VELVARY TRADIČNÍ ZDROJE OBŽIVY PO ÚNORU 1948

Transkript

1 VELVARY TRADIČNÍ ZDROJE OBŽIVY PO ÚNORU 1948 I.- ŘEMESLA A ŽIVNOSTI Zdeňka Křtěnová Ačkoliv v 19. století začal ve Velvarech vznikat a rozvíjet se průmysl a možnosti zaměstnanosti se rozšířily výstavbou lokálky / provoz zahájen r. 1882/ do vzdálenějších průmyslových lokalit /Kralupy, Praha, Slaný, Kladno /, stále pro valnou část občanů zůstávala zdrojem obživy tradiční řemesla, obchod a zemědělství. Po celá staletí zde lidé pěstovali, vyráběli, prodávali také obyvatelům širokého okolí Dovednosti, často přenášené do dalších generací, zajišťovaly základní životní potřeby, přinášely uspokojení z dobré práce, posilovaly sebevědomí.vytvářely a upevňovaly vztahy nejen mezi lidmi, prohlubovaly i vztah k místu, kde se člověk narodil, kde prožíval radosti, zklamání, k zemi,v níž nakonec spočinul. Láska k domovu nebyla pouhou frází, lidé cítili, že jejich život je zakořeněný a má smysl. Nebyli to žádní čítankoví hrdinové, některé jejich vlastnosti a skutky nebyly vždy příkladnými. Věděli však, co mohou čekat za dobrou nebo špatnou práci. Dobrá pověst řemeslníka - obchodníka byla důležitá, měla-li se živnost udržet, obstát v konkurenci s ostatními - a konkurence byla silná. V městě s cca 3000 obyvateli se do počátku druhé poloviny 20.stol. udrželo kupř. osm holičů - kadeřníků, sedm obuvníků a osmnáct krejčích a švadlen. Někteří sotva uživili rodinu. Šikovnější - a snad, že jim také štěstí více přálo dospěli k určitým stupňům zámožnosti, většinou však po letech poctivé, usilovné práce. Přišel vítězný únor roku znárodňování, vyvlastňování Z řemeslníků, živnostníků a zemědělců se naráz stali vykořisťovatelé, i když většinou zaměstnávali jen rodinné příslušníky. Násilná socializace zasáhla neblaze do mnoha lidských osudů nejen tehdejší, ale i následující generace a vlastně její důsledky, tj. nedostatek kdysi početných a stále potřebných řemesel se projevuje dodnes, stejně jako nevážnost k půdě k rodné hroudě Pohled na život řemeslníků a živnostníků před pětašedesáti roky, viděný prizmatem vzpomínek mých, několika mých přátel a známých, je neúplný. Rozmývaný běžícím proudem času. Mnohé jsme zapomněli a ti, o nichž je psáno, většinou už odešli. Některé jsme dobře znali, jiné potkávali, o dalších už jen slýchali. Někdy zůstala v paměti jen jména, ale za každým je osud člověka v době plné zvratů a zlomů. V tom, jak žili lidé ve Velvarech není nic vyjimečného, naopak, podobně bylo i jinde. Myslím, že právě proto je třeba tyto časy připomenout.. Když jsem se na sklonku roku 1952 s rodinou do Velvar přistěhovala, bylo už o všem rozhodnuto. V ulici Za Roudnickou branou, za přízemním domkem čp. 231, se nacházel rozlehlý dvůr s hospodářskými staveními, hnojištěm a stodolou, oddělený kamennou zdí od zahrady / dnes je celý areál zaplněný megalomanskými stavbami rodiny Tutrových, včetně malé loučky před domkem u silnice/. Byl to statek rodiny Cílových. Tam nám přidělili byt., ale to už v areálu měla působiště Strojní a traktorová stanice, detašované pracoviště STS Veltrusy. Nutno říci, že celý areál byl značně zanedbaný, včetně domku a zpustlé zahrady. Z chlévů a dvora vyváželi traktoristé hnůj, z objektů se zřizovaly garáže, zámečnickou dílnu, kovárnu apod. Upravovaly se také místnosti v domku. Bylo nám řečeno, že donedávna tu žila paní, která pro vysoký věk nemohla se už o nic starat, proto si ji k sobě vzala dcera bydlící v Roztokách.Bydlili jsme tam už řadu let, když jsem uviděla procházet se po dvoře ženu a muže středního věku, byla neděle, na dvoře nebyl nikdo ze zaměstnanců, ptala jsem se proto koho hledají. Řekli mi, že jsou Cílovi, že statek patřil jim, že je odtud vyhnali. Byla to pro nás studená sprcha. V krámech jsem na počátku padesátých let za pulty ještě zastihla bývalé majitele, či nájemce, jejich jména na firemních štítech však vystřídaly názvy jako MASNA, PRAMEN, 1

2 ODĚVY, KOVOMAT, DOMÁCÍ POTŘEBY, NARPA, CHEMODROGA, RaJ, KOMUNÁLNÍ SLUŽBY a pod. Někteří živnostníci svou činnost po únoru, buď z vlastní vůle, nebo spíš donuceni podmínkami, ukončili, některým bylo d o v o l e n o pracovat dále ve svých bývalých živnostech, byli ale tací, kteří si postavili hlavu a svou živnost státu nedali. Kupř. Běla Škochová zdědila koloniál na náměstí v domě čp. 112 po svém dědovi. Po znárodnění odmítla dát krámek k dispozici. Mohla prodávat dále, ale nebylo jí dovoleno doplňovat zboží. Když vyprodala veškeré zásoby, sedávala v prázdném krámku., nebo tu a tam vyšla obsloužit zákazníka u benzinové pumpy. Stávala před jejím domem a v provozu byla ještě v sedmdesátých letech, v obsluze se střídaly i po smrti B. Škochové paní Zelenková, Bílková a Laura Ulrichová. Pár kroků od krámku B.