Historický vývoj dřevinné skladby Žofínského pralesa

Podobné dokumenty
Historie výzkumu přirozených lesů. Libor Hort

Úvod k lesním ekosystémům

CZ.1.07/2.2.00/

ochrany přírody Lesy zvláštního určení s prioritou MENDELU, LDF, ÚZPL Tomáš Vrška VÚKOZ, v.v.i. odbor ekologie lesa managementu lesních rezervací

M O N I T O R I N G P Ř I R O Z E N Ý C H L E S Ů V Č R. - koncepce a cíle - metody -výstupy

POLEDNÍK MONITORING LOKALITY PONECHANÉ SAMOVOLNÉMU VÝVOJI

Problematika škod na lesních porostech v Jizerských horách. Mgr. Petra Kušková, Centrum pro otázky životního prostředí UK,

VE STUDENÉM MONITORING LOKALITY PONECHANÉ SAMOVOLNÉMU VÝVOJI

LOVĚTÍNSKÁ ROKLE - MONITORING LOKALITY PONECHANÉ SAMOVOLNÉMU VÝVOJI

Které poznatky. z výzkumu přirozených lesů. můžeme použít. v přírodě blízkém hospodaření? Tomáš Vrška

HEDVÍKOVSKÁ ROKLE - MONITORING LOKALITY PONECHANÉ SAMOVOLNÉMU

TAJGA - MONITORING LOKALITY PONECHANÉ SAMOVOLNÉMU VÝVOJI

T1 - Popis lesních porostů a výčet plánovaných zásahů v nich přírodní památka Onřejovsko

Přestavba lesa v Národním parku Schwarzwald

JAVORINA MONITORING LOKALITY PONECHANÉ SAMOVOLNÉMU VÝVOJI

Soubor map Rozšíření autochtonních populací přimíšených a vtroušených druhů dřevin v porostech NPR Voděradské bučiny

Soubor map - Věková a prostorová struktura přírodě blízkých smrčin ČR

DOUTNÁČ - MONITORING LOKALITY PONECHANÉ SAMOVOLNÉMU VÝVOJI

KLEŤ - MONITORING LOKALITY PONECHANÉ SAMOVOLNÉMU VÝVOJI

KOSTELECKÉ BORY MONITORING LOKALITY PONECHANÉ SAMOVOLNÉMU VÝVOJI

Mapa porostní [1:10 000, vždy] (Lesprojekt, 1956)

Zelený Mordor. Národní park a CHKO Šumava příběh křivolaké ochrany přírody

EKOLOGIE LESA Pracovní sešit do cvičení č. 8:

LIBICKÝ LUH HAVRANY MONITORING LOKALITY PONECHANÉ SAMOVOLNÉMU

K čemu potřebujeme bezzásahová území v našich lesích? Doutnáč jako referenční lokalita pro Český kras

EEA Grants Norway Grants

Soubor map V ková struktura vybraných horských smrkových porost na Šumav

Historická variabilita režimu disturbancí v lesích střední Evropy. Doc. Ing. M. Svoboda, Ph.D.,ČZU v Praze,

Přírodní rezervace Černý důl

VÝSKYT NÍZKÉHO A STŘEDNÍHO LESA NA ÚZEMÍ ŠLP MASARYKŮV LES KŘTINY

Syntaxonomie jehličnatých lesů obecně

Kompetice a mortalita

Porost s jednoduchou strukturou jednoetážový porost.

Výukový materiál zpracovaný v rámci operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost

Soubor map - Porostní charakteristiky horských smr in na trvalých zkusných plochách v lokalit Giumalau v Rumunsku

Přírodní rezervace 395/1992 Sb. (Vyhláška č. XIX/590-13) Jihomoravský kraj Tišnov (Brno - venkov) Lažánky u Veverské Bítýšky.

Dřevinné patro koloběh dendromasy v jednotlivých vegetačních typech. Libor Hort, David Janík

Návrh na vyhlášení zvláště chráněného území. Přírodní rezervace Jaronínská bučina

Škody zvěří na lesních porostech

Bezzásahové zóny a zásahy: kůrovec v Národním parku Bavorský les

Analýza lesnického hospodaření na revíru Přebuz (LS Kraslice)

Metodika monitoringu lesních ekosystémů v NP České Švýcarsko

Jak psát závěrečnou práci na LDF

Tlející dřevo (m3/ha) SM 75, BK 14, BR 2, Ost. List.7, MD 1

H O L Á S E C K Á J E Z E R A

Lesnictví a funkce lesa Lesnické disciplíny

Využití hospodářské evidence

Posouzení aktuální situace v oblasti Ptačího potoka v NP Šumava

Výsledky digitalizace snímkování stavu lesních porostů NP Šumava

PRALESY PRO NAŠE DĚTI? Zkušenosti z dosavadního vývoje části území Šumavy zahrnuté do souvisejících národních parků NP Bavorský les a NP Šumava

ZÁKLADNÍ KRITERIA A PARAMETRY PRO HODNOCENÍ PŘIROZENOSTI LESNÍCH POROSTŮ. vyčištěná finální verze

Univerzita Karlova v Praze Přírodovědecká fakulta katedra fyzické geografie a geoekologie Půdní profil

Růstová dynamika smrkových výsadeb na degradovaných stanovištích v extrémních polohách NP Šumava

Monitoring Buxbaumia viridis v Beskydech

Hodina Umělá obnova lesa a zakládání lesních porostů

Ochrana přírody, ÚSES

Lesnicko-typologické základy ochrany lesa

Obsah plánů péče o jednotlivé kategorie zvláště chráněných území a postup jejich zpracování (K 38 odst. 7 zákona)

HISTORIE VLIVU ČLOVĚKA NA LESY. od starověku do současnosti. Tomáš Vrška. VÚKOZ, v.v.i. Oddělení ekologie lesa Lidická 25/27, Brno

KONCEPCE OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY JIHOČESKÉHO KRAJE. Analytická část

18. Přírodní rezervace Rybníky

Výstupy Národní inventarizace lesů

Vliv zhoršeného zdravotního stavu smrkového porostu v důsledku globálních klimatických změn na reálný efekt celospolečenských funkcí lesa

E- learningový materiál Pěstování dřevinné vegetace Hlavní typy hospodářství

Národní inventarizace lesa

1 DEMONSTRAČNÍ OBJEKT: V BABICI

AGENTURA OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY ČR

NAŘÍZENÍ JIHOČESKÉHO KRAJE


Výskyt škodlivých činitelů v lesích Česka v roce 2009

Zelený Mordor. Kam kráčí Národní park Šumava

- snaha o minimalizaci rizik v lesním vegetačním stupni

Základy lesnické typologie

Věstník Jihočeského kraje, částka 9, rok 2013 VĚSTNÍK JIHOČESKÉHO KRAJE. Částka 9 Rozesláno dne Rok 2013

Projekt SGS Využití nástrojů GIS k vyhodnocení agrárních valů v Českém středohoří

LESNICKÁ POLITIKA ČÁST 14. Základní charakteristiky stavu lesů, lesního hospodářství v ČR JAROMÍR VAŠÍČEK

Základní charakteristika území

PĚSTEBNÍ POSTUPY ZVYŠUJÍCÍ

Příčiny současné kůrovcové kalamity, ekologické katastrofy v lesích ČR

± 2,5 tis. ks/ha) a Kraji Vysočina (11,8 ± 3,2 tis. ks/ha). Jedná se zároveň o kraje s nejvyšším zastoupením jehličnanů.

Příloha Odůvodnění ÚP Supíkovice 1

Komentovaný materiál petice Hnutí DUHA

LÖW & spol., s.r.o. Studie, plány a projekty pro krajinu a vesnici Vranovská 102, Brno Tel.: , Fax.:

Návrh na vyhlášení zvláště chráněného území

doporučený zásah životů a majetku třetích osob. Vytěžené dříví bude ponecháno k zetlení na místě.

Návrh na vyhlášení zvláště chráněného území

2 DEMONSTRAČNÍ PLOCHA: A KRYŠTOFOVO ÚDOLÍ A

E- learningový materiál Pěstování dřevinné vegetace Hlavní typy hospodářství

Ing. Jan Leugner, Ph.D. Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i. Úvodní seminář k projektu č. EHP-CZ02-OV

ochrany přírody Lesy zvláštního určení s prioritou MENDELU, LDF, ÚZPL Tomáš Vrška VÚKOZ, v.v.i. odbor ekologie lesa

O B E C N Í L E S Y O B O R A - E X K U R Z E P R O G R A M

Vývoj přírodních lesů

Zpráva o testu dřevin na pozemku ve Stachách na Šumavě

Bučiny a doubravy. Třída: Querco-Fagetea. Řád: Fagetalia sylvaticae. Řád: Quercetalia pubescenti-petraeae

Obecná (územní) ochrana v ČR 1. Významný krajinný prvek (VKP) je ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny utvářející její

Název projektu: ŠKOLA 21 - rozvoj ICT kompetencí na ZŠ Kaznějov reg. číslo projektu: CZ.1.07/1.4.00/ DUM: VY_32_INOVACE_2/37

SAMOVOLNÝ VÝVOJ LESA. KOLIK a PROČ?

