Retroaktivita jedná se o zpětnou účinnost (popřípadě zpětná působnost) právního předpisu tedy situaci, kdy tento právní předpis působí i zpětně do doby před svou platností. Tzv. retroaktivita pravá je obecně pokládána za nepřípustnou legislativní techniku, neboť je v rozporu s požadavkem právní jistoty (právo má být jednotné, relativně jednoduché a předvídatelné, a aby byla dodržována subjektivní práva všech). Právo má směřovat do budoucna. Zásada lex retro non agit tedy, že zákon nepůsobí zpětně, byla známá již historii (z tzv. římského práva). Znamená, že v určité době působí jen to právo, které je v dané době kodifikováno(uzákoněno), s nímž se každý může seznámit a které je účinné. V případě aplikace (použití) pravé retroaktivity by na právní skutečnosti, které se staly v minulosti, byl použit pozdější právní předpis. Z důvodu toho, že adresáti pozdější právní normy v tehdejší době nemohli tuto pozdější (pro ně budoucí) právní úpravu předpokládat a nemohli se jí tak řídit, je tato pravá retroaktivita obecně zakázána. U trestního práva ale existuje výjimka, prolamující obecný zákaz retroaktivity, zakotvená v českém právu už v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, která stanoví, že pozdější trestní zákon se použije vždy, pokud to bude pro pachatele příznivější (použije se tedy pro pachatele mírnější předpis). Prameny práva Právní řád České republiky je tvořen všemi právními předpisy ČR a v nich obsaženými právními normami (viz. níže). Nejdůležitějšími právními předpisy jsou zákony, tj. soubory obecně závazných pravidel chování upravující základní oblasti života člověka a společnosti. Obsáhlejší zákony, které upravují celé odvětví práva a obsahují jeho systematicky uspořádané normy, se nazývají zákoníky (např. Občanský zákoník). Zákony shrnující celé odvětví procesního práva a systematicky uspořádávající jeho procedurální normy se označují jako řády (např. Správní řád). Zákony, které se zabývají nejdůležitějšími záležitostmi státu (rozdělení moci ve státě) a základními lidskými právy a svobodami, se označují jako ústavní zákony (mezi ně se řadí mj. i Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod) a platí pro ně zvláštní postup přijímání. Na zákony navazují tzv. podzákonné prováděcí předpisy, mezi které patří nařízení vlády, vyhlášky ministerstev a ústředních orgánů státní správy. Součástí právního řádu jsou i vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána. Mezinárodní smlouvy mají vůči ostatním právním předpisům do jisté míry nadřazené postavení, protože pokud stanoví mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, aplikuje (použije) se mezinárodní smlouva.
Kromě výše uvedeného platí od vstupu do Evropské unie v České republice evropské právo, a to za obdobných podmínek jako v ostatních členských státech EU. Přímo aplikovatelná (použitelná) jsou nařízení EU. Právními předpisy jsou i obecně závazné vyhlášky a nařízení územních samosprávných celků (kraje, obce). Hierarchie právních předpisů Právní řád České republiky je tzv. hierarchicky uspořádán. V čele stojí Ústava a další ústavní zákony, které mají nejvyšší právní sílu a mohou být měněny zase jen (pouze) ústavním zákonem. Pod ústavními zákony stojí zákony, na jejichž základě jsou vydávány prováděcí předpisy, které mají nejnižší právní sílu. Platí, že předpis nižší právní síly musí být vždy v souladu s předpisem vyšší právní síly. Právní předpis může být zrušen nebo změněn zásadně pouze předpisem stejné nebo vyšší právní síly. Zvláštní postavení mají mezinárodní smlouvy. Jak již bylo uvedeno, jsou součástí právního řádu a v případě sporu mají přednost před zákonem. Ne všechny prameny čili