Škochové byla Opravna kol. V maličkém krámku v čp. 113 živořil jako soukromník do pozdního stáří majitel Antonín Němeček.V tomtéž doměv druhém krámku prodával trafikant pan Novák.. V roce 1895 koupil dům čp.113 Alois Vožech. Zřídil v něm koloniál. Dařilo se mu, zvlášť, když začal prodávat kávu z vlastní pražíny, mohl tedy r.1910 koupit na náměstí větší, rohový dům čp.115. Prosperující obchod po něm převzal syn František Vožech. Ten jej v roce 1937 vybavil novým mobiliářem, zhotoveným velvarským truhlářem Karlem Routou. V roce 1949 byl Fr.Vožechovi s obchodem vyvlastněn celý dům, protože živnost zabírala 50 procent budovy. Mohl zde s rodinou zůstat v nájmu, ale pracovat mu v jeho bývalém obchodě nedovolili. Několik let musil dojíždět do Kralup, do Mikovic, do jiného znárodněného obchodu, jehož bývalý majitel musil naopak dojíždět do Velvar! Znárodněný obchod Vožechův vedla Jenoféfa Matějková s prodavačkou M. Brindzejovou. V roce 1960 byl krám přeměněn na samobsluhu... Později F. Vožech směl být zaměstnán ve Velvarech dokonce jako vedoucí obchodu s potravinami v Pramenu v Pražské ulici čp. 63. Byl obchodníkem ze staré školy, slušný, k zákazníkům vstřícný. Dbal na to, aby také prodavačky byly přívětivé a ochotné. a jeho zásluhou byl na tehdejší dobu obchod dobře zásobený, nejvíce hospodyň chodilo nakupovat - jak se stále říkalo k Vožechovi. Velký výběr potravinářských prodejen ve Velvarech nebyl.. Výše vpražské ulici byl ještě krámek,, kde byla vedoucí B. Stahlová /Štálová?/, na náměstí zmíněná samoobsluha a v Chržínské ulici obchůdek, kde prodávala paní Stýblová. Kdy přesně vedle drogerie bylo otevřeno lahůdkářství s vedoucí M. Lopatovou a prodavačkou její dcerou, to nevím. Pamatuji ale, že kromě salátů, sekané a pod. přišla do prodeje novinka - polotovary. Obalované řízky, španělské ptáčky, karbanátky byly hojně kupovány. Před Vánocemi se zde prodávaly ryby a v době honů visívaly venku u vchodu bažanti a zajíci. Byl této zvěře ještě dostatek, dokonce se chytala živá a prodávala hlavně do sousedního Německa, nejspíš do západního, za valuty. Odchytem se také jeden čas živil Jiří Nápravník z Pivovarské uličky /nevím zda se odchytávaly koroptve, bylo jich tehdy také ještě požehnaně, k jejich likvidaci zřejmě - kromě jiného - přispěla sklizeň obilí kombajny/. K lahůdkářství po čase v čp. 56, po některém ze zlikvidovaných krámků, přibylo občerstvení s prodejem rozlívaného vína. /Když se ve Velvarech natáčely někeré scény k filmu Kam slunce nechodí s Valdemarem Mutuškou, chodil sem popíjet. Spřátelil se také s řezníkem J. Krejčím, prodával v Chržínské ulicii v krámku po Hlužkových, jednou si spolu vyrazili asi ne střízliví někam autem, měli bouračku, naštěstí se nikomu nic nestal. Filmování bylo uvítáno jako příhodný zdroj získání peněz těmi, co byli přizváni ke statování. Nejvíce si pochvaloval a vydělal povozník Cíla tím, že čekal s koňmi a povozem na náměstí, pak několikrát přejel a dostal korun / Dalším obchodem na náměstí v čp. 114 bylo řeznictví, v něm prodával bývalý majitel Matěj Horáček s manželkou. Horáčkovo řeznictví mělo i po znárodnění dobrý zvuk, /léta byl členem divadelních ochotníků Spolku Tyl /, uměl jednat s lidmi a v době, kdy bylo masa málo, nebral zřejmě vše co mu hodlali přidělit. Maso v jeho krámě vyhlíželo vždy čerstvě, také bylo vždy nejdříve vyprodáno a tak jsem stávala frontu i v Pražské ulici čp. 102, kde v bývalém svém řeznictví prodávali manželé Anna a Antonín Bártlovi. Někdy jsem ale musila nakupovat v ulici 2

3 Chržínské čp. 54. Prodávala tam vdova po bývalém řezníkovi Vojtěchu Hlužkovi. Snad se nedokázala ubránit a brala co ji přidělili, na hácích viselo nevábně vyhlížející maso, zmrazené roztávalo, tekla z něj voda. Vaření tedy nebylo vůbec lehké, teprve v roce 1953 byl zrušen úplně potravinový lístkový systém, zavedený za okupace. To neznamená, že byl dostatek všeho. Naopak, stále se projevoval čehosi nedostatek jednou to byla cibule, permanentně jižní ovoce a z drogistického zboží dokonce toaletní papír. V západní části města - na rasovském křídle, nebo také na rasáku, byla dlouhá léta zavřená městská jatka. Podle vzpomínek Josefa Dryáka, pracoval v ních a bydlil za první republiky řezník J.Holý, po r je koupil, zmodernizoval a zprovoznil jeho vnuk Václav Holý. Z řezníků uvádí Josef Dryák ještě Jana Sojovského ve Slánské ulici /na kterého se však nepamatuji / a koňského řezníka Tajče v ulici k cukrovaru, ten však už po válce živnost neprovozoval.. Početně byli ve Velvarech zastoupeni p e k a ř i a c u k r á ř i. Pekař Jan Pallas, nevím, jestli pekl, v malém krámku v Chržínské ulici prodával snad jen chléb, který jsem tam kupovala v padesátých letech, pak s živností skončil. Byl starý mládenec, obtloustlý s brýlemi, slýchala jsem, že býval předním členem, tehdy už neexistjícího pěveckého spolku Hlahol, naposled snad si zazpíval ve sboru při představení Dovolená s Andělem. Jeho sestra Božena se provdala za malíře JANA P R E I S L E R A - parte v Městském muzeu. V Pražské ulici čp. 66 Antonín Sova, pekl jen chléb, snad jej dodával do obchodů, na jeho krám se nepomatuju, snad žádný neměl.. Malebný domek s pekárnou čp.336 za fortnou Na Nábřeží patřil pekaři Štefanovi. Koncem války si jej pronajal pekař Antonín Janek s manželkou Helenou, která pracovala ve zdejším Domově důchodců jako kuchařka. Přišli z Jižních Čech. Pekařskou živnost začal Ant. Janek s manželkou a s dělníkem Antonínem Mášou, provozovat počátkem roku Aby si nekonkurovali se Sovou, pekl jen bílé pečivo, housky, rohlíky, bochánky, vánočky a p..výborná jakost, získala hojně zákazníků, pečivo se rozváželo i do vzdálenějších vesnic - do Blevic, Zvoleněvsi, Horoměřic aj.. Hospodyně si však mohly také přinést vlastní těsto, kupř. na vánočky a Janek jim je upletl a upekl. Často se také lidé zastavili na kus řeči u otevřeného přízemního okna pekárny, přilákáni vůní i pohledem na zručné ruce a přívětivé tváře. Janek byl člověkem přirozené inteligence, byl oblíben pro osobitý, pohotový humor s někdy až prostořekou otevřeností. Nebyl kulantním obchodníkem, netajil se svými názory ani před tehdejšími partajníky. Miloval a obětoval mnoho let ochotnickému divadlu. Byl prvním, kdo měl ve Velvarech