KCP/2/2003 Vstup investičního fondu do likvidace nemůže být důvodem snížení ochrany investorů a kapitálového trhu, jak plyne i z 36 odst. 1 zákona o investičních společnostech a investičních fondech, podle nějž podléhá státnímu dozoru i činnost likvidátora investičního fondu. Povinností likvidátora investičního fondu při zpeněžení majetku investičního fondu v rámci likvidace společnosti je vynaložit veškeré úsilí vyplývající z požadavků odborné péče, aby prodal majetek investičního fondu tvořený cennými papíry za nejvyšší dosažitelnou cenu. Za zásadu odborné péče podle 7 odst. 4 ve spojení s 17a odst. 1 zákona o investičních společnostech a investičních fondech je možné považovat pouze průběžné zjišťování vývoje cen na trhu s cennými papíry z hodnověrných zdrojů obvykle užívaných profesionálními účastníky kapitálového trhu. Za zcela nedostačující je nutno pokládat zjištění ceny registrovaného cenného papíru ke dni, který o více než tři měsíce předchází den uskutečnění jeho prodeje. Z rozhodnutí orgánu prvního stupně Komise pro cenné papíry (dále jen Komise ) doručením oznámení o zahájení řízení zahájila z vlastního podnětu s účastníkem správní řízení ve věci možného porušení 7 odst. 4 ve spojení s ustanovením 17a zákona o investičních fondech a investičních společnostech. Usnesením soudu v Praze byl jmenován účastník řízení likvidátorem společnosti X investiční fond, (dále jen investiční fond ). Na základě pokynu Komise bylo zrušeno pozastavení výkonu práva majitele nakládat se všemi zaknihovanými cennými papíry evidovanými na účtu majitele cenného papíru vedeného pro investiční fond ve Středisku cenných papírů. Na základě výše uvedeného měla Komise za to, že cenné papíry v majetku investičního fondu mohly být poprvé prodány počínaje dnem 14.5.2001. Tři emise cenných papírů byly registrované na veřejném trhu do 11.11.2001 a akcie společnosti T a.s. do dne 20.8.2001. Z vyjádření účastníka řízení vyplynulo, že jako likvidátor investičního fondu rozdělil cenné papíry v majetku této společnosti na cenné papíry prodejné a neprodejné. Dále uvedl, že hodnota prodejných cenných papírů byla 12 368 Kč, a to ke dni 12.7.2001, kdy se účastník řízení pokusil výše uvedené cenné papíry prodat; účastník řízení nabízel cenné papíry v majetku investičního fondu na svých internetových stránkách, dále prostřednictvím portálu www.aliaweb.finance obchodníkům s cennými papíry a emitentům příslušných cenných papírů, ale o neprodejné cenné papíry neprojevil nikdo zájem; jediný, kdo byl ochoten převzít celé portfolio investičního fondu jako celek, byl pan Y., kterému byly cenné papíry prodány za cenu 4 000 Kč dne 11.11.2001. Komise na základě veřejně dostupných údajů zjistila, že hodnota cenných papírů ze čtyř registrovaných emisí činila ke dni 14.5.2001 101 964,80 Kč. Ke dni 12.7.2001, který uvádí účastník řízení jako den, kdy se pokusil cenné papíry v majetku investičního fondu prodat, byla hodnota těchto čtyř emisí na veřejném trhu 155 278,80 Kč a konečně ke dni 20.8.2001 156 285,60 Kč. Prodejem registrovaných cenných papírů v období mezi 14.5.2001 a 20.8.2001 na veřejném trhu by tedy investiční fond utržil částku více než třicetinásobně vyšší než jaká byla konečná prodejní cena 4 000 Kč. Podle 34 odst. 1 zákona o investičních společnostech a investičních fondech se likvidace investiční společnosti a investičního fondu řídí obchodním zákoníkem, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Obchodní zákoník v 70 odst. 3 stanoví, že jmenováním likvidátora na něj přechází v rámci 72 působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti. Podle 7 odst. 4 zákona o investičních společnostech a investičních fondech pokud investiční fond hospodaří se svým majetkem sám, osoby jednající