INSTITUT CELOŽIVOTNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ HAVÍŘOV o.p.s. VYSOKÁ ŠKOLA SOCIÁLNĚ - SPRÁVNÍ ZÁKLADY PRÁVA. Marie Sciskalová

Transkript

1 INSTITUT CELOŽIVOTNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ HAVÍŘOV o.p.s. VYSOKÁ ŠKOLA SOCIÁLNĚ - SPRÁVNÍ ZÁKLADY PRÁVA Marie Sciskalová Havířov 2006

2

3 Marie Sciskalová, Základy práva 3 OBSAH MODULU ZÁKLADY PRÁV - VYBRANÉ KAPITOLY 1 ÚSTAVNÍ PRÁVO Pojem ústavního práva Ústava České republiky Hlava první Základní ustanovení MOC ZÁKONODÁRNÁ, MOC VÝKONNÁ Hlava druhá Moc zákonodárná Hlava třetí Moc výkonná MOC SOUDNÍ, POSTAVENÍ A ÚLOHA NEJVYŠŠÍHO KONTROLNÍHO ÚŘADU, ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY, POSTAVENÍ ÚZEMNÍCH SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ Soudní moc Hlava pátá Nejvyšší kontrolní úřad Česká národní banka Územní samosprávné celky Hlava osmá Přechodná a závěrečná ustanovení ZÁKLADNÍ PRÁVA A SVOBODY Členění Listiny základních práv a svobod PRAMENY PRÁVA Obecná charakteristika Pojem a druhy pramenů práva Prameny práva České republiky PRÁVNÍ NORMA Pojem právní norma Znaky právní normy Struktura právní normy Druhy právních norem Platnost, účinnost a působnost právní normy Systém práva PRÁVNÍ VZTAHY Vznik, změna a zánik právního vztahu Právní skutečnosti Jednání volní Události a stavy Prvky právního vztahu Právní domněnky a fikce SUBJEKTY PRÁVNÍHO VZTAHU A JEJICH ODPOVĚDNOST Obecná charakteristika Klasifikace subjektů práva Zastupování Právní odpovědnost Prvky zaviněného porušení povinnosti...95

4 Marie Sciskalová, Základy práva 4 RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY MODULU ZÁKLADY PRÁVA - VYBRANÉ KAPITOLY Úvodní kapitola je věnována jednomu z nejdůležitějších odvětví práva veřejného, a to práva ústavního. Pozornost je věnována historickému vývoji odvětví práva, pojmům a druhům ústav. Další část zachycuje Ústavu ČR konkrétně v hlavě první. Rychlý náhled V druhé kapitole je výklad Ústavy ČR v podrobnostech hlav třetí a čtvrté - moci zákonodárné a moci výkonné. Zde najdete charakteristiku a postavení poslanců a senátorů, jejich volba, výkon činnosti a odpovědnost. Třetí kapitola uzavírá výklad k Ústavě ČR, věnuje se hlavám čtvrté až osmé, tedy moci soudní, postavení, úloze a zejména hlavní činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu. Následuje výklad o České národní banky, její struktuře, složení a cílí. Kapitolu uzavírá pojednání a základním územním samosprávném celku, jakým je obec a vyšším územním celkem, kterým je kraj. Následuje obecná charakteristika o orgánech a jejich činnosti z hlediska samostatné a přenesené působnosti. Kapitola čtvrtá charakterizuje Listinu základních práv a svobod, která tvoří základ práva soukromého. Interpretuje se zde oblast základních práv a svobod, politická práva, práva národnostních a etnických menšin. Výklad je věnován hospodářským, sociálním a kulturním právům jakož i právu na soudní a jinou právní ochranu. Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Kapitola pátá je věnována pramenům práva. Po obecném vstupu do problematiky jsou zde uvedeny druhy pramenů práva velkých právních kultur, následuje výklad o pramenech práva České republiky. Mezi tyto patří normativní akty, mezinárodní smlouvy a rozhodnutí Ústavního soudu. Kapitola šestá obsahuje informace o právní normě, jejích znacích, právní závaznost, vynutitelnost i platnosti a účinnosti právní normy. Kapitola blíže vymezuje další důležitý aspekt právní normy, jakým je působnost právní normy. Právní norma působí na subjekty, dotýká se řešené věci v určitém prostoru a čase. Poslední část charakterizuje uspořádání systému práva. V sedmé kapitole s názvem právní vztahy je objasněn vznik, změna nebo jeho zánik. Předpokladem takového vzniku je především právní norma a konkrétní skutečnost. Vztahy mezi subjekty se tedy stávají právními, jestliže jsou upraveny právními normami. V tomto případě subjekty právního vztahu mají práva a povinnosti, které vzniknou za určitých okolností (právních skutečností), stanovených právními normami. Poslední osmá kapitola objasňuje nejdůležitější prvek všech odvětví práva, tím je subjekt. Stanovený rámec práv a povinností člověka občana, právnických osob i státu, tedy subjektů jak je právní teorie označuje, je těžištěm společenských vztahů. Mezi subjekty právních vztahů patří neodmyslitelně fyzické osoby (občan fyzická osoba, podnikatel), právnické osoby) korporace, nadace a jiné subjekty, kterým zákon takové postavení přiznává) a samozřejmě stát. V této poslední části předlohy najdeme pojednání o jednotlivých subjektech, jejich způsobilosti vystupování v právních vztazích. Dále o druzích právních úkonů, které směřuji ke vzniku, změně nebo

5 Marie Sciskalová, Základy práva 5 zániku právních vztahů i otázek spojených se zastupováním subjektů a to jak zákonným zástupcem, tak i smluvním ujednáním.

