Z OBSAHU 2 NA MUŠCE. Drama v muničáku 2. Menší kapacita, větší komfort. Zrodila se tradice bible 12. Analýza těla i duše. Letecká základna žije dál

Transkript

1 Z OBSAHU 2 14 Drama v muničáku 2 Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR Menší kapacita, větší komfort NA MUŠCE 10 Zrodila se tradice bible 12 Analýza těla i duše Letecká základna žije dál V oblacích je jako doma 24 Když v osmdesátých letech minulého století vyjíždělo velitelství tehdejší 1. vševojskové armády z Příbrami na pravidelné štábní nácviky do brdských a doupovských lesů (mimochodem, právě do míst, kde nyní začíná největší cvičení v historii české armády), vypadalo to vždy stejně. Desítky štábáků se v lesích rozmístily do připravených velitelských stanovišť a jejich osádky tvořené majory, podplukovníky, plukovníky i generály celý týden usilovně bojovaly. Důstojníci plánovali bojovou činnost, počítali, vydávali nespočet nařízení a hlavně kreslili na mapách. Ve dne i v noci. A já dodnes vzpomínám na památná slova jistého podplukovníka Fraňka, který jednou v noci obcházel s nějakým příkazem velitelské stanoviště. Když se nad ránem vrátil, prohlásil: Pánové! Tady by stačilo, kdyby se nějaký diverzant dostal do štábáků a všem tam sebral brejle. To bysme s tou válkou na mapách byli, víte kde? No v pr Jeho výrok jsem si připomněl při přípravě tohoto čísla A reportu. Právě v okamžiku, kdy jsme začali s jeho tvorbou (jak jste si už možná všimli, v nové a hlavně rozšířené úpravě), totiž jakýsi diverzant v montérkách, který nyní spolu s desítkami dalších řemeslníků provádí rozsáhlou rekonstrukci naší budovy, jedním otočením vypínače odpojil a následně i zničil náš hlavní počítačový server. A shodou okolností jakýsi jiný diverzant na Ministerstvu obrany začal v téže době přepojovat a konfigurovat další centrální servery misů, šisů, intranetů, nebo jak se všechny ty vojenské počítačové sítě vlastně jmenují. To byl poprask. Ne, nebojte se, nebyli jsme v pr Všechny počítače až na malé výjimky už fungují a my můžeme tvořit. Ostatně, krizové 21. číslo A reportu máte nyní v rukách a podle mého soudu se docela vydařilo. Na další se můžete jen těšit Ladislav Lenk Vydává MO ČR AVIS Rooseveltova Praha 6 IČO Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk Redakce: Rooseveltova Praha 6 Telefony: Fax: areport@centrum.cz Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová Grafická úprava: Andrea Bělohlávková V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova Praha 6 Oľga Endlová tel Tisk: ČTK Repro, Praha 10 Číslo indexu: ISSN X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Radko Janata Uzávěrka čísla: Toto číslo vyšlo dne:

2 REPORTÁŽ Padesát devět minut bojovali civilní a vojenští hasiči s ohněm u muničního skladiště číslo 58 Text a foto: Pavel LANG Že hoří v Čermné nad Orlicí, je víceméně fádní zpráva. Jde-li však o tamní areál vojenské zásobovací základny, napěchovaný municí a výbušninami, to už je jiná káva. Dramatickému dějství u skladu číslo 58 byl účasten i A report. Zářijové houbařské žně vrcholí. Lesy připomínají Václavák v poledne. Okolí východočeské obce Čermná nad Orlicí není výjimkou. V blízkosti rozsáhlého areálu vojenské zásobovací základny, jež je součástí týnišťské základny munice, korzuje spousta lidí. Bohužel i jedno nezodpovědné individuum, které odhodí cigaretový nedopalek a pohroma je na světě. Suchý lesní porost se rázem ocitá v plamenech. Oheň je navíc podporován silným větrem a rychle se blíží k jednomu ze skladišť s hořlavým a výbušným materiálem. POŽÁRNÍ POPLACH V ZÁSOBOVACÍ ZÁKLADNĚ Čermenská zásobovací základna prožívá obyčejný pracovní den. Krátce před desátou však dochází k nenadálému zvratu. Příslušník Vojenské policie, která provádí ostrahu celého areálu o rozloze více než sta hektarů, zpozoruje na jedné z monitorovacích kamer hustý dým. V technickém prostoru, konkrétně u skladu č. 58, se něco mimořádného děje! Velitel stráže vysílá hlídku Vojenské policie. Provede průzkum inkriminovaného místa. Zjistí, zda se tam nenacházejí nepovolané osoby či nejde-li o falešný poplach. REPORTÁŽ Zajistí prostor kolem skladiště a vyrozumí dozorčího zásobovací základny o vzniklé situaci, upřesňuje. Bohužel, katastrofická vize se potvrzuje. Oheň se blíží k oplocení základny. Je třeba provést ochranu skladů munice s následnou likvidací požáru lesa. Dozorčí základny vyhlašuje požární poplach vojenské hasičské jednotce Čermná nad Orlicí. Před chvílí byl na naši telefonní linku nahlášen požár v prostoru skladiště číslo 58, říká její velitel a společně s kolegy naskakuje do hasičských tatrovek. Tříkilometrovou vzdálenost k ohroženému místu zvládají za necelých pět minut. Chvíli po nich přijíždí vozidlo vojenské zdravotní služby s lékařem. První pohled nahání husí kůži po těle. Oheň je již nablízku padesátosmičce. Velitel zásahu vydává rozkazy a směruje útočný proud vody na sklad. I laikovi však začíná být jasné, že jde o marnost. Požár se šíří vzrostlým lesem s hustým podrostem. Hasební práce prohrávají souboj se živlem. Oheň se nedaří lokalizovat. Žádáme o pomoc. Je třeba povolat další hasičské jednotky. Událost byla nahlášena na Operační středisko hasičského záchranného sboru, takzvaný OPIS, v Rychnově nad Kněžnou, konstatuje velitel zásahu. 2 3

3 REPORTÁŽ REPORTÁŽ OPIS HZS vyhlašuje 2. stupeň poplachu pro útvary požární ochrany v Rychnově nad Kněžnou a ve Vysokém Mýtě i pro jednotky sboru dobrovolných hasičů z okolních obcí (Čermná nad Orlicí, Borohrádek, Horní Jelení, Choceň, Kostelec nad Orlicí a Běstovice). Samozřejmě se povolává i vojenská hasičská jednotka z Týniště nad Orlicí. Všeho všudy přijíždí do čermenského muničního skladu bezmála šedesát hasičů a dvě desítky speciálních vozidel CAS. Ani to nestačí. Velitel zásahu se na základě aktuální situace rozhodne pro nasazení vrtulníků. Do ohrožené lokality jsou vyslány dva stroje, a to vrtulník Ministerstva vnitra a Ministerstva obrany. Oba jsou vybavené speciálními hasicími vaky. Pro čerpání vody do nich se určují dvě základny rybníky u obcí Číčová a Borohrádek. ZDAŘILÁ LOKALIZACE POŽÁRU Do osmatřiceti minut je všech deset povolaných jednotek požární ochrany na místě. Při průjezdu do areálu čermenské vojenské zásobovací základny obdrží velitelé skupin jednorázový vstup a plán objektu s vyznačenou trasou příjezdu ke skladu č. 58. Velitel zásahu jim upřesňuje přes radiostanici úkoly. Hasební práce na čtyřech úsecích si však žádají velké množství vody. Spěšně se organizuje její kyvadlová doprava z nedaleké vodní nádrže. Hasiči ve speciálních zásahových oděvech a s dýchacími přístroji už bojují s ohněm tři čtvrtě hodiny. Každou minutu posílají do nejvíce postižených míst zhruba patnáct set litrů vody. Kýžená pomoc přichází i ze vzduchu. Vrtulníky nalétávají nad prostor zásahu a vypouštějí z oranžových vaků hasební látku. Od vyhlášení požárního poplachu uplynulo přesně padesát devět minut a hasiči dostávají oheň pod kontrolu. Jeho šíření směrem k muničnímu skladišti je zabráněno. Velitel zásahu hlásí nadřízenému orgánu lokalizaci požáru. Z nedaleké tribuny zaznívá potlesk. Přihlížející hosté, mezi nimiž jsou například hejtman Královéhradeckého kraje Pavel Bradík, první náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek, primátoři Hradce Králové a Pardubic a starostové přilehlých obcí, tak dávají najevo spokojenost s likvidací nebezpečného soupeře. Slovy chvály na adresu zasahujících hasičů nešetří ani představitelé Armády ČR, velitel sil podpory a výcviku generálmajor Jiří Halaška či velitelé Krajských vojenských velitelství v Hradci Králové a Pardubicích plukovníci Václav Špaček a Josef Rút. VÝSLEDEK? ÚČEL CVIČENÍ SPLNĚN! Přítomní se jednomyslně shodují na tom, že taktické cvičení Čermenská hradba 2006 splnilo svůj cíl. V praxi se ověřilo řešení krizové situace jak ze strany vojenských hasičských jednotek a Vojenské policie, tak složek Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého a Pardubického kraje i jednotek sboru dobrovolných hasičů vybraných obcí. Cvičení nechyběl ani punc věrohodnosti. Zasahující složky byly o námětu cvičení informovány na poslední chvíli. Vše se tedy odehrávalo takříkajíc naostro. V minulosti jsme na podřízených zásobovacích základnách také prováděli pravidelné nácviky, na nichž se ověřovaly dojezdové časy zasahujících jednotek a upřesňovaly plány hasebních prací. Avšak ke kompletní praktické součinnosti s civilními hasiči, navíc za podpory vrtulníků a dohledu vrcholných představitelů krajů, doposud nedošlo. Tím chci říct, že dnes se uskutečnilo ojedinělé taktické cvičení na dané téma a co do rozsahu doposud největší. O to víc nás těší vskutku profesionální provedení zásahu všech zúčastněných, upřesňuje náčelník základny munice plukovník Přemysl Škácha. To však není jediná pozitivní zpráva týkající se Čermenské hradby Taktické cvičení jsme využili také k tomu, abychom civilní zasahující jednotky seznámili s vojenským objektem, ve kterém budou v případě mimořádné události nasazeny, a ukázali jim způsoby skladování munice a výbušnin i lokalizaci ohně různých druhů munice. Je třeba mít na paměti, že hašení požáru ve skladištích s hořlavým a výbušným materiálem je vždy spojeno s velkým nebezpečím. Tady záleží nejen na rychlém, ale především správném způsobu zásahu. Dalším důvodem nácviku je umístění zásobovací základny, která se nachází na samém rozhraní dvou krajů. Chtěli jsme zjistit, zda tato skutečnost nemá vliv na koordinaci a součinnost zasahujících složek při možném ohrožení, dodává major Vladislav Podhorník, náčelník zásobovací základny v Čermné nad Orlicí. 4 5

4 MISE MISE SLIB veteránům Premiér Mirek Topolánek společně s ministry obrany a zahraničních věcí navštívil Kosovo a Bosnu Text a foto: Vladimír MAREK Pokud návštěva předsedy vlády České republiky Mirka Topolánka krátce po uvedení do funkce na Ministerstvu obrany a Generálním štábu naznačovala, že bude armádě věnovat nadstandardní pozornost, pak víkendová cesta 24. září 2006 k našim vojákům v misích KFOR a EUFOR v Kosovu a Bosně to jen potvrdila. Mirka Topolánka doprovázel na Balkán ministr obrany Jiří Šedivý, ministr zahraničních věcí Alexandr Vondra, náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Pavel Šefka a další významní představitelé. Krátce po přistání na letišti v Prištině zavítala česká delegace na velitelství KFOR, kde se setkala s velitelem těchto sil v Kosovu, německým generálem Rolandem Katherem. Ten uvedl na adresu českého kontingentu, že odvádí vysoce profesionální práci. Na české základně Gazala Lines čekala premiéra a jeho doprovod ukázka z výcviku služebních psů a speciálně vybavené jednotky určené na potlačování davu. Devátý kontingent KFOR má v současné době k dispozici šest psů vycvičeních na vyhledávání výbušnin, zbraní, drog a na potlačování davu. Ukázku, při které jeden ze psů nalezl zbraně v kontrolovaném automobilu a následovalo zadržení podezřelé osoby, komentoval premiér slovy: Podobný postup znají někteří mí kolegové z Kalifornie, a to když v této zemi přísně střežící dodržování dopravních předpisů překročí rychlost. Generál Štefka upozornil, že při nepokojích přede dvěma lety měli naši vojáci pouze standardní vojenské vybavení. Mohli ho buďto použít, anebo ustoupit. Nyní prý jsou na tom lépe než policejní jednotky některých zemí. Premiér navštívil i naši největší základnu v Kosovu Šajkovac. Ještě předtím, než předal příslušníkům kontingentu medaile NATO, pronesl krátký projev. Vysoké číslo vašeho kontingentu by mohlo vzbuzovat naději, že se jedná o opakovanou, rutinní, téměř bezrizikovou činnost. Dobře vím a vy to víte také, že to tak není a ani být nemůže. Vaše práce se odehrává ve složité situaci. Vše se rychle mění, pracujete v podmínkách, které jsou velmi dynamické, zdůraznil Mirek Topolánek. V tomto smyslu je vaše činnost nesmírně zodpovědná. Každé zanedbání, každá nedbalost může mít fatální důsledky. Premiér dále řekl, že naše politika není politikou nečinnosti, ale odpovědnosti za to, co se děje ve světě. Jeho vláda bude mise nadále podporovat. Přitom prý právě oblast Balkánu zůstává pro nás prioritou číslo jedna. Zároveň upozornil, že se naše armáda nebude aktivně podílet na misi v Libanonu. Česká účast v tomto případě bude spíše formální. Jednou z možností je monitorování, případně supervize. Můžeme totiž mít jen takový počet misí, který jsme schopni utáhnout, a to jak finančně, tak i z hlediska čistě technického a samozřejmě také lidského potenciálu. Ministr obrany Jiří Šedivý tato slova doplnil informací, že od ledna příštího roku budeme posilovat náš kontingent v Afghánistánu o desetičlennou jednotku chemiků. Zároveň se na nás také obrátili Britové se žádostí o poskytnutí vojenských policistů ke střežení vysoce citlivých cílů. Ještě než Mirek Topolánek položil věnce k pomníku českých a slovenských vojáků, rozloučil se s přítomnými slovy: Chtěl bych vám poděkovat za činnost v mnohonárodních silách, za vzornou reprezentaci České republiky, české armády. Pak už se diskutovalo v neformálním prostředí jídelny základny. Největší zájem o premiéra měli pochopitelně absolventi Vojenského gymnázia Jana Žižky v Opavě, na kterém studoval i Mirek Topolánek. A tak se vzpomínalo na známé prostředí a především učitele. Říkáte, že za vás byl již podplukovníkem, já si ho pamatuji ještě jako kapitána. Nesmíte zapomínat, že jsem z Opavy odešel v roce 1975, uzavřel diskusi premiér. Na zpáteční cestě do vlasti navštívila delegace ještě 65 našich vojáků v misi EUFOR na základně Eagle poblíž bosenské Tuzly. Víme, že pocházíte z Valašska. A tak jsme si dovolili pro vás přichystat toto oficiální balení slivovice, předali vojáci Mirku Topolánkovi malý dárek, který ještě rozšířili o tužky. Prý pokud by potřeboval podepsat několik důležitých dokumentů o vyslání našich vojáků do zahraničí. Premiér reagoval na uvolněnou atmosféru osobním slibem. Naše veřejnost zná veterány jako staré lidi, kteří dostávají medaile za bitvu o Británii či jiné hrdinské činy druhé světové války. Máme ale také podstatně mladší veterány z posledních válek a misí. Chtěl bych se osobně postarat o to, aby tito lidé po návratu do vlasti, poté, co ukončí svoji profesionální kariéru, nezůstali stranou. Je to můj osobní závazek. Tento problém je u nás nový. Zatím ho neumíme řešit tak jako například v Americe. 6 7

