WarCraft VÁLKA PRASTARÝCH KNIHA TŘETÍ ROZDĚLENÍ RICHARD A. KNAAK

WarCraft VÁLKA PRASTARÝCH KNIHA TŘETÍ ROZDĚLENÍ RICHARD A. KNAAK V jiném místě se řady démonů rozestoupily, aby udělaly místo dvěma pekelníkům valícím se přímo proti hrotu jednoho ze ţivých klínů. Vojáci, kteří se je pokusili zastavit, byli rozdrceni a klín se rozštěpil a téměř obrátil na druhou stranu. Jednoho pekelníka zastavila Měsíční hlídka, přestoţe ještě před tím stačil rozdrtit několik lučištníků. Druhému se dál dařilo vnášet do řad nočních elfů zkázu, i kdyţ se za ním zase spojily. Rhonin se pokusil zaměřit na tohoto jediného démona, ale kolem bylo příliš mnoho vojáků. Pokaţdé, kdyţ uţ si čaroděj myslel, ţe by mohl kouzlo seslat, objevilo se riziko, ţe zasáhne i několik nočních elfů. KNIHA TŘETÍ ROZDĚLENÍ RICHARD A. KNAAK WarCraft v nakladatelství FANTOM Print Den draka Vládce klanů Poslední Stráţce Studna věčnosti Duše démona Rozdělení Kruh nenávisti* * Připravujeme

Synovci Brandonovi Copyright 2005 Blizzard Entertainment. All rights reserved. Warcraft and Blizzard Entertainment are trademarks in the U.S. and/or other countries. All other trademarks are the property of their respective owners. Copyright for Czech edition FANTOM Print Translation 2006 Jan Netolička Cover art by Bill Petras ISBN 80-86354-65-2 www.fantomprint.cz Prolog Všude kolem zuřila prvotní bouře a nepřetrţitě jej drásala ze všech stran. Oheň, voda, země i vzduch vše plné surové neovladatelné magie naprosto zběsile vířilo kolem něj. Hrozilo, ţe bude roztrhán vypětím ze snahy jednoduše zůstat na jednom místě, přesto se drţel. Nic jiného mu nezbývalo. Před očima mu probíhaly nesčetné scenérie, nesčetné předměty. Na jeho smysly útočilo nekonečné divoké panorama času. Byly tam krajiny, bitvy a tvorové, které ani on nedokázal pojmenovat. Slyšel hlasy kaţdé bytosti, která existovala, existuje a bude existovat. V uších mu hřměl kaţdičký zvuk, který kdy zazněl. Oslepovaly ho neuvěřitelné barvy. Nejvíce znepokojující z toho všeho bylo, ţe viděl sám sebe v kaţdém okamţiku své existence, která se táhla téměř od zrození času jako takového aţ někam za jeho smrt. Snad by se z toho mohl i poučit, kdyby nebyl kaţdou částí sebe sama tak strašlivě roztaţen. Všechny části jeho existence se zoufale snaţily udrţet nejen jeden svět, ale celou realitu, aby se neproměnila v chaos. Nozdormu zavrtěl hlavou a zařval bolestí a zlostí. Měl podobu draka ohromného, zlatě bronzového létajícího obra, který se zdál být stejně tak stvořen z písků času jako z pevného krunýře šupin a z masa a kostí. Jeho oči byly zářivé drahokamy barvy slunce. Spáry se třpytily diamanty. Byl Aspektem času, jednou z pěti bytostí, které dohlíţely nad světem Azeroth, udrţovaly v něm rovnováhu a chránily ho před nebezpečím zvenčí i z vlastního nitra. Ti, kdo stvořili svět, stvořili i jej a jeho druhy, ovšem

Nozdormu darovali prazvláštní moc. Dokázal spatřit myriády cest budoucnosti i dlít v zákoutích minulosti. Plaval v řece času, jako ostatní létali vzduchem. Ovšem nyní Nozdormu jen s obtíţemi zabraňoval katastrofě, přestoţe mohl sám sobě znovu a znovu donekonečna pomáhat. Kde se to jen skrývá? ptal se Aspekt sám sebe uţ poněkolikáté. Kde je příčina? Měl jakousi obecnou představu, ale neznal ţádné detaily. Kdyţ Nozdormu ucítil narušení reality, přišel na toto místo, aby vše prozkoumal. Zjistil ale, ţe dorazil na poslední chvíli, jen aby zabránil zničení úplně všeho. Jakmile se Aspekt pustil do práce, uvědomil si, ţe sám nic nezmůţe. V této situaci se obr obrátil na tvora, jehoţ moc byla tisícinásobně menší, ovšem jehoţ důvtip a oddanost jej činily stejně schopným, jako