I N V E S T I C E D O R O Z V O J E V Z D Ě L Á V Á N Í

Zdroj: Ústav pro hospodářské úpravy lesa. v tom jehličnaté celkem listnaté celkem holina

1 Chráněná krajinná oblast Poodří K zajištění ochrany přírody a krajiny části území nivy řeky Odry se vyhlašuje Chráněná krajinná

Transkript:

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERSITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Historický vývoj dřevinné skladby Žofínského pralesa Bakalářská práce Brno 2010 Jan Pícha

Mendelova univerzita v Brně Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnická a dřevařská fakulta 2008/2009 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autor práce: Studijní program: Obor: Jan Pícha Lesnictví Lesnictví Název tématu: Historický vývoj dřevinného patra Žofínského pralesa Rozsah práce: 40-50 stran Zásady pro vypracování: 1. Proveďte rešerši literatury a archivních materiálů týkajících se dřevinného patra Žofínského pralesa, se zaměřením na údaje ve starých mapách. 2. Na podkladě digitálních dat celoplošného měření v roce 1975 proveďte rektifikaci starších mapových podkladů a excerpujte všechny srovnatelné údaje z jednotlivých historických období. 3. Dílčí výsledek porovnejte s daty o dřevinnéskladbě v roce 1975. 4. Sestavte vývojovou linii změn dřevinné skladby v Žofínském pralese od prvních dochovaných záznamů do roku 1975. 5. Shrňte poznatky o dynamice přirozených lesů s převahou buku, smrku a jedle jako podklad pro navazující diplomovou práci Seznam odborné literatury: 1. 2. PRŮŠA, E. Die böhmischen und mährischen Urwälder, ihre Struktur und Ökologie. Praha: Academia, 1985. 580 s. PRŮŠA, E. Vývoj stromového patra Žofínského pralesa za období 1975-1987. Brandýs nad Labem: Lesprojekt, 1988. 76 s. 3. KORPEL', Š. Die Urwälder der Westkarpaten. Stuttgart: Gustav Fischer, 1995. 310 s. ISBN 3-437-30702-9. MAYER, H. Urwaldreste, Naturwaldreservate und schützenswerte Naturwälder in : Österreich. Wien: 4. Universität für Bodenkultur, 1987. 971 s. Datum zadání bakalářské práce: říjen 2008 Termín odevzdání bakalářské práce: duben 2010

Jan Pícha Autor práce Ing. Dr. Tomáš Vrška Vedoucí práce doc. Dr. Ing. Petr Maděra Vedoucí ústavu doc. Dr. Ing. Petr Horáček Děkan LDF MENDELU Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Historický vývoj dřevinného patra v Žofínském pralese zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora Mendelu o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:... 2.4.2009... podpis studenta

Poděkování Na tomto místě k tomu určeném děkuji svému školiteli panu Ing. Dr. Tomáši Vrškovi za vstřícné jednání, podmětné konzultace a umožnění nahlédnout do práce fungujícího výzkumného týmu, dle mého názorů založeného na kritickém a objektivním myšlení. Uznání a dík patří celému týmu Výzkumného ústavu pro krajinu a zahradnictví Silva Taroucy, oddělní ekologie lesa (VÚKOZ v. v. i), Modrá kočka. Zvláštní poděkování potom Ing. Dušanu Adamovi PhD za pomoc při tvorbě digitálních podkladů. Velký dík, také patří mé rodině, která mne podporuje a bez níž by studium bylo o mnoho obtížnější. Abstrakt The diploma thesis Historical development of woody floor in National Nature Reserve Žofínský prales contains information, that clarifies facts about influences in this NNR. It describes the historically specified information on anthropic, biotic and abiotic effects from 1740 to 1975. At the same time there are presented data in the form of maps, charts and graphs illustrating the evolution of vegetation in the 19th and 20th century. The map data are dated to the years 1847, 1877, 1888 and contain information about relative representation of wood species and their age. To compare these maps there is a map of 1975 on which the exact location of all standing trees from the first comprehensive measurement (1974-1975) is recorded.

Obsah 1 Úvod... 2 2 Cíl práce... 2 3 Literární přehled... 9 3.1 Stav řešené problematiky... 9 3.2 Dynamika přírodního lesa... 10 4 Vysvětlení pojmů a zkratek... 14 5 Materiál a metodika... 15 5.1 Poloha a základní údaje... 18 5.2 Geologická charakteristika... 18 5.3 Geomorfologická charakteristika... 19 5.4 Klimatická charakteristika... 19 5.5 Pedologická charakteristika... 20 5.6 Podrobný popis vegetace... 20 5.7 Hydrologické poměry... 24 6 Historie území... 25 6.1 Širší historické souvislosti... 25 6.2 Historie území... 25 7 Výsledky... 31 7.1 Mapa z roku 1847... 31 7.2 Mapa z roku 1877... 33 7.3 Mapa z roku 1888... 35 7.4 Mapa z roku. 1975... 37 7.5 Zastoupení dřevin v porostech 1847-1975... 39 8 Diskuze... 42 9 Závěr... 43 10 Sumary... 43 11 Přehled literatury... 45

1 Úvod Ochrana a výzkum lesů s přirozenou dynamikou přináší důležité poznatky o ekologii dřevin a jejich vzájemné kompetici. Nové metody výzkumu spolu s moderními technologiemi umožňují detailně popisovat aktuální stav a změny v lesních ekosystémech. Žofínský prales, o kterém se v této práci pojednává, byl poprvé detailně zaměřen v roce 1975 Ing. Eduardem Průšou. Následovala měření v letech 1997 a 2008. Účelem této práce je doplnění informace o změně dřevinné skladby pralesa před měřením v roce 1975 a vzhledem k opakovaným měřením v dalších letech pak tato práce přispěje k utvoření komplexního obrazu vývoje pralesa. K tomuto účelu jsou v bakalářské práci použity archivní materiály z období před rokem 1975, nejstarším historickým dokumentem je berní rula z roku 1676. Další dokumenty a mapové podklady doplňují chybějící informace o vývoji oblasti buquoyského panství a konkrétně pak přímo rezervaci Žofínský prales a její nejbližší okolí. 2 Cíl práce - Rešerše literatury a archivních materiálů týkajících se dřevinného patra národní přírodní rezervace (dále jen NPR) Žofínský prales se zaměřením na údaje ve starých mapách. - Na podkladě digitálních map celoplošného měření 1975 rektifikace starších mapových podkladů a srovnání všech údajů z jednotlivých historických období. - Porovnání dílčích výsledků o dřevinné skladbě se stavem v roku 1975. - Sestavení vývojové linie změn skladby v NPR Žofínský prales od prvních dochovaných záznamů až do roku 1975. - Shrnutí poznatků o dynamice přirozených lesů s převahou buku, jedle, smrku.

3 Literární přehled 3.1 Stav řešené problematiky První komplexní a systematický průzkum přírodních lesů můžeme přičíst Josefu Johnovi, který v roce 1847 detailně zaměřil a zanesl do map 8 ploch na území dnešního Boubínského pralesa. Tyto kompletní mapy jsou uchovány ve Státním oblastním archivu Třeboň. Nejvýznamnějším přínosem pro sledování dynamiky přirozených lesů byla celoživotní práce prof. Aloise Zlatníka. Ten založil síť 14 výzkumných ploch na 3 lokalitách na Zakarpatské Ukrajině a výsledky uvedl ve shrnujících publikacích (Zlatník, 1934, 1935., a Zlatník et al., 1938). V těchto dokumentech jsou obsaženy dendrologické, fytocenologické a pedologické údaje. Zlatník podrobně zaměřil obvod vzorní plochy, vyhotovil fytocenologické snímky, zakreslil areály přirozeného zmlazení a vyhotovil vrstevnicový plán. Jednotlivé stromy na ploše byly změřeny, ale chybí u nich prostorové údaje. Další Významnou osobností je doc. Jindřich Chmelař, který prováděl výzkum v rezervaci Mionší v letech 1951 56. Věnoval se především systematickému výzkumu zmlazení jedle, Chmelař (1959). Chmelař založil 2 trvalé výzkumné plochy (dále jen TVP), provedl na nich geodetické zaměření všech stromů a sestavil jejich podrobnou kartotéku. Výzkumem rezervací Mionší, Boubínský prales a Žákova Hora se zabýval v letech 1953 1963 Dr. Jaroslav Řehák a kolektiv. Založil 2 TVP v Mionší, sestavil podrobnou mapu všech stromů nad d1,3 7 cm, data publikoval (např.) Řehák (1959). S týmem spolupracovníků zkoumal přírodní rezervace Vyskot. Výzkum věnoval lesním rezervacím horským i nížinným Bumbálce, Boubínu, Roštýnské oboře, Plešnému jezeru, Lanžhotu. Založil několik výzkumných ploch a prováděl na nich opakovaná měření, výsledky publikoval (Vyskot, 1959, 1968a, 1968b, 1981, 1985). Dlouhodobým výzkumem horských autochtonních horských smrčin a sledováním vývoje autochtonních bučin se od roku 1975 zabývá prof. Stanislav Vacek (Vacek et al. 1987, 1994). Nejkomplexněji pojatý výzkum přírodních a přirozených lesů začal v 70. letech minulého století. Ing. Eduard Průša. Prováděl celoplošná šetření se širokou škálou stanovišť a vegetačních stupňů v rezervaci Bílá Opava, Boubín, Cahnov Soutok, Kohoutov, Milešice, Polom, Ranšpurk, Razula, Salajka, Stožec, Žákova hora, Žofín. Mimo kompletního taxačního zaměření a sestavení podrobného geodetického plánu se stromovou situací každé zaměřené lokality se věnoval sledování bylinného patra a půdních vlastností. Výsledky byly publikovány v řadě prací (Průša, 1974, 1975, 1976, 1977, 1985, 1990., Pišta, Průša 1974., 9

