ZPRÁVA O ČINNOSTI DOBROVOLNÍKŮ

ZPRÁVA O ČINNOSTI DOBROVOLNÍKŮ VE FAKULTNÍ THOMAYEROVĚ NEMOCNICI V PRAZE PROGRAM PRO ODDĚLENÍ DĚTSKÉ NEUROLOGIE A DĚTSKÉ PSYCHIATRIE PŘIPRAVIL CANISTERAPEUTICKÝ TÝM DANA SCHEJBALOVÁ, LUDMILA VODIČKOVÁ, DARINKA,FANY. ROK 2007

S velkým nadšením jsme využily možnosti, stát se součástí dobrovolnického centra LÉKOŘICE ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze. Naši psi řádně složili zkoušky pro činnost v oblasti canisterapie a my tedy mohly začít. V této zprávě uvádíme aktivity za období od složení zkoušek našich dvou psů čivavy Darinky a samojeda Fany. Považovaly jsme za vhodné, mít pro tuto činnost psa malých rozměrů, kterého by bylo možné použít jako kontaktního zvířete u ležících pacientů. Jsme přesvědčené, že Darinka je, díky své povaze, pro tuto činnost nanejvýš vhodná. Samojed je pes o kterém se říká, že se stále směje. Svým vzhledem opravdu připomíná smějící se plyšové zvířátko. Je to plemeno velmi milé k lidem, bez projevu agrese a s něžným a trpělivým chováním snad ke každému člověku. Naše Fany je sice skvělá, ale v této době nemůže pracovat, protože se stará o svá štěňátka. 28. 3. vyrážíme s Lidkou na SUPERVIZI dobrovolníků (Lékořice) v Thom. fakultní nemocnici. Předkládáme certifikáty o složení zkoušek Fanynky a Darinky. Zvláštní je,kolik lidí, kteří se o složení zkoušek právě těchto dvou plemen(samojed,čivava)dozví,je tím překvapených. Liduška se supervize účastní poprvé, přesto se velice aktivně účastní diskuse. Je jasné, že činnost dobrovolníka ji velice zajímá a bude ji bavit. Jdeme do toho spolu! = Dana, Lída a naši pejskové. 18.4. - naše první společná návštěva na dvou dětských odděleních Thom. nemocnice v Praze psychiatrii a neurologii. Byla to premiéra i pro Darinku, která ji ovšem zvládla s přehledem- byla skvělá. Návštěvy dopadly super, děti byly úžasné. Na neurologii jsme se setkaly jak s batolaty, tak i se staršími dětmi a vše se dalo zvládnout. Na 100% se nám potvrdilo, že je moc dobrá věc-chodit na oddělení ve dvou. Vzhledem k velkému věkovému rozmezí klientů a psychice některých z nich(některé hospitalizované děti se uzavřou steskem po rodičích do sebe a nechtějí s okolím komunikovat)je potřeba individuální přístup. Když se jedna z nás věnuje jednomu z dětí, druhá zabaví ostatní. V opačném případě, by stranící se dítě nebylo zapojené do našich aktivit a netečně by sedělo opodál, nebo by bylo jediným dítětem, kterému je věnována pozornost a ostatní děti by byly mimo činnost. Jsme rády, že se dokážeme v takových situacích okamžitě orientovat a doplňovat. Malá Kristýnka ze Slovenska, která je hospitalizována již dosti dlouho bez maminky, měla slzičkový den, ale přítomnost Darinky ji přivedla na jiné myšlenky. Měla potřebu mít Darinku sama pro sebe a vynahradit si chybějící pomazlení. Chovala ji v náruči, hladila, prošla se s ní po chodbě a byla spokojená. I v této situaci jedna z nás dělala dozor Kristýnce s Darinkou, druhá se věnovala ostatním dětem. Povídali jsme si o zvířátkách, nad zvířátkovými knížkami se zasmáli jsme se při povídání a vyprávění pohádek. Kristýnka pak bez problémů půjčila Darinku ostatním a připojila se ke skupině. Na oddělení dětské psychiatrie byla skupina fajn kluků. Byla legrace, kluci měli potřebu si povídat, zasmát se, hráli si s Darinkou, ta byla samozřejmě nadšená. Byla to moc příjemná hodina jak pro kluky, kteří se domáhali delší návštěvy, tak pro nás. Prvotní nejistota, čím zaujmout asi dvanáctileté skorochlapy se velice rychle rozplynuly.

26. 4. Opět jedeme do FTN na stejná, již naše oddělení. Kristýnka je ve smutné- plakací náladě. Věnuji se pouze jí, Liduška bravurně zvládá ostatní děti. Ty se nám v herně tentokrát střídají, některé tu mají své maminky. I ty jsou z přítomnosti pejska na oddělení příjemně naladěné. Na druhém oddělení (dětské psychiatrie)se setkáváme s programem klaunů. Naše obavy, že po té děti nezaujmeme, byly zbytečné. Skládali jsme ve skupinkách puzzle o ceny, malovali smečku malých Darinek. Od některých dětí jsme dostaly obrázek i s věnováním. Bylo to opět moc hezké odpoledne. Je 10. 5., opět čtvrtek a ten již tradičně patří dětem v Thom. nemocnici. Vyrážíme za nimi těšící se a už jsme si daleko jistější. Na oddělení neurologie jsou děti opět úžasné. Hrajeme si s kuželkami, povídáme nad knížkami se spoustou zvířátek, hrajeme si s Darinkou. Máte tady ovšem malého Honzíka, který má problém, že se odmítá delší dobu napít. Hrozí mu připojení na kapačky a to je nepříjemné nejen pro dvouleté, temperamentní dítě, ale i pro jeho maminku. Je tedy na nás a naší Darince, abychom nešťastné mamince, která za Honzíkem vytrvale běhala s hrnečkem a lahvičkou,pomohly. A jak jinak, naše Darinka je prostě profík. Bez nátlaku, s legrací a s pomocí Darinky a plyšových maňásků, jsme malého Honzíka přiměly, aby vypil vše, o čem ho jeho maminka vytrvale přesvědčovala, že musí vypít. Měla radost nejen Honzíkova maminka, ale i my, protože už na takové maličkosti je vidět, že přítomnost psa u dětí má pozitivní výsledky.

