Pražský lingvistický kroužek a jeho přínos pro strukturalismus v antropologii

Transkript

1 1 Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická Bakalářská práce Pražský lingvistický kroužek a jeho přínos pro strukturalismus v antropologii Miroslava Nováčková Plzeň 2012

2 2 Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická Katedra antropologie Studijní program Antropologie Studijní obor Sociální a kulturní antropologie Bakalářská práce Pražský lingvistický kroužek a jeho přínos pro strukturalismus v antropologii Miroslava Nováčková Vedoucí práce: Prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc. Katedra antropologie Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni Plzeň 2012

3 3 Prohlašuji, že jsem práci zpracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. Plzeň, duben 2012

4 4 Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce Prof. RNDr. Ivu Budilovi, Ph.D., DSc. za metodické vedení, věcné připomínky a cenné rady. Poděkování patří také mé rodině za morální a finanční podporu během celého studia.

5 5 OBSAH 1 ÚVOD FERDINAND DE SAUSSURE Dětství a rodina Studium, dílo a významné postavy tehdejší jazykovědy Profesní dráha Kurs obecné lingvistiky PRAŽSKÝ LINGVISTICKÝ KROUŽEK Praha v období před a po první světové válce Ruské lingvistické bádání na počátku dvacátého století Dějiny Pražského lingvistického kroužku Založení PLK Působení kroužku v prvním desetiletí od jeho založení Činnost PLK po německé okupaci Poválečné období Vnější vlivy a metoda bádání PLK KODAŇSKÝ LINGVISTICKÝ KROUŽEK Louis Hjelmslev Historie Kodaňského lingvistického kroužku STRUKTURALISMUS V LINGVISTICE Pražský strukturalismus... 26

6 Fonologie distinktivních rysů Syntagma a paradigma STRUKTURALISMUS V ANTROPOLOGII Dvě strukturalistické větve na území Evropy Základní charakteristiky strukturální antropologie a její analýzy CLAUDE LÉVI-STRAUSS Život a dílo Analýza mýtů Lévi-Straussova strukturální analýza mýtů Syrové a vařené ZÁVĚR RESUMÉ SEZNAM LITERATURY A PRAMENŮ Literatura Elektronické zdroje... 52

7 1 1 ÚVOD Za téma mé bakalářské práce jsem si vybrala Pražský lingvistický kroužek a jeho přínos pro strukturalismus v antropologii. Cílem práce je tedy představit Pražský lingvistický kroužek v širším historickém a intelektuálním kontextu, podrobněji se zaměřit na některé body z jeho strukturální lingvistiky a s ohledem na ně charakterizovat základní body strukturální antropologie, na konec pak konkrétněji ukázat vliv strukturálních lingvistů na strukturální analýze mýtů Clauda Lévi-Strausse. Práce je rozdělena celkem do šesti hlavních kapitol obsahujících dílčí podkapitoly. První kapitola bude věnována jednomu z nejvýznamnějších světových lingvistů Ferdinandu de Saussurovi, jenž je právem označován za otce moderní lingvistiky. Na jeho učení navázaly tři významné strukturální školy a to ženevská, pražská a kodaňská. Tento fakt je mimo jiné důvodem, proč považuji za nezbytné začít právě představením jeho života a díla. Věnovat se budu i popisu některých konceptů publikovaných v jeho nejslavnějším díle Kursu obecné lingvistiky. Zaměřím se obzvláště na ty, které měly největší vliv na formování pražské školy, to je například na dichotomii langue/parole či na synchronní a diachronní pojetí jazyka. Ve druhé kapitole přejdu k Pražskému lingvistickému kroužku. Jeho unikátnost spočívá mimo jiné i ve spolupráci s ruskými jazykovědci, proto se na začátku krátce zaměřím na jazykovědné bádání v tehdejším Rusku. Následovat bude shrnutí historie pražské školy a jejího přístupu ke studiu jazyka. Součástí je například srovnání rozdílů v metodologii Pražského lingvistického kroužku a jeho předchůdců, tzv. mladogramatiků. Po představení pražské školy bude následovat mnohem kratší, čtvrtá kapitola, věnovaná Kodaňskému lingvistickému kroužku, neboť je, jak již bylo zmíněno, vedle školy pražské a ženevské, jednou ze tří

8 2 strukturálních lingvistických škol navazujících na Saussura. Jejím zakladatelem a zároveň nejvýznamnějším kodaňským lingvistou té doby byl Louis Hjelmslev. Oproti strukturální lingvistice pražské školy přichází s novým a značně odlišným pojetím jazyka, s tzv. teorií glosématiky. Pátá kapitola s názvem strukturalismus v lingvistice se opět bude vracet k Pražskému lingvistickému kroužku a strukturální lingvistice, jež po několik desetiletí zaujímala dominantní místo na vědeckém poli celého západního světa. Zaměřím se na další znaky pražského strukturalismu vedle těch, jež již budou zmíněny v předcházející kapitole. Součástí této kapitoly budou dvě podkapitoly týkající se distinktivních rysů a syntagmatických a paradigmatických vztahů. Právě tyto dva koncepty často přebírají a uplatňují strukturální antropologové. V následující kapitole konečně přistoupím k charakteristice strukturální antropologie. V první řadě bude potřeba rozlišit dvě strukturalistické větve, které lze najít na území Evropy. Rozlišení těchto dvou větví je učiněno na základě vlivu sociologa a představitele funkcionalistického směru Émile Durkheima. Následovat bude kapitola týkající se základních charakteristik francouzské strukturální antropologie, mezi které patří například důraz na celek, či synchronní analýzu. V poslední sedmé kapitole stručně shrnu život a dílo nejvýznamnějšího představitele francouzské strukturální antropologie a jednoho z nejvýznamnějších antropologů vůbec Clauda Lévi-Strausse. Poté se podrobněji zaměřím na jeho strukturální analýzu mýtů a mytického myšlení, následně se pokusím o nastínění metody užité v jeho rozsáhlé tetralogii Mythologica. K tomu využiju jejího prvního dílu s názvem Syrové a vařené.

9 3 2 FERDINAND DE SAUSSURE 2.1 Dětství a rodina Ferdinand Mongin de Saussure se narodil 26. listopadu 1857 v Ženevě (Saussure 1996: 257). Jeho rodina patřila k tehdejší aristokratické vrstvě tohoto města. Rodinné kořeny sahají do Francie k oblasti Lotrinska. V šestnáctém století, tedy v době, kdy zde začali být pronásledováni protestanti, odtud jeho předci odešli, byli kalvinisté (Bouissac 2010: 36). Útočiště nalezli ve Švýcarsku v Ženevě, kde se usadili a roku 1556 se zde stali řádnými občany (Saussure 1996: 258). Ferdinand byl nejstarším z devíti dětí. Celá rodina žila v honosném domě v centru Ženevy, který rodu Saussurů patřil již od počátku osmnáctého století. Již od útlého věku měl přístup k mnoha odborným knihám, které patřily do rodinné knihovny. Ta obsahovala především sbírky geografie, přírodovědy, fyziky a filosofie, neboť právě těmito obory se mnoho členů jeho rodiny již po generace zabývalo. (Bouissac 2010: 36-37) Z rodu Saussurů pochází osobnosti, jako byl advokát, znalec evropské agronomie a spolupracovník francouzské Encyklopedie Nicolas de Saussure ( ). Dále pak jeho syn Horace-Bénedicta ( ), který se již ve svých dvaadvaceti letech stal profesorem filosofie a přírodních věd na akademii v Ženevě. I jeho dvě děti Albertina-Adrienne ( ) a Nicolas-Théodore ( ) pokračují ve vědecké cestě svého otce. Druhým synem Nicolase byl Henri ( ), věnoval se především geologii, stal se doktorem na univerzitě v Ženevě a uskutečnil dvouletou cestu do Antil, Mexika a Spojených států amerických, při nichž nasbíral mnoho druhů minerálů. Po návratu se oženil s dívkou z rodu Pourtalés. Jejich prvorozeným synem byl Ferdinand. (Saussure 1996: )