Průša, Holuša 1976., Průša, Vokoun, 1984). Od roku 1994 se opakovaným šetřením na Průšou zaměřených plochách věnuje výzkumný tým oddělení ekologie lesa Výzkumného ústavu pro krajinu a okrasné zahradnictví (VÚKOZ v. v. i). VÚKOZ do výzkumu zařadil ještě další rezervace dle zpracované Průšovi metodiky Diana, Hojná Voda, Jiřina, Mionší, Podyjí, Lipina, Sidonie, V Kluči, Velká Pleš. Výsledky jsou prezentovány v mnoha publikacích (Vrška, 1996, 1997, 1998a, 1998b., Vrška et. Al., 2000b, 2001a-c). Historickým průzkumem oblasti Žofínského pralesa se zabývají urbáře ing. Františka Krumla (F. Kruml 1960). Historické údaje, data a staré mapy obsahují Průšovi publikace (Průša 1974 a Průša, Vokoun 1984). Souhrn archivních pramenů uvádí Maršík (1993) 3.2 Dynamika přírodního lesa Dynamika růstu přirozených lesů v současném klimatickém období byla studována v Evropě na nemnoha pralesovitých porostech. Byly rozlišeny čtyři základní fáze, které se časově i prostorově střídají (Kubíková 2005). Jsou to: - Optimální fáze růstu - Terminální fáze - Fáze rozpadu - Fáze zmlazování Na základě studia dynamiky lesa byly vylišeny základní teze o jejím průběhu. Hlavní hybnou silou veškerého vývoje jsou disturbance různého rozsahu. Lesy temperátního biomu se typicky vyvíjejí v tzv. malém vývojovém cyklu, jehož základní koncepty popsal Leibungut (1959), Zukrigl (1963), Mayer et al. (1987), Koop (1989), Korpel (1995) a další. Dynamika malého vývojového cyklu se dá popsat jako cyklické střídání fází, které jsou charakterizovány množstvím a vzájemným poměrem živého a tlejícího dřeva, délkou trvání stádií a celého vývojového cyklu a texturou porostu. Takovýto koloběh lesa můžeme nazvat jako vrcholný, ustálený, závěrečný nebo také klimax. Disturbance zde nedosahují kalamitních rozměrů spíše se jedná o postupný rozpad horního porostního patra v důsledku abiotických vnějších vlivů nebo v důsledku fyziologického stárnutí stromů. Pro velký vývojový cyklus jsou typické velké disturbance způsobené zpravidla vnějšími rušivými činiteli (požáry, záplavy, vítr, kůrovec atd.). Disturbance naruší cyklus závěrečného lesa a dojde k plošnému rozvrácení klimaxové vegetace. To uvolní plochu pro nástup sukcesních (pionýrských) druhů, tím vznikne les přípravný, který se dále vyvíjí v les přechodný (impakt prvních klimaxových dřevin) a pak zpět ke klimaxu (vyloučení 10

pionýrských dřevin). Velký a malý vývojový cyklus od sebe nejsou striktně odděleny. V boreálním biomu se sice les zpravidla obnovuje přes velké disturbance, ty se ale neobjevují pravidelně a les se zde obnovuje i v rámci malého cyklu. Lesy v temperátním biomu považujeme za typicky klimaxové lesy malého cyklu, avšak i zde dochází k občasným velkoplošným disturbancím. Dojde-li v lese k odumření jednoho nebo několika stromů hlavního korunového zápoje, vesměs vlivem disturbancí, uvolní se v porostu otevřené plochy malých rozměrů. Těmto mezerám v korunovém zápoji říkáme gapy. Gapy umožňují nástup dřevin v nižších patrech porostu. Podrobně se teorií gapů zabývá Nina G. Ulnanova (2000), Shin-Ichi Yamamoto (2000), Eva Ritter (2005), na příkladu z NPR Žofín publikují Kata Kenderes, Tibor Standovár (2007), Barbara Moser, Martin Schütz, Karin E. Hindenlang (2008). Následuje rešerše článků týkající se dynamiky jedle bělokoré (Abies alba), smrku ztepilého (Picea abies), buku lesního (Fagus sylvatica) v středních a vyšších polohách temperátní zóny Evropy. Smrk se jeví jako ohrožená dřevina nejen mimo svůj původní areál, ale i v oblastech svého přirozeného rozšíření. Na základě svých prací přisuzují různí autoři proces ústupu smrku globálním změnám klimatu (Ondráž a Lapin 1996), ve středoevropských podmínkách především nižšímu úhrnu srážek a zvyšování průměrných ročních teplot (Střelcová 2002), z dalších zdrojů vyplývá kritické odumírání smrkových porostů při zvýšení průměrných ročních teplotních sum o 4 C. Buček (2009) Upozorňuje na možný posun vegetačních stupňů a jako jeden z prvních, ale neobjektivních důkazů uvádí výškový posun jedle a buku na Pop Ivanu do vyšších nadmořských výšek. Naproti tomu se staví práce Ambrose, Ujházyho, Ujházyové a Niče (2007), kde z měření v CHKO Polana není vliv globálního oteplování patrný. Autoři to dokládají opakovaným měřením po 45 letech na plochách, které v roce 1961 založil Míchal s Magicem v roce 1961. Z výsledků práce je patrný významný ústup jedle a vyšší zastoupení buku. Smrk zůstává ve všech stadiích přibližně stejně zastoupen. Celkový zápoj klesl v průměru o 19%. Autoři si tento pokles zápoje vysvětlují ústupem jedle, počáteční fází rozpadu porostů a zvýšeným tlakem zvěře. Vliv klimatických změn na strukturu porostů vylučují a veškeré změny přikládají přirozeným etapám vývoje lesa. Ústup smrku v Žofínském pralese není zřejmě způsoben menším srážkovým úhrnem ani suchem. Významný ústup smrku v pralese je zaznamenaný až po vichřici v roce 2007. 11

Velké podmáčené a rašelinné plochy porostlé smrkem nevydržely nápor silného větru a v pralese vznikly veliké polomy. Následný rozvoj kůrovců má za následek extinkci starších jedinců vně i uvnitř porostů (Modlinger 2009). V roce 2009 jsem v pralese zaznamenal napadení kůrovci i na mladších smrkových skupinách, je pravděpodobné, že smrk ve skladbě pralesa bude v příštích letech značně zatlačen. Problematiku jedle bělokoré obsáhle zpracoval Málek (1983). Pokles zastoupení jedle v 19. století přičítá především holosečnému způsobu hospodaření. Převládající zastoupení jedle za feudalismu zdůvodňuje tehdejším hrabáním steliva a pastvou. Jak popisuje Zlatník (1974) uplatňuje se zde kompetiční vztah jedle a buku. Buková opadanka nepromíšená s jedlovým jehličím nebo jinou opadankou vytváří ze slepujících se bukových listů plástvivou vrstvu, mimo to jakoby prošitou myceliem ve vysoký koberec, zvyšující povrchový odtok a způsobující, že jedlové semeno málo vyklíčí a vyklíči-li, jeho kořínek v plástvivém příkrovu zasychá. (Zlatník, 1974) Hrabání steliva tomuto jevu zamezovalo a dávalo dostatečný prostor pro vzrůst jedlových semenáčků. Málek dále přikládá ústup jedle škůdcům a jiným škodlivým činitelům a chronickému odumírání v důsledku patogenů. Debeljak (1997) uvádí odumírání jedle ve Slovinském pralese Pečka. Na příkladu Pečky bylo také dokumentováno střídání jedle a buku, jak uvádí Svoboda (2005). Svoboda se na základě výzkumu v pralese Peručice, kde zkoumal vývojovou ekologii jedle a buku, domnívá, že obě dřeviny mají různé strategie růstu. Popisuje převahu buku v mladých nárostech, jedle je v takové konkurenci o světlo schopna nějakou dobu přežít a je zastoupena více v diferencované střední porostní vrstvě v zástinu. Svoboda tuto hypotézu podpírá studiem struktury mladých jedinců a domnívá se, že v zástinu je mortalita jedle větší než mortalita buku. Tento jev dokládá ve svém výzkumu ze Slovinska a Bosny a Hercegoviny. Toto tvrzení nekoresponduje s popisem Zlatníka (1974), který ve své knize Lesnická fytocenologie vylučuje u jedle otázku světla jako kompetičního faktoru ovlivňujícího její šíření. Přímo popisuje, že jedle je schopna žít ve formě zákrsku i sto let v hlubokém lesním stínu. V Boubínském pralese jedle vykazuje dlouhodobý pokles ve všech sledovaných ukazatelích (Hort, Vrška 2005). Z článku těchto autorů je zřejmý hluboký propad četnosti živých stromů za období 1972-96. Hort s Vrškou dále uvádí, že po oplocení pralesa se začíná dařit zmlazení a zaznamenali zde skupiny nárostů jedle i smrku. V Malešickém pralese je popisovaná situace o mnoho horší. I po oplocení zde stále chybí životaschopné zmlazení jedle. Hort s Vrškou to přičítají malé schopnosti plození starých jedlí a chybějící 3. 6. tloušťkové třídě. 12

Jak ukazují výsledky měření v Boubínském pralese (Hort, Vrška 2005), vyvíjí se zmlazení buku v hustých a v počátku výškově nediferencovaných skupinách. Jedle ani smrk v této konkurenci nemají šanci a tyto dvě dřeviny se zmlazují jen pomístně mimo bukové nárosty. Diplomová práce Pálkové (2009) se věnuje zmlazení v Žofínském pralese. Na referenčních plochách zjišťuje minimální zastoupení jedle i smrku. V četnosti převažuje buk. Ze zatím neopublikovaných dat z Žofínského pralesa se dá usuzovat, že situace zde bude stejná jako na Boubíně. Dochází zde ke zjednodušení struktury pralesa smrk i jedle jsou bukem kompetičně vytlačovány. Obecně lze konstatovat, že do současnosti není příčina chřadnutí jedle plně osvětlena a nejsou známy mechanismy jejího chřadnutí. Jde o typickou polyetiologickou chorobu, na které se podílí synergicky více stresorů, od predispozičních, přes iniciační až po mortální. (Jankovský 2005) Smrk je zatlačován do vyšších poloh nebo do vlhčích míst, kde mu buk není schopný konkurovat. 13

