Univerzita Karlova v Praze

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Fakulta právnická Mgr. Daniel Viduna Testamentární posloupnost v římském právu a její reflexe v českém právu Testamentary succession in Roman law and its reflection in Czech law Rigorózní práce Vedoucí rigorózní práce: Datum vypracování práce: 29. dubna 2015 prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc.

2 Prohlášení Prohlašuji, že předloženou rigorózní práci jsem vypracoval samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 29. dubna 2015 Mgr. Daniel Viduna i

3 Poděkování Touto cestou bych rád poděkoval vedoucímu své rigorózní práce prof. JUDr. Michalu Skřejpkovi, DrSc., za jeho vstřícný přistup, pomoc a cenné rady při tvorbě této práce. Současně bych chtěl poděkovat i své rodině za podporu a trpělivost. Mgr. Daniel Viduna ii

4 Obsah 1. Úvod Pojem a funkce dědického práva Dědění ze závěti podle římského práva Dědická posloupnost Přijetí a odmítnutí dědictví Ochrana oprávněného dědice Závěť Pojem a účel závěti Náležitosti platné závěti Formy závěti Zrušení závěti a její neplatnost Posloupnost proti testamentu Dědění ze závěti podle zákona č. 946/1811 Sb.z.s., obecného zákoníku občanského Dědická posloupnost Přijetí a odmítnutí dědictví Ochrana oprávněného dědice Závěť Pojem a účel závěti Náležitosti platné závěti Formy závěti Zrušení závěti a její neplatnost Posloupnost proti testamentu Dědění ze závěti podle zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku Dědická posloupnost iii

5 5.2 Přijetí a odmítnutí dědictví Ochrana oprávněného dědice Závěť Pojem a účel závěti Náležitosti platné závěti Formy závěti Zrušení závěti a její neplatnost Posloupnost proti testamentu Dědění ze závěti podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku Dědická posloupnost Přijetí a odmítnutí dědictví Ochrana oprávněného dědice Závěť Pojem a účel závěti Náležitosti platné závěti Formy závěti Zrušení závěti a její neplatnost Posloupnost proti testamentu Dědictví ze závěti podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku Dědická posloupnost Přijetí a odmítnutí dědictví Ochrana oprávněného dědice Závěť Pojem a účel závěti Náležitosti platné závěti Formy závěti iv

6 7.4.4 Zrušení závěti a její neplatnost Posloupnost proti testamentu Závěr Shrnutí Seznam použité literatury a pramenů Abstrakt/Abstract Klíčová slova/key words v

7 1. Úvod Jako téma své práce jsem si zvolil testamentární posloupnost podle římského práva a její vliv na následné právní úpravy platné na našem území. Závěť je jedním ze základních prostředků dědického práva. Díky závěti může zůstavitel rozhodnout o tom, co se s jeho majetkem stane po jeho smrti. Dá se tedy říci, že závěť je svým způsobem i symbolem demokratické společnosti, protože díky ní má zůstavitel určitou, byť omezenou, svobodu při nakládání se svým majetkem pro případ smrti. V dnešní době, kdy proběhla zásadní rekodifikace soukromého práva, se tak nabízí možnost zhodnocení vývoje dědického práva, v mém případě testamentární dědické posloupnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že z historického hlediska má zásadní význam právní úprava dle starověkého Říma, jsem tuto práci zaměřil na zmapování testamentární dědické posloupnosti dle římskoprávní úpravy a jejího následného vlivu na stěžejní právní úpravy platné na území České republiky, které byly zároveň odrazem společenského a politického uspořádání své doby. V této práci se tedy pokusím zhodnotit vliv římské právní úpravy na právní úpravu, která platila na našem území v období vzniku samostatné Československé republiky (zákon č. 946/1811 Sb.z.s., obecný zákoník občanský), dále na právní úpravu vzniklou bezprostředně po nástupu komunistického režimu (zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník), dále na platnou právní úpravu přijatou rovněž komunistickým režimem, avšak následně platnou i v porevolučním období (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), a konečně na právní úpravu současnou (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Smyslem této práce tedy je přiblížit celkový vývoj dědění ze závěti, a to napříč dlouhodobým vývojem lidské společnosti, především na našem území. 1

8 2. Pojem a funkce dědického práva S pojmem dědického práva je neodlučitelně spojena smrt. Smrt je právní událost, která působí zánik právní osobnosti fyzické osoby. V případě smrti fyzické osoby je osud jejích práv a povinností rozdílný. Některá práva a povinnosti jsou pro svou ryze osobní povahu neodlučitelná od osoby svého nositele, a to jak za jeho života, tak po jeho smrti, kdy zanikají. Mezi tato práva a povinnosti patří zejména práva a povinnosti z rodinně právních vztahů, dále práva a povinnosti, která jsou vázána výlučně na určitou osobu (např. plnění mělo být provedeno pro jeho individuální vlastnosti nebo schopnosti osobně dlužníkem, právo věřitele zaniká jeho smrtí, bylo-li plnění omezeno pouze na jeho osobu). Zaniká například oprávnění z věcného břemena, které patřilo zemřelé osobě, nebo předkupní právo, z něhož byla zemřelá osoba oprávněna. Jiná práva a povinnosti po smrti svého nositele přecházejí na právní nástupce zemřelého. Naprostá většina těchto práv přechází na další osoby děděním (tzv. dědická sukcese). Stěžejní částí dědického práva sice je přechod majetku zemřelého na jeho právní nástupce, ale dědické právo nesleduje pouze zájmy osob, kterým děděním plyne majetkový prospěch, ale bere ohled i na ty subjekty, vůči nimž byl zemřelý zavázán k majetkovému plnění, čímž se zvyšuje právní jistota postavení věřitele. Dědické právo jako pojem, má dvojí smysl: objektivní a subjektivní. V objektivním smyslu představuje souhrn všech právních norem upravujících přechod práv a povinností zemřelého jedince na jeho právní nástupce. V subjektivním smyslu jde o souhrn práv (a povinností) svědčících již určité osobě, které tato práva (a povinnosti) přibudou podle objektivního dědického práva v důsledku události smrti jejího předchůdce. Toto subjektivní dědické právo má absolutní povahu (erga omnes), je proti každému prosaditelné, přechází i na dědice původně oprávněného (transmise dědictví)." 1 1 Knappová, M., Občanské právo hmotné, 3. svazek, Praha: ASPI, 2007, str

