Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta. Marek Bříza. Podstatná změna okolností a nemožnost plnění v českém a anglickém právním řádu

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Marek Bříza Podstatná změna okolností a nemožnost plnění v českém a anglickém právním řádu Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. PhDr. David Elischer, Ph.D. Katedra občanského práva Datum vypracování práce: prosinec 2014

2 Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 14. prosince 2014 Marek Bříza

3 Poděkování Tímto bych rád poděkoval vedoucímu práce JUDr. PhDr. Davidu Elischerovi, Ph.D. za podporu, cenné rady a odborné vedení při přípravě diplomové práce. Rád bych poděkoval i mé rodině za soustavnou podporu během celého studia.

4 Obsah 1. Úvod Základní zásady soukromého práva Zásada autonomie vůle Zásada pacta sunt servanda Zásada rovnosti účastníků Zásada vigilantibus iura scripta sunt Clausula rebus sic stantibus Význam změny poměrů (okolností) na trvání závazku Změna okolností u pactum de contrahendo Nemožnost plnění Historický vývoj doktrinální Úprava nemožnosti plnění v československých právních řádech Druhy nemožnosti plnění Počáteční nemožnost Následná nemožnost Právní nemožnost Hospodářská nemožnost Práce prof. Jaromíra Sedláčka a návrh Dr. Jana Krčmáře Judikatura první republiky Nový občanský zákoník Doktrína frustration vliv změny poměrů v anglickém právu Nemožnost plnění Zničení konkrétní věci Smrt a neschopnost plnit Nedostupnost předmětu plnění, osoby nebo věci podstatné pro plnění Zničení nebo nedostupnost specifické druhové věci, která je předmětem plnění Způsob plnění, který se stane nemožným Zmaření účelu smlouvy Nezákonné plnění Shrnutí... 55

5 7. Změna poměrů a nemožnost plnění v mezinárodním a evropském pojetí Principy UNIDROIT Principy evropského smluvního práva Návrh společného referenčního rámce Shrnutí Závěr Seznam použitých pramenů a literatury Literatura Judikatura Zahraniční judikatura Právní předpisy Internet Český abstrakt English abstract Klíčová slova (Key words):... 77

6 1. Úvod Jednou z nejdůležitějších funkcí smluvního práva je zabezpečení uspokojování lidských potřeb. Aby došlo k jejich vzájemnému naplnění, uzavírají typicky strany za tímto účelem smlouvu, která tak představuje jeden z důvodů vzniku závazkového právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Závazkový právní vztah představuje právní pouto, které strany nutí k nějakému plnění, a jehož obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti stran. Cílem každého závazku je tak jeho splnění, což představuje nejideálnější způsob jeho zániku a v naprosté většině případů zánik závazku splněním nastane. Vzhledem k tomu, že život není statický, ale dynamický, nastávají občas takové skutečnosti, které činí splnění závazku obtížným či ba přímo nemožným. Jednu z takových skutečností představuje změna okolností (poměrů), za nichž určitých závazek vznikl. Jedním z cílů právního řádu je najít rovnováhu mezi požadavkem na právní jistotu a požadavkem spravedlnosti. Jedna z vedoucích zásad soukromého práva je zásada pacta sunt servanda, která nutí zavázanou stranu jednat v souladu se smlouvou, a představuje tak pro věřitele jistotu, že se mu dostane toho plnění, ke kterému se dlužník ve smlouvě zavázal. Tato právní zásada se však mnohdy dostane do konfliktu s realitou dennodenního života, který pochopitelně není stálý, vyvíjí se a mnohdy v něm dochází k velmi nepředvídatelným situacím způsobujícím, že ekvivalentnost plnění stran je výrazně narušena, je narušena vlastní kauza závazku, což může způsobit, že striktní trvání na dodržování zásady pacta sunt servanda se bude příčit dobrým mravům. Těmito změnami může být skokový propad cen či naopak jejich enormní nárůst způsobený například v důsledku války (viz např. poválečná hyperinflace v Německu), živelné katastrofy, nepředvídatelné změny na trhu (hospodářská krize ve 30. letech 20. století či krize v prvním desetiletí 21. století) a jiné. Tyto změny jsou tak podstatné, že narušují samotný hospodářský důvod smlouvy, a smlouva by za takovýchto okolností pravděpodobně vůbec nevznikla, či nevznikla v té podobě, na které se strany shodly. Právní řády jsou tak nuceny na tyto okolnosti reagovat ve svých ustanoveních. Umožňují tak dlužníkovi při splnění určitých, obvykle přísných, podmínek, aby prolomil zásadu pacta sunt servanda a to buď s oprávněním požadovat nové projednávání smlouvy, resp. změnu závazku či požadovat zánik závazku. Typicky tomu tak je při změně okolností, za nichž se uzavírala smlouva o smlouvě budoucí, nebo pokud se plnění po uzavření smlouvy stane nemožným

7 Problematika podstatné změny okolností se tak především dostávala do popředí po konci 1. světové války, kdy docházelo k velkým geopolitickým změnám způsobeným rozpadem Rakouska-Uherska nebo masivní devalvací měny v Německu, světovou hospodářskou krizí z 30. let 20. století či hospodářským rozvratem po 2. světové válce. 1 Otázka tedy zní, má-li právo přihlížet ke změně poměrů, ke kterým dojde po uzavření smlouvy, má umožnit prolomení zásady pacta sunt servanda? Pokud ano, kde tato hranice leží? Má právo přihlížet ke každé změně poměrů nebo pouze k tak výjimečné změně poměrů, která samotné plnění činí přímo nemožným? A jak by se právo mělo vypořádat s případy, kdy plnění není sice fakticky nemožným, ale změny poměrů dosahují takového rozměru, že dlužník je na samé hranici ekonomické zkázy? Jaké následky má právo se změnou poměru spojovat, přihlédne-li k ní? Za téma pro svou diplomovou práci si proto autor vybral problematiku změny okolností, za kterých strany uzavíraly smlouvu. Jak již název naznačuje, práce bude především zaměřena na nemožnost plnění institut řešící mimořádné okolnosti, kdy je zásadním způsobem narušena vyváženost smlouvy. Vzhledem k tomu, že nový občanský zákoník účinný od 1. ledna 2014 s sebou nově přináší výslovnou úpravu změny okolností, podrobí autor tuto novou právní úpravu rovněž svému zkoumání a její případné aplikovatelnosti na jeden z druhů nemožnosti plnění, a to na tzv. hospodářskou nemožnost plnění (dříve označované jako nedostižnost plnění), která představuje dělicí čáru mezi možností a nemožností plnění. Problematika změny okolností a jejího vlivu na existenci závazku byla až do současné doby spíše na okraji akademického zájmu. S ohledem na změny, které přinesla rekodifikace soukromého práva, se však tato problematika stává velmi aktuální, o čemž svědčí již dlouholetá diskuze probíhající na evropské a mezinárodní úrovni. Cílem práce je charakterizovat hlavní právní zásady, které s danou problematikou souvisí, podat stručný historický nástin nauky o nemožnosti plnění, zhodnotit vývoj právní úpravy a judikatury od první republiky až do dnešních dnů, poukázat na problematické aspekty nemožnosti plnění včetně používání mnohdy zavádějícího terminologického označování při její kategorizaci a provést komparaci s anglickým právním řádem a vybranými mezinárodními dokumenty. 1 Kanda, s