4 Vysvětlení pojmů a zkratek V této práci akceptuji navržené názvosloví Vrškou a Hortem (2003). Les původní, neboli prales - ve volnějším (a dnes častěji užívaném) pojetí člověkem víceméně neovlivněný les, kde dřevinná skladba i prostorová struktura odpovídají stanovištním poměrům, tzn. potenciální přirozené vegetaci. Za původní les lze označit i porosty, které byly v minulosti ovlivněny člověkem, ovšem zásah neměl vliv na vybočení z přirozené vývojové trajektorie a stopy takového zásahu nejsou již dávno patrné - např. toulavá těžba jednotlivých stromů před více než 100 lety, odvoz odumřelých stromů z okrajů porostu před více než 50 lety apod. (Vrška, Hort, 2003). Les přírodní - v širším pojetí přirozený - les vzniklý přírodními procesy, avšak člověkem v minulosti ovlivňovaný (zejména toulavou těžbou a pastvou, nikoliv sadbou nebo síjí). Jeho dřevinná skladba i prostorová a věková struktura převážně odpovídají stanovištním poměrům, pomístně se mohou odchylovat, např. vlivem samovolného vývoje, který proběhl v pozměněných podmínkách, např. dlouhodobým vlivem vyšších stavů zvěře apod. (Vrška, Hort, 2003). Pralesovitý porost souhrnné označení pro porosty lesa původního, přírodního i přirozeného, jejichž společným jmenovatelem je stanovištně odpovídající dřevinná skladba, alespoň částečně diferencovaná porostní struktura a vyšší podíl odumřelého dřeva než v běžném hospodářském lese (www.pralesy.cz). Disturbance Vymezení disturbancí je arbitrární destruktivní události a environmentální fluktuace (Pickett et White 1985). Porucha, narušení, v ekologii společenstev tak označujeme událost, která odstraní organismy a vytváří tak prostor pro kolonizaci jedince stejného nebo jiného druhu (www. priroda.cz) Klimax Každá sukcesní série končí klimaxem, a to jedinou klimaxovou formací odpovídající klimatu. (Clements 1916), Trvalý stav produktivity a struktury společenstva s dynamickou rovnováhou jeho populací určenou stanovištěm. (Whittaker 1953) NPR národní přírodní rezervace TVP trvalé výzkumné plochy ÚHÚL Ústav hospodářské úpravy lesa GIS geoinformační systémy softwar Označení dřevin - jsou použity zkratky dřevin běžně používaných v lesnictví. 14

5 Materiál a metodika Základním materiálem pro šetření historického vývoje dřevinného patra, zásahů a skladby porostní směsi v pralese je publikace E. Průši (1985), kde jsou uvedeny základní informace o vyhlášení rezervace v roce 1838 a stručný nástin antropického ovlivnění. Dále zde nalezneme podrobný analytický materiál nasbíraný v letech 1975 84. Publikace také zahrnuje první kompletní zákres stromové situace na 74,5 ha lesa včetně zmlazení. Důležitým podkladovým materiálem jsou tři historické urbáře zapůjčené Ústavem pro hospodářskou úpravu lesa (dále ÚHUL) v Hluboké nad Vltavou Horní Hvozd (Kruml 1960). V těchto třech urbářích jsou mimo jiné cenné informace o hospodaření v okolí pralesa. Soupis obsahuje podrobný vývoj oblasti včetně historických údajů o dřevinném složení pralesa. Nechybí zde ani informace o vlastnických poměrech, názvech a podrobném soupisu stavů zvěře. Další krok k získání historických informací bylo bádání ve státním oblastním archivu v Třeboni, kde se nachází fond buquoyského panství. Nejstarším materiálem, který je v archivu v současné době k dispozici (ke dni 10. března 2010 nebyly pro veřejnost k dispozici kompletní materiály k Novohradskému panství, jde o velké množství dochovaných materiálů, které čeká na zpracování), je berní rula z roku 1676. Tento dokument obsahuje soupis plátců daní, jsou zde mimo jiné i jména pastevců a počty jejich dobytka. Z roku 1714 pochází soupis hospodářů vesnic. Dále jsem měl možnost nahlédnout do soupisu majetku panství Nové Hrady z roku 1764. Z 18. st. pochází materiály Instruction lamt Sorft und Wald 1768, Herrrschaft Gratzen 1797. Následují ručně psané soupisy z let 1803 až 1804, elaborát z roku 1847 (sign. 846) obsahuje direktivu Langevala Buquoye o založení rezervace. Soupisy o stáří porostů jsou obsaženy v elaborátu z let 1850, 1878-1887, 1908-1917, 1930-1939. Na konci 19. století se objevují první česky psané dokumenty a od počátku 20. století se počet dokumentů zvětšuje a zahrnuje podrobné informace o rozlohách jednotlivých revírů. Jsou zde k dispozici lesní hospodářské plány (dále LHP), doklady o těžbách, zalesňovacích pracích, počtech zvěře. Nechybí evidence kalamit jak větrných, tak i kůrovcových, včetně postupu v jejich eliminaci. Zajímavá je i evidence požárů a soupisy lesních pychů. Nechybí ani roční plány zalesňování nebo Abschussplan (plány odstřelu zvěře). 20. století je zpracováno podrobně, chybí ale údaje z válečného období jak z 1. světové, tak i z 2. světové války. Pro studium vývoje dřevinné skladby bylo využito 16 archivních map velkého, v menšině i středního měřítka, uložených v Státním oblastním archivu v Třeboni. Mapy pokrývají časové období 1865 až 1965. Polohopisně mapy vycházejí z mapy stabilního 15

katastru. Prales se nachází v katastrálním území Pivonice (Pyberschlagl). Zaměřeno bylo roku 1826. Základními vymezujícími liniemi jsou potoky Tisový (Eiben B.) s Tisovým rybníkem (Eiben Teuch) a Huťský (Kräuter B.), dále cesta kolem pralesa (Aschen Weg) a stará cesta pralesem (Grünner Weg) a starý průsek ve směru ZSZ-VJV dělící prales na severní (většinovou) a jižní (malou) část. Rozdělení lesa uvnitř pralesa proběhlo pravděpodobně vícekrát. Nutno počítat s ad hoc zaměřováním a současně i s vynášením dělících linií a la vue (od oka) do výše uvedené stabilní osnovy. Ostatní prvky obsahu lze označit za tematickou nadstavbu. Těžiště tkví v barevném rozlišení a (nebo) v alfanumerickém popisu jednotek rozdělení lesa, které podává informaci o parametrech těžby, věku lesa, dřevinném zastoupení apod. Mnohdy je porostní jednotka vybavena pouze identifikátorem a informace nutno hledat v archivním textovém materiálu (hospodářská kniha) (Dušan Adam). Mapy a mapové celky buqouyských lesních a stavebních úřadů jsou svým způsobem ojedinělým a obsáhlým souborem v Třeboňském státním archivu. Je zde k dispozici majetkoprávní evidence v průběhu více než 200 let. Mapy zde vznikaly již v první polovině 17. století, sloužily k vyznačení hranic a vlastnických poměrů. S výstavbou vodních cest v druhé polovině 18. st. vzniká celá řada map Horního Hvozdu. Významným zpracovatelem map je Adalbert Kastl, který podrobně zmapoval všechny revíry v panství i jejich taxaci (1797-1804). Téměř polovinu všech evidenčních jednotek tvoří mapy. V roce 1844 se započalo s novým zaměřením, které vedl anglický inženýr Wiliam Rowland s buquoyskými geometry ing. Viktorinem, Fingvem a Kaapem dle saského systému staťové soustavy plošné V roce 1870 jsou zpracovány zcela nové hospodářské plány pro všechny revíry. Od té doby jsou jednotlivá decennia dochována téměř v úplné celistvosti až do 30. let 20. st. Mapy do roku 1840 jsou řazeny v oddílu Historických map, protože u nich nelze přesně rozlišovat mapy porostní a hospodářské. Teprve od Rowlandova zaměření jsou mapy oddělené dle uvedených kriterií. K dispozici jsou i mapy vodních toků, hranic pozemků a další. Fond obsahuje i mapy režijních objektů a dnes již zaniklých buquoyských skláren. Studium map bylo konfrontováno se studiem spisových archivních materiálů velkostatku Nové Hrady. K digitalizaci byly použity mapy z let 1847, 1877, 1888 v porovnání s prvním komplexním zaměřením dřevinného patra z roku 1975. K podkladovým mapám z 19. století jsou k dispozici informace o přibližném zastoupení dřevin a jejich věku, podrobné prostorové rozmístění zde chybí. 16

Taxace nerozpracovaných pralesovitých porostů probíhala odhadem. Zastoupení dřevin bylo zjišťováno pochůzkou a na věk se usuzovalo dle dimenzí stromů z okolních hospodářských lesů. I tak bylo možno vytvořit digitální zobrazení jednotlivých map. Těmto vytvořeným polygonům pak byly přiřazeny atributy z podkladových materiálů. Výsledkem jsou tři mapy s barevným vylišením zastoupení dřevin v každém porostu. Mapy se poté jako vrstvy prokládaly a vytvořila se tak linie vývoje dřevinného patra a jeho proměn v časovém úseku větším než 100 let. Mapy byly editovány za pomoci programu ArcMap 9.3. Při převádění map do digitální podoby jsem přistoupil ke grafickému rozlišení věku dle lesnických standardů pro porostní mapy. Protože, se v rámci jedné věkové třídy vyskytují i tři odlišné údaje o věku porostů, byla tato informace zachována využitím různých odstínů zvolené barvy. (Např.) 4. věková třída (61 80 let) je standardně znázorněna modrou barvou. Historické materiály ovšem obsahují často jemnější informace o věku (např.) 65, 70 a 75 let. V takových případech jsem tedy přistoupil ke zmíněnému vylišení těchto informací pomocí odstínů modré barvy. Grafické znázornění dat v podobě přehledných map umožňuje proložení s novými přesně zaměřenými mapami a jsou v nich patrné změny v porostní skladbě a prostorovém rozdělení porostů. Ke každému porostu existují poměrné údaje o zastoupení dřevin. Přesné údaje k dispozici nejsou, a proto jsem při editaci přiřazoval dřevinám relativní hodnoty 6, 3, 1, a + podle toho jaké měly v mapě zastoupení. Dřevině hlavní byla přiřazena hodnota 6, dřevině vedlejší 3, dřevině přimíšené 1, dřevině vtroušené +. Po té bylo možné na základě těchto relativních hodnot vytvořit koláčové grafy a vytvořit tak přehlednou představu o zastoupení dřevin. Pro přehlednost bylo grafické znázornění etáží řešeno bodovou šrafou v barevné škále podle věku těchto etáží. V mapách z roku 1847 a 1877 existují údaje o dřevinném složení etáží a tato informace je znázorněna vnitřním koláčovým grafem v porostech. Konkrétní zobrazení je k dispozici v legendě u každé digitalizované mapy v kapitole 6. K dispozici jsou i zdrojové atributy a je tedy možné v prostředí geoinformačního softwaru měnit zobrazení dle potřeby. V každé mapě nalezneme odlišnosti v označení porostů. V průběhu času se měnilo rozdělení lesa a s tím i jejich označování. Mapy pralesa z roku 1847 a 1877 dodržují téměř stejné rozdělení, ale mapy po roce 1888 už rozdělují prales na zcela nová oddělení a popisované porosty mají jiné označení. Grafy znázorňují vývoj dřevinné vegetace ze čtyř období. Z grafů lze vyčíst, jak se měnilo zastoupení dřevin v porostech i jak se postupem času měnilo jejich značení. Dřeviny hlavní mají koeficient 3, dřeviny vedlejší 2, přimíšené 1, vtroušené nebo ojedinělé mají hodnotu 0,5. Pozice sloupců znamenají prostorovou shodnost 17