televizi, na vysílané divadelní hry zval členy spolku Tyl, býval nás plný pokoj. Prvního ledna 1949 bylo pekařství začleněno do národního podniku Mlýny, pekárny a sodovkárny, /stejně jako Podhorní mlýn, jehož majitelem byl bývalý předválečný starosta Rudolf. Pokorný /. Z podnikatele se stal dělník. Jeho manželka mohla dokonce ve funkci vedoucí provozovny s platem pouhých 200 korun a s povinností v pekárně také pracovat. Máša odešel a na jeho místo nastoupila obětavá Baruška Bartůňková. V roce 1959 byla pekárna zavřena. Janek pro zhoršující se vrozenou srdeční vadu nemohl vykonávat náročnou fysickou práci, přijal proto místo nijak zvlášt dobře honorovaného pojišťovacího agenta Pojištovny ve Slaném. Nebylo lehké zaopatřit rodinu s dvěma dětmi, proto manželka přivydělávala pletením čepic, svetrů a p. V r. 1968, za krátké ředitelské éry Ing. Čapka, dostal Janek místo v provozní kanceláři ve Spolaně. Při čistce, která následovsala srpnovou bratrskou pomoc, Ing. Čapka vyhodili a s jinými také zkrachovaného pekaře A. Janka, jak se o něm vyjádřil jeden z nechvalně proslulých spolanských inkvizitorů, kádrový referent. V..a. V jednopatrovém rohovém domě proti budově základní školy a kinu byl v poschodí umístěn Dětský domov, v přízemí praenatální poradna, do které dojížděl z Kralup MUDr. Glúck. Po přestěhování Dětského domova do Sazené, využila celý objekt škola pro školní družinu. Přízemí bylo upraveno pro bydlení správce. Tam se Jankovi přestěhovali, H. Janková jako správce a topič. Tam také Antonín Janek v lednu roku 1983 náhle zemřel.. 3

4 C u k r á ř i do znárodnění prodávali své vlastní zboží, pak se zákusky dovážely z kralupské výrobny. Nejvíce prosperovala cukrárna Emanuela Boušky u restaurace Záložna na náměstí. Cukrárna je v provozu dosud. Pamatuji, že Bouškovi v létě prodávali a stále sami vyráběli zmrzlinu dlouhá léta stál jeden kopeček sedmdesát haléřů. V Chržínské ulici měl cukrářství Bohuslav Řezáč, další cukrárnu provozoval v Pražské ul. čp.63 cukrář Stěhule a ve Slánské ulici byla cukrárna Dekojova, myslím, že zanikly už v padesátých letech,. Cukrář František Poláček, byl nájemcem hospody Pod kostelem, v r v části a později v celé budově byl zřízen Kulturní dům /v současné době slouží budova jako Základní umělecká škola/. Ještě v osmdesátých letech pekl Poláček doma svatební dorty a koláčky ze surovin, které si zájemci dodávali..myslím, že nepracoval pod žádným podnikem, že to byly, jak se říkalo melouchy, nikdo ale nežaloval.... V krámcích domů čp. 55 a 56 se během doby vystřídala Pechekova holírna, mandlování prádla obstarávala manželka obuvníka.a Melicharová, dlouhá léta tam také pamatuji sklenářství Josefa Řehánka, později převedené do jeho domu za Pražskou bránou.. Krámek v čp. 56 na náměstí, byl po léta jediným, kde se prodávala zelenina a ovoce. Ještě jsem tam zastihla prodávat původně soukromé nájemce, manžele Kazetských, později Seifertových a po nich tam prodávala vedoucí Milena Hadačová. Jakmile lidé viděli zastavit před zeleninou nákladní auto, už se stavěli do dlouhých front, zvláště před Vánocemi, kdy se stálo na pomeranče a banány. Většinou jsme si odnášeli po jednom kilu a často se nedostalo na všechny čekající. Ze zeleniny se prodával tradičně květák, kapusta, zelí, okurk, celer, rajčata, syrový listový špenát, cibule, česnek, také papriky - do české kuchyně začala pronikat nová jídla, kupř. lečo. Nové brambory se kupovaly v sezóně po kilech, brambory na zimu po 50 kilových pytlích / 90 halířů /1 kg/, skladovaly se doma ve sklepě. Načerno jsme kupovali ze zahrádky J. Šmejce u čp. 11 hlávkový salát a vajíčka, slepice tam chovala paní Anežka Kotová, dlouholetá, skromná a obětavá hospodyně Ing. Emila Golla. Od paní Marešové /manželky stavitele Mareše / u mostu a od paní Černé/ matky současné velvarské starostky Ing. Jitky Linhartové/ u nádraží jsme kupovali jahody - 1kg/5-8 Kčs, pěstované na zahradě než jim ji zabral národní podnik Dřevařské závody /Delta/ a na konci ulice Za Roudnickou branou, kde se stáčí cesta k Podhornímu mlýnu, jsme chodili pro rebarboru k paní Jelínkové /pracovala v zahradnictví u syna bývalého majitele Antonína. Hlaváče. Jeho děd, uznávaný pomolog Šolc, vyšlechtil mnoho druhů angreštů, jeden z nich nazval Velvarský klenot/ Tu a tam pod podloubím domu U zlaté hvězdy čp. 111, v příručním vozíku, nějakou zeleninu či ovoce přiváželi manželé Fejkovi, zřejmě také z vlastní zahrádky. O poutích prodávali podomácku vyrobené pokojíčky pro panenky. Byli nějak spřízněni s Josefem Vozábem, který na rasáku vyráběl a opravoval kočáry, zemědělské stroje apod.v první světové válce přišel o ruku, po znárodnění a po smrti nočního hlídače Strojní a traktorové stanice pana Komůrky / ten se za první republiky živil jako koňský handlíř/, nastoupil Vozáb na jeho místo. Vozábova dílna byla znárodněna, zlikvidována, přeměněna na lisovnu hliníkových kotoučů pro velvarskou hliníkárnu u nádraží. Tam se kotouče formovaly do tvaru misek pro oblíbené remosky. Syn Josefa Vozába byl hercem, hrál někde na jihu Evropy a později až do své smrti byl členem Divadla Járy Cimmermanna.- leží na velvarském hřbitově u sv. Jiří. Jindy pod podloubím podobné zboží nabízel svérázný František Pachmann. Ten si neustále stěžoval na své neduhy. Svými nářky a průpovídkami spíš než soucit, budil někdy těžko skrývané veselí. Přecházel s rukama na zadní partii a lamentoval: Jojo, děvenko, to mě zas ta p...l bolí, nikdo neví, co my, Č e š t í b r a t ř i, zkusíme!.. Nebo o své manželce: Když jsem si Mařenku bral, byla poctivá, to může dosvědčit celá Sazená!. Byl sečtělý, ale patřil mezi místní figurky, stejně jako lakýrník a malíř pokojů Josef Zahradník, který tvrdil, že jeho pes umí hrát na trubku a když se Zahradník otočil od stolu, u něhož společně se psem obědvali, pes vyměnil talíře, vzal si co mu více chutnalo!. 4

