KNIHOVNA RANÉ KŘESŤANSKÉ LITERATURY. centrum biblick ch studiì

Transkript

1

2 KNIHOVNA RANÉ KŘESŤANSKÉ LITERATURY centrum biblick ch studiì

3 KNIHOVNA RANÉ KŘESŤANSKÉ LITERATURY VYDÁVÁ CENTRUM BIBLICKÝCH STUDIÍ AKADEMIE VĚD ČESKÉ REPUBLIKY A UNIVERZITY KARLOVY V PRAZE EDIČNÍ RADA: JAROSLAV BROŽ, Th.D., S.S.L. Prof. PhDr. RŮŽENA DOSTÁLOVÁ, CSc. Mgr. JAN A. DUS Prof. ThDr. PETR POKORNÝ, DrSc. Prof. PhDr. PAVEL SPUNAR, CSc. SVAZEK 2 PŘÍBĚHY APOŠTOLŮ (NOVOZÁKONNÍ APOKRYFY II) VYŠEHRAD PRAHA 2003

4 PÿÕBÃHY APOäTOLŸ Novoz konnì apokryfy II USPOŘÁDAL JAN A.DUS VYŠEHRAD

5 Na přebalu: Apoštol Petr detail z mozaiky z kaple chrámu sv. Sofie v Soluni Na vazbě: Thekla s divokými šelmami a anděly kamenný reliéf The Nelson-Atkins Museum of Art Kansas City, Missouri Centrum biblických studií Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy v Praze, 2003 Studies and Translations PhDr. Josef Bartoň, Dušan Coufal, Prof. PhDr. Růžena Dostálová, CSc., Mgr. Jan A. Dus, Mgr. Lucie Kopecká, Mgr. Jiří Pavlík, PhDr. Petr Peňáz, Prof. ThDr. Petr Pokorný, DrSc., Jan Roskovec, Th.D., 2003 ISBN

6 OBSAH 1. ÚVOD 1.1 O sbírce novozákonních apokryfů Hodnocení apokryfů Apokryfy jako heretické spisy Apokryfy jako historické prameny Starozákonní a novozákonní apokryfy Křes anské apokryfy O spisech v tomto svazku Několik upozornění O PŘÍBĚZÍCH APOŠTOLŮ 2.1 Osudy apoštolských příběhů Na prahu legend Nové objevy a úkoly Starověká svědectví Svědectví manichejského žaltáře Úvod Edice a literatura Překlad z koptštiny Žalm o vytrvalosti Žalm o deseti pannách Svědectví církevních otců O Leuciovi Svědectví Fótiovo Úvod Edice a literatura Překlad z řečtiny Fótiovy náměty v soudobé diskusi Gnóze Enkratismus Perspektiva kánonu Biblická dějeprava, nebo dějiny spásy? Kánon a apokryfní skutky apoštolů Učedníci apoštolové apoštol

7 2.3.4 Misie podle Lukáše Tradice o losování misijních oblastí Ze Skutků Filipových Z Eusebiových Církevních dějin Mezi románem a aretalogií Erós Propaganda Periodoi Teras Areté Martyrium Martyrium jako žánr Doba vzniku jednotlivých skutků Quo vadis SKUTKY PETRA A DVANÁCTI APOŠTOLŮ 3.1 Úvod Charakter spisu Kompozice a obsah Lithargoél a perla Zjevení Vzkříšeného Rozhovor Místo a doba vzniku Edice a literatura Překlad z koptštiny (NHC VI/1) APOKRYFNÍ SKUTKY APOŠTOLSKÉ 4.1 Skutky Petrovy Úvod Charakteristika díla Jazyk Místo apokryfu v dobové realitě ( Sitz im Leben ) Skutky Petrovy a stará křes anská vyznání Testimonia Edice a literatura Skutky Petrovy (překlady z koptštiny, latiny a řečtiny)

8 O dceři Petrově (překlad z koptštiny, P. Berol. 8502/4) O dceři zahradníkově (překlad z latiny, Pseudo-Titus) Skutky Petrovy (překlad z latiny, Actus Vercellenses) Pavlův odjezd z Říma Šimonův příchod do Říma Petrova plavba do Říma Petr v Římě Petrovo první kázání v Římě Marcellus Mluvící pes Císařova socha Oživlá ryba Mluvící nemluvně Petrovo vidění Vyprávění o Šimonově krádeži Uzdravení slepé vdovy Vyprávění o proměnění Páně Uzdravení dalších slepých vdov Marcellovo vidění Souboj Petra a Šimona na foru Oživení tří mladíků Martyrium Petrovo (překlad z řečtiny) Nevěstka Chrýsé Šimonův pád Agrippa a Albinus Quo vadis? Petrovo zatčení Petrův kříž Petrův pohřeb Svědectví Obecného učení dvanácti apoštolů (překlad z řečtiny) 160 Setkání apoštolů se Šimonem v Samaří Falešní proroci Petr a Šimon v Kaisareji Stratónově Šimonův pád v Římě Svědectví Jana Malaly (překlad z řečtiny) Příchod Šimona a Petra do Říma Mluvící pes Šimon, Petr a Pilát před Neronem Oživený býk Šimonův pád Petrova smrt

9 4.2 Skutky Pavlovy Úvod Testimonia Charakteristika spisu Kompozice O Pavlově vzhledu Edice a literatura Skutky Pavlovy (překlady z koptštiny a řečtiny) Z Damašku do Jeruzaléma (PHeid 60/59 a 61/62) Pavel v Antiochii (PHeid 1 6) Skutky Pavla a Thekly (AAA I, str ) Ikonium Pavel a Oneziforos Thekla a Thamyris Zatčení Pavla Zkouška ohněm Shledání Thekly a Pavla Antiochie Thekla a Alexandros Thekla a Tryfaina Zápasy se šelmami Theklino svědectví Myra další shledání Thekly a Pavla Ikonium Thekla a její matka Seleukie Pavel v Myře (PHeid 28 35) Pavel v Sidónu (PHeid 35 39) Pavel v Týru (PHeid 40) Pavel v Efezu (PH 1 5) Pavel ve Filipech a Třetí list Korintským Úvod (PHeid 45 46) Korintští Pavlovi (PBod 50 51) Zpráva o předání dopisu (PHeid 47 48) Pavel Korintským o těle (PBod 51 57) Pavel ve Filipech závěr pobytu (PHeid 41, 42, 44) Pavel v Korintu (PH 6 7) Z Korintu do Itálie (PH 7 8) Pavlovo kázání v Klaudiově domě (PH 8 a PHeid 79 80) Martyrium Pavlovo (AAA I, str ) Počátek Pavlova pobytu v Efezu (výtah z PG) O pokřtěném lvu (Dopis Pelagiin)

