Výskyt agresivního chování psů na Brno-venkově

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Výskyt agresivního chování psů na Brno-venkově Diplomová práce Vedoucí práce: Doc. Ing. Petr Řezáč, CSc. Vypracoval: Bc. Lenka Pillerová Brno

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem práci na téma. Výskyt agresivního chování u psů v okrese Brnovenkov vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne:.... podpis

PODĚKOVÁNÍ Ráda bych touto cestou poděkovala mému vedoucímu diplomové práce doc. Ing. Petru Řezáčovi, CSc. za ochotu, trpělivost a odborné rady.

ABSTRAKT V diplomové práci byl vyhodnocen výskyt agresivního chování psů v okrese Brnovenkov. V úvodu práce je popsána domestikace psů a jejich využití v lidské společnosti. Literární přehled seznamuje s jednotlivými typy agresivního chování psů. V materiálech a metodách je uveden postup získávání dat a jejich zpracování. Z výsledků je patrné, že na výskyt agresivního chování psů má vliv mnoho faktorů. Klíčová slova: pes, člověk, chování ABSTRACT The aim of the study is to analyze the occurrence of aggressive behavior in dogs in Brno-venkov district. The introduction describes canine domestication and their importance in the human society. The next chapter summarizes knowledge about canine aggression. The data gathering and processing can be found in the materials and method section. The results suggest that there are many factors affecting the aggressive behavior in dogs. Key words: dog, human, behavior

OBSAH ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ... 2 1 ÚVOD... 6 2 CÍL PRÁCE... 8 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED... 9 3.1 VLIV VĚKU OBĚTI... 9 3.2 VLIV POHLAVÍ OBĚTI... 9 3.3 VZTAH PSEM A OBĚTÍ... 10 3.4 CHOVÁNÍ JEDINCE PŘED KOUSNUTÍM... 11 3.5 LOKALIZACE PORANĚNÍ NA TĚLE ČLOVĚKA... 11 3.6 SMRTELNÉ NÁSLEDKY ZAPŘÍČINĚNÉ KOUSNUTÍM... 11 3.7 VLIV VELIKOSTI, POHLAVÍ A VĚKU PSA... 12 3.8 CHOVÁNÍ PSŮ VE VAZBĚ NA KOUSÁNÍ... 13 3.9 AGRESE U MISKY NA ŽRÁDLO... 14 4 MATERIÁL A METODY... 16 5 VÝSLEDKY... 17 5.1 VLIV FAKTORŮ NA VÝSKYT KOUSNUTÍ PŘI HŘE A MIMO HRU... 17 5.2 VLIV FAKTORŮ NA VÝSKYT POTŘEBY OŠETŘENÍ PO KOUSNUTÍ PSEM... 22 5.3 VLIV FAKTORŮ NA KOUSNUTÍ PSA A ČLOVĚKA... 27 5.4 VLIV FAKTORŮ NA KOUSNUTÍ DO RUKY, NOHY, TRUPU A OBLIČEJE... 31 5.5 VLIV FAKTORŮ NA DRUH ZRANĚNÍ OBĚTI... 36 6 DISKUSE... 41 7 ZÁVĚR... 44 8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 45 9 SEZNAM OBRÁZKŮ... 48

1 ÚVOD Pes, kterého jsi uzdravil, tě nikdy nepokouše. V tom je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Mark Twain Psi mají za předka vlka a vlci jsou predátoři, kteří projevují agresi jako součást svého normálního chování, ať už v podobě teritoriálního či dominantního chování v hierarchii smečky, agresi při lovu apod. Tyto vlastnosti najdeme u našich psů zcela běžně, u některých psů můžeme agresi pozorovat častěji a také ji využívat (psi vycvičeni na obranu majetku, pastevečtí psi, honáčtí, lovečtí apod.) Rozvíjením některých exteriérových zvláštností a vrozených vloh vznikala plemena, která se k některým účelům hodila lépe než jiná. Nejstarší myslivecky zaměřená skupina psů jsou honiči. Při honu se drželi ve smečce, dobře snášeli ostatní psy a byli velmi hlasití. Klasickým zástupcem je beagl. Dále se psi využívali jako strážci dobytka. Dodnes se štěňata některých plemen od raného věku dávají mezi dobytek, aby se na stádo již od mládí navázala, považovala jej za svou smečku a chránila v případě nebezpečí. V zemích, kde stále či alespoň převážnou část roku leží sníh, se dodnes využívají tažní psi. Malá plemena psů se již od pradávna chovala jako společníci u dvora. Ve starém Egyptě byl pes dokonce uctíván jako bůh, strážce podsvětí a průvodce do království smrti. Pes nikdy nebyl vyobrazován jako krotké mírumilovné zvíře, ale jako ochránce a lovec. Dnešní pohled na psy je daleko rozmanitější. Z původních asi 50 plemen se postupem času a podle požadavku lidí vyšlechtily tisíce plemen. K mysliveckému využití se psi vyšlechtili pro různé specifické zaměření. Patří mezi ně: honiči, barváři, slídiči, ohaři pro nošení drobné zvěře, teriéři pro hon na lišku nebo anglické plemeno flat coated retriever, které se využívá speciálně pro nošení kachen z vody. V současné době stále vznikají nové psí sporty. Mezi oblíbené patří: agility, flyball, dogfrisbee, obedience, dogtrekking, pilling, mushing, chrtí dostihy a jiné. Nesmíme zapomenout zmínit asistenční psy, vycvičené pro pomoc a asistenci zdravotně postiženým osobám, kteří rovněž sehrávají důležitou roli v naší společnosti. V dnešní době se psi k práci nepoužívají v takové míře jako dříve. Z převážné části jsou to naši společníci, ale jejich schopnosti a vlohy jsou v nich stále ukryty, a proto je jednoduší tyto vrozené vlohy podporovat, než je potlačovat. Projevovat agresi můžou jedinci každého plemene a člověk by měl poznat, kdy má psa převychovat, a nebo předcházet nebezpečným situacím, kdy by pes mohl kousnout člověka nebo jiného psa (např. mít psa s větším projevem agrese vůči ostatním psům na vodítku, nenechávat malé děti se psem samotné apod.). Samozřejmě se může se jednat 6

i o nechtěné kousnutí při hře nebo nečekané zranění v případě projevování dominance nad dítětem, až o cílenou agresi vůči danému člověku. Musíme mít na paměti, že co naučíme psa ve štěněcím věku, projeví se i u dospělého psa, a měli bychom se naučit jim porozumět a umět je správně vychovat. 7

2 CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce bylo zjištění výskytu agresivního chování psů v okrese Brnovenkov. Výzkum zahrnoval posouzení různých faktorů při napadení psa nebo člověka psem, které by mohly jeho chování ovlivnit, např. napadení v místě bydliště, věk psa, velikost daného plemene, pohlaví psa a mnoho dalších. Současně byl zkoumán vliv těchto faktorů na typ zranění, umístění poranění na těle a zranění při hře. 8