5 Lidé vzpomínali na kdysi proslulé trhy a jarmarky, přicházelo na mnoho prodejců, ale také spousty nakupujících, přicházeli či přijížděli i z dosti vzdálených míst. V letech se žádný trh nekonal. POHOSTINSTVÍ sdružené v n.p. R a J Restaurace a Jídelny - se už od padesátých let neprovozovalo ve většině těch nejstarších, původně zájezdních hospodách. V býv. Hostinci U MĚSTA PAŘÍŽE čp. 9 na severní straně náměstí V Parýzu byly v poschodí byty, v přízemí šily švadleny Komunálních služeb, v zadním traktu, křídle, v ulici Za Roudnickou branou spravoval boty obuvník Melichar, nevím jestli soukromničil, spíš byl asi také později pod Komunálními službami, stejně jako jeho žena, která v krámku budovy vedle Reduty na náměstí mandlovala prádlo. V Parýzu byla také holírna Jana Nového. Jeho syn byl přidělen k PTP snad jen kvůli tomu, že jeho otec byl otec živnostníkem. Podobně musili asi pykat za své rodiče syn dentisty Sladkovského a Milan Pára, syn vedoucího cukrovaru Boleslava Páry. V PANSKÉ HOSPODĚ čp. l0 / dějiště příběhu, který byl podnětem ke vzniku písně Ó Velvary/, na severním konci náměstí, se o poschodí dělila Zvláštní škola s muzeem, v přízemí měla dílny Základní devítiletá škola. Z přízemí zmizel krámek, kde měla zlatnictví paní Říhová, když jím byl probourán průchod do ulice Za Roudnickou branou. To pamatuji, bylo to přibližně na pčelomu padesátých a šedesátých let. Současně byly tehdy sbourány jakési kůlny na dvoře bývalé hospody a na jejich místě vytvořeno otevřené zákoutí. Trávníkem a keříky je osadil zahradník Josef Šmejc, bydlící v sousedním čp. 11. Pokračující řada domů od Panské hospody/ končila budovou, kde byl výkup zeleniny a ovoce /zahýbala do Růžové ulice, kde pracoval krejčí Karel Tvrdík/. V této ulici, jejíž jméno se v místopisu města objevuje už v 16. století, byla také mlékárna. Mléko se přiváželo ve velikých kovových konvích, z nich je prodavačka přelévala do kovového sudu a z něj potom kovovými odměrkami / 1/4, 1/2 litr / do přinesených bandasek. V rohovém domě čp 111 U ZLATÉ HVĚZDY, původně také zájezdní hospodě na jižní straně náměstí a rohu Pražské ulice / nejstarší zápis v místopisu dr. R.Čermáka je z r. 1517/ byl v poschodí byt majitele domu JUDr. Němce. V přízemí byl ještě počátkem padesátých let hostinec, kupovala jsem tam malinovku v lahvích, záhy tam však byla zřízena čistírna. V témže domě fungovala také drogerie, provozovali ji i po znárodnění drogista Oldřich Pátý /sloužil rovněž u PTP/ s manželkou a prodavačkou paní Fialovou. Na téže straně náměstí přes ulici upoutává pozornost rozložitá budova - REDUTA- nebo ještě dříve Dryjáčnikovský dům čp..57, po staletí stejně významná zájezdní hospoda jako Panská hospoda a hospoda U zlaté hvězdy. V poschodí bydlila v l9. století učitelská rodina a dožila tam také poslední její členka, stará, osamělá slečna učitelka Marie Linhartová. Po její smrti, v osmdesátých letech tam byl přenesen starý městský archív, který do té doby byl v radnici čp.l. V přízemí Reduty bydlila vdova po holiči a kadeřníkovi Slávovi Varausovi. Helena Varausová /několik generací Varausů bylo obětavými ochotníky zdejšího divadelního spolku Tyl/ přivydělávala si na živobytí tím, že rozstříhávala na pruhy staré textilie a háčkovala z nich rohožky. Byla zde také prodejna Obuv /hospoda byla zrušena v roce 1930 a místnosti pronajaty firmě Baťa/ a také obchod s galanterním zbožím, kde prodávala paní Milada Marková, Olga Ropková a paní Bělohlávková. Milada Marková, rozená Jelenová, zdědila dům čp.57 po svém otci, měl zde obchod střižním zbožím. V roce,1949 byl dům stejně jako Vožechův -vyvlastněn. Jejího syna, Pavla Marka /nar. 1929/ vyhodili z veterinární fakulty a protože dal přednost setkání členů skautského oddílu před jakousi povinně dobrovolnou brigádou, byl nasazen k PTP.. V pokračující frontě domů Pražské ulice směrem od náměstí, provozoval v čp. 59 trafiku invaiida Karel Vajdl.V bývalé hospodě U ZELENKŮ čp. 60 byla zřízena klubovna členů svazu mládeže, jejich chování bylo natolik pohoršující, že klubovna musila býti zrušena. Vystřídala se tam prodejna hraček, veřejná knihovna a v současné době slouží místnosti jako depozitáře muzea. V domě čp. 60 majitelů Březovských měl nějaký čas holírnu Přemysl Pechek a nad 5

6 Bezovou uličkou pamatuji majitelky domu čp.62, slečny Cibulkovy, ale krámek v přízemí v provozu nebyl.. Výše v Pražské ulici, ještě nad domem kde prodávala potraviny B.Stahlová, dům čp.72 patří rodině Filipových. Kolem r ho koupili od strojníka Kaliny. V zadním traktu je dílna, v ní pracoval zámečník František Filip. Vyučil zámečníkem i svého syna Vladimíra / /. Pracovali spolu a měli oba ve městě pověst dobrých řemeslníků Dílnu se podařilo udržet jako soukromou i po roce V r 1954 otec zemřel, dílna byla vdovským právem převedena na vdovu, Vladimírovu matku, ten byl do roku l959, kdy rovněž zemřela, jejím zaměstnancem. Po její smrti už dílnu na syna nepřevedli, rovnou ji zavřeli. Vladimír Filip si našel práci ve velvarské Spolaně. Nejenže nesměl soukromě podnikat, ale hrozilo zničení dílny, jako tomu bylo v případě