5 PERSONALISTIKA PERSONALISTIKA Třetí STŘÍDÁNÍ Po generálu Ďuricovi nastoupil do funkce velitele sil podpory a výcviku generál Halaška Text a foto: Jaroslav PAJER Jsem si jist, že změnou velení nebude ani v nejmenším dotčena zdejší kontinuita myšlení a rozhodování, které je otevřeno rychlé reakci na získané zkušenosti, hledání nových postupů i nových lidí, jež jsou schopni nové změny nacházet a prosazovat, prohlásil 15. září ve Staré Boleslavi první náměstek ministra obrany Martin Barták. Stalo se tak u příležitosti slavnostního nástupu příslušníků Velitelství sil podpory a výcviku v Jaselských kasárnách, jehož součástí bylo převzetí funkce velitele sil podpory a výcviku generálmajorem Jiřím Halaškou od generálporučíka Jana Ďurici. V té souvislosti jsme oba funkcionáře požádali o krátké rozhovory. RADOSTI PRVNÍHO VELITELE Pane generále, v čem předávání tak významné funkce vlastně spočívá? Generálporučík Jan Ďurica, bývalý velitel sil podpory a výcviku: Kromě obligátního předávání takových zásadních věcí, jako je dokumentace, kterou mám u sebe, jako je bojový prapor a dekret k němu, jako je mobilizační úkol, který plní síly podpory a výcviku, by to v případě, kdyby nebyl mým nástupcem generál Halaška, bylo i seznámení s podřízenými součástmi, s jejich úkoly, s akvizičním procesem, který tvoří obrovskou část pracovní náplně velitele sil podpory a výcviku, a podobně. V případě generála Halašky to bylo velice jednoduché, protože snad kromě některých problémů akvizičního procesu v podstatě všechno zná, neboť byl mým zástupcem. Navíc jsem mu předal několik rad a svých nejlepších zkušeností o věcech, které jsem měl v úmyslu ještě dokončit, ale už se mi to nepodařilo, a o nichž vím, že je bude muset z různých důvodů dokončit generál Halaška. Armádní generál Pavel Štefka, náčelník Generálního štábu AČR: Generál Ďurica je jeden z nejzkušenějších velitelů v naší armádě. Odsloužil si všechno, od prostého vojína až po velitele a tříhvězdičkového generála. Bylo na něj vždycky spolehnutí a myslím si, že to je člověk, z něhož je možné si brát příklad. Velitelství sil podpory a výcviku je dítětem reformy. Díky panu generálovi se toto velitelství dobře zorientovalo a zaběhlo. Na co jste z období vykonávání funkce velitele sil podpory a výcviku nejvíce hrdý? Největší radostí pro mě bylo, když jsem po krátké době zjistil, že naprosto nesourodé součásti, jako jsou personalistika, logistika, zdravotnictví, tvorba doktrín, výcvik, krajská vojenská velitelství, vojenské hudby a Vojenský historický ústav, dokážou táhnout za jeden provaz. A přidal bych k tomu druhou radost, když jsme dokázali se společnými silami, které jsou vlastně naším největším zákazníkem, s jejich velitelem generálem Sedlákem navázat spolupráci v horizontální rovině, kdy jsme problematikou neobtěžovali Generální štáb, ale řešili ji mezi sebou. A má třetí radost je dnešní den. Že odcházím a že jsem předal funkci tomu, komu jsem ji předat chtěl. Kdysi, při formování Velitelství sil podpory a výcviku, jste se zmínil, že byste ho rád vystavěl podle svých představ. Povedlo se vám to? Určitě se mi to povedlo personálně. Na rozhodujících místech i u podřízených součástí jsou lidé, se kterými jsem chtěl spolupracovat. Není jediný ředitel ani velitel, o kterém bych mohl říct, že mi byl dosazen. Vždycky to byla moje vůle. Ve všech případech. A že těch součástí je asi sto jedna. To je také svým způsobem štěstí. Podařilo se vám za dobu, po kterou jste velel silám podpory a výcviku, navštívit všechny podřízené součásti? Nepodařilo. A ono ani není potřebné, abych navštívil například všechny posádkové ošetřovny, když každá je plus minus stejná. Ovšem ty rozhodující a klíčové, zejména logistické součásti nebo pracoviště v oblasti komunikačních a informačních systémů, o kterých jsem toho příliš nevěděl, jsem navštívil i několikrát. Dokud jsem to nepochopil. Vždycky jsem pak byl příjemně šokován, jak malé množství lidí dokáže udělat obrovský kus práce. Je pro velitele tak vysokého velitelství potřebné znát realitu vojenského života na té základní úrovni v útvarech či zařízeních? Je. Protože podmínky života u útvarů se mnohdy rychle mění. Vemte si jenom profesionalizaci armády. Ze dne na den přestali být vojáci základní služby a zbyli pouze profesionálové. A takových případů, kdy je ten život potřeba poznat, je mnoho. Není to jenom ubytování a podmínky výcviku, ale třeba i názory na promyšlenost toho, kam směřuje vývoj, jak je na něj ten který velitel připraven, jestli vůbec ví, co ho i v té poslední posádce čeká. Vzpomenete příklad, kdy znalost reálného života v útvarech měla dopad na vaše rozhodnutí? Příklad z poslední doby. Po nástupu rekruta do Vyškova, kdy hned první den složí vojenskou přísahu, je ze zákona nutno na něho pohlížet jako na profesionála. To byl šok, na který jsme se museli připravit. A dělali jsme to v součinnosti s Ředitelstvím výcviku a doktrín a s Ředitelstvím personální podpory prakticky bez jakékoliv možnosti se s kýmkoli poradit, protože neznám armádu, kde to takhle funguje. A musím zaklepat, problémy s tím nejsou. Armádní generál Pavel Štefka, náčelník Generálního štábu AČR: Generál Halaška je klasickým příkladem toho, jak má člověk dojít do této funkce. Byl ředitelem ve Vyškově, tedy podřízené části, která se týká výcviku a doktrín, potom zástupcem velitele a nyní se stal velitelem sil podpory a výcviku. Absolvoval spoustu významných funkcí a je nasnadě, že pod jeho velením síly podpory a výcviku mohou pokračovat dál v tom, co je naplánováno v reformě. MUSÍM VĚDĚT, CO LIDI BOLÍ Prý jste po generálu Ďuricovi během své kariéry třikrát přebíral funkci. Můžete prozradit, jaké funkce to byly a kdy? Generálmajor Jiří Halaška, velitel sil podpory a výcviku: Bylo to v roce 1984 místo zástupce velitele 20. tankového pluku, v roce 2001 místo náčelníka štábu Velitelství sil územní obrany a teď je to potřetí. Jaké nejdůležitější úkoly čekají síly podpory a výcviku v následujícím období druhé fáze reformy ozbrojených sil? Když řeknu nejdůležitější úkoly, tak je to vždy jejich komplex. Víte, že naše odpovědnost jde od výcviku, vzdělávání, doktrín, správy VVP a učebně-výcvikových zařízení přes logistiku a zdravotnictví až po rozvoj personálu. A v každé této oblasti je řada podoblastí, jež mají svůj vlastní projekt rozvoje. Takže musíme sledovat celou šíři úkolů. Ale abych byl konkrétnější. Ještě v tomto roce bude nejdůležitější dosažení počátečních operačních schopností prvními celky, což jsou 6. polní nemocnice, mikrobiologická laboratoř a odsunová sběrna raněných. Příští rok půjde o dosažení těchto schopností u 7. polní nemocnice a nemocniční základny. V dlouhodobějším horizontu pak stále leží velký úkol na logistice odebírání a rušení nadpočetné a nepotřebné techniky a materiálu, likvidace munice a opouštění posádek tak, aby naše síly tím, že se sníží a vytvoří integrovanou základnu, umožnily růst společným silám. Jiný úkol bude pokračovat v rekrutaci, výcviku a vzdělávání personálu. Po obrovských počtech vojáků, které jsme vycvičili za poslední tři roky, bylo jich kolem 45 tisíc, bychom chtěli přejít k vyšší kvalitě. Věnovat se podstatně víc instruktorům výcviku a vůbec procesu výcviku a vzdělávání, aby byl moderní a odpovídal současným trendům. Myslíme si například, že by se měla začít používat určitá forma e-learningu nebo jiného typu počítačového vzdělávání, aby byl výcvik efektivní a ne tak nákladný. V oblasti zdravotnické služby bychom se chtěli více věnovat posádkovým ošetřovnám. Zvyšovat v nich kvalitu služeb. Největší problém, který v této oblasti řešíme, je úbytek lékařů. Musíme najít opatření, abychom stabilizovali stav lékařů, kteří jdou do misí a často zabezpečují výcvik. U krajských vojenských velitelství bychom chtěli, aby se z nich staly orgány víc integrované, aby se víc přiblížila občanům, aby lépe reprezentovala armádu, aby dobře vybírala rekruty a aby se i služba na nich stala přínosná a populární. Ještě bych se zmínil o vojenských hudbách. Vím, že jsou velmi aktivní a mají celou řadu nových vystoupení. Je však také pravda, že jsou mnohdy přetížené a nemají čas na studování nových programů. Takže tam jde o skloubení akcí na veřejnosti s přípravou a růstem kvality. Myslím, že v mnoha směrech se mohu spolehnout na to, co zde vykonal můj předchůdce generál Ďurica, protože celá řada projektů je v dobrém stadiu rozpracovanosti a běží. Můj přínos by měl být asi v tom, že bych chtěl celou řadu manažerských činností zjednodušit, podstatně víc pravomoci a zodpovědnosti delegovat na nižší články, aby i střední důstojnický a praporčický sbor, mimochodem ten příští rok velmi výrazně nastoupí do armády a v mnoha útvarech důstojníky vymění, dostal větší příležitost. Do funkce velitele sil podpory a výcviku jste byl jmenován už 1. září. Jaký byl váš první velký úkol na novém postu? Prvním úkolem v té době bylo řešení otázek úsporného plánu na rok 2007, kdy budeme muset vyjít se sníženými rozpočtovými prostředky. Zamýšleli jsme se, jakým způsobem pracovat, zejména v oblasti běžných výdajů. Myslím si, že nějaké možnosti ještě jsou, ale v dlouhodobějším horizontu se v prostředí snížených výdajů armáda, před níž stojí řada plánů, může jen těžko pohybovat. Jestliže restrikce budou dlouhodobé, tak to bude vyžadovat určité systémové změny. Myslíte, že se vám už povedlo navštívit všechny podřízené útvary a zařízení? Protože jsem jezdil velmi často, tak bych řekl, že takových devadesát procent útvarů ano. Neříkám, že navštívím úplně všechny, protože v každé posádce, kde jsme, máme čtyři až pět našich prvků zabezpečení. Je tam ošetřovna, je tam obvykle středisko informačních systémů a velmi často se tam vyskytuje nějaké zařízení logistiky. Čili takové uzly posádek jsem určitě navštívil a o hlavních základnách logistiky i zdravotnické služby, o všech krajských vojenských velitelstvích mám dobrý přehled. Jak o jejich práci, tak i o bolestech, se kterými se potýkají. Nakolik je pro vaši funkci vůbec potřebná znalost reálného života v útvarech a zařízeních? Pokládám ji za svoji prioritu. I když jsem byl na Ředitelství výcviku a doktrín, tak jsem zhruba jednou za měsíc nebo za dva vyjížděl k útvarům, protože si myslím, že právě v době, kdy se věci mění, kdy probíhá reforma, kdy se nastartovávají nové procesy, je potřeba vědět, jak se věci zobrazují dole, jak je lidé a nižší velitelé vidí. Mohu říci, že jsem u mnoha útvarů zjistil, že se leckteré věci interpretují jinak, anebo že se o nich ani neví. Právě v této oblasti hodně dělá váš časopis, který řadu věcí ozřejmuje, osvětluje a lidem přibližuje. Myslím si, že i vyšší velitel by měl vědět, jak to v útvarech chodí, co se tam děje. Někdy totiž stačí málo, jen vydat pár pokynů, změnit určité věci, které lidi bolí a nemůžou s nimi pohnout, a problém zmizí. 8 9