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Vliv věku oběti Typ poranění člověka způsobeného psím kousnutím závisí na fyzických předpokladech člověka a psa. Až na výjimky (Lauer, 1982) nedefinují dostupné studie skutečnost, co vyprovokuje kousnutí, a nerozlišují mezi malými poraněními (např. modřinami) a závažnějšími poraněními (např. prokousnutím nebo roztržením tkáně) (Kizer, 1979). Data z uveřejněných studií o kousnutích vyžadujících lékařské ošetření ukazují, že většina psů kousla dítě mladší než 15 let (Sacks a kol., 1996). Jiné studie naznačují, že přibližně 60-75 % pokousaných je mladších 20 let a většinou jsou to děti mezi 5-9 rokem věku. Po prvním roce věku dítěte výskyt kousnutí narůstá až do 5-9 roku dítěte (Sacks a kol., 1979). Pokud všechna pokousání rovnoměrně rozdělíme podle věku, děti jsou 2-3krát častěji pokousané, než bychom očekávali na základě jejich podílu v populaci (Sacks a kol., 1996). Odhady naznačují, že většina dětí byla pokousána psem, který jim byl známý a to do věku 11ti let. V jedné studii bylo zjištěno, že 45 % dětí bylo kousnuto psem mezi 4-18 rokem věku (Beck, Jones, 1985). Děti potřebují minimálně 3krát častěji lékařské ošetření kvůli pokousání než dospělé osoby (Sacks a kol., 1996) a 48 % pohotovostního ošetření představovaly děti mladší 10 let (Kizer, 1979). 3.2 Vliv pohlaví oběti Jedinci mužského pohlaví byli ve všech věkových kategoriích pokousáni průkazně častěji než ženy. Poranění mužů jsou výrazně většího rozsahu než u žen (Sacks a kol., 1979). Kousnutí jedinců mužského pohlaví jsou hlášeny 1,4krát (Beck, Jones, 1985) až 3krát (Gershman a kol., 1994) častěji než u jedinců ženského pohlaví. Poměr mezi pokousanými muži a ženami se pohybuje od 1,5 : 1 (Avner, Baker, 1991) do 1,7 : 1 a to v populaci, kde poměr mužů a žen je 1,2 : 1 (Lauer a kol., 1982). Podíl pokousaných chlapců a děvčat se mění s věkem. Poměr pokousaných chlapců a děvčat mladších než 4 roky se pohybuje 1,6 : 1 a 2,3 : 1 ve skupině 4-16 let (Chun a kol., 1982). Dosavadní výsledky ukazují existenci vzájemné závislosti mezi věkem a pohlavím. Tato závislost je neměnná mezi různými geografickými a kulturními lokalitami (Langley, 1992). Z výsledků také vyplývá, že jedinci mužského pohlaví tvoří průkazně větší podíl psem smrtelně zraněných osob než jedinci ženského pohlaví (Beck, Jones, 1985). 9

3.3 Vztah mezi psem a obětí Většina poranění způsobených psím kousnutím je zapříčiněna vlastním zvířetem (Beck, Jones, 1985). Tři z pěti pokousaných obětí byly kousnuty psem, kterého vlastnila rodina, nebo psem žijícím v sousedství (Berzon, DeHoff, 1974). V souladu s tím jsou i výsledky jiných studií. Rodinní psi se podílí na kousnutí 25-33 % (Podberscek, Blackshaw, 1991). Volně se pohybující psi majitelů mohou být agresivnější než toulající se psi a zároveň bývají agresivnější, pokud se vyskytují v blízkosti svého domova (Wright, 1990). Výsledky jedné studie ukázaly, že např. u psů typu pitbull, byla většina pokousání zapříčiněna volně se pohybujícími jedinci nepatřícími pokousané osobě (Avner, Baker, 1991). Z 96 psích pokousání, u kterých byla k dispozici data a vztah pokousaného k psovi, bylo 54 % pokousaných mladších 15 let a 85 % pokousání se stalo v domě psa. 62 % dospělých bylo pokousáno jejich vlastním psem, 75 % dětí bylo pokousáno psem patřícím sousedům nebo kamarádům (Anonym, 1991). Tato data jasně ukazují, že chování člověka hraje významnou roli při poraněních způsobených psím kousnutím. V jedné ze studií bylo 85 % lidí poraněných psem a ošetřených na pohotovosti bylo pokousáno vlastním psem (Kizer, 1979). Data z 1724 případů poranění, způsobena kousnutím, naznačují, že vlastní psi zapříčiňují více pokousání, koušou více oběti na hlavě a krku, způsobují více zranění vyžadujících ošetření lékařem a celkově jsou nebezpečnější než toulaví psi (Harris a kol., 1974). Tento druh informací může být zavádějící, protože osoba pokousaná vlastním psem pravděpodobně nahlásí pouze závažná poranění. Tato hypotéza je podpořena výsledky studie, která ukazuje, že pokousání způsobené toulavými psi (50,3 %) jsou častěji vyšetřována lékařem než poranění způsobená domácím psem (29,1 %) (Jones, Beck, 1984). Je důležité vědět, že ne všichni toulaví psi jsou bez majitele. Mnoho psů popisovaných jako tuláci mají ve skutečnosti majitele, který je nechá volně pobíhat (Podberscek, Blackshaw, 1991). Bez ohledu na výše uvedené skutečnosti je počet hlášených případů pokousání psem znepokojivě nízký. Nedostatečné hlášení a nekompletní data jsou typická dokonce i v případech, kdy je poranění řešeno zákonem nebo ošetřeno na pohotovosti (Moss, Wright, 1987). Na městských pohotovostech není dostatek času a prostoru na vyhodnocování demografických dat spojených s pokousáním. 10

3.4 Chování jedince před kousnutím Chování člověka ovlivňuje samotné kousnutí a závažnost poranění. Děti mladší 5 let mnohem častěji provokují zvířata před kousnutím než starší děti (Avner, Baker, 1991). V případě poranění dítěte psem jsou přítomni dva účastníci, kdy každý z nich může druhému vydat signál, který určí, kdy dojde k překročení vzájemných sociálních hranic a vzniká situace, kdy jeden signál může představovat dva různé významy (Smith, 1977). Tak jako člověk si může špatně vysvětlit vrtící ocas, tak si může pes špatně vysvětlit křičící dítě. Děti mohou u psa vyvolat agresi (např. kvůli náhlým nekoordinovaným pohybům a změnám polohy těla a hlasové škály), pokud jsou rozrušení. Některé způsoby chování malých dětí mohou u psů vyvolat strach. Jiné druhy chování jako jsou skřeky a výkřiky, mohou být psem špatně pochopeny jako zvuky a signály kořisti. Stavy excitovanosti usnadňují vznik nedorozumění a všichni účastníci se stávají méně pozorní ke změnám v signálech a vzájemném chování. Potenciál pro vzájemné nedorozumění a vzájemné reakce s doprovodnými katastrofálními okolnostmi je vysoký zejména u dětí, které nejsou dostatečně vyzrálé, aby správně vyhodnocovaly a reagovaly na rychle se měnící situaci. 3.5 Lokalizace poranění na těle člověka Zatímco většina poranění u dospělých zahrnuje končetiny, více než 70 % poranění u dětí je na hlavě, krku a obličeji (Weiss a kol., 1991). Díky své výšce jsou děti často poraněny na horních končetinách, ramenech, hlavě a krku (Podberscek, Blackshaw, 1991). V jedné studii obličej a krk představoval 67 % z kousnutých míst na těle dětí od 0 do 4 let a 56 % kousnutých míst na těle dětí od 5 do 9 let (Kizer, 1979). 3.6 Smrtelné následky zapříčiněné kousnutím Přestože psí kousnutí je mezi lidmi velmi časté, je poměr smrtelných úrazů způsobených psem poměrně nízký (1 fatální útok / 5 000 000 psů, stanoveno v 50 000 000 populaci) (Avner, Baker, 1991). U dětí mladších 10 let bylo zaznamenáno 70 % fatálních útoků psů a u lidí starší 69 let bylo zaznamenáno 10,2 % fatálních útoků psů. Poměr úmrtí u novorozenců je 370krát vyšší než u dospělých od 30 do 49 let (Sacks a kol., 1979). Z 74 úmrtí připisovaných psím kousnutím během 5 let bylo 23 dětí mladších jednoho roku (Pinckney a kol., 1982). 11

