Ullricha, na jejímž místě byl postaven Dům Přátel přírody Vídni) působilo ve zdejším kraji vedle mnohem bohatšího, měšťanského horského spolku. Dlouhodobým přáním 24

26 V létě roku 1928 sroubili tesaři krovy Přátel přírody bylo vybudovat vlastní spolkovýdům. Ta myšlenka vznikla již před vypuknutím první světové války, jenomže nejrůznější potíže způsobily, že zůstalo jen při přání. K realizaci došlo až v polovině dvacátých let uplynulého století a podnět k zahájení intenzívní činnosti na přípravách byl tak trochu zvláštní. Stala se jím totiž smrt oddaného člena spolku, známého jizerskohorského horolezce Rudolfa Thama (zúčastnil se prvovýstupu na Zvon), který zahynul 3. srpna 1923 během výstupu na Mont Blanc. Prozíravý Tham po sobě zanechal doma závěť, kterou odkázal deset tisíc korun libereckému odboru Přátel přírody. V testamentu dar podmínil přáním, aby prostředky byly použity pro výstavbu spolkového domu v Jizerských horách. A tak se i stalo: peníze vytvořily základ fondu pro vybudování nové turistické chaty. Byl ustaven komitét pro stavbu domu v čele s Josefem Pilzem z Liberce a hned se začalo vyjednávat o koupi pozemku. Prvotní nápad zakoupit parcelu v Kristiánově se ukázal být nereálný, ale v roce 1924 se podařilo sjednat koupi s výše zmíněným Bergmannem. Protože se léto toho roku již chýlilo ke konci, začalo se s přípravnými pracemi až následující rok. Na zadání stavby dodavatelské firmě neměl spolek dostatek financí, a tak značná část prací byla prováděna svépomocně. Brigádám členů a příznivců se říkalo pracovní výlety. Neděli co neděli bylo možné potkávat po několik let turisty s krumpáči, motykami a lopatami směřující na místo stavby. Členové spolku zde odpracovali z pouhého nadšení a samozřejmě bez nároku na odměnu tisíce hodin. Nejprve bylo vypracováno několik projektů, ale odsouhlasen byl až návrh ing. Josefa Zeppera z Janova Dolu u Liberce, též turisty a člena spolku Přátel přírody. Stavební dřevo bylo zakoupeno od Desfour-Walderodského ředitelství lesů, jež sídlilo v Josefově Dole. Na 25

27 Dům Přátel přírody, v popředí zbytky jednoho ze stavení někdejšího Království podzim roku 1925 byly v jednom z lesních oddělení poblíž Kristiánova pokáceny staré smrky a během následující zimy byly klády dopraveny k dolní Blatné pile (nyní na dně josefodolské přehrady). Tam bylo dřevo uskladněno a příští léto rozřezáno do potřebných rozměrů. Za účelem získání potřebného stavebního kamene byla zakoupena ruina jednoho domu v horní části Janova. Také tento materiál byl na staveniště transportován v zimě na saních a práce byly rovněž provedeny brigádnicky zadarmo. V roce 1928 bylo vše tak dalece připraveno, že mohl být v neděli 24. června položen Chata po záboru nacistickým Svazem německých mládežnických ubytoven ( ) 26

28 základní kámen. Odhadovalo se, že slavnosti bylo přítomno na třináct tisíc osob, především z řad proletariátu. Mužský pěvecký sbor zazpíval slavnostní chorál, byly proneseny oslavné projevy a nakonec byla do základního kamene vložena schránka s dokumenty. Ty obsahovaly jména zakladatelů, brigádníků, zástupců politických stran a odborů, ukázky tehdejších mincí, spolkové časopisy a dokonce i projekt stavby. Potom byla schránka zaletována a po poklepu základního kamene mnoha kladívky byla zazděna. Odpoledne vyhrával přítomným orchestr libereckého městského divadla. Na sklonku téhož léta byla dokončena hrubá stavba a začalo se pracovat na vnitřních úpravách. Mezi dělnickými spolky a organizacemi byly znovu pořádány peněžní sbírky. Sešlo se poměrně hodně prostředků a mnoho příznivců věnovalo také různé vybavení. Všelijaké spolky se hlásily k tomu, aby mohly vybavit jednotlivé pokoje. Každý z pokojů pak obdržel svoje jméno podle sponzorů. Tak se zde nacházel například pokoj Rudolfa Thama, Jablonecký či Smržovský pokoj, ale též pokoj Leninův. Ten vybavila krajská organizace komunistické strany sídlící v Liberci. Koncem listopadu se na místě sešla stavební komise, která povolila k 1. prosinci 1928 provoz domu. Otýden později byla chata oficiálně otevřena. Velká slavnost, při níž byl spolkový dům oficiálně předán veřejnosti, se konala 23. června 1929, tedy přesně rok po položení základního kamene. Tím také vyvrcholilo pětileté úsilí Přátel přírody. V době otevření disponovala chata jedenácti pokoji, ve kterých se nacházelo celkem 44 lůžek. Kromě nich zde byla k dispozici také ubytovna s další stovkou míst. Vedením Domu přátel přírody byl pověřen Gustav Jantsch s manželkou. Z úsporných důvodů byl v chatě zaveden samoobslužný provoz, což v té době bylo dost neobvyklé. Zásobování smluvně zajišťoval liberecký konzumní a spořitelní spolek Vorwärts (Vpřed). Aby byla provozní režie ještě nižší, přicházelo sem každou neděli na pomoc deset dobro- Poměrně vzácná pohlednice z období let Na zadní straně uvedeno: SOPV chata radosti a oddechu, Janov n. N., 825 m n. m. Prošlo poštou

29 volníků, kteří vypomáhali v kuchyni a všude tam, kde bylo potřeba. A tak bylo dosaženo všemožnými opatřeními opravdu nízkých cen, čímž se chata stala dostupnou pro každého návštěvníka. Za jedno přenocování se platilo od tří do osmi korun. Při příležitosti otevření spolkového domu vydali Přátelé přírody vlastním nákladem pamětní brožuru nazvanou Berg frei!, ze které byly čerpány i uvedené informace. Není divu, že zařízení se stalo trnem v oku horskému spolku, který provozoval blízkou chatu na Královce. Horský spolek vlastnil i pozemky, přes které směřovala nejběžnější přístupová cesta. Nevraživost vedla k uzavření cesty a Přátelé přírody museli ke svému domu chodit oklikou. Oficiálním důvodem uzavírky prý měla být možnost kontroly sběračů brusinek na přilehlé louce... Přátelé přírody se však neměli ze svého spolkového domu radovat příliš dlouho. V roce 1939 byla po připojení českého pohraničí k německé říši zakázána spolková činnost, a to byl i konec sdružení Přátel přírody. Krásný spolkový dům na Královce, zvaný krátce jen Naturfreundehaus, byl nacisty vyvlastněn a předán Svazu německých mládežnických ubytoven, který byl podporován sámotným vůdcem. Tak se v ročence německého horského spolku z roku 1940 můžeme dovědět, že ubytovna mládeže na Královce patřila k největším zařízením svého druhu v sudetské župě a že sloužila k zotavení dětí z říše. Konec války přinesl další změny. Chatu nejprve převzal Svaz osvobozených politických vězňů (po sloučení v roce 1951 se slovenským protějškem vznikl Svaz protifašistických bojovníků). Zařízení bylo pojmenováno jako Chata radosti a oddechu. Její chod byl ale zřejmě nad síly této organizace. Ke dni byl uskutečněn převod na Kancelář prezidenta republiky. Na dlouhá léta se z turistické chaty stalo rekreační zařízení; s tou dobou také souvisí současný název Prezidentská chata. Tady je třeba připomenout, že podobné objekty byly pro průchozí turisty zpravidla nepřístupné. V současnosti je Prezidentská chata ve vlastnictví Pražského hradu a od roku 1991 je pronajata nájemci p. Petru Šmausovi. Dnes je zde příchozím nabízeno příjemné posezení v nekuřáckém prostředí, přičemž pro ty, kteří si neradi odpustí cigaretu, je vyhrazeno dalších 25 míst v přilehlé verandě. Návštěvníci si mohou vybrat ze široké nabídky tradiční české kuchyně. Ubytování je možné v 17 pokojích s 45 lůžky. Krásná dřevěná chalupa na okraji jizerskohorských lesů naštěstí přečkala všechny ty pohnuté časy, které se krajem za necelých osmdesát let přehnaly, a je dobře, že se stala zase lákavým cílem turistů v létě i v zimě. Prezidentská chata v lednu

30 Přehrada Bedřichov 100 let od dostavby přehrady Pavel D. Vinklát Liberec Jizerskohorské přehrady jsou připomínkou dávných časů. Kamenné hráze stavěné z žulových kamenů představují svébytnou architekturu, tu dokazují i drobné stavební prvky, jako jsou věže výpustí, přelivy, kovová zábradlí... Svědčí o poctivé řemeslné zručnosti kameníků a stavebníků vůbec. Vodní dílo Bedřichov na Černé Nise patří k nejromantičtějším místům Jizerských hor. Přehrada byla dostavěna v prosinci 1905, a když ji o pět let později navštívil zástupce kanadské vlády, ve svém projevu ji označil za Kanadské jezero v Čechách. To však zdaleka nevěděl, jak půvabná bude po mnoha letech, až se celý prostor převážně přirozeným vývojem okolních lesů zapojí do horského prostředí. 29

31 30 Práce v základové spáře 15. června 1904, pohled z levého břehu

32 Zdění vzdušního líce přehradního tělesa Říčka Černá Nisa, pramenící na východním úpatí Olivetské hory, způsobovala vždy po déletrvajících intenzivních srážkách mimořádné škody. V 19. století se stalo devětkrát, že velká voda poškodila obytnou zástavbu a průmyslové provozovny ve velmi sevřeném údolí dolního toku v obci Kateřinky. Byl zde koncentrován průmysl textilní a strojírenský využívající vodní energii, proto již roku 1889 vzniklo v Kateřinkách první vodní družstvo, které si vytklo za cíl vybudovat ochranné a regulační stavby k ochraně před povodněmi. Nesnáze s finančním zabezpečením způsobily neustálé odkládání připravovaných záměrů, až neblahá katastrofální povodeň z konce července 1897 ( spadlo během 24 hodin 345 mm srážek, což je dosud evropský rekord) uspíšila jednání a aktivizovala libereckou politickou reprezentaci a místní podnikatele. Z iniciativy Průmyslového sdružení se konala v libereckém Lidovém domě 25. září 1899 za účasti zástupců okresu, obcí a majitelů jezů, náhonů, turbín... ustavující schůze k založení Vodního družstva pro regulaci toků a výstavbu údolních přehrad v povodí Zhořelecké Nisy pro město Liberec a zemské okresy Jablonec nad Nisou, Chrastavu a Frýdlant. Vodní družstvo vzniklo tentokrát s cílem prioritně vybudovat přehrady k zadržení povodňových průtoků. Dne 13. ledna 1901 na přednášce v libereckém muzeu profesor a tajný rada dr. Ing. Otto Intze z Cách (Aachen) seznámil účastníky s Generálním projektem na výstavbu vodních děl. Jednalo se o šest přehrad: na Harcovském potoce v Liberci, na Černé Nise v Bedřichově, na Fojteckém potoce ve Fojtce, na Albrechtickém potoce v Nové Vsi, na Jeřici v Oldřichově v Hájích (nerealizována) a na Mšenském potoce v Jablonci nad Nisou- -Mšenu. Po akceptování projektu vídeňským c. k. ministerstvem zemědělství a na základě zemského zákona č. 89 z listopadu 1902 byla Vodnímu družstvu poskytnuta finanční 31

33 Výstavba přehrady v květnu 1905 Společné foto zaměstnanců. Úzkokolejná železnice nesloužila k dopravě dělníků na stavbu. 32

34 Stav přehrady z 6. prosince 1905, ještě před instalací zábradlí podpora, schváleny příspěvky a půjčky ze zahraničí. Tímto aktem byl odstartován projekt přehradního stavitelství, který neměl svým rozsahem obdoby v celé monarchii. Jeho celkový rozpočet činil 12 mil. rakouských korun. Účelem přehrady Bedřichov bylo zcela výhradně zadržování povodňových průtoků, a to nejen při dolním toku Černé Nisy, ale také Lužické Nisy ve Stráži nad Nisou a níže v Machníně a Chrastavě. Podrobný projekt přehrady, vyhotovený uznávaným německým přehradářem Otto Intzem, byl schválen příslušným ministerstvem ve Vídni koncem roku 1901 a na základě povolení stavby vydaného okresním hejtmanstvím v Liberci 18. února 1902 byla výstavba přehrady zadána firmě F. Ackermann z Klagenfurtu. Ještě téhož roku byly zahájeny výkopové práce k odstranění hlinitých a písčitých náplavů a zvětralých vrstev žulového podloží. Poměrně pevné horniny bylo dosaženo v hloubkách 2 7 m. Určité pochybnosti o její dostatečné odolnosti proti průsakům vody vedly k provedení zkoušek propustnosti, které prokázaly, že podklad vhodný je. Na vyrovnávací podkladní betonové vrstvě, zazubené proti vodě, začalo zdění přehradního tělesa. Samotné výstavby se tehdy zúčastnilo až 600 stavebních dělníků a kameníků, údajně najatých z celé Evropy. Stavební kámen se získával z blízkého otevřeného lomu nad bedřichovským sedlem, odkud se spolu s dalším materiálem přepravoval speciální úzkokolejnou železnicí. Právě ta se stala 19. srpna 1905 osudnou strážmistru Robertu Melzerovi, který ji i přes zákaz osobní dopravy použil. Utržený zadní vozík s ním sjel a těžce ho zranil, že za čtyři dny v liberecké nemocnici zemřel. Místo neštěstí připomíná žulový pomníček. Náročné zemní práce v horském terénu a nehostinných klimatických podmínkách vykonávaly elektrické stroje, do té doby věc nevídaná. V pečlivě vedených stavebních 33

35 denících se lze dočíst, jaké konkrétní změny oproti projektu se na samotném díle uskutečnily, kolik každý den nastoupilo lidí do práce, jaká byla teplota či tlak vzduchu. Již v době svého vzniku měla přehrada věhlas nejvýše položené vodní nádrže v Evropě, v Čechách si s nadmořskou výškou 775 m v koruně hráze tento primát udržela. Bedřichovská přehrada tížného typu, postavená do oblouku s poloměrem křivosti 300 m, je dlouhá 340 m, vysoká nad základem 23,5 m a široká v koruně 4,5 m. Hráz, zděná z opracovaných žulových kamenů, představuje svébytnou přehradní architekturu. Dokazují to i jednotlivé stavební prvky, jako např. dvě válcové manipulační věže coby hradní cimbuří, oblouky bezpečnostního přelivu a vícestupňová kaskáda, citlivě zdobné kovové zábradlí... Výstavba přehrady, jejíž celkový finanční náklad činil téměř 1,8 mil. rakouských korun, byla dokončena v prosinci 1905 a zkolaudována 28. června následujícího roku. Zařízení vodního díla v průběhu dalších desetiletí neunikla modernizaci. Plných devadesát let oba uzávěry spodních výpustí regulovala šoupátka, až snižování jejich spolehlivosti vedlo k jejich výměně za uzávěry klapkové. Zároveň se v roce 1995 modernizovaly jejich pohony s dálkovým ovládáním z domu hrázného, který byl nově postaven na levém břehu nad přístupovou cestou. Brzy po napuštění nádrže o celkovém objemu 2,1 mil. m 3 se přestalo dařit původním obyvatelům Černé Nisy pstruhům. Ukázalo se že hynou zvýšením kyselosti prostředí. Rybáři proto v roce 1910 vysadili stovky odolnějších lososovitých ryb: sivena amerického, pstruha duhového ze Severní Ameriky a pstruha ze Skotska. K rozsáhlejšímu zarybnění však nedošlo, po prvním vypuštění nádrže v roce 1928 rybáři vylovili pouhých 600 sivenů. Ti jsou ostatně dodnes jedinými živými obyvateli vod horského jezera. Po první světové válce se s rozvojem elektrifikace u mnohých vodních děl zvažovaly Z lomu nad bedřichovským sedlem (vlevo od cesty k Weberově chatě) se materiál dopravoval úzkokolejnou železnicí 34

36 Napuštěná nádrž na podzim 1906 úpravy, jež by umožnily využít energetického potenciálu vodních toků. K vodnímu dílu Bedřichov byla v roce 1928 přistavěna rozsáhlá energetická část se špičkovou vodní elektrárnou v nedalekém Rudolfově. Přehrada se stala součástí hydroenergetické soustavy, do níž vedle elektrárny patří přivaděč vody dlouhý téměř 4,4 km a další přehrada s vyrovnávací nádrží a elektrárnou, využívající vyrovnaný odtok ze soustavy. Její jedno turbosoustrojí s dvojitou Peltonovou horizontální turbínou a synchronním generátorem má při hltnosti 650 l/s a spádu 173 m dosažitelný výkon 880 kw. Hráz vyrovnávací nádrže, nacházející se asi o 500 m níže, je vysoká nad základem 14,6 m a dlouhá v koruně 63 m. VE, využívající vyrovnaného odtoku ze soustavy, má jedno soustrojí s dvojitou Francisovou horizontální turbínou a synchronním generátorem. Při hltnosti turbiny 650 l/s a spádu 8,5 m je její dosažitelný výkon 48 kw. V letech byl proveden orientační geotechnický průzkum podloží přehrady, získané výsledky přinesly nové poznatky pro hodnocení její statické bezpečnosti. Všechna zjištění dala v roce 1990 impuls ke zřízení přitěžovací zemní lavice u vzdušné paty hráze s cílem zvýšit filtrační stabilitu propustných vrstev pod základem přehrady. Je potěšitelné, že i po 100 letech všechny měřené a pozorované projevy chování přehrady a jejího podloží ukazují, že vodní dílo Bedřichov je stabilní a neexistují žádné známky jeho možného selhání. Přehrada a ostatní součásti soustavy plní spolehlivě vodohospodářské funkce, k nimž byly původně určeny ničivé vody svěřuje do služeb lidí. 35

37 36

38 O schovanci a schovance Divadelní hra z Ještědských hor Svatopluk Koudela Hostinský od Šámalů z prosečských Hor Bédo, pojď sem...dělej! Vidíš to co já? Co kde zas máš... Kde?...Nic nevidim. Támhle, dole na trámu! Jó, jasně, vidim... ty, hele, tam toho je! Dělej, sviť pořádně... To je hromada knih a kámo,...tak pozor, tam je taky kvér! 37

39 Takhle jsme prožili jedno z mnoha prázdninových odpolední, kdy jsme s bratránkem nejraději šmejdili u nás na půdě u Koubšů 1 a ačkoliv jsme ji prolezli nesčetněkrát, vždycky jsme našli něco nového. Chodili jsme tam tajně, našlapovali po špičkách, aby stará vrzající podlaha nedala vědět naší babičce Vlastě, která podřimovala po obědě v ušáku v kuchyni, která byla zrovna pod námi, co že to tam v tom haraburdí zas hledáme. Takovej čas krásnej venku, a voni tam budou hrabať a šantročiť a stokráť už tam byli a furt tam polezou, neřádi, jako by neměli jinýho hraní na tom čerstvým povětří, secsakra! To byla slova, která mi znějí dodnes v uších, když jsme tu krásnou bábinku přec jen probudili. Jenže tenkrát odpoledne to pro nás byl hotovej poklad. Pravda, knihy nám tehdy nic neříkaly, kožený vazby, sem tam zdobený a ražený, ale ten kvér! Dodnes mi patrně září oči, když v duchu vytahujeme na dlouhém klacku s drátěným háčkem na konci tu věc v koženém polorozpadlém pouzdře. Jak dlouho a proč to tam všechno vlastně bylo? Hluboko na pozednicovém mohutném trámu, mezi podbitými krokvemi, v naprosté tmě? To prázdninové tajemství zůstalo mezi námi. Prázdniny tenkrát skončily, nekompromisně, tak jako každý školní rok. Béda odjel a já zůstal sám. Sám? Ne, mně a mým spolužákům pod Horama 2 začal další rok vzdělávání ve škole sevřené mohutnou a úzkou roklí. Ať počítám, jak počítám, roků uběhlo mnoho, když jsem jako starší student jezdil na sobotu a neděli domů pod ten milovaný a hrdý kopec jménem Ještěd, vracíval se do té prostorné, útulné a skromné světnice u Koubšů, kde jsem se po tajemných večerech dozvídal o historii našeho rodu. Bylo krásným zvykem babiččiným před ulehnutím, že zvedla oči k obrázku Panny Marie, zarámovanému do kosočtverce, který visel nad zdobnými vyřezávanými veřejemi kuchyňských dveří, se slovy: Svatá Maria, matko Boží, chraň nás a opatruj nás skrze Krista, našeho Pána, pravou rukou udělala křížek na čele, ústech a na prsou a dodala: Tak děte, děte, dyť zejtra je taky den. Jenže tentokrát se zamyslela, sedla si na rozestlanou postel a dlouze se zadívala na ty selsky honosné veřeje. Jů, hošičku, jů... co já se jako malá holka naposlouchala mýho děda Floriána a babičky Marijánky, dyž na falousku 3 při peci sedávali dočista vohnutý vod tej lopotiny, v prsku to jiskřilo a vo schovancích často se poudalo. Vo schovancích? povídám a nechápavě kroutím hlavou. Ba že, vo schovancích, to sem tě nevypravovala eště? Rychtářka, Barka Koubšova 4 jí říkali, neměla s rychtářem žádnejch dětí. No von byl vo hromadu let mladší, a tak si sem přitáhli holotu vod svejch. Barka děuku vod sestry ze mlejna a rychtář zasejc synouce z Letařovic. Jináč než schovanec a schovanka se jim po usi neřeklo. Proč neměli dětí? Slýchávala jsem, že Vajsejtlíkoj, proseckýmu rychtářoj vod Koubšů, vodešla na večnosť první žena Anna. Spolu měli malýho Venýnka, kerej se však štvrtýho roku nedožil, no... a druhou pojal Barku, rozenou Kabátkovou z Rozstání, jenže dlouho spolu nebyli, protože Vejsejtlíka si brzo Pánbu 1 U Koubšů. Místo v Hoření Proseči v Ještědských horách, kde stávala starobylá prosečská rychta. Původní dřevěné stavení bylo odstraněno v dobách 1. republiky a nahrazeno novým. Nedaleko stojí prosečská kaplička se zvonicí. 2 Hory. Zde míněno prosečské Hory, oblast v jihovýchodní části Ještědského hřebene, na jižních svazích Hlubockého a Rašovského hřebene. 3 Ještědským nářečím prostor za kamny 4 Barka Koubšova neboli Barbora Košková rozená Kabátková, ( ), prosečská rychtářka z rychty U Koubšů. 38

40 povolal. A tak vdova Barka Vajsejtlova si vzala Koška letařouskýho a ty zasejc dětí neměli, protože byli k sobě do přátel, zajedno, to viš, brali se dočista kvuli majetku... u Koubšů rychtářská vdova,...v Letařovicích statek a korců, radosť pohleděť, jen co je prauda. A tak se Honzik Košků přiženil a ve vobci hned rychtářem si ho zvolili. No a schovancoj Vaškoj vo sedm roků bylo víc než schovance Marii, dyž je nutili, aby se vzali, že celou Koubšovnu věnem dostanou. Hochu, a tak to máš, zasejc ten mamon v tom byl, že je násilím k sebe do náručí hnali bez lásky. Pamatuj! Člověk míní, Pánbu mění, a tak taky se schovanka zamilovala do Frólika Čihákovýho 5 vod Soukupů 6 a schovance ani viděť nechtěla. Rychtářka eště snad svolná by byla a hodnou chvíli šecko tajila, ale neutajila. Schovanec dyž se to dozvěděl, taky se spolčil s Halačovym hochem a Koubšovejma čeledínama, na milýho Frólika si za Josefem 7 počíhali a dyž ho dotloukli, snaď ho i střeliť měli, do maštale pod koně ho hodili... No, rychtář byl už hodnejch roku v Pánu a rychtářka na šecko sama! Dyž se to dozvěděla, taky nechala pro Smrčováka 8 cofort poslať, aby Frólika přec jen zkusil napraviť. A taky ho zubatej ze spáru vytáh, ale co naplat, byl furt churavej, docela chudák nicotnej, až z toho vonezdravěl a dvě léta vod toho nepřežil... Ále... šetřeniho žádnýho moc prej nebylo, to viš..., rychta rounou pod vrchnostěj, Frólik nebožtik a rodiče jeho do ničeho se pouštět nechtěli. A ta pistole, kerou stříleli, se taky ztratila. 5 Frólik Čihák neboli Florián Čihák ( ), nádeník u Koubšů, který dva roky po popisované potyčce zemřel na následky vnitřního zranění a patrně i postřelení 6 Čihákovi od Soukupů. V Podještědí je velmi typické, že jednotlivá stavení bývala označována tzv. jménem po chalupě. Tak se stávalo, že mnoho rodů žilo v domech pojmenovaných po některém z jejich předchůdců. 7 Josef. V Proseči tak bývalo označováno nádherné lidové sousoší sv. Josefa a čtyř patronů, stojící až do 50. let 20. století na místě dnešního kravína 8 Smrčovák pocházel ze slavného rodu Bulířů, býval v té době věhlasným podještědským lidovým felčarem a ranhojičem, oblíbeným i v Liberci. 39

41 Ve mně v tu chvíli hrklo. Koukám na babičku jako na zjevení, s otevřenou pusou. Dítě, tebe něco je? Že ses tolika vylekal? Nevěděl jsem v ten moment, co mám říct. Ne, babi, ne, povídej dál. V tom okamžiku jsem si však vybavil to prázdninové odpoledne, kdy jsme s Bédou před léty našli rodinný poklad. Kam jsme jenom všecko dali? Jasně, u našich, zabalený,...mám to teď babičce říct? Ne, ne, budu poslouchat dál, určitě by měla strach, že... Hochu, co tě je? Ty mě dočista neposloucháš. Jó, babi, to víš, že jo, povídej, prosím. No tak se podivej, docela jsem niť ztratila... Že se ztratila pistole. Jo, ba že, přec jen se prej přišel šťourať v tom z dubskýho zámku nákej rada, a tak tu pistoli před nim ve strarym baráku schovali pod tesy. Moc se vo tom doma nemluvilo, to viš, my jako děti sme u žánný debaty chyběť nemohly, a přec jsme nikdy tu hroznou zbraň neviďály; no vono nebylo vo co stať, to viš, takovej mord v baráku... a eště na rychtě... né, hošičku, muselo to bejť hotový neštěstí pro Barku, rychtářskou vdovu. A pak se ve dvacátým roce stará bouda shodila, šecko se ztratilo a já už se prej narodila do novýho - maminka nebožka mi to vždycky říkávala. To viš, a jinejch starostí rodiče měli, než aby se zabejvali takovou mrzutostěj. Babi, a co ta schovanka, když jí umřel milej? Hm, schovanka,...hochu drahej, schovanka už byla v požehnaným stavu. Schovancem ale ne..., Frólikem to čekala, to viš, u Soukupu co chvíli pak byla a snad si i myslila, že se ten hoch přece jen časem pozdraví a vemou se. A snad co Pámbu činí, dobře činí, a jak jsem už poudala, Frólik umřel a schovanka si přec jen schovance vzala za svýho. A esli to bylo z lásky, chlapče,...to už se nedozvíme. Ale jistý je, že se vzali dříu, než se malá Márinka narodila, a tak se po schovancoj Košková psala místo Čiháková, a to byla moje babička... Co sem se jako Svatba Ladislava Koška, syna schovance a schovanky, s nevěstou rozenou Třešňákovou holka nasedávala v jejím klíně, dyž si chudák něde sedla, aby si vodpočinula. A sourozenců..., ba že, 40

42 nevlastních, měla eště moc! Počitej se mnou. Marie byla první, pak byla Barbora, pak Pepina, Anna, Blažena, Josífek, kerej nedožil dvanáctýho roku, pak byl Václav a nejmladší byl Slávek Modlibouskej. Vosum jich bylo dohromady! A šeci v tej starej světnici dohromady žili pospolu a než školu dóle vystavěť nechali, preceptor 9 u nás vyžlata učil a vodpůldne pak v Modlibově 10. A to viš, tenkráť se na to tak nehledělo, a tak preceptor kolikráť zkoušenej ani nebyl. Řádnej kantor učil tenkrát jenom ve Sjetlý 11. No a vobecní posel dyž za rychtářem přišel s patentem vrchnostenskym, to nechal hneď svolať radu a za dolenim stolem v koutě vedle voken seděli a nad tym se radili, to zas dědoušek Florián mi kolikrát poudal. Co sem tě to chtěla... Ju, řikalo se, že hoch Halaču se ke Koubšom chtěl mermomocí dostať, to viš, doma jich bylo jako kůťat, a tak si myslil na schovanku. A snad si myslel, že dyž toho nebohýho Frólika ze sjeta vodstraněj, že si sám schovanku veme a schovance zmate. No, nakonec to nebyl von, ale jeho bratr Halaču, co na ustaranou rychtářku uhodil, aby mu kus gruntu dala... No nakonec kus dala, to viš, byla to jich teta. Ale to je zasejc jiná historie, to je na Václav Košek, syn schovance a schovanky, majitel hostince U Kyksů dlouhýho povidání. Ale... hochu, dyž na půdě ste furt cábrovali, copak ste tam nikdá takovej outlej spisek nenašli? Franta Půťáku celou hru vo tom sepsal a tenkráť po všech usích dokola se to vochotnicky hrálo, po celým Ještědě. Považ! Až v Praze se to taky hrálo!...kristapána. Dje hodiny s půlnoci a já tady mechtám, dávno už měls spáť! Di už, di, di, dobrou noc. Rána jsem tenkrát nemohl dospat, abych už šel šantročit na půdu a hledat spisek. Věřte, že jsem ho tenkrát našel, zaprášený mezi štosem nezáživných příruček. Pravda, byl jsem trochu zklamaný, neboť z celého svazečku zbylo pár úvodních listů. Zbytek dokonal zub času, plíseň a nenechavé rybenky. Ale i z těch pár listů jsem měl ohromnou radost, když jsem četl: Schovanec a schovanka. Obraz ze života českých horalů z roku převratu 1848, v pěti jednáních. Napsal Franta Havlík. V Praze, nákladem Zemského 9 Preceptor, zde venkovský kantor, jakýsi amatérský učitel bez příslušného zkoušení 10 Podještědská ves Modlibohov 11 Světlá pod Ještědem 41

43 Sednice prosečské rychty U Koubšů ústředního spolku jednot učitelských v království českém. V komisi knihkupectví Josefa Rašína v Praze. Na dalším listu jsem přečetl charakteristiku pár postav a to bylo vše. Něco mi tu však nehrálo. Proč se zde píše, že je to z roku převratu 1848, když to má být z roku 1864? Obsazení osob: rychtář Kubeš to souhlasí, Marie, ano, souhlasí, ale kdo je to Lanč? Čebák? Kyza a další? Najednou jsem byl v rozpacích... Tak tys to přeci jen vyšťoural? Tak se podívejte! Kroutila hlavou na druhý den babička. A vjéřit mi nebudeš, že sem to dobře čtyrycet let neviďála! Ale babi, kdo je to Kyza, Čebák, Botek...? Ty jména vůbec neznám! Hošičku, to máš tak... Poodsunula hrnec s klokotající polévkou na stranu plotny starých kachlových kamen, přivřela dvířka pod prskem, aby zkrotila oheň pod plátama, usedla do toho starého zeleného ušáku, upřeně hledíc na zdobné veřeje, kde visel malý obrázek, a tiše pokyvovala hlavou. Rád jsem ji pozoroval. Po chvíli ke mně obrátila oči a váhavě povídá: Dyž to Půťáku Francek 12 psal, byla už rychtářka dáuno ze sjeta, schovancům kolem šedesáti roku a vod toho neštěsti štyrycet roků pryč eště nebylo, dyž se to prvně v hospodě u Jáchymů v dolení usi hrálo. Bylo tenkráť eště moc sousedů, kerý 12 Půťáku Francek neboli František Havlík, autor hry. Pro podještědské nářečí je typické, že nahrazovalo příjmení zdejších lidí přezdívkou, důvod byl prostý malý pohyb lidí v kraji zapříčinil, že se zde vyskytovalo mnoho lidí se stejným jménem a příjmením. Navíc byla přezdívka nahrazující příjmení předsazena podobně jako v německých oblastech před křestní jméno, často taktéž zdomácnělé podoby. 42

44 pamatovali. A tak z toho babička Marie byla tuze nešťastná a toliko na Francka naléhala, až ména drobet zavonačil, aby toliko nápadný to nebylo, že je to vod nás. A esli mne paměť nemate, i do starýho času to hodil. Hra ta měla široko vohlasy, co si mysliš,...dyť vono se to dalo ušiť na leckerou usedlosť a rod jeho To viš, mamon... ten dělá jenom mrzutosti, to si pamatuj. A uběhlo dalších pár let, kdy se mi dostalo do rukou znovu těch pár titulních listů. Opět jsem se pozorně začetl a najednou ve mně vzplála touha přečíst si hru v celé své podobě. Kde ji však najdu, půjčím, koupím? A obvolal jsem, co bylo v mých silách, od rozhlasového archívu přes knihovny, ochotnické spolky, liberecké divadlo... Každý slyšel název poprvé. Copak se to za osmdesát roků ztratilo? Vymizelo? Ne, tomu nevěřím a vytáčím telefonní číslo ústředního divadelního archivu. Ano rozumím, ale opravdu musím přijet, abychom zjistili, jestli to ještě vůbec existuje? Dobře, děkuji. Přemýšlím dlouho do večera, zítra se uvidí. Prosil bych místenku do Prahy na šest dvacet. Bohužel, šest dvacet už nemám, jedině zastávkový bez místenek, v sedm deset. Hm, děkuju, zabručel jsem a pomalu vyšel z dnes již zbourané budovy na starém autobusovém nádraží. Do odjezdu zbývala téměř hodina, a tak jsem zašel do nádražní restaurace ČSD na limonádu. To jsou existence, říkám si a koukám dál na ty snad šťastné pijáky, kterým stačil jeden či dva lahváče, aby se uvedli po předešlém večeru znovu do stavu, ve kterém lze vyřešit úplně všechno, snadno a rychle. Mezitím co si pijáci mlčky nahýbali a nasávali ze zelených a hnědých lahví s dlouhým úzkým hrdlem, v duchu jsem si projel trasu zastávkového pražáka. Vždyť jsem tudy nejel tolik roků, alespoň se zase podívám, pravda, místo hodiny pojedu dvě, ale co. Zvedám se, pijany nechávám jejich tvrdému osudu. Jednou Praha-Florenc. Dvacet osm. Podávám řidiči padesátikorunu, drobné nazpět automaticky sypu do zadní kapsy a zároveň přehlížím sedačky zpředu dozadu, abych si sedl. Courák, jak mu pod Ještědem říkáme, dýchavičně, pomalu, ale s jistotou vyšplhal na Výpřež, kde nabral další cestující. Hoření Paseky, Hodky, Rozstání, Dolení Paseky, Na Kozlenci, Modlibohov, Starý Dub, Český Dub... Z jižního svahu Ještědu něco pobral a už se rozvláčně táhneme úchvatným údolím tu těsně sevřeným okolními lesnatými svahy, jinde povoleným svažitými loukami, na kterých dosud rozpoznáš každé políčko, dnes jen lemované zarostlou mezí. A co osada, to staročeský šperk na vlnící se stuze Mohelce. Bohumileč, Libíč, při levé straně na pár vteřin spatříš osadu Trávníček a v pozadí na vysokém ostrohu letařovický kostelík, starodávný strážce svatojakubský, mistrně umístěný nad údolím Mohelky. Za prastarou mohutnou zdí, kterou se snaží po staletí tu a tam nadzvednout svými kořeny košaté lípy, jako by chtěly dosáhnout a pohladit všechny ty, kteří tu odpočívají v Pánu a kteří zcela určitě kdysi sedávali v jejich chládku při setmění v parných letních dnech po dřině na svých rodných hroudách, děděných po celé generace. Vo anenský pouti, kerá na nejbližší sobotu a neděli zrouna připadne, se ti ani vjéřit nechce, co národa se sem přitáhne. Stánky se ušim možným a kapela zrouna pod těma lípama před branou hřbitova vyhrává a lidu do kostela podivať se a kvítí na 43

