Text díla (Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

Transkript

1

2

3 Znění tohoto textu vychází z díla Maryša tak, jak bylo vydáno vydavatelstvím Otakara Růžičky v roce 1946 (MRŠTÍK, Alois; MRŠTÍK, Vilém. Maryša : drama v pěti jednáních. 34. vyd. Praha : Otakar Růžička, s. Scéna, sv. 3). Text díla (Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy. Citační záznam této e-knihy: MRŠTÍK, Alois; MRŠTÍK, Vilém. Maryša : drama v pěti jednáních [online]. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2011 [aktuální datum citace e-knihy př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z WWW: < Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-nevyužívejte dílo komerčně-zachovejte licenci 3.0 Česko. Verze 1.0 z

4 OSOBY a obsazení při prvním provozování v Národním divadle dne 9. května LÍZAL, sedlák p. Mošna. LÍZALKA, jeho ţena pí Vinklerová. MARYŠA, jejich dcera pí Benoniová. ROZARA, jejich sluţka sl. Velsová. VÁVRA, mlynář p. Slukov. FRANCEK, rekrut p. Vojan. HORAČKA, jeho matka sl. Volfová. STROUHALKA, Maryšina teta pí Danzerová. STROUHAL, její muţ p. ze Steinsberku MARYŠINA BABICKÁ pí Pštrosová. HOSPODSKY. Franckův poručník p. Rada. HOSPODSKÁ pí Málková. PAVEL, řeznický tovaryš p. Pokorný. HRDLIČKA, obecní sluha p. Pštross. SOUDNÍ SLUHA p. Havelský. PRVNÍ REKRUT p. Pešek. DRUHÝ REKRUT p. Ţiţka. TŘETÍ REKRUT p. Karásek. FRANĚK, soused p. Morda. BUŠEK, soused p. Pult SELKA pí Čapková. PRVNÍ soused p. Loos. DRUHÝ soused p. Vild. VOJTENA, nádenice sl. Volfová. ROZSlVALKA, nádenice sl. Stoková. HRDLIČKOVA, nádenice pí. Archlebová. KRISTOFL, nádeník p. Vecko. MUZIKANTI, SEDLÁCI, CHASA, MLATCI, DÉTI. 4

5 Místo děje: Moravská dědina Třetí jednání o dvě léta později neţ první. 5

6 POPIS OSOB LÍZAL, sedlák asi 60letý, menší postavy, tváře oholené a vlasů prošedivělých. Má bolavou nohu, v chůzi belhá a podpírá se o hůlku, oděn je po selsku krojem z východního okolí Brna. Tmavé ošoupané kalhoty ve vysokých necíděných botách. Na sobě má starý, záplatovaný, dlouhý a ţlutý koţich rozhalený. Prsa mu kryje dlouhá vesta s řadou necíděných kovových knoflíků. Knoflíkovou dírkou u vesty má protáhnutý cíp červeného, velkého kapesního šátku na uzel zavázaný. Ostatek šátku je s polovice zastrčen za vestu. Na hlavě má starou beranici. Řeč jeho je rychlá, trhaná, pohyby rozčilené. V rozčilení trhá oběma lokty najednou nazad, zvláště, chce-li některým slovům důrazu dodati. Celkově činí dojem zchytralého a lakomého sedláka. VÁVRA, mlynář, statný čtyřicátník. Kalhoty ve vysokých leštěných botách, krátký, rozepjatý kabát, u vesty má těţký stříbrný řetěz od hodinek, tvář oholenou, na hlavě čepici se stínítkem. Opásán je širokým, lesklým řemenem. V chování jeví sebevědomí. MARYŠA (později Vávrova ţena), Lízalova dcera, mladice prostřední postavy, jemnějšího druhu venkovanka. Má na sobě krátkou, jednoduchou sukni z látky květovaného tureckého šátku a vyšívanou kordulku. Na hlavě vlasy spletené v cop, otočené věncem. Okolo krku leţatý krejzl a šňůrku červených korálek. Nohy má upjaté ve vysoké šněrovací botky a obuté v červené punčochy. FRANCEK, štíhlý, statný rekrut. Oblečen je v III. a IV. jed. v úzké kalhoty ve vysokých leštěných shrnovačkách, nezapjatou kazajku, pod níţ vyhledá tmavá vesta s řadou pletených černých knoflíků a šňůrek. V 6

7 I. jednání v kroji: rukávce a malebnou vyšívanou kordulu, huškami obtočený kulatý klobouk s vysokou kyticí z umělých květin, zrcátek, tretek. Pentle různé barvy proudem splývají aţ do čela. I po prsou tekou bohatě stuhy. Ráz kroje z okolí Klobouk u Brna. V chování je prudký, smělý a hrdý. Opásán je širokým, vyšívaným pasem. HORAČKA, Franckova matka, as 60letá stařena, oděná vlňákem. Podpírá se o hůlku. Bázlivá, ale rozumná ţena. LÍZALKA, Maryšina matka, po domácku oděná selka. V chování umíněná, tvrdá. Chodí rozklácenou, udřenou chůzí. HRDLIČKA, obecní sluha, čtyřicátník s vojenskou starou čepicí na hlavě. Kalhoty ve vysokých umazaných holínkách. REKRUTI (dvanáct aţ dvacet): první, druhý, třetí, s vojenskými modrými a červenými čepicemi na hlavě. Ostatní, asi dvanáct, se slováckými kloboučky a kosárky z kraje Klobouk. MUZIKANTI oděni podobně jako chasa. Někteří mají na hlavách oficírky, jiní měkké kloboučky. svátečně oděná. SELKA LID, muţi a ţeny svátečně oděni Děvčata v I. jedn. v počtu v 7

8 pyšném svátečním šustivém kroji z okolí Klobouk u Brna. Vesměs bílé, krátké zvoncovité sukně, různobarevné fěrtochy, kolem pasu vzadu splývající pentle, vysoké, šněrovací botky, Červené punčochy, různobarevné kordule, rukávce, široké špaň. krejzle, na růţek upravený šátek, kaţdá s černým kancionálem v záloktí do kancionálů zastrčeno po kytičce. DĚTI v miniaturní podobě starších děvčat a chlapců. Mezi nimi bosé jedno děvče s děckem na zádech. Místo: Stranou návsí moravské dědiny. Čas: V říjnu roku Neděle po mši. Hromadné scény velmi ţivé, zmatené a chaotické. 8

9 PRVNÍ JEDNÁNÍ Návsí moravské dědiny, táhnoucí se vlevo nazad. Prostředkem návsí teče potok, překlenutý na jednom místě nahrbeným můstkem. V popředí po stranách jeviště naproti sobě dva selské statky. Jeden z nich, proti statku Lízalovu, vyzdviţen je na kopečku tak, aby pod ním byl Lízalův sklep, vedoucí do země. Před statky malé zahrádky, t. zv. před našima. Tam, kde zahrádky u Lízalova statku aţ po dveře sahají, stojí u zápraţí lavička. V zahrádce dva stromky. Po vyhrnutí opony na jevišti sváteční klid. Jen ojediněle dvěma, třemi skvrnami přejdou jevištěm dvě tři svátečně ustrojená děvčata s kancionály, sedláci v koţiších, děti i obstárlé ţeny a zajdou, aby za chvíli objevil se zas někdo z nich. Tak ve vhodných chvílích i průběhem jednání. Jedno z děvčat průběhem jednání vejde i do statku naproti Lízalovům. Po chvíli vyběhnou odtud dvě, rovněţ svátečně oblečené děvčice. Dvě děvčata hned po vyzdviţení opony malebně lokty opírají se o zábradlí můstku uprostřed a baví se a smějí se šuhajem stojícím před nimi. Před blíţícími se a zpívajícími rekruty obě splašeně prchnou a šuhaj připojí se k rekrutům. Zpívá s nimi. Výstup 1. Ještě při spuštěné oponě daleko za jevištěm plným akordem venkovské hudby hrají Loučení, loučení, provázené muţským zpěvem. Současně z opačné strany jeviště, rovněţ daleko za scénou, od hospody je slyšet výskot a blíţící se zpěv chasy. To 3-4 rekruti, mezi nimi Francek, za jevištěm zpívají sborem: Ach, co jest mně přesmutnému. Kdyţ přezpívají stále ještě daleko za jevištěm první sloku vyhrne se opona, brzo nato utichne i, píseň Loučení i s hudbou a 3-4 šuhaji uţ blíţe za jevištěm postupují s druhou slokou písně: Vy rodiče roztomilí Teprv s třetí slokou písně: Sám Pán 9