8 Ve druhé kapitole autor stručně charakterizuje pouze hlavní a nejdůležitější zásady, které se úzce dotýkají dané problematiky, tím však nechce vyjádřit, že ostatní zásady se dané problematiky netýkají, jako např. zásada zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy, princip právní jistoty, zásada poctivosti aj. Pasáž týkající se klauzule rebus sic stantibus stručně obsahuje i její historický vývoj, a to z toho důvodu, aby čtenář docenil, jak se její přijímání v čase měnilo, když nejprve byla odmítána jako obecná zásada právní, poté vlivem judikatury Nejvyššího soudu Československé republiky byla za obecnou zásadu de-fakto přijímána, po roce 1948 opět odmítána, a přijetím nového občanského zákoníku za obecnou zásadu znovu přijímána. Vzhledem k tomu, že problematika vlivu změny poměrů na trvání závazku je širší, než koncepce nemožnosti plnění, zaměří se autor primárně na změnu poměrů způsobující nemožnost plnění, a to včetně hospodářské nemožnosti plnění, nicméně by rád věnoval třetí kapitolu problematice vlivu změny poměrů na trvání závazku jako celku, protože problematika vlivu změny poměrů zde představuje jakýsi společný jmenovatel, příčinu, s níž zákon spojuje odlišné právní následky v konkrétních ustanoveních. Čtvrtá kapitola pak je věnována problematice nemožnosti plnění a to včetně počáteční nemožnosti a právní nemožnosti. Hospodářské nemožnosti plnění se z důvodu jejího specifického charakteru samostatně věnuje kapitola pátá. Soudy první republiky řešily problematiku hospodářské nemožnosti plnění extenzivní aplikací klauzule rebus sic stantibus z ustanovení o smlouvy o smlouvě budoucí i na smlouvy hlavní a touto praxí se inspirovala nová úprava, která považuje klauzuli rebus sic stantibus za všeobecně platnou, proto se pátá kapitola rovněž zabývá jak prvorepublikovou rozhodovací praxí, tak i akademickými úvahami z rukou prof. Sedláčka a Dr. Krčmáře. V kapitole následující se autor zabývá tzv. doktrínou frustration v anglickém právu, která má k našemu institutu nemožnosti plnění nejblíže, její aplikace je však širší s celou řadou specifických znaků. Vzhledem k tomu, že Česká republika je jak členem v mnoha mezinárodních organizacích, tak je i jedním z členských států Evropské Unie, nelze opomíjet vývoj a diskuze probíhající na mezinárodní a evropské úrovni v otázkách vlivu změny poměrů na trvání závazkového vztahu. Z toho důvodu se sedmá kapitola krátce věnuje mezinárodním a evropským dokumentům obsahující tuto problematiku

9 V osmé kapitole se pak autor snaží shrnout a zhodnotit dosavadní závěry a poznatky týkající se problematiky vlivu změny okolností, a to zejména ve vztahu k faktické a hospodářské nemožnosti plnění, poukázat na shodné či odlišné znaky v anglickém právním řádu a mezinárodních či evropských dokumentech, a předložit doporučení pro jejich budoucí aplikaci. Tato práce je především zaměřena na faktickou a hospodářskou nemožnost plnění u hlavních smluv, což nutně omezuje i rozsah práce. Změna okolností upravená v některých konkrétních ustanoveních (např. smlouva o smlouvě budoucí, šněrovací smlouvy, atd.) je tak zmíněna pouze okrajově a v rozsahu, který je praktický pro cíl práce, z toho důvodu byl opominut i institut zmaření účelu smlouvy dříve upravený v obchodním zákoníku. Práce se rovněž nezabývá otázkou náhrady škody či bezdůvodného obohacení plynoucí z faktické a hospodářské nemožnosti plnění. Diplomová práce je vypracována ke stavu právní úpravy k 14. prosinci

10 2. Základní zásady soukromého práva 2.1. Zásada autonomie vůle Tato zásada vyplývá z obecnější zásady legální licence vyjádřené v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod 2 a čl. 4 odst. 4 Ústavy 3, která stanoví, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Zásada autonomie vůle spočívá v tom, že osoby samy na základě svobodné vůle rozhodují o tom, zda, s kým, kdy a za jakých podmínek vstoupí do právních vztahů s jinými osobami vytvářejíce tak široký prostor pro jejich svobodné jednání 4. Zásada se projevuje v možnosti osob dobrovolně vstupovat do soukromoprávních vztahů a na základě společného konsensu si svobodně upravit vzájemná práva a povinnosti, které budou posléze povinny respektovat. Iniciativa je na straně osob a účelem soukromého práva tak je ponechat jim prostor pro svobodné utváření jejich právního postavení a realizace jejich chtění. Osoby samy si tak určují své právní postavení, samy určují, s kým budou uzavírat smlouvy (smluvní autonomie), kdo bude dědicem jejich majetku (testovací autonomie), či jakým způsobem budou užívat či zcizovat svůj majetek (vlastnická autonomie). Je tedy na jejich svobodném uvážení, zdali budou či nebudou právně jednat, kdo bude adresátem právního jednání, v jaké formě bude právní jednání učiněno a co bude jeho obsahem. Subjekty jsou tak oprávněny uspořádat si právní záležitosti dle vlastních představ a na vlastní odpovědnost. Autonomie vůle tak umožňuje využívat a rozvíjet jednu z funkcí soukromého práva, kterou je poskytnutí právního rámce pro rozvoj soukromého života v co nejširší míře. 5 Z toho důvodu pokládá důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku 6 za vůdčí zásadu princip autonomie vůle a odmítá jako vůdčí ideu princip rovnosti stran (viz dále). 7 Zásada je vyjádřena v 1 odst. 2 nového občanského zákoníku a meze autonomie vůle jsou limitovány pouze kogentním ustanoveními zákona, dobrými mravy, veřejným pořádkem a právem týkajícím se právního postavení osob, tzn., že projevem této zásady je dispozitivnost většiny norem soukromého práva. 2 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů 3 Zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů 4 Dvořák Švestka, s Důvodová zpráva, s Zákon č. 89/2012 Sb. 7 Důvodová zpráva, s