byl kterýkoli z velkých pěti. Nozdormu se v rozdrobené vizi spojil s rudým drakem, Korialstraszem, druhem Aspekta ţivota, Alexstraszy. Podařilo se mu poslat draka, který zrovna nosil masku čaroděje Krasa, aby prošetřil příznaky rostoucí katastrofy a snad i našel způsob, jak tuhle strašlivou situaci zvrátit. Avšak anomálie, kterou Korialstrasz a jeho lidský chráněnec, Rhonin, v horách na východě našli, je oba pohltila. Nozdormu, který vycítil jejich náhlou blízkost, je vrhl do času, ve kterém, jak se domníval, leţela příčina celého problému. Věděl, ţe přeţili, ale jinak bylo vše, co se jim zatím podařilo dosáhnout, zanedbatelné. A tak, zatímco Aspekt doufal v jejich úspěch, stále zároveň ze všech sil hledal sám. Drak si sáhl aţ na samé dno sil a sledoval všechny projevy zuřícího chaosu. Probojoval se vířícími vizemi orků na válečném taţení, vzkvétajících i upadajících království, mohutných vulkanických erupcí, ale stále nedokázal najít ţádnou stopu Ne! Alespoň něco tu bylo jinak něco, co zdánlivě mohlo tohle šílenství ovlivňovat. Ze svazku daleko, daleko od něj slabě vyzařovala moc. Nozdormu sledoval její stopu, stejně jako ţralok krvácející oběť, a všemi smysly se ponořil do obrovského víru času. Několikrát stopu ztratil, ale vţdy se mu nějak podařilo ji znovu najít. A pak se před ním pomalu začala zhmotňovat neurčitá síla. Bylo na ní cosi povědomého, co způsobilo, ţe téměř zavrhl pravdu, kdyţ ji nakonec objevil. Nozdormu zaváhal, jistý si tím, ţe se mýlí. Tohle nemohl být zdroj. Něco takového nebylo moţné! Před Nozdormu se vznášela vize Studny věčnosti. Černé jezero bylo zmítáno stejnou bouří jako vše ostatní kolem Aspekta. Nad temnými vodami sršely blesky tvořené čistou magií. Uslyšel šeptající hlasy. Nejprve je Nozdormu povaţoval za hlasy démonů, hlasy Plamenné legie, ale ty znal tak dobře, ţe rychle od tohoto přesvědčení upustil. Ne, zlo, které plynulo z tohoto šepotu, bylo daleko starší, krutější Prvotní síly dál rvaly samotnou jeho podstatu, ale Nozdormu bolest nevnímal, tak byl svým objevem uchvácen. Drak věřil, ţe zde konečně našel klíč k celé katastrofě. Nedokázal říci, zdali bylo v jeho silách vše nějak ovlivnit, ale jestli bude alespoň schopen najít pravdu, můţe dát Korialstraszovi moţnost uspět. Nozdormu dál zkoumal jezero. Daleko víc neţ většina ostatních si byl vědom, ţe co se navenek zdálo být ohromnou vodní masou, ukrývalo ve skutečnosti daleko víc. Smrtelná stvoření nemohla porozumět její podstatě v plném měřítku. Ani jeho druhové, Aspekti, zřejmě nerozuměli temným vodám tak jako Nozdormu a on si byl dobře vědom, ţe i jemu ještě zůstávají mnohá tajemství skryta. Opticky to vypadalo, jako by letěl nad temnými hlubinami. Ve skutečnosti se ovšem mysl Nozdormu vznášela ve zcela jiné říši. Prodíral se labyrintem vzájemně propletených sil, které skrývaly jádro toho, co všichni nazývali Studnou. Bylo to, jako kdyby voda oţila, nebo jako kdyby se do ní cosi ponořilo a stalo se součástí Studny. Nozdormu znovu pomyslel na démony Plamennou legii a jejich touhu pouţít moc Studny věčnosti, aby jim otevřela cestu do Azerothu, ze kterého by následně vymýtili všechen ţivot. Tohle však bylo na ně příliš propracované dokonce i na jejich pána, Sargerase. Zatímco se prodíral dál, zmocnil se ho nepříjemný pocit. Aspekt několikrát málem uvízl. Byly tu falešné stezky, svůdné chodníčky, všechno vytvořeno s cílem navţdy ho připoutat ke

