Staroměstská radnice trochu historie a několik otázek Author: Radomíra Sedláková Published: 21.08.2007 Z druhé, konané v roce 1909, vzešel onen úchvatný návrh Josefa Gočára na stupňovitou pyramidu, vztyčenou v bloku domů mezi Malým a Staroměstským náměstím. Upřímně řečeno kdo by si skutečně přál, aby tam taková věž stála? Jako obrázek kupředu směřujícího přemýšlení architektů je to obdivuhodné, ale jako reálná stavba asi už méně. I když by to jistě byla architektonická atrakce přesahující čas svého vzniku. Ani porota tenkrát nenabyla dojmu, že by zrovna tento projekt měla ocenit. A vlastně žádný z projektů nebyl připuštěn až do realizace; mezitím vypukla první světová válka a pak už mocnářství vzalo za své. Kupodivu Praha, jako moderní hlavní město státu, si na novou či rozšířenou radnici relativně dlouho nevzpomněla. Potřebovala budovy jiné. Až na sklonku 30. let stihla vypsat soutěže dvě, které mimo jiné ukázaly to, o čem se pak diskutovalo v první polovině čtyřicátých let totiž že funkcionalistická architektura umí navrhnout dobrou kancelářskou budovu, ale ve chvíli, kdy je vznesen požadavek ještě na něco víc, na reprezentaci a třeba i jistou monumentalitu vždyť primátorský úřad je skutečně ÚŘAD (bez 1/5
ironie) a jeho sídlo by mělo být odlišitelné úřadu prostého. Navíc se tu ukázal problém urbanistický jak se vlastně zachovat k náměstí zbavenému Křenova domu a přitom s nedokončeným asanačním záměrem? Pařížská třída vtrhla asanovaným Josefovem do Velkého rynku jako velká voda, proklestila si cestu razantně a nekompromisně, jenomže náměstí jakoby ji zaskočilo, za ně už se nepustila (i když to měla původně v plánu, který skončil jednak s první válkou, jednak s narůstajícím pocitem zodpovědnosti za historické dědictví). Kostel sv. Mikuláše se dodnes diví, v jakém postavení se to ocitl a ještě při poslední předválečné soutěži se mělo za to, že zrovna jemu by se jeho původní vztah k náměstí (je vedle, s vlastní uličkou) měl vrátit. Jenomže doba protektorátu zase všechno zhatila. Až konec druhé války dal snahám o novou radnici nový směr. Nemilovaná a od počátku s protesty přijímaná novogotická část byla poškozena bombardováním a následným požárem. Soutěž roku 1947 byla první, která řešila problém dostavby po novém křídle. Přesněji kromě jiného měla také rozhodnout, co s těmi troskami udělat, v jednom návrhu se dokonce velmi zajímavě (ale z hlediska architektonického cítění velmi předčasně) uvažovalo o tom, že by novogotická fasáda zůstala stát jako předsazená kulisa a nová budova by vznikla za ní. Závěr soutěže byl jasný novogotickou část definitivně strhnout, až na jedno pole, které je nezbytné jako statické zajištění radniční věže. Výsledky soutěže opět nedošly realizace, vítězný únor obrátil zájem společnosti jinam a stejně tak začal jinak chápat architekturu Do starého jádra Prahy sice vstupovat chtěl, ale Staroměstská radnice pro něj (naštěstí) nebyla zajímavá. Až po dalších 20 letech, v roce 1967, byla vypsána soutěž další. Ta dokonce udělila i 1. cenu a o vítězném projektu se vážně uvažovalo jako o kandidátovi na skutečnou realizaci. Ten projekt byl velmi citlivý, dokonale symbolizující dobu volnějších šedesátých let jenomže než se stačila jeho příprava pořádně rozjet, přijely do Prahy tanky a všechno zase bylo jinak. Až o dalších 20 let později byla vypsána soutěž, jež byla snad nejvíce obsazena co do počtu účastníků, téměř dvě stovky architektů považovaly dané téma za atraktivní. Výsledky byly vyhlášeny v roce 1988 (k únorovému výročí) a vyvolaly neobyčejně bouřlivou veřejnou diskusi, nejen o radnici, ale o architektuře vůbec. 2/5
3/5