45 hrob dáť a mladý zas do kostnice, co je zrouna proti véži, no to furt se tady drží, to zasejc jó. No to viš, že jů, dříu to s větší pobožností a pokorou šecko sloužený bylo, ale co naplat, taková je doba, to viš, no... sjet se točí jinam, a bodejžť by to bylo aspoň ku chvále. Autobus už je dávno za Podhorou, Chocnějovicema, Jivinou a přejel i klenutý mostek nad Jizerou ve starobylé vsi Mohelnice, kde tě uprostřed hřbitova upoutá ušlechtilá stavba dalšího kostelíku z dob románských. V duchu jsem však stále na ostrohu letařovickém, tam, kde kouzelným údolím se olšinama protahuje Oharka, která přicestovala z Trávníčku, později se setkala v Libíči s Mohelkou. Tam na tom ostrohu, kde si připadáš jako jestřáb střežící si své teritorium, tam máš pocit podivuhodného a tichého klidu a neuvěřitelného přehledu o dalších prastarých vsích, které jsou poschovávané v četných údolích či rovnou na vrcholcích hřebínků. Za zády máš Hradčany, vedle Trávníček, Klamornu, Vlastibořice, Vorklebice, Soběslavice, Kobyly, Nechálov, Havlovice a zastrčená Buda, kde si myslíš, že jsi skutečně došel na konec světa. A přebrodíš-li Mohelku na pravý břeh, budeš tušit v dáli na vršku ves Ouč, Nesvačily, Vrtky s obrovitým vodojemem na útlé noze, který tu ční jako maják Českodubska. Odtud je už skok do Malčic, Březové a Všelibic a za zády napravo máš eště Roveň a Kněžičky. Letařovice..., opakuji si v duchu s úctou. Rodná ves letitého rodu Košků. Rázem se mi vybaví malá podobizna Josefa Koška ( ), rolníka v Letařovicích, okresního starostu, majitele zlatého záslužného kříže s korunou, předsedu různých spolků, jehož syn Jan ( ) byl farářem na Pirkštejně a velmi blízkým přítelem o rok staršího historika a spisovatele J. V. Šimáka z Turnova, jemuž ilustroval některá jeho vlastivědná díla. Josef Košek byl bratrem našeho schovance Václava Koška ( ); jeho dalším sourozencem byl Jan Košek ( ), s jehož vnučkou Ludmilou (* ) jsem ještě vloni rozmlouval na její zahrádce v Příšovicích. A její bratranec PhDr. Miloslav Wajs (* ), který už bohužel není mezi námi, literát, badatel a pedagog, který se na sklonku života věnoval vztahům a pobytu básníka Goetheho v Čechách, byl mým vzorem a velkým přítelem. Nebo Julie a Kateřina, sestry výše zmíněného faráře, které zasvětily své životy bližním a potřebným; a nemohu se nezmínit o Janu, posledním obyvateli rodné 44

46 selské usedlosti, který se musel v 50. letech pod nátlakem vystěhovat až kamsi k Bílému Potoku, aby se na jeho místo nastěhovali cizí přistěhovalci, pracující tehdy v blízkém JZD. Praha-Florenc, konečná! Řidič mě vytrhl odkudsi z Českodubska a hodil do reality velkoměsta. Nenechal jsem na sebe působit ruch širokých tříd. Pomalu jsem se loudal ulicí Na Příkopech, minul náměstí Republiky, kolem Obecního domu jsem prošel k Prašné bráně, abych poté pokračoval Celetnou ulicí. Hm, tak tady! Naprosto nenápadný vchod do divadelního archivu mne trochu zarazil. Schovanec a schovanka? Ne, ne, to jsem opravdu ještě neslyšela. Ale zkusíme se podívat do starého fondu. Tam snad... Otevíráme registry jeden po druhém. Podle názvu hry to tu není. Zkoušíme podle autora. Franta Havlík, říkáte? A víte, že máte štěstí? Usedám do badatelny a snažím se o co nejpodrobnější výpisek. Nemůžu se dočkat, až budu moci v klidu prostudovat a porovnat text hry se skutečnou událostí, která se u Koubšů kdysi opravdu stala. Ten klid a čas jsem měl až doma, tak jsem si před lety k jednotlivým postavám hry poznamenal: Rychtář Kubeš tělnatý, hrubý, trochu marnivý, rázovitý, vous á la Krüger 13, rád má ruce v kapsách, asi 60 roků. Ve skutečnosti Jan Košek ( ), rychtář z Proseče pod Ještědem, jehož otec pocházel z Letařovic č. 10 a jeho matka Anna, rozená Slavík, ze Sedliska č. 5. Rychtářka dle hry vzor selky dobračky, rázná, praktická, zbožná, asi 50 roků. Ve skutečnosti Barbora (Barka) Košková ( ), vdova po Josefu Weisheitlovi, rozená Kabátková, z Rozstání. Její první manžel, Josef Weisheitl ( ) byl taktéž rychtářem Proseče. Narodil se rodičům Jiřímu Weisheitlovi z Bystré ( ), taktéž rychtáři prosečskému, a matce Kateřině, rozené Schritterové ( ), v č. 9 u Koubšů. Avšak této Kateřiny první manžel byl Václav Lank ( ), též prosečský rychtář. Marie dle hry ideální jemné děvče, selské, dobrosrdečné, 20 roků. Ve skutečnosti Marie Košková, rozená Sluková ( ), ze mlýna č. 12, schovanka, neteř rychtářky Barbory. Suk mlynář, otec schovanky, sobec, starostlivý, nervózní, uvnitř snad dobrý, oholený, 55 roků. Ve skutečnosti Ignác Sluka ( ) z Proseče č. 12, ze mlýna hornoprosečského. Manželka mlynáře, Anna Sluková, rozená Šírová, z Hodek č. 9, byla matkou schovanky. Rychtářka Barbora je tedy nevlastní sestrou mlynářky Anny, neboť jejich vlastní matka se jmenuje Marie, rozená Kabátková, z Rozstání. Nácek podle hry naivní hoch, 16 roků. Ve skutečnosti Ignác Sluka ( ), bratr schovanky, shodou okolností se v roce 1874 přiženil k Soukupům, kde si bere za ženu Josefu Čihákovou, sestru zemřelého Frólika, který miloval schovanku, což se mu stalo osudným. 13 Stephanus Johannes Paulus Krüger ( ), jihoafrický politik pruského původu 45

47 Václav dle hry ostýchavý, dobrosrdečný, chmýří pod nosem, 22 roků, ve hře drží koně za uzdu. Ve skutečnosti Václav Košek ( v Letařovicích ), schovanec a tedy synovec rychtáře Jana Koška. Tento Václav byl později zvolen prvním radou obce Proseč. Jeho rodiči byli Václav Košek z Letařovic č. 10 a Marie, rozená Brožová, z Libíče č. 4. Lanč podle hry hrubý, přísný, ale sečtělý, prošedlý knír, 55 roků. Ve skutečnosti Václav Lank (narozen ). Jeho manželka Markyta, rozená Kabátek, z Rozstání č. 28, narozená , je vlastní sestrou rychtářky Barbory. Jeník podle hry nestálý, šibalský, všední, 18 roků, ve hře stojí u šlejfy, která nešťastnou náhodou povolila a fůra se dala do pohybu, až se převrátila a splašila zapřažený pár koní, který schovanec Vašek neudržel. Ve skutečnosti jde o Jana Lanka (narozen ), syna výše popsaných rodičů. Podílel se na zbití Floriána Čiháka (Frólika) společně se svým bratrem Václavem Lankem. Čebák ve hře starý rolník, přímý, dobrosrdečný, rozumný, bez vousů, vlas bílý, 70 roků. Ve skutečnosti Florian Čihák ( ), otec Floriána, nádeníka u Koubšů, který kvůli lásce nepřežil. Chalupě u Čiháků se říkalo také u Soukupů. Karel dle hry vzor selského hocha, veselý, žertovný, přímý a moudrý, sympatický, 24 roky. Ve hře vozil koňma fůry hnoje na polátko za Josefa (míněno sousoší svatého Josefa). Náručník si však vrazil něco do kopyta a začal kulhat. Karel se rozhodl, že až přijede na dvůr, zavolá Václava a Jeníka, jeden že bude u šlajfy a druhý že podrží za ohlavu náručáka (náruční kůň je z pohledu vozky zapřažen vpravo, podsebák byl zapřažen vlevo). Nešťastnou náhodou však povolila šlejfa, koně se splašili a převrhli fůru na Karla. Ve skutečnosti šlo o Floriána Čiháka (Frólika), narozeného , nádeníka u Koubšů, který na následky vnitřního zranění zemřel , tedy dva roky po potyčce. Kyza ve hře velice zbožný, řeč rozvláčná, přísně starosvětsky ustrojen, 60 roků, vlasy černé, oholen. Ve skutečnosti šlo o Kyksu z Padouchova, který chtěl oženit svého syna právě za schovanku Marii. Stejskal (mladší) dle hry přepjatě zbožný, chuději oděn, oholen, 70 roků. Spíš volný. Ve skutečnosti Stejskal Jan (nebo Ignác?), majitel hostince vedle Koubšů. Tomuto hostinci se říkalo U Muzikantů. Mladší byl název pro člověka, který chodil každý druhý den pro raporty k vrchnosti. Vajsejtlík dle hry asi 50 roků, vzor opilce, naduřilý, novější kalhoty, starší kabát. Ve skutečnosti to byl Vácslav Weisheitl ( ) ze stavení vedle prosečské kapličky. Myslík dle hry taktéž zbožný, prudký, z přesvědčení pokorný, kostelnicky oblečen, 50 roků. Ve skutečnosti se jmenoval Šrýtr, krejčí od Myslivců, pod Borovičkama v Dolení Proseči, dnes nad sokolovnou. 46

48 Preceptor dle hry tichý, dobrácký, inteligentní, chudě poloměstsky oblečen, 30 roků, kozí brada, nestálý, velice pohyblivý. Ve skutečnosti to byl učitelský pomocník neznámého jména, který chodil ke Koubšům na rychtu učit děti, většinou bez aprobace, tedy, jak se tehdy říkalo, nezkoušený. Po výuce zůstával k ruce rychtářovi a pomáhal mu sepisovat nejrůznější supliky, žádosti atd. Adam a Kryšovec podle hry oba dobráci, s nezbytnou taškou i při obědě, drotářský oblek, stáří 30 a 60 roků. Jejich skutečná jména neznáme, avšak dráteníci, jak se jim běžně říkávalo, přicházívali zjara a zůstávali do podzima a kromě oprav hrnců byli k ruce jako nádeníci. Povětšinou se jednalo o Slováky z jižní hranice. Burda dle hry 40 roků, nestálý, stále přešlapující a prostě oblečen. Ve skutečnosti vlastním jménem Pavlů, ze stavení, kterému se říkalo u Burdů, stávalo nad Vanclovými. Botek dle hry 50 roků, klidný, prostý, rozumný, prostý oblek. Ve skutečnosti vlastním jménem Kotek od Vanclů. Pro hru byla charakteristickým selským oblekem na všední den kamizola, modrá zástěra, kalhoty koženky, punčochy, střevíce nebo boty. V neděli nebo na návštěvu šosatý dlouhý kabát, plstěný klobouk nebo čepice lemovaná kožešinou. Děj hry se odehrává na dvoře Koubšovy rychty a v sednici uvnitř stavení. Jak už jsem uvedl, děj se rozchází v časovém horizontu a dále jsou zde pozměněna skutečná jména. Všeobecně lze říci, že je celá hra upravena tak, aby byla pro diváka poutavá, se zápletkami, a posunuta do revolučního roku 1848, kdy se při debatě nad úředními patenty, ohlašujícími revoluční změny v ovzduší Rakouska-Uherska, náhodou stane neštěstí, které je při vší smůle však završeno šťastným koncem, kdy si schovanec a schovanka vzájemně odpustí a opravdově se do sebe zamilují. Ještě citace z dobové recenze: Schovanec a schovanka, hra tato při provozování na venkovských jevištích i v lidovém divadle Uranii v Praze 7 velmi se líbila. Ředitel divadla Uranie, slovutný umělec pan Jakub Seifert, vyslovil se o ní jako o práci velice pozoruhodné, doporučeníhodné, která bude ještě obohacením repertoiru divadelních společností i divadel ochotnických. Doufáme, že se jejím vydáním divadelnictví českému zavděčíme. V textu hry je několikrát zmínka o svatém Josefu. Toto monumentální sousoší, které stálo u cesty směrem do lesa Kamenný, nechala na svoje náklady vystavět právě rychtářka Barbora v roce 1860, tedy bezprostředně po smrti rychtáře Jana Koška. Je pravděpodobné, že si toto rychtář přál, ale již se ho nedožil. Z jakých důvodů bylo toto dílo mými předky zbudováno, se již těžko dozvím. Koluje mnoho legend a pověstí. Bohužel s jistotou mohu říci jen to, že v roce 1958 byl tento rodový kulturní majetek neospravedlnitelně, barbarsky a se zákeřným úmyslem stržen těžkou technikou, aby na tomto místě mohl být postaven další kravín. Byla tak započata systematická likvidace Koubšova statku a jeho rodu, který sahá až do neuvěřitelného roku 1535, resp Ano,...je veřejným tajemstvím, kdo za touto nekulturností stál. Není již mezi námi, a tak ho nebudu jmenovat. 47

49 48 Sousoší sv. Josefa

50 Popis sousoší svatého Josefa Proseč pod Ještědem, kamenné sousoší svatého Josefa signované Josefem Zemanem z Tatobit r (PRACOVAL JOSEF ZEMAN Z TATOBIT). Uprostřed byla socha svatého Josefa, pěstouna Páně, patrona církve a od roku 1654 spolupatrona české země. Svatý Josef je patronem řemeslníků, celníků, tesařů, dřevorubců a kolářů. V rukách nese Ježíška nebo kvetoucí hůl, lilii, pilu, sekeru nebo tesařské nářadí. Na podstavci se svatým Josefem je vytesán reliéf Panny Marie. Okolo sochy svatého Josefa stáli čtyři patroni: svatý Jan Nepomucký, mučedník a patron země české, vyšehradský kanovník a generální vikář pražského arcibiskupa, je patronem kněží, zpovědníků, mlynářů, vorařů, lodníků a ochráncem lidské cti proti pomluvám. Na sobě má kanovnické roucho, biret, pět hvězd kolem hlavy, kříž a palmu v pravici. Svatá Barbora, nikodémská mučednice, patronka horníků, hutníků a stavebních dělníků a hrobařů. Uctívala se jako přímluvkyně za dobrou hodinku smrti. Znázorněná s hostií nad kalichem a věží se třemi okny. Svatý Florián, hornorakouský mučedník, patron hasičů, zedníků a kominíků, zobrazen jako voják s přilbou, mečem a korouhví, se kbelíkem, vodou a hořícím domem. Čtvrtým patronem je svatá Markéta antiochijská, velká mučednice patřící ke čtrnácti svatým pomocníkům, patronka rolníků, zobrazená se spoutaným drakem nebo ďáblem u nohou, s pochodní, holí s křížem a srpem. Tolik z mých poznámek. Tu pro mě posvátnou perkusní pistoli, kterou mám při psaní tohoto příspěvku stále na stole, beru snad už posté do rukou, jako bych z ní chtěl vyčíst osudné okamžiky všedního jarního dne roku Ne, nevyčtu je, babičko. Chtěl jsem ti jenom přečíst to, co jsi mně tolikrát pověděla jako malému špuntovi, dospívajícímu klukovi a dnes dospělému tátovi. Je to napsané správně? Prosím, řekni mi. Hm, hm, hošičku... Chybí tam něco? Hm... Koukám na ty ustaraný ruce; docela ztracená v tom velkym ušáku; rád ji pozoruju. Do vrásčité tváře se jí vkrádá úsměv. Já vím, neúprosný čas ti bezostyšně ukrádá z mysli. Víš, moje krásná babičko, dnes je 3. března roku 2006, necelá hodina z půlnoci... Podřimuješ... Už mě nevnímáš... Za deset dnů ti bude požehnaných 86 roků Svatik Šámalů, březen

51 Další z úchvatných příběhů z Ještědských hor Devatenáct stran vytržených ze školního sešitu s krasopisně a obyčejnou tužkou psaným příběhem lidí z Ještědských hor jsem si odnášel toho večera z hospody U Šámalů. A ještě pár starých fotek a tři kresby. Další z příběhů lidí z české strany hor se měl objevit v horské ročence: směsice cesty ke kořenům touhy a lásky, tradice a furiantství, hrubého násilí a ušlechtilé oduševnělosti, laskavosti i sžírající touhy po majetku. V půl čtvrté ráno jsem si uvařil litr černého čaje a na okno, za nímž se v bílém sněhu ještě odrážela černá noc, posadil černou kočku. Byl jsem připraven ještědský příběh měl být přepsán do ročenky a doplněn o pár vysvětlujících poznámek. Černého čaje ubývalo, čerň noci ředila běloba přicházejícího rána, černá kočka na parapetu dávno usnula. Text Sváti Koudely byl vytesán do elektronických zákoutí připravovaného článku. Po vyprávění o starodávné hospodě U Šámalů a příběhu Boženy Míňákové, věrné dcery prosečských Hor, dostáváme ke čtení Svatíkovo vyprávění o lásce a smrti. Patrně opravdu typický příběh pro Podještědí, po staletí nejen vytvářené rodovými vazbami k zemi, ale také bolestně zmítané v touze po majetku. Opravdová láska lidí zde soupeřila s láskou k půdě a usedlostem. Článek je nepochybně i vyznáním vztahu ke Svatíkově babičce, která takřka s hrabalovským nádechem jedním proudem v podještědském nářečí chrlí příběh schovance Vaška, schovanky Marie a jejího milého Frólika, zabitého pistolí, nalezenou autorem článku náhodou v temném koutě prosečské rychty. Měl jsem tu jedinečnou možnost osahat si ten starodávný kvér zabalený do vyšívaného plátna; Svátik jej přinesl do šenkovny odkudsi z temných koutů svého hostince a ve chvíli, kdy jsem tu nefunkční pistoli odložil a chtěli se jí dotýkat jiní, ji zase rychle zabalil a odnesl. Jako by si rezavý kvér s dřevěnou pažbou měl uchovat alespoň část ze svého tajemství. Článek je také o neuvěřitelné houževnatosti při pátrání po dávno zapomenutém divadelním kusu, o hořkosti a smutku nad zničením úžasné podještědské památky sousoší sv. Josefa. Vyprávění Sváti Koudely jako by bylo samo onou divadelní hrou, o které má být, reálným příběhem lidí na pozadí kulis ještědských tradic, památek, rodových vazeb a nádherné přírody. Marek Řeháček Ráno 5. března

52 Oběd u Rollanda Šimon Pikous Liberec 51

53 52 Neboj, volečku, nezbyde! Honza Nikendey se cpe vynikající pochoutkou.

54 Je málo míst na světě, kam ještě nešlápla lidská noha, o to míň v Evropě, natož v Liberci. Představte si uprostřed města místo, kde se doteky lidských nohou počítají na desítky a o každém tomto doteku se pak píše, fotografuje. Že takové není? Ba je, v samém pupku, nebo lépe na nose, se takové místo nachází. A ještě jsem si na něm dal svíčkovou. Bylo nás pět: já, Honza Nikendey se synem Vaškem, Martin Zdeněk a Jan Havlík, kdo obědval na radniční věži spolu s naším rytířem. Navštívil jsem Rollanda. Ale od začátku. Už v roce 2004 jsem sledoval rostoucí lešení na radniční věži a spolu s dalšími trámy rostla touha vylézt na něj. Jak jsem se zaradoval, když jsem se dozvěděl, že se jedná o rekonstrukci nejvyššího libereckého bodu, že ji provádí, mimo jiné, můj přítel a že dosavadní symboly nahradí patron původní rytíř Rolland. Opravdu zanedlouho jsem již stoupal točitým schodištěm okolo radničních hodin k nazelenalému plechoví věže, abych si udělal pár fotek z rekonstrukce. V té době bylo zajímavé, že probíhala oprava všech tří hlavních věží Liberce, radnice, kostela sv. Antonína nedaleko odsud a muzea (věže ze staré radniční dámy). S Jenem N. kovářem, jsme se zde domluvili, že dá echo, až bude instalovat rytíře. Rok 2005 echo dal. Vole, to je mezi kováři běžné oslovení asi jako mezi vodáky ahoj, tak zítra! Po horečném přeskupování pracovních povinností mám volno a druhý den dopoledne s aparátem vcházím na nádvoří radnice. Chlapi se již činí, rozebírají zde v plné nové zbroji vystaveného rytíře. Není to ten původní, již značně unavený, starý kmet, leč podle něj nově z mědi a jiných kovů vykovaný, vytepaný a snýtovaný mladík. Pár fotek, ale ne na věži. Přijď tak v poledne a vem s sebou, vole, svíčkovou, dobrácky zahřímá Honza, jak střižený z kovářské legendy, a jeho nesmělejší, subtilnější parťák dodá: A šunkový chlebíčky,...vole. Rychle se otáčím, aby osazenstvo nezahlédlo na mých rtech myšlenku, nápad, který mi projel hlavou. A tak před polednem si do vypůjčeného rendlíku objednávám svíčkovou (sekanou) s patnácti (knedlíky), nechávám si zabalit šunkové chlebíčky a v Dunaji ještě přidávám lahvičku červeného šampáňa (ruského). Stoupám horečně po schodech radnice a docela se bavím myšlenkou, jak kluci vod železa vyvalej oči. Jsou úplně na samým vrcholku lešení, ještě výš, než bude Rollandova hlava. Na ploše dva krát tři metry montují, utahují a poklepávají naši budoucí pýchu. Když se protáhnu okénkem ze zděné části věže, odkládám přítěž. Po trubkách obepínajících dřevěnou, novým plechem opravenou špici pokračuji pomaleji. Jednak že občas pořídím záběr města pode mnou a jednak se rozhlédnu po okolí vzdálenějším, tím maskuji svou nejistotu na pohupující se konstrukci. Tak a jsem výš než nejvýš. Spolu s druhy a Rollandem. Tady v roce 1892 stáli první řemeslníci při stejné práci, jiní v pozdějších letech jej sundali, nahradili symbolem Na věčné časy, který v šedesátém osmém na chvíli zaváhal, aby český lev v osmdesátém devátém definitivně potvrdil, že nic netrvá věčně. A nyní v době, kdy většina z nás hledá své kořeny v minulosti, doufejme naposled, bude chránit meč rytíře, jehož si dávní konšelé vybrali za svého ochránce. Chlapi, fotografové nepoužívají oslovení vole a jejich výrazy nejsou publikovatelné, dole je ta svíčková. Chvilku na mě hledí několik párů udivených očí. Ty vole, fakt?! Z kukadel je znát pobavení a klukovské šibalství. Po chvíli sedíme na konstrukci obkročmo přes zábradlí, napadla mne paralela se slavnou fotografií dělníků na mrakodrapu v Ňjůjorku, a střídáme se u rendlíku. Tak tohle sem, ty volečku, ještě nežral, řekl Jan alias 53

55 Fík. Já jsem to již žral, ale napadlo mě, že jsme jediní, kdo na vrcholu radnice spolu s Rollandem jedli svíčkovou, šunkové chlebíčky a ty zapíjeli šampaňským. Dost pravděpodobně i poslední. Tak na tuhleto si vždy vzpomenu, když zdvihnu pohled k radniční věži, doufám, že nemáš hlad, Rollande. Pokud by Rolland otočil hlavu, uviděl by i do hor 54

56 Obři už síru nedští Milan Turek Liberec 55

57 Mapy německé Horní Lužice, vydávané v nedávné minulosti, obsahovaly bílá místa bez jakéhokoliv označení, bez komunikací a objektů. I z dalších vydání postupně ubývaly vesnice a mizely turistické značky. Pro návštěvníka pak znamenala tato místa ve skutečnosti zakázaná území, kam nikdo nesměl. Tabulky hlásaly, že jde o Sperrgebiet a Eintritt verboten, zakázané pásmo a vstup zakázán. Někdy šlo skutečně o vojenské objekty, jako třeba poblíž Bautznu nebo Pirny, kde dokonce byly uskutečňovány jaderné pokusy v tajných laboratořích a prý dosud je v těch místech sklad jaderného odpadu. Většinou však šlo o velká území, kde měla Varšavská smlouva strategicky vytipovaná místa pro těžbu hnědého uhlí jako důležité suroviny pro válečné účely. Někde tabulky najdete dodnes při nově budovaných turistických a cyklistických stezkách jako zbytky po době již dávno minulé. Špergebíty se rozrůstaly a celá oblast měla pro turistiku a rekreaci jen vymezená území. Konec megakombinátů u českých hranic Památná slova v poslední den gigantické hydry hnědouhelného průmyslu pronesl člen vedení společnosti VEAG: Živoucí organismus zde stál osmdesát let, podnik, v němž lidé svou práci měnili za plat a chléb. Uspokojeni, že dobře plní svou úlohu ve společnosti, s dobrým pocitem, že mohou vykonat něco užitečného pro své bližní, a přitom nic neušetřili to vše bylo pro většinu a po mnohá léta smyslem práce v kombinátě Hirschfelde. Lidé byli skutečně hrdi na velký energetický kombinát v Horní Lužici nedaleko našich hranic. Bylo jim to zdůrazňováno při každé příležitosti, ve vlastivědných časopisech, vydávaly se obrazové seriály, vysílaly rozhlasové a televizní reportáže. Dávalo se to okázale na vědomí celému Sasku a také severním Čechám. V hnědouhelném kotli se střídaly generace. Slova managera elektrárenského kombinátu dotvrzují dějiny a fakta ze života ohromného gigantu. Když 23. listopadu 1992 elektrárna Hirschfelde, jeden z nejstarších podniků nacházejících se na území Německa, po osmdesáti létech a 222 dnech byla z energetické sítě odpojena, byl to definitivní konec výroby elektřiny v Horní Lužici. Počátky této obří elektrárny spadají do roku 1897, kdy hornolužický podnikatel Theodor Hermann tehdejší restauraci Hennig vybavil jednosměrným generátorem, s nímž osvětloval i další okolní restaurace a obchody. Během roku pak zde bylo vybudováno zařízení firmy Elektrizitätswerken Oberlausitz podnikatelem, který tehdejší provoz generátoru přebudoval a přejmenoval na společnost dodávající elektrickou energii. ELG (Elektrizitätslieferungsgesellschaft) plánovala brzy zastavení tohoto malého podniku a začala hledat nové místo pro nové elektrárenské zařízení. Příznivá poloha na Nise a v blízkosti hnědouhelného dolu Herkules AG rozhodla o budoucnosti Hirschfelde. V roce 1910 začala stavba prvého provozu, který s instalovaným zařízením na 3,2 megawatty byl 13. dubna 1911 uveden do provozu. Uhlí obstarávala lanovka ze sousedního povrchového dolu. V roce 1913 se začalo také s výstavbou vysokých pecí a mostem přes Nisu. Most měl být původně určen pro export do Číny, tak se také volně parafrázovalo zdůvodnění stavby. 56

58 Elektrárenský blok v Hirschfelde se změnil v technickou památku včetně parní lokomotivy na prostranství před budovou V průběhu plynulé výstavby zařízení byl v roce 1918 produkován výkon 25 megawatt. Jeho dosažení i výstavba jednotlivých bloků během války svědčily o enormním úsilí budovatelů. Po válce se začalo s budováním dalších teplárenských bloků. S tenkrát novým zařízením bylo možné už v roce 1922 dodávat 85 megawatt a v roce 1924 to bylo již 110 MW. Dnem se elektrárna stala součástí velké akciové společnosti Sächsische Werke. Budovatelé šli dál a v roce 1936 se již vyrábělo 158 MW, ale v průběhu druhé světové války byla elektrárna v provozu jen na nejnižší kapacitu a byla určena zčásti k rozprodání. Obětavostí zaměstnanců však bylo zařízení zachráněno a koncem května 1945 už mohlo opět dodávat proud. V červnu téhož roku začala demontáž v rámci válečných reparací, ale ještě v témž měsíci na příkaz sovětské vojenské správy se demontáž zastavila. Hnědouhelné doly se nacházely už jen na polském teritoriu, ale i tak elektrárna fungovala a dodávala elektřinu do Polska. V roce 1948 byla jedna z demontovaných turbin elektrárny nahrazena novou ze strojíren v Chemnitz. Potom mohl být celý provoz znovu přebudován a v roce 1958 bylo dosaženo 330 MW, což byl dosud největší výkon. V šedesátých létech byl starý provoz utlumen a odpojen. Od roku 1974 do roku 1977 následovala rozsáhlá rekonstrukce. V roce 1980 začali Poláci dodávky uhlí podmiňovat politickými cíli. Tak musel být během krátké doby přebudován provoz na náhradní režim, navíc vznikla slévárna, skládky a haldy. 57

59 Metamorfózy krajiny dolů V létech 1984 až 1988 byla zde zřízena vysokou školou průmyslová laboratoř a utlu mený třetí blok určen k demonstračním účelům. Zájem třetí generace zaměstnanců byl ponechat část elektrárny jako svědka času a zachovat ji pro svět. Část zaměstnanců tak zde našla zaměstnání při přebudování zařízení na muzeum, nad svahem nedalekého dolu pak zůstal i jako obrovitý exponát mohutný kráčející exkavátor, dnes hojně navštěvovaný turisty. Masivy hlíny vršené okolo polsko-českých hranic tvoří již dnes pomalu nová horstva. Hnědouhelná pánev Horní Lužice od sjednocení postupně zavřela jeden důl za druhým, na polské straně však dolování stále ještě pokračuje. Avšak i tam zasahuje výrazně modernizace. Vedení energetického kombinátu Turów vydalo prohlášení, v němž zve k návštěvě zásadním prohlášením: Již nejsme dodavatelé jedů, jáma se otevírá světu. Moderní zařízení zpracovalo ročně až 25 milionů tun hnědého uhlí, dnes je to už méně než 10 milionů. Velkou část jámy i zde Poláci mění na smíšený les a nově vybudované muzeum z bývalých továrních objektů má exponáty nejen historické, ale i přírodovědné, k vidění jsou mamutí zuby a kosti. Počátkem devadesátých let zaniká v Horní Lužici téměř veškerý průmysl, je ochromeno stavebnictví, obchod hledá nové investory. Velké obchodní domy přilákaly tisíce zákazníků z Čech a Polska, ale ani ty a ani drobné podnikání nejsou pro další perspektivy pevnými pilíři rozvoje ekonomiky pro tuto oblast. Nikdo z nezaměstnaných, kteří zde dosahují až padesát procent populace, se do podnikání nehrne. Hlavním směrem rozvoje se stává státem i Evropskou unií všeobecně a masivně podporovaná turistika a s ní i mohutný nástup nových ekologických projektů. Města zaměřují svůj rozvoj do oblasti komunikací, obnovy historických památek a služeb. Představitelé saského státu tvoří novou filosofii života, snaží se o stabilizaci kmenového obyvatelstva a zajištění základních funkcí Svědek hornické slávy dolu Berzdorf, dnes turistická atrakce nedaleko komunikace Zittau Görlitz, mohutný korečkový exkavátor sídelního organismu. Život po sjednocení Německa se stal velmi komplikovaným. Mladá generace 58