Studni a pohltit jeho moc i podstatu. Nozdormu pokračoval s maximální obezřetností. Nechat se chytit by nejen znamenalo jeho zánik, ale nejspíš i konec všeho. Nořil se hlouběji a hlouběji. Intenzita sil tvořících Studnu ho ohromovala. Moc, kterou drak cítil, vyvolávala vzpomínky na stvořitele, proti jejichţ prastaré slávě byl Nozdormu jako červ vylézající z bahna. Copak byli nějak spojeni s tajemstvím Studny? Obraz draka vznášejícího se těsně nad temnou hladinou se neměnil. Na tomhle místě mimo skutečný svět jen on a Studna dokázali skutečně trvale existovat. Nekonečné jezero se táhlo přes celý svět a jeho vody se vznášely v prostoru. Slétl ještě níţ nad rozbouřenou hladinu. Ve skutečném světě by se v ní zrcadlilo alespoň něco z jeho obrazu, ale tady viděl Nozdormu jen černotu. Jeho mysl se ponořila ještě hlouběji a přiblíţila se k jádru a pravdě. A pak se z vody vymrštila chapadla, tvořená jakoby inkoustem, a uchopila ho za křídla, končetiny i krk. Aspekt na poslední chvíli dokázal zareagovat a nenechat se stáhnout pod hladinu. Snaţil se s vodními chapadly bojovat, ale ta ho drţela pevně. Všechny čtyři končetiny měl omotány a chapadlo kolem krku mu bralo dech. Nozdormu chápal, ţe chapadla jsou jen iluze, ovšem nesmírně mocná iluze zastupující skutečnost. Jeho mysl byla náhle lapena tím, co číhalo ve Studni. Jestli se rychle nevyprostí, bude mrtev stejně, jako by tyhle iluze byly skutečné. Nozdormu vydechl a proud písku proměnil studnu ve třpytící se plochu. Chapadla se zachvěla a ochabla. Magie, která je vytvořila, zestárla a odporné výrůstky zvětraly jako kámen. Pak se rozpadly na prach a z temných vod se vynořila nová. Nozdormu to čekal. Několikrát prudce máchl křídly a rychle nabral výšku. Čtyři černé výrůstky jen naprázdno práskly jako nějaké biče a pak se opět ponořily. Avšak drak se náhle zachvěl, ocas mu omotalo chapadlo útočící zezadu. Kdyţ se Nozdormu obrátil, aby se ho zbavil, objevila se další. Vymršťovala se z vody ze všech stran a tentokrát jich bylo tolik, ţe jim Aspekt nemohl uniknout. Odrazil jedno, pak další a další a pak ho chytil nejméně tucet jiných a kaţdé z nich ho svíralo strašlivou silou. Drak byl nezadrţitelně stahován do rozvířených vod Studny. Pod ním se vytvořil vír. Nozdormu i odtud z výšky cítil, jakou silou je do něj vše vtahováno. Vzdálenost mezi Aspektem a Studnou se zmenšovala. A pak se onen vír změnil. Vlny valící se na jeho okrajích se staly ostřejšími a pak ztvrdly. Střed se prohloubil a vynořilo se z něj cosi, co zprvu vypadalo jako další, i kdyţ poněkud jiné chapadlo. Bylo dlouhé, šlachovité, a zatímco stoupalo k drakovi, rozevřel se jeho konec do tří ostrých částí. Ústa. Nozdormu vytřeštil zlaté oči. S obnoveným úsilím se znovu zoufale snaţil vymanit ze sevření. Démonická ústa se hladově rozevřela a chapadla ho zároveň táhla směrem k nim. Obludný jazyk mu olízl čenich a ošklivě ho podřel. Hlasy vycházející ze Studny byly čím dál jedovatější a dychtivější. Nyní bylo moţno rozeznat kaţdý zvlášť a Aspekta zamrazilo. Ano, tihle byli víc neţ démoni Znovu vychrlil proud písků času, ten však nyní sklouzl po černých chapadlech jako prach. Nozdormu sebou zazmítal ve snaze zbavit se alespoň jednoho z chapadel, ta ho ovšem drţela téměř s upíří vášní. Tohle se Aspektovi nelíbilo. Jako samotná esence času dostal od stvořitelů do vínku informaci o dnu své smrti. Mělo to být varování, aby si nikdy nemyslel, ţe vládne silou tak velkou a strašlivou, ţe se nemusí nikomu jinému zodpovídat. Nozdormu přesně věděl, jak zahyne a kdy a tohle nebylo ono. Ale zároveň se nedokázal osvobodit. Jazyk mu znovu obkrouţil čenich a tentokrát stiskl tak, ţe měl Nozdormu pocit, jako by mu praskaly čelisti. Znovu si připomněl, ţe je to jen iluze, ale ani tohle vědomí ho nijak neuchránilo před bolestí ani před strachem. Obzvláště strach ho sţíral způsobem, jaký nikdy nezaţil.