11 V rozporu s touto zásadou by tak byla tzv. kontraktační povinnost neboli smluvní přímus 8, která by ukládala subjektu povinnost uzavřít smlouvu 9. Dlužno dodat, že preference autonomie vůle byla před rokem 1989 potlačována např. preferencí absolutní neplatností při vadách právních jednání nebo nadužíváním institutu prekluze na úkor promlčení Zásada pacta sunt servanda Zásada pacta sunt servanda, resp. její české vyjádření jakožto zásady závaznosti smluv, je úzce spjata s výše zmíněnou zásadou autonomie vůle. Smluvní strana má sice na základě smluvní autonomie, která je výrazem autonomie vůle, možnost volby, zda a s jakým obsahem danou smlouvu uzavře, jakmile je však smlouva uzavřena a stanoven její obsah, stává se smlouva pro smluvní strany závaznou, a strana již není oprávněna ji jednostranně měnit či zrušit, pokud zákon nestanoví jinak. Nyní se však v právní teorii objevují názory, že závaznost smluv vyplývá spíše z objektivního práva, nežli z autonomie vůle smluvních stran, protože objektivní právo zajišťuje vynutitelnost smluv. 11 Již občanský zákoník 12 vyjadřoval tuto zásadu v 493 a v novém občanském zákoníku našla své vyjádření v 3 odst. 2 písmena d), který stanoví, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny. Dále 1759 nového občanského zákoníku stanovuje, že smlouva strany zavazuje, a smlouvu lze změnit či zrušit pouze se souhlasem stran nebo z jiných zákonných důvodů. Zde opět vystupuje do popředí zásada autonomie vůle, protože je plně v rukou smluvních stran danou smlouvu změnit či zrušit, pokud si to zúčastněné strany přejí. Ve vztahu k problematice změny okolností je tato zásada významná v tom, že striktní uplatňování této zásady nepřipouští změnu závazku jinak, než formou společné dohody stran (nestanoví-li zákon jinak), a samotná zásada tak v zásadě nepřipouští změnu závazku, změníli se okolnosti po uzavření smlouvy. Zákon tak na mnoha místech do této zásady musí z různých důvodů zasahovat, ať již umožněním jednostranného odstoupení od smlouvy 8 Pelikánová, s Srov. soutěžní právo 10 Důvodová zpráva, s Dvořák, s Zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů

12 v určitých případech, v důsledku účinnosti nového právního předpisu, či v důsledku změny poměrů (při splnění dalších podmínek) Zásada rovnosti účastníků Tato zásada určuje, že subjekty občanskoprávních vztahů mají mezi sebou rovné hmotněprávní postavení, a žádná z nich není a nemůže vystupovat vůči druhé straně v nadřazeném postavení nebo ji autoritativně, tj. jednostranně, mocensky, vnucovat svoji vůli a určovat tak svoje nebo její postavení, resp. svoje nebo její práva a povinnosti. Strany se tak na obsahu soukromoprávního vztahu musí svobodně a společně dohodnout. Jelikož ani jedna ze stran nemůže sama autoritativně vynutit své subjektivní právo, musí se za tímto účelem obrátit na soud. Společně se zásadou autonomie vůle tak představují významný znak soukromého práva a odlišují jej od práva veřejného, ve kterém naopak jedna z osob (typicky stát) vystupuje vůči druhé osobě v nadřazeném postavení. Z výše uvedeného tak plyne závěr, že zásadu autonomie vůle lze uplatňovat pouze mezi osobami s rovným právním postavením. 14 Zásada se uplatňuje jak mezi fyzickými osobami navzájem, tak i mezi fyzickými a právnickými osobami. Rovněž se uplatňuje mezi fyzickými či právnickými osobami a státem či jiný veřejnoprávní subjekt, pokud zde nevystupuje z pozice nositele svrchované moci, ale pouze jako subjekt soukromoprávního vztahu. Zásadu, že účastníci mají v soukromoprávních, resp. v občanskoprávních vztazích rovné postavení zmiňoval již občanský zákoník v 2 odst. 2. Nový občanský zákoník ji sice výslovně jako zásadu v 3 nezmiňuje, není však pochyb o tom, že se stále jedná o jednu z klíčových zásad soukromého práva. 15 Na druhou stranu je potřeba říci, že nový občanský zákoník, resp. jeho důvodová zpráva, již nepovažují zásadu rovného postavení za hlavní zásadu soukromého práva, za kterou byla některými autory považována 16, ale považuje za hlavní zásadu zásadu autonomie vůle. Jako hlavní zásada nemůže obstát již z toho důvodu, že člověk a právnická osoba nejsou principiálně v rovném postavení, 17 protože právní postavení člověka plyne z jeho 13 Dvořák, s Dvořák Švestka, s Dvořák Švestka, s. 49, pozn. č Knappová, s Důvodová zpráva, s

13 nezadatelných a přirozených práv, které zákon pouze bere na vědomí 18 a může pouze stanovit meze při jejich uplatňování, 19 zatímco právnické osoby jsou umělé fiktivní útvary založené zákonem. 20 Rovněž v oblasti osobních práv nemůže být rovnosti nikdy dosaženo, zcela je opomíjena oblast rodinného a dědického práva a zásada rovného postavení také nedostatečně reflektovala skutečnost, že zásada ochrany slabší strany je stejně významná jako zásada rovnosti. 21 Lze tak shrnout, že rovnost fyzických a právnických osob přichází v úvahu jen v majetkových otázkách, a to ještě ne ve všech. 22 Zásada rovnosti účastníků má význam nejenom v hmotném právu, ale i v právu procesním. Občanský soudní řád 23 v 18 odst. 1 stanoví, že účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení. V ústavní rovině je tato zásada vyjádřena v čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Procesní zásada rovnosti je rovněž součástí práva na spravedlivý proces vyjádřené v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a je předmětem judikatury 24 Soudu pro lidská práva Zásada vigilantibus iura scripta sunt Jak již bylo výše uvedeno, účastníci soukromoprávních vztahů si mohou v souladu se zásadou autonomie vůle upravit vzájemná práva a povinnosti takovým způsobem, který je pro ně nejvhodnější s přihlédnutím k omezením, které plynou z 1 odst. 2 nového občanského zákoníku a zásada pacta sunt servanda pak tyto účastníky zavazuje k plnění takto uzavřené smlouvy či dodržení daného slibu. Zásada vigilantibus iura scripta sunt vyjadřuje obecné přesvědčení, že právo pomáhá jen těm, kdo o svá práva či záležitosti aktivně pečují a to jak např. během procesu negociace smlouvy, tak i při jejím následném plnění. Je tak povinností účastníka být při uzavírání smlouvy dostatečně svědomitý, opatrný a pečlivý; není-li a ukáže-li se, že smlouva je pro něj subjektivně nevýhodnou, nemůže žádat její změnu či zrušení, protože se o svá práva dostatečně nestaral a právo mu tak neposkytne ochranu. 26 Nepečuje-li účastník o svá práva, odst. 1: Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany. 19 Dvořák Švestka, s odst. 1: Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná 21 Důvodová zpráva, s Tamtéž, s Zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů 24 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. ledna 1970 Delcourt v. Belgium 2689/65 25 Winterová, s Srov. ochrana slabší strana, smlouvy uzavírané adhezním způsobem, smlouvy uzavírané se spotřebitelem atp

