Jabok, ETF 2016 Michael Martinek

ÚSP 04, obr. 18 10.3.2016 Tématický den: UPRCHLICTVÍ http://www.jedensvet.cz/2016/ http://www.mpsv.cz/cs/24451 http://www.mpsv.cz/cs/24452 2

Mezinárodní rámec pro formulaci cílů sociální politiky Základní lidská práva OSN, Mezinárodní organizace práce (MOP) Evropský rámec sociálněpolitických cílů Sociální práva občanů 3

Proces deklarování, omezování a prosazování (uskutečňování) práv a svobod jednotlivců i společenských skupin probíhá v celé lidské historii. V moderní době postupně: občanská práva konec 18. a 19.století - individuální svobody - rovnost před zákonem politická práva 19. a 1.polovina 20.století - účast na rozhodování, na moci hospodářská, sociální a kulturní práva 2. polovina 20. a začátek 21. století zajištění minimální sociální a ekonomické úrovně (sociální stát) ETF 2016. Michael Martinek 05 4

Občanská: definují vztah občanů k sobě navzájem (právo na ţivot, rovnost, svobodu, ochranu osobnosti a soukromí) Politická: definují vztah státu k občanovi (právo účastnit se vlády přímo nebo prostřednictvím volených zástupců, svoboda myšlení, svědomí, přesvědčení, náboţenství a projevu, právo shromaţďování a sdruţování, svoboda pohybu) Hospodářská: definují majetková a další ekonomická práva občana (právo vlastnit majetek, právo na práci) Sociální: definují práva na důstojnou sociální ochranu Právo na práci Právo na uspokojivé pracovní podmínky Právo na přiměřenou ţivotní úroveň (výţiva, bydlení, zdraví, vzdělání) Právo na rodinu Právo na sociální zabezpečení Právo na svobodu sdruţování a uplatňování svých hospodářských a sociálních zájmů Kulturní: zahrnují práva na vzdělání a kulturní prostor (právo účastnit se kulturního ţivota, právo na ochranu morálních a materiálních zájmů a na ochranu vědecké, literární a umělecké tvorby). 5

Demokratické státy prosadily mezinárodní uznání lidských práv, mezi něţ patří také práva sociální. Kaţdý stát je povinen řídit se mezinárodními smlouvami přijatými na půdě světových nebo regionálních vládních institucí (OSN, Rada Evropy, Evropská unie), pokud je ratifikoval pak se stávají součástí jeho právního řádu. Základním lidskoprávním dokumentem je Všeobecná deklarace lidských práv (OSN, 1948), která však není právně závazná. Základním lidskoprávním dokumentem ČR je Listina základních práv a svobod (1993), součást ústavního pořádku ČR. 6

Ratifikace (z lat. ratus, platný a facere, udělat) znamená závazné potvrzení platnosti zvláště důleţitého dokumentu, typicky mezinárodní smlouvy, případně ústavy. Závaţné mezinárodní smlouvy mají povahu ústavních dokumentů a jsou nadřazeny domácímu (národnímu) právu. Proto se u nich obvykle vyţaduje kromě běţného podpisu předsedy vlády či ministra při uzavírání dohody ještě další krok, totiţ ratifikace. Formu ratifikace určují ústavy. V České republice se ratifikačního procesu účastní Parlament České republiky, který s ratifikací vyslovuje na základě článku 10 a článku 10a Ústavy souhlas, přičemţ u mezinárodních smluv: a) upravujících práva a povinnosti osob, b) spojeneckých, mírových a jiných politických, c) z nichţ vzniká členství České republiky v mezinárodní organizaci, d) hospodářských, jeţ jsou všeobecné povahy, e) u dalších věcí, jejichţ úprava je vyhrazena zákonu, je třeba podle článku 49 Ústavy souhlasu obou komor parlamentu. Ratifikace mezinárodních smluv je pak na základě článku 63 odst. 1 písm. b) Ústavy ukončena podpisem prezidenta republiky. Na ratifikaci se můţe případně podílet i institut lidového hlasování (referendum). Smysl je v tom, aby platnost smlouvy nezávisela na okamţité politické situaci, jak ji vyjadřuje sloţení vlády. 7