10 Bůh se o vás starej vyjdou rekruti na jeviště lehce nejistým krokem a blíţí se k můstku. Děvčata prchnou, šuhaj přidá se k nim. Se čtvrtou slokou: Muzika hrá na vše strany zacházejí za jeviště. Ponenáhlu za jevištěm tichne zpěv i vzdálené výskání a LÍZAL a VÁVRA vylezou z podzemního sklepa proti Lízalovu statku a hovoří ještě na rozchodnou. Lízal zavírá sklep na klíč a vinnou násosku odkládá na lavičku před statkem. Na ruce má zavěšený sotůrek a po chvíli i ten přistaví k lavičce. LÍZAL (po čas vzdalujícího se zpěvu mlčí, ohlíţí se po vsi a mračí se. Teprv kdyţ hluk zalehne, obrátí se k Vávrovi). Tak ternu hříběti jen dobře nohu zavaţ a hodně často boláčku vlaţnó vodo vyplachuj. Do tédňa bude zas skákat jako jelen. Má vranka taky to měla šak na zadní noze a včil viděl s ju! Do Austrálie s ňó moţu jet. A pacholkovi vyhubuj; šak aji dívce. Proč nedá na dobytek pozor! Jak nemá dobytek opatrnost co chvíla se něco stane. VÁVRA (drţí v ruce proutek a pošvihuje jím holínky. Tvář má čistě oholenou, tvrdou, ale zdvořile vlídnou). Eh, málo platný je to hubování. Hubuju, peskuju, křičím, hromy svolávám, prosím celé deň a nic naplat. Uţ sem dvě děvečky vyhnal, onehda pacholkovi sem aji nabil a čerta je to platný. Koně v maštali můţó se zabít ani se teho nevšimne. (Švihne proutkem.) Děle co dělé, všecko jde na ruby. Děcka roztrhaný, špína z nich jen kape, dobytek zdechá a kde kdo ruce má, krade jako straka. (S důrazem a povzdechem.) Statku moc a dohledu nikde. Myslím, ţe to dám do pachtu-nebo to prodám. LÍZAL. To só mně řeči! Dobrý prodáš a špatný kópíš. A co s pachtem? Mlén ti rozlámó, pole nezmrví, nezvorají, vycucají 10

11 aţ do posledního a abys čekal zas pět nebo šest let, neţ to přivedeš do pořádku (odmlčí se). Co je pravda to je pravda, statku máš dost a krásnýho statku. Rolí dost, čisté dobytek, krávy jako ze dvora ale jak sem uţ povídal ţena ti umřít neměla. Tak zůstat nemůţeš. Domluv se a je. VÁVRA. To je těţká řeč. LÍZAL (odloţí sotůrék a vytáhne z levé kapsy u vesty zbytek virţinka, z pravé sirku, škrtne o stehno a zapaluje si). VÁVRA. S takovó, jako vy vedete, se nedomluvíme. LÍZAL. Budeš-li pořád tak mluvit, jak s mluvil ba ne. Štyry tisíce só štyry tisíce a co já dávám, je, myslím dost. Víc ti nikdo nedá. VÁVRA (pokrčí rameny). To se neví. LÍZAL. Nesmíš zapomínat, ţe seš vdovec a ţe máš tři děti. A dyţ já ti dávám pětatřicet set, mohl bys mět na tem dost. Přece nedám dceři všecko a sám abych šel po ţebrotě. VÁVRA. Šak byste nešel. LÍZAL (s úsměvem a měkce). Filipe, já mám zkušenost. Josefovi sem dal taky, co chtěl a jak se mně vodslóţil? A to byl můj syn! VÁVRA. No, no, šak ternu ste mohl dát půllán a mně chcete dát jen pětatřicet set. LÍZAL. Copak seš ty můj syn? VÁVRA. Nésu. Šak mně je nedáváte. Dáváte je dceři. Jak ta přinde k tému, ţe jí dáváte míň? LÍZAL. Jak kterau přinde! Tenkrát jsem bel tak trošku jako tady (sáhá prstem na Mo) a dneska su chytřéší. Josef je lunt půllán dostal a taťka uţ nezná. A ţe dcera bude lepší, kdo mně za to stojí? 11

12 VÁVRA. To je k smíchu! ; Čto pak je kaţdé Josef? Naposled (usmívá se a kope do země) kdo ví, jak to bylo. Josef aspoň- - - LÍZAL (vpadne). Josef je lunt! co dostal to má. Dál ať mýmu prahu dá pokoj a nešpiní svó rodinu. Lunt! Přinde si jen a taťku peníze (hodí rukou). Dostal jich nečítanéch. Včil mluví. VÁVRA. Nó-o, nechrne řečí. Víte, co chcu a dál nemusíme mluvit. Co vy dáváte, je málo. Do mléna je to málo LÍZAL (podráţděně). No (chce něco říci, ale odmlčí se pak s úsměškem). Néni nač dělat pána. Chceš-li mně šlapat na krk, šlápnu já taky. (Obrátí se přímo na Vávru.) To přece ví kaţdý dítě, ţe tobě všecko nepatří. Co je po ţeně, to patří dětem a co je tvýho, (náhle) to to ví nejlepší záloţna. V záloţně seš dluţen, v Brně seš dluţen, dáňky ti stojí a jen to, ţe nepiješ, nekarbaníš, nevyhazuješ tak zbůhdarma jako ten můj kluk proto bych ti dal svó dceru VÁVRA (krotce). Kaţdé má na sobě pírko. Vy ste z dluhů začal- - - LÍZAL. A tys do nich přišel. Do ví, kdo je lepší hospodář- - - VÁVRA. Aţ vám ţena bude leţet a půldruhýho roku budete volat doktora, taky pustíte chlup. LÍZAL. Všecko na ňu sveď. A ji to, ţe m sto třech dětí máš včil štyry. VÁVRA (popojde ke šprlení zahrádky a jako by neslyšel, uštipuje ze zamyšlení třísky ze dřeva. Titíţ rekruti, kteií před chvílí zašli za jeviště, vracejí se s Franckem zas tak, jak prve, z opačné strany přejdou pozadím jeviště přes můstek a cestou za jeviště i dál zpívají: Můj starý tatíčku. Teprv kdyţ zajdou, Vávra pokračuje). Víte co? Nebudem se dlóho čistit a necháme si kaţdý svý. Nač ty kalný řeči. Déte štyry tisíce a budeme srovnáni. LÍZAL (jedovatě). No a šest nechceš? (Dá se do smíchu.) Maryšu a 12

13 štyry tisíce. (Směje se.) Ty neseš hlópé! (Zváţní.) Kdyby to bela ţenská, ţe by se musela zlatem pozlatit, aby ju někdo kópil! Ale Maryša? Cakryš! Esli pak sťs ju jak se patří prohlíd, ţe tak o ňu handluješ jak na trhu ţid? Rovná jako svíčka, v rukách jí všecko enem hrá- - - To ju myslím neznáš, ţe tak mluvíš a smlóváš (Sáhne do kapsy u vesty pro novou sirku.) Vzdálená píseň a hudba hrající pochod. VÁVRA. Co bych neznal? Mně se Maryša líbí; proto ju taky chcu. LÍZAL (po druhé zapaluje. Bafne několikrát.) Onehda: strojila se do kostela; tak sem se ti na ňu ohlídnul, ale člověče! (Zavrtí hlavou.) Srdce v těle poskočí nad takovým děckem. Z návsí se blíţí ruch a hudba. VÁVRA (který při posledních slovech Lízalových jeví nápadný nepokoj věnuje nyní všecku pozornost vzmáhajícímu se ruchu; k Lízalovi). Rekruti se dó k vám lóčit se stárkou. Francek je beztak s nima. LÍZAL. S kém? VÁVRA. Se stárkama. LÍZAL. Co pak je Francek stárkem? VÁVRA. Néni ale lóči se kaţdé, bude se lóčit a ji on. LÍZAL. Aţ já budu chcet. Stárek se stárko ať se rozlóčí, to uţ je tak zvyk. Proti ternu já nic nemluvím, ale pro něho svó dceru nemám VÁVRA. Nu, pane radní, ţádný křiky. Dyţ přinde přinde nechte je rozlóčit. Odejde na vojnu a budete mět pokoj. Neţ se vrátí, můţete mět Maryšu z domu. LÍZAL (nakvašeně). No ba! Pět neděl ju zavírám a potem kocóra 13