Psi typu pitbull nezpůsobují více poranění, ani nejsou více agresivní, než ostatní plemena psů způsobujících fatální pokousání nebo závažné poranění (Sacks a kol., 1979). Na smrtelných pokousáních se psi typu pitbull podíleli 42 % mezi roky 1979 a 1988. Psi identifikovaní jako pitbull figurují ve 4 z 10 incidentů, kde bylo dítě vytaženo z dětské postýlky. Velké procento toulavých psů (37 %) identifikovaných jako typ pitbull bylo spojeno s incidenty s fatálními následky (Sacks a kol., 1979). U žádného jiného plemene se takovéto výsledky nevyskytovaly, ale pokud prozkoumáme data pro psi typu pitbull, musíme mít na paměti demografické souvislosti. Volně se pohybující psy mohou častěji pocházet z prostředí, které podněcuje nebo akceptuje agresivitu, zatímco vlastnění psi mohli mít zcela jiné životní podmínky. Jinými slovy může existovat více než jedna populace toulavých pitbullů, a jestliže existují, pak by data z těchto skupin měla být zkoumána odděleně. V jedné studii se nejčastěji účastnili fatálních incidentů spojených s kousnutím němečtí ovčáci a jejich kříženci. Na druhou stranu psi jiných plemen byli zodpovědní za 3 útoky spojené s fatálním následkem (dvakrát rottweiler, jedenkrát husky a jedenkrát akita inu). 3.7 Vliv velikosti, pohlaví a věku psa Studie 43 plemen psů, která zaútočila na děti a jejichž zranění si vyžádalo lékařské ošetření, uvádí, že většina psů patřila mezi velká plemena (Anonym, 1993). Z vyšetřovaných událostí vyplývá, že samci koušou častěji než feny. Abychom tuto informaci však mohli správně interpretovat, bylo by zapotřebí zjistit aktuální zastoupení každého pohlaví v dané psí populaci. V jedné britské studii, u které jsou k dispozici komplexnější data, bylo 82 z 96 kousnutí 82krát způsobeno psem. Nekastrovaní psi, zejména samci se častěji účastní incidentu spojeného s pokousáním, protože mají větší tendenci se toulat ve svém okolí (Hopkins, Schubert, Hart, 1976). Věk psa ve vztahu k pokousání není zatím řádně prozkoumán. Na základě posouzení velikosti byla většina psů způsobujících pokousání pravděpodobně dospělá. Přesná data však neexistují. Většina psů diagnostikovaných jako agresivní jsou na začátku nebo uprostřed sociální dospělosti (obvykle mají 18 24 měsíců při prvním projevu agrese s rozpětím 12 36 měsíců), kdy se začíná projevovat agresivní chování (Overall, 1997). U většiny detekovaného agresivního chování jedno pohlaví nepřevyšuje druhé s výjimkou dominantní agrese. Většina psů, u nichž byla dominantní agrese diagnosti- 12

kována, jsou samci, kteří se stávají sociálně dospělí v době, kdy vykazují první příznaky agresivity. Pokud vykazuje dominantní agresivitu fena, pak je výrazně mladší než pes, obvykle od 8 do 11 měsíců věku (Overall, 1995). Děti mohou snadno vyprovokovat štěňata, která vykazují neadekvátní chování zejména ve vztahu k dětem. 3.8 Chování psů ve vazbě na kousání Stovky let cílené selekce daly vzniknout různým velikostem a tvarům psů. Tato sekce překonala tisíce let přirozeného vývoje vlka (Wayne, 1993). Množství fyzických odlišností mezi jednotlivými plemeny psů jsou důsledkem cílené selekce na specifické vlastnosti psů (např. pasení versus aportování). Podobně způsoby vzájemné komunikace mezi psy a mezi psem a člověkem byly pravděpodobně ovlivněny těmito vlastnostmi. Některé problémy chování jsou rozdílnou manifestací vlastností, které byly lidmi selektovány. Psi sdílejí některé vlastnosti s člověkem a tyto vlastnosti jim umožňují být dobrými společníky a dobře vykonávat práci. Tyto vlastnosti se snoubí s rozsahem a bohatostí rodičovské péče. Ostatní členové rodiny se podílí na péči a sociálním rozvoji mláďat, jsou sociálně dospělí po dosažení pohlavní dospělosti. Jejich sociální systémy jsou založeny na rozdílech, mají pravidla řídící jejich chování tak, že signalizace bývá často nadbytečná a většina signálů se omezuje na nevokální úroveň (Overall, 1997). Bohužel tyto podobnosti mohou vést člověka k podcenění nepatrných rozdílů ve změnách chování a následně k polidšťování neboli antropomorfizaci. Např. pes, který vrtí ocasem, může, ale také nemusí být veselý (případně dobře naladěn). Vrtící se ocas indikuje ochotu komunikovat, zatímco ztuhlý ocas a vrtící se špička je běžný u naznačování agrese u psů. Pokud má pes problém s agresivitou, pak např. přímý pohled do očí psa nebo vztáhnutí ruky k psovi může být dostatečným podnětem k projevu agresivity. Moderní dětské knihy na tyto změny v chování upozorňují (Agan, Burnette, 1997). Plemena mohou být šlechtěna a selektována tak, aby jejich vzhled evokoval určitý druh chování (např. hlídání, pasení). Chovatelé úmyslně posunují průměrnou populaci k perfektnímu psovi. Pokud takto činí, zapomínají, že pokud nebudou odstraněny nevhodné vlastnosti, normální distribuce se posune a vzroste podíl psů s nevhodnými vlastnostmi chování. Provokace musí být posuzována v kontextu s tím, že daný pes se za určitých okolností chová agresivně, v porovnání se psem, který se za stejných okolností nikdy agre- 13