9 V historii mělo dědické právo dvojí pojetí, která byla ve vzájemném střetu: kolektivistické a individualistické. Podle kolektivistického pojetí měl zanechaný majetek připadnout celku, ve kterém zemřelý jedinec žil (kmen, stát). Individualistické pojetí prosazuje myšlenku, podle níž by se měl stát nositelem přetrvávajících hodnot zemřelého jedinec, který má některý z dědických důvodů. Výběrem individualistického pojetí se sice tento střet vyřešil, ale nevyřešil se problém způsobu výběru právního nástupce. Problém právního nástupnictví nalezneme při srovnávání výkladu zásady familiarizace a zásady osobní autonomie. Zásada familiarizace vyzdvihuje pokrevní soudržnost a rodinné dědické nástupnictví, protože dle této zásady má veškerý majetek zemřelého připadnout rodinným příslušníkům. Toto tvrzení se opírá o argument, podle kterého se o zanechaný majetek nezasloužil pouze zemřelý jedinec. Základ tohoto majetku vytvořily již předchozí generace a na zachovávání získaného majetku se podílely i další osoby, které jsou s osobou zemřelého úzce spjaty. Při striktním dodržování této zásady by však bylo vyloučeno pořízení poslední vůle. Přechod majetku by byl možný pouze na zákonem určené právní nástupce. Tato situace by vybízela, aby zůstavitel se svým majetkem naložil již za svého života. Oproti tomu zásada osobní autonomie upřednostňuje svobodu vůle zůstavitele, který může se svým majetkem naložit zcela dle vlastního uvážení. V tomto případě má dědická posloupnost ze zákona čistě subsidiární úlohu, protože přichází v úvahu pouze při absenci poslední vůle zůstavitele. V současné době je spor těchto zásad vyřešen určitým kompromisem, kdy zůstavitel má sice možnost naložit se svým majetkem dle svého uvážení, ale na druhou stranu je zákonem omezen s ohledem na tzv. nepominutelné dědice. Nepominutelnými dědici je určitá skupina osob, kterým zákon i na vzdor závěti přiznává dědický podíl odpovídající části jejich zákonného dědického podílu. 3

10 3. Dědění ze závěti podle římského práva 3.1 Dědická posloupnost Základním pojmem dědického práva ve starověkém Římě, jakož i v dalších právních řádech, je dědická posloupnost. Je to přechod práv, především práv majetkových, ze zůstavitele na druhou osobu neboli dědice. 2 Základní podmínkou dědické posloupnosti je tedy zcela nepochybně smrt zůstavitele. Zemře-li člověk, který byl osobou způsobilou ke jmění, zanikají jeho právní poměry rodinné vesměs, ale jeho majetkové právní poměry trvají zpravidla (nehledíc jen k některým odchylkám) dále, a to ve své jednotě jakožto jmění, jako universitas, a jiná osoba vstupuje v příčině jich na místo zemřelého. Na osobu tu přecházejí přímo veškerá majetková práva a právní závazky zemřelého jako jednota, jako celek. 3 Ačkoliv je smrt zůstavitele základním předpokladem dědické posloupnosti, k tomu, aby dědická posloupnost nastala, je zapotřebí i dalších předpokladů. Zejména se jedná o tzv. delační důvody, tedy o skutečnosti, které blíže určují dědickou posloupnost. Tak jako v dalších právních řádech i v případě práva římského mohla být delačním důvodem buď právní norma, nebo zůstavitelova vůle. Na základě zůstavitelovy vůle je dědic povoláván prostřednictvím jednostranného právního úkonu, a to testamentu (závěti). V případě, že zůstavitel testament nepořídil, jsou dědicové povoláváni na základě zákona, tedy intestátně V důsledku výše uvedeného tedy rozlišujeme dědickou posloupnost na testamentární a intestátní (zákonnou) a rovněž i dědice testamentární a intestátní. Ac prius de hereditatibus dispiciamus, quarum duplex condicio est: nam vel ex testamento vel ab intestato ad nos pertinent. 2 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 1995, str Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, díl 3., 5. vydání, Praha: J. Otto, 1922, str. 1 4

11 A nejdříve pojednejme o pozůstalostech, kteréžto jsou dvojího druhu: připadají nám totiž buď podle testamentu, anebo intestátně. 4 Zajímavostí vývoje delačních důvodů v rámci římského práva nepochybně je, že již od historicky doložitelných počátků římského práva se oba tyto základní typy dědické posloupnosti oproti ostatním historickým právním řádům, ve kterých se zcela prokazatelně testamentární dědická posloupnost vyvinula později než dědická posloupnost intestátní, jeví jako zcela rozvinuté instituty, kde je navíc v jejich vzájemném poměru kladen zásadní důraz na posloupnost testamentární. I přes tento mimořádný jev vývoje dědických posloupností nelze však pochybovat o tom, že stejně jako v ostatních právních řádech i v právu římském primárně existovala posloupnost intestátní. Specifikem římského dědického práva však navždy zůstane skutečnost, že se v něm testamentární dědická posloupnost vyvinula velmi rychle a vzájemný vztah mezi oběma posloupnostmi se stabilizoval již v ještě ne zcela doložitelné době. Vrátím-li se ke vzájemnému vztahu dědických posloupností, je zcela zřejmé, že římské právo neumožňovalo užití obou dědických posloupností vedle sebe, přičemž přednost měla posloupnost testamentární. V příčině téhož dědictví nemůže míti oboje posloupnost vedle sebe místa. Platíť pravidlo: Nemo pro parte testatus pro parte intestatus decedere potest. I vylučuje testamentní posloupnost zpravidla na prosto sukcessi intestátní. Povolání k intestátní posloupnosti nenastává dříve, dokud není rozhodnuto, že nikdo nemůže se státi dědicem z testamentu. Dále má testamentní povolání, kdykoli nastává výhradnou platnost, tak že, i když jsou dědicové povoláni v testamentu pouze k části dědictví, nepovolávají se ke zbývající části zákonní dědicové, nýbrž zase jen oni testamentní dědicové. 5 Výjimkou z daného principu je postup v případě tzv. nepominutelných dědiců (viz dále). Ona přednost testamentární dědické posloupnosti byla přitom zakotvena již v Zákoně XII. desek (Lex duodecim tabularum), tedy v nejstarší kodifikaci římského práva. 6 4 Gaius 2, 99, český překlad převzat z Kincl, J., Gaius - Učebnice práva ve čtyřech knihách, Brno: MU v Brně a Doplněk, Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, díl 3., 5. vydání, Praha: J. Otto, 1922, str Lex XII. tab. V 3: uti legassit super pecunia tutelave suae rei, ita ius esto. (Jak kdo ustanovil o svém majetku nebo o poručenství nad svým hospodářstvím, tak budiž po právu) 5