Ocitl se blízko zubů. Cvakly, zcela zjevně, aby ho vyděsily, coţ se jim podařilo. Vypětí způsobené tím, ţe zároveň musel stále drţet pohromadě celou realitu, ho ještě více vyčerpávalo. Jak by bylo snadné nechat se Studnou pohltit a skoncovat se vší tou námahou Ne! pomyslel si náhle Nozdormu. Dostal nápad, třebaţe zoufalý. Nevěděl, jestli má moc ho uskutečnit, ale neměl na výběr. Aspektovo tělo se zamihotalo. Zdálo se, ţe se ztrácí samo do sebe. Celá scéna se převrátila. Kaţdý pohyb, který kdo udělal, se znovu odehrál, ale pozpátku. Jazyk se odmotal z jeho čenichu. Drak vdechl písek, chapadla ho pustila a stáhla se zpět do černých vod Ve chvíli, kdy se to stalo, Nozdormu pohyb zpět zastavil a okamţitě odpoutal mysl od Studny. Znovu letěl v řece času a namáhavě drţel realitu pohromadě. Poté co ho o spoustu sil připravilo hledání s málem katastrofickým koncem, ukázal se tento titánský úkol ještě daleko obtíţnější. Avšak Aspekt i nyní nacházel sílu pokračovat. Dotkl se zla, které ničilo Studnu, a lépe neţ kdy dřív věděl, ţe jeho selhání by znamenalo ještě něco horšího neţ zkázu. Nozdormu je nyní poznal. Dokonce i strašlivé běsnění celé Plamenné legie vedle nich bledlo. A Aspekt jim jejich záměr nedokázal nijak překazit. Měl co dělat, aby zabránil rozpoutání chaosu. Uţ neměl ani chuť volat ostatní, k čemuţ by stejně zřejmě neměl dost sil. Uţ tedy nezbývala jiná naděje. Jen ta předešlá a i ona se nyní zdála být menší, zcela bezvýznamnou. Nozdormu jí uţ téměř nedokázal věřit. Je to všechno na nich pomyslel si, zatímco se jej surové síly snaţily roztrhat na kusy. Je to všechno na Korialstraszovi a na tom člověku. 1. Cítili puch přicházející z dálky a bylo obtíţné říci, co bylo silnější, zda štiplavý kouř stoupající z hořící země kolem nebo všudypřítomný nasládlý pach pomalu se rozkládajících stovek mrtvých leţících na ní. Nočním elfům se podařilo odrazit poslední útok Plamenné legie, znovu ovšem museli o něco ustoupit. Lord Desdel Stareye to nazval ústupným manévrem, který umoţní armádě lépe odhadnout moţné slabiny Legie, ale Malfurionovi Stormrage a jeho přátelům byla skutečnost jasná. Stareye byl aristokrat bez skutečných znalostí strategie a obklopoval se sobě podobnými. Po smrti lorda Ravencresta se nenašel nikdo, kdo by byl ochotný se hubenému a vlivnému šlechtici postavit. Kromě Ravencresta mělo jen velmi málo nočních elfů skutečné zkušenosti s válkou a vzhledem k tomu, ţe mrtvý velitel zahynul bez potomka, nedokázal jeho rod nabídnout nikoho, kdo by zaujal jeho místo. Stareye byl zjevně velmi ctiţádostivý, avšak pokud se něco nestane, zničí jeho pošetilost všechny velitelovy ambice stejně jako jeho lid. Avšak Malfurionovy myšlenky nebyly soustředěny jen k nejisté budoucnosti armády. Ještě jedna, vše přehlušující záleţitost jej neustále nutila obracet se k Zin-Azshari, kdysi zářícímu hlavnímu městu říše nočních elfů. I poté co mdlé světlo na východě předznamenalo další pochmurný den, utápěl se znovu a znovu v ţalu ze svého selhání. Znovu a znovu proţíval ztrátu dvou, na kterých mu nejvíce záleţelo krásné Tyrande a svého dvojčete, Illidana. Noční elfové stárli velmi pomalu, ale mladý Malfurion vypadal daleko starší neţ na těch pár desítek let, které měl. Stále ještě stál vzpřímeně dobré dva metry deset do výšky a měl stejně štíhlou postavu a temně fialovou pleť jako ostatní noční elfové. V jeho šikmých stříbrných očích očích bez panenek se však zračila dospělost a hořkost, kterou mnoho jeho druhů nepoznalo ani za tak krutých okolností. Malfurionova tvář měla rovněţ daleko víc vlčí rysy, jaké snad bylo moţno najít jen u jeho bratra. Ještě daleko úţasnější byla jeho hříva vlasů, po ramena dlouhých a výjimečně temně zelených, nikoli barvy půlnoční modři, jako mělo jeho dvojče. Ostatní se na jeho vlasy dívali stejně, jako se kdysi dívali i na prosté oblečení, ke kterému tíhnul. Jako student umění druidů