formy práva mají stejnou míru závaznosti neboli stejnou právní sílu. Některé prameny práva jsou jiným nadřazené, přičemž níže postavené prameny práva čili prameny práva s menší právní silou nesmějí odporovat pramenům práva s právní silou vyšší. Jako celek si lze tedy právo představit jako hierarchicky strukturovanou pyramidu, v níž platní princip - čím vyšší patro, tím vyšší právní síla, ale zpravidla i nižší počet pramenů práva téže právní síly. HIERARCHICKÝ SYSTÉM PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ V ČR ÚSTAVA ČR ÚSTAVNÍ ZÁKONY MEZINÁRODNÍ SMLOUVY O LIDSKÝCH PRÁVECH A ZÁKLADNÍCH SVOBODÁCH ZÁKONY A OSTATNÍ MEZINÁRDONÍ SMLOUVY NAŘÍZENÍ VLÁDY, VYHLÁŠKY JEDNOTLIVÝCH RESORTŮ, VÝNOSY ÚSTŘEDNÍCH ORGÁNŮ STÁTNÍ SPRÁVY OBECNĚ ZÁVAZNÉ VYHLÁŠKY A NAŘÍZENÍ SAMOSPRÁVNÝCH ÚZEMNÍCH CELKŮ
Ústava ČR Ústava České republiky je základní zákon České republiky. Byl přijat jako ústavní zákon Českou národní radou 16. prosince 1992 a publikován ve Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb. Ústavní zákony Ústavní zákon je právní předpis nejvyšší právní síly, který mění nebo doplňuje ústavu. Ústavním zákonem je v českém právním systému i sama Ústava ČR. Ústavní zákony jsou obvykle přijímaný kvalifikovanou většinou. Ústavní zákony v České republice přijímá Parlament ČR, a to kvalifikovanou většinou, tj. 3/5 hlasů všech poslanců a zároveň 3/5 hlasů přítomných senátorů. Ústavní pořádek České republiky: Ústava Listina základních práv a svobod Ústavní zákony o státních hranicích Ústavní zákony přijaté podle Ústavy Ústavní zákony ČNR přijaté po 6. 6. 1992 Taxativní výčet, čl. 112 odst. 1 Ústavy Čl.112 (1) Ústavní pořádek České republiky tvoří tato Ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992. Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách (např. Evropská úmluva o ochraně lidských práv, Úmluva o právech dítěte, Úmluva o právním postavení uprchlíků) Zákony a ostatní mezinárodní smlouvy Zákon je obecně závazný právní předpis přijatý zákonodárným sborem (Parlament). Pokud jde o právní sílu, jsou zákony nadřazeny podzákonným právním předpisům (vyhlášky, nařízení), ale podřízen Ústavě a ústavním zákonům a jim naroveň postaveným mezinárodním smlouvám. Nařízení vlády, vyhlášky jednotlivých resortů, výnosy ústředních orgánů státní správy Nařízení vlády, resp. vyhlášky, patří mezi tzv. prováděcí právní předpisy. Pravomoc vlády vydávat nařízení vychází z čl. 78 Ústavy ČR, kde je uvedeno K provedení zákona a v jeho mezích je vláda
oprávněna vydávat nařízení. Nařízení podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády. Postupy a pravidla schvalování nařízení vlády se řídí zejména Legislativními pravidly vlády a Jednacím řádem vlády. Obecně závazné vyhlášky a nařízení samosprávných územních celků Vyhláška je druh podzákonného právního předpisu. V samostatné působnosti mohou vydávat vyhlášky obce a kraje. Vyhlášky schvalují zastupitelstva těchto samosprávných jednotek. Právní předpisy vydávané v přenesené působnosti státní správy se nazývají nařízení a schvalují je rady samosprávných jednotek. Právo pozitivní a přirozené Dělení práva Pozitivní právo stanovuje především zákonodárce (systém platného a účinného práva). Naproti tomu u přirozeného práva jsou hlavními původci práva Bůh nebo příroda, stát je jen může uznávat. Dnes je vnímáno hlavně jako teorie o lidských právech. Přirozené právo platí, i když není nikde sepsáno. (např. právo na život). Právo soukromé a veřejné Toto dělení práva pochází už z práva římského ( veřejné právo je to, které vyjadřuje zájmy státu, soukromé to, které vyjadřuje zájmy jednotlivce Ulpanius), kde se odlišovalo především to, jaký zájem chrání. Pokud