12 Dalším významným pojmem římského dědického práva je univerzální sukcese, což znamená, že dědic po zůstavitelovi dědil nejen aktiva (majetek), nýbrž i pasiva (závazky), a to v plné míře, nikoli pouze do výše aktiv. Dědic tak nabýval dědictví jako celek, tedy veškerá práva a závazky, ze kterých se pozůstalost skládala, jelikož se na něho hledělo, jako kdyby on a zůstavitel byli jednou osobou. Z tohoto důvodu tedy dědic odpovídal za závazky zůstavitele náležející do pozůstalosti i svým majetkem a nikoliv pouze do té míry, kolik bude uhrazeno z aktiv (majetku) pozůstalosti, viz např. Iul. D. 50, 17, 62 7 Na dědice tedy nepřecházela jen ta práva a ty závazky, které měly ryze osobní povahu (např. manželská moc otce nad matkou). Dědicovo postavení ve vztahu k zůstavitelovým závazkům tedy bylo takové, jako kdyby tyto závazky uzavřel on sám, a to i s rizikem, že splnění těchto závazků zůstavitele bude znamenat zmenšení původního majetku dědice. Splynutí jmění pozůstalostního s majetkem dědicovým mohlo však býti na škodu také věřitelům zůstavitelovým a odkazníkům, jestliže pozůstalost byla aktivní, ale dědic byl předlužen, anebo byla-li pozůstalost sice rovněž předlužena, avšak menším procentem než dědic. Proti tomuto nebezpečí chránilo věřitele pozůstalostní a odkazníky beneficium separationis, jež jim na jejich žádost do pěti let od nastoupení pozůstalosti udílel praetor vyšetřiv věc (causa cognita); jím mohli se domoci toho, aby majetek pozůstalostní byl od vlastního jmění dědicova oddělen a použit nejprve toliko na zaplacení dluhů pozůstalostních a odkazů; teprve zbytek byl uvolněn pro dědice. Dědic neztrácel sice ani po separaci dispozičního práva nad majetkem pozůstalostním, ale opatření jeho jsou neúčinna, pokud by jimi byli věřitelé pozůstalostní zkráceni. Separatio se nepovolovala, jestliže dědic již bona fide (si nulla fraudis incurrat suspicio) pozůstalost z části nebo z cela rozprodal, nebo se svým majetkem sloučil, anebo jestliže se jí oprávněné osoby vzdaly, třeba i mlčky, na př. tím, že přijaly od dědice částečné zaplacení, úroky, zástavu, rukojmí. Jestliže si vymohli separaci, ztrácejí právo hojiti se přes to ještě na vlastním majetku dědicovu, shledá-li se, že pozůstalost nepostačuje; tak aspoň souditi jest pro právo justiniánské; jež povoluje jim v takovém případě, byly-li ve skutkovém omylu, proti separaci in integrum restitutionem. Též naopak dědicovi věřitelé mohou 7 Iul. D. 50, 17, 62: Hereditas nihil aliud est, quam successio in universum ius quod defunctus habuerit. 6

13 býti poškozeni, přijal-li jejich dlužník předlužené dědictví; tito nemají však práva na beneficium separationis, což odůvodňuje se v pramenech takto: nam licet alicui adiciendo sibi creditorem creditoris sui facere deteriorem condicionem. 8 Univerzální sukcese pokrývala i případy, kdy existovalo více dědiců. V takovém případě jednotliví dědicové nenabývali konkrétní části pozůstalosti, ale i v tomto případě dědicové nabývali veškeré majetkové poměry zůstavitele, avšak každý pouze podle velikosti svého dědického podílu, který na něho připadal. V římském pojetí univerzální dědické sukcese se tedy na veškerá zůstavitelova práva a závazky hledělo vždy jako na jeden celek. Tento celek neboli pozůstalost (hereditas) měl svůj význam i z pohledu materiálního, když se připouštělo, aby tato pozůstalost dočasně existovala samostatně bez závislosti na osobě dědice. V takovém případě se jednalo o tzv. ležící pozůstalost (hereditas iacens), tedy o stav, kdy se pozůstalost nachází v době, kdy zůstavitel zemřel, ale dědic své dědictví ještě nenabyl. Jedním z důvodů zavedení takového institutu zcela nepochybně bylo, že pozůstalost ve výše uvedeném mezidobí byla i nadále poměrně stálým a jednotným souborem majetkových vztahů, přičemž tento soubor se mohl v předmětné době zvětšovat či zmenšovat (v porovnání se stavem ke dni smrti zůstavitele). Obzvláště může hereditas iacens rozšířiti se vlastnictvím plodů oddělením z věcí dědických, vlastnictvím dětí narozených z otrokyň dědických, nebo vlastnictvím polovice pokladu připadající vlastníkovi půdy, nároky na nájemné, všelikými právy nebo osvobozením od závazků, nabytými od otroků dědických právními jednáními (stipulacemi a jinými obligačními smlouvami, akceptilacemi nebo pactis otroků, převodem vlastnictví na otroky mancipací nebo tradicí, odkazy otrokům zůstavenými), jakož i pohledávkami vzniklými z deliktů spáchaných na věcech dědických (na př. skrze actiones legis Aquiliae) nebo z injurie proti zůstavitelovi (actio iniuriarum). 9 Proto bylo následně na ležící pozůstalost nahlíženo tak, že oprávněna či zavázána je sama pozůstalost sama, v důsledku čehož jí byla přiznána určitá míra právní subjektivity. V průběhu dalšího vývoje se tento postoj nadále upevňoval a v období justiniánského práva byla ležící pozůstalost již právnickou osobou svého druhu. 8 Vančura, J., Úvod do studia soukromého práva římského, díl 2., Nákladem vlastním, 1923, str Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, díl 3., 5. vydání, Praha: J. Otto, 1922, str

14 Vedle sukcese universální však v římském dědickém právu existovala i sukcese singulární, která spočívala v tom, že zůstavitel mohl jednostranným úkonem (tzv. odkazem) poskytnout konkrétní majetkovou hodnotu ze své pozůstalosti osobě, která není jeho dědicem na základě sukcese univerzální. Vedle dědické posloupnosti mohou za příčinou smrti člověka nastati ještě jiné sukcese v jeho majetkové poměry. Jmenovitě může zůstavitel posledním pořízením vedle a na základě dědické posloupnosti poskytnouti jednotlivého kusu z dědictví jinému, nežli dědicovi, a tím způsobiti pro něho sukcessi singulární. Poslední pořízení toho obsahu jakož i jím poskytnutá hodnota majetková jmenuje se odkaz. 10 Kromě zůstavitelovy smrti bylo pro dědickou posloupnost nezbytné, aby jak zůstavitel, tak povolávaný dědic splňovali určité podmínky. Tyto podmínky měly velký význam z hlediska toho, zda je zůstavitel způsobilý mít dědice (tzv. aktivní způsobilost) a zda je určitá osoba způsobilá být dědicem (tzv. pasivní způsobilost). Touto otázkou se budu podrobněji zabývat později. Další zajímavostí římské dědické posloupnosti bylo, že existovala ve dvojí podobě, a to v podobě posloupnosti civilní a posloupnosti praetorské. Praetorské právo obecně se vyvinulo v důsledku činnosti praetora, jenž vytvářel nové právní vztahy, které neměly oporu v původním civilním římském právu. Tato činnost praetora tak vedla až k vytvoření samostatné dědické posloupnosti. Nejen na základě výše uvedeného je tedy zcela zřejmé, že civilní posloupnost je starší nežli posloupnost praetorská. Každá z těchto posloupností byla opět dvojí, a to jak testamentární, tak intestátní. Civilní posloupnost se označovala pojmem hereditas, zatímco posloupnost praetorská se nazývala bonorum possessio", což původně znamenalo držbu majetku. Praetor totiž osobě oprávněné z praetorské posloupnosti umožnil držbu příslušné pozůstalosti. Z historických pramenů je patrné, že praetor původně nechtěl vytvářet vlastní posloupnost. Jeho prvotním cílem byla snaha o uplatnění zásad civilního práva, které bylo zakotveno již v Zákoně XII. desek. Praetorova 10 Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, díl 3., 5. vydání, Praha: J. Otto, 1922, str. 2 8