Malfurion nenosil křiklavé róby, jaké jeho rasa povaţovala za normální. Namísto toho dával přednost plátěné tunice, obyčejné koţené vestě a kalhotám a po kolena vysokým botám, rovněţ z kůţe. Extravagantní oděv, jaký nosil jeho lid, byl výmluvným znakem vyčpělých ţivotů a vrozené arogance coţ bylo proti přírodě. Samozřejmě nyní mnozí noční elfové, aţ na lorda Stareye a jemu podobné, chodili jako vandráci v zablácených a krví nasáklých šatech. A navíc, místo aby nad tím podivným mladým učencem ohrnovali nos, vzhlíţeli nyní k zelenovlasému druidovi se zoufalou nadějí, vědomi si skutečnosti, ţe většina z nich ţije jen díky jeho činům. Ale kam ho tyhle činy přivedly? Zatím ne k úspěchu. A co bylo horší a rozhodně daleko víc znepokojivé, Malfurion objevil, jak se čím dál víc noří do světa přírodních sil, začíná se fyzicky měnit. Poškrábal se na hlavě, kde se mu pod kůţí objevily dvě malé boule. Vyrašily mu teprve před několika dny a uţ byly dvakrát tak velké. Ty dva malé rohy Malfurionovi naháněly husí kůţi, neboť mu velmi připomínaly satyry. A ti mu zase připomínali dacia, královnina rádce, který vstal z mrtvých, a neţ se s ním Malfurion vypořádal, poslal Tyrande do spárů pánů Plamenné legie. Musíš na ni přestat myslet, řekl naléhavě kdosi přicházející zezadu. Malfurion na společníka pohlédl bez sebemenšího překvapení, přestoţe většina ostatních v armádě by na tohoto tvora hleděla ještě uţasleji neţ na druida. V Kalimdoru nebyl nikdo takový jako Rhonin. Muţ v kápi a tmavě modrém rouchu, pod kterým bylo moţno spatřit košili a kalhoty stejné barvy, byl více neţ o hlavu menší neţ Malfurion, a to navzdory vysokým botám. Avšak nebyla to ani jeho výška, ani oděv, které vyvolávaly otázky a nutily noční elfy zvedat obočí. Znepokojovaly je ohnivě rudé, po ramena dlouhé vlasy trčící zpod kápě, kulatá, velmi bledá tvář a obzvláště nos, který byl mírně křivý. Ještě více šokující byly jeho oči, neboť měly barvu smaragdové zeleně a zcela černé zorničky. Navzdory malému vzrůstu byl Rhonin silnější neţ Malfurion. Zdál se být schopný postarat se o sebe v boji coţ několikrát skutečně musel. Tohle byla na někoho, kdo se ukázal jako mistr magického umění, schopnost velmi nezvyklá. Rhonin sám sebe nazýval člověkem a o podobné rase nikdy nikdo neslyšel. Jestli však byl rudovlasý cestovatel klasickým příkladem, přál by si Malfurion, aby armáda měla ještě tisíc takových. Tam, kde magické schopnosti jeho lidu, tolik závislé na Studně věčnosti, často selhávaly, vládl Rhonin svou vlastní mocí, jako by byl potomkem nějakého poloboha. Jak na ni mám přestat myslet? Jak se toho vůbec mohu odváţit? doţadoval se náhle rozzlobeně Malfurion odpovědi od někoho, kdo si jeho vztek ničím nezaslouţil. Uţ mají Tyrande v zajetí příliš dlouho a já se pořád nemohu dostat ani za zdi paláce! V minulosti vyuţíval Malfurion znalosti, které dostal od učitele poloboha Cenaria a vstupoval do říše nazývané Smaragdový sen. Smaragdový sen bylo místo, kde svět vypadal takový, jaký by byl bez veškeré civilizace a bez všech ţivých tvorů. Ve snové podobě se zde mohl rychle přesouvat na různá místa kdekoli na světě. Takhle se dostal skrz magickou bariéru obklopující citadelu královny Azshary a zjistil, co dělají Urození a velitelé Plamenné legie. Stejně tak vyuţil Smaragdový sen, aby překazil plány lorda Xavia, královnina rádce, a pak, po trýznivém uvěznění, dočasně zničil portál i věţ, ve které byl ukryt. Nyní ovšem mocný démon Archimonde tyto bariéry zesílil, a zabezpečil dokonce i před vstupem ze Smaragdového snu. Malfurion se dál pokoušel bariérou proniknout, ale stejně dobře by mohl ve fyzické podobě bušit hlavou do skutečné zdi. Nijak mu nepomohlo vědomí, ţe uvnitř by mohl být kromě Tyrande i Illidan. Elune na ni dohlédne, odpověděl Rhonin neochvějně. Zdá se, ţe je velkou oblíbenkyní Matky Luny. Malfurion proti těmto tvrzením nemohl nic namítnout. Jen před nedávném byla Tyrande ve sluţbách měsíční bohyně mladou novickou. Příchod Plamenné legie ale jako by v ní uspíšil všechny změny stejně jako v něm samotném, pokud ne ještě více. Její moc vzrostla tak, ţe kdyţ byla nejvyšší kněţka v bitvě smrtelně zraněna, vybrala před mnoha zkušenějšími a výše postavenými sestrami za nástupkyni právě Tyrande. Bohuţel, tohle postavení nakonec vedlo k