14 pustím rovno do dveří (Hudba s výskotem se blíţí a přehlušuje hovor Lízalův.) Hudba hraje vesnický marš. Výstup 2. PŘEDEŠLÍ. REKRUTI, HUDEBNÍCI, LID, DÉTI. REKRUTI se vedou kolem krků a pasů jednou širokou řadou. Před rekruty MUZIKANTI. Muzikanti postaví se naproti statku Lí ţalovu a v půlkruhu pokračují v marši. Ještě hrají a chasa uţ vybuchne v burácivý zpěv. Rekruti zpívají několik písní najednou, jeden překřikuje druhého kaţdý zpívá svou. Rozestoupí se na dva větší kruhy. První kruh stojí vpředu, drţí se kolem krku a zpívá: Ještě je, ještě je ta kloboucká míra Druhý kruh dál v pozadí jeviště drţí se kolem krku a zpívá: Vţdycky jsem si myslel. Při slovech kamarádi doma jsou celé kolo současně v rytmu písně skáká do výše. Mimo tyto dva kruhy utvoří se ještě dvě skupinky (2-3-4) rekrutů. Jedna z nich teprv přichází a zpívá zase svou: Diváčtí rekruti, co jste udělali. Druhá skupina 2-3 odlučuje se ode všech a odchází s jeviště se zpěvem Vy kloboučtí páni. Všechny čtyry písně bouří jevištěm současně. Scéna je jeden chaos pohybu, zpěvu, volání, smíchu atd. Zcela v popředí jeviště celý obraz kryje půlvěncem rozestavená skupina děvčat vesměs v kroji (bílých sukních, turec. šátcích atd.). Teprv za jejich věncem obraz šuhajů. Zvedají láhve a potácejí se, ale víc z bujnosti neţ z opilosti. Okolo rekrutů a muzikantů KLUCI. Se všech stran se scházejí LIDÉ. Děti, sedláci, stařeny a selky tlačí se kolem rekrutů. REKRUTI se na potkání s nimi loučí. DVA z rekrutů se dají do tichého rozhovoru s Vávrou a připíjejí mu. Někteří rekruti pozdravují Lízala, dávají mu zavdat a pak jdou do 14

15 jeho statku. Muzikanti hrají málokdo zpívá. STAŘÍ si utírají oči. Scéna je ţivá a hlučná. 1. REKRUT (zavýskne za hudby a zpěvu a pozdvihne láhev s vínem do výšky, aţ víno vychrstne). 2. REKRUT (výskne za prvním do hudby, prázdnou láhev vyzdvihne nad hlavu a-). A co s tém budem dělat, dyţ je prázdná! (Třískne láhví o zem a sám se tomu dá do smíchu.) KLUCI (se rozběhnou, sbírají střepy a lízají po straně se střepů víno.) 3. REKRUT (vyjde ze statku Lízalova. K jednomu ze sousedů). No tak si zavdéte ode mně naposled! (Podává mu láhev.) Ostatní rekruti zatím dále zpívají, výskají a loučí se. SOUSED. Tak na tvý zdraví, aby ses tam dobře měl. (Napije se.) 3. REKRUT. Pán Bůh dej! (Zavzdychne si.) Vše stále ještě za zpěvu a lomozu. Slovům rekrutů netřeba právě rozumět. Výstup 3. PŘEDEŠLÍ. Vystoupí FRANCEK. Za ním přibelhá se HORAČKA. FRANCEK (podává si s jedním sousedem ruce a loučí se). Lomoz uţ se mírní, ale nepřestává zcela. HORAČKA (přibelhá se k Franckovi). I kde pak seš, chlapče? Pomalu bych tě ani nenašla. FRANCEK. Co pak chcete, maminko? (Přistoupí k ní do popředí leva.) LÍZAL VÁVRA (v popředí napravo nenápadně se ohlíţejí po Franckovi). 15

16 HORAČKA (strká Franckovi uzílek, zdvihá zástěru a utírá oči). FRANCEK (vezme uzlík a dá ho blízkému klukovi). Na, dé mně to na vůz. (K Horačce s úsměvem). Copak pláčete? Nebojte se- - - šak vás Maryša nevopustí. Tři léta néni tak dlóho. HORAČKA (v tichém pláči vztáhne po něm ruce a dělá Franckovi na čelo, ústa a prsa kříţky). Pán Bůh ti opatruj a dé ti, chlapče, štěstí A dé pozor, ať uzílek neztratíš. Máš tam dvě košile, ručníky a dva šátky; a kus buchty. No (ohání se hůlčičkou) s Pánbíčkem. (Líbají se.) A modli se, aby ses mně na vojně nezkazil! Já uţ ti nějaké ten krécar pošlu. (Pro pláč nemůţe dál.) FRANCEK (poloţí svou ruku na její rameno). No mějte se tady dobře a neplačte. Dělat tam nebo tady je to jedno. (Ustoupí do pozadí a vrátí se však hned mezi rekruty. Lomoz tichne.) 1. SELKA. Aha, Francek de rovno k Lízalům. FRANCEK (odtrhne se od rekrutů a směle jde k Lízálovým dveřím; v síni rekruti se loučí s Maryšou). LÍZAL (přeruší hovor se sousedy, postoupí kupředu a nastaví Franckovi do cesty hůl). Hola! Kam? Jeviště rázem zcela utichne. FRANCEK (zaraţen neodpovídá. Vzpamatuje se vlídně). K vám, pane radní, rozlóčit se s Maryšo LÍZAL (hůlkou jej vrací). Nikam, nikam! Obrať se a di po svéch. FRANCEK. No, snad promluvit s ňó moţu? LÍZAL. Promluv si se sobě rovném. Maryša pro tebe néni. Na prahu Lízalka strká Maryšu do síně a zavírá dveře. FRANCEK. Ať je nebo néni. Nikdo vám o ňu neříká 16

17 LÍZAL (hůlkou jej strká zpět). Povídám, jdi po svéch! Tam nemáš co dělat FRANCEK. A co pořád s tó hůlčičko. (Vyrve ji a smýkne jí ke dveřím.) LÍZAL. To- - - to (rozčilením nemůţe mluvit) ta- - - táhni. V davu smích pak hluk. HORAČKA (přibelhá se k Franckovi a rukou mu hmatá po prsou. V hluku jeviště). Františku, Františku pěkně ti prosím- - - FRANCEK (jemně ji odstrčí za sebe). Já vim, co ti dva tady buntujó. (Ukazuje na Vávru a na Lízala.) Ale- - - no! Nechať je, stréčku, po vašem; já vám v cestě stát nebudu. Dyţ mě vzali na vojnu, vzali, ať su tam. Ale za tři léta mě pustijó a potem (hrozí prstem) běda vám kocóři oba dva bude-li po vašem HORAČKA (pověsí se zpředu na synka). Františku, Františku! FRANCEK (vytrhne se jí z rukou). Jak je Bůh nade mnó! (Zavrzá zuby.) Vy se budete met popěti! LÍZAL. Ty mně vyhroţovat?! HORAČKA. Františku! REKRUT. Eh, Francku, nech jé a poď! FRANCEK (k Lízalovi). No šak (Mísí se mezi rekruty.) Smích hluk zpěv. REKRUTI postavení do řady drţí se kolem krku a s písni odcházejí. MUZIKANTI před nimi vpadnou teprv do prostřed sloky tentýţ marš, s kterým přišli na jeviště. Hudba dlouho se vzdaluje, aţ zalehne. Jeviště se prázdní. Děvče s děckem na zádech běţí a předhání ostatní. Poslední odchází HORAČKA a vytírá si cestou oči. 17

18 Výstup 4. LÍZAL (hledí zamračeně za mizejícím hlukem. Odplivne si.) Ţebroto ţebrácká! VÁVRA. No, nechte teho uţ. Povídal sem vám. Měl ste je nechat se rozlóčit a byl byste neměl výtrţnosť. Co z teho máte? Jenom volej do ohňa lijete. Radši si popilte, abyste ju dostal z domu. Dohodnime se. Dáte vosumatřicet set? LÍZAL (mrzutě). Nedám. (Náhle se obrátí rozhodně.) Sedumatřicet (Napřáhne ruku.) VÁVRA a LÍZAL (pohlédnou si vzájemně do očí). LÍZAL. No, bude to nebo nebude? VÁVRA (plácne rukou na ruku). LÍZAL. Ostatní uţ se domluvíme VÁVRA. A nebude-li Maryša chcet- - - LÍZAL (uraţeně uţ k odchodu obrácen vzpřímí se a obrátí se po Vávrovi celým tělem). Co nebude chcet?! VÁVRA (krotce). No, Bůh dej! (Odchází.) S Bohem! (Odejde rovně a pevně jako mladík.) LÍZAL (za ním). A na to hříbě nezapomeň! Nohu zavaţ. Výstup 5. LÍZAL (sám). LÍZAL. Ah! (Odlehčí si a sklesne unaveně na lavičku, smekne beranici a přetírá si rukou čelo.) Z dálky z dědiny ozývá se ruch a píseň: Jenom ty mě, můj koníčku, atd. LÍZAL (zamyšleně při konci sloky dá se do chraptivého škodolibého 18