10 4.3 Skutky Ondřejovy Úvod Doba vzniku Charakteristika spisu Příbuzné spisy Edice a literatura Skutky Ondřejovy (překlady z koptštiny a řečtiny) O uzdraveném vojákovi (překlad z koptštiny, P. Cop. Utrecht 1) Zlomek Skutků Ondřejových (překlad z řečtiny, Vat. gr. 808) Martyrium Ondřejovo (překlad z řečtiny, Vat. gr. 807) Skutky Janovy Úvod Charakteristika textu Kompozice Teologie Autorství, testimonia a doba vzniku Ježíšův tanec s učedníky Tanec jako metafora Tanec jako iniciační obřad Tanec místo eucharistie O Metastázi a dalších spisech O dalších příbězích Zeuxis a démonova hrozba Vzácné a bezcenné Jan ve vroucím oleji Edice a literatura Skutky Janovy (překlad z řečtiny) Skutky Janovy v Římě, návrat do Efezu Lykomédés a Kleopatra Janův obraz Uzdravení starých žen Jan hlásá evangelium Mnohotvárný Kristus Hymnus Tajemství kříže Závěrečná napomenutí Zničení Artemidina chrámu Pokání Efezských Vzkříšení Artemidina kněze

11 Setkání s otcovrahem Pozvání do Smyrny Uzdravení Antipatrových synů ve Smyrně Jan a křepelka Cesta z Laodikeje do Efezu Poslušné štěnice Drúsiané a Kallimachos Janova metastáze Poslední modlitba Janova smrt Skutky Tomášovy Úvod Charakteristika Svátosti Duch svatý jako Matka Píseň o perle Z parafráze Níkéty Soluňského Z novějších výkladů Písně o perle Edessa, Parthie, Indie, Čína Gundaforův palác Testimonia Edice a literatura Skutky Tomášovy (překlad z řečtiny) Úvod Příběh první o svatbě Píseň o nevěstě Příběh druhý o králi Gundaforovi Příběh třetí o drakovi Příběh čtvrtý o oslíkovi Příběh pátý o démonovi, který přebýval v jedné ženě Příběh šestý o mladíkovi, který zavraždil dívku Příběh sedmý o vysokém důstojníkovi Příběh osmý o divokých oslech Příběh devátý o ženě Charisiově Píseň o perle Příběh desátý jak Mygdonia přijala křest Příběh jedenáctý o ženě Misdaiově Příběh dvanáctý o Uazanovi, synu Misdaiově Příběh třináctý jak Uazanés a ostatní přijali křest Martyrium Tomášovo

12 5. VYPRÁVĚNÍ O ZESNUTÍ PANNY MARIE 5.1 Úvod Apokryfní spisy o posledních dnech Panny Marie Ratolest stromu života Betlém a kadidlo Edice a literatura Slovo Jana Teologa (překlad z řečtiny) Vyprávění Josefa Arimatejského (překlad z latiny) LISTY 6.1 Korespondence Seneky a Pavla Úvod Charakter spisu Doba vzniku a svědectví o korespondenci Mohla církev přijmout Seneku? Mohl Seneca přijmout křes anskou víru? Z dějin bádání Mohli se Pavel a Seneca setkat? Proč falzum vzniklo? Domácí úkol ze stylistiky? Parodie apokryfu? Uvedení Pavla mezi Římany Uvedení Seneky mezi křes any Náhražka apoštolské legitimity Závěr Edice a literatura Překlad z latiny List Laodikejským Úvod Význam Literární charakter Původ a nejstarší svědectví Zaměření a teologie Edice a literatura Překlad z latiny

13 6.3 List o neděli Úvod Edice a literatura Překlad z řečtiny Seznam zkratek Bibliografie Rejstřík spisů Rejstřík osobních jmen Rejstřík místních jmen Rejstřík vybraných pojmů Ediční poznámka Mapka

