9.3.2014 1. postní neděle Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží, dar a přítomnost Ducha svatého se všemi námi. Amen. Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Žd 1,1-3a Píseň 604 Buď chvála Bohu Modlitba: Hospodine, Pane náš, shromáždili jsme se, abychom se učili tvému slovu a předložili před tebe svoje pochybnosti i radosti, svoji nedůvěru i touhu po společenství s tebou. Každý z nás žijeme před tvou tváří svůj životní příběh, bohatý na dobré i zlé dny, vítězství i prohry, okamžiky štěstí, na něž vzpomínáme po celý život, i na chvíle neštěstí, které nás trápí jako noční můra. Děkujeme za to, že smíme v postní době znovu vnímat, jak do našich životů vstupuje příběh všech příběhů: životní příběh Ježíše Nazaretského. Děkujeme ti za tvého syna Ježíše Krista. Který nám vyhlásil dobrou zvěst o tvé milosti, čelil útokům slabostí a pokušení, nesl na sobě utrpení i kříž. Tak nám zjevil tvůj příklon k pravdě a plnosti života. Prosíme, ať k tomu smíme v důvěře přiložit svoji mysl, a nechat se vést tvým slovem. Prosíme tě o tvou přítomnost v našich životech i teď v tomto shromáždění a při slavení tvého stolu milosti, abychom tvé slovo slyšeli, zakusili jeho moc a přijali je ve víře. V tebe, Hospodine, doufáme. Amen. Čtení: Oz 11,1-9 Píseň 434 Jezu Kriste, Synu Boží Text: J 14,8-9b + Věřím v... Syna jeho jediného Kázání: Pohleďte, rozhlédněme se po světě: Což nejsou všichni lidé Božími dětmi? Není zrození každého člověka zázrakem? Není zrod každé lidské bytosti novým tvůrčím Božím počinem?
Nikdo není nechtěný. Nebyli a nejsou dva lidé stejní. Člověka nedovedeme vyrobit ani umělé oplodnění ve zkumavce není výrobou. Každý jsme jedinečný a všichni dohromady sdílíme společné lidství možnost přesahu, vztahu k Bohu, jehož předpokladem je vztah Boží k nám. Je to krásná myšlenka. Chodit po světě a potkávat sourozence. Samé dcery Boží a syny Boží. Někdy je ovšem v těch druhých zatěžko děti Boží vidět. Třeba ty gorily v maskáčích na Krymu, z těch je mi úzko. Ale i tady u nás potkávám lidi všelijak agresivní. Anebo ti uhlazení, ale slizcí, z těch taky mrazí. A tuším, že někde docela blízko kolem mne sviští v silných tmavých vozech ti, které nejspíš ani nepotkám, a ani bych je potkat nechtěl. A co já sám? Má temná zákoutí duše? Ta úvaha o nějakém všeobecném, přirozeném dcerství a synovství Božím je jistě správná. Ale vychází právě z nějakých přirozených, přírodních předpokladů. Nedávno jsem tady při kázání o Bohu Stvořiteli opěvoval krásu přírody. Jenže podívejme se pořádně do přírody: možná je v ní daleko víc krutosti, než krásy. A nejrozšířenějším živočišným typem je parazit. Takže jaký div, když pak ta dítka vypadají, jak vypadají. Je zvláštností Izraele, že se mu dostalo zvláštního náhledu či prozření (nebo co se to vlastně stalo) kritického vůči lidské přirozenosti. Izrael se začal z dějin vynořovat tím, že se postavil do opozice proti přírodním kultům, které tvořily přirozené prostředí v jeho okolí. Přírodní kulty vyznávají a pěstují vitalitu, sílu, energii kdo by po nich netoužil? - ovšem na úkor slabších. (Odněkud se ta energie brát musí.) Izrael přichází s tím, že Bůh je jiný a ten obraz Boží v přirozeném člověku je zasutý, přemalovaný, změněný k nepoznání. A zrovna tak celé stvoření je deformované, takže se ztratila souvislost mezi tím, co je vidět, a tím, jaké to má být. Dítka Boží se svému rodiči ztratila, úplně se odrodila. Podle biblických proroků Hospodin nazývá Izraele svým prvorozeným Synem. V této době to znamená: prvorozený