15 činnost měla tedy civilní právo podepřít, např. tím, že praetor umožňoval v konkrétním dědickém sporu té straně, jež měla větší naději na vítězství, aby získala držbu pozůstalosti. Postupně však praetorova činnost, umožňující určitým osobám ujmout se držby pozůstalosti, začala cílit jinam: jednoduché a často i velmi strohé zásady dědické posloupnosti civilního práva mohly být praetorem doplňovány a nakonec i otevřeně měněny. 11 Předpokladem pro to, aby praetorská činnost nakonec vedla ke vzniku samostatné posloupnosti, byla jeho pravomoc umožnit držbu pozůstalosti. Tato pravomoc však byla podmíněna žádostí potenciálního dědice o udělení držby. Dalším rozdílem mezi oběma posloupnostmi bylo to, že civilní posloupnost byla přechodem práv nejen majetkové povahy, ale i povahy nemajetkové (např. konat rodinné oběti tzv. sacra), zatímco posloupnost praetorská měla již od počátku čistě majetkový charakter. Rozdíl byl rovněž v tom, jak docházelo k nabývání dědictví. V případě civilní dědické posloupnosti záleželo na osobě povolávaného dědice. Heredes domestici, t. j. oni k dědictví povolaní, kteří v době smrti zůstavitelovy byly pod mocí jeho, nabývají dědictví již povoláním samým beze své vůle, ba i proti ní. Všichni ostatní povolaní jakožto heredes extranei nabývají dědictví teprve zvláštním k tomu směřujícím prohlášením vůle, uvázáním se v dědictví (hereditatis aditio), jsou tedy heredes voluntarii. 12 Pro uvázání se v dědictví však neexistovala žádná zákonná lhůta, což umožňovalo značné průtahy, v jejichž důsledku mohlo dojít k ohrožení pohledávek zůstavitelových věřitelů. K eliminaci takových průtahů byla v období po Zákonu XII desek zavedena tzv. usucapio pro herede, jejímž principem bylo umožnit komukoliv, kdo získal držbu pozůstalosti, její vydržení v jednoroční lhůtě (a mít tak stejná práva a povinnosti jako právoplatný dědic), dokud povolaný heres voluntarius nenabyl držbu předmětného dědictví. V případě posloupnosti praetorské platilo, že povolaný dědic musel požádat praetora o udělení držby pozůstalosti (viz výše) v určité 11 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 1995, str Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, díl 3., 5. vydání, Praha: J. Otto, 1922, str

16 lhůtě. Pokud tak povolaný dědic učinil, praetor mu držbu udělil zvláštním interdiktem zvaným Quorum bonorum. At si qui sine cretione heres institutus sit, aut qui ab intestato legitimo iure ad hereditatem vocatur, potest aut cernendo aut pro herede gerendo vel etiam nuda voluntate suscipiendae hereditatis heres fieri; eique liberu mest quocumque tempore voluerit, adire hereditatem; sed solet praetor postulantibus hereditariis creditoribus tempus constituere, intra quo si velit adeat hereditatem, si minus, ut liceat creditoribus bona defuncti vendere. Naproti tomu se může ten, kdo je ustanoven dědicem, aniž mu byla uložena cretio, anebo ten, kdo je podle legitimního práva povolán k pozůstalosti jako dědic intestátní stát dědicem buď formálním přijetím pozůstalosti anebo i pouhou vůlí pozůstalost převzít: a má také volnost přijmout pozůstalost, kdykoli jen by chtěl. Prétor však na žádost pozůstalostních věřitelů stanoví obvykle lhůtu, ve které má dědic pozůstalost přijmout, (ovšem) jestliže ji chce. 13 Pokud však povolaný dědic stanovenou lhůtu zmeškal, praetor povolal v pořadí dalšího nejblíže následujícího dědice. Udělením držby pozůstalosti se však tato osoba ještě nestávala pravým praetorským dědicem. K tomu bylo nezbytné, aby praetorské právo chránilo dotyčnou osobu takovým způsobem, že se její postavení dostalo na úroveň dědice civilního. Tzn., že bylo potřebné, aby praetorský dědic měl dispozici stejně účinné dědické žaloby jako civilní dědic, který měl k ochraně svých práv k dispozici žalobu hereditatis petitio (žádost o dědictví). Této ochrany se dosahovalo žalobami, jež byly opřeny o praetorské právo, byly však vytvořeny podle obdoby civilních žalob (byly koncipovány podle jejich vzoru, což se v tomto jako v jiných podobných případech vyjadřovalo latinským slovem utilis ). Proto se také v klasické době rozlišovalo mezi držbou pozůstalosti, kterou praetor udělil a která byla věcně podložená (bonorum possessio cum re), a mezi držbou, která věcně podložena nebyla (bonorum possessio sine re). Jen ten, kdo získal od praetora 13 Gaius 2,

17 věcně podloženou držbu pozůstalosti, byl skutečným praetorským dědicem, neboť získával současně od praetora ochranu, jež mu dávala možnost prosadit svoje právo i proti civilnímu dědici. 14 Definitivní odstranění rozdílů nastalo teprve v zákonodárství po Justiniánových kodifikacích, v tzv. novelách. Již od poklasického období se však dědická posloupnost začala označovat jednotným termínem successio, který tak nahradil výrazy hereditas a bonorum possessio. 3.2 Přijetí a odmítnutí dědictví Rozdělení dědické posloupnosti na posloupnost civilní a praetorskou mělo svůj význam i z hlediska přijímaní dědictví. Postavení dědice vždy záviselo na jeho vztahu k dědické posloupnosti. Nabytí dědictví tedy mohlo být závislé na vůli dědice, avšak mohlo rovněž nastávat i zcela bez ohledu na jeho vůli, což v krajním případě mohlo vést i k případům, kdy dědic dědictví nabývá i proti své vůli. V civilním římském právu vedl výše uvedený rozdíl v postavení dědice k rozdělení do dvou skupin: jednak dědiců domácích (heredes domestici) a jednak dědiců tzv. vnějších (heredes extranei). Skupina domácích dědiců se ještě rozdělovala na dvě podskupiny, a to na dědice vlastní a nutné (heredes sui et necessarii) a dědice nutné (heredes et necessarii). Do podskupiny dědiců vlastních a nutných spadali všichni, kdo v době smrti zůstavitele podléhali jeho rodinné moci. Toto se týkalo jak dědiců intestátních, tak i testamentárních. Právě tato podskupina dědiců nabývala dědictví okamžikem zůstavitelovy smrti, a nebylo tedy třeba žádného projevu vůle. Stěžejním pro nabytí dědictví tedy bylo v případě těchto dědiců jejich pouhé povolání k dědictví. Podle římské právní vědy bylo postavení vlastních 14 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 1995, str