14 (1) ÚVOD

15 Annibale Carracci ( ) Domine, quo vadis? National Gallery, Londýn

16 Úvod [17] 1.1 O SBÍRCE NOVOZÁKONNÍCH APOKRYFŮ Zatímco první svazek novozákonních apokryfů v českém překladu byl věnován nekanonickým zprávám o Ježíšovi, 1 v druhém svazku vystupují do popředí Ježíšovi učedníci jako hrdinové misijních cest a apoštol Pavel současně i jako fiktivní autor několika epištol; do třetího svazku bychom pak rádi shromáždili apokryfní proroctví a apokalypsy. Držíme se tak rozvržení apokryfní látky podle hlavních útvarů Nového zákona (evangelia skutky epištoly apokalypsa), zavedeného již kolem roku 1700 německými badateli T. Ittigem 2 a J. A. Fabriciem 3 a dodnes užívaného v německé 4 a anglické 5 jazykové oblasti. Podle stejného klíče je uspořádán i standardní přehled těchto spisů, 6 opírající se o normativní výsledky dlouholetých studií Bollandistické společnosti v Bruselu. 7 Zvolené tradiční členění však v sobě přes nepopiratelné výhody praktického rázu skrývá i některá úskalí, na něž od 80. let znovu živě upozorňují frankofonní badatelé 8 v souvislosti s významným vydavatelským projektem Corpus Christianorum Series Apocrypha. 9 Nyní se k nim připojil i německý badatel Ch. Markschies, 10 jenž se přiklání k nové terminologii a jako pří- 1 J. A. Dus P. Pokorný (eds.), Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I, Praha 2001 (dále: NZA I). Ke zkratkám a bibliografickým údajům viz závěrečný oddíl. 2 De pseudepigraphis Christi, Mariae et Apostolorum (Leipzig 1696). 3 Codex Apocryphus Novi Testamenti (Hamburg 1703, ) obsahuje v I. díle evangelia dětství, Nikodémovo evangelium a další texty Pilátovského cyklu, v II. díle apokryfní skutky, listy, apokalypsy a další pseudo-apoštolské spisy. 4 E. Hennecke r založil a postupně aktualizoval sbírku nz. apokryfů v německém překladu; od 50. let pokračuje v jejím vydávání W. Schneemelcher. 5 M. R. James r vydal anglický překlad nz. apokryfů; revidované vydání připravil J. K. Elliott r Kromě toho byla koncem 20. století do angličtiny přeložena poslední verze Schneemelcherovy sbírky. 6 M. Geerard, Clavis Apocryphorum Novi Testamenti, Turnhout Geerard odkazuje na nomenklaturu zavedenou v korpusech Bibliotheca hagiographica graeca, latina, orientalia. 8 Viz např. E. Junod, Apocryphes du NT ou Apocryphes chrétiens anciens? Remarques sur la designation d un Corpus et indications bibliographiques sur les instruments de travail recents, EThR 58 (1983), str Týž, Apocryphes du Nouveau Testament. Une appellation erronée et une collection artificielle. Discussion de la nouvelle définition proposée par W. Schneemelcher. Apocrypha 3, Turnhout 1992, str J.-D. Kaestli, Les écrits apocryphes chrétiens. Pour une approche qui valorise leur diversité et leurs attaches bibliques, in: Kaestli/ /Marguerat, Mystère, 1995, str Ediční řada apokryfních textů s francouzským překladem a podrobnými komentáři vycházející od r v nakladatelství Brepols. 10 Ch. Markschies, Neutestamentliche Apokryphen : Bemerkungen zu Geschichte und Zukunft einer von Edgar Hennecke im Jahr 1904 begründeten Quellensammlung, Apocrypha 9 (1998), str

17 [18] Úvod pravu k sedmému vydání německé sbírky předkládá koncept antických křes anských apokryfů. Vedle změny názvu je tu nápadnou novinkou posun chronologický 11 a rozšíření spektra apokryfních žánrů. 12 Pro křes- anské apokryfy namísto novozákonních se vyslovuje i polský badatel M. Starowieyski, jenž zdůrazňuje, že apokryfy nevznikaly v konkurenci ke kánonu, ale že každý spis měl svou vlastní historii. 13 Pro podrobný rozbor argumentů, jež v diskusi zaznívají, zde ovšem není místo. V následujících odstavcích chceme proto alespoň načrtnout, jaký význam mohou mít tyto terminologické otázky pro hodnocení apokryfních spisů. 1.2 HODNOCENÍ APOKRYFŮ Fabriciův termín kodex navozuje mylný dojem, že skupinu těchto spisů lze přesně definovat; slovo novozákonní pak napovídá, že apokryfy je třeba zkoumat, ale také hodnotit pouze z hlediska Nového zákona. Z historického hlediska je to pochopitelné, nebo o apokryfy se vždy zajímali především teologové a kazatelé, pro něž byl normou života a víry biblický kánon. To, co v apokryfech hledali a nacházeli (nebo se domnívali, že nacházejí), lze proto jen velmi obtížně oddělit od jejich věroučných, homiletických, apologetických či jiných, přiznaných i nepřiznaných záměrů. Může tak snadno docházet k dvojímu nedorozumění: tradičně jsou apokryfy marginalizovány, v moderní době bývají však i přeceňovány Apokryfy jako heretické spisy Ti, kdo chápou vznik apokryfů jen jako dodatečný pokus o zpochybnění či doplnění novozákonního kánonu, dospívají a již na základě své církevní příslušnosti nebo prostě na základě předsudku, že co je starší, to je lepší k paušálnímu odsuzování těchto spisů i jejich autorů. Kromě toho má slovo apokryf v církvi špatný zvuk 14 od dob, kdy ho v kladném smyslu užívali 11 Zatímco Hennecke do své sbírky přijímal spisy vzniklé nejpozději v polovině 3. století, podle Markschiese (Bemerkungen, 1998, str. 128) sahá apokryfní období až do pozdní antiky (r. 754, údajné datum smrti Jana Damašského, uplatňuje také Geerard, Clavis). 12 K evangeliím, listům, skutkům a apokalypsám přidává Markschies (Bemerkungen, 1998, str. 125) z Junodova podnětu ještě hymny (žalmy). 13 M. Starowieyski, Barwny świat apokryfów, Poznań 1998, str Jedním z nejstarších dokladů odmítání apokryfů v církvi je potrestání neznámého presbytera maloasijského sboru, jenž se přiznal, že sepsal falešné Skutky Pavlovy (Tert. de baptismo 17, před r. 200).