tiskárny Ladislava Němce. Obrátil se tedy na velvarského JUDr. Němce /majitel domu U zlaté hvězdy čp.111/, který se ukázal opravdu fundovaným a odvážným právníkem. Vymohl V.Filipovi v tak těžké době znovu právo pracovat soukromě, jenže protistrana mu vyměřila vysoké daně a musil nakonec pracovat pod Komunálními službami. Alespoň dílna a její zařízení byly uchráněny.. V čase, kdy ještě soukromničil, dostal předvolání na vojenské cvičení. Musil se ho zúčastnit bez jakékoliv finanční podpory pro svou rodinu, tj. pro manželku a tři synky předškolního věku. Jako soukromník neměl na nic nárok a když se na příslušném úřadě ptal, z čeho tedy mají být živi, řekli mu ať jeho rodinu živí manželčini rodiče, manželé Francovi, bývalí živnostníci - důchodci v Kralupech Na protější straně Pražské ulice, proti Zelenkovům, byla v provozu hospoda SLADOVNA čp.107. Před válkou patřila městu. V padesátých letech a dalších desetiletích ji dobře spravovali postupně manželé Hudečkovi a po nich manželé Krejčích. Hospoda měla dobrý lidový zvuk, vařily se zde dobré obědy, bývalo často plno, zastavovali se hojně také řidiči nákladních aut, projíždějících městem. Ve vedlejším domě čp. 108, který patřil elektrikáři J. Hansovi, byl krámek, dříve zřejmě s elektropotřebami, později v něm pod. n.p. Kniha prodávala paní Hančová, kterou vystřídala manželka F. Mareše, syna stavitele bydlícího ve vilce u potoka Za Roudnickou branou. Vedle obecního domu /čp. 109 muzeum, tehdy v něm byl Městský národní výbor/, v přízemí domu čp.110, majitel Čermák /pro drobnou postavu mu přezdívali Čermáček /měl před válkou vetešnictví. Já pamatuji v krámku železářství, v kterém prodával Josef Kraus. Ten v r emigroval.. HOTEL ZÁLOŽNA na náměstí byl hotelem už jen podle jména. Oblíbený a zodpovědný hoteliér Václav Rosický skončil tamní kariéru povoláním ke službě u PTP. V poschodí z bývalých hostinských pokojů byly upraveny byty pro personál restaurace a zřízeny také ordinace dentisty a gynekologie, kde v určité dne ordinovala MUDr. Černušáková z Kralup. Byla zde také ordinace praktického lékaře Na přelomu padesátých a šedesátých let zde působil mladý MUDr. K y m l i č k a. Záhy získal důvěru velvarských pacientů a celé město bylo rozrušeno zprávou, že byl nalezen mrtvý na odlehlém místě někde u Nelahozevsi. Podivná smrt oblíbeného lékaře vedla k dohadům, zda nesouvisí s právě tehdy probíhajícím vyšetřováním skupiny lékařů / brněnských?/, obviněných z protistátní činnosti/ Restaurace v přízemí zůstala v provozu a zachovala si ještě v osmdesátých letech dobré jméno, jak pro úpravný interiér tak pro dobrou kuchyni. Byla jediná z velvarských restaurací zařazena do cenové III. cenové skupiny / Ostatní byly ve IV./. Jídelna byla oddělena od výčepu, kde popíjeli štamgasti. V kuchyni pracoval kuchař, pomocná síla a uklízečka, v obsluze se střídali číšníci nebo servírky, vrchního zastával vedoucí provozovny. Jeden čas tam pracovaly jako servírky také paní Antonie Lukášová s dcerou Alenou. Obě byly oblíbené pro svoji srdečnost, paní Lukášová byla navíc velice obětavou dobrovolnou pracovnicí tehdejší velvarské galerie a muzea. Využíván a udržován byl velký sál s balkónem, i malý sál, oba s dobře udržovanými parketami. Údržbu a úklid dobře vybaveného jeviště a šatny obstarávalo členstvo spolku Tyl. Konala se 6

7 zde divadelní představení, estrády, plesy, taneční zábavy. Televize zde v sedmdesátých letech natáčela pořad Neděle v klubu a pořad o velvarských hasičích. Vedoucí podniku se dost střídali, nejdéle pobyli a nejvíce se o dobré jmeno Záložny zasloužili manželé Novákovi. Od adaptace ve třicátých letech plnila stále funkci reprezentačního zařízení i pro široké okolí. Po roce l989 došlo ke změně majitele a v posledních letech se v sále pořádaly davastující trhy takže není možné pořádat tam jakékoli společenské akce /v bývalém hostinci pod kostelem je Základní umělecká škola a sál slouží jen vystoupení žáků., event. velvarské plesy se odbývají v některé sousední obci/. Restaurace bývalého hotelu Záložna je rovněž už delší čas zavřená. HOSTINEC POD KOSTELEM /dříve U Pilátů / měli v nájmu, jak už zmíněno, manželé Poláčkovi ještě počátkem šedesátých let a provozoval zde také holičskou a kadeřnickou živnost Jaroslav Varaus se svou manželkou. Za války byl v koncentračním táboře. Kdy ukončil živnost nevím, je možné, že byl přinucen, když budova byla vybrána jako vhodný objekt pro Kulturní dům, který tam byl od ledna 1961 / v současné době je tam Základní umělecká škola/. U Poláčků, pokud pamatuji, se podávaly jen špekáčky, tlačenka s cibulí a p. Teplá jídla se podávala ještě v Chržínské ulici, v hostinci U KRÁLE VÁCLAVA. Říkalo se tam ale stále u Šustrů, dům byl jejich a oba manželé tam pracovali. Josef Schuster byl za války v koncentračním táboře.v hostinci nějaký čas pracoval také jako výčepní František Krupka, ještě v padesátých letech měl dva koně a živil se povoznictvím. Hostinci Na Předměstí se podle majitelů říkalo U Dlouhých. Po znárodnění zavedli nové pojmenování U JELENA zřejmě myslivci, kteří se tam scházeli. O majitelích jsem zjistila jen to, že pan Dlouhý byl fotograf, měl ve dvoře ateliér, který po něm převzal Jaroslav Masopust, pak pracoval pod Komunál. službami. Později zřídily fotoateliér nad Spořitelnou, pracovala v něm paní Růžena Šlemrová z Kralup. Kromě Krohnovy vily v Chržínské ulici, podle mého názoru nepředloženě zbourané, byl také zbourán vedle ní stojící patrový dům.ve čtyřicátých letech