jeho jménem jsou povinny jednat s odbornou péčí ( 17a) a v souladu se statutem investičního fondu. Ustanovení 17a odst. 1 zákona o investičních společnostech a investičních fondech přitom definuje vynaložení odborné péče mimo jiné jako povinnost prodat cenný papír jen za nejvyšší cenu, za kterou jej bylo možné prodat. Podle ustanovení 36 odst. 1 písm. i) zákona o investičních společnostech a investičních fondech podléhá státnímu dozoru, který vykonává Komise, činnost vykonávaná podle tohoto zákona likvidátorem investiční společnosti nebo investičního fondu. Komise je podle ustanovení 36 odst. 2 písm. a) zákona o investičních společnostech a investičních fondech povinna dohlížet na dodržování právních předpisů v oblasti kolektivního investování a statutů fondů a podle písmene c) tohoto ustanovení dbát na zajištění ochrany zájmů podílníků a akcionářů investičního fondu. Účelem právní úpravy likvidace obchodní společnosti a osoby likvidátora je provést likvidaci jakožto mimosoudní vypořádání majetkových poměrů zrušené právnické osoby, a to bez průtahů a v souladu se zákonem. Ze strany likvidátora investičního fondu lze tedy očekávat především takové jednání, které bez zbytečného odkladu povede k uspokojení věřitelů investičního fondu a ke spravedlivému rozdělení likvidačního zůstatku mezi akcionáře investičního fondu. Po likvidátorovi investičního fondu je v této souvislosti nutno požadovat, aby vynaložil veškerou péči k dosažení co nevyššího likvidačního zůstatku při zachování přiměřené doby likvidace. Žádný právní předpis České republiky navíc likvidátorovi neukládá, aby prodával akcie v majetku tohoto fondu jako celek. Likvidátor je povinen prodávat cenné papíry za nejvyšší cenu, za kterou by je bylo možné při vynaložení odborné péče prodat. Ustanovení 186a obchodního zákoníku a 78 odst. 1 zákona o cenných papírech stanovují přesné podmínky pro vyloučení cenného papíru z obchodování na veřejném trhu. Představenstvo společnosti, jejíž valná hromada rozhodla o zrušení registrace účastnických cenných papírů, je povinno bez zbytečného odkladu oznámit toto rozhodnutí Komisi a organizátorovi veřejného trhu a dále jej uveřejnit způsobem stanoveným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady. Jedná se tedy o veřejně známou informaci a termín vyloučení tohoto cenného papíru z obchodování na veřejném trhu je přímo v zákoně rámcově stanoven. Může též dojít k vyloučení emise přímo z rozhodnutí organizátora trhu cenných papírů. Tuto otázku upravuje 78 odst. 3 zákona o cenných papírech a do zákona o cenných papírech ji přinesla novela tohoto zákona účinná od 1.1.2001. Současně tato novela v přechodných ustanoveních uložila organizátorům veřejných trhů cenných papírů povinnost přezkoumat, zda cenné papíry veřejně obchodovatelné podle dosavadních právních předpisů a přijaté k obchodování na veřejném trhu splňují podmínky stanovené novelou zákona o cenných papíry, a pokud nesplňují, rozhodnout o jejich vyloučení. Od počátku roku 2001 uveřejňoval organizátor mimoburzovního trhu, jakým způsobem bude docházet k vylučování a v jakém časovém horizontu se tak stane. Akcie společnosti T a.s., které představovaly největší část majetku investičního fondu v hodnotovém vyjádření, byly vyřazeny z obchodování na veřejném trhu dne 20.8.2001, tedy více jak tři měsíce po prvním dni, kdy je mohl likvidátor na veřejném trhu prodat. Tuto dobu považuje Komise s vědomím skutečnosti, že u akcií společnosti T a.s. byl v průběhu července a srpna výrazný převis poptávky po těchto cenných papírech nad jejich nabídkou, pro prodání registrovaných cenných papírů za více než dostatečnou. U ostatních emisí cenných papírů v portfoliu investičního fondu (kromě ještě tí výše zmíněných) se jednalo o cenné papíry neregistrované již ke dni 14.5.2001, kdy mohly být poprvé likvidátorem