18 Hodnocení apokryfů [19] gnostikové. 15 Co se týče apokryfních skutků apoštolů, církevní otcové se při jejich hodnocení ocitají v bludném kruhu: odmítají je proto, že prý jsou čteny nebo sepisovány heretiky, 16 a heretikům zase vytýkají, že čtou, sepisují či šíří apokryfy; 17 přitom je z vágnosti jejich formulací zřejmé, že sami dotyčné spisy ani nečetli a jen přebírají záporná hodnocení jiných. Čestnou výjimku z pravidla představuje teprve v 9. století Fótios, jenž apokryfní skutky prokazatelně četl; 18 i on k nim však přistupuje s předem hotovým názorem, přesvědčen o neblahém spojenectví apokryfních autorů s heretiky Apokryfy jako historické prameny Na druhé straně dochází i k opačnému extrému, kdy jsou apokryfní spisy datovány do velmi rané doby, někdy i před vznik nejstarších kanonických spisů, a současně je přeceňován jejich význam. V dobách, kdy odmítavé stanovisko církve postupně ztrácí moc, objevují se vedle kritických badatelů lidé, kteří se v úsudku nechávají svést lákavou příchutí donedávna zakázaného ovoce. Jistě přitom hraje roli i optimistické renesanční heslo zpět k pramenům, sklouzávající do již zmíněného předsudku o mimořádné kvalitě a historické spolehlivosti všeho, co je dostatečně staré. Tak například francouzský humanista Jacques Lefèvre d Étaples nepochybuje o autentičnosti korespondence Seneky a Pavla; je nadšen jejím přátelským, uvolněným stylem a čtenářům ji nabízí v přesvědčení, že se stane zamilovanou četbou všech přátel Pavla a Krista. 20 V moderní době se častěji než s iluzemi o rané církvi můžeme setkat s nedůvěrou k církvím dnešním, živnou půdou bizarních smyšlenek. Podle 15 Podle Klémenta Alexandrijského (strom. I,69,6) se gnostikové chlubili svými tajnými spisy (bëbloi %pçkrufoi). 16 Philastr. haer. 88,5 7 (CCSL 9, str ). 17 Epiph. haer. 45,4,1; 47,1; 61,1; 63,2,1. Theodoretus Cyrrhensis, Haereticaorum fabularum compendium 2,4 (PG 83, 405). 18 Phot. bibl. cod. 114 (český překlad viz níže na str ). 19 Analýzu Fótiova výkladu podává E. Junod, Actes apocryphes et hérésie: le jugement de Photius, in: Bovon, Actes, 1981, str Z předmluvy k vydání korespondence Seneky a Pavla (1512), citováno podle: G. Poupon, Les Actes apocryphes des apôtres de Lefèvre à Fabricius, in: Bovon, Actes, 1981, str , zejm. str. 28. Lefèvre (Jacobus Faber Stapulensis) vydával počátkem 16. stol. spisy apoštolských otců (např. Listy Ignatiovy), ale i apokryfy (např. Pseudo-Klémentovy Rekognice, Pseudo-Linovo Martyrium Petrovo, List Laodikejským). Spatřoval v nich, patrně pro své sympatie k hnutí devotio moderna, doklad svých představ o rané církvi; zájem o mystiku ho zase přivedl ke spisům jako Poimandrés či Hermův Pastýř.

19 [20] Úvod jedné z nich Ježíš před svým vystoupením v Palestině prošel buddhistickým školením v Indii; o tom vypráví spis Neznámý život Ježíše Krista, který sepsal ruský cestovatel N. Notovič a vydal jej roku 1894 v Paříži. Notovič se odvolával na rozhovor s tibetskými lámy v klášteře, který ve skutečnosti ani nenavštívil. 21 Za zmínku stojí i módní pověra, že svitky od Mrtvého moře jsou ukrývány kdesi ve vatikánských archivech, protože jejich obsah je prý v rozporu s oficiálním církevním učením. 22 Zmíněné případy nemají nic společného s apokryfními skutky apoštolů; slouží nám spíše k připomenutí, že žádná doba nemá patent na rozum; dnešní čtenář by to měl mít na paměti, kdykoli se setká s projevy naivity a fantazie apokryfních tvůrců, aby je příliš snadno neodsuzoval. 1.3 STAROZÁKONNÍ A NOVOZÁKONNÍ APOKRYFY Další nevýhodou pojmu novozákonní apokryf je mylný dojem, že apokryfy lze rozlišit na starozákonní a novozákonní ; to je však pouze slovní symetrie, která se nezakládá na realitě. Termínem starozákonní apokryfy se běžně označují dvě odlišné skupiny textů, přičemž ani jedna z nich není zrcadlovým protějškem novozákonních apokryfů. V užším smyslu se jedná o spisy zvané též deuterokanonické (tj. druhotné z hlediska kánonu). Nacházejí se v řeckém a latinském překladu Starého zákona, 23 nikoli však v hebrejském kánonu Tóbijáš, Júdit, Kniha Moudrosti, Sírachovec, Báruk, První a Druhá kniha Makabejská. V širším smyslu lze jako starozákonní apokryfy označit spisy zvané též židovské pseudepigrafy 24 Henoch, Jubilea, Závě Abrahamova, Závěti dvanácti patriarchů, Závě Mojžíšova, Nanebevzetí Izajášovo, Žalmy Šalomounovy, Ódy Šalomounovy, Sibylliny 21 Srv. W. Schneemelcher, NTA I, , str K dalším prokazatelným falzům viz P. Beskow, Strange Tales about Jesus, Philadelphia Svitky od Mrtvého moře jsou k dispozici v kritických vydáních a překladech do světových jazyků; základní úvod do problematiky nabízí J. H. Charlesworth (ed.), Jesus and the The Dead Sea Scrolls, New York etc (česky: Ježíš a svitky od Mrtvého moře, Praha 2000). 23 Tedy v Septuagintě a Vulgátě. Byly zařazeny i do českého ekumenického překladu (Praha 1991). V katolické tradici se těší větší úctě nežli v protestantské. M. Luther je považoval za spisy, jež se sice nevyrovnají svatému Písmu, ale jejich četba je užitečná a dobrá. 24 Samotný termín pseudepigraf lze doslovně přeložit jako nepravý název : mohli bychom tak tedy označit každý spis připisovaný jinému nežli pravému autorovi. Tím by se ovšem do našeho zorného úhlu dostala velká část starověké literatury vůbec, včetně kanonické.