60 po tisíci odchází na západ, kde hledá práci v bohatých spolkových zemích, buď dojíždí, nebo se stěhuje, a tak mnoho domů stále ještě i po patnácti létech zeje prázdnotou. Nezaměstnanost, zločinnost, nedostatek investic a další negativní jevy znamenaly pro obyvatele úpadek životní úrovně. A jen poznenáhlu se začínají prosazovat pozitivní vlivy: otevření hranic a všestranná příhraniční spolupráce, vytvoření Euroregionu Nisa, vstup západních investorů, rozvoj podnikatelských aktivit, podpora státu při oživení tradic a kultury, oživení společenských aktivit, restaurování historických objektů a celých sídel, vytváření lokalit pro volnočasové aktivity, mediální podpora cestovního ruchu, využití prostředků k získání ekologické energie z regenerativních zdrojů. Krajinou plnou romantiky severních Čech jsou výškou nevelké Lužické hory. Z druhé strany, jižní části východního Saska, se k nim připojuje nejmenší pohoří Německa, Žitavské hory. Oblast nepříliš vhodná pro rozvoj zemědělství skýtala lidem obživu svou bohatou nabídkou luk, dřeva, ale především nerostů. Hory se stávaly ve středověku cílem hledačů drahých kamenů, byly úkrytem pašeráků, ale nakonec i zdrojem obživy pro mnoho obyvatel nejen nerostným bohatstvím. Původní kutání, jehož cílem byla těžba zlata, spadá do počátku čtrnáctého století, kdy se hledalo snad všude. Dolování uhlí v Žitavských horách začalo až v devatenáctém století založením těžební společnosti. Zpočátku se uhlí používalo jako hnojivo, později k výrobě chemikálií. Těžilo se sto let až v šedesáti šachtách. Teprve v roce 1908 začala firma Bratři Neumannové těžit povrchově a na severu Žitavských hor vznikala jáma, kterou nazvali Zdař Bůh! V sedmdesátých létech se předpokládalo další rozšíření revíru likvidací obcí od Seifhennesdorfu až ke Görlitz. Uhlí zde bylo všude o mocnosti až sta metrů a jeho vytěžení mělo končit v roce Návrat k historii Po sjednocení Německa byl důl uzavřen a vzápětí požádala Saská zemská zahradnická společnost o uspořádání výstavy. Byl pro ni využit v roce 1999 celý areál povrchového dolu a část území na levém břehu Mandau. Povrchová jáma Olbersdorf byla zaplavena. Rekreační funkci plní teprve od velké zahradnické výstavy, i když většina zařízení byla vybudována již dříve. Bylo dokončeno naplnění horskou vodou z potoka Grundbach a otevřeny rozsáhlé pláže. Většina zařízení po zahradnické výstavě zůstala volně přístupná veřejnosti, a tak vzniknul nový rekreační areál Olbersdorfersee Jezero Olbersdorf. Z Čech sem může návštěvník dorazit snadno přes Hartau či Hvozd pěšky, na kole, vlakem z Varnsdorfu nebo Hrádku nad Nisou, stejně jako autem. Jižní část jezera má divoké pláže s pohledy na nejbližší vesnice. Druhá strana, přístupná z Pethau, oslní každého nádhernou parkovou úpravou, restauračními službami, dobře vybaveným kempingem a písčitou pláží. Prolézačky, houpačky, lanovka, skluzavky a další zařízení jsou rájem pro děti, ačkoliv ani dospělí jimi nepohrdnou. V travou osázených stráních lze najít i dost intimních míst pro nerušený a klidný odpočinek. Bezplatný vstup na pláže, naučná stezka se spoustou atrakcí a mlčenlivých svědků po povrchovém dole, snadná dosažitelnost i pro české návštěvníky včetně bezplatného využití zařízení na velkém vodním hřišti jsou svou dostupností a řadou dětských atrakcí silnou konkurencí koupalištím v Čechách. 59

61 Hornolužické centrum Žitava mělo průměrně rozvinutý průmysl, ostatní odvětví byla spíše stagnující, adekvátní socialistické ekonomice. Vedle obrovských uhelných a energetických kombinátů se vyráběly nákladní automobily, textilní produkty a městu nechyběly ani služby. Žilo zde padesát tisíc obyvatel. Uhlí znamenalo pro obyvatele solidní příjmy a v málo industrializované oblasti i solidní rozvoj. Rušení velkých energetických celků a dolů, jejichž tradice byly od svých počátků ke gigantickým projektům dvěstěleté, nemělo příznivý ohlas mezi obyvateli. Tisíce lidí zůstalo bez práce a nezaměstnanost přinesla mnoho negativních prvků. Významné slovanské město Sitavia Žitava mělo v průběhu dějin důležité postavení v českém království. Po čtyři sta let hájilo na severu Čech spolu s Českým Dubem stezku na Prahu, Německu patří kratší dobu, a to až v době třicetileté války, kdy část českého království Horní Lužice byla ponechána Sasku jako náhrada válečných škod. Na památkách Žitavska zanechaly četné stopy ruce českých řemeslníků a kulturu města ovlivnili čeští vládcové víc než Sasové: 1000 mýtický vznik slovanského sídliště 1238 v písemných pramenech Sitavia 1255 městská práva od Přemysla Otakara II saským městem od pražského míru 1858 železniční spojení s Libercem 1945 pod správou liberecké komandatury 1969 založena vysoká škola Zbytky pasového dopravníku na prostranství u bývalé elektrárny v Hirschfelde 60

62 Městské hradby vybudoval Přemysl Otakar II., solný dům byl postaven za vlády Karla IV., nejvýznamnější historická památka Žitavy postní plátno vznikla v roce 1472 a nese znaky českých králů. A ani v novodobých dějinách se město neobešlo bez podpory z Čech, po II. světové válce patřila Žitava pod libereckou komandaturu a byla zásobena z potravinových skladů Liberce. V poválečných desetiletích se město nevyvíjelo příliš progresivně a význam mělo jen z hlediska dobývání uhlí. Sloje se nacházely několik metrů pod zemí, a tak nebylo divu, že uhelná jáma Olbersdorf byla na samém okraji města. Podobně tomu bylo i v okolí, mizely celé vesnice, krajina dostávala měsíční podobu. Tragické důsledky zanechávala těžba i na české Krkonoše a Lužické a Jizerské hory. Interpelace libereckých komunistů začátkem let sedmdesátých byly bezpředmětné, strategické důvody obrany socialismu byly pádnější. Poslední léta přinesla zcela nový přístup k řešení života, zrodila se řada projektů, z nichž pro Žitavu nejvýznamnější byla 2. saská zahradnická výstava. V jihozápadní části města po její realizaci zůstala stohektarová plocha parků, rekreace a sportů, na místě bývalé lužické důlní společnosti a části města Olbersdorf. V prostoru pravého břehu Mandau jako protiváha východního parku Žitavy-Weinau vznikla nádrž o ploše šedesáti hektarů vodní plochy, čtyřicetimetrové hloubky s písečnými plážemi a campingem o ploše deseti hektarů, parkování pro osm set osobních automobilů a čtyřicet autobusů. Veškerá zařízení a objekty těžební společnosti až na jedinou budovu z celého prostoru zmizely. Jen část zařízení zde zůstala jako muzeální exponáty a upomínka na dobu energetického plundrování země. Vznikají nové hotely, objekty pro sport, odpočinek a kulturu. Vstupní investice zahradnické výstavy činily dvacet milionů marek od saské vlády a Evropské unie. Jižní část výstavy přinesla v projektech spíše rekreační a sportovní zaměření, severnější je orientována ke klidovým činnostem, procházkám mezi záhony květin, umělým potokem a hrám dětí. Bohatá zeleň a barevnost květů dává spolu s mytologickým kopečkem Burgberg a základním kamenem Žitavy charakter prostoru pro krátkodobý odpočinek a osvěžující procházky. Rozsáhlé záhony nejrůznějších kombinací dřevin, keřů a květin v moderním duchu i historizujících idejí vytvořily v dosavadním prostoru se stavbami hřišť, umělých vodních nádrží a romantických komunikací podobu novodobého areálu krátkodobé rekreace. Město má pětisetletou tradici zahradnictví od dob reformace, proto byla i zahrádkářská kolonie začleněna do prostoru rekreační zóny. Regenerativní energie a cestovní ruch Českému turistovi, který dříve do NDR vyjížděl za nákupem bot, uzenářských produktů, záclon, dámského spodního prádla nebo i pro sportovní potřeby, liberečtí kvůli lyžím, jiní třeba kvůli jízdním kolům nebo náhradním dílům na trabanty, se dnes naskytne pohled v minulosti nebývalý. Podél komunikací, na návrších, po celé Horní Lužici je možno vidět zvláštní větrná monstra čnící do výše třiceti metrů se třemi vrtulemi a rozpětím deseti metrů. Tiše se roztáčejí a svými listy vrtulí sledují směr větru. Větrné elektrárny, prosazené i proti ochranářům, kteří donkichotovské mlýny považují za šeredné výtvory lidského ducha hyzdící krajinu a svou vizí plašící zvěř. Alternativní energie zaplavila kraj a nahrazuje tradiční kutání. 61

63 62 Mohutné stroje a bludiště kolejí vtiskly po desetiletí Horní Lužici neodmyslitelný charakter hornické krajiny

64 Kotlina mezi Jizerskými a Lužickými horami bývala kdysi jedním z nejvlhčích míst republiky a snad i Evropy, kde četnost dešťových i sněhových srážek výrazně ovlivňovaly především hluboké lesy. V nejbližší době se předpokládá, že počasí v Jizerských horách a na Liberecku bude pod vlivem hustější sítě vodních nádrží, které by měly vzniknout místo dřívějších uhelných dolů v oblasti Lužice. Dávno ukončily činnost mohutné elektrárny a některé objekty se změnily v muzea, jiné byly asanovány a z mohutných důlních jam se připravují obrovské rekreační nádrže. K největším z nádrží budou patřit Senftenberger See, Silbersee a Knappensee. Více než stoletá historie hornického řemesla se stane minulostí a změní se tak tvář oblasti o ploše ha mezi Chotěbuzí, Senftenbergem a Žitavou. Vodní plocha bude zaujímat ha, rekultivováno bylo již na dvacet tisíc ha, další část bude využita k zemědělským a lesním účelům. Celá oblast hornolužické pánve bude brzy vyhledávaným rekreačním centrem. Jedním z center, kde se uhlí zpracovávalo, bylo Knappenrode, malá osada poblíž Hoyerswerdy. Jáma, kde se za 75 let vytěžilo 67,3 milionů tun uhlí. Z dřívějšího živého provozu je dnes muzeum: historie země, geologie, kosti pravěkých zvířat, ale na druhé straně i šatna horníků se zbytky oblečení a kahany, sociálním zařízením. Školní třídy uvítají jízdu důlním vláčkem nebo rozsáhlou sbírku všelijakých topných zařízení od domácích kamen až po velké kotle. Muzeum sporáků a kuchyňského nádobí je uchvacující svými důmyslnými předměty pro domácnost a veřejné stravování. Hornický hřbitov, ale i výstavka pamětních briket, rudý koutek či prodej hornické žitné jsou ukázkami specialit socialistického podnikání. V prosinci 1999 po pětatřiceti létech se na dole Meuro poblíž Senftenbergu zastavila těžba uhlí, stejně tak zůstal stát i dopravník, po němž bylo hnědé uhlí dopravováno do elektrárny Jänschwalde. Prvý vlak uhlí odjel z Meura v roce Za tu dobu bagry vytěžily okolo 330 milionů tun uhlí pro lužické elektrárny a briketárny. Po léta přicházel od severních hranic smrtonosný déšť, který ničil přírodu Lužických a Jizerských hor a Krkonoš, odtud pak přeskakoval až do vnitrozemí. Hnědé uhlí bylo pro naše sousedy v německé Lužici životadárným zlatem a motorem rozvoje země. Na některých místech se těžilo už od počátku 19. století, v poválečném období vzniklé gigantické elektrárenské komplexy produkovaly proud pro rozlehlé oblasti a přinášely kraji zaměstnanost a peníze. Plány vůdců Varšavské smlouvy považovaly uhlí za strategickou surovinu vhodnou pro krakování a tím zajištění produktů jak pro potravinářský (výroba tuků), tak i pro ostatní průmysly, především pak pro dopravu. Zahrnovaly vybudování obrovských povrchových dolů a zlikvidování historicky rozvinutých osad i městských sídel. Zmizet měla část Lužických a Jizerských hor, území od Varnsdorfu až po Goerlitz mělo být vystěhováno a proměněno ve velkou uhelnou jámu. Černé zlato bylo tehdy nejen strategickou, ale pro celý kraj i životadárnou surovinou. V devadesátých létech se těžba výrazně omezila a dnes již dávno jámy nejsou v provozu. Oblast vykazuje stále až čtyřicetiprocentní nezaměstnanost, došlo k masové migraci obyvatel. Jen málo lidí dostane v Lužici práci, mladí se stěhují do starých spolkových zemí. Nová krajina s novou tváří, často i se starými zařízeními, nachází teprve nyní svoje poslání. První rekreanti našli ubytování u Olbersdorfského jezera nebo navštěvují muzeum v Hirschfelde či rekreační komplex severně od Bautznu. Vedle nově restaurovaných a lákavě 63

65 vyhlížejících hornických sídlišť, kulturních objektů dob dávno minulých i z doby novější vznikají zcela nové komplexy. Kraj zaplňují větrná a sluneční zařízení na výrobu elektřiny, obce budují nové bioenergetické celky. Snaha Německa je vybavit rozsáhlé oblasti zařízeními využívajícími alternativní zdroje energií. Ostritz je město, které se také pyšnilo využíváním regenerativních energií na hannoverské světové výstavě v roce Německá Lužice se stává krajinou, která už nešíří smrt, a její vzhled nabývá líbezného vzhledu a láká k návštěvě. Za poslední léta bylo vybudováno množství stezek, existuje nepřeberně muzeí, celá řada atrakcí je přístupná zdarma, podporována je tradice Lužických Srbů. Novou podobu dostaly i sakrální památky, mezi nimiž lze najít četná upomenutí na vládu českých králů nebo osidlování Lužice českými emigranty. Je přitažlivá i svými atrakcemi, jako jsou staroslovanská sídliště, budovaná v prostorách dřívějších dolů, vytváření napodobenin dalekých krajů, jako je území Karla Maye nebo koňských farem. Výhodné ceny německých drah jsou pro českého návštěvníka pobídkou k návštěvě oživlé krajiny. Zalesněné stráně a obří vodní plochy vytvoří zcela novou podobu území, kam nejen pro příznivé podnebí, ale i pro malebnou krajinu se spoustou historických památek i z období vlády českých králů rády zamíří stopy mnoha českých novodobých turistů pěšky i na kole. Dolování hnědého uhlí měnilo ráz území i podnebí a přinášelo českým horám beznadějnou zkázu Zdrojem k napsání článku byly Sächsische Zeitung , příležitostné publikace společností Stadtmuseum Zittau, kláštera a Gemeinde Ostritz, VEAG, LAUBAG, LMBH a 2. Landesgartenschau Sachsen. Děkuji panu řediteli žitavského muzea dr. Volkeru Dudeckovi za pomoc při shromažďování materiálů k článku. 64

66 O Smrku a jeho dvou rozhlednách (str. 7). Rozhledna byla každé dva roky natírána karbonileem a ztrouchnivělé trámy vyměněny. 65

67 Skličující pohled na odumřelý porost severního svahu Smrku v 80. letech 20. století Vykládka točitého schodiště rozhledny na vrcholu hory 66

68 Nová rozhledna na Smrku v proměnách ročních období Rozhledna na Smrku ze Svinského vrchu 67

69 Dům Přátel přírody v pozadí Kristiánov, Černá hora s Dalekohledovým průsekem a hora Jizera. Začátek třicátých let minulého století. Prezidentská chata (str. 23). Pohlednice odeslaná z Janova nad Nisou. Na pohlednici je uveden název: Zotavovna SPB (Svazu protifašistických bojovníků). V té době byla již týden ve vlastnictví KPR. 68

70 Dům Přátel přírody na severním úbočí Královky se stal od svého otevření koncem roku 1928 hojně navštěvovanou turistickou chatou. Stavba dokonale zapadla do přírody, a když návštěvníci přicházeli od hřebenové cesty, naskýtal se jim krásný pohled na chatu s Jizerskými horami v pozadí. Chata ani její okolí se od té doby příliš nezměnily a není tedy divu, že sem turisté dodnes rádi chodí v létě stejně jako v zimě. 69

71 Před dokončeným korunovým přelivem jsou zvěčněni stavební mistři se svými manželkami a přáteli Přehrada Bedřichov (str. 29). Koruna hráze bedřichovské přehrady na podzim

72 Oběd u Rollanda (str. 51). Montáž rytíře na špici liberecké radniční věže. 71

73 Do nedohledna mizely vesnice nejen v Horní Lužici, ale i na polském území a s nimi umírala i příroda Obři už síru nedští (str. 55). Šedesát hektarů vodní plochy je dnes velkým rekreačním areálem Žitava Olbersdorf. 72

74 Zapomenutá kaplička v Proseči nad Nisou (str. 83). Pohled od východu (říjen 2005). 73

75 Vletový otvor úlu očko Včelařský rok (str. 88). Ošetřování včelstva. 74

76 Roje včelstev mimořádný rok Standa Zajíc a jeho milé včely 75

77 Včelařský rok (str. 88). I v zimě je nutno pečovat o včelstva, zejména kontrolou poslechem. Bílá skála u Srbské (str. 97) 76

78 O podmanivosti (str. 103). Sportovní areál Ještěd. 77

79 Pohled z vrcholu Hvozdu v Lužických horáh k Ještědskému hřbetu Prameny, které se už nespojí (str. 105). Pohled z Popovy skály k dominantnímu dvouvrcholu Hvozdu v Lužických horách. 78

80 Rašeliniště Na Čihadle. Pramení zde potok Jedlová, která odvádí vodu k jihu do povodí Kamenice (Severní moře). Opačným směrem odtéká do Smědé Černý potok (Baltské moře). 79

81 80 Meandry Smědé (str. 115). Zimní čas na řece Smědé.

82 Rok 1813 Napoleonská vojska v Liberci Jiří Frýgo Novák & Eleonora Hackelová Jablonec nad Nisou Dne 20. srpna 1813 o sedmé hodině večerní dorazila do Liberce polsko-francouzská jednotka generála Bruna a šířila strach a hrůzu mezi obyvateli. Nařízením magistrátu musely být v ulicích a na náměstích nainstalovány lucerny, protože veřejné osvětlení bylo tenkrát věcí neznámou. Vojsko tábořilo buď v Neustadtu (dnešní Sokolovské náměstí), nebo u kostela sv. Kříže a udržovalo velké táborové ohně. Pochodová trasa vedla Frýdlantskou ulicí a často vojáci svévolně z bujnosti stříleli do oken a dveří. Kradli potraviny a i přes zákaz komandanta drancovali. Dobře se v této činnosti vyznali a věděli, kde co hledat. Obyvatelé tušili, že mezi Poláky jsou lidé znalí zdejších poměrů. Někteří obyvatelé prý dokonce poznali několik mužů, kteří zde pracovali jako soukeničtí tovaryši. Tábor Francouzů byl na Školním vrchu, směrem na Ruprechtice. Artilerie byla na Keilově vrchu a odtud, asi aby dodali váhu svým požadavkům, vystřelili Francouzi několik 81

83 ostrých střel na město. Mezi jinými byl i požadavek na každodenní oběd pro celé mužstvo, který museli obyvatelé dodat do tábora. Když mužstvo dostalo ještě dnes obvyklé liberecké jídlo, neslo to s nevolí, ba někdy ho i vylévalo. Největším požadavkem bylo dodání pěti set zhotovených kalhot pro mužstvo. Než však byly zhotoveny, muselo francouzské vojsko Liberec opustit a mašírovalo do Žitavy k hlavní armádě. Důvodem, proč obsazení Liberce dospělo tak rychle ke konci, bylo snad spojení jedné rakouské jednotky nebo zpráva o Francouzích, kteří na slezském Katzenbachu utrpěli porážku od Prusů. Možná také, že to způsobilo špatné počasí. Silné a vytrvalé deště zapříčinily, že Nisa a její přítoky vystoupily z břehů a zaplavovaly okolí. Hned po odchodu Francouzů napochodovali do Liberce rakouští myslivci. V Žitavě Francouzi odpočívali a chtěli tento čas využít k získání požadovaných kalhot. Jednoho rána nečekaně prošla rota Francouzů Chrastavou. Na dotazy obyvatel odpovídali, že si jdou pro požadované kalhoty. V případě, že Liberečané neuposlechnou, prý Francouzi město zapálí. Chrastavský hostinský Fleissner, dobře seznámený se situací, ihned poslal do Liberce posla, aby zpravil magistrát o nečekané návštěvě. Velitel mysliveckého oddílu ihned rozmístil na Keilově a Slunečním vrchu za křoví a za ploty několik myslivců. Jeden z nich se ukryl v domečku s pumpou, který stál na dvoře posledního malého domku na levé straně v Chrastavské ulici. Francouzi, netušíce odpor, mašírovali od Růžodolu do kopce. Náhle se zablýsklo ze všech stran. Rána za ránou padala na překvapeného nepřítele. Ale i Francouzi se chystali k útoku. A tu padla dobře mířená rána z pumpového domečku a velitele Francouzů srazila k zemi. Francouzský oddíl zbaven odvahy ztrátou velitele a pod dojmem větší ozbrojené síly (k čemuž napomohla signalizace hornisty) se obrátil zády k městu a už jej nikdo nespatřil. Myslivec, který zasáhl francouzského důstojníka a tím nejvíc přispěl k odvrácení katastrofy města, dostal od magistrátu a starosty na památku zlaté hodinky. Myslivci brzy odmašírovali k Mimoni, aby se připojili k hlavní rakouské armádě. Léta utíkala. Navrátil se mír a s ním i důvěra v lepší budoucnost. Soukenictví, zdecimované válečnými útrapami, znovu ožilo a soukeníci zase pravidelně navštěvovali trhy v Plzni. Když po jednom plzeňském trhu seděli liberečtí soukeníci v hospodě a po denních trampotách se občerstvovali plzeňským, přišel myslivec zdejší garnizony k nim. Měl velikou radost, že potkal Liberečany. Vyprávěl, že i on svého času pobýval v Liberci. Chválil město i obyvatele a nakonec se dal poznat, že to byl on, kdo zastřelil francouzského velitele. Jako důkaz ukázal pánům darované zlaté hodinky a poprosil, aby panu starostovi vyjádřili ještě jednou dík. Od té doby uplynula řada let. Mnoho se změnilo. Malý dům na levém konci Chrastavské ulice, který nesl orientační číslo 33, byl roku 1911 prodán a zbourán. A s ním zmizel i historický pumpový domeček. Už několik let zřejmě nesloužil svému účelu. Spíše byl využíván jako kůlna. Ale byl stále stejný jako v době, kdy z něho padl výstřel, který rozhodl jednu malou hloupou bitvu jedné velké hloupé války. Podle ročenky Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory (DGV) z roku 1916, kde byl otištěn článek vzniklý na základě poznámek z pozůstalosti Wenzela Seibta z Liberce. 82

84 Zapomenutá kaplička v Proseči nad Nisou Martin Nechvíle Jablonec nad Nisou 83

85 84 Proseč nad Nisou, kaplička pohled na průčelí od jihu (1940)

86 V loňské ročence jsme se mohli dočíst o dějinách Proseče nad Nisou a příspěvku archeologie k poznání její minulosti. Rok se s rokem sešel a nyní se do malebného kopcovitého koutu mezi Jabloncem n. N. a Libercem opět vracíme, abychom se seznámili nejen s novými archeologickými nálezy, ale hlavně s jednou téměř zapomenutou nemovitou památkou. Mám na mysli zchátralou kapličku, která se nachází v horní části obce při silnici z Jablonce do Vratislavic a jejíž okolí střeží tři menší túje a letitý jasan. Jedná se o typ výklenkové kapličky, která je vybudována na půleliptickém základě. Interiér je zaklenut cihlovou valenou klenbou, zadní strana výklenku netvoří apsidu ani konchu, nýbrž je rovná. Ze zadní stěny vystupuje asi 15 cm široký sokl, na který byly nejspíše umísťovány květiny, různé plastiky či svíčky. Po obou bočních stranách výklenku se nachází niky s plochým záklenkem. Zde jistě visely obrázky svatých. Kaplička je postavena z hrubě tesaných žulových kvádrů, pro architektonicky jemnější části byly užity i cihly. Západní vnější stěna a spodní části východní jsou ještě kryty původní omítkou. Na čelní straně je místy dochována plastická cihlová římsa vymezující tympanon, v jehož Proseč nad Nisou, kaplička pohled od západu, (říjen 2005) středu se nalézá malá nika. Vchodový portál, ke kterému stoupají dva žulové stupně, je ozdoben fragmentárně dochovaným profilovaným štukovým ostěním. Střešní krytina je břidlicová. Současný žalostný stav kapličky můžeme srovnat se stavem na fotografii z roku 1940, kde je ještě v plné kráse. Ve štítové nice se nacházela madonka obklopená v omítce vyvedenými symboly kříže, kotvy a srdce. Interiér byl uzavřen dveřmi s čtvercovým okénkem pro kolemjdoucí. Celá stavba je po dlouhou dobu nevyužívaná a hlavně neudržovaná. Ve východní i západní stěně je výrazná několikacentimetrová trhlina procházející zdí od střechy až po úroveň terénu. Zdivo je na dvou místech promáčeno dešťovou vodou protékající děravou střešní krytinou. Kaplička je celkově zanedbaná, interiér dnes působí dosti nedůstojně. Na vnitřním soklu je umístěn prázdný rám s původně patrně mariánským obrázkem. Podlaha je pokryta opadanou omítkou a kamenitou sutí. Je to dosti neveselý výčet, zvláště jedná-li se o sakrální památku. V odborné literatuře lze dohledat, že máme tu čest s pozdně barokní kapličkou. V nadpraží se nacházel letopočet Obdobná vročení se na stavbách pořizují jako datum vybudování či přestavby. Někdy se vročení váže i ke stavbě starší, která na daném místě již stála, a novostavba tak na ni jen symbolicky navazovala. Pokud se chceme dovědět o skutečném stáří této stavby více, 85

87 mnoho možností nemáme. Klasický stavebně historický průzkum při jednoduchosti a chronologické necitlivosti stavby by nám mnoho neřekl. Nenacházíme tu ani žádné architektonické prvky, o které bychom mohli alespoň rámcovou dataci opřít. Máme sice vročení, ale nejspíše s reálným stářím stavby nekoresponduje. Vyskytl se i názor, že kaplička je novostavbou někdy z konce 19. či počátku 20. století. Tento názor by zdánlivě podepíral i fakt, že se o této sakrální památce nezmiňují zdejší kronikáři píšící ve 2. polovině 19. století. Jak již bylo výše uvedeno, zdivo tvoří žulové kvádry místy doplněné cihlami. Taková struktura zdiva není nijak mladá, cihly se společně s kamenem užívají jako stavební materiál již od středověku. Jedinou hmatatelnou oporou pro datování je mapa stabilního katastru z roku 1843, kde je sakrální stavba jasně vyznačena křížkem. Nelze vyloučit, že mapa zachycuje jen nějaký jednoduchý kříž a kaplička je až pozdější pokračovatelkou. Tuto možnost však vidím jako spíše nepravděpodobnou. Lze tedy naši kapličku datovat způsobem ante quem, tedy její stavbu před rok Není vyloučeno, že zde mohla původně stát kaplička dřevěná ze 16. století a tato zděná na ni později navázala a převzala i ono vročení. Kdy však přesně vznikla dochovaná zděná stavba, se při mlčení písemných zpráv asi nikdy nedovíme. Datum 1570 v nadpraží tedy zůstává i nadále velkou neznámou. První písemná zmínka o Proseči pochází z roku 1559 (psána jako Prositz, Proßitzsch), avšak novými archeologickými nálezy z let 2004 a 2005 bylo stáří zdejšího osídlení posunuto již do středověku, konkrétně do století. Nejbližší nálezy středověké keramiky zjištěné při stavbě rodinného domu a garáže jsou od kapličky vzdáleny pouhých asi 300 metrů. Není tedy vyloučeno, že stavební kořeny kapličky mohou sahat až do zmiňovaného 16. století. Byla zde vystavěna (případně nějaká její předchůdkyně) nejspíše pro pozastavení a duchovní vzpruhu při modlitbě pocestných putujících z Liberce podél upatí Prosečského hřebene do Jablonce. J. V. Schejbal o ní hovoří vzhledem k náboženské orientaci té doby jako o nejspíše kapličce protestantské. A jaká bude budoucnost naší kapličky, která není prohlášena za kulturní památku, a nemá tedy žádnou legislativní ochranu? Věřím, že díky vstřícnému přístupu majitele zdejšího pozemku a kapličky a současně i nadšení několika zdejších obyvatel se podaří vrátit jí opět její bývalou krásu. Jako vodítko pro opravu nám může být unikátní fotka zachycující kapličku v roce Náklady na opravu zde nešplhají do vysokých částek, stačila by menší skupina nadšených a šikovných lidí a pod odborným dohledem by se kaplička rázem stala chloubou nejen majitele, ale i obce. 86

88 Proseč nad Nisou, výřez mapy stabilního katastru z roku Kroužkem je označena kaplička, body 1 a 2 označují nejbližší zjištěné archeologické nálezy (středověká keramika). Literatura: ČERNÝ M. & NECHVÍLE M. (2005): K dějinám Horní Proseče archeologický příspěvek. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku, Liberec, 3 (2004): POCHE E. & kol. (1980): Umělecké památky Čech, sv. 3 (P Š), s Academia, Praha. PROFOUS A. (1951): Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. III. díl, Praha. SCHEYBAL J. V. & SCHEYBALOVÁ J. (1998): Krajem skla a bižuterie. Nakladatelství Jakoubě, Železný Brod. 87

89 88 Když se snoubí píle s krásou

90 Včelařský rok Jak se včelaří v našich podhorských oblastech Stanislav Zajíc Semily Jsem členem JJHS od roku 1998, ale včelařem již od roku Na základě toho jsem byl požádán Petrem Ferdyšem Poldou o příspěvek do naší ročenky. Do předchozí, přes můj příslib, se mi to nepodařilo napsat. 89

91 Něco z historie včelaření Počátky chovu včel sahají do pravěku. Med byl dlouho jediným dostupným sladidlem a možná i prvním alkoholickým nápojem. Med se ředil vodou a kvašením vznikal alkohol. Rovněž vosk byl využit k potírání loučí, kterými tehdy lidé svítili. Význam chovu včel Ovocnářství, polní hospodářství, semenářství, to vše se neobejde bez včel. Květy většiny ovocných stromů a keřů včela opyluje a bez této její činnosti není ovoce. Většinu kulturních rostlin včetně jetelů a podobných pícnin opyluje včela. Semenářství není bez činnosti včely myslitelné. Zvláště řepka, hořčice, mák a jiné olejnaté rostliny by se bez ní neobešly. Užitek, který včela hospodářství přináší, je obrovský. Včela opyluje rostliny, touto činností získává pyl a nektar. Obě složky v úle zpracuje na med a vosk. Oba produkty jsou užitkem a odměnou chovatele včelaře za práci. Drobným chovatelům přináší zábavu, koníčka, ale zisk se téměř ztrácí. Včelstvo a jeho složení Včely žijí ve společenství, které je nazýváno včelstvem. Každé včelstvo žije ve vlastním úlu. Je tvořeno z jedné matky, z několika tisíc dělnic (20 60 tis.) a několika set trubců. Matka včelí královna se líhne z tzv. matečníku, ve kterém její vývoj trvá dní. Matečník je zvětšená buňka podlouhlého tvaru, kterou včelí dělnice vystaví na plástu. Při snubním proletu trubci oplodní matku. Po návratu do úlu klade oplozená vajíčka do matečníku i do buněk, ze kterých se vylíhnou dělnice. Vajíčka klade od konce ledna do října. V nejpříznivějších podmínkách naklade až 2000 vajíček denně, což převyšuje její vlastní hmotnost. Počet vajíček nakladených matkou za den se podle roční doby a její výživy různí. Dožívá se věku 3 6 let. Dělnice je včelí samička s nedokonale vyvinutým pohlavním ústrojím, která jen v mimořádných případech může také klást vajíčka, ale neoplozená. Vývoj od položení vajíčka trvá 21 dní. Po vylíhnutí je postupně čističkou (čistí buňky), kojičkou a krmičkou. V další etapě svého života je stavitelkou, vypocuje z voskových žláz šupinky, ze kterých staví plásty. Po osmnáctém dnu svého života se stává létavkou a přináší do úlu vodu, nektar a pyl. Průměrný věk včelí dělnice ve snůškovém období je asi třicet dní a v klidovém (zimním) období se dožívá šest až osm měsíců. Trubec je včelí sameček, je větší než dělnice a nemá žihadlo. Líhne se z neoplozeného vajíčka a vývoj trvá dvacet čtyři dnů. Úkolem trubců je oplodnit matku při snubním proletu, tj. asi osmý den po jejich vylíhnutí. Koncem léta, protože již svoji úlohu splnili, je dělnice nechají vyhladovět a zesláblé je vytlačují a vynášejí z úlu. Včely a počasí V žádném jiném chovu hospodářského zvířectva není výsledek tak odvislý od přízně počasí jako v chovu včel. I dobře zazimované včelstvo, tzn. s dostatkem cukerných a pylových zásob, při dlouho trvající zimě a střídavých teplotách může uhynout. Za slunečného počasí, již i koncem února, včely vylétají, aby vyprázdnily výkalové váčky. Pokud jim počasí nepřeje, kálejí v úlu, což se stává příčinou jejich úhynu. Včelstvo bývá ohroženo i jarním 90

92 počasím. Včely musí vylétnout, aby donesly vodu nutnou pro vývoj plodu. Za studeného, větrného počasí při návratu hynou. Ani léto v podhorských oblastech není vždy příznivé. Studené, deštivé léto bývá příčinou, že i v této době se musí včely přikrmovat. Pro včelaře to znamená nezdar a finanční ztrátu. Pozdní léto je důležité pro přípravu včelstva na přezimování. Nyní začíná vývoj dlouhodobé generace včel, která musí přežít do jara. Pro zdárné přezimování je nutné dobře nakrmit a i tady je rozhodující přízeň či nepřízeň počasí. Produkty včel Med Je to velmi hodnotná potravina, zejména pro děti, zvláště dobrá výživa pro lidi po těžkých operacích. Léčivá hodnota medu je známá odedávna a uplatňuje se v moderním lékařství. Med je výborným lékem při nemocech žaludečních, ledvinových, jaterních, zvyšuje chuť k jídlu. Léčí se jím rány, používá se při nemocech trávícího ústrojí, přidává se do odvarů. Staří Řekové věděli, že med dodá lidskému organizmu velké množství svalové energie, proto dávali med vojákům, zápasníkům a závodníkům. Naši předkové věřili, že med léčí neštovice a utišuje srdeční bolest. Mezi zemědělské medonosné rostliny patří jeteloviny, z nichž nejznámější je jetel červený, jetel bílý (plaňák), vojtěška, svazenka, pohanka. Z olejnin poskytuje hodně nektaru a pylu řepka, hořčice a slunečnice. Také luštěniny jako bob, vikev, hrách, peluška. Z lučních květů to je např. smetánka, šalvěj, světlík, chrpa atd. Mezi včelařsky významné ovocné stromy a keře patří: třešeň, višeň, jabloň, švestka, meruňka, broskvoň, líska, angrešt, rybíz, maliník, ostružník apod. Dále to jsou planě rostoucí stromy a keře javor, lípa, olše, osika, smrk, modřín, jedle, jíva, hloh, trnka apod. Radostný snůškový rok plástve jsou hojně naplněny medem 91