18 a nutných dědiců založeno na té myšlence, že dědicové vlastní (sui) se již za života zůstavitele považovali v určitém ohledu rovněž za spoluvlastníky či spolu správce rodinného jmění, které bylo soustředěno v rukách zůstavitele, jakožto hlavy římské rodiny, a v důsledku jeho smrti tedy nedošlo k přechodu vlastnictví (nabytí dědického práva) v pravém slova smyslu, nýbrž pouze k uvolnění jejich správy nad zděděným majetkem. Heredes autem aut necessarii dicuntur aut sui et necessarii aut extranei. Sui autem et necessarii heredes sunt velut filius filiave, nepos neptisve ex filio, et deinceps ceteri qui modo in potestate morientis fuerunt. Sed sui quidem heredes ideo appelantur, quia domestici heredes sunt et vivo quoque parente quodammodo domini existimantur; unde etiam si quis intestatus mortuus sit, prima causa est in successione liberorum. Necessarii vero ideo dicuntur, quia omni modo, sive velint sive nolint, tam ab intestato quam ex testamento heredes fiunt. Dědicům se pak říká nutní, anebo vlastní a nutní, anebo cizí. Vlastní a nutní dědicové (sui et necessarii) jsou pak například syn či dcera, ze syna (narozený) vnuk či vnučka a potom ostatní, pokud byli podrobeni pravomoci umírajícího. Dědici vlastní se pak nazývají proto, že jsou to dědici domácí, kteří se i za života otce rodiny považují jaksi za vlastníky (tj. za spoluvlastníky rodinného majetku). Proto také zemře-li někdo bez testamentu, má v prvé řadě místo dědická posloupnost dětí. Dědici nutní se jim však říká proto, že se stávají dědici za všech okolností, ať chtějí nebo nechtějí, právě tak bez testamentu, jako s testamentem. 15 Jak ostatně vyplývá z výše uvedeného, nemá smysl v daném případě používat pojmu delace, jelikož splývala s okamžikem smrti zůstavitele. Ačkoliv do této podskupiny dědiců spadali jak intestátní, tak testamentární dědicové, jak je ostatně uvedeno již výše, mohlo být postavení dědiců testamentárních v této podskupině o něco příznivější, jelikož zůstavitel mohl ve svém testamentu ustanovit dědice pod určitou podmínkou, která v případě že 15 Gaius 2, 152, 156 a

19 nebyla splněna, umožňovala takto povolaným osobám, aby se z dědictví vyvázaly. Zůstavitel však může nabytí dědictví učiniti závislým na jejich vůli, ustanoví-li je dědici pod výminkou, že budou chtíti se jimi státi. 16 Druhou podskupinu dědiců domácích, tzv. dědice nutné, mohli tvořit pouze dědicové testamentární. Byli to buď otroci, které zůstavitel v testamentu ustanovil za dědice a současně propustil na svobodu nebo to mohli být členové zůstavitelovy rodiny, kteří v době jeho smrti byli v jeho rodinné moci podřízeni jen nepřímo (např. vnuk ustanovený v testamentu od svého děda za dědice). 17 Propuštění otroka a jeho povolání k dědictví mělo význam zejména tehdy, kdy hrozila insolvence pro předluženost zůstavitelova majetku. V takovém případě potupa, která byla s insolvencí spojena, padla na hlavu propuštěného otroka povolaného za dědice a nikoliv na zůstavitele a jeho rodinu. Výše popsaný mechanismus byl odrazem společenských poměrů v dobách starého Říma. Tehdejší agnátská rodina byla svazkem založeným nejen na majetkových, ale i jiných hodnotách, obzvláště náboženského charakteru. Právě princip fungování agnátské rodiny byl jedním z důvodů, proč dědictví přecházelo na dědice okamžikem smrti zůstavitele a bez ohledu na jeho vůli. Na tyto dědice se totiž již před smrtí zůstavitele hledělo jako na osoby podílející se na zůstavitelově (potažmo rodinném) majetku. Jelikož se však v průběhu času pojetí agnátské rodiny a postavení dědice měnilo, přičemž se do popředí stále více dostávalo majetkové hledisko, stávala se otázka předluženého dědictví a nemožnost jeho odmítnutí domácím dědicem stále větší hrozbou. A bylo to opět praetorské právo, které zasáhlo do těchto tvrdých zásad civilní dědické posloupnosti a postupně je modifikovalo, a to např. možností tzv. dobrodiní či práva abstinence. Pokud se např. dědic, který byl dědicem vlastním a nutným, nijak nezasahoval do pozůstalostních záležitostí, posuzoval praetor postavení takové osoby tak, jakoby se dědicem nestal. Takový postup praetora měl za následek mimo jiné i to, že proti tomuto nevměšujícímu se dědici nebylo možné užití dědických žalob. Praetor následně 16 Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, díl 3., 5. vydání, Praha: J. Otto, 1922, str Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 1995, str