10 4 2.2 Studium, dílo a významné postavy tehdejší jazykovědy Rodina, stejně jako rodinná tradice, motivovala Ferdinanda k vědeckému bádání. Už od mala byly Ferdinandovým nejoblíbenějším předmětem jazyky, na počátku školní docházky jich ovládal několik - němčinu, latinu, angličtinu a řečtinu. Zanedlouho proto zanechal studia nové slovní zásoby a začal se zaobírat souvislostí některých slov v odlišných jazycích. Dříve než mu bylo patnáct let, se pokusil napsat esej o obecném systému řeči (Bouissac 2010: 37-38). V roce 1872 tuto esej dokončuje a nazývá ji Essai sur les langur, tedy Pojednání o jazycích (Saussure 1996: 261). Jeho hlavní tezí je, že ať vyjdeme z rozboru kteréhokoliv jazyka, vždy můžeme dospět ke kořenům o dvou či třech souhláskách, za předpokladu, že stanovíme, že p=b=f=v, k=g=ch, t=d=th (tamtéž). Velký vliv měl na mladého Saussura Adolph Pictet, nejvýznamnější švýcarský lingvista té doby, přítel rodiny Saussurů. Bral mladého Ferdinanda na cesty po zemi a hovořil s ním o vědách, hlavně o etnologii a etymologii. Po nějaké době sebral Ferdinand odvahu a prezentoval Pictetovi svou teorii, jež podepřel mnoha příklady z řečtiny, latiny a němčiny. Pictet mu poté doporučil další studium lingvistiky a bádání v této oblasti a navedl ho ke studiu sanskrtu. (Bouissac 2010: 38) Dříve než mladý Ferdinand začal studovat na gymnáziu, poslali ho rodiče na rok k čekání na Collège public (Saussure 1996: 262). Zde v šestnácti letech učinil další významný objev, nyní ve fonetice. Objasnil situaci, kdy se souhláska n u zastaralých řeckých tvarů vyslovuje jako a a tuto situaci doložil řadou příkladů. Doposud byl tento jev považován za anomálii (Bouissac 2010: 40). Následně nastupuje na gymnázium v Ženevě, kde se zabývá hlavně studiem sanskrtu z Boppovy gramatiky (Saussure 1996: 263). Na univerzitě v Ženevě, kde s ohledem na rodinnou tradici studoval od svých sedmnácti let fyziku a chemii, se jeho zájem nadále točí kolem

11 5 lingvistiky a filologie. Ve svém volném čase navštěvuje hodiny řecké a latinské mluvnice u soukromého profesora Louise Morela (tamtéž). Nakonec jeho rodina souhlasila, aby se Ferdinand začal plně věnovat studiu lingvistiky a aby odešel na univerzitu do Lipska. V této době byla univerzita centrem indoevropské lingvistiky, působily zde osobnosti jako Georg Curtius či August Leskien, a také centrem mladogramatiků. Saussure navštěvoval především kurzy perštiny, irštiny, slavistiky či historie němčiny. (Bouissac 2010: 41-45) Na univerzitě v Lipsku udržoval úzký vztah i s Karlem Brugmannem ( ). Brugmann chtěl objevit univerzální fonetická pravidla, která by neobsahovala žádné výjimky. Představit si je lze jako nevědomé a mechanické změny v artikulaci během dlouhé časové periody. Tyto změny jsou odpovědné za odlišnosti pozorované u jazyků v rámci jedné jazykové rodiny. Výsledkem jeho studia byla teorie o tzv. nasalis sonans, ve skutečnosti to bylo přesně to, co Ferdinand objevil již ve svých 16 letech. Bohužel si svůj objev nechal sám pro sebe a přišel v něm tak o prvenství. (Tamtéž: 46) Saussure se začal plně věnovat svému novému zájmu - vokalizaci v indoevropských jazycích. Na základě této práce vzniklo jeho nejrozsáhlejší a zároveň jediné vlastnoručně napsané dílo Mémoire sur le système primitif des voyelles dans les langues indo-européenes (Pojednání o primitivním vokalickém systému v indoevropských jazycích), vydané v Lipsku v roce Díky této studii se stal plnohodnotným a ceněným evropským lingvistou i navzdory prvním negativním reakcím německých lingvistů. (Tamtéž) V roce 1878 na čas přesídlil z Lipska do Berlína, tedy na území tehdejšího Pruska, kde se usadil u svého strýce z matčiny strany. Zde navštěvoval kurzy sanskrtu a keltštiny vedené specialisty jako byli Hermann Oldenberg ( ) a Heinrich Zimmer ( ). Heinrich Zimmer přeložil do němčiny novou práci významného amerického lingvisty Williama Dwighta Whitneyho The life and growth

12 6 of language. Do Lipska se vrátil v roce 1879 a definitivně zde ukončil studium v roce 1880, jeho disertační práce se týkala genitivů v sanskrtu. (Tamtéž: 49) Po celou dobu svého studia v Lipsku se zajímal o Pařížskou jazykovědnou společnost, kam byl přijat již v roce 1876 (Saussure 1996: 264). Esej, kterou připravil speciálně pro její zasedání, zde byla přečtena dříve, než mu bylo dvacet let a následně vyšla i v jejich časopise. Až do této doby drželo vedoucí pozici v lingvistice převážně Německo. Saussure byl ale stále více nespokojený s děním na německé akademické půdě a zároveň ho zklamalo vlažné hodnocení jeho Pojednání, které se odtud dostavilo. Naopak ve Francii bylo jeho dílo přijato s nadšením. Francie se v této době, po právě skončené pruskofrancouzské válce, snažila znovu dobýt svou mezinárodní prestiž. I lingvistika se zde opět stala atraktivní pro mnohé evropské studenty. Zásluhu na tomto obnovení měl i francouzský učenec Michel Bréal ( ), který studoval v Berlíně u Franze Boppa a přeložil do francouzštiny jeho komparativní gramatiku indoevropských jazyků, po návratu do Paříže se stal vedoucí osobností zdejší jazykovědy. (Bouissac: 50-51) 2.3 Profesní dráha V roce 1880 Saussure odešel do Paříže a usadil se v Latinské čtvrti, dodnes známé jako studentská čtvrť. Brzy vznikl mezi ním a profesory zdejší univerzity osobní vztah. Mezi jeho přátele patřil například profesor Louis Havet, byl jedním z těch, kdo s nadšením přijali a zhodnotili jeho práci o indoevropských jazycích. O rok později se setkal s profesorem Michelem Bréalem, který v Saussurovi viděl svého nástupce. Jmenoval ho proto svým odborným asistentem a zanedlouho se stal Saussure i mimořádným profesorem. Tak započala Saussurova kariéra v Paříži, pod křídly nejvýznamnějších lingvistů té doby. Zpočátku převzal některé přednášky po Havetovi a Bréalovi, jejich hlavní náplní