Na dalším oddělení nás čekalo menší rozčarování v podobě hyperaktivního chlapce, který měl potřebu neustále někomu ubližovat a slušné slovo je u něho vzácností. I takového aktivistu jsme zvládly. Po několika marných pokusech zapojit ho do hry s ostatními dětmi ho zaujala hra s kuželkami. Ale i v tomto případě znamenal míček v jeho rukou ohrožení nejen pro ostatní děti ale i vybavení herny. Lída tedy svým zdravým hlasem přerušila jeho počínání : kdo jde s námi malovat příšery! To ho kupodivu zaujalo a zcela se sklidnil. Se zapálením maloval se všemi ostatními dětmi a jeho dílko bylo ze všech nejpropracovanější. Problém nastal, když jsme děti vyzvaly, aby otočily papíry a namalovaly to nejhezčí, co je napadne. všechny děti malovaly, jen tenhle náš ďáblík neudělal ani čárku. Při snaze pomoct mu, jsme vypotili smějící se kytičku. To ho inspirovalo..., ovšem jen k tomu, že jí přimaloval rohy a šklebící se pusu. Měli jsme z jeho chování zvláštní pocit, ale už jenom to, že se nám podařilo zaujmout ho, jsme považovaly za úspěch. 13. 5. se koná ŠKOLENÍ DOBROVOLNÍKŮ Lékořice. Účastníme se jej a je to pro nás setkání velice příjemné a přínosné. Mimo teorii se zde simulují různé situace,které mohou nastat na odděleních. Každá z nás si zahraje alespoň jednu roli pacienta, či dobrovolníka, řešícího nastalou situaci na oddělení. Byla u toho nejen legrace, kdy například Lidka excelovala v roli vnucující se babičky na oddělení LDN, ale následné komentáře a připomínky k nastalým děním nás přiměly k velkým zamyšlením. A je tu zase čtvrtek, 17. 5.. Na oddělení děts. neurologie máme setkání spíše s maminkami hospitalizovaných dětí. Děti byly do věku dvou let,tak že jsme si hrály s plyšovými maňásky, stavěly domečky z kostek pro zvířátka, poznávaly zvířátka v knížkách. Maminky se velice aktivně zapojily, ovšem Darinka tu tentokrát byla pro ně. Mazlily, muchlaly, smály se, povídali si s námi. Bylo na první pohled vidět, že tohle rozptýlení je jim velice příjemné.

O patro níž se nám sešly samé holčiny. Věkově si byly hodně blízké, tak jsme nemusely improvizovat a pracovaly jsme všechny společně. Byly skvělé, komunikativní, bavily se a moc jsme se nasmály. Jen jedna z nich byla trochu víc aktivní a k tomu přecitlivělá, tak že jsme několikrát museli předejít zbytečným slzičkám kvůli pastelce, kterou momentálně potřebovala právě tahle dívenka, když ji mělo některé z ostatních dětí. To se několikrát opakovalo, ale vcelku snadno jsme to řešily odvedením pozornosti na něco zcela jiného. Tentokrát jsme použily pracovní listy získané od AOVZ(asociace zastánců odpovědného vztahu k malým zvířatům) a z jejich úspěchu u dětí jsme měly velkou radost. A jak jinak, 24. 5. ve čtvrtek, jedeme do Prahy za našimi dětičkami. Na oddělení děts. neurologie se nám sešly větší slečny. Mimo jiné jsme rozbalily dlouhý pruh papíru a malovaly zvířátka, sluníčka (těch se na nás z obrázku smálo hned několik) a spoustu dalších krásných věcí. Jedna z holčiček se nechtěla k ostatním dětem přidat. Jedna z nás se jí tedy věnovala individuálně, druhá bavila ostatní děti. Po chvíli se i tahle dívenka, spolu s ostatními, podílela na našem výtvarném díle. Některé obrázky byly od dětí věnované maminkám a babičkám, některé nám. Ty naše máme uložené a moc si jich vážíme. Z tohoto oddělení máme ale další dvě zkušenosti. Chlapci upoutanému na lůžko, který měl problém hýbat i prsty, jsme představily Darinku. Ta, jako by uměla zhodnotit daný okamžik si mu lehla k jedné z dlaní a on ji začal hladit. Lidka její počínání komentovala jak je Darinka ráda, že se s ním setkala... a tenhle chlapec dvakrát zvedl hlavu, aby se na pejska podíval. Jeho spokojený výraz a nadšení a radost jeho přítomné maminky, nám vhánělo slzy do očí. Kristýnka se po operaci vrátila z oddělení J.I.P. zpátky na neurologii. Nechtěla s nikým komunikovat,byla unavená. Při setkání s Darinkou a humorném komentáři naší Lidušky se Kristýnka začala smát a Darinku si vzala k sobě na lůžko. Na dalším oddělení malujeme s dětmi na dlouhý pruh papíru město podle našich představ. všechny děti se zapojily s nadšením, jen jeden chlapec je přesvědčený, že malovat neumí a odchází od ostatních. Je na nás-zasáhnout...a daří se. Tajná akce - kdy s ním Lidka potají (aby se mu ostatní nesmáli, že neumí malovat) šla s knížkou plnou obrázků z pohádky Krteček a autíčko, malovat super autodílnu. Když své dílko připojili k našemu městu, měl u ostatních dětí úspěch který ho natolik nadchl, že se bez ostychu přidal a k dalšímu malování už knížku nepotřeboval. Je středa 30. 5. a v Thom. nemocnici se opět koná SUPERVIZE setkání dobrovolníků (Lékořice). Čtvrteční návštěvu na našich odděleních tedy překládáme na dnešní den. Na děts. neurologii se setkáváme s malým Marečkem a jeho maminkou. Darinka se Marečkovi po dlouhou dobu věnovala a maminka neskrývala radost, když Mareček používal k jejímu hlazení obě ruce a zvedal hlavu, což mu za normálních okolností dělá značné potíže. Dívenka, která se minulý týden držela stranou ostatních dětí,byla i tentokrát zakřiknutá. Ovšem stačil jenom humorný komentář k obrázkům v knížce plné pejsků (hledala se parta pejsků,které by chtěla mít doma)a naše princezna se bavila a smála až do našeho odchodu.