byl v něm HOSTINEC U RŮŽE, v nájmu Vandy Lukáše a jeho manželky, již zmíněné Antonie Lukášové. Kdosi udal, že se tam poslouchá západní rozhlas a paní Lukášová byla odsouzena ke tříměsíčnímu vězení. Seznámila se tam s muzikoložkou PhDr.Milenou Schulzovou /její muž působil jako profesor na FAMu/, často pak za ní do Velvar jezdila. Nevím přesně, kdy bylo v polích směrem k Ješínu vybudováno zařízení Radiokomunikace, v období 70-80tých let fungovalo. Pracovali v něm i lidé z Velvar. Říkalo se mu r u š i č k a měla rušit vysílání Svobodné Evropy a d. Někdy v té té době zřídily Státní statky /se sídlem právě v areálu Krohnovy vily, kterou příkladně devastovaly/ jídelnu pro své zaměstnance, ale i pro širší veřejnost. Chutně tam vařila paní Šímová do doby, kdy její rodinu zasáhlo veliké neštěstí při autonehodě zahynuly její tři děti, dva dospělí synové a dospívající dcerka. Jídelna se nacházela v Pivovarské uličce, v objektu, kde před válkou a za okupace byla vykřičená HOSPODA RAMONA se.zpívajícími a ke všemu ochotnými slečnami. Podobné možnosti jako Ramona nabízela také ještě ve válce hospoda u nádraží zvaná ŠUTRTÁK. Příslušníci SNB Ladislav Landa a strejcovský Jaroslav Pitucha, měli působiště na náměsti v bývalém domě Nejedlých čp. 218, vedle pošty. Pozdější veřejná bezpečnost sídlila na bývalém Šutráku, který zůstal v povědomí právě pro svou špatnou pověst.. Některá řemesla byla ve Velvarech hojně zastoupena, kupř. truhlářů bylo s e d m. Alois Chrastil, vyráběl hlavně rakve, dílnu měl v Panské hospodě, provozoval také pohřební službu, Po něm převzal pohřební službu t r u h l á ř Oldřich Kopřiva, vyráběl také nábytek. Dílnu měl ve Slánské ulici. Když živnost ukončil, daroval muzeu celou bednu truhlářských nástrojů. Jeho hovorná žena Božka pracovala v Radiokomunikacích a příležitostně roznášívala po domech úmrtní oznámení. Ještě v sedmdesátých letech mohly být pohřby vypravovány z domu zemřelého.v honosném černostříbrném voze, který táhlo koňské zpřežení. Průvod provázela většinou dechová hudba kapelníka b e d n á ř e Antonína Hrachoviny a po něm kapelníka, z á m e č n í k a Josefa Dryáka, Vůz byl uložen v Pivovarské uličce, v kůlně nalepené na zeď radnice. Na t r u h l á ř e Karla Routu, vzpomíná Máša Vožechová jako na výborného řemeslníka, ale poněkud nevrlého člověka. Byl posledním z nejméně tří generací truhlářů. V muzeu se nacházejí 7

8 dvě intarzované truhly a intarzovaná skříň, práce jeho děda nebo otce. Dílnu měli v Chržínské ulici čp. 31. Domek byl cca v sedmdesátých letech zbourán. Zajímavé je, že v první polovině 19. století jej, podle smlouvy uložené v muzeu, prodávají R O D I Č E EDUARDA VOJANA. Truhláře Antonína Nezbedu, který vyráběl dříve drobné věci /školní penály, kazety zdobené vypalováním, ty byly módními ve válce / pamatuji už jako vedoucího Narpy na náměstí čp.221. Krámek snad patřil původně k TISKÁRNĚ LADISLAVA NĚMCE, která byla v zadním traktu jejich domu čp Vchod byl z Růžové ulice. Tiskárnu provozoval Ladislav Němec se sourozenci cca od roku Tiskly se v ní plakáty, pozvánky, ročenky Podřipský kraj, těžko lze dnes zjistit, co vše ještě z tiskárny vycházelo. Možná, že poslední byla publikace Otakara Špecingera KRALUPSKO z roku Vybavení tiskárny bylo barbarsky zničeno, stroje a vše k tisku potřebné rozmláceno a dáno do sběru. /Komunální služby tam později zřídily dílnu, kde pracoval t r u h l á ř Josef Šnýdr, dojížděl z Kralup/. To byla poslední velká rána, která velvarského impressora postihla. Brzy po válce, když byly v okolí likvidovány obranné bunkry z první republiky, dolétly těžké pancéřové dveře na zahrádku, kde si hrála Němcova dcerka. Nedlouho po její tragické smrti L. Němec ovdověl. Bělovlasý, štíhlý, vzpřímeně kráčíval, zdravil či opětoval pozdrav lehkým úklonem, vyzařovala z něho noblesa. Všichni z Němcovy rodiny, které jsem znala, bratr, sestra, neteře, byli krásní lidé, černovlasí, černoocí.. Tyláci na Ladislava Němce vzpomínali jako na vynikajícího režiséra a herce. V Chržínské ulici zdědil k n i h k u p e c t v í a p a p í r n i c t v í po svém tchánovi Maxu Hofmannovi, František Hajný. Také on odmítl znárodnění. Z výprodeje zásob a mobiliáře živořil s rodinou několik let. Později mu dovolili prodávat noviny. Jeho manželka vypomáhala v bývalé lékárně Gollových. Po znárodnění lékárny na náměstí čp. 223, kromě dcery lékárníka Evžena Golla, pracoval v ní její pozdější manžel PhMr.Kromholc. Někdy počátkem sedmdesátých let byl založen Svaz ochránců přírody a paní Božena Gollová, manželka PhMr. E Golla uspěla se svou žádostí, aby byla památkově chráněna mohutná hrušeň na zahradě lékárny, možná poslední exemplář prastaré odrudy zvané p i x l a p a r á d n i c e. Po smrti paní Gollové musil přijmout patricijský dům nájemníky a ti přesto, že byla hrušeň opatřena ochrannou tabulkou, strom pokáceli! Myslím, že velice skromné živobytí měli početně zastoupení mistři řemesla obuvnického, bylo jich celkem s e d m a také holiči a kadeřníci neměli naději na nějaké zbohatnutí, jich bylo ve městě osm. Nevím, jak si vedli krejčí a švadleny jichž jsem zjistila o s m n á c t! Nejprestižnější byl zřejmě Módní salón Zdeňky Petržílkové, ve vile v Chržínské ulici, zaměstávala několik švadlen, z nich pak některé pracovaly v Komunálních službách. Z kadeřníků byli nejvyhledávanějšími, hlavně ženami, Josef Hurt v Chržínské ulici /otevřel oficinu po knihkupectví Hajného/ a Ladislav Dundr v ulici Slánské. Myslím, že někteří z ostatních