93 Vosk Druhým důležitým produktem je vosk. Vzniká činností voskových žláz, které má včela dělnice vyvinuty na třetím až šestém článku zadečku svého těla. Vypocuje z voskových žláz voskové šupinky, ze kterých vystavují na mezistěnách šestihranné buňky. Matka a trubci voskové žlázy nemají. Za příhodných podmínek jsou včely dělnice stavitelky nejaktivnější mezi dvanáctým až osmnáctým dnem svého života. Včely si dokáží každým rokem vystavět nejméně jednu třetinu díla mezistěn pokud jim to včelař umožní. Včelí vosk se po zpracování používá převážně k výrobě mezistěn, které jsou nutné pro další vývoj včelstva. Z vosku se vyrábí nejen voňavé svíčky, ale používá se ve farmacii a v kosmetice. Pyl Mezi včelaři se traduje, že pyl je pro včely máslem. Musíme si uvědomit, že pyl obsahuje právě ty látky, které nemá med a cukr. Med obsahuje jen nepatrné množství bílkovinných látek. Ty však naprosto nestačí k vývoji a růstu včel a plodu. To jim dodá pyl, který obsahuje tuky, bílkoviny, škroby, kyseliny, soli atd. Včely sbírají na květech pyl, který je složen ze zrnek nebo jiných útvarů. Přinášejí jej do úlů na plásty, kde jej mísí s medem a pěchují do buněk. Tyto zásoby využívají jako doplněk výživy. Mladé včely pak pomocí hltanových žláz krmí plod, matku, trubce, ale i starší včely. Pro výchovu jedné včelí dělnice je zapotřebí asi mg pylu. Průměrně ročně vyprodukuje jedno včelstvo kolem jedinců, kteří spotřebují kg pylu. Pyl je využíván ve farmacii a v kosmetice. Včelí jed Jed je produktem včelí dělnice. Vylučuje jej jedovou žlázou žihadlem, která je umístěná v zadečku včely a ústí do jedového váčku. Odtud je jed vstřikován do těla nepřítele. Uvízne-li žihadlo v ráně, je to zapříčiněno zpětnými zoubky na žihadle, proto dochází k vytržení celého aparátu z těla včely. Nervový systém žihadla a jedového váčku dopumpovává ještě jed do rány. Včela ovšem hyne. Včelí jed jako lék byl využíván už ve starém Egyptě. K podrobnému studiu jedu a využití pro léčivé účinky na lidský organizmus došlo až v minulém století. Včelí jed obsahuje různé druhy bílkovin, enzymů a mnoho dalších, ještě neznámých léčebných látek. Při onemocnění kloubním revmatizmem se může jed projevit léčivým účinkem. O včelí jed je v posledních letech velký zájem. Je totiž určitá naděje na získání léků proti nemoci AIDS, roztroušené skleróze, rakovině atd. Výzkum a účinnost léčivých látek v jedu ještě nedosáhl vrcholu. Propolis včelí tmel Propolis je vytvořen včelami z jejich sekretu vmísením pylu, vosku, pryskyřice a dalších látek. Přesný výrobní postup propolisu ještě není znám. V našem časopisu Včelařství jsem se dočetl, že propolis obsahuje asi 55 % balzamovacích látek, 30 % vosku, 5 10 % éterických olejů, 2 5 % pylu, zbytek jsou vitamíny a aromatické látky. Včely propolisem pokrývají stěny úlu, přilepují rámečky a plásty. Nevítané hosty v úlech, např. myši, rejsky, ještěrky, ubodají a usmrcené potáhnou vrstvou propolisu. Takto ošetřeni nehnijí a nerozkládají se. Nejvíce propolisu včely vyrobí v pozdním létě, před zimou, aby utěsnily různé škvíry, kudy uniká teplo. Včelaři ho seškrabávají z horních louček rámků a igelitových krytů nad nimi. Propolis má bakteriální účinky. Znali a používali ho lidoví léčitelé v dávných dobách. 92

94 Leták úlu obsedlý včelami Můžou se jím léčit rány, kuří oka, kožní onemocnění, vředy, plísně, hemeroidy, ale i rýma a chřipka. Používá se ve formě propolisové masti nebo lihového roztoku, zvaného propolisová tinktura. Je známo několik receptů na propolisovou tinkturu. Mně se osvědčil následující recept: 1 litr % pálenice nebo lihu, do kterého nasypu 20 dkg jemně rozdrceného propolisu. Po osm dnů je nutné třikrát denně láhev protřepat. Pak nechám tekutinu ustát, stočím, nechám opět ustát a přefiltruji přes papírový filtr nebo vatu. Propolis má v dnešní době už široké použití. Nejen v lékařských oborech, ale i při výrobě speciálních laků pro povrchovou úpravu strunných nástrojů. Dřevořezbáři jej používají na úpravu a impregnaci povrchu soch a při renovacích těchto děl. Jako zdravotně nezávadný materiál se používá při výrobě hraček. Mateří kašička Mateří kašička vzniká z květinového pylu, medu a výměšku slinných žláz včely dělnice. Je to výživná látka, bohatá na vitamíny, bílkoviny a aminokyseliny, která slouží ke krmení včelí matky královny. Je tak výživná, že v době rozvoje včelstva umožňuje matce naklást za den až vajíček. Osvědčila se jako lék proti astmatu, jaterním onemocněním, kožním chorobám a posiluje imunitní systém. U starších lidí pomáhá snižovat krevní tlak a zmírňuje kornatění tepen. Mateří kašička je nažloutlá, hořkokyselá, hustší tekutina. Pro lepší stravitelnost se mísí s medem. Prodávají se různé krémy, pleťové vody a kapsle s obsahem mateří kašičky. 93

95 Nemoci včel Za nejnebezpečnější nemoc je pokládán mor plodu. Trpí jím starší plod ve stadiu kukly. Plod na plástu je mezerovitý, víčka, pod kterými jsou mrtvé kukly, jsou tmavá a propadlá. Pod víčkem je tmavý příškvar, který hnilobě zapáchá. Nemoc se šíří přenesenými plásty, medem, stykem včel, nářadím, mezistěnami vyrobenými z vosku po nemocném včelstvu. Proti této nebezpečné nemoci ještě není lék. Nakažená včelstva včetně příslušenství a nářadí se musí spálit. U nás nejvíce rozšířenou nemocí je varroza, vyskytuje se od roku Jedná se o parazitální onemocnění včelího plodu a dospělých včel. Je to příčně oválný parazit, je viditelný i pouhým okem. Z napadeného plodu se líhnou malé, zesláblé a deformované včely. Na dospělé včele jsou varrozy přisáté a oslabují ji. Léčení se provádí pravidelně na podzim, třikrát po deseti dnech. Z dalších nemocí jmenujme ještě úplavici, zvápenatění plodu. Jak se včelaří v podhorských oblastech můj včelařský rok Motto: Z včelaření naučil jsem se přírodu více znáti a více ji milovati než z mnoha knih učených. J. A. Komenský Včelařím téměř čtyřicet let. V posledním období mívám patnáct až dvacet včelstev v nástavkových úlech. Nástavkový úl je složen z více dílů. Skládá se ze dna a letáku, dvou až čtyř nástavků a uteplené stříšky. Já obvykle používám tři nástavky, ve kterých je celkem třicet rámečků souší. Souš je rámeček s mezistěnou, na které již včely vystavěly buňky. Spodní dva nástavky slouží jako plodiště a vrchní po rozdělení mateří mřížkou je medník. Mohlo by se zdát, že v zimním období, kdy včelky nelétají, ale odpočívají v úle, že i včelař jen odpočívá. Nyní popíšu svůj zimní odpočinek. Když je zima, jak má být, pravidelně odhazuji sníh před úly. Na letácích nesmí zůstávat sníh, aby nedošlo k udušení včelstva. Několikrát se již stalo, že jsem musel odstraňovat vlezlého rejska nebo zatmelit otvor vyklovaný strakapúdem. Protože mě zajímá stav přezimujících včelstev, provádím kontrolu odposlechem. Tichý šum je důkazem dobrého přezimování. Hlavní mojí zimní prací je příprava rámečků. Asi jedna třetina starých a poškozených rámečků se musí nahradit novými. Z lipového dřeva si nařežu přířezy, z nichž stloukám rámečky. Staré musím očistit, nožem seškrábu ze všech ploch zbylý vosk s propolisem. Takto připravené rámečky drátkuji a na drátky zatavuji voskové mezistěny. Při rozměru rámečků 39 x 24 cm a potřebě tří nástavků musím mít připraveno minimálně sto padesát rámečků a asi osmdesát 94

96 Vyjmutí rámečku z medníku před vytáčením vysířených souší. Oblíbenou mojí zimní činností je výroba svíček z včelího vosku. Některé odlévám do formiček a jiné stáčím z voskových mezistěn. V předjaří, bývá to již koncem února, když teplota na sluníčku dosáhne C, začínají první prolety včel. Včely vylétají z úlů a vyprazdňují výkalové váčky. V březnu podle proletu zjistím, jak je včelstvo po přezimování silné. Za teplého, slunečného počasí se podívám do úlů, zpravidla je zúžím, t. j. odeberu neobsazené souše. Pokud je včelstvo slabé, přidám je se silnými. Současně zkontroluji množství zásob. Mívám z předchozího roku plásty se zásobami medu a pylu a ty jim dám. Podle potřeby přidám nástavek, do kterého otočím dnem vzhůru čtyřlitrovou láhev s medovým roztokem, uzavřenou prosakovacím víčkem. Vše musím dobře uteplit. Při mém počtu včelstev a jarním nestálém počasí se tyto práce mohou protáhnout do několika týdnů, což má nepříznivý vliv na počáteční rozvoj včelstva. Dalším důležitým zdrojem pro včely je voda. Získávají ji z láhve s medovým roztokem a za teplého počasí si ji nosí z nedalekého potůčku. V dubnu i u nás v podhůří rozkvétají sněženky, bledule, talovíny, vřes, jívy, ořešáky apod., což přináší radost nejen včeličkám, ale i mně. Odstraním nástavky s láhvemi, které opět použiji k podzimnímu krmení. Nastává období rozvoje včelstev, včely snášejí pyl a nektar. Dobré, mladé matky silně plodují, proto jim musím zajistit prostor přidáním souší a mezistěn do plodiště. Postupně včelstva zesílí natolik, že obsadí oba nástavky. V květnu kvete většina ovocných stromů a keřů, nastává období zvýšené snůšky nektaru a pylu. Pro mne je to doba, kdy musím včelstvům přidat třetí nástavek medník se soušemi a mezistěnami oddělený od plodiště mateří mřížkou, která matce zabrání v kladení do medníku. 95

97 Červen je obdobím hlavní snůšky květového medu a také častého rojení včel. Předpokladem je teplé počasí. Také se stalo, že počátkem června nám omrzly jiřiny. Pro roje, které sundám, musím připravit nové úly se soušemi a mezistěnami. Po snůšce nastává doba prvního medobraní. Vytočené plásty vracím zpátky do medníku. Když je příznivé léto, během července bývá druhá snůška, která je medovicová. Z této snůšky je med tmavý, lidově nazývaný lesní. Med jarní květový je voňavější a podle mého poznání i zdravější, ale brzy krystalizuje. V srpnu sundávám medníky a připravím plodiště na krmení. Souše nevhodné pro použití v příštím roce vyřadím. Ty, které chci napřesrok použít, skladuji ve skříních, kde je několikrát vysířím. Koncem srpna začínám s krmením. Přidám třetí nástavek, do kterého několikrát otočím čtyřlitrovou láhev s cukerným roztokem. Pokud včelstvo má dostatečné zásoby, přestává odebírat z láhve cukerný roztok. Než ukončím krmení, zkontroluji stav zásob, odstraním krmící láhev a třetí nástavek. Je to také období, kdy seškrabuji pro svoji potřebu propolis. Aby bylo včelstvo dobře nakrmené, musí dostat kg cukru v podobě cukerného roztoku. Znamená to nakoupit kg krystalového cukru. Podzim je pro mě obdobím vyváření vosku ze souší. Je to práce, kterou většina včelařů nedělá. Vyřezané souše zasílají specializovaným firmám, které jim náhradou dodají mezistěny. Já vyvařený vosk prodávám do včelařské prodejny a zde si kupuji mezistěny. Nyní se již kruh uzavřel a opět začínám zimní odpočinek... 96

98 Bílá skála u Srbské Geologická zajímavost na Frýdlantsku Ivo Honsa Mníšek 97

99 98 Autor článku s kolegou Petrem Chvátalem při studiu struktury křemenné žíly

100 Chráněný skalní útvar Bílá skála leží v jednom z nejodlehlejších míst Frýdlantského výběžku, těsně u státní hranice v katastru osady Srbská (obec Horní Řasnice), asi 850 m severozápadně od zdejšího kostelíka P. Marie Sněžné. Jde o morfologicky výrazný vypreparovaný křemenný val (skalní zeď), vystupující z okolního terénu v řídkém lese a mimo vegetační období viditelný z vyšších míst příjezdové silnice do Srbské. Uvedený oficiální název chráněného objektu byl zvolen proto, aby se odlišil od známých rovněž chráněných pískovcových Bílých kamenů u Jítravy. Ve starší literatuře a mapách totiž pro naši skálu můžeme zjistit název Bílé kameny nebo v singuláru Bílý kámen, popř. v přenosu na místní trať U Bílého kamene. V německé literatuře a mapách se rovněž vyskytují obě podoby: Weisser Stein nebo v plurálu Weisse Steine. Křemenný val začíná skálou vysokou na údolní straně asi 10 m a pokračuje severozápadním směrem ke státní hranici v celkové délce přibližně 220 m. Z okolního terénu je val denudací vypreparován nerovnoměrně, takže relativní výška jihozápadní náhorní strany je nižší než severovýchodní údolní strany, kde stěna dosahuje výšky až cca 22 m. Skalní zeď je přibližně v polovině přerušena asi 20 m širokou prolukou. Jihovýchodní část je dlouhá asi 90 m a severozápadní asi 110 m. Mocnost křemenné žíly na jv. konci je 6 m, postupně vzrůstá na 15 m a dále, ještě před přerušením, až na 20 m. Jihovýchodní část má na údolní straně relativní výšku do 15 m a alespoň 2 výraznější skalní vrcholy. Severozápadní část má na obou stranách větší relativní výšku, poblíž proluky až 22 m na údolní a více než 10 m na náhorní straně a je zde také více výraznějších skalních vrcholů. Mocnost této části žíly je u přerušení rovněž 20 m, na sz. konci asi 6 m, avšak směrem k JV rychle vzrůstá opět na 20 m. Asi v polovině délky této části je na údolní straně cca 30 m dlouhý a až 10 m hluboký výklenek, zmenšující zde mocnost valu. Celý výchoz je výrazně modelován mrazovým zvětráváním a jeho úpatí, zejména na údolní straně, je pokryto ostrohrannou sutí o velikosti balvanů do 0,5 m 3, ojediněle i více. Tato suť je rovněž v proluce mezi oběma částmi valu a mezi sz. koncem a hraničním potokem, kde je sice částečně překrytá nivními sedimenty, ale dobře viditelná v korytě. Za potokem na polské straně je ve směru žíly asi 50 m od hranice další křemenná skalka, literatura (Blumrich, 1925) udává pokračování asi 200 m za hranici. Pokračování křemenné žíly na jihovýchod lze zjistit nevýraznými výchozy o mocnosti od 5 do 10 m ve dvou remízkách ve vzdálenosti cca 220 m od krajní skály. Křemenná žíla je lokálně naduřelou výplní kolmé tektonické poruchy směru SZ JV v předvariských jizerských granitoidech, reprezentovaných zde hrubě zrnito-plástevnými ortorulami místy s leukokratními šmouhami a s pozvolnými přechody jednak do stejnoměrně hrubě zrnitých a kataklastických žul, jednak do plástevno-okatých rul. Směr žíly od remízků na jihovýchodě až po státní hranici je kolem 140. Křemenná hmota žíly je převážně jemnozrnná až celistvá a většinou bílá nebo našedlá až světle šedá, řidčeji zbarvená v různých tónech do žluté, červené nebo modrofialové. V celistvých partiích je zbarvení soustředěno do proužků nebo hnízd, v místech s paralelně nebo radiálně paprsčitou stavbou stébelnatých agregátů je zonální s nevýraznou hradbovou kresbou. Tato místa též vykazují brekciovitou texturu s několika generacemi křemenné výplně. Nejmladší generace bývá jemně až hrubě stébelnatá (do 1 cm, délka jedinců do 5 cm), drúzové dutiny však jsou sporadické a plošné. Pyramidální zakončení krystalových jedinců jsou opět bílá nebo různě zbarvená v šedých, oranžových nebo červených tónech, 99

101 100 Rozsedlina ve skalní zdi vzniklá podle podélné pukliny

102 výjimečně jsou čirá a bezbarvá. Drúzové dutiny jsou častější v sz. části, v jv. části jsou spíše dutinky bez krystalů, velké 2 3 cm. Hvězdnatý křemen (Sternquarz), který se odtud občas uvádí, jsou zřejmě radiálně paprsčité partie brekciovité textury, a nejde tedy o skutečný hvězdovec, v typickém vývoji známý z vrchu Strážník u Peřimova (z. od Jilemnice, národní přírodní památka, světová lokalita). Podobně některé zdejší nafialověle šedé až modrofialové stébelnaté agregáty lze jen s výhradami označit jako ametyst, rovněž odtud uváděný. Brekciovitá textura svědčí o syngenetických tektonických pohybech. Žíla byla i později postižena příčnou i podélnou tektonikou. Nejvýraznější příčná porucha spojená s posunem a mírnou změnou směru zapříčinila vznik přerušení mezi jihovýchodní a severozápadní částí skalní zdi. Podle dalších příčných, podélných a jiných puklin dochází i v současné době k odlamování balvanů, a tak pravděpodobně vznikl i zmíněný výklenek v sz. části. Další částečně vypreparovaná křemenná výplň stejného zlomu je asi 3 km dále k jihovýchodu na svahu hřebenu mezi kótami 418 Hraniční vrch a 471 Kukačka severně a sv. od Jindřichovic pod Smrkem. Asi 550 m jjv. od Hraničního vrchu a m zsz. od Kukačky je v lese křemenná skalní zeď vysoká na údolní (jz.) straně 5 m, 5 m mocná a asi 15 m dlouhá. Dalších asi 15 m k SZ pokračuje výchoz v úrovni terénu. K JV pokračuje žíla jako zřetelný hřbítek nejvýše 2 m vysoký. Za luční enklávou je v rohu lesa další výchoz o mocnosti cca 5 m, délce 10 m a výšce do 2 m, ale již ne jako skalní zeď. Žílu lze dále k JV sledovat s přerušením ještě asi 170 m jako terénní vlnu vysokou nejvýš 2 m bez výchozů. Jen podle úlomků výplně lze soudit, že zde jde o žilník s mocností žilek do 10 cm. Celý uvedený pruh má směr Křemenná žilovina nejvýraznější skály je opět kompaktní, šedá nebo bílá, jen místy s brekciovitou texturou. Starší generace křemene jsou zbarveny v různých tónech červené, mladší jsou bílé nebo bezbarvé. Drobné dutinky jsou vzácné. Skálu u Srbské zakreslil značkou do mapy přiložené ke své práci již F. A. Reuss (1797), lázeňský lékař v Bílině a geolog, který mj. autenticky popsal dožívající těžbu v novoměstských dolech, a zmiňuje se o ní i Jokély (1859), geolog říšského geologického ústavu ve Vídni. Poněkud podrobnější, ale ne zcela přesné údaje uvádějí Stenzel (1925) a Blumrich (1925) ve svých statích ve vlastivědě frýdlantského okresu včetně kresby jedné ze skal. Ginzel & Novák (1962) uvádějí skálu v seznamu skal Jizerských hor. Domečka (1970) při studiu granitoidů na Frýdlantsku vymapoval většinu křemenných žil a zmiňuje se o skalních výchozech u Srbské. Honsa & Krutský (1995) předložili podrobnější popis lokality. Křemenný val Bílé skály představuje geologický jev na Frýdlantsku ojedinělý. Další zdejší křemenné žíly lze v krajině identifikovat jen podle kusů žiloviny nebo výjimečně podle plochých výchozů, avšak morfologicky se nijak výrazně neuplatňují. Jde např. o výskyty na Bulovském kopci poblíž opravené kapličky archanděla Michaela, jižně od nádraží v Jindřichovicích pod Smrkem nebo v Poustecké oboře. Jinde v české části krkonošsko-jizerského krystalinika se valové žíly křemene nevyskytují a křemenné žíly v samotném lužickém a krkonošsko-jizerském masivu zpravidla valy nevytvářejí. Objekt je v podstatě zachovalý a nenese známky většího využívání, zřejmě také kvůli své mimořádné odlehlosti. Lokalita je přístupná pouze nepoužívanou nesjízdnou cestou od památkově chráněné budovy statku č. p. 62 v Srbské (asi 1,2 km). I když popisovaný skalní útvar nelze srovnávat s mohutným západočeským křemenným valem, táhnoucím se desítky kilomet- 101

103 rů Českým lesem, jeho regionální význam je nesporný, a proto byla jeho nejvýraznější část skalní zeď nařízením Okresního úřadu v Liberci č. 7/96 ze dne prohlášena za přírodní památku. Bílá skála se tak stala jedním z mála objektů na Liberecku zřízených výlučně na ochranu neživé přírody. Horlivým sběratelům, které ani tabule označující chráněné území neodradí od snahy získat byť vcelku nevzhledné a málo atraktivní krystalky křemene přímo ze skály, by autor rád připomněl, že jejich uvolnění z tvrdé a houževnaté křemenné žiloviny je prakticky nemožné a vede jen k vandalskému poničení objektu stopami po nástrojích. Těm trpělivějším si dovoluji doporučit prohlídku zčásti zarostlých haldiček kamení s křemenem ve zmíněných remízkách a v jejich blízkém okolí. Literatura BLUMRICH J. (1925): Die Minerale und Gesteine des Friedländer Bezirkes. In: GIERACH E.& SCHUBERT J.: Heimatkunde des Bezirkes Friedland in Böhmen. Allgemeiner Teil I. Die Friedländer Landschaft, 3: 136. Verlag des Friedländer Lehrervereines, Friedland. DOMEČKA K. (1970): Předvariské granitoidy Západních Sudet. Sbor. geol. Věd. Geol., Praha, 18: GINZEL G. & NOVÁK E. (1962): Topografie skal Jizerských hor, s. 69. Knižnice Jizerských hor č. 5. Severočeské museum, Liberec. HONSA I. & KRUTSKÝ N. (1995): Skalní zeď Bílá skála na Frýdlantsku. Ochrana přírody, 50 (3): JOKÉLY J. (1859): Der nordwestliche Teil des Riesengebirges und das Gebirge von Rumburg und Hainsbach in Böhmen. Jb. geol. Reichsanst., 10: Wien. REUSS F. A. (1797): Mineralogische Geographie von Böhmen. 2. Bd. Dresden. STENZEL H.( 1925): Die Erdgeschichte der Heimat. In: GIERACH E. & SCHUBERT J.: Heitmatkunde des Bezirkes Friedland in Böhmen. Allgemeiner Teil I. Die Friedländer Landschaft, 2: 93. Verlag des Friedländer Lehrervereines, Friedland. 102

104 O podmanivosti Jiří Šimek Liberec Určitě to sami znáte. Ta hora si vás dokáže podmanit. Už když se z dálky blížíte do našeho kraje, vidíte tu krásnou hradbu horského hřebene s jeho nejvyšší hláskou vysílající za slunečného svitu blyštivé signály a lákající tak všechny poutníky k návštěvě. Ten pohled je úchvatný, ať už přijíždíte odkudkoliv. A jak se blížíte, magické kouzlo přitažlivosti působí stále víc a víc. Podobné pocity vyvolává naše hora v lidech už po staletí. A že jí podlehnou především lidé žijící v jejím stínu, je více než jasné. Ale když se tak toulám po Ještědském hřebenu, stále častěji se mi stýská po atmosféře tohoto místa, kterou znám jen ze starých fotografií. Závidím všem, kteří se mohli potkávat na stejných místech s kníratými pány v kloboucích a s vycházkovými hůlkami a s dámami v čepcích a v dlouhých sukních. Rád bych se s nimi pustil na starých zaprášených rohačkách objevených na půdě po bývalé přírodní sáňkařské dráze. Rád bych s nimi poklábosil nad džbánkem dobrého piva ve výčepu první ještědské hospody či ve starém horském hotelu. Chybí mi klid a pohoda dýchající z tváří na zažloutlých fotkách. Z tváří lidí, kteří propadli kouzlu ještědského hřebene a často se toulávali po jeho úbočích a zdolávali jeho vrchol. 103

105 A stále více si s bolestí uvědomuji, že tato doba je nenávratně pryč. Nebudu potkávat lidi, kteří podlehli kouzlu této hory. Hory, jež si je dokázala svou podmanivostí získat a pevně je k sobě připoutat. Budu naopak potkávat lidi, kteří se rozhodli tuto hrdou a krásnou horu podmanit sobě. Stále častěji se s ohlušujícím řevem kolem mě bezohledně přeženou mladíci na silných terénních motorkách. Horskou silnici ucpou desítky velkých džípů, jejichž majitelé se rozhodli, že právě vrchol Ještědu je ideální místo pro společnou demonstraci síly a příslušnosti k určitému segmentu lidí. V posledních letech připomínaly ještědské svahy rozlehlou zahradu trpící pod náporem hrabošů a krtků. A poutník musel být stále ve střehu, když se probíjel blátem, přes vyhloubené jámy a příkopy či hromady hlíny a kamení k vrcholu. Hora byla zjizvena hlubokými výkopy a pak spoutána sítí ocelových trubek tvořících systém umělého zasněžování. Dnes je vše naštěstí zakryto a o existenci zimního zavlažování svědčí jen hučení sněžných děl. Hučení sice neškodné, znásilňující však noční klidnou atmosféru zimního lesa. Toho nejkrásnějšího a nejtiššího ticha, které znám, kdy vnímáte jen lehounké šustění líně se snášejících velkých sněhových vloček na bílou neposkvrněnou pláň. Zatímco nedaleko sportovního areálu léta chátrá stará dřevěná sáňkařská dráha a hanychovské běžecké kolečko lemované rozbitými lampami dále pustne a zatímco nejfrekventovanější cesta v ještědských lesích přivádějící všechny návštěvníky k dolní stanici lanovky je zároveň cestou ze všech nejvíce nepohodlnou a nebezpečnou plnou bláta, kamenů a výmolů, pod lanama ryjí lidé do tváře Ještědu další nesmazatelné jizvy. Stoupáte nic netušíce vzhůru cestou, kde znáte skoro každý kámen, a při pozdějším návratu vidíte místo vzrostlých stromů široký pruh plný pařezů. Příště namísto travnatým svahem klopýtáte přes kameny nově vytvořeného umělého suťoviska. A jindy vám takřka před očima mizejí drobné skalky a vyvýšeniny, jimiž silná stavební technika vyplňuje koryto bývalého potůčku a jiné nepotřebné terénní nerovnosti. Ano, lidé opět Ještědu dokázali svou sílu, vryli další hluboký šrám. Časy se mění a s nimi se bohužel mění i náš Ještěd. Dnešní děti vlastně jinou tvář Ještědu ani neznají a stejně tak já neznám jeho podobu před vybudováním prvních vleků a sjezdovek, prvních můstků. Jen z fotek mohu tušit, jak vrcholku slušel starý horský hotel, a už vůbec si nedovedu představit, jak vypadal vrchol Ještědu v dobách, než na něm lidé začali zanechávat první stavební stopy. Přírodní krása některých lokalit hor především a zvláště pak jejich strategická poloha mohou mít v sobě v mnoha případech paradoxně zakódovány sebedestrukční prvky. Ještěd je toho, bohužel, jasným důkazem. Kdyby nebyl tak krásný a podmanivý, tak vysoký, kdyby nebyl tak blízko stotisícového města, a především kdyby netvořil takový potenciál peněz, jeho tvář by se neměnila. Díky tomu všemu však byl, stejně jako mnoho jiných krásných koutů přírody, zotročen a bude zotročován dále. Stane se ještě větším zdrojem peněz, a tedy i předmětem bojů různých mocenských skupin. Díky své podmanivosti byl lidmi podmaněn. 104

106 Prameny, které se už nespojí O rozvodí trochu jinak Gabriela Hradecká Mníšek 105

107 106 Vraní (Krkavčí) skály nad obcí Dolní Sedlo

108 Naším krajem prochází rozvodí mezi Severním a Baltským mořem, které většinou sleduje hřebeny hor, půlobraty stíhají esíčka a na konci horských hřbetů se z výše nad tisíc metrů nad mořem propadá do průsmyků do nadmořské výšky sotva 400 m. Možná jste už byli někdy k následujícím úvahám donuceni, možná jako v případě naší rodiny z lenosti: pokud budeme sledovat rozvodí, zjistíme, které stoupání nelze obejít anebo kudy jít a výšku hned neztratit. Vzpomínám si také ještě z mládí na jeden téměř praktický popis, a to: odkud kam se nelze dostat lodí. Vydejme se teď spolu na vlastivědný výlet po linii rozvodí plné krásných výhledů a nekonečného prostoru. Budeme míjet osvobozující konce proklínaných stoupání a začátky legendárních sjezdů, vrcholy známých hor i sedla, kde rozvodí překonávají známé dopravní trasy. Budeme se proplétat mezi prameny známých řek i malých potůčků a nořit se do horských rašelinišť. Půjdeme jak odlehlými končinami, tak i vesnicemi a okraji měst, budeme potkávat místní zajímavosti a poznávat proměny krajiny. Naše objevitelská výprava se s vaším laskavým svolením dopustí několika geografických i jiných zjednodušení, která pro tento účel stačí, a naopak povšimne si na cestě jiných okamžiků, které dokázaly zaujmout. Šluknovský výběžek Stojíme na hranicích s Německem blízko severního konce Rumburku, u rozdělené obce Filipov Neugersdorf. Zde vstupuje do Čech od severovýchodu, zhruba ve výšce 400 m n. m., nevýrazným hřebenem rozvodí obou moří. V kotlině na severní straně, kterou v obci obešlo, pramení řeka Spréva, která se až daleko za Berlínem vlévá do Labe. V rozlehlém údolí na jižní straně zase sbírá své vody řeka Mandava, jejíž tok nedbající státních hranic lemuje Rumburk (CZ), dále Seifhennersdorf (D), Varnsdorf (CZ) a nakonec v Žitavě (D) ústí do Nisy. Zdejší jen lehce zvlněná krajina se moc nepodobá krpálům, které nás teprve čekají. Rozvodí zde ve Šluknovském výběžku provede jakýsi veleobrat kolem povodí Mandavy, než se připojí k Lužickému hřbetu. Prvním kopečkem na této cestě je Vlčí hora (581 m) s rozhlednou. Blízko se začínají zařezávat údolí Českosaského Švýcarska a lákají nás k návštěvě, ale my odoláme a obejdeme Krásnou Lípu k pramenům líbezné Křinice, jež dále mezi pískovci míří do Německa a do Labe. Nad prameny Křinice na vrchu Valy (543 m), blízko obce Studánka, se ostrým obloukem otočíme zpět, projdeme přes Široký vrch (586 m) do sedla v obci Rybniště (cca 470 m). Tady rozvodí překonává významná železniční trať z Liberce do Děčína, která mezi Hrádkem nad Nisou a Varnsdorfem vede přes Německo a až dosud sledovala hřbety s rozvodím pouze z jedné strany. Přichází sem pohodlně údolím Mandavy a Podlužského potoka, dále ji však čeká klikatá a krkolomná cesta, na které se bude držet po úbočích hřbetu rozvodí až ke Stožci, kde vpluje do údolí Kamenice. Lužické hory Z Rybniště dále po rozvodí míjíme Malý Stožec (659 m) a pak tu máme prima výstup na majestátní homoli Jedlovou (774 m). Za ní míjíme prameny Kamenice, která se dále na západ soutěskami v pískovci prodere až k Labi v Hřensku. Mapa nám poradí, jak se podél 107

109 Stožce (676 m) dostat do Stožeckého sedla, zvaného Šébr (cca 600 m). V tomto v zimě řidiči obávaném ostrém sedle zdolává rozvodí mezinárodní silniční tah na hraniční přechod Jiříkov. Odtud až k Ještědu začíná na jižní straně povodí Ploučnice, která ústí do Labe v Děčíně. Její povodí můžeme ještě rozdělit podle jejích přítoků na několik menších: Svitavka (povodí odsud až ke Hvozdu, u Zákup ústí do Ploučnice), Panenský potok (povodí od Hvozdu k Jitravě, protéká Jablonným v Podještědí, ústí v Mimoni), Ještědský potok (od Jitravy k Ještědu, protéká obcí Křižany, ústí ve Stráži pod Ralskem) a samotná Ploučnice (pramen pod Ještědem u Hořeních Pasek). Ale zpět na Šébr, další stoupání se nemilosrdně zvyšuje: Pěnkavčí vrch (792 m), sedlo u Ptačince (660 m) a blízká skála Tříhraniční kámen (Trojhran). Odtud se rozvodí snaží držet státní hranice. Otevírá se před námi Hvozdský hřbet (Zittauer Gebirge) a výlet je možné tentokrát naplánovat z německé strany po následující trase: Luž (793 m, nejvyšší hora Lužických hor), hraniční přechod pro pěší Dolní Světlá Waltersdorf, Buchberg (651 m), zřícenina Falkenstein, přechod pro pěší Dolní Světlá Jonsdorf, průsmyk v obci Valy nad Krompachem, pěší přechod Krompach Oybin a Hvozd (749 m). Tento dvojvrchol s rozhlednou v německé části nabízí zajímavý výhled na Ještědský hřbet, připomínající odtud obrovského orla, který chrání rozepjatými křídly svůj milovaný Liberec. Na německé straně si můžeme všimnout gotické zříceniny Oybin, která se schovává v uzavřeném údolí pod Hvozdem. Údolí vypadá jako kotel uprostřed rozdvojeného lužického hřbetu, kde si místní vody prorazily cestu na sever. Pokračujeme po hřebenu na Brandhöhe (596 m) a obejdeme ze severu obec Lückendorf. Přiblížili jsme se k Ještědskému hřbetu a také definitivně opouštíme Německo. Zde jsme si dovolili mírně opravit hranici rozvodí podle map edice KČT, ve kterých rozvodí prochází hraničním přechodem pro pěší Petrovice Lückendorf. Hvozdský hřbet kdesi nad Rynolticemi naráží do Ještědského hřbetu a situace se tam stává poměrně nepřehlednou. K nastolení pořádku mezi všemožně rozházenými lužickými vršky a hřbety nepřispívají stromy, které zde brání jakémukoli výhledu, ani mapy, jejichž vrstevnice jsou příliš divoké, a ani toky, které na nich nejsou zachyceny. Zachraňuje to až opravná výprava: rozvodí se napojuje na hřbet Ještědu vrchem Hřebeny (530 m). Ještě dodáme, že poslední vrchy Hvozdského hřbetu protnuté rozvodím byly Loupežnický vrch (529 m) se zříceninou Větrov a Pískový vrch (547 m). Pod vrcholem Hřebenů se rozvodí ještě pravděpodobně strefuje do poslední z Horních skal, pískovcových skalních věží, poskládaných nádherně pravidelně po vrstevnici, jež by mohly téměř fungovat jako monumentální ochránci Čech před nájezdníky z Germánie. V bezprostřední blízkosti je obec Horní Sedlo, kde rozvodí křižuje cyklisty obávaná silnice z Hrádku nad Nisou do Rynoltic (cca 460 m). Na Ještědském hřbetu mj. opouštíme v pomoří Baltského moře povodí Mandavy a dostáváme se nadlouho do spárů Lužické Nisy. Ze sedla také rozhodně zaujme výhled na tepelnou elektrárnu v Bogatynii se svými atomovými hřiby a také na Lysý vrch u Albrechtic s novými větrnými elektrárnami, které s trochou poezie připomínají obří cvičence s rukama mávajícíma svou věčnou spartakiádu. A jdeme dále po červené: následuje Ostrý vrch (507 m), Vysoká (545 m) a Jitravské sedlo, kde si silnice z Liberce na Děčín našla široko daleko nejnižší místo k přeplazení (cca 420 m n. m.). 108