13 7 byla gótština a stará němčina (Saussure 1996: 272). Později byl jedním z prvních, kdo ve Francii přednášeli o historické lingvistice. Pařížská jazykovědná společnost ho také pověřila editorstvím zpráv prezentovaných na pravidelných setkáních. (Bouissac 2010: 52-53) V Paříži strávil celých deset let života, kolem roku 1890 bylo Michelu Bréalovi téměř 60 let a chystal se Ferdinandovi předat svou vedoucí pozici na Collège de France. V roce 1891 ale Saussure Paříž opouští a vrací se zpět do Ženevy, pravděpodobně kvůli stárnoucím rodičům a zdravotním problémům své matky. Jako od nejstaršího syna se od něj očekávalo, že udrží tradici rodu Saussurů, což nemohla převážit ani jeho slibná lingvistická kariéra. Po návratu do Ženevy se zde v roce 1892 oženil a měl dva syny. (Tamtéž: 54) Ve Švýcarsku získal v roce 1891 místo na univerzitě v Ženevě, ale až v roce 1896 se stává řádným profesorem sanskrtu a indoevropských jazyků (Saussure 1996: 280). Postupně získává další úkoly, je jmenován ředitelem knihovny fakulty filozofické a fakulty společenských věd a rozšiřuje své přednášky o kurzy fonologie, francouzštiny, německého jazyka a literatury či o kurzy sanskrtu. (Tamtéž) Stejně jako v Paříži se i v Ženevě postupně vytváří okruh stálých Saussurových studentů a posluchačů. Díky tomu se kurzy stávají specializovanějšími a odbornějšími. Studenti také žádají Saussura o otevření kurzů gótštiny a později i litevštiny. (Tamtéž: 281) Od doby, kdy Saussure působí v Ženevě, mizí téměř jeho publikační činnost, pomineme-li některé recenze, či zápisy z přednášek. Klesá i jeho zájem o činnost vědeckou. Značnou pozornost věnuje studiu eposu o Nibelunzích a studiu anagramů, jež rozšiřuje na celé indoevropské jazykové prostředí. Nic ze svých poznatků ale nepublikoval, jeho myšlenky se zachovaly pouze skrze jeho ručně psané poznámky. (Tamtéž: )

14 8 V roce 1906 odchází z univerzity profesor Wertheimer a Sausure zaujímá jeho místo, rozšiřuje se tak jeho výuka o kurzy obecné lingvistiky a o komparativní studium indoevropských jazyků (tamtéž: 290). Na univerzitě setrvá až do roku 1912, kdy je ze zdravotních důvodů nucen odejít. Do konce svého života zůstane na zámku ve Vuffles, který patřil rodině jeho ženy. Saussure nakonec 22. února 1913 podlehl své nemoci. (Bouissac 2010: 54) Bezprostředně po jeho smrti navázala na jeho učení ženevská škola, jejíž vedoucí osobností se na dlouho dobu stal Charles Bally. Cesta této školy se o několik let později úzce propletla se školou pražskou. 2.4 Kurs obecné lingvistiky Kurs obecné lingvistiky je kompilací poznámek ze Saussurových přednášek, kterou vytvořilo několik jeho studentů z kurzů obecné a srovnávací lingvistiky na univerzitě v Ženevě. Největší podíl na sestavení této práce mají Charles Bally a Albert Sechehaye. Právě toto dílo, byť nebylo přímo napsáno autorem myšlenek, silně ovlivnilo moderní lingvistiku, a proto je také Ferdinand de Saussure právem označován za jejího otce. (Saussure 1996: 15) Od prvního vydání knihy, tj. od roku 1916, bylo uskutečněno velké množství překladů, vydání a pozitivních i negativních ohlasů. Také vznikly tři lingvistické školy, souborně nazývané jako školy strukturalistické, které se Kursu dovolávají a myšlenky Saussura jsou pro ně stavebním kamenem. Jsou to školy pražská, kodaňská a ženevská. (Tamtéž) Hlavním předmětem lingvistiky je dle Saussura studium jazyka. Lingvistika popisuje nejen všechny jazyky i s jejich historií, ale i obecné principy působící na jazyk a zákony vyskytující se ve všech jazycích. V neposlední řadě se lingvistika musí zabývat i vymezením sebe samé. Jazyk definuje jako soubor nutných konvencí, přijatých společenským útvarem (tamtéž: 46) proto, aby byla jednotlivci umožněna schopnost

15 9 řeči. Jazyk je tedy celek sám o sobě a princip klasifikace (tamtéž), zatímco řeč je mnohotvárná a různorodá, ( ) užívání řeči spočívá ve schopnosti, kterou máme od přírody (tamtéž). Jazyk lze oproti řeči zařadit mezi sociální fakty. Je to znakový systém, který vyjadřuje určité ideje, stejně jako písmo, abeceda hluchoněmých, atd. Můžeme si proto představit vědu, která studuje život znaků v životě společnosti. Tvořila by část sociální psychologie, ( ) nazveme ji sémiologie (tamtéž: 52). Dichotomie jazyk/řeč, neboli langue/parole, tvoří jeden z nejvýznamnějších konceptů Saussurova učení. Jazyk je neustále reprezentován písmem. To představuje znakový systém. Existence jazyka nicméně není na písmu závislá. Rozlišujeme dva základní systémy písma a to ideografický a fonetický. V ideografickém systému je slovo reprezentováno jediným znakem, jenž je nezávislý na hláskách, ze kterých je slovo složeno. Tento znak se vztahuje ke slovu jako celku. Ve fonetickém systému se usiluje o reprodukci sledu po sobě jdoucích hlásek ve slově (tamtéž: 60). Fonetické písmo může být alfabetické či slabičné, je tedy založené na dále neredukovatelných částech mluvy. (Tamtéž: 58-61) Nyní je potřeba věnovat se hlavní, převratné Saussurově teorii. Jde o rozdělení na synchronní a diachronní studium lingvistiky. Synchronie se zaměřuje na současnost, na studium vztahů mezi koexistujícími termíny určitého stavu jazyka (tamtéž: 170). Předmětem jejího studia není vše současné, ale pouze to, co odpovídá určitému jazyku. Informace ke studiu získává od mluvčích a jde až na úroveň dialektů a subdialektů (tamtéž: 118). Diachronní hledisko se zabývá proměnami jednotlivých jazykových prvků, tedy termíny následnými, které se navzájem nahrazují v čase (tamtéž: 170). Podle Saussura převažuje synchronní hledisko, protože pro masu mluvčích je skutečnou a jedinou realitou (tamtéž: 117). Důrazem na synchronii se Saussure jasně vymezil vůči vedoucímu historickému proudu vědy.