6 REKONSTRUKCE REKONSTRUKCE Menší kapacita, větší komfort Už za necelý rok bude zahájen provoz opravené vojenské ubytovny Juliska Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV, ilustrace: archiv sekce vyzbrojování MO Delší dobu se hovoří o tom, že pražské ubytovny jsou v havarijním stavu. Situace se ale naštěstí postupně mění k lepšímu. Na jaře příštího roku se opět otevřou brány vojenské ubytovny Juliska, která se jako první dočkala nového hávu. Další lůžkové kapacity přibudou o rok později, po dokončení opravy bývalého Domu armády Praha. Počítá se také s tím, že rekonstrukcí projdou i další ubytovny v metropoli. Stavební práce na vojenské ubytovně Juliska, která byla vybudována v letech , začaly letos v únoru a jejich ukončení je plánováno už na duben příštího roku. V květnu téhož roku proběhne kolaudace a předávání objektu armádě. Od června 2007 by ubytovna mohla plně sloužit vojákům. Za rekordních čtrnáct měsíců tak dojde ke kompletní rekonstrukci budovy a všech instalací, vnitřní prostory se změní tak, aby odpovídaly současnému ubytovacímu standardu. Pochopitelně že dojde i na zateplení objektu a k výměně stávajícího keramického obkladu. Daní za zvýšení komfortu ubytovaných hostů je snížení kapacity ubytovny. Její vybavenost by nově měla odpovídat tříhvězdičkovému hotelu. Aby se podařilo tento předpoklad naplnit, klesne počet lůžek z původních 550 na 471, mezi kterými bude také osm lůžek s bezbariérovým přístupem pro tělesně postižené hosty. Pro přechodné ubytování bude sloužit pět pater budovy. Druhé až páté podlaží má stejné složení pokojů na každém je pět jednolůžkových pokojů, tři rodinná apartmá, 21 dvoupokojových buněk a jeden bezbariérový pokoj. Šesté patro je určené k ubytování významných hostů. Zde je již před dokončením osm velkých apartmánů, 17 menších apartmánů a jeden jednolůžkový pokoj. Všechny pokoje v 6. patře budou mít klimatizaci. Na každém z běžných pater se počítá se dvěma kuchyňkami pro příležitostnou přípravu vlastního jídla a ve VIP patře bude přípravna pro obsluhu. Oproti dosavadnímu stavu se změní také interiéry a nábytek pokojů. Architekti navrhli, že každé z pater se od ostatních odliší svojí barevností. Zařízení vyrobené z lamina kronospanu bude ve 2. patře v barvě tisu, ve 3. patře plané hrušně, ve 4. patře třešně a v 5. patře calvadosu. S těmito materiály se sladí barevnost stěn, závěsů a koberců. Židle, stolky a křesílka pocházejí z produkce TON Bystřice pod Hostýnem. Nejvýznamnější hosté budou mít na svých pokojích moderní nebo historizující nábytek. Celkový efekt doplní moderní svítidla a pečlivě volené doplňky. Podstatně se změní i vstupní část ubytovny, jež hostům nabídne více služeb a možností, než tomu bylo dříve. Vstupovat se bude celoskleněnými dveřmi s automatickým otvíráním a přesně do osy vstupu architekti umístili recepci. Každého příchozího bezesporu upoutá recepční pult tvarovaný do kruhu. Zapuštěné osvětlení ve stropě zvýrazní osu vstupu a tvar pultu. Zápultí bude vévodit půlválcová prosklená vitrína. Interiér, který v původní úpravě vzbuzoval tvrdý nehostinný dojem, má změkčit právě systém křivek a částí kružnic. O zpříjemnění prostředí se postará také velké množství různě vysokých živých rostlin. Restaurace v přízemí má podle projektu nabízet 100 míst a kapacita nově navržené kuchyně 400 jídel za směnu by tak měla být plně postačující. Celý prostor je opět založen na soustředných kružnicích, v jejichž středu bude kruhový bar. Kružnice budou patrné nejen v barvách koberce, ale také na členění stropu jednotlivé plochy kruhů mají sestupovat směrem k baru a v jejich čelech budou umístěny prvky vzduchotechniky a kryté osvětlení předcházejících stropních desek. V mobiliáři restaurace se počítá s lavicemi, židlemi a stoly pro dvě, čtyři a šest osob. Díky nízkým zabudovaným paravánům se zelení vzniknou jednotlivé boxy, nabízející hostům příjemné soukromí. O zpříjemnění interiéru se postarají zabudované osvětlovací sloupy. Restaurace bude propojena se šatnou, kterou od vstupní haly oddělí dvoukřídlé celoskleněné dveře. Madla budou z antikorových trubek o průměru 32 milimetrů. V přízemí ubytovny budou hosté moci využít k občerstvení také bufet poskytující 20 míst k sedění. Širší využití objektu dále umožní i dva salonky v přízemí. Velký salonek počítá s pořádáním pracovních konferencí a tomu odpovídají použité technologie. Sádrokartonové stropy jsou tvarovány tak, aby vytvářely nezbytnou akustickou pohodu. Důležitou součástí je promítací zařízení a tlumočnická místnost, která je od salonku oddělená zrcadlovým sklem umožňujícím průhled ven, nikoliv dovnitř. Vedlejší malý salonek bude mít obdobné vybavení a možnosti, ale je koncipován spíše pro komornější pracovně-společenské akce. Hosté ubytovny budou moci využít také novou tělocvičnu vybavenou posilovacími stroji, která poskytne sportovní zázemí až pro 20 lidí. Vedle ní by měla vzniknout sauna pro šest osob. Po rekonstrukci se částečně změní i venkovní vzhled budovy. Její plášť se zateplí a stávající keramickou mozaiku nahradí závěsné keramické obklady ve stejné barvě. Původní barevnost a členění fasády tak zůstanou zachovány i po rekonstrukci. Úprav se dočká také venkovní zeleň a umělecké dílo před budovou, které bude demontováno a po opravě a očištění se vrátí zpět na své původní místo. Dosavadní slabinou ubytovny byl nízký počet parkovacích míst pro vozidla hostů. I v tomto případě by se měla situace zlepšit. Další možnost parkování poskytne dosud nevyužitý vojenský pozemek u jižní stěny objektu, který sousedí s vojenským areálem. Nové parkoviště bude od vedlejších kasáren odděleno průhledným plotem a nabídne čtyřicet zajištěných parkovacích míst. Jednosměrně průjezdné parkoviště bude vybaveno na obou koncích elektronickými závorami

7 DUCHOVNÍ SLUŽBA VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ Zrodila se tradice bible Funkce hlavního kaplana Armády České republiky se ujal podplukovník Jan Kozler Text: Vladimír MAREK Foto: Radko JANATA V nádherně barokně vyzdobených prostorách arcibiskupského paláce na Hradčanském náměstí v Praze došlo v úterý 26. září 2006 k předání funkce hlavního kaplana Armády České republiky. Cenné zkušenosti O profesní přípravě, výcviku a zkušenostech ze zahraničních misí jednala 6. konference vojenských lékařů v Hradci Králové Text a foto: Pavel LANG Dvě P potřebné a prospěšné. Taková je strohá vizitka dvoudenního odborného rokování vojenských lékařů, farmaceutů a veterinářů ve dnech 20. a 21. září 2006 na královéhradecké Fakultě vojenského zdravotnictví Univerzity obrany. Samotný akt byl přímo symbolický. Odstupující hlavní kaplan plukovník Tomáš Holub předal svému nástupci podplukovníku Janu Kozlerovi speciálně k tomuto účelu svázanou bibli se znakem Duchovní služby AČR. Vepsal jsem ti do ní, Jane, osobní modlitbu. Prosím tě, až budeš jednou předávat funkci hlavního kaplana svému nástupci, abys učinil něco podobného, řekl Tomáš Holub. Podle ministra obrany Jiřího Šedivého, který se slavnostního aktu předání zúčastnil, je duchovní v oblasti lidské a etické nenahraditelným partnerem dobrého velitele. Je jeho poradcem, blízkým pomocníkem i jakousi slyšitelnou ozvěnou. Vojenský kaplan je člověkem, který má nejen potěšit a povzbudit, ale především poskytnout pomoc ve všech těžkostech a krizích, které mohou vojáka potkat. Tomáše Holuba znám osobně, považuji ho za nesmírně vzdělaného a kultivovaného člověka, jenž má mimořádnou schopnost empatie a porozumění pro druhé. Své činnosti vždy využíval ve prospěch všech. Přestože se jednalo o osobnost duchovního stavu, nic lidského mu nebylo cizí, dodal k tomu náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Pavel Štefka. Přeji Janu Kozlerovi, aby se mu podařilo navázat na výsledky práce svého předchůdce. Jsem přesvědčen, že v jeho osobě získává naše armáda dalšího vynikajícího duchovního, který tuto službu obohatí. Tomáš Holub přiznal, že deset let působení v armádě ho velmi změnilo. Dostal jsem se do úplně jiné situace, do zcela jiného prostředí. Budu vzpomínat na to, že jsem měl možnost pobývat mezi lidmi, kteří dokážou jednat férově a kamarádsky. V armádě je spektrum osobností mnohem širší, než jsem si původně představoval. Jsou zde vojáci, kteří třeba nesdílejí se mnou dar víry, přesto jsme si ale dokázali mezi sebou vytvořit velice pěkný vztah. Jan Kozler, duchovní Církve československé husitské, působí v armádě od roku 2000, a to jako kaplan Hradní stráže. Mimo jiné se účastnil misí v Iráku a Kosovu. Chtěl bych především udržet duchovní službu v takovém stavu, jako je v současné době. To znamená opečovávat všechno, co za dobu působení mého předchůdce vzniklo, podělil se s námi o své záměry. Chci, aby si tato oblast udržela stejnou kvalitu jako dříve. Nepřicházím s nějakými radikálními změnami. V současné době působí v naší armádě 19 kaplanů a jeden trvalý jáhen, tedy duchovní s nižším stupněm svěcení. Součástí slavnostního aktu bylo i představení publikace Eduarda Stehlíka z Vojenského historického ústavu Páter Method. Tato kniha, vydaná Agenturou vojenských informací a služeb, přináší životní příběh generála duchovní služby československé prvorepublikové armády Msgre. Methoděje Kubáně, který zemřel v roce 1942 v koncentračním táboře Dachau. Při příležitosti střídání duchovních se zároveň konala ekumenická bohoslužba ve vojenském kostele sv. Jana Nepomuckého v Praze. Odborná společnost vojenských lékařů, farmaceutů a veterinárních lékařů, jež je součástí České lékařské společnosti J. E. Purkyně, se na svojí konferenci setkává již pošesté. Kromě jediného ročníku se tak pravidelně děje na královéhradecké vojenské alma mater. Je zde odpovídající zázemí učeben s audiovizuální technikou a technickým zabezpečením přednášek i standardní logistické zázemí, vysvětluje Josef Fusek, proděkan pro vědeckou činnost FVZ UO. Tento rok přijalo pozvání do Hradce Králové na osmdesát odborníků, činných jak ve vojenském, tak v civilním zdravotnictví. Dvoudenního jednání se rovněž zúčastnily zahraniční delegace, a to z Belgie, Francie, Německa, Polska a Slovenska. Tak jako každý rok, byla i pro letošní konferenci zvolena hlavní témata. Stěžejním námětem bude profesní příprava, výcvik a zkušenosti ze zahraničních misí. Zdravotnická služba Armády České republiky dosahuje v této oblasti výjimečných úspěchů, může tudíž svým kolegům mnoho užitečného sdělit. Zmíněná problematika je pro alianční armády v mnoha směrech podobná. Společná výměna názorů bude určitě ku prospěchu věci, říká brigádní generál v záloze Leo Klein a pokračuje: Dále se zaměříme na progresivní metody v diagnostice a léčbě a na nejnovější poznatky z vojenského zdravotnického výzkumu. Maraton všech prezentací, jenž tvořilo 46 přednášek a 35 posterových sdělení, zahájil děkan Fakulty vojenského zdravotnictví UO plukovník Roman Prymula. Poté se přednášející rozdělili do skupin podle svého profesního zaměření. Odborný program tak odezněl ve čtyřech sekcích (1. Mezinárodní, 2. Profesní příprava, výcvik a zkušenosti ze zahraničních misí, organizace a řízení vojenské zdravotnické služby, 3. Pokroky v diagnostice a léčbě, 4. Nové poznatky z vojenského zdravotnického výzkumu). Vystoupení přednášejících mělo velmi obšírný záběr. Posluchači se tak mohli seznámit jak se vzděláváním lékařů a sester v AČR, tak s laparoskopickou diagnostikou akutní ischemie střeva za použití fluoresceinu a ultrafialového světla. Vojenští lékaři z Paříže, Mnichova a Lodže dali nahlédnout do přípravy armádních zdravotníků ve svých zemích, navíc se všemi regionálními specifiky. Konference je ideální možností k výměně informací širokého spektra zdravotnických odborníků. Získané poznatky publikujeme v resortních médiích a na úrovni doporučení je předkládáme vrcholným představitelům vojenského zdravotnictví. Jde o odborné fórum, které dává návrhy, jež je možné zapracovat do praxe, hodnotí setkání vojenských lékařů, farmaceutů a veterinářů plk. R. Prymula. Šestý díl odborného jednání se konal v rámci oslav 80. výročí založení vojenského zdravotnického školství a 55. výročí královéhradecké vzdělávací instituce. Následná 7. konference se předpokládá uspořádat ve dnech října

8 PŘEDSTAVUJEME ANALÝZA těla i duše Chcete znát aktuální stav vašeho organismu? Vyhledejte CASRI! Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV Tuctová budova na pražské Podbabské ulici a dveře si tady podávají medailisté z olympijských her či mistrovství světa. Důvod je totožný. Diagnostika těla a duše. Nevědomost o aktuálním stavu lidského organismu totiž nepomáhá vítězit. Ve Vědeckém a servisním pracovišti tělesné výchovy a sportu (CASRI) o tom vědí své

9 PŘEDSTAVUJEME PŘEDSTAVUJEME respektive jejich sportovních a tělovýchovných organizací. Zkušenosti, které jsme získali v oblasti vrcholového sportu, jsme začali aplikovat do běžných armádních podmínek. To proto, že již byly ověřeny v praxi a navíc jde o oblast, v níž jsou používány nejmodernější technologie a postupy, říká PaedDr. Emil Bolek, CSc. POUHÝCH 30 % ZÁJEMCŮ Z AČR Pro tuto chvíli opustíme armádní vrcholový sport i státní sportovní reprezentaci a přiblížíme si aktivity CASRI vůči obyčejné vojenské populaci. Začněme známým sloganem: Kdo chce do armády, musí projít Vyškovem. V této souvislosti úzce spolupracujeme s Ředitelstvím výcviku a doktrín Vyškov, konstatuje E. Bolek a pokračuje: Naše zkušenosti z vyšetřování velkého počtu osob a rychlost zpracování výsledků jsou vyvolených. Diagnostikovat svoje tělo si mohou i další zájemci. Záleží jenom na nich. Ať nás kontaktují a určitě najdeme společnou řeč. V případě kolektivního zájmu jsme schopni do dané posádky vyjet a základní diagnostiku u nich provést, upřesňuje Dr. Bolek. Lákavá nabídka. Dokonce se chce říci, že odmítnout ji, by byla obrovská chyba. Bohužel, praxe je poněkud jiná. Pouze třicet procent vojáků z povolání přistupuje ke svému zdraví, fyzické a psychické kondici opravdu profesionálním způsobem, dodává E. Bolek. Z následného rozhovoru vyplývá, že řada profesionálů nechce znát svůj aktuální zdravotní stav. Někteří se bojí nežádoucí publicity. Přitom zcela zbytečně. Osobní údaje jednotlivců a veškerá zpracovaná data jsou chráněna. Spolupracovat s CASRI lze i pod svým individuálním CASRI je příspěvkovou organizací Ministerstva obrany. Její aktivity jsou značně rozsáhlé. Od výběru a výcviku vojenských profesionálů, přes diagnostiku aktuálního stavu organismu fyzicky zatěžovaných osob, až po vědeckou, servisní, metodickou a konzultační činnost v oblasti tělesné výchovy a sportu. Mezi klienty se dlouhodobě řadí jak špičkoví sportovci ze státní a resortní reprezentace, tak armádní speciálové. V posledních letech však dosáhli na služby pražského vědeckého a servisního pracoviště i profesionálové a mnozí občanští zaměstnanci Armády ČR. Začátky CASRI sahají do roku Tehdy se vytvořil desetičlenný tým odborníků k zabezpečení tréninkové přípravy vrcholových sportovců pomocí pojízdných laboratoří. Tyto laboratoře měly zajistit aktuální kontrolu armádních sportovních družstev rozmístěných na teritoriu Čech, Moravy a Slovenska i vybraných reprezentačních týmů. Jedna z nich, vybavená jako fyziologicko- -biochemická, umožňovala komplexní spiroergometrické vyšetření na bicyklovém ergometru a základní biochemickou analýzu krve a moče. Druhá laboratoř, zařízená jako psychmotorická, umožňovala komplexní dynamometrické vyšetření maximální svalové síly a laboratorní psychomotorické testy. Navíc zde bylo mobilní zařízení pro telemetrické sledování EKG, EEG, EMG a dechové frekvence. Během své existence prošlo CASRI řadou změn. Tou nejvýraznější v roce 1993, kdy se stalo příspěvkovou organizací MO ČR s názvem Vědecké a servisní pracoviště tělesné výchovy a sportu. Kromě prioritního zabezpečení sportovní reprezentace začalo daleko více sloužit armádním potřebám. Samozřejmě že jenom ku prospěchu vojenských útvarů a zařízení, aktivity či zdravotní prevence), dále sportovní zátěžovou diagnostiku (funkční a zátěžové testy, biochemické sledování, antropometrické měření), vyšetření pohybového aparátu při sportovním zatížení (diagnostika techniky došlapu, doporučení nejvhodnější obuvi), analýzu techniky běžeckého došlapu a výběr vhodné běžecké obuvi, testování silových schopností (testování maximální síly, odrazové síly a silové vytrvalosti), diagnostiku wellness (obsahem vyšetření je vyplnění vstupního dotazníku, následuje antropometrické měření, biochemické vyšetření krve a moče, fyziologické a funkční testy, psychodiagnostika, doporučení cvičebního programu), sportovní psychologii (ovlivňování předstartovních stavů, screeningové vyšetření osobnosti), monitoring sociálně-patologických jevů a časoměrné služby (měření časů a rychlostí s využitím fotobuněk, resp. cílové kamery). Prohlídka Vědeckého a servisního pracoviště tělesné výchovy a sportu Praha umožňuje ještě detailnější představu o zaměření jeho činnosti. A tak se lze zevrubně seznámit s posláním jak pedagogicko-psychologické laboratoře, tak laboratořemi biomechaniky, funkční diagnostiky a tělovýchovného lékařství nebo vědeckého servisu. Od založení pracoviště až do současnosti jsme vždy kladli důraz na operativnost a mobilnost servisní činnosti, díky čemuž jsou služby, které CASRI poskytuje, využitelné pro široký okruh zájemců. Během roku tak vyšetříme stovky sportovců, a to většinou opakovaně, a počty jednotlivých diagnostických výkonů představují ročně řádově tisíce, říká na závěr Emil Bolek z Vědeckého a servisního pracoviště tělesné výchovy a sportu v Praze. uplatňovány i v podmínkách armády, kdy jsou originální diagnostické postupy k objektivizaci aktuálního fyzického, psychického a zdravotního stavu využívány pro diagnostiku zhruba sto osob denně, a to včetně následného zpracování výsledků jednotlivců i skupin. To nám umožňuje software, jenž byl CASRI k tomuto účelu vyvinut a je využíván například při screeningové diagnostice zájemců o službu v AČR. Dalším společenstvím, které má CASRI pod svými křídly, jsou armádní speciálové. Není tajemstvím, že existuje jeho úzká spolupráce se základnou taktického letectva Čáslav, dále s brigádou rychlého nasazení, brigádou radiační, chemické a biologické ochrany, veterinární základnou či záchrannými prapory. Vědecké a servisní pracoviště tělesné výchovy a sportu však není předurčeno pouze pro pár pinem. Ani nelichotivých třicet procent není důvodem k pesimismu. Obdobný trend vládne i za hranicemi České republiky. Porovnání výsledků z databáze CASRI s výsledky v jiných armádách hovoří o tom, že naši profesionálové, kteří se v současné době podrobují diagnostickému vyšetření, dosahují minimálně stejné výkonnostní úrovně jako ostatní vojáci Severoatlantické aliance. V některých parametrech, například ve vytrvalosti, své kolegy v průměru ještě předčí. V ZÁKULISÍ CASRI Nejvyšší čas nahlédnout do zákulisí CASRI. Příspěvková organizace MO ČR, jež má v současné době 22 zaměstnanců, poskytuje následující služby: vědecko-výzkumnou činnost (adaptace organizmu na extrémní zatížení, objektivizace sportovního výkonu, optimalizace pohybové 16 17