Na dětské psych. jsme se tentokrát setkaly se třemi děvčaty a jedním klučinou. Tím není nikdo jiný, než náš výtvarný umělec z minulého týdne. Dnes se k nám hlásil a sám chtěl zařadit do skupiny, které se budeme věnovat. Jeho výzva ostatním, že by se mohlo zase malovat se setkala s kladným ohlasem. Tentokrát jsme přijely vybavené knihou-jak malovat zvířátka. To děti velice bavilo a namalovali jsme si louku plnou zvířátek,ptáčků a brouků. Darinka dělala milou společnici těm dětem, které se právě nevěnovaly malování. Poté jsme se pomalu odebraly k posluchárně na další pavilon. Darinka budila u ostatních dobrovolníků pozornost nejen svou velikostí, ale také vstřícnou, přátelskou povahou. Mnoho lidí je přesvědčených, že malí psi, jsou nepřiměřeně uštěkaní a nepříjemní k cizím lidem. Darinka tady předvedla pravý opak. Na SUPERVIZI jsme velice rády vyprávěly o naší činnosti na odděleních a o úspěších malé Darinky, kterou si doposud chválí nejen děti, ale i sestřičky na odděleních a maminky dětských pacientů. Však jako pes terapeut se věnuje jak zmíněným maminkám, tak sestřičkám, které takový kontakt velice rády přijímají.

6. 6. den očekávaný dětmi v Thom. fakultní nemocnici. Koná se zde Den dětí a účastní se ho několik stovek dětí z celé Prahy. Tento den se velmi povedl, organizace ze strany pořadatelů byla skvělá. Akce se nemohla zúčastnit Lidka, předchozí den si pochroumala koleno a s ortézou a o berlích by se jí asi velmi špatně běhalo po prostorách nemocničního parku s kozou, či ovcí na vodítku. Pomoc ostatních dobrovolnic z Lékořice byla však stoprocentní a všechna zúčastněná zvířátka byla pod neustálým dohledem. Za dětmi přijela naše Fanynka-fenečka samojeda, kozička Bobinka, ovečka Fidorka, zástupcem opeřenců byl Snížek, nechyběl ani králíček Ferda, potkaní slečna Blondýnka a naše dvě oblovkyafík a Kapík, které budily nemalou pozornost svými rozměry, protože nám známé hlemýždě ze zahrádek již poněkud přerostly. Mezi jednotlivými návštěvami dětí byly krátké pausy, které však byly dostačující pro pohodu našich zvířat. Myslím, že své poslání zvládali naši svěřenci na jedničku a zaslouží si velké uznání. Fanynka velmi dbala na to, aby děti při jejím drbání a mazlení nevynechaly jediný kousek kožíšku, Fidorka s Bobinkou statečně zvládaly velmi častou poznámku o jejich přímé příbuznosti, že jsou hezkými ovečkami a jak to, že má to jehňátko rohy a maminka ne. Bylo tedy na nás-uvést vše na pravou míru a děti postupně seznámit se všemi našimi zvířátky. Blondýnka usoudila, že po nějakém čase je dobré se trochu vyspat a děti po ní v jejím pelíšku vytrvale pátraly až do objevení alespoň jejího ocásku. To bylo radosti, když se to podařilo... Králíček Ferda je opravdu specialista na hru na plyšové zvířátko. Spokojeně si hoví v náručích dětí a vůbec se netváří otráveně, když si ho podávají z ruky do ruky. Byl to moc hezký den a i přes to, že na dnešní den nebyla předpověď počasí právě příznivá, pršet začalo přesně po ukončení akce. 14.6.- tradiční čtvrteční návštěva v TFN v Praze. Na prvním oddělení jsou děti velice klidné a milé, Darinku jim můžeme svěřit s klidným svědomím. Kluci, o kterých bychom spíše soudily, že je zaujme super auto, nebo nová počítačová hra, si s Darinkou hráli s neskrývaným nadšením a dostali

