Výroční zpráva za rok Divadlo J. K. Tyla VÝROČNÍ ZPRÁVA O ČINNOSTI A HOSPODAŘENÍ. doc. MgA. Martin Otava, Ph.D. Březen 2018

Výroční zpráva za rok 2017 Divadlo J. K. Tyla VÝROČNÍ ZPRÁVA O ČINNOSTI A HOSPODAŘENÍ ZA ROK 2017 1 doc. MgA. Martin Otava, Ph.D. Březen 2018

Výroční zpráva za rok 2017 Obsah 1. ÚVOD... 2 2. ÚDAJE O ORGANIZACI... 3 2.1. Základní údaje... 3 2.2. Poslání a cíle organizace... 3 2.3. Struktura organizace... 3 2.4. Zaměstnanci... 4 3. ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE... 4 3.1. Hlavní činnost... 5 3.2. Doplňková činnost... 25 4. 4. ZPRÁVA O HOSPODAŘENÍ... 26 4.1. Základní ukazatele rozpočtu... 26 4.2. Komentář... 28 4.2.1. Náklady... 28 4.2.2. Vlastní výnosy... 29 4.2.3. Příspěvek na provoz... 30 4.2.4. Vývoj stavu majetku a výsledky inventarizace... 30 4.2.5. Vývoj fondů organizace... 30 4.2.6. Rekapitulace závěrů z finančního vypořádání vůči zřizovateli... 31 4.2.7. Poskytování informací podle zákona č. 106/1999 o svobodném přístupu k informacím... 31 5. 6. ZÁVĚR... 32 PŘÍLOHY... 33 1

Výroční zpráva za rok 2017 1. ÚVOD V uplynulém roce vytvořilo Divadlo Josefa Kajetána Tyla řadu kvalitních a úspěšných inscenací. Máme za sebou 24 premiér a se soubory opery, muzikálu, činohry a baletu jsme odehráli celkem 665 vlastních představení. Jsem rád, že se daří zvyšovat zájem a pozornost našich diváků, což dokládá nárůst průměrné návštěvnosti, a to z 82,4 % na vynikajících 86,9 %. Uvedli jsme také třetí ročník Noci s operou, monumentální open air produkci, kterou navštívilo téměř 6 000 diváků. Zúčastnili jsme se 19 tuzemských zájezdů a 6 zahraničních. Celkové finanční náklady Divadlo J. K. Tyla v Plzni za rok 2017 byly 262 milionů korun, celkové výnosy byly 267 milionů. Hospodářský výsledek roku 2017 byl bez mála 5 milionů korun. Z čeho mám ale opravdu velkou radost, je skutečnost, že v roce 2017 nám úctyhodných 10 456 diváků projevilo důvěru a zůstali, nebo se nově stali našimi abonenty. Předplatné na rok 2018 je stále ještě v prodeji. Již teď ale víme, že k datu 31. května 2018 máme prodáno 10 218 abonmá. Vedle veřejných představení pořádáme i řadu mimo repertoárových akcí, koncertů, matiné a výstav. Stále hledáme řešení, jak čas strávený v divadle svým návštěvníkům zpříjemnit. Proto vedle formálních akcí zařazujeme nově do programu i různá neformální setkání se členy souborů, hosty a inscenátory. Jsme spolupořadatelem úspěšného Mezinárodního festivalu Divadlo, přičemž v roce 2017 proběhl již 25. ročník. V minulém roce jsme představili nultý ročník festivalu Na scénu!, který se zaměřuje na mladé absolventy muzikálových škol a novou původní domácí muzikálovou tvorbu. Důležitou součástí Divadla J. K. Tyla je i projekt Literární kavárna DJKT, který vznikl s cílem podporovat tvůrčí činnost mládeže v oblasti autorského psaní. Od roku 2014 se také pravidelně zapojujeme do celoevropské akce Noc divadel, která se každý rok setkává s mimořádným úspěchem. Uvedli jsme 3. ročník stěžejní mimo repertoárové akce Noc s operou, kterou navštívilo téměř 6 000 diváků. Jsem rád, že díky podpoře města můžeme pracovat také na zlepšování diváckého komfortu na Nové scéně DJKT. Zatím jsme vybavili foyer Nové scény nábytkem podle návrhu architekta Vladimíra Kružíka, díky čemuž získala budova Nového divadla přívětivější atmosféru. Naše pozornost se teď obrací na úpravu osvětlení schodiště v hledišti, které je naplánováno na čas dalších divadelních prázdnin. Věřím, že diváci změny ocení a budou se k nám rádi vracet. V průběhu roku 2017 jsme intenzivně připravovali Mecenášský klub DJKT, který bychom rádi prioritně zaměřili na budovu Velkého divadla. Jsme si vědomi problémů, sedací nábytek, stejně jako vybavení šaten v prostorech pro diváky jsou téměř po 40 letech opravdu v neutěšeném stavu. Prvním z projektů, na který bychom chtěli získat finanční podporu mecenášů, je renovace původního podstavce pod bustou J. K. Tyla do Foyer Vendelína Budila ve Velkém divadle, který byl uskladněný v divadelním fundusu. doc. MgA. Martin Otava, Ph.D. ředitel DJKT 2

Výroční zpráva za rok 2017 2. ÚDAJE O ORGANIZACI 2.1. Základní údaje Název organizace: Divadlo Josefa Kajetána Tyla, příspěvková organizace Sídlo: Palackého náměstí 30, 301 00 Plzeň Statutární zástupce: Doc. MgA. Martin Otava, Ph.D. ředitel Zřizovatel: Statutární město Plzeň IČO: 00078051 DIČ: CZ00078051 2.2. Poslání a cíle organizace Základním poslání organizace je divadelní a koncertní činnost, předmětem činnosti je: A) hlavní činnost - - - - - - pořádání veřejných divadelních představení (opera, opereta, činohra, balet a muzikál) v budovách divadla i v jiných kulturních zařízeních pořádání koncertů ve stejném rozsahu jako u divadelních představení pořádání i poskytování jiných kulturních, vzdělávacích, osvětových a veřejně prospěšných akcí i služeb, včetně výstav a festivalů vydávání periodických a neperiodických tiskovin Divadlo Josefa Kajetána Tyla je členem zájmového sdružení právnických osob Mezinárodní festival DIVADLO Plzeň B) doplňkové činnosti - - - - provozování ubytovacích zařízení pro zaměstnance organizace půjčování předmětů divadelních výprav hudební, dramatická, pohybová a baletní výuka pro děti a mládež výkon jiných souvisejících činností se souhlasem zřizovatele 2.3. Struktura organizace Divadlo Josefa Kajetána Tyla (DJKT) je čtyřsouborové divadlo se třemi domácími scénami: Velké divadlo Nové divadlo - Nová scéna - Malá scéna 3

Výroční zpráva za rok 2017 - organizační schéma v příloze č. 1 vnitřní struktura: ředitelství - úsek ředitele - úsek náměstka umělecké soubory - soubor opery - soubor muzikálu - soubor činohry - soubor baletu umělecko - technický provoz - Velké divadlo (VD) - Nové divadlo (Nová scéna NS, Malá scéna MS) - dílny 2.4. Zaměstnanci Počet pracovníků ve fyzických osobách vykazuje 423 osob, v přepočtených 397,31 pracovníků. Nejsou naplněny zejména plánované stavy v souboru muzikálu, vzhledem náročnosti a rozmanitosti repertoáru jsou více využíváni externí umělci. Oproti roku 2016 se podařilo zaplnit stavy u umělecko-technického personálu a naopak vzhledem k náročnému hracímu plánu pro rok 2017 i roky 2018 a 2019 bude třeba hledat zdroje pro posílení právě technických složek. 3. ZPRÁVA O ČINNOSTI ORGANIZACE Divadlo J. K. Tyla uvedlo v roce 2017 celkem 665 představení na vlastních scénách a 25 zájezdových přestavení, 19 v tuzemsku a 6 v zahraničí. Divákům jsme představili 24 premiér + 1 premiéru na amfiteátru Lochotín. Průměrná návštěvnost činila 86,91 % při průměrné ceně vstupenky 229,- Kč. Za zlevněné vstupné jsme odehráli celkem 87 představení, z toho 77 školních představení, které zhlédlo 14 958 studentů a 10 představení pro seniory, které zhlédlo 3 771 seniorů. Tržby za vstupné vč. zájezdů činily 48 130 363,- Kč. Celkově jsme hráli 63 různých titulů vlastní produkce. Produkci na domácích scénách navštívilo 191 725 diváků, zájezdová představení zhlédlo 10 296 diváků. Celková návštěvnost všech aktivit DJKT byla 202 021 diváků (v údajích není započítán Mezinárodní festival divadlo). Podrobný přehled produkce DJKT je uveden v příloze č. 2. 4

Výroční zpráva za rok 2017 3.1. Hlavní činnost PREMIÉRY V roce 2017 se na 3 scénách Divadla J. K. Tyla uskutečnilo celkem 24 premiér. SLEČNA JULIE - balet 7. 1. Malá scéna Choreografie a režie: Libreto: Hudební aranžmá: Scéna: Kostýmy: Asistent choreografa: Inspice Libor Vaculík Libor Vaculík Petr Malásek Radek Honc Roman Šolc Zuzana Hradilová, Jiří Pokorný Petr Šmaus MADAMA BUTTERFLY - opera 14. 1. Nová scéna Hudební nastudování a dirigent: Dirigent: Režie: Scéna: Kostýmy: Světelný design: Dramaturgie: Sbormistr: Asistent dirigenta: Asistent režie: Hudební příprava: Inspicient: Nápověda: Jiří Štrunc Norbert Baxa Martin Otava Pavel Kodeda Dana Haklová Antonín Pfleger Zbyněk Brabec Zdeněk Vimr Georg Köhler Jakub Hliněnský Maxim Averkiev, Ahmad Hedar, Martin Marek Petra Tolašová Eliška Ulrychová 5

Výroční zpráva za rok 2017 O Jeníčkovi a Mařence aneb Jak to dobře dopadlo - muzikál 4. 2. Malá scéna Hudba: Libreto: Instrumentace: Úprava a režie: Hudební nastudování: Choreografie: Scéna a kostýmy: Asistent režie: Light design: Sound design: Korepetice: Inspicientka: Nápověda: Jana Havlatová Jana Havlatová Svatopluk Kůrka Lilka Ročáková Pavel Kantořík Charlotte Pščolková, Kristýna Potužníková Lilka Ročáková Martin Šefl Vratislav Mikan Tomáš Lorenc Pavel Kantořík Tereza Topičová Monika Opalecká TŘI SESTRY - činohra 11. 2. Velké divadlo Režie: Překlad: Dramaturgie: Scéna: Kostýmy: Hudba: Inspice: Nápověda: Michal Vajdička Jaroslav Vostrý Vladimír Čepek Pavol Andraško Katarína Hollá Václav Havelka, Martin Tvrdý Veronika Brankov Petr Kotora 6

Výroční zpráva za rok 2017 PAŘÍŽSKÝ ŽIVOT - opera 4. 3. Velké divadlo Libreto: Překlad: Hudební nastudování: Dirigent: Režie: Scéna: Kostýmy: Choreografie: Světelný design: Dramaturgie: Sbormistr: Asistent režie: Asistent choreografa: Asistent scénografa: Henri Meilhac, Ludovic Halévy Eva Bezděková Jiří Petrdlík Jiří Petrdlík, Jakub Zicha Zbyněk Brabec Jan Kříž Josef Jelínek Petra Parvoničová Antonín Pfleger Zbyněk Brabec Zdeněk Vimr Jakub Hliněnský Petra Tolašová Luděk Hora OLIVER TWIST - balet 18. 3. Nová scéna Choreografie a režie: Libreto: Scéna: Kostýmy: Hudební režie: Světelný design: Asistent choreografa: Inspicient: Richard Ševčík Kateřina Ševčíková Karel Devera Tomáš Kypta Lumír Havlas Jakub Sloup Zuzana Hradilová, Kristýna Miškolciová, Kristýna Ptužníková Petr Šmaus 7

Výroční zpráva za rok 2017 ILUZE - činohra 1. 4. Malá scéna Režie, dramaturgie: Scéna a kostýmy: Hudba: Inspice: Nápověda: Adam Svozil, Kristýna Kosová Ján Tereba Jakub Borovanský Martin Chmelař Jiřina Škoulová RUSALKA - opera 8. 4. Velké divaldo Libreto: Hudební nastudování: Dirigent: Režie: Scéna a kostýmy: Projekce: Světelný design: Dramaturgie: Sbormistr: Choreografie: Asistent dirigenta: Asistent režie: Hudební příprava: Nápověda: Inspicient: Jaroslav Kvapil Norbert Baxa Norbert Baxa, Jiří Štrunc Tomáš Pilař Aleš Valášek Petr Hloušek Antonín Pfleger Zbyněk Brabec Zdeněk Vimr Martin Šinták Chuhei Iwasaki Jakub Hliněnský Maxim Averkiev, Ahmad Hedar, Martin Marek Eliška Ulrychová Petra Tolašová 8

Výroční zpráva za rok 2017 PAST NA MYŠI - činohra 6. 5. Velké divadlo Režie: Dramaturgie: Scéna: Kostýmy: Hudba: Světelný design: Inspice: Nápověda: Martina Schlegelová Vladimír Čepek, Marie Caltová Pavla Kamanová Aneta Grňáková Jan Čtvrtník Antonín Pfleger Veronika Brankov Petr Kotora WEST SIDE STORY - muzikál 13. 5. Nová scéna Autor pův. konceptu: Libreto: Hudba: Texty písní: Režisér a autor choreografie původní produkce: Překlad: Režie a choreografická koncepce: Hudební nastudování: Dirigent: Dramaturgie: Choreografie: Scéna: Kostýmy: Sbormistr: Asistent režie: Korepetice: Inspice: Nápověda: Sound design: Light design: Jerome Robbins Arthur Laurents Leonard Bernstein Stephen Sondheim Jerome Robbins Jiří Josek Lumír Olšovský Kryštof Marek Dalibor Bárta, Kryštof Marek Pavel Bár Lukáš Vilt Dragan Stojčevski Kateřina Bláhová Sára Bukovská Martin Šefl Sára Bukovská, Pavel Kantořík Tereza Topičová Libuše Staňková Tomáš Lorenc Jakub Sloup 9

Výroční zpráva za rok 2017 ŽIVÝ OBRAZ - činohra 20. 5. Malá scéna Režie: Dramaturgie: Scéna: Kostýmy: Hudba: Světelný design: Inspice: Nápověda: Ondřej David Vladimír Čepek Lucia Škandíková Zuzana Krejzková Jakub Kudláč Vratislav Mikan Martin Chmelař Jiřina Škoulová MEDEA - opera 3. 6. Velké divadlo Hudební nastudování: Dirigent: Režie: Scéna: Kostýmy: Světelný design: Dramaturgie: Sbormistr: Asistent dirigenta: Asistent režie: Hudební příprava: Nápověda: Inspicient: Norbert Baxa Norbert Baxa Martin Otava Ján Zavarský Dana Haklová Antonín Pfleger Zbyněk Brabec Zdeněk Vimr Josef Kurfiřt Jakub Hliněnský Maxim Averkiev, Ahmad Hedar, Martin Marek Eliška Ulrychová Petra Tolašová 10

Výroční zpráva za rok 2017 MARILYN (PŘEKRÁSNÉ DĚCKO) - muzikál 10. 6. Malá scéna Hudba: Libreto: Režie: Hudební nastudování: Dirigent: Dramaturgie: Choreografie: Scéna: Kostýmy: Asistent režie: Asistent choreografie: Korepetice: Inspice: Nápověda: Sound-design: Light-design: Ondřej Brousek Radek Balaš Jiří Adamec Pavel Kantořík Dalibor Bárta, Pavel Kantořík Pavel Bár Denisa Kubášová Aleš Valášek Aleš Valášek Martin Šefl Jan Kaleja Pavel Kantořík Tereza Topičová Monika Opalecká Matouš Pilný Vratislav Mikan SLUHA DVOU PÁNŮ - činohra 24. 6. Nová scéna Režie: Dramaturgie: Scéna: Kostýmy: Hudba: Asistent režie: Inspice: Nápověda: Natália Deáková Vladimír Čepek Lukáš Kuchinka Jana Smetanová Jakub Kudláč Apolena Veldová Veronika Brankov Jiřina Škoulová 11

Výroční zpráva za rok 2017 MALÁ MOŘSKÁ VÍLA - balet 2. 9. Malá scéna Choreografie a režie: Hudba: Scéna a kostýmy: Projekce: Animace: Light design: Asistent choreografie: Inspice: Marika Hanousková Petr Hora Aleš Valášek Martin Root Martin Tichovský Vratislav Mikan Martin Šinták Petr Šmaus ZAHRADA DIVŮ - muzikál 30. 9. Nová scéna Hudba: Libreto: Režie: Hudební nastudování: Dirigent: Dramaturgie: Choreografie: Scéna: Kostýmy: Asistent režie: Korepetice: Inspice: Nápověda: Sound design: Light design: Zdenek Merta Stanislav Moša Martin Vokoun Jiří Petrdlík Pavel Kantořík, Jiří Petrdlík Pavel Bár Petra Parvoničová Dave Benson Veronika Hindle Martin Šefl Martin Červenka, Pavel Kantořík Tereza Topičová Monika Opalecká Matouš Pilný Jakub Sloup 12

Výroční zpráva za rok 2017 O RUSALCE - opera 7. 10. Malá scéna Hudební nastudování: Režie a úprava: Scéna a kostýmy: Světelný design: Dramaturgie: Hudební příprava a klavírní doprovod: Inspice: Josef Kurfiřt Lilka Ročáková Tomáš Pilař Antonín Pfleger Zbyněk Brabec Maxim Averkiev, Ahmad Hedar, Martin Marek Michal Lieberzeit JAKUB JAN RYBA - opera 14. 10. Velké divadlo Hudební nastudování: Dirigent: Režie: Scéna a kostýmy: Světelný design: Projekce: Dramaturgie: Sbormistr: Asistent režie: Hudební příprava: Nápověda: Inspicient: Jiří Štrunc Jiří Štrunc, Jakub Zicha Tomáš Pilař Aleš Valášek Antonín Pfleger Petr Hloušek Zbyněk Brabec Zdeněk Vimr Jakub Hliněnský Maxim Averkiev, Ahmad Hedar, Martin Marek Eliška Ulrychová Petra Tolašová POČESTNÉ PANÍ PLZEŇSKÉ - činohra 28. 10. Nová scéna Režie: Scéna: Kostýmy: Dramaturgie: Hudba: Inspice: Nápověda: Natália Deáková Pavel Svoboda Jana Smetanová Klára Špičková Jakub Kudláč Veronika Brankov Jiřina Škoulová 13

Výroční zpráva za rok 2017 VIRAL - činohra 4. 11. Malá scéna Režie: Dramaturgie: Scéna a kostýmy: Inspice: Nápověda: Zuzana Burianová Vladimír Čepek, Tereza Verecká Ivana Kanhäuserová Martin Chmelař Petr Kotora MANON - balet 18. 11. Velké divadlo Choreografie a režie: Libreto: Hudební aranžmá: Hudební nastudování a dirigent: II. dirigent: Scéna: Světelný design: Kostýmy: Asistent choreografa: Asistent režie: Inspice: Filip Veverka Filip Veverka Torbjörn Helander Jiří Petrdlík Chuhei Iwasaki Radek Honc, Martin Višňovský Tomáš Morávek, Jakub Sloup Roman Šolc Miho Ogimoto, Zuzana Hradilová Miroslav Hradil Petr Šmaus 14

Výroční zpráva za rok 2017 Chyť mě, jestli na to máš - muzikál 2. 12. Nová scéna Hudba: Libreto: Texty písní: Překlad a české texty: Režie: Hudební nastudování: Dirigent: Dramaturgie: Choreografie: Scéna: Kostýmy: Sbormistr: Asistent režie: Choreografická spolupráce: Asistent choreografie: Korepetice: Inspice: Nápověda: Sound-design: Light-design: Marc Shaiman Terrence McNally Scott Wittman, Marc Shaiman Adam Novák Lumír Olšovský Dalibor Bárta Dalibor Bárta, Pavel Kantořík Pavel Bár Denisa Kubášová Dave Benson Veronika Hindle Sára Bukovská Lukáš Ondruš, Martin Šefl Lumír Olšovský Lenka Bílková Sára Bukovská, Pavel Kantořík Tereza Topičová Monika Opalecká Tomáš Lorenc Jakub Sloup TOBIÁŠ LOLNESS - činohra 9. 12. Malá scéna Překlad: Režie: Dramaturgie: Výprava: Hudba a texty písní: Inspice: Nápověda: Drahoslava Janderová Lucie Ferenzová Klára Špičková Jana Hauskrechtová Ondřej Rychlý Veronika Brankov Petr Kotora 15

Výroční zpráva za rok 2017 KAZIMÍR A KAROLÍNA - činohra 16. 12. Velké divadlo Překlad: Režie: Dramaturgie: Scéna: Kostýmy: Hudba: Inspice: Nápověda: Josef Balvín Thomas Zielinski Vladimír Čepek Pavel Svoboda Jana Smetanová Ivan Acher Martin Chmelař Jiřina Škoulová ZAHRANIČNÍ ZÁJEZDY 13. 1. 2017 12. 5. 2017 26. 10. 2017 15. 17. 12. 2017 Bad Elster Spartakus Bad Elster Macbeth Bánská Bystrica Aida Winterthur Prodaná nevěsta, odehrány 3 reprízy TUZEMSKÉ ZÁJEZDY 12. 1. 2017 2. 4. 2017 15. 4. 2017 30. 4. 2017 2. 5. 2017 22. 5. 2017 27. 6. 2017 29. 6. 2017 30. 6. 2017 26. 8. 2017 27. 8. 2017 27. 8. 2017 3. 9. 2017 15. 9. 2017 20. 9. 2017 4. 10. 2017 20. 10. 2017 4. 11. 2017 21. 11. 2017 Jihlava, Horácké divadlo Mefisto Praha, Divadlo v Dlouhé - Živá voda Karlovy Vary, Karlovarské městské divadlo Prodaná nevěsta Pardubice, Východočeské divadlo Pardubice Spartakus Příbram, Divadlo Antonína Dvořáka Papageno v kouzelném lese Praha, Národní divadlo Slečna Julie Rychnov nad Kněžnou, Zámecká jízdárna Probuzení jara Hradec Králové, Klicperovo divadlo Talentovaný pan Ripley Kutná Hora, nádvoří Vlašského dvora Macbeth Jindřichův Hradec, zámecké nádvoří Aida Nebílovy, zámecké nádvoří Enigmatické variace Plzeň, Zach s Pub Howie a Rookie Lee Talentovaný pan Ripley Plzeň, Nová scéna - Liduschka Jablonec, Městské divadlo Prodaná nevěsta Praha, Stavovské divadlo Medea Ústí nad Labem, Činoherní studio - Howie a Rookie Lee Chrudim, Divadlo Karla Pippicha Romeo a Julie Karlovy Vary, Karlovarské městské divadlo Čardášová princezna 16