16 10 Saussure se zabývá i rozlišením fonologie a fonetiky. Fonetiku chápal především jako studium fyziologie hlásek a zvuků, které třídí a klasifikuje, je to věda historická, analyzuje události, proměny a pohybuje se v čase (tamtéž: 67). Fonologie zkoumá zvukovou stránku přirozeného jazyka, stojí tedy mimo čas, neboť mechanismus artikulace zůstává stále podobný sám sobě (tamtéž). Velký přínos spočíval i v jeho popisu znaku. Znak je pro Saussura jakýmsi stavebním kamenem, který užíváme pro vyjádření našich myšlenek. Znaky nejsou pouhými hláskami nebo slabikami, ale jsou plnovýznamovými jednotkami, které různě kombinujeme a vytváříme tak věty. Jazykové znaky jsou podle něj sjednocením akustického obrazu a pojmu (Bouissac 2010: 90-91). Saussure později dále rozpracovává svojí teorii a to tak, že znak ponechává jako označení celku, ale termíny pojem a akustický obraz nahrazuje termíny označované a označující (Saussure: 97). Základním principem znaku je arbitrárnost neboli nahodilost. Podle něho neexistuje žádné přirozené spojení mezi konkrétní povahou reality a určitým vzorcem zvuků. Důkazem toho je, že pokud slovo přítel řekneme v jiném jazykovém prostředí, nebude pro posluchače možné odhadnout, co se za tímto akustickým obrazem skrývá za pojem. Jedinou výjimku představují slova zvukomalebná. (Bouissac 2010: 95) Základní vlastností označujícího, tedy akustického obrazu, je lineárnost, což znamená, že označující má zvukovou povahu a probíhá v čase. Na principu lineárnosti závisí veškerý mechanismus jazyka, a proto nese stejnou důležitost jako arbitrárnost znaku. (Saussure 1996: 100) Velkou pozornost věnoval i dalším otázkám z obecné lingvistiky týkajících se například vnitřní duality či syntagmatických a asociativních vazeb.

17 11 Saussure stanul na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století jako jeden z největších lingvistů našich dějin. Nemůžeme mu upřít jeho obrovský přínos k teoretickému základu lingvistiky, stejně tak jako k metodám analýzy. Jeho Kurs obecné lingvistiky je nepostradatelným zdrojem při hledání jejích moderních počátků. (Waterman 1956: )

18 12 3 PRAŽSKÝ LINGVISTICKÝ KROUŽEK 3.1 Praha v období před a po první světové válce V období před první světovou válkou nenalezneme na území Prahy, navzdory jejímu nepopiratelnému kulturnímu a vědeckému rozvoji, mnoho, co by naznačovalo její budoucí rozkvět. V druhé dekádě dvacátého století byla Praha pokládána, ve srovnání s jinými evropskými centry vzdělanosti, za pouhou provincii a intelektuální pustinu (Toman 2011: 16), tak ji alespoň nazval Albert Einstein, který odtud v roce 1911 po ročním působení odcházel. Po první světové válce se nově vzniklým Československem vzedmula vlna vlastenectví, která šla ruku v ruce s nezávislostí získanou po několika staletích habsburské nadvlády. Mladí umělci a básníci české avantgardy energicky přijali za svou ideologii modernismus (tamtéž: 16). Při rozvoji domácí jazykovědy hrála významnou roli angažovanost Viléma Mathesia, profesora anglistiky, který usiloval o zapojení intelektuálů do veřejného dění. Své představy shrnul do souboru esejí s názvem Kulturní aktivismus, jež vyšel v novinách v listopadu roku 1926 (tamtéž: 17). Důležitým faktorem, který umožnil zrod lingvistiky v Praze s jejím specifickým nádechem, byla vlna emigrantů z Ruska, která začala v souvislosti s bolševickým převratem (tamtéž). K příchozím, kteří později sehráli důležitou úlohu v naší jazykovědě, v této době patřili například N. S. Trubeckoj a S. Karcevskij. 3.2 Ruské lingvistické bádání na počátku dvacátého století Rozšíření vědy a vzdělání v průběhu devatenáctého století se v Rusku projevilo hlavně budováním univerzit. Profesoři na univerzitách nebyli primárně zapojeni do vědeckého bádání, pokud chtěli svou vědeckou činnost spojit s působením na univerzitě, museli tak učinit skrze

19 13 speciální společnosti, které pro tyto účely vznikaly. Tyto společnosti, či diskusní skupiny, fungovaly jako alternativní komunikační střediska (tamtéž: 62). Nejvíce těchto společností vzniklo na základě zájmu o jazykovědu, hlavně v Sant-Petěrburgu a Moskvě. Jednou z nejvýraznějších učených společností na počátku dvacátého století byla Moskevská dialektologická společnost, která vznikla v roce 1904 na doporučení vůdčí osobnosti ruské filologie Alexeje Alexandroviče Šachmatova (tamtéž: 63). Společnost poskytovala prostor pro vědecké bádání především studentům a mladým odborníkům (byli to například Nikolaj Durnovo, či Dmitrij Ušakov), které v této době nejvíce přitahovalo studium dialektů. Velký důraz byl kladen také na terénní výzkum. (Tamtéž: 64-65) Další jazykovědnou učenou společností byl Moskevský lingvistický kroužek, který se na žádost studentů Moskevské univerzity vyčlenil jako odnož z dialektologické společnosti. Oficiálně fungoval od roku 1915, přičemž několik let se jeho badatelská činnost nijak nelišila od činnosti dialektologické společnosti. Nezávislou organizací se kroužek stal v roce Mezi členy patřil především Roman Jakobson ( ), Alexej Buslajev ( ), Nikolaj Jakovlev ( ) a další (tamtéž: 66-68). Největšího rozmachu dosáhl v letech , v této době došlo i k rozšíření počtu členů a ke spolupráci kroužku s OPOJAZem (viz dále). Mezi jeho činnosti, kromě pravidelných setkání a přednášek, patřila práce na slovníku ruštiny, terénní výzkumy, nové analýzy starých materiálů atd. V poslední fázi jeho existence byl nejčastějším tématem přednášek Ferdinand de Saussure a jeho Kurs obecné lingvistiky. Od roku 1923 ztratil Kroužek většinu finanční podpory a za nedlouho byl rozpuštěn. (Tamtéž 81-86) Poslední významnou ruskou jazykovědnou společností zabývající se především literární teorií a moderní lingvistikou byl Petrohradský OPOJAZ (společnost pro studium básnického jazyka) působící v letech Mezi jeho přední členy patřil jeho spoluzakladatel Viktor