se až k plyšovým maňáskům, se kterými se náramně vyřádili. Malá holčička, kterou sestřička přinesla uplakanou v náruči (nechtěla za cizími lidmi), se po setkání s Darinčinýma očima rozzářila a sama k nám natáhla ručičky. Hráli jsme si se skládačkou, plyšáčky, mazlily Darinku, dnes byla herna plná smíchu. Horké ovzduší nás ubíjelo všechny. Jak my, tak Darinka jsme velmi uvítaly setkání s děvčaty na oddělení děts. psychiatrie, která byla velmi milá, klidná a komunikativní. povídali jsme si o zvířátkách, mazlily Darinku a zasmály se příhodám, které jsme si vzájemně vyprávěly. Samozřejmě jsme neopomněly na sestřičky, které kontakt s Darinkou již pravidelně, vždy před naším odchodem, netrpělivě očekávají. Máme velkou radost, když vidíme, jak blahodárně přítomnost Darinky působí jak na děti, tak personál. Odpoledne uteklo jako voda a my opět vyrážíme domů-spokojené a nabyté energií na celý další týden. Už nyní se těšíme na další čtvrtek. Je opět námi očekávaný čtvrtek 21. 6. a my se chystáme na cestu směr Praha-Thom. nemocnice. Jakmile Darinka zaregistruje, že je u jejích vrat přistavené naše modré miniautíčko, netrpělivě paničku pronásleduje a hlídá, abychom neodjely bez ní. Darinka je pro práci canisterapeutického psa zrozena. Miluje lidi, je neobyčejně vnímavá na pocity člověka a její něžný a přátelský přístup ke klientům působí až profesionálně. Také její mini rozměry jsou jedině jejím velkým plus, protože i člověk, který má respekt, nebo strach ze psů, neodolá jejímu vzhledu malé plyšové hračky. A nejen to, ležící klienti mají možnost pomazlit se s pejskem na lůžku, Darinčiny rozměry tomu plně vyhovují. Dnešní návštěva probíhala ve zvláštní pohodě. Děti na děts. neurologii si s námi povídaly o zvířátkách nad obrázkovými knížkami, malovaly jsme zvířátka podle jedné z knih. Všechny děti

byly na Darinku velice milé a ta si jejich mazlení naplno užívala. Darinka se jde podívat také na malou holčičku, která nemůže z lůžka. Na přivítanou olízla holčičce ruku, pak si lehla podél jejího těla a těsně se k ní přitiskla. Okamžitě vykouzlila na tváři malé pacientky i jejích rodičů úsměv. I taková maličkost zahřeje u srdce. Další naše oddělení bylo v podobné, pohodové náladě. Děti samý smích, opět máme štěstí na děti, které s Darinkou zacházejí velice citlivě, tak není potřeba přehnaný dohled pro její bezpečnost a všichni si plně užíváme velice příjemnou hodinu, plnou legrace. S velkým zájmem všechny děti doplňují pracovní listy zaměřené na téma člověk a příroda. Tentokrát jsme vybrali téma domácí zvířátka a jejich využití. Super je, že všechny děti, na otázku čím je nám pes užitečný? uvedli, že hlavním posláním psa je, dělat člověku společnost a radost. Prohlížení fotografií našich zvířátek děti také velice bavilo a s velkým zájmem okomentovaly každičký snímek. Samozřejmě před odchodem si jde Darinka pro pomazlení také k sestřičkám. Ty už jsou pro ni známými tvářemi, tak jim dává náležitě najevo radost, že je vidí. Na příští návštěvu slibujeme sestřičkám i dětem překvapení. Nechtějí nás pustit domů, dokud alespoň nenaznačíme, co to je? Jsme neoblomné a tajené, sestřička uzavírá snahu přesvědčit nás tím, že nebude až do naší příští návštěvy spát a máme na svědomí její následné kruhy pod očima. Jsou prázdniny 2.8., na odděleních je dětí méně, než obvykle. Přijely jsme za nimi se slíbeným překvapením. Tím překvapením je štěňátko čivavka mladší bráška naší Darinky. Jedna ze sestřiček velmi vážně přemýšlí o pořízení si malé čivavky (okouzlila ji malá Darinka), tak jí vezeme štěňátko ukázat. Je to prázdninová návštěva a my si chceme, stejně jako děti, tenhle den s nimi užít. Při našem příchodu nalézáme děti, jak vzorně sedí u televize a sledují pohádku. Vstoupily jsme potichu do herny a...a v tom to začalo...nadšené děti natahovali ruce k překvapenému štěňátku,překřikovali jeden druhého a nešetřily chválou na adresu malého chlupáče. Všechny ho chtěly mít alespoň chvilku v náručí. Tichá společenka byla ta tam. Sestřičky se na děti ale vůbec nezlobily. Bylo zřejmé, že ten hlahol je projevem jen a jen nadšení. Štěňátko bylo středem pozornosti na hry nezbýval čas. Jsme rády, že jsme mohly přítomným dětem trošičku zpestřit prázdninové odpoledne.