prodány. Skutečnost, že nemohly být prodány přímo na veřejném trhu, však nevylučuje možnost jejich prodeje z majetku investičního fondu jako takovou. Účastník řízení po celou dobu řízení nepředložil Komisi důkaz o tom, jakým způsobem byly cenné papíry v portfoliu investičního fondu nabízeny případným investorům k prodeji. Tato skutečnost je podstatná především z hlediska cenných papírů k obchodování na veřejném trhu nepřijatých, neboť účastník řízení neprokázal, že se snažil prodat tyto cenné papíry za nejvyšší cenu, kterou bylo možno při vynaložení odborné péče dosáhnout. Tím, že účastník řízení v rámci výkonu funkce likvidátora investičního fondu neprodal v procesu zpeněžování majetku tohoto fondu cenné papíry za nejvyšší cenu, za kterou je bylo možné při vynaložení odborné péče prodat, se dopustil porušení 7 odst. 4 zákona o investičních společnostech a investičních fondech, když jako osoba jednající jménem investičního fondu nejednal s odbornou péčí a tímto jednáním poškodil akcionáře investičního fondu v důsledku snížení jejich podílu na likvidačním zůstatku. Komise proti přistoupila k uložení pokuty účastníku řízení podle 37k zákona o investičních společnostech a investičních fondech za nedodržení odborné péče, se kterou byl povinen v průběhu likvidace jednat. Jednalo se o zaviněné závažné porušení této povinnosti. Zavinění zde představuje subjektivní stránku správního deliktu. Zaviněného porušení zákonných povinností se dopustí i ten, kdo jedná v důsledku nevědomé nedbalosti, kdy si není vědom rozporu svého jednání s právní normou, ačkoli si tohoto rozporu vědom měl a mohl být. Komise klasifikovala předmětné porušení jako závažné s ohledem na absolutní výši ztráty, která byla akcionářům investičního fondu způsobena. Skutečnost, že se však jednalo o veškerý majetek investičního fondu, zvyšuje závažnost deliktu. Komise uložila účastníku řízení pokutu ve výši 50 000 Kč. Z rozhodnutí o rozkladu Účastník řízení v rozkladu uvádí, že likvidátor činí ve smyslu ustanovení 72 obchodního zákoníku jménem společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti, a dále, že Komise nezpochybnila, že likvidátor musí v rámci své působnosti zhodnotit aktiva společnosti z hlediska jejich tržní hodnoty a učinit si odhad jejich prodejních možností. Komise nezpochybnila ani tvrzení, že majetek investičního fondu byl tvořen prodejnými i neprodejnými cennými papíry. Účastník řízení dále uvádí, že dne 12. 7. 2001 ceny akcií v portfoliu fondu zjistil při osobní návštěvě na pracovišti Střediska cenných papírů na základě sdělení pracovnice u přepážky. Tím dle svého názoru naplnil ustanovení 17a odst. 2) písm. f) zákona o investičních fondech a investičních společnostech. Účastník řízení dále konstatuje, že po dva měsíce sledoval vývoj trhu, aby mohl objektivně zhodnotit míru prodejnosti jednotlivých cenných papírů. Proto nelze podle jeho názoru namítat, že pochybil, když neprodal cenné papíry hned po zrušení pozastavení výkonu práva s nimi nakládat. Pro prodej portfolia investičního fondu jako celku se rozhodl proto, že v opačném případě hrozilo, že se mu nepodaří zpeněžit cenné papíry neobchodované na veřejném trhu, čímž by došlo k zablokování celé likvidace společnosti. Účastník řízení souhlasí s tvrzením Komise, že není schopen dokázat, že předmětné cenné papíry skutečně neúspěšně nabízel několika osobám a k tomu poznamenává, že se potýkal s nedostatkem financí, což mu znemožňovalo organizovat výběrová řízení nebo podávat inzeráty. Dodává, že vzhledem ke svému závěru, že cena celého portfolia se pohybuje kolem 12 000 Kč, věnoval dokumentaci případu pozornost adekvátní výši předpokládaného výnosu.