Zaloţena 1919 v rámci Versailleského mírového procesu, 1946 byla jako první ze specializovaných mezinárodních organizací přijata do systému OSN. Cíl: podpora sociální spravedlnosti a mezinárodně uznávaných lidských a pracovních práv. Sídlo: Ţeneva Členové: 179 zemí světa Unikátní tripartitní struktura: na jejím fungování se podílí zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů jakoţto v zásadě rovnocenní partneři vlád členských států Základním posláním Mezinárodní organizace práce je: formulovat mezinárodní politiku a programy na podporu základních lidských práv, zdokonalování pracovních a ţivotních podmínek a obohacování příleţitostí zaměstnání vytvářet mezinárodní pracovní standardy, které jsou garantovány také jedinečným způsobem dohlíţení nad jejich aplikováním, slouţící jako směrnice pro národní orgány při realizaci této politiky poskytovat rozsáhlé programy mezinárodní technické spolupráce formulované a prováděné v aktivním partnerství se členskými státy v zájmu pomoci zemím při účinném praktickém naplňování této politiky zabezpečovat školení, vzdělávání, výzkumy a vydávat materiály na pomoc v tomto úsilí. 8

MOP formuluje mezinárodní pracovní standardy (minimální úroveň základních pracovních práv) zejména v následujících oblastech: základní principy práv v práci, zejména svoboda odborového sdruţování a výkon odborových práv, odstranění diskriminace v práci a zajištění rovnosti v odměňování, odstranění nucené a dětské práce, rovnost příleţitostí a zacházení zaměstnanost, zejména zajištění důstojné práce pro všechny a boj proti nezaměstnanosti sociální ochrana, zejména pracovní podmínky, bezpečnost a ochrana zdraví při práci, migrace za prací sociální dialog, zejména kolektivní vyjednávání regionální a technická spolupráce ETF 2016. Michael Martinek 05 9

Vznik mezinárodního práva lidských práv je spojen s poznáním, ţe existuje jednota vnitřní a zahraniční politiky státu. Zkušenost druhé světové války: porušování elementárních pravidel ve vnitrostátním měřítku vyvolává za hranicemi obdobná porušení norem mezinárodního práva vnitrostátní totalita přivolává útočnou zahraniční politiku. V průběhu roku 1945 byla vypracována Charta OSN, jejímţ pilířem se stala vzájemná závislost mezi mírem a mezinárodní bezpečností na straně jedné a lepšími podmínkami hospodářského a sociálního blahobytu na straně druhé. V preambuli Charty se hlásí členské státy ke své víře v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva muţů i ţen a národů velkých i malých. Charta OSN vpouští lidská práva do mezinárodního řádu a proniká clonou státu, která odděluje vnitrostátní a mezinárodní právo. Na konferenci OSN na jaře 1945 byla projednávána otázka zařazení tzv. Mezinárodní listiny práv do Charty OSN. Přestoţe k nakonec k této situaci nedošlo, odkaz na lidská práva se dostal do Preambule a šesti článků Charty. Článek 55 zmiňuje úctu k lidským právům a základním svobodám. Na základě článku 68 Charty je pak zřízena Komise pro lidská práva, která má za cíl vypracovat návrh Listiny práv. 10

Na druhém zasedání v roce 1947 je pak rozhodnuto vypracovat Deklaraci a Pakt, které by měly tvořit Mezinárodní listinu práv. 10.12. 1948 je přijata rezoluce pod názvem Všeobecná deklarace lidských práv. Jedná se tak o první obecný mezinárodní dokument, který přináší ucelený katalog práv přiznaných kaţdému jednotlivci. Všeobecná deklarace však nebyla mezinárodní smlouvou, byla přijata ve formě rezoluce Valného shromáţdění OSN, které má pouze doporučující povahu. Coby deklarace zásad vyjadřuje dohodu států o společném cíli pro všechny národy a všechny státy. Preambule samotnou svou formulací přiznává, ţe Deklarace proklamuje principy, jeţ nejsou pro členské státy OSN ihned plně závazné. Nebyla tedy právně závazná. 11

Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství. 12

Po přijetí Deklarace pokračovaly práce na přijetí Paktu. Komisí bylo nakonec rozhodnuto, ţe budou přijaty pakty dva. Jeden se bude týkat hospodářských, sociálních a kulturních práv, druhý pak občanských a politických. Ke schválení obou Paktů došlo v roce 1966 Valným shromáţděním OSN. Pakt o občanských a politických právech (OSN 1966) realizaci kontroluje Výbor pro lidská práva. Pakt o ekonomických, kulturních a sociálních právech (OSN 1966) realizaci kontroluje Výbor pro ekonomická, kulturní a sociální práva. Všeobecná deklarace se pojí s jednotlivou osobou: lidská práva jsou v prvé řadě právy jednotlivce a Deklarace se obrací k jednotlivci, nikoli ke státům. Pakty se oproti tomu obracejí na státy, nikoli na jednotlivce. Ustanovení paktů se liší od Všeobecné deklarace nejen počtem uznaných práv, ale i tím, ţe je podrobně vymezuje a často předvídá i etapy a nejvhodnější postupy pro jejich realizaci. ČSSR ratifikovala oba pakty 1976 15

Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny "Mezinárodní pakt o občanských a politických právech" a "Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech", které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit. Svobody a práva, jeţ tyto pakty zaručují, jsou důleţitými civilizačními hodnotami, k nimţ v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichţ uzákonění můţe významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, ţe ČSSR k těmto paktům přistoupila. Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím - bohuţel - jen na papíře. Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu. Desítkám tisíc našich občanů je znemoţněno pracovat v jejich oboru jen proto, ţe zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli moţnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu. Statisícům dalších občanů je odpírána "svoboda od strachu" (preambule prvního aktu), protoţe jsou nuceni ţít v trvalém nebezpečí, ţe projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné moţnosti. V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí ţít ve strachu, ţe kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud' sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání. Uplatnění práva "vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem" i "prostřednictvím umění" (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné právě probíhající procesy s mladými hudebníky) 17

Na rozdíl od Paktu o občanských a politických právech státy, které ratifikovaly tento Pakt, přijaly spíše programové neţ bezprostředně vykonatelné závazky. Kontrola dodrţování tohoto Paktu je zaloţena výlučně na řízení o zprávách. Podle Paktu se smluvní strany zavazují, ţe budou předkládat zprávy o přijatých opatřeních a pokroku dosaţeném při dodrţování uznaných práv, které zmíní případné obtíţe, jeţ státům brání dostát svým povinnostem. Kontrolu původně vykonával mezivládní orgán, nyní je svěřena Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva. Poprvé se sešel v roce 1987. Výbor je sloţen z 18 expertů. Zprávy Výbor předkládá k posouzení Hospodářské a sociální radě. 18

Liší se od Deklarace a Paktů tím, ţe se zabývají jen určitými typy porušení lidských práv, nebo pouze právy určitých kategorií osob, které vyţadují zvláštní ochrany. 1948: Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia - reakce na vyhlazovací praktiky uplatněné proti příslušníkům ţidovské i jiných národních či etnických skupin. Článek 6: moţnost předat obviněné osoby mezinárodnímu trestnímu soudu - zřízen aţ 1993. 1960: Úmluva o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání. Kontrolním mechanismem je zde podávání pravidelných zpráv Generální konferenci UNESCO ze strany smluvních států. 1965: Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace ke kontrole dodrţování zřízen Výbor pro odstranění rasové diskriminace. 1972: Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví 1973: Mezinárodní úmluva o odstranění a trestání zločinu apartheidu reakce na rasové diskriminace v Jiţní Africe. 1979: Úmluva o odstranění všech forem diskriminace ţen proti jakémukoli rozlišování, vyloučení nebo omezení na základě pohlaví. Kontrola: Výbor pro odstranění diskriminace ţen. 1989: Úmluva o právech dítěte (ČSFR 1991) 2007: Úmluva o právech osob se zdravotním znevýhodněním (ČR 2009) 19

Mezinárodní rámec je východiskem pro evropskou úpravu lidských práv. Evropské instituce konkretizují tato práva, avšak nikdy ne pod úroveň práv mezinárodních. Klíčovým orgánem je Rada Evropy: organizace evropských zemí zřízená v srpnu 1949 deseti západoevropskými státy jako reakce na poválečnou situaci v Evropě. V současnosti 47 států; ČR je členem RE od roku 1993 Cílem Rady Evropy je: hospodářská, sociální, kulturní, vědecká a právní spolupráce, problematika lidských práv a postavení národnostních menšin, harmonizace právních řádů členských zemí a mezinárodní zákonodárství na některých úsecích (např. ţivotní prostředí, průmyslová práva). Základní lidskoprávní dokumenty RE: Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950, ČSFR 1992), Evropská sociální charta (1961) Jaký je rozdíl mezi Radou Evropy a Evropskou 20 Unií?