19 smíchu; zhluboka). Jen si zpívé! Šak oni ti setnó hřebínek! Sloto ţebrácká! Nic to nemá, enem tu chajdu nad hlavo a tu košulu, co na sobě nosí, a do mýho domu mně tu bude dolízat?- - - A a a (Posedá. Vtom se vzpamatuje, ţe je sám.) No, co se budu dozírat!? De na vojnu a tam ať si haleká, jak chce. (Náhle.) A Maryša z domu a hněď! Čím spíš tím líp. Děvčica jako vítr ešče hanbu mně udělá. (Pausa. Z dálky posud výskot a zpěv. Najednou se dá Lízal do hlasitého smíchu a ukazuje prstem do prázdna.) A ten?! Ten? (Nový smích.) E no ba! A a a hněď ti jich dám! Enem si říct a já já i budu platit tvý dluhy já a uţ! Sedumatřicet set vyhodím na ulicu, ani se na ně nepodívám. Chytré je, to je pravda! Enem ţe je tu ešče chytré nad chytrýho a to su já Chcešli Maryšu, máš ju mět ale s penězama si poradím já, hospodář, které s nima umí zacházet. Taky sem nic neměl a jaké su včil sedlák. Cakryš- - - Dobytek mám, polnosti mám, všecko mám. Já peníze só peníze, milé Vávro, a kdo si jich váţit umí, váţí si peníze zas jeho. Já pán ty pán ale kdo má peníze, je ešče větší pán A tak je to dobře. Nemáš-li, seš věčné ţebrák Sedumatřicet set je sedumatřicet set, ty se tak honem nenahrabó. Budeš je mět, já ti jich neberu, ale hněď ne; aţ budu vědět, néseš-li taky takové kocór jako ten Josef. Zatím zeťů sem, zeťů tam můţeme bét dobří kamarádi, ale (zadrbe se za uchem), Lízale, pozor! (Chce vstát neţ sáhne bolestně na nohu.) Cakryš, ta mne dnes bolí! (Ohlíţí se po hůlce.) Kdepak mám čagan? (Zahlédne hůl pohozenou Franckem a zamračí se. Pracně nahne se ke dveřím, sedne zas a volá do síně.) Maryšo! Maryšo! (Zamyslí se. Hudba z dálky.) Tak je to dobře! (Pohrozí k zemi.) Já ti dám Maryšu! (Volá.) Maryšo! (Hvízdne bolestí a sahá po noze.) Hm! ta bude kókat, aţ jí řeknu, jakýho má ţenicha. No, ráda nebude, ale no nechť- - - šak ona je hodná dcera. 19

20 Výstup 6. LÍZAL MARYŠA. MARYŠA (vyjde ze statku). Copak chcete? LÍZAL (probere se z myšlenek). Podé mně čagan Tamhle leţí MARYŠA (podává mu hůl). LÍZAL. Kde je matka? MARYŠA. V kuchyni poklízí. Bude brzo poledně. (Vejde do zahrádky a trhá cosi.) Tatínku, co budeme dělat s tó turkyňó? Na poli ju ţeró ptáci. LÍZAL. Nech včil turkyňu turkyňó a poď sem. Něco ti mám říct. Kde seš? MARYŠA (vyjde ze zahrádky a zavírá za sebou branku). LÍZAL (bere ji za ruku). Co to máš? MARYŠA. Petrţel. (V celém svém chování jeví bázeň a zlou předtuchu.) LÍZAL (pustí jí ruku). Jakpak, Maryško, coţ (měkce) na vdavky nemáš ešče chuť? MARYŠA (utrhne se). Co by! (Rozhodně.) Já se ešče nechcu vdávat. LÍZAL. No mlč, máš uţ čas. Na svatýho Barnabáška uţ ti bude dvacet let. MARYŠA (hodí sebou a ustoupí ke dveřím). Eh, nechte marnéch řečí. (Má se k odchodu, najednou se obrátí ve dveřích.) A co za ţenicha? Keho? LÍZAL (krotí se). No, ani bys neřekla. Hádej! MARYŠA (svěsí hlavu a přemýšlí). LÍZAL. Néni daleko odtáď

21 MARYŠA (vzhlédne po Lízálovi). LÍZAL. A má mlén. MARYŠA (vytáhne se v těle a zasvítí očima. Zděšeně.) Snáď ne- - - LÍZAL (kývne hlavou radostně). Vávra je to MARYŠA (vyjeveně a polozmateně). Vdovca? (Dá se do trpkého, ne bujného, ale dosud ještě bezstarostného, jasného smíchu.) Vdovca? Se třema dětima? (Zase se divoce směje.) No to ja! LÍZAL (rozzlobeně sebou trhne). No co vdovec nevdovec, ale je dobré, statečné muţ MARYŠA (zaraţeně, zváţní uprostřed nejhlubšího smíchu, pustí kliku u dveří a temně). Snáď to nemyslíte doopravdy? LÍZAL (stále více pod sebe a k sobě víc neţ k Maryši). Co bych nemyslel?! Mně se líbí. Nepije, nekarbaní chlapík jako dub kaţdá ţena moţe se s něm dobře mět. MARYŠA (kysele). Enem ţe jé ţádná nechce. Neboţku bil a děvečky si o něm povídajó všelijaký věci. Ţe se nestydí. Děti má tři a ještě poméšlí na svobodno děvčicu- - - LÍZAL (vpadne). Co děti, děti! Šak só to hodný děti! MARYŠA. Kemu se líbí. Do hrobu se připravit nedám. Šla bych tam, myslím, jak neboţka. Šak ju na svědomí má enem on. LÍZAL (mlaská jazykem). Co co (Klepe holí do země.) Co ty víš! To só samý ţenský plky. To se jen tak mluví. MARYŠA. Ať mluví, (vzdorně), ale Vávru já si nevezmu! LÍZAL (podráţděně). A Francka teho ţebráka bys chcela? MARYŠA. Šak sem neřekla ţe chcu. LÍZAL. Ale chodí za tebó. Myslíš, ţe to nevím? Myslíš, ţe su slepé a hluché? Šak uţ temu bude konec. Ať ide ţebrota, odkáď 21

22 přišla. Ať si hledá ţebrotu a neleze na půllán. Vávru si vemeš! (Krotí se k mírnosti.) Takové statek, takové mlén! Kam dáváš rozum, děvčico, kam s dala oči? MARYŠA (plačky a vzdorovitě). No, víte, děléte si, co chcete- - - ale já LÍZAL (ji zakřikne). Mlč! (Bere hůl.) Tak budeš dělat, jak já poróčím. A včil si di! MARYŠA (chce něco říci, ale pak sebou trhne a bouchne za sebou dveřmi). LÍZAL (sám). Zpropadený děvčisko! (Vstává.) Ah! Máma taky tak dělala a dnes je jako hodina. Výstup 7. LÍZAL a obecní sluha HRDLIČKA. HRDLIČKA (vejde, předstoupí před Lízala se smeknutou čepicí, červený, nakouřený ; čepici v jedné, krátkou dýmku v druhé ruce nutí se do vojenské pózy). Pochválen buď Pán Jeţíš Kristus! LÍZAL. Na věky. Co chceš? HRDLIČKA. Prosimich, pane radní, máte přijít do hospody. Chlapci se tam bijó, máte jít udělat pořádek. LÍZAL. A kde je starosta? HRDLIČKA. Néni duma. LÍZAL (odplivne si). A kdo se bije? Beztak zas Honza Ryšánkůj?! HRDLIČKA. Ja, Honza a Horaččin Francek. Ten začal. LÍZAL (vzpřímí se). Francek? A toţ di, ať ti dá Maryša békovec. HRDLIČKA (jde do statku). 22

23 LÍZAL (sám). Já mu jich na cestu ještě nasypu. Trhán! Jedna muzika nemine, aby se neserval. HRDLIČKA (vrátí se s býkovcem). LÍZAL (mlčky vezme býkovec a odchází). HRDLIČKA (jde za ním a čeká, aţ Lízal zajde). LÍZAL (bruče a huhlaje cestou zachází za jeviště). Výstup 8. Za HRDLIČKOU hned vystoupí MARYŠA. HRDLIČKA (vrátí se, přiskočí k Maryši a pošeptá jí něco do ucha). MARYŠA. Kde je? (Chvatně za sebou zavře dveře.) HRDLIČKA (klade na ústa prst) MARYŠA. A kdo se to teda pere? HRDLIČKA (dá se do smíchu). A to enem tak ze sucha- - - (ve smíchu), aby tatínka dostali z domu. (Rychle odejde.) Výstup 9. FRANCEK (přijde s opačné strany). MARYŠA (běţí mu vstříc). Františku, co tu chceš?! Maminka je na dvoře! FRANCEK. Nebuj se, co seš tak uplakaná? MARYŠA (svěsí ruce). Boţe! (Zakryje rukama tvář.) Ani mně nevzpomíná. FRANCEK (béře ji za ruku). Neplač, Maryško. Uţ je nám to málo 23