přebírá dědictví, opatruje odkaz, reprezentuje rodičovské hodnoty. Být prvorozeným je úkol, poslání, synonymem Hospodinova prvorozeného je služebník Hospodinův. A tady začíná příběh o vyvedení Izraele z egyptského otroctví. Ten příběh odstartuje tím, že farao nechápe, odkud se bere vitalita hebrejských nýmandů (jen věřící čtenář tuší, že z Božího požehnání). Farao usiluje si tuto energii přivlastnit (krmí své nilské božstvo čerstvě narozenými chlapci), ale ono to nefunguje. Hospodin se zastane slabého a oni jsou vysvobozeni. Pořád se jim opakuje: nebyli jste vyvedeni vaší mocí, to Hospodin vás vysvobodil. Asi to měli slyšet víckrát, protože krátce poté si z ukradených egyptských šperků udělali falešného boha. Zase v nich zvítězila ta stará, přirozená touha po (falešných) jistotách. A tak klopýtají dějinami a proroci je k jejich poslání (k tomu pravému synovství) budou pořád vracet. A pořád tam půjde o to zvláštní, nepřirozené Hospodinovo dědictví, odkaz, testament. Co není přirozeně dáno a co není vidět. Proto Filip říká Ježíšovi: Ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme! A Ježíš řekne: Kdo vidí mne, vidí Otce. Všechna evangelia jsou vyznáním víry prvních křesťanů, ale tohle Janovo jaksi tuplovaně. Janovo evangelium často vkládá Ježíšovi do úst v přímé řeči to, co si o něm tihle první křesťané říkali. Takhle to Ježíš sám nejspíš neřekl. V mluvení o Bohu byl spíše cudný. Nejstarší Markovo evangelium líčí Ježíšův příběh tak, že o Ježíšově vztahu k Bohu nebo Božím vztahu k Ježíšovi ví možná jen Ježíš a my čtenáři, ale asi nikdo z těch, kdo se s Ježíšem setkávají. Ježíš sám o tom dokonce nechce mluvit. Teprve na konci zazní z úst pohanského římského setníka, který vidí Ježíše umírat na kříži: Jistě byl tento Syn Boží. Tenhle Markův vypravěčský postup nás chrání před tím, abychom si nedělali příliš rychlé a povrchní představy o tom, v jakém smyslu je Ježíš Synem Božím. Co tedy vyznáváme a co tím říkáme: Věřím v Ježíše Krista, Syna jeho (tj. Božího) jediného (tj. prvorozeného)? Ježíš ukazuje Hospodina (toho zvláštního Boha). Ukazuje ho tím, jaký je.
Nemluví jen o něm, ale ztělesňuje ho, reprezentuje. Ukaž nám Otce! - Ježíš nikam neukazuje, on prostě je. Slova jsou málo proto evangelia tradují příběhy. A Tomášovo evangelium, které je sbírkou Ježíšových výroků, se do bible nedostalo. A i to, co v evangeliích Ježíš o Bohu říká, jsou hlavně podobenství, metafory, které jsou často také příběhem, mají děj. Kdo vidí mne, vidí Otce. Proto pro nás křesťany Ježíš není prorokem (byť třeba prvním a největším), ale Synem. Je Synem Božím prvorozeným jediným, jedinečným. Strážcem odkazu, spolehlivou studnicí rodičovských hodnot. Petr Pokorný ve svém výkladu Kréda na tomto místě říká: tento prvek vyznání je především ujištěním o tom, že Bůh nemá ještě druhou tvář, kterou by zjevil v jiném synu, že na to, co poznáváme na Kristu, se můžeme spolehnout jako na projev plné a neměnné povahy Boží. Možná jsme v nějakém přirozeném smyslu všichni lidé dětmi Božími. Můžeme se cítit být si blízko a spolu spojeni třeba touhou po jakési životní energii (odvrácenou tváří této přirozené touhy je úzkost ze ztráty vitality). Evangelium otvírá pohled na prvorozeného, jehož adoptivními sourozenci se můžeme každý z nás stát. A on je ten, který svým zvláštním, nepřirozeným způsobem nepěstuje svou vitalitu, nezmocňuje se života, nýbrž důvěřuje něčemu, co nemá ve svých rukách. Důvěřuje tomu, který neklame. Neviděn, přece je tu. A život s ním přichází jako dar. Amen. Píseň 404 Pane Ježíši Kriste Večeře Páně (písně 308, 309) Přímluvná modlitba + Otče náš Ohlášky + Sbírka Píseň (Svítá) 273 Proč zvykli jsme si snadno žít Poslání: Ježíš říká: Já jsem ta cesta, pravda i život. J 14,6
Píseň 647 Kriste, Synu jediný