10 ZÁCHRANÁŘI ZÁCHRANÁŘI Vítězství zůstalo NA JIHU I letošní čtvrtý ročník soutěže O nejlepší záchranné družstvo byl po všech stránkách náročný Text a foto: Miroslav ŠINDELÁŘ Šestatřicet profesionálních vojenských záchranářů ze všech záchranných praporů Armády České republiky bojovalo od 12. do 15. září 2006 o přední umístění v soutěži O nejlepší záchranné družstvo v okolí Jindřichova Hradce. Českou Kanadou V KANADÁCH Text a foto: Jaroslav PAJER Už loni si jindřichohradečtí záchranáři vyzkoušeli organizaci turistického pochodu krajinou zvanou Česká Kanada jihovýchodně od posádkového města. A že se nultý ročník, jehož se účastnili pouze domácí, vyvedl, uspořádali letos o druhém zářijovém víkendu jeho pokračování i pro přespolní. Šest týmů testovalo svou fyzickou zdatnost, um, sílu a šikovnost v jedenácti nelehkých disciplínách. Oproti minulým ročníkům doznaly propozice několik změn. Trošku jsme letošní soutěž zpestřili zařazením některých atraktivnějších prvků a tím, že musela být v každém družstvu alespoň jedna žena, jsme reagovali na oněch zhruba patnáct procent zástupkyň něžného pohlaví, které slouží v našich záchranných útvarech, uvedl zástupce ředitele soutěže podplukovník Stanislav Mrvka, velitel pořádajícího 153. záchranného praporu. Organizátoři se na náročné klání připravili velice dobře. Včas se jim podařilo dokončit speciální překážkovou dráhu, která rovným dílem prověřila všechny účastníky. Právě na ni asi nebude v dobrém vzpomínat členka rakovnické šestice rotmistryně Jana Máchová, která si tady vymkla koleno a ze závodu musela odstoupit. Její kolegové přesto v soutěži pokračovali i s vědomím, že už v ní nebudou hodnoceni. Po tři dny vyjížděly z brány jindřichohradeckého útvaru uazy se záchranářským znakem, aby na jednotlivá stanoviště v okolí malebného jihočeského města dopravily ty, jež čestně a s maximálním nasazením chtěli dokázat, že právě oni jsou ti nejlepší. Už první dva dny naznačily, že velikými favority na vítězství budou záchranáři z Olomouce, a to i přesto, že do závěrečného soutěžního dne nastupovali se ztrátou dvou bodů za vedoucími domácími reprezentanty. Na ten den byla naplánována jedna z nejatraktivnějších disciplín nazvaná Spiderman. Všichni členové družstev, ženy nevyjímaje, v sobě museli potlačit případný strach z výšek a poté, co se po provazovém žebříku dostali na kládu mezi vzrostlými borovicemi ve výšce asi osmi metrů, se měli vrhnout na zavěšenou hrazdu, aby se vzápětí jištěni svými kamarády snesli jako pavouci do rozprostřené sítě. Tím však boj s časem nekončil. V síti se museli jednotlivci zorientovat a najít píšťalku, jejímž hvizdem oznámili, že tato část úkolu byla splněna. Lze říci, že v soutěži neexistovala jediná disciplína, při níž by záchranáři nemuseli důkladně přemýšlet a nesáhli si až na dno svých sil. V jízdě zručnosti si bravurně vedla štábní rotmistryně Jana Smolková, která razantní a přitom dokonalou jízdou překvapila i rozhodčí, občanské zaměstnance Františka Nasadila, Milana Vaňka a Františka Čadka. Jela jako čert a bez jediného zaváhání a tudíž trestného bodu, konstatovali shodně. Snad nejvíce práce měl při soutěži hlavní rozhodčí nadporučík Robert Kutil, který neustále počítal průběžné pořadí a dbal na to, aby se soutěž nesla v duchu fair play. Po velkém boji, který spolu sváděli především domácí s olomouckými závodníky, což se potvrdilo i rovností získaných bodů, se nakonec díky většímu počtu vítězství v jednotlivých disciplínách radovali z 1. místa Jindřichohradečtí. Kapitán družstva nadporučík Daniel Cekul s týmem ve složení podpraporčík Jan Dvořák, štábní rotmistr Pavel Ludačka, rotná Markéta Píhová, rotný Lukáš Míchal a rotný Pavel Zabloudil sice převzali cenu pro nejlepší, ale sportovně přiznali, že vítězi byli vlastně všichni, kteří během soutěže mnohdy zvítězili sami nad sebou. K účasti tentokrát přizvali příslušníky velitelství a ostatních útvarů 15. ženijní záchranné brigády i zástupce z blízkých krajských vojenských velitelství. A tak se v Malém Ratmírově, odkud pochod startoval, sešlo přes třicet vojáků, občanských zaměstnanců a rodinných příslušníků z pořádajícího útvaru, bechyňského ženijního praporu, vojenských záchranných praporů v Hlučíně a Bučovicích a z pěší roty 181. strážního praporu aktivní zálohy při KVV České Budějovice. Čekala je trasa dlouhá zhruba 36 kilometrů po ose Kunžak, rozcestník Pod Vysokým kamenem, Hamerský rybník, hrad Landštejn, osada Rožnov a posádková střelnice Lomy. Jedním z hlavních organizátorů akce byl Petr Pokovba. Před časem jsme se s dalším velkým nadšencem turistiky z útvaru Františkem Nasadilem zúčastnili dvoudenního pochodu přes tři země, který pořádá Svaz záložníků Bundeswehru v okolí Freyungu. A tehdy jsme si řekli, že bychom něco podobného mohli uspořádat u nás, v Jindřichově Hradci, protože tu máme opravdu krásnou přírodu. Smyslem je pokochat se pěknými pohledy, třeba z hradu Landštejn, a psychicky relaxovat, protože o fyzickém odpočinku to asi nebude. Pokud prý letošní akce bude mít úspěch, a to pořadatelům řeknou pochodníci navečer při vyhodnocení, tak by Jindřichohradečtí chtěli účast na dalším ročníku nabídnout zájemcům z celé armády. A někdy v budoucnu, prozrazuje Petr Pokovba, ale to je daleká vize, bychom na něj chtěli pozvat i zahraniční účastníky. Vzor německo-rakousko- -českého pochodu, jehož se účastní až několik stovek rezervistů, je hodně inspirující. Výlet Českou Kanadou, jejíž severoamerickou jmenovkyni tu připomínají hluboké lesy, jezera, rybníky a v zimě pak tvrdé klimatické podmínky, se líbil všem, které jsme oslovili. Jde se dobře. Je to pěkným terénem. Šli jsme lesem a kus po silnici, svěřuje se na druhé kontrole v Kunžaku četař Vlastimil Pavlík, jeden z pětice aktivních záložníků. Na otázku, zda je netlačí kanady, se smíchem odpovídá: Za ty tři roky, co jsme v zálohách, jsme je už rozšlápli. A všichni pak vzpomínají na červnové hvězdicové pochody AZ v okolí Vyškova. Jihočeská krajina byla sympatická i pochodníkům z nejvzdálenějšího místa, slezského Hlučína, které jsme zastihli při prohlídce zříceniny hradu Landštejn. Já jsem sloužil v Bechyni, takže zdejší kraj znám, říká štábní rotmistr Daniel Novák. Pěkně se jde, je tu krásná příroda, hezký výhled. Není zde ani velké převýšení. My jezdíme do Jeseníků nebo do Beskyd a tam je to stále z kopce nebo do kopce. Pochvalovali si také, co hub tu roste. Spousta hřibů kolem cesty. Už máme skoro plný batoh. Na Landštejně se zdrželi asi půlhodinku. Pohled z výšky do krajiny má vždycky své kouzlo. Na hradě si pak všichni na důkaz, že tu byli, koupili turistickou známku. Jak prozradil praporčík Tomáš Kašpárek, má jich doma už na čtyřicet, stejně jako jeho kolega poručík Martin Žerava. Letošní první řádný ročník pochodu Českou Kanadou v kanadách se vydařil. Jistě k tomu přispělo i vlídné počasí. Je tedy pravděpodobné, že na příští akci už budou pozváni turisté z celé armády

11 VZDUŠNÉ SÍLY VZDUŠNÉ SÍLY Letecká základna ŽIJE DÁL Ve velmi skromných podmínkách začínaly před padesáti lety fungovat letecké útvary v Náměšti nad Oslavou Text: Tomáš SOUŠEK Foto: autor a archiv Přesně před padesáti lety vznikl 20. stíhací letecký pluk. V roce 1956 ještě nešlo o nic mimořádného, protože to byla doba intenzivní výstavby československého letectva. Význam zřízení jednoho z mnoha leteckých pluků se ukázal až v pozdějších letech. Tento útvar totiž přečkal dlouhá desetiletí a svého nástupce má i dnes. Letecká základna Náměšť nad Oslavou si padesáté výročí založení útvarů, na jejichž tradici přímo navazuje, připomněla v sobotu 9. září letošního roku. Za mimořádně příznivého počasí zdejší příslušníci uspořádali den otevřených dveří, během něhož si mohly tisíce návštěvníků prohlédnout velké množství nejen letecké techniky. DAVY LIDÍ PROUDILY NA ZÁKLADNU Prostor statické ukázky se lidmi začínal plnit již od brzkého rána, a tak ti, kteří přišli později, měli jen malou šanci si vystavené stroje vyfotit. Mohli ale využít možnosti detailně si letouny a vrtulníky prohlédnout, včetně interiérů pilotních kabin. Samozřejmostí byla letecká technika vzdušných sil AČR, kterou zde reprezentovaly letouny L-39 Albatros, L-159 ALCA, JAS-39C Gripen a vrtulníky Mi-24 a Mi-171Š. Oslav se účastnila také řada zahraničních hostů, a tak na stojánce nechyběl německý letoun Tornado IDS a francouzská Mirage F-1. Zvláště v případě mirage šlo zřejmě o jednu z posledních možností tento letoun spatřit v aktivní službě, neboť je již nahrazován modernějšími typy. Protože hlavním tématem oslav bylo již zmiňované výročí, připravili příslušníci náměšťské základny pro návštěvníky také všechny hlavní typy letounů, které zdejší útvary v průběhu posledního půlstoletí používaly. Vedle sebe tak stály MiG-15, Suchoj Su-7, Aero L-29R Delfín, Su-22 a Su-25, všechny ve velmi dobrém, muzejním stavu. Pouze v případě MiGu-15 a letounu Su-7 nepůsobil nový nátěr příliš autenticky, a to hlavně kvůli použitým odstínům. Zbarvení našich vojenských letadel je však samostatná kapitola, která zaměstnává úzký okruh příznivců letecké historie. Pro ostatní návštěvníky dne otevřených dveří to jistě žádný problém nepředstavovalo. Ještě větší zájem vzbudil blok letových ukázek, během něhož se opět předvedly téměř všechny typy letecké techniky používané v AČR. Malý letecký den zahájil průletem dopravní letoun An-26 doprovázený dvojicí místních proudových strojů L-39. Po seskoku parašutistů se pak na obloze střídala jedna dynamická ukázka za druhou. Bitevní L-159 demonstrovaly útok na pozemní cíle doprovázený působivými pyrotechnickými efekty. Další ukázku provedli příslušníci náměšťské základny ve spolupráci s přerovskými vrtulníkáři, když zachraňovali pilota z nepřátelského území pomocí vrtulníků Mi-171Š a Mi-24. Právě takzvaný Combat SAR totiž patří mezi úkoly 22. základny letectva. Ti návštěvníci, kteří nestihli letecký den CIAF konaný o týden dříve, pak mohli také obdivovat vyšší techniku pilotáže na některých letounech a vrtulnících. Patrně nejlepší ukázku předvedl opět pilot čáslavského stíhacího letounu JAS-39C Gripen. Zatímco veřejnost v odpoledních hodinách pomalu odcházela domů, na letišti se již připravoval další program. Byl zahájen slavnostním nástupem 22. základny letectva, po němž následovalo setkání bývalých i současných příslušníků náměšťských útvarů. Mnozí z nich pak vzpomínali na druhou polovinu padesátých let a na těžké začátky, jimiž si museli tehdy projít. PAMĚTNÍCI VZPOMÍNALI Padesátá léta minulého století byla dobou takzvané studené války, kdy proti sobě stály dva znesvářené tábory. Naše země se ocitla v tom východním a podle toho byla budována i její armáda. Letectvo bylo masivně přezbrojováno zejména tehdy moderními proudovými letouny MiG-15, jejichž počet nakonec dosahoval mnoha set kusů. Situace došla tak daleko, že se počtu letounů přizpůsoboval i počet leteckých útvarů a vojenských letišť. Letadel bylo zkrátka tolik, že se pro ně musely budovat nové základny. V tomto období tehdejší velitel letectva generál Tykal rozhodl o zřízení 6. stíhací letecké divize a jí podřízeného 20. stíhacího leteckého pluku, který se začal budovat od 1. října 1956 na letišti v Čáslavi. Nejprve byl vytvořen štáb a technické oddělení provozu. Postupně začali k novému útvaru přicházet další příslušníci včetně mladých pilotů. Většina z nich pocházela od zrušených čtvrtých letek pluků 1. stíhací letecké divize, tedy 1., 9. a 19. slp. K zabezpečení 20. slp byl určen 19. letištní prapor. První let stroje nového útvaru se uskutečnil 14. listopadu Od 28. listopadu pak pluk začal organizovat pravidelné létání. Na počáteční období existence 20. slp vzpomínal mimo jiné i plukovník Miroslav Lindovský, který se stal prvním velitelem pluku. Původně jsem velel 18. stíhacímu leteckému pluku v Pardubicích, ale v roce 1956 jsem byl převelen a dostal jsem za úkol postavit nový útvar v Čáslavi. Vytvořený 20. slp byl jedním z nejmladších pluků v celé armádě. Největší problémy jsme měli s vycvičeností pilotů, která byla velmi malá. Většina z nich u letectva teprve začínala a někteří k nám přicházeli přímo ze školy. Proto bylo obtížné vůbec sestavit dvojice a roje tak, abychom mohli alespoň částečně plnit bojové úkoly, říká plukovník Lindovský. Čtvrté letky, z nichž se jeho piloti rekrutovali, totiž u ostatních útvarů sloužily jen jako výcvikové. Určité potíže byly i s naplněností stavů, neboť ještě v prosinci 1956 chyběla desítka pilotů. Všichni příslušníci útvaru se ale snažili ze všech sil, a tak útvar obdržel již 27. března 1957 svou bojovou zástavu. PRVNÍ VELITEL BYL PROTI O několik měsíců později, konkrétně v září 1957, stál 20. stíhací letecký pluk spolu s 19. letištním praporem před prvním nelehkým úkolem. Byla vyhlášena cvičná mobilizace a oba útvary se musely přesunout na záložní 20 21