24 platný. Nějak to uţ přetrpíme a za tři léta, dá-li Pánbu budeme zas spolu. Vzpomíné na mě a budeš-li moc, piš mně. MARYŠA (temně a sklíčeně). Tak uţ teda pojedete? FRANCEK. Uţ budó sedat na vozy. Jak odzvoní poledne, pojedem. Bude to smutná cesta do Brna. MARYŠA. A kady pojedete? Po silnici nebo tady okolo? FRANCEK. Tady okolo. MARYŠA. Tak já se budu dívat. (Oba se zamlčí.) FRANCEK (objímá ji). S Pánem Bohem, Maryško! a piš! Psaní můţeš dát dycky mamince. Já ti je taky tak pošlu. MARYŠA (v slzách přikývne hlavou a přitlačí se v přístěnku ke zdi. Znova vztahuje ruce kolem jeho krku a dá se do tichého pláče. Pák se náhle vzmuţí a odstrkuje jej od sebe). A di uţ! (Sama zůstane stát a pláče.) Výstup 10. LÍZALKA (vyběhne rozdrásána s rukávy vyhrnutými, bez šátku na hlavě a bosa). E, vy holoto! (Trhne Maryšou do síně a odstrčí Francka. K Maryši.) Kliď se do baráku! (Strká ji do síně. K Franckovi.) Co tady chceš? FRANCEK. Nic, přišel jsem se rozlóčit- - - LÍZALKA (chápe se dveří). Eh, jakýpak lóčení! (Hodí za sebe.) Jen di s Pánembohem a radši tam zvostaň, uděláš lepší- - - MARYŠA (vzpírá se na prahu a začne se ve dveřích strkat s Lízálkou). Pusťte! 24

25 LÍZALKA (překřikuje Maryšu). Pudeš nebo nepudeš? (Míří jí políček.) FRANCEK (přistoupí k nim). Jdi, Maryšo, jdi! Šak (výhruţně) my se přece rozlóčíme! LÍZALKA (bouchne dveřmi. Za dveřmi křik a váda). FRANCEK (odchází skoro vesel. Odejde). Jeviště několik okamţiků prázdné. Zvoní poledne. Kolem jde sedlák s čepicí smeknutou. Hluboké ticho. Pozadím jeviště přeběhne několik kluků a děvčat s děcky na zádech. Odzvoní. JEDNO DĚVČE (v běhu popotahuje punčošku). Chlapci! Rekruti uţ jedó! Z návsí zavzní plnou silou hudba. Výstup 11. Jeviště se plní. Lid se schází směrem, odkud se blíţí zpěv, provázený hudbou. Na jeviště vejde průvod. Muzikanti vpředu. Za nimi dva vozy, na nichţ plno rekrutů. Koně jsou pentlemi zapleteni. Na vozích májky. Rekruti zpívají, zvedají láhve, mávají čepicemi. Ani tu píseň rekruti nezpívají všicci současně. Druhá velká skupina (2 vůz) začne ji zpívat teprv, kdyţ první zpívá uţ neublíţil jsem... Zpěv válí se přes sebe. [: S pánem Bohem! uţ jdu od vás,:] [: neublíţil jsem:] ţádnému z vás. [: Jak mladému tak starému:] [: neublíţil jsem:] z vás ţádnému. Za scénou. 25

26 [: S pánem Bohem! uţ jdu od vás,:] [a ji jsem poznali:] faleš od vás. MARYŠA (rozevírá okno a hledí na průvod). FRANCEK (s prvního vozu). Hola! (Strhne opratě vůz zastaví rekruti tichnou, Francek seskočí ještě v pohybu s vozu a jde rychle k Lízalovu statku.) MARYŠA (od okna zmizí). FRANCEK (sáhne na kliku a opře se. Zavřeno. Uhodí na dveře). Za dveřmi lomoz, křik a hluk Lízalky a Maryše. 1. REKRUT (s vozu). Vyraz dveří! FRANCEK (uţ dříve, slyše za dveřmi křik, odskočí, rozeţene se a přiskočiv mocným vzepřením těla nevykopne, ale kolenem vypáčí dveře). MARYŠA (s výkřikem vletí mu vstříc do náruče). FRANCEK (sevře Maryšu v náruči v síni, takţe z hlediště vidět jich není). Zástup se směje. FRANCEK (pustí Maryšu, odběhne a vyskočí na stupátko vozu. Stoje tak vysoko na voze s májkou v ruce zavolá s ostatními: S Pánem Bohem atd.). REKRUTI (pokračují s písní S Pánem Bohem ). MARYŠA (klesne plačíc na lavečku). REKRUTI (zpívají dál). Do sloky vpadne hudba a hraje marš. Výstup 12. V posledních okamţicích vystoupí právě LÍZAL a zlostně hledí na 26

27 FRANCKA právě, kdyţ z náručí pouští MARYŠU. Vozy odjíţdějí. Z jeviště hukot, zpěv, hudba. Jeviště se prázdní. Píseň rychle zaléhá. LÍZAL (z povzdálí hledí za odjíţdějícími a pohrozí holí). Šak s ju měl, kluku, naposled! Z dálky je slyšet melodii písně; S Pánem Bohem. Opona v tichu spadne. 27

28 DRUHÉ JEDNÁNÍ Obyčejná selská světnice. V koutě stůl, okolo něho lavice, podle zdi dva lenůšky. Vlevo mezi okny malovaná truhla, napravo proti ní vysoko nastlaná postel. Lištny plné malovaných talířů a dţbánků, v rohu třírohá almárka svatý kout. V levém zadním koutě kachlová kamna, okolo nich lavice, na vrchu visí bidla. V pravém zadním koutě na lenůšku koš s usušeným prádlem. MARYŠA stojíc u koše překládá na stole prádlo. Oblečena jako v 1. jednání. Na malé stoličce u kamen sedí stařenka a loupá zrna z kukuřicových klasů. Stařenka sedí v popředí jeviště nedaleko dveří do druhé světnice. U kamen na lavici sedí tetka STROUHALKA majíc vlňák přehozený přes rameno. V ruce drţí klíč. Vedle sebe koš, z něhoţ průběhem hovoru vezme jablko, okrajuje a po kousku jí. Výstup 1. MARYŠA, STROUHALKA, STAŘENKA. Kdyţ se opona vyhrne, je tetka v nejţivější rozprávce. Maryša poslouchá, neodpovídá a dělá své, zády obrácena k tetce. Po chvilce vejde LÍZALKA a naslouchá. STROUHALKA (s povzdechem a líčenou nedbalostí). Ba! (Zívne si nucené.) MARYŠA (bije rozčileně prádlem do koše). STROUHALKA. Je to pravda! Nemůţe bét nic horšího, neţ takový manţelství. Člověk, pořádně usnót nemůţe a ráno, kdyţ 28

29 vstává, jako by na vodě vstával: všecko pod nohama uhébá, všecko z ruko padá a co člověka těší, těší enem na pul a srdce pořád jako led. (Zívne zas.) MARYŠA. Vidíte a mě do toho ţenete. STROUHALKA (odmítavě vrtí hlavou). Ale to je jenom na čas, neţ si člověk zvykne. Taky sem na svým kdejaké roh viděla a dnes? su ráda, ţe Tomáška mám. Aţ přindeš do let, taky tak budeš mluvit. (Zívne zas.) Ba, milá děvčíco, vdé se, dokud seš mladá shrbacenó si tě ţádné nevezme. Jako ta přezrálá hruška je pak člověk nikdo o ňu nezavadí, kaţdé do ní kopne. Mlčení. MARYŠA (s úsměvem). No, na takový štěstí mám dycky času dost. STROUHALKA. Nemysli si to. Čas uběhne jako pěna a voda po ní zůstane. (S povzdechem.) Já dybych byla svobodna, hned bych si Vávru vzala. MARYŠA. A šla byste, kam šla první jeho ţena. Tu bil a druhó bude hladit, ţe? STROUHALKA. Hladit nemusí a bít taky nemusí. Kaţdá si udělá z muţa, co sama chce. Je-li nedobré, sama je tím vinna. MARYŠA (chladně). Taky dycky ne. (Ţivě.) Neboţka jeho ţena jaká to byla hodná osoba a jaké měla ţivot? Dodnes by tu byla, dyby nebylo Vávry. STROUHALKA (podráţděně). A jdi mně ke všem kozlům s takovýma řečima. Řeč se mluví a voda teče a všecko omyje. Neboţka umřela na sucho nemoc. Byla odjakţiva taková suchóčká jako komár a chorobná aţ do smrti. Vávra s ňó ţádný radosti neměl. On byl v neštěstí a ne ona. MARYŠA (jako by Strouhalku ani neposlouchala s povzdechem a trpkým úsměvem kývne hlavou). Moje kamarádka, Stázka, ta ví, co je 29