110 Ještědský hřbet odděluje povodí Nisy na severu od povodí Ploučnice a Jizery na jihu Ještědský hřbet A teď to známe všichni, jako když bičem mrská: Jitravský vrch (651 m), Vápenný (790 m), Zdislavský Špičák (688 m), Malý Vápenný (687 m), rozcestí s turistickou zelenou cestou u kaple sv. Kryštofa (cca 600 m), Lom (682 m) a známé Křižanské sedlo v Novině (cca 570 m). Pod sedlem vede tunel železniční trati z Liberce do České Lípy. Nadmořská výška v nejvyšším bodě trati uvnitř tunelu blíže ke Křižanům je 499,6 m. Potok Rokytka, protékající obcí Kryštofovo Údolí, sbírá vodu ze severních svahů od Vápenného až po sedlo Výpřež a u Hamrštějna se vlévá do Lužické Nisy. Pak tu máme krpál Malý Ještěd (754 m), Dánské kameny a Tetřeví sedlo neboli Výpřež (cca 760 m). Tady mě napadá vzpomínka na cyklistický závod Turné čtyř pasů, který se přes rozvodí v nejbližším okolí dobrovolně pouští hned čtyřikrát, mj. i zde. Můžeme si prohlédnout nedávno obnovený svatý obrázek a hurá nahoru. Na Ještědu (1 012 m), zatím nejvyšším místě rozvodí, máme jedinečnou příležitost prohlédnout si při dobré viditelnosti celou linii od začátku až na Sněžku. Za chvíli se dotkneme vpravo, tedy na jihu povodí Jizery, přesněji Ještědky a Rašovky, které se spojují u Českého Dubu a do Mohelky ústí kousek dál u Libíče. Míjíme dále parkoviště u chaty Ještědka (cca 920 m), Černý vrch (950 m), konec sedačkové lanovky, Skalky (885 m) a osadu Pláně pod Ještědem (780 m). Za Hlubockým hřbetem (830 m) máme další hospodu U Šámalů (735 m), následuje Rašovský hřbet a Rašovské sedlo (590 m). Co dodat snad že je to jedna z nejkrásnějších a nejprostornějších vycházek, je vidět skoro všechno, na co si vzpomeneme, snažíme se poznat vzdálená města a hory. Pokračujeme dále, po krátké úvaze vyloučíme z naší hry vrch Javorník, neboť rozvodí zahne těsně před ním do obce Javorník a na prostranství mezi Dlouhým Mostem a Jeřmanicemi klesá, aby vytvořilo sedlo pro železnici a dálnici na Prahu (cca 500 m). 109

111 Okolo Jablonce nad Nisou Zatímco dosud rozvodí procházelo po horských hřebenech mimo větší lidská sídla, tady začíná nejobydlenější část našeho výletu. Může se jít po silnici, obcí Milíře, kde těsně mineme Císařský kámen, dále Horními Háji nad obcí Rádlo až k průsmyku silnice přes Rychnov do Jablonce (cca 530 m). Nahoru na vrch Hradešín (630 m), přes obec Dobrá Voda a ocitáme se v horní části Jablonce nad Nisou, ve Vrkoslavicích (cca 600 m). Napravo se rozprostírá kokonínské údolí s prameny Mohelky, která se po proplutí romantickými údolími vlévá u Mohelnice do Jizery. A míříme stále výš, Maršovický vrch (743 m), obec Černá Studnice a konečně hora Černá studnice s rozhlednou (869 m), která nám jako maják ukazuje až z Liberce, kam se statečně zakousl mohutný zub pomoří Baltského moře. Dál už ovšem nedosáhl a my se tu musíme obrátit zpátky na sever. Jizerské hory Před námi se rozprostírají Jizerské hory se svou náhorní plošinou nakloněnou mírně k jihu, která je rozčleněna údolími potoků a řek. Pomyslná čára rozvodí si to směrem od Černé studnice střihla nejdříve mezi údolími Bílé (Rýnovické) Nisy a Kamenice a pak objala dokola celý zbytek jizerské plošiny včetně polské části, až na Novosvětský průsmyk, kde začínají Krkonoše. Kudy však vede? Všeobecně známá křižovatka silnic u kapličky v Hraběticích. Málokdo si ale uvědomí, že tudy prochází hranice rozvodí. Směrovka na Josefův Důl ukazuje do povodí Kamenice (Severní moře), vydáme-li se opačným směrem k Bedřichovu, jsme v povodí Nisy (Baltské moře). 110

112 Za Černostudničním hřebenem se dotkneme povodí Kamenice, která ústí do Jizery u Spálova blízko Železného Brodu a patří Severnímu moři. Velký pozdrav věnujeme zanedlouho pramenům Lužické Nisy, která se vlévá do Odry několik kilometrů před Frankfurtem nad Odrou a později do moře Baltského. Rozvodí je stále dosti obydlené, vede nejvyššími místy Nové Vsi nad Nisou, Horní Vsi, Lučan nad Nisou a Smržovky. Zde se nachází nejvyšší bod silnice a železnice z Jablonce nad Nisou do Tanvaldu (cca 600 m). Dále po ostrém hřbítku nad Horními Lučany a Smržovským potokem na rozhlednu Bramberk na vrchu Krásný (787 m). Je zajímavé, jak dlouho Bramberk odolával našim výzkumům, prohlídky v terénu ani z rozhledny nepomáhaly, nakonec pomohla lepší mapa. Tedy, i když je tam spousta falešných podřadných rozvodíček, zmatek vnáší i Smržovský potok, každá mapa to kreslí jinak a Horní Lučany nejsou nad Nisou, přes to všechno Bramberkem rozvodí prochází a dále pokračuje do obce Horní Maxov přímo maxovským kostelem (cca 730 m) a přes třetí lavici odzadu, tam to je. Můžeme pokračovat za rozvodím dále nahoru na hřeben, po červené značce mineme rozhlednu Slovanku (820 m) a horní okraje obce Hrabětice. Vpravo dole se nachází přehradní nádrž Josefův Důl, z níž teče pod námi raženou štolou voda do vodárny nad libereckými Lidovými sady. Takto liberečtí kradou vodu z povodí Labe, ač sami žijí v povodí Lužické Nisy inu, co jim zbývá, když skoro celé Jizerky, největší zásobárna pitné vody v okolí, do něj patří. Tak jako většina rozhleden v okolí se i Královka (859 m) může honosit polohou na rozvodí. Notoricky známou cestu na Novou Louku protíná rozvodí necelý kilometr od Bedřichova, poblíž Klikvové louky (cca 780 m), na které pramení Bílá Nisa, a připojuje se po ní od Maliníku rozvodí Bílé a Černé Nisy. Rozvodí tady netvoří zrovna hřbety, paradoxně je vždy tam, kde je největší placka, vzácné louky či rašeliniště, kam se nechodí. Neobvykle blízko necelý 1 km a méně než 30 m níže od rozvodí se tu nachází velká vodní plocha přehrada na Černé Nise (cca 760 m). Dále uvádím jen přibližně místa, která rozvodí lemují: Vládní cesta, rozcestí U Buku, rozcestí u Nové Louky, Gregorův kříž, Hejnická cesta a kiosek na Hřebínku (cca 830 m). Zde se sbíhají prameny několika řek, zprava Kamenice, zleva se tu loučíme s Černou Nisou, mníšecké Jeřici jen nakrátko zamáváme a přivítáme Malý Štolpich, první z potoků povodí Smědé. Tato řeka sbírá své přítoky po příkrých svazích a roklích s vodopády od Ferdinandova přes Hejnice, Bílý Potok až k Novému Městu pod Smrkem a nedaleko za polskými hranicemi se vlévá do Lužické Nisy. Zatočíme na východ a napojíme se na hlavní jizerský hřbet: Holubník (1 070 m), vlevo prameny Velkého Štolpichu, rašeliniště Pytlácká a Sedlová louka (1 000 m), Černá hora (1 085 m), Vánoční louka, Sněžné věžičky (1 055 m), rašeliniště Na Čihadle, vpravo údolí říčky Jedlové a rašeliniště Na Kneipě. Velká koncentrace rašelinišť souvisí se zarovnaným povrchem hor a nepropustným žulovým podložím. Rašelina dokáže zadržet vodu a na rašeliništích se vytvořila jezírka dokonce přímo na rozvodí, z kterých vytéká voda do obou moří. Podobné je i rašeliniště Velká Klečová louka (985 m) v sedle před horou Jizera, z kterého vytéká na sever Bílá Smědá a na jih Bílá Desná, na které byla níže po proudu známá Protržená přehrada. Z Jizery (1 122 m) přeskočíme na Vlašský hřeben na Černý vrch s Čertovým kamenem (1 025 m), přes Soušskou silnici ze Smědavy do Desné (cca 886 m), kde nalevo máme pramen Hnědé Smědé a napravo pramen Černé Desné, a ještě dál v údolí na ní vodní nádrž Souš. Na Černém vrchu se rozvodí lomí k severu. Sestupuje ke kiosku na tzv. Jizerskou silnici vedoucí ze Smědavy na Jizerku (cca 930 m), velmi blízko vpravo je pra- 111

113 men říčky Jizerky. Odtud dále přes Střední Jizerský hřeben po rašeliniště Černá jezírka (cca 900 m), kde pramení Černá Smědá (všechny tři Smědé se slévají u Smědavy) a jsme v povodí samotné Jizery, která dala název celým horám (či naopak) a vlévá se do Labe v Toušni u Čelákovic. Odlesněný charakter hor nabízí nádherné výhledy, občas máme pocit, že rozvodí je všude, kam se podíváme, a nelze se mu vyhnout. Začíná dosud nejmajestátnější a nejvyšší etapa kolem Velké Jizerské louky: Zelený kámen (933 m), rašeliniště Quarré na Plochém vrchu (939 m), rozcestí Předěl (cca 890 m) na hraně Šindelového dolu, Klínový vrch (972 m), rozcestí Na Písčinách, těsně kolem pramene Jizery a nahoru vedle státní hranice s Polskem na Smrk (1 124 m), nejvyšší horu českých Jizerek. Zde výlet nekončí, odtud se lze přes speciální hraniční přechod vydat do Polska po Vysokém Jizerském hřebenu, či spíše Wysokiem Grzbietu. Na něm najdeme hory ještě vyšší, než je Smrk, a za ním malebné lázeňské údolí, kde teče na sever řeka Kwisa, která se vlévá až daleko na severu do Bóbru a pak do Odry. Tedy tento nejvyšší jizerský hřeben: po Smrku Izerski Stóg (1 107 m), Swieradowiec (1 002 m), Podmokla (1 001 m), Sine Skalky (1 122 m), Wysoka Kopa (1126 m), nejvyšší hora Jizerských hor. Povodí Kwisy tady střídá povodí řeky Kamienna, dole pod kopci (mimo rozvodí) v průsmyku mezi nimi je fascinující Lesna Chata, která nemá bohužel daleko do rozborki, tak utíkejte, ať to stihnete. Následují Zlote Jamy (1 087 m), Cicha Równia (1 001 m) a obec Jakuszyce první obec za Novosvětským průsmykem (cca 900 m). Tady Vysoký Jizerský hřeben končí a pokračuje již v Krkonoších, kde se dotkne povodí Mumlavy, která se pod Kořenovem vlévá do Jizery. Interiér kostela v Horním Maxově s naznačeným průběhem rozvodí 112

114 Černá jezírka v Jizerských horách Krkonoše, Orlické hory, Kralický Sněžník V Krkonoších rozvodí vzorně prochází po hlavním hřebenu, který kopíruje státní hranice s Polskem. Najdeme přímo na něm nebo velice blízko takové pojmy jako Voseckou boudu, Labskou louku, Vysoké kolo (1 509 m), Špindlerovu boudu, Malý Šišák (1 439 m), Luční boudu, vpravo Obří důl a pramen Úpy a Sněžku (1 602 m), nejvyšší bod tohoto rozvodí vůbec. Pak přes průsmyk u Pomezních Bud dolů kolem Úpy k jihu na Žacléř, kde státní hranici sice opustí, ale ta zůstane vždy na dohled. Přelétneme Horní Adršpach, kolem pramenů Metuje a kus západně od Broumova do Polska. Dále po hřebenu Orlických hor, ale nikoli po tom českém, ale po nižším polském za údolím hraniční Divoké Orlice. Následuje otočka na severovýchod kousek od Králíků a na Kralickém Sněžníku (1 424 m) neboli rozvodnici naše rozvodí končí. Napojuje se tu na hlavní evropské rozvodí, přicházející po Vysočině, a setkává se tu s pramenem řeky Moravy a povodím Dunaje, jenž ústí až do nepředstavitelně dalekého Černého moře. Všimněme si, jak celé Čechy, snad kromě nás vyděděnců z Liberecka a Jablonecka, leží rozloženy jen s pár chybičkami krásně v povodí Labe. Ani Morava, ohraničená také celkem dobře Odrou (Slezsko) a Váhem (Slovensko), to nemá tak dokonalé, že? 113

115 Poválkový chodník přes Úpské rašeliniště, v pozadí Sněžka (1 602 m n. m.), nejvyšší bod rozvodí Tak doufám, že už každý bláznivý kanoista ví, odkud kam se u nás nedostane tou lodí, aniž by si odřel spodek (i když, kdyby to vzal přes Černá jezírka... nebo snad štolou z Josefodola?). Člen výzkumného týmu Toníček z krosničky 114

116 Meandry Smědé Přírodní perla Frýdlantska Pavel Vonička Liberec 115

117 Řeka Smědá, pramenící v Jizerských horách, tvoří páteř Frýdlantského výběžku a je jeho nejvodnatějším tokem. Několik kilometrů pod přehradní nádrží Witka se na polsko- -německé hranici vlévá do Lužické Nisy, aby po dlouhé pouti nakonec její vody skončily v Baltském moři. Předtím, než opustí naši republiku, se zvolna klikatí širokým údolím a vytváří desítky meandrů, které jsou jedinečným krajinným i přírodním fenoménem. Ale vraťme se nejprve proti proudu až na náhorní plošinu Jizerských hor, kde Smědá začíná svoji nedlouhou, ale pestrou pouť. Přesné místo, kde pramení, neznáme; vzniká soutokem Bílé, Černé a Hnědé Smědé a jejich dalších drobných přítoků, které pramení na rašeliništích v okolí Smědavy: Bílá Smědá na Klečových loukách, Hnědá Smědá na Hraniční loučce a Černá Smědá se svými přítoky na Černých jezírkách a Suchopýrkové loučce. Díky látkám vyplaveným z rašeliny získala Smědá zlatavě hnědou barvu, připomínající tmavou, tedy smědou rašelinnou vodu, která dala říčce i jméno. Původní lužickosrbský název byl ale Wietew, který ji označoval jako větev, tedy přítok Lužické Nisy. Cestou od pramenů k ústí prochází řeka různými fázemi vývoje. Po opuštění náhorní plošiny, kde je ještě s výjimkou jarního období tání malým potůčkem, vzniká po spojení všech tří hlavních větví pod Smědavou vodnatější tok, ženoucí se prudce ze strmých severních svahů hor balvanitým korytem s četnými peřejemi v zaříznutém údolí k Bílému Potoku. Ve střední části na úpatí hor je již klidnější, protéká prakticky souvislou zástavbou Bílého Potoka, Hejnic, Raspenavy a Frýdlantu, kde je často spoutána kamennými zdmi, jezy a náhony malých vodních elektráren. Teprve pod Frýdlantem nabývá Smědá opět přirozený charakter a protéká nejprve hluboce zaříznutou soutěskou, zvanou Harta, a posléze zcela zklidňuje svůj tok a tiše meandruje v široké nivě. Přirozené koryto Smědé v rezervaci s kolmými hlinitými břehy 116

118 Pohled z hráze rybníku Dubák na zamrzlou hladinu V Čechách již není mnoho takových řek. Většina dolních úseků našich toků je zregulována, tj. narovnána téměř do přímky a opevněna betonem nebo kamennými zdmi, v lepším případě jsou břehy zpevněny navezeným hrubým štěrkem, často z cizorodého materiálu. Hluboká údolí, jaká byla dříve např. na Vltavě, byla zaplavena rozsáhlými vodními nádržemi, migrace vodních živočichů je znemožněna existencí přehradních hrází a vysokých neprůchodných jezů. Přirozená koryta řek na dolních tocích se v Čechách dochovala pouze např. na Orlici, částečně na Ohři. Široké údolí Smědé sleduje přibližně od Višňové subglaciální (podledovcové) koryto, vyplněné až 50 m mocnými uloženinami. Tyto glacifluviální usazeniny zde vznikly zejména ve starších čtvrtohorách (pleistocénu), kdy kontinentální ledovec pronikl v průběhu střídání ledových a meziledových dob dvakrát až k úpatí Jizerských hor. Vody odtékající při jeho tání zanechaly na Frýdlantsku množství štěrkovitého a písčitého materiálu, ve kterém nalezneme pazourky od Baltu, valouny červených žul ze Skandinávie, tmavé buližníky ze zhořeleckého krystalinika a další cizí horniny, dotlačené sem ledovcem. Frýdlantsko vyhlazené ledovcem a překryté jeho nánosy tak získalo reliéf výrazně odlišný od krajin České kotliny a v Čechách zcela výjimečný. V nejmladším období čtvrtohor (holocénu), které stále trvá, se na dolním toku řeky ukládají sedimenty a vyplňují údolní nivu. Údolí Smědé severně od Harty má již téměř nížinný charakter s volně meandrujícím neregulovaným tokem. V ohybech se ukládají naplaveniny, tvoří se písčité mělčiny a boční erozí se naopak podemílají vnější břehy meandrů, jejichž poloha se neustále posunuje, a tím se mění i koryto řeky. 117

119 118 Mohutné duby na hrázi rybníka

120 Mihule potoční Přirozený, bohatě meandrující tok Smědé na dolním toku přesahuje svými přírodními i krajinářskými hodnotami regionální význam. Žije zde celá řada vzácných a ohrožených živočichů, kteří jsou svým způsobem života vázáni na specifické prostředí písčitých náplavů i téměř kolmých, obnažených hlinitých břehů. Nejpřirozenější úsek toku od mostu v Zadních Předláncích až po železniční viadukt nad osadou Boleslav byl v roce 1998 vyhlášen přírodní rezervací Meandry Smědé. Na ploše 137 hektarů zahrnuje kromě volně meandrujícího toku řeky také rybník Dubák o rozloze 12 hektarů, který je největší a zároveň i jednou z nejstarších vodních ploch Frýdlantska. Již Bibrsteinové podporovali zakládání rybníků na frýdlantském panství a tuto činnost zdokonalil během krátkého, ale hospodářsky významného období své vlády Albrecht z Valdštejna. K řece a vodnímu prostředí patří neodmyslitelně ryby. Celý úsek od Frýdlantu až po státní hranici patří do lipanového pásma a Smědá zde s více jak 15 zjištěnými druhy hostí poměrně bohatou ichtyofaunu. K ní je počítána i mihule potoční, přestože nepatří mezi ryby, ale řadíme ji do samostatné třídy kruhoústých. Tento název vznikl podle tvaru úst: tito primitivní obratlovci červovitého těla nemají totiž čelisti jako ryby, ale pouze kruhovitý terč. Mihule potoční je drobný druh dorůstající délky cm, který obývá čisté potoky a říčky s písčitým nebo štěrkovitým dnem. Larva se nazývá minoha, žije v písčitých nánosech, kde se živí detritem, rozsivkami a rostlinnými zbytky, dospělí jedinci vůbec nepřijímají potravu. Při troše štěstí je můžeme spatřit v období tření, které probíhá zhruba od konce dubna do poloviny června a mihule se stěhují na místa rozmnožování. Patří ke 119

121 chráněným druhům zařazeným v kategorii kriticky ohrožených. Mohutné písčité nánosy na dolním toku Smědé poskytují mihulím příznivé životní podmínky a prosperuje zde silná populace tohoto druhu. Z ryb se v řece běžně vyskytuje např. pstruh potoční, lipan podhorní, střevle potoční, jelec tloušť, plotice obecná, mřenka mramorovaná, hrouzek obecný, ale i zavlečená střevlička východní. Ze vzácnějších druhů ryb zde žije mník jednovousý a vranka obecná, která stojí za podrobnější zmínku. Vranka je totiž jedním ze dvou živočišných druhů, pro který je celý úsek Smědé od Frýdlantu až po státní hranici zařazen v rámci sítě Natura 2000 do tzv. národního seznamu evropsky významných lokalit v České republice. Co je Natura 2000? Jde o soustavu chráněných území celoevropského významu, jejímž cílem je chránit nejvzácnější či neohroženější druhy rostlin, živočichů a také tzv. přírodní stanoviště. Z přírodovědeckého pohledu se tedy jedná o nejhodnotnější území v rámci Evropské unie. A právě jedním z těchto cenných území je střední a dolní tok Smědé. Ale vraťme se k vrance. Tato drobná rybka žije v podhorských potocích a řekách v mělčích úsecích s kamenitým nebo štěrkovým dnem, kde se přes den ukrývá pod kameny. V našem případě jí proto více vyhovují výše položené partie Smědé s rychleji tekoucí vodou s dostatkem kyslíku, které se nacházejí jižně od rezervace Meandry Smědé a zejména pod Frýdlantem v oblasti Harty, ale vyskytuje se i na dolním toku. Je aktivní ve večerních a nočních hodinách, kdy opouští úkryt a vyhledává potravu, která je převážně živočišná a sestává zejména z larev vodního hmyzu. Vranka je špatný plavec, neboť nemá plynový měchýř a pohybuje se jen krátkými poskoky. Patří k celoevropsky ohroženým druhům a každý členský stát Evropské unie je povinen chránit lokality jejího výskytu. Louky v nivě Smědé s rozptýlenými skupinkami dřevin 120

122 Hojnost ryb znamenající dostatek potravy a vhodné břehy k budování hnízdních nor vytvářejí ideální podmínky pro ledňáčka říčního. Tento klenot mezi ptáky můžeme spatřit při rychlém letu nízko nad hladinou řeky, často zalétá i na rybník Dubák. Na dolním úseku Smědé hnízdí několik párů. Vzácným obyvatelem řeky je vydra říční, jejíž přítomnost zjistíme spíše podle stop na bahně či v zimě na sněhu nebo podle zbytků kořisti a také trusu, který odkládá často na dobře viditelná místa. Vydra loví hlavně v noci, a tak pozorování tohoto plachého tvora v přírodě je velkou vzácností. Je dokonale přizpůsobena životu ve vodě. Její protáhlé válcovité tělo klade při plavání menší odpor a dlouhý, u kořene zesílený svalnatý ocas slouží jako kormidlo. Nohy má krátké, nepříliš vhodné k rychlému pohybu na zemi a opatřené plovací blánou. Ušní boltce se ukrývají v srsti, nosní a ušní otvory pod vodou uzavírá zvláštní záhyb kůže. Srst je velmi kvalitní, přiléhavá s jemnou a hustou podsadou. Vydra je nejen dobrý plavec, ale i potápěč, vydrží pod hladinou až čtyři minuty. Doupě mívá umístěné v těsné blízkosti toku ve strmých březích či pod kořeny stromů, ale s vchodem vždy pod hladinou. Hlavní potravu tvoří menší ryby, ale chytá i hraboše, žáby, raky, hmyz a drobné ptactvo. U nás byla vydra do počátku 20. století hojná, avšak neúprosné pronásledování pro kožešinu i škody na rybách a později regulace a znečištění řek vedly téměř k jejímu vyhubení. Teprve během posledních dvou desetiletí se stavy vyder zvyšují a vrací se do oblastí, odkud vymizela. Významná a velmi bohatá je fauna bezobratlých živočichů, zejména těch druhů, které jsou svým způsobem života vázány na přirozené štěrkové a písčité lavice nebo na obnažené hlinité břehy, ale také druhů bažin a mokřadů. Entomologickým průzkumem bylo v nivě Smědé zjištěno 130 druhů střevlíkovitých brouků, z nichž několik patří k vzácným Bezejmenný rybníček nedaleko Dubáku je významným místem rozmnožování obojživelníků 121

123 a ohroženým reliktům, obývajícím jen přírodě blízké a nenarušené biotopy. Žije zde i slíďák břehový, který s délkou těla až 18 mm patří k našim největším pavoukům. V Čechách byl tento druh zachovalých štěrkopískových břehů řek dříve dosti rozšířen, s regulací toků však postupně z většiny lokalit vymizel a v současné době je znám kromě dolního toku Smědé již pouze z Velké Jizerské louky, Orlice a Lužnice na Třeboňsku. Mezi bezobratlé živočichy patří i druhý tzv. naturový druh, který je vedle vranky předmětem zvláštní ochrany. Je to klínatka rohatá, pestře zbarvená vážka, patřící k ohroženým druhům v celé Evropě. Obě pohlaví mají zeleně zbarvenou hruď s černými proužky a žlutý zadeček s černou kresbou. Český druhový název pochází od dvou žlutých výrůstků v záhlaví s korunkou tvořenou černými zoubky, kterými je ozdobena samička. Dospělé klínatky létají od června až do října, vyskytují se většinou přímo v korytě toku a za slunečného počasí se vyhřívají na ozářených padlých kmenech či na listech stromů a keřů v pobřežních porostech. Vyskytují se nejčastěji na menších čistých vodních tocích s písčitým dnem, na kterém larvy vyhledávají k úkrytu slabé nánosy naplaveného detritu z kousků větviček, stébel a listí někde za čeřící vlnou písku, na okraji hlubší vody před vývraty nebo v zátočině. Zahrabány v detritu číhají na drobné bezobratlé živočichy, kteří se dostanou do jejich blízkosti. U nás patří k řídce se vyskytujícím druhům, Meandry Smědé jsou jedinou známou lokalitou na Liberecku. Již zmiňovaný rybník Dubák je s přilehlými tůněmi, mokřady, porosty rákosu a orobince především významným hnízdištěm vodního ptactva. Nejvzácnějším obyvatelem rybníka je jeřáb popelavý. Již v časném jaru je možné slyšet hlasité troubení tokajícího páru, který se vrátil ze zimovišť a připravuje se k vyvedení potomstva. Jeřáb popelavý patří k velkým a Jeřáb popelavý 122

124 Čolek velký nápadným ptákům, které lze v přírodě jen těžko přehlédnout. Je o něco větší než čáp, avšak celý popelavě šedý, s černým krkem a bílým podélným pruhem po stranách hlavy a s červeně zbarveným temenem hlavy. U krátkého ocasu je velký načechraný chumáč šedého peří tvořený prodlouženými loketními pery. V letu má natažený krk, podobně jako čápi, od kterých se liší nenápadným šedým zbarvením a též častým voláním za letu. Tvoří stálé páry a oba partneři jsou k sobě silně vázáni. Také tok zvláštní jeřábí tanec s poskakováním a ukláněním je společný. Hnízdo stavějí nejčastěji uprostřed bažiny na suchém místě; bývá to hromada různého rostlinného materiálu z okolí, s kotlinkou vystlanou tenkou vrstvou suché trávy, rákosu apod. Ve snůšce jsou obvykle dvě světle hnědavá vejce s nafialovělými, olivovými a hnědými skvrnami. Mláďata se líhnou po dnech a jakmile oschnou, rodiče je odvádějí od hnízda do porostů, kde žijí asi dva měsíce, než začnou létat. Potrava je především rostlinná, zejména jejich zelené části, bobule a semena včetně obilí. V nevelkém množství se živí i živočišnou potravou, hlavně hmyzem, měkkýši, červy a drobnými obratlovci. Jeřábi ale nebyli na Dubáku odjakživa. Začali se zde pravidelně objevovat až koncem devadesátých let minulého století v souvislosti s šířením druhu v celé střední Evropě. V posledních letech zde současně zahnízdí i dva páry. K dalším nápadným obyvatelům rákosin patří moták pochop. Častěji můžeme spatřit při kroužení nad rybníkem světlejšího a pestřeji zbarveného samečka, zejména pokud hnědá samice se žlutým temenem hlavy sedí na hnízdě ukrytém v rákosí. Je to tažný dravec, živící se drobnými obratlovci a větším hmyzem. 123

125 Vzácným a ubývajícím druhem zdejších pobřežních porostů je rákosník velký, největší z našich rákosníků, který se na Liberecku tradičně vyskytuje pouze na Dubáku. Bývá ukrytý v husté vegetaci a málokdy jej spatříme; spíše uslyšíme jeho hlasitý skřehotavý zpěv ozývající se v květnu a červnu z rákosí, kde si staví své hnízdo. Na Dubáku můžeme pozorovat řadu dalších běžnějších druhů ptáků vázaných více či méně na vodní prostředí. Hnízdí zde např. kachna divoká, lyska černá, spíše zaslechnout můžeme chřástala vodního, který žije skrytě v husté vegetaci, často zde můžeme spatřit lovící volavky popelavé, občas i čápa černého. Některé vzácné ptačí druhy, např. orla mořského nebo orlovce říčního, je možné zastihnout pouze na tahu, rovněž i vodouše či jespáky, kteří se zde zastaví při nízkém stavu hladiny a obnažených bahnitých březích. Posledně jmenované druhy řadíme mezi bahňáky a některé z nich se zde vyskytují i v hnízdním období, např. bekasína otavní, kulík říční nebo vodouš kropenatý. Zajímavou faunu hostí i mohutné duby na hrázi rybníka, především tzv. doupné druhy ptáků, hnízdící v dutinách. Jsou to lejsek černohlavý, lejsek šedý, brhlík lesní, šoupálek dlouhoprstý, sýkory a samozřejmě datlovití žluny a strakapoudi. K vzácným druhům zdejších listnatých porostů patří strakapoud prostřední. Dutiny starých dubů obývají i savci, např. plch velký nebo některé druhy netopýrů. Nesmíme zapomenout i na další skupiny obratlovců, především na obojživelníky. V okolí Dubáku nalezneme nejvíce druhů z celého Liberecka. Žijí zde tři druhy skokanů: skokan skřehotavý, štíhlý a hnědý, dále ropucha obecná a čolek obecný, vzácně se zde vyskytuje rosnička obecná, blatnice skvrnitá a čolek velký. Jaro na Dubáku 124

126 Rezervace má také významnou flóru, i když největší přírodní hodnoty území tvoří živočišná složka, vázaná na vodní a mokřadní společenstva. Mokřady v okolí rybníku Dubák jsou jedinou známou lokalitou ďáblíku bahenního na Liberecku, v pobřežní vegetaci rybníka byl zaznamenán ojedinělý nález ostřice české. Do rezervace byl začleněn i svahový les na pravém břehu řeky, který představuje zbytek původních dubolipových a dubohabrových hájů. V bohatém bylinném podrostu roste např. lilie zlatohlávek, pižmovka obecná, dymnivky, konvalinka, lýkovec jedovatý nebo pryšec sladký. Niva Smědé, tvořená loukami a mokřady s roztroušenými skupinkami dřevin, je pravidelně zaplavována. Povodňová voda s sebou přináší velké Ďáblík bahenní množství živin, proto patří nivní louky k našim nejproduktivnějším přírodním ekosystémům. Periodické jarní a letní záplavy v dolních úsecích vodních toků patří k přirozeným jevům, na které si původní obyvatelé většinou zvykli a dokáží s nimi žít. Smědá sbírá vodu z takřka poloviny Jizerských hor a velké letní srážky a jarní tání sněhu byly odjakživa příčinou nárazově zvýšených průtoků, které v extrémních případech vedly k povodním. Četnost a ničivost těchto povodní však vzrostla až v posledních desetiletích, obyvatelé Višňové a přilehlých obcí čelili velké vodě několikrát do roka. Dílčí příčinou může být snížená údržba toku v poválečné době, základním problémem je však zvýšený a zrychlený odtok vody z povodí. Vytěžení stromů na převážné části náhorní plošiny (poškození průmyslovými imisemi, větrem a hmyzem) znamenalo podstatné snížení schopnosti lesa zadržovat vodu. Snadnější odtok vody po travním porostu byl umocněn vznikem druhotné odvodňovací sítě linky na přibližování dříví nebo jen pouhé koleje od těžkých traktorů v pasekách způsobily zrychlení odtoku. Je zřejmé, že povodně na Smědé nemohou uspokojivě vyřešit jakákoliv technická opatření na toku. Jediným lékem může být zadržení vody v krajině, zvláště pak v zalesněné části povodí. S tím souvisí urychlený návrat zdravého lesa do pramenné oblasti Smědé a důsledná ochrana horských rašelinišť. Celé údolí Smědé plní funkci přirozeného biokoridoru, to znamená, že je významnou migrační cestou pro řadu rostlinných i živočišných druhů, a to v obou směrech po proudu 125

127 Náplavy odpadu Děti z turistického oddílu Kletr při úklidu břehů řeky 126

128 i proti němu. Existence této migrační cesty na jedné straně území obohacuje, na druhé straně však přináší problémy v podobě šíření invazních druhů rostlin, zejména křídlatky a netýkavky žláznaté. Porosty těchto přistěhovalců z východu obsazují celé úseky říčních břehů, odkud vytlačují společenstva domácích rostlin a následně i živočichů. Na některých místech dosáhly monokulturní porosty křídlatky značných rozměrů a musejí být pravidelně likvidovány. Jediným možným a účinným způsobem potlačování těchto invazních rostlin je kombinace chemického postřiku ve vegetační době a mechanického odstraňování rostlin. K nezbytné péči o chráněné území patří i kosení druhově nejbohatších částí nivních luk. Jak je všeobecně známo, velkým problémem současné doby jsou odpady, kterých naše civilizace produkuje stále větší množství. Ne vždy jsou bezproblémově likvidovány a často zůstávají skladovány na dvorech různých firemních objektů, ale i v okolí soukromých stavení v obcích. A když přijde velká voda, vše spláchne a odpad všeho druhu včetně různých nepotřebných a odložených předmětů se ocitne v korytě řeky. Po opadnutí vody zůstává v nivě na dolním toku, kde klesne ke dnu nebo se zachytí na březích, ve větvích pobřežních křovin a stromů, v pomalu tekoucích zátočinách před padlými kmeny apod. Snad největším problémem jsou všudypřítomné plasty, zejména známé PET láhve od nápojů. Ani Smědá se tomuto problému nevyhnula a její koryto i blízké okolí připomíná v některých částech skládku. V Jizersko-ještědském horském spolku vznikla začátkem roku 2005 myšlenka vyčistit území přírodní rezervace Meandry Smědé od odpadu. Předposlední dubnový víkend, kdy ještě nenarostla v nivě vegetace, jsme zorganizovali ve spolupráci s obecním úřadem ve Višňové úklidovou akci. Pomoci přišly i děti z turistického oddílu Kletr a několik dobrovolníků ze základní organizace Českého svazu ochránců přírody Armillaria. Na louce u Filipovky vyrostly stany, ohniště k zahřátí prochladlých končetin, k opečení buřtů i uvaření vody na čaj či grog. Počasí se vydařilo, jarní slunce během dne vyzařovalo příjemné Jedna z nejnamáhavějších činností při čištění dna řeky 127

129 teplo, zato po západu teplota rychle klesala k nule. V průběhu dvou dnů jsme zhruba na polovině úseku toku, procházejícím rezervací mezi Předlánci a Filipovkou, vysbírali neuvěřitelné množství odpadu, kterým bylo naplněno 135 jutových pytlů. Převažovaly pochopitelně lehké plastové obaly, ale kromě těchto věcí byly nalezeny i různé kuriozity, např. spodní prádlo, rozličná obuv nebo antikoncepční pilulky. Vedle těchto drobných předmětů bylo ze dna řeky vytaženo 74 pneumatik, včetně obřích ze zadních kol traktoru. Elitní jednotka brigádníků je s nadlidským úsilím dolovala z nánosů bahna a písku, ve vodě, jejíž teplota odpovídala dubnovému datu a tajícím sněhům v Jizerských horách. K dispozici byl i zapůjčený raftový člun, jehož posádka zajišťovala sběr odpadků přístupných pouze z koryta řeky a také transport plných pytlů ze vzdálenějšího břehu. Pytle byly složeny podél cesty, odkud obec Višňová zajistila odvoz k likvidaci. Celá akce sklidila značný úspěch a především dobrý pocit všech zúčastněných z vykonaného díla, zejména při pohledu na vyčištěný úsek řeky. U večerního ohně pak spontánně vyvstala myšlenka akci pravidelně opakovat a převzít tak nad tímto krásným územím určitý patronát. Připadalo mi, že pár jeřábů, který se druhý den ráno majestátně procházel na louce za našimi stany, jako by svým zatroubením při odletu celou akci symbolicky, ale důstojně ukončil a mohutnými křídly nám kynul na pozdrav. Příští jaro jsme tu znovu, zbývá nám dolní polovina rezervace a těšíme se na opětovné shledání. Převážení odpadu ze vzdálenějšího břehu 128

130 Meandry Smědé (str. 115). Ptáci již opustili vodní hladinu, na Dubáku začíná zima 129

131 Slíďák břehový Samice vydry říční s odrostlým mládětem 130

132 Klínatka rohatá celoevropsky ohrožený druh vážky Ledňáček říční je klenotem mezi ptačími obyvateli Smědé 131

133 132 Při úklidu řečiště i břehů Smědé jsme sesbírali hromady odpadu

134 133

135 134 Jak nám bylo v Ráji (str. 145). Značení hranic rezervací v CHKO Český ráj.