6 Marie Sciskalová, Základy práva 6 ÚVODEM MODULU PRÁVO VYBRANÉ KAPITOLY Předkládaná učební pomůcka z oboru Právo je určena pro studenty Vysoké školy správní v Havířově, kteří zahajují studium oboru veřejná správa a ekonomika. Výkladem vybraných oblasti práva, pojmů, zásad, aplikace práva a právních vztahů mezi subjekty si autor klade za cíl přispět k rozšíření vědomostí pozitivního práva studentovi.. Předpokladem pro studium daného předmětu je znalost a orientace problematiky na úrovni středoškolského vzdělání ukončeného maturitou. Úspěšné zvládnutí středoškolské výuky práva je dispozicí proto, aby studium prezentovaného rozsahu předmětu studentům nedělalo větších potíží. Právní věda má z hlediska historie hluboké kořeny, stanovit její počátek spolehlivě, je složité. Již v období antického Řecka se vědci zabývali oblastmi lidského poznání včetně státu a práva. Pro právní vědu za významné je potřeba pokládat díla Tomáše Akvinského. O právní vědě jako vědním odvětví se dovídáme díky italských univerzitám již od období XI. století. Právo, právní vztahy, práva, povinnosti odpovědnost, to jsou pojmy se kterými se setkáváme snad každodenně. Dovolím si tvrdit, že každý dovede osvětlit pojem právo ze svého pohledu a podle svých zkušeností. Obecně však právem chápeme společenský normativní systém tvořeny pravidly společenského chování nazývaný právním řádem (viz K ZAPAMATOVÁNÍ 8). Právní řád České republiky tvoří, jak víme, všechny právní předpisy publikované ve Sbírce zákonů České republiky Právo je vytvářeno státem. V naších podmínkách právní normy vznikají zákonodárnou činností orgánů státní moci. Právní normy jsou publikovány ve Sbírce zákonů České republiky a ve Sbírce mezinárodních smluv, ty pak tvoří právní řád České republiky. Právo jako systém právních norem je potřeba považovat za systém otevřeny. Lidské chování ve společnosti se neustále vyvíjí, vznikají nové právní normy, mění se nebo též zanikají. V tomto ohledu je právo systémem cíleným, neboť cílevědomě působí na společnost i chování členů společnosti. Právo je produktem společnosti.

7 Marie Sciskalová, Základy práva 7 CÍL MODULU ZÁKLADY PRÁVA Po úspěšném a aktivním absolvování tohoto MODULU Budete umět: posoudit důležitost znalosti některých vybraných aspektů práva; vyhodnotit postavení práva ve společnosti a posoudit své místo při uplatňování výkonu svého práva v každodenním životě; definovat pojmy frekventované v právu. Budete umět Získáte: znalosti a dovednosti z vědní disciplíny, která doslova provází člověka celý život; osvojíte si všeobecné zákonitosti vybraných aspektů z oboru právo; získáte konkrétní poznatky faktického uplatňování práva dotčené lidské činnosti; další možnost jak uspořádat svoji budoucnost; teoretické informace potřebné k doplnění a osvojení si obecných znalostí právní disciplíny k předepsané akreditaci předmětu. Získáte Budete schopni: orientovat se při aplikaci a interpretaci práva na konkrétní problematiku vzniklou v pracovním i soukromém životě, která Vás budou dnes a denně potkává a potkávat bude; budete moci svými zvolenými postupy vybrat optimální formu k ochraně svých oprávněných zájmů a respektování práv druhých; při uplatňování svých práv a plnění uložených povinnosti díky získaným znalostem je budete moci zákonnou cestou ochránit. Budete schopni ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU Předmět Právo je rozdělen do kapitol. Je těžké stanovit dobu ke studiu obecně, neboť každý z nás si nejlépe určí sám časový režim. Studium každé jednotlivé kapitoly bude vyžadovat určitý čas. Nicméně, celkem by Vám mělo samostudium zabrat zhruba 60 hodin. Berte však tento údaj jen jako doporučení.

8 Marie Sciskalová, Základy práva 8 1 ÚSTAVNÍ PRÁVO RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY ÚSTAVNÍ PRÁVO V kapitole Ústavní právo České republiky jsou objasněny některé pojmy tohoto prioritního odvětví práva každého státu založeného na demokratických základech. Najdete zde i rozdělení Ústav podle druhů. Pojednání o státní moci je v další části kapitoly Ústavní právo. Největší pozornost je věnována Ústavě České republiky a to preambuli a hlavě I, kde osvětluje mj. svrchovanost, jednotnost a právní stát. Samostatný oddíl tvoří výklad politického systému, existence území ČR a státního občanství. Kapitolu uzavírá prezentace symbolů ČR. Ústavní právo je pozitivním odvětvím v systému práva České republiky. Ústavní právo je právním odvětvím, který představuje soubor právních norem nejvyšší právní síly. Ústavní právo jako vědní obor a v neposlední řadě i ústavní právo jako učební disciplína. CÍLE KAPITOLY ÚSTAVNÍ PRÁVO Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět: pojmenovat atributy ústavního práva, vysvětlit význam ústavních zákonů v systému právních předpisů státu definovat předmět ústavního práva. Budete umět Získáte: potřebné informace o ústavním pořádku České republiky, vědomosti o základech práva veřejného a podrobnostech o politickém systému v České republice, občanství a státních symbolech České republiky; přehled o předmětu ústavního práva, a též i o použití státních symbolů. Získáte Budete schopni: interpretovat stanovený zákonný rámec ústavního práva a poté aplikovat vlastní interpretací do praxe, definovat a rozvést v podrobnostech prvky ústavního práva; vyjádřit rozdíl mezi ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Budete schopni

9 Marie Sciskalová, Základy práva 9 ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU Celkový doporučený čas k prostudování KAPITOLY je 90 minut. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY ÚSTAVNÍ PRÁVO Ústavní právo, Ústava České republiky, Listina základních práv svobod ústavní pořádek, preambule, státnost, rovnoprávnost, svrchovanost, jednostnost, demokratický právní stát, volební právo, Parlament, státní moc, veřejná služba, kraj, obec, referendum, demokracie. Klíčová slova PRŮVODCE STUDIEM 1 Z nejdůležitějších odvětví práva veřejného je bezpochyby ústavní právo. Při postupu studia se zaměřte nejprve na pojmové znaky ústavního práva jeho prvky tj. subjekty, předmět, obsahovou stránku a postavení ve společnosti. K samotnému studiu vezměte k ruce i Ústavu České republiky a Listinu základních práv svobod. Budete mít tak možnost doplnit svoje vědomosti z platného práva, ale i přiblížit práci se zákonem. Ověříte si tak sami v podrobnostech text jednotlivých hlav ústavních zákonů. Zvláštní pozornost věnujte státní moci, která je definována hlavou druhou, třetí a čtvrtou Ústavy České republiky. Možné problémy lze očekávat při studiu podrobností, např. volby a jmenování ústavních činitelů z hlediska časového období, vzniku a zániku mandátu, slibu, věku, hlasování, pravomocí při rozhodování. 1.1 Pojem ústavního práva Ústavní právo je samostatným odvětvím v systému práva České republiky. Vzniklo přeměnou právního řádu jednoho ze subjektů československé federace v samostatný právní řád svrchované a samostatné České republiky dnem 1. ledna S tím souvisí zvláštnosti obsahové stránky ústavního práva. Ústavní právo je tvořeno jak ústavněprávními normami právního řádu Československé socialistické federativní republiky, ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ústavním zákonem č.2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ústavním zákonem č. 4/1993 Sb., kterým je řešen vztah právního řádu k právním předpisům federace, tak i dalšími ústavními zákony, které byly schváleny Poslaneckou sněmovnou po roce Ústavní právo je autonomní odvětví práva tvoří samostatný obor práva. Předmětem ústavního práva je souhrn právních norem nejvyšší právní síly, upravujících základní právní vztahy, základní principy uspořádání státu, pravomoci státních orgánů, občanská a lidská práva a svobody (viz K ZAPAMATOVÁNÍ 1). Předmět ústavního práva Ústavní právo je považováno za vedoucí právní odvětví, ostatní právní předpisy ostatních odvětví práva, musí být v souladu v normami ústavního práva. Jak Ústava, tak i Listina základních práv a svobod jsou normativním základem pro prováděcí zákonodárství. Součástí ústavního práva je Ústava České republiky jako výraz suverenity státu a základ práva veřejného a Listina základních práv a svobod jako základ práva soukromého. Ústavní zákony tvoří prvotní právní předpisy nejvyšší právní síly. Od zákonů běžných se liší: názvem, způsobem schvalování v Parlamentu České republiky (kvalifikovanou třípětinovou většinou),