12 VZDUŠNÉ SÍLY VZDUŠNÉ SÍLY letiště Mnichovo Hradiště. Je třeba si uvědomit, že ani v té době nebyli naši piloti dostatečně rozlétaní. Přesto jsme ale úkol splnili. Situace se zkomplikovala až v samotném závěru cvičení, kdy jsme se chystali na přelet zpátky do Čáslavi. Travnaté letiště bylo po vydatném dešti zcela rozmoklé a i když jsem se osobně několikrát snažil, nepodařilo se mi proudový letoun MiG-15 odlepit od země. Proto museli nastoupit příslušníci letištního praporu, kteří někde sehnali kovové rošty, jimiž během jediné noci povrch letiště zpevnili. Druhý den jsme tak mohli odletět. Abychom letouny odlehčili, letěli jsme jen s nezbytným množstvím paliva. Celý přelet jsme pak uskutečnili s vysunutými podvozky, protože byly celé obalené blátem, vypráví první velitel 20. slp. Snaha o co největší urychlení výcviku spolu s minimálními zkušenostmi většiny létajícího personálu však přinesla i několik tragédií. První letecká katastrofa postihla pluk již v květnu roku 1957, do roku 1960 se udály čtyři další. Zahynulo při nich šest většinou velmi mladých letců. I to byla daň za překotné zbrojení studené války. Početní stavy letecké techniky a personálu dosáhly u celého letectva maxima v roce I nejvyšší představitelé armády si tehdy uvědomili, že již není v jejich silách udržovat takové množství útvarů, a tak naplánovali zásadní redukci a reorganizaci celého letectva. Jedním z důsledků bylo také předání 20. slp do podřízenosti 22. stíhací letecké divize. V dalším roce se pak pluk začal připravovat na další obtížný úkol, kterým byl přesun na nově budované letiště v Náměšti nad Oslavou. Snahy o využití plochy nedaleko Náměště nad Oslavou pro letecký provoz sahají již do meziválečného období. Nicméně skutečné letiště se zde začalo stavět až v roce Byl u toho i první velitel 20. stíhacího leteckého pluku. Byl jsem tehdy požádán, abych se společně s velitelem letištního praporu vyjádřil k možnosti výstavby tohoto letiště. Na výběr byla i druhá lokalita nedaleko Moravského Krumlova. Vzali jsme tedy kurýrní letoun a letěli obě místa prohlédnout. Už když jsem ale viděl převýšení zdejšího terénu, bylo mi jasné, že tato plocha není pro stíhací letouny ideální. Také proto jsem nakonec do písemné zprávy dal k Náměšti zamítavé stanovisko a doporučil Moravský Krumlov. Leč velení armády nakonec rozhodlo jinak, popisuje vznik letiště plukovník Miroslav Lindovský. Nové vojenské letiště se tedy nakonec začalo budovat nedaleko Náměště nad Oslavou, ovšem jeho výstavba nepostupovala nijak závratným tempem. Přestože ještě nebylo zdaleka dokončené, o přesunu pluku z Čáslavi bylo rozhodnuto již v prosinci roku První část přesunu jsme zorganizovali již 3. prosince. Železničním transportem jsme do Náměště dovezli velkou část pozemního technického vybavení. Na novém letišti ale panovaly nepříznivé povětrnostní podmínky, a tak se přesun letecké techniky musel neustále posouvat. Letouny nakonec z Čáslavi do Náměště přelétly až 14. ledna 1960, vypráví bývalý velitel 19. letištního praporu podplukovník Jan Hamák a pokračuje: Jedinou dokončenou stavbou na letišti tehdy byla vzletová a přistávací dráha a stojánky pro letadla. Mnohem horší podmínky zde ale měli lidé, od vojáků základní služby až po piloty. Zpočátku zde nebylo téměř žádné zázemí, a tak příslušníci pluku museli využívat dřevěné baráky, které tu zůstaly po stavebních dělnících. Piloti měli k dispozici jen malý domek o rozměru pět krát pět metrů, v němž si museli topit v malých kamnech. Ubytovaní byli v nedalekých kasárnách, v objektech určených pro vojáky základní služby. Vzhledem k tomu, že na letišti nebyly ani žádné sklady, musely jsme mít řadu měsíců munici a další materiál uložené na volném prostranství jen pod plachtami. SVÉ MÍSTO UHÁJILI Přestože počáteční podmínky byly v Náměšti více než nepříznivé, nikdo z příslušníků stíhacího pluku a letištního praporu proti přesunu příliš neprotestoval. Údajně to bylo také proto, že většina lidí pocházela z okolí, a tak byla ráda, že slouží blíže k domovu. Svůj podíl měli bezesporu i obyvatelé okolních obcí, kteří prý vojáky v roce 1960 vítali a navazovali s nimi bližší kontakty. Popisovat historii náměšťské základny v dalších desetiletích by vydalo na samostatnou publikaci. Ostatně jedna taková kniha už vyšla. Připomeňme proto jen ta nejdůležitější fakta. V souvislosti se změnou svého určení byl 20. slp v roce 1961 přejmenován na 20. stíhací bombardovací letecký pluk. V roce 1965 byly již zastarávající MiGy-15 nahrazeny nadzvukovými stíhacími bombardéry Suchoj Su-7. S těmito stroji se pluk účastnil také známého cvičení Vltava 66. V roce 1968 pak náměšťští piloti Su-7 vytvořili pod vedením majora Smažila první zdejší akrobatickou skupinu, s níž se krátce představovali i na veřejnosti. Letouny Su-7 používal 20. sbolp celá sedmdesátá a osmdesátá léta. Teprve v roce 1987 začaly být nahrazovány moderními Su-22 s měnitelnou geometrií křídel. Devadesátá léta přinesla řadu organizačních změn do celé armády a mnoho útvarů bylo zrušeno. Náměšti se ale toto rušení vyhnulo a útvar byl v roce 1994 reorganizován na 32. základnu taktického letectva, která existovala až do roku Již od roku 1991 se zdejší letouny Su-22 začaly představovat na nejrůznějších leteckých dnech, a to jak při sólové akrobacii, tak i v rámci akrobatické skupiny Duha. K dvaadvacítkám v roce 1994 přibyly letouny Su-25, s nimiž příslušníci základny také začali cvičit. Další zlomový okamžik nastal v květnu 2002, kdy byly nadzvukové Su-22 nahrazeny novými stroji L-159 ALCA. Ty zde ale sloužily jen něco přes rok a poté byly přesunuty zpět do Čáslavi. Z 32. základny taktického letectva se 1. prosince 2003 stala současná 22. základna letectva. Její hlavní výzbroj dnes tvoří desítka cvičných proudových strojů L-39 Albatros začleněných do letky určené k pokračovacímu a bojovému výcviku mladých pilotů. Současně se celé letiště intenzivně modernizuje tak, aby splňovalo přísná kritéria Severoatlantické aliance. Se základnou v Náměšti nad Oslavou se počítá i do budoucnosti

13 DO ŽENY ŽHAVÉHO V ARMÁDĚ ŽENY V ARMÁDĚ Rok 2006: Kateřina Hlavsová úspěšně absolvuje studium na Vojenské akademii v Brně a v hodnosti podporučíka je zařazena jako pilotka 22. základny letectva. Cesta k vysněnému cíli však rozhodně nebyla jednoduchá. Pro mladou dívku bylo tehdy v armádě všechno zcela nové. První krok do neznáma představoval už jen nástup na tříměsíční náhradní vojenskou službu. V té době jsem věděla jen to, že chci létat. O armádě jsem ale neměla prakticky žádné informace. Proto jsem po celou dobu náhradní služby s neustálým napětím očekávala, co se bude dít dál, vzpomíná podporučík Hlavsová. Podle jejích slov ale už tehdy vnímala i mnohé klady vojenské profese. Například když byla se svými spolužáky nasazena při ničivých povodních v roce Tenkrát si poprvé uvědomila potřebnost armády a také dobrý pocit z toho, že může ostatním pomáhat. V oblacích je jako DOMA První česká novodobá pilotka proudových letounů už na albatrosu nalétala přes padesát hodin Text a foto: Tomáš SOUŠEK O Kateřině Hlavsové jsme v A reportu naposledy psali před čtyřmi roky. Tehdy byla jako první žena v novodobé české historii přijata na studijní obor pilot bojového letounu. V té době však ještě nikdo nemohl vědět, jak se jí bude dařit a zda se vojenskou pilotkou skutečně stane. Ještě lepší pocity se dostavily, když noví adepti pilotního oboru zahájili studium a maskáče mohli vyměnit za leteckou uniformu. Musím přiznat, že mi uniforma pomohla zvednout vlastní sebevědomí. Začala jsem cítit určitou hrdost a myslím, že se to projevilo i na mém vystupování, ať už jsem přišla kamkoliv, říká Kateřina Hlavsová. Na nějaké naparování však příliš prostoru neměla. První ročník akademie byl totiž zřejmě tím nejtěžším. Studenti museli zvládnout velké množství teorie z různých strojních oborů, z nichž ale téměř žádný přímo nesouvisel s létáním. Snad jediným leteckým předmětem byl speciální tělocvik zaměřený na nejrůznější polohy a pohyby, které piloti musejí zvládat. Pro Kateřinu i její spolužáky tak byl první rok zároveň i určitou zkouškou vůle a trpělivosti. Samozřejmě se našli i tací, kteří touto zkouškou neprošli. První dva školní roky musela Kateřina Hlavsová podstatně změnit i svůj soukromý život. Náročné studium jí totiž příliš nedovolilo věnovat se plachtařskému sportu v aeroklubu. Na druhou stranu se ale již od druhého ročníku v rozvrhu objevila i řada odborných leteckých předmětů, které pro ni byly mnohem poutavější. Zajímavou zkušeností byla také padáková příprava, kdy jsme museli provést pět seskoků z vrtulníku, včetně jednoho nočního. Ne že bych se vyloženě bála, ale silné napětí jsem samozřejmě cítila. Když se pak vše povedlo, měla jsem velkou radost, že jsem opět něco dokázala, vypráví mladá pilotka. K samotnému létání se Kateřina dostala v letním semestru třetího ročníku, kdy v pardubickém Centru leteckého výcviku zahájila výcvik na cvičném vrtulovém stroji Z-142. Podle ní se zde ukázaly některé rozdíly mezi teorií probíranou ve škole a leteckou praxí. Jak sama říká, instruktoři z CLV měli s budoucími vojenskými piloty poměrně hodně práce a spoustu věcí je museli před létáním učit ještě v Pardubicích. Pokud bych měla srovnat letecký výcvik s civilním, tak ten vojenský byl rozhodně intenzivnější a pestřejší. Během šestačtyřiceti letových hodin jsme si vyzkoušeli téměř vše od okruhů, přes navigační lety, noční létání či lety podle pravidel IFR, až po skupinovou slétanost či akrobacii. Díky tomu ale bylo možné odhadnout individuální vlohy každého z nás a následně pak piloty rozdělit k jednotlivým druhům letectva, doplňuje ppor. Hlavsová. Právě rozdělování studentů na bojové, dopravní a vrtulníkové piloty bylo dalším zlomovým okamžikem v životě Kateřiny. Ona sama od začátku věděla, že by chtěla létat na takzvaných rychlých letadlech, tedy proudových bojových strojích. Myslím si, že všechny předpoklady jsem splnila a během studia a výcviku jsem neměla vážnější potíže. Bála jsem se ale, že se najdou lidé, kteří ženu za kniplem proudového stroje nepřekousnou a že se třeba armáda rozhodne nechat mě radši třeba na dopravních letounech, vypráví Kateřina Hlavsová. Na otázku, zda to nebylo naopak a zda se na rychlé letouny nedostala kvůli určité protekci právě proto, že je žena, odpovídá rezolutním ne. Podle ní by si nikdo v armádě netroufl pustit do kokpitu drahého letounu někoho nepřipraveného jen proto, aby se zviditelnil. Do proudového letounu L-39 Albatros usedla česká vojenská pilotka poprvé na jaře letošního roku. I zde jí čekala spousta nových věcí. Musela si zvykat na mnohem vyšší rychlost a jiný způsob řízení i na řadu souvisejících drobností. Nezvyklá byla pro nás už jen samotná výstroj, kterou jsme museli začít používat. Člověk je v ní dost svázaný, a tak je těžší v ní chodit. Za letu pak třeba zjistíte, že v zaklonění hlavy vám brání maska. Chvíli trvá, než si zvyknete například i na vzduch z dýchacího přístroje, který je velmi suchý, vyjmenovává své dojmy ppor. Hlavsová. V současnosti má na L-39 odlétáno více než padesát hodin a vše jí tak už připadá zcela normální. Jak sama dodává, raději než s instruktorem už létá sama. Když je na palubě instruktor, člověk musí kromě všech úkonů dávat ještě pozor na jeho pokyny a navíc nikdy dopředu neví, co bude následovat. Pokud ale letím sama, můžu si celý let rozvrhnout a už dopředu vím, co chci udělat. Na druhou stranu jsme i s kolegy zjistili, že sami v letadle jsme mnohem pečlivější a například najednou slyšíme zvuky, kterým jsme předtím nevěnovali pozornost. Zkrátka neustále kontrolujeme, zda je vše v pořádku, vysvětluje začínající vojenská pilotka. S návyky získanými při létání v armádě souvisí i další její poznatek. Když prý dnes někam letí jen jako cestující a nemá přístup do kabiny, bývá nervózní z toho, že nezná alespoň základní parametry letu, jako je výška, rychlost či poloha. Kromě létání se musí Kateřina Hlavsová vypořádat i s další věcí, kterou je zájem médií o její osobu. Nejhorší období bylo na náhradní vojenské službě. Byla jsem u armády teprve tři dny a nevěděla jsem o ní téměř nic, a přesto už jsem musela vystupovat v různých pořadech a poskytovat rozhovory. Vzpomínám si, jakou hrůzu jsem prožívala, když jsem nevěděla, co mám vlastně říkat. Cítila jsem se doslova jako cvičená opice. Naštěstí se novináři brzo nabažili a jejich zájem poněkud opadl, vzpomíná Kateřina. Dnes už se dokáže se zájmem sdělovacích prostředků vyrovnat, přesto však nemá novináře příliš v oblibě. Zvláště pak ty, kteří až příliš narušují její soukromí. Někteří totiž ve snaze o exkluzivní informace neváhali nahánět ani její rodiče. Ačkoliv by to člověk nečekal, Kateřina Hlavsová mluví kriticky zejména o ženách novinářkách. Ty prý totiž letecké problematice zpravidla vůbec nerozumějí a podle toho pak vypadá i odbornost jejich článků a reportáží. Přestože je Kateřina Hlavsová v jistém smyslu průkopnicí, ona sama se tak necítí. Dokonce by prý ani nijak nevyzdvihovala své kolegyně v armádě jenom proto, že jsou to ženy. Podle ní nabízí armáda příležitostí dost a je na každé z nich, zda se dokážou ve vojenském prostředí prosadit. Ona má teď jediný cíl být dobrou pilotkou a obhájit tak své zařazení