Výroční zpráva za rok 2017 CENY A NOMINACE NOMINACE NA CENY THÁLIE 2016 Pavel Klečka za roli Macbetha ve stejnojmenné opeře Richard Ševčík za roli Dona Josého v inscenaci Carmen Adam Zvonař za roli Prince v inscenaci Labutí jezero ŠIRŠÍ NOMINACE NA CENY THÁLIE 2016 Pavel Neškudla role Toma v inscenaci Talentovaný pan Ripley Jevhen Šokalo role Banqua v opeře Macbeth Alžbeta Bartošová Role Baarové v inscenaci Liduschka (Baarová) NOMINACE NA CENY THÁLIE 2017 Pavel Režný Tony (West Side Story) ŠIRŠÍ NOMINACE NA CENY THÁLIE 2017 Tomáš Kořínek titulní role v operní inscenaci Jakub Jan Ryba Radek Antonín Shejbal Gumpán (Zahrada divů) Zuzana Kajnarová Marilyn Monroe (Marilyn (Překrásné děcko) Jarmila Hruškociová titulní role v baletní inscenaci Slečna Julie Karel Audy Pana Duval (Manon) UMĚLECKÁ CENA MĚSTA PLZNĚ Jarmila Hruškociová Umělecká cena města Plzně pro umělce do 30 let za titulní role Carmen, Múzy, dvojroli Odetty a Odilie s přihlédnutím k roli Slečna Julie NOMINACE NA UMĚLECKOU CENU MĚSTA PLZNĚ 2016 Ondřej Rychlý nominace na Uměleckou cenu města Plzně pro umělce do 30 let za roli Rookieho v inscenaci Howie a Rookie Lee Jarmila Hruškociová nominace na Uměleckou cenu města Plzně pro umělce do 30 let za titulní role Carmen, Múzy, dvojroli Odetty a Odilie s přihlédnutím k roli Slečna Julie Pavel Pavlovský nominace na Uměleckou cenu města Plzně v kategorii Cena za celoživotní dílo Jan Holík nominace na Uměleckou cenu města Plzně za mimořádný umělecký počin pro umělce nad 30 let za roli Hendrika Höfgena v inscenaci Mefisto Noc s operou nominace na Uměleckou cenu města Plzně v kategorii Kulturní událost roku 17

Výroční zpráva za rok 2017 UMĚLECKÁ CENA MĚSTA PLZNĚ 2017 Tomáš Kořínek - cena za mimořádný umělecký počin pro umělce nad 30 let za roli Jakuba Jana Ryby ve stejnojmenné opeře. Marie Caltová - cena za celoživotní dílo VÝROČNÍ CENY OPERA PLUS 2016 NOMINACE NA VÝROČNÍ CENY OPERA PLUS za sezónu 2016/2017 Katarína Jorda - za titulní roli v inscenaci Medea Philippe Castagner - za roli Giasona v inscenaci Medea 18

Výroční zpráva za rok 2017 VÝROČNÍ CENY SERVERU MUSICAL-OPERETA.CZ ZA ROK 2016 Liduschka (Baarová) cena kritiky za mimořádnou inscenaci roku 2016 František Dvořák, dlouholetý sólista operety DJKT cena Bard hudebního divadla Pavel Režný druhé místo v kategorii Nejoblíbenější herec CENY SENIOR PRIX udělované Nadací Život umělce Libuše Márová, dlouholetá operní pěvkyně DJKT Libuše Hošťálková, dlouholetá operní pěvkyně DJKT Viktor Vrabec, dlouholetý člen činohry DJKT Dalibor Janota, pěvec a častý host opery DJKT, současný pracovník archivu DJKT Josef Doubek, dlouholetý člen orchestru DJKT NOMINACE NA CENU NEVIDITELNÝ HEREC v 21. ročníku ankety neviditelný herec se mezi 28 herci a herečkami umístila členka činohry DJKT Apolena Veldová SPOLUPOŘADATELSTVÍ MEZINÁRODNÍCH FESTIVALŮ MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO, PLZEŇ 25. ročník Divadlo J. K. Tyla bylo ve dnech 13. 21. září 2017 opět hlavním spoluorganizátorem významného evropského festivalu, k jehož zakladatelům patří. Představení v rámci festivalu probíhala na všech třech scénách DJKT ve Velkém divadle, na Nové scéně a na Malé scéně. Tvorbu DJKT reprezentovaly inscenace Talentovaný pan Ripley a Liduschka (Baarová). JAZZ BEZ HRANIC 2017 V rámci 12. ročníku mezinárodního festivalu Jazz bez hranic vystoupili 21. října 2017 ve Velkém divadle Deborah Carter anorbert Gattschalk za doprovodu East West Europian Big Band SONGFEST 9. února 2017 hostila Malá scéna DJKT festival Songfest, hudební festival se stylovou novoroční oslavou v deseti městech v Čechách a na Moravě. MEZINÁRODNÍ DIRIGENTSKÉ KURZY Repríza operní inscenace Evžen Oněgin 10. června 2017 byla spojena s druhým ročníkem Mezinárodních dirigentských kurzů. Tři studenti Vysoké hudební školy v Curychu se týden v Plzni připravovali na představení, během kterého se střídali u dirigentského pultu pod vedením šéfdirigenta orchestru DJKT Norberta Baxy, externího pedagoga této školy. 19

Výroční zpráva za rok 2017 POŘÁDÁNÍ NEBO SPOLUPOŘÁDÁNÍ FESTIVALŮ NA SCÉNU! FESTIVAL MUZIKÁLOVÝCH NADĚJÍ Nultý ročník festivalu se konal na Malé scéně DJKT od 12. do 16. června 2017. Seznámil diváky s mladými absolventy muzikálových škol a zároveň s novou původní domácí muzikálovou tvorbou. Program festivalu: Figarka (Divadlo na Orlí), Jeptišky (Mezinárodní konzervatoř Praha), Já půdu dál (Konzervatoř a VOŠ Jaroslava Ježka), Krvavá Henrieta aneb Jedno jaro v Paříži (Pražská konzervatoř) ARA FEST 22. 6. 2017 foyer Velkého divadla koncert v rámci festivalu romské kultury ÚČAST NA CELOSTÁTNÍCH AKCÍCH FESTIVALECH A PŘEHLÍDKÁCH SMETANOVSKÉ DNY 37. ROČNÍK MULTIŽÁNROVÉHO KULTURNÍHO FESTIVALU 5. 3. 2017 Prodaná nevěsta 18. 3. 2017 Papageno v kouzelném lese FESTIVAL DÍTĚ V DLOUHÉ 2. 4. 2017 Živá voda PARDUBICKÉ HUDEBNÍ JARO 30. 4. 2017 Spartakus HUDEBNÍ FESTIVAL A. DVOŘÁKA PŘÍBRAM 2. 5. 2017 Papageno v kouzelném lese POLÁČKOVO LÉTO 27. 6. 2017 Probuzení jara DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ HRADEC KRÁLOVÉ 29. 6. 2017 Talentovaný pan Ripley MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ FESTIVAL OPERNÍ TÝDEN KUTNÁ HORA, 21. ROČNÍK 30. 6. 2017 Macbeth MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO, 25. ROČNÍK 13. 9. 2017 Talentovaný pan Ripley 15. 9. 2017 Liduschka (Baarová) 20

Výroční zpráva za rok 2017 FESTIVAL OPERA 4. 10. 2017 Medea FESTIVAL KULT ÚSTÍ NAD LABEM 20. 10. 2017 Howie a Rookie Lee MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ FESTIVAL OPERALIA BANSKÁ BYSTRICA 26. 10. 2017 Aida VYSTOUPENÍ BALETNÍ ŠKOLY DJKT 24.6.2017 Vystoupení baletní školy 16:00 a 19:00 VÝSTAVNÍ ČINNOST ROZHLÍŽENÍ 28. 2. do 24. 4. 2017 foyer Nové scény Výstava fotografií Gabriely Homolové ZS 85 25. 4. do 30. 6. 2017 ve foyer Nové scény Výstava plakátů, programů a aradekorů k jubileu významného plzeňského grafika Zdeňka Světlíka PLZEŇSKÝ SALÓN BYLI MEZI NÁMI Od 11. 7. do 20. 8. 2017 ve foyer Nové scény Výstava představila to nejlepší z tvorby již nežijících výtvarníků z Plzně a kraje. ÚTĚKY Z NESVOBODY BEDŘICHA BARTÁKA Od 25. 9. 2017 do 31. 1. 2018 Ve foyer Malé scény DJKT Výstava děl malíře, scénografa a kostýmního výtvarníka Bedřicha Bartáka, jehož život tragicky poznamenaly oba totalitní režimy. JAK SE DĚLALO DIVADLO ZA VENDELÍNA BUDILA 3. 10. do 10. 12. 2017 Výstava se koncentrovala na první desetiletí stálého českého plzeňského divadla v letech 1902 1912, tedy nejen na osobnost Budilovu, ale na tehdejší divadelní provoz (příprava a realizace stavby Nového městského divadla, umělecký ansámbl, scénografická a kostýmní praxe nebo systém předplatného) 21

Výroční zpráva za rok 2017 VÝSTAVA FOTOGRAFIÍ LAUREÁTŮ SACHAROVOVY CENY Od 3. do 10. 12. 2017 ve foyer Nové scény VÝTVARNÍCI DIVADLU, DIVADLO VÝTVARNÍKŮM od 12. 12. 2017 do 11. 3. 2018 ve foyer Nové scény výstava Unie výtvarných umělců Plzeň na téma divadlo SVĚTOVÉ PREMIÉRY (PRVNÍ PROVEDENÍ) Pēteris Vasks: Slečna Julie 7. 1. 2017 Malá scéna Choreograf Libor Vaculík dal taneční podobu Strindbergovu dramatu Slečna Julie, autorem hudební koláže z děl Pēterise Vaskse je Petr Malásek. Rachel Portmanová: Oliver Twist 18. 3. 2017 Nová scéna Prostředí moderního jeviště Nové scény ožívá s Dickensovým románovým hrdinou Oliverem Twistem, a to na hudbu britské úspěšné skladatelky filmové hudby Rachel Portmanové, držitelky Oscara za hudbu k filmu Emma. Choreografie: Richard Ševčík, libreto: Kateřina Ševčíková Luigi Cherubini: Medea 3. 6. 2017 Velké divadlo Opera z roku 1797 je prvním novodobým uvedením na českých jevištích. Režie: Martin Otava, hudební nastudování: Norbert Baxa Petr Hora: Malá mořská víla 2. 9. 2017 Malá scéna Choreografka a režisérka Marika Hanousková zvolila pro pohádkovou inscenaci původní hudbu současného českého skladatele Petra Hory. Miroslav Kubička: Jakub Jan Ryba 14. 10. 2017 Velké divadlo Nová opera současného skladatele Miroslava Kubičky byla uvedena ve světové premiéře. Režie: Tomáš Pilař, hudební nastudování: Jiří Štrunc Tereza Verecká: Viral 4. 11. 2017 Malá scéna Inscenace je určena nejen teenagerům, zkoumá hranice intimity a samoty ve světě sociálních sítí. Režie: Zuzana Burianová 22

Výroční zpráva za rok 2017 A. K. Glazunov: Manon 18. 11. 2017 Velké divadlo Choreograf, autor libreta a režisér Filip Veverka vybral pro své pojetí Manon hudební aranžmá Tornbjörna Helandera z děl A. K. Glazunova. ČESKÉ PREMIÉRY Terrence McNally, Marc Shaiman, Scott Wittman: Chyť Mě, jestli na to máš (Catch Me If You Can) 2. 12. 2017 Nová scéna Muzikál založený na stejnojmenném filmovém trháku režiséra Stevena Spielbergas Leonardem DiCapriem a Tomem Hanksem. Režie Lumír Olšovský, hudební nastudování Dalibor Bárta Timotheé de Fombelle: Tobiáš Lolness 9. 12. 2017 Malá scéna Divadelní zpracování literární předlohy Timothéé de Fombella, která získala mnohá francouzská i mezinárodní ocenění, mezi jinými nejprestižnější cenu v oblasti literatury pro děti cenu Hanse Christiana Andersena. Režie: Lucie Ferenzová PRVNÍ PROVEDENÍ NOVÉ DRAMATIZACE Karel R. Krpata, Karel Steklý, Klára Š. Špičková: Počestné paní plzeňské aneb Mistr ostrého meče 28. 10. 2017 Nová scéna Text Kláry Špičkové vychází z hry Karla Krpaty Mistr ostrého meče i z filmu Počestné paní Pardubické, ale je napsán přímo pro Plzeň a reflektuje místní historické reálie. Režie: Natália Deáková NOVĚ ANGAŽOVÁNÍ ABSOLVENTI UMĚLECKÝCH ŠKOL Pavel Klimenda sólista muzikálu, absolvoval 2017 Konzervatoř a Vyšší odborná škola Jaroslava Ježka, obor hudebně dramatické umění Gaëtan Pires člen baletního souboru, absolvoval 2014 Academie de Caen Kristina Kodedová členka baletního souboru, absolvovala 2017 Taneční konzervatoř hlavního města Prahy Miroslav Suda člen baletního souboru, absolvoval 2017 Taneční konzervatoř hlavního města Prahy Carolina Cortesi sólistka baletu, absolvovala 2016 University of Kent 23

Výroční zpráva za rok 2017 PŘÍLEŽITOSTI PRO MLADÉ REŽISÉRY Zuzana Burianová režie Viral Marika Hanousková choreografie a režie Malá mořská víla Tomáš Pilař režie Rusalka, Jakub Jan Ryba Adam Svozil, Kristýna Kosová režie Iluze INSCENÁTOŘI DO 30 LET Tomáš Pilař scéna a kostýmy O Rusalce Pavla Kamanová scéna Past na myši Ján Tereba scéna a kostýmy Iluze Jakub Borovanský scénická hudba Iluze Lukáš Vilt choreografie West Side Story Charlotte Pščolková, Kristýna Potužníková choreografie O Jeníčkovi a Mařence aneb Jak to dobře dopadlo SPOLUPRÁCE S OSTATNÍMI PŘÍSPĚVKOVÝMI ORGANIZACEMI MĚSTA PLZNĚ A SOUKROMÝM SEK- TOREM V OBLASTI SLUŽEB PUBLIKACE VYDANÉ DIVADLEM J. K. TYLA v roce 2017 Vydání katalogu k výstavě PLZEŇSKÝ SALÓN 2017 Výstava Plzeňský salon představila to nejlepší z tvorby žijících výtvarníků z Plzně a kraje SEZÓNA 2017/2018 informační brožura pro abonenty DIVADELNÍ PROGRAMY ke všem inscenacím a koncertům INFOLIST leden prosinec 2017 10 čísel pravidelného měsíčního informačního bulletinu J. K. TYL THEATER IN PILSEN informační brožura v němčině 15. ROČNÍK REPREZENTATIVNÍHO ČASOPISU DIVADELNÍ REVUE DJKT 1 4 / 2017 24

Výroční zpráva za rok 2017 3.2. Doplňková činnost BALETNÍ ŠKOLA DJKT - - - - - - - - - - ve školním roce 2017/2018 má baletní škola 270 žáků (4-30 let) žáci jsou rozděleni do 15 ročníků (4x baletní přípravka, 10x baletní ročník, 1x contemporary dance) vyučuje se každý všední den od 15 do 18 hod. (v pondělí do 21 hod.) výuka probíhá na baletním sále Velkého divadla, v baletní zkušebně Nového divadla v BŠ vyučuje 12 pedagogů, z toho 11 členů baletního souboru DJKT v současné době vystupuje v baletním představení Oliver Twist 40 žáků BŠ v nově připravované inscenaci Chaplin si zatančí 10 dětí BŠ žáci se každoročně zúčastňují baletních soutěží jako např. Plzeňský střevíček, Taneční korunka apod. pravidelně účinkují v podzimním mezinárodním Balet Gala, na slavnostním rozsvícení vánočního stromku ve foyeru Nové scény DJKT či svými tanečními čísly zahajují slavnostní plesy či charitativní akce v Měšťanské besedě školní rok již tradičně ukončují 2 závěrečná představení na jevišti Velkého divadla DĚTSKÝ OPERNÍ SBOR DJKT (založen v lednu 2014) - - - - - v roce 2017 dosáhl počtu 62 členů přípravný sbor 20 dětí ve věku 6 11 let koncertní sbor 42 členů ve věku 11 16 let členové sboru jsou zapojeni do operních inscenací DJKT, účinkují např. v opeře Jakub Jan Ryba vystupují při různých slavnostních příležitostech, mj. rozsvícení vánočního stromuve foyer Nové scény DJKT MUZIKÁLOVÉ STUDIO DJKT Založeno v roce 2017, zaměřuje se na systematické všestranné rozvíjení hereckých, pěveckých a pohybových dovedností žáků formou specializovaného muzikálového školení. Je určeno pro děti ve věku 7 15 let, hodiny se konají každou středu po 2 hodinách na zkušebně muzikálu DJKT. Výuku vedou členové muzikálového souboru DJKT, garantem výuky je sólista muzikálu MgA. Aleš Kohout. 25

Výroční zpráva za rok 2017 4. ZPRÁVA O HOSPODAŘENÍ 4.1. Základní ukazatele rozpočtu Usnesením Zastupitelstva města Plzně č. 622 ze dne 15. 12. 2016, byl příspěvkové organizaci Divadlo J. K. Tyla schválen pro rok 2017 rozpočet: Schválený rozpočet Upravený rozpočet Skutečnost k 31. 12. 2017 Příspěvek na provoz a) zřizovatel město Plzeň 179 322 tis. Kč 187 261 tis. Kč 187 261 tis. Kč b) státní rozpočet MK ČR 8 600 tis. Kč 14 800 tis. Kč 14 800 tis. Kč c) rozpočet Plzeňského kraje Celkem % z celkového rozpočtu 5 000 tis. Kč 6 000 tis. Kč 6 000 tis. Kč 192 922 tis. Kč 208 061 tis. Kč 208 061 tis. Kč 100 % Schválený rozpočet Upravený rozpočet Skutečnost k 31. 12. 2017 Hospodářský výsledek 0 tis. Kč 0 tis. Kč 4 870 tis. Kč Schválený rozpočet Upravený rozpočet Skutečnost k 31. 12. 2017 Příspěvek na investice 0 tis. Kč 2 000 tis. Kč 2 000 tis. Kč 26

Výroční zpráva za rok 2017 Schválený rozpočet Upravený rozpočet Skutečnost k 31. 12. 2017 Odvod z odpisů 0 tis. Kč 0 tis. Kč 0 tis. Kč Limit mzdových prostředků na hlavní činnost Schválený limit Upravený limit Skutečnost k 31. 12. 2017 108 340 tis. Kč 115 150 tis. Kč 120 444 tis. Kč % z celkového rozpočtu 104,6 % Pracovníci Schválený prům. přepočtený počet Skutečnost k 31. 12. 2017 a) prům. přepočtený počet 405 397,31 % z celkového počtu 98,1% b) fyzický počet 423 Podrobnější přehled hospodaření je uveden přílohách: Příloha č. 4 Přehled hospodaření Příloha č. 5 Výkaz zisků a ztrát Příloha č. 6 Rozvaha vč. příloh 27

Výroční zpráva za rok 2017 4.2. Komentář 4.2.1. Náklady Celkové náklady byly rozpočtovány ve výši 267 621 tis. Kč, vyčerpáno za rok 2017 262 180 tis. Kč, tj. 98 % z upraveného rozpočtu, z toho na hlavní činnost 260 254 tis. Kč. a na vedlejší činnost 1 925 tis. Kč. Materiálové náklady byly čerpány na 96,7 % ročního rozpočtu, tj. ve finančním vyjádření částka 11 706 tis. Kč z toho na z toho na hlavní činnost 11 620 tis. Kč. a na vedlejší činnost 85 tis. Kč. Náklady na pořízení DDHM a DDNM byly v roce 2017 ve výši 2 689 tis. Kč, z toho na hlavní činnost bylo čerpáno 2 642 tis. Kč a na vedlejší činnost 48 tis. Kč. Náklady na služby celkem byly vykázany v částce 71 482 tis. Kč, z toho na energie byla vykázána částka 8 092 tis. Kč a na ostatní služby byla čerpána částka 63 390 tis. Kč. Převážná část nákladů byla vyčerpána na služby spojené s divadelní činností, tj. na náklady na honoráře, poplatky za užití díla a půjčovné hudebních materiálů a dále na služby spojené s úklidem, ostrahou, opravami a povinnými revizemi budov. Dále se zde projevují náklady, spojené s hrazením podnájemného o.s. Sylván za budovu Nového divadla. Mzdové náklady celkem byly čerpány ve výši 121 277 tis. Kč, což představuje 99,8 % celkových rozpočtovaných nákladů roku 2017. Limit mzdových prostředků byl zřizovatelem stanoven pouze na hlavní činnost ve výši 115 150 tis. Kč, skutečné mzdové náklady na hlavní činnost byly 120 444 tis. Kč, rozdíl mezi skutečnými mzdovými náklady a stanoveným limitem mzdových prostředků na hlavní činnost byl dofinancován z fondu odměn DJKT částkou ve výši 5 294 tis. Kč. Mzdové náklady na vedlejší činnost byly čerpány ve výši 834 tis. Kč., tyto náklady byly vynaloženy převážně na odměny pracovníků zajišťujících výuku v baletní škole, dětském sboru a muzikálovém studiu. Počet zaměstnanců ve fyzických osobách vykazuje 423 osob, v přepočtených 397,31 pracovníků. Nejsou naplněny zejména plánované stavy v souboru muzikálu, vzhledem náročnosti a rozmanitosti repertoáru jsou více využíváni externí umělci. Oproti roku 2016 se podařilo zaplnit stavy u umělecko-technického personálu a naopak vzhledem k náročnému hracímu plánu pro rok 2017 i roky 2018 a 2019 bude třeba hledat zdroje pro posílení právě technických složek. 28