tomu, ţe ji unesl Xavius se svými satyry. Xavius nakonec za vše zaplatil, to však Tyrande nezachránilo. Dokáţe se vůbec Elune postavit Sargerasově temnotě? Rhonin zvedl husté obočí. Takovými řečmi nikomu moc nepomůţeš, Malfurione. Otočil se za sebe. a hlavně bych ocenil, kdybys takhle nemluvil v blízkosti našich nových přátel. Druid na krátký okamţik zapomněl na všechno trápení, neboť ze směru, odkud přišel čaroděj, se blíţily temné postavy. Bylo okamţitě jasné, ţe jsou z více neţ jedné rasy, neboť některé nočního elfa značně převyšovaly, zatímco jiné byly menší dokonce i neţ Rhonin. Všichni ovšem kráčeli k místu, kde oba stáli, se zjevným odhodláním, coţ, jak musel Malfurion přiznat, právě jeho lidu scházelo. Do nosu mu vnikl pach piţma a on okamţitě ztuhl. Ohromný chlupatý tvor s bederní rouškou jako jediným kusem oblečení, třímající dlouhé kopí, se zastavil a chvíli shlíţel dolů na nočního elfa. Obr hlasitě supěl tak silně, ţe se mu krouţek v nose mírně nadzvedával. Čenich měl více neţ třicet centimetrů dlouhý a hluboko v lebce se skrývaly dvě zapadlé černé oči planoucí odhodláním. Nad drsným vrásčitým čelem mu z hlavy k čenichu vyrůstaly dva nebezpečně vypadající rohy. Taur Tohle je začal Rhonin. Věz, ţe před tebou stojí Huln Highmountain*, noční elfe, zahřměl zarostlý tvor s býčí tlamou. Huln s orlím kopím! Zvedl zbraň a ukázal ostrý zahnutý hrot ukutý tak, aby připomínal zobák dravce. Od konce kovového hrotu aţ ke spodnímu konci rukojeti bylo dřevo pevně omotáno kůţí a na ní znaky v jazyce Hulnova národa. Malfurion věděl o taurech tolik, aby chápal, ţe je tam napsána historie té zbraně od ukutí přes všechny hrdinské činy majitelů aţ do současnosti. Huln, který hovoří za všechny kmeny, které se zde shromáţdily. Býk prudce kýval hlavou a slova zdůrazňoval gesty. Na koţichu měl více neţ dva tucty copů, z nichţ většina mu visela zpod dolní čelisti. Kaţdý z nich představoval jednoho zabitého nepřítele. Zakrslá, avšak svalnatá postava po taurově pravici si odfrkla. Vzdáleně připomínala někoho příbuzného Rhoninovi, tedy alespoň podle rysů ve tváři. Zde však veškerá podobnost končila. Postava toho stvoření vypadala, jako by nějaký ohromně silný tvor snad onen taur nebo medvědí bytost stojící za ním vzal do ruky válečné kladivo a zarazil muţíka s dlouhým plnovousem do země. Ještě daleko úţasnější bylo, ţe neměl tělo z masa a kostí, nýbrţ z kamene. Jeho hrubě otesaná kůţe byla zřejmě ze šedého granitu a malá očka se třpytila jako diamanty. Vousy byly ve skutečnosti sloţitě propletené minerály, které dokonce působily, jako by onen muţík jiţ šedivěl. Trpaslík neboť pod tímto jménem Malfurion jeho národ znal sáhl do jednoho z mnoha váčků u pasu a vytáhl hliněnou dýmku a troud. Kdyţ si zapaloval, oheň krátce ozářil jeho rozšklebenou tvář, zejména pak ohromný kulatý nos. Ať jiţ šedá barva v jeho vousech znamenala pokročilý věk, či nikoli, v ţádném případě na něm nebyla znát ţádná slabost. Přestoţe byl z kamene, měl na sobě trpaslík plášť s kapucí, široké boty a stejné kalhoty a košili, jaké by zřejmě nosil obyčejný horník. Na zádech mu visela sekera téměř stejně velká jako on sám, s jedním dokonale nabroušeným ostřím. Dungard Ironcutter*, mluvím za klany zemských, bylo vše, co řekl, neboť trpaslíci si na dlouhé řeči nepotrpěli. Zemští. Malfurion si dal pozor, aby si to slovo pamatoval. Trpaslík byl starý elfský výraz, co do významu uráţlivý. Náhle ona medvědí věc za Dungardem zavrčela. Ani trpaslík, ani taur tomu děsivému projevu nevěnovali velkou pozornost, ale Malfurion instinktivně o krok ucouvl. Tvor se prodral dopředu. Připomínal medvěda, ovšem pohyboval se jako noční elf. Jistým způsobem připomínal Malfurionovi boţská dvojčata, Ursoca a Ursola, ovšem tohle bylo zjevně primitivní stvoření. Na sobě mělo vybledlou hnědou bederní roušku a náhrdelník z drápů. Zvířecí muţ měl na nohou tři prsty. V jedné čtyřprsté ruce drţel palici a druhou zaťal v pěst.