V rozhodnutí o rozkladu prezídium Komise v prvé řadě konstatovalo, že vstupem společnosti do likvidace dochází ke změně účelu existence společnosti, kterým přestává být podnikání a stává se jím vypořádání majetku společnosti před ukončením její existence. Tato skutečnost nachází odraz v ustanovení 72 odst. 1 obchodního zákoníku, dle kterého likvidátor činí jménem společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti. I po vstupu do likvidace platí pro společnost v zásadě tytéž normy jako pro společnost aktivní (společnost např. neztrácí postavení podnikatele), pokud nejsou vyloučeny v důsledku speciálních norem týkajících se likvidace. V této optice posuzovat i jednotlivá ustanovení zákona o investičních společnostech a investičních fondech, které se vztahují i na investiční fondy v likvidaci. Protože neexistuje žádné ustanovení upravující likvidaci investičního fondu, které by bylo možno označit za speciální vůči 7 odst. 4 zákona o investičních společnostech a investičních fondech, je nutné konstatovat, že i v případě likvidace investičního fondu jsou osoby jednající jeho jménem povinny jednat s odbornou péčí. V případě likvidace je v důsledku ustanovení 70 odst. 3 ve spojení s 72 odst. 1 obchodního zákoníku takovou osobou likvidátor. I pro něj tedy platí imperativ obsažený v 17a odst. 1 zákona o investičních společnostech a investičních fondech, dle kterého je investiční fond povinen prodat cenný papír ze svého majetku jen za nejvyšší cenu, za kterou by jej bylo možné při vynaložení odborné péče prodat. Prezídium Komise se zabývalo cenami jednotlivých cenných papírů, které tvořily portfolio investičního fondu, především pak jejich vývojem v období od 14. 5. 2001, kdy je likvidátor mohl nejdříve prodat, do 29. 10. 2001, kdy uzavřel předmětnou kupní smlouvu. Zjistilo, že ke dni prodeje byly tři z sedmi titulů, které tvořily portfolio, registrované na trhu. Tyto akcie bylo možné ke dni uzavření kupní smlouvy s panem Y. prodat na veřejném trhu za celkovou částku 15 604, 40 Kč. Ohledně zbývající části portfolia investičního fondu však nelze prohlásit, že by se skládalo z neprodejných cenných papírů. Například jedna akcie společnosti T a.s. představovala, jak vyplývá z pololetní zprávy společnosti, ke dni 30. 6. 2001 podíl na vlastním jmění společnosti ve výši 3 105,- Kč a k okamžiku realizace jejich prodeje likvidátor mohl očekávat brzkou výplatu poměrně vysoké dividendy. Akcie společnosti T a.s. navíc byly registrovány až do 20. 8. 2001, přičemž jejich kurz dosahoval až 2 000,- Kč za kus. Likvidátor tak nesporně prodal celé portfolio zahrnující jak registrované, tak neregistrované akcie za cenu podstatně nižší, než jaké by mohl dosáhnout při vynaložení odborné péče. Za zásadní pochybení považuje prezídium Komise to, že likvidátor v období od 14. 5. 2001 do 20. 8. 2001 neprodal 71 kusů akcií společnosti T a.s. na veřejném trhu. Při zachování odborné péče měl likvidátor provést analýzu vývoje cen těchto cenných papírů už v období, kdy bylo právo nakládat s nimi pozastaveno, aby byl schopen je prodat co nejdříve po zrušení pozastavení. Již v Obchodním věstníku č. 27/2000 uveřejnila společnost T a.s. oznámení o rozhodnutí valné hromady společnosti o zrušení veřejné obchodovatelnosti svých akcí, přičemž od 10. 1. 2001 do 30. 6. 2001 byl závazný veřejný návrh smlouvy o koupi předmětných akcií za cenu 1029,08 Kč za akcii opakovaně uveřejňován v Obchodním věstníku a v deníku Mladá Fronta Dnes. Pokud by likvidátor zachoval potřebnou míru odborné péče, musel se s těmito skutečnostmi seznámit. Tím, že předmětné cenné papíry neprodal na veřejném trhu, případně neakceptoval veřejný návrh smlouvy o koupi akcií, způsobil likvidátor investičnímu fondu škodu nejméně ve výši 73 064,- Kč. Zcela v protikladu k zásadám odborné péče se likvidátor nepokusil neregistrované akcie, případně akcie, jejichž registrace byla v průběhu likvidace zrušena, prodat samostatně mimo veřejný trh a tyto akcie označil za neprodejné, aniž by tento závěr mohl jakkoli doložit. Tím jim bez dostatečné ekonomické analýzy přisoudil nulovou hodnotu. Likvidátor v rozkladu namítá, že se neúspěšně nabízel tyto cenné papíry na svých www stránkách a při osobních návštěvách obchodníků s cennými papíry. Komise vyzvala likvidátora k předložení důkazů ohledně těchto nabídek, nicméně likvidátor v odpovědi na výzvu a poté znovu v rozkladu konstatoval, že tato tvrzení nemůže doložit. Vzhledem k tomu, že ani prezídiu Komise se přes veškeré úsilí nepodařilo obstarat žádné důkazy ohledně