10 Marie Sciskalová, Základy práva 10 právní silou. Obsahovou stránku ústavních zákonů tvoří práva a povinnosti subjektů ústavního práva v rámci vzniku, změny nebo zániku základních právních vztahů. V teorií a samozřejmě i praxi rozlišujeme různé druhy ústav. Například demokratickou a její protipól, autokratickou nebo tuhou rigidní a protipól pružnou. Demokratická ústava je založena na pluralismu občanské společnosti, na soutěživostí politických stran a hnutí jak vládnoucí tak i opoziční. V demokratických typech ústavy je moc rozdělena mezi různé orgány státu. Opakem demokratického typu ústavy je autokratická ústava. Podle takového typu ústavy je moc svěřena monarchovi nebo výkonné moci a její hlavě. Takovéto režimy najdeme stále ve většině arabských zemí. Ústava České republiky patří mezi tzv. tuhé nepružné ústavy. Na rozdíl od zákonů, vznik i změna ústavních zákonů je podmíněna ztíženým schvalovacím procesem zákonodárného sboru, v našem případě Parlamentem. K přijetí ústavního zákona k jeho změně je třeba podle čl. 39 odst. 4 Ústavy České republiky, souhlasu třípětinové většiny všech členů Parlamentu tedy poslanců Poslanecké sněmovny a třípětinové většiny přítomných senátorů. Naopak pružný typ ústavy je charakterizován tím, že k jejímu vzniku, změně není třeba žádného zvláštního řízení při přijetí. Příkladem tohoto typu ústavy je Ústava USA. Druhy ústav Demokratická Autokratická Tuhá Pružná Česká republika je podle Ústavy parlamentní demokracií. Veškerá moc pochází z lidu, který ji vykonává prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní. Charakterické postavení parlamentní demokracii má Parlament. V podmínkách České republiky je to Parlament České republiky, který má dominantní postavení nad výkonnou mocí, zejména vládou. Vláda je ze své činnosti odpovědna Parlamentu. Činnost vlády České republiky je soustředěna na výkon státní moc v mezích zákona a na základě zákona, které schválil Parlament. 1.2 Ústava České republiky Ústava České republiky obsahuje preambuli, má osm hlav a 113 článků (viz K ZAPAMATO- VÁNÍ 2). V první hlavě s názvem Základní ustanovení, jsou vymezeny základní principy českého státu. Zde je stanoveno, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Atributy právního státu jsou dále obsaženy v ústavních zákonech, které tvoří ústavní pořádek státu. Příkladem nám poslouží Listina základních práv a svobod, kde v článku 4 odst. 3 je uvedeno, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Preambule, která uvozuje Ústavu, je slavnostním prohlášení nás občanů České republiky. V celém kontextu vyjadřuje zásady demokracie, kdy občané, lid je zdrojem veškeré moci. Preambule Ústavy můžeme rozdělit do dvou částí, historickou a současnou. Část historická se opírá o dějinné kořeny zemí Koruny České. Obnova samostatného českého státu byla uznána mezinárodními smlouvami. Prohlášením nezávislosti z 18.října roku 1918 se český národ ztotožnil se státností československou. Státností se v tomto kontextu rozumí existence samostatného státu a identita jeho příslušníků s tímto státem. Ústava v preambuli zavazuje občany k aktivitě, vytyčuje současné cíle, požaduje odhodlání budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku. To vše v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií. Zásada rovnoprávnosti znamená to, že nikdo z občanů ani dalších jednotlivců nemohou být zvýhodňování ani diskriminování. Každý občan má rovné postavení v právech i povinnostech. Subjektům mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. Péče o kulturní památky, lidové umění, český jazyk a literaturu, zachování rozmanitosti přírod- Preambule ústavy Právní stát