v čase. Je tedy možné ponechat označení porostů takové, jaké je i v údajích ze zobrazovaných období a nedochází tak ke zkreslení. Přehled všech porostů a jejich změny v čase jsou uvedeny v tabulce (obr. č. 12), převzaté z publikace (Průša 1985). Pro srovnání údajů z 19. století byly použity data z roku 1975. U těchto dat již známe přesnou polohu všech stromů v rezervaci, jejich druh, zdravotní stav a dimenzi. Věk zde určován nebyl. Vylišení věku podle barevné škály zde nepřichází v úvahu. Pro účely bakalářské práce zde nejsou vylišeny koláčové grafy, jako u předchozích map. Protože jsou k dispozici přesné polohopisné údaje, přikládám digitalizovanou mapu proloženou liniemi rozdělení lesa podle r. 1847. Pro vytvoření srovnávacího grafu byly použity přesné údaje z prvního měření (1975) a byly přepočítány do ploch rozdělujících prales podle označení porostů v roce 1947. Připojený graf datovaný k roku 1975 zaznamenává přesné a nikoli relativní hodnoty. Připojena je i tabulka s kompletními počty stromů za celý prales. 5.1 Poloha a základní údaje Žofínský prales spolu s pralesem Hojná Voda, jež se nacházejí v oblasti Novohradských hor, patří mezi nejstarší chráněné přírodní rezervace v České republice. Prales leží asi 2,5 km jihovýchodně od osady Černé Údolí na katastrálním území obce Pivonice v okrese Český Krumlov. Větší část rezervace je v současné době oplocená. Žofínský prales je veden jako Národní přírodní rezervace od vyhlášení 31. 12. 1933 o výměře 92,72 ha. Současná výměra je 102,7 ha. Rezervace je také v rámci Natury 2000 vedena jako ptačí oblast a evropsky významná lokalita Pivonické skály. 5.2 Geologická charakteristika Geologický podklad tvoří horniny moldanubického plutonu, z nichž je nejvíce rozšířený středně zrnitý biotitický granodiorit weinsberského typu, který zvětrává v dobře propustné hlinitopísčité půdy se značným obsahem skeletu a středně až dobře zásobené živinami. Ve hřbetové části Žofínského pralesa tvoří granodiorit několik hrubě balvanitých kup, na něž navazují mírné svahy, které přecházejí v plošinatý stupeň s četnými mokřady a rašelinnými prameništi. Půdy na nezamokřených plochách jsou mezotrofní hnědozemě s hlubokým profilem a mocnou humusovou vrstvou. Na prameništních mokřinách jsou půdy s mocně vyvinutým rašelinohumózním horizontem, po větší část roku prosyceným vodou až k povrchu (Maršík, F. 1993). 18

5.3 Geomorfologická charakteristika Prales leží na bočním hřbetu, vybíhajícím na severovýchod ze Stříbrného vrchu (936 m n. m.) ve výškovém rozmezí od 735 do 825 m n. m. V jižní polovině při rozdělovacím průseku se nacházejí dvě nejvyšší kóty pralesa s původními názvy Eibenberg a Hinters Schwarzberg. Severní částí pralesa protéká Tisový potok (Eibenbach), který svádí vodu z četných pramenišť nacházejících se v pralese do Huťského potoka a do říčky Černé. Při východním okraji v ochranném pásmu pralesovité části leží malá průtoková nádrž Tisový rybník, který byl součástí buquoyské plavební soustavy pro plavení dřeva, jež byla vybudována koncem 18. století. Na hrázi nádrže, v současné době protržené, byly v minulosti vysazeny 2 tisy (Maršík, F. 1993). 5.4 Klimatická charakteristika Klimatické poměry jsou charakterizovány horským podnebím s průměrnými ročními srážkami 800-950 mm a průměrnou roční teplotou 4,3 o C. Langův dešťový faktor má průměrnou hodnotu 153. Počet dnů se srážkami 1 mm a většími je podle měření stanice v Žofině za období 1876-1950 108 dnů. Průměrný počet dnů se sněhovými srážkami je 41 dnů do roka. Sněhová pokrývka dosahuje v zimním období výšky 0,5 m, v nejvyšších polohách až 1 m. V důsledku doznívání teplých vzdušných proudů z Dunajské kotliny dochází v pozdním podzimu a na jaře k vlhnutí napadlého sněhu, což má za následek sněhové polomy v přehoustlých porostech, oslabených loupáním jelení zvěře. PRŮMĚRNÁ TEPLOTA VZDUCHU ( o C) ZA OBDOBÍ 1901-1950 Stanice I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII Rok Pohoří n.š. -4,3-4,5-0,4 3,4 8,3 11, 8 13, 6 12, 6 9,3 4,5-0,3-3,1 4,3 PRŮMĚRNÝ ÚHRN SRÁŽEK (MM) ZA OBDOBÍ 1901-1950 Stanice I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII Rok Hojná Voda 36 41 42 65 89 93 121 94 67 54 41 42 785 Pohoří na 47 48 45 71 94 113 142 116 79 61 47 52 915 Šumavě Žofín 47 44 52 69 95 119 135 110 79 65 49 53 917 Průměrné roční srážky činily na Žofíně 917 mm, přičemž maximální srážky byly zaznamenány v r. 1890 ve výši 1 126 mm (Maršík, F. 1993). 19

5.5 Pedologická charakteristika Nejčastěji zastoupeným typem jsou kryptopozoly vyskytujících se na 47% výzkumných ploch, dále kambizemě modální a dystrické na 39% měřených ploch. Vyskytují se i pozoly organozemě, gleje a pseudogleje. Fluvizemě jsou poměrně úzce prostorově vázány na těsné okolí koryt potoků. (Valtera 2009). Zajímavý je výskyt uhlíků v půdních profilech až na 60% zkoumaných ploch. Nápadný je zejména zvýšený výskyt uhlíků na stanovištích podzolů, kde bylo z 30 ploch s podzoly na 26 (87%) nalezeny uhlíky 1. Oproti tomu (např.) s kambizeměmi modálními se vyskytují jen ve 44% případech. Další podrobný popis půdních vlastností podrobně popisuje Průša (1988), dále také Maršík (1996) podrobně pak Valtera (2009) ve své diplomové práci. 5.6 Podrobný popis vegetace NPR Žofínský prales je ukázkou submontánního přirozeného jedlobukového lesa 5. lesního vegetačního stupně. Jsou zde zastoupeny květnaté a acidofilní bučiny a podmáčené smrčiny. Vzhledem k relativně plochému terénu a nenarušenému vodnímu režimu se NPR zachovala rozsáhlá prameniště hostící také druhy, jež dnes považujeme za luční (Boublík, K., 2009). Vegetační snímky publikovali Moravec (1974) a Průša (1985), v rámci Natura 2000 (Albrecht 2003a, a Lepší 2007). Dynamiku změn vegetace popisuje Unar (2009). Bučiny Galio odorati-fagetum Sougnez et thill 1959 nom. Cons. Et mut. Propos. (svaz Fagion Luquet 1926) E3 - Abies alba, Fagus, sylvatica, Picea abies, E1 Athyrium filix-femina, Cardamine triforia, Dentaria bulbifera, Galeobdelon montana, Galium odoratum, Gymnocarpium dryopteris, Impatiens noli-tangere, Mohrengia trinervia, Mycelis muralis, Oxalis acetosella, Senecio ovatus, Viola reichenbachiana. Jde o mezotrofní květnaté klimaxové bučiny s dominantním bukem a s příměsí smrku, jedle a javoru klenu. Mechové patro nebývá vyvinuto nebo má jen nízkou pokryvnost. Mercuriali perenis-fagetum sylvaticae Scamoni 1935 nom. Invers. Propos. (svaz Fagion sylvaticae Luquet 1926)E3 Actaea spicata, Athyrium filix-femina, Cardamine triforia, Dentaria bulbifera, D. enneaphyllos, Galeobdolon montanum, Galium odoratum, Gymnocarpium dryopteris, Impatiens nolitangere, Mercurialis perenis, Mohrengia trinervia, Mycelis muralis, Paris quadrifolia, Oxalis acetosella, Senecio ovatus, Viola reichenbachiana, Urtica dioica. 1 Zde píši o uhlících vzniklých ohněm, které byly v pralese nalezeny během pedologických měření v roce 2008, pravděpodobně jde o pozůstatky velmi starých požárů, které nejsou zaznamenány ani v archivních materiálech. 20