Výroční zpráva za rok 2017 Průměrný plat za rok 2017 ve výši 24 103 Kč byl sice proti roku 2016 vyšší o 2 532 Kč, ale i přes navyšování platů v roce 2017, stále zůstává i nadále hluboko za průměrným platem ČR i Plzeňského kraje a je jednou z hlavních překážek při obsazování pracovních míst nejen špičkovými uměleckými pracovníky a specializovanými odborníky technických profesí obsluhy jevištních technologií, ale i řadových odborných a uměleckých pracovníků. Sociální a zdravotní náklady a Ostatní sociální náklady byly adekvátně upraveny v souvislosti s navýšením rozpočtu mzdových prostředků, které v roce 2017 dosáhly celkové výše 45 580 tis. Kč. Náklad na jednoho návštěvníka domácí scény byl ve výši 1 367,- Kč, průměrná cena vstupenky je 229 Kč, a tedy doplatek na jednu vstupenku na domácí scéně byl v roce 2017 1 138,- Kč. Je třeba uvést, že do těchto nákladů se promítají zvýšené mzdové náklady a také náklady na pronájem budovy Nového divadla ve výši 10 600 tis. Kč. Průměrná cena vstupenky ve výši 229,- Kč byla o 4 Kč vyšší než v roce 2016. V tomto rozdílu se projevuje zvýšené vstupné na open air projekt Noc s operou a také větší zastoupení představení souboru muzikálu, kde je průměrná cena vstupenky vyšší. 4.2.2. Vlastní výnosy Celkové vlastní výnosy dosáhly částky 58 989 tis. Kč a byly plněny na 99 % z celkového upraveného ročního rozpočtu. Oproti roku 2016 vzrostly zejména výnosy ze zájezdové činnosti o 1 149 tis. Kč. Tržby ze vstupného činí 43 912 tis. Kč a jsou plněny na 99,8 % celkového upraveného ročního rozpočtu. Bylo dosaženo 86,91 % průměrné návštěvnosti. Další vlastní výnosy činní 15 077 tis. Kč. Tato částka zahrnuje zejména výnosy z doplňkové činnosti / pronájmy budov, nájemné za služební byty, prodej reklamy, půjčování kostýmů, školné baletní škola a operní sbor apod./ a již zmiňované tržby ze zájezdové činnosti DJKT. V této částce je zahrnuto také čerpání fondů ve výši 5 294 tis. Kč, jejichž tvorba a čerpání je podrobněji rozepsáno v 4.2.5. 29

Výroční zpráva za rok 2017 4.2.3. Příspěvek na provoz Zřizovatelem byl poskytnut příspěvek v částce 187 261 tis. Kč, Plzeňský kraj poskytl dotace ve výši 6 000 tis. Kč, kdy 5 500 tis. Kč bylo určeno na provoz divadla a 500 tis. Kč na podporu akce Noc s operou a Ministerstvo kultury přiznalo DJKT dotaci ve výši 14 800 tis. Kč. 4.2.4. Vývoj stavu majetku a inventarizace Příspěvek na investice Zřizovatelem byl pro rok 2017 schválen příspěvek na investiční činnost ve výši 2 000 tis. Kč, který byl použit na dofinancování nákupu nábytku do foyer Nové scény. Organizaci zároveň nebyl nařízen odvod z odpisů. Investiční činnost V roce 2017 byly dokončeny investiční akce za celkem 8 172 tis. Kč. Kromě nábytku do foyer Nové scény, bylo pořízeno technické vybavení divadelních dílen, hudební nástroje, doplněna divadelní technika pro Velké i Nové divdlo, a byl zakoupen osobní automobil WW Caddy. Inventarizace V průběhu sledovaného období byla v souladu s pokynem zřizovatele na základě příkazu ředitele provedena inventarizace veškerého majetku a závazků organizace. Provedenými inventarizacemi nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi účetní evidencí a skutečným stavem. 4.2.5. Vývoj fondů organizace Organizace vytváří Fond kulturních a sociálních potřeb, který je naplňován 2 % ze skutečně vyplacených platů za příslušný rok ve výši cca 1 523 tis. Kč ročně a v souladu se Směrnicí o hospodaření s tímto fondem je ve spolupráci s Odborovou radou rozhodováno o jeho užití. Zůstatek fondu k 31. 12. 2017 je ve výši 1 478 tis. Kč. Fond odměn, byl vytvořený ze zlepšených hospodářských výsledků předchozích let. V průběhu roku 2017 bylo z Fondu odměn čerpáno 5 294 tis. Kč na plánované dofinancování mzdových nákladů vč. mimořádných odměn vyplacených v roce 2017. Aktuální zůstatek fondu je k 31. 12. 2017 5 968 tis. Kč. 30

Výroční zpráva za rok 2017 Rezervní fond, vytvořený ze zlepšených hospodářských výsledků předchozích let. Do Rezervního fondu byly, kromě rozděleného hospodářského výsledku ve výši 411 tis. Kč, připsány dary v celkové hodnotě 120 tis. Kč (80 000 účelové dary Macbeth Kutná hora, 30 000 neúčelový dar HSI Com s.r.o., 10 000 neúčelový dar Comfort servis Plzeň s.r.o). V roce 2017 bylo z Rezervního fondu převedeno 13 551 tis. Kč do Investičního fondu. Investiční fond, který je tvořen odpisy dlouhodobého hmotného majetku, případně účelově určenými příspěvky zřizovatele nebo převodem z rezervního fondu se zůstatkem k 31. 12. 2017 ve výši 14 103 tis. Kč. V roce 2017 byly do tohoto fondu převedeny odpisy ve výši 6 500 tis. Kč a čerpáno celkem 8 172 tis. Kč na úhradu investičních potřeb. 4.2.6. Rekapitulace závěrů z finančního vypořádání vůči zřizovateli Hospodářský výsledek Rok 2017 byl ukončen s hospodářským výsledkem + 4 870 tis. Kč Rozdělení zlepšeného hospodářského výsledku Ze zlepšeného hospodářského výsledku ve výši 4 870 tis. Kč organizace navrhla při finančním vypořádání roku 2016 převést do fondu odměn částku 3 896 tis. Kč a zbytek do rezervního fondu. 4.2.7. Poskytování informací podle zákona č. 106/1999 o svobodném přístupu k informacím V roce 2017 nebyla organizace požádána o žádnou informaci podle zákona 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím 31

Výroční zpráva za rok 2017 5. ZÁVĚR Divadlo J. K. Tyla má za sebou další úspěšný rok, kdy naplnilo své cíle v umělecké oblasti a dosáhlo zlepšeného hospodářského výsledku. DJKT splnilo všechny stanovené ekonomické ukazatele pro rok 2017 a v některých ohledech tyto ukazatele i značně překročilo což si vyžádal soustavný provoz na třech scénách a poptávka diváků. Divadlo v roce 2017 dosáhlo 23 % soběstačnosti. Základní problém úrovně mezd zaměstnanců divadla bohužel i nadále přetrvává, a to i přes provedená navýšení vlivem úpravy mzdového systému DJKT a legislativním zvýšením platových tarifů. Průměrný plat, který stále nedosahuje na standard kraje a republiky, je stále velkou překážkou při obsazování míst kvalitními pracovníky jak v uměleckém ansámblu, tak v umělecko-technickém provozu. 6. PŘÍLOHY Příloha č. 1 Organizační struktura Příloha č. 2 Přehled produkce DJKT Příloha č. 3 Recenze Příloha č. 4 Přehled hospodaření DJKT Příloha č. 5 Výkaz zisků a ztrát Příloha č. 6 Rozvaha vč. příloh 32

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 1 33

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 2 34

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 2 Diváci Rok Tržba ( v tisících ) Rok 35

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 2 Cena ( v Kč ) Rok Diváci Rok 36

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 2 37

Výroční zpráva za rok 2017 Příloha č. 2 38

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Recenze Slečna Julie? Strhující drama, drsný realismus na Malé scéně Ve světové premiéře uvedl na Malé scéně Nového divadla soubor plzeňského baletu do taneční podoby převedené drama Augusta Strindberga Slečna Julie. Autorem libreta, choreografem a režisérem je Libor Vaculík, který se nechal již několikrát pro své balety inspirovat zásadními díly světové literatury. Nyní si vybral úkol nelehký jádro Strindbergova dramatu o nevypočitatelnosti až děsivosti lidské povahy spočívá v textu. Zápletka komorního dramatu o náhlém vzplanutí a vztahu mladé šlechtičny Julie a sluhy Jeana, který má ovšem svou milou, kuchařku Kristinu, není obyčejným milostným trojúhelníkem. Je krutě psychologickým pohledem na jednotlivé postavy a motivy jejich činů. Libor Vaculík převedl drama na scénu jedinečným způsobem dokázal postihnout hlavní osu díla i jeho složitou psychologii včetně perfektního vystižení charakterů jednotlivých postav. Vytvořil vynikající, realistické drama s výraznými prvky naturalismu. Strhující i šokující. Skvěle s tímto pojetím souzní hudba současného lotyšského skladatele Peterise Vaskse Tala gaisma (Vzdálené světlo) a Musica adventus, kterou pro balet připravil Petr Malásek. Zdařilou realistickou a variabilní scénu navrhl Radek Honc, efektní dobové kostýmy Roman Šolc. Světelný design Libora Vaculíka a Vratislava Mikana podtrhuje atmosféru a klíčové momenty děje. V momentech, kdy se mění scéna, slyšíte tikání zářících hodin. Čas je nesmlouvavý. Choreografie s řadou velmi realistických prvků a momentů klade na tanečníky vysoké nároky. Těm dostáli všichni skvěle. V hlavní roli exceluje technicky precizní Jarmila Dycková. Rozvinula zde plně svůj dramatický talent a Julii dala mnoho tváří. Od přezíravé, pyšné a egoistické až k ponížené, zlomené a rezignující. Zlom Juliin vystihla skvěle stejně jako náhle vzniklou závislost na Jeanovi, jemuž podléhá, byť poznala jeho pravou, zlou tvář. Marek Lhotský dal Jeanovi rovněž potřebnou plasticitu. Kristinu, které propůjčila Kristýna Potužníková dojemné kouzlo, má rád. Ale Julie jej dráždí, když se jí zmocní, pohrdá jí. A Julie dobrovolně končí svůj život. Prostředí dokresluje noblesní Jiří Žalud jako Hrabě. Ve hře se o něm jen mluví, u Vaculíka je reálnou postavou. Gabriela Špalková, MF Dnes, 11. 1. 2017 39

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Slečna Julie tančí na Malé scéně Na Malé scéně Nového divadla mohli diváci zhlédnout již několik neobvyklých baletů. V lednu k nim přibyl další komorní balet Slečna Julie zpracovaný podle naturalistického dramatu švédského spisovatele Johana Augusta Strindberga. K výběru díla šéf baletu a držitel dvou Thálií Jiří Pokorný připomíná: Jde o autorské představení choreografa Libora Vaculíka, který v Divadle J. K. Tyla vytvořil již několik inscenací. Drama Slečna Julie jako balet ještě nebylo v Plzni uvedeno. Libreto, neoklasickou choreografii i režii postavil Libor Vaculík na reprodukovanou hudbu lotyšského skladatele Pëterise Vaskse. Koláž z jeho skladeb vytvořil Petr Malásek. První dějství se otevírá počáteční tmou, která pak odděluje jednotlivé epizody děje a čas stále odměřuje silný tikot velkých hodin. Příběh, který se odehrává jeden večer a následující svatojánskou noc, sbližuje do milostné hry hraběnku Julii a jejího sluhu Jeana. Zpočátku panovačná Julie žádající sluhu o políbení ruky i nohy se do něj zamiluje. Sluha později přebírá ve vztahu s Julií hrubou dominanci. Zmanipuluje zamilovanou, vystrašenou a bezradnou hraběnku, jež teď líbá ruku i nohu jemu. Scénář u Julie uvádí: Poručte mi a já poslechnu jako pes. Jean v závěru břitvou Julii naznačuje její sebevraždu. Ve Strindbergově originále Julie s břitvou odchází. Režie Libora Vaculíka příběh naturalisticky vizuálně dokončuje a za oknem umírá Julie vlastní rukou. V premiéře v roli Julie, jako vždy, tanečně skvělá Jarmila Dycková dokázala uvěřitelně dramaticky ztvárnit náhlý zlom od drzé panovačnosti do neurotického podřízení. Spolu s tanečně vyspělým a pro úlohu typově mužně vhodným Markem Lhotským, v roli sluhy Jeana, přesvědčivě zvládali náročné partnerské i pozemní kompozice vypjatých emocionálních poloh. Stejně tak v partu podvedené kuchařky Kristiny předvedla vyzrálý sólový výkon Kristýna Potužníková (alternuje Kristýna Piechaczková). Liborem Vaculíkem připsanou taneční úlohu hraběte ztvárnil v důstojném stylu doyen souboru a nositel Thálie Jiří Žalud. Osobitou choreografií voleného tanečního jazyka sóloví tanečníci nejen odhalují charaktery, ale také vyjadřují hrubý a zde nepublikovatelný naturalismus spisovatelových dialogů. Ve výrazném pohybu střídají expresivně divoké i adagiové pas de deux, ostrá i vláčná gesta, vysoké expresivní zvedačky i zvedačky procítěně létavé. Odlišují se pas de deux Jeana s Kristinou a s Julií. Působí i jednoduché pohybové znaky, rozsáhlá gesta, mimika a vmísí se prvek lidového tance, varietní číslo se židlí zpřítomňuje vidinu snu o bohatství. Pro některé kreace jsou naopak invenčně využívány právě židle a stůl, které svým vršením umocňují nejednu taneční výpověď. Věrně popisné dobové kostýmy navrhl Roman Šolc a autorem realistické scénografie je Radek Honc. Ale jeviště příliš zaplněné kulisami a mobiliářem značně ubírá prostor tanečnímu projevu. Představení, jemuž obecenstvo aplaudovalo vstoje, lze vidět také v dalším rozměru. Strindberga, který se inspiroval i dílem Emila Zolly, zaujal námět touhy po moci, jež je i dnes aktuálním tématem, a proto je dobré jí nastavovat zrcadlo. Bedřiška Terezie Brůhová, Plzeňský deník, 30. 1. 2017 40

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Slečna Julie Roztančené drama bez kompromisů Na Malé scéně plzeňského Divadla J. K. Tyla se odehrála premiéra taneční inscenace podle hry Augusta Strindberga (1849 1912). Jeho Slečna Julie se stala nejznámějším a nejhranějším dramatickým kusem, který autor nazval naturalistickou truchlohrou, a z jeho korespondence s bratrem vyplývá, že ji napsal během pouhých dvou týdnů. Takové tryskové tempo bylo pro Strindberga prý typické, protože se k tvorbě často uchyloval v návalech zuřivosti. Reálný svět ho frustroval a psaní pro něho bylo únikem z depresí a pochybností. Kontroverzní autor i titul Slečna Julie vznikla v roce 1888. Její naturalistické ladění je inspirováno romány Émila Zoly a z reálné události vychází rovněž sebevražda hlavní hrdinky podřezání břitvou, kterou zvolila Strindbergova kolegyně, spisovatelka Victoria Benedictssonová. Také kompoziční struktura hry se stala přelomovou, když autor zrušil rozdělení na dějství, soustředil se na dialogy a do děje zakomponoval pantomimu (fungovala místo přestávek) a monology. Poprvé byla inscenována ve Strindbergově Experimentálním divadle, dočkala se však jen zkoušek, neboť veřejnou premiéru cenzura zakázala. Triumfálního úspěchu se Slečna Julie dočkala až ve francouzském Théâtre-Libre v režii Andrého Antoina v roce 1893 (v plném znění se hra objevila teprve roku 1984!). Přestože se v souvislosti se Strindbergem mluví o Shakespearově vlivu, jeho dílo se v tanečním světě oproti jeho anglickému kolegovi objevuje sporadicky. Slečna Julie jako čtyřaktový balet byla prvně roztančena na hudbu Ture Rangströma v roce 1950 v nastudování Birgit Cullbergové ve švédském Västeråsu. Tato úspěšná verze se vzápětí dostala na repertoár Švédského královského baletu a Cullbergová se stala rezidenční choreografkou souboru. Její Slečna Julie se poté dočkala celé řady uvedení na světových divadelních scénách. U nás se tohoto námětu nyní a vlastně poprvé ujal zkušený tvůrce, choreograf Libor Vaculík. Z původní předlohy vybral klíčové momenty a postavy, o nichž se v dramatu jen mluví, a proto se v úvodu objevuje na jevišti hrabě, otec Julie, když odjíždí. Příběh pojednává o překročení společenských norem, které hrdinové porušují. Aristokratka Julie a sluha Jean spolu začnou koketovat na svatojánskou noc, kdy se na panství pořádá lidová taneční zábava. Není jistě bez zajímavosti, že Slečna Julie vznikla jako varování pro spisovatelovu první manželku Siri von Essenovou, kterou žárlivý manžel podezíral z nevěry se správcem kodaňského sídla, kde tehdy rodina pobývala (dramatik byl třikrát ženat). Paradoxem zůstává, že Strindberg měl tehdy poměr se správcovou šestnáctiletou dcerou. Dodnes tak představuje jednu z nejkontroverznějších ikon švédské literární historie. V mnoha ohledech byl totiž Strindberg těžko snesitelná bytost nejen v osobním, ale i veřejném životě. Jako nemilosrdný kritik švédské společnosti nikoho nešetřil. Trpěl psychickými problémy v několika životních obdobích se potýkal s paranoiou a silnou úzkostí. A právě to způsobilo, že jeho dílo bylo ve své době tak novátorské v zachycení 41

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 pochodů lidské psychiky. Proto je mnoho Strindbergových děl tak hluboce intimních, krutě otevřených ve svých výpovědích, ať už jde o partnerské, či sexuální problémy. Kromě psaní se Strindberg také prosazoval v malířství a fotografii, zajímal se o alchymii, okultismus, buddhismus. Byl prostě renesanční osobností, jež do sebe chtěla vstřebat vše a snažila se rovněž na vše reagovat. Neúprosný čas Hra se odehrává během jedné noci. Nasvícené hodiny a jejich hlasitý tikot se stávají leitmotivem Vaculíkovy produkce oddělujícím jednotlivé obrazy. Julie je iniciátorkou jejího sblížení s Jeanem, který má milostné pletky s kuchařkou Kristinou. Hraje si s ním zprvu jako kočka s myší, jen tak, pro zábavu; je jako nenasytná šelma pohrávající si se svou kořistí, která nemá nikdy dost. Ale postupně se odkrývají hlubší vrstvy její psýchy; zahlédneme milý úsměv, zjemnění gest a pohledů, její charakter se štěpí do jemnějších témbrů. Vaculík překládá sugestivně vystavěné drama, kde místo slov promlouvá tanec, gesto, výraz a fyzická energie protagonistů v procítěné a přesvědčivé interpretaci Jarmily Dyckové v roli Julie, Marka Lhotského tančícího Jeana a Kristýny Piechaczkové v partu jeho milenky. Vaculík pečlivě sleduje jejich počínání vedoucí k tragickému vyústění. Je ve svém nastudování stejně neúprosný jako Strindberg; jde na dřeň konfliktů, když aktéři jdou bezohledně za svým, podléhaje přitom svým niterným, intimním rozkolům. I v této Strindbergově hře se skutečné mísí s imaginárním Vaculík tato snová místa, v podstatě předzvěst poklesků a ambic obou hrdinů, zachycuje v lyricky laděných pasážích. Julie a Jean jsou citově rozháraní, oscilují mezi rozumem, chtíčem, rozmarem a city postupně vyplouvajícími na povrch. Protipólem je jim Kristina, poklidně vyhlížející, chápající, vše odpouštějící bytost. Přechází i nevěru svého milého a snaží se ho přimět ke smíření a zpovědi v kostele. Marně. Jean se nakonec ukazuje jako pragmatik, sobec, který si chce zachránit kůži, když zjišťuje, že jeho pán se má brzy vrátit. Bere Julii jako pouhou sexuální trofej; vyzná jí lásku, omámí společným romantickým útěkem, aby jí dal do rukou břitvu a poslal ji na úrovni vyřešit jejich neomluvitelný prohřešek, kterým tehdy poměr s mužem nižšího původu byl. Julie vychází ze dveří a my sledujeme její zoufalý čin za červeně nasvíceným oknem. Niterná trýznění Libor Vaculík dělá a umí dělat narativní balety. V tomto ohledu je na české současné taneční scéně osamělým běžcem. Má za sebou desítky inscenací a nejnovější Slečna Julie potvrzuje jeho profesionální zázemí, uměleckou vyzrálost a schopnost imaginace. Roztančil Strindbergovy postavy, bez patosu, živoucně a věrohodně. Umožnil nám prožívat jejich trýzně, příběh, zasazený do jednoduché scény, kdy pojízdné panely dotvářejí daná prostředí. To, co se děje vně, jen tušíme, když slyšíme hlaholící mládež. To, co prožívají v nitru tanečníci, tomu věříme. Vaculík nás vtahuje do hry, s invencí a fantazií převádí dialogy do neoklasicky zabarvených duetů (Julie tančí i na špičkách), z nichž každý odkrývá zraňující sdělení. Vaculík nezanáší vypjaté situace silnou vrstvou emočního patosu, ale odhaluje psychickou rozpolcenost postav, kterou dokresluje vzrušující partitura Pēterise Vaskse. 42