20 nabízel dědictví dalším intestátním či testamentárním dědicům. Pokud užil nutný dědic beneficia abstinendi, zvrátilo se tím podle praetorského práva nabytí dědictví tak, že na něho hledělo, jako kdyby se nikdy nestal dědicem. I když podle civilního práva zůstal dědicem, praetor proti němu odepřel věřitelům dědictví a odkazovníkům podání žaloby a dědictví bylo nabídnuto těm, kteří k němu byli povoláni na druhém místě. Původně povolaný dědic měl tedy pouze nudum nomen sui heredis. Skutečnost, že heres necessarius, který využil svého práva vzdát se dědictví, nepřestal být formálně dědicem, nebylo zcela bez významu. Manumissiones v testamentu nařízené a pupilární substituce zachovávají se v platnosti, byť i heres necessarius, vzdavší se dědictví, byl jediným dědicem v testamentu ustanoveným. Také zůstanou platnými právní disposice, které heredes necessarius učinil bona fide ostatcích dědických, dříve nežli vykonal ius abstinendi. Suus heres může, i když se byl vzdal dědictví, později platně prohlásiti, že hodlá je podržiti, ale může tak učiniti jen, dokud dědictví není ještě prodáno od věřitelů, a, jak Justinián zavedl, pouze do tří let. Nezletilcům běží tato tři léta teprv od té, co prošla lhůta restituční. 18 Praetor tedy opět úspěšně pozměňoval zásady civilní dědické posloupnosti, jejíž platnost sice nemohl zrušit, ale její účinnost de facto eliminoval. Nyní se dostávám ke druhé skupině dědiců, a to k dědicům vnějším (heredes extranei) neboli k dědicům dobrovolným (heredes voluntarii). Jak již vyplývá z výše uvedeného označení, byli těmito dědici všichni, kteří nespadali do dříve popsaných skupin, tedy osoby, které nespadaly v době zůstavitelovy smrti do jeho moci (proto vnější) a které nabývají dědictví jednostranným projevům vůle, tzv. uvázáním se vně (proto dobrovolní). Tito dědicové mohli být k dědictví povoláni jak na základě testamentu, tak intestátně. Výše uvedný jednostranný projev vůle musel být takového charakteru, ze kterého bude zcela zřejmá jejich vůle nabýt dědictví. Současně však tito dědicové mohli dědictví i odmítnout (hereditatem repudiace, recusare), a to rovněž jednostranným projevem vůle, v důsledku kterého zaniká jejich dědické právo. Přijetí (uvázání se v dědictví) i odmítnutí dědictví bylo přitom neodvolatelné. 18 Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, díl 3., 5. vydání, Praha: J. Otto, 1922, str

21 Ceteri qui testatoris iuri subiecti non sunt, extranei heredes appellantur. Itaque liberi quoque nostri, qui in potestate nostra non sunt heredes a nobis instituti sicut extranei videntur. Qua de causa et qui a matre heredes instituuntur, eodem numero sunt, quia feminae liberos in potestate non habent. Servi quoque, qui cum libertate heredes instituti sunt et postea a domino manumissi, eodem numero habentur. Extraneis autem heredibus deliberandi potestas data est de adeunda hereditate vel de non adeunda. (Všichni) ostatní, kteří právu testátora (nijak) podřízeni nejsou, nazývají se dědicové cizí. Proto se za cizí dědice považují i naše (vlastní) děti, které nejsou v naší pravomoci a byly nám ustanoveny jako dědici. Z toho důvodu patří do stejné skupiny i ti, kdo jsou jako dědici ustanoveni matkou: neboť ženy děti v pravomoci nemají. Do stejné skupiny se zahrnují také otroci, kteří byli ustanoveni za dědice s propuštěním na svobodu a pán je později (po zřízení testamentu), propustil. Cizím dědicům je pak dána možnost, aby uvážili, zda pozůstalost přijmou, nebo nepřijmou. 19 Jak jsem již uvedl výše, závisela skutečnost, zda se určitá osoba stane dědicem pozůstalosti na jejím výslovném projevu vůle. Z tohoto důvodu byl v případě této skupiny dědiců zcela jednoznačně odlišen okamžik smrti zůstavitelovy od okamžiku nabytí dědictví. Proto v tomto případě má pojem delace zcela zásadní význam, jelikož delací získává potenciální dědic právo přijmout nebo odmítnout dědictví. Přijetí dědictví neboli adice mohlo být dle civilní dědické posloupnosti učiněno buď formálně, nebo neformálně. Formální přijetí dědictví bylo označováno jako krece (crecio). Jednalo se o starší formu přijetí dědictví, která byla nejprve vyžadována u dědiců testamentárních, avšak následně se rozšířila i k dědicům intestátním. Formálnost tohoto způsobu přijetí dědictví se projevovala tak, že dědic, který chtěl platně nabýt dědictví, musel před svědky učinit ústní prohlášení v předepsané formě. Tento formální způsob nabývání dědictví se však v průběhu vývoje římského dědického práva dostával do 19 Gaius 2, 161 a

22 ústraní. Krece byla vyžadována i v právu klasickém, avšak pro nabytí dědictví byla nezbytná pouze v případě, kdy byla v testamentu výslovně dědicovi nařízena zůstavitelem a dědic, který by ji opominul, byl pro tento případ vyděděn. Byl-li však někdo sub imperfecta cretione heres institutus, t. j. když pro případ, že by nevykonal cretionem, nebyl on sice vyděděn, ale byl povolán k dědictví substitut, nabyl onen dědictví jakýmkoli prohlášením vůle (pro herede gerendo nebo hereditatis aditione v užš. sm.), ovšem až do reskriptu M. Aurelia jen s tím omezením, že substitut byl připuštěn vedle něho k jeho podílu dědickému. Zákony pozdějších císařů byla cretio úplně odstraněna. 20 Oproti tomu neformální způsob nabytí dědictví spočíval toliko v tom, že se dědic začal jako dědic chovat, tzn. uspokojoval věřitele, plnil odkazy apod. Vedle tohoto konkludentního jednání bylo možné dědictví přijmout i výslovným prohlášením dědice. V daném případě však nebyla předepsána přesná forma tohoto prohlášení, jako tomu bylo v případě krece. Aby však dědic mohl dědictví nabýt, a to jak formálně, tak i neformálně, bylo vyžadováno, aby tento dědic věděl, že došlo k delaci včetně delačního důvodu. Dalším nárokem na dědice pak byla jeho všeobecná způsobilost k právním úkonům. Pokud ji dědic neměl, postupovalo se obdobně jako v případě jiných právních úkonů osob s omezenou způsobilostí. Osoby, které neměly vůbec způsobilost, jako děti nebo choromyslní, nemohli původně ani přijmout ani odmítnout, navíc podle civilního práva bylo tu vyloučeno zastoupení. Teprve poklasické právo dovolilo, aby za ně jednal otec nebo poručník. 21 Dalším důležitým pojmem pro nabývání dědictví na základě testamentu je způsobilost přijmout dědictví z testamentu, tedy tzv. dědická kapacita (ius capere ex testamento). Pojem dědické kapacity je však nutné odlišovat od způsobilosti být dědicem v testamentu ustanoven. Za nezpůsobilé přijmout dědictví z testamentu byly považovány osoby, které měly postavení 20 Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, díl 3., 5. vydání, Praha: J. Otto, 1922, str Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 1995, str