20 14 Šklovskij ), dále pak Jevgenij Polivanov ( ) nebo Lev Jakubinskij ( ). Skupina OPOJAZ byla mnohem více seznámena s děním v jazykovědě na západě, než tomu bylo v Moskevském kroužku. Svou činnost odvolávala na práci Ballyho, Meilleta a dalších. (Tamtéž: 68-73) 3.3 Dějiny Pražského lingvistického kroužku Založení PLK Jak je všeobecně známo, první oficiální setkání členů Pražského lingvistického kroužku, později označovaného také jako pražská škola, se konalo 6. října roku 1926 v budově pražského anglického semináře, jehož ředitelem byl Vilém Mathesius. Tohoto setkání se zúčastnilo pouhých šest lidí a to B. Havránek, J. Rypka, V. Mathesius, B. Trnka, R. Jakobson a jako zahraniční host Henrik Becker, který přednášel. Po tomto prvním oficiálním zasedání se jeho účastníci dohodli, že se i nadále budou pravidelně setkávat. (Vachek 1999: 13-14) Zakladatelem kroužku, který zpočátku fungoval pouze jako volné sdružení, byl Vilém Mathesius ( ). Mathesius se o jazykovědu zajímal již od svých studentských let. Byl žákem německých lingvistů George von Gabelentze a P. Wegenera, dále Angličana Henryho Sweeta, či Dána Otty Jespersena. Ještě před tím, než vyšel Kurs obecné lingvistiky Ferdinanda de Saussura, sepsal svou přednášku, kterou v roce 1911 přednesl v Královské české společnosti nauk, pod názvem O potenciálnosti jevů jazykových. Zabýval se zde nutností studia jazykových jevů směrem od statiky k dynamice (Saussure užívá pro totéž termíny synchronní a diachronní studium). Cílem této studie bylo dokázat, že statická kolísavost je po mnoha stránkách důležitou vlastností jevů jazykových a že uznání této pravdy pomáhá řešit i několik zajímavých otázek lingvistických (Mathesius 1970: 7). Díky obsahu mohla mít tato přednáška již v době svého vzniku mimořádný význam, ale stihl ji stejný

21 15 osud, jako všechna díla, která v daném prostředí předběhla svou dobu. Přednáška vyšla až v roce 1970 společně s Tezemi předloženými I. sjezdu slovanských filologů. (Černý 1996: ) V roce 1920 se Mathesius seznámil s ruským jazykovědcem Romanem Osipovičem Jakobsonem, který opustil Moskvu jako člen mise sovětského Červeného kříže a po krátkém působení ve Vídni a Brně se nakonec usadil v Praze (Toman 2011: 57). V této době již Mathesius spolupracoval s Bohumilem Trnkou, který se stal jeho asistentem, kvůli Mathesiovým problémům se zrakem. Z debat těchto tří mužů se zrodila myšlenka o společných setkáních, na kterých by se řešily některé jazykové otázky. Před zahájením oficiálních přednášek spolku (rok 1926, viz výše) proběhla v roce 1925 dvě soukromá setkání Mathesia, Jakobsona, Trnky, Karcevskije a poté i Havránka. (Mathesius 1936: ) Působení kroužku v prvním desetiletí od jeho založení První vystoupení kroužku na veřejnosti proběhlo roku 1928 na Prvním mezinárodním lingvistickém sjezdu v Haagu. Sjezdu se zúčastnili R. Jakobson, N. Trubeckoj, S. Karcevskij a V. Mathesius. Podle předem zasílaných konceptů zjistili, že se jejich teorie výrazně shodují s teoriemi ženevských lingvistů Ballyho a Sechehaye. Dohodli s nimi proto před příslušnou plenární schůzí společnou rezoluci proklamující program nové, synchronicky zaměřené jazykovědné analýzy (Vachek 1999: 15-16). Dalším důležitým milníkem v dějinách kroužku byl první mezinárodní sjezd slavistů uskutečněný v Praze roku Lingvisté PLK zde předložili kolektivní, funkčně strukturální jazykovědnou koncepci, známou jako teze Pražského lingvistického kroužku, jejichž autory byli především Mathesius, Havránek, Jakobson, Mukařovský a Weingart (Havránková 2008: 18). Se sjezdem souvisí i zahájení ediční činnosti kroužku. K příležitosti sjezdu byly vydány první dvě řady Travaux du

22 16 Cercle linguistique de Prague, kromě tezí obsahovaly texty týkající se obecné lingvistiky (Vachek 1999: 17). V roce 1930 se doposud jazykovědné volné sdružení stalo politicky schváleným spolkem. S tím souvisí i vydání stanov a formální stanovení cíle, kterým bylo pěstovat lingvistiku na základě funkčně strukturálním (tamtéž: 21). Stanovy podepsalo celkem patnáct zakládajících členů, předsedou se stal V. Mathesius (v této funkci setrval až do své smrti), místopředsedou byl jmenován R. Jakobson, jednatelem B. Trnka a pokladníkem J. Rypka, po němž funkci převzal J. Mukařovský (tamtéž: 96-97). V srpnu roku 1931 se měl kroužek zúčastnit dalšího mezinárodního sjezdu, tentokrát pořádaného v Ženevě. Jeho hlavní otázkou měla být fonologie, která byla již po nějaký čas předmětem studia pražských lingvistů. Funkční a strukturální rozbor zvukové stránky řeči sbližoval kroužek s mnohými dalšími tradicemi, kromě mladogramatiků například s odkazem lingvisty Baudouina de Courtenayho, či se současnou americkou lingvistikou reprezentovanou především Edwardem Sapirem, žákem Leonarda Bloomfielda. Jako přípravu na ženevský kongres se kroužek rozhodl svolat fonologickou konferenci do Prahy. V prosinci roku 1930 se sem sjelo mnoho zahraničních lingvistů celkem z osmi evropských zemí. Výsledkem konference byl návrh nové fonologické terminologie a transkripce, který se uveřejnil ve čtvrtém vydání Travaux. Následně se nesetkal s odporem ani přednes Trubeckého v Ženevě a Mezinárodní fonologická asociace, která byla ustanovena po konferenci v Praze, byla oficiálně přidružena ke Stálému mezinárodnímu lingvistickému výboru. (Mathesius 1936: ) Mezi významné počiny kroužku na domácí půdě patří vydání přednášek Mukařovského a Jakobsona, které přednesli k příležitosti osmdesátých narozenin T. G. Masaryka a poté cyklus přednášek o spisovné češtině a jazykové kultuře z roku Vnějším podnětem k uspořádání cyklu ( ) byla tehdejší puristická praxe časopisu Naše řeč,

23 17 reprezentována především jejím vedoucím redaktorem Jiřím Hallerem (Vachek 1999: 20). Přednášky byly obecně dobře přijaty a zásady PLK se měly v dalších desítiletích stát trvalým východiskem teoretické i praktické péče o českou jazykovou kulturu (tamtéž). V dalších letech se PLK aktivně věnoval jak domácímu prostředí, tak i zahraničí. Zúčastnil se fonetické konference v Amsterdamu konané v roce 1932, kde jeho členové přednesli celý cyklus věnovaný funkčnímu a strukturálnímu zvukovému pojetí jazyka. O rok později se zástupci kroužku vydali na třetí mezinárodní lingvistický sjezd konaný v Římě. Pozvání dostali i roku 1934 na druhý slavistický sjezd ve Varšavě a také na druhý fonetický sjezd konaný roku 1935 v Londýně. Kromě pozvánek na lingvistické sjezdy obdrželi dva badatelé Isačenko a Vachek - pozvánku na antropologický kongres do Londýna, kde přednášeli o fonologii. (Mathesius 1936: ) Velice úspěšné desetiletí Pražského lingvistického kroužku uzavřu poznámkou o časopise, na kterém začali členové PLK společně pracovat v roce Jde o čtvrtletník Slovo a Slovesnost s podtitulem Pražský lingvistický kroužek vydávaný od roku 1935 v nakladatelství Melantrich. První číslo obsahovalo redakční prohlášení s vytyčenými úkoly, kterých chtěl kroužek dosáhnout (tamtéž: 144). Autorem zahajovacího sloupku v prvním čísle Slova a Slovesnosti byl Karel Čapek. On i další spisovatelé, například Jaroslav Durych, Vladislav Vančura, Vítězslav Nezval, aj., navštěvovali často schůze kroužku a účastnili se debat (Havránková 2008: 21). Členové kroužku publikovali i v jiných časopisech, byl to především Časopis pro moderní filologii, Naše řeč, či časopisy vydávané univerzitami v Praze a v Brně. Pražská škola podávala informace o své stávající nebo chystané činnosti i do zahraničí, a to v podobě bulletinu Mezinárodní fonologické konference. (Vachek 1999: 22).