Jde o eutrofní a nitrofilní klimaxové květnaté bučiny s dominantním bukem a různým zastoupením jedle, smrku, klenu a jilmu drsného. Od předchozí asociace se liší účastí nitrofilních a humikolních druhů. Mechové patro bývá vyvinuto slabě, větší pokryvnost dosahuje na balvanitých či kamenitých stanovištích. Porosty asociace se obvykle vyskytují na modálních až rankerových kambizemích a kryptopodzolech. Mercuriali pereni- Fagetum je druhým nejrozšířenějším společenstvem NPR. Luzulo- Fagetum Meusel 1937 (svaz Luzulo- Fagion Lohmeyer a Tuxen 1954) E3 Abies alba, Fagus sylvatica, Picea abies, E1- Avenella flesuosa, Dryopteris carthusiana, D. dilatata, Hieracium murorum, Luzula luzuloides, Oxalis acetosella, Vaccinium myrtillus, E0 Dicranum scoparium, Hypnum cupressioforme, Polytrichastrum formosum. Asociace představuje acidofilní bučiny s dominancí buku a s různou účastí jedle a smrku, porůstající modální kambizemě a kryptopodzoly. V NPR se vyskytuje vzácně a pravděpodobně pouze druhotně v polohách květnatých bučin ovlivněných pěstováním jehličnanů. V pásu smrku vysázeném na přelomu 18. a 19. století je výrazněji vyvinuto mechové patro. Calamagrostio Villone-Fagetum Mikyška 1972 (svaz Luzulo- Fagion Lohmeyer a Tuxen 1954) E3- Abies alba, Fagus sylvatica, Picea abies, E1 Athyrium filix-femina, Avenela flexuosa, Calamagrostis villosa, Dryopteris cartusiana, D. dilatata, Luzula sylvatica, Lycopodium anotinum, Maanthemum bifolium, Oxalis acetosella, Senecio ovatus, Soldanella montana, Vaccinium myrtillus, E0- Polytrichatrum formosum. Jde o acidofilní lesy obvykle s dominujícím bukem a s výrazným podílem jedle a smrku, jsou charakteristické rovněž výskytem horských druhů. V NPR se nejedná o klimazonální společenstvo, ale spíše jde o extrazonální výskyty na hydromorfních půdách (pseudoglejích modálních a kambických) v blízkosti potůčku a rozsáhlejších pramenišť. 21

Smrčiny Equiseto-Piceetum Šmarda 1950 nom. Inverz. Propos. (svaz Piceiton excelsae Pawlovski in Pawlowski, Sokolowski a Wallisch 1928) E3- Picea abies, E1 Calamagrostis villosa, Caltha palustris SČSP. Latea, Chaerophyllum hirsutum, Circaea alpina, Deschampsia cespitosa, Dryopteris carthusiana, D. dilatata, Equisetum sylvaticum, Luzula sylvatica, Maianthemum bifolium, Myosotis nemorosa, Oxalis acetosella, Senecio nemorensis, Soldanella montana, Vaccinium myrtillus, Viola palustris, E0- Bazzania trilobita, Pleurozium schreberi, Polytrichum comune, Sphagnum sp. Jedlové smrčiny (v klimaxovém stavu se slabou účastí buku v podúrovni). Asociace se vyskytují na plochých terénech v polohách pramenišť nebo v širokých nivách potůčků. Půdním typem bývá obvykle glej, často hipický. Společenstvo se v NPR vyskytuje roztroušeně. Prameniště Stinná lesní prameniště svazu Caricion remotae Kästner 1941 (syn. Cadamionion amarae Maas 1959) E1 Cardamine amara, Carex remota, Chrisoplenium alternifolium, Circaea x intermedia, Impatiens noli-tangere, Myosotis nemorosa, Oxalis acetosella, Ranunculus repens, Stellaria nezrum, Veronica montana. Tato společenstva jsou typická pro menší prameniště, vyskytují se pod klenbou korun buků, jde o stanoviště vlhkých jedlových bučin souboru lesních typů 5V v pojetí Plívy (1991). Půdním typem je glej. Porosty se v NPR vyskytují roztroušeně, nesouvisle. Otevřená prameniště E1- Calamagrostis villosa, Cardamine amara, Carex remota, Chareophyllum hirsutum, Chrysoplenium alternifolium, Circaea alpina, Crepis paludosa, Deschampsia cespitosa, Equisetum sylvaticum, Galium balustre, junci effusus, Luzula sylvatica, myosotis nemorosa, Poa trivialit, Tephroseris crispa, Valeriana dioica, Viola palustris. Jsou charakteristické pro rozsáhlejší víceméně nelesní enklávy. Bylinné patro je většinou členěno do tří pater (traviny, byliny, nízké byliny), zmlazené dřeviny jsou poměrně vzácné, mecové patro má pokryvnost od 0 do 60%. Otevřená prameniště se vyskytují na místech, která se dle lesnického typologického systému ÚHÚL řadí do edafické kategorie G. Půdním typem je obvykle glej. Porosty otevřených pramenišť se vyskytují roztroušeně, nesouvisle, ale často tvoří několikaarové porosty. Zaujímají větší plochu a jsou častější. Přítomnost nelesních mokřadních enkláv uvnitř pralesovitého jedlobukového porostu je velmi překvapivá a nemá na území ČR obdoby (Boublík 2009). 22

Taxony s antropicky podmíněným výskytem Z celkových 209 zaznamenaných taxonů je jich v rezervaci 6 považováno na území ČR za nepůvodní (Lepší M. 2007). Mezi invazivní rostliny v pralesovitých porostech jsou nejvíce rizikovými druhy Digitalis purpurea a Ephylobium ciliatum. Za naturalizovaný archeofyt bez invazivního chování je považován druh Mentha arvensis. V rezervaci se vyskytuje pouze vzácně na prameništích. Pro fytocenózy pramenišť nepředstavuje jeho přítomnost větší nebezpečí (Lepší M. 2007). Celkem 10 dalších taxonů není regionálně původních: Galium saxatile, Fraxinus excelsior, Calamagrostis epigejos, sambucus nigra. V ČR nepůvodní druhy jsou Carpinus betulas, Quercus robur, Vinca minor, rimes rubrum, Hieracium asrantium a taxus baccata. Tyto druhy byly do rezervace v minulosti buď záměrně vysazeny, nebo jde o náhodné spontánní uchycení. Zatím nemají negativní vliv na chráněné ekosystémy (Lepší M. 2007). Rostliny v NPR vázané na člověkem ovlivněné biotopy, které buď v Novohradských horách rostly i bez působení člověka, avšak na jiných biotopech než nabízí NPR, nebo jde o rostliny, které se v Novohradských horách rozšířily po odlesnění krajiny člověkem, se na území rezervace vyskytují pouze na biotopech, které vytvořil člověk, a bez jeho přispění by se pravděpodobně v rezervaci nevyskytovaly nebo jen velmi vzácně při větších disturbancích. Patří sem druhy Achillea millefolium, Alchemilla glabra, Alopecurus pratensis, Arnica monatana a další. 23

(1) Galio Fagetum (2) Luzulo Fagetum (3) Calamagrostio vilosae Fagetum (4) Equiseto Piceetum (5) Equiseto Piceetum + Bazzanio Piceetum (6) Stinná lesní a otevřená prameniště (7) Degradovaný luční porost (8) Kulturní les (9) Scipertum Sylvami+ Glycerietum maximae (10) Scipertum sylvatici (11) Mercuriali Fagetum (12) Světlina (13) Equiseo Piceetum + Caricion remotae Obr. č. 1 Mapa aktuální vegetace NPR Žofínský prales 5.7 Hydrologické poměry Žofínský prales leží na plochém hřbetu s několika nevýraznými elevacemi, který klesá severozápadním směrem od Stříbrného vrchu. Západní a východní svahy hřbetu jsou členěny mělkými příčnými údolími několika drobných potoků, které pramení v mnoha svahových a podsvahových plošných prameništích, vytvořených v plochých sedlech, mělkých depresích a úžlabinách. Tato voda se stéká do Tisového potoka, kterým je celé území odvodňováno (Valtera, 2009). Na přelomu 18. a 19. st. byla ve východní části pralesa vybudována nádrž pro plavení dříví, dnes je tato nádrž již nefunkční. 24