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Strindbergova tragédie je označována jako naturalistická, proto tady Jean zabíjí ptáčka. Julie je potřísněna jeho krví (coby předtucha její smrti) a v jeden moment také Jean rozbaluje velkou, školní mapu Švýcarska ukazuje sice na ní Julii, kam že by měli uprchnout, nicméně tento moment působí až příliš polopatisticky. Strindberg zamýšlel svou hru, odehrávající se v kuchyni, pro komorní prostor. Proto také Vaculíkově nastudování prostor plzeňské Malé scény plně vyhovuje. Jen škoda, že z některých pasáží, kdy se tanečníci ocitají těsně před diváky na zemi, ti v zadních řadách téměř nic nevidí. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že Vaculíkova Slečna Julie svůdně odkrývá drsný povrch i hloubku tohoto severského dramatu. Lucie Derscényiová, Taneční aktuality, 20. 1. 2017 Vajdičkovy Tři sestry plzeňské činohře sluší Do Plzně se po mnoha letech vrátily Tři sestry. V novém překladu Jaroslava Vostrého, který se pokusil úzkostlivě držet originálu a díky němuž přestávají být Veršinin a Tuzenbach jen mluvky. Vrátily se ve výrazném režijním pojetí Michala Vajdičky, který měl odvahu opustit inscenační tradici posledních let, a značně zestárly - o nějakých dvacet let, o celou generaci. Díky tomu všemu jsou plzeňské Tři sestry Antona Pavloviče Čechova mimořádné. Tříhodinová inscenace se obešla bez výraznějšího krácení, jen závěr chybí. Téměř celá strana textu je pryč. A překvapivě to nevadí. Dokonce jsem měl pocit, že další slova po zprávě o Tuzenbachově smrti už by byla zcela zbytečná, zněla by v tomto pojetí falešně a prázdně. A faleš je tím, čemu se Michal Vajdička na hony vyhýbá. Plzeňské Sestry jsou výjimečné také výpravou. Kostýmy Kataríny Hollé hercům sluší a zároveň dokonale slouží inscenaci. Až na uniformy nejsou vysloveně ruské - však takoví lidé jsou všude na světě. A v každé době. Pavol Andraško navrhl dům Prozorovových jako místo, které má své nejlepší časy už dávno za sebou, jako ruinu 43

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 poškozenou válkou nebo jinou pohromou. Jsme sice v ruském krajském městě na začátku 20. století, ale zároveň můžeme být i jinde a v jiné době. Je vidět téměř do všech místností, obyvatelé domu nemají žádné soukromí, všechno je slyšet. A omšelý salón, kde se odehrává většina děje, není už vůbec bezpečným místem - za jeho okraji se totiž otevírá propast. Hudba, jejímiž autory jsou Martin Tvrdý a Václav Havelka, je využívána jen střídmě. A nezní rusky, zní jaksi univerzálně. Ruská jsou jen jména. A samovar, který dostává nejmladší ze sester k svátku. Mnozí diváci možná nelibě ponesou, že to není Čechov. Ale ona snad je nějaká povinnost držet se jakési osvědčené inscenační tradice? A jaké vlastně? Ostatně ani Daniel Špinar ji v Národním divadle nectí. Možná se nehraje Čechov, ale hraje se velmi poctivě o lidech, o jejich bolestech, obavách, o jejich chybách, o nadějích. Ale té naděje je pramálo. Asi nejčastějším slovem inscenace je únava. Stárnoucí sestry už netouží po Moskvě, smířily se s tím, že nikdy neodjedou - touží po odpočinku. Při obsazování rolí měl režisér Vajdička mimořádně šťastnou ruku. Všechny sestry jsou hodně otlučené životem, vyhořelé. Dobře vychované, vzdělané, a přece tak často bezradné, neschopné svěřovat se jedna druhé, neschopné se pro cokoliv rozhodnout. Utíkají jedna před druhou, a přece je to táhne k sobě. Jana Kubátová je úzkostná, ochranitelská, laskavá, dojímá a současně odrazuje svou uzavřeností. Apolena Veldová se k roli Máši vrací po 17 letech. Srovnání žel nemám, ale její manželství s Kulyginem už trvá nesnesitelně dlouho a je to znát při každé Kulyginově promluvě, při každém jeho pohybu, na který Veldová reaguje odporem - a nelze se jí divit. Její láska k Veršininovi dojímá a bolí zároveň. Irina (ve Vostrého překladu Irena - trochu si s tím jménem v inscenaci hrají) není žádné mladé děvče, ale žena, které se blíží čtyřicítka a která se toho děsí. Ale zároveň zůstává holčičkou, protože je ze sester nejmladší. Vyšší věk sester především prohlubuje beznadějnost jejich situace, na vztazích se toho tolik nemění. Jen je všechno jaksi zoufalejší, temnější. Benjamínkem rodiny je Andrej Ondřeje Rychlého. Svých starších sester se bojí, nedokáže s nimi mluvit, neumí se jim podívat do očí, v jejich přítomnosti se chová jako autista, se sluhou však mluví povýšeně a je cynický. Do Nataši se snad ani nezamiloval, ale sestrám natruc si ji vezme. Šťastný není, nechává se semlít událostmi. Nataša Andrey Mohylové je naopak cílevědomá zlatokopka. Andreje ani své děti ráda nemá, rychle se učí všemi manipulovat, možná to uměla odjakživa. Martin Stránský je jako Veršinin zaskočený Mášiným citem. Už se nedokáže zamilovat, také on je unavený. Čechovův text nechrlí, jak velí inscenační tradice, jeho slova nejsou slovní vatou pronášenou z rozpaků. Utopická představa o budoucnosti, kterou sdílí s baronem Tuzenbachem, jej jaksi utěšuje, uklidňuje, dává naději, byť chatrnou. To baron Tuzenbach se utěšovat nepotřebuje, je mužem činu. V podání Petra Konáše je snad nejsympatičtější a nejupřímnější postavou inscenace. Nešťastný Solenyj Michala Štěrby kope kolem sebe, své city odkryje jen na okamžik a je krutě zraněn, Kulygin Miloslava Krejsy se snaží nevidět, co vidí všichni kolem, lékař Čebutykin Zdeňka Muchy se už zajímá jen sám o sebe a dojemně pomalá a zbytečná je Monika Švábová jako Anfisa. Jan Maléř pak dokazuje, že není malých rolí. Jeho sluha Ferapont na sebe vtipně strhává pozornost, jeho tupost je vítaným zdrojem humoru. Záhada Rubikovy kostky Všem vztahům lze dobře rozumět, všechny motivy jsou srozumitelné. Jediné, co mi nepřestává vrtat hlavou, je přítomnost Rubikovy kostky. Časově se s Čechovem pochopitelně míjí, ale to by nevadilo. K tomu, abychom pochopili, že Ferapont nepatří k nejbystřejším, ji jako diváci nepotřebujeme. 44

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Nebo se nám režisér snaží naznačit, že Sonička je přece jen Andrejova dcera? Pokud na její smysl v inscenaci přijdete, budu rád, když mi dáte vědět. Vajdičkovy Tři sestry současné plzeňské činohře náramně sluší, jen mám pocit, že v komornějším prostředí by byla inscenace působivější. Snad nebude plzeňským divákům ta mistrně inscenovaná beznaděj ve zlatých portálech proti mysli. Jan Anderle, MF Dnes, 16. 2. 2017 Bez dětské radosti Zamíří-li někdo na Vajdičkovy-Čechovovy Tři sestry do plzeňského Divadla J. K. Tyla s nadějí, že uvidí inscenaci podobnou režisérovu dejvickému Rackovi, bude překvapený už při vstupu do hlediště. Na scéně Velkého divadla stojí mezi zlacenými štuky patrová, víceméně realistická kulisa polorozpadlého dřevěného domu, esteticky odkazující (těžko odhadnout, zda záměrně) k divadlu normalizačních let. Nalevo průhled do salonu, uprostřed chodba a schody do patra, vpravo tušíme další místnosti, v poschodí budoucí ložnici Andreje a Nataši. Mezi diváky a domem zeje díra orchestřiště, a tak stavba, z které čouhají prkna, připomíná kocábku ztracenou na širém moři, která sotva drží pohromadě. Stojatý čas, únava, omšelost. Neschopnost milovat, být šťastný Leitmotivy Vajdičkovy inscenace, která tentokrát plyne pomalu a postaru se impresionisticky barví náladami, hladce souzní s čechovovskými tématy. Sporná je režisérova snaha vytrhnout Tři sestry z doby jejich vzniku a přesadit je do univerzálnějšího prostoru a času (20. století?). Ze sotva dvacetileté Ireny (Zuzana Ščerbová), která má život před sebou, se stala téměř čtyřicetiletá stará panna. Úměrně tomu zestárly i její sestry Máša (Apolena Veldová) a Olga (Jana Kubátová). Společenský život domu, v němž tři nenaladěné sestry oblečené do vytahaných svetříků a divných šatů přijímají návštěvy důstojníků místní vojenské posádky, je zvlášť v první polovině inscenace znepokojivě nepravděpodobný. I když jsme v provincii, kde chcípl pes, není jasné, proč tři relativně fešní chlapi v námořnických tričkách (Veršinina, Tuzenbacha a Soleného hrají Martin Stránský, Petr Konáš a Michal Štěrba) tráví čas s nespokojenými, utahanými a mudrujícími ženskými v letech, a ne někde v hospodě. Chybí síla metafory, která by nás přes podivný rozpor se starším obsazením sester přenesla podobně jako kdysi v Dočekalově inscenaci v Divadle Komedie. V bezčasém a zobecnělém prostoru plzeňské inscenace hůře fungují také situace závislé na dobových ruských reáliích - souboj Tuzenbacha a Soleného nebo bizarnost Andrejovy úřednické kariéry. Vajdička se nezmocňuje textu velkým koncepčním gestem, zkoumá spíš detaily, neuralgické body postav, jejich neotevřenost životu. Humoru je v inscenaci pomálu a k vaudevillové lehkosti má daleko: režie obnažuje trapné momenty až na kost, pointy zabolí. Nejsoučasněji vyznívají vyhrocené portréty benjamínka Prozorovových a jeho ženy Nataši (Andrea Mohylová). Autistický Andrej (Ondřej Rychlý) se při rozhovoru stáčí stranou, odvrací pohled. Nesmělost časem nahradí nechutná agrese, vrcholící podvědomým strkáním kočárku s dítětem do propasti propadla. Nataša rodí děti Protopopovi, za kterým utíká, kdykoli je to možné. Primitivní rafinovanost jejích úniků, natěšená nervozita a dravá blahosklonnost se projevují v situacích, z jejichž pravdivosti mrazí. Neradostné přežívání sester se od první scény promítá do jejich zevnějšku. Ucouraná, neupravená Máša je víc dryáčnická než obvykle, však se taky Veršinin do vášně moc nežene. 45

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Irena v infantilních šatičkách působí jako smutná, zestárlá vzorná holčička, Olga jako hodná paní učitelka před penzí. Herecký ansámbl je vyrovnaný, jen se zdá, že o poznání méně připravený objevovat zábavný potenciál a absurditu každodenní komunikace než jeho dejvičtí kolegové. Že se tyto Tři sestry hodně hrají o neschopnosti přijímat život čistě a s nekomplikovanou dětskou radostí, začíná být jasnější až ke konci inscenace. Sluha Ferapont dává dítěti do kočárku na hraní Rubikovu kostku, a když si ji bere zpět, užasle zírá, že kojenec hlavolam vyřešil. Motiv dítěte, které přináší naději, se objevuje i v závěru inscenace. Režisér opakuje gesto z prvního dějství, kdy jedna ze sester upozorňuje na zatím nepřiznané těhotenství Nataši. Tentokrát se ruka výmluvně dotkne břicha Ireny Marie Reslová, Divadelní noviny, 7. 3. 2017 Příznivci operety mají v Plzni klenot Pařížský život Pařížský život se v Plzni nehrál dlouhých šestatřicet let, byť patří k oblíbeným operetám Jacquese Offenbacha. Jedním z důvodů může být skutečnost, že v díle vystupuje na dvacet sólistů, z toho čtyři tenoristé, kteří jsou snad celosvětově nedostatkovým zbožím. A dílo nemá ucelenou dějovou linku, je jen jakousi komediální férií vystavěnou na zážitcích švédského šlechtického páru, který si chce, ale každý po svém, užít návštěvu Paříže. Přesto titul zakladatele francouzské operety vzbudil nadšení a po právu jej tedy na repertoár vrací i Divadlo J. K. Tyla v Plzni, tentokrát v nastudování souboru opery. Premiéra byla v sobotu 4. března ve Velkém divadle. Režijně se díla ujal Zbyněk Brabec, zkušený zpěvák a vzdělaný dramaturg, jenž se vedle opery operetě systematicky věnuje. V Plzni již nastudoval Čardášovou princeznu, další světoznámé operety uvedl v Olomouci, Ústí nad Labem i na Pražské konzervatoři. Pařížský život existuje v mnoha verzích. Inscenátoři zvolili čtyřaktové provedení, ovšem zásadním způsobem proškrtali partituru, z níž zmizely časté repetice a několik méně zábavných ansámblových čísel. České dialogy Evy Bezděkové doznaly změn menších. Obecně lze tedy říci, že se v nové plzeňské inscenaci více mluví a méně zpívá, než jsme zvyklí z francouzských nahrávek. Děj však získal větší dynamiku a představení únosnou délku. Řada scén je skutečně vtipných, zejména výstupy barona Gondremarka. K velkooperetní podívané významnou měrou přispělo výtvarné pojetí. Josef Jelínek navrhl velmi slušivé a elegantní dobové kostýmy, scéna Jana Kříže (mj. velmi vytíženého muzikálového herce) je střízlivá a vzdušná, aniž by působila chudě. Zároveň jeviště nesvírá, takže poskytuje hercům i tanečníkům v mnoha zalidněných scénách dostatek prostoru. Velkou dynamiku představení dávají neotřelé, někdy až muzikálově vystavěné choreografie Petry Parvoničové. Jiří Petrdlík patří k nemnoha českým dirigentům, kteří se operetním žánrem zabývají bez despektu a se zaujetím. Operní orchestr pod jeho vedením hrál svižně a technicky přesně, s kovovým zvukem, který se však mnohdy zdál až příliš robustní. 46

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Povedený baron Jana Ježka V mnoha rolích se uplatnili domácí sólisté, hosté i členové operního sboru. Baron von Gondremark patří k dalším povedeným kreacím Jana Ježka, jenž dominuje na jevišti téměř vždy, ať se jedná o operetu, muzikál či operu. Jeho manželku Christine opatřila Eva Brabcová elegantním zjevem, ale menším sopránem. Strůjci celého příběhu jsou v úlohách dobře uvěřitelných floutků Raoula a Bobineta Jakub Hliněnský a Ondřej Koplík. V mnoha převlekových scénách hrají klíčové úlohy také švec Jean Frick a rukavičkářka Gabriela. Spolehlivě zpívající Jakub Turek tentokrát zůstal trochu ve stínu ostřílenější Radky Sehnoutkové, která sice v první polovině představení přehrávala a sklouzávala k zavedeným operetním klišé, ale po přestávce, kdy inscenace získala větší nadsázku, podala velmi pěkný výkon. Téměř civilně a s grácií odehrála zpěvačku Metellu Barbora Polášková. V dalších rolích zaujali Zuzana Kopřivová (Pauline), Ondřej Socha (Brazilec) či Pavel Horáček (Alfréd). Nemohu neuvést, že se vyplatí zajít i na alternace, kterým nebyla svěřena 1. premiéra. Zejména skvělé výkony Pavla Klečky (Gondremark) a Lenky Pavlovič (Gabriela) během zkoušek naznačily, že se diváci mají nač těšit. Pařížský život svojí výpravností a jiskřivou Offenbachovou hudbou nadchne příznivce klasické operety, kterých ani dnes neubývá. Kéž by se některý z klenotů lehkonohé múzy dostal na plzeňská jeviště každou sezonu. Vítězslav Sladký, Plzeňský deník, 8. 3. 2017 47

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Oliver Twist v Plzni strhující drama s mimořádnými tanečními a hereckými výkony Drsný i lyrický, dramatický a dojemný, realistický i mysteriózní. Napínavý. Silně emotivní. A v každém okamžiku lidsky opravdový. Takový je příběh Olivera Twista, jak jej na jeviště Nové scény v Plzni převedl ve své choreografii a režii a s použitím filmové hudby Rachel Portman sólista plzeňského baletu Richard Ševčík. Tato nová inscenace, jejíž zdařilé libreto podle slavného románu Charlese Dickense napsala Kateřina Ševčíková, měla světovou premiéru v sobotu 18. března. A je jasné, že se stane velkou událostí Divadla J. K. Tyla. Charakterizuje ji mimořádná preciznost ve všech směrech. A skvělé, vysoce nadstandardní a ve všech rolích vzácně vyrovnané taneční a herecké výkony. Představení běží bez sebemenšího zaváhání, nenajdete v něm žádné hluché místo, děj plynule graduje ke strhujícímu závěru. Relativně složitý příběh je na jeviště převeden ve zcela čitelné dějové lince díky postavě Čtenáře, který občas vstupuje do děje četbou úryvků Dickensova románu, je pochopení děje zcela bezproblémové. Tato koncepce umožňuje zařazení výrazných tanečních prvků, které současně vyjadřují charaktery postav i atmosféru děje. Jdou do hloubky, jedinečně zobrazují rozpoložení mysli hrdinů. Choreografie Richarda Ševčíka je velmi náročná, především v tanečních duetech klade na tanečníky vysoké nároky na přesnost a souhru. Tanec je navíc silně výrazový. Choreografie a režijní vedení vyžaduje od všech, děti nevyjímaje, i přesvědčivé herectví. Richard Ševčík totiž klade důraz i na drobnokresbu a detail, na gesta i mimiku. Všichni tanečníci bez výhrady vysokým nároků inscenace dostáli. Nejen hlavní a velké role, ale i role menší byly provedeny obdivuhodně a na vysoké úrovni. Tanečníci byli 48

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 naprosto přesní i ve sborových scénách. Velký obdiv si zaslouží dětské výstupy ze sirotčince, provedené zcela bezchybně žáky Baletní školy Divadla J. K. Tyla (asistentkami choreografa byly Zuzana Hradilová, Kristýna Piechaczková a Kristýna Potužníková), stejně jako scény z lupičského doupěte či menší role dětí z lepší londýnské společnosti, které se ve správných okamžicích mihly jevištěm. V inscenaci jsou obdivuhodně skloubeny drsné okamžiky příběhu smrt Oliverovy matky, scény v sirotčinci, Oliverovo pobývání u rakváře, útěk do Londýna, život v lupičské Faginově bandě a z něj plynoucí následná dramata s idylickými momenty. Richard Ševčík zde správně vsadil nejen na krutou stránku příběhu, ale zdůraznil i jeho lyriku. Dění tedy není jen bezútěšné, či dokonce deprimující, ale je v něm naděje, láska, důvěra. Zprvu skrze zjevivší se postavu zemřelé Oliverovy matky, posléze díky propracovaným scénám idylických okamžiků v Londýně, kde Oliver krátce pobýval ve dvou zámožných rodinách, jež se ho ujaly. Střídání obrazů z prostředí lupičů a rodinné pohody totiž vytváří žádoucí silný kontrast. Tomuto konceptu skvěle odpovídá scénické řešení Karla Devery. Variabilní scéna definuje prostor, přitom mu dává vzdušnost, umožňuje rychlé a nečekaně působivé proměny. A poskytuje dostatek prostoru pro pohyb tanečníků. Je jednoduchá, se světlými maketami domů se zvrásněným povrchem. Prostředí se mění prostým otáčením točny nehostinnost sirotčince na prázdnotu ulice, londýnský salón, lupičské doupě. A vězeňskou celu. Navíc na ní výborně vynikají kostýmy Tomáše Kypty. Ty jsou sice místy poněkud nesourodé vedle dobových obleků vidíte i současné a zcela moderní prvky. Ale tuto drobnou disproporci rychle přestáváte vnímat, protože mnoho z kostýmních kreací je naopak velmi zdařilých, především charakteristický kostým vůdce lupičů Fagina. A charaktery postav podtrhuje navíc i výrazné a sugestivní líčení. Citlivě a nápaditě koncipovaný světelný design Jakuba Sloupa zcela koresponduje s inscenací, nechává vyniknout jednotlivým obrazům a umocňuje plynulost přechodů mezi scénami. Oliver Twist je jedna z mála inscenací dosud uvedených v Novém divadle a v této sezoně podle mého mínění zatím jediná, která do prostoru Nové scény perfektně zapadá. Její prostor a možnosti využívá výhradně jen jako prostředek ke scénickému vyjádření. Nikoliv samoúčelně, pro pouhý vnější efekt. Filmová hudba Rachel Portman ze snímků Oliver Twist a Vévodkyně byla zvolena velmi dobře a s dílem výborně koresponduje. Autorem zdařilé hudební mixáže je Lumír Havlas. Kvalitní bylo na premiéře nazvučení reprodukované hudby i celé produkce. Oliver Twist stojí a padá s postavou dětského hrdiny. Na premiéře podal v této roli, pro dítě nesmírně náročné po fyzické i psychické stránce, mimořádný výkon Benjamín Hradil. Na jevišti je přítomen takřka permanentně, tančí a hraje nejen zcela sám, ale ztvárňuje i náročné taneční duety s dětmi i dospělými a prostřednictvím tance musí vytvořit pravdivou, přirozenou postavu chlapce pronásledovaného osudem. Ale přitom nezatrpklého a schopného odpuštění a pochopení. To všechno Benjamín Hradil dokázal bez sebemenšího zaváhání. Včetně vystižení zvláštního vztahu mezi Oliverem a Faginem. Poslední scéna, v níž malý Oliver klade rudou růži ke hrobu své matky a ztemnělým hledištěm se nesou závěrečná slova Dickensova románu, je hluboce dojemná a lidská. Nenajdete v ní ani stopu falešného sentimentu. Jen přirozenost a cit. Martin Šinták jako Fagin podal výkon, před nímž nelze jinak, než hluboce smeknout. To nebylo jen výborné ztvárnění role. To byl famózní taneční a herecký výkon. Promyšlená a propracovaná psychologická studie. Dotažená do každého sebemenšího detailu, do 49