23 tzv. junianských Latinů, zejména však podle zákonodárství z počátku principátu osoby, které byly caelibes, tedy neženatí a neprovdané, pokud do určité doby sňatek neuzavřely; částečně nezpůsobilí byli i bezdětní (orbi). 22 V případě civilní dědické posloupnosti nebyla pro přijetí dědictví stanovena žádná lhůta. Jedinou výjimkou byl případ, kdy zůstavitel stanovil kreci jako podmínku ve svém testamentu a tuto navíc spojil se lhůtou pro její vykonání. Později byla cretio nutna jenom, uložil-li ji sám zůstavitel dědici jako výminku, jež ji má pod ztrátou dědictví do určité lhůty, obyčejně do 100 dnů (utiles) vykonati. To stávalo se dosti zhusta, bylať cretio jediným prostředkem, jímž mohl zůstavitel úspěšně předejíti průtahům dědicovým v uvázání se v dědictví. 23 V souvislosti s neexistencí lhůty pro přijetí dědictví došlo opět k zásahu praetora do civilní dědické posloupnosti, a to tak, že umožňoval věřitelům zůstavitele, aby se před ním dotázali povolaného dědice, zda dědicem je či nikoliv. Tento dědic se musel k této otázce věřitelů vyjádřit. Dle praetorského ediktu byla tomu, komu zůstavitelovi věřitelé položili před soudem dotaz, zda je dědicem (interrogatio in iure an heres sit), poskytnuta v případě jeho žádosti lhůta alespoň 100 dní, během které se musel rozmyslet (tempus ad deliberandum). Dědici vyžádavšímu si lhůtu deliberační, jest volno nahlížeti do listin pozůstalostních. S povolením praetorovým může zciziti z dědictví věci, podrobené zkáze nebo způsobující útraty, zapraviti naléhavé dluhy a vymáhati peníze na dlužnících dědických. Je-li dítětem zůstavitelovým, smí z dědictví bráti výživu. Jestliže povolaný do projití oné lhůty se neprohlásil o tom, zdali přijímá nebo odmítá dědictví, pokládá se za to, že odmítá dědictví, čímž jest vyloučen z dědictví. 24 Později za Justiniána došlo v této záležitosti ke změně spočívající ve změně deliberační lhůty na 9 měsíců, přičemž císař mohl tuto prodloužit ještě o další 3 měsíce s tím, že pokud povolaný dědic tuto nechá 22 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 1995, str Vančura, J., Úvod do studia soukromého práva římského, díl 2., Nákladem vlastním, 1923, str Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, díl 3., 5. vydání, Praha: J. Otto, 1922, str

24 marně uplynout, aniž by odpověděl, zda dědictví přijímá nebo odmítá, má se za to, že pozůstalost přijal. Nabytí dědictví dle praetorského práva bylo určováno na základě pravidel, kterých se praetor držel při udílení držby pozůstalosti (bonorum possessio). Udělení držby pozůstalosti přitom bylo magistrátským rozhodnutím na základě individuální žádosti, přičemž žádost o udělení držby musela být učiněna ve stanovené lhůtě, jež měla prekluzivní charakter. Nabytí dědictví podle praetorského práva tedy nebylo na rozdíl od výše uvedených případů práva civilního možné bez vůle povolaného dědice. Bonorum possessio musila býti vždy od praetora vyžádána a jím udělěna, a to i byl-li delátem heres necessarius; praetor povoloval ji bez předchozího vyšetření, odpovídalo-li tvrzení žadatelovo ustanovením jeho ediktu (bonorum possessio edictalis), a jenom, nehodil-li se na ně slovný text ediktu, nebo bylo-li to žádoucím z jiných zvláštních důvodů, povoloval bonorum possessionem teprve post causae cognitionem zvláštním dekretem (bonorum possessio decretalis). Bylo to zejména v případech, kdy udělením bonorum possessionis mělo jenom ráz prozatímnosti. 25 Prozatímně se držba pozůstalosti udělovala např. - tomu, kdo do 1 roku předložil bezvadný písemný testament, ve kterém byl ustanoven dědicem; - budoucí matce, pokud byl dědicem nasciturus (nenarozené dítě), která se mohla po dobu těhotenství z pozůstalosti i živit; v tomto případě mohl správu pozůstalosti vykonávat i opatrovník, tzv. zvláštní curator ventris et bonorum; - kurátorovi duševně chorého dědice apod. Z výše uvedeného je zřejmé, že praetor opět usměrňoval zásady civilního práva, když vyžádání si držby pozůstalosti bylo výhodné i pro dědice dle civilní dědické posloupnosti, jelikož tím získával možnost se bezpečně uchopit pozůstalosti. Žádost o udělení držby pozůstalosti byla posuzována jako neformální dědická adice podle civilního práva. Tím ovšem praetorská praxe 25 Vančura, J., Úvod do studia soukromého práva římského, díl 2., Nákladem vlastním, 1923, str

25 vyloučila možnost svévolných průtahů při přijímání dědictví i v okruhu civilního práva. Ne méně významnou, ba ještě významnější byla skutečnost, že praetorská praxe při udílení držby pozůstalosti rušila vlastně rozdíl mezi domácími a nutnými dědici na straně jedné a dědici dobrovolnými na straně druhé. 26 Odmítnutí dědictví bylo v římském právu poměrně jednoduché, jelikož nebyla vyžadována žádná zvláštní forma a k platnému odmítnutí dědictví postačovalo, aby se povolaný dědic jako dědic nechoval. 3.3 Ochrana oprávněného dědice Již podle práva římského měl oprávněný dědic možnost ochrany proti těm, kteří pozůstalost či jednotlivé věci do ní náležející zadržovali. V případě civilní dědické posloupnosti se jednalo o dědickou žalobu hereditas petitio. Aktivní legitimace k podání hereditas petitio u centumvirálního soudu, tj. sborový soud složený ze 105 členů (později za císařství se počet členů zvýšil na 180) rozhodující majetkové spory a za císařství dokonce výhradně věci dědické, tedy náležela dědici dle civilní dědické posloupnosti. Pasivně legitimovaným byl naopak ten, kdo pozůstalost či její část zadržoval, avšak pouze v případě, kdy o sobě tvrdil, že právě on je dědicem, nebo pokud nebyl schopen uvést jiný důvod držby dané pozůstalosti. Proti osobám, jež měly v držení část pozůstalosti, přičemž tvrdily, že tuto nabyly na základě koupě, daru apod., se dědic nemohl domáhat jejího vydání prostřednictvím hereditas petitio, nýbrž skrze žalobu vlastnickou (rei vindicatione). Existovala zde však výjimka, kdy dědic mohl i přes výše uvedené uplatnit hereditas petitio, a to v případě uplatnění nároku vůči kupci dědictví (emptor hereditatis) a proti tomu, kdo nabyl dědictví jako celek z jiného singulárního důvodu, než je uvedeno výše. 26 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 1995, str