11 Marie Sciskalová, Základy práva 11 ních druhů patří k předním povinnostem celé občanské společnosti, státu i jeho orgánů. 1.3 Hlava první Základní ustanovení V první hlavě s názvem Základní ustanovení, jsou vymezeny základní principy českého státu. Jak bylo uvedeno výše, Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Datem není Česká republika částečně navazující na státnost československou, je unitárním státem. V tomto ohledu od tohoto data existuje jedna soustava nejvyšších státních orgánů, jedno občanství, jedno území vymezeno hranicemi státu a jeden právní řád. Od po vstupu České republiky do Evropské unie a přistoupení k právu ES/EU je ústavní systém ve smluvním rozsahu podřazen veřejnoprávnímu systému ES/EU. Svrchovanost znamená nezávislost na každé jiné státní moci v mezinárodních vztazích a rovnoprávnost s ostatními státy tzv.vnější suverenita, ale i územní výlučnost státní moci tzv. vnitřní suverenita. Dnem se stala Česká republika unitárním státem, není součástí žádné federace. Jednotností státu je vyjádřena skutečnost, že Česká republika nemůže být dělena na další celky například složena ze dvou republik. Demokratický právní stát charakterizuje tvorba, organizace a ustanovování státních orgánů a jejich činnost. Konkrétní způsob výkonu demokracie je vyjádřen a spojen s právem volebním, je definován i v hlavě druhé článku 6 Ústavy o moci zákonodárné založené na té zásadě, že politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Demokratický systém je založen na svobodě jednotlivce a jeho možnosti projevovat vůli a podílet se na chodu státu. Právní stát je stát, který státní moc vykonává pouze na základě zákona, v rámci práva a jeho prostřednictvím. Lze rovněž s určitostí konstatovat, že vstupem České republiky do Evropské unie získala ochrana demokracie tzv. nadnárodní garanci. Nezbytným předpokladem právního státu je právní jistota, která souvisí s požadavky stability práva, jeho tvorbou, interpretací i vlastní aplikací. Každý má možnost právo znát a mít jistotu, že v jeho věci bude rozhodováno podle práva a orgánem, který je k rozhodování příslušný. Každé vydané rozhodnutí v prvním stupni je přezkoumatelné a každému bude poskytnuta právní ochrana proti nesprávnému úřednímu postupu nebo nezákonnému rozhodnutí státní moci. Nález Ústavního soudu č. 91 /1994 Sb., uvádí, že princip právního státu vychází z priority občana před státem, a tím z priority základních občanských a lidských práv a svobod. Ústava v článku 1 odst. 2 stanoví, že České republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodních smluv. Stát je subjektem mezinárodního práva, který vstupuje do právních vztahů s oprávněnými subjekty. Uzavírání smlouvy (dohody, úmluvy, protokolu) a přijímaní závazku je věcí každého suverénního státu. Závazky, které Česká republika jako smluvní ujednání se subjekty mezinárodního práva přijala, respektuje a dodržuje. Takovými jsou například smlouvy schválené Parlamentem, smlouvy vládní, resortní, ale i jednostranné právní akty České republiky, akty některých mezinárodních institucí (například rozsudky mezinárodního soudu nebo rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů). Mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu České republiky mají přednost před zákonem. Právní řád spojuje platnost mezinárodní smlouvy s jejím vyhlášením ve Sbírce mezinárodních smluv České republiky. Článek 2 Ústavy je dalším základním principem demokracie moci. Definování lidu, jako zdroje veškeré státní moci, zakládá vytvoření normotvorné moci přímou volbou lidem. Lid, jako subjekt moci, tuto může vykonávat sám, v naších podmínkách je státní moc uplatňován nepřímým způsobem. Spočívá v tom, že lid vykonává státní moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Základem každého lidského společenství je svobodný člověk, které- Základní ustanovení Svrchovanost státu jednotnost státu Demokratický právní stát Právní jistota Závazky České republiky z mezinárodních smluv Výkon státní moci, čl.2

12 Marie Sciskalová, Základy práva 12 mu státní moc má sloužit. Státní moc slouží všem občanům a její výkon je zákonným způsobem omezen (viz K ZAPAMATOVÁNÍ 5). Nejčastějším případem, kdy lid jako suverén vykonává státní moc přímo, je referendum. Význam referenda v současnosti v Evropě vrůstá, důvodem je rozhodování o vzdání se některých atributů suverenity státu spojených se vstupem do integračních sdružení. Stát je vykonavatelem veřejné moci. Na základě této skutečnosti disponuje právními prostředky k jejímu výkonu. V rámci veřejné moci je stát nadřazen, je v roli oprávněného vůči ostatním subjektům, jejichž chování reguluje právem, zajišťuje ho, vynucuje případně i sankcionuje. Stát je oprávněn určit postup chování jiných subjektů při výkonu státní správy, je však i zavázán jako orgán služby veřejnosti tuto vykonávat. Státní moc jako služba veřejnosti, vykonávána státními orgány může být uplatňována jen pokud je tak v zákoně uvedeno, jen v případech, v mezích a způsoby, které jsou zákonem stanoveny. Na rozdíl od státních orgánů, jejichž moc je vymezena a omezena, občané jsou svobodní ve svém jednání. Jen zákonem lze stanovit, povinnosti, zákazy a příkazy občanům. V právním státě platí pravidlo, že vše co není právním předpisem občanům zakázáno, je jim dovoleno. Každý má jistotu, že se může proti zásahům do svých základních svobod a lidských práv dovolávat ochrany u nezávislé moci soudní. Je tak deklarován svobodný prostor jednání a činnosti člověka. Omezit tuto hranici svobody může pouze zákon, který zakáže jednání nebo jednání uloží. Povinnost člověka něco konat, něčeho se zdržet, něco strpět musí být veřejnou moci výslovně určena. Článek 3 Ústavy stanoví, že součástí ústavního pořádku je Listina základních práv a svobod (dále jen Listina). Tím lze nalézt spojitost dvou hmotně právních předpisů nejvyšší právní síly, nicméně jedná se o dva samostatné dokumenty. Po vzniku České republiky tj byla Listina zařazena do ústavního pořádku jako dokument č. 2 hned po Ústavě. Ústavní zakotvení principu, že práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci je znakem právního státu ( článek 4 Ústavy). Autonomie soudní moci garantuje ochranu práv a svobod před možným ohrožením ze strany moci výkonné. Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Ústava ČR vyjadřuje základní zásady politického systému České republiky, jakými jsou svobodný a dobrovolný vznik politických stran a jejich volná soutěž v podmínkách demokratického právního státu. Prostřednictvím politických strana se občané podílí na politickém životě a realizují tak svá politická práva. Snahou politických stran je získat co největší podíl na státní moci v nejdelším časovém období. Rozhodující je získání přízně voličů projevenou při volbách.článek 6 Ústavy vyjadřuje hlavní princip zastupitelské demokracie. Stanoví, že politická rozhodnutí jsou výsledkem svobodného hlasování, vyjádřeného vůlí většin,. rozhodování většiny dbá názorů menšin. Vyjadřuje se tím jeden ze základních demokratických principů vztahujících se na politické rozhodování. Ústava ČR zajišťuje pluralitu názorů i práva těch, kteří nepatří k většině, odmítá systém jedné politické strany nebo systém, v němž má jedna politická strana řídící úlohu. Působit mohou jen strany, které odmítají násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Zákonná úprava politických stran umožňuje zakládat politické strany a politická hnutí, sdružovat se v nich při zachování principu jejich oddělení od státu. O pozastavení činnosti nebo rozpuštění politických stran rozhoduje Nejvyšší soud. O tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany, je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony rozhoduje Ústavní soud. Základním principem tak důležitého aspektu jakou je příroda, je požadavek trvale udržitelného rozvoje, který současným i budoucím generacím zachová možnost uspokojovat jejich základní Referendum Státní moc Co není zakázáno, je dovoleno Součást ústavního pořádku je Listina základních práv a svobod Politický systém Čl. 6 Politická rozhodnutí Pozastavení činnosti politických stran Šetrné využívání zdrojů a