14 např. pokud se účastník nestará o svá práva vyplývající ze smlouvy, může být výsledkem to, že se jeho právo např. promlčí či prekluduje. Zasáhne-li tak někdo do jeho práv, je na tomto účastníkovi, aby se bránil. Právo tak pomáhá těm osobám, které jsou dostatečně bdělé, které se starají o svá práva a pečují o svoje záležitosti, a soudní ochranu si tak nezaslouží ten, který o svá práva dostatečně nedbá Clausula rebus sic stantibus Jedním z mnoha úkolů právního řádu je vypořádat se s problematikou změny poměrů (okolností) za kterých byla smlouva uzavírána. Zjednodušeně řečeno existují dva přístupy, jak k dané problematice přistupovat. Jedním z nich je přísné dodržování zásady pacta sunt servanda a to za jakoukoliv cenu, tedy v zásadě změnu poměrů ignorovat. Právo však musí reflektovat vývoj běžného života, a rovněž je zde silný akcent na požadavek spravedlnosti a dobré mravy. Druhým přístupem je tak připuštění možnosti, že změněné poměry by mohly mít za určitých okolností vliv na existenci závazkového poměru. Tento druhý přístup našel své vyjádření v učení o tzv. klauzuli rebus sic stantibus, která vyjadřuje zásadu, že každá smlouva je uzavírána pod mlčky (implicitně) vyjádřenou výhradou, že smlouva je závazná pouze za předpokladu, že se nezmění poměry, za kterých byla uzavřena. Tuto myšlenku zastávali již ve starém Řecku učenci Polybios, Ciceron či Seneca, kteří dokonce považovali zachování poměrů jako základní podmínku smlouvy. Přestože v římském právu se tato myšlenka objevuje na několika místech v Digestech, nepřipouštěla se na rozdíl od Řecka obecně, a proto nenašla ani obecného vyjádření. Pravidlo rebus sic stantibus omnis promission intellegitur, tedy že každý slib chápeme závazný jen za nezměněných poměrů, formuloval až Tomáš Akvinský. 28 Rozvojem obchodu a objevných plaveb ve středověku, kdy se podmínky obchodu stávaly čím dále více nejistými, a rovněž vlivem kanonického práva se začíná tato zásada prosazovat čím dále více. V důsledku toho se již rovněž začíná objevovat kritické reakce, které trvají na přísném dodržování smluv. V 17. a 18. století je tato nauka podrobena kritice ze strany přirozenoprávní školy, a to zejména z úst Hugo Grotia a Samuela Pufendorfa, kteří kritizovali neomezeného používání této zásady. Koncem 18. století pak zájem o klauzuli opadá. Jak je patrno, většina významných kodifikací občanského práva 19. století (Code civil, ABGB, BGB) stojí na zásadě pacta sunt servanda vyjádřené v čl Code civil tak, že smlouva se 27 Dvořák Švestka, s Eliáš, s

15 rovná zákonu pro ty, kteří ji uzavřeli. 29 Nauka o klauzuli rebus sic stantibus tedy nebyla uznána jako obecná zásada. V ABGB sice byla zakotvena např. u smlouvy o smlouvě budoucí ( 936), nicméně nebyla považována za zásadu obecnou, a v Code civil nebyla zakotvena vůbec. Klauzuli rebus sic stantibus do hry vrátila až 1. světová válka, která v důsledku hospodářské krize přinutila právní teoretiky i praktiky na přehodnocení v nazírání na tuto problematiku, a to především v Německu, kdo ekonomické dopady byly nejtvrdší, což přiléhavě ilustruje věta vyřčená Krückannem, že v občanském právu je dnes sotva něco důležitějšího než otázka klauzule rebus sic stantibus. 30 Říšský soud tak stál před těžkým úkolem, protože na straně jedné nadále odmítal klauzuli, na straně druhé bylo potřeba se opřít o nějaké teoretické zdůvodnění pro přiznání vlivu změněných poměrů na trvání závazků. 31 Na rozdíl od praxe Říšského soudu, projevovala německá věda snahy o teoretické zdůvodnění vlivu změny poměrů na trvání závazku v čele s jejím velkým zastáncem Krückmannem. Praxe v Německu však pod taktovkou Říšského soudu začala problém vlivu změny poměrů na trvání závazku převádět na problém nemožnosti plnění vytvořením nové kategorie tzv. hospodářské nemožnosti plnění, a proto Krückmanova práce již na danou problematiku neměla vliv. 32 Náš předmnichovský Nejvyšší soud Československé republiky zásadu rebus sic stantibus neodmítal a naopak rozhodl, že zásada se netýká pouze pacti de contrahendo vyjádřené v 936 československého obecného zákoníku občanského (recipované ABGB, dále jen OZO ), ale má obecnou platnost pro smlouvy, což lze velmi dobře ilustrovat na následujícím rozhodnutí. 33 Odvolací soud nejprve rozhodl, že [n]ení však zákonem odůvodněno a bylo by nejvýš povážlivo, přiznávati námitce rebus sic stantibus při posuzování závaznosti smluv hlavních týž význam, jaký tato námitka má při smlouvách předběžných, neboť kdyby se tak dálo bez právního základu, byla by tím ohrožena nabytá práva, ze smluv hlavních vyplývající a tím i bezpečnost právní. Třeba je uvážiti, jaký zmatek by v právních poměrech nastal, kdyby veškeré smlouvy, v době předválečné právoplatně ujednané, byly brány v odpor námitkou, že ta neb ona strana je uzavřela za předpokladu, že válka nenastane, a kdyby námitkám těm bylo 29 Kanda, s Tamtéž, s. 19 citováno z Krückman, P. Clausula rebus sic stantibus Kriegsklausel, Streikklausel, Archiv für zivilistische Praxis, sv. 116, s Tamtéž, s Tamtéž, s Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky sp. zn. Rv I 407/22 (Vážný 1680)