pracovníků této živnosti se zabývali jen holičstvím, jako kupř. Přemysl Pechek, kde později v jeho oficíně na náměstí sedávali na lavicích muži čekající na obsloužení a přetřásající - tak jak to bývalo zvykem v holírnách odedávna - důležité události. Pana Haselbauera, který měl holírnu v Pražské ulici ve Sladovně, si pamatuji jen proto, že nosil na temeni hnědorezavé tupé, pravděpodobně vlastní práce, protože byl ještě z generace, kdy se vyučovalo vlásenkářství, tj. zhotovování paruk a příčesků. /Přišly znovu do módy v sedmdesátých letech, ale většinou vyráběné zřejmě průmyslově/. Na pana Čápa se pamatoval Jos. Dryják, já ještě pamatuji holírnu Slávy Varause na náměstí čp. 2, býval dlouhá léta stejně jako jeho bratr s holičstvím pod kostelem, a stejně jako později jeho syn Sláva,/ můj vrstevník - výborný, žel neobjevený imitátor/, členem divadelního spolku Tyl. Ojedinělou živnost vedla kloboučnice paní Šebková, myslím, že mnoho práce neměla, protože klobouky téměř buržoazní symbol byly vytlačeny proletářskými šátky a čepicemi V domě čp. 64 v Pražské ulici provozoval J.Pavlíček /nevlastní bratr významného herce Otomara Korbeláře /osobní autodopravu a také opravnu aut, která byla v zadním traktu.po znárodnění zde byla vybudována městská prádelna, což bylo veliké ulehčení, ještě nebyly rozšířeny pračky /ani ledničky!/. Přiváželo se tam prádlo většinou v dětských kočárcích, pralo se za pomoci paní Římsové - manželky traktoristy z STS - a vozilo se domů mokré. Bohužel zanedlouho byla prádelna zrušena a proměněna v dílnu družstva Rohoplast, které však často 8

9 měnilo zařazení a název podniku i výrobní program. Pracovaly v něm převážně ženy, stříhaly se tam nebo šily kupř silonové tašky a také návleky na sedadla v letadlech a j. Dílna byla v provozu ještě po roce Autodopravou se živili ještě v ulici za Roudnickou branou F. Černík a Fr. Tutr, ten ještě také opravou autobaterií pak vyčleněna jeho provozovna do VDA - výrobní družstvo autolektriky. Pracoval v ní F. Tutr, jeho synové Zdeněk a Jiří, jeden, někdy dva učedníci a adminstrativní síla - tuto práci jsem v r.1960 vykonávala já. S Tutrovou provozovnou sousedil objekt bývalé cementárny a vilka majitelů Novotných, myslím, že ukončila provoz už v padesátých letech Jeden její mladý zaměstnanec zemřel, snad na silikosu. Jeho vdova pracovala pak jako uklízečka v restauraci Záložna. Zamilovala se a doslova pronásledovala tehdejšího vrchního číšníka, ten kvůli ní odešel z Velvar do Karlových Varů. Našla ho a jak se povídalo, vymluvil se, že překážkou je její asi pětiletý bleďoučký synek. Najala si pokoj v hotelu, chlapce opila, lahví ho omráčila, propíchla mu hlavu jehlicí, pokoj zapálila.za vraždu si odpykala několik let za mřížemi. Vraťme se do Pražské ulice. Dům čp. 65 náležel původně panu Korálkovi, který měl za první republiky v přízemí obchod s látkami a snad i s konfekcí. V poschodí byla kromě bytu ještě velká místnost, která předtím než byla postavena synagoga, sloužila jako židovská modlitebna. Pan Korálek byl Žid a prý v roce 1937 odjel do Ameriky. Obchod převzal pan Vlach. Za okupace byl dům jako židovský majetek zabaven. Pana Vlacha za komunistů zavřeli, prý pro nějakou šmelinu. Po r se zde prodávala dámská i pánská konfekce v rámci národního podniku Oděvy. Kromě Miloslava Elise, Marcely Novotné /Týcové, která se tu vyučila, zde po dlouhá léta pracovala jako vedoucí, zákazníky velice oblíbená, Jaroslava Elisová, s prodavačkou Jarkou Podivínskou. Tento obchod byl ve Velvarech jediným, jehož výkladní skříně pravidelně několikrát ročně vkusně a nápaditě aranžoval mistr aranžér Miloň Kolda z Kralup. Byl zaměstnancem n.p. Oděvy v Praze, zúčastňoval se úspěšně aranžérských soutěží velkých obchodních domů, kupř. Bílé labuti. Cca roku 1986 převzala vedení obchodu Bohumila Brindzejová. Dům čp. 222 vedle lékárny patřil Hulenovým, kteří v přízemí měli obchod s textilem. Zavčas se jim podařilo dům prodat Bělohlávkovům, prodej textilu tam však zůstal s vedoucí paní Víškovou a prodavačkou paní Čermákovou. Na další obchody s textilem či oděvy upozorňil pan J. Dryják, na ty se nepamatuji: Marie Cibulková v Pražské ulici, Václav Mareček, náměstí a pan Vít v čp. 9 Parýzu. Zabývat se proměnami a situací týkajících se velvarských průmyslových závodů, je už nad rámec vzpomínek na drobné řemeslníky a obchodníky U P T P byli nasazeni: Syn holiče Jana Nového, syn dentisty Jana Sladkovského, syn vedoucího cukrovaru Boleslava Páry, drogista Oldřich Pátý, Václav Rosický, hoteliér Záložny, stavitel Josef Černý a již zmíněný Pavel Marek Z Velvar emigrovali: Josef Kraus, syn velvarského zahradníka. Oba rodiče mu zemřeli, bratr už žil v Kanadě, rozhodl se jet za ním. Cesta byla dobrodružná. V roce 1960 si koupil zájezd od Čedoku do NDR k Baltickému moři, s výletem lodí ke švédskému pobřeží. Loď nesměla přistát, jen projet přístavem. Měl s sebou kameru a neustále na lodi cosi natáčel proto se mu podařilo přemluvit průvodkyni, aby zařídila zpomalení lodi, jen co by vystoupil a natočil loď ze břehu. Podařilo se!. V Kanadě u bratra žil několik let, pak v Miami, oženil se s Kolumbijkou, v r přijel do Velvar uložit urnu svého bratra, zkonfiskovaná vila mu tehdy ještě nebyla vrácena. Milan Nezbeda, po r. 1968, sloužil u pohraniční stráže, překročil hranici i se služebním psem. Emigroval do USA, podle mínění M. Vožechové později obchodoval s keramickým zbožím, dlaždice apod. Jeho matka ho směla v USA navštívit, byla už pokročilého věku. Vyprávěla mi, že neuměla žádnou cizí řeč, syn předem zajistil trasu a dopravní prostředky 9

