Kapitola první Dospívání v Československu V roce 1938 mi bylo sedmnáct let. Byla jsem štíhlá, tmavovlasá, hnědooká mladá dívka. V té době (když jsem se narodila 29. září 1921) žilo v Novém Bohumíně v Československu, asi tři sta židovských rodin mezi deseti tisíci obyvateli. Oficiální předválečné záznamy uvádějí devět set osmdesát čtyři židů, mezi nimi moje rodiče Rubinovy, Maxe a Ernestinu (rozenou Reinisch), mou sestru Blanku a mě. Vzhledem k blízkosti Německa mnoho lidí ve městě, stejně tak moje rodina, jsme všichni mluvili zároveň česky i plynně německy. Jednou z mých nejhezčích vzpomínek z doby, než se rozpoutalo to šílenství, byly vynikající meruzalky. Rostly na zahradě ve dvoře činžovního domu mých prarodičů, kde jsem žila se svou rodinou. Tyto zelené kuličky připomínající pruhované bobule, známé spíše pod názvem angrešty, byly sladké a voňavé. Angrešty rostly na ostnatých keřích poblíž pěkné malé zahrady a třešně, vedle dalšího z mých oblíbených plodů červeného rybízu, kterému jsme říkali Ribisel. Keře rybízu rostly v blízkosti Suky, 1
Fred Glueckstein podle vyprávění Mimi Glueckstein přístřešku mého dědečka, ve kterém stoloval během židovského svátku Sukot. Nový Bohumín měl v té době tři školy, v jejich třídách se učilo buď česky, německy nebo polsky. Vídávala jsem každý den, jak děti z okolních obcí přicházely od vlakového nádraží a směřovaly především do německé školy, která byla největší ze všech tří. Nový Bohumín bylo klidné místo. Měli jsme pokojný život. Moje rodina nebyla ani bohatá ani chudá. Byli jsme tak zvaná střední třída, tvrdě pracující na živobytí. Okruh mých přátel zahrnoval dívky v mém věku a chlapce, kteří byli o něco starší. Obyvatelé Nového Bohumína byli dobří lidé. Nebyl tam žádný antisemitismus. První židy v Novém Bohumíně lze dohledat už v roce 1655, kdy místní pán povolil židovskému výrobci mýdla a židovskému vinopalníkovi žít pod jeho jurisdikcí. Do roku 1751 žilo v různých lokalitách Oderbergu, což je německý název pro Nový Bohumín, šest židovských rodin. Na počátku devatenáctého století se v Novém Bohumíně usadilo mnoho dalších židů. Město je přitahovalo, protože bylo jedním z důležitých železničních uzlů ve střední Evropě a později zde sídlila i ropná rafinérie. V roce 1900 byla postavena synagoga. Nezávislá Židovská obec byla založena v roce 1911, Židovské centrum bylo otevřeno v roce 1924. Tam byla také základní škola. V roce 1932 se konala v Novém Bohumíně velká sportovní slavnost Makabiáda. V roce 1938 žila naše rodina v centru města na ulici pojmenované po Dr. Edvardu Benešovi, vůdci Československého hnutí za nezávislost a druhém prezidentovi země. Bydleli jsme s jedenácti dalšími rodinami v třípodlažním činžáku s omítkou z šedého betonu, který byl ve vlastnictví mých prarodičů. Náš byt byl v přízemí. Když se přišlo dovnitř předními dveřmi, hned byla kou- 2
Mimi z Nového Bohumína, Československo pelna, prostorná kuchyň, ložnice a terasa s výhledem na dvorek. Byl tam také obývací pokoj, kde jsme spaly Blanka a já. Do další ložnice, kterou jsme někdy pronajímali, se vcházelo zvlášť samostatnými dveřmi z chodby. Neměli jsme telefon ani rádio. S naším domem sousedily podobné bytové domy. Jejich průčelí zdobily obchody. Naproti přes úzkou dlážděnou ulici bylo kino, kavárna a různé podniky. Dále byl níže v ulici velký obchod se smíšeným a koloniálním zbožím jménem Bachrach po židovské rodině, která ho měla ve vlastnictví. Ulicí Beneše jezdila tramvaj. Měla zastávku blízko hlavního vchodu do našeho domu. Můj otec