13 Marie Sciskalová, Základy práva 13 životní potřeby. V tomto ohledu je v článku 7 Ústavy uvedeno, že stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Na rozdíl od výčtu vyjádřeném v preambuli, určuje povinnosti a odpovědnost státu ve vztahu k životnímu prostředí a stanoví hlavní zaměření jeho činnosti. Stanovená odpovědnost státu neznamená jen odpovědnost právní, ale též odpovědnost politickou a morální. Jen stát může komplexně řešit ochranu životního prostředí, neboť ekologické škody přesahují hranice jednotlivých států a jejich dosah postihuje i další generace. ochrana přírodního bohatství Čl. 7 Konkrétní zákony schválené Parlamentem musí zabezpečit šetrnost při využívání přírodních zdrojů a způsob i metody ochrany životního prostředí a přírodního bohatství. Stát si proto musí vyhradit dostatek prostředků, aby takové úkoly mohl plnit při výkonu veřejné správy i v mezinárodním měřítku. Ochrana přírodních zdrojů a přírodního bohatství je v zájmu celé společnosti a musí být zachována v zájmu současné i příštích generací. Článkem 8 Ústavy je samospráva je chápána jako oprávnění určitého společenského organismu územní samosprávy jako veřejnoprávní korporace, obstarávat určitý, právem vymezený okruh záležitostí samostatně, relativně nezávisle na státu, jehož je součástí. Ústavou se zaručuje samospráva územních samosprávných celků. Tento princip je pak dále rozveden v samostatné sedmé hlavě ústavy. Pojem zaručuje se je zároveň právem územních samosprávných celků očekávat od státu, že obsah samosprávy bude naplněn v zákonodárství, a že v celé své činnosti (zákonodárné, výkonné, soudní) bude stát tento princip respektovat. Samospráva je oddělena od státní správy. Stát pouze právními předpisy určuje prostor, v němž se má samospráva pohybovat a rozhodovat, státu přísluší právní dozor nad jednáním samosprávy. Pro vytváření společné platformy místní samosprávy v širších souvislostech má význam Evropská charta místní samosprávy jako dokument Rady Evropy. Nutnými předpoklady naplnění principu územní samosprávy je kromě legislativního zajištění vytvoření kvalitních samosprávných orgánů a zejména vlastní finanční a majetkové zdroje samosprávného celku. Stát garantuje naplňování úlohy samosprávy, svými orgány právního dozoru i spoluvytvářením celkového společenského klimatu. Ústava ve svém článku 9 odstavci prvním proklamuje, že jedinou formou její změny nebo doplnění je ústavní zákon s předepsaným zákonodárným procesem a to na základě souhlasného vyjádření kvalifikované většiny obou komor Parlamentu. Ústava patří mezi tuhé rigidní ústavy, na rozdíl od ústav typu pružných, k jejímu vzniku, změně nebo zániku patří ztížený proces rozhodování. Takovému ztíženému procesu podléhají všechny ústavní zákony, které tvoří ústavní pořádek České republiky. Článek 9 dále stanoví, že výkladem právních norem nelze opravit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Toto ustanovení je pojistkou pro to, aby nebyly ohroženy základy demokratického státu. Garancí dodržování chráněných demokratických hodnot je i přezkumná činnost Ústavního soudu. Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Toto ustanovení v článku 10 Ústavy řeší vztah mezinárodních smluv k vnitrostátnímu právu. Česká republika je součástí mezinárodního společenství států, přijímá závazky z uzavřených právních vztahů a za jejich plnění nese odpovědnost. V článku 10 a Ústavy je stanoveno, že mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. K ratifikaci mezinárodní smlouvy je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu. Příkladem nám bude mezinárodní smlouva uzavřena dne tzv. Athénská smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unií. Na jejím základě byly některé pravomoci převedeny na orgány mezinárodních organizací Evropské společenství, Evropské společenství pro atomovou energií a na Evropskou unií. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 3). V článku 10b Ústavy je učiněn důležitý krok, kterým je upraven vztah Parlamentu k vládě, uvá- Územní samospráva Čl. 8 Změny ústavních zákonů Čl. 9 Mezinárodní smlouvy a jejich závaznost Čl. 10 Vztah vlády a

14 Marie Sciskalová, Základy práva 14 dí se zde, že vláda pravidelně a předem informuje Parlament o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícími z členství České republiky v mezinárodní organizaci nebo instituci Komory Parlamentu se vyjadřují k připravovaným rozhodnutím takové mezinárodní organizace nebo instituce způsobem, který stanoví jejich jednací řády. Vláda České republiky předkládá Poslanecké sněmovně prostřednictvím výboru pro evropské záležitosti, návrhy aktů ES a EU se svým stanoviskem. Poslanecké sněmovně i Senátu předkládá též informace o vývoji EU, o přejímání závazku vyplývajících z členství v EU, o komunikačních dokumentech předávaných přímo orgány EU. Obě komory Parlamentu připravovaná rozhodnutí zkoumají s přihlédnutím k záměrům vlády. Vyjádření obou komor je buď podpora stanoviska vlády nebo doporučení změn, případně odmítnutí. Vláda není usnesením komor vázána, pro další rozhodování je však nezbytné, aby vláda znala názor obou komor a v intencích těchto získaných informací jednala v orgánech mezinárodních institucí. Území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem, tak je stanoveno článkem 11 Ústavy. zemí to je jeden ze základních znaků státu, tedy jeho suverenity. Zakotvení nedílnosti celku České republiky navazuje na ustanovení o jednotnosti republiky. Územní svrchovanost státu znamená svobodné nakládání se svým územím a prostřednictvím svých ústavních orgánů převést smlouvou část území jinému státu nebo přijmout na základě smlouvy od jiného státu část jeho území. S územím státu souvisí pojem státní hranice. Státní hranicí se rozumí myšlená čára na zemském povrchu, ohraničující území, na něž se vztahuje svrchovanost určitého státu. Tato čára ohraničuje výsostnou oblast státu na povrchu země, pod zemí i nad ní. Státní hranice celku mohou být měněny jen ústavními zákony. Hranice byly zaručeny mezinárodními smlouvami a stvrzeny ústavními zákony. Zákon č. 312/2001 Sb., o státních hranicích ve znění pozdějších předpisů upravuje ve věcech státních hranic České republiky výkon státní správy, práva a povinnosti fyzických osob a právnických osob. Státní občanství patří neodmyslitelně k institutům Ústavy, je charakterizováno jako právní status. Článek 12 Ústavy uvádí, že nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon. Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Státní občanství je důležitým prvkem postavení občana ve společnosti, určuje vzájemnost vztahů se státem. Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství upravuje podrobně podmínky státního občanství jeho vznik, změnu nebo zánik. Státní občanství vzniká a zaniká z důvodů stanovených vnitrostátním právem, možný je však rovněž vznik a zánik státního občanství na základě mezinárodní smlouvy. Důsledkem státoobčanského svazku je to, že jen na státní občany se vztahuje právní řád daného státu v plném rozsahu, zatímco další osoby, pobývající na území státu - cizinci, bezdomovci, jsou podřízeny svrchované státní moci, ale nemohou být nositeli těch práv a povinností, které jsou dány pouze státním občanům. Státní občanství České republiky se nabývá: narozením, osvojením, určením otcovství, nalezením na území České republiky, prohlášením udělením. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 4). Státní občanství České republiky se pozbývá: prohlášením, nabytím cizího státního občanství. Prokazování státního občanství lze uskutečnit občanským průkazem, cestovním dokladem, osvědčením, popřípadě potvrzením o státním občanství České republiky, vysvědčením o právní Parlamentu k otázkám závazků vyplývajících z členství v EU Čl. 10b Území České republiky Čl. 11 Státní občanství české republiky Čl. 12 Vznik a zánik státního občanství Nabývání státního občanství Pozbývání státního občanství