14 TECHNIKA TECHNIKA Trocha nostalgie I POHLED KUPŘEDU Po 24 letech armáda vyřadila protiletadlový raketový komplet OSA AKM ze své výzbroje Text: Jaroslav PAJER Foto: autor a archiv 252. plro Strakonice Těsně před prázdninami se ve Strakonicích příslušníci první baterie 252. protiletadlového raketového oddílu slavnostně rozloučili se zbraní, která do naší armády přišla v roce 1980 a plnohodnotně začala sloužit o čtyři léta později. Protiletadlový raketový komplet 9K33 OSA AKM, v kódu NATO označovaný Sa-8 Gecko, se pro naši armádu stal historickou zbraní. Mezi prvními vojáky, kteří s kompletem OSA sloužili téměř od začátku, byli Ivan Maršálek, dnes náčelník kontrolní a seřizovací skupiny 252. plro, a Karel Eliáš, nyní zástupce velitele baterie velení a řízení z téhož oddílu. Bývalí spolužáci z Vojenské střední školy elektroradiolokační v Liptovském Mikuláši na Slovensku nastoupili 15. srpna 1984 do Žatce k 5. protiletadlovému pluku, který byl jako jediný v armádě vyzbrojen komplety OSA AKM, na funkce velitelů bojových vozidel. Obsluha tohoto zařízení nebyla složitá, tvrdí nadporučík Eliáš. Šlo jen o to dodržet proceduru zachytávání cílů. Ale nikdy s tím žádné velké problémy nebyly. Naopak, i při rušení se cíle daly velmi přesně vyhledat... Byl to prostředek, který mohl pracovat i za jízdy, za přesunu s pozemními jednotkami, které bránil. Jakmile operátor zjistil, že se k nim něco blíží, vozidlo vyjelo z proudu, během krátké zastávky cíl postřelovalo a pak se zařadilo zpátky. Pokud se narazilo na vodní překážku, tak jedno vozidlo zůstalo na břehu, zatímco mechanizované jednotky pokračovaly dál. Druhé vozidlo přešlo do pochodové polohy a vodu překonalo. Na druhém břehu se uvedlo do pohotovosti, první vozidlo se vypnulo a také přeplavalo. To znamenalo, že vojáci zůstávali celý měsíc zavřeni v kasárnách. Ven nesměli, protože při poplachu museli zvládat velmi tvrdé časové normy. Ve třetí minutě jsme fasovali zbraně, v páté se odjíždělo na stanoviště do muničního skladu, v desáté jsme byli u kompletu a v patnácté jsme hlásili připravenost, vypráví Karel Eliáš. Jednou jsem zažil, že hotovostní systém vyjel ven, protože někde u Domažlic došlo k narušení hranice. Letoun pokračoval a až někde u Kaznějova ho přinutili přistát. To už nás ale zvedli. Bylo to docela husté, přitakává kapitán Maršálek a přidává zážitek ze svých prvních ostrých střeleb na polygonu u kazašského města Ašuluk v roce Ta střelnice je v poušti Kyzylkum asi 60 kilometrů severně od Kaspického moře. Vyjeli jsme ze Žatce do Čierné nad Tisou, kde jsme měli den na převagonování na sovětský vlak. Mají totiž širší rozchod kolejí. Pak jsme týden jeli na místo. Celý transport trval deset dní. Týden jsme byli na střelbách a potom zase deset dní zpátky... Střílel jsem tehdy na cíl Lavočka 17, což je bezpilotní prostředek s proudovým motorem s rychlostí těsně pod 900 kilometrů za hodinu. Bylo tam pět baterií a odpálili jsme deset raket. základní služby neustále obměňovali. Časem, jak se ho vojáci naučili ovládat, to byl bezproblémový komplet. Jeho kolega Karel Eliáš vzpomíná jen na jeden případ, kdy OSA cíl nezničila. Stalo se to při střelbách v roce Tenkrát se v podstatě zkoušely maximálně možné parametry tohoto kompletu, uvádí. Střílel se terč Hvězda-3, což byla vlastně upravená raketa Volchov. A tehdy se střela netrefila. To ale bylo dáno tím, že komplet je určen k ničení cílů letících rychlostí do 500 metrů za sekundu a ten terč letěl 750. Takže počítač nebyl schopen zpracovat potřebné údaje a reagovat na dráhu cíle. PROČ JDE Z KOLA VEN? Jejich slova nutně vyvolávají otázku, proč se armáda kompletu OSA AKM zbavuje. Odpověď nacházíme v reformě Armády České republiky: užití této zbraně nekonvenuje s rozvojem našeho protiletadlového raketového vojska. Komplet OSA nezapadal do konceptu výstavby brigádního úkolového uskupení, vysvětluje velitel oddílu Jozef Vejdělek. Pro protiletadlovou ochranu jednotek potřebujeme lehký přenosný komplet typu S-2, což je starší zbraň, anebo RBS-70, jímž jsou naše baterie postupně vyzbrojovány nyní. Dnes je na bázi těchto přenosných kompletů připravována druhá protiletadlová raketová baterie kapitána Lukáše Bergera, která je určena pro podporu brigádního úkolového uskupení (BÚU), jež by se v případě potřeby stavělo v příštím roce. První baterie kapitána Petra Zdražila, která dosud vyřazený komplet OSA AKM měla ve výzbroji, se bude obdobně chystat během roku 2007, aby mohla být začleněna do nového BÚU rok nato. O PRÁCI NIKDO NEPŘIJDE V podstatě všichni, kteří budou mít zájem dál sloužit u našeho útvaru, se přeškolí na nový typ techniky, pokračuje Jozef Vejdělek. A je jedno, jestli si vyberou RBS a nebo S-10, což je samohybný protiletadlový raketový komplet. Pro některé mám také připravenou nabídku místa na štábu. Jsou to totiž kvalitní lidé, kteří už dlouho pracují u jednotek a mohou povyrůst na štábu a pomoci nám. Jak nám potvrdil velitel 1. plrbat kpt. Zdražil, většina jeho podřízených se chystá přeškolit na moderní komplet RBS-70. Jedna obsluha už kurzem prošla, zbytek to čeká během příštího roku, říká. Do konce tohoto roku budeme provádět vševojskový výcvik a připravovat se po odborné stránce, například v rozpoznávání prostředků vzdušného napadení, v bojové službě a podobně. TVRDÉ ČASOVÉ NORMY Sloužit u této zbraně v minulém režimu bylo náročné. Jednak raketové vojsko patřilo k vysoce utajovaným součástem, jednak jeho příslušníci šest sedm měsíců v roce cvičili mimo kasárna a navíc byly jednotlivé baterie začleňovány do pohotovostního systému protivzdušné obrany státu. NEDALO SE NETREFIT Střelby dopadly výtečně. Ostatně jako ve všech dalších případech. Mohu říct, že komplet OSA je velmi spolehlivý, doplňuje Ivan Maršálek. Pokud se při výcviku něco nedařilo, šlo podle něj spíš o chybu obsluhy, jejíž členové se v tehdejším systému vojenské 26 27

15 TECHNIKA TECHNIKA Technický popis kompletu 9K33 OSA AKM Text: podle kpt. Petra ZDRAŽILA, a zpracoval Jaroslav PAJER Foto: archiv 252. plro Strakonice a archiv AVIS Praha Sovětský samohybný protiletadlový raketový komplet 9K33 OSA AKM (podle NATO označovaný Sa-8 Gecko) je určen pro protivzdušnou obranu bojových formací mechanizovaných jednotek. Je schopen ničit taktická a přífrontová letadla, vrtulníky (i ve visu), střely s plochou dráhou letu, protiradarové rakety a další vzdušné cíle za příletu i odletu do rychlosti 500 m/s, tj km/h. Prostor účinné působnosti je ve vzdálenosti od 1500 m do m a ve výškách od 25 m do 5000 m (při navádění rakety na cíl pomocí metody φ může být výška cíle od 0 do 25 m při jeho rychlosti do 100 m/s, tj. 360 km/h). Komplet efektivně funguje za všech povětrnostních podmínek a je vybaven velmi účinným zařízením proti aktivnímu i pasivnímu rušení. Systém byl vyvíjen v Sovětském svazu od konce padesátých let 20. století konstrukční kanceláří P. D. Grušina. Původně byl určen k protiletadlové obraně plavidel sovětského námořnictva, avšak ukázal se natolik efektivní, že byla zkonstruována i jeho pozemní varianta. Veřejnosti byl komplet OSA poprvé představen při vojenské přehlídce na Rudém náměstí v Moskvě roku Jeho hlavní předností je, že jsou všechny bojové komponenty umístěny na jednom vozidle. Tedy jak odpalovací zařízení, tak i radary, komunikační a navigační prostředky, kontrolní systémy atp. To umožňuje velmi rychle odhalovat cíle také během přesunu a ničit je pak za krátkých zastávek. Komplet je vybaven systémem IFF na rozpoznávání vlastních a cizích letounů. OSA AKM může působit autonomně ve složení bojové vozidlo a nabíjecí přepravník se střelami, prostředky kontroly a údržby anebo v sestavě palebné baterie. Ta se skládá ze čtyř bojových vozidel, dvou nabíjecích přepravníků, z nichž každý nese 12 kusů řízených raket, a samostatného velitelského stanoviště. Bojové vozidlo a nabíjecí přepravník mají obdobný podvozek 6 6, který se vyznačuje vysokou průchodivostí terénem. BOJOVÉ VOZIDLO 9A33BM3-1 Bojové vozidlo 9A33BM3-1 se vyznačuje rychlým převedením do bojové pohotovosti a vysokou pravděpodobností zničení cílů (0,4 až 0,94 jednou střelou). V přední části má umístěný bojový prostor pro osádku, kterou tvoří velitel vozidla, technik (zachytává cíl v polohovém úhlu pomocí střeleckého radiolokátoru a řídí činnost operátorů), starší operátor-specialista (operátor přehledového radiolokátoru), starší operátor (operátor dálky) a starší řidič-mechanik. Do bojového prostoru je přístup pouze shora jediným otvorem. Kabina je chráněna proti jadernému, chemickému a biologickému zamoření. Vozidlo je obojživelné a po vodě se pohybuje pomocí dvou vrtulí rychlostí do 8 km/h. Bojovou část kompletu tvoří plně otočná zbraňová nástavba. Skládá se ze šesti protiletadlových řízených střel typu 9M33M2 nebo 9M33M3 uložených ve dvou vzduchotěsných kontejnerech 9Ja225, jež jsou umístěny na odpalovacích zařízeních po stranách nástavby. V její horní části se nachází sklopný přehledový radiolokátor SOC umožňující vyhledat a sledovat cíle ve vzdálenosti do 45 km. Bojovou část dále tvoří střelecký radiolokátor SSC s dosahem do 28 km, který slouží k získávání přesných souřadnic cíle a jejich předávání do počítače SRP. Po stranách střeleckého radiolokátoru se nacházejí dvě menší antény, jež umožňují současné vedení dvou raket na jeden cíl. Radiolokační prostředky jsou doplněny optoelektronickým zaměřovačem TOV s dosahem až 26 km. A fakta NABÍJECÍ PŘEPRAVNÍK 9T217BM2 Nabíjecí přepravník 9T217BM2 je určen ke krátkodobé ochraně připravených raket před povětrnostními vlivy, k jejich přepravě a nabíjení na odpalovací zařízení bojového vozidla. Zároveň slouží pro přepravu pohonných hmot a maziv pro dvě bojová vozidla. Součástí kompletu jsou další tzv. technické prostředky na samostatných vozidlech potřebné pro kontrolu a opravy kompletu OSA, jako například automatická zkušební stanice raket AKIPS, technická ošetřovna MTO 9V210, rektifikační věž 9V914, pojízdná součástková základna ZIP 2 9V372 a další zařízení. TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA BOJOVÉHO VOZIDLA KOMPLETU OSA AKM» bojová hmotnost: 18,5 t» dálkový dosah: 1,5 až 10 km» výškový dosah: 25 až 5000 m» maximální rychlost cíle: 500 m/s» počet současně sledovaných a postřelovaných cílů: 1» počet současně naváděných střel na jeden cíl: 2» pravděpodobnost zničení cíle jednou raketou: 0,4 až 0,94» počet střel na vozidle: až 6» interval střelby: 4 s» reakční doba kompletu: 27 až 35 s» doba rozvinutí a svinutí kompletu: do 4 minut 28 29