26 Na druhou stranu mohl mít i držitel pozůstalosti, který o sobě tvrdil, že sám je dědicem, důležitý zájem na tom, aby spor týkající se pozůstalosti byl řešen výhradně prostřednictvím žaloby dědické, a to z důvodu, aby ten, kdo o sobě tvrdil, že je skutečným dědicem (žalobce), nevymáhal každou jednotlivou věc náležející do pozůstalosti samostatnou vlastnickou žalobou. V této souvislosti měl tak držitel pozůstalosti proti jednotlivým vlastnickým žalobám možnost tzv. preskripce, což byla zjednodušeně řečeno námitka vznesená na začátku řízení, která držiteli pozůstalosti umožňovala dosáhnout toho, aby se spor o dědictví řešil v rámci jediného řízení dle hereditas petitio. Sed his quidem temporibus, sicut supra quoque notavimus, omnes praescriptiones ab actore proficiscuntur. Olim autem quaedam et pro reo opponebantur, qualis illa erat praescriptio EA RES AGATUR, SI IN EA RE PRAEIUDICIUM HEREDITATI NON FIAT, quae nunc in speciem exceptionis deducta est et locum habet, cum sinalas res petat; est enim iniquum per unius rei petitionem universae hereditati praeiudicium fieri. Za našich časů, jak jsme již výše poznamenali, pocházejí všechny preskripce od žalobce. Ale dříve se některé namítaly i ve prospěch žalovaného; takovou povahu měla ona preskripce: AŤ SE O TÉ ZÁLEŽITOSTI JEDNÁ, JESTLI SE TOU ZÁLEŽITOSTÍ NEPREJUDIKUJE O POZŮSTALOSTI. Tato preskripce byla nyní proměněna na zvláštní druh námitky, a má místo tehdy, když ten, kdo vymáhá pozůstalost, prejudikuje o pozůstalosti soudním řízením jiného druhu, například tím, že vymáhá jednotlivé pozůstalostní věci. Je totiž nespravedlivé, aby vymáháním jedné věci bylo prejudikováno o pozůstalosti celé. 27 Předmětná žaloba tedy mohla směřovat proti držiteli pozůstalosti, který o sobě prohlašoval, že je dědicem, ale rovněž vůči dlužníkovi zůstavitele, který odmítá svůj závazek splnit s odůvodněním, že on sám se stal dědicem, a tudíž jeho dřívější závazek zanikl. I v takovém případě se vlastně jedná o pravý dědický spor. 27 Gaius 4,

27 Pokud žalovaný v řízení o vydání pozůstalosti postupoval pasivně, tzn. nevyjádřil se k žalobě, neúčastnil se řízení, nevydal pozůstalost apod., mohl ho žalobce přinutit k jejímu vydání díky interdiktu zbavujícímu žalovaného držby pozůstalosti (Quam hereditatem). Nevezme-li žalovaný na se process náležitým způsobem, může podle klassického práva na něm žalobce interdiktem Quam hereditatem žádati neprodlené vydání všeho, co z dědictví drží. V Justiniánském právu jest tato translatio possessionis předepsána pro ten případ, když žalovaný zapřev, že by držel čeho z dědictví, jest usvědčen z nepravdy. Jako by držel, může býti hereditatis petitione stíhán, jak stanovilo t. zv. S. C. Iuventianum, qui dolo deset possidere, podle práva Justiniánského pak též qui non possidens liti se obtulit. 28 Původně se tato žaloba týkala pouze hmotných věcí náležejících do pozůstalosti, ale jak vyplývá již z výše uvedeného, později (v době klasické) se do pozůstalosti započítávalo vše, co bylo v zůstavitelově majetku včetně detence a pohledávek. Současně se dědic mohl pochopitelně domáhat i vydání toho, co k zůstavitelovu majetku přibylo po jeho smrti (např. plody, děti otrokyň, zaplacené pohledávky, cena prodaných věcí z pozůstalosti apod.) Cílem dědické žaloby tak bylo, aby byla dědicovi vydána celá pozůstalost. V dané věci platila zásada, že žádný držitel nesmí mít z žalované pozůstalosti prospěch. V této souvislosti mělo velký význam i postavení držitele pozůstalosti, které rozlišovalo na základě S. C. Iuventianum (vydaného roku 129 našeho letopočtu za vlády císaře Hadriana) držitele v dobré víře (bonae fidei possessor) a držitele ve zlé víře (malae fidei possessor). Bonae fidei possessor, nebo rovněž poctivý držitel (tj. osoba považující se za oprávněného dědice), musel z pozůstalosti vydat pouze to, oč se skutečně obohatil. Musel tedy například vydat plody, které z pozůstalosti získal před zahájením řízení, avšak je dosud nestihl spotřebovat. V případě, že již poctivý držitel spotřeboval věci náležející do pozůstalosti, měl povinnost 28 Heyrovský, L., Dějiny a systém soukromého práva římského, díl 3., 5. vydání, Praha: J. Otto, 1922, str

28 žalobci nahradit pouze tolik, kolik ušetřil na výlohách z vlastního jmění. Tento princip platil u poctivého držitele až do okamžiku litiskontestace (rozhodnutí soudu). Po litiskontestaci, a v období poklasickém již tehdy, kdy poctivý držitel věděl o podání žaloby na vydání dědictví, musel žalobci vrátit vše, co z pozůstalosti spotřeboval, a rovněž nahradit škodu, kterou byť z nedbalosti způsobil, viz např. Paul. D. 5, 3, Oproti tomu malae fidei possessor (osoba, které je známo, že není oprávněným držitelem pozůstalosti) musel žalobci vydat plnou náhradu za snížení hodnoty dědictví, i když taková škody byla způsobena před litiskontestací. Po litiskontestaci byla malae fidei possessor odpovědný rovněž za nahodilou zkázu pozůstalosti. Další otázkou řešenou v souvislosti s dědickou žalobou bylo, když držitel pozůstalosti ještě před zahájení řízení o dědické žalobě splnil pozůstalostní dluhy věřitelům a následně ve sporu o pozůstalost prohrál. Zaplatil-li držitel pozůstalosti již před sporem dluhy pozůstalostní, a ve sporu podlehl, plnil vlastně, co nebyl dlužen, a má tedy proti věřiteli condictionem indebiti, ač-li jsou ostatní náležitosti této žaloby (error probabilis) splněny. Avšak v důsledku principu, že bonae fidei possessor nemá míti z pozůstalosti škody, mohl žádati, aby mu žalobce v dědickém sporu zvítězivší nahradil celou summu, kterou na zaplacení pozůstalostních dluhů vydal, sám pak jest jenom povinen postoupiti mu své condictiones indebiti proti věřitelům pozůstalostním. Naproti tomu malae fidei possessor zaplacením dluhů pozůstalostních nenabyl ani condictionem indebiti proti věřitelům, ježto nebyl na omylu o tom, že jim sám není dlužen. Přesto dovolovalo se i jemu, aby si započetl summu zaplacených dluhů, avšak musil se žalobci zavázati, že případný process, jejž by snad věřitelé proti pravému dědici zahájili, vezme na sebe: si caverit petitorem defensum iri. Bonae fidei possessor může si též sraziti, co vydal na zaplacení 29 Paul. D. 5, 3, 28: Post statusconsultum omne lucrum auferendum esse tam bonae fidei possessori quam praedoni dicendum est. 22