6 Historie území 6.1 Širší historické souvislosti Území mezi řekou Lužnicí a Stropnicí, podstatná část pozdějšího panství Nové Hrady, patřilo ve 12. století k panství Virozskému. Ve 13. století přešlo toto území do držení Vítkovců. Od roku 1359 až do r. 1611 bylo panství Nové Hrady v držení Rožmberků, kdy úmrtím Petra Voka tento svého času mocný rod vymřel bez přímých dědiců. Silně zadlužené panství bylo podstoupeno r. 1615 Petrovi ze Švamberka, který byl zároveň i posledním českým šlechticem spravujícím toto jihočeské území. V r. 1618 se Petr ze Švamberka účastnil povstání českých stavů proti Habsburkům a byly mu proto Nové Hrady spolu s ostatními velkostatky královskou komorou zabrány. Darovací listinou z 6. 2. 1620 přešly majetky do rukou Karlu Bonaventura Longeval, hraběte z Buquoyů, a o tři roky později bylo dáno panství Nové Hrady Buquoyům do dědičné držby. Podle záborového zákona č. 215 Sb. z r. 1919 byly revíry v r. 1925 převzaty Československým státem a začleněny do Správy státních lesů Nové Hrady. Podle první pozemkové reformy byly pozemky tehdejšího panství přidělovány okolním obcím i soukromým nabyvatelům. Zbývající lesy Novohradského panství, které byly v době okupace zabrány do protektorátu Böhmen und Mähren, byly zkonfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/45 Sb. a převzaty dne 18. 12. 1945 podnikem Státní lesy a statky. (Kruml, F., 1960). 6.2 Historie území Následující shrnutí poskytuje přehled nejdůležitějších záznamů, které mohli mít v minulosti vliv na oblast NPR Žofínský prales. Z historických přehledů, urbářů, map a dílčích informací je zde sestavena mozaika údajů dokreslující představu o vývoji oblasti a potencionálním antropickém ovlivnění. V několika odstavcích zde najdeme datované údaje o větrných kalamitách, přemnožení kůrovce, těžbách v bezprostřední blízkosti pralesa i v něm. Nechybí zde ani údaje o stavbě lidských sídel v okolí, především sklárnách. Existují i doklady o stavbě vodních cest na dopravu dříví a s tím spojenou stavbu vodních nádrží a těžbě dříví. Nejstarší datovaný záznam o možném ovlivnění pralesa je z prosince 1740. V té době se přes Horní hvozd přehnala velká vichřice, která vyvrátila mnoho lesů, jak uvádí F. Kruml (1960), konkrétnější údaje o jejím rozsahu už se nepodařilo dohledat ani v archivních materiálech. Do poloviny 18. století bylo antropické ovlivnění zanedbatelné, dřevorubecké 25

osady byly jen sezónní a spotřeba dřeva místním obyvatelstvem, živícím se pastevectvím a travařením, byla minimální. To se mění výstavbou skláren a založením osady Černé údolí. Vliv na rezervaci mohla mít stavba nedaleké sklárny Teresienhütte, která byla založena roku 1764 a od hranic později vylišené rezervace se nacházela ve vzdálenosti 1,5 km. V roce 1782 byla založena stříbrná huť Silberberg vzdálená 2,5 km. Skelná huť Bonaventura byla založena v roce 1794 a byla 1,4 km daleko od současných hranic rezervace. Všechny tři hutě se tedy nacházeli v dosahu pralesovitých porostů, a to jižním směrem. Prozkoumáním materiálů se podařilo zjistit, že celková vymezená těžba pro sklárny tvořila v Horním Hvozdě 2036 strychů, což je 580 ha. Tento údaj pochází z roku 1823, kdy vyvrcholily spory mezi sklárnami a těžaři a určila se přesná výměra těžby. Stavba skláren byla v té době vždy umisťována s ohledem na dostupnost paliva. Sklárny se proto vždy stavěly v blízkosti převážně starých lesů s velkou zásobou dřevní hmoty. Dále byly pro sklárny vymezeny plochy pro pastvu dobytka a travaření, jak ale uvádí Kruml (1960), ne vždy skláři nařízení dodržovali. Lze tedy uvažovat o přímém vlivu skláren na okrajové části pralesa jak těžbou, tak pastvou a travařením. Výstavba skláren podnítila spotřebu dřevní hmoty a vznik dřevorubeckých osad. V roce 1774, kdy se započalo s úpravou toku říčky Černé pro plavení dříví, byla založena dřevorubecká osada Černé údolí. Rok 1774 odstartoval v Novohradském panství výstavbu i dalších vodních děl právě pro plavení dříví především na Budějovický trh. V roce 1800 byla dokončena stavba vodní nádrže Eibenteich v bezprostřední blízkosti pralesa. Do tohoto období můžeme zařadit i vytěžení pruhu rozdělujícího staré pralesovité porosty a obseknutí pralesa. Pro potřebu voraření byly časté toulavé těžby v okrajových částech nepřístupných lesů, jak uvádí ve svém elaborátu Kruml (1960). V r. 1837-1848 byla v Černém údolí založena sklářská huť, ve které se vyráběla hodinová sklíčka s produkcí až několik set tisíc výrobků ročně a s odbytem v celém mocnářství i po celém obchodním světě. (Chalupecký, L., 2008). Huť v té době zaměstnávala 35 sklářů. 26

obr. č. 2 Mapový list zachycuje porostní situaci revíru Obora (Tiergarten) v roce 1865. Prales se stal v roce 1849 součástí obory pro vysokou zvěř. Černá linka vyznačuje její oplocení. Prales a zbytky pralesovitých porostů jsou vyznačeny sytou černou barvou. Je zde viditelný postup rozčleňování porostů. Průseky jsou několik stovek metrů dlouhé a až 50 m široké. Červené shluky bodů jsou patrně skládky dřeva, kam se shromažďovalo palivo pro provoz nedalekých skláren. 27

28. srpna roku 1838 došlo k vyhlášení bezzásahové zóny o velikosti 38,3 ha Nařízením č. 660. To zakazuje jakékoli těžební činnosti ve vyhlášených dvou porostech. Vydal jej František Langeval Buquoy, majitel panství. Zařizovatel W. Rowland v roce 1847 kritizuje rozhodnutí o ochraně pralesa, že vyjmutí z těžby představuje ztrátu asi 30 000 zlatých a provoz blízkých skláren by se prodloužil o 6 let (Průša, 1989), a navrhuje zmenšení pralesa na 1.7 ha. Pozoruhodné je vylišení rezervace a ostatních pralesovitých porostů na mapě z roku 1865. Tento mapový list zobrazuje pralesovité porosty jižně od hranice vyhlášené rezervace. Rozloha těchto porostů se bezmála výměrou rovnala vyhlášené rezervaci. V pozdějších mapách je však patrná jejich postupná těžba. Na dřevinné složení této části lze usuzovat právě z dochovaných starých map. Na mapě z roku 1865 je také dobře vidět postup rozpracování původních pralesovitých porostů. Nadále byly v pralese zpracovávány souše a vývraty, absolutní zákaz těžby byl vyhlášen až roku 1882. V mapě z roku 1877 je plocha pralesa uváděna 39,14 ha. O 11 let později byly k rezervaci přiřazeny smrkové pásy a velikost tak činila 58,75 ha. Mezi lety 1877 a 1888 byl za jižní hranicí rezervace vykácen původní pralesovitý porost 21b, na ploše zůstaly jen jednotlivé stromy a vznikla tak na hranici s pralesem plocha s malým zastoupením až 300 let starých smrků, buků a jedlí. Ve výkazech z 20. století se již objevují přesné mapy a popisné informace o zdejších lesích, ale většina údajů z doby první a druhé světové války chybí. Velice zajímavý údaj ukazuje mapa z roku 1908. V porostu 24i (dle rozdělení lesa z r. 1888) byla provedena těžba kůrovcem napadené dřevní hmoty uvnitř rezervace. Seč byla veliká přibližně 1 ha. V té době byla provedena další seč, a to pruhová, dlouhá asi 200m, která oddělila prales od zbytků pralesovitých porostů mimo rezervaci na jihu. Další seč, kterou znázorňuje mapa z roku 1908, byla provedena v části, která do rezervace ještě v roce 1908 nepatřila, ale dnes ji tam řadíme. začínala na západním okraji nádrže Eibenteich a pokračovala kolmo na hranici pralesa. Seč mohla být odhadem 50 m dlouhá a 20 m široká (v době psaní bakalářské práce, nebyly archivní mapy ještě georeferncovány, a nebylo tedy možné udat přesné metrické údaje). Po vzniku Československé republiky byla část Buquoyských pozemků převedena do rukou Státních lesů. 31. 12. 1933 byl Žofínský prales vyhlášen úplnou rezervací výnosem Mšano č. 143547/33 o výměře 97,72 ha (Průša, 1985). 28

obr. č. 3 Tento mapový list je datovaný k roku 1888. Je zde vidět veliký skok v prováděných těžbách. Prakticky veškeré pralesovité porosty jižně od hranic rezervace jsou vytěženy. V bezprostřední blízkosti pralesa je rozsáhlá vykácená plocha s ponechanými jednotlivými stromy - ředina (Aue). Toto antropicky podmíněné bezlesí na hranici s pralesem mohlo v minulosti umožnit rozšíření světlomilných druhů rostlin do nitra rezervace. Náhlé odlesnění takto rozsáhlé plochy bylo zřejmě příčinou zamokření a dalo vzniknout mokřadním společenstvím světlomilných druhů rostlin. 29

V letech 1946 a 1947 se ve výkazech uvádí katastrofální sucho a vlivem toho několik požárů. Nebyly evidovány žádné záznamy o požárech z okolí pralesa. Sucho ale mělo za následek rozvoj kůrovcové kalamity. Zpráva z roku 1946 oznamuje, že v rezervaci je asi 500 600 plm napadeného kůrovcového dříví. Dále je uvedeno, že byly v rezervaci poraženy kůrovcové lapáky, a to v oddělení 20 dva stromy a v oddělení 21 další dva stromy. Celkově bylo za rok 1946 z polesí Obora zpracováno asi 4000 plm a dalších 2000 plm nezpracováno. Následná kůrovcová kalamita v roce 1947 přišla přímo uprostřed odsunu německého obyvatelstva. Lesní správy upozorňují na nedostatek personálu. Z evidence o kůrovcích ze dne 29. dubna 1948 pochází údaj: ( ) v pralese v polesí Žofín nebyly zjištěny žádné závrty, konstatováno však, že v roce minulém zpracováno jest v pralese 1020 plm kůrovcové těžby ( ) Není, ale uvedeno v jakém porostu. V letech 1849-50 byl postaven v revíru Lužnice (později Obora) lovecký zámeček Žofín (Sofienschloss). V témže roce se započalo se zakládáním obory pro vysokou zvěř o výměře 1800 ha převážně v revíru Obora (Lužnice), do níž spadala i rezervace. Plocha obory byla v r. 1876 při nezměněném stavu zvěře za účelem zvýšení úživnosti rozšířena o části revírů Pohoří, Bělá a Hojná Voda na 5255 ha. Podle výkazů z počátku prosince r. 1849 bylo v revírech Pohoří, Bělá, Lužnice a Hojná voda celkem 41 jelenů, 190 kusů holé a 194 kusů srnčí zvěře, z čehož připadalo na neoplocené části 14 kusů vysoké a 39 kusů srnčí zvěře. Stav zvěře v oboře však byl postupně navyšován, jak je zřejmé z přehledu za tříleté období 1853-55. V těchto letech došlo k navýšení stavu o 18 jelenů, 81 laní a 4 kusy srnčí zvěře, celkem o 103 kusů spárkaté zvěře. Od r. 1876 byla prováděna soustavně meliorace luk v oboře. V r. 1886, kdy byl odstraněn plot mezi původní oborou a v r. 1876 připlocenou další částí, činil stav 434 kusů vysoké a 450 kusů srnčí zvěře. Velikost Obory kolísala a před jejím úplným zrušením za druhé světové války její výměra klesla na 2301 ha. Vysoké stavy zvěře, i když byly na velké ploše, působily škody na kulturách; docházelo k loupání porostů (Kruml, F., 1960). V údobí 1938-45 stavy zvěře výrazně poklesly, avšak po válce stavy zvěře začaly velmi rychle stoupat a s tím i škody zvěří. V roce 1962 bylo započato s redukcí jelení zvěře radikálním odstřelem. Vysoké stavy zvěře zřejmě negativně působily na odrůstání bukových nárostů, čímž si lze vysvětlit nedostatek buku ve 4. a 5. tloušťkové třídě (Průša, E., 1988. Plocha pralesa v současné době je 102,7ha. 30