16 TECHNIKA TECHNIKA POJÍZDNÉ VELITELSKÉ STANOVIŠTĚ PU-12M Komplet do roku 2003 doplňovalo ještě pojízdné velitelské stanoviště PU-12M. Jednalo se o mobilní prostředek určený k velení jednotkám vyzbrojeným protiletadlovým raketovým kompletem Strela S-10M, přenosným protiletadlovým kompletem Strela S-2M a protiletadlovým raketovým kompletem OSA AKM. Toto velitelské stanoviště bylo umístěno v pancéřovaném kolovém obojživelném vozidle na bázi obrněného transportéru BTR-60PB s dobrou průchodivostí a manévrovacími schopnostmi, jež mohlo za chodu překonávat příkopy, okopy i vodní překážky. Velitelské stanoviště bylo vybaveno zařízením, které Mach dva. Maximální dostřel rakety je 10 kilometrů, efektivní výška 0 až 5000 metrů. Raketa je uložena v přepravně-odpalovacím kontejneru TPK. Bojová hlavice nese 19 kg trhaviny a střepin. Je aktivována bezkontaktním radiolokačním zapalovačem, jenž se iniciuje cca 5 m před cílem. Dvacet osm sekund po odpálení nastává u rakety autodestrukce. Součástí kompletu jsou také výcvikové prostředky, jako například mobilní trenažér 9F632 ve vozidle ZIL-131 a výcvikový trenažér Stend. Systém OSA všech verzí byl anebo ještě je zaveden v nejméně 25 zemích, kupříkladu v Alžírsku, Angole, Bělorusku, Československu (později České republice), Guineji, Indii, Iráku, Jordánsku, Kazachstánu, Kuvajtu, Libyi, Mosambiku, NDR (později SRN), Nikaragui, ního vojenského okruhu Tábor) na bázi PLRK 2K11 KRUG. S ohledem na tehdejší pojetí vedení operací vojsky Varšavské smlouvy však chyběl prostředek, který by byl schopen doprovázet a krýt svazky (divize) provádějící bleskové útočné operace do hloubky předpokládaného protivníka, tzv. divizní operačně-manévrující skupiny. I když komplet KUB je vysoce mobilní prostředek, přece jen neumožňuje plynulý doprovod prvosledových úderných tankových útvarů a jednotek, protože mj. není schopen působit za pohybu. Přenosné PLRK typu S-2 zase neměly požadované bojové schopnosti. Výsledkem proto bylo rozhodnutí o nákupu kompletu, který by předpokládané požadavky naplňoval. A tím byl v té době světově technicky ojedinělý obojživelný systém 9K33 OSA AK, který vynikal mohutnou palebnou silou (šest raket na jednom vozidle), možností vedení průzkumu za pohybu a střelby z krátkých zastávek. První palebná a technická baterie k nám byla přesunuta z tehdejšího Sovětského svazu v roce 1980 do posádky Jaroměř. V srpnu 1982 absolvoval komplet na sovětské raketové střelnici v Ašuluku garanční střelby s hodnocením výtečně. Krátce poté bylo rozhodnuto o nákupu výzbroje pro celý pluk. Kompletem OSA AKM (M = modernizovaný) byl v roce 1984 přezbrojen 5. protiletadlový pluk 1. tankové divize dislokovaný v Žatci. Útvar s novou zbraní absolvoval o rok později další garanční střelby v SSSR. Na střelnici v Ašuluku pak proběhly bojové střelby ještě dvakrát v roce 1987 a O šest let později obsluhy kompletu OSA AKM uskutečnily další ostré střelby na území Polské republiky na polygonu Ustka u břehů Baltského moře. SEZNAM VELITELŮ A ÚTVARŮ VYZBROJENÝCH KOMPLETEM OSA AKM (1982) 1984 pplk. Ing. Ján BULLA, velitel 5. plp, Žatec Zde se bojové střelby z tohoto kompletu konaly ještě v letech 1998 a 2002 (oboje s polskou technikou) a v letech 2004 a 2005 s technikou Armády ČR pod hlavičkou nově vzniklé 25. protiletadlové raketové brigády sídlící ve Strakonicích. K 30. červnu 2006 byl protiletadlový raketový komplet 9K33 OSA AKM, který má v kódu NATO označení Sa-8 Gecko, z výzbroje Armády České republiky vyřazen. HISTORIE KOMPLETU OSA AKM V NAŠÍ ARMÁDĚ V sedmdesátých letech minulého století procházely jednotky protivzdušné obrany (PVO) pozemního vojska razantními změnami, a to přezbrojováním z kanonové na raketovou techniku. V polovině desetiletí byly jako první zreorganizovány armádní pluky PVO (podřízené velitelstvím 1. a 4. armády v Příbrami a Písku), které dostaly do výzbroje protiletadlové raketové komplety (PLRK) 2K12 KUB, a postupně docházelo na přezbrojení i divizních útvarů. Zároveň byla budována frontová protiletadlová raketová brigáda (82. plb sídlící v Jihlavě přímo podřízená velitelství Západumožňovalo přijímání údajů o vzdušné situaci, zobrazení radiolokační situace na obrazovce přehledového indikátoru, zpracování těchto informací a jejich přenos na spolupracující velitelská stanoviště. PROTILETADLOVÁ ŘÍZENÁ STŘELA 9M33 Protiletadlová řízená střela 9M33 (typu M2 či M3) je dlouhá 3,158 m, průměr má 21 cm a startovací hmotnost 126,3 kg. Pohání ji jednostupňový raketový motor na tuhé palivo se dvěma stupni tahu. Po vypuštění rakety nejprve dvě sekundy pracuje urychlovací motor, který předá střele takovou rychlost, aby byly účinné aerodynamické řídicí plochy na její zadní části. Hlavní raketový motor pak pracuje 15 sekund a udělí tělesu rychlost přibližně Polsku, Rumunsku, Rusku, Řecku, Sýrii a na Ukrajině mjr. Ing. Pavol VIŤAZKA, velitel 5. plp, Žatec mjr. Ing. Lubomír GAŽO, velitel 5. plp, Žatec pplk. Ing. Josef BABÁK, velitel 5. plp, Žatec pplk. Ing. Josef BABÁK, velitel 1. plrp, Žatec plk. Ing. Josef BABÁK, velitel 1. VMZ Plv, Žatec pplk. Ing. František MIČÁNEK, velitel 1. VMZ Plv, Žatec pplk. Ing. František MIČÁNEK, velitel 11. plp, Žatec 2003 pplk. Ing. Jozef VEJDĚLEK, velitel 11. plp, Žatec pplk. Ing. Jozef VEJDĚLEK, velitel 252. protiletadlové raketové skupiny SHORAD, Strakonice 2006 pplk. Ing. Jozef VEJDĚLEK, velitel 252. protiletadlového raketového oddílu, Strakonice 30 31

17 O ČEM SE MLUVÍ O ČEM SE MLUVÍ OČI protiraketové OBRANY Diskutuje se o možném umístění specializovaného radaru amerického systému protiraketové obrany na území ČR. Co takové zařízení vlastně je a co dokáže? Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto, kresba: Raytheon, MDA Vedle družic na nízkých i vysokých oběžných drahách jsou dnes klíčovými senzory amerického systému protiraketové obrany výkonné pozemní radiolokátory (RL). Podle jejich úlohy je lze rozdělit do dvou kategorií. Do první a početnější patří RL včasné výstrahy. Jak již napovídá jejich název, mají za úkol vyhledávat a detekovat (následně určitý omezený čas i sledovat) balistickou raketu při její vzestupné fázi letu a předávat do řídicího střediska příslušné informace. Zmíněné mohutné pozemní RL jsou rozmístěny v různých oblastech světa. Jedná se například o leteckou základnu Fylingdales ve Velké Británii, Beale v Kalifornii nebo Thule v Grónsku, kde jsou v provozu typy Pave Paws nebo BMEWS se dvěma zády k sobě situovanými kruhovými velkoplošnými fázovanými anténními soustavami. V prvních dvou lokalitách již zmíněná zařízení prošla rozsáhlým modernizačním programem (na modernizaci grónského RL byl příslušný kontrakt uzavřen letos), zaměřeným na zlepšení jejich operačních charakteristik. Pro všechny takto upravené RL se nyní používá zkratka UEWR (Upgraded Early Warning Radar) a podle informací firmy Raytheon kromě standardní funkce včasného zjišťování balistických raket mají nově schopnost je sledovat i v určitém úseku jejich střední fáze letu a přesněji určovat, kam směřují. Zmíněné mohutné a výkonné stacionární RL mají velmi dlouhý dosah, avšak ten je stejně jako v případě každého jiného obdobného zařízení omezen zakřivením Země (rádiovým horizontem). Protože ale tyto RL vyhledávají již v určité výšce letící balistické rakety, je zmíněné omezení oproti pozemním radarům vyhledávajícím vzdálenější pozemní cíle podstatně menší. Je také logické, že čím blíž potenciálnímu místu odpálení balistické rakety se bude radar včasné výstrahy nacházet, tím dříve ji zjistí. Proto se agentura MDA (Missile Defense Agency) zodpovídající za protiraketovou obranu USA kromě zmíněné modernizace sítě pozemních stacionárních RL také zaměřuje na vzduchem nebo po moři přepravitelné mobilní radary včasné výstrahy, které by bylo možné rozmístit v blízkosti potenciálně nebezpečné země nebo oblasti. Tento druh, známý zatím pod zkratkou FDR (Forward Deployable Radars), má jednak vytvářet jakousi další senzorovou vrstvu, ale především dokáže dříve detekovat a poskytovat přesné informace o stoupající balistické raketě, čímž dalším složkám protiraketové obrany poskytne na příslušnou reakci čas navíc. Při výčtu radiolokátorů včasné výstrahy amerického protiraketového deštníku nelze zapomenout na americké křižníky a torpédoborce se zbraňovým systémem protivzdušné obrany Aegis. Jeho součástí je radiolokátor SPY-1 pracující v pásmu S (frekvence 2 až 4 GHz, vlnová délka 7,5 15 cm) s nepohyblivou fázovanou anténní soustavou. Programové vybavení zmíněného RL bylo u některých plavidel modifikováno s ohledem na lepší možnosti zjišťování a sledování balistických raket. Ve vhodných částech oceánu rozmístěná plavidla se tak již podílejí na funkci amerického systému protiraketové obrany v jeho dnešní počáteční operační schopnosti. EXTRÉMNĚ VÝKONNÝ XBR Kromě zmíněných RL včasné výstrahy bude americký protiraketový systém využívat i radar jiné kategorie. Jeho tvůrce firma Raytheon ho klasifikuje jako typ pro řízení palby. Vzhledem k jeho možnostem ho však lze také označit jako víceúčelový. Má totiž zachycovat a sledovat balistickou raketu nebo její části po podstatně delší dobu a na mnohem delší dráze než RL včasné výstrahy. Konkrétně balistickou raketu může zřejmě zachytit a sledovat již v pozdější fázi její vzestupné dráhy, po celou dobu její střední fáze letu, případně do určitého stadia konečné fáze letu. Bude sledovat balistickou raketu a z ní později uvolněnou jednu nebo i více individuálních bojových hlavic. Mezi nimi musí dokázat rozlišit skutečné hlavice od klamných a určovat místa jejich dopadu. To ale ještě není všechno. Radar současně musí zajišťovat navádění vlastních antiraket do oblasti cíle, sledovat a vyhodnocovat, zda v konečné fázi samostatně naváděný prostředek EKV z antirakety zasáhl a svojí kinetickou energií zničil bojovou hlavici. Proto lze tento radar označit za klíčový senzor pro americký pozemní systém protiraketové obrany GMD (Ground-Based Midcourse Defense), který prostřednictvím z podzemních sil startujících antiraket má ničit balistické rakety ještě v jejich střední fázi letu. Jestliže o americkém systému protiraketové obrany je z pochopitelných důvodů k dispozici malé množství přesných oficiálních informací, tak o tomto radaru to platí dvojnásob. Je známo, že tento typ nové generace pracuje v pásmu X (frekvence 8 až 12 GHz, vlnová délka 3,75 až 2,5 cm). Proto se zatím také o něm hovoří jako o radaru XBR (X-Band Radar), přičemž podobná plovoucí verze je označována jako SBX (Sea-Based X-Band Radar). Zmíněné radary vyvinula firma Raytheon, která při konstruování využila poznatky z typu GBR-P (Ground Based Radar Prototype). Ten je od konce 90. let umístěn v Reaganově zkušebním středisku na atolu Kwajalein v Marshallově souostroví a používá se k ověřování prakticky všech činností, které budou plnit podstatně větší a výkonnější typy XBR a SBR. Radar XBR je charakteristický ohromným kulovým překrytem (radomem), pod kterým se ukrývá plošná anténa. Ta nerotuje (pro dosažení požadovaného zorného pole se ale celá základna s anténou mechanicky natáčí), protože pro vysílání impulzů elektromagnetické energie a přijímání odrazů od cíle využívá elektronicky ovládaných individuálních galium/arsenidových modulů. Protože konkrétnější údaje včetně rozměrů nejsou k dispozici, lze je odhadnout porovnáním s plovoucím radarem SBX. Ten je oproti pozemní verzi celkově menší a v jeho případě firma Raytheon uvádí, že při méně než vysílacích/přijímacích modulech zaujímá aktivní část antény plochu 248 m² (!), která v případě XBR bude nepochybně ještě větší. Typ XBR představuje bezesporu nejmodernější a nejvýkonnější zařízení ve své kategorii

18 O ČEM SE MLUVÍ na světě. Předpokládá se, že kromě dálkového dosahu (údajně více než 5500 km) bude schopen vyzařovat extrémně úzký svazek elektromagnetické energie, což mu zajistí mimořádnou přesnost a rozlišovací schopnost. Pokud má provádět vyhodnocování zásahu a zničení nepřátelské bojové hlavice, musí zachycovat její případné úlomky v prostoru mimo zemskou atmosféru. Vzhledem k výše zmíněnému charakteru operačního použití se nedá předpokládat, že XBR bude vyzařovat neustále. Do plného provozního režimu (samozřejmě kromě cvičení, přípravy obsluh ) bude zřejmě aktivován až tehdy, když od družic a radiolokátorů včasné výstrahy obdrží informace o odpálení balistické rakety. Přesto se však naskýtá otázka, zda toto mimořádně výkonné zařízení nebude mít vliv na okolní životní prostředí, zda nemůže rušit mobilní telefony, palubní přístroje civilních nebo dopravních letadel či jak velká bude muset být bezletová zóna v jeho okolí. Podle odborníka na radiolokační techniku plk. Libora Dražana z Univerzity obrany se při absenci konkrétních informací o parametrech radaru nedá na zmíněné otázky exaktně odpovědět. Z obecnějšího pohledu lze konstatovat, že vliv radaru na vnější okolí je dán především charakterem vysílaného signálu, úrovní vysílaného výkonu, vlastnostmi anténní soustavy a v neposlední řadě i způsobem zpracování signálu, který do značné míry ovlivní celkovou koncepci radaru. U moderních radarů, ke kterým XBR bezesporu patří, se dosahuje vhodnou volbou charakteru vysílaného signálu, anténního systému a metody zpracování signálu výrazného snížení vysílaného výkonu a tím i snížení vlivu na okolní prostředí. Přes tuto skutečnost je nutné vzít v úvahu, že snižování vysílaného výkonu u radarů velmi velkého dosahu má svoje limity. V této souvislosti je nutné si uvědomit fakt, že radar pracuje v pásmu X, ve kterém pracuje většina palubních radarů a může docházet k jejich rušení. Proto bude nutné v případě rozhodnutí o instalaci radaru XBR velmi pečlivě zvažovat velikost bezletové zóny. Naopak lze oprávněně předpokládat, že rozhlasová a televizní vysílání a mobilní telefonní sítě nebudou rušeny, protože radar pracuje v jiném kmitočtovém pásmu, vysvětluje plk. Dražan. TŘI HLAVNÍ FÁZE LETU BALISTICKÉ RAKETY VZESTUPNÁ FÁZE STŘEDNÍ FÁZE KONEČNÁ FÁZE O ČEM SE MLUVÍ 2 1 Radiolokátor GBR-P umístěný na atolu Kwajalein Vzestupná fáze následuje po startu, kdy raketa rychle akceleruje a opouští atmosféru (kromě některých střel krátkého dosahu). Jedná se o nejdelší úsek letu balistické rakety, který v případě mezikontinentálních balistických raket (sem patří zbraně s doletem více než 5500 km) může trvat až 30 minut. Raketa nebo již uvolněné bojové hlavice se setrvačností a velkou rychlostí pohybují mimo zemskou atmosféru k cíli. Závěrečná část letu bojových hlavic, které sestupují do zemské atmosféry a směřují k cíli. 2 V porovnání s ostatními plavidly vyniknou ohromné rozměry zkoušeného námořního radiolokátoru SBX na upravené ropné vrtné plošině