16 vyhovováno. Takováto konstantní praxe vedla by k důsledkům absurdním. Nejvyšší soud Československé republiky však tyto obavy odvolacího soudu odmítl a rozhodl, že klauzule rebus sic stantibus má obecný význam, s následujícím odůvodněným: [n]ež i kdyby obavy o bezpečnost právního obchodu byly místny, nestačí, neboť jest to požadavek vyšší spravedlnosti, by se ku změně poměrů, válkou vyvolané, přihlíželo, musíť všecko právo lidské, humánní, odpovídati lidskému cítění, nikoli urážeti je krutostí a bezohledností, k níž právnická schémata, do posledních svých důsledků praktikovaná, ovšem v konci konců vedou, zkrátka právo positivní musí býti podstatně v souhlase s právem přirozeným, na němž sám zákon ( 7 obč. zák.), jako na poslední útočiště v nouzi a tudíž jako sám pramen všeho práva poukazuje, a jež není nic jiného, než příkaz obecného lidského svědomí. S tímto svědomím však nesouhlasí, by jedna strana na svůj prospěch a na škodu druhé strany vykořisťovala změny poměrů, válkou přivoděné změny, které se sama nenadála, a osobovala si tedy prospěch, v jaký při uzavření smlouvy doufati nemohla, a uvalovala na druhou stranu újmu, kterou tato rovněž nijak předvídati s to nebyla. Nejvyšší soud pak uzavírá, že obecná aplikace doložky daných poměrů spočívá nejen na ustanovení 936 OZO (pactum de contrahendo), ale již 7 (použití analogie) 34 by stačil sám o sobě. Krčmář však toto extenzivní používání zásady rebus sic stantibus velmi kritizoval. 35 Klauzule rebus sic stantibus byla za účinnosti občanského zákoníku rovněž odmítána jako obecná zásada, což plynulo ze skutečnosti, že výhrada změny poměrů byla připuštěna pouze pokud ji zákon výslovně upravoval, případně pokud se na ni strany dohodly ve smlouvě. Toto odmítání jako obecné zásady se ovšem přijetím nového občanského zákoníku mění, který na základě 1765 považuje zásadu rebus sic stantibus za obecně platnou (viz dále). Na první pohled by se mohlo zdát, že klauzule rebus sic stantibus je v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda, nicméně není tomu tak, protože ji do určité míry naopak podporuje. Vzhledem k tomu, že obsahuje adaptační mechanismus pro případ podstatné změny okolností, usnadňuje tak smluvním stranám dosažení původního záměru, pro který smlouvy uzavíraly. Umožňuje naplnění účelu smlouvy při udržení původní rovnováhy hodnot, když není třeba v reakci na nastalé změny závazek rovnou ukončit, nebo některou ze 34 7 OZO: Nelze-li právní případ rozhodnouti ani podle slov ani podle přirozeného smyslu zákona, musí se hledět na podobné případy, v zákonech určitě rozhodnuté, a na důvody jiných, s tím příbuzných zákonů. Zůstane-li právní případ ještě pochybným, musí býti se zřetelem na okolnosti pečlivě sebrané a zrale uvážené rozhodnut podle přirozených zásad právních. 35 Krčmář, s

17 stran přinucením k plnění zlikvidovat, ale závazek přizpůsobit a v obnovené rovnováze udržet Hulmák, s

18 3. Význam změny poměrů (okolností) na trvání závazku Před tím než přejdeme k vlastní analýze nemožnosti plnění, rád by se autor v této kapitole obecně zaměřil na problematiku změny poměrů a na to, jak soukromé právo pracuje se změnou okolností po vzniku závazkového právního vztahu. Jak Eliáš konstatuje, relevanci má kvalita změny, protože zákon se ke kvalitě změny staví různě. 37 Je proto třeba mít stále na paměti, že nelze ztotožňovat uplatnění výhrady rebus sic stantibus a nemožnost plnění, přestože oboje je vyvolané změnou poměrů. Změna poměrů je příčina, a jejím následkem je případné uplatnění doložky rebus sic stantibus nebo případná aplikace ustanovení o nemožnosti plnění. Oboje se aplikuje za odlišných situací. Například u smlouvy o smlouvě budoucí, kde se rovněž uplatňuje doložka rebus sic stantibus, je okruh případů, kdy vlivem změny okolností dochází k zániku závazku, daleko širší než-li například u nemožnosti plnění. Změna okolností, která může být dostatečným důvodem pro zánik závazku u pactum de contrahendo, tak nemusí být dostačujícím důvodem pro zánik závazku v případě nemožnosti plnění. Nový občanský zákoník vliv změny okolností na trvání závazku upravuje na více místech. Tato ustanovení autor stručně rozebírá níže s poukazem na vzájemné vztahy mezi nimi. Práce však popisuje pouze ustanovení týkající se závazkového práva, proto například změna okolností v případu výměnku či výživného zde není zmíněna. Jak již byl řečeno, jednotlivá ustanovení se liší kvalitou změny, která je potřeba, aby způsobila zánik závazku, případně jeho změnu. a) Smlouva o smlouvě budoucí ( 1788) Změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí zřejmě vycházely, do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká. Pro zánik závazku vlivem změny okolností tedy stačí pouze to, aby se změnily okolnosti, za kterých strany zřejmě vycházely, a nelze po dotčené strany rozumně požadovat, aby uzavřela budoucí smlouvu. V porovnání s nemožností plnění tak dotčená strana není povinna plnit například za ztížených podmínek nebo prostřednictvím jiné osoby. Toto ustanovení tak zahrnuje mnohem širší škálu případů, kdy změna okolností může být důvodem pro zánik závazku, než je tomu u nemožnosti 37 Eliáš, s