30 pravda. Sloţila tam u nich a utýct před ním musela. Takový to bylo. To byla ta suchá nemoc. A Stázka je přece věrná a spravedlivá děvčicá. STROUHALKA (uštěpačně). Je, ale pro keho. Jak ze mléna pro mámu ţivobytí vodnášela, to ti neřekla? A ţe ju Vávra jedno dopadnul a vyhnal to ti taky nepovídala? Co ti nalţe, to věříš a co je pravda, pro to seš hluchá. MARYŠA (uţ to nemůţe poslouchat; sepne ruce). Pro Boha vás, tetičko, prosím, aspoň vy se ustrňte. Copak uţ nikdo nemá svědomí? Kdekdo přijde, kaţdé o něm mluví, kaţdé je chválí a o ničem jiným ţádné vědět nechce neţ o něm. Copak myslíte, ţe su uţ tak hlópá!? Aji ta dívka uţ začala, a já vím, ţe só všickni navedeni a vy i s něma. Ale mluvte si co chcete pěknýho o něm, malujte si ho terna népěkňéšima barvama já ho přece vidět nemoţu. Celá se dycky třesu, jak si na něho jen vzpomenu. A vy dyţ to vidíte, jako rozumná ţena s dětima měla byste sama našim domluvit a ne mě ještě do teho hnát zároveň s ostatnímaj STROUHALKA. Ale, Boţe, děvčico, dyť já ho do tepe necpu. Copak su dohazovačka nějaká? Dyť si dělé co chceš. Ale seš mladá a nemáš tcli rozumu a zkušenosti, co já stará. Jako tvá tetka moţu ti přeci poradit? Sama si dělé co chceš! Já jen povídám, co si o tom já myslím a ty si zas potem rozvaţ, co sama chceš. Copak je mně dvakrát po tem? Já s tebó nebudu. MARYŠA. A kdyţ se mnó nebudete, proč teda na mě doráţíte, proč chcete mýmu neštěstí? Proč? STROUHALKA (podráţděně). A protoţe máš hlavu jako z kameňa. Roba seš a mluvíš jako děcko. MARYŠA. Tak uţ mně to připadá (se slzami v očích), jako by mě z domu vyháněli. Pláču, prosím, naříkám a jako do dubů dybych mluvila. Dybych snáď krvjó zaplakala, taky by mně 30

31 to nebylo nic plátno. Dnes mám jet na katechismus a ani se mě neptajó, chcu-li nebo ne. Ohlášky sem měla a taky jako by mě ani nebylo. Nikdo uţ na mě pěkně nepromluví, kaţdé se jen utrhne a bude-li to tak trvat dál, snáď, Boţe- - - (sklesne na mysli). LÍZALKA (v pootevřených dveřích naslouchá a při posledních slovech celá se vychýlí ze dveří a mrkne na Strouhalku). MARYŠA (pokračuje), snáď budu museť aji povolit STROUHALKA. A dobře uděláš; jinýho neţ očistec beztak ti doma nečeká. MARYŠA (vášnivě) A co kdyţ mu potem uteču!? STROUHALKA (úplně klidně). Neutečeš. To kaţdá tak říká před svatbo a potem je ráda ţe sedí. MARYŠA. Kaţdá ne STROUHALKA. Ba, skoro kaţdá. MARYŠA. Podívejte se na čermačku z Borkovan! Taky ju nutili a uţ je od muţa pryč. Néni ternu ani půl leta, co je vdaná. STROUHALKA (uţ se zlobí). To je zas řeč! Čermák je opilec a škaredé chlap a Vávra je statné muţ a mlynář MARYŠA (chladně). Kemu se líbí. (Dopálena uţ skoro se vztekem se rozkřikne.) A dyby byl ze zlata já ho nechcu! STROUHALKA (dá se do smíchu). No, nechce si, copak mně je do teho, ţe na mě křičíš? Pro mě vem si třeba Francka. Výstup 2. PŘEDEŠLI, LÍZALKA (vkročí do světnice). 31

32 LÍZALKA. Maryšo, di a přines sklínky s polic. MARYŠA (odejde). Předešlí bez Maryše. LÍZALKA (zatím co Maryša odchází, k tetce nahlas). Všecko máme roztahaný, nic nemůţu najít. Takové nepořádek uţ nepamatuju- - - (Přeruší řeč a nahne se k tetce, kdyţ Maryša odešla.) O Franckovi mlč, teho jí nepřipomíné. Hned je horší. STROUHALKA (třepe rukou a kroutí se). Enem nech, jen nech šak já vím, co dělám. Výstup 3. PŘEDEŠLÉ. Vejde MARYŠA se sklenkami; později bez Lízalky. LÍZALKA (béře sklenky od Maryše). Musím je umyt. Na prst prachu je na nich. (Odejde). MARYŠA (ohlíţí se po ní, aţ zajde; posud rozčilena). Dobře ste mně připomněla. Kdyţ uţ pro nic jinýho k vůli němu to neudělám. STROUHALKA. K vůli kemu? K vůli Franckovi? MARYŠA (rozčileně přechází po světnici a uklízí poodloţené věci). Mě v psaní prosí a naříká, abych na něho pamatovala, abych mu nekazila ţivot (zarazí se). STROUHALKA (se směje). MARYŠA. Co se smějete, tetičko? STROUHALKA. Ah tak! Dyť je to k smíchu! (Váţně pokyvuje hlavou.) Papír snese aji centy slz a nic néni pravda. Jdi mně s 32

33 tó neplecho! Kdopak na muţský co dá? Rozumná nic Banda jedna jako druhá všeci só sténí. (Tónem, jakým se vypravují pohádky.) Měla jsem já, milá brachu, taky svýho Františka! A taky mně vţdycky říkával: Kdyţ mě nedostane, ţe si něco udělá a ţe to nevydrţí a ţe do vody skočí a potem zas ţe do světa uteče a nikdá víc, nikdá ţe se nenavrátí, na dosmrti bude zkaţené, na celé ţivot pryč. A kdyţ sem si musela vzít Tomáša co udělal? Nic. Nějaké čas rámusil potem si namluvil jinó a je mu taky dobře. A ostatní só všeci takoví z jedné loky kvítí. (Ke stařence.) No, je ternu tak, bábo, nebo ne? STAŘENA (od kamen stále drhne kukuřici po dlouhé chvíli). Eh, já vás neposlóchám. MARYŠA. A taky to všecko nemusí být pravda. Dostál uţ je to stařeček bílý vlasy má, jedno noho stojí v hrobě taky nedostal tu svó a dosavád, dyţ si vzpomene na svó Filomenku svěsí hlavu a říká, ţe zapomenót nemoţe a nemoţe. STROUHALKA (zívne). Dostál je Dostál, ten dyţ má v hlavě, dycky brečí, ani si nemusí na Filomenku vzpomenót. (Vyndá z koše jablko, olupuje kudličkou a pokusuje.) Mlčení. STROUHALKA. A Francek? Šak to je taky čisté pták. Před tebó měl Sefku Vomastovu, po ní Terezu Fraňkovu a po tobě bůhví co jich bude ještě mět. Je na vojně a tam jé nikdo nehlídá. Buď ráda, ţe je tam. Kdo ví, jak by to ještě dopadlo. Šelma je a s ohněm néni co hrát. Hned chalupa hoří. MARYŠA (mlčí). STROUHALKA (po přestávce). Esli se na sebe nevohlíţíš, na ně se nevohlíţé. Setřepe to se sebe jako hóser dýšč. Budeš vědět 33