Tvor znovu zařval, ovšem tentokrát poněkud jiným tónem neţ prve. Srstnatec Unng Ak říká, ţe mluví za smečky, přeloţil pohotově Rhonin. Vzadu byli další, ti se však rozhodli prozatím nepředstoupit. Malfurion si to jedinečné shromáţdění chvíli prohlíţel a pak se s jistou dávkou obdivu podíval na Rhonina. Ty jsi je všechny přesvědčil, aby přišli Brox a já jsme pomáhali, ale hlavně Krasus. Malfurion zkoumal zástup očima, ale Rhoninova bývalého mentora neviděl. Při letmém pohledu by jeho vysoká postava v šedé kápi vypadala mezi ostatními cizinci téměř jako noční elf. Určitě daleko více neţ Brox, obrovitý válečník se zelenou kůţí, který sám sebe nazýval orkem. Krasa by si sice bylo moţné zmýlit s nočním elfem ovšem velmi dlouho mrtvým, neboť ten měl naopak kůţi velmi, velmi bledou a většinu vlasů zářivě stříbrnou. Čarodějovy rysy byly rovněţ daleko více jestřábí neţ u Malfurionova lidu. Jeho oči navíc připomínaly Rhoninovy, byly ovšem více šikmé a v tmavých zorničkách hořel plamen prastaré moudrosti. Prastaré moudrosti tvora, který byl ve skutečnosti drakem. Přibelhala se k nim další postava. Nikoli Krasus, nýbrţ Brox. Ork vypadal unaveně, ale stejně neústupně jako vţdy. Brox byl válečník, který celý ţivot přeţíval v bitvách. Měl jizvy po celém těle. Co se muskulatury týkalo, klidně by mohl soupeřit s taury. Lord Stareye poslal Broxe pryč jako nějaké zvíře, o nic lepší neţ Huln nebo ten srstnatec. A přesto všichni uznávali orkovu paţi, obzvláště kdyţ v ní třímal kouzelnou sekeru, kterou mu stvořili Cenarius s Malfurionem. Druid dál hledal Krasa, nikde ho ale nemohl najít. To se Malfurionovi nelíbilo. Kde je? Rhonin stiskl rty a kysele odpověděl: Říkal, ţe musí ještě rychle něco udělat, bez ohledu na následky. Coţ znamená? Nemám ponětí, Malfurione. V mnoha záleţitostech věří Krasus jen sám sobě. Potřebujeme ho já ho potřebuji Rhonin poloţil mladému nočnímu elfovi ruku na rameno. Slibuji ti ţe ji zachráníme. Malfurion o tom nebyl tak přesvědčený, stejně jako nebyl přesvědčený, ţe lord Stareye přijme spojence, jako byli tihle. Mise, na kterou se Rhonin s ostatními vydal, nebyla velitelem schválená, ale Krasus byl přesvědčený, ţe jakmile se šlechtic ocitne pomoci tváří v tvář, umoudří se. Ovšem přesvědčit Desdela Stareye bude moţná daleko obtíţnější úkol neţ něco vysvětlit srstnatcům. Druid se nakonec smířil s faktem, ţe v nejbliţší době ţádný další pokus o záchranu Tyrande nepodniknou. Popravdě, uţ vyzkoušeli všechno, co jen šlo, alespoň prozatím. Ale přestoţe nyní Malfurion obrátil pozornost k nově příchozím, v duchu neustále vymýšlel další způsoby, jak by mohl přítelkyni z dětství zachránit a zároveň odhalit pravdu o osudu Illidana. Trpaslík apaticky bafal z dýmky, zatímco Huln čekal s trpělivostí, jeţ byla v rozporu s jeho zvířecím zjevem. Unng Ak větřil spoustu různých pachů a sevřel pevněji palici. Rhonin, který si moţné spojence prohlíţel, poznamenal: Zatraceně. Jasně ţe bych byl taky radši, kdyby tu teď Krasus byl. Uţ se nemůţu dočkat, aţ uvidím Stareyův obličej, kdyţ uvidí, co před ním stojí * * * Šlechticovi spadla čelist. Vypoulil oči, jak jen to u jeho rasy bylo moţné. Ţdibíček šňupacího tabáku uţ téměř u nosu náhle spadl na podlahu jako popel, jak se mu roztřásly prsty. Co to má být? Coţe jste to sem přivedli? Rhoninův výraz zůstával klidný. Jedinou šanci, která nám zbývá, abychom zmírnili ztráty, a snad začali i vyhrávat. Lord Stareye vztekle odhrnul bohatě vyšívaný plášť. Ten rychlý pohyb vytvořil na zlomek sekundy šmouhu zelené, oranţové a fialové. V porovnání z barevností pláště byla jeho zbroj