šlo o zájem státu, bylo to právo veřejné, jestliže jednotlivce, pak právo soukromé. Existuje ale více teorií, jak tímto způsobem právo dělit, např. podle vztahu jeho adresátů, pokud jsou si rovni a vzájemná práva a povinnosti si stanoví dohodou, jde o soukromé právo, naopak pokud je jeden z nich v nadřízeném postavení a práva a povinnosti může stanovit ostatním i proti jejich vůli, jde o právo veřejné. Obecné odlišení Veřejné právo orgány veřejné moci, ale i adresáti (např. cizinci na území ČR) mohou činit pouze to co je jim dovoleno právním řádem. Soukromé právo co není zakázáno je dovoleno. Při vědomí všech možných nepřesností (nelze jen tak taxativně rozřadit ) a za použití jisté míry schematičnosti můžeme rozlišit tato odvětví takto a) Soukromoprávní odvětví a. Občanské právo b. Rodinné právo
c. Obchodní právo d. Pracovní právo e. Pozemkové právo f. Mezinárodní právo soukromé b) Veřejnoprávní odvětví a. Ústavní právo b. Trestní právo c. Správní právo d. Finanční právo e. Právo životního prostředí f. Mezinárodní právo veřejné g. Cizinecké právo PRÁVNÍ NORMY Právní norma je obecné pravidlo chování vyjádřené ve zvláštní stanovené nebo uznané formě, jehož zachování je vynutitelné veřejnou mocí. Právní norma je norma, tedy vyjádření toho, co má být, která je zároveň právně závazná. Jedná se o označení pro jeden obecný příkaz, zákaz nebo dovolení vyplývající z právního řádu včetně nástrojů a zmocnění k jeho dosažení nebo vymáhání. Právní předpis (například zákon, vyhláška apod.) zpravidla obsahuje mnoho právních norem, některé právní předpisy ale neobsahují žádnou právní normu (deklarativní zákony, jako je například zákon o zásluhách Edvarda Beneše) nebo obsahují jen neúplné právní normy. Strukturou právní normy nazýváme složení právní normy z jednotlivých skladebných částí a vztahy mezi nimi. Klasickou (trojčlennou) strukturu právní normy tvoří hypotéza, dispozice a sankce. V teorii práva bývají tyto skladebné části označovány počátečními velkými abecedními písmeny částí právní normy. Klasická struktura právní normy, se kterou se můžeme setkat, má H-D-S. Jednotlivé části podávají adresátovi informaci typu: Nastanou-li podmínky, (okolnosti), skutečnosti předvídané hypotézou právní normy, má se realizovat dispozice (vlastní pravidlo chování). Tento mechanismus je zabezpečen hrozbou sankce, která nastoupí, jsou-li splněny podmínky hypotézou právní normy předvídané a pravidlo se nerealizuje. Tedy: Hypotézou označujeme podmínky, na jejichž existenci (naplnění, splnění) je vázána dispozice (vlastní pravidlo chování konkrétní subjektivní práva a povinnosti subjektů). Nepříznivé důsledky, které jsou spojeny s porušením dispozice (je-li naplněna hypotéza) jsou obsaženy v třetí části klasické struktury právní normy tj. v sankci.
V právu znamená hypotéza tu část právní normy, která určuje podmínky, za kterých se má uplatnit pravidlo jednání obsažené v další části právní normy (dispozici). Příklad: "Kdo najde ztracenou věc (hypotéza), je povinen ji vrátit vlastníkovi (dispozice). Sankce určuje alternativní (sankční) příkaz nebo povinnost pro případ, že osoba, na níž se disposice vztahuje, nařízení právní normy nedodrží. V právním předpisu jsou buď obsažený přímo v textu právní normy (typicky ve zvláštní části trestního zákona, kde je u každé skutkové podstaty trestného činu uvedeno, k jakému trestu bude pachatel odsouzen), nebo souhrnně pro celou třídu právních norem ve zvláštním ustanovení (toto uspořádání je obvykle u předpisů správního práva, např. u zákona č. 133/1985 Sb., zákon o požární ochraně). Právní normy, jež sankci neobsahují, se někdy označují jako nedokonalé (lat. lex imperfecta).