podnikal v klenotnictví. Ještě před sňatkem s mojí matkou se ve Švýcarsku naučil opravovat hodinky. Před tím, než odjel do Švýcarska, žil se svou sestrou Caroline ve Vídni. Měla čtyři děti: Maxe, Mori, Lottie a Mali. Jmenovali se Drechslerovi. Otcovo první klenotnictví v Československu bylo jen pár ulic od místa, kde jsme bydleli. Avšak po vloupání v roce 1937 se přestěhoval do jednoho ze dvou obchodů v průčelí bytového domu, kde jsme žili na ulici Beneše. Pracovala jsem v obchodě svého otce, na kterém bylo zvenku jméno naší rodiny Rubin. Dovnitř bylo vidět skrze malou výlohu s vystavenými šperky. Třebaže můj otec chtěl, abych se stala hodinářkou, já jsem nechtěla. Později jsem toho litovala, protože pro obchod by to bylo bývalo příhodné, když nastaly těžké časy. Nicméně jsem otce pečlivě sledovala a naučila se, jak hodinky rozebrat a potom je znovu smontovat. Otce moje přítomnost v obchodě těšila. Býval by tam rád viděl i moji maminku Ernestinu, ale ta se musela věnovat své matce. Moje babička bydlela ve stejném domě a trápily ji žaludeční potíže i velmi špatný zrak. Trpěla šedým zákalem, nosila tmavé brýle, ve kterých vypadala nepřístupně a upjatě. Babička byla velmi náročná. Matka se jí věnovala převážnou část každého odpoledne a po večerech. V pěkné dny ji brávala do 3
Fred Glueckstein podle vyprávění Mimi Glueckstein nedalekého městského parku, kde dokázaly prosedět celé hodiny. Park s desítkami druhů keřů a stromů, počínaje akátem až po bílý severní cedr, byl oázou klidu. Tento krásný park s rozlehlými širokými travnatými plochami byl doslova poset lavičkami. Za teplých a prosluněných dnů byl přeplněn rodinami s dětmi i mladými lidmi. Tenisový kurt a bufet se stolky a židlemi, to byla oblíbená místa. Během svého volna jsem si užívala procházek v parku. Chtěla jsem hrát tenis, ale matka si myslela, že jsem pro tento druh sportu příliš hubená. Přiber pár kilo navíc, Mimi, a budeš moci hrát tenis, řekla mi se smíchem. Dědeček, který zemřel ve spánku o pár let dříve, byl zbožný muž, jenž světil židovské svátky. Psal knihy o Talmudu v hebrejštině a trávil dlouhé hodiny psaním a čtením. Rodinná večeře bývala obvykle v 18:00 hodin. Poté jsme se, Blanka a já, scházely s přáteli a chodili se projít po hlavní třídě. Občas Blanka, která byla odvážná, vyrážela po setmění spolu s dalšími kamarády na starý hřbitov. Hráli takovou hru, že tomu, kdo sám přejde z jedné strany hřbitova na druhou, ostatní koupí zmrzlinu. Také jsme si užívali zábavných chvil s našimi bratranci Perlmanovými, kteří bydleli v nedalekém městě Moravská Ostrava a přijížděli k nám na návštěvu. Park v Novém Bohumíně se otevíral na druhém konci do ulice, kde stála moderní šedivá škola, kam jsem chodila před maturitou. Říkalo se jí gymnázium. Podle toho, zda studenti chtěli jít na univerzitu, studovali tam chlapci a dívky čtyři nebo osm let. Když jsme měli přestávku mezi hodinami, před návratem do školy jsme chodili se spolužáky povídat si a pobavit se do parku, do zeleného, klidného prostředí. Byl to příjemný život. Po maturitě na gymnáziu jsem se svou starší sestrou Blankou denně jezdila vlakem na obchodní školu v nedalekém městě, kde jsme se učily psát na stroji a další pomocné administrativní do- 4
Mimi z Nového Bohumína, Československo vednosti. V roce 1938 jsem pracovala v klenotnictví mého otce a moje sestra pracovala v kanceláři Židovské dřevařské společnosti. Ale znepokojující události, které se brzy měly odehrát napříč Československem, měly zasáhnout do idylického života mé rodiny. 5