34 z těch slz, co pro něho leješ, kapka na něm nezvostane. Šak (ledabyle) náš Josef psal, ţe se tam nemodlí jenom za tebe. MARYŠA (urputně). To néni pravda! STROUHALKA. Tak je to leţ. Já jen povídám, co Josef píše. Ostatně, co se budem přít! Na všechno ti, má milá, tvůj rozum nestačí. Musíš si myslet, ţe seš enem hlópý děvčisko. MARYŠA. Třebas hlópá, třebas nemám toli rozumu jako vy, zato ale srdce mám Ale vy ho nemáte! Ste na mě jako ti sršni, kteří se na člověka sesypó a tak dlóho bţodajó a štípajó, aţ uštípajó. (Polo s pláčem.) Kaţdé jako ten ščór na člověka přileze, (popadne koš s prádlem) ani člověk neví a répne, aţ krev v ţilách se zastaví. Výstup 4. PŘEDEŠLÍ. LÍZALKA. STROUHALKA (rozhodí rukama a vstává). No, jak teda rozumíš. LÍZALKA (předstoupí, sklenky drţí v ruce a chvilku poslouchá; vzpurně). Ale ţe se s ňó dáváš do řeči, osobo stará. Bůh ví, co si to myslí o sobě: esli ju budeme poslóchat my anebo ona nás. (K Maryši.) Jdi mně s očí a kamna sprav! (Dívá se ke kamnům.) Dříví tu taky néni. (K Strouhalce.) Jako slepá chodí. Předešlí bez Maryše. STROUHALKA. Milá brachu nepude to. Hlava jako z kameňa nic do ní nevpravíš. Jen pořád jako by koso o ňu zvonil, zub na zub a práca marná. LÍZALKA (klidně postaví sklenky na stůl a nahne se na okno pro láhev vína. Nalévá do skleničky). Copak její řeči. My uţ ju ani neposlócháme. Na, napi se je dobrý. (Podává tetce sklenku.) 34

35 STROUHALKA. Tak dé Pánbu zdraví. (Pije.) LÍZALKA. Na mó dušu, věř mně nebo ne, ale tak si oddechnu, aţ ju budu mět s krku. To je čert děvčisko! Dyť se uţ začala aji se mnó rvát! Utýct nám chtěla všecko uţ měla schystaný, uzlíček svázané a pryč. Mocó jsme ju museli přihnat zpátky. To, jak mám ruce poškrábaný. Strkala se mnó jako chlap. Vidíš ju. (Ukáţe hlavou na vstupující Maryšu.) Výstup 5. PŘEDEŠLÍ. MARYŠA. STROUHAL. MARYŠA (nese v náruči dříví, přiklekne ke kamnům a opravuje oheň). STROUHAL (vejde za Maryšou, v koţichu; ve dveřích kývne na Strouhalku prstem). Poď uţ dům! Co tady máš co plkat? Doma je jí potřeba a ona si tu sedí na besedě. LÍZALKA (nalije mu vína). Napité se taky. Co pak tak spěcháte? STROUHAL (béře sklenku). Ale slívku pálím a aby člověk pořád u teho seděl. (Změkne.) Dé Pánbu zdraví a boţí poţehnání! (Vyklopí sklenici naráz.) Uţ běţím. (K ţeně.) Přijď brzy! (Rychle odchází.) S Pánem Bohem! Předešlí bez Strouhala. STROUHALKA. Co pak ste měli dobrýho k obědu? LÍZALKA. A nic ještě. Čekám, aţ přinde staré. (K Maryši, která dosud klečí u kamen a zamyšleně opírá čelo o ruce.) Co tu dřepíš? Di a oblíké se. Vávra tu bude co nevidět. Josef uţ spravuje vůz. STROUHALKA. Uţ pojedó? (Významně se podívá na Maryšu.) LÍZALKA. Na ňu čekat nebudem! Ohlášky uţ só, tak co. (K Maryši.) 35

36 Neslyšelas? MARYŠA (vzpřímí se u kamen rozhodně). Já nikam nepojedu! LÍZALKA (rozkřikne se). Mlčíš! Tak se ke mně mluví? Néni ti hanba před lidima? Uţ s odhodila všechen stud a váţnost k rodičům? (S pláčem ) Co sem já se na ňu naspravovala, naprala a nadělala, co sem se jí nanosila, s ruky na ruku napřekládala, nocí pro ňu nespala, co nelepšího sem měla, od huby sem si utrhla a jí sem dala a to mám včil za to? Na to sme tolik škrtili, aby se pachtila za lecjakém lajdákem, které nic nemá neţ těch pár shniléch došků na střeše? Na to sme ti vychovali, abys nám k starosti zármutek dělala? MARYŠA (hrdě). Neţ pro Vávru, radši ste mně krkem měla zakrótiť tak vám to řeknu! LÍZALKA (podepře si ruce v bok a dívá se s úţasem hned na svou dceru, hned zas na Strouhalku). I ty Kdepak ses naučila tak mluvit? A toto je zas něco novýho! To tě ten- - - tak mluvit naučil? (Hledí na ni.) Ešče hanbu nám budeš tropiť? Tak mluví ta nehorší a ani ta si to nedovolí. Nebojíš se Boha? Nebojíš se lidí, ţe budó prstem na tebe ukazovat? Neříkají ti uţ nějak?- - - Nač chodíš do kostela? Co tam děláš? Přece su já tvoje matka! Víš to ešče? (Ke Strouhalce.) Pré sem jí měla krkem zakrótit. (K Maryši.) Víš ty, co mluvíš? Nebo seš uţ tak tupá, ţe ani nevíš, co povídáš- - - MARYŠA (chytá se za hlavu). Ba uţ nevím Celá uţ su jako vrtohlavá, celá zmámená (Dává se se do pláče.) Do hrobu dybyste mě poloţili, taky nebudu nic vědět STROUHALKA. (mrkne na Lízalku). No, já uţ teda pudu. LÍZALKA (s okázalou přísností). Budeš poslóchat nebo ne? MARYŠA. Ale, dyť na mě tak nekřičte! Pusťte mě z domu a budete mět po trápení. 36

37 LÍZALKA. A kam pudeš? Do Brna za vojákem? Hanbu nosiť po světě? A potom polezeš jak ta Vrbčena Pěkná láska! Děcka chodí ţebrat. Té hanby chceš abych se dočkala? MARYŠA. A šak, co nadáváte ţebráků? Vy ste taky nic neměli. LÍZALKA. Neměli. Ale my sme poslóchali rodičů, a to nese poţehnání. Ostatní Pánbu přidal. Jak říká pan farář: Poslušném dětem poţehnává, neposlušný trestá. STROUHALKA. No, dítě, tvá matka mluví jako zkušená ţenská nemyslí to s tebó zle MARYŠA (současně při posledních slovech tetky s pohnutím se obrátí po Lízalce, sepne ruce). Maminko drahá, pro milosrdnýho Boha vás prosím nenuťte mě. Já vám slibuju, ţe na Francka zapomenu, aţ z vojny přinde vyhnu se mu, ve všem vás budu poslóchat, jenom do Vávry mě nenuťte. Dyť mně nelamte ţivot! LÍZALKA (vpadne). Eh, pořád mně tu skuhře. Tam! (Ukáţe k druhé světnici.) Di se oblíkat! MARYŠA (odchází). STROUHALKA (urovnává vlňák přes ramena a s Lízalkou odchází). Výstup 6. MARYŠA. BABIČKA. MARYŠA (zastaví se na prahu druhé světnice, ohlídne se za sebe a spočine pohledem na stařence. Chvíli na ni hledí, pak jde k ní, poklekne a vezme ji důvěrně za ruku). Babičko zlatá! co vy temu říkáte? BABIČKA. Eno (povzdychne si a ohlíţí se po dveřích, neposlouchá-li někdo. Po delší chvíli mluví zvolna, slovo za slovem, mezi kaţdou větou přestávka, tónem přímým, rovným, klidným, beze vší 37

38 třaslavosti v řeči). Já su sama nad tém hlópá. Bévá temu tak aji tak. Je to s tebó, dceruško, zlý. Doma ti nečeká neţ nadávání a bití a tak nevím opravdu, jak bych ti dobře poradila. Do lidí člověk nevidí a do tebe taky ne. A potom si myslím, máš-li Františka ráda, uţ je ti to jedno. Jemu tě nedajó na to ani nemysli, a tak, odende-li Vávra, přinde druhé, zas třetí Petr nebo Pavel- - - Tak nezvostaneš, jedno se vdát musíš. MARYŠA (vstává, sáhne si rúfcou na čelo). Stařenko, (vyděšeně) jak to mluvíte?! BABIČKA (vstává, utírajíc si potají zástěrou slzu; ohlíţí se. Po chvíli). Eh, já ti nemůţu říct: braň se (trpce). A, radši se mně nepté. (Ohlíţí se.) Výstup 7. PŘEDEŠLÍ. LÍZAL (vchází). BABIČKA později belhavě odejde. LÍZAL (vesele). No, Maryšo copak? Ţenich přinde co nevidět a ty neseš ještě ani ustrojená. MARYŠA (utírá slzy). LÍZAL. Co zas? Dyť na jatku nepudeš. Na katechismus musí kaţdé jít (Jde a odkládá beranici.) Vy ţenský ste přece enem divný. Místo co máte před svatbo véskat a smát se dáte se do pláče. Dyť se teho katechismu tak nebuj. Přece s chodila do školy a dycky s uměla. MARYŠA (rozběhne se a padne před ním na kolena). Tatínečku zlaté pro Boha vás prosím (Pro pláč nemůţe dál a líbá jenom jeho kolena.) LÍZAL (zdvihá ji se země). Ale, děvčico dítě No, deť- - - Neplač, (vlídně). Franckovi tě přece nedám! MARYŠA. Ale já vám k ţivýmu Bohu přísahám ţe na něho 38