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 posledního hnutí prstu, pootočení hlavy, pokřiveného koutku úst. Martin Šinták vyjádřil znepokojivou nevyzpytatelnost Faginovy povahy, vytvořil mysteriózní, přitom zcela realistickou postavu. Scéna Faginova šílenství je sama o sobě hereckým koncertem, jaký můžeme vídat jen zřídkakdy. Jarmila Dycková v roli členky Faginovy bandy Nancy opět potvrdila své mimořádné předpoklady pro výrazové role a v náročných tanečních duetech i skvělé fyzické dispozice. Vystihla neřešitelnost situace své postavy, jež by toužila po lepším životě, ale nedokáže se vymanit z prostředí, v němž žije. Chce pomoci alespoň malému Oliverovi a zaplatí za to daň nejvyšší. Výborným partnerem jí byl po všech stránkách výrazný a přesvědčivý Michal Lenner jako Bill Sikes, Nancyin milenec a posléze i její vrah. Výborný byl i Michal Kováč jako kapsář Ferina Lišák, Grzegorz Mołoniewicz v roli zloděje Batese či Ondřej Martiš jako Monks, nevlastní bratr Oliverův, jenž chce chlapce zničit. Znamenitým protipólem lupičské bandy byli představitelé Oliverových přátel Miroslav Hradil jako velkodušný pan Brownlow s Karolínou Beerovou v roli Brownlowovy hospodyně. A Zuzana Hradilová jako paní Maylieová s Annou Srncovou coby její adoptovanou dcerou Rózou. Ve zdařilé mluvené roli Čtenáře mezi členy baletního souboru skvěle zapadl člen činohry Divadla J. K. Tyla Petr Konáš. Zřetelně předčítal krátké úryvky z díla, současně ale také vstupoval na scénu jako epizodní postava a v krátkém tanečním duetu prokázal i své pohybové schopnosti. Obdivuhodné výkony podali všichni tanečníci. Ať to byl Petr Brettschneider jako obecní sluha (serbus) Bumble či Karolína Hejnová v roli představené špitálu. Že není malých rolí dokázal především Joshua Lee jako rakvář Sawerberry či Martina Diblíková v roli jeho nepříjemné manželky i Jana Schweitzerová jako jejich služebná. Jako Sawerberryho učedník Noe Claypole vystoupil na premiéře skvělý Hynek Housar. Stojí za připomenutí, že to není tak dávno, co na sebe upozornil v dětské roli v baletu Libora Vaculíka Anna Karenina. Petr Laštovka dal noblesu postavě lékaře Losberna, Kim Donguk panu Grimwigovi. A Andronika Tarkošová vtiskla dravost i cit jedné ze zlodějek Faginovy bandy, Betsy. Éteričnost pak propůjčila Mami Hagihara duchu Oliverovy matky. Šéf plzeňského baletu Jiří Pokorný zařazuje uvážlivě do dramaturgického plánu rodinné tituly. Dlužno říci, že s železnou pravidelností se z nich stávají evergreeny. A i nyní měl šťastnou ruku ve volbě titulu a volbě jeho režiséra a choreografa. Richard Ševčík svůj talent prokázal již v předchozích dvou inscenacích v hravě pohádkovém Snu noci svatojánské v Komorním divadle a v hororově laděném Obrazu Doriana Graye na Malé scéně. A nyní přivedl na velkou Novou scénu Olivera Twista. Náročnou inscenaci s více než dvacítkou sólových rolí a dalšími dvěma desítkami dětských tanečníků. Nepochybně si získá srdce diváků napříč generacemi. A vyplatí se si na ni do Plzně zajet. Kdyby program měl tutéž úroveň jako celé představení, mohl by být zážitek stoprocentní. Ale v textech programu najdeme zavádějící informace například Monk je ve výčtu postav charakterizován jako vlastní bratr Olivera Twista, v obsahu se hovoří o manželech Brownlowových, ačkoliv na jevišti žádná paní Brownlowová není, pan Bumble je v programu charakterizován jako obecný surbus. Hodnocení autorky recenze: 95% Gabriela Špalková, Opera Plus, 20. 3. 2017 50

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Oliver Twist: Výjimečné baletní představení Spisovatel Charles Dickens v románu Oliver Twist čtenářům předkládá kritiku sociálních poměrů v Anglii v první polovině 19. století. Román byl mnohokrát zfilmován, Plzeň však má jeho baletní podobu. Premiéra nového představení Divadla J. K. Tyla (DJKT) byla v březnu na Nové scéně Choreografii a režii vytvořil významný tanečník, oceňovaný choreograf, nositel Thálie i Umělecké ceny města Plzně Richard Ševčík. Z hudby Rachel Portmanové pro filmy Oliver Twist (režie Roman Polanski) a Vévodkyně (režie Saul Dibb) stvořil hudební koláž Lumír Havlas. Složitého děje se Richard Ševčík zhostil s empatií i nadhledem. Pomohlo k tomu i svěží libreto Kateřiny Ševčíkové, která v něm na jeviště šťastně dosadila činoherního průvodce, jenž vede diváka jednotlivými zápletkami příběhu. K existenciálně těžkému příběhu, který převedl do divácky zajímavé inscenace, Richard Ševčík říká: Vedle dramatické roviny jsem chtěl podpořit i rovinu romantickou. Narativní neoklasicistní taneční jazyk mění tempo i rytmus s plynoucím vyprávěním. Precizní větší a menší výstupy i pas de deux sólových tanečníků a sboru se silně výraznou dramatikou odhalují nitra zločinných i láskyplných postav. Invenční staccatové kreace násilí vládnou silnou dynamikou a kontrastují s plynule vázanými polohami variací zachránců. Jednotlivé motivy doslovuje pantomima a ozvláštňují akrobatické prvky. Velkou dramatickou úlohou zazářil sólový tanečník Martin Šinták (na snímku) v roli Fagina. V sugestivní masce a kulhající, v trhavých stařeckých pohybech, odporný až do třesoucích se hrabivých prstů, dokázal ztvárnit psychologii surového zla. Dívku Nancy, jako vždy, skvěle zpřítomnila Jarmila Dycková. Michal Lenner zaujal v Billu Sikesovi. Činoherec Petr Konáš jako čtoucí i hrající průvodce předvedl navíc baletní kompozicí. Na premiéře překvapil a potěšil sedmiletý Benjamin Hradil, který ustál být po celé představení na scéně a ještě zcela přirozeně plnit všechna zadání choreografa. Tragické epizody ozvláštňoval fenomén dětských představitelů z Baletní školy DJKT. Dvacet bosých děti v rolích chovanců sirotčince i dětské bandy nejen diváky dojímalo, ale přinášelo oživení a ve viditelném tanečním poučení zvládalo obtížný synchron. Zvláštním objevným invenčním obrazem iluzivní katarze smíření Olivera se zloduchem Faginem se plzeňská interpretace Dickensova díla uzavírá nadějí. Pro téma charakteristická scénografie Karla Devery dokonale využívá točnu a diváka převádí do různých prostředí. Dobově popisné kostýmy biedermeieru Tomáše Kypty někdy záměrně přecházejí do detailu současnosti. Výjimečnému představení aplaudovalo premiérové publikum ve stoje a stále vyvolávalo další děkovné opony. Bedřiška Terezie Brůhová, Plzeňský deník, 24. 4. 2017 51

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Plzeňské Iluze: Vymezený prostor, ale živoucí plastičnost Činohra Divadla J. K. Tyla připravila pro Malou scénu dubnovou premiéru hry ruského dramatika Ivana Alexandroviče Vyrypajeva (1974) Iluze. Nové drama, k němuž se autor hlásí a jež začíná dominovat soudobému divadlu, ztrácí zájem o existenční a životní podmínky současnosti. Posunuje jej ke sporným otázkám existenciálním, například smrti jako limitě a kritériu života, smyslu a hranicím poznání, k prolínání fantazie a reality, k nezávaznosti životních postojů. S podobnými posuny jsme se setkali třebas u M. Mayenburga, F. Zellerové, R. Schimmelpfeniga. Dnešní rozvolňování lidských vztahů a odpovědnosti i znehodnocování etických hodnot připomínají podobný duševní marast vrcholného baroka s jeho metaforou život je sen. Dnes se stává iluzí. Soudobá dramata tohoto typu jsou umně komponovaná, pomíjejí dramatický tah, mění se v referování nebo ilustraci. V tom tkví úskalí nového dramatu. Vyrypajevovy Iluze jsou přesnou ukázkou dramat tohoto typu. Virtuozita tvaru převládá nad hloubkou myšlenek. Dva partnerské páry vyprávějí nikoliv sobě, ale divákovi o manželských a mileneckých propletencích další čtveřice již nežijících manželů. Ani vypravěči, ani ti, jejichž životní peripetie líčí, nás nezajímají jako lidé se svými osudy, někde kotvící, s něčím konfrontovaní. Je to úzký, efektní střih do anonymního soukromí. Režie Kristýny Kosové a Adama Svozila si s textem poradila neméně efektně. Na nerozptylující minimalistické scéně nechali vyznít především vypravěčský tón dynamizovaný dějovými střihy. Kvarteto postav rozšířili párem figurín, úskalí statického referování se vyhnuli perfektním rozpohybováním aktérů, souběžným prolínáním vyprávěného a naznačovaného. Neméně perfektní světelný design (Ján Tereba, také scénograf) dotvořil efektní představení. Zásadní podíl na něm měli samozřejmě interpreti Jana Kubátová, Kamila Šmejkalová, Pavel Neškudla a Michal Štěrba. Jednolitost, zřetelnost dikce, práce s valéry hlasu, gestikulace, mimika pnoucí se od minuciózních detailů po rozmáchlejší gesta spoluvytvářely jevištní koncert. Herci se nemohli nořit do psychologických hlubin, pohybovali se v úzce vymezeném prostoru. Vyplnili jej a Vyrypajevovým iluzivním postavám vdechli živoucí plastičnost. Viktor Viktora, Plzeňský deník, 11. 4. 2017 52

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Iluze. Inscenace, která vám bude dlouho vrtat hlavou Ve svém vítězném tažení světem doputoval Ivan Alexandrovič Vyrypajev konečně i do Plzně. Tento dvaačtyřicetiletý ruský dramatik, dramaturg, herec, scénárista a producent má na svém kontě už skoro dvě desítky her, do češtiny je přeložena asi čtvrtina zejména díky Tereze Krčálové, jejíž překlad Iluzí zní i v Plzni. Mladí inscenátoři Kristýna Kosová a Adam Svozil za sebou nemají mnoho zkušeností, a přece nás s bravurou provádějí všemi úskalími a nástrahami textu. Chytře škrtají, zhutňují vypravování. Rozdělují text jiným postavám, zpřehledňují jej. Autor předepisuje, aby dvě postavy byly třicetileté a dvěma aby bylo 35 let. Inscenátoři to v Plzni porušují, ale mají pro to dobrý důvod. Chápu to tak, že v žádném věku nejsme objektivní, vždycky hrozí, že žijeme v iluzi. Rámcem vypravování je jakási slavnost, na níž jsou pronášeny přípitky a proslovy. Slavnostně znějící hudba Jakuba Borovanského v některých chvílích skoro přehlušuje slova - zdá se mi, že tehdy, když jsou neupřímná, prázdná, určená veřejnosti. O čem se hraje? O našich nejistotách, zmatcích, o tom, že často sami nevíme, co je pravda. Že zoufale a marně hledáme něco pevného v tom ohromném neustále se měnícím vesmíru. O tom, že lež je často hezká a jednoduchá, zatímco pravda bývá nepříjemná a komplikovaná. Téma zatraceně aktuální. Rozlišit dnes třeba ve zpravodajství pravdu od lži je úkol bezmála nadlidský. Jak postupně pronikáme hlouběji do labyrintu vztahů dvou manželských párů, jsou nám všichni vypravěči blíž - v tomto případě i fyzicky. Neobvyklé řešení scény Jána Tereby tedy jakési posuvné pódium -to umožňuje. S množstvím informací se zároveň zvětšuje hrací prostor, aby na závěr zmizel docela. Iluzi vytvářejí i Terebovy kostýmy - pod černým lesklým povrchem se skrývají barvy. A zatímco Jana Kubátová vypadá elegantně a mladě, Kamila Šmejkalová má kostým skoro babičkovský. Vyrypajevův text vyžaduje od herců razantní střihy. Pobavený a ironický odstup, lehkost, a zároveň ponor a prožitek. Neustálé balancování na hraně. V rychlosti střídání poloh a pevnosti gest zdá se mi být nejpřesvědčivější Pavel Neškudla, ale obsazení je zkrátka dobré, všichni jsou soustředění a přesní. A Michal Štěrba je ve svém živlu ironie je mu vlastní, i jako Puk v Shakespearově Snu noci svatojánské byl skvěle ironický. Nicméně už Mácha věděl, že lehký smích na tváři může být jen maskou, která skrývá smutek a nejistotu uvnitř. Karel Čapek v poslední části své noetické trilogie přemýšlí, nakolik objektivně jsme schopni nahlížet na svůj život. A tak bychom mohli pokračovat. Vyrypajev nepřináší nic závratně objevného, ale dělá to zajímavě a vtipně. Plzeňské Iluze se zkrátka povedly. Tahle osmdesátiminutová inscenace ve vás bude dlouho doznívat a vrtat vám hlavou. Jan Anderle, MF Dnes 5. 4. 2017 53

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Plzeňská Rusalka nabízí konflikt i emoce Jako svou pátou a předposlední premiéru letošní sezóny uvedl soubor opery Divadla J. K. Tyla v Plzni na začátku tohoto měsíce ve Velkém divadle Dvořákovu předposlední operu Rusalka. Režie se ujal šéf opery Tomáš Pilař, hudebního nastudování a dirigentské taktovky při premiéře Norbert Baxa. Scéně, jejímž autorem je Aleš Valášek, dominují dveře a postel, jezírko hledáme tentokrát marně. Velmi sugestivně působí projekce Petra Hlouška vcházení do otevírajících se dveří na začátku každého dějství. Opět velmi působivě zaznívají některé sborové výstupy s nazvučeným, ale za oponou zpívajícím sborem opery (sbormistr Zdeněk Vimr). Kostýmy Aleše Valáška výrazově sednou, snad jen vodník vypadá spíše jako farář. Premiérové obsazení hostilo zejména diváky nejvíce aplaudovaného vynikajícího představitele Vodníka Františka Zahradníčka a Rusalku Lívii Obručník Vénosovou. Zaujal rovněž hostující Richard Samek jako Princ a sólista ND v Praze Jiří Brückler jako Lovec. Cizí kněžnu ztvárnila při premiéře osvědčená členka souboru DJKT Ivana Veberová, na kterou se při reprízách můžeme těšit i jako na Rusalku. Ježibabu pěvecky i herecky vynikajícím způsobem ztvárnila další sólistka opery Jana Foff Tetourová. Ve dvojici Hajného a Kuchařky vystoupili Jan Ježek a Iveta Žižlavská. Velmi působivě ztvárnily svoji roli Lesní žínky Radka Sehnoutková, Anita Jirovská a Jana Piorecká. Orchestr hrál pod vedením svého šéfdirigenta kultivovaně, drobné nepřesnosti v souhře nebo ve skupině lesních rohů v úvodu opery byly nepodstatné. Plzeňské uchopení známé a ve světě často uváděné opery Antonína Dvořáka je citlivé, podtrhující konflikty díla. DJKT se také chystá na podzim uvést ryze dětskou pohádkovou verzi O Rusalce. Petr Novák, Plzeňský deník, 22. 4. 2017 54

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 V Plzni poprvé uvedli West Side Story, v původní Bernsteinově instrumentaci Od soboty má Divadlo J. K. Tyla v Plzni na svém repertoáru jeden z nejslavnějších světových muzikálů, legendární West Side Story Leonarda Bernsteina. Divadlo J. K. Tyla získalo licenci na původní divadelní verzi muzikálu, který je uveden i v původní instrumentaci. V Plzni uvedl West Side Story muzikálový soubor v hudebním nastudování a pod taktovkou Kryštofa Marka, čerstvého držitele Českého lva, a v režii svého šéfa Lumíra Olšovského, který je rovněž autorem choreografické koncepce. Choreografii samotnou připravil Lukáš Vilt. Dílo je uvedeno ve zdařilém překladu Jiřího Joska. Role jsou obsazeny výlučně muzikálovými zpěváky, hlavní role pak členy domácího souboru. A řekněme hned, že plzeňské publikum získalo působivou inscenaci, která si své diváky snadno získá. Nejen pro titul samotný, ale i pro kvality jeho nastudování. Kryštof Marek partituru pečlivě vypracoval, vedl téměř čtyřicetičlenný výrazně posílený muzikálový orchestr k preciznosti provedení, jeho členové hráli po technické stránce na výborné úrovni. Dirigent také příkladně vypracoval dynamiku díla a dobře volená tempa vystihla ráz Bernsteinovy hudby. Je zřejmé, že dbal i na pečlivé hudební vypracování sólových zpěvních partů, kvalitní byly i sbory, které připravila sbormistryně Sára Bukovská. Ne vždy však bylo zpívaným textům dobře rozumět. Inscenaci charakterizuje nejen výborné hudební nastudování a pěvecké výkony, ale i působivé herectví. Lumír Olšovský vede umělce k přirozenému hereckému projevu, vypracovává jednotlivé situace, ať jde o až naivní euforii milenců či krutost dramatických momentů. A všichni skutečně dokázali ztvárnit charaktery postav s potřebnou hloubkou a opravdovostí výrazu a prožitku. V hlavních rolích vynikli mladí členové plzeňského muzikálového souboru Kateřina Falcová jako Maria a Pavel Režný v roli Tonyho. Důraz na mládí se vyplatil. Vytvořili díky svému nasazení a bezprostřednosti projevu dvojici, jejímuž kouzlu snadno podlehnete. Oba, pěvecky jistí, zpívali náročné party čistě a bez zaváhání. 55

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Půvabná Kateřina Falcová s příjemně barevným hlasem dala Marii dívčí kouzlo, vyjádřila hloubku lásky, oddanost i bolest. Pavel Režný skvěle vystihl Tonyho jako osudově zamilovaného mladíka, který vidí svět oněmi růžovými brýlemi lásky a nechápe, proč by ostatní nemohli být stejně šťastní. Působivě vyjádřil i moment, kdy se štěstí mění v tragédii, kdy Tony vidí její rozměr, ale do poslední chvíle doufá, že jej zlomí. Ona rozjitřenost milenců je všudypřítomná a snadno se přenáší přes forbínu. Soňa Hanzlíčková Borková excelovala v roli Anity. Plně potvrdila své pěvecké kvality a touto rolí připomněla, jak velký talent pro ztvárnění dramatických postav má. Vytvořila plastickou, plně propracovanou postavu. V její Anitě je všechno nespoutanost, lehkomyslnost, láska, bolest, pochopení. Stravující žal, kruté ponížení a z něj plynoucí tragická pomstychtivost. Inscenace ovšem nemá v tomto směru slabých míst. Výborný byl charismatický Ondřej Černý jako vůdce Portorikánců a Mariin bratr Bernardo. Stejně tak Petr Ryšavý v roli Riffa, hlavy domácích. Adam Rezner zdařile ztvárnil China, Lukáš Ondruš Pruďase, Pavel Klimenda Prcka, Michaela Novotná dívku v klukovské partě Čáru. Skvěle ale hráli a zpívali všichni mladí umělci, členové souboru i hostující posily. Doktora citlivě ztvárnil Roman Krebs, seržanta Schranka Radek Štědronský Shejbal. V roli Mariiny matky vystoupila Venuše Zaoralová Dvořáková. A překvapivě právě v jejím podání, nikoliv v podání jedné z mladých dívek, zazněl slavný hit Somewhere. Venuše Zaoralová Dvořáková jej zpívá, držíc na rukou nemluvně, což evokuje zcela jiné souvislosti a s celkovou linií inscenace nekoresponduje. Atmosféru díla podtrhuje jednoduchá, vzdušná scéna Dragana Stojčevského, založená na principu neustále se měnících posuvných částí, sestavených z pletiva, jejichž přesun mění basketbalové hřiště na bistro, tančírnu či Mariinu světničku. Dojem periferie a všudypřítomné vědomí přehrad, plotů a nesmiřitelnosti je tak navozeno velmi zdařile. Jeviště, ač působí jako uzavřený prostor, je herci plně využito po celé své šíři i do značné hloubky a aktéři děje se na něm z diváckého pohledu neztrácejí. Spojení jeviště s hledištěm funguje. Především u dam jsou efektní kostýmy Kateřiny Bláhové. Celkově však její kostýmy postrádají výrazné a zřetelné odlišení soupeřících skupin Portorikánců a Američanů. Party na jevišti splývají, jistou dobu trvá, než se mezi všemi zorientujete, a především úvodní scéna působí i z tohoto důvodu poněkud zdlouhavě. Choreografie není tak taneční, jak bývá zvykem, na balet rezignuje. Je založena především na vytváření skupinových formací, na skocích, místy až akrobatických momentech, ve sborových scénách umělci spíše přebíhají a přecházejí jeviště, než že by na něm tančili (samozřejmě vyjma tancovačky). Ale vytvářejí tak dojem neustálého, nenásilného pohybu, pulsujícího městského života, aniž by celek působil uspěchaně či zbrkle. Navíc v žádné ze scén nebyla poznat jakákoliv nesouhra v celku. Kvalitní bylo také nazvučení celé produkce. Zdařilá je i světelná koncepce Jakuba Sloupa, která dobře pracuje s hrou světel a stínů a dokáže podpořit náladu jednotlivých scén. 56

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Škoda, že v programu chybí seznam hudební čísel. A také charakteristika jednotlivých postav, což by výrazně prospělo divákům při orientaci v ději a jeho souvislostech. Nelze spoléhat na to, že každý z návštěvníků zná West Side Story do detailu. V každém případě i plzeňská inscenace slavného díla dokázala, že legendární muzikál může silně zapůsobit i bez operních pěvců. Že každé provedení, pokud je pečlivě a precizně nastudováno, má své vlastní kouzlo a charisma. Hodnocení autorky recenze: 75% Gabriela Špalková, Opera plus, 17. 5. 2017 Plzeňská West Side Story má za lehkostí pot a slzy West Side Story, muzikál, který před šedesáti lety přepsal dějiny hudebního divadla, nastudoval poprvé muzikálový soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni. Slavnostní premiéra se uskutečnila v sobotu na Nové scéně Hudební skladatel Leonard Bernstein v tomto díle předběhl svou dobu, a to doslova vším; neotřelými melodiemi, harmonií, rytmikou a ve spolupráci s libretisty (Arthur Laurents, Stephen Sondheim, Jerome Robbins) i vlastním přenosem tragického shakespearovského námětu do Ameriky 50. let minulého století. Bernstein přišel i s extrémními nároky na interprety, kteří musejí být nejen pohybově nevídaně zdatní a pěvecky erudovaní, ale zároveň opravdu mladí. Snad proto se muzikál v Čechách hrál dosud jen šestkrát. Režisér vsadil na sílu příběhu Pro šéfa souboru muzikálu DJKT Lumíra Olšovského se stal obrovskou výzvou i proto, že se jednalo o jeho plzeňský režijní debut. Do hlavních rolí odvážně obsadil mladé herce ambiciózního domácího souboru, vypomohl si jen několika hosty. Podobně jako inscenátoři při broadwayské premiéře volil herce bez klasického pěveckého školení, byť zejména ústřední dvojice bývá často interpretována operními pěvci. Olšovského výklad sází na sílu příběhu a často tak proklamované vztahy, neinscenuje dílo jako velkolepou show, nýbrž jako tragickou hru, která se může odehrát kdykoli a kdekoli. Což ovšem neznamená, že by chyběla skvělá choreografická a akrobatická čísla, kdy režisér společně s choreografem Lukášem Viltem rozpohybovali celý prostor a mimo jiné dokázali, že na často kritizovaném schodišti Nové scény se dá nejen běhat, ale i tančit. Vše působí autenticky a lehce, ač každý do detailu propracovaný výstup nutně musí skrývat dřinu, pot i slzy. Výsledek je ve své kompaktnosti excelentní. Tvrdá práce přinesla vítězství, které kromě vysoké profesionality nabízí elektrizující napětí a vitalitu. Hraje se na strohé a úsporné scéně Dragana Stojčevského, jejíž dominantu tvoří oprýskaná zeď, pletivová hradba a basketbalový koš. Nechybí stylizované bistro, ložnice nebo módní salon. Pohledné kostýmy Kateřiny Bláhové zaujmou prvky dobové módy. Po hudební stránce stál muzikálový orchestr před jedním z historicky nejnáročnějších úkolů. Čtyřicetičlenné těleso si vzal na starost dirigent Kryštof Marek, sbory připravila Sára Bukovská, tedy hudebníci, kteří v Plzni už v minulosti působili. Hudební nastudování je až neuvěřitelně precizní, rytmicky přesné a stylově čisté. Daří se tentokrát i v nerovném boji s akustikou sálu. 57