sivně nechová. Jestliže víme, že pes se v určitých situacích chová neadekvátně (např. hlazení, sahání na hlavu), může být nechtěně vyprovokován (Szpakowski a kol., 1989) něčím, co by se jinak považovalo za normální gesto. Abnormálně se chovající zvířata nemusí normální gesta chápat jako normální a tento klinický obraz lze pochopit a léčit. Dostupná data o psích kousnutích ve vztahu k dětem ukazují, že mnoho psů a dětí se setkalo za provokativních nebo nevhodných okolností a špatná interpretace signálů vysílaných psem může v tomto případě představovat problém. Jestliže je pes provokován, a to i neúmyslně, vyvolá se tím nebezpečné chování. Ačkoli jsou dostupná data neadekvátní, abychom toto mohli posoudit, jsou to právě tyto okolnosti, za kterých dochází k pokousání psem (např. pokousaní chlapci vlastním nebo známým psem). Pokud budeme stále obviňovat určitá plemena, nikdy dostatečně neodlišíme vhodné a nevhodné chování, nebezpečné versus bezpečné chování plemene nebo živočišného druhu. Důkladné prozkoumání literatury týkající se kousnutí nebo poranění psem odhalilo, že pouze rozsáhlá data podporují následující závěry: Děti v porovnání s dospělými lidmi utrpěly vážnější druhy poranění, chlapci byli častěji poraněni nebo usmrceni psem jak dívky, což ukazuje na fakt, že spouštěcím faktorem bylo lidské chování a poranění nejčastěji způsobil pes trvale žijící s rodinou. 3.9 Agrese u misky na žrádlo Běžná situace, ve které psi vykazují agresivní chování, je při krmení. Ačkoli je obrana krmiva pravděpodobně varianta normálního chování u psů, je toto chování nechtěné a potencionálně nebezpečné. Agresivita u misky se žrádlem může být vyřešena jednoduchým opatřením (pes žere v oddělené místnosti). Hlídání předmětů a hraček je další situace zapříčiňující konflikt se psem. Tato situace se nazývá vlastnická agrese, ale často to bývá konflikt vyvolaný psem. Pes si přirozeně hlídá svoje věci, vidíme to na příkladu: zahrabávání kostí, než je může majitel odstranit, nebo touha po oblíbené žvýkací hračce. Psi mohou strážit předměty jako jsou ponožky, kapesníky či plastové obaly. Pravdou je, že agrese v mnoha případech nebývá vyvolána samotným hlídáním předmětů, jak by se očekávalo konfrontací vyvolanou přiblížením se majitele k psovi a předmětu, který chrání (Luescher a Reisner, 2008). V jedné z nedávných studií (Duffy a kol., 2008) byli jezevčíci a čivavy spojováni s více než průměrným výskytem agrese zaměřeným vůči člověku a psům. Samci se 14

incidentů spojených s psím kousnutím účastnili častěji než feny (Gershman a kol., 1994). Navíc byl zkoumán vliv věku (Bennett, Rohlf, 2007) a kastrace (Messam a sol., 2008) psa. Tyto faktory se ukázaly být důležitými ve vztahu k agresi psů. Agrese byla pozorována častěji u starších psů (Bennett, Rohlf, 2007) a méně se vyskytovala u kastrovaných psů (Gershman a spol, 1994). Postupně se hromadí důkazy o důležitosti vlivu změn prostředí na psí agresivitu. Faktory prostředí jako je charakteristika majitele (věk, pohlaví, stupeň vzdělání, zkušenost se psy), životní situace (oblast, kde člověk bydlí, osídlení, typ ubytování, další zvířata v domácnosti) (Podberscek, Serpell, 1997a, 1997b), vzájemné setkávání s majiteli (věk, ve kterém bylo zvíře dovedeno do domu, doba frekvence potkávání se psem, způsoby jeho potrestání). Všechny tyto skutečnosti a situace byly dávány do souvislostí s psí agresivitou a tyto studie předpokládají, že agresivita u psů chovaných v domácnosti může být redukována zlepšením jejich životního prostředí, navzdory důležitosti psích vnitřních faktorů jako jsou plemeno, pohlaví a věk. Kvůli speciálnímu postavení psa v lidské společnosti byly studie týkající se faktoru životního prostředí ovlivňující psí agresivitu často zkoumány pozorováním a různé studie často docházejí k rozdílným závěrům týkajících se vlivu stejného faktoru životního prostředí. Např: u fyzických trestů byl pozorován větší vliv (Pérez-Guisado, Munoz- Serrano, 2009) a v další studii naopak menší vliv (Tami a kol., 2008) na výskyt agresivního chování psů. Navíc věk, pohlaví a zkušenosti majitele se psy měly významný vliv na agresivitu psů (Pérez-Guisado, Munoz-Serrano, 2009). Na druhé straně např. podle studie (Bennett, Rohlf, 2007) nebyl zjištěn jejich žádný vliv. Data z výše uvedených studií byla pravděpodobně vyhodnocována podle různě přísných kriterií. Když byly vztahy mezi různými faktory a psí agresivitou zkoumány pomocí různých metod, byly zjištěny zmatečné výsledky (Pocock, 1997), které mohou vést ke zmatečným závěrům. Jednou z cest vedoucích k minimalizaci těchto problémů je použití vícečetné analýzy variance. Závěry ze studií využívajících těchto metod (Bennett, Rohlf, 2007) poskytují více informací. Čím více faktorů je zkoumáno, tím je možné dosáhnout lepšího porozumění vztahu mezi faktory prostředí a agresivitou psů. 15

4 MATERIÁL A METODY Pro získání co největšího počtu údajů od majitelů o psech, u kterých se vyskytlo agresivní chování, byl vytvořen dotazník, který majitelé agresivních psů vyplnili. Dotazník se skládá ze dvou částí. První se zaměřuje na kousajícího psa, druhá část byla zaměřena na oběti kousnutí. Psi byli rozděleni na starší a mladší 6 let. Dále se zjišťovaly údaje využití psů, socializace, způsob poranění a situace, která kousnutí předcházela. Rovněž bylo sledováno, kde došlo ke kousnutí, zda se oběť s kousajícím psem znala, pohlaví a věk kousnutého člověka, jestli byl pes veden na vodítku nebo na volno, jak často byl venčen a jestli kousl v místě bydliště psa, a nebo mimo psa. Plemena byla rozdělena do tří velikostních skupin podle standardů FCI. Mezi malá plemena byli řazeni pražský krysařík, jorkšír, jezevčík apod. Do středních plemen byli zařazeni beagle, kokršpaněl, bulteriér apod. Mezi velká plemena byli zařazeni německý ovčák, flat coated retriever, rhodéský ridgeback apod. Po shromáždění 150 dotazníků byly výsledky vkládány do programu Microsoft Office Excel. Vliv faktorů na výskyt kousnutí člověka a psa byl analyzován pomocí chí-kvadrantového testu. Získané výsledky byly pokládány za průkazné, pokud P < 0,05. 16

5 VÝSLEDKY 5.1 Vliv faktorů na výskyt kousnutí při hře a mimo hru Psi kousli v místě bydliště při hře v 19 % případů a mimo hru v 81 % (obr. 1). Psi kousli mimo bydliště psa při hře v 15 % případů a mimo hru v 85 % případů. Obr. 1 Výskyt kousnutí v bydlišti a mimo bydliště psa při hře a mimo hru Psi kousli muže při hře v 12 % případů a mimo hru v 86 % (obr. 2). Psi kousli ženu při hře v 25 % případů a mimo hru v 75 % případů. Obr. 2 Výskyt kousnutí muže a ženy při hře a mimo hru 17

Psi kousli člověka při hře v 18 % případů a mimo hru v 82 % případů (obr. 3) Feny kously člověka při hře v 15 % případů a mimo hru v 85 % případů. Obr. 3 Výskyt kousnutí psem a fenou při hře a mimo hru Psi vedení na volno kousli při hře v 16 % případů a mimo hru v 84 % případů (obr. 4). Psi vedení na vodítku kousli při hře v 23 % případů a mimo hru v 77 % případů. Obr. 4 Výskyt kousnutí psů vedených na volno a na vodítku při hře a mimo hru Psi kousli při hře člověka mladšího 11 let v 38 % případů, člověka ve věku 12-17 let v 29 % případů a člověka staršího 18 let v 12 % případů (obr. 5). Psi kousli mimo hru 18