10 s průvodci, ona měla vždy na klopě připíchnutou ceduli, podle které ji poznávali. Jeho bratr Antonín zatím po dlouhá léta věrně sloužil své vlasti jako příslušník veřejné bezpečnosti! PhDr Libuše Klovrzová, rozená Macháčková, odjela v roce l969 s manželem a roční dcerkou do Anglie, kde do roku 2oo8 pracovala v Birminghamu na tamnější univerzitě, získala tam bakalářský a posléze i doktorský titul. Své rodiče ve Velvarech směla poprvé navštívit v roce l988, když zaplatila středoškolská studia, která absolvovala v Čechách a za každého člena své rodiny Kč za vydání vystěhovaleckého pasu. Dále emigrovali: Radim Fiedler, MUDr. Petr Egermayer žije ve Švédsku, občas přjíždí do Velvar, MVDr. Chyský s manželkou, do Západního Německa. -o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o -o-o-o-o-o- ŘEMESLNÍCI, ŽIVNOSTNÍCI, kteří pracovali soukromě do znárodnnnnění. PALLAS JAN PEKAŘ CHRŽÍNSKÁ UL. JANEK ANTONÍN PŘEDMĚSTÍ ČP.336 SOVA ANTONÍN PRAŽSKÁ UL.ČP.66 - BOHM ANTONÍN KOVÁŘ Z BUČINY, DÍLNU VELVARECH ČERMÁK FRANTIŠEK NA PŘEDMĚSTÍ, pak v STS čp.23l KRAUS ANTONÍN CHRŽÍNSKÁ ULICE VOLÁK,?, CHRŽÍNSKÁ ULICE- ČERMÁK LADISLAV, POKRÝVAČ, KOMENSKÉHO UL., /?_KNOR, POD KOSTELEM PUDIL JOSEF, KLEMPÍŘ, NÁMĚSTÍ ČP. 9 URBAN VÁCLAV NÁMĚSTÍ VAJDL KAREL ZÁMEČNÍK, PAK TRAFIKANT, PRAŽSKÁ UL. 59 JANOUŠEK OTAKAR ZA KOVOHUTÍ FILIP FRANTIŠEK PRAŽSKÁ UL. 72 FILIP VLADIMÍR POHLUDEK OSKAR, TRUHLÁŘ SLÁNSKÁ UL. NEZBEDA ANTONÍN, NÁMĚSTÍ, ČP. 221 CHRASTIL ALOIS RAKVE, POHŘEB, SLUŽBA Č.P.10 KOPŘIVA OLDŘICH ROUTA KAREL CHRŽÍNSKÁ UL. ČP.31 STRAKA ANT. PRAŽSKÁ, VE SLADOVNĚ ČP-.107 MUŽÍK JINDŘICH, VYRÁBĚL ŽEBŘÍKY CHRŽÍNSKÁ UL. HRACHOVINA ANTONÍN BEDNÁŘ, KAPELNÍK VELVARY ZAHRADNÍK JOSEF LAKÝRNÍK, MALÍŘ POKOJŮ VELVARY DUDA KAREL, VELVARY 10

11 MAJSTR JOSEF, KREJČÍ U BRÁNY VINŠ? SLÁNSKÁ UL. TVRDÍK KAREL RŮŽOVÁ UL. STUDNIČKA JAROSL AV NÁBŘEŽÍ HADAČ JAN; NÁMĚSTÍ NĚMEC MIROSLAV SLÁNSKÁ UL. KUBÍČEK JOSEF, PANSKÁ HOSPODA, ČP.10 VOBOŘIL JOSEF SPOŘILOV STUDNIČKA JAROSLAV NÁBŘEŽÍ MARKOVÁ MILADA GALANTERIE PRAŽSKÁ.57 Š v a d l e n y a d á m s k é k r e j č o v é PETRŽÍLKOVÁ ZDEŇKA MÓDNÍ SALÓN CHRŽÍNSKÁ UL.. MATOUŠKOVÁ MARIE PIVOVARSKÁ UL. 206 SESTRY KOUTSKÝCH ulice? J. SRBOVÁ ZA BRÁNOU PÍ. VIKTORÍNOVÁ ZA ŠANCÍ. KRAKEŠOVÁ PRAŽSKÁ ULICE. PÍ ČERNÁ SLÁNSKÁ UL. Z. HORÁČKOVÁ DOMA ZA BRANOU, PAK KOMUNÁL. SLUŽBY M. ROUSOVÁ švadlena ULICE? BURZA VÁCLAV OBUVNÍK U ŠKOLY SAJFRT FRANTIŠEK NA BRČKOVĚ TOMEK,? NÁM., HVĚZDA ČP.111 MELICHAR FRANTIŠEK ČP 9 V PARÝZU ČP.9 JANÁČ? PIVOVARSSKÁ UL. BÁRTL? CHRŽÍNSKÁ MATĚJKA JOSEF NÁMĚSTÍ DUNDR LADISLAV, HOLIČ A KADEŘNÍK SLÁNSKÁ UL. HESSELBAUER ANTONÍN PRAŽSKÁ, Sladovna čp. 1O7 PECHEK PŘEMYSL, NÁMĚSTÍ a Pražská ul. čp.6o ČÁP FRANT. PRAŽSKÁ UL HURT FRANTIŠEK, CHRŽÍNSKÁ NOVÝ JAN, ČP.9,V PARÝZU VARAUS JAROSLAV V POD KOSTELEM VARAUS SLÁVA NÁMĚSTÍ ČP.2 HUDEČEK BOHUMIL, SEDLÁŘ A ČALOUNÍK, ZA ROUDNICKOU BRANOU, AUŠKA?/ NA PŘEDMĚSTÍ POLÁČEK FRANTIŠEK CUKRÁŘ, NÁJEMCE HOSPODY POD KOSTELEM ŘEZÁČ BOHUSLAV, CHRŽÍNSKÁ UL. BOUŠKA EMANUEL NÁMĚSTÍ ZÁLOŽNA STĚHULE? PRAŽSKÁ UL 63. DEKOJOVI SLÁNSKÁ UL. ANTONÍN BÁRTL ŘEZNÍK PRAŽSKÁ UL 102 HLŮŽEK VOJTĚCH. CHRŽÍNSKÁ UL 54. HORÁČEK MATĚJ NÁMĚSTÍ 114 HANUŠ FRANTIŠEK, KOMINÍK CHRŽÍNSKÁ UL.? JAROLÍM JOSEF, STUDNAŘ ČECHOVA UL. HORÁČEK BOHUSLAV KAMENÍK PRIMÁTORSKÁ UL. 11

12 POKORNÝ? HODINÁŘ CHRŽÍNSKÁ UL. U ANDĚLŮ STRAKA SPOŘILOV PRŮŠA NÁMĚSTÍ ČP.3 VOŽECH FRANTIŠEK POTRAVINY NÁMĚSTÍ ČP.115,pak PramenPražská. ŠKOCHOVÁ BĚLA NÁMĚSTÍ ŘÍHOVÁ,? ZLATNICTVÍ PANSKÁ HOSPODA KAZETSKÝ EDUARD ZELENINA, OVOCE NÁMĚSTÍ PACHMANN FRANTIŠEK, TRHOVEC, ZELENINA POD PODLOUBÍM HVĚZDY FEJKOVI DTTO Rasovské křídlo NĚMEČEK ANTONÍN, OPRAVNA KOL, NÁMĚSTÍ čp. 113 MARKOVÁ MILADA GALANTERIE REDUTA ČP.. 57 ŠEBKOVÁ FRANTIŠKA MODISTKA CHRŽÍNSKÁ, SPOŘILOV,? CIBULKOVÁ MARIE, OBCHOD S LÁTKAMI PRAŽSKÁ UL.62 HULENOVI NÁMĚSTÍ ČP.222 KORÁLEK, VLACH?? PRAŽSKÁ ČP. 65 ROSICKÝ VÁCLAV NÁJEMCE HOTELU ZÁLOŽNA, NÁMĚSTÍ SCHUSTER JOSEF MAJITEL HOSTINCE U KRÁLE VÁCLAVA CHRŽÍNSKÁ UL. LUKÁŠOVI V. a Ant. NÁJEMCI HOSTINCE U RŮŽE ZBOURANÝ DŮM V CHRŽÍNSKÉ NA JEHO MÍSTĚ VYSTAVENY BYTOVKY KRUPKA FRANTIŠEK POVOZNÍK PIVOVARSKÁ UL. CÍLA VOJTĚCH POVOZNÍK CHRŽÍNSKÁ UL. DLOUHÝ,? FOTOGRAF, MAJITEL DOMU A HOSTiNCE U JELENA, PŘEDMĚSTÍ MASOPUST JAROSL., FOTOGRAF ŠIMEK FRANTIŠEK FOTOGRAF LÁNSKÁ UL. NĚMEC LADISLAV IMPRESSOR, MAJITEL TISKÁRNY NÁMĚSTÍ ČP. 220 HAJNÝ FRANTIŠEK, KNIHKUPEC A PAPÍRNICTVÍ CHRŽÍNSKÁ UL. POKOR NÝ RUDOLF MLYNÁŘ MAJITEL PODHORNÍHO MLÝNA MAKOVEC JOS.. ZAMĚSTNANEC PODHOR. MLÝNA NOVOTNÝ? MAJITEL CEMENTÁRNY ULICE K CUKROVARU JOSEF VOZÁB, VÝROBA A OPRAVA KOČÁRŮ A ZEMĚDĚLSKÝCH STROJŮ JIŘÍ PAVLÍČEK OSOBNÍ AUTODOPRAVA PRAŽSKÁ UL.ČP.64 TUTR FRANT, AUTODOPRAVA, AUTOOPRAVNA ZA ROUDNICKOU BRANOU ČERNÍK HANČ,?. ELEKTRIKÁŘ PRAŽSKÁ UL. 108 ZDRAVOTNICTVÍ o-o-o-oí-o-o-o-o-oí- MUDr. ČIHÁK, PRAKTICKÝ LÉKAŘ, CHRŽÍNSKÁ UL. MUDr. ŘEZÁČ, CHRŽÍNSKÁ SLABOCH, DENTISTA, ORD. ZÁLOŽNA SLADKOVSKÝ, DENTISTA, PRAŽSKÁ UL. 12

13 PhMr GOLL EVŽEN, LÉKÁRNA NÁMĚSTÍ ULMOVÁ?, PORODNÍ ASISTENTKA -O- PRÁVNÍK JUDr NĚMEC NÁMĚSTÍ ČP O-O-O-O-O-O-O-O-O-O-O-O- Kromě mých vzpomínek jsou zde i četné vzpomínky, data a údaje Heleny Jankové, nar. 1922, Jindry Filipové, nar. 1932, PhDr. Libuše Klovrzové, nar. 1941, Máši Vožechové, nar. l944, kterým za ochotné přispění vřele děkuji. Lituji, že svůj dík už nemohu vyslovit panu Josefu Dryákovi, počátkem roku 2012 nečekaně odešel k těm, na než s vděčností vzpomínáme. Z. Křtěnová - o-o-o-o-o-o-o-o-o- 13