15 Marie Sciskalová, Základy práva 15 způsobilosti k uzavření manželství, je-li v něm údaj o státním občanství České republiky uveden. (Viz K ZAPAMATOVÁNÍ 4). Určení hlavního města má symbolický význam. Hlavním městem České republiky je Praha jsou s ní spojeny důležité dějinné události ovlivňující vývoj naší vlasti. Hlavní město symbolizuje celý stát je tzv. sídelním městem, nachází se zde nejvyšší orgány státní moci a správy. Praha se vyvíjela po zhruba tisíc let jako dominantní centrum politického, hospodářského a kulturního života Českého státu.územní základ hlavního města byl stanoven zákonem č. 347/1997 Sb.,o vytvoření vyšších územních samosprávných celků. Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze mj. uvádí, že hlavní město je tvořeno 111 katastrálními územími. Málo které hlavní město na světě je úzce spjato s historií svého národa a státu jako Praha, která byla od počátku centrem českého státu a toto postavení si udržela až do současné doby.hlavní město Praha je zároveň: obcí (základní článek státu) statutárním městem ( člení se na částí, v čele stojí primátor) krajem sídelním městem ( jsou zde sídla nejvyšších orgánů státu) Státními symboly vyjadřuje stát svou identitu, ideje a tradice a odlišuje se jimi od států jiných. Ve státních symbolech se nejvýrazněji projevuje vztah ke kontinuitě státu a k tradicím jeho státnosti, jsou výrazem svrchovanosti státu. Ve státních symbolech České republiky se naplňují slova Preambule o navázání na dávné tradice zemí Koruny české a státnosti české. Hlavní město ČR Státní symboly ČR čl.14 Státní symboly jsou vnějším vyjádřením existence státu. Prezentuji jeho státnost, suverenitu, nezávislost i jednotu. Státní symboly jsou prostředkem ztotožnění se občanů se svým státem. Postupně se vytvářelo jejich pojetí, měnil se počet, druhy i způsob jejich právního zakotvení. Název státní symboly pro státní vlajku a státní znaky zavedl až zákon č. 269/1936 Sb.z.a n.,o užívání vlajek, znaků a jiných symbolů. Základem symboliky Československa byly při jeho vzniku symboly státu. Prvním právně upraveným symbolem byl zpočátku jenom státní znak. Státními symboly České republiky současnosti jsou: velký státní znak, malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť, státní hymna. Státní symboly jsou vnějším výrazem svrchovanosti státu. Pro používání symbolů platí zvláštní zákon. Velký znak se používá na platidlech, insigniích starostů, zevní označení budov, ale i v zasedacích síních státních orgánů. Malý znak se požívá na pečetě státních orgánů. Státní vlajka se používá při slavnostních příležitostech, je stále vyvěšena na budovách Parlamentu. Vlajka prezidenta republiky je vyvěšena na Pražském hradě jeli prezident v ČR. Státní pečeť užívá prezident republiky používá se na listiny mimořádného významu. Státní hymna se užívá stejně jako státní vlajka při slavnostních příležitostech. Za státní symboly, které doplňuji v určitém slova smyslu můžeme považovat například státní svátky, státní vyznamenání a řády, hlavní město i Pražský hrad. Použití státních symbolů ČR

16 Marie Sciskalová, Základy práva 16 K ZAPAMATOVÁNÍ 1 Ústavní pořádek Ústava České republiky Listina základních práv a svobod Ostatní ústavní zákony Předmět Ústavního práva Úprava základních právních vztahů Tvorba základních principů uspořádání státu Stanovení pravomocí státních orgánů Základní práva a svobody občana a člověka

17 Marie Sciskalová, Základy práva 17 K ZAPAMATOVÁNÍ 2 ÚSTAVA ČR PREAMBULE HLAVA 1 Základní ustanovení HLAVA 2 Moc zákonodárná HLAVA 3 Moc výkonná HLAVA 4 Moc soudní HLAVA 5 Nejvyšší kontrolní úřad HLAVA 6 Česká národní banka HLAVA 7 Územní samospráva HLAVA 8 Přechodná a závěrečná ustanovení K ZAPAMATOVÁNÍ 3 Podle ústavního zákona č. 515/2002 sb., o referendu o přistoupení české republiky k evropské unií měl každý občan, který dovršil věku 18 let, právo hlasovat. Vyhlášený výsledek referenda, kterým bylo přistoupení ČR k EU schváleno, nahradil souhlas parlamentu k ratifikaci smlouvy o přistoupení (hlasovalo občanů, počet kladných hlasů , záporně se vyjádřilo občanů). Referendum vyhlášené prezidentem české republiky proběhlo ve dnech

18 Marie Sciskalová, Základy práva 18 K ZAPAMATOVÁNÍ 4 NABÝVÁNÍ STÁTNÍHO OBČANSTVÍ Narozením Osvojením Určením otcovství Nalezením na území ČR Udělením Prohlášením POZBÝVÁNÍ STÁTNÍHO OBČANSTVÍ Prohlášením Nabytím cizího státního občanství

19 Marie Sciskalová, Základy práva 19 K ZAPAMATOVÁNÍ 5 Státní moc Moc zákonodárná Parlament Poslanecká sněmovna Senát Moc výkonná Prezident Vláda Státní zastupitelství Moc soudní Ústavní soud Nejvyšší soud Nejvyšší správní soud Vrchní soud Krajský soud Okresní soud