člověka mladšího 11 let v 62 % případů, člověka ve věku 12-17 let v 71 % případů a člověka staršího 18 let v 88 % případů. Věk kousnutých osob měl průkazný vliv na kousnutí psem při hře a mimo hru (P < 0,05). Obr. 5 Výskyt kousnutí různě starých osob při hře a mimo hru Psi ve věku do 6 let kousli při hře v 19 % případů a mimo hru v 81 % (obr. 6). Psi starší 7 let kousli při hře v 14 % případů, a mimo hru v 86 % případů. Obr. 6 Výskyt kousnutí různě starými psy při hře a mimo hru 19

Malé rasy psů kously při hře v 21 % případů, střední rasy v 17 % případů, a velké rasy v 16 % (obr. 7). Mimo hru kously malé rasy psů v 79 % případů, střední rasy v 83 % případů, a velké rasy v 83% případů. Obr. 7 Výskyt kousnutí psy malých, středních a velkých ras při hře a mimo hru Psi denně venčení kousli při hře v 16 % případů, venčení jednou týdně v 20 % případů a nevenčení v 12 % případů (obr. 8). Mimo hru denně venčení psi kousli v 84 % případů, venčení jednou týdně v 80 % případů a nevenčení v 88% případů. Obr. 8 Výskyt kousnutí různě často venčenými psy při hře a mimo hru 20

Psi využívaní jako společníci kousli v 17 % případů při hře a mimo hru v 83 % případů (obr. 9). Psi využívaní k jiným učelům než společníci kousli při hře v 18 % případů a mimo hru v 82 % případů. Obr. 9 Výskyt kousnutí u psů využívaných jako společníci a k jiným učelům při hře a mimo hru Psi kousli známého člověka při hře v 24 % případů a mimo hru v 76 % případů (obr. 10). Psi kousli člověka, se kterým se nikdy nesetkali, při hře v 8 % případů a mimo hru v 92 % případů. Obr. 10 Výskyt kousnutí známých a cizích lidí při hře a mimo hru 21

5.2 Vliv faktorů na výskyt potřeby ošetření po kousnutí psem Lidé kousnutí psem v místě bydliště byli ošetřeni v 58 % případů a mimo bydliště v 62 % případů (obr. 11). Obr.11 Výskyt ošetření osob kousnutých v místě bydliště psa a mimo bydliště psa Psem kousnutí muži byli ošetřeni v 59 % případů a ženy v 45 % případů (obr. 12). Obr. 12 Výskyt ošetření mužů a žen kousnutých psem 22

Oběti psa byli ošetřeni v 59 % případů a feny v 63 % případů (obr. 13). Obr. 13 Výskyt ošetření obětí při kousnutí psem a fenou Lidé kousnutí psy vedenými na volno byli ošetřeni v 59 % případů a na vodítku v 60 % případů (obr. 14). Obr. 14 Výskyt ošetření u obětí kousnutých psy vedenými na vodítku a na volno 23

Osoby mladší 11 let byly ošetřeny v 62 % případů, osoby ve věku 12-17 let byly ošetřeny v 53 % případů a osoby starší 18 let byly ošetřeny v 45 % případů (obr. 15). Obr. 15 Výskyt ošetření u obětí různého věku Oběti psů do 6 let stáří byly ošetřeny v 64 % případů a psů starších 7 let v 50 % případů (obr. 16). Obr. 16 Výskyt ošetření oběti psů ve věku do 6 let a nad 6 let 24

Pokousání psem malého plemene byla ošetřena v 29 % případů, středního plemene v 50 % případů a velkého plemene v 76 % případů (obr. 17). Velikost plemene psa měla průkazný vliv na potřebu ošetření kousnutých jedinců (P < 0,01). Obr. 17 Výskyt ošetření obětí pokousaných malými, středními a velkými plemeny Denně venčenými psy byla kousnutí ošetřena v 56 % případů, týdně venčenými v 63 % případů a nevenčenými psy v 71 % případů (obr. 18). Obr. 18 Výskyt ošetření obětí kousnutých různě často venčenými psy 25

Oběti psů využívaných jako společníci byly ošetřeny v 52 % případů a psů využívaných pro jiné účely v 72 % případů (obr. 19). Způsob využívání psů měl průkazný vliv na potřebu ošetření kousnutých obětí (P < 0,05). Obr. 19 Výskyt ošetření po kousnutí psy využívanými jako společníci nebo pro jiné účely Oběti kousnuté známým i cizím psem byly ošetřeny v 60 % případů (obr. 20). Obr. 20 Výskyt ošetření obětí kousnutých známým a cizím psem 26

5.3 Vliv faktorů na kousnutí psa a člověka Psi ve svém bydlišti kousli člověka v 79 % případů a psy v 21 % případů (obr. 21). Psi mimo své bydliště kousli člověka v 58 % případů a psy v 42 % případů. Místo kousnutí mělo průkazný vliv na výskyt kousnutí člověka a psa (P < 0,01). Obr. 21 Výskyt kousnutí psů a člověka v místě bydliště psů a mimo bydliště psů Psi kousli jiné psy v 30 % případů a člověka v 70 % případů (obr. 22). Feny kously psy v 37 % případů a člověka v 63 % případů. Obr. 22 Výskyt kousnutí psů a člověka psem a fenou 27

Psi vedeni na volno kousli psy v 30 % případů a člověka v 70 % případů (obr. 23). Psi vedeni na vodítku kousli psy v 41 % případů a člověka v 59 % případů. Obr. 23 Výskyt kousnutí psů a člověka psy vedenými na volno a na vodítku Psi mladší 6 let kousli psy v 33 % případů a člověka v 67 % případů (obr. 24). Psi starší 6 let kousli psy v 29 % případů a člověka 71 % případů. Obr. 24 Výskyt kousnutí psů a člověka psy mladšími 6 let a staršími 6 let 28

Psi malých plemen kousli psy v 14 % případů a člověka v 86 % případů (obr. 25). Psi středních plemen kousli psy v 31 % případů a člověka v 69 % případů. Psi velkých plemen kousli psy v 39 % případů a člověka v 61 % případů. Obr. 25 Výskyt kousnutí člověka a psů malými, středními a velkými plemeny. Denně venčení psi kousli psy v 33 % případů a člověka v 67 % případů (obr. 26). Týdně venčení psi kousli psy v 33 % případů a člověka v 67 % případů. Nevenčení psi kousli psy v 24 % případů a člověka v 76 % případů. Obr. 26 Výskyt kousnutí psů a člověka psy venčenými denně, týdně, nevenčenými 29

Psi využívaní jako společníci kousli psy v 31 % případů a člověka v 69 % případů (obr. 27). Psi využívání k jiným účelům kousli psy v 33 % případů člověka v 67 % případů. Obr. 27 Výskyt kousnutí psů a člověka psy využívanými jako společníci nebo k jiným účelům Známí psi kousli psy v 30 % případů a člověka v 70 % případů (obr. 28). Cizí psi kousli psy v 35 % případů a člověka v 65 % případů. Obr. 28 Výskyt kousnutí psů a člověka známými a cizími psy 30

5.4 Vliv faktorů na kousnutí do ruky, nohy, trupu a obličeje Psi v místě bydliště kousli do ruky v 39 % případů, do nohy v 28 %, do trupu v 12 % případů a do obličeje v 21 % případů (obr. 29). Mimo své bydliště kousli do ruky v 44 % případů, do nohy v 38 % případů, do trupu v 11 % a do hlavy v 7 % případů. Obr. 29 Výskyt kousnutí do ruky, nohy, trupu a hlavy v místě bydliště psů a mimo bydliště Psi kousli muže do ruky v 32 % případů, do nohy v 44 % případů, do trupu ve 12 % případů a do hlavy ve 12 % případů (obr. 30). Ženy byly kousnuty do ruky v 46 % případů, do nohy v 26 % případů, do trupu v 12 % případů a do hlavy v 16 % případů. Obr. 30 Výskyt kousnutí muže a ženy do ruky, nohy, trupu a hlavy 31