20 Starozákonní a novozákonní apokryfy [21] věštby, Josef a Asenat, Třetí a Čtvrtá kniha Ezdrášova, Třetí a Čtvrtá kniha Makabejská a další. 25 Ani v jednom ani v druhém pojetí však starozákonní apokryfy nejsou jakýmsi protipólem apokryfů novozákonních. Jinými slovy, a už zkoumáme apokryfní spisy podle jakéhokoli kritéria, například z hlediska žánru, údajného autora, hlavní postavy, místa či doby vzniku, nikdy nedospějeme k přehledné dichotomii starozákonních a novozákonních apokryfů; dělící čáry jsou plynulé, sporných případů neubývá. 1.4 KŘESŤANSKÉ APOKRYFY Výhrady k Fabriciově a Schneemelcherově koncepci vedou některé badatele k prosazování pojmu křes anské apokryfy. Junodova 26 definice je ve srovnání se Schneemelcherovou nápadná tím, že (a) počítá se spisy křes anského původu, jež mají určitý vztah nejen k novozákonním, ale i starozákonním postavám; (b) nepracuje s pojmem kánon ; (c) neomezuje vznik apokryfů na první staletí církevních dějin. Schneemelcher 27 oproti tomu (a) upozorňuje na rozdíl mezi původní křes anskou tvorbou a christianizací židovských spisů; (b) nadále vychází z kanonických žánrů a forem; (c) zdůrazňuje zasazení do historického kontextu ( Sitz im Leben ); trvá na časovém vymezení apokryfů vůči pozdější hagiografické literatuře, i když uznává, že se nejedná o náhlý zlom, ale plynulý proces, související s postupným rozšiřováním kultu svatých. 28 Je ovšem třeba připomenout, že Schneemelcher již ve starší verzi své definice 29 odmítal strnulé uplatňování kanonického principu. Do své sbírky přijímal i spisy, jež si nárok na zařazení do kánonu nekladly, a také hagiografické spisy, v nichž starší apokryfní tradice výrazně přežívaly. O otevřenosti tohoto pojetí svědčí i to, že sbírka novozákonních apokryfů byla již od 60. let minulého století postupně rozšiřována, 30 a to i o některé spisy 25 Podtitul české sbírky těchto spisů zní: Mimobiblické židovské spisy: pseudepigrafy (KTM I III, Praha ). Uplatňuje se i název intertestamentární literatura, jenž vyjadřuje, že tyto spisy vznikaly v období mezi Starým a Novým zákonem. 26 Junod, Apocryphes, EThR 58 (1983), str NTA I, , str Blíže viz str NTA I, , str Je to patrné především na dalších překladových sbírkách: M. Erbetta (1966: apokryfní skutky); L. Moraldi (1971); M. Starowieyski (1980: apokryfní evangelia); W. Schneemelcher (NTA 5, 1987, 1989); viz též názor Ch. Markschiese (viz pozn. 11 na str. 18).

21 [22] Úvod z Nag Hammádí. 31 Při použití nové definice, navržené E. Junodem, dojdeme k podobnému výsledku výčet zahrnutých spisů nebude příliš odlišný 32, což je argument spíše pro setrvání u zavedené terminologie nežli pro její nahrazení. Od pojmu křes anské apokryfy konečně nelze ani očekávat, že by přispěl k zřetelnému vymezení těchto spisů vůči apokryfům židovským. Souvisí to jednak se složitým procesem jejich vznikání některé významné křes anské apokryfy navazují na starozákonní látku (Nanebevzetí Izajášovo); řada apokryfů židovského původu byla zase ve větší či menší míře christianizována takovým způsobem, že o rázu a rozsahu některých pasáží nelze definitivně rozhodnout (Sibylliny věštby). Ale nejen to také z hlediska obsahu lze uvnitř apokryfů, o jejichž orientaci na postavu Ježíše není pochyb, pozorovat různou míru reflexe židovských důrazů od přímého navazování 33 přes polemiku 34 až po naprosté odmítání a primitivní antijudaismus. 35 I v tomto případě symetrické hledisko selhává, protože v židovských apokryfech nalezneme protikřes anskou polemiku jen zcela výjimečně. 36 Vyslovené námitky proti termínu novozákonní apokryfy lze tedy s malými obměnami použít i proti navrhovanému pojmu křes anské apokryfy. Z výkladu o apokryfních evangeliích v úvodu k prvnímu svazku naší sbírky 37 je navíc zřejmé, že uplatnění kanonického hlediska nemusí nutně vést k takové marginalizaci 38 apokryfních spisů, před jakou varují frankofonní 31 NTA 5, 1987, Markschies sice navrhuje vyloučení spisů z Nag Hammádí, avšak pouze z důvodů pragmatických: korpus těchto spisů je již k dispozici v anglickém překladu a německý překlad postupně vychází (Bemerkungen, 1998, str ). 32 Viz např. spis Nanebevzetí Izajášovo (Ascensio Isaiae, česky: KTM II, str ). Ve Schneemelcherově sbírce figuruje mezi novozákonními apokryfy, protože předmětem Izajášova vidění je zvěst o vtělení Ježíše Krista (NTA II, , str ). Kaestli ho ze stejného důvodu považuje za apokryf křes anský, i když pro něj odmítá označení novozákonní jednak proto, že jeho údajným autorem je postava starozákonní, jednak proto, že spis vznikl podle něj dříve než Matoušovo evangelium (Les écrits apocryphes chrétiens, in: Kaestli/Marguerat, Mystère, 1995, str. 30). 33 Kladná role židovských kněží v celém Protoevangeliu Jakubově (NZA I, str ); výzva k sociální solidaritě se syny Abrahamovými ve zlomku židokřes anského evangelia (EvNaz XXII, NZA I, str. 189); obhajoba autority Mojžíšova Zákona v úvodních pasážích Pseudo-Klémentových Homilií (německy: NTA II, , str ). 34 Srv. diskusi o sobotě v Pseudo-Tomášově evangeliu dětství 2,3 4 (NZA I, str ). 35 Např. v mladších spisech Pilátovského cyklu (Potrestání Piláta, Pomsta Spasitele, srv. NZA I, str. 370, 375). 36 G. Schlichting (ed.), Ein jüdisches Leben Jesu, WUNT 24, Tübingen Viz studii P. Pokorného o vzniku apokryfních evangelií v souvislosti s vývojem novozákonního kánonu (NZA I, str ). 38 Srv. Markschies, Bemerkungen, 1998, str. 125.