Prázdniny jsou ve své druhé polovině a co nevidět začne nový školní rok. Naše spolupráce s TFNsP nekončí, ba právě naopak. Za pacienty s námi bude chodit více pejsků,kteří mají zkoušky potřebné pro činnost psa canisterapeuta. Konečně se dočká Fanynka,která nepracovala z důvodu péče o štěňátka, o Arance jsme si myslely, že už má nárok na odpočinek(bude jí dvanáct let), ale ona nás svou energií a chutí do práce neustále přesvědčuje, že její aktivní život zdaleka nemíní ukončit odchodem do důchodu, no a samozřejmě Claris, která si svou povinnost matky odbývá právě teď o prázdninách a na děti se určitě také moc těší. Naše Darinka,teď už profesionálka, jenom naváže na svou dosavadní činnost a bude pokračovat ve své úspěšné kariéře. 22. 8. -jsme na cestě do nemocnice po menší prázdninové absenci a už se nemůžeme dočkat, až opět otevřeme dveře našich oddělení. Je sice středa,tedy o den dříve, než bývají naše návštěvy obvykle, ale když nás hned ve dveřích vítají sestřičky upřímným úsměvem, ujišťujeme se, že nejsme na obtíž. Na oddělení děts. neurologie se setkáváme s malým Honzíkem, kterého doprovází jeho maminka. Honzík velice často pláče- zdánlivě bez důvodu, má problém se spasmem končetin. Hned při vstupu do jejich pokoje, nás maminka sice s nadšením vítá, ale upozorňuje nás, že malý má strach ze psů, tak že naše návštěva asi nebude mít žádný efekt. Přesto si s Honzíkem povídáme a představujeme mu Darinku. Honzík má zprvu ze psa obavy, ale pomohl nám plyšový pejsek. Ukazujeme na něm a na Darince jednotlivé části psího těla a Honzík se po chvíli začal dotýkat rovnou Darinky, plyšového pejska už nepotřeboval. Vzhledem k jeho problému se spastickými ručičkami, byla maminka velmi nadšena snahou svého syna a nakonec i výsledkem, kdy se i přes svůj handicap malý Honzík uvolnil, nechal si Darinku položit na své tělo a hladil ji svými prstíky. Velice nás Honzíkova maminka potěšila dotazem, zda bychom mohli provádět terapii individuálně doma. Z pokoje přecházíme za dětmi do herny. Jedna z maminek se sestřičkou přinášejí v dece malou Petrušku. Ty již mají zkušenost s canisterapií s velkými psy. Máme menší obavy, abychom Petruščinu maminku nezklamaly. Malé Petrušce přikládáme Darinku k tělu, ta se chová absolutně profesionálně a přitiskne podél Petruščina těla. Pozměníme polohu pejska tak, aby měla Petruška možnost Darinku hladit a ona má opravdu snahu, svými prsty, opakovaně prohrabávat její srst. Jak Petrušku, tak Darinku posléze začali rozptylovat vjemy okolí, kdy o malého pejska začaly z pochopitelných důvodů jevit zájem ostatní děti. Domlouváme se s maminkou na individuální návštěvě na jejich pokoji. S ostatními dětmi po celou dobu, kdy Darinka pracovala s malou Petruškou, skládáme z kostek, na kterých jsou písmenka a obrázky, jména Dětí a pejsků, prohlížíme knížky se zvířátky a na obrázcích hledáme jejich mláďátka. Přítomné maminky se zájmem prohlížejí fotografie z našich akcí a návštěv u dětí a snímky našich zvířat. Těší nás jejich zájem o aktivity, kterým se věnujeme, maminky se snaží získat co nejvíce informací o naší činnosti. Do herny přichází maminka s malým Honzíkem(asi desetiměsíčním, který má špatnou