136 O žule a železu (str. 149). Dokončené zábradlí zajišťuje bezpečnost návštěvníků skalní vyhládky. 135

137 136 Reichenberger Spitze (str. 161). Liberecká špice v rakouských Alpách.

138 Skupina členů a příznivců JJHS pod Libereckou špicí Návrat z Reichenberger Spitze k chatě 137

139 Pohled na horu Gösleswand od chaty Severská nálada u jezera Bodensee 138

140 Překvapivá změna počasí nastala posledního rána našeho pobytu Jádrová zóna Národního parku Vysoké Taury 139

141 140 Soutěž stovkařů v roce 2005 (str. 169). Soutěž vynášení 50litrových sudů piva na vrchol Ještědu.

142 Zpráva o činnosti (str. 182). Sekání jizerskohorských luk. 141

143 Tancovačka JJHS v hostinci U Šámalů Slavnosti slunovratu U Šámalů na Ještědském hřbetu 142

144 Úklid klestu lesní brigáda na podporu národního parku v Chile Podzimní slavnosti na Martinské stěně 143

145 144 Údržba vyhlídky a vrcholového kříže na Jizeře. Rozšiřování Upolínové louky pod Bukovcem.

146 Jak nám bylo v Ráji Eva Bártová Liberec 145

147 146 V Českém ráji jsme vyznačili mnoho kilometrů hranic přírodních rezervací

148 Ne, pane, ten strom se ale opravdu kácet nebude! I s tou turistickou značkou jste trošku vedle. Obnovujeme tu značení rezervace. Z vnější strany rezervace byste měl vidět dva pruhy a z vnitřní strany jeden. Nic si z toho nedělejte, pane, nejste první ani poslední, koho potkáváme a ptá se nás na totéž. Ne, nejsme ochránci, jsme Jizersko-ještědský horský spolek a tohle obnovování pruhů je zakázka, kterou jsme dostali od Správy CHKO Český ráj... Nejenže jsme malovali po stromech, ale navíc jsme působili i výchovně na neznalé kolemjdoucí. Je to smutné, ale za celou dobu pruhování jsem potkala maximálně tři lidi, kteří tušili, proč chodíme s červenou barvou po lese. Spolek dostal letos objemnější zakázku od Správy CHKO Český ráj. Obnovili jsme pruhové značení patnácti maloplošných chráněných uzemí, opravili jsme tabule, které s nimi souvisely, a označili jednu zbrusu novou PP: Tachovský vodopád. Označili jsme tyto oblasti: NPP (národní přírodní památka) Kozákov, NPP Suché skály, PR (přírodní rezervace) Klokočské skály, Hruboskalsko, PR Apolena, PR Podtrosecká údolí, PP (přírodní památka) Vústra, PP V Dubech, PP Trosky, PP Tachovský vodopád, PP Meziluží, PP Libuňka, PR Žabakor, PR Na Hranicích, PR Údolí Plakánek, PP Ondříkovický pseudokrasový systém. A takhle nějak to probíhalo... V šest ráno se začaly z kuchyňky, jako obvykle, ozývat skřípavé zvuky. To náš generál Leoš Vašina nemohl samou radostí z včerejšího neumytého nádobí dospat. Chopil se práce s takovým zápalem, že každému bylo jasné, že spánek je ten tam a nastává čas trpkého vstávání. Později pak ještě Leoš pojistil náš budíček zpěvem jakési budovatelské písně o vyhrnování rukávů. Nezbývalo nic jiného než rezignovaně vstát a zpěváka za jeho umělecký výkon pochválit. Důležitou součástí snídaně byl čaj s rumem. Snídaně se nemá podceňovat, a tak si pro jistotu Honza Škoda s Lukášem Hamplem čaj s rumem zopakovali. Teď ještě nalít si barvu, najít nějaký sympatický štětec, rozeznat své včerejší rukavice a nasedat! Dobrmani, já a Petr Forman nebo Lukáš k Evě Noskové do Felicie a zbytek k Leošovi do Dacie. Někdy nás čekaly bažiny podél potoka, někdy kopřivy vyšší než my a někdy to byla nuda a šlo se po cestě. Od stromu ke stromu, jedno kudy, hlavně že máme další pruhy a že nás to baví! Přístup k některým stromům ztěžoval náročný terén či skály, takže časté objímaní stromů bylo nejen příjemné, ale i nevyhnutelné. Po takovém opakovaném objímaní stromů je člověk naplněn takovou načerpanou pozitivní energií, že v žádném případě nemůže propadnout defétismu, i když nám třeba celý den prší. Jistě každý ví, že (námi oblíbené slovo) defétismus znamená poraženectví. Občas se nám podařilo potkat otevřenou restauraci a občerstvit se, ale to bylo jen velmi zřídka. V Českém ráji není bohužel běžné narazit na otevřenou restauraci ve všední den. S přibývajícím časem na nás (i na dobrmanech!) přibývaly červené skvrny, které se jednou nějakým způsobem dostaly dokonce i na silnici. Tato atrakce k nám přivábila menší skupinku důchodců německého zájezdu, kteří si chtěli s námi, zabijáky, popovídat. My jsme jim ale nabídli jen červené úsměvy a několik vlídných českých slov, která je moc nepotěšila. Když se pomalu blížil čas, kdy lidské oko začíná vidět černobíle (v našem případě: pruhovací čety vidí staré pruhy úplně na každém stromě kolem sebe), zaveleli jsme na 147

149 ústup a odjeli jsme zpět do Sedmihorek. Po částečném odstranění skvrn ředidlem a střídání v koupelně začala práce s krmením dravé zvěře, tedy nás a dobrmanů. Této velmi zodpovědné práce se většinou ujal Leoš a několik dobrovolníků. V tuto chvíli obvykle Honza Škoda vycítil svou občanskou povinnost a odešel nám zamluvit stůl v nejbližším občerstvovacím zařízení, aby mohl bez problémů náš den pokračovat noční směnou (tj. směnou společensko-občerstvovací). Jelikož pro nás chtěl jen to nejlepší, vzal na sebe i úlohu ochutnávače, aby měl jistotu, že je vše zdravotně nezávadné a v pořádku. Po návratu našeho ochutnávače jsme potěšili své hladové žaludky exkluzivním segedínským gulášem a la šéfkuchař Leoš Vašina a odebrali jsme se k našemu zamluvenému stolu. V rámci nočních směn se řešily zážitky ze směn denních. Vyprávěli jsme si, jak se nám krásně chodilo v kopřivách, ostružiní nebo v bahně po kolena, jak jsme zmokli nebo jak jsme potkali problémového kolemjdoucího či majitele pozemku. Po návratu z noční směny do chatky většinou nezbylo sil na neumyté nádobí (čímž začínal den následující) a zaslouženě jsme hupli do svých pelechů. Den o dvou směnách unaví lehce každého... Nad mapou probíráme plán na další den 148

150 O žule a železu Vyprávění o znovuzřízení vyhlídky na Jezdci Marek Řeháček Liberec 149

151 Skála Jezdec Jenom pár zohýbaných železných tyčí a omezený výhled do údolí Černé Nisy, to bylo vše, co zbývalo ještě na počátku roku 2005 z někdejší slávy Jezdce. Na vysokou žulovou skálu s tesaným dírami pro trámy a klikyháky pradávných letopočtů již chodívali jenom nejskalnější příznivci jizerskohorských vyhlídek. Z Liberce je to sice na dohled, nicméně krásný výhled na město již zčásti překrývají smrky. A ten, kdo chce spatřit z Jezdce ještědské hřebeny, se musí pořádně vyklonit ze skály. Hluboko pod ním hrozivě hučí zpěněné jizerské vody. Dnes se skála zvaná Jezdec nachází v bezprostřední blízkosti lidských obydlí, před staletími však bývala opuštěnější. O co opuštěnější však bylo její okolí, o to živěji bylo na Jezdci samotném: dochovaly se pověsti, podle kterých zde byla pradávná sídla leníků pánů z Biberštejna, loupežnické hrádky plné hrdlořezů, germánské svatyně i strážní hrádky nad zpěněnými vodami řeky Nisy. Podle známé pověsti býval na Jezdci loupežnický hrádek, který patřil strašlivému Černému Jírovi. Ten v temných roklích pod skálou přepadával kupce a bez milosti je v šeru pobíjel. Hrádek prý býval nedobytný, jednak znal Černý Jíra tajná učení, jednak byla dřevěná stavba na skále spojena tajnými podzemními chodbami nejen s nejstarším domem v Liberci, ale také s ještědským hradem Hamrštejnem. Odtud prý také Výhled z Jezdce na horní část kateřinského údolí na přelomu 19. a 20. století 150

152 Černý Jíra dokonce unesl dceru tamního pána a věznil ji v jizerských lesích. Když však její snoubenec vzal loupežnickou tvrz útokem, byl to konec Jírovy loupežné bandy. Jakmile Černý Jíra uviděl, že jeho hrdlořezský hrádek padl a jeho kumpáni jsou pobiti, skočil na svém pekelném koni ze skály dolů do údolí a prchl dále do lesů. A protože nikdo jiný by podobný únik do strašné hlubiny nepřežil, vyprávěla pověst, že Jírův pekelný kůň zanechal otisky své žhavé podkovy v žulové skále. Torzo původního zábradlí vyhlídky na Jezdci v roce 2002 Podle posledních historických zjištění býval Jezdec strážním hrádkem pro blízkou cestu z Čech do Frýdlantu a dále do Lužice. A protože se jednalo o lokalitu chápanou jako velmi významnou pro dějiny Liberecka, prováděly se zde několikeré archeologické průzkumy. V roce 1926 k odbornému ohledání Jezdce vyslal Státní archeologický ústav Dr. Šimka a Dr. Buchtelu. Archeologové tehdy zmapovali otesání skály a výskyt celé řady letopočtů, z nichž jediný z roku 1381 překvapivě považovali za pravý, ostatní včetně dodnes dochovaného data 1617 byly novějšími falzifikáty z romantického období konce 19. století. Spolu s letopočty je na stěně skalní místnosti také poněkud zvětralý monogram H G P (H W B?), který pověsti zmíněné i ve staré Rohnově kronice z roku 1763 považují za první písmena jmen loupežníků, kteří měli na skále přebývat. Ani nad závěry badatelů v otázce pravosti nejstaršího letopočtu ovšem nelze nezapochybovat. Údajně pravý letopočet z konce 14. století, nacházející se na stěnce poslední skály nad údolím, působí snad nejvíce ze všech vytesaných číslic a písmen na Jezdci jako falzum. Na Liberecku a v širokém a dalekém okolí není snad žádného jiného letopočtu ze 14. století, který by byl psán arabskými čísly, číslovka 3 je navíc vytesána tak podivně, že působí dojmem upravené dvojky, rozšířené o bříško. Jako kdyby si ten neznámý romantik se seká- 151

153 čem a kladivem najednou uvědomil, že letopočet ze 13. století by byl navzdory veškeré romantice na skále poněkud nevěrohodný, a svoje představy posunul o sto let blíže realitě. Nakonec i kronikář Rohn se spletl a tento letopočet ve svém díle uvádí jako 1282, na jednom místě jedničku ubral, na druhém ji zase přidal, těžko říci, zda omylem, či v touze po starobylosti tohoto místa. Při vykopávkách na skalním ostrohu se při výzkumech českých vědců přesto podařilo najít zlomky keramiky ze století. To bylo období, v němž na skále měla nebo spíše mohla stát dřevěná strážní věžovitá stavba, ze které bylo možno při vykácení okolních stromů velmi dobře sledovat průběh zemské stezky údolím Černé Nisy a dále sedélkem u Javorového vrchu, směrem k frýdlantskému hradu, drženému od 13. století pány z Biberštejna. Přesné určení tvaru staveb a doby, kdy byly spojeny se žulovou skálou, se asi nikdy přesně nepodaří určit. Patrně se jednalo o kombinaci roubené a hrázděné konstrukce, ukotvené do obdélníkového prostoru, vytesaného přímo do vrcholového balvanu. Podstatně cílenější průzkum provedla na Jezdci roku 1935 jablonecká Společnost pro výzkum starých dějin; tehdy byl dokonce prokopán val, který společně se stěží znatelným příkopem odděluje ostroh od hřebene. Nálezy byly překvapivě bohaté: od střepů keramiky z století (nalezených ve valu) přes o dvě staletí starší keramiky (v příkopě) až po železné předměty srp, podkovy, kování, hřebíky a hrot šípu do samostřílu. Většina z těchto nálezů se však do současnosti nedochovala a průzkum je tak znám pouze z literatury. Ve vykopávkách na Jezdci a v určování nejrůznějších historických souvislostí okolo skály se silně angažoval i amatérský archeolog Emil Gebauer, který podle současné historické literatury kdysi velmi houževnatě hledal důkazy o prastarém germánském osídlení jizerského podhůří a řadě skalních vyhlídek včetně Jezdce přiřazoval podstatnou úlohu obětních germánských míst. Z tohoto pohledu a z historických souvislostí je tak dnes možno nálezy z století považovat za nevěrohodné či přinejmenším na místo později přinesené. Po zániku hrádku v 15. století skála na takřka čtyři sta let osaměla. Když člen starého horského spolku a pozdější tvůrce slavné jizerskohorské mapy Josef Matouschek psal roku 1896 dlouhou stať o Jezdci, zmínil se, že ještě v polovině 19. století byla skála zarostlá a málo navštěvovaná. Horský spolek záhy po svém vzniku podnítil vybudování nové přístupové cesty, kterou roku 1895 uhradila clam-gallasovská lesní správa, a Matouschek nezapomněl vzpomenout, že největší zásluhu na tom měl hlavně pan nadlesní Walter a lesní Michler. V tomtéž roce ještě zabezpečil Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory vrchol železným zábradlím, pro snazší přístup na vyhlídku byly zčásti využity i původní vytesané stupy, rozšířené na skalní schodiště, příkop byl přemostěn valem vyskládaným z kvádrů. Skála se stala záhy nato častým cílem vycházek Liberečanů, roku 1901 byla dokonce vydána pohlednice s nápisem Reitstein. Je na ní zábradlím a schůdky opatřená skála Jezdce, k níž vede pečlivě upravená, žulovým perkem vysypaná cesta. Na skále potom dávný turista: v černém saku a s neodmyslitelným kloboukem shlíží kamsi do údolí Černé Nisy. 152

154 Obnova vyhlídky na Jezdci Studené noci a silný jizerskohorský vítr, který rozpaloval železné tyče do ledové syrovosti. To jsou snad dvě nejsilnější vzpomínky, deroucí se mojí myslí zpátky k opravě vyhlídky na žulové skále Jezdce. Vysoko nad pěnivými vodami Černé Nisy, v divokém údolí kateřinském! Byly to téměř horečnaté chvíle: po tři dny, od rozbřesku až do hluboké tmy, duněla mohutná žulová skála pod údery našich kladiv, sekáčů a vrtáků; ocelové pruty se ohýbaly hučivým modravým plamenem a údery palic; široko daleko se linul štiplavý pach tavené síry, prastarého pomocníka k nejpevnějšímu spojení kamene a železa. Čtyři krásné podzimní dny jsme zažili na Jezdci; s popálenými prsty, špinaví a unavení poté odtáhli po dobře vykonané práci zpátky strmým svahem k lidem. Ponejprv práce soumarská Skalní ostroh Jezdce s mnoha metry vysoké údolní stěny, spadající kolmo dolů k silnici vinoucí se podél toku Černé Nisy, nabízí dnes navzdory vzrostlému lesu kusé, ale hezké výhledy na lesnaté svahy v horní části Kateřinek a na strmé, přesto však schůdné údolíčko se sedlem při Javorovém vrchu. Tudy snad mohla kdysi vést stezka, jež střežila strážní věž na Jezdci. Výhled k Liberci, Ještědským horám a saským vrcholům Hochwald a Töpfer zakryly větve buků. Zátiší na Jezdci materiál připravený pro rekonstrukci 153

155 Úprava nového zábradlí se neobešla bez použití autogenu Když v roce 2004 obnovil Jizersko-ještědský horský spolek železné zábradlí na Martinské stěně, nacházející se naproti přes údolí, na dohled od skály Jezdce, a začal znovu využívat tamní staré lesní divadlo, prosazovali jsme zprvu nesměle, později se stále silnějším přesvědčením o správnosti této volby i brzkou opravu vyhlídky na Jezdci. V posledních letech z jejího původního zábradlí zbývalo čím dál tím méně; rok před zahájením oprav už jen pár zohýbaných tyčí spojených rezavým řetězem, opravdu žalostně málo z toho, co zde kdysi naši předchůdci vytvořili. Z úcty k tradici a fortelu starých řemeslníků padlo okamžité rozhodnutí obnovit celý systém značně rozsáhlého zábradlí v co možná nejpůvodnější podobě. Přípravy projektu se ujal Vláďa Moc, odborník a hlavně milovník kateřinského údolí; železářské a kovářské práce dostal na starosti hejnický Miloš Lorenc, autor zábradlí na Martinské stěně; hlavním koordinátorem celé akce byl opět Petr Ferdyš Polda. Na místě se po tři dny střídalo okolo patnácti členů Horského spolku, ruce si pálili o ledové tyče a skálu a rozehřívali se černým čajem s rumovými kapkami. Málokdo z nás měl představu, co nás čeká; směrem k vyhlídce vede bídná lesní cesta s řadou vyčuhujících kamenů, které skálu brání proti příjezdu jakékoliv techniky alespoň do její blízkosti. Na Jezdec z cesty vede poté již jen pěšina zakončená řadou strmých 154

156 schůdků vytesaných do žulové skály. Celkem osm stokilových lahví s kyslíkem a acetylenem, dvě elektrocentrály (z nichž největší popularitu si získala ta stopadesátikilová z arzenálu východoněmecké armády, která přestože úmorně dovlečena fungovala jen chvíli a vydávala zvuky ne nepodobné motoru populárního trabiho), kladiva, vrtáky, pytle s cementem a sírou, písek, barel s vodou, benzín, rošt na maso, sekery, motyky, krumpáče, lopaty, bedýnky s nýty, velký kastrol s gulášem, kolečko a desítky nejrůznějších drobností bylo nutno na místo nejprve dopravit. A k tomu ještě hromady železných sloupů, ocelových táhel a propojovacích pásovin, tvořících samotné zábradlí. Dohromady doslova tuny materiálu jsme tahali tam s vědomím, že po skončení práce je budeme muset tahat zase zpět. Ponejprv jsme uvažovali o nošení všeho přímo z kateřinské silnice, ale po vysilujícím dovlečení ďábelského německého vyráběče proudu popadl Honza Pikous lesnickou sekeromotyku a s výkřikem: Radši opravíme tu cestu! začal vykopávat vyčnívající balvany a zasazovat je do prohlubní. Po hodinové práci tří krumpáčníků byla cesta s velkým rizikem sjízdná a veškerý materiál se k vyhlídce podařilo přiblížit až o dvě třetiny původní vzdálenosti. Za svařečskými pracemi hned navazuje čištění a nátěry zábradlí 155

157 156 Nejnamáhavější prací je v náročném skalnatém terénu Jezdce manipulace s ocelovými lahvemi na plyn a přenášení břemen

158 Celý první den pátek 14. října jsme až do hluboké tmy nosili a nosili všechno potřebné na skálu a do provizorního tábořiště pod ní. Samotná oprava vyhlídky začala okolo deváté hodiny večerní takřka démonickým nástupem: lesem zařval dvoutaktní motor elektrocentrály, skálu osvítily dva silné reflektory, při jejichž světle jsme s Ferdyšem začali vykopávat drny, hlínu a perk okolo jednotlivých zbylých sloupů a s baterkou na hlavě jsme pátrali po zbytcích sloupů ulomených. Vše potřebné bylo víceméně a navzdory tmě nalezeno a práce dne prvního byly zakončeny rychlým zalezením do spacích pytlů a divokým pojídáním prasečích řízků opečených na rozpáleném roštu. A poté díry do žuly Nejjasnější obloha se druhého dne klenula nad kateřinským údolím a strmou stezkou hned po ránu přicházeli další pomocníci. Do přípravných prací byl z Frýdlantska přivezen i kovář Miloš Lorenc a akce se naplno rozjela. Vysekat zbytky starých tyčí, plamenem rozpálit a narovnat ohnuté tyče, ohromným kladivem s respekt budícím nápisem BOSCHHAMMER (zapůjčeným díky laskavému vedení Preciosy) připravit a poté definitivně vyvrtat díry pro uchycení sloupků, betonem zamazat uvolněné či léty popraskané schody. Jemný žulový prach v kupičkách obklopoval vyvrtané díry, na západním okraji skály byla mezitím odkopána zemina a objevena stará stěna, u níž musely být původně další sloupky, které uzavíraly kruh zábradlí. Do díry postavit sloupek, narovnat, zalít strašlivě čpící roztavenou sírou, protáhnout příčnou tyč a pásovinu, vše zanýtovat, obrousit a pokračovat k dalšímu sloupku. Za partou svářečů šli nýtovači, pak brusiči a natěrači. Práce navzdory tomu, že řada ze členů spolku každý Po celou dobu nás v ledovém větru zahřívala práce a ohníček z bukových větví 157

159 Obnovené zábradlí natíráme antikorozní zelenou břidlicovou barvou den nesváří, nenýtuje a nekove vcelku hladce navazovaly na sebe a zábradlí začalo znovu růst tam, kde před léty bylo. Zhruba třetinu práce se podařilo dodělat, dokud nepadla tma, která nám tím stroze oznámila, že za původně očekávané tři dny celou vyhlídku prostě opravit nelze. Ledové ráno v neděli 16. října nás proto vyhnalo ze spacích pytlů již velmi brzy, první ranní čaj a pivo a skála záhy zase ožila bušením kladiv a hrůzně štiplavým puchem tavené síry, který přinášel těm, co se ho nadýchali, v noci hrůzně divoké sny. Jizerský chladný 158

160 podzim decimoval všechny, kteří na prochladlé skále vydrželi; poprvé v životě jsem viděl, jak si chlapi nadšeně dávali ohřívat lahve s pivem k ohni. Ještě že na železném roštu, vpravdě skvělém řemeslném díle Davida Kofra, bublal neustále černý čaj. Celá dlouhá fronta zábradlí na východní straně, celé zábradlí na vyvýšenině i část železných tyčí chránících před pádem z nejvyšší údolní stěny do propasti už byla hotova. Vše zabetonováno, pro krásu a splynutí s okolím přesypáno žulovou drtí a zábradlí natřeno zelinkavou barvou v břidlicovém odstínu. Po třech dnech na skále se podařilo udělat hlavní zábradlí táhnoucí se podél vytesaného schodiště, složité zábradlí na tzv. Podkovovém kameni, odkud se kdysi měl Černý Jíra se svým koněm vrhnout doprava dolů do údolí, a železa na vrcholovém balvanu. Zbývalo dokončit ještě zbytek zábradlí na posledním kameni nad údolím a postavit zeď se sloupky na jihozápadní straně. V pozdně noční temnotě vynášely mátožné zbytky naší promrzlé výpravy všechen materiál strmou pěšinou zpátky k autu na lesní cestě s vědomím, že se na Jezdec musíme ještě vrátit a do zimy rozdělané dílo dokončit. V plné kráse! V přítmí Lorencovy kovárny jsem potěžkával v rukách starou pušku a poslouchal Miloše, který cosi hledal těsně před odjezdem na vyhlídku: Jo, a ten řetěz, co tam byl na Jezdci provizorně mezi sloupkama, tak ten jsem posledně vzal a přivázal jsem na něj bejka Ferdu, támhle je na louce. Rychle jsem odtrhl rozesmátého kováře od raspenavské Kameny na opěrnou zídku jsme sváželi ze širokého okolí 159

161 Hotové zábradlí na tzv. Podkovovém kameni reality, naložil jej a vyjeli jsme zase k Jezdci. Byla sobota, jen týden po zahájení prací na vyhlídce; chtěli jsme je ten den definitivně a navzdory brzké tmě dokončit. Po pravdě řečeno: byli jsme už úplně vyřízeni z té práce na promrzlé skálé, v divokém větru. Ten den ovšem nastala nejstrašlivější činnost: z nejzapadlejších koutů okolo vyhlídky jsme tahali žulové kameny, vláčeli je v rukách, na zádech a ty největší balvany centimetr po centimetru na kolečku nahoru na skálu, kde z nich Ferdyš stavěl opěrnou zeď podporující zábradlí na západním okraji ostrohu. Metráky žuly jsme přesouvali sem a tam, boříce se do zlatého bukového listí, ležícího všude okolo. Další a další sloupky přibývaly v řadě, v ohýbání tyčí už jsme byli najednou lepší a důmyslnější; smrad síry se jakoby stal součástí vůně podzimního lesa. Poslední usazené kameny, překrytí hlínou, poslední sváry a tahy štětcem, poslední kyblíky betonu a žulového perku. Se soumrakem jsme byli víceméně hotovi; na jaro zbývá už jen umístění tabule s textem o historii místa a drobné terénní úpravy. Doposud největší oprava jizerskohorské vyhlídky v režii Horského spolku skončila; ve špinavých montérkách dojídáme guláš u dohořívajícího ohně z bukových klacků posbíraných v okolí, pár dnů nás na vyhlídce jejich teplo drželo při síle. Celí zakydaní žlutou sírou, s rukama omlácenýma, to když se někdo tu a tam netrefil do nýtu. Dopíjí se poslední, do podoby neprůhledné černé břečky převařený čaj. Všichni už by byli nejraději doma v teplé posteli, pryč z Jezdce, kde jsme strávili čtyři ledové dny. A tu se Ferdyš s plnou pusou a zdánlivě netečně zeptá: A co budeme dělat příští rok? Odpovím mu taktéž s plnou pusou a neskrývanou netečností: Dračí kámen přeci, Dračí kámen nad Kateřinkami! 160

162 Reichenberger Spitze Výstup Liberečanů na Libereckou špici (3 030 m n. m.) Marek Řeháček Liberec 161

163 162 Liberecká chata byla postavena v roce 1925 na moréně někdejšího ledovce

164 Copak je to za sílu, která nás nutí pojmenovávat vzdálené hory po jménech našich měst a vzápětí se k nim z té hrozné dálky vydávat, drápat se na ně, uklouzávat a rozdírat si ruce do krve v letním sněhu, viset na lámavých skalních plotnách a pošetile se dívat do hlubokých údolí pod vrcholem? Téměř v samém srdci Alp, těsně pod střechou nejvyšších rakouských hor, je ve výšce metrů takové hora Liberecká špice. Ta strašná síla nám zasela do myslí touhu stanout na vrcholu pojmenovaném po našem městě! Kousíček Liberce v horském tichu Zdaleka jsme nebyli první Liberečané, kteří se vydali na více jak šest set kilometrů dlouhou pouť do Východních Tyrol s oním pocitem vyhnanců do pradávných kolonií, kde je všechno úplně odlišné, a zároveň domov připomínající. Už v roce 1923 se do tyrolské alpské oblasti Lasörlinggruppe vypravili dva tehdy velmi známí a uznávaní liberečtí horolezci a turisté Rudolf Kauschka a Rudolf Tham. S úkolem najít zde místo pro novou chatu pro liberecké alpinisty. Na Alpský spolek, založený v Li - berci, již roku 1893 se totiž po skončení 1. světové války doslova nalepila smůla: nejenže řada z jeho členů padla na italské frontě, ale italská vláda mu navíc spolku zabavila předchozími boji již značně zpustošenou Libereckou chatu, postavenou poblíž známého letoviska Cortina d Ampezzo. Kauschka s Thamem byli sice známí dobyvatelé jizerských žulových věží, nakonec i železný cepín na vrcholu kultovního jizerského Zvonu dodnes nese jejich monogramy, ale před 1. světovou válkou si oblíbili Alpy a po skončení bojů se rozhodně nechtěli smířit s tím, že zůstanou sedět v Liberci a chodit lézt jen na Ještěd. Příhodné místo u nádherného plesa Bodensee, ve výšce metrů nad mořem, bylo vybráno výtečně, zbývalo jen sehnat peníze na stavbu chaty a pojmenovat okolní tří tisícovky po Liberci a zdejších horolezcích. V roce 1924 shromáždili nadšení alpinisté od libereckých továrníků potřebné peníze na stavbu chaty a na počátku léta bylo budování horského šenku na alpském vítrholci zahájeno. Těžko si dnes představit, jak náročná to musela být práce: dřevěná chata byla sroubena z trámů, které museli nosiči vytahat nejméně pět set metrů převýšení. Bílého a šedého kamení ke stavbě podezdívky bylo na místě dost, stačilo zbývalo přinést vápno, železné části, kamna a okna. Navíc stavět vysoko pod Panargenským hřebenem se dá jen od června do konce září; potom krajinu přikryje tlustá sněhová peřina. Nová Liberecká chata (Neue Reichenberger Hütte) byla navzdory tomu dokončena během dvou sezón a 26. června 1926 ji za mohutné účasti libereckých horolezců slav nostně otevřeli. Zprvu veleskromná bouda s několika málo místnostmi a téměř čtyřicítkou postelí pro znavené horolezce byla postupně vylepšována; například v roce 1932 do ní zavedli vodu. Druhá světová válka se do osudů chaty zapsala řečí bídy, pustnutí a rabování, chata ovšem nakonec navzdory všemu zůstala sekci Reichenberg, která se po válce a vy sídlení libereckých německých alpinistů obnovila roku Starali se o ni dobře a dále ji zvelebovali, k původní budově dokonce přibyla v 80. letech 20. století ještě velká přístavba a turbina, která opuštěnou budovu, z níž je k lidem několik hodin chůze, osvětlila a tak rozveselila. 163

165 164 Před Libereckou chatou s chatařem Johannem Feldnerem

166 Liberecká chata, vyzdobená obrázky Ještědu, staré i nové radnice, redernského zámku a Valdštejnských domků, se starými knihami o Jizerských horách a skalách, se stala malou kolonií liberecké minulosti. Vždy na čtyři měsíce v roce, pak zapadla sněhem. Ach ano, Češi. Je jich tu čím dál tím více, ale jsou to pořád hrozně nezodpovědní horolezci, drápou se nahoru a nezajímá je nic okolo. Je jim jedno, jaké je počasí, je jim jedno všechno, pak se taky mrzačí a zabíjejí. Není to tak dávno, co tu nedaleko vzal jeden z nich svého devítiletého synka na náš Keesegg. Měla to být jeho první tří tisícovka, a dneska má ve stěně kříž. A tak mi ručíš za jediné: devět vás ráno odejde a devět vás večer zase přijde zpátky, jinak to nejde! Chatař z Reichenberger Hütte Johann Feldner večer před naším výstupem na Reichenberger Spitze. Na špici! Královnou skalních hřebenů v okolí Nové Liberecké chaty je nepochybně Liberecká špice Reichenberger Spitze (3 030 m). Je to ovšem spíše náš liberecký pocit, protože místní horalé ji považují jen za jeden z mnoha nepříliš významných vrcholů, jakých jsou v okolních hřbítcích desítky. Liberecká špice je ovšem nádherná, široký špičatý vrchol je spojen s okolními špicemi Graue Wand (2 816 m) a Rosenspitze (3 160 m), rozlámanými břidlicovými hřebínky, z nichž se na obě strany řítí takřka kolmé stěny, zvláště sráz na východ do obrovsky hlubokého údolí Grossbachu je impozantní. Hřbet k Liberecké špici 165