7 Výsledky Následující digitalizované mapy mají za cíl podat přehledné informace o složení dřevinné vegetace v pralese v průběhu 19. století ve srovnání s prvním exaktním Průšovým zaměřením v roce 1974 1975. Grafy ukazují změny dřevinného složení v jednotlivých porostech a jeden graf znázorňující výměnu dřevin vztaženou k celé ploše rezervace. 7.1 Mapa z roku 1847 Mapa pralesa datovaná k roku 1847 vznikla pravděpodobně obkreslením porostní mapy zhotovené před rokem 1877. Mapa zachovává rozdělení lesa, za jakého se nacházelo při mapování Rowlandem v letech 1845-49. Do map z let, kdy Rowland prováděl mapování, nebylo v době bádání možné nahlédnout, ale dochovaly se jeho záznamy, které jsou k dispozici v historických urbářích. Kompletní zápisy jsou také publikovány Průšou (1985). Údaje byly zakresleny do ručně vyhotoveného plánu. V rámci bakalářské práce jsou tyto plány digitalizovány. Rozloha pralesa činní 38,64 ha. Údaje z mapy z roku 1847 ukazují diametrální rozdíl od současného stavu. V nejstarších částech pralesa v porostech 27a, 28a, 27e převládá jedle a v porostech 23d, 23g je hlavní dřevinou smrk. Buk v nejstarších chráněných porostech je zastoupen jako dřevina přimíšená nebo vtroušená. Jako dřeviny vtroušené se zde pravidelně objevují javor a jilm. Smrkové pásy po obvodu a ve středu rezervace rozdělují prales na dvě části. Seče vznikly pravděpodobně v době úpravy toku říčky Černé (1774) a při výstavbě rybníku Eibenteich - Tisový (1800) na hranici pralesa. Je patrné, že jde o typicky rozčleňovací seče hustých neprostupných částí původního pralesa. V pruzích byly ponechány jednotlivé smrky, jedle a buky. V porostu 23e je odhadované stáří výstavků 300 let, v podrostu je 40 let starý smrkový porost s přimíšeným bukem. V porostu 27d v severní části pruhu je v horní etáži jednotlivé zastoupení smrku, jedle, javoru a buku ve věku do 90 let, plošné zastoupení smrku a buku má věk kolem 40 let, také se zde vyskytuje bříza. Seč ohraničující prales po obvodu je porostlá smrkem a bukem s vtroušeným javorem a jilmem, věk porostu je mezi 30 a 40 lety. Seče nebyly uměle zalesňovány, ale nechávaly se nalétnout z okolních porostů. Bukové porosty se nacházejí v jižní části rezervace. V porostu 22g je buk vedlejší dřevinou a stáří je odhadováno na 150 až 300 let. Porost 23f je popisován jako ředina zmlazujícího se buku. Nejspíše půjde o seč vzniklou v době obseknutí pralesa. Převaha buku může být vysvětlena tlakem okolních bukových, podle údajů ještě původních porostů, které se rozkládaly jižně od hranic rezervace ještě v roce 1867. 31

obr. č. 4; mapa 1847 Měřítko 1:500 32

7.2 Mapa z roku 1877 Plán pralesa z roku 1877 zachovává stejné označení porostů rezervace jako předešlý plán z roku 1847. Mapa byla pravděpodobně obkreslena z hospodářské mapy revíru Obora datované k roku 1877. Rozdíly najdeme v pralesovitých porostech mimo rezervaci, které ale dnes do rezervace řadíme. Jedná se zde o změnu v číslování porostů v důsledku těžby. V původním porostu 22g byla provedena těžba a zbytek porostu byl přeznačen na 22g. Změnilo se i značení vedlejšího porostu 23d na 23c, 23e na 23b, 23f na 23a. V původní části rezervace už nejsou zaznamenány informace o jednotlivých etážích porostu, zřejmě za 30 let došlo k vyrovnání výšek, nebo byly etáže záměrně vypuštěny. Zaznamenány nejsou ani vtroušené dřeviny jako je jilm, javor a bříza. Nepřítomnost těchto dřevin si vysvětluji spíše málo důkladnou evidencí rezervace. Poměr dřevin, které se podílejí na struktuře rezervace, se mírně změnil - ustupuje smrk ve prospěch buku především v porostu 28a. Vporostu 27e podle údajů převažuje smrk. Ostatní informace o složení původní části rezervace jsou totožné. Velikost rezervace je uváděna 39,14 ha, což je o 0,87 ha více než v roce 1847. Podle porovnání map došlo spíše jen k upřesnění odhadu nebo k chybě v planimetrování. Ve smrkových pásech nedošlo k výrazným změnám. Z porostu 27d vypadla bříza i javor a struktura se zjednodušila na směs buku a převládajícího smrku. Z porostu 23b (dříve 23e) vypadly staré smrky a jedle, zůstává údaj o 300 let starých bucích. Buková část v jižní časti pralesa úspěšně odrůstá a tvoří směs se smrkem. Z porostu 22a (dříve 22g) vypadl buk úplně, zřejmě v důsledku těžby části porostu. 33

obr. č. 5; mapa 1877 Měřítko 1:500 34

7.3 Mapa z roku 1888 Od roku 1888 dokladují staré lesnické mapy rozdílné rozdělení porostů a jejich značení. Z původního značení se do map po roce 1888 nedostalo již nic. Obrysy rezervace zůstávají sice stejné, ale jsou přiřazeny k jiným porostům. Ve vyhodnocování tedy muselo dojít k přepočítání nových porostů na plochu porostů starého rozdělení lesa. Původní rezervace skládající se ze tří porostů byla nově vylišena a rozdělena. Z původního porostu 27a se staly porosty 31c, 27c, 28d. V porostu 28a byly nově vylišeny porosty 27a, 26h, 30h, 31a,24i, 24e, 21b. Nově byly k rezervaci přiřazeny již vzrostlé obvodové seče, smrkové pruhy, i s vnitřním průsekem. Struktura hlavních částí rezervace se za 11 let od posledního měření prakticky nezměnila. Převládají jedle se smrkem a buk stále zastupuje dřevinu přimíšenou. Rozloha rezervace je uváděna 58,75 ha. Nejvýznamnější změny jsou v porostech za jižní hranicí rezervace. Porostní mapa z roku 1888 dokládá, že v porostu 21b (dříve 23c) byla provedena radikální těžba a na ploše zhruba 7 ha byly ponechány volně roztroušené stromy. Vznikla zde ředina (Räumde) s výstavky buku, jedle a smrku. Na základě těchto dochovaných materiálů lze vyvrátit domněnku o výskytu tzv. praluk v jižní části pralesa Žofín, jak uvádí Boublík (2009). Tyto pralouky, neboli nelesní enklávy vzniklé bez antropických vlivů na plochách, které uvádí právě Boublík (2009), jsou zcela jistě vytěžené původní pralesovité porosty a jde tedy o antropicky podmíněné bezlesí. Dokládají to archivní těžební a porostní mapy z 19. století. 35

Obr. č. 6, mapa 1888 Měřítko 1:500 36

7.4 Mapa z roku. 1975 Následující mapa ukazuje výsledek komplexního zaměření stromů v pralese, které provedl Ing. Eduard Průša v letech 1974 a 1975. Celkově bylo zaznamenáno 18 629 stojících stromů. Na většině plochy původně chráněných porostů převládá buk. Smrk má převahu předřevším v postupně se rozpadajících smrkových pásech. Jedle je zastoupena minimálně. Stále patrný smrkový pás se začíná rozpadat a tlak buku způsobuje jeho postupné začleňování do pralesovitého porostu. Tabulka udává přesné počty zaměřených stojících stromů přidělených porostům dle rozdělení lesa z roku 1847. obr. č. 6, tabulka počtu stromů r. 1975 tabulka počtu stromů Porost BK JD JL JLD JR KL ML SM Celkový součet okraj 191 4 1 1 31 738 966 23f 13 1 14 23d 848 2 377 1227 23e 1367 104 1 1 227 1700 22g 273 3 532 808 22i 821 34 1 1 1 38 896 27a 2 2 27b 2297 316 2 4 2 748 3369 28a 75 57 1 1 900 1034 27e 3379 296 13 9 1 479 4177 28b 1071 181 2 26 767 2047 27d 463 7 1 1 11 390 873 27c 418 33 4 28 1024 1507 27c 1 8 9 Celkový součet 11219 1035 26 1 2 114 3 6229 18629 37

obr. č. 7, mapa 1975 Měřítko 1:500 38