19 plnění, a právě proto je toto ustanovení omezeno pouze na smlouvy o smlouvě budoucí. b) Dlouhodobé, tzv. šněrovací smlouvy ( 2000) Byla-li smlouva bez vážného důvodu uzavřena na dobu určitou tak, že zavazuje člověka na dobu jeho života, anebo že zavazuje kohokoli na dobu delší deset let, lze se po uplynutí deseti let od vzniku závazku domáhat jeho zrušení. Soud závazek zruší i tehdy, pokud se okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, změnili do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby byla smlouvou dále vázána. Toto ustanovení je v ohledu kvality změny okolností v zásadě identické tomu, které zákon vyžaduje u pactum de contrahendo, nicméně jedná se o ustanovení speciální, které dopadá pouze na dlouhodobé smlouvy a nelze jej tak aplikovat na smlouvy obecně. Tím se také odlišuje od úpravy změny okolností v 1765, která dopadá na všechny smlouvy. Okruh případů, na které dopadá změna okolností, je však v případě 2000 širší, než-li v případě 1765, protože se nevyžaduje hrubý nepoměr. Jiné jsou i důsledky, protože dle 1765 mají strany povinnost obnovit jednání o obsahu závazku, ustanovení 2000 umožňuje domáhat se přímo zrušení závazku. Ustanovení 2000 však způsobuje interpretační potíže, protože je nejasný vztah jeho druhé věty (změna okolností) k větě první. Není jasné, zda-li pro zohlednění změny okolností musí nejdříve uplynout deset let či nikoliv. Výklad je komplikovaný vzhledem k nejasnému vztahu k Pokud se obě úpravy vzájemně vylučují a není tedy u dlouhodobých smluv aplikace 1765 přípustná, lze se přiklonit k závěru, že není třeba vyžadovat uplynutí deseti let. Pokud však chápeme úpravu 1765 jako úpravu obecnou, a úpravu 2000 částečně speciální, lze se spíše přiklonit k závěru, že 2000 lze aplikovat až po uplynutí deseti let a před uplynutím deseti let by tak bylo potřeba aplikovat Dlužno dodat, že dle 1765 může strana převzít nebezpečí změny okolností, zatímco v případě 2000 odst. 2 se strana nemůže vzdát práva domáhat se zrušení závazku, ledaže je právnickou osobou Hulmák, s

20 c) Změna okolností ( 1765) Dojde-li ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou. Toto ustanovení v porovnání s výše zmíněnými tak obsahuje mnohem přísnější podmínky pro zánik, resp. změnu závazku z důvodu změny okolností, protože vyžaduje, že změna musí založit zvlášť hrubý nepoměr a změnu nemohly strany rozumně předpovídat ani ovlivnit. Bude se tak vztahovat na výrazně užší množství případů způsobených změnou okolností, než tomu bylo u výše zmíněných ustanovení, ale na rozdíl o nich se bude aplikovat na všechny smlouvy. d) Následná nemožnost plnění ( 2006) Stane-li se dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek pro nemožnost plnění. Plnění není nemožné, lze-li dluh splnit za ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby nebo až po určené době. Jak je z dikce ustanovení patrné, je toto ustanovení nejpřísnější a bude se vztahovat na nejmenší množství případů vyvolaných změnou okolností. Zde již nestačí ani to, že plnění mezi stranami založí zvlášť hrubý nepoměr, ale plnění musí být zkrátka nemožné (objektivně). e) Darování ( 2059) Zavázal-li se dárce odevzdat dar po uzavření smlouvy, může od smlouvy odstoupit a odevzdání daru odepřít, změní-li se po uzavření smlouvy okolnosti do té míry, že by plnění podle smlouvy vážně ohrozilo dárcovu výživu nebo plnění dárcovy vyživovací povinnosti Dopad změny okolností je zde vymezen subjektivně a právně relevantní je pouze taková změna okolností, v jejímž důsledku by plnění smlouvy ohrozilo dárcovu výživu nebo plnění jeho vyživovací povinnosti. Navíc se ustanovení vztahuje pouze na případy konsensuálního darování, kdy dárce dosud dar neodevzdal. Na rozdíl od

21 ustanovení 1765 tak zde není žádný odkaz na hodnotu předmětu plnění. Není zde opět jasná případná aplikovatelnost 1765, protože dikce ustanovení 1765 mluví o narušení rovnováhy práv a povinností smluvních stran ve vztahu k hodnotě předmětu plnění. Ustanovení 2059 však na hodnotu předmětu plnění nemíří, a vylučovalo by tak subsidiární aplikaci To je však v rozporu se zněním důvodové zprávy, dle které má být 1765 aplikovatelný na všechny smlouvy. f) Nájem bytu ( 2287) Nájemce může vypovědět nájem na dobu určitou, změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o nájmu zřejmě vycházely, do té míry, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval. Toto ustanovení je v ohledu kvality změny okolností v zásadě identické tomu, které zákon vyžaduje u pactum de contrahendo a u dlouhodobých smluv, nicméně jedná se o ustanovení speciální, které dopadá pouze na smlouvy o nájmu bytu. Ustanovení 2287 tak opravňuje nájemce smlouvu vypovědět. Pokud by si nájemce přál smlouvu změnit, musel by při splnění tam uvedených podmínek aplikovat ustanovení g) Zájezd ( 2531) Nutí-li vnější okolnosti pořadatele změnit podmínky zájezdu, navrhne zákazníkovi změnu smlouvy Nesouhlasí-li zákazník se změnou smlouvy, má právo od smlouvy odstoupit Z povahy zájezdu plyne, že subsidiární použití ustanovení 2000 v zásadě nepřichází v úvahu. h) Změna pojistného rizika ( 2790) Změní-li se okolnosti, které byly uvedeny ve smlouvě nebo na které se pojistitel tázal ( 2788), tak podstatně, že zvyšují pravděpodobnost vzniku pojistné události z výslovně ujednaného pojistného nebezpečí, zvýší se pojistné riziko Prokáže-li pojistitel, že by smlouvu uzavřel za jiných podmínek, pokud by zvýšené riziko existovalo již v době uzavírání smlouvy, má právo navrhnout novou výši pojistného. Prokáže-li pojistitel, že by smlouvu vůbec neuzavřel, má právo ji vypovědět

22 Na závazky z odvážných smluv se dle 2757 úprava změny okolností upravená v 1765 nepoužije. Vzhledem k tomu, že pojistná smlouva je systematicky zařazená do kategorie odvážných smluv, nelze 1765 aplikovat. Právně relevantní je tak kvalita, resp. intenzita změny okolností. Pro hlubší pochopení rozdílné kvality změny okolností se autor na chvíli zastaví u změny okolností v případě pactum de contrahendo v porovnání s nemožností plnění Změna okolností u pactum de contrahendo Na možnost, resp. riziko změny okolností mající vliv na trvání závazku je již tradičně pamatováno u pactum de contrahendo. Nový občanský zákoník tak v 1788 odst. 2 uvádí, že budoucí smlouva zaniká, pokud se okolnosti, za kterých strany při vzniku závazku ze smlouvy zřejmě vycházely, změní do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela. Tato úprava byla převzata z 292 odst. 5 obchodního zákoníku, nicméně občanský zákoník obsahoval velmi podobnou úpravu v 50a odst. 3 kde stanovil, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zaniká v případě, že se okolnosti, za kterých účastníci smlouvu uzavírali, změní do té míry, že již nelze spravedlivě požadovat, aby budoucí smlouva byla uzavřena. Povinnost uzavřít budoucí smlouvu však zaniká pouze tehdy, pokud změna okolností je podstatná, což musí být posuzováno jako objektivní změna v postavení zavázaného. 39 Každá smlouva o smlouvě budoucí je tak mlčky uzavírána cum clausula rebus sic stantibus, tedy s doložkou, že smlouva zavazuje pouze za nezměněných poměrů. Povinnost uzavřít budoucí smlouvu tak zaniká, pokud poměry, za kterých strany smlouvu o smlouvě budoucí uzavíraly a které braly na zřetel, se podstatně změní. Relevantní jsou tedy takové okolnosti, z kterých strany vycházely, které jim byly známy nebo musely být známy v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, a které měly a mohly předvídat. 40 Nový občanský zákoník však neupravuje, ke kterému okamžiku je nutno změnu okolností posuzovat, zda-li je to k okamžiku, kdy měla být budoucí smlouva uzavřena anebo je tato změna relevantní kdykoliv až do vyhlášení rozhodnutí, je-li vedeno soudní řízení na základě 1787 odst. 1 nového občanského zákoníku. Touto otázkou se za účinnosti občanského zákoníku zabýval ve svém rozhodnutí 41 Nejvyšší soud České republiky, ve kterém dospěl 39 Eliáš a kol., s Eliáš, s Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 343/