Sídlo Rady Evropy - Strasburg ETF 2016. Michael Martinek 05 21

Znění všech 19 práv a principů Evropské sociální charty Rady Evropy z roku 1961: Kaţdý musí mít příleţitost získat prostředky ke svému ţivobytí prací, kterou si svobodně zvolí. Všichni pracovníci mají právo na spravedlivé pracovní podmínky. Všichni pracovníci mají právo na bezpečné a zdravé pracovní podmínky. Všichni pracovníci mají právo na spravedlivou odměnu, která zajistí jim a jejich rodinám slušnou ţivotní úroveň. Všichni pracovníci a zaměstnavatelé mají právo na svobodu sdruţování v národních a mezinárodních organizacích k ochraně jejich hospodářských a sociálních zájmů. Všichni pracovníci a zaměstnavatelé mají právo kolektivně vyjednávat. Děti a mladé osoby mají právo na zvláštní ochranu před fyzikálními a morálními riziky, kterými jsou vystaveni. Zaměstnané ţeny v případě mateřství a ostatní zaměstnané ţeny, pokud je to vhodné, mají právo na zvláštní ochranu v jejich práci. Kaţdý má právo na vhodné způsoby odborného poradenství pro volbu povolání s cílem získat pomoc při volbě povolání, které by odpovídalo jejich osobním schopnostem a zájmům. Kaţdý má právo na vhodné způsoby odborné přípravy Kaţdý má právo vyuţít jakýchkoli opatření, které mu umoţní dosáhnout co nejlepšího zdravotního stavu.. Všichni pracovníci a osoby, které jsou na nich závislé, mají právo na sociální zabezpečení. Kaţdý, kdo nemá dostatečné prostředky, má právo na sociální a zdravotní pomoc. Kaţdý má právo vyuţívat sluţeb sociální péče. Osoby zdravotně postiţené mají právo na odborný výcvik, rehabilitaci a sociální readaptaci, bez ohledu na původ a povahu jejich postiţení. Rodina jakoţto základní jednotka společnosti má právo na vhodnou sociální, právní a hospodářskou ochranu k zajištění jejího plného rozvoje. Matky a děti bez ohledu na jejich rodinný stav a rodinné vztahy mají právo na přiměřenou sociální a hospodářskou ochranu. Příslušníci jakékoliv smluvní strany mají právo vykonávat na území kterékoli jiné smluvní strany výdělečnou činnost, a to za stejných podmínek jako státní příslušníci této smluvní strany, s výhradou omezení zaloţených na váţných důvodech hospodářského nebo sociálního charakteru. Migrující pracovníci, kteří jsou příslušníky smluvní strany, a jejich rodiny mají právo na ochranu a pomoc na území kterékoli jiné smluvní strany. V roce 1988 (Štrasburk) byla práva a principy sociální ochrany občanů rozšířena o další 4 body Dodatkovým protokolem Evropské sociální charty Rady Evropy. Členské státy Rady Evropy, signatáři Dodatkového protokolu, zejména rozšířily závazky Charty o tyto body: Všichni pracovníci mají právo na rovné příleţitosti a rovné zacházení v otázkách zaměstnání a povolání bez diskriminace z důvodu pohlaví. Pracovníci mají právo na to, aby byli v podniku informováni a aby se s nimi jednalo. Pracovníci mají právo účastnit se stanovování a zlepšování pracovních podmínek a pracovního prostředí v podniku. Kaţdá starší osoba má právo na sociální ochranu. 22

Evropská úmluva o lidských právech (1950) zřizuje mezinárodní mechanismus - Evropský soud pro lidská práva, jemuţ mohou státy i jednotlivci, bez ohledu na národnost, předkládat stíţnosti na údajné porušování úmluvou garantovaných práv ze strany smluvních států. Předkládají je soudním institucím ve Štrasburku, zřízeným podle Evropské úmluvy o lidských právech. Jurisdikce soudu je obligatorní pro všechny smluvní strany. Soud, který zasedá neustále, se zabývá všemi předběţnými stadii případu a vydává rozsudek o jeho skutkové podstatě. Rozsudky mají deklaratorní povahu, způsob jejich vnitrostátního výkonu tak záleţí na volbě učiněné státy. Soud tedy státům neukládá konkrétní chování. Všechny rozsudky se předávají Výboru ministrů, jehoţ cílem je dohlíţet nad jejich výkonem. Soud se skládá ze stejného počtu soudců, jako je počet smluvních států úmluvy. I kdyţ jsou v první fázi kandidáti navrhováni jednotlivými vládami, soudci mají ve výkonu svých povinností naprostou nezávislost a nereprezentují státy, které je navrhly. Současným předsedou soudu je Luzius Wildhaber (Švýcarsko). ETF 2016. Michael Martinek 05 23

Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva Tento časopis jako jediný v ČR přináší kaţdé dva měsíce přehled aktuálních rozsudků Evropského soudu pro lidská práva; je nezbytným zdrojem informací nejen pro soudce, státní zástupce a advokáty, ale i pro poslance, senátory, státní správu, policii a všechny, kteří se zabývají otázkami lidských práv, nebo jejichţ lidská práva jsou porušována či ohroţována. Časopis obsahuje vybrané komentované rozsudky Soudu; texty jsou pouze v českém jazyce. Dále zde čtenář najde seznam všech rozsudků za období od předcházejícího vydání časopisu. Periodicita: dvouměsíčník, formát: B5, obvyklý rozsah: 64 str. 24

Listina základních práv Evropské unie součást Lisabonské smlouvy (1. 12. 2009) Soubor občanských, politických, hospodářských a sociálních práv, která jsou závazná nejen pro Unii a její orgány, nýbrţ i pro členské státy. Listina stanoví všechna základní práva v těchto šesti hlavách: důstojnost, svobody, rovnost, solidarita, občanská práva a soudnictví. Stanoví rovněţ další práva, která nejsou obsaţena v Evropské úmluvě o lidských právech, jako jsou práva v oblasti ochrany údajů a bioetiky či právo na řádnou správu. Znovu potvrzuje významné kroky k postavení diskriminace na základě pohlaví, rasy a barvy pleti mimo zákon. Dále uvádí sociální práva platná v podnicích, např. právo pracovníků na informace a na kolektivní vyjednávání a akce, včetně práva na stávku. Nové právo: vyzvat Komisi prostřednictvím petice s nejméně jedním milionem podpisů z několika členských států k přijetí legislativní iniciativy. 25

Prezident ČR Václav Klaus odmítl podepsat Lisabonskou smlouvu bez výjimky týkající se Listiny základních práv Evropské Unie. Vláda ČR se tedy rozhodla vyjednat tuto výjimku, a tím zajistit podpis smlouvy prezidentem. Jednání bylo úspěšně zakončeno 29. října 2009 v Bruselu. Stejnou výjimku si jiţ dříve vyjednaly také Polsko a Spojené království. Argumentací prezidenta proti listině bylo údajné ohroţení platnosti Benešových dekretů. Nová vláda na svém jednání 19. 2. 2014 uloţila ministru zahraničí Lubomíru Zaorálkovi, aby v rámci Evropské unie provedl příslušná opatření vedoucí k dalšímu neuplatňování výjimky z Listiny základních práv EU. 26

Listina základních práv a svobod, součást ústavního pořádku ČR. Hospodářská, sociální a kulturní práva čl. 26-35 27

VDLP čl. 22 25, LZPS čl. 26 32. Právo na práci Právo na uspokojivé pracovní podmínky Právo na přiměřenou ţivotní úroveň (výţiva, bydlení, zdraví, vzdělání) Právo na rodinu Právo na sociální zabezpečení Právo na svobodu sdruţování a uplatňování svých hospodářských a sociálních zájmů 28

Článek 26 Listiny: (1) Kaţdý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakoţ i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. (2) Zákon můţe stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. (3) Kaţdý má právo získávat prostředky pro své ţivotní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon. Právo na práci v demokratické společnosti znamená moţnost zvolit si svobodně zaměstnání v uspokojivých pracovních podmínkách za přiměřenou odměnu, právo získat práci v mezích společenských moţností nebo peněţitou podporu v nezaměstnanosti, která by občanovi zajistila přiměřenou a lidsky důstojnou ţivotní úroveň a umoţňovala a stimulovala jeho snahu opět pracovat. Právo na práci neznamená povinnost pracovat! Právo na práci je prostředek, který má kaţdému občanovi zajistit podíl na národním důchodu, úměrný jeho schopnostem a fyzickým moţnostem a současně plné uplatnění vlastní osobnosti; je jedním ze základních nástrojů sociální emancipace člověka. Právo na práci je třeba uplatňovat v rámci programů aktivní politiky zaměstnanosti, včetně technického a odborného školení a výcviku a poskytováním prostředků k dosaţení plné a produktivní zaměstnanosti za podmínek, zajišťujících jednotlivci základní politické a hospodářské svobody. 29