20 Marie Sciskalová, Základy práva 20 K ZAPAMATOVÁNÍ 6 Právní řád České republiky Mezinárodní smlouvy; Ústavní zákony; Komunitární právo, zakládající smlouvy ES/EU. Zákony; zákonná opatření Senátu; nálezy Ústavního soudu; Komunitární právo odvozené od právní normy. Nařízení vlády České republiky; Právní předpisy ministerstev a jiných ústředních správních orgánů. SHRNUTÍ KAPITOLY ÚSTAVNÍ PRÁVO Ústavní právo je vedoucí právní odvětví. Ústava jako výraz suverenity státu a základ práva veřejného a Listina základních práv a svobod jako základ práva soukromého tvoří součást ústavního práva. Ústavní zákony jsou prvotní právní předpisy nejvyšší právní síly. Od zákonů běžných se liší názvem, způsobem přijímání (kvalifikovanou třípětinovou většinou) a právní silou. Obsahem ústavních zákonů jsou nejzávažnější právní normy. Lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Atributy právního státu jsou obsaženy v normách ústavních zákonů, které tvoří ústavní pořádek státu. Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. ČR dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodních smluv, zde nacházíme vazbu mezi vnitrostátním právem a právem mezinárodním v rozlišuje. Závazky vyplývající z mezinárodního práva jsou všechna smluvní ujednání ČR se subjekty mezinárodního práva, která ji zavazují. Patří zde nejenom smlouvy schválené Parlamentem, ale i smlouvy vládní, resortní a též např. jednostranné právní akty České republiky. Česká republika je parlamentní demokracií. Veškerá moc vychází z lidu, který ji vykonává prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní. Základním principem je požadavek trvale udržitelného rozvoje, který současným i budoucím generacím zachová možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystému. Samospráva je chápána jako oprávnění určitého společenského organismu územní samosprávy územního celku jako veřejnoprávní korporace, obstarávat určitý, právem vymezený okruh záležitostí samostatně, relativně nezávisle na širším společenském mechanismu tj. státu, jehož je součástí. Území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem. Zakotvení nedílnosti území České republiky navazuje na ustanovení čl. 1 Ústavy Ústavní zákony Státní moc Mezinárodní smlouvy Povinnost státu Území ČR

21 Marie Sciskalová, Základy práva 21 o jednotnosti republiky. Území České republiky je vymezeno státními hranicemi. Hranicí se rozumí myšlená čára na zemském povrchu, ohraničující území, na něž se vztahuje svrchovanost určitého státu. Tato čára ohraničuje výsostnou oblast státu na povrchu země, pod zemí i nad ní. Hranice byly zaručeny mezinárodními smlouvami, a stvrzeny ústavními zákony. Málokteré hlavní město na světě je tak úzce spjato s historií svého národa a státu jako Praha, která byla od počátku centrem českého státu a toto postavení si udržela po celý středověk a novověk až do současné doby. Státními symboly vyjadřuje stát svou identitu, ideje a tradice a odlišuje se jimi od států jiných. Ve státních symbolech se nejvýrazněji projevuje vztah ke kontinuitě státu a k tradicím jeho státnosti. Hlavní město Státní symboly

22 Marie Sciskalová, Základy práva 22 KONTROLNÍ OTÁZKA 1 Charakterizujte následující pojmy: Ústavní právo Ústava ČR obecná charakteristika Právní stát Politický systém ČR Státní občanství Symboly České republiky

23 Marie Sciskalová, Základy práva 23 2 MOC ZÁKONODÁRNÁ, MOC VÝKONNÁ RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY KAPITOLY MOC ZÁKONODÁRNÁ, MOC VÝKONNÁ Již ze střední školy víte, že státní moc tvoří moc zákonodárná, výkonná a soudní. V této kapitole je pojednáno o dvou ze tří mocí ve státě, a to moci zákonodárné a výkonné. Moc zákonodárná je v Ústavě České republiky svěřována Parlamentu, který je tvořen dvěma komorami. Právo volit a být volen do obou komor má každý občan České republiky. Volbám z pohledu všeobecného, rovného a přímého volebního práva je věnován v této části samostatný výklad. Další z části této kapitoly objasňuje postavení poslance, zasedání komor, přijímaní usnesení orgánů státní moci, překládání návrhu zákona, průběh legislativního procesu, publikaci právních předpisů v našem právním řádu i jedné z důležitých pravomocí poslanců jakou je interpelace členů vlády a samotné vlády. Moc výkonnou vymezuje druhá část kapitoly, ve které má své místo prezident republiky s jeho pravomocemi, postavení vlády, jejími úkoly ve veřejné správě. Postavení prezidenta republiky, jeho volbě, složením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny, volební období a pravomoci najdeme v této části kapitoly. Funkcí ve vrcholné výkonné moci, kterou má vláda, její jmenování, složení pravomoci, správa státu, plnění úkolů a povinností, prostřednictvím nařizování, organizace i donucení je předposledním oddílem kapitoly. Krátký vstup do problematiky státního zastupitelství, odpovědnosti, jeho místa ve výkonné moci je předložen v závěru kapitoly. Volební právo Legislativní proces Moc výkonná CÍLE KAPITOLY MOC ZÁKONODÁRNÁ, MOC VÝKONNÁ Po úspěšném a aktivním absolvování této KAPITOLY Budete umět: definovat konkrétní rozsah činnosti moci zákonodárné a výkonné, objasnit legislativní proces přijímání normativních aktů včetně stanovené publikace jednotlivých právních předpisů, popsat činnost představitelů výkonné moci tj. prezidenta republiky, vlády z hlediska jejich postavení a svěřené pravomoci. Budete umět Získáte: další podrobné informace o systému uspořádání státní moci ve státě, podrobný přehled o orgánech moci zákonodárné, výkonné a soudní. Získáte Budete schopni: rozpoznat principy právních poměrů dělení státní moci, zákonodárného procesu a postavení ústavních činitelů ve schvalovacím procesu, odborně diskutovat o volbě prezidenta republiky, rozhodování vlády České republiky a jejího postavení v systému veřejné správy. Budete schopni