23 k závěru, že změna okolností může způsobit zánik závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí pouze v případě, že k ní došlo do doby, do kdy měla být smlouva uzavřena. Změna okolností nastalá po uplynutí doby k jejímu uzavření tak již nemá za následek zánik závazku. Nejvyšší soud České republiky se tak neztotožnil s názorem odvolacího soudu, který se naopak přiklonil k názoru, že změna okolností je relevantní kdykoliv během řízení až do vyhlášení rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky tak přisvědčil žalobcům, že není žádného důvodu zvýhodňovat smluvní stranu, která není ochotna své závazky ze smlouvy o smlouvě budoucí plnit dobrovolně, a v důsledku toho probíhá soudní řízení, a okamžik, do kdy bude mít změna okolností vliv na trvání závazku, posouvat až do doby rozhodnutí soudu v tomto řízení; to platí tím spíše, že by žalovaná strana v očekávání změny mohla řízení záměrně protahovat. Dle Švestky se však s tímto nelze ztotožnit, protože tento závěr z dikce 50a nevyplývá. 42 Vzhledem k tomu, že každý si má v právním styku počínat poctivě 43, nelze dle Eliáše uplatnit doložku rebus sic stantibus pouze ve prospěch jedné smluvní strany. Strana, která by svým jednáním úmyslně či nedbalostně zavinila změnu okolností, nemá nárok se této změny dovolat a domáhat se tak soudní ochrany. Způsobí-li smluvní strana tímto svým jednáním, že se okolnosti změní natolik, že se plnění stane nemožným, aplikuje se sice ustanovení 580 odst. 2 nového občanského zákoníku, na základě kterého by takto uzavřená hlavní smlouva byla neplatná a strana by tak nemohla být nucena smlouvu uzavřít, nicméně by jí to nezbavilo odpovědnosti nahradit druhé smluvní straně škodu tím způsobenou. 44 Ustanovení 1788 odst. 2 nového občanského zákoníku je v porovnání s ustanoveními, které rovněž zapříčiňují zánik závazku z důvodu změny okolností, za kterých smluvní strany uzavíraly smlouvu, nejméně přísné. Eliáš je toho názoru, že změnou okolností dle 50a odst. 3 občanského zákoníku (pozn. autora: nyní 1788 odst. 2 nového občanského zákoníku) může být jak tržní změna (např. inflace, nárůst cen či její pokles) či změna hospodářského postavení zavázané strany. Nelze tak analogicky dovodit na základě 356 odst. 2 obchodního zákoníku 45, že tržní změna není relevantní, a rovněž nelze uplatnit výhradu 575 odst. 2 občanského zákoníku (pozn. autora: nyní 2006 nového občanského zákoníku) týkající se nemožnosti plnění, která stanoví, že povinnost plnění dlužníka nezanikne, pokud je možné je uskutečnit za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase, neboť při posouzení povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí se i tyto 42 Švestka, s Tato zásada je nyní výslovně upravena v 6 odst. 1 NOZ 44 Eliáš, s Zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů

24 okolnosti poměřují kritériem spravedlnosti ( 50a odst. 3 občanského zákoníku) nebo racionality ( 292 odst. 5 obchodního zákoníku). 46 Obdobně nelze analogicky dovodit, že závazek by se považoval za splnitelný, pokud jej lze splnit pomocí jiné osoby ( 2006 odst. 2 nového občanského zákoníku). Je však třeba dodat, že vzhledem k zásadě pacta sunt servanda je potřeba i toto ustanovení vykládat spíše restriktivně, nelze proto připustit, aby jakákoliv změna okolností způsobovala zánik závazku. V první řadě se musí jednat o takové okolnosti, které vznikly až po uzavření budoucí smlouvy, nebo až po uzavření smlouvy se o těchto okolnostech strany dozvěděly. Zákon tak nebude chránit stranu, která o okolnostech věděla nebo mohla vědět nebo tyto okolnosti při uzavírání smlouvy dostatečně neuvážila. 47 Zde se tak projevuje zásada vigilantibus iura. Dále musí jít o okolnosti natolik významné, že nelze po zavázané straně rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela kdyby zavázané straně byly tyto okolnosti známy při uzavírání smlouvy, smlouvu by buď neuzavřela vůbec, anebo s jiným obsahem. 48 U obchodních vztahů tak nelze za právně relevantní považovat tu změnu, která představuje podnikatelské riziko, ale musí jít o změnu, která jde nad rámec podnikatelského rizika, a nebylo možné ji předvídat. 49 Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodující je kvalita změny okolností. Taková změna okolností, která je schopna přivodit zánik závazku v případě pactum de contrahendo, tak nemusí dosahovat takové intenzity, jako je tomu třeba pro aplikaci ustanovení o nemožnosti plnění. 46 Eliáš, s Pokorná, s Tamtéž 49 Štenglová, s ; obdobně Faldyna, s