Psi kousli do ruky v 38 % případů, do nohy v 33 % případů, do trupu v 13 % případů a do hlavy v 16 % případů (obr. 31). Feny kously do ruky v 52 % případů, do nohy v 30 % případů, do trupu v 7 % případů a do hlavy v 11 % případů. Obr. 31 Výskyt kousnutí do ruky, nohy, trupu a hlavy psy a fenami Psi vedení na volno kousli do ruky v 40 % případů, do nohy v 33 % případů, do trupu v 12 % případů a do hlavy v 15 % případů (obr. 32). Psi vedení na vodítku kousli do ruky v 54 % případů, do nohy v 23 % případů, do trupu v 8 % případů a do hlavy v 15 % případů. Obr. 32 Výskyt kousnutí do ruky, nohy, trupu a hlavy psy vedenými na volno a na vodítku 32

Děti do 11 let věku byly kousnuty do ruky v 33 % případů, do nohy v 24 % případů, do trupu v 14 % případů a do hlavy v 29 % případů (obr. 33). Děti 12-17 let byly kousnuty do ruky v 35 % případů, do nohy v 29 % případů, do trupu v 12 % případů a do hlavy v 24 % případů. Osoby starší 18 let byly kousnuty do ruky v 46 % případů, do nohy v 35 % případů, do trupu v 11 % případů a do hlavy v 8 % případů. Obr. 33 Výskyt kousnutí do ruky, nohy, trupu a hlavy osob různého věku Psi mladší 6 let kousli do ruky v 36 % případů, do nohy v 36 % případů, do trupu v 12 % případů a do hlavy v 16 % případů (obr. 34). Psi starší 6 let kousli do ruky v 57 % případů, do nohy v 23 % případů, do trupu v 10 % případů a do hlavy v 10 % případů. Obr. 34 Výskyt kousnutí do ruky, nohy, trupu a hlavy psem do 6 let a nad 6 let 33

Malá plemena psů kousla do ruky v 67 % případů, do nohy v 20 % případů a do hlavy v 13 % případů (obr. 35). Střední plemena kousla do ruky v 34 % případů, do nohy v 38 % případů, do trupu v 7 % případů a do hlavy ve 20 % případů. Velká plemena kousla do ruky v 34 % případů, do nohy v 34 % případů, do trupu v 20 % případů a do hlavy v 12 % případů. Velikost psa měla průkazný vliv na místo kousnutí na těle člověka (P < 0,05). Obr. 35 Výskyt kousnutí do ruky, nohy, trupu a hlavy malými, středními a velkými plemeny Psi venčení denně kousli do ruky v 40 % případů, do nohy v 30 %, do trupu v 15 % a do hlavy v 15 % případů (obr. 36). Psi venčeni týdně kousli do ruky v 47 % případů, do nohy v 28 % případů, do trupu v 11 % případů a do hlavy ve 14 % případů. Psi nevenčení kousli do ruky v 31 % případů, do nohy v 54 % a do hlavy v 15 % případů. Obr. 36 Výskyt kousnutí do ruky, nohy, trupu a hlavy psy venčenými denně, týdně a nevenčenými. 34

Psi využívaní jako společníci kousli do ruky v 45 % případů, do nohy v 27 % případů, do trupu v 13 % případů a do hlavy v 15 % případů (obr. 37). Psi využívaní pro jiné účely kousli do ruky v 36 % případů, do nohy v 39 % případů, do trupu v 10 % případů a do hlavy v 15 % případů. Obr. 37 Výskyt kousnutí do ruky, nohy, trupu a hlavy psy využívanými jako společníci nebo k jiným účelům Známí psi kousli do ruky v 45 % případů, do nohy v 21 % případů, do trupu v 15 % případů a do hlavy v 19 % případů (obr. 38). Cizí psi kousli do ruky v 37 % případů, do nohy v 49 % případů, do trupu v 7 % případů a do hlavy v 7 % případů. Známost se psem měla průkazný vliv na místo kousnutí na těle člověka (P < 0,05). Obr. 38 Výskyt kousnutí do ruky, nohy, trupu a hlavy známými a cizími psy 35

5.5 Vliv faktorů na druh zranění oběti Psi v místě svého bydliště způsobili bodové zranění v 35 % případů, tržné v 59 % případů a vytržení měkké tkáně v 6 % případů (obr. 39). Psi mimo bydliště způsobili bodové zranění v 50 % případů, tržné v 37 % případů a vytržení měkké tkáně v 13 % případů. Místo kousnutí mělo průkazný vliv na typ zranění (P = 0,05). Obr. 39 Výskyt jednotlivých druhů zranění v místě bydliště a mimo bydliště psa Psi způsobili mužům bodové zranění v 29 % případů, tržné v 65 % případů a vytržení měkké tkáně v 6 % (obr. 40). Psi způsobili ženám bodové zranění v 56 % případů, tržné v 38 % případů a vytržení měkké tkáně v 6 % případů. Pohlaví člověka mělo průkazný vliv na typ zranění (P = 0,05). Obr. 40 Výskyt jednotlivých druhů zranění mužů a žen 36

Psi způsobili bodové zranění v 42 % případů, tržné v 49 % případů a vytržení měkké tkáně v 9 % případů (obr. 41). Feny způsobily bodové zranění v 44 % případů, tržné zranění v 46 % případů a vytržení měkké tkáně v 10 % případů. Obr. 41 Výskyt jednotlivých druhů zranění způsobených psem a fenou Psi vedení na volno způsobili bodové zranění v 42 % případů, tržné v 48 % případů a vytržení měkké tkáně v 10 % případů (obr. 42). Psi vedení na vodítku způsobili bodové zranění v 45 % případů, tržné v 50 % případů vytržení měkké tkáně v 5 % případů. Obr. 42 Výskyt jednotlivých druhů zranění psy vedenými na volno a na vodítku 37

Dětem do 11 let způsobili psi bodové zranění v 62 % případů, tržné v 33 % případů a vytržení měkké tkáně v 5 % případů (obr. 43). Dětem ve věku 12-17 let způsobili psi bodové zranění v 35 % případů, tržné v 53 % případů a vytržení měkké tkáně v 12 % případů. Osobám starším 18 let způsobili psi bodové zranění v 46 % případů, tržné v 49 % případů a vytržení měkké tkáně v 5 %. Obr. 43 Výskyt jednotlivých druhů zranění u osob různého stáří Psi mladší 6 let způsobili bodové zranění v 37 % případů, tržné v 53 % případů a vytržení měkké tkáně v 10 % případů (obr. 44). Psi starší 6 let způsobili bodové zranění v 57 % případů, tržné v 36 % případů a vytržení měkké tkáně v 7 % případů. Obr. 44 Výskyt jednotlivých druhů zranění způsobené psy do 6 let a nad 6 let 38