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Excelentní výkony V ústřední dvojici Marie a Tonyho excelují Kateřina Falcová a Pavel Režný. Za pěvecké výkony zasluhují nejvyšší uznání, jejich hlasy sice znějí poněkud syrově, ale to jen podtrhuje autenticitu, emoce a dramatický akcent. K tomu lehkost pohybu a nevyumělkované herectví. Uchvacující dojemnost i vášeň, jíž vystihl i portorikánský pár Anity (Soňa Hanzlíčková Borková) a Bernarda (Ondřej Černý). Hanzlíčková je pěvecky suverénní, herecky živá a temperamentní, Černý pak rozený vůdce gangu, podobně jako Petr Ryšavý (Riff). Skvělý byl ale celý soubor, po léta skládaný z mladých, mimořádně nadějných osobností. Vyjmenujme alespoň Lukáše Ondruše (Pruďas), Kristýnu Bečvářovou (Graziella), Adama Reznera (Chino), Kateřinu Herčíkovou (Rosalia) a nepřehlédnutelnou Michaelu Novotnou v roli Čáry. Velmi dobře se na plzeňské scéně uvedli i Pavel Klimenda, již ostřílený muzikálový zpěvák Lukáš Randák či trio mladých studentek konzervatoře. V nemnoha dospěláckých postavách byli oporou mladého týmu Roman Krebs, řečený Doktor, Radek Štědronský Shejbal (Schrank) a Venuše Zaoralová Dvořáková (Matka). West Side Story je možné spolu s Evitou zařadil mezi hudebně i herecky nejnáročnější projekty plzeňského muzikálového souboru. Další pevnost byla překonána, další hráz zbořena. Zrodila se inscenace, která diváka zasáhne a standing ovation si zásluhou obrovského nasazení celé party mladých lidí právem zasloužila. Vítězslav Sladký, Plzeňský deník, 16. 5. 2017 58

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Jemná, bystrá, elegantní detektivka. Taková je plzeňská Past na myši Nelze necitovat jeden z typických churchillovských bonmotů příznačně uvedený Marií Caltovou v programu Pasti na myši: Kromě Lucrezie Borgiové si žádná žena vraždami tolik nevydělala. Tou ženou je Agatha Mary Clarissa Christieová. Dožila se necelých 86 let, počet jejích románů, souborů povídek, dramat a k tomu dvou básnických sbírek však daleko převyšuje počet dožitých let. Její čtenářská, filmová i divadelní obliba neklesá. Také naše doba totiž potřebuje oddych, odlehčení, jiné vzrušení než stres, vědomí, že existuje prostor, v němž spravedlnost, slušnost převáží nad podvodem a zločinem. Paní Agatha pomohla dotvořit pravidla klasické detektivky. Pohádka detektivního žánru typického pro patronku Hercula Poirota a slečny Marplové je něčím uklidňujícím, něčím, co vytváří iluzi světa, v němž vražda je sice něco nepatřičného, ale odhalitelného, a je tedy anomálií, s níž se lze vyrovnat. K vraždě v penzionu U Klášterní studně není třeba nic dodávat. Ve hře Past na myši je vše natolik logicky propojeno, že jakákoliv věcná zmínka o ději by odhalila pointu, jak jinak než překvapivou. O ni není možno připravit diváka sledujícího dokonale prokomponované drama s vtipně plynoucími dialogy, a proto tentokrát nechme detaily děje stranou. Režisérka Martina Schlegelová načrtla na jednoduché scéně dýchající pohodou, elegancí a klidem (návrh Pavly Kamanové) diagonálu stoupající od poklidu přes první turbulence a konfrontace ke vzrušení a napětí vedoucím k překvapivému vrcholu. Jen první část inscenace nebyla nejlépe řešena do interiéru vstupní haly uzavřenému francouzskými okny nahlížíme zvenčí. Odnáší to kvalita zvuku. Soubor se šťastně vrátil k jedné ze svých nejlepších tradic, v níž se daří konverzačnímu tónu. Vedle zdvořilé a uměřené dvojice mladých manželů Ralstonových, majitelů penziónu (Klára Krejsová, Marek Adamczyk), vedle excentrického architekta Wrena (Ondřej Rychlý), protivné a směšně pedantické paní Boyleové (Monika Švábová), vedle bystře glosujícího Itala 59

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Paraviciniho (Pavel Pavlovský)... Ale i tyto charakteristiky už naznačují tajemství děje, tak je jejich funkce mistrně vkomponována. Snad pozorný divák může v náznacích u tří postav majora Metcalfa (Jaroslav Matějka), seržanta Trottera (Marek Mikulášek) a slečny Casewellové (Kamila Šmejkaslečny lová) vytušit jejich skutečné zázemí i funkci v příběhu. Vkusná inscenace, příjemné dvouhodinové posezení v hledišti. Citlivé souznění paní Agathy, režie i souboru. Viktor Viktora, Plzeňský deník, 29. 5. 2017 Živý obraz Na Malé scéně se hraje o všednosti i absurditě každodennosti Marius von Mayenburg (1972), dramaturg a režisér berlínské Scény na Lehninském náměstí, se řadí mezi čelné reprezentanty soudobého německého divadla. Po Ošklivci v roce 2013 ho plzeňská činohra představuje po druhé, a to v jeho nejnovějším dramatu Živý obraz. Hru nastudovala činohra Divadla J. K. Tyla v Plzni a premiéra byla 20. května na Malé scéně. Klíčem k Živému obrazu by mohl být dramatikův postřeh při jeho představování: Naše společnost po nás toho chce hodně: být úspěšný v práci, být dobrými rodiči, být bohatí, být sexy, být politicky uvědomělí, být zdraví a být šťastní. Jsme zavaleni ambicemi a nejsme schopni je naplnit. Ještě dodat excelenci a konkurenceschopnost a otevírá se průhled dekadentně ambiciózního panoramatu dnešní doby. Mayenburg promítá svůj pohled do rodinného prostředí, kde otec Michael, lékař (Jan Holík), a matka Ulrika, asistentka všestranného umělce Haulupy (Zuzana Ščerbová), jsou natolik frustrováni svým zaměstnáním, matka zřejmě i nepřiznávaným intimním vztahem k Mistrovi (Petr 60

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Konáš), že nezbývá čas na domov, úklid ani na výchovu dospívajícího syna Vincenta (Jan Roháč). Se vším by si měla poradit nově přijatá hospodyně Jessica (Andrea Mohylová), která pozvolna proniká do rodinných vazeb a neznatelně jimi manipuluje až k vrcholícímu závěru. Řada situačních dialogů charakterizuje jednotlivé aktéry v nejběžnějších životních okamžicích, jež se někdy dotýkají hranic absurdity. Nesetkáme se s něčím podobným i v obyčejném životě? Takto postižení aktéři pak již nejsou s to zvládat situace, které vyvolali, ale jsou jimi pohlcováni a vláčeni. Nezúčastněný pozorovatel už má jen možnost distancovat se nebo dokonce ony situace dokumentovat. To činí Vincent, který v jakési ulítlé exhibici téměř vše posedle filmuje. Dialogy se ženou v urputné rychlosti, nejsme schopni vydýchat vše, co se na nás nebo kolem nás valí. Na tento temporytmus vsadil režisér Ondřej David, nevím, zda nejšťastněji, a navíc některé scény pojal až v jakési surreálné nadsázce. Zásadně se to dotklo postavy výstředního umělce Haulupy, jehož polonahý zjev jako by přicházel z fantastična barbarské civilizace. Rychlost a zřetelnost jeho monologů se však dostávají k hranici srozumitelnosti a pak zanikají jejich namnoze absurdní myšlenky, k nimž má dramatik zřetelně ironický vztah. V postavách obou manželů i Jessiky převažuje věcnost, všednost každodennosti a z ní plynoucí bezradnost, únava, podrážděnost. Jessičin klid kontrastuje s chaosem rodinných kontrapunktů, s otcovou snahou zachovávat dekorum, s matčinými hysterickými úlety i s Vincentovými sklo-ny k transvertismu. Jenže i ten klid má v sobě cosi znepokojivého. Režisér zarámoval hru týmiž motivy v úvodu rodina procitá ze spánku u prostřeného stolu (tím doplnil expozici hry), v závěru opět u téhož stolu do spánku upadá. Jessica cosi vsypala do rybí polévky, Haulupa se skácel. Nebude to spánek věčný? Zdánlivá bezobsažnost a bravurnost hry i inscenace spolehlivě kopírují dobu, která sama neví co se sebou, ale nemá odvahu se k tomu přiznat. Viktor Viktora, Plzeňský deník, 7. 6. 2017 61

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Cherubiniho Medea na závěr sezony v Plzni V historické budově Divadla J. K. Tyla v Plzni se uskutečnila v sobotu premiéra opery Luigiho Cherubiniho Medea v hudebním nastudování Norberta Baxy a v režii ředitele plzeňského divadla Martina Otavy. Italská verze, která spatřila světlo světa ve Vídni roku 1802, se stala při realizacích díla častou. Jistě víc vyhovuje pěvcům soudobé plzeňské inscenace než možná varianta francouzská. Titulky překladu se promítají v češtině, tentokrát ne v němčině, jak to mnohdy v Plzni bývá. Na závěr sezony byl zvolen francouzský skladatel italského původu Luigi Cherubini a jeho anticky rigorózní, chmurná Medea, představitelka okázalého duchu francouzského klasicismu, dílo slohově soustředěné, beethovenovského rozměru i doby. Postavení Beethovena ve Vídni zaujímal v době vrcholícího klasicismu Cherubini v Paříži. Beethoven si Cherubiniho vysoce cenil, jeho skladby pozorně sledoval. Ve Vídni se roku 1805 s Cherubinim osobně seznámil. Dá se říci, že Beethovenův Fidelio by nebyl myslitelný bez inspirace politicko-realistickým typem francouzské takzvané osvobozovací opery, bez vlivu Cherubiniho by patrně nebyl vznikl. Zařazení Cherubiniho díla v české premiéře je dramaturgicky činem jistě významným. Je tedy přirozené, že titul zařadila plzeňská opera na podzimní festivalovou přehlídku v Praze, nechce prostě nosit sovy do Athén. Po dramaturgicky atraktivní sezoně v Plzni, volené z trvalek prvního sledu, jakými jsou opery Eugen Oněgin (recenzi jsme přinesli zde), Madam Butterfly (recenze zde) či Rusalka (recenze zde), přichází v závěru sezony významné dílo okázalého výrazu francouzského klasicismu, u nás dosud neprovedené. Je opožděnou českou premiérou, vzdor zajímavému historickému faktu, že republikán Cherubini byl v době vrcholícího národního obrození zvolen pro zahájení provozu samostatné české opery v Prozatímním divadle roku 1862. Nebyla to tehdy Medea, ale známější Vodař, autorovo o tři roky pozdější dílo, předzvěst vrcholného díla klasicismu Beethovenova Fidelia. Dlužno nicméně pravdivě dodat, že Fidelio je skutečně opera oper daného slohového období, to mi 62

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 po premiéře díla Cherubiniho vyplynulo ještě o něco intenzivněji. A po Fideliovi jsem maně doslova zatoužil Antický námět je ve scénickém pojetí režiséra Martina Otavy přenesen do čtyřicátých let dvacátého století. V duchu Otavovy vize ztvárnil scénu Ján Zavarský do doby působení Hitlerova hlavního architekta Alberta Speera. Sloupoví je jakoby scénickým náznakem, přemostěním mezi antikou a zmíněným historickým obdobím, které se architektonicky hlásilo právě k antickému vidění monumentality, symetrie, velkých, až přehnaných měřítek a efektně leštěných ploch. Slouží k tomu mohutné sloupoví, připomínající jakoby výseč z plánovaného berlínského vítězného oblouku, Speerova díla, které zůstalo, zaplať Bůh, jen v plánech. Vize monumentálního paláce monstrózní architektury navozuje zdařile atmosféru příběhu, jeho vnitřní reality. Scénickou výhodou je i jednota místa, času a děje. Funkčně zajímavě působí odstínění pomocí barev a světel Antonína Pflegera. Barevné, líbivé dobové oblečení, realizované Danou Haklovou, podtrhuje jevištní pozitivní dojem, snad jen s výjimkou paruky Iásona, která mladému, pohlednému muži moc nesedí k obličeji. Medea, jednající o nenávisti, která tak ráda vzniká z původní velké lásky, následované touhou po pomstě, je vysoce nadčasová. V ději můžeme najít konsekvence osobních, ba jakoby až rezonancí rasových nenávistí emocemi vybičované doby. Zrcadlový efekt ve druhé části díla nastavuje zrcadlo všem, i publiku, které samo sebe vidí. V každém z nás je ukryto přece dobro i zlo. A naše životy neutvářejí události, nýbrž naše reakce na ony události Martin Otava sám sebe řadí do středního proudu režisérů, nebrání se soudobým trendům aktualizací, transformací doby děje, ale chce, aby vše bylo funkční, odůvodněné. Ponechává zároveň divákovi prostor pro jeho vlastní fantazii, nevnucuje mu jedno jediné možné vnímání. Což je mi, přiznám se, sympatické. Tento režijní trend pozoruji často i na scénách v sousedním Rakousku, kde není příliš mnoho extrémů v realizacích oper. Pro hlavní roli, potažmo kvintet klíčových rolí, se podařilo tvůrcům inscenace najít solidní obsazení, což je zejména pro realizaci tohoto typu pěveckého operního díla, použiji-li členění muzikologa Kurta Honolky, zásadně důležité. Ač by se mohlo zdát, že v dnešní otevřené epoše Evropy bez hranic není problém nalézt v obsazení optimum možného, snadné to není. Jen si v této souvislosti dovolím malou vsuvku s otazníčkem. Z kolika set absolventů konzervatoří se vypracuje jeden jediný představitel náročné role jako je Medea i Glauce, ale i Creonte či Giasone? Pro potřeby divadel středního typu à la Plzeň, Ostrava, Linz, nehovořím o Vídni či Mnichovu. Ponechám raději bez přímé odpovědi, laika bych patrně trochu šokoval malým procentem úspěšnosti pěveckých škol. Slovy Adama Plachetky na ČT art: Kdybych to byl tehdy tušil, nikdy bych na konzervatoř nevstoupil Titulní roli má Plzeň obsazenu trojmo. K premiérové důvěře dirigenta a režiséra se propracovala Katarína Jorda, jež se v Plzni osvědčila loni ve Verdiho Macbethovi (recenzi jsme přinesli zde). Má vše důležité, co tato náročná sopránová role potřebuje: atraktivní zjev, smyslnost, živočišnost, sálající přesvědčivě z pěveckého výrazu, průbojný sopránový hlas dramatičtějšího charakteru, bezproblémovou prostorovou nosnost. Jen 63

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 z hlediska stylovosti (přece jen vrchol klasicistního slohu) nemá její projev vždy míru větší lehkosti nasazení poloh vrchní kvarty rozsahu více shora a preciznější intonaci, což spolu právě zde je v příčinné souvislosti. Ale jak jsem poukázal výše zástupy absolventek konzervatoří a dalších škol nemohou ani pomyslet, že by takto obtížnou pěveckou kreaci v praxi realizovaly. Publikum bylo v závěru s výrazově a herecky působivou kreací představitelky titulní role v globálním dojmu zjevně spokojeno. V roli Giasona (Iásóna) se představil kanadský tenorista Philippe Castagner, jenž se již uvedl v Plzni jako Dvořákův Princ, kde překvapil bezvadnou češtinou i jistým hlasovým rozsahem. Totéž bych mohl konstatovat i u této role Iásóna, stylově odlišné, souznějící více s Mozartovými party či s naznačeným Beethovenem. Pěvec disponuje barevným, příjemným tenorem lyrického charakteru (se zřetelnou perspektivou spinto oborů), s technicky spolehlivými, lesklými výškami, které jsou jeho největší předností. Plzeň má tak dva přitažlivé zahraniční tenoristy v angažmá (roli alternuje již osvědčený italský tenorista Paolo Lardizzone, pro něhož je rovněž Cherubini jistou slohovou odbočkou). S větší mírou vnitřního uvolnění sympatického Kanaďana na jevišti dojde jistě i k většímu prohloubení a diferenciaci hereckého výrazu, zatím trochu jednostrunného. Pavel Klečka nadchnul Plzeň před rokem svým ztvárněním Verdiho Macbetha. Role korintského krále Kreóna neskýtá takový velkorysý vývojový oblouk jako Verdiho titulní postava, nicméně Pavel Klečka opět upoutával pozornost voluminózností a přirozenou nosností svého technicky vypracovaného basbarytonu, zejména vyšší polohy role mu zněly krásně krytě v tónové koncentraci. Zaujal i herecky pružným, působivým ztvárněním role. Přísnější stylovost projevu, celkově rigorózněji vzato, nebyla ve večeru příliš v popředí, určitá romantizace se v pěveckém výrazu ráda vnucovala. Kdo se ale vyrovnal opravdu pozoruhodně slohově s frázováním, s vedením instrumentálně důsledně tvořených frází a dobrou intonací všech poloh, byla mezzosopranistka Barbora Polášková v roli Médeiny důvěrnice Neris. Role Médeiny sokyně Glauké byla na premiéře svěřena sopranistce Vandě Šípové (role je obsazena trojmo), která zaujala pohyblivostí svého lehkého, lyrického typu hlasu, jen nejvyšší body árie ještě neměly na premiéře plnou míru vnitřního uvolnění, tím i pocitu nadstavby (dovolím si však připodotknout, že na první generálce ano, byť vím, že bych neměl ale pozitivní slova snad použít mohu, aniž by se na mne kdokoliv hněval). Nutno ovšem připočítat extrémně teplé a dusné počasí premiérového dne, které nemohlo do jisté míry neovlivnit pěveckou dispozici citlivějších jedinců, ale i preciznost souhry. Sbor vystupuje jako komentátor děje, v závěru se zapojuje do finále díla i herecky, mimicky je zřetelná účast zejména mužské části, kterou režisér zřetelně pozitivně ovlivnil v jevištním projevu. Sbor opery zněl vyrovnaně, intonačně jistě, akusticky se v prostoru auditoria prosazoval sympaticky homogenním zvukem. Dobrou pěveckou dispozicí s rozsahovou jistotou se prezentovala sopránová skupina. Sbormistr Zdeněk Vimr má logicky s daným slohem zkušenosti z řady koncertních produkcí a capella, ba u znalých sbormistrů ani nelze repertoárově jinak, romantismus není zdaleka tolik v dominanci jako u sólových operních pěvců. Pokud jsem ponechal hudební nastudování a hru orchestru netradičně na závěr, pak právě proto, že dirigent je vždy a všude základem úspěchu operní inscenace. Kdyby 64

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 dirigent nevytvořil přesvědčivou hudební základnu díla, nepracoval efektivně s pěvci, bylo by vše ostatní de facto zbytečným snažením. Šéfdirigent Norbert Baxa vedl představení s dirigentským přehledem, znalostí díla a jistými avízy v nástupech (režisérův zrcadlový efekt v druhé polovině krásně ukazoval dirigenta tak, jak ho vnímají pěvci a sbor). Orchestr se postupně rozehrál ke kompaktnějšímu charakteru zvuku, v prvé polovině večera byla poněkud menší plasticita frázování, ale i trochu stereotypní dynamický projev se dostával stále více do normy solidnosti, kterou bych očekával v plzeňské opeře jako samozřejmou. Patrně jsem se letos moc namlsal příliš častým poslechem Bruckerorchestru v Linci, hrajícího rovněž v operním divadle, takže očekávám podobnou suverénnější laťku při srovnatelné velikosti rakouského města. Z tohoto úhlu pohledu, možná mnou nadsazeného, bych očekával více plasticity, dynamiky a přirozené stylové jemnosti zvuku, do níž se netřeba tolik nutit. Hutné forte přitom znělo relativně nejsnáze. Řečeno s bývalým ředitelem Wiener Staatsoper dle orchestru se okamžitě a nejrychleji rozpoznává úroveň toho kterého operního divadla. Pěvce lze nakoupit, režie jsou vydařené i nevydařené všude na světě, ale orchestr s pedagogickým umem svého hlavního dirigenta zůstává, nelze ho dodat, tvoří podstatu interpretační třídy toho kterého divadla. Celkově vzato se jedná v Plzni bezesporu o dramaturgicky objevnou inscenaci, která není na rozdíl od nás v zahraničí neznámou. Inscenačně jde o zdařilé, inspirativní ztvárnění, které sice pravda, nezvedne ze sedadel a nevyprovokuje k bezbřehému entuziasmu, ale ani nezklame. Vyznačuje se promyšlenou solidností, některé pěvecké výkony dovedou zaujmout. Do jaké míry ale zaujme již brzy po prázdninách tato inscenace v jiné akustice pražských sálů v rámci konfrontace českých operních divadel, nemohu v této chvíli předjímat. Snad to bude, obecněji vzato, přehlídka úrovně opery v Česku nejen z hlediska dramaturgických objevů, jak se zatím jeví, ale také bezvadného hudebního nastudování a imponujících pěveckých výkonů. Nebo chci v soudobém operním Česku příliš mnoho najednou? Trochu překvapivější byla návštěvnost premiéry, s volnými místy na obou balkonech, na druhém obzvláště. Překvapivá proto, že Plzeň opustila původní mnohaletou koncepci dvou premiér, které byly v Plzni obvyklé, pouze s výjimkou soudobých děl. S trochou nadsázky by se chtělo říci, zda tragédií lidských vztahů na jevišti není letos v dramaturgii atraktivních titulů již příliš. Zda by publiku nesedla více opera buffa či jen trochu optimističtější tématika než neustálá bezvýchodnost osudů. Tragédií se letos sešlo nějak mnoho. Anebo je vše prostší, slovy profesorky Jeleny Holečkové Dolanské, která ráda akcentovala: V opeře se chodí přece na tituly známé, nikoliv na neznámé. A pak dělejte dramaturgické objevy, pokud takto děla skvělá dáma, překladatelka mnoha světových oper, pravdu o specifice žánru opery Hodnocení autora recenze: 80% Jiří Fuchs, Opera Plus, 4. 6. 2017 65