22 Křes anské apokryfy [23] badatelé. Stačí si uvědomit složitost vývoje jednotlivých biblických spisů i ideje kánonu, abychom byli uchráněni pokušení, že apokryfní spisy paušálně odsoudíme. Současně prosíme čtenáře, aby toto úvodní upozornění přijali jako jistou protiváhu vůči různým kritickým zmínkám k jednotlivým spisům, jimž jsme se v následujících výkladech a poznámkách nemohli vyhnout. 1.5 O SPISECH V TOMTO SVAZKU Na první místo zařazujeme Skutky Petra a dvanácti apoštolů (kap. 3). Tento spis se nachází na rozhraní mezi apokryfními evangelii a apokryfními skutky. S prvními ho spojuje to, že apoštolové tvoří uzavřenou skupinu a společně hovoří s Ježíšem, 39 s druhými pak některé prvky antického románu (putování, skrytá totožnost) i další motivy, například metafora perly. 40 Jeho postavení v naší sbírce je výjimečné i tím, že byl do doby svého objevení a prvního vydání (r. 1971) naprosto neznámý. Dochoval se v koptském znění mezi spisy nalezenými v Nag Hammádí. V dalších apoštolských příbězích (kap. 4) se Ježíšovi učedníci rozcházejí do různých krajin světa. 41 Nejstarší a nejvýznamnější z nich jsou Skutky Petrovy (4.1), Skutky Pavlovy (4.2), Skutky Ondřejovy (4.3), Skutky Janovy (4.4) a Skutky Tomášovy (4.5). Na rozdíl od kanonických Skutků apoštolů, v nichž vystupují různí apoštolové, se apokryfní skutky soustředí vždy jen na jednoho apoštola, který cestuje, 42 káže evangelium, uzdravuje nemocné, křísí mrtvé, koná další mocné činy 43 a zpravidla umírá mučednickou smrtí. Apoštolové, rozptýlení po dálných končinách země, se přece jen ještě jednou setkávají. Nemáme tu ovšem na mysli první jeruzalémský koncil (r. 49), při němž Pavel a Barnabáš obhajovali před Jakubem, Petrem a dalšími apoštoly a staršími své pojetí misie mezi pohany, 44 nýbrž legendární setkání Dvanácti u smrtelného lože Panny Marie. Vyprávění o zesnutí a nanebevzetí 39 Podobně jako např. v Rozhovoru se Spasitelem (česky: P. Pokorný, in: NZA I, str ). 40 Srv. s Písní o perle, jež je součástí Skutků Tomášových, viz str Srv. Mt 28,19n a oddíl na str. 58n. 42 Proto se v názvech spisů někdy objevuje slovo cesty (řec. perëodoi). 43 Odtud název skutky (řec. pr#xeiv, lat. actus). Některé rozsáhlejší spisy (Skutky Tomášovy, Skutky Filipovy) byly již ve starověku členěny na jednotlivé epizody (pr'xiv a\ b\ g\), pro něž v českém překladu volíme přiléhavější označení příběhy. Ve standardních edicích apokryfních Skutků (AAA, CCSA) se ujalo ne zcela přesné latinské označení acta, jež navozuje spíše představu úředního záznamu (srv. výklad o Aktech Pilátových, NZA I, str ) a jako takové má své pravé místo v názvech spisů o křes anských mučednících (acta martyrum). Srv. A. Hilhorst, The Apocryphal Acts as martyrdom texts, in: SAAA 1, 1995, str Srv. Ga 2,1 10; Sk 15.

23 [24] Úvod Panny Marie (kap. 5) jsou pozdním ohlasem teologických sporů 4. století; ti, kdo je skládali a šířili, byli vedeni přesvědčením, že Maria je Bohorodičkou (QeotçkoV), jak vyznal efezský koncil r Přesto má tato tradice své místo i mezi apoštolskými příběhy, nebo dokumentuje lidové představy o apoštolech, například o jejich hierarchii. V další části našeho výboru (kap. 6) se nacházejí fiktivní dopisy apoštola Pavla. Ovšem, již v Novém zákoně se vedle Pavlových epištol (Ř, 1 2K, Ga, Fp, 1Te, Fm) nacházejí spisy, které nenapsal Pavel, ale jeho žáci (Ef, Ko, 2Te, 1 2Tm, Tt, Žd). 45 A do rané křes anské epistolografie patří také dopisy jiných autorů, např. Klémenta Římského, Cypriána či Ignatia Antiochejského. Jejich autorita byla od počátku tak veliká, že ani nevznikla potřeba dodávat jejich názorům větší váhu fiktivním autorstvím některého Ježíšova učedníka. 46 Z řady dopisů, jež v rané církvi kolovaly, nejenže bylo velké množství (21) přijato do kánonu, ale i ty, jež do kánonu nepronikly, byly nadále uznávány jako významný zdroj apoštolské autority. Tím byl prostor pro vznik nekanonických epištol, jež by mohly být považovány za apokryfní, značně zúžen od samotného počátku. U apoštolských skutků je poměr obrácený. 47 Touha křes anů dovědět se více o osudech dvanácti učedníků mohla být uspokojena pouze jediným kanonickým spisem, Lukášovými Skutky apoštolskými. Proto byla v lidových vrstvách vděčně přijímána řada dalších vyprávění, a to bez ohledu na přítomnost prvků, jež církevní učitelé odsuzovali jako heretické a kvůli nimž pak ona vyprávění byla označena za apokryfní a odmítána (i když, jak ještě uvidíme, s nestejnou intenzitou). Z Pavlovy fiktivní korespondence je nejzajímavější tzv. Třetí list Korintským, který se dochoval jednak samostatně v arménské tradici, jednak jako součást již zmíněných řeckých Skutků Pavlových ( ). Autor listu polemizuje s gnostiky: obhajuje užívání Starého zákona v křes anské církvi, hlásá vzkříšení těla a Ježíšovu inkarnaci. Díky těmto ortodoxním důrazům neodmítala církev tento pseudepigraf a s ním i celé Skutky Pavlovy tak vehementně jako Skutky Ondřejovy, Janovy či Tomášovy. Korespondence Seneky a Pavla ze 4. století (6.1) se pokouší vyvolat dojem, že známý římský stoik se s apoštolem Pavlem přátelil. Vlastní obsah čtrnácti 45 Srv. např. E. Schweizer, Theologische Einleitung in das Neue Testament, Göttingen 1989, str Naopak, některé spisy, jež vznikly ještě později, byly už připisovány právě jmenovaným autorům např. Druhý list Klémentův či Ignatiův list Magneským. Zpravidla nenesou označení apokryf, protože nekonkurují novozákonnímu kánonu. 47 V přehledu nz. apokryfů (Geerard, Clavis ANT, 1992) zabírají apokryfní skutky řádově desetkrát více položek než epištoly.