koordinaci pohybu, koordinace oko-ruka je velmi špatná). Zbrkle se snaží přimět syna, aby pohladil svými dlaněmi Darinku. Bylo třeba zasáhnout, odvádíme pozornost maminky od hektického snažení kontaktovat Honzíka s Darinkou, povídáním na zcela odlišné téma. Honzík je velice závislý na kontaktu s maminkou. Navrhujeme jí tedy, aby usedla do křesla a Honzíka si položila na svou hruď čelem k nám a jenom sledovala Honzíkovo počínání. Po chvilkovém seznamování Honzíka s Darinkou, kdy malý klient dává najevo radost z přítomnosti pejska, přikládáme jeho ručku na Darinčino tělo a simulujeme hlazení. Honzík se snaží, po několika minutách otočit hlavu za pejskem. Posléze přikládáme Darinku do jeho klína- snaží se ji obejmout, celkově se uvolňuje a jeho spastické ručičky se rovněž uvolní a on prstíky prohmatává její srst. Jeho oči lpí na Darinčině těle. Po změně polohy, pokládáme hlavu Darinky na Honzíkův krk, její tělo je přitisknuté přes jeho celou hruď. Horko nám projelo tělem, když maminka malého Honzíka, se slzami v očích upozorňuje, že za celou dobu této terapie, neměl jediný epileptický záchvat, přesto, že jich mívá za den až osmdesát. Zajímá se o možnost výcviku asistenčního psa, zmiňuje se o pejskovi své maminky, který kontakt s malým Honzíkem vyhledává, ale oni se dosud báli ho k Honzíkovi pustit..ujistili jsme ji, že právě tento pejsek může být ten pravý společník pro jejího chlapce a daly kontakt na společnost zabývající se výcvikem asistenčních psů. Po těchto dvaceti minutách dáváme Darince přestávku a sledujeme její chování, zda má chuť ještě pracovat. Její nadšení je neuvěřitelné, sama po chvíli vyhledává děti a dává jim najevo svůj zájem. Odnášíme Darinku na pokoj k malé Petrušce. Dochází k plnohodnotnému polohování, Petruška naváže s Darinkou 100% kontakt a její maminka i přítomná zdrav. sestřička s nadšením komentují Petruščin nadšený-hlasitý smích, jako reakci na přítomnost Darinky. Po změnách poloh a úžasném uvolnění Petrušky, kdy i její spastické ručičky hladí Darinčino tělíčko bez jakékoliv pomoci, pokládáme Petrušku na bok a Darinka se z vlastní vůle pokládá a tiskne k jejím zádům. Následně Petruška spokojeně usíná a její maminka nešetří chválou na Darinčinu práci. Sestřička se smíchem (byla u všech tří kontaktů Darinky a zmíněných dětí)konstatuje, že jim uzdravíme všechny děti. Z oddělení odcházíme spokojené, nadšené, plné nových poznatků a hlavně nenacházíme slov, kterými bychom Darince poděkovaly za její práci. Víme, že je k této činnosti předurčena, ale stále nás překvapuje tím, co dokáže. Je pátek 31. 8.. Týden utekl jako voda, děti nám přes to chyběly. Darinka přibíhá ke dveřím dětské neurologie s vrtícím ocáskem a nadšeně se vítá se sestřičkou, která nám přišla otevřít. Suverénně vchází rovnou do herny a obejde všechny přítomné děti a maminky. Setkáváme se znovu s Kačenkou, dívenkou, která má sice velkou potřebu kontaktu s pejskem, ale její potřeba, neustále psa k sobě přehnaně tisknout signalizuje, že pro Kačenku by byl vhodnější pejsek většího rázu(plemene). Jeden z přítomných chlapců své mamince připomíná, že mu byl pejsek slíben, ona podléhá jeho nekonečnému tlaku a informuje se u nás na možnosti získání malého štěňátka. Syn jí však posléze začal vytrvale vysvětlovat, jak velký problém je, mít psa a když už tuto informaci zopakoval po několikáté, bylo na mamince vidět, že by Darinčinu terapii potřebovala ona sama, protože, jak dodala, má doma malého filozofa, který zavře pusu, až když usne. všechny ostatní děti se s Darinkou mazlily, prohlíželi si knížky, povídaly jsme si o zvířátkách, která mají doma. Sešlo se nám tu několik maminek, které uvítaly Darinčin projev náklonnosti a rády se s ní pomazlily. Sestřičky samozřejmě potřebují také terapii, Darinka se jim, před naším odchodem věnovala s velkým zájmem. Na dalším našem oddělení, jsme se setkaly se skupinou dětí dosti rozdílného věku. Žádné zmatky, samo se vyvrbylo, jak děti zabavit, aby žádné z nich nemělo pocit odstrčenosti. Darinka nejprve všechny tradičně přivítala, děti si s ní hrály a pozvolně jsme přešli k povídání a kvízu, který bavil všechny dšti natolik, že se z herny ozýval takový smích, až se na nás postupně přišel podívat všechen přítomný personál. Po hodině, kterou jsme s dětmi strávily, jsme se šly omluvit sestřičkám za hlučnost, ty nám však řekly, že takhle rozřehtanou psychiatrii dlouho nezažily a že je to určitě potřeba. všechny děti dostaly drobné ceny za účast v kvízu. Byly jsme rády, že to sestřičky vzaly právě takhle a s velkým zážitkem a příjemným pocitem u srdce, jsme se odebraly k domovu.

Ve čtvrtek 6. 9. jedeme nejenom za dětmi, ale v odpoledních hodinách se koná supervize, na kterou se moc těšíme- určitě tam máme o čem mluvit. Dnes má po dlouhé absenci premiéru také Fanynka. Do nemocnice nejede poprvé účastnila se zde červnového dětského dne. Na oddělení dětské neurologie vstupuje Fanynka vedle Darinky zcela suverénně. Mají obě úspěch hned ve dveřích, kde je ulovily sestřičky a mazlily je s velkým zaujetím. Děti byly nadšené, mohly si vybrat mezi velkým huňatým polštářem a milou, maličkou princezničkou. Jedna z holčiček to vyřešila tak, že si lehla přes Fanynku, Darinku objala a k oběma se přitiskla. Spokojeně se tvářily všechny tři, jen ostatní děti s tímhle nápadem příliš spokojené nebyly. Fanynka má tento den za sebou i premiéru polohování na veřejnosti. Myslím, že se chovala ukázkově a je si vědoma toho, jak je to pro důležitá činnost. Dnešní návštěva byla ale hlavně o mazlení. Fany byla pro děti něčím novým a děti si jí chtěly náležitě užít. V páru s Darinkou vypadají úžasně. Maminky si s námi povídaly o pejscích, probíraly jsme plemena vhodná pro jejich děti. Na oddělení dětské psychiatrie byly děti, jako po většinou úžasné. A ne jen děti, ale i sestřičky. Po našem příchodu, se hned na chodbě vytvořil chumel dětí a sestřiček a všichni vítali nováčka. Fany byla nadšená, děti také a bylo velmi nepříjemné, vybrat z takového množství radujících se dětí jen pár těch, kterým se následovně naši pejsci v herně věnovali. 20. 9. Fany a Darinka se v autě netrpělivě tetelí a dávají nám jasně najevo, že nám ta cesta, za jejich dětmi, trvá příliš dlouho. V odpoledních hodinách je vždy problém prodrat se Prahou přeplněnými silnicemi. Konečně jsme na místě...na prvním oddělení, hned po našem příchodu, probíhá již tradiční uvítání sestřiček s našimi pejsky a hurá do herny za dětmi. Tentokrát je jich v skutku hodně, ale i tak