167 Palandy v ubytovacím prostoru chaty V brutálním dešti jsme se šinuli s velkými batohy neskutečně ztěžklými plechovkovým pivem z posledního parkoviště Ströden, rozmohlého na konci vesničky Hinterbichl. Tyrolské Alpy zahalily cáry studené mlhy, potoky a říčky pěnily a rychle utíkaly níže do údolí. Nám devíti ovšem stékaly po zádech potůčky potu, první část stezky vede okolo vodopádů na Grossbachu podobně strmě jako pod lany na Ještěd. Na kilometru se tu pře - konává zhruba 400 metrů převýšení a na tělíčkách rozlámaných osmihodinovou jízdou z Liberce je to znát. Rozdivočelá voda ve vodopádech na všech okolních stěnách, jejichž vrcholy se ztrácí v mlze a dešti. Prší, neuvěřitelně silně prší. Na sytě zelené alpské louky s růžovými azalkami, na arniky, na chundelaté krávy i opuštěné almy s přístřešky pastevců. Zmizí smrky, ztratí se modříny i zakrslé borovice, před námi jsou travnaté pláně s norami svišťů. Planinami přecházíme do pásma kamenných polí a po strmém skalním okraji na lehce zasněžený ostroh u jezera Bodensee. Tam, ve výšce m, ve sněžné pustině pod kamenným hřebenem, stojí Reichenberger Hütte, Liberecká chata. Samota a ticho, jen my, zasněžená chata a okolní nebetyčné stěny. Jaké bylo proto naše překvapení, když stěny horského šenku zdobilo přesně to, co jsme čekali: obrázky Ještědu, dřevořezba Krakonoše, znak města Liberce a fotografie lezeckých věží v našich horách, vzdálených v té chvíli téměř na světelná léta. Dřevěné stěny chodeb chaty zkrášlovaly fotografie z libereckých ulic a za jímavě a dílem nečekaně tak doplňovaly kvasnicový Franziskaner s břichatým mnichem na sklenici a mohutné porce sekané s opékanými bramborami (v jídelníčku 166

168 podivuhodně označované Fleischkäse, masový sýr). Chatař Johann Feldner si zvláště oblíbil roztodivné chutě Jana Pikouse ml., který se po příchodu a poté už každý další večer k pivu mohutně dožadoval dalších přídělů právě tohoto výživného horolezeckého flajš kéze. Mile nás překvapila společná ubytovna Matrazenlager, kde jsme se tulili do chlu patých dek v příjemné, dřevem vyložené nocležně za cenu odpovídající umakar tovému přenocování v některých chatách Jizerských a Krkonošských hor. To ráno! Modré nebe zářilo nad Libereckou chatou a sníh z jejího okolí mizel. Pálící slunce povzbuzovalo k velkému výkonu, kterým zdolání třítisícovky pojmenované po Liberci nepochybně je, nicméně zhruba deseticentimetrová vrstva sněhu stále značně ztěžovala postup ve vyšších polohách. Navíc od velkého kamenného mužíka nad úzkou pěšinkou Rudolf Tham Weg nevede k vrcholu Liberecké špice ani vyznačená, ani vy šlapaná stezka. Nevede tam totiž žádná stezka. Výprava se proto rozpadla do několika skupinek, které se pokoušely najít na sněhu, ledu a kamení co nejschůdnější a co nejméně klouzavou cestu. Poslední metry sněžným polem na hřeben byly vybojovány nejen po čtyřech, ale i za skřípění zubů. Tato část Vysokých Taur je tvořena rozpadající se břidlicí, pod rukama se tu a tam odlamovaly s vrstvami sněhu i celé kamenné plotny. Nejnáročnějším úsekem byl potom hřebínek mezi sedlem a vrcholem Reichenberger Spitze, skály se zde naklánějí do mnohaset metrové hloubky a veškeré chyty ve skalních blocích se viklají. Cesta je již místy vyloženě lezecká; zdolala ji proto pouze vyloženě podsaditá a zjevně dobře živená dvojice Pikous- Řeháček, která nakonec vítězoslavně stanula na vrcholu Liberecké špice, kde se narcisticky fotografovala a vyhlížela na zasněžené nejvyšší vrcholy celého Rakouska, Liberecká chata Reichenberger Hütte, v pozadí Keeseck, nejvyšší hora v okolí 167

169 Grossglockner a Grossvenediger, které byly pod modrým nebem takřka na dosah. Úkol výpravy byl splněn; Liberecká špice dobyta a večer poté oslavena sekanou a pivem. Duch hor se ale nemínil vzdát jen tak: druhý den zahalil libereckou alpskou kolonii do provazů deště, zimy, vlhka. Louky s voňavými horskými květy byly náhle rozmoklé, svišti zalezlí ve svých brlozích. Ve smutném oku malého plesa Bodensee se nádherně seversky odrážela zamlžená silueta Liberecké chaty. Bídné počasí vyhnalo z hor všechny změkčilce, večer jsme seděli takřka osamělí v dřevěném šenku, upíjeli kvasnicová i řídká piva, cpali do sebe zase sekanou a špagety a vyhlíželi z okének chaty, za kterými se právě spustila pravá alpská sněhová bouře. Pokořili jsme sněžnou osamělost Liberecké věže a měli jsme za to pykat. Poslední den proto přinesl největší překvapení: venku leželo takřka 20 centimetrů úplně nového prašanu; nad ním svítilo nádherně modré nebe, zasněžené skály okolo chaty budily dojem papírových kulis. Dopili jsme černý čaj, rozloučili se s chatařem Johannem Feldnerem, naposledy se vyfotili s Libereckou chatou a hřebenem s Kauschkovou věží v pozadí a scházeli stovky výškových metrů zase dolů do údolí Po cestě domů do Liberce. 168

170 Soutěž stovkařů v roce 2005 Pavel Schneider Liberec 169

171 Pátý rok po znovuobnovení Soutěže stovkařů na Ještědu přinesl opět mnoho zajímavých událostí. Z několika pouhých stovkařů se stali dvoustovkaři a dokonce i jeden třístovkař. V sobotu pořádal Jizersko-ještědský horský spolek třetí ročník Stovkařské olympiády. Olympiáda, stejně jako minulé ročníky, se skládala ze dvou základních soutěží závodů ve vynášení sudů piva na Ještěd a soutěže Výstup na Mt. Everest. Závody ve vynášení sudů piva spočívají jednoduše v tom, že závodníci vynášejí na zádech 50litrové sudy piva od spodní stanice lanovky na vrchol Ještědu. Výstup na Mt. Everest spočívá v osmi výstupech na vrchol Ještědu v tento jeden den, buď pěšky, nebo na kole. Převýšení přibližně odpovídá výstupu na nejvyšší horu světa ze základního tábora. Start byl u dolní stanice lanovky, kde každý závodník obdržel razítko. Druhé razítko dostal na vrcholu Ještědu. Závodník Marek Řeháček v poslední části trati Závodů ve vynášení sudů piva se v roce 2005 zúčastnilo 6 závodníků. Jeden z nich závod vzdal krátce po startu, ale ostatních 5 soutěž zdárně dokončilo a vyneslo 50litrový sud, vážící přes 60 kg, na zádech až na vrchol Ještědu. Zvítězil závodník Karel Ouhrabka v čase jedna hodina a patnáct minut o pět minut před Petrem Schneiderem. Ten zatím stále drží absolutní rekord z roku 2003, kdy zvítězil v čase padesát osm a půl minuty. Soutěž Výstup na Mt. Everest vyhrál Pavel Schröter v čase pět hodin a čtyřicet šest minut. Druhý byl jediný cyklista mezi čtrnácti závodníky, Daniel Malý, který osm výjezdů zvládl za šest hodin a sedmnáct minut a vytvořil tak nový cyklistický rekord soutěže. Daniel Malý zároveň drží i absolutní pěší rekord, neboť v roce 2004 vystoupal na vrchol Everestu v čase pět hodin a pět minut. V letošním roce se závodů poprvé zúčastnila i žena, Jana Komrzý, která v čase devět hodin a dvě minuty obsadila celkové šesté místo z devíti závodníků, kteří soutěž nakonec dokončili. 170

172 Oficiální výsledky soutěže ve vynášení 50litrových sudů piva na vrchol Ještědu konané Pořadí Jméno Čas 1. Karel Ouhrabka 1:15 2. Petr Schneider 1:20 3. Petr Beitl 1:22 4. Rudolf Kusko 1:53 5. Marek Řeháček 1:59 Oficiální výsledky soutěže Výstup na Mt. Everest konané Pořadí Jméno Začátek Konec Celkový čas 1. Pavel Schröter 8:55 14:41 5:46 2. Daniel Malý (cyklovýjezdy) 10:23 16:17 6:17 3. Tomáš Oravec 11:00 17:35 6:35 4. Jiří Sedlmayer 8:00 15:22 7:22 5. Stanislav Jelínek 8:00 15:28 7:28 6. Jana Komrzý 8:00 17:02 9:02 7. Ladislav Vyšohlíd 9:18 18:55 9:37 8. Jaroslav Krejčí 9:32 19:17 9:45 9. Tomáš Třešňák 7:16 17:11 9:55 Karel Ouhrabka vítěz soutěže ve vynášení 50litrových sudů piva 171

173 Oficiální stovkaři (stav k únoru 2006): 400 výstupů: Vladimír Ježek 200 výstupů: Antonín Horák Jiří Šimek 100 výstupů: Petr Krause Jan Pražák Petr Schneider Geron Stanislav Jelínek František Russig Jiří Mánek Pokud máte zájem zúčastnit se Soutěže stovkařů také, vyzvedněte si průkazku v kanceláři JJHS (Nerudovo nám. 108/1, Liberec I-Staré město, budova restaurace Černý kůň) nebo si o ni napište na horskyspolek@volny.cz, případně na adresu kanceláře: Nerudovo nám. 108/1, Liberec 1. K průkazce je vydávána také návratka, kterou je třeba zase vrátit do kanceláře spolku. Pro vyznačování počtu výstupů je v recepci hotelu Ještěd umístěno razítko. Případně si stačí do průkazky pouze zaznamenat datum výstupu. Soutěž není nijak časově omezena. Závazné regule soutěže jsou uveřejněny na nebo jsou k dispozici v kanceláři JJHS. Každý stovkař po dosažení stého výstupu obdrží stovkařský odznak. Dále od hotelu Ještěd obdrží půllitr se svým jménem a s tímto půllitrem má pivo na Ještědu zdarma. Pavel Schröter vítěz soutěže Výstup na Mt. Everest 172

174 Martinská stěna Lesní divadlo opět ožilo Pavel Schneider Liberec 173

175 Již podruhé v novém tisíciletí díky Jizersko-ještědskému horskému spolku ožilo bývalé lesní divadlo u vyhlídky Martinská stěna v Liberci-Kateřinkách. V sobotu dne 1. října 2005 se tu konalo představení nazvané Podzimní slavnosti. Na Podzimních slavnostech vystoupil folklórní soubor Šafrán s lidovými písněmi a tanci z Podještědí, Podkrkonoší a Pojizeří, svůj um předvedla šermířská skupina Sethanon a pro dobrou náladu zahrála skupina Pakáž. Původně ohlášené divadlo DIF bohužel nedorazilo vzhledem k nemoci jedné z hlavních představitelek. Opravdové divadelní představení se tak díky nepřízni osudu nekonalo. Přesto se slavnosti i vzhledem k pěknému počasí setkaly se všeobecným pozitivním ohlasem. Akce byla finančně podpořena z Kulturního fondu statutárního města Liberec a zúčastnilo se jí několik desítek návštěvníků. Vyhlídka Martinská stěna se nachází v bukových lesích na strmých svazích údolí Černé Nisy v Liberci-Kateřinkách. Od roku 1926 bylo pod vyhlídkou lesní divadlo, které však zaniklo s příchodem druhé světové války. Ve druhé polovině osmdesátých let minulého století byla tradice lesních představení na několik sezón obnovena, místo však opět zůstalo pusté až do roku 2004, kdy se JJHS rozhodl vyhlídku kompletně zrekonstruovat a osadil tu nové kované zábradlí, aby vyhlídka opět mohla bezpečně sloužit návštěvníkům. V červnu 2004 se tu u příležitosti slavnostního otevření vyhlídky konala akce s názvem Slavnosti slunovratu a byla tak zahájena nová tradice lesních představení. Doufejme, že se můžeme těšit na zajímavá vystoupení v této krásné a osobité lokalitě i v dalších letech. Představení folklorního souboru Šafrán 174

176 Publikace vydané Jizersko-ještědským horským spolkem Reprint Matouschkovy mapy z roku 1927 Mapa byla pod názvem Spezial-Karte vom Jeschken- u. Isergebirge vydána v roce 1927 v měřítku 1 : Vyšla v nákladu deseti tisíc výtisků (na svou dobu neobvykle velkém). Na mapě je zachyceno rozsáhlé území od Lužických hor až po západ Krkonoš. V roce 2000 ji znovu vydal JJHS. Toto vydání bylo rozebráno a v roce 2005 ji náš spolek vydal znovu s pozměněnou zadní textovou částí v nákladu ks. 175

177 Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny Brožura podává na 64 stranách informace o přírodních hodnotách NPR Jizerskohorské bučiny, která patří spolu s ochranným pásmem k největším v České republice. Zahrnuje strmé severní svahy Jizerských hor porostlé rozsáhlými bučinami s řadou skalních vyhlídek, s horskými bystřinami s vodopády. Knížka je vybavena řadou barevných fotografií, mapkou severní části Jizerských hor a ilustracemi typických přírodních interiérů. Autorský kolektiv je složen z místních odborníků a znalců Jizerských hor. Kromě přírodních hodnot nejsou v publikaci opomenuty ani historické a kulturní zajímavosti na území Jizerskohorských bučin a v jejich nejbližším okolí. První vydání vydal JJHS v roce 2000 a jelikož bylo celé rozebráno, bylo v roce 2002 připraveno vydání druhé. Přírodní park Ještěd Publikace je koncipována jako populárně naučná, je určena návštěvníkům přírodního parku i místním obyvatelům k bližšímu poznání přírodních, historických i kulturních zajímavostí tohoto území. Texty jsou doplněny řadou barevných fotografií geologických objektů, podzemních prostor, významných druhů rostlin a živočichů i historických památek nacházejících se na území parku nebo v jeho nejbližším okolí. Součástí publikace je rovněž výřez z turistické mapy zahrnující území přírodního parku. Samostatná kapitola je věnována naučné stezce Terasy Ještědu. Autorský kolektiv byl sestaven z erudovaných odborníků a místních znalců geologických, botanických a zoologických poměrů Ještědského hřbetu i historických a kulturních pozoruhodností území. JJHS vydal tuto publikaci v roce Daleké obzory jizerskohorské skalní vyhlídky Po brožurách Jizerskohorské bučiny a Přírodní park Ještěd vydal v roce 2003 Jizersko-ještědský horský spolek publikaci nazvanou Daleké obzory jizerskohorské skalní vyhlídky. Na 112 stranách vytištěných na křídovém papíře se čtenář 176

178 může seznámit s pětatřiceti vyhlídkami našich hor. Jejich kouzlo nespočívá jenom v dalekých rozhledech, nýbrž i v jejich minulosti nebo v pověstech, které jsou s nimi spojené. Najdete zde na stovku barevných fotografií pořízených Janem a Šimonem Pikousovými a také několik dobových pohlednic ze sbírky Petra Kurtina. Texty napsali Marek Řeháček a Otokar Simm. V únoru 2006 bylo dáno do prodeje druhé vydání této publikace. Jizerskohorská rašeliniště V závěru roku 2004 vydal JJHS knížku Jizerskohorská rašeliniště. Tuto populárně naučnou publikaci, která souborně shrnuje informace o rašeliništích v české i polské části Jizerských hor, vytvořil kolektiv autorů pod vedením Miroslava Jóži a Pavla Voničky. Je zde nastíněn vznik a vývoj, obecná charakteristika a jednotlivé typy rašelinišť, povrchové útvary i vzácná rašelinná flóra a fauna, ale především popis téměř padesáti nejvýznamnějších jizerskohorských rašelinišť. Přestože se na knížce podílelo několik odborníků, kteří se zejména v posledních letech věnují výzkumu jizerskohorských rašelinišť, není určena pouze specialistům a znalcům Jizerských hor. Měla by posloužit všem čtenářům se zájmem o jizerskohorskou přírodu návštěvníkům, turistům, místním obyvatelům, obdivovatelům a milovníkům Jizerských hor, zájmovým spolkům i školní mládeži. Proto je text doplněn řadou originálních obrázků a především desítkami fotografií rašelinišť a význačných rostlin a živočichů. Záměrem autorů bylo rovněž upozornit na současné ohrožení jizerskohorských rašelinišť a na nezbytnost jejich ochrany a zároveň provést čtenáře zajímavými místy, z nichž pouze část je turisticky zpřístupněna. Pohlednice a ročenky JJHS JJHS také vydal několik pohlednic s motivy Jizerských hor a od roku 2003 vydává ročenky Jizersko-ještědského horského spolku, které se snaží navázat na dnes již legendární ročenky vydávané Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory (DGV). 177

179 Jedná se o sborníky článků nejen o činnosti JJHS, ale také o přírodních, historických a vlastivědných zajímavostech Ještědského hřebenu, Jizerských hor a okolí. Připravujeme publikaci o známé osadě Jizerka a jejím okolí. Dozvíte se v ní nejen o historii tohoto koutu Jizerských hor, ale také o hledačích drahokamů, dřevařích, starodávných turistech. Zajímavé vyprávění bude popisovat i krajinu za zemskou hranicí nejopuštěnější části Jizerských hor: tajemnou Velkou Jizerskou louku s bezednými rašeliništi, klečí a zbytky zaniklé osady Gross Iser či samotu Orle s posledními připomínkami jedné z nejúžasnějších jizerských sklářských hutí proslavené v celém světě unikátními květinovými těžítky. Při tvorbě této publikace se spojili známí autoři současné jizerské literatury a fotografie spisovatelé Miloslav Nevrlý a Otokar Simm s fotografem Janem Pikousem mladším. Poblikace o 144 stranách vyjde v září Nabízené publikace je možné získat u všech dobrých knihkupců v Libereckém kraji a v kanceláři Jizersko-ještědského horského spolku. 178

180 Seznam členů JJHS k Titul Příjmení Jméno Obec 36/02 ZO ČSOP Liberec RNDr. AMROZEK Libor Praha ANTL Jiří, DiS. Liberec RNDr. BAREŠ Martin Liberec MUDr. BÁRTÍKOVÁ Irena Liberec BÁRTOVÁ Eva Liberec Ing. BEITL Petr Jablonec nad Nisou Ing. BENEŠ Luděk, PhD. Praha BLÁHA Zdeněk Jablonec nad Nisou BLIML Jiří Liberec Ing. BODLÁK Petr Praha Ing. BÖNISCH Radek Liberec Ing. BOUDA Zdeněk Huť BRANDEJSKÁ Marie Stráž nad Nisou Ing. BROŽEK Zdeněk Liberec BŘACH Tomáš Liberec MVDr. CVRČEK Zdeněk Liberec ČÁP Karel Liberec ČÁP Radim Liberec ČÁP Jakub Liberec ČÁP Karel Praha ČÁPOVÁ Jindra Liberec Ing. ČECH Michal Praha ČERNOHOUS Jan Liberec Ing. ČERNÝ Rudolf Liberec DAVIDOVÁ Alena Liberec DEDECIUSOVÁ Jana Liberec Ing. DOLEŽAL Václav Jablonec nad Nisou DRAHOŇOVSKÝ Milan Liberec DUDA Jiří Liberec DUŠEK Jiří Liberec EISENMANN Jan Praha EISENMANNOVÁ Dagmar Praha ENDLER Herbert Jiřetín pod Bukovou ENGELMANN Isa Verona-Poiano EXNER Petr Liberec Ing. FAJGL Pavel Jablonec nad Nisou FELCMANOVÁ Zdena Raspenava FELCMANOVÁ Jitka Raspenava FIALA Milan Nová Ves nad Nisou FLEKNA František Liberec FOLCOVÁ Helena Liberec Mgr. FORMAN Petr Jablonec nad Nisou FOUQUÉ Petr Liberec GÁLIK František Liberec PhDr. GRUNT František Hostivice Mgr. GUMOWSKI Andrzej Gdynia Ing. HAJAŠ Josef Hrádek nad Nisou Ing. HAJÍČEK David Liberec HAMPL Lukáš Liberec HASENÖHRL Jan Praha HIKL Tomáš Liberec HLUŠTÍKOVÁ Ivana Liberec HOLADA Miroslav Osečná HORÁČEK Zdeněk Liberec HORÁK Antonín Liberec Ing. HRADECKÁ Gabriela Mníšek u Liberce Bc. HROMÁDKA Radek Liberec HUBKA Rudolf Hejnice Ing. HUDCOVÁ Alice Praha HUDCOVÁ Eliška Praha MSc. HUGHESOVÁ Gladice Liberec HULÁK Jiří Frýdlant v Čechách Ing. CHALOUPKA Josef, PhD. Liberec CHOCHOLOUŠKOVÁ Věra Jablonec nad Nisou Ing. INDRÁČEK Ivan Desná v Jiz. Horách INDRÁČKOVÁ Jitka Desná v Jiz. Horách JÁGROVÁ Lenka Liberec JAKOUBEK Martin Smržovka JANDA Pavel Liberec JANDÍK Jiří Liberec JANEČEK Allan Liberec JANEČKOVÁ Daniela Liberec JARCHOVSKÝ František Liberec JASCHEK Jürgen Osečná JERSÁKOVÁ Marta Liberec JIRÁSEK Zdeněk Praha JIROUDEK Jiří Liberec Ing. KABÁTEK Pavel Světlá pod Ještědem 179

181 KALIŠ Karel Lázně Libverda KALIŠ Jakub Praha KALIŠOVÁ Vladana Praha KALPAKCIS Pavel Jablonec nad Nisou KAPLOVÁ-JÍROVÁ Věra Nové Město pod Smrkem KAŠKA Miroslav Liberec KELLNER Petr Lázně Libverda MUDr. KLIMOVIČ Tomáš Liberec Ing. KNEITSCHEL Helmut Schnaitsee Mgr. KNĚZÁČKOVÁ Lenka Liberec Ing. KOCOUREK Miroslav Stráž nad Nisou Ing. KOČÍ Aleš Liberec Mgr. KOČÍ Jana Liberec KOČÍ Martin Liberec KOFR David Liberec KOLAŘÍK Petr Liberec KOLAŘÍKOVÁ Jaroslava Liberec KOLOUCH Jan Liberec KOLOUCH Josef Liberec KOLOUCH Josef, ml. Liberec Ing. KOVÁŘOVÁ Zdena Liberec KRAUSE Petr Jablonec nad Nisou KRAUSE Werner Jablonec nad Nisou KREBSÖ Jarmila Hejnice KREBSÖ Mads Hejnice KREBSÖ Katja Hejnice KREJCAROVÁ Cecílie Frýdlant v Čechách Ing. KREJČÍ Jaroslav Český Dub KRUPAUER Jaroslav Liberec KŘÍSTEK Adam Praha KUBERKA František Stráž nad Nisou Ing. KUDRNA Daněk Litoměřice KURTIN Petr Jablonec nad Nisou LÁLA Jan Liberec LÁLOVÁ Milena Liberec LÁSKA Ondřej Semily LINDA Stanislav Stráž nad Nisou LINHARTOVÁ Jana Liberec Mgr. LORENOVICZ Vítězslav Liberec LOUDA Jiří Jablonec nad Nisou LOUMA Stanislav Velké Hamry LOUTHAN Miloš Kladno Ing. LUBAS Jaroslav Nová Ves nad Nisou MAJER Jiří Liberec Ing. MÁNEK Jiří Jablonec nad Nisou MAREK Darrin Brukunga, Australia MATĚJKA František Praha Ing. MATOUŠEK Miloš Liberec Mgr. MELÍŠEK Michael Praha MENZEL Günter Liberec MITBAUEROVÁ Natálie Liberec Ing. MOC Vladimír Liberec MOIDL Zdeněk Liberec Mgr. MORÁVKOVÁ Květa Liberec MOUCHA Ivan Praha Ing. MRSKOŠOVÁ Iva Liberec MRVA František Smržovka Ing. MUSIL Stanislav Liberec Ing. MUSÍLKOVÁ Daniela Liberec NÁDENÍK Karel Nové Město pod Smrkem Mgr. NÁDHERA Bohumil Liberec NAVRÁTIL Vladimír Liberec NECHVÍLE Martin Jablonec nad Nisou NECHVÍLOVÁ Dana Jablonec nad Nisou RNDr. NEVRLÝ Miloslav Liberec NOSKOVÁ Eva Liberec NOVÁK Frýgo Jiří Liberec NOVÁKOVÁ-SLAVÍKOVÁ Kateřina Praha Mgr. OLYŠAR Petr Liberec ORAVEC Tomáš Jablonec nad Nisou Mgr. OUHRABKA Karel Liberec PÁRA Boleslav Liberec PÁRYS František Liberec PAŘÍZKOVÁ Bohdana Liberec PAVLŮ Jiří Liberec PAWLASOVÁ Libuše Hradec Králové PELC Jiří Tanvald PELDA Martin Čáslav PETR Radek Praha PETR Vojta Praha PETROVÁ Lenka Praha PETROVÁ Kateřina Praha PEUKER Pavel Jindřichovice pod Smrkem PIKOUS Jan, ml. Liberec PIKOUS Šimon Liberec MUDr. PIVRNCOVÁ Marta Liberec Bc. PIVRNEC Martin Liberec PODHORA Jan Hejnice POLDA Ferdyš Petr Liberec POSPÍŠIL Jiří Liberec POŽÁRSKÝ Vlastimil Liberec PRAJZLEROVÁ Marcela Liberec PREISLER Jiří Liberec Mgr. RECHTOŘÍK Jaroslav Brno REICHERT Radek Děčín Ing. REJLEK Martin Liberec Ing. RICHTER Vít Chrastava RYCHLÍK Zdeněk Liberec ŘEBÍČKOVÁ Alena Brozany nad Ohří JUDr. ŘEHÁČEK Marek Liberec ŘIČÁNEK Miloslav Praha 180

182 SADÍLEK Vojtěch Frýdlant v Čechách SAMAŠ Ján Liberec SAMAŠOVÁ Olga Liberec SEDLMAYER Jiří Liberec SENOHRÁBEK Stanislav Desná v Jiz.Horách SENOHRÁBKOVÁ Ivana Desná v Jiz.Horách Ing. SCHNEIDER Pavel Liberec Ing. SCHNEIDER Petr Liberec Ing. SCHÖTTA Ivo Jablonec nad Nisou SIMM Otokar Jablonec nad Nisou Ing. SIVEK Martin Klatovy SLÁDEK Petr Liberec SLÁDKOVSKÝ Oldřich Liberec Ing. SLAVÍK Libor Roztoky u Prahy SLEZÁK Petr Stráž nad Nisou SOBOTKOVÁ Dana Liberec SOKOLA David Jablonec nad Nisou RNDr. SPRINZ Marcel Liberec STANĚK Jaroslav, DiS. Liberec STANGE Walter Zittau Mgr. Ing.STANKIEWICZ Wojciech Poznaň Bc. STEJSKAL Libor Liberec STRÁNSKÝ Zdeněk Liberec STRNAD Tomáš Josefův Důl STRNÁDEK Milan Jablonec nad Nisou STRNÁDKOVÁ Irena Jablonec nad Nisou Mgr. STRNADOVÁ Martina Liberec Bc. STRNADOVÁ Lenka, DiS. Liberec SUCHL Jan Liberec SVÁROVSKÝ Miroslav Dobrovice SVÁTKOVÁ Renata Jablonec nad Nisou SVOBODA Jiří Světlá pod Ještědem Doc. Ing.ŠÁLEK Jan, CSc. Liberec Ing. ŠÁMAL Tomáš Český Dub ŠEBEK Josef Stráž nad Nisou ŠEBELOVÁ Šárka Liberec Mgr. ŠEFČOVIČ Dušan Liberec Ing. ŠIMEK Jiří Liberec Mgr. ŠÍP Ondřej Liberec ŠÍROVÁ-MOTYČKOVÁ Kamila Praha ŠKODA Jan Liberec ŠKODA Richard Liberec ŠKODOVÁ Milada Liberec ŠKODOVÁ Lucie Liberec ŠLESINGER Vladislav Liberec ŠMÁKAL Roman Liberec ŠMAUS Petr Bedřichov ŠOLC Robert Liberec RNDr. ŠOLC Jan Malá Skála Ing. ŠPITÁLNÍK jiří Praha ŠREK Jakub Liberec ŠTEINFEST Milan Liberec TESÁREK Miloš Liberec TESÁRKOVÁ Věra Liberec TRŽICKÝ Martin Praha TŘEŠŇÁK Tomáš Český Dub TUREK Josef Jablonec nad Nisou ULMAN Otto Liberec URBANOVÁ Petra Liberec VALENT Radovan Nové Město pod Smrkem VALENTOVÁ Jaroslava Nové Město pod Smrkem VALENTOVÁ Marie Nové Město pod Smrkem VÁŇOVÁ Markéta Český Dub VAŠINA Leoš Liberec VAŠINA Leoš, ml. Liberec VIMMER Ctibor Liberec Mgr. VINKLÁT Pavel Liberec VLČKOVÁ Eva Jablonec nad Nisou MVDr. VOLF Bohumil Praha VOLKERT Fredy Helfried Hrádek nad Nisou VONDROUŠ Miroslav Liberec VONIČKA Martin Liberec Ing. VONIČKA Pavel Liberec VONIČKOVÁ Monika Liberec VONIČKOVÁ Pavlína Liberec VYŠOHLÍD Ladislav Liberec WALDE Thomas Eckartsberg WANKA Petr Liberec WANKA Klaus Liberec WANKOVÁ Marie Liberec ZAJÍC Stanislav Semily ZAJÍČKOVÁ Jana Praha Ing. ZÁMEČNÍK Jaroslav, CSc.Liberec ZELENKOVÁ Kateřina Liberec 181

183 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK OBČANSKÉ SDRUŽENÍ PŘÁTEL HOR LIBERECKÉHO KRAJE ZPRÁVA O ČINNOSTI 2005 JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝ SPOLEK 182

184 Jizersko-ještědský horský spolek Jizersko-ještědský horský spolek (JJHS), založený v roce 1996, je v současné době jedním z nejvýznamnějších občanských sdružení v Libereckém kraji se zaměřením na přírodu a historii Jizerských hor a Ještědského hřebene. Zabývá se především ochranou přírody (značení rezervací, kosení biologicky cenných luk atd.), turistikou (výlety) a propagací hor (výstavy, Soutěž stovkařů), vydává přírodovědné a vlastivědné publikace (reprint tzv. Matouschkovy mapy z roku 1927, publikace NPR Jizerskohorské bučiny, Přírodní park Ještěd, Daleké obzory jizerskohorské vyhlídky, Jizerskohorská rašeliniště). V roce 2005 měl JJHS cca 160 členů. JJHS je občanským sdružením otevřeným spolkem přijímajícím své členy se zájmem o přírodu, historii, kulturní tradice a osvětovou a propagační činnost bez ohledu na věk či státní občanství. V současné době Horský spolek pracuje v těchto sekcích: Sekce ochrany přírody Propagační sekce Pozemkový spolek Sekce ochrany přírody Svoji činnost zaměřujeme především na praktickou ochranu přírody, která spočívá v práci v terénu, zejména v péči o chráněná území v Jizerských horách a na Ještědském hřbetu. Vyznačujeme hranice rezervací, kosíme horské louky se vzácnými druhy rostlin, vyřezáváme náletové dřeviny, likvidujeme nepůvodní invazní druhy rostlin apod. Kromě toho se Úklid posekané trávy na Upolínové louce v osadě Jizerka 183

185 zúčastňujeme správních řízení vedených orgány státní správy s možností ovlivnit rozhodování o připravovaných zásazích do přírody a krajiny regionu. V jisté míře působíme i ekologicko-výchovně. Při své činnosti spolupracujeme zejména se Správou CHKO Jizerské hory, Správou CHKO Český ráj a Libereckým krajem. Propagační sekce Odvoz posekané trávy z Pralouky v PR Bukovec Vydáváme publikace týkající se Jizerských hor a Ještědu, které se svým námětovým a estetickým pojetím snaží oslovit všechny vrstvy návštěvníků, posílit v nich vztah k našemu kraji, rozšířit jejich poznatky o kulturním i přírodním bohatství regionu a nenásilnou formou apelovat na nutnost ochrany tohoto dědictví. Budujeme naučné stezky, které přímo v terénu vysvětlují návštěvníkům přírodní a kulturní zajímavosti našeho regionu. Od roku 2003 také vydáváme ročenku Jizersko-ještědského horského spolku, obsahující nejen informace o činnosti JJHS, ale také mnoho zajímavých tématických článků o oblasti Jizerských hor a Ještědu. Zabýváme se zejména hlubším poznáním zajímavých míst v regionu z pohledu historického, kulturního nebo přírodovědného. Organizujeme výlety a vlastivědné exkurze, seznamujeme se s méně známými a navštěvovanými místy s cílem vytvářet a pěstovat vztah k historii i současnosti regionu, jeho kulturním tradicím a hodnotám, a tak i naplňovat motto turistikou za poznáním. Současně se snažíme o obnovu drobných zapomenutých památek na významné události v regionu, jejich připomenutí a zapsání do povědomí veřejnosti. Další důležitou součástí činnosti spolku je rekonstrukce a údržba vyhlídkových míst v Jizerských horách a okolí. 184

186 Výstava Horské spolky minulost a budoucnost příhraniční krajiny na Slavnostech slunovratu Pozemkový spolek Pozemkový spolek pro přírodu a památky severovýchodních Čech, původně nazvaný Severák, byl založen v roce 2000 jako jedna ze sekcí Jizersko-ještědského horského spolku. V červnu 2001 získal do pronájmu první pozemek na Václavíkově Studánce a v dubnu 2002 byl akreditován ÚVR ČSOP a zařadil se tak mezi oficiálně uznávané pozemkové spolky Sekání louky na Václavíkově Studánce 185