24 Činnost PLK po německé okupaci Po 15. březnu 1939 byla činnost kroužku nadále až překvapivě intenzivní. Mathesius rychle reagoval na okupaci sborníkem s názvem Co daly naše země Evropě a lidstvu, který vyšel roku Nadále pokračovaly i přednášky, v prvních měsících jich dokonce přibylo, možnou příčinou bylo zavření vysokých škol. Postupně se ale začala situace zhoršovat, členové kroužku museli začít publikovat ve Slově a Slovesnosti pod pseudonymem a roku 1942 bylo vydávání časopisu úplně zakázáno. Okupace a válka měly vliv na členskou strukturu školy. Řada ruských a ukrajinských členů prchá z Prahy. Mezi nimi i Roman Jakobson, který již dopisem žádá PLK, aby ho zprostil funkce místopředsedy (Havránková 2008: 185) a hned po okupaci opouští Prahu. Odchází nejprve do Dánska, Norska, poté v roce 1940 do Švédska a odtud na nákladní lodi do New Yorku, kde nalezne útočiště a věnuje se dále práci ve jménu pražské školy. Němečtí členové se do činnosti kroužku nemohou nadále zapojovat a dva čelní představitelé umírají. Hned v roce 1939 zemřel N. S. Trubeckoj, těsně před koncem války v roce 1945 umírá V. Mathesius. (Toman 2011: ) Poválečné období Po skončení války PLK obnovil svou činnost a znovu začal s vydáváním Slova a Slovesnosti, prohlásil zde, že kroužek se může s hrdostí do puntíku dovolávat programu otištěného v prvním ročníku v roce 1935 (tamtéž: 268). Jakobson psal intenzivně nadšené dopisy Havránkovi a dalším, kteří doufali v jeho návrat do Československa. Ten se nakonec neuskutečnil, neboť Jakobsonovi zde nemohla být zaručena bezpečnost. (Tamtéž: ) Před rokem 1948 se začala situace kroužku opět zhoršovat. Někteří členové se přihlásili ke komunistické ideologii, radikálně tak učinil například Mukařovský, který nakonec odsoudil téměř vše, co do roku

25 vykonal (tamtéž: 270). Z východu se také začaly ozývat kritiky strukturalismu, první z úst sovětského lingvisty Čemodanova (Vachek 1999: 65). Následně bylo žádoucí, aby se jazykovědné učení pražské školy přizpůsobilo sovětským normám marrovské školy. České prostředí se tomuto vlivu nejprve zdráhalo, ale v roce 1949 již vyšly první překlady a výbor z marristických spisů. Hned v roce 1950 ale učení Marra odsoudil sám Stalin a následně v roce 1952 již vyšlo několik článků, převážně od Havránka, jež se týkaly přínosu Stalina pro lingvistiku. Trávníček v tom samém roce odsoudil československý strukturalismus a také vyzdvihl Stalinovo učení. Stejně jako byl bičován strukturalismus, byl odsuzován i Roman Jakobson, a to hlavně jako protisovětský emigrant, který zanesl plevel do lingvistiky československé. (Toman 2011: ) Uvolnění politického režimu přineslo světlé chvíle i do pražské školy. Trnka se na konci 50. let pokusil hájit zásady pražského strukturalismu, v letech šedesátých se pak o to samé snažil Havránek, který vyjádřil lítost ze své unáhlené prudké kritiky z dřívějších let. V této době také vyšel Vachkův Lingvistický slovník Pražské školy a bylo možné vydat čtyři čísla Travaux. Vachek mohl odcestovat v roce 1964 do Ameriky, kde byla vydána na univerzitě v Indianě dvě jeho díla: Prague School Reader in Linguistics a The Linguistic School of Prague. V roce 1968 ještě odjel jako hostující profesor na nizozemskou univerzitu do Leidenu. (Vachek 1999: 69-70) Po sovětské okupaci Československa v srpnu roku 1968 se opět vrátily zlé časy. Ústav pro jazyk český začal být sledován, neboť vyjádřil svou přízeň k dění kolem Pražského jara a na vedoucí pozici se zde během několika let vystřídalo mnoho pracovníků. Bylo zrušeno vydávání Travaux a marná byla i snaha o vydání další řady pod novým názvem Opera linguistica bohemica. (Tamtéž: 70-72) Ke vzkříšení Pražského lingvistického kroužku došlo opět po sametové revoluci. Ustavující schůze se konala v únoru roku 1990, zde byl do čela organizace zvolen Miloš Dokulil, žák Havránka a Jakobsona.

26 20 Dokulil se musel své funkce ze zdravotních důvodů zanedlouho vzdát a na jeho místo nastoupil Oldřich Leška. (Tamtéž: 73) 3.4 Vnější vlivy a metoda bádání PLK Beze sporu existuje mnoho škol, děl i autorů, kteří měli vliv na členy a formování Pražského lingvistického kroužku. Mezi ty nejdůležitější nepochybně patří jazykovědci Jan Baudouin de Courtenay a Ferdinand de Saussure, které sám Mathesius označuje jako dva hlavní průkopníky nové jazykovědy (Vachek 1999: 31). Baudouin de Courtenay ( ) se narodil ve Varšavě, ale většinu svého života strávil v Rusku, hlavně v Sankt-Petěrburgu, jako profesor jazykovědy. Byl nejen jazykovědcem, ale i politickým aktivistou, oficiálně požadoval změnu ruského státního zřízení na federaci, za to byl po nějakou dobu uvězněn. Také vystupoval proti nacionalizaci logiky, to znamená, že neuznával žádnou americkou, francouzskou či polskou vědu, ale pouze vědu všeobecně lidskou. V tomto smyslu kritizoval představu o tom, že právo na zobecňování vědeckých poznatků mají pouze západní vědci (Toman 2011: 78-79). Lingvistické myšlenky B. de Courtenayho, stejně jako jazykovědců Kruszewského a Fortunatova, se výrazně shodují s myšlenkami Ferdinanda de Saussura, ba dokonce v tomto ohledu existují názory, že Saussurův Kurs obecné lingvistiky nepřináší nic nového, neboť teze, jež obsahuje, vznikly mnohem dříve v hlavách polských a ruských lingvistů (Jakobson 1935: 188). Mathesius obzvláště vyzdvihuje Courtenayho koncept idey funkce (Vachek 1999: 31). Naopak mu byl vyčítán jeho psychologismus, obzvláště co se týče fonologie a definice fonématu, protože jazykozpytec si nemůže svou úlohu ztěžovati rozborem psychologických korelátů a vybočovati tak s pole vlastního zkoumání (Trnka 1935: 238). Ferdinand de Saussure ovlivnil PLK především důrazem na synchronní rozbor jazyka a myšlenkou o jazykovém systému (Vachek