Malá plemena způsobila bodové zranění v 64 % případů, tržná v 32 % případů a vytržení měkké tkáně ve 4 % případů (obr. 45). Střední plemena způsobila bodové zranění v 50 % případů, tržné v 38 % případů a vytržení měkké tkáně v 12 % případů. Velká plemena způsobila bodové zranění v 31 % případů, tržné v 59 % případů a vytržení měkké tkáně v 10 % případů. Velikost psa měla průkazný vliv na typ zranění (P = 0,05). Obr. 45 Výskyt jednotlivých druhů zranění způsobených malými, středními a velkými plemeny Psi venčeni denně způsobili bodové zranění v 47 % případů, tržné v 44 % případů a vytržení měkké tkáně v 9 % případů (obr. 46). Psi venčeni týdně způsobili bodové zranění v 43 % případů, tržné v 48 % případů a vytržení měkké tkáně v 9 % případů. Psi nevenčení způsobili bodové zranění v 23 % případů, tržné v 65 % případů a vytržení měkké tkáně v 12 % případů. Obr. 46 Výskyt jednotlivých druhů zranění způsobených psy venčenými denně, týdně a vůbec nevenčenými 39

Psi využívaní jako společníci způsobili bodové zranění v 43 % případů, tržné v 46 % případů a vytržení měkké tkáně v 11 % případů (obr. 47). Psi využívání k jiným účelům způsobili bodové zranění v 42 % případů, tržné v 51 % případů a vytržení měkké tkáně v 7 % případů. Obr. 47 Výskyt jednotlivých druhů kousnutí psů využívaných jako společníci nebo k jiným účelům Známí psi způsobili bodové zranění v 43 % případů, tržné v 49 % případů a vytržení měkké tkáně v 8 % případů (obr. 48). Cizí psi způsobili bodové zranění v 43 % případů, tržné v 46 % případů a vytržení měkké tkáně v 11 % případů. Obr. 48 Výskyt jednotlivých druhů zranění způsobených známými a cizími psy 40

6 DISKUSE Z výsledků je patrné, že psi kousli více než třikrát častěji než feny. Toto může být způsobeno výraznějším teritoriálním chováním psů v porovnání s fenami. Více jak polovina kousnutí byla způsobena velkými plemeny psů. Jednou z příčin může být fakt, že převážná část velkých plemen je využívaná k jiným účelům než jako společník, např. k obraně majetku, pro lovecké účely apod. Více jak dvě třetiny psů, kteří kousli, byli mladší 6 let. (Overall, 1995) tvrdí, že většina psů, u nichž byla dominantní agrese diagnostikována, jsou samci, kteří se stávají sociálně dospělí a v této době vykazují první příznaky agresivity. Pokud vykazuje dominantní agresivitu fena, pak je výrazně mladší než pes, obvykle od 8 do 11 měsíců věku. Přibližně polovina psů, kteří pokousali člověka, byli psi využívaní jako společníci. Tito psi přijdou více do styku s jinými lidmi i psy než psi, kteří jsou určení pro hlídání na dvoře. Zhruba polovina psů, kteří kousli, byli venčeni denně. Ve svém bydlišti pokousali psi oběti ve více jak polovině případů. Většina psů, kteří kousli, byli vedeni na volno. Z výsledků je tedy patrné, že vodění na vodítku ovlivní chování psa a člověk jej má více pod kontrolou. Více jak polovina obětí se s kousajícím psem znala. Dvě třetiny kousnutých představovaly ženy a jen jednu třetinu muži Výsledek byl ovlivněn faktem, že ženy byly více ochotné vyplnit dotazník. Převážnou část kousnutých představovaly osoby starší 18 let. Nejvíce tedy bylo bodových a tržných zranění. Lidé byli převážně kousnuti do končetin. Asi jedna pětina kousnutí se udála během hry. Analýza vlivu faktorů na výskyt kousnutí při hře a mimo hru prokázala, že při hře byly většinou kousnuty mladší děti do 11 let. Navíc výsledky naznačují, že většina dětí byla kousnuta psem, který jim byl známý (Beck a Jones, 1985). Starší děti byly při hře kousnuti o něco méně krát a dospělí byli při hře kousnuti pouze výjimečně. To ukazuje, že děti mnohem častěji tolerují hru na kousanou oproti dospělým osobám. S věkem se tedy četnost kousnutí při hře snižovala. Prokazatelně častěji kousli psi při hře známého člověka v porovnání s tím, kterého před útokem nikdy nepotkali. Vlivy faktorů na výskyt potřeby ošetření po kousnutí psem prokázaly, že poranění od psů malé rasy bylo potřeba ošetřit méně krát, zatímco u velkých plemen psů to bylo potřeba třikrát tak častěji. Psi malých ras převážně koušou do rukou a nohou a způsobují převážně bodové zranění malého rozsahu. To může souviset s tím, že malé rasy mají malou mordu a menší skus. 41

Oběti psů využívaných jako společníci byly ošetřeny v polovině případů a u psů využívaných k jiným účelům musely být ošetřeny asi ve třech čtvrtinách případů. Psi využívaní jako společníci způsobovali lehčí poranění než psi využívaní k jiným účelům. Současně psi využívaní jako společníci byli převážně malá a střední plemena. Vlivy faktorů na kousnutí psa a člověka prokázaly, že psi kousli častěji člověka na území bydliště psa než mimo něj. Na druhé straně psi kousli jiné psy mimo území kousajícího psa dvakrát tak častěji než na území psa. Může to být způsobeno i tím, že psi se potkávají hlavně v parcích a na vycházkách, a to převážně na volno. Analýza vlivu faktorů na kousnutí do ruky, nohy, trupu a hlavy prokázala, že psi malých plemen kousli člověka čtyřikrát častěji než psa. Většina malých plemen jsou využívána jako společníci a nemusí mít dobrý výcvik a ani daná pravidla. Malí psi nejčastěji kousli do rukou a nohou a nezpůsobili vážná zranění. Psi středních plemen kousli dvakrát častěji člověka než psa. Velká plemena psů kousla člověka častěji než psy, ale poranění byla vážnějšího charakteru než u ostatních plemen a to hlavně v případech, kdy pes kousl druhého psa. Malá plemena psů kousla nejčastěji do ruky a nekousla vůbec do trupu. To může způsobovat fakt, že k trupu se malá plemena hůře dostávají, zato k rukám a nejčastěji k prstům nejlehčeji. Střední plemena nejčastěji kousla do ruky, nohy a méně často do hlavy. Střední plemena častěji prokazují dominantní chování vůči lidem, a to hlavně u dětí. Velká plemena kousla stejně často do ruky a nohy a ze všech plemen kousla nejčastěji do trupu. Ke kousnutí došlo často v situaci, kdy hlídali své bydliště. Psi, kteří se s obětí dobře znali, ji kousli častěji do ruky. Zato psi, kteří se s obětí neznali, ji nejčastěji kousli do nohy. To může souviset s tím, že častěji kousali do nohy psi, kteří hlídali svá bydliště a nejlehčí varianta, jak vyhnat vetřelce, je kousnout do nohy. Méně častěji kousli do ruky, a to převážně v situacích, kdy je cizí osoby chtěly pohladit nebo kdy majitel odděloval dva navzájem se kousající psy. Do ruky také častěji kousali ve veterinární ordinaci zaměstnance při ošetřování. Výsledky naznačují, že psi v místě svého bydliště způsobili tržné zranění ve více jak v polovině případů, a to může zapříčiňovat fakt, že psi jsou zvířata s vyvinutým teritoriálním chováním (obrana majetku), a aby ochránili své území, způsobují převážně tržná zranění. Zato psi mimo své bydliště mohou mít důvody rozdílné a bodová a tržná zranění nejsou tolik v procentech rozdílná. Poranění mužů jsou výrazně většího rozsahu než u žen (Sacks a kol., 1979). Psi způsobili mužům tržné zranění dvakrát tak častěji než bodové. Zejména z toho důvodu, že 42

muži bývají větší hrozba než ženy. Ženy byly ve více jak v polovině případů kousnuty jen bodově a tržná zranění se vyskytovala výrazně méně než u mužů. Malá plemena způsobila ve více jak polovině případů jen bodová zranění. Středně velká plemena kousla v polovině případů bodově a v druhé polovině případů došlo k tržným zraněním. Velká plemena nejčastěji zapříčinila tržná zranění. 43