jsme zabavily všechny, bez ohledu na věk. Bavily se i přítomné maminky, byly jsme pro ně příjemným zpestřením. Malý Šimonek se zakoukal do Fanynky a pojal ji jako osobní polštářek, deku, klouzačku i jako pomůcku pro studium psí anatomie. Fanynka byla nadmíru spokojená, že se jí chlapec věnuje a Šimonek byl blahem bez sebe, když se mu sama nastavila, jako pohodlný polštář a odmítl ji vydat ostatním dětem. Darinka byla úžasnou společnicí dětem, které měli z Fanynčiny velikosti poněkud respekt, nicméně i tyhle děti nakonec podlehly kouzlu huňatého kožíšku a mazlily obě naše fenečky, jako by se znaly odjakživa. Spokojenost byla snadno čitelná i ve tvářích přítomných maminek, které nadšeně komentovaly počínání svých ratolestí. Při odchodu z oddělení, nás některé děti doprovodily až ke dveřím a hrdě svíraly vodítka obou našich psích společnic. Na oddělení dětské psychiatrie je dětí také hodně a všechny se hlásí, že chtějí být s námi a pejsky. Tentokrát tedy zkoušíme experimentovat a postupně si do herny bereme všechny děti, které jsou toho času na oddělení. Je to psina, když se nám tu točí tolik dětiček. Vše se zvládá a Darinka s Fanynkou se tváří velice spokojeně. Zábava je super, nikdo se nestíhá nudit. Při odchodu jsme se dopočítaly zatím nejvyššího počtu dětí z jednoho oddělení, které jsme zvládli za jednu návštěvu a to sedmnácti. Nechce se nám odjet, ale čas je neúprosný, vyrážíme k domovu. Cestou si máme opět o čem povídat. Tento týden jedeme za dětmi ve středu 26. 9.. Jedeme o den dříve, než máme v plánu, neboť tento den se koná, pod záštitou Lékořice, kurz aromaterapie a tohoto kurzu se chceme rovněž zúčastnit. Nejdříve samozřejmě za dětmi, tentokrát však v jiné sestavě, než tomu bývalo dosud. Lidka se, z rodinných důvodů, akce zúčastnit nemůže, pomoc tedy nabídla Natálka S., která má s canisterapíí nemalé zkušenosti. Psí společnicí je nám Fanynka. První naše dnešní návštěva směřuje, jako již tradičně, na oddělení dětské neurologie. Je tu sice poměrně málo dětí, téměř všechny jsou venku na procházce se svými maminkami, ale i tak má Fanynka za kým jít. Na jednom z pokojů jsou dvě slečny, které už snad ani nebudu nazývat dětmi. Jsou znuděné a všechno kolem nich je v podstatě, podle jejich slov o ničem. Věříme tomu, že je Fanynka od té jejich šedi odpoutá, přesto vstupujeme do jejich pokoje nejistým krokem. Vše se však rázem mění, když je obě na uvítanou

Fanynka hlasitě pozdraví. Smích prolomil pomyslnou bariéru a my jsme si, za asistence Fanynky, povídaly o práci dobrovolníků a důležitosti psa, jako společníka člověka. Obě děvčata měla spoustu otázek, na které jsme jim, s velkým nadšením, odpovídaly. Tolik otázek a takový zájem o rozhovor o naší práci, jsem u dětí zaznamenala snad poprvé. Na oddělení děts. psychiatrie se nám vystřídaly dvě skupiny dětí. V první bylo šest dětí. Všichni v celku perfektní, zajímaly je veškeré aktivity, které jsme si pro ně s Natálkou připravily. Velice je bavilo malování psí smečky, kdy každý z nás(účastnila jsem se i já s Natálkou) namaloval pejska podle svých představ a poté jsme každému pejskovi vymysleli jméno a povahu. Každý z nás popisoval svého pejska, pak jsme si na ty naše vymyšlené hafany i hráli. Byla to velká legrace, děti se skvěle bavily a ani si nevšimly, že je nenápadně, přes to záměrně, vedeme k aktivitám, kdy procvičují jak motoriku (jemnou i hrubou), procvičují mimikou a grimasou obličejové svaly, velmi aktivně je využívána koordinace oko- ruka a nemalý podíl na naší zábavě měla také trpělivost, což děti zvládly bez výhrad. Natolik je hra zaujala, že neměly čas zlobit, či vymýšlet lotroviny. Ale...abychom to neměly tak jednoduché...přeci jen se našel jedinec, který měl potřebu ostatní děti pošťuchovat a přesvědčoval nás, že za to můžou všichni ostatní. Vymyslely jsme mu tedy roli pejska z jiné smečky, který se zatoulal k té naší namalované smečce. Na psím chování jsme mu ukázali, jak je nepříjemné, když silnější(v našem případě velká silná smečka) odstrkuje slabšího(osamoceného) jedince a chce mu záměrně ublížit. Chlapec byl nabubřelý, měl pocit křivdy. Když jsme chování smečky pozměnili a ukázali jsme našemu zatoulanému pejskovi, jak je fajn, když má kolem sebe přátele a ne rozzuřenou smečku plnou zloby. Malý Denis situaci pochopil velice rychle a bez váhání namaloval svého pejska, který patří do té velké smečky, ve která drží všichni pejsky při sobě. Nemyslím si, že tím jsme Denise změnily a on tímto dnem přestal děti zlobit, ale radost jsme měly už z toho, že jsme jemu i všem ostatním dětem dokázaly zpříjemnit odpoledne. Nepříjemné na této návštěvě bylo, že jedna ze sestřiček se rozhodla skupinu dětí vystřídat, aniž by nám to předem řekla. Vešla do herny se skupinou dalších dětí a ty, které měly rozmalované své obrázky a byly aktivně zapojené do naší hry, bez váhání, s nepříjemným napomínáním a popoháněním, odvedla. Tím bylo vše přetrhané a s druhou skupinou jsme si spíše už jen hrály s Fanynkou a prohlížely knížky o zvířátkách. Odpoledne jsme si zpestřili fotografováním detailů Fanynčina těla. Někdo se snažil vyfotografovat drápky, někdo zuby, další z fotografů měl na starosti detail srsti atd. Když byla naše umělecká díla hotova, prohlíželi jsme si je a snažili se uhodnout, na co se právě díváme. Tohle děti velice baví. Na fotografický atelier si hráváme tehdy, jsou-li děti klidnějších povah a zvládnutelné. Tentokrát jsme takhle vyléčily slzičky u dvou dětí, které nám sestřička přivedla uplakané, že se jim stýská po maminkách. Za chvíli bylo po slzách, Fanynka zasáhla jako milá společnice- pózovala před objektivem a dětem se s velkou chutí věnovala. Dělalo jí také velice dobře, když se nechala rozmazlovat, česat a hýčkat od všech dětí.