27 : 32). Důraz na jazyk jako systém, jenž je studován skrze jeho části, je základním pilířem strukturalismu. Pražská škola čerpala poznatky také z metod Henryho Sweeta a Otty Jespersena, oba se vymezili vůči jednostrannosti mladogramatické školy. Stejnou roli sehrál i romanopisec Hugo Schuchardt a český jazykovědec Josef Zubatý. (Tamtéž) Vymezení se vůči škole mladogramatické je charakteristickým rysem kroužku. Metoda, kterou mladogramatici používali, se nazývá geneticko-srovnávací a navazuje na tradici Franze Boppa a jeho následovníka Karla Brugmanna. Pozornost mladogramatické školy byla zaměřena hlavně na historické hláskosloví a tvarosloví, přičemž objevy, kterých bylo dosaženo, byly považovány za definitivní a neměnné. Své bádání zaměřovali pouze na geneticky příbuzné jazyky a jejich historický vývoj. Jediným uznávaným postupem při studiu byl postup historický. Kladem mladogramatiků bylo, že dokázali vypracovat podrobnou badatelskou metodu. (Mathesius 1972: 5-6) Druhým směrem v jazykovědě devatenáctého století byla metoda analyticko-srovnávací, právě na ni navázal Pražský lingvistický kroužek. Na počátku dvacátého století postupně získávala na převaze, zatímco metoda geneticko-srovnávací pomalu ustupovala. Jejím základem je srovnávání jazykových jevů všech jazyků, bez ohledu na to, zda jsou geneticky příbuzné. Tradice této metody sahá až k Wilhelmu von Humboldtovi. Vyznačuje se větším množstvím izolovaných pokusů spíše než systematickou prací. V rámci tohoto směru tedy nebyla vypracována žádná celistvá badatelská metoda. PLK klade největší důraz na statické (synchronní) zkoumání jazyka, které je minimálně stejně potřebné jako to dynamické. (Tamtéž) Synchronní metoda byla uplatněna při výzkumu sdělovací funkce jazyka, jež se dostávala do popředí zájmu moderní jazykovědy a při jejímž zkoumání se nelze omezit pouze na metodu historickou. Její

28 22 využití je dále nezbytné při studiu nahrazování jednotlivých jazykových jevů v čase. Diachronní metoda dokáže určit pouze to, že jeden jev byl nahrazen druhým, nedokáže ale objasnit důvody této změny. (Tamtéž: 7) Kromě analyticko-srovnávací metody a důrazu na synchronní studium jazyka je pražská škola charakteristická i zájmem o funkci jazyka. Tradiční mladogramatická škola vycházela z formy, jako ze známé věci a pomocí ní se snažila zjistit funkci. Důvodem tohoto postupu byla i závislost na starých psaných textech jako jediných zdrojích zkoumání. Naopak nový přístup kroužku se vyznačoval zájmem o význam, tedy funkci, a až poté badatelé zjišťovali, jakými prostředky je tato funkce vyjadřována. Tento postup vyplývá z jejího přízviska funkčně strukturální škola. (Tamtéž: 12) Dalším metodologickým rysem je neatomistické zkoumání jazyka, tedy studium strukturních problémů jazyka jako celku a nestatické zkoumání jazyka, tedy dynamický přístup ke vztahu mezi synchronií a diachronií. (Vachek 1999: 30-31) PLK se mimo tvorby obecných pravidel pro zkoumání jazyka zabýval i stylistickými problémy, básnickým jazykem, každodenními problémy mluvčích či slovy přejatými z cizích jazyků, obzvláště germanismy. Jakobson, Havránek a Mathesius tyto tzv. cizomluvy hájili, podle nich mají i přejatá slova místo v jazyce, pokud jich je v jazyku zapotřebí. (Tamtéž: 34) Podrobnějšímu popisu pražského strukturalismu a jeho dvěma významným konceptům bude ještě věnována pozornost v páté kapitole.

29 23 4 KODAŇSKÝ LINGVISTICKÝ KROUŽEK 4.1 Louis Hjelmslev Louis Trolle Hjelmslev se narodil 3. října 1899 v Kodani. V roce 1917 zde začal studovat srovnávací lingvistiku. Poté, v roce 1921, odjel na rok studovat na univerzitu do Litvy, litevská fonologie byla jeho specializací. Několik let strávil také v Praze a Paříži. (Whitfield 1966: ) V Paříži napsal své první rozsáhlé dílo Principes de grammaire générale, které mělo posloužit jako jeho doktorská práce, nebylo však přijato. Doktorský titul nakonec získal v roce 1932 za své dvě eseje o baltských jazycích vydaných pod názvem Études baltiques (tamtéž: 616). Společně s kolegou Hansem Uldallem vypracoval nové zásady fonologie, které zprvu nazývali fonématikou. Tuto teorii poprvé prezentovali v roce 1935 na fonetickém kongresu v Londýně. O rok později rozšířili teorii fonématiky o oblast gramatiky a na lingvistickém kongresu v Kodani pro ni již použili označení glosématika. Základní principy glosématiky publikovali v krátkém textu s názvem Synopsis of an Outline of Glossematics. Asi největšího významu dosáhla Hjelmslevova kniha Omkring sprogteoriens grundlaeggelse, vydaná o deset let později v USA pod názvem Prolegomena to a Theory of Language. (Černý 1996: ) Hjelmslev byl zastáncem strukturální lingvistiky, v popisu jazyka jako struktury viděl naprostou vědeckou korektnost (Whitfield 1966: 618). Tvrdil, že jazyk byl v historii studován již z mnoha hledisek, jedno bylo ale prozatím opomenuto, hledisko jazykové. Usiloval o vědu, která by chápala jazyk ne pouze jako konglomerát momentů logických, historických, fyziologických, fyzikálních, psychologických a sociologických, ale především jako svébytnou veličinu, jako celostní útvar zvláštní povahy (Hjelmslev 1971: 6). Chtěl, aby byl jazyk viděn jako samostatný

30 24 celek, pro nějž by platily specifické zákonitosti a jenž by byl zkoumán specifickými metodami (Černý 1996: 168). Jednou z charakteristik glosématiky je vytvoření nové terminologie. Hjelmslev zaměňuje názvy užívané pražskou školou, fonému za ceném a morfému za plerém. Přepracovává i Saussurovy dichotomie, například opozici langue/ parole mění na opozici schéma/text atd. Velký důraz klade na studium vztahů mezi jednotkami procesu (neboli textu). Tyto vztahy jsou jediným předmětem vědeckého popisu a nejsou závislé na svých jednotkách, tak jak předpokládají jiní lingvisté. Mají na rozdíl od skladebných jednotek primární postavení, skladebné jednotky z vědeckého hlediska neexistují samostatně a jsou druhotné. V souvislosti se vztahy zavádí termín funkce. Funkci definuje jako vztah mezi jednotkami, který splňuje podmínky vědecké analýzy. Pokud má nějaká jednotka vztah (funkci) k jiným jednotkám, je nazývána funktivem. (Tamtéž: ) V jeho glosématice nalezneme řadu dalších nových zásad pro studium jazyka, například popis systému a procesu, teorii jazykového znaku, či komutace. Hjelmslev se pokusil vytvořit teorii, v níž by byl jazyk nahlížen z nového pohledu epistemologie. Jeho glosématika je vlastně pokus o systematické porovnání struktur přirozených jazyků se strukturami všech ostatních sémiologických systémů, tj. se strukturami všech systémů, které slouží ke komunikaci (sdělování, dorozumívání) včetně systémů nejazykových (tamtéž: 169). Hjelmslev, jehož jméno vždy zůstane spojené s kodaňskou lingvistikou a teorií glosématiky, zemřel 30. května 1965 (Whitfield 1966: 615). 4.2 Historie Kodaňského lingvistického kroužku Kodaňský lingvistický kroužek byl založen dne 24. září 1931 především díky iniciativě Louise Hjelmsleva a Vigga Bröndela. První