24 Marie Sciskalová, Základy práva 24 ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU Celkový doporučený čas k prostudování KAPITOLY je 90 minut. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY MOC ZÁKONODÁRNÁ, MOC VÝKONNÁ Moc zákonodárná, zákon, mezinárodní smlouva, moc výkonná, nařízení vlády, Parlament, Poslanecká sněmovna, Senát, zákonné opatření Senátu, prezident republiky, rozhodnutí prezidenta republiky, vláda,nařízení vlády, ministerstvo, ústřední správní úřad, vyhláška. Klíčová slova 2.1 Hlava druhá Moc zákonodárná Ústava České republiky vychází z dělby moci. Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu, ten je tvořen dvěma komorami, Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Parlament má výlučné právo přijímat návrhy zákonů a schvalovat je. Zákonodárnou moc lze charakterizovat jako tvorbu psaného práva s právní silou zákonů, které upravují práva a povinnosti subjektů a kompetenci orgánů veřejné moci. Parlament vykonává své pravomoci pouze jako celek, tj. ve spolupráci nebo posloupnosti obou komor, nejde o dva samostatné subjekty. Senát Parlamentu České republiky plní funkci ochránce stability státu a jeho právního řádu, zastupování zájmů územních celků, menšin a občanů. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let. Senát má 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let (první zasedání bylo dne ). Každé dva roky se volí třetina senátorů. Počet poslanců 200 je stanoven fixně. Volební období není vázané na každého poslance zvlášť, ale vztahuje se na období celé Poslanecké sněmovny. Volební období sněmovny se může lišit od období výkonu mandátu jednotlivými poslanci v případě, kdy dojde například k zániku mandátu poslance, kde na jeho místo nastupuje náhradník. Znakem odlišení komor je tedy rozdíl ve způsobu ustanovování. Počet senátorů byl stanoven na 81, každé dva roky, z důvodu postupné obměny Senátu je voleno 27 senátorů, tj. jedna třetina členů Senátu. Senát je komora stále činná, nerozpustitelná a i v době voleb má 2/3 svých Ústavou stanovených členů, takže je schopna plnit všechny své funkce. Ze způsobu volby senátorů po dvou letech vyplývá, že jedna třetina bude mít volební období pouze dvouleté, druhá třetina čtyřleté a pouze jedna třetina standardní šestileté. Zákon o volbách do Parlamentu se s tímto problémem vypořádává tak, že zde vypočítává obvody, v nichž jsou senátoři voleni v prvních volbách na dva roky, dále obvody, v nichž jsou voleni na 4 roky a ve zbývajících obvodech jsou senátoři voleni na 6 let. Volební obvody jsou seřazeny od západu na východ ČR a rozdělení podle volebních období se pravidelně opakuje (např. dvouleté volební období je v obvodech 1, 4, 7, 10 atd.). Volby do obou komor se konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končí dnem jeho uplynutí. Byla-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna, konají se volby do šedesáti dnů po jejím rozpuštění. Vyhlášení voleb ve Sbírce zákonů České republiky je v pravomoci prezidenta republiky. Jeho rozhodnutí podléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Volby do obou komor Parlamentu konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let (všeobecné volební právo). Poslanci jsou do Poslanecké sněmovny voleni systémem proporcionálním a Senát Článek 15 Ústavy Struktura Parlamentu, čl.16 Poslanecká sněmovna Senát Volby, čl.17 Vyhlášení voleb Tajné hlasování čl.18 Všeobec-

25 Marie Sciskalová, Základy práva 25 systémem většinovým. Senátoři jako osobnosti volené většinovým způsobem v menších volebních obvodech mají být zástupci místních zájmů a regionů v zákonodárném sboru, mají jednat rovněž jako zástupci menšin, které nemají možnost zvolit své zástupce v systému poměrného zastoupení s velkými volebními obvody. Přímým volebním právem se rozumí, to že poslanci do Poslanecké sněmovny a senátoři do Senátu jsou voleni přímo občany. Rovným aktivním volebním právem se rozumí rovnost váhy hlasu každého jednotlivého občana. né, přímé,rovné volební právo Do Poslanecké sněmovny může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 21 let. Do Senátu může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením. Nikdo nemůže být současně členem obou komor Parlamentu. S funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky, funkce soudce a další funkce, které stanoví zákon (například s funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky). Poslanec nebo senátor, který je členem vlády, nemůže být předsedou či místopředsedou Poslanecké sněmovny nebo Senátu ani členem parlamentních výborů, vyšetřovací komise nebo komisí. Poslanec složí předepsaný slib na první schůzi Poslanecké sněmovny, které se zúčastní. Senátor složí slib na první schůzi Senátu, které se zúčastní. Mandát poslance nebo senátora zaniká: odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou, uplynutím volebního období, vzdáním se mandátu, ztrátou volitelnosti, u poslanců rozpuštěním Poslanecké sněmovny, vznikem neslučitelnosti funkcí. Poslanec nebo senátor se mohou kdykoliv vzdát svého mandátu. Poslanec nebo senátor se může svého mandátu vzdát prohlášením učiněným osobně na schůzi komory, jejímž je členem. Akt rezignace nevyžaduje odůvodnění. Rezignaci není možno vzít zpět, jde o jednostranný úkon člena obou komor Parlamentu. Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy. Osobní výkon mandátu znamená, že poslanci a senátoři jsou povinni se účastnit jednání ve svých komorách. Zastupování je nepřípustné. Poslanci a senátoři musí vykonávat svůj mandát v zájmu všeho lidu a podle nejlepšího svědomí a vědomí. Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech. Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem. Poslanecká sněmovna volí a odvolává předsedu a místopředsedy Poslanecké sněmovny, jsou řídícími představiteli komory. Senát volí a odvolává svého předsedu a místopředsedy i tito jsou vrcholnými představiteli komory. Počet místopředsedů, jejich působnost a délka výkonu činnosti je na samotné sněmovně případně na jednacích řádech, kterými se řídí. Mezi pravomoci předsedy Poslanecké sněmovny patří mj.zastupovat sněmovnu navenek, přijmout slib prezidenta republiky, podepisovat zákony jako první v pořadí, prezidentem republiky předsedou vlády. Poslanecká sněmovna i Senát mohou zřizovat své orgány a to komise nebo výbory. Poslanec nebo senátor, který je členem vlády, nesmí být volen do těchto orgánů Parlamentu. Pro vyšetření věci veřejného zájmu může Poslanecká sněmovna zřídit vyšetřovací komisi, navrhne-li to nejméně pětina poslanců.pravidla pro jednání této komise jsou obsažena v příloze zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu. Mezi procesní zásady patří mj. právo předvolat svědka k jednání, pokud by se nedostavil k jednání, může být i předveden, komise může ustanovit znalce i přezkoumání posudku. Vznik mandátu, čl.19 Neslučitelnost funkcí, čl.22 Složení slibu, čl. 23 Zánik mandátu, čl. 25 Osobní výkon funkce, čl. 26, 27 Představitelé Poslanecké sněmovny, čl. 29 Orgány a komise Parlamentu, čl. 30, 31,32