25 4. Nemožnost plnění 4.1. Historický vývoj doktrinální Kořeny nauky o nemožnosti plnění lze najít v římském právu a jejím základem byla věta slavného římského právníka Iuventia Celsa impossibilium nulla obligatio est 50 uvedena v Digestech (D 50, 17, 185), která se překládá buď jako nemožné nemůže být předmětem závazku nebo k nemožnému závazek nevznikne. 51 Více pozornosti začala věnovat problematice nemožnosti plnění přirozenoprávní škola v čele s Hugo Grotiusem a Samuelem Pufendorfem, její zaměření však bylo spíš na právo mezinárodní obchodu. 52 Pufendorf se k nemožnosti plnění vyjádřil tak, že pokud se jedna strana zavazuje k určitému plnění, zavazuje se k tomu jednání ovšem za předpokladu, že bude schopna předmětné plnění uskutečnit. 53 U nás představitelé přirozenoprávní školy reprezentované v tomto směru byli Martini a Zeiller, ti však nemožnosti plnění nevěnovali dostatečnou pozornost, protože ji považovali spíše za apriorní pravidlo, které tak nevyžaduje významnější legislativní vyjádření. Proto původní úprava nemožnosti plnění v ABGB byla velice skromná a až vlivem 878 BGB byla výrazněji novelizována. Novelizované znění se pak stalo pro rekodifikační skupinu základem při práci na osnově občanského zákoníku z roku Za vlastního zakladatele nauky je však považován Friedrich Mommsen, který vycházeje ze Savignyho, ve svém díle 55 roztřídil a kategorizoval různé druhy nemožnost plnění. 56 Dílo je však psané abstraktním a těžko srozumitelným jazykem, a proto až díky Benrhardu Windscheidovi, který dílo interpretoval a zpřístupnil široké právnické veřejnosti, lze význam Mommsenova díla, které spočívá zejména v tom, že sebral veškerý dostupný materiál a vytvořil z něj systém, docenit. Mommsenovo dílo pak zásadní měrou ovlivnilo legislativní podobu nemožnosti plnění v BGB, protože žádný jiný zákoník se této problematice nevěnoval tak podrobně. 50 Zimmermann, s Eliáš a kol., s Kanda, s Zimmermann, s Eliáš a kol., s Die Unmöglichkeit der Leistung in ihrem Einfluss auf obligatorische 56 Zimmermann, s

26 Není tedy nijak překvapivé, že nauka o nemožnosti plnění se ve velké míře dostává do středu zájmu především v první polovině 20. století, kdy se právnická veřejnost snažila najít řešení, jak zabránit ekonomické zkáze hospodářských subjektů, které v důsledku ekonomických či válečných krizí nemohly dostát svým závazkům. Jak již ve svém díle apeluje Kanda, tuto skutečnost je třeba mít stále na paměti. 57 Důvody pro regulaci následné nemožnosti plnění jsou tak v mnohém dány spíše motivy hospodářskými a sociálními než motivy právními Úprava nemožnosti plnění v československých právních řádech Úprava nemožnosti plnění se do českého právního řádu dostala již roku 1811 přijetím ABGB, kde počáteční nemožnost byla upravena v 878, a vlivem BGB později novelizována, a následná nemožnost plnění upravena v Jak je všeobecně známo, dosavadně platné zemské a říšské zákony byly po rozpadu Rakouska-Uherska recipovány zákonem ze dne 28. října 1918 tradičně označovaný jako recepční zákon. Součástí československého právního řádu se tak stalo i AGBG, od té doby označováno jako československý obecný zákoník občanský. Z důvodů nahrazení dosavadní (recipované) úpravy jednotným právním řádem, který by reflektoval politické, ekonomické i ideové změny započali záhy po pádu Rakouska-Uherska rekodifikační práce na přijetí občanského zákoníku nového. Přednost dostala komplexní revize ABGB, která by krom odstranění zastaralých institutů reflektovala právě i hospodářské a ekonomické změny po roce Dne 15. února 1926 pak byla ustanovena tzv. superrevizní komise pro osnovu československého občanského zákoníku, která měla krom jiného za úkol sjednotit dosavadní práce rektifikačních subkomisí. Nicméně až roku 1931 došlo k vydání návrhu zákona spolu s důvodovou zprávou. Sama superrevizní komise však považovala návrh pouze za modernizaci AGBG, resp. OZO, který doplnila novelami vydanými po roce Návrh již po svém vydání byl podroben kritice. Nakonec vláda roku 1937 předložila osnovu (tisk č. 844) pod názvem Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. K jeho schválení však vzhledem k politickému vývoji nikdy nedošlo. 59 Rovněž střední občanský zákoník 60 upravoval nemožnost plnění výslovně, jeho úprava však byla znepřehledněna tím, že zákoník začal rozlišovat zaviněnou ( 261) a náhodnou 57 Kanda, s Eliáš a kol., s Schelleová, I, Schelle, K. Civilní kodexy , Brno: Doplněk, s Zákon č. 141/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů

27 nemožnost plnění ( 334). Každé z ustanoveních způsobovalo odlišné právní následky, v případě 261 způsobovala zaviněná nemožnost změnu v obsahu závazku, kdežto v případě 334 způsobovala náhodná nemožnost plnění zánik závazku. Počáteční nemožnost plnění pak upravoval 43. Občanský zákoník přijatý roku 1964 pak upustil od rozlišování zaviněné a náhodné nemožnosti plnění, a rovněž upustil od zakotvení počáteční nemožnosti plnění, kterou dovozoval pouze z 37. Následná nemožnost pak byla zakotvena v 93, na základě něhož se dovozovalo, že československé právo nezná specifickou úpravu obtížnosti plnění a obtížnost plnění tak pod nemožnost plnění vyjádřenou v 93 nespadá. 61 Novela č. 509/1991 Sb. pak zavedla úpravu nemožnosti plnění v tom znění, které přetrvalo až do nabytí účinnosti nového občanského zákoníku 1. ledna Přijetím obchodního zákoníku 62 v roce 1991 pak byla nemožnost plnění vyjádřená v 575 občanského zákoníku doplněna ustanovením 352 obchodního zákoníku. Nový občanský zákoník vychází v zásadě z dikce občanského a obchodního zákoníku. Počáteční nemožnost je upravena v 580 odst. 2 a následná nemožnost je upravena v Nový občanský zákoník však nově také obsahuje ustanovení ( ), které reflektuje změnu okolností, za kterých strany uzavíraly smlouvu. Normuje, že pokud dojde ke změně okolností tak podstatné, že tato změna založí zvlášť hrubý nepoměr v právech a povinnostech stran, a to buď neúměrným zvýšením nákladů plnění anebo neúměrné snížení hodnoty předmětu plnění, má dotčení strana právo domáhat se vyvolání nového jednání o smlouvě, tedy o změně smlouvy, a případně právo dovolat se soudu, aby závazek změnil nebo zrušil (dále viz kapitola 5. (Hospodářská nemožnost)) Druhy nemožnosti plnění Vzhledem k tomu, že v rámci historického vývoje nauky o nemožnosti plnění přišel každý z jejich autorů s jiným dělením a kategorizací situací, které způsobovali zánik závazku a které ho nezpůsobovali, ať již to bylo Mommsenovo dělení nemožnosti na počáteční a následnou, přirozenou a právní, objektivní a subjektivní, absolutní a relativní, trvalou a dočasnou 63, Kandovo dělení na reálnou, abstraktní a formální 64, není praktického významu všechna tato 61 Eliáš a kol., s Zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů 63 Kanda, s Tamtéž, s