S odstupem doby nutno připomenout, že to velké množství nejrozmanitějších návrhů především odráželo neutěšený stav domácí architektské situace. Dalo by se parafrázovat podle Shakespeara cokoli chcete. Od téměř repliky podoby radnice v době před vybudováním novogotického křídla, přes variace modernistické i postmoderní až po vyslovenou hříčku radnice jako panelový dům v konstrukčním systému VVÚ-ETA. Nelze se divit, že největší oblibu veřejnosti si získala právě historická replika, byť právě ona porušila zadávací podmínky, neboť to téměř jako jediné v nich bylo jasné historická podoba je nepoužitelná. Pokud by použitelná byla, tak mimo jiné by bylo možno se ptát, která je skutečně ta pravá. Vždyť Staroměstská radnice rostla postupně, i renesanční a barokní části vzaly za své, dokonce nadvakrát, jednou v první třetině 19. století, podruhé na sklonku druhé světové války Tato zatím poslední soutěž ukázala na jeden problém, který se týká každé architektonické soutěže vypisovatel musí vědět, proč soutěž vypisuje a co od stavby očekává. Pražský magistrát roku 1987 to nevěděl. Jen měl pocit, že by se slušelo pro další generaci architektů tuto soutěž uspořádat. To je z hlediska vývoje oboru chvályhodné, ovšem z hlediska použitelného výsledku to nestačí. Urbanistické podmínky prokazovaly, že vypisovatel sám své území nezná, nebo aspoň nemá přesnější představu o tom, jak vypadalo a jak by vypadat mělo. Obnovit Křenův dům v půdorysu nebo ne? Jak se chovat k náměstí jako takovému? K tomu si prozkoumat, jak vlastně náměstí funguje a k čemu a komu slouží. Program stavby byl určen velmi vágně, spíš jako pouhé doporučování. Bylo z něj zřejmé, že vypisovatelé sami nějak nevědí, co mají od nové budovy chtít, možná i měli pocit, že ji tak moc nepotřebují, ale že se to prostě sluší Ani soutěž z roku 1988 (bráno podle data vyhlášení výsledků) nedošla realizace. Nejen proto, že opět došlo k zásadním společenským změnám. Následující léta odložila problém dostavby Staroměstské radnice stranou na volném místě nejprve vznikla jakási no, dejme tomu, že scéna (ostatně tam bývala tribuna nebo částečně kryté pódium už v dřívějších letech), pak tu vzniklo téměř samovolně turistické tržiště a pak byl založen ne příliš výrazný park, který nabídl stromy a lavičky a je hodně oblíbený. S ním se asi Praha nebude chtít rozloučit. Ovšem je pravda, že jde o park opravdu spíš jen dočasný, který v historickém jádru nepůsobí zrovna patřičně. Staroměstské náměstí má svou historii, svůj význam, i když se v posledních letech změnilo především v turistický jarmark, svou důstojnost pořád ještě dokáže udržovat. Zadní strany měšťanských domů mu skutečně nesluší. Mají měřítko spíš malé uličky, kterou se přes radnici procházelo ke kostelu a jejíž druhou frontu tvořila radnice, než měřítko velkého prostoru, jehož součástí se neplánovaně staly. I když kdo ví, současnost je k některým věcem už nevnímavá. To, že magistrát ohlásil záměr vypsat další soutěž na dostavbu Staroměstské radnice s takovým předstihem je slibné. Chce mít dost času na přípravu, na ujasnění toho, proč takovou soutěž vypisuje (když to má být tak brzy poté, co se úřad nastěhoval do bývalého Škodova paláce, může se to ovšem vykládat ledasjak je mu ten palác malý nebo se mu tam nelíbí?), na zpracování soutěžních podkladů, které budou skutečně aktuální (a odpoví třeba i na otázku, jak to vlastně je s dochovaným podzemím pod vybombardovaným křídlem), možná i na prozkoumání veřejného mínění Fakt je, že Staroměstské náměstí je už více než půlstoletí prostorovým torzem, které by si dokončení zasloužilo. (Ovšem proč téměř po každé dosavadní soutěži došlo k zásadním společenským proměnám?) 4/5
Obrázky: 1 současná podoba 2 návrh arch. Fišera z roku 1987 3 předválečný stav 4 návrh arch. Gočára z roku 1909 5 rytina z roku 1841 21.08.2007 15:14, Radomíra Sedláková 5/5