31 25 oficiální setkání se konalo v Hjelmslevově domě, kromě něj se ho zúčastnili Jak Barr, jeden ze studentů místní univerzity Detlefsen, Paul Höybye, Hedvig Olsen a Harry Pihler. Inspiraci pro založení školy nalezl Hjelmslev především v pražském strukturalismu a v dánské filologii, která je spojena se jmény Rasmuse Raska a Otty Jespersena (Krejsová 2003: 63). Podle Pražského lingvistického kroužku (Prague linguistic circle) byl Kodaňský lingvistický kroužek pojmenován (The Linguistic circle of Copenhagen) stejně tak, jako zanedlouho vydané teze (Traveaux du Cercle Linguistique de Copenhague). Teze vyšly v roce 1937 a společně s časopisem Acta linguistica vydávaném od roku 1939 stvrzovaly program a působení kodaňské školy. 1 Účelem prvního setkání bylo mimo jiné stanovit směr, kterým se škola bude ubírat. Hjelmslev chtěl rozvinout strukturalismus po vzoru pražské školy a obohatit její výzkumy ve fonologii, tento plán se mu bohužel v prvních letech fungování kodaňského kroužku nepovedl naplnit. Nakonec se kroužek začal ubírat vlastní cestou především ve jménu glosématiky. Do roku 1937 stál v čele Viggo Bröndel, po něm funkci převzal Hjelmslev a setrval v ní až do své smrti. 2 Někteří další členové se pokusili aplikovat teorii glosématiky na konkrétní jazyk, neboť sám Hjelmslev takto nikdy neučinil. Prvním byl jeho stoupenec Knud Togeby. Z hlediska glosématiky se pokusil o rozbor francouzštiny, v některých bodech se ale nakonec od Hjelsmsleva lišil. O něco lépe zachoval principy glosématiky Emilio A. Llorach, který jí uplatnil na analýzu španělštiny. (Černý 1996: 177) Přestože glosématika zpočátku nesklidila příliš úspěchu, hlavně kvůli její složitosti a ne úplně dokonalé propracovanosti celé teorie, byl to úctyhodný pokus o vytvoření nové koncepce, která by umožnila zformalizovat strukturální popis všech jazyků. (Tamtéž) 1 The Linguistic Circle of Copenhagen. Dostupné z: < Citováno Tamtéž.

32 26 5 STRUKTURALISMUS V LINGVISTICE 5.1 Pražský strukturalismus Strukturální lingvistika je nepopiratelně spojená s pražskou školou a se jmény jejích představitelů, jak bylo podrobněji popsáno výše. Někteří autoři považují za oficiální ustanovení strukturalismu na vědeckém poli rok 1929, tedy rok, kdy PLK vydal teze. Ty představily nový koncept struktury, jež je definována například jako the structure of the system, the manner in which the individual elements of a particular language are arranged for this purpose in relations of mutual dependence (Robey 1973: 1). Přínos pražské školy na poli strukturalismu spočívá hlavně v tom, že byla první, jež uceleně formulovala principy a metody tohoto směru. Některé strukturální prvky nalezneme již u renesančních gramatiků, například v gramatice Paniniho, ale zásadní význam pro zformulování teorie strukturální analýzy měli lingvisté na konci devatenáctého a počátku dvacátého století. Před Pražským lingvistickým kroužkem to byli především Ferdinand de Saussure (viz výše), Baudouin de Courtenay, Ščerba a další. (Trnka 1970: 77) Důležité je také zmínit, že hovoříme-li o strukturální lingvistice bez jakéhokoliv přízviska, můžeme mít na mysli dva odlišné směry. Tím prvním je tzv. postbloomfieldský strukturalismus, což jsou lingvisté působící ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století v Americe. Tato škola se vyznačovala hlavně odmítnutím dichotomie langue/parole, zálibou v taxonomii nebo snahou o definování indukční metody a její aplikaci na analýzu jazyka. Za představitele druhého směru lze považovat evropské a americké lingvisty, kteří navázali na práci Saussura, Boase se Sapirem a částečně i na práci ruských formalistů. Do této skupiny spadá samozřejmě i pražský strukturalismus, jenž nás zde zajímá. (Lyons 1973: 5-6)

33 27 Strukturalismus můžeme definovat jako lingvistický trend, který se zabývá analýzou vztahů vyskytujících se mezi jednotlivými segmenty jazyka a koncipovanými jako hierarchicky uspořádaný celek. Vztahy mezi těmito jednotlivými segmenty jsou rozpoznávány a zkoumány skrze jejich vlastnosti. (Trnka 1970:73) Oproti ruskému formalismu 3 klade pražská škola důraz na významovou strukturu a to i na její hlubší či skryté významy. Kromě pouhého sledování struktury se zajímá i o její funkce a jednotlivé prvky pojímá jako součást dynamického celku. Při rozborech textu sleduje i historický a sociální kontext. 4 Kromě tvorby strukturální metody se členové pražského kroužku zabývali i problémy týkajícími se literatury, vědeckého zájmu o ni, autory literárních textů atd. Usilovali například o zrovnoprávnění všech literárních žánrů. Podle nich nemusí struktura textu nutně patřit do vysoké literatury, aby se tento text stal předmětem zájmu vědců. Proměňuje se pouze komunikační funkce, ale zákonitosti zůstávají stejné. Teorii o arbitrárnosti znaku, tak jak ji definoval Saussure, rozšířili na celý text. Dále zdůrazňovali, že jazyk je to, co utváří realitu, má svá hluboká pravidla, která se neváží na konkrétního jedince a dílo tak není výrazem jeho mysli. K literatuře přistupovali jako k mechanickému konstruktu, který lze dělit na jednotlivé části, tyto části následně třídit a analyzovat. Pozornost strukturalistů se zaměřila i na význam. Podle nich není ustáleným ani přirozeným, ale odvíjí se od jazyka. Neexistuje jeden správný význam, tak jak ho stanovil autor díla. Tento přístup byl dále rozvíjen a stal se základem pro další teorie, jež se zabývaly například zkoumáním posunů významů v závislosti na sociálních a historických podmínkách. Jako poslední příklad uvedu jejich zájem o studium 3 Formalismus se zaměřuje pouze na formální strukturu a na formální utváření textu, nezajímá se o funkci struktury, její prvky pouze vyhledává, třídí a popisuje. Sleduje čistě primární text bez jeho historického a sociálního kontextu. 4 Pražský strukturalismus. Dostupné na: < Citováno