24 O spisech v tomto svazku [25] dopisů je poněkud nudný, autor falza nám však bezděčně poskytl cenné svědectví o církvi své doby. Jeho úsilí lze chápat jako projev konzervativního myšlenkového proudu, jenž buduje apoštolskou autoritu na idealizovaném obrazu rané církve. Protože se podobné tendence, jež neváhají ani falšovat historii, vyskytují ve všech církvích dodnes, můžeme v osudech tohoto jinak nezajímavého apokryfu nalézt obecně platná poučení. Proto jsme mu věnovali rozsáhlejší úvod, v němž se alespoň stručně zastavíme u dějin bádání a také u romantické představy, že Seneca pod Pavlovým vlivem přijal křes- anství. Úvahy o motivech spisu zůstávají ovšem otevřené; v úvodu předkládáme i jiný možný výklad, podle nějž byla výměna dopisů sepsána jako parodie apokryfního žánru. Další ukázkou z Pavlovy fiktivní korespondence je List Laodikejským (6.2). Dopis je pouhou kompilací veršů z jiných epištol a vznikl ve snaze vyplnit mezeru v kánonu, o níž zdánlivě svědčila zmínka v závěru epištoly Koloským (4,16). Nicméně i tento apokryfní spis je pro nás významným svědectvím o tom, jak se v rané církvi vyvíjel pohled na apoštolskou autoritu, v tomto případě na postavu apoštola Pavla. Poslední spis zařazujeme za skupinu apokryfních apoštolských dopisů jen s jistými rozpaky. Údajným autorem Listu o neděli (6.3) není totiž apoštol, ale sám Ježíš. Text, který přinášíme, je jedním z mnoha dopisů spadlých z nebe, jež obsahují různá napomenutí k řádnému křes anskému životu (zde se jedná o svěcení neděle). Záhy se však tohoto žánru chopili autoři, kteří chtěli světu nebeským prostřednictvím sdělit i jiné rozmanité názory a vize. Častým motivem je varování před blížícím se koncem světa; apokalyptické prvky nacházíme i v našem textu. Z širšího hlediska sem spadají i projevy sociálního protestu (Komenského Listové do nebe). V lidových vrstvách byl žánr oblíben také proto, že samotný dokument obsahoval ujištění o svém magickém ochranném účinku NĚKOLIK UPOZORNĚNÍ Sluší se poznamenat, že pro toho, kdo by v těchto spisech hledal poučení o prvních apoštolech, jsou tyto spisy téměř bezcenné. Nejsou dílem současníků vznikaly nejdříve od poloviny 2. století a jejich základním zdrojem nejsou historické zprávy o první církvi, nýbrž soudobá náboženská a zábavná literatura. Autoři apokryfních skutků využili několika obvyklých 48 Pro polské prostředí viz nejnovější studii: M. Zowczak, Listy z nieba w kulturze ludowej, in: M. Starowieyski, ANTLA, 2001, str

25 [26] Úvod žánrových rámců antického písemnictví a naplnili je pozoruhodnou směsí biblických i jiných citací a dalších prvků, pospojovaných nevyčerpatelnou lidskou fantazií. O historickou skutečnost zde nejde, jejich neskrývaným záměrem bylo přesvědčit čtenáře apoštolovými ústy o správnosti několika náboženských tezí a životních postojů. K překážkám, jež stojí mezi námi a realitou, o níž apokryfní skutky vyprávějí, musíme navíc připočíst ještě mnoho let, často staletí, jež oddělují vznik těchto spisů od vzniku prvních písemných památek, které zachovaly jejich text. Během té doby se část textů nenávratně ztratila a část byla různými, stěží rekonstruovatelnými způsoby upravována. Představa, že bychom se na následujících stránkách dočetli o skutečném životě prvních Ježíšových učedníků, by tedy byla notně naivní. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že úsilí vědců, kteří se apokryfními památkami již po staletí zabývají, není marné. Apokryfní skutky obsahují nepřeberné množství motivů, jež mohou posloužit především teologům a církevním historikům při poznávání mentality církve v době, kdy vznikaly, tedy od 2. století. Za určitých metodických podmínek z nich lze čerpat poznatky, či alespoň náznaky, přispívající k obrazu tohoto období i v pohledu mnoha dalších disciplín od historie a literární vědy přes archeologii či sociologii až po numismatiku či ikonografii. Apokryfní skutky se zvláště v poslední době těší velkému zájmu vědecké veřejnosti. Není účelem této sbírky a nebylo by to ani v našich silách nabídnout čtenáři přehled všech otázek, jež si nad jednotlivými spisy i nad průřezovými tématy kladou teologové, literární vědci a další badatelé v monografiích, sbornících, článcích a na mezinárodních konferencích. Místo toho odkazujeme v úvodních a bibliografických částech na vybrané publikace zásadního rázu a na periodika a sborníky, jež dokumentují současný stav bádání. Jen ve výjimečných případech jsme si dovolili věnovat se vybraným otázkám v kratších exkursech, jejichž účelem je povzbudit zájemce k hlubšímu samostatnému studiu. Volba témat exkursů byla do jisté míry subjektivní, sledovali jsme jí však i další účel rádi bychom jimi ilustrovali, že apokryfy mohou poskytnout mnoho zajímavých podnětů rozmanitým vědeckým oborům a už se jedná o dějiny dogmatu ( Skutky Petrovy a stará křes anská vyznání), ikonografii ( O Pavlově vzhledu), religionistiku ( Ježíšův tanec s učedníky) či literární vědu ( Gundaforův palác). V apokryfních spisech se vyskytuje mnoho narážek na biblické a další starověké spisy. Jejich shromáždění, zhodnocení a výběr podle určitých kritérií jsou tři úkoly, s nimiž se vyrovnávají editoři, překladatelé i čtenáři. Podobně jako v Neznámých evangeliích, i zde jsme se snažili udržet poznámkový aparát v rozumné míře a neupozorňovat na všechny, často jen náhodné