Čas nemilosrdně utíká a my musíme děti opustit a vydat se k jinému pavilonu na zmíněný kurz aromaterapie. Je to velice zajímavá přednáška lidí, kteří této věci velice rozumí a umějí se o své poznatky, srozumitelnou formou, podělit s námi, do této problematiky dosud nezasvěcenými. Jsem přesvědčena, že tohoto typu terapie budeme v budoucnu používat ve spojení s canisterapíí. 3. 10. Jedeme do Prahy o několik hodin dříve- účastníme se dalšího ze seminářů: ZOO a jak je využít pro ekologickou výchovu. Vzhledem k tomu, že pracujeme s dětmi a zvířaty a že budujeme zookoutek, bude pro nám účast na tomto semináři velmi užitečná. Po jeho absolvování jedeme na návštěvu za našimi dětmi do Krče. Dětem jsme přivezli nové knížky o zvířátkách, podle kterých malujeme zvířátka, která by děti chtěly mít doma. Představujeme jim také loutky pejska a kočičky, se kterými si náramně vyhrály. Darinku samozřejmě plyšové hračky nenahradí, byla tedy v neustálém obležení dětmi a mazlila a mazlila... 11. 10. Dnes dělá Darinka postelového pejska. Na oddělení děts. neurologie se věnuje maminkám i jejich hospitalizovaným ratolestem v herně, ale navštívily jsme i několik ležících dětí. Jedna z dívek se s námi dala do velice aktivního hovoru, zajímalo ji snad všechno. Povídali jsme si o pejscích, naší činnosti, ale i nakupování, hudbě, módě, či pořadech v televizi. Bylo vidět, jak moc jí

chybí větší společnost. Chlapec, nebo spíše téměř muž, u kterého jsme si myslely, že uspějeme spíše povídáním o silných autech, či sportu, si s milým úsměvem vzal Darinku do postele hned, jakmile jsme mu ji ukázaly a zmínily se, že jdeme za ním. Bylo na něm vidět, že Darinčina přítomnost je mu velmi příjemná. Odcházely jsme s těžkým srdcem,ale bylo vidět, jak děti naší přítomností pookřály, to nás moc těšilo. Na dalším oddělení jsme trávily příjemnou hodinu s moc milými dětmi. Hráli jsme společenské hry, hráli jsme si s Darinkou...byla to velmi poklidná a příjemná návštěva. Počet našich návštěv bude přes zimu pravděpodobně nižší, než jsme byly zvyklé doposud. Nejen, že musíme počítat s nepříznivým stavem silnic díky sněhu a ledu (bydlíme v kopcích Brány Krušných hor), jedním z důvodů je také Dany těhotenství, které je označené za rizikové. Budeme se tedy muset vždy přizpůsobit situaci v době, kdy máme za dětmi jet. Mikulášská nadílka 5. 12. v TFNsP nám nevyšla. Nepojízdné auto zapříčinilo, že jsme se s našimi psy za dětmi nedostali. Každý ze psů měl svůj kostým : Claris-čert, Aranka-Mikuláš a Fanynka-anděl, Darinka měla představovat malého čertíka, který neměl děti vystrašit, ale pobavit. My měly své kostýmy rovněž nachystané, stejně jako nadílku pro děti. Nejspíš jsme se příliš těšily na to, jak děti překvapíme návštěvou Mikuláše, čerta a anděla ze světa pejsků. Děti se určitě skvěle bavily i bez nás, ale naše neúčast nás velmi mrzí. Snad to vyjde příští rok. 10. 12. se koná předvánoční setkání s dobrovolníky ve FTNsP. V minulém roce to byla akce opravdu zdařilá a odnesli jsme si z ní velice příjemné pocity z toho, že práce dobrovolníků je v TFN opravdu ceněna. I letos, jako v roce minulém se na závěr akce koná koncert pěveckého sboru a orchestru Univerzity Karlovy s programem koled a Vánočních mší Jakuba Jana Ryby, což je důstojná tečka za tak dojemnou akcí. HODNĚ ŠTĚSTÍ A ZDRAVÍ V NOVÉM ROCE 2008