barvy daleko skromnější šedozelené, obvyklé mezi vojáky nočních elfů, přestoţe kyrys byl uprostřed zdoben symbolem jeho rodu, shlukem malých, drahokamy lemovaných hvězd, z nichţ kaţdá měla uprostřed zlatou kouli. Na stole určeném pro mapy a plánování strategie leţela podobně zdobená helma. Nadutý noční elf na ně namířil dlouhý špičatý nos. Vy jste neposlechli přímý rozkaz! Ano, měl bych vás nechat vsadit do ţelez a A já bych je nechal roztavit, ještě neţ by se zamkly. A pak bych armádu opustil, stejně jako, jak předpokládám, všichni mí přátelé. Bylo to jednoduché konstatování, ale dobře pochopené jako výhrůţka. Stareye se obrátil na další tři šlechtice, kteří byli s ním, kdyţ mu Rhonin s Malfurionem přišli oznámit příchod nových spojenců. Odpověděli mu prázdným pohledem. Nikdo na sebe nechtěl vzít tu odpovědnost pobídnout velitele, aby připravil armádu o nejlepší válečníky. Starší noční elf se náhle usmál. Malfurion se ovládl a při pohledu na ten úsměv se nezachvěl. Odpusť mi, mistře Rhonine! Mluvil jsem ukvapeně, ano, ukvapeně! Samozřejmě ţe bych nechtěl urazit ani vás, ani vaše Sáhl do váčku, vytáhl špetku bílého prášku a jednou nosní dírkou ji vdechl. Jsme přece rozumní. Vyřešíme to tedy rozumně, přestoţe vůči některým z nás to bylo poněkud nefér. Učinil nedbalé gesto k závěsu zakrývajícímu vchod do stanu. Tak či tak uveďte je dál. Rhonin šel ke vchodu a zavolal. Vešli dva vojáci následováni důstojníkem velmi podobným Malfurionovi. Jarod Shadowsong byl kapitán suramarské stráţe, kdyţ měl tu smůlu, ţe zatkl Krasa. Během následujících událostí se nedobrovolně stal součástí druţiny, a dokonce mu bylo Ravencrestem svěřeno velení nad její ochranou. Stareye Jaroda v této funkci ponechal, přestoţe začalo být jasné, ţe druţinu není nikdo schopen udrţet na jednom místě, obzvláště pak starého čaroděje. Za Jarodem vešel Huln, srstnatec a Dungard. Za touhle trojicí se dovnitř protlačil plný tucet dalších vojáků, kteří rychle zaujali strategické pozice, aby mohli případně chránit velitele. Stareye ohrnul nos. Nijak se nesnaţil své znechucení skrýt. Huln stál jako skála. Unng Ak se zašklebil a vycenil spoustu ostrých zubů. Dungard kouřil dýmku. Byl bych raději, kdybyste to uhasil, prohlásil šlechtic. V odpověď na to trpaslík znovu potáhl. To je nestydatost! Vidíte, s jakými zvířaty a zmetky čekáte, ţe se spojíme? Stareye zavrčel, dřívější slova k Rhoninovi zcela zapomněl. Náš lid to nikdy nestrpí! Jako velitel je musíte přesvědčit, opáčil klidně čaroděj. Stejně jako tihle tři a ti, kdo zastupují další, museli přesvědčit své národy. Vy fajnoví noční elfové potřebujete pár chlapů, kteří umí bojovat, zabručel náhle Dungard, dýmku stále v koutku úst. Někoho, kdo vám ukáţe skutečnej ţivot Unng Ak hlasitě zaštěkal. Malfurionovi chvíli trvalo, neţ mu došlo, ţe se srstnatec směje. My alespoň chápeme některé komplikované civilizační výdobytky, odsekl jiný šlechtic. Jako třeba koupel a péči o zevnějšek. Třeba vás démoni nechaj ţít, abyste jim dělali sluţky. Noční elf vytasil meč a jeho společníci ho následovali. Dungard vytáhl sekeru tak rychle, ţe jeho pohyb byl jen jedna rozmazaná šmouha. Huln sevřel kopí a odfrkl si. Unng Ak jednou vyzývavě máchl palicí. Uprostřed stanu náhle vybuchlo modré světlo. Obě strany zapomněly na hádku a všichni si pokoušeli zakrýt oči. Malfurion se odvrátil, aby se chránil, ale pak si všiml, ţe jediný Rhonin je světlem zcela nezasaţen. Člověk vstoupil mezi obě strany. Tak dost! Osud Kalimdoru, vašich milovaných na chvíli zaváhal a zahleděl se do dálky. Vašich milovaných závisí na tom, jestli tyhle přízemní předsudky překonáte! Rhonin pohlédl na Hulna a jeho společníky a pak i na Stareyeovy šlechtice. Ani jedna strana evidentně nestála o to, aby tu oslepující přehlídku moci opakoval.