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 CHERUBINIHO MEDEA E CHE? ID SON MÉDEA! JÁ JSEM PŘECE MÉDEA! Plzeň, Divadlo J. K. Tyla Trumf na závěr sezóny: Luigi Cherubini: Medea, opera z roku 1797, v Česku uváděná úplně poprvé! Pustit se do takto náročného díla a nabídnout posluchači takto jednoznačné náročný titul svědčí o zaručeném sebevědomí operního souboru, a plzeňský tým nabízí dokonce trojí obsazení hlavních postav! Zvolili verzi v italštině. Euripidovo antické drama převedl Cherubini (1760-1842) do náročných psychologických dialogů a klasicistního, takřka symfonického zvuku. Klade vysoké nároky pěvecké, zejména na roli titulní, klade velké nároky na orchestrální diference jemného náladového vyjádření v klasicistně pulzující osnově bohatě traktovaných návratných motivů. Děj, u kterého čekáme proud hrůzy, začíná Cherubini lyrickou, tanečně odlehčenou scénkou svatebních příprav princezny Glauké na svatbu. Vzývá lásku, obává se svatebního dne, družky ji přívětivé povzbuzují. Inscenátoři přesunuli antický příběh do čtyřicátých let 20. století, ztvárněných německou říšskou architekturou, tedy quasi antickým sloupovím, scéna je řešena efektně a účinně, jak jsme ostatně u scénografií Jána Zavarského navyklí. Atraktivní je zrcadlové pozadí v druhém jednání: zřetelně výrazně vnímáme pohyby jednajících postav i gesta dirigenta, plocha matně zrcadlí i hlediště, a míhá tak divákům sebereflexní střípky, do děje jsme vtaženi. Zvolené době odpovídají i hezky řešené kostýmy Dany Haklové. Zdá se, že tento čas čtyřicátých let, tedy čas nejhoršího morálního propadu moderního lidstva, našeptal režii Martina Otavy přidat rolím obscénní mravy. Z Médey se stala alkoholička, nejvíc času lítá jen v prádle, muchlá se s nevěrným Iásonem, král Kreon je alkoholik též. Takové artefakty jsou divadelnicky in, divácky přitažlivé, pro mne zbytečné. Stírají, totálně umenšují psychologický potenciál pozic a vývoje postav, retardují dějový tah důmyslné stavěného dramatu. Od počátku leží nad všemi strach z Médey: vládne silnou kouzelnou mocí, je na rozcestníku zrady muže, kterému kdysi vydobyla pozici, opustila vše ze svého života, porodila mu dva syny - a on se zítra žení! Nevydobude jeho návrat a pomstí se totálně: očaruje diadém, kterým usmrtí nevěstu, zahyne Kreón, usmrtí oba syny a zapálí palác. Navzdory tomu, že ze všech pěvců sálá naprostá odevzdanost svým rolím a úkolům, myslím, že celku by prospěly škrty v repetovaných áriích a duetech, zkrácení útočných dialogů strachu a nenávisti - slova a melodie, které jsme s to pochopit okamžitě, netřeba formálně zopakovat natřikrát, byť by se jednalo o zásah do formální, stylové čistoty klasicistně bohatě traktovaného díla. Vyneslo by to posun spádu děje a vlastně přiblížilo Cherubiniho pozoruhodnou operu dílům jeho následníků. Největší pocta patří titulní postavě: Katarína Jorda vstoupila do role forzírované dramaticky, jakoby se zvýrazněnou spontaneitou zloby, čeká ji prokreslit i pasáže ztišení. Iásona zpíval Philippe Castagner, kanadský tenorista, s klidnou jistotou profesní dokonalosti. Dobře znělý, tónově impozantní a herecky samozřejmý projev Pavla Klečky vykreslil Kreóna přesvědčivě a pregnantně, skvělou kariérní výzvou je pro sopranistku Vandu Šípovou Glauké a netřeba pointovat drobné nepřesnosti. Barbora Polášková jako Neris zpívala impozantně čistě, suverénně, ovšem bez emotivních tónových valérů. Dobře se uvedly také Andrea Frídová a Ivana Klimentová. Dík za zdárné nastudování patří zejména dirigentu Norbertu Baxovi, na všech účinkujících je 66

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 znát plná angažovanost a vládne orchestru, který mu hraje evidentně kvalitně. Právě na dirigentovi záleží, aby všechna další představení dostala i jemné interpretační uvolnění k prožitkovým detailům, na které pochopitelné v náročném šturmu premiéry nezbylo místo. Ředitel Martin Otava ve svém celoživotním tahu k operním objevům nasadil tentokrát hodně vysokou laťku - a jeho tým ji dobře zdolal. Jen dál k novým objevům! Anna Šerých, Hudební rozhledy, 3. 7. 2017 Marilyn je skvělým muzikálem pro Malou scénu Poslední letošní muzikálovou premiérou Divadla J. K. Tyla v Plzni se stalo původní dílo autorské dvojice Ondřej Brousek Radek Balaš s názvem Marilyn (Překrásné děcko). Muzikál mapující nepříliš dlouhý život hollywoodské hvězdy Marilyn Monroe měl světovou premiéru před čtyřmi lety v Klicperově divadle v Hradci Králové, Plzeňané jej hrají od 10. června na Malé scéně Nového divadla. Vymezit dramaturgicky repertoár prostoru, jemuž se nejdříve říkalo Klub, pak Black box a nakonec zvítězil prozaický název Malá scéna, není v muzikálu tak snadné, jako v činohře, která má studiových her nespočet. Trefou do černého byla působivá inscenace Probuzení jara, jež se tady stala evergreenem, dobře nakročeno má po premiéře i Marilyn, jejíž režie se ujal mág televizní zábavy Jiří Adamec. Ten na malém jevišti vystavěl velmi svěží, dramatickou, ale i vtipnou hru, která muzikálové publikum sice nešokuje žádným novátorstvím, ale plně slouží biografickému námětu. Jednotlivé scény do sebe skvěle zapadají, představení má výborný temporytmus, činoherní pasáže nedrhnou. Možná jen scéna ze slavného hereckého studia Leea Strasberga, jedno z vrcholných čísel muzikálu, by si zasloužila rychlejší zkratku, aby tolik nebrzdila děj nenávratně spějící k tragickému vyvrcholení. 67

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Děj začíná od konce. V muzikálovém žánru jde o velmi oblíbený postup, ke kterému se často uchylují nejen Kunze s Levayem, ale i samotný Lloyd Webber (Evita, Sunset Boulevard). Alkoholem a barbituráty zdevastovaná hvězda, netrpělivě očekávaná na scéně, přemítá o svém životě, který provázejí bludy a deprese. A právě tito brouci v hlavě vzápětí vyvolávají dvě jména: Marilyn a Norma Jeane, tedy její původní jméno. Nejdřív šeptají, pak křičí. Dokonalá schizofrenie. Zbědovaná Marilyn, víc sexsymbol, než herečka, pochybujíc o svém talentu sahá po další dávku léků. Opouští ji manžel, nemá děti a vzpomínky jsou jaksi zastřené. Prázdnotu v duši a chaos v hlavě zakrývá jen zářivý kostým. Bylo jí pouhých šestatřicet Překrásné děcko. Komorní atmosféře muzikálu prospívá výborně sehraná sedmičlenná kapela vedená dirigentem Pavlem Kantoříkem. Hudba Ondřeje Brouska vychází ze swingu, ale občas se rozletí k šansonu či rockpopu a nelehkými vícehlasy a ansámbly až k moderní opeře 20. století. Některá hudební čísla vychází z osvědčených muzikálových prostředků, ale melodie jsou neokoukané a originální. Herečka Zuzana Kajnarová v titulní roli je skutečnou hvězdou inscenace. Jakoby Marilyn nehrála, ale skutečně jí byla. Je okouzlující holčičkou, modelkou aktů, rozmařilou hvězdou i milující manželkou, až se stane troskou, utápějící svůj žal v alkoholu a zklidňujících lécích. Výborně zvládá i pěvecké party. Jejím životem prochází řada mužů, ale tím hlavním je světoznámý dramatik Arthur Miller introvertní intelektuál, ale přitom milovník žen, což na první pohled trochu nejde dohromady. Toho střídmým herectvím naprosto přesně vystihl Dalibor Gondík, jenž se tak alespoň v mé mysli definitivně zbavil nálepky baviče z těch nepříšernějších televizních show a stal se hercem s velkým H. Další postavy ztvárňují čtveřice mužů a žen. Všichni jsou tak vynikající, že je nemohu nevyjmenovat Josef Hruškoci, Aleš Kohout, Roman Krebs, Radek Shejbal, Hana Spinethová, Stanislava Topinková Fořtová, Lucie Zvoníková a Simona Lebedová. Zatímco Shejbal má jakožto Lee Strasberg neuvěřitelné charisma, Kohout dohání diváky od žehlícího prkna k slzám smíchu a Stanislava Fořtová dojímá coby matka Marilyn. A tak dále, jeden lepší výkon, než druhý. Malou Normu Jean krásně odzpívaly i odtančily Agáta Tandlerová a Jasmine Adamcová. V muzikálu Marilyn (Překrásné děcko) získává plzeňské divadlo titul, který si zamilujete, aniž by se podbízel. Vítězslav Sladký, Musical Opereta, 21. 6. 2017 68

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Malá mořská víla otevírá dětem jiné obzory Novou sezonu otevřelo Divadlo J. K. Tyla v Plzni na Malé scéně Nového divadla už první zářijovou sobotu premiérou baletu Malá mořská víla. Pohádka Hanse Christiana Andersena v Plzni ožila poprvé, a to v choreografii a režii Mariky Hanouskové, která ve zjednodušeném libretu tvořila choreografii na hudbu Petra Hory, skladatele soudobé experimentální hudby. Šéf baletního souboru Jiří Pokorný výběr tohoto titulu vysvětluje: Baletní soubor potřeboval na Malé scéně vytvořit pohádku pro malé děti. Titul Malá mořská víla byl vybrán proto, že pak mohou na Malé scéně navštívit komorní operu O Rusalce a toto spojení by je mělo přivést na velkou operní inscenaci Rusalky ve Velkém divadle. V prvním jednání známé balady se otevírá svět moří, z něhož smí Malá mořská víla o svých patnáctých narozeninách nahlédnot do světa lidí. Zamiluje se do prince, zachrání ho z bouřícího moře, na břehu ho však nachází cizí princezna. Nešťastná víla navštíví čarodějnici a výměnou za svůj hlas dostane nápoj, který ji promění v člověka. Ale pokud se princ do ní nezamiluje, čeká ji tragický osud. Ve druhém jednání víla na zámku poznává svět lidí. Princ si bere za ženu domnělou zachránkyni cizí princeznu. Malá mořská víla se může spasit tím, že princi probodne srdce. To jí však láska nedovolí a raději se stane mořskou pěnou. Tančící bosé mořské panny se s odkazem na Laternu magiku objevují v projekci a v tanci pokračují na scéně. S nápadníky střídají hravá taneční vyjádření. Jejich variace opisují vlnění moře, ale choreografkou zařazené moderní prvky, blízké i disco znakům, vybočují z pohádkového stylu. Nejvýraznější scénou představení se stává nekonvenční výstup čarodějnice Lýdie Švojgerové, jejíž invenčně řešený kostým jí dovoluje jízdu po jevišti. Oproti Andersenově, staré a ošklivé, vidíme zle krásnou, agresivní, ale pohybově do všech částí těla hadovitě ladně dokonalou tanečnici. V opakovaných tradičních pas de deux a obvyklých tanečních kompozicích precizně na špičkách tančí se šlechtici princezna, její družky a komtesy. 69

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Michal Kováč, který ztvárnil prince i v Labutím jezeře, dokáže jisté skoky, čistou mnohonásobnou piruetu i zdařile proměnlivé dramatické výrazy. Do role Malé mořské víly šťastně volená senzitivní i tanečně výrazná Kristýna Miškolciová (na snímku), dříve Piechaczková, je i v obtížné taneční technice pohybově věrně poetická i zoufalá a ve všech epizodách příběhu herecky uvěřitelná. Důstojně si vede vládce mořské říše Petr Brettschneider. Scéna Aleše Valáška spolu s magií světel navozuje žádanou pohádkovou atmosféru. Diváka osloví téměř parabolický horizont romanticky reálného zelenomodrého moře. Používaná vzdouvající se látka v tomto případě dělí horizontálně prostor na dva děje. Vynořují se loutková ztvárnění mořských živočichů. Se scénografií i příběhem souzní též Valáškovy fantaskní kostýmy nadpřirozených bytostí i reálných postav. Malá mořská víla bude pro malé děti krásnou pohádkou a navíc pro jejich vnímání otevře jiný než počítačový obzor. Bedřiška Terezie Brůhová, Plzeňský deník, 25. 9. 2017 Zahrada divů magická pohádka pro malé i velké Premiéra nové muzikálové inscenace pro mě začala rozčarováním na představení primárně určeném pro celou rodinu si prý nemohu dát skleničku vína. To ten nový zákon Probůh, kam se to řítíme, říkal jsem si, myslíc zároveň na nová genderově vyvážená hlášení v londýnském metru. Nedivadelní asociace na divadelní půdě. A pak přišla ta pohádka. Příběh čistý, krásný, vtipný i poutavý zároveň. Ocitl jsem se v Zahradě divů. 70

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Reálně i metaforicky. Starodávnou legendu o věčném boji dobra se zlem přetvořila autorská dvojice Zdenek Merta (hudba) a Stanislav Moša (libreto) ve velkolepou hudební show, která měla premiéru na Hudební scéně Městského divadla Brno v roce 2004. Plzeňské provedení je ovšem v mnohém odlišné. Krom drobnějších úprav textu spočívá zásadní změna v obsazení rolí Chvilky a Snažíka dětskými herci, což se ukazuje v interakci s publikem jako zásadní. Základ, tedy silný pohádkový příběh a skvělé Mertovy melodie, samozřejmě zůstal. Hudba není nikterak prvoplánová, ovšem příjemná melodika ani hit (Bav se) jí nechybí. Zdenek Merta je skutečně schopen komponovat v nesmírně širokém spektru, od expresivního Bastarda přes poetické Sny svatojánských nocí až po písničky pop music. A nesmíme zapomenout na jeho operetu Ferdinand, která měla světovou premiéru právě v Plzni. Orchestr řízený Jiřím Petrdlíkem (atl. Pavel Kantořík) opatřil Mertovy neotřelé písně krásně plným zvukem, hrál barvitě a rytmicky přesně. Pro Martina Vokouna se jedná o druhou režii s muzikálovým souborem. Zatímco jeho Zvonokosy se mi zdály poněkud chaotické, Zahradu divů inscenuje s velkým smyslem pro nadsázku, pečlivě buduje poutavý pohádkový příběh od samého počátku až k očekávanému vítězství dobra nad zlem. Zlí skřeti s hodnými bílými bytostmi tady nebojují mečem, ale zejména silou myšlenky. Režisérovi krásně funguje interakce s dětským publikem, které hrdinům příběhu rádo a často napovídá. A nebyl by to samozřejmě Stanislav Moša, aby do textu nepropašoval něco ze své filozofie a pár nenápadných odkazů na aktuální témata. Opravdovou pastvou pro oči je výtvarné pojetí muzikálu. Troufám si říct, že tak krásné kostýmy (Veronika Hindle) a scénu (Dave Benson) jsme v Plzni dávno neviděli. Benson si v duchu fantasy příběhů nádherně pohrál s prostorem Nové scény a vytvořil dokonalou iluzi jakési pohádkové sluje, přenádherné kostýmy zaujmou kvalitními materiály (kůže) a dokonalým smyslem pro detail a zdobení. Vše podtrhuje líčení a paruky. Řada situací nepostrádá ani pohybový vtip, což je zase zásluhou nápadité choreografie Petry Parvoničové. Opomenout nemohu ani dramaturgický přínos Pavla Bára. Celý soubor přijal dětský titul s obrovským nadšením, což je na jevišti vidět. Radek Antonín Shejbal se v roli vypravěče Gumpána doslova našel a vytvořil v ní jednu ze svých nejlepších kreací vůbec. Je charismatický, vtipný, pohybově excelentní, a co je nejdůležitější, děti na něho slyší. Jeho věrným parťákem je trochu svéhlavý, ale velmi moudrý pes Bafstein, řečený Bafík. Aleš Kohout rozesmává publikum nejen svojí maskou, ale zejména dokonale nastudovanými psími pohyby. Éterickou královnou Ahinsou s nádhernou barvou hlasu se stala hostující Zora Jandová (alt. Soňa Hanzlíčková Borková). Zlým skřetům veleli Ondřej Černý, Jozef Hruškoci a Lucie Zvoníková. Dštili nenávist a zlobu, ale tak trochu naoko. Jeden výkon lepší než druhý, zejména pak Hruškociho proměna. A pak tu máme dvě děti, Snažíka a Chvilku. Říká se, že dobré představitele dětských rolí u nás v Čechách nemáme, že výběr je příliš úzký. Agáta Tandlerová s Miloslavem Frýdlem ale boří tento mýtus, krásně zpívají, přirozeně hrají a zejména Miloslav překvapil naprosto nevídaným smyslem pro pohyb. Parádně šlape i takzvaná company, v Zahradě divů složená povětšinou ze sólistů muzikálového souboru. Všichni táhnou za jeden provaz, jednou v menší roli, podruhé ve větší. Z divadla odcházíte s pocitem, že ten náš genderově podivný svět snad lze ještě zachránit. Magická pohádka má prostě kouzelný vliv i na nás dospělé. Vítězslav Sladký, Musical Opereta, 8. 10. 2017 71

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Ryba ožil jako operní postava Vyvolat upřímný aplaus a volání bravo po světové premiéře původní české opery je krásný, ale nikoli běžný zážitek. Diváci plzeňského Divadla J. K. Tyla ho prožili na světové premiéře opery Jakub Jan Ryba v sobotu 14. října v hledišti Velkého divadla. Skladatele Miroslava Kubičku inspirovala hra Josefa Boučka Noc pastýřů uvedená v roce 1983 v pražském Národním divadle, volně fabulující na motivy Rybova pohnutého života. Na opeře pracoval více než deset let spolu s libretistou Jaroslavem Gillarem, který ku prospěchu věci potlačil sentimentální motivy Boučkovy hry a soustředil se na osudový životní zápas výjimečného tvůrce, pedagoga i člověka. Kubičkův neoklasicistní hudební jazyk nepopírá komponistovy vzory a učitele Išu Krejčího či Jiřího Pauera, oporu má v dobře napsaných pěveckých partech a sborech, včetně dětského. Vychází i z Rybova díla, především z jeho písní, ale chvályhodně nezneužívá popularity jeho vánoční mše, z níž zazní jen několikataktové názvuky. Opera je posluchačsky přístupná, svým emotivním příběhem poutavá a schopná zaujmout i neoperní publikum. Režisér Tomáš Pilař jí dal citlivou scénickou podobu respektující především v kostýmech dobové zakotvení Rybova příběhu. Jednoduchá scéna využívající princip točny staví na naznačeném panoramatu vesnice a zimní atmosféře sugerované padáním sněhu. Všechny postavy jsou výborně typově i pěvecky obsazeny sólisty plzeňského souboru. Titulní roli vytvořil na premiéře Tomáš Kořínek, jehož příjemnému a vysoko posazenému tenoru part padne jako ulitý, herecky velmi šťastně vystihl Rybův únavný zápas s nechápajícím okolím i jeho nenaplněné tvůrčí ambice. V roli jeho protihráče, faráře Kašpara Zachara uplatnil Jiří Kubík stále dobře znějící hlas a stejně tak uměřené, nepřehrávající herectví. Rybovu ženu typově i pěvecky přesně ztělesnila Petra Alvarez Šimková, v dalších rolích k zážitku z kvalitního provedení nové opery zdárně přispěli Jan Ondráček (František Česaný), Zuzana Kopřivová (Pavla Tichá), Jevhen Šokalo (Ulovec), František Zahradníček (správce Tichý), Martin Štolba (radní Prokop), Pavel Horáček (starosta Stránský) a další. Pochvalu zaslouží sbor opery, Dětský pěvecký sbor při DJKT a v neposlední řadě i orchestr pod vedením Jiřího Štrunce, který hudebnímu nastudování nového díla věnoval velkou péči a dovedl ho k působivé podobě. Hodnocení 80 % Radmila Hrdinová, Právo, 16. 10. 2017 72