7 ZÁVĚR Ze získaných dat o výskytu agresivního chování u psů na Jižní Moravě shrnutých v diplomové práci je patrné, že u psů je agresivita přirozeným chováním a vyskytuje se častěji u samců než u fen. Psi od pradávna žijí s člověkem, a proto se lidé musí naučit porozumět jejich chování a signálům, které vysílají, aby mohli předcházet nežádoucímu chování psů. Většinou si lidé myslí, že nezavinili útok psa, opak je však často pravdou. Výskyt agresivního chování a faktory, které ho ovlivňují, nejsou dosud zcela objasněny, a proto je potřeba se této problematice nadále věnovat a o dosažených výsledcích informovat chovatelskou veřejnost. 44

8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY AGAN E.M., BURNETTE J.E., 1997: Fido! Friend or foe? Activity book. Ill: State Farm Fire and Casualty Company. Bloomington, 24 s. ANDERSON R.K., HART B.L., HART L.A., 1984: The pet connection: its influence on our health and quality of life. Center to Study Human-Animal Relationships and Environments, University of Minnesota, 456 s. ANONYMOUS., 1993: Dog bites in Adelaide Australia. Anthrozöos, 6:52 53, ISSN 0892-7936. AVNER J.R., BAKER M.D., 1991: Dog bites in urban children. Pediatrics, 88(1): 55 57. ISSN 1098-4275. BECK A.M., JONES B.A., 1985: Unreported dog bites in children. Public Health Reports. 100(3): 315 321. ISSN 0033-3549. BENNETT, P.C., ROHLF V.I., 2007: Owner companion dog interactions: relationships between demographic variables, potentially problematic behaviours, training engagement and shared activities. Applied Animal Behaviour Sciece, 102, 65 84. ISSN: 0168-1591. BERZON D. R., 1978: The animal bite epidemic in Baltimore, Maryland: review and update. American Journal of Public Health, 68(6):593 595. ISSN: 0090-0036. BERZON D.R., DEHOFF J.B., 1974: Medical costs and other aspects of dog bites in Baltimore. Public Health Report, 89(4): 377 381. ISSN 0033-3549. DUFFY D.L., HSU Y., SERPELL J.A., 2008: Breed differences in canine aggression. Applied Animal Behaviour Science, 114, 441 460. ISSN 0168-1591. GERSHMAN K.A., SACKS J.J., WRIGHT J.C., 1994: Which dogs bite? A casecontrol study of risk factors. Pediatrics, 93(6): 913 917. ISSN 1098-4275. HANNA T.L., SELBY L.A., 1981: Characteristics of the human and pet populations in animal bite incidents recorded at two Air Force bases. Public Health Rep, 96(6): 580 584. ISSN 0033-3549. 45

HARRIS D., IMPERATO P.J., OKEN B., 1974: Dog bites-an unrecognized epidemic. Bull New York Academy of Medicine, 50(9):981 1000. ISSN 0028-7091. CHUN Y-T, BERKELHAMER J.E., HEROLD T.E., 1982: Dog bites in children less than 4 years old. Pediatrics, 69(1): 119 120. ISSN 1098-4275. JONES B.A., BECK A.M., 1984: Unreported dog bites and attitudes towards dogs. Public Health Report, 100(3):315-21. ISSN 0033-3549. KIZER K.W., 1979: Epidemiologic and clinical aspects of animal bite injuries. JACEP, 8(4): 134 141. ISSN 0361-1124. LANGLEY J., 1992: The incidence of dog bites in New Zealand. New Zealand Medical Journal, 105(927): 33 35. ISSN 0028-8446. LAUER E.A., WHITE W.C., LAUER B.A., 1982: Dog bites: a neglected problem in accident prevention. American Journal of Diseases of Children, 136(3): 202 204. ISSN 0002-922X. MESSAM L.L.M., KASS P.H., CHOMEL B.B., HART L.A., 2008: The human canine environment: a risk factor for non-play bites? The Veterinary Journal, 177, 205 215. ISSN 1090-0233. MOSS S.P., WRIGHT J.C., 1987: The effects of dog ownership on judgements of dog bite likelihood. Anthrozöos, 1:95 99. ISSN 1753-0377. OVERALL K.L., 1995. Sex and aggression. Canine Pract, 20(2):16 18. ISSN 0094-4904. OVERALL K.L., 1997: Clinical behavioral medicine for small animals. Mosby Year Book Inc. Saint Louis, 544 s. ISBN 978-0-323-00890-7. PEREZ-GUISADO J., MUNOZ-SERRANNO A., 2009: Factors linked to dominance aggression in dogs. Journal of Animal and Veterinary Advances, 8, 336 342. ISSN 1993-601X. 46

POCOCK S.J., 1997: Clinical trials with multiple outcomes: a statistical perspective on their design, analysis, and interpretation. Control. Clincal Trials, 18(6):530 545. ISSN 1740-7753 PODBERSCE A.L., 1991: BLACSHAW J.K., Dog attacks on children: report from two major city hospitals. Australian veterinary journal, 68(7):248 149. ISSN 1751-0813. PODBERSCEK A.L., SERPELL J.A., 1997: Environmental influences on the expression of aggressive behaviour in English cocker spaniels. Applied Animal Behaviour Sciece, 52, 215 227. ISSN: 0168-1591. SACKS J.J., KRESNOW M., HOUSTON B., 1996: Dog bites: How big a problem? Injury Prevention, 2(1): 52 54. ISSN 1541-0048. SACKS J.J., SATTIN R.W., BONZO S.E., 1989: Dog bite-related fatalities from 1979 through 1988. JAMA, 262(11): 1489 1492. ISSN 1538-3598. SMITH W.J., 1977: The behavior of communicating: an ethological approach. Cambridge, Mass: Harvard University Press Cambridge, Massachusetts and London, England, 549s. ISBN 978-0-674-06466-9. SOKAL R.R., ROLF F.J.,1981: Biometry. San Francisco: WH Freeman and Company, 847 848. ISBN 0-7167-3136-3. SZPAKOWSKI N.M., BONNETT B.N., MARTIN S.W., 1989: An epidemiological investigation into the reported incidents of dog biting in the City of Guelph. Canadian Veterinary Journal, 30(12):937 942. ISSN 0008-5286. TAMI G., BARONE A., DIVERIO S., 2008: Relationship between management factors and dog behavior in a sample of Argentine Dogos in Italy. Journal of Veterinary Behavior-Clinical Applications and Research, 3, 59 73. ISSN 1558-7878. WEISS H.B., FRIEDMAN D.I., COBEN J.H., 1998: Incidence of dog bite injuries treated in emergency departments. JAMA, 279(1):51 53. ISSN 1538-3598. WRIGHT J.C., 1990: Reported dog bites: are owned and stray dogs different? Anthrozöos, 4(7):113 119. ISSN 1753-0377. 47