39 zapomenu. Dyť na něho áni nemyslím! BABIČKA (vstane a přidrţujíc se předmětů v cestě, tiše se odšourá ven). LÍZAL. Ale, ale copak bys no jdi- - - obleč se pěkně (odvádí Maryšu do druhé světnice) já s matko ještě promluvím ale udělej mně radost a obleč se. MARYŠA (vrávoravě odchází do druhé světnice). Boţe, dybych snad do kameňa mluvila, spíš by se ustrnul. (Odejde.) LÍZAL (sám; přejde jizbu). To to je čerchmantský děvčisko. To sem si nemyslel, ţe dá toli práce. (Vyndá dýmku z kapsy.) Já bych ju přece nerad zkazil. Výstup 8. LÍZAL. LÍZALKA. LÍZALKA (vejde). No a kde je ţenich? LÍZAL (cpe do dýmky). Přinde hned. LÍZALKA. A jak je s notárem? Byls tam? LÍZAL. Byl. Nestaré se šak vím, co dělám! (Vyjme ze zaňadří papíry a ukládá je do trojhranné skřínky v rohu lavic u stolu.) Co patří jí, to dostane ona. On ať se hojí svým. Nebudu za něho vyplácet dluhy! Ale něco jinýho se mně nechce líbit Maryša. Mně se to přece jenom začíná v hlavě rozkládat. Ţivó mocó se to děvče brání. LÍZALKA (s opovrţením). I snad by ses nespáčil? Kaţdá dělá před svatbo takový ranty. LÍZAL. No nešť já vím taky moc na to nedám, ale pro vdovca s dětima je mně jí přeci enem líto. LÍZALKA. Eh, líto nelito! Musí to bét, dokáď je čas. (Náhle se 39

40 obrátí.) A kemu ju chceš dát? (Uštěpačně.) Franckovi? LÍZAL (trhne sebou). Co by Franckovi! Copak néni jinéch ţenichů dost? LÍZALKA (ironicky). Přebíraný zboţí za moc stojí! A myslíš, ţe to budeš mět jinačí? Já neříkám, ţe se nevdá, ale zvostane nám na krku rok, dvě leta a abys ju dal Franckovi. Přinde z vojny a co potem? Tak se celá třesu strachem a zlosťó, jak si na to jen pomyslím. Proto říkám, pryč s ňó pryč! Dokavaď je čas. Stane sé neštěstí a to ti jí potom nebude líto? LÍZAL. To je pravda, to je pravda. Děvče jako vítr a ten čertův chlapec je všeho schopné. No no uţ to teda vloţim do ruko Hospodinovéch. Výstup 9. PŘEDEŠLÍ. Zaklepe a vejde VÁVRA. VÁVRA. Dobrý odpoledně! Tak uţ su tu. LÍZALKA. Vítám vás. LÍZAL (podává mu mlčky ruku). LÍZALKA (utírá ţidli zástěrou). Posaďte se, Maryša bude hned oblečena. (Přinese láhev. K Lízalovi.) Posluţ vínem. LÍZAL (nalévá víno). VÁVRA (podívá se na hodinky). Uţ je čas, abysme jeli. LÍZALKA (cestou do vedlejší světnice). Šak do Mótnic néni tak daleko. Za čtvrt hodinky ste tam. (Odejde za Maryšou.) Ve vedlejší světnici tlumený rozhovor mezi Maryšou a Lízalkou. 40

41 LÍZAL. VÁVRA. LÍZAL (zavdává). No, pi! VÁVRA (bere sklenku). Pánbůh poţehne. Ve vedlejší světnici hádka. LÍZAL. Musím se podívat, má-li Josef koně spraveny. (Ohlédne se starostlivě po vedlejší světnici. Odejde.) Výstup 10. VÁVRA MARYŠA LÍZALKA. MARYŠA (vyběhne před Lízálkou, která ji ţene. Maryša jde ke kamnům, sedne na lavici a vzdorně podepře hlavu o ruku). LÍZALKA (za ní). Zpropadený děvčisko! Pořád budeš odmlóvat? Budeš se oblíkat?! VÁVRA (k Lízalce). Ale nechte ju šak ona půjde. (Přistoupí k Maryši.) LÍZALKA. Ze se pod ňó zem neslehne! (Odejde.) Výstup 11. VÁVRA MARYŠA. MARYŠA (obrátí se k Vávrovi; prosebně). Pane Vávro, co sem vám udělala, ţe mě tak pronásledujete? Dyť přece vidíte, ţe se rukama, nohama bráním, srdcem stojím proti vám a přece chcete, abych byla vašó ţeno a vašó bét nemoţu. Dyť tu nejde o rok nebo dva! Jak já k temu přindu, abych pro vás obětovala celé svůj ţivot? Měte rozum aspoň vy, kdyţ ho naši nemaje! 41

42 VÁVRA (přisedne k ní). No, no! Načpak ty slzy! Nebuj se. Budu tě mít jako oko v hlavě. Nebude se ti u mě stýskat. Co ti na očích uvidím, to pro tebe udělám a dycky ti bude u mně líp neţ tady. Dyť si tó tak zlý nepředstavuj to se ti to všecko jenom včil tak strašný zdá. MARYŠA. A moţná, ţe je to ještě horší neţ si sama myslím. (Prudce vstane.) Dyť vy máte děti! Nebojíte se, ţe se vám lidi vysmějó? Proč se pachtíte za tak mladó děvčicó? Coţ nemáte ani kusa svědomí? Rozmyslete si to ještě je čas. (Odmlčí se.) Chcete, abych šla s várna na faru, potem ke svatý zpovědi a přijímání. Jak si vemete na svědomí tak těţké hřích? Před Boha chcete jít a nebojíte se ho? Jaké to budu mít ţivot s várna, dyţ ani to u vás nic neplatí? Rozvaţte si to, co před sebe berete Pán Bůh vás potrestá. VÁVRA. Ale Maryško! (Vlídně ji bere za ruku a vilně ji chce obejmout.) MARYŠA (mrštným pohybem ruky odstrčí jej a škrábne do obličeje). Nechte mě! (Jde prudce do vedlejší světnice.) VÁVRA (sám; sáhne si do tváře, pak na ruku, zakroutí hlavou, jde ke stolu, nalije si vína a vypije rázem, pak sedne a zamyslí se.) Na mó dušu jak to vypadá radš bych zůstal tak. (Odmlčí se, pak prudce vstane a pohrozí za Maryšou.) Ale, jen aţ budeš má, máš ty vědět, co je poslušnost. Výstup 12. VÁVRA. (Vejde LÍZAL a za ním se přišourá BABIČKA, která si sedne zas na stoličku ke kamnům.) LÍZALKA. LÍZAL. No, tak koně uţ só zapřeţeni móţete s Pánem Bohem jet. (K Vávrovi.) Kde je Maryša? Ještě néni oblečená? (Jeře do druhé světnice.) 42

43 MARYŠA (za dveřmi vztekle). Jděte pryč! Já se oblíkám. VÁVRA (radostně pro sebe). No tak uţ je vyhráno. (Venku zapráskání bičem.) LÍZAL (k Lízalce). Jdi tam pomůţ jí. LÍZALKA (jde). MARYŠA (bouchne před ní dveřmi týmţ tónem). Jděte pryč! Já se obleču sama Všichni vymění spolu němý pohled. LÍZALKA. I já tam na ni půjdu a já jí pomůţu. VÁVRA (zdrţuje Lízálku). Ne nechte ju bét. Půjde-li po dobrým půjde. Ve zlým nespravíte nic ani vy ani já. Nechte ju bét. LÍZALKA. Snad se taky uţ nepáčíte? Nebylo by vás hanba? VÁVRA. Nepáčím se, ale nechte ju bét Ticho. Výstup 13. PŘEDEŠLÍ. MARYŠA. (Dveře se otevřou a vejde MARYŠA, uplakaná, oblečena v parádní kroj. Přikryje si jednou rukou tvář a chvilku tak nerozhodně stojí na místě, pak za hlubokého ticha.) Já vás teda poslechnu, abyste mě proklínat nemusili, ţe su nezdárná vaša dcera. (K Vávrovi.) Já si vás vezmu, pane Vávro, (s rostoucí vášní) ale máte vy vědět, koho si berete. (V chůzi na odchodu.) Bude to ţivot k utopení. (Sama vykročí první do síně.) OSTATNÍ (za ní). MARYŠA (zatím co jde k babičce, stojí Vávra, Lízal a Lízalka téměř jiţ ve 43