Článek 28 Listiny: Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Článek 29 (1) Ţeny, mladiství a osoby zdravotně postiţené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. (2) Mladiství a osoby zdravotně postiţené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. Kaţdý zaměstnanec (pracovník) má právo na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky. Jakákoliv diskriminace v této oblasti je nepřípustná. V souladu se zněním Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech člověka (čl. 7). má zejména právo na: spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování; ţeny musí mít stejnou odměnu za práci jako muţi. bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky. stejnou příleţitost pro všechny dosáhnout v zaměstnání povýšení, přičemţ nebudou uplatňována jiná kritéria neţ délka zaměstnání a schopnosti. odpočinek, zotavení, placenou dovolenou, rozumnou pracovní dobu apod. Jak je toto právo nejčastěji porušováno? 30

Prostředky na dostatečnou výţivu, šatstvo, byt a na neustálé zlepšování ţivotních podmínek. Reforma: zamezit zneuţívání dávek Článek 33 Listiny: (1) Kaţdý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon. (2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a moţností společnosti téţ na vysokých školách. (3) Zřizovat jiné školy neţ státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se můţe vzdělání poskytovat za úplatu. (4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu. Právo na bezplatné základní vzdělání, rovný přístup k vysokoškolskému vzdělání. Reforma: školné na vysokých školách? Článek 31 Listiny: Kaţdý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Právo na všeobecně dostupnou a bezplatnou základní zdravotnickou péči. Reforma: placení nadstandardu? 31

Článek 32 Listiny: (1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. (2) Ţeně v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky. (3) Děti narozené v manţelství i mimo ně mají stejná práva. (4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. (5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu. V duchu svých závazků vyplývajících z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech člověka (čl. 8) stát zajišťuje potřebné podmínky pro vstup do manţelství a narození dětí, zvláště umoţněním získat startovní a později finančně dostupné byty, nejširší moţnou ochranu a pomoc rodině, která je přirozenou a základní jednotkou společnosti, a to zvláště v době, kdy odpovídá za péči a výchovu nezletilých dětí, zvláštní ochranu matkám v průběhu přiměřeného období před a po narození dítěte, včetně placené rodičovské dovolené (resp. včetně poţitků sociálního zabezpečení), i v době jejich návratu zpět do zaměstnání, ochranu a pomoc všem dětem a mládeţi proti vykořisťování, předčasnému zaměstnávání, ohroţení mravnosti a zdraví. 32

Článek 30 Listiny: (1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakoţ i při ztrátě ţivitele. (2) Kaţdý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních ţivotních podmínek. Vychází z myšlenky, ţe je třeba čelit neodpovědnosti jedinců a donutit je postarat se o sebe v době výdělečné činnosti odloţením části spotřeby, a tak omezit rozsah sociální solidarity jen na ty, kteří se o sebe nemohou takto postarat. Povinnost zdravotního, nemocenského a důchodového pojištění Právo na mateřské, rodinné a další sociální dávky 33

Článek 27 Listiny: (1) Kaţdý má právo svobodně se sdruţovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. (2) Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví. (3) Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdruţení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých. (4) Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů. Kaţdý má právo sdruţovat se k obraně svých zájmů (advokační OOS), hájit svá sociální práva, kolektivně vyjednávat, uzavírat kolektivní smlouvy, právo na stávku, petiční právo a jiná práva s tím spojená. Sdruţování v odborových organizacích nepodléhá ţádnému schvalování státem. 34

Článek 34 Listiny: (1) Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem. (2) Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem. Článek 35 (1) Kaţdý má právo na příznivé ţivotní prostředí. (2) Kaţdý má právo na včasné a úplné informace o stavu ţivotního prostředí a přírodních zdrojů. (3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohroţovat ani poškozovat ţivotní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. 35

Globální: Všeobecná deklarace lidských práv (OSN 1948) politický dokument, právně nezávazný Pakt o občanských a politických právech (OSN 1966, ČSSR 1976) Pakt o ekonomických, kulturních a sociálních právech (OSN 1966, ČSSR 1976) Evropské: Evropská úmluva o lidských právech (RE 1950, ČSFR 1992) Evropská sociální charta (RE 1961, ČR 2000) Listina základních práv Evropské Unie (EU 2009) České: Listina základních práv a svobod, součást ústavního pořádku ČR (1992). 36

Ačkoli jsou Spojené státy signatáři Mezinárodního paktu o občanských a politických právech Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace dosud neratifikovaly Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace ţen Jaké jsou důvody této odlišnosti USA? 37