likvidátorových snah o prodej předmětných akcií, považuje prezídium Komise tvrzení likvidátora v tomto ohledu za neprokázané. Vzhledem k tomu, že likvidátor nedokumentoval způsob provádění obchodů, jak vyžaduje ustanovení 17a odst. 2 písm. e) zákona o investičních společnostech a investičních fondech, je nutné onstatovat, že ohledně svého nakládání s majetkem investičního fondu neunesl důkazní břemeno ve smyslu 17a odst. 3 zákona o investičních společnostech a investičních fondech. Likvidátor v rozkladu namítá, že provedl analýzu ekonomické výhodnosti obchodů. Spočívala podle něj v tom, že dne 12. 7. 2001 navštívil pobočku Střediska cenných papírů, kde zjistil na základě rozhovoru se zaměstnankyní Střediska cenných papírů ceny, za které je možné cenné papíry obchodovat. K tomu prezídium Komise uvádí, že takový postup zcela jistě nelze považovat za analýzu ekonomické výhodnosti obchodů ve smyslu ustanovení 17a odst. 2) bod f) zákona o investičních společnostech a investičních fondech. Likvidátor v rozkladu namítá, že důvodem, proč neprodal cenné papíry tvořící portfolio investičního fondu dříve, byla skutečnost, že po dva měsíce sledoval vývoj trhu. Jak ale vyplývá z výše uvedeného, omezil se pouze na jedinou návštěvu Střediska cenných papírů dne 12. 7. 2001. Ze zásady odborné péče, ke které je likvidátor investičního fondu povinen, vyplývá, že jakékoliv prodlevy v ukončování činnosti společnosti mohou být odůvodněny jen ochranou oprávněných zájmů společníků nebo třetích osob, především věřitelů společnosti. Nečinnost likvidátora, který realizoval prodej portfolia fondu více než pět měsíců od chvíle, kdy cenné papíry fondu mohly být prodány poprvé, naopak vedla k poškození práv uvedených osob minimálně v tom ohledu, že dne 20. 8. 2001 byly vyřazeny z obchodování na veřejném trhu akcie společnosti T a.s. představující podstatnou část portfolia investičního fondu, což zajisté znamenalo zvýšení případných nákladů spojených s jejich prodejem. V rámci výkonu své funkce je likvidátor oprávněn zvolit nejvhodnější způsob prodeje majetku likvidované společnosti. V případě likvidace investičního fondu je tato jeho možnost omezena výslovným ustanovením 17a odst. 1 zákona o investičních společnostech a investičních fondech, a proto likvidátor investičního fondu není oprávněn zvolit takový způsob prodeje, který by ve svém důsledku znamenal prodej cenných papírů pod nejvyšší cenou, za kterou by je bylo možné při zachování odborné péče prodat. Skutečnost, že se v portfoliu investičního fondu nacházejí nelikvidní cenné papíry, nemůže vést k tomu, že likvidní cenné papíry budou prodávány hluboko pod svoji cenou. Prezídium Komise se navíc domnívá, že likvidátor měl možnost v průběhu likvidace postupovat tak, aby nedošlo k zablokování likvidace, jak uvádí v rozkladu, např. vyzvat věřitele fondu, aby převzali cenné papíry, které se nepodařilo zpeněžit, případně navrhnout valné hromadě Společnosti, aby schválila převzetí těchto cenných papírů akcionáři v rámci jejich podílu na likvidačním zůstatku. Účastník řízení nemůže úspěšně namítat ani skutečnost, že společnost nedisponovala dostatkem disponibilních zdrojů. Pokud by totiž postupoval s odbornou péčí, ke které byl povinen, získané prostředky by zcela nepochybně postačily i na případné pokrytí nákladů na zcizení cenných papírů Prezídium Komise uvádí, že účastník řízení postupoval neprofesionálně, ač měl, vzhledem k tomu, že likvidátorem investičního fondu může být dle 37m zákona o investičních společnostech a investičních fondech pouze makléř nebo auditor, disponovat dostatečnými znalostmi, aby byl schopen vykonávat funkci likvidátora s odbornou péčí. Prezídium Komise dospělo k závěru, že účastník řízení se dopustil porušení svých zákonných povinností zaviněně, a to přinejmenším formou nevědomé nedbalosti (tzn. měl vědět, jak postupovat s odbornou péčí, ale přesto tak nekonal). Porušení zákona je pak nutné kvalifikovat jako velmi závažné, protože škoda takto způsobená představuje téměř veškerou hodnotu majetku investičního fondu k okamžiku jeho vstupu do likvidace. Částka, za kterou předmětné cenné papíry účastník řízení prodal, představuje pouhých cca 5 % minimální ceny, které by byl účastník řízení dosáhl, pokud by postupoval v souladu se zákonem. Závažnost účastníkova jednání dále zvyšuje skutečnost, že zcela rezignoval na základní pravidla
řádného výkonu své funkce. Prezídium Komise konstatuje, že správní orgán prvního stupně správně posoudil formu zavinění a stupeň závažnosti správního deliktu a jím stanovená pokuta je těmto okolnostem přiměřená.