19 SPORT SPORT Oštěpařka OBLÉKNE uniformu Stříbrnou medailí z mistrovství Evropy v Göteborgu navázala Barbora Špotáková na úspěchy Dany Zátopkové Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV Ze sportovních statistik vyplývá, že jste na významném mezinárodním závodě získala medaili v hodu oštěpem pro Českou republiku po dlouhých 48 letech. Naposledy takto bodovala Dana Zátopková. Uvědomujete si to? Samotnou mě to překvapilo. Jako obrovskou postavu českého oštěpu jsem vždycky vnímala Nikolu Brejchovou. Ona házela hodně daleko a já jsem dělala svůj víceboj a hod oštěpem se mi moc nedařil. Je skvělé, že můžu, i když po takové době, navázat na Danu Zátopkovou. Je to velmi příjemné, když si to uvědomím. Kdo byl vaším sportovním vzorem? Dana Zátopková, Nikola Brejchová nebo třeba Jan Železný? Z každého jsem si vzala něco. Když přijdete do Dukly, tak najednou vidíte kolem sebe obrovskou spoustu sportovních vzorů, ale nesmíte si říct, že když jste ve stejném klubu jako oni, tak už nemáte na čem pracovat. Naopak, musíte se na ně koukat s pokorou, makat dál a poslouchat je. Někdo si myslí, že když se dostal až sem a mluví s nimi jako s kamarády, že je jako oni, ale toho docílí jen velmi tvrdou prací. A co jste si říkala, když vám Jan Železný poslal do Göteborgu esemesku, že se díky vám stala Česká republika baštou oštěpařů? Hrozně mě potěšilo, že se mi podařilo navázat na tradici českého oštěpu. Mám z toho velkou radost a jsem ráda, že dělám radost Honzovi a lidem v Dukle. Moje úsilí se projevilo a vidím, že to má smysl. Jakou roli ve vaší další kariéře bude hrát Jan Železný. Budete spolu dál spolupracovat? Určitě, jelikož zůstává v Dukle jako trenér. Budu u svého trenéra i nadále trénovat, ale s Honzou Železným se zaměřím na techniku, které se budu věnovat víc než doposud. V září jste se rozhodla vstoupit do armády... A už jsem dokonce úspěšně absolvovala výběrové řízení. Druhého října narukuji do Vyškova na šestitýdenní základní výcvik. Máte z toho obavy? Trochu ano. Pořádně ani nevím, co mě čeká. Myslím si ale, že mě to bude bavit, protože jsem akční člověk a snad si v tom najdu to svoje. Vaše rozhodnutí vstoupit do armády přišlo náhle, nebo jste o tom již delší dobu přemýšlela? Přišlo skutečně zčistajasna. Tušila jsem, že když budu úspěšná, tak budu oslovena, což se také stalo. Jen jsem měla krátkou dobu na rozhodnutí. Co se tím pro vás změní, kromě toho, že budete nosit uniformu s praporčickou hodností? Je to určitě velký krok. Nesouvisí s tím jenom výhody, ale když je člověk součástí armády, tak nereprezentuje jen Českou republiky, ale i její armádu. Jak vám výcvik ve Vyškově nabourá tréninkový program? V říjnu mi začíná dovolená, takže to moji přípravu nijak neovlivní. V zimě se oštěpem nehází, takže času budu mít dost. Letošní rok přinesl do života Barbory Špotákové hned několik změn. V červnu oslavila pětadvacáté narozeniny. O měsíc později posunula hodnotu českého rekordu v hodu oštěpem na hranici 66 metrů a v srpnu opět přepsala tabulku rekordů svým výkonem 66,12 metru. V závodě pak hodila jen 65,64 metru, ale i to stačilo na stříbrnou příčku. V září se Bára Špotáková rozhodla, že se stane vojákyní. Co vás v roce 1999 přivedlo do Dukly? Když člověk skončí gymnázium, nastává období, kdy hledá další článek své kariéry a trenéra. Tehdy jsem se jako neznámá vícebojařka díky trenérovi dostala do Dukly. V roce 2000 jste na mistrovství světa juniorů v sedmiboji skončila čtvrtá, ale následně jste změnila sportovní disciplínu. Co se tehdy stalo? Juniorské mistrovství světa se konalo rok poté, co jsem přišla do Dukly, takže ten progres byl hodně znát. Na gymnáziu jsme sice pořád trénovali, ale ještě ne zcela profesionálně. Tady jsem měla úplně jiný trénink, jehož výsledky se projevily už za rok. Pak jsem se zranila a kvůli studiu jazyků odešla do Ameriky, kde jsem se opět poranila, neboť je tam trénink vedený trochu zvláštním způsobem. Setkala jsem se tam s trenérem, který hodu oštěpem hodně rozuměl, a ten mi řekl, že bych se této disciplíně mohla věnovat. Začali jsme dělat speciální cviky, což mi po návratu z Ameriky pomohlo hodit limit na mistrovství Evropy. Díky tomu jsem vlastně zůstala u atletiky a postupně se začala věnovat hodu oštěpem. Psalo se o tom, že na váš přechod k oštěpu měl vliv nejen bahamský trenér, ale i Jan Železný. Bahamský trenér mi pomohl tím, že jsme začali trénovat speciální cviky a po návratu jsem mohla splnit limit. Na mistrovství Evropy jsem se tak mohla potkat s Honzou Železným, který mi řekl, že jednou můžu házet oštěpem hodně daleko. Trvalo ale poměrně dlouho, než jste začala na významných soutěžích bodovat. K oštěpu jste přešla v roce 2002 a větší úspěchy slavíte až letos. Nepochybovala jste nikdy o svém rozhodnutí? Pokud se podíváte na špičkové oštěpařky, tak většina z nich začala s touto disciplínou už ve čtrnácti letech. Já se tomu věnuji teprve čtyři roky, takže se úspěchy dostavily poměrně rychle. Přesto se může zdát, že po vašich červnových pětadvacátých narozeninách nastala ve vaší kariéře změna. Cítíte to jako zlomový okamžik? Hod oštěpem je technicky velice náročná disciplína, kterou se člověk dlouho učí. Navíc jsem teďka tři roky úplně zdravá, ale předtím jsem měla problémy s holení, která mě trápila již v Americe, a po návratu mi museli vyoperovat nezhoubný nádor. Jakmile je člověk zdravý a tři roky může trénovat, tak se to nakupí a tento rok to vyšlo tak, jak mělo. I když už v loni bylo znát, že se dostávám do formy a občas mi oštěp ulétl někam dál. Měla jsem například šestý nejlepší výkon roku, ale letos už je to skutečně výborné

20 KALEIDOSKOP KALEIDOSKOP Prostějovští vojáci na Slovensku zvítězili Již 11. ročník výsadkového víceboje ANTROPOID 2006, který pravidelně pořádá slovenská armáda, proběhl ve dnech září 2006 v krásném hornatém, ale velmi náročném terénu v okolí slovenského města Žilina. Soutěžily mezi sebou pětičlenné průzkumné výsadkové hlídky, letos z osmi evropských států. Českou republiku reprezentovali příslušníci 102. průzkumného praporu z Prostějova. Velmi náročný závod probíhal ve třech etapách. Do první denní byl zahrnut přesun podle mapy zhruba na 20 km, střelba, překonávání lanové dráhy a přenos raněného. Druhá etapa noční orientační závod vedla extrémně těžkým horským terénem. Závod na 10 km byl zakončen čtyřicetimetrovým nočním slaněním. Ve třetí, nejnáročnější etapě, skupina překonávala skalní masiv pomocí lanových žebříků a celý závod pak vyvrcholil tříkilometrovou časovkou do vrchu. Prostějovští vojáci se postupně propracovali ze třetího místa po první etapě na celkové první místo v celé soutěži a nechali za sebou vynikající týmy ze Slovenska, Rakouska, Ukrajiny, Německa a Chorvatska. Text a foto: Mgr. Jaroslav RULLA Kutnohorští obdrželi ocenění od hejtmana Hejtman kraje Vysočina Miloš Vystrčil a ředitel krajského Hasičského záchranného sboru plk. Drahoslav Ryba předali 21. září veliteli 152. záchranného praporu v Kutné Hoře pplk. Antonínu Šteflovi a jeho zástupci mjr. Michalu Tivodarovi děkovný list za účast příslušníků útvaru na pracích při likvidaci následků letošních jarních povodní. Vojenští záchranáři kromě jiného zasahovali během sněhové kalamity v obcích Květná a Chotěboř a při jarních povodních v Číchově na Vysočině, Ledči nad Sázavou, Vrdech, Samopši a Vesci. V těchto místech kupříkladu vytahovali z toku stržený most, pomáhali při zpevňování břehů řek či rybníků napytlovaným pískem anebo se podíleli na demolicích staveb hrozících zřícením. Těchto zásahů se postupně zúčastnili všichni příslušníci záchranné ženijní a záchranné speciální roty, samozřejmě za podpory roty logistiky a velitelské čety. Text: mjr. Michal TIVODAR, foto: Pavla TIVODAROVÁ O nejlepšího psovoda a hlídkového psa resortu MO Ve dnech září se u Veterinární základny Grabštejn uskutečnil již XXX. ročník přeboru O nejlepšího psovoda a hlídkového psa resortu MO. Průběh soutěže potvrdil vysokou profesionální připravenost psovodů Vojenské policie, která v silné konkurenci družstev vybojovala 1. místo s celkovým počtem bodů Takto vysokým ziskem bodů získali vojenští policisté téměř stobodový náskok před 2. družstvem z VelSPodV a 3. družstvem z VelSpS. V jednotlivcích se prosadil nrtm. Jiří Jančík, který obsadil 2. místo. Družstvo Vojenské policie tvořené příslušníky VelVP Olomouc a VelVP Stará Boleslav ve složení velitel prap. Milan Hagan, psovodi nrtm. Jiří Jančík, nrtm. Martin Halva, nrtm. Martin Vlček, nrtm. Petr Šolc bylo velmi úspěšné zejména v disciplínách Nejlepší stopař a Nejlepší obranář. Prvenství zde získal pes Dak s psovodem nrtm. Jiřím Jančíkem, na druhém místě se ztrátou pouhých pěti bodů se umístil pes Alan s psovodem nrtm. Martinem Halvou. Výše uvedenými výsledky, vzorným chováním a vystupováním toto družstvo důstojně reprezentovalo Vojenskou policii nejen v rámci AČR, ale také v očích široké veřejnosti. Text a foto: pprap. Andrea VYPLELOVÁ Třináctý Pochod armád tří zemí se konal v Polsku Hostitelskou zemí v pořadí třináctého Pochodu armád tří zemí bylo Polsko, konkrétně její Ziemia Kłodzka. Na přelomu srpna a září se zde setkaly delegace armád Polska, SRN a České republiky. Po slavnostním zahájení akce na náměstí před kłodzkou radnicí účastníci přešli do kasáren 22. brigády horské pěchoty teritoriální obrany. Zde se družstva jednotlivých armád utkala v různých sportovních disciplínách. Naše skupina, jejímiž členy byli jak profesionálové, tak aktivní záložníci, byla sice nejúspěšnější ve střelbě, ale celkově skončila druhá za polskými hostiteli. Následující den se pak konal vlastní pochod nádhernou krajinou Stolových hor, které jsou polským národním parkem. Dobrou náladu nikomu nepokazilo ani střídavé počasí. V Polsku, ať po stránce organizační, tak logistické, proběhlo všechno na vysoké úrovni. Navíc mezi námi není tak velká jazyková bariéra, což zvyšuje kvalitu vzájemných vztahů i spolupráce, řekl vedoucí naší delegace, ředitel KVV Ústí nad Labem plk. Zbyněk Krystin. Zamýšleli jsme se také nad dalším rozvojem této akce. První změny budou patrné již od příštího ročníku, kdy hostitelskou zemí bude Německo. Text a foto: ppor. Blanka BENEŠOVÁ Povolávák po dvaapadesáti letech Vytvořili nové české rekordy Ve dnech srpna 2006 pořádala rakouská armáda v prostorách Vojenské akademie Marie Terezie ve Wiener Neustadtu 53. mistrovství světa ve vojenském pětiboji. Zúčastnilo se ho devět družstev žen (39 závodnic) a 28 družstev mužů (155 závodníků). Soutěž žen potvrdila absolutní nadvládu čínských závodnic. V kategorii jednotlivců vybojovaly všechny medaile a získaly rovněž tituly mistrů světa v soutěži družstev a ve štafetě na překážkové dráze. Naše družstvo nebylo kvůli zranění kompletní a ženy se proto nemohly účastnit soutěže družstev ani štafety na překážkové dráze. Tato skutečnost velkou měrou ovlivnila jejich celkový výkon, který sice nebyl jejich absolutním maximem, ale bohatě stačil na splnění nominačních limitů pro účast na mistrovství světa v příštím roce. Soutěže mužů byly mnohem vyrovnanější. V jednotlivcích zvítězil reprezentant Číny před závodníky z Rakouska a Dánska. Soutěž družstev vyhrála Čína před Běloruskem a Německem a štafetu na překážkové dráze družstvo Rakouska před Ekvádorem a Německem. Naši reprezentanti obsadili v soutěži družstev 21. místo. Jejich celkový výkon ale znamenal vytvoření nového českého rekordu. Nový český rekord vytvořili také prap. Jaroslav Matoušek ve střelbě, kde dosáhl vynikajících 196 bodů (12. místo)m, a npor. Přemysl Janů v plavání s překážkami v padesátimetrovém bazénu časem 26,9 s (19. místo). Text a foto: plk. Lubomír PŘÍVĚTIVÝ Povolávám tímto na vojenský guláš vojáky a poddůstojníky, kteří sloužili u 12. ženijního praporu 20. dělostřelecké divize v Kadani v letech Těmito slovy svolali pánové Jaroslav Strádal, Alois Pečinka a Jiří Špička letos v září své bývalé kolegy z vojenské základní služby na jedenáctý sraz. Pořádají je od roku 1986, nejprve po pěti, pak po třech a dvou letech, od nového tisíciletí každoročně. Však také letos dvacítka účastníků uctila památku tří desítek svých kamarádů, kteří se jejich posledního setkání nedožili. Když uspořádali kadanští ženisté první setkání dvaatřicet let po narukování, nemohli posádku poznat. Překvapení bylo o to větší, že město doznalo zásadních změn. Nutno podotknout, že vesměs k lepšímu, vzpomíná na tehdejší dojmy Jaroslav Strádal. Město se ale měnilo dál. Už několik let bývalí spoluvojáci nemohou uspořádat exkurzi do útvaru, jen se při každém srazu chodí do míst, kde jejich kasárna stávala, projít. Tam, co bývaly sklady, vypráví pan Strádal, jsou dnes dílny soukromých provozoven a z někdejších ubytovacích prostorů vznikly bytovky. Text: Jaroslav PAJER, foto: archiv Jaroslava STRÁDALA 38 39