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 V hlavní roli Jakub Jan Ryba Divadlo J. K. Tyla Plzeň uvedlo v sobotu 14. října ve své historické budově světovou premiéru opery Miroslava Kubičky Jakub Jan Ryba. Bezprostřední inspirací pro kompozici operního díla o známém českém skladateli mu byla už v osmdesátých letech minulého století inscenace hry Josefa Boučka Noc pastýřů v Národním divadle. Na motivy Boučkovy hry napsal libreto Jaroslav Gillar, jemuž se podařilo vytvořit pro skladatele kompaktní základ jeho prvního a zatím jediného operního díla. Rožmitálský učitel Jakub Jan Ryba byl donedávna veřejnosti znám jako skladatel jediné skladby České mše vánoční. Její milá, naivní a vtipná hudba neodmyslitelně patří k našim Vánocům, ale rozšířila se i dále do světa. Ruku v ruce s ní šel i tragický příběh jejího tvůrce. Do dnešní doby jsme získali díky českým interpretům o skladateli Jakubovi Janu Rybovi širší povědomí. Mohli jsme se například loni bezprostředně seznámit s Rybovou skladbou Stabat mater, která vyšla na CD. Skladatel Miroslav Kubička o hudbě své opery Jakub Jan Ryba prohlásil, že se snažil spojit svůj hudební jazyk s Rybovým, a musíme potvrdit, že se mu to podařilo a jeho hudba je srozumitelná širokému spektru diváků. Na dvou místech opery skladatel cituje Rybovo dílo, jinde velmi citlivě přikomponoval ukázku jeho údajné tvorby. Podkresy pod jednotlivými pěveckými čísly nejsou příliš hutné a ponechávají prostor zpěvákům. Pro roli krajského komisaře Františka Xavera Starka zvolil skladatel pasáž parlandového charakteru, písař Jan Malbohan je postava mluvená. Opera o Jakubovi Janu Rybovi má neoklasický charakter a inscenační tým tuto její vlastnost ještě zvýraznil. Režisér Tomáš Pilař spolu s výtvarníkem scény i kostýmů Alešem Valáškem se shodli na celistvém baladickém charakteru opery. Scénografie, kterou tvoří polokruhový šedavý horizont, v jehož spodní části je vykrojena silueta vesnice, uprostřed jeviště pódium a přidaný mobiliář, je citlivým a trefným prostředím pro zvolna se odvíjející panorama venkovského života. Zimní krajina, sněží. Už v úvodu opery se objevuje postava tajemného pastýře hrajícího na velkou pastýřskou troubu, která se ozývá z orchestřiště. Není podstatné, zda Miroslav Kubička, takto pedagog Konzervatoře Jana Deyla v Praze, složil svou operu pro plzeňské divadlo na zakázku, nebo, jak sám píše v programu k inscenaci, operu nabídl Plzni už hotovou, důležité je, že operní soubor se jeho dílu velmi soustředěně věnoval po všech stránkách. Dirigent Jiří Štrunc, sbormistr Zdeněk Vimr, který měl na starosti nejen operní sbor, ale také početný divadelní sbor dětský, sólisté, mezi nimiž vévodil představitel skladatele Ryby Tomáš Kořínek, který se s postavou doslova ztotožnil, Rybova žena Anna v podání temperamentní Petry Alvarez Šimkové, Zuzana Kopřivová jako lyrická Pavla Tichá, Jiří Kubík přesvědčivý v roli nepřátelského rožmitálského faráře Zachara, surový Ulovec Jevhena Šokala a mnoho dalších postav a postaviček, celý ten rožmitálský betlém ožil působivým divadelním životem. Jakub Jan Ryba se sice, jak předepsáno historií i libretem, zbavil života svou vlastní rukou, nad ním se však tyčila symbolická silueta onoho mytického pastýře, který provázel Jakuba Jana Rybu na jeho jevištní cestě. Světová premiéra Kubičkova Jakuba Jana Ryby pohladila přítomné plzeňské publikum 73

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 po duši. Zejména v adventní době bude návštěva této inscenace jistě vítanou možností, jak si připomenout jednoho z typických českých kantorů, tady navíc místem narození spojeného s plzeňským regionem, kteří svým vysilujícím působením na českém venkově napomáhali rozvoji vzdělání a kultury. Hodnocení autorky recenze: 85% Olga Janáčková, Opera Plus, 16. 10. 2017 Světová premiéra opery o Rybovi diváky nadchla Divadlo J. K. Tyla v Plzni uvedlo 14. října ve Velkém divadle ve světové premiéře operu Jakub Jan Ryba od žijícího skladatele Miroslava Kubičky. Zkušený pražský skladatel, který je autorem celé řady jiných kompozic, byl v Plzni při prvním provedení své první opery osobně přítomen. I když jeho hudba využívá všech moderních prostředků vyjadřování, je pro posluchače přístupná a ve smyslu vyznění všech sólových výstupů velice dobře napsaná. Nastudování díla se s pečlivostí ujal a při premiéře představení řídil dirigent Jiří Štrunc. Kubička zhudebnil s pomocí libreta Jaroslava Gillara hru Josefa Boučka Noc pastýřů. Nesnažil se o ztvárnění Rybova životopisu. V lektorském úvodu k představení dramaturg opery Zbyněk Brabec připomněl, že po delší době, kdy zazněly v Plzni premiéry děl Jiřího Štěpánka, Zdeňka Lukáše nebo Jaroslava Krčka, je Plzeň opět hostem světové premiéry. Autorem velmi působivé scény a kostýmů je Aleš Valášek. Scéna, znázorňující panorama Rožmitálu, je zhotovena z topolového dřeva. Zaujmou světelné efekty designéra Antonína Pflegera a projekce padajícího sněhu Petra Hlouška. Pro tuto operu také vznikla na Slovensku speciálně vyrobená replika pastýřské trouby. Nutno dodat, že v průběhu opery zazní i několik citací Rybovy hudby. Režie se ujal šéf opery Tomáš Pilař. Na scéně je po většinu děje opravdu živo. Vynikajícímu výkonu Tomáše Kořínka (na snímku) při ztvárnění ústřední postavy Jakuba Ryby při premiéře sekundovali Petra Alvarez Šimková jako Rybova žena a další vynikající sólisté Jiří Kubík jako farář, Jan Ondráček jako kaplan, František Zahradníček jako správce. Dále se na scéně objevují Jana Piorecká jako manželka správce a Zuzana Kopřivová jako jejich dcera. Suverénně se pohybující radní Pokorný (Martin Štolba) a jeho žena Pokorná (Ivana Šaková) na jevišti výborně spolupracují se starostou (Pavel Horáček). Za zvláštní zmínku stojí s gustem podaná role vysloužilce Ulovce Jevhenem Šokalem nebo s noblesou ztvárněná role komisaře Františka Xavera Starka Zbyňkem Brabcem. Ulovcovou partnerkou je Jana Foff Tetourová. V dětské roli exceloval při premiéře bezprostřední Francisco Alvarez Nava. Konečně písaře herecky ztvárnil Jaroslav Someš a pastýře s výše vzpomenutým pastýřským rohem Marek Pavlíček. Sbor opery posílený o Dětský pěvecký sbor při DJKT výborně připravil Zdeněk Vimr. V obsáhlém tištěném programu, jehož autorem je dramaturg Zbyněk Brabec, najdeme vedle životopisu autora a rozhovoru s ním zejména text předsedy Společnosti Jakuba Jana Ryby Huberta 74

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Hoyera vyvracející zažité mýty o Rybovi. Nechybí obsah opery, kompletní libreto nebo zamyšlení nad tématem opery. Ke slovům dramaturga Brabce o potřebě šířit se o kvalitách shlédnutého představení dál se mohu jen připojit. Petr Novák, Plzeňský deník, 30. 10. 2017 Počestné paní plzeňské: Milé představení Mistr ostrého meče, hříčka pro ochotníky, s níž od roku 1940 sklízel úspěch pardubický advokát a excelentní ochotník Karel Rudolf Krpata (1900 1972), inspirovala v roce 1944 scenáristu a režiséra Karla Steklého k sepsání scénáře pro film Počestné paní pardubické. Sklizeň úspěchů pokračovala. Další úpravou Mistra letos navázala dramaturgyně Divadla J. K. Tyla Klára Špičková, jež se již v Plzni představila dramatizací Dumasova románu Královna Margot, problematickou úpravou Tylova poplzeňštěného Flamendra, roztomilou miniaturou Chrtí packa zasahuje i Živou vodou, s rozpaky přijatou loutkáři. Děj opět neorganicky přesunula do Plzně. A tak poslední říjnová činoherní premiéra představila na Nové scéně Počestné paní plzeňské. Úsměvná pohoda Úprava prospěla jak redukce postav, tak sevření dějové linie vyvolávaly pozornost i úsměvnou pohodu. Režie Natálie Deákové tentokrát postavy nestylizovala, ponechala jim individualitu. Vzhledem k nenáročnosti hry by karikování inscenaci dost znemožňovalo. Mírná nadsázka nezesměšňovala ani nezatěžovala její jednolitost. Proto mohla také silně vyniknout pointa, kdy purkmistr podává ruku mistru ostrého meče, člověku poníženému, a vzdává tak úctu jeho humánnosti i moudrosti. Vlastně tou moudrou hlavou rodiny je katova manželka Rosina (Zuzana Ščerbová), jež šarmem, inteligencí 75

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 i sebevědomím dává na frak počestným plzeňským slepičkám (Jana Kubátová, Štěpánka Křesťanová, Apolena Veldová). Jejich podobu tvarovaly klepy, závist, nadřazenost. Všechny včetně Rosiny mají ovšem navrch nad svými manžely. Kat Jan Huss (příjmení si inscenace vypůjčila od posledního chebského kata), Jan Holík je osobnost poněkud drsná, přímočaře otevřená, podřizující se svému postavení, ale vědomá si svého nadhledu. Spolu s Rosinou by však měli respektovat jevištní řeč tempem i pečlivou artikulací. Monika Švábová jako hraběnka Thurnová vnášela na jeviště přesně odměřované závany vybledlé elegance, umdlené hypochondrie a také hysterické aristokratičnosti. I když se nad paničky vynášela, plně se mezi ně řadila. Věrohodná nadsázka Jiný valér podvodného pokrytectví a podvodu představili baronka Lechnerová (Andrea Mohylová) a hrabě Bořita (Petr Konáš), oba s věrohodnou a charakterizující nadsázkou. Objeví se zde i lékař Dreisigacker (Jan Maléř), jehož učenost má kořeny až v šarlatánství středověkého mastičkáře. Z nadhledu na toto hemžení shlížejí děkan Štross (Zdeněk Mucha) a především purkmistr (Pavel Pavlovský), oba lidé vzdělaní, zkušení, znalí svých pappenheimských, a proto trochu skeptičtí. Jedině hraběnčina schovanka Anna (Klára Krejsová) a Toník Kostík (Ondřej Rychlý) vytvářejí dvojici, jež ještě má iluze o pravé lásce. [ ] Krpatova hříčka v kontextu současné dramaturgie představuje milé představení. Viktor Viktora, Plzeňský deník, 27. 11. 2017 76

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Manon Zralý choreografický debut Filipa Veverky Plzeňské publikum je zvyklé na výpravné balety vycházející z literárních předloh. To je případ i nejnovější premiéry baletu Manon, jehož choreografii vytvořil Filip Veverka, bývalý tanečník, který během své kariéry sklízel úspěchy v Česku i v zahraničí. Jedná se o jeho celovečerní debut, kdy měl na starosti také režii a libreto. Toho všeho se zhostil se ctí a přinesl do Divadla Josefa Kajetána Tyla svěží vítr v podobě výpravného, a přitom vkusného a choreograficky nápaditého baletu. Libreto otištěné v programu bylo patrně sepsáno dlouho před vznikem inscenace a zůstalo již neupraveno, neboť v některých okamžicích se s dějem na jevišti rozchází. Přestože může být matoucí a je škoda, že v programu nedošlo k úpravě, dění na scéně je dostatečně srozumitelné. Veverka vycházel z knižních předloh, tedy jak z té Nezvalovy, tak i z původního románu Abbé Prévosta. Pro účely inscenace došlo samozřejmě ke zjednodušením a škrtům některých postav, celkové vyznění to však nijak neovlivnilo. Jedinou nedomyšlenost můžeme spatřovat v postavě Duvalova přítele. V panu Duvalovi se totiž spojila postava otce a syna, zatímco původní úloha jeho potomka připadla právě bezejmennému příteli, který by si s ohledem na význam role vlastní jméno zasloužil. Květiny a křehké duety Inscenace je uvozena obrazem Manon (Jarmila Hruškociová, dříve Dycková) spoutané v rudém šálu, obdivující se šperkům a klenotům. Jistě ne náhodou scéna připomínala videoklipy Diamonds are a girl s best friend (ať už v podání Marilyn Monroe, Madonny či Nicole Kidman). Po pozlátku (alegoricky znázorněném orientálně působícími tanečníky Vojtěchem Jansou a Gaëtanem Piresem) toužící mladičká dívka je z červeného hávu svlečena do prostých šatů a odvedena do kláštera. Představen je i Des Grieux (Karel Audy), počestný, přesto vášnivý student semináře. Před prvním setkáním s Manon vysedává se spolužákem Tibergem v hostinci, kde se jim vysmívá místní mládež v čele s Antoinem (Richard Ševčík). Jeho part jako by byl vystaven Ševčíkovi na míru, může v něm uplatnit svou techniku rotace i skoků, avšak s ohledem na celkovou dramaturgii divadla působí využití tanečníkova umu značně prvoplánovým dojmem. Právě během 77

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 tohoto hašteření se Manon a Des Grieux poprvé setkávají a vzplanou vzájemnou láskou. Už zde se ale projeví Manonina slabost pro bohatství, když se ráda nechává svádět světácky působícím panem Duvalem v podání přesvědčivého Kryštofa Šimka. Útěk, společný život i láska Manon a Des Grieuxe jsou znázorněny nejen stále přibývajícími květinami, ale především křehkými duety. Veverka v nich vychází z neoklasických baletů, je v nich patrná inspirace Johnem Crankem či Johnem Neumeierem. Originální, neobvyklé zvedačky, dynamický pohyb, výrazová dramatičnost a velká tanečnost jsou velkou devízou a Veverka zde mohl zúročit své zkušenosti, které získal jako tanečník. Zcela se oprostil od kýčovité doslovnosti a vystačil s pouhými náznaky. K vyjádření spojenectví mezi panem Duvalem a Tibergem, oběma nespokojenými se vztahem Manon a Des Grieuxe, postačí nasvícení obou postav stojících po stranách jeviště; přemlouvání znázorňuje šeptání mezi dotčenými protagonisty. Právě příchod Tiberga do bytu milenců je přelomový. Michal Kováč je typově přesný, svým výrazným charismatem dokáže i jako uměřený duchovní strhnout pozornost na sebe a nahlodat Des Grieuxe. Ten si uvědomuje nevěrnost své Manon a vrací se zpět do semináře. [ ] Nejen hudební gradace Láska pro Manon znamená věrnost srdce, nikoli těla, a to přináší zásadní zvrat v ději. Dívka odchází na večeři s přítelem pana Duvala a k Des Grieuxovi posílá místo sebe svou sokyni, bývalou Duvalovu milenku (Andronika Tarkošová). To ho však jen rozčílí, jeho hněv se obrací proti Duvalovu příteli, kterého se svým Antoinem unáší. Za čin je dopaden spolu s Manon, která je, na rozdíl od propuštěného Des Grieuxe, zatčena a má být poslána do vyhnanství. Až příliš pozdě se jejímu milenci podaří ji osvobodit a vyčerpaná Manon umírá. Ve své druhé polovině inscenace graduje, a to i díky vhodně zvolenému hudebnímu podkladu Alexandra Glazunova. Hudba mění tempo i atmosféru a diváka udržuje v neustálém napětí. Za jeden z vrcholů představení, byť netaneční, považuji plesové saxofonové sólo Concerto in Eb Major Op. 109 v podání Elišky Holečkové. Tento moment, spolu s dobově nesnadno identifikovatelnými kostýmy, vypíchl možnou nadčasovost tématu. Podobně tomu je i v případě scénografie (Radek Honc, Martin Višňovský). Je v zásadě jednoduchá několik kusů paravánů, dobového nábytku a velice efektních a nápaditě použitých závěsů zavěšených do kruhu. Jejich posouváním se mění scény i prostředí, světla dotvářejí danou náladu. Rušivě působí pouze slavobrány ověšené látkami v zadní části jeviště. Jejich smysl se objeví až v závěru, avšak i zde by se jistě dalo vymyslet vhodnější řešení. I přes několik výše zmíněných výtek se Filipu Veverkovi podařilo postavit nesmírně zralou, režijně i pohybově originální inscenaci. Přestože se v ní plzeňský balet nepustil mimo bezpečné vody konzervativního inscenování vycházejícího vstříc diváckému zájmu, ukázal se v Manon v trochu odlišném světle. Kromě úspěšné sázky na choreografického debutanta tomu jistě pomohli i noví, zejména pánští tanečníci, které se podařilo zdařile zapojit do stávajícího souboru. Barbora Truksová, Taneční aktuality, 5. 12. 2017 78

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Manon tančí ve Velkém divadle. Choreografem je Filip Veverka Na plzeňskou divadelní scénu se již po sedmé vrací příběh podle novely francouzského spisovatele Antoina Francoise Prévosta z roku 1731, kterou přebásnil ve 40. letech minulého století Vítězslav Nezval. Romantický děj inspiroval k inscenacím operním, činoherním i baletním. Divadlo J. K. Tyla v Plzni v listopadu však poprvé příběh uvedlo na jevišti Velkého divadla jako působivý divadelní tvar celovečerního neoklasického baletu v libretu, choreografii a režii Filipa Veverky. Umělecký šéf baletu a nositel dvou Thálií Jiří Pokorný připomněl: Záměrně jsem oslovil Filipa Veverku. S výsledkem jsem nadmíru spokojen a mám radost i z nových tanečníků, kteří se výborně adaptovali. Filip Veverka pro toto taneční představení vytvořil hudební kompozici ze skladeb ruského skladatele Alexandra Glazunova Torbjörn Helander, Hudbu nastudoval Jiří Petrdlík. Libreto i režie, kromě některých detailů, vzácně ctí předlohu. Šestnáctiletá, krásná a přelétavá Manon je poslána do kláštera a na cestě se seznámí se studenty teologie rytířem Des Grieuxem a jeho přítelem Tibergem. Manon a Des Grieux se sblíží a rozhodnou se pro útěk do Paříže. Manon ale zároveň zláká bohatý pan Duval. Další děj v Paříži nese opakující se peripetie lehkověrné dívky, rytířovy útěky k víře, vášnivé návraty k milence i síť vztahů s Duvalem a Tibergem. Nakonec Manon jako trestankyni odvážejí do vyhnanství. Milenec ji následuje až do chvíle, kdy mu umírá v náručí. Choreografie dokonale vnímá hudbu, plně využívá jejích proměn a bez velkého kalkulu působí přirozeně a čistě. V zajímavých sólech, pas de deux, pas de trois i sborech se objevují prvky nově pojednané taneční řeči a nechybí akcent pantomimy. I malou změnou tradičních vazeb jsou nacházeny nové významové možnosti. Začleňování invenčních, ale ne za každou cenu moderních pohybových prvků odpovídá hravým i expresivně vypjatým situacím. V premiéře upoutala v partu Manon Carolina Cortesi. Křehká, koketní i vášnivá, zrazující i šťastně vláčná a v ženském zavlnění samozřejmá modelovala pohyb vyspělou taneční technikou. Des Grieux mužného Gaëtana Pirese splňoval lyrickou představu role. Vybavený tanečně i dramaticky vedle láskyplných poetických pas de deux byl uvěřitelný i v silově tvrdě toporném výstupu s Tibergem, ztvárněným Michalem Kováčem. Roli Duvala oživil Karel Audy, který osobitě povyšoval i zmiňovaná drobná rytmická gesta. Vždy skvělý Richard Ševčík, tentokrát v roli Antoina, opět oslnil energií a násobným prvkem tour á la sekonde. Úlohu exmilenky Duvala tančila Jarmila Hruškociová, matku Manon Lýdie Švojgerová. Drobné role připadly Petru Brettschneiderovi a doyenovi souboru a nositeli Thálie Jiřímu Žaludovi. Minimalistická scénografie Radka Honce a Martina Višňovského vedle nasvícení, kouřové clony a šerosvitu nabízí překvapivé iluzivní možnosti. Z velké kruhové sufity splývají průhledné textilie, jež podle epizod vytínají, otevírají a zavírají různý prostor děje. Lehce vzdušné, střízlivé i bohatě rozmarné kostýmy, které barevností dokonale vycházejí z charakterů i situací, navrhl Roman Šolc. Imaginativní vizí se v otevření nadčasového příběhu objevuje symbolicky červeně zavinutá Manon, která ve stejné podobě nakonec odchází do jiných světů. Po celou premiéru se v krásném představení ozývaly potlesky na otevřené scéně a stejně tak dlouho nekončil potlesk a výkřiky nadšení v jejím závěru. Bedřiška Terezie Brůhová, Plzeňský deník, 27. 12. 2017 79

Výroční zpráva Výroční za rok zpráva 2017 za Příloha rok 2017 č. 3 Excelentní výkony V ústřední dvojici Marie a Tonyho excelují Kateřina Falcová a Pavel Režný. Za pěvecké výkony zasluhují nejvyšší uznání, jejich hlasy sice znějí poněkud syrově, ale to jen podtrhuje autenticitu, emoce a dramatický akcent. K tomu lehkost pohybu a nevyumělkované herectví. Uchvacující dojemnost i vášeň, jíž vystihl i portorikánský pár Anity (Soňa Hanzlíčková Borková) a Bernarda (Ondřej Černý). Hanzlíčková je pěvecky suverénní, herecky živá a temperamentní, Černý pak rozený vůdce gangu, podobně jako Petr Ryšavý (Riff). Skvělý byl ale celý soubor, po léta skládaný z mladých, mimořádně nadějných osobností. Vyjmenujme alespoň Lukáše Ondruše (Pruďas), Kristýnu Bečvářovou (Graziella), Adama Reznera (Chino), Kateřinu Herčíkovou (Rosalia) a nepřehlédnutelnou Michaelu Novotnou v roli Čáry. Velmi dobře se na plzeňské scéně uvedli i Pavel Klimenda, již ostřílený muzikálový zpěvák Lukáš Randák či trio mladých studentek konzervatoře. V nemnoha dospěláckých postavách byli oporou mladého týmu Roman Krebs, řečený Doktor, Radek Štědronský Shejbal (Schrank) a Venuše Zaoralová Dvořáková (Matka). West Side Story je možné spolu s Evitou zařadil mezi hudebně i herecky nejnáročnější projekty plzeňského muzikálového souboru. Další pevnost byla překonána, další hráz zbořena. Zrodila se inscenace, která diváka zasáhne a standing ovation si zásluhou obrovského nasazení celé party mladých lidí právem zasloužila. Vítězslav Sladký, Plzeňský deník, 16. 5. 2017 80

Výroční zpráva za rok 2017 Příloha č. 4 81

Výroční zpráva za rok 2017 Příloha č. 4 82

Výroční zpráva za rok 2017 Příloha č. 4 83

Výroční zpráva za rok 2017 Příloha č. 4 84

Výroční zpráva za rok 2017 Příloha č. 4 85