26 Několik upozornění [27] shody formální (ustálená slovní spojení). 49 Na druhé straně nelze pominout shody obsahové ve zjevných případech citací a imitací. 50 Mezi těmito krajními polohami se nachází široká šedá zóna narážek, o jejichž charakteru lze vést složité diskuse. Proti zařazení aluze do poznámkového aparátu zpravidla mluví argument, že autor apokryfního textu nemusel mít na mysli příslušný kanonický kontext. Jenže i nepochopená či z kontextu vytržená citace může o autorovi a jeho spisu leccos vypovídat. Ve svém souhrnu nám takové doklady pomáhají nejen poznat autorův jazyk a styl, ale i lépe pochopit jeho teologickou perspektivu S pomocí konkordance a dalších příruček lze počet takových aluzí značně rozmnožit. Z biblických aluzí někdy uvádíme jen jednu a na ostatní upozorňujeme zkratkou aj.. 50 Nejběžnějším příkladem citace jsou Ježíšovy výroky, jež se vyskytují ve všech apokryfních skutcích. Složitější jsou imitace, tj. taková přenesení výroku či akce z jednoho textu do druhého, při nichž se mění postava mluvčího či aktéra a dochází i k závažnějším obsahovým posunům. Například ve SkPaT 5 6 Pavel učí ve formě blahoslavenství podobně jako Ježíš v Mt 5,3 11; v apokryfním učení jsou ovšem jiné, především enkratické důrazy. Imitace může být i několikanásobná: například ve SkPt Petr postupně oživuje tři mrtvé mladíky, přičemž oživení vdovina syna je zřejmou imitací L 7,11 17, kde Ježíš křísí syna naimské vdovy. O citaci, imitaci a adaptaci jakožto třech projevech intertextuality viz blíže F. Bovon, The Synoptic Gospels and the Noncanonical Acts of the Apostles, HTR 81 (1988), str Například velké množství janovských aluzí a Ježíšových titulů ve Skutcích Janových je pro čtenáře nepřehlédnutelným upozorněním, aby při úvahách o christologických předpokladech tohoto apokryfu věnoval pozornost v první řadě termínům, jež jsou typické pro Janovo evangelium, a teprve v druhé řadě termínům synoptických evangelií či pavlovských epištol.

27 (6) LISTY

28 Setkání apoštolů Petra a Pavla ikona (pol. 16. stol.), Athos

29 Úvod [473] 6.1 KORESPONDENCE SENEKY A PAVLA Úvod Charakter spisu Fiktivní korespondence Seneky a Pavla (dále SenPa) se skládá ze čtrnácti dopisů individuálního charakteru. 1 Nemá tedy nic společného s Pavlovými ani dalšími novozákonními epištolami, jež byly psány s vědomím jejich nadčasovosti a jež se obracely k širšímu okruhu čtenářů. 2 Ze stejného důvodu lze vyloučit příbuznost SenPa s dopisy pravého Seneky. 3 Žánrově je jí bližší sbírka krátkých, obsahově plytkých dopisů římského řečníka Q. Aurelia Symmacha ze 4. století, jejichž jediným účelem je udržení přátelských kontaktů s adresátem. 4 Podobně i SenPa přinese čtenáři zklamání: místo výměny názorů dvou duchovních velikánů lidstva se před ním rozvíjejí zdvořilostní fráze a komplimenty. Jen jediný list (11) má skutečné téma: požár Říma roku 64 a následné pronásledování křes anů. Přesné vyčíslení škod (132 paláce, 4000 domů) budí ovšem podezření, že se jedná o běžný pseudepigrafický manévr: výmysl obsahuje natolik podrobné údaje, aby se zdálo, že nemohl být vymyšlen. 5 Spolehlivější jsou obecněji laděné zprávy Tacitovy (ze 14 římských čtvrtí tři byly zničeny úplně a sedm částečně) 6 a Suetoniovy (bezpočet domů), 7 s nimiž se SenPa shoduje jen v časovém údaji (požár zuřil šest dní). Falešné obvinění křes anů ze žhářství bylo obecně známou skutečností. Významnějším motivem listu jsou zastřené narážky na císaře Nerona, v nichž se ozývají populární 1 Seneca píše Pavlovi 8x, Pavel Senekovi 6x. V záhlaví dvou listů (6, 7) jsou ještě další jména, to je však jen kosmetická úprava. 2 Platí to i o listech, jež jsou sice adresovány jednotlivcům (1 2Tm, Tt, Fm), ale vyjadřují se k zásadním otázkám života křes anského společenství. 3 Listy Luciliovi (Epistulae morales ad Lucilium) z let Lucilius Iunior, Senekův přítel a žák, byl asi o 10 let mladší než Seneca a v době korespondence spravoval římskou provincii Sicílii. V listu 21 Seneca vyjadřuje přesvědčení o trvalém významu svých dopisů: Hlubina času nás všechny zalije, jen malý počet nadaných jedinců z ní pozvedne své hlavy (Výbor z Listů Luciliovi, Praha 1969, str. 32, přel. B. Ryba). 4 Na tuto souvislost upozornil Liénard (1932). Srv. níže SenPa 4 s krátkým Symmachovým dopisem (ep. 9,98): Mám radost z Tvého dopisu, ale čekám, až přijdeš. Vždy kalendář mi slibuje (že dorazíš brzy). Naděje na Tvůj příchod mi nedovoluje psát více, avšak zkrátíme-li nyní dopis, nahradíme si to v rozhovoru, až budeš zde. 5 Brox (1977), str Výsledkem podobného manévru je podle Broxe i zmínka o zapomenutém plášti (2Tm 4,13). 6 Tac. ann. 15,40,2. 7 Suet. Nero 38,2.