187 v ČR, které musejí splňovat podmínky a dodržovat pravidla vydaná Radou Národního pozemkového spolku. Hlavním posláním pozemkového spolku JJHS je přímá ochrana vybraných lokalit s významnou přírodní či kulturně historickou hodnotou. Tato ochrana je prováděna nejprve nabytím vlastnických nebo jiných věcných práv ke zvoleným nemovitostem (dlouhodobý pronájem, vlastnictví) a následnou odpovídající péčí o ně. Pozemkový spolek prováděl v roce 2005 managementové práce na pronajatém pozemku na Václavíkově Studánce s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin, na mokřadní louce, bývalé přechodně chráněné ploše v Bílém Potoce a kosila se také část cenné louky s výskytem upolínu nejvyššího v Horním Polubném ve vlastnictví paní Slavíkové. Tradice horského spolku Roku 1884 byl z popudu továrníka a zároveň milovníka hor a propagátora turistiky Adolfa Hoffmanna v Liberci založen Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (DGV). Postupně se rozrostl v obrovskou organizaci s členy ve 25 sekcích. Již brzy po založení se z něj stalo velice prestižní sdružení, jehož členy byli i přední liberečtí továrníci a významné osobnosti politického i kulturního života. Díky dobrému finančnímu zázemí mohl DGV pěstovat celou řadu aktivit: značil v horách první turistické stezky, vydával mapy a průvodce, stavěl rozhledny a horské chaty. Od roku 1885 vydával také obsáhlé ročenky, sloužící dodnes jako cenný zdroj informací o Liberecku. Pravděpodobně největším počinem DGV byla stavba ještědského hotelu, dokončeného roku 1907 (shořel roku 1963). Náš Jizersko-ještědský horský spolek je moderní organizací, která chce navazovat na dobré tradice DGV, a přitom se jasně distancuje od jeho směřování po roce Výroční členská schůze ve vratislavickém pivovaru 186

188 Členská základna a struktura občanského sdružení Počet členů a jeho změny V roce 2005 bylo přijato 32 nových členů. Jizersko-ještědský horský spolek měl tak k celkem 257 členů. Výbor Horského spolku Činnost spolku je v období mezi jednotlivými členskými schůzemi řízena výborem. V roce 2005 pracoval výbor JJHS v následujícím složení: Ing. Pavel Schneider (předseda) Ing. Aleš Kočí (hospodář) Otokar Simm (vedoucí propagační sekce - do ) Petr Polda (místopředseda, vedoucí propagační sekce) Jaroslav Krupauer (zapisovatel) Petr Forman (do ) Jiří Bliml (do ) Ing. Vladimír Moc Leoš Vašina (místopředseda, ved. sekce ochrany přírody od ) Jan Pikous (od ) Ing. Pavel Vonička (od ) Josef Kolouch (od ) Revizní komise Ing. Martin Rejlek MUDr. Tomáš Klimovič Jiří Pelc Kancelář Dana Nechvílová Dne se konala výroční členská schůze v pivovaru ve Vratislavicích nad Nisou. Činnost Jizersko-ještědského horského spolku v roce 2005 Realizace projektů v ochraně přírody a krajiny Realizovaná managementová opatření v roce 2005 Stejně jako v předchozích letech, i v roce 2005 jsme prováděli řadu managementových prací zadaných Správou CHKO Jizerské hory, Správou CHKO Český ráj nebo Libereckým krajem, zejména v maloplošných chráněných územích v CHKO Jizerské hory a Český ráj, ale i mimo ně. Obnova značení hranic NPR Jizerskohorské bučiny jádrové území Poledník Štolpichy, PR Klikvová louka a PR Jedlový důl kompletní obnova pruhového značení na stromech, osazení 25 nových tabulí se státním znakem na přístupových cestách. 187

189 Mýcení lesa a pálení klestí na Jizerce Kosení Upolínové louky a Pralouky v Přírodní rezervaci Bukovec, kosení pronajaté plochy na Václavíkově Studánce a v Bílém Potoce pod Smrkem a louky v Horním Polubném pravidelný management lučních ekosystémů s výskytem vzácných a ohrožených rostlin (upolín nejvyšší, kropenáč vytrvalý, prstnatec májový, vachta trojlistá); ruční kosení mokřadů a podmáčených luk, sekání sušších ploch mechanizací; úklid posečené hmoty a odvoz biomasy mimo území rezervace. Likvidace staré nefunkční oplocenky a vybudování nové oplocenky PP Pod Smrkem rozebrání rozpadlých dřevěných dílů a snesení na hromady podél původní oplocenky, výstavba nové oplocenky z dubových sloupků a lesnického pletiva. Likvidace celíku a komonice, ožínání sazenic v PR Vápenný vrch ruční vytrhání komonice v lomu, bodová likvidace celíku na dříve ošetřené ploše a celoplošné vytrhávání ožnutí buřeně v oplocence Likvidace vlčího bobu mnoholistého v PR Bukovec ruční vytrhání vlčího bobu v prostoru lomu, jeho odvoz a spálení. Úprava turistické cesty u Ořešníku příčné odvodnění, stabilizace kamenných stupňů, srovnání a dosypání erodované části trasy značeného chodníku. Likvidace křídlatky invazního druhu rostliny v povodí řek Smědé a Jeřice postřik herbicidem Roundup Opravy vyhlídek nátěry zábradlí a podlážek na turistických vyhlídkách v MCHÚ Jizera, Sněžné věžičky, Krásná Maří a Ořešník. Obnova značení MCHÚ v CHKO Český ráj NPP Kozákov, NPP Suché skály, PR Podtrosecká údolí, PR Apolena, PR Hruboskalsko, PR Klokočské skály, PR Žabakor, PR Na Hranicích, PR Údolí Plakánek, PP Ondříkovický pseudokrasový systém, PP Libuňka, PP Meziluží, PP Tachovský vodopád, PP Trosky, PP V Dubech, PP Vústra obnova pruhového značení, oprava a údržba cedulí se st. znakem a instalace nových cedulí. 188

190 Oprava vyhlídky na Jizeře Výměna mapového obsahu v CHKO Český ráj instalace nových map na stávajících stojanech, jejich oprava a nátěr Odstranění starých a instalace nových panelů v CHKO Český ráj odvoz a likvidace kovových stojanů, výroba nových dřevěných panelů, jejich umístění do terénu, včetně nových map Obnova značení PR Dlouhá hora obnova pruhového značení, údržba a instalace tabulí se st. znakem Likvidace nárostu dřevin na Upolínové louce v ochr. pásmu PR Bukovec úplný výřez náletových dřevin, odstranění veškeré biomasy z plochy Výroba smaltovaných cedulí CHKO Jizerské hory Odstranění náletových dřevin v PP Jezírko pod Táborem výřez a následné spálení dřevin. Úklid PR Meandry Smědé O víkendu 23. a pořádal Jizersko-ještědský horský spolek úklid odpadků v Přírodní rezervaci Meandry Smědé na Frýdlantsku. Na místo se dostavilo asi 60 dobrovolníků z řad členů JJHS, dětského turistického oddílu Kletr a ZO ČSOP Armillaria. Vydali se po směru proudu řeky od mostu v Předláncích a po obou březích sbírali do jutových pytlů veškerý odpad, který nalezli v řece, na jejích březích a v okolí. Převažovaly lehké věci jako PET lahve, různé plastové obaly a kelímky a především igelitové pytlíky, které se zachytily ve větvích stromů a keřů. Brigádníkům se podařilo naplnit 135 jutových pytlů vysokých 1 m a kromě toho nashromáždili neuvěřitelných 74 pneumatik! K dispozici byl i gumový raft zdarma zapůjčený z Adrenalin centra v Liberci, jehož čtyřčlenná posádka zajišťovala sběr odpadků z nepřístupných míst a také transport plných pytlů ze vzdálenějšího břehu řeky. I přes veškerou snahu se však Horskému spolku podařilo vyčistit pouze přibližně polovinu délky toku řeky Smědé, která se nachází v PR Meandry Smědé. 189

191 JJHS podpořil národní park v Chile V sobotu dne pořádal JJHS brigádu v lese na svazích Ještědu, jejíž celkový výnos šel na konto sbírky Chile 2005 vyhlášené Českým svazem ochránců přírody. Cílem této sbírky bylo přispět na obnovu národního parku Torres del Paine v Chile, vážně poškozeného požárem způsobeným vinou českého turisty a souhrou nepříznivých okolností. Výtěžek sbírky byl věnován na lesní školku, kde se budou pěstovat sazenice potřebné pro obnovu požárem zničeného lesa. Brigády, která spočívala v odklízení klestí z paseky, se zúčastnilo 10 dobrovolníků z řad členů a příznivců JJHS. JJHS tak chtěl alespoň symbolicky podpořit národní park zničený vinou českého turisty a ukázat tak, že ačkoliv je sdružením regionálním a zabývá se především problémy Jizerských hor a Ještědského hřebenu, není lhostejný k problémům na druhé straně planety. Brigáda na pomoc národního parku v Chile Kauza SMRK Sdružení obcí (Frýdlant v Čechách, Lázně Libverda a Nové Město pod Smrkem) se snaží zrealizovat záměr lyžařského areálu na Smrku. Jedná se u vybudování sjezdovek, lyžařských vleků a doprovodných staveb (dle studie zpracované firmou SIAL). JJHS s tímto záměrem nesouhlasí, stejně tak jako například Lesy ČR (správci většiny dotčených pozemků), většina NNO zabývajících se životním prostředím, Správa CHKO Jizerské hory (rozpor se základními ochrannými podmínkami CHKO ze zákona o ochraně přírody a krajiny) a někteří občané žijící v této lokalitě. 190

192 Jizersko-ještědský horský spolek ctí právo všech obcí na rozvoj a plně chápe snahu obcí Frýdlantského výběžku řešit vysokou nezaměstnanost. Zároveň však (dle Stanov JJHS) zaujímá negativní stanovisko k záměru vybudovat lyžařský areál SMRK a nesouhlasí s realizací tohoto záměru, který je v rozporu především s programovými a strategickými dokumenty Libereckého kraje (Strategie udržitelného rozvoje Libereckého kraje, Strategie rozvoje Libereckého kraje, Program rozvoje Libereckého kraje, Program rozvoje cestovního ruchu Libereckého kraje a Koncepce ochrany přírody a krajiny Libereckého kraje). V roce 2005 se JJHS aktivně zapojoval do veřejných projednávání změny územního plánu obce Lázně Libverda a v budoucnu bude dále aktivně vystupovat a snažit se koordinovat postup jednotlivých organizací proti výstavbě Skiareálu SMRK. Okrašlovací činnost v roce 2005 Oprava a údržba skalních vyhlídek v Jizerských horách V roce 2005 zrekonstruoval JJHS vyhlídku Jezdec v Liberci-Ruprechticích. Zbytky starého kovaného zábradlí byly nahrazeny novým zábradlím, které bylo vyrobeno podle původního vzoru. Oprava byla financována z příspěvku statutárního města Liberec a z příspěvku společnosti KNORR-BREMSE, systémy pro užitková vozidla ČR, s. r. o. Dále byly provedeny drobné opravy vyhlídek Jizera a Sněžné věžičky z prostředků poskytnutých Správou CHKO Jizerské hory. Vlastivědná a publikační činnost, práce s veřejností Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2004 Na začátku dubna 2005 vyšla Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku Šlo již o třetí ročník publikace, která se snaží navázat na dnes již legendární ročenky vydávané Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory (DGV). Jednalo se o sborníky dodnes sloužící jako významný zdroj informací o horách v našem regionu. Vydávání této ročenky skončilo se zánikem DGV ve čtyřicátých letech minulého století. Jizersko-ještědský horský spolek (JJHS) se v roce 2002 rozhodl tuto tradici obnovit a v březnu 2003 vydal svou historicky první ročenku, která svým pojetím vychází ze svých předchůdkyň vydávaných DGV. V Ročence JJHS 2004 je možné nalézt mnoho zajímavých článků nejen o činnosti JJHS, ale také o zajímavostech Ještědského hřebenu, Jizerských hor a okolí. Čtenáři se tu dozvědí například o životě netopýrů v Jizerských horách, o geologických zajímavostech Jizerských hor, o činnosti Horské služby na Ještědu, o životě kartografa Matouschka, o smírčích křížích v našem regionu apod. Ročenku vydal JJHS ve vlastním nákladu s technickou podporou Nakladatelství Petr Polda a tiskárny Geoprint. Ročenka vznikla především díky sponzorům, kteří si v ročence zakoupili reklamu, a samozřejmě také díky autorům textů, fotografií a vyobrazení, kteří své příspěvky poskytli bez nároku na honorář. Výstava Horské spolky minulost a budoucnost příhraniční krajiny V průběhu roku 2005 byla česko-německá výstava s názvem Horské spolky minulost a budoucnost příhraniční krajiny vystavena na následujících místech: Krajský úřad Libereckého kraje v Liberci, sídlo Euroregionu Nisa v Liberci, na Ještědu, v restauraci 191

193 Na plese JJHS U Šámalů dobře zahrála kapela Sešlost U Šámalů Proseč pod Ještědem, ve Vlastivědném muzeu v České Lípě a v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Internetové stránky Jizersko-ještědský horský spolek provozuje svou vlastní webovou prezentaci na adrese Je možno zde nalézt informace o činnosti JJHS, ale také třeba inventarizaci vyhlídek v Jizerských horách nebo popisy naučných stezek na Ještědu. Reprint Matouschkovy mapy z roku 1927 JJHS vydal v druhém vydání reprint tzv. Matouschkovy mapy z roku Mapa byla pod názvem Spezial-Karte vom Jeschken- u. Isergebirge vydána v roce 1927 v měřítku 1 : Vyšla v nákladu deseti tisíc výtisků (na svou dobu neobvykle velkém). Na mapě je zachyceno rozsáhlé území od Lužických hor až po západ Krkonoš. V roce 2000 ji znovu vydal JJHS. První vydání reprintu bylo zcela rozebráno a v červnu 2005 tak JJHS vzhledem k velkému zájmu vydal mapu podruhé. Přednášky v Čajovně 82 vůní v Liberci V průběhu roku 2005 pořádal JJHS v Čajovně 82 vůní v Liberci následující přednášky: Večer s Jizersko-ještědským horským spolkem Jizerskohorská rašeliniště Tajuplná místa Ještědského hřebene Přednáška o Liberecké chatě 192

194 Odborné a poznávací exkurze pro členy JJHS se věnuje také pořádání jednodenních výletů a tématických exkurzí s přírodovědným i historickým zaměřením pod vedením místních odborníků a znalců regionu. Dne se uskutečnila exkurze do libereckého podzemí, do Rabštejna u České Kamenice a dále se v průběhu roku uskutečnilo velké množství jednodenních výletů připravených Ctiborem Vimmerem (např. do Českého středohoří, Krkonoš, Jizerských hor, Lužických hor, Českého Švýcarska, na Šluknovsko apod.) Další exkurze členů Horského spolku byly směrovány do následujících oblastí: výlet na Šumavu výlet na Náchodsko pevnost Dobrošov Další uskutečněné akce Tradiční horská tancovačka v hostinci U Šámalů V sobotu dne se uskutečnil pátý tradiční ples Jizersko-ještědského horského spolku v hostinci U Šámalů na Ještědském hřbetu. K dispozici byla bohatá tombola a k tanci a poslechu hrála skupina Sešlost. Slavnosti slunovratu Dne se na louce u restaurace U Šámalů konaly 2. Slavnosti slunovratu pořá dané JJHS. K poslechu hrála živá kapela Hazard. Ohníčku, hoř! 193

195 Soutěž stovkařů Stovkařská olympiáda V sobotu pořádal Jizersko-ještědský horský spolek třetí ročník Stovkařské olympiády. Olympiáda se skládá ze dvou základních soutěží závodů ve vynášení sudů piva na Ještěd a soutěže Výstup na Mt. Everest. Závodů ve vynášení sudů piva se zúčastnilo 6 závodníků. Jeden z nich závod vzdal krátce po startu, ale ostatních 5 soutěž zdárně dokončilo a vyneslo 50litrový sud, vážící přes 60 kg, na zádech až na vrchol Ještědu. Zvítězil závodník Karel Ouhrabka v čase jedna hodina a patnáct minut o pět minut před Petrem Schneiderem. Soutěž výstup na Mt. Everest vyhrál Pavel Schröter v čase pět hodin a čtyřicet šest minut. Druhý byl jediný cyklista mezi čtrnácti závodníky, Daniel Malý, který osm výjezdů zvládl za šest hodin a sedmnáct minut a vytvořil tak nový cyklistický rekord soutěže. V letošním roce se závodů poprvé zúčastnila i žena, Jana Komrzý, která v čase devět hodin a dvě minuty obsadila celkové šesté místo z devíti závodníků, kteří soutěž nakonec dokončili. Podzimní slavnosti na Martinské stěně V sobotu dne pořádal JJHS na místě bývalého lesního divadla u vyhlídky Martinská stěna v Liberci-Kateřinkách představení nazvané Podzimní slavnosti. Na Podzimních slavnostech vystoupil folklórní soubor Šafrán s lidovými písněmi a tanci z Podještědí, Podkrkonoší a Pojizeří, svůj um předvedla šermířská skupina Sethanon a pro dobrou náladu zahrála skupina Pakáž. Původně ohlášené divadlo DIF bohužel nedorazilo vzhledem k nemoci jedné z hlavních představitelek. Přesto se slavnosti i vzhledem k příznivému počasí setkaly se všeobecným pozitivním ohlasem. Akce byla finančně podpořena z Kulturního fondu statutárního města Liberec a zúčastnilo se jí několik desítek návštěvníků. V roce 2004 vyhlídku JJHS kompletně zrekonstruoval a osadil nové kované zábradlí, aby vyhlídka opět mohla bezpečně sloužit návštěvníkům. Od roku 1926 bylo pod vyhlídkou lesní divadlo, které však zaniklo s příchodem druhé světové války. Ve druhé polovině osmdesátých let minulého století byla tradice lesních představení na několik sezón obnovena, místo však opět zůstalo pusté až do roku 2004, kdy se JJHS rozhodl opět oživit zaniklou lesní scénu a alespoň jednou ročně tu uspořádat představení pro diváky. 194

196 Zpráva o hospodaření za rok 2005 MAJETEK ZA ROK 2005 peníze v hotovosti peníze na bankovních účtech dlouhodobý majetek drobný hmotný majetek publikace a propagační materiál majetek celkem HOSPODÁŘSKÝ VÝSLEDEK náklady celkem výnosy celkem zisk náklady celkem kancelář nájem, telef., poštovné, kopír., kancel. potřeby materiál a služby k pracím v terénu PHM, cestovné auto nájemné garáž, opravy nákup drobného majetku a software mzdy, soc. a zdrav. pojištění, ost. poplatky finanční dary povinné ručení, silniční daň, pojištění, ost. poplatky kuturní produkce a slavnosti tisk a distribuce publikací odpisy dlouhodobého majetku potraviny, občerstvení výnosy celkem členské příspěvky dary dotace reklama do ročenky práce v terénu prodej publikací a propagačních materiálů úroky z běžného a revolvingového účtu

197 196 Společné foto výroční členská schůze ve vratislavském pivovaru

198 Seznam vyobrazení Fotografie GÁLIK František 135/1 2, 157 HAMPL Lukáš 134, HLÁSEK Lubomír 122 HRADECKÁ Gabriela , 114/2 JEŘÁBEK Karel 9/1, 18 JOŽA Miroslav 113 MRÁKOTA Ota 140/1, 170 MRVA František 19 NÁDENÍK Karel 13 14, 16 17, 20 22, NECHVÍLE Martin 73, 83, 85 PUDIL Martin 116, 120, 131/2 PIKOUS Jan ml. obálka, 70/2, 80, 117, , 132, 133/2, , 144/2 3, , 178, 184, PIKOUS Šimon 52 54, 71, 151, 196 POLDA Petr 77, 103, 109, 118, 135/3, 141/2, , 158, 160, 183 SCHNEIDER Pavel 126, 133/1, 140/2 3, 141/3, /1, 156, 159, 169, , , SCHNEIDER Petr 143/2 SIMM Otokar 28 STRNADOVÁ Lenka 4 SÝKOROVÁ Jarmila 76/2, ŠEVČÍK Jan 130/2 TUREK Milan 57 64, 72 VAŠINA Leoš ml. 141/1, 144/1 VONIČKA Pavel 114/1, 121, , 130/1 WALDHAUSER Martin 78, 106, 131/1 WEISS Siegfried 79 ZAJÍC Stanislav 74/1, 76/1, 88 93, 96 ZAJÍCOVÁ Irma 74/2 75, 95 Archiv Karla Nádeníka 8, 9/2 12, 15, 65 Svatopluka Koudely 36, 40 41, Martina Nechvíle 84, 87 Petra Poldy 55, 62, 149, 150 Povodí Labe, s. p , 70/1 Severočeského muzea Liberec 125 Správy CHKO Jizerské hory 119 Historické pohlednice ze sbírky Petra Kurtina 26 27, 68/1, 69 Otokara Simma Vlastimila Zikmunda 68/2 Kresby a plánky POLDA Petr 2, 7, 23, 51, 81, 89, 105, 115 JEŘÁBEK Karel Panorama ze Smrku HONSA & KRUTSKÝ 102 KOUDELA Svatopluk 37 39,

199 Obsah Slovo předsedy Pavel Schneider 5 Čtvrtý rok ročenky JJHS Marek Řeháček 6 O Smrku a jeho dvou rozhlednách Karel Nádeník 7 Prezidentská chata Otokar Simm 23 Přehrada Bedřichov Pavel D. Vinklát 29 O schovanci a schovance Svatopluk Koudela 36 Oběd u Rollanda Šimon Pikous 51 Obři už síru nedští Milan Turek 55 Rok 1813 Jiří Frýgo Novák & Eleonora Hackelová 81 Zapomenutá kaplička v Proseči n. N. Martin Nechvíle 83 Včelařský rok Stanislav Zajíc 89 Bílá skála u Srbské Ivo Honsa 97 O podmanivosti Jiří Šimek 103 Prameny, které se už nespojí Gábina Hradecká 105 Meandry Smědé Pavel Vonička 115 Jak nám bylo v Ráji Eva Bártová 145 O žule a železu Marek Řeháček 149 Reichenberger Spitze Marek Řeháček 161 Soutěž stovkařů 2005 Pavel Schneider 169 Martinská stěna Pavel Schneider 173 Publikace vydané JJHS 175 Seznam členů JJHS 179 Zpráva o činnosti 182 Zpráva o hospodaření 195 Seznam vyobrazení 197 Foto na obálce: Na hrázi rybníku Dubák v Přírodní rezervaci Meandry Smědé na Frýdlantsku Všichni autoři textů, fotografií a vyobrazení poskytli své příspěvky bez nároku na honorář. Zdarma pracovali také členové redakčního týmu a sazbu zdarma provedl Petr Polda. 198

200 Děkujeme všem členům a příznivcům spolku za podporu spolkových aktivit, zvláště pak těm, kteří se aktivně účastní akcí pořádaných spolkem. Za finanční i morální podporu a spolupráci v roce 2005 děkujeme těmto organizacím a jednotlivcům: Adrenalin centrum Liberec Pavel Akrman Epicentrum Auto Enge, a. s. Botanická zahrada, Liberec Elitronic, s. r. o. Envigea, s. r. o. Evans atelier, Vratislavice nad Nisou Evropská unie Feromax, a. s. Ferona, a. s. Petr Fouqué GRAPHIS DTP studio, s. r. o. Jan Hořovský výroba dřevěných hraček, Hejnice Jablotron, s. r. o. Ještěd, s. r. o. Jaroš propagace Jizerské pekárny, s. r. o. Jonsdorfer Gebirgsverein 1880 e. V. Kalendář Liberecka, spol. s r. o. KNORR-BREMSE, systémy pro užitková vozidla, ČR, s. r. o. Lesy ČR, s. p. Liberecký kraj Likto, s. r. o. MEDIABOX, spol. s r. o. Nadace Preciosa Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor NOWACO Czech Republic, s. r. o. O CONSULT, s. r. o. Ornela, a. s. sklárny Desná v Jizerských horách Pivovar Hols Vratislavice Pivovar Svijany, s. r. o. POBOZAM, s. r. o. Petr Prokůpek Balerina, velkoobchod s galanterním zbožím, Mnichovo Hradiště RIA Reality, a. s. SATON Liberec, spol. s r. o. Severochema, družstvo pro chemickou výrobu, Liberec SIAL architekti a inženýři, spol. s r. o. Společnost pro Jizerské hory, o. p. s. Správa CHKO Český ráj Správa CHKO Jizerské hory Statutární město Liberec Tarmac Severokámen, a. s. TILIA plus, Liberec Tiskárna Geoprint Kontakty Jizersko-ještědský horský spolek, občanské sdružení IČO: Sídlo: Nerudovo náměstí 108/1, Liberec 1 Tel.: horskyspolek@volny.cz URL: Bankovní spojení: GE Money Bank, pobočka Liberec Č. ú.: /0600 Členské příspěvky je možné uhradit zasláním složenkou nebo na účet spolku č /0600 u GE Money Bank Liberec (jako variabilní symbol je třeba uvést rodné číslo, konstantní symbol je 0558) nebo v hotovosti v kanceláři JJHS (úřední dny úterý a středa 8 12 a hod). Minimální roční příspěvek činí 200 Kč, čestní členové a členové starší 70 let jsou zproštěni povinnosti hradit členské příspěvky. 199

201 Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku vznikla s finanční podporou: Jablotron, s. r. o. CHKO Jizerské hory Liberecký kraj Horní Maxov Lučany nad Nisou Tel.: Fax: info@uhrocha.cz web: Ubytovací služby Gastronomické služby Rožnění selat Lyžařské kursy Půjčovna sportovních potřeb Kopírování Laminování Hostinec Čárda Josefův Důl 969, tel.: Chata U Hrocha penzion restaurace Horní Maxov 172, tel.: Modrá cukrárna Josefův Důl 321, tel.:

202 201

203 Lanová dráha Tanvaldský Špičák Lanová dráha Lysá hora Lanová dráha Medvědín 202

204 203

205 204

206 205

207 206 Čtenáře ročenky zdraví věrný ctitel všech vzrušujících Petr Fouqué, Liberec

208 207

209 208

210 NOWACO C+C Liberec, s. r. o. České mládeže 462, Liberec 6 tel.:

211 210

212 RIA REALITY, a. s. člen ARK ČR nabízí kompletní servis na trhu nemovitostí prodej a pronájem nemovitostí za tržní ceny poradenské služby v oblasti převodu nemovitostí odborné posouzení technického stavu nemovitostí zajištění znaleckých posudků inženýrskou činnost správu nemovitostí kanceláře: Železná 248/10, Liberec tel./fax: , Podhorská 7, Jablonec nad Nisou tel./fax: , webové stránky: ria@ria.cz Likto, s. r. o. U Kolory Liberec 25 tel.: fax: likto@likto.cz Průmyslové čištění (výrobních hal, komunikací a budov) Čištění lakoven (komplexní servis + čištění technologie) Obsluha vodního hospodářství Odpadové hospodářství (odvoz a likvidace i nebezpečných odpadů) Regenerace plastů (mletí, granulování, barvení) Termické odlakování (pomocí nízkotepelné degradace) Prodej a servis úklidové techniky firmy FLOOR Zámečnictví (kalibrace, drobná výroba) Pronájem a obsluha skladových prostor 211

213 Kompaktní regulační rozvaděče pro řízení provozu: malých, středních i velkých kotelen plyn, olej, elektro domovních a průmyslových výměníkových stanic ucelených topných soustav včetně ohřevu TUV vzduchotechniky pro obytné i výrobní prostory kombinovaných otopných soustav s netradičními zdroji Výrobní možnosti: 2 x SMT linka Samsung Aut. sítotisk SP450V, ruční sítotisky SMT automaty CP45 FV (2 x), CP20 (1 x) Reflow SMT Quattropeak 3 N2, Heller 1707 ESD prostory, bezolovnaté pájení v Reflow osazování DPS, strojní pájení SEHO 8250/N2 kusové, střední i velké série výroba mechanických celků, modelů a prototypů vývoj elektroniky v oblasti hardware a software klimatická, solná komora, vibrační stolice U Šamotky 736, Liberec Proseč nad Nisou tel.: , 033 fax: obchod@elitronic.cz 212

214 213

215 JIZERSKÉ PEKÁRNY, spol. s r. o., Liberec tel.: , fax: , Dodává kompletní sortiment pekařských a cukrářských výrobků. Výhradní dodavatel výrobků bezlepkové diety v ČR. 214

216 215

217 216

218 217

219 Neue Reichenberger Hütte der Alpenvereinssektion Reichenberg Das Hochgebirgsschutzhaus der 1893 in ihrer Heimat gegründeten Sektion wurde im Jahr1926 als Ersatz für die Reichenberger Hütte" bei Cortina d`ampezzo von bergbegeisterten Mitgliedern in den osttiroler Alpen erbaut. Den Platz hatte Rudolf Kauschka, der bekannte Bergpionier des Jeschken- und Isergebirges ausgewählt, der das Gebiet in den folgenden Jahren auch touristisch erschloss und bekannt machte. 650 Bergfreunde betreuen und erhalten unser 1982 erweitertes und modernisiertes Haus im Nationalpark Hohe Tauern", das ständig an die aktuellen Bedürfnisse und an Umweltschutzvorschriften angepasst werden muss. Damit setzen die Nachkommen der Gründer die in der Heimat begonnene Arbeit fort. Neue Reichenberger Hütte, m im Gemeindegebiet von A 9963 St. Jakob in Defereggen, Osttirol Kat.1, bewirtet Mitte Juni bis Ende September, Winterraum mit AV-Schlüssel zugänglich 20 Betten, 40 Lager, 20 Notlager Hüttenwirt: Johann und Christine Feldner, A-9974 Prägraten, St. Andrä 54/A Tel./Fax: (Hütte während der Bewirtschaftung) +43(0)4873/ neue.reichenbergerhuette@utanet.at Zugänge: von St. Jakob/Defereggental (1 389 m) 3 4 Std. von Hinterbichl/Virgental (1 331 m) 3 4 Std. Besitzer: OeAV Sektion Reichenberg, Vereinssitz St. Jakob i.d. Tel./Fax: +49(0)8074/330 avreichenberg@aol.com Internet: 218

220 Nová Liberecká chata sekce Reichenberg Alpského spolku Vysokohorská chata sekce Reichenberg (Liberec), založené roku 1893 v Čechách, byla postavena nadšenými členy v roce 1926 ve východotyrolských Alpách jako náhrada za "Libereckou chatu" u Cortiny d Ampezzo. Místo pro chatu vyhledal Rudolf Kauschka, známý průkopník turistiky a horolezectví v Ještědských a Jizerských horách. Ten se též v letech následujících zasloužil o to, aby oblast vešla do povědomí turistické veřejnosti. Na 650 přátel hor pečuje a udržuje v současnosti naši chatu, která se nachází v národním parku Vysoké Taury. V roce 1982 byla chata rozšířena a modernizována a musí být i nadále trvale přizpůsobována aktuálním požadavkům a předpisům ochrany přírody. Takto potomci zakladatelů pokračují v započaté práci. Nová Liberecká chata, 2586 m Neue Reichenberger Hütte na území obce A 9963 St. Jakob in Defereggen, Osttirol kat. 1, obhospodařovaná od poloviny června do konce září zimní prostor je přístupný s klíčem Alpenvereinu 20 postelí, 40 v ubytovně, 20 v nouzové ubytovně Chatař: Johann und Christine Feldner, A-9974 Prägraten, St. Andrä 54/A tel./fax: (chata v době provozu) +43(0)4873/ neue.reichenbergerhuette@utanet.at Přístupy: ze St. Jakobu/Defereggental (1389 m) 3 4 hodiny z Hinterbichlu/Virgental (1331 m) 3 4 hodiny Vlastník: OeAV Sektion Reichenberg, sídlo spolku St. Jakob i. D. tel./fax: +49(0)8074/330 avreichenberg@aol.com 219

221 Společnost SCES stavební, spol. s r. o., se podílí jako dodavatel prací zadávaných Lesy ČR a Správou CHKO Jizerské hory na údržbě a obnově krajinných prvků zejména v oblasti Jizerských hor. Za připomenutí stojí zejména sanace povodňových škod v porostech ve správě LS Frýdlant. Zde jsme byli zhotovitelem oprav na Štolpišské silnici, v oblasti vodopádu Velkého Štolpichu. Zde došlo k devastaci přemostění Štolpišského potoka pod tzv. Galerií. Naše společnost provedla vyčištění koryta Štolpišského potoka od kamenné suti z pilířů bývalého mostu, opětovnou stavbu mostních pilířů s použitím technologie z období stavby původního přemostění potoka, to znamená hrubé kamenné zdivo s vyklínováním, bez použití pojiv, jako je beton nebo malta. Na takto vystavěných pilířích pak byla zhotovena mostovka z tesaných trámů délky 11 m překrytých přiřezávanými povaly s dřevěným zábradlím. Kromě tohoto přemostění byly v uvedené lokalitě obnoveny také dvě lávky nad vodopádem na turistické cestě a turistický chodník byl doplněn dřevěným tesaným schodištěm zakotveným ke skále. Tato stavba byla součástí postupné obnovy historické Štolpišské silnice v její původní podobě, která vznikla před více než stoletím jako vrcholná ukázka technické dovednosti našich předků. Mimo tyto práce provádíme výstavbu komunikací, parkovacích ploch, zakládání staveb, terénní úpravy a úpravy zahrad. Dále jsme regionálním stavebním partnerem výrobce ocelových montovaných hal ASTRON S. A. Luxemburg, pro kterého zajišťujeme dodávku a montáž jeho výrobků z výrobního závodu v Přerově. Kontakt: sces.liberec@nextra.cz Nádražní p. Klouzek LIBEREC p. Malý Z rekonstrukce Štolpišské silnice 220

222 velkoobchod hutním materiálem Skalní vyhlídka Jezdec Podporujeme rekonstrukce skalních vyhlídek v Jizerských horách Jaroš propagace Lidové sady 425/1, Liberec výlep plakátů pronájem pódií a stánků ctitel vyzrálých a krásných ročenek JJHS! Petr Fouqué, Liberec 221

223 NABÍZÍME NEZISKOVÝM ORGANIZACÍM SLUŽBY NAŠICH ZKUŠENÝCH AUDITORŮ, DAŇOVÝCH PORADCŮ A DALŠÍCH ODBORNÍKŮ PŘEZKOUMÁNÍ HOSPODAŘENÍ ORGANIZACE KONTROLA ÚČETNICTVÍ OVĚŘENÍ VÝDAJŮ PROJEKTŮ FINANCOVANÝCH Z GRANTŮ A DOTACÍ ZPRACOVÁNÍ ÚČETNICTVÍ A DAŇOVÝCH PŘIZNÁNÍ Můžete nás kontaktovat na adrese O CONSULT, s. r. o., Liberec, Vzdušná 63/11 telefon: , fax: , o-consult@o-consult.cz 222

224 GEOPRINT pohodová tiskárna pro pohodové zákazníky Tato ročenka byla opět vytištěna s laskavým přispěním a pod odborným vedením pana Jiřího Bílka, majitele tiskárny GEOPRINT