Poátky kresíanství mezi Slovany.

^u

V"

' Poátky kresíanství mezi Slovany. Napsal J. Ježek, -^1 '-' katecheta na SmichoT. ást prvá. ^^V' Spism spolku tiskového íslo 6. za rok 1879 V PRAZE. Nákladem katolického spolku tiskového. 1879.

Í ronto, On^^l / /j Knéhtiskárna CyriUo-Methodjská íj. Zeman a spol.) v Praze,

'l.x /

'd prastarých asv, kryjících se v nevystihlém ^šeru, pebýval velký a lidnatý kmen Slovanský ve východní Evrop, v krajinách svlažovaných ekami Dnprem, Vislou, Odrou a Dunajem od samého moe Jaderského hluboko za Tatry k vrchoviskm Dnpru a k jezeru Ilmeuskému. Kdy ze stední Asie do Evropy pišel, nelze s uritostí tvrditi. Když v druhém století po Kr. zaaly boje mezi Nmci a Slovany na Ode a Visle a když Nmci na jih a západ se hrnuli, šli Slované v patách za nimi a osazovali se v krajinách západních a jižních tu mírn a pokojn, bojovn a vítzn. Vycházeli Slované ze zemí zatatranských, jmenovit z krajin zvaných Velkým neb Bílým Chorvatskem a Velkým neb Bílým Srbskem, z nichž Chorvatsko leželo jižnji pi Karpatech a Srbsko na sever od tohoto, tedy obojí v nynjší Halii a nkdejší íši Polské. Slevanské to sthování trvalo od 11. VII. století. Za sousedy mli Slované na západ Nmce, na jihovýchod koující loupeživé národy: Avary, Bulhary, Kozary, Maary a jiné. ^Dnes zaujímají Slované rozsáhlé prostranství od Šumavy na východ až za Ural k pomezí ínskému, od moe baltického a ledového k moi adriatskému, egejskému a ernému, íslem 86 milion duší. Slované byli pohané; nicmén vili v jednoho boha, psobce blesku, stvoitele svta, pána všehomíra a nazývali jej prabohem. Pozdji však zaali jednotlivé síly a vlastnosti téhož boha pokládati

; 6 za božstva samostatná, a pro síly a úkazy pírodní vymýšleli si nové bohy, ímž v mnohobožství upadli. Obloha i podnebesí, prameny a eky, skály a hlubiny, hory a lesy, ohe i tlesa nebeská byly samé píbytky a psobišt vyšších mocí a bytostí. Všecky promny, ježto se v pírod daly, byly jen úinky jejich. Ony vládly i lovkem, jemuž podle pízn neb nepízn jejich, všecko bud se dailo bud kazilo. Vyšší tyto bytosti myšleny byly dvojího ádu : jedny povahou dobré, druhé povahou zlé. Onyno sluly bozi, tyto bsi. Vyšší moc piítána bohm bsové jen tehda vli svou na lidech provozovati mohli, když jim toho bud z hnvu bud z netenosti dopustili bohové. V život pírodním nabývali bsové pravideln jednou do roka vrchu nad bohy; promnu as roních vysvtlovali sob zajisté Slované tím, že jaro a léto piítali moci boh, jese a zimu moci bs. Též i slunce a msíce zatmní pokládáno za skutek bs. B- sm vlastn piítali všecky zhoubné pípady t- lesné, jmenovit náhlé ochabení a ochromení tla, vbec tedy všeliký stav, kde váše aneb choroba pekáží voln smysl užívati. Též úinky jedu ítáno na bsy. Podobn i jiné nehody. Bohm naopak piítáno blaho pozemské. Bozi byli dárcové všeho dobrého, jak duchovního tak tlesného, soukromého i veejného. Z jich vnuknutí pocházely a pod ochranou jejich trvaly dobré zákony a ády národní. Na vli jejich záleželo zdraví a nemoc, vítzství a pemožení. Bozi byli spsobitelé a pstounové života, v nmé pírod, u lidí i u zvíat. Nadšení pvcv, hojitelná moc lékv pvod svj mly v úincích boh. Panství jejich vztahovalo se nejen na svt vezdejší.

7 ale i na život po smrti. Proto sluli pohanm e- ským jednak spásy (ochránci), jednak vkožízní (vn živí). Nejvyšší bh. jemuž pipisována vláda nad nebesy, pvod svtla, tepla i boue, jakož i svrchovanost nad bohy nižšími, slul Svaroh. Synové jeho byli Slunce a Ohe. Krom uvedené trojice, když postupem vk pvodní zpsoba slovanského náboženství všelijak se mnila a Slované i cizím smyslm nábožným u s^ebe místa dopáli, ctni: Perun, Piadhoš a Živa. Perun byl vládce hromu a blesku, k jehož úct zapalovali ohe, což nejradji na vrších konávali Ṙadhoš byl obránce lidí a proto i bh války, obchodu i pohostinství a ml chrám svj v Rete. Živa pak byla bohyn života i úrody a proto držela v jedné ruce klasy a v druhé kvítí. U Slovanv severních vzýván Tí hlav, jenž ml nádherný chrám v Šttin; obraz jeho byl ze zlata, maje na hlav zlatou drahými kameny ozdobenou korunu, tvá pak ml z ásti zakrytou, na znamení, že prý z milosti lidem híchy prominuje, nehled na n. Pozdji pak na místo jeho vstoupil Svantovít, jenž jest pvodce svtla a národ proti všem nepátelm vítzn bránil, a proto každé noci na vtrném koni proti nim do boje vyjíždl. Z té píiny brávali kopí jeho do bitvy a dávaly mu po každé vítzné bitv jednu tetinu válené koisti. Ml nádherný chrám v Arkon uprosted msta, jejž dv st jezdc co estné jeho vojsko na koních stehlo. Veliká socha jeho byla z tvrdého díví a mla tyry oblieje na všecky tyry strany svta na znamení, že všecko

8 vidí a chrání; po boku ml veliký me, v levé ruce luk a v pravé roh s medovinou na znamení, že je štdrým dárcem úrody. Jemu ke cti odbývala se nejvtší slavnost v roce, o níž mu nalili nové medoviny do rohu a obtovali kolá s výše muže i ovoce. Knz jeho, jenž se málo kdy lidu ukazoval, požíval také nejvtší vážnosti a dohlížel na ostatní knze a vštce, kteí obti bohm pinášeli, jako obilí, ovoce, maso zvíecí a budoucí vci pedpovídali. Vedle tchto hlavních boh, mli Ladu, bohyni krásy a lásky, Vesnu, bohyni jara a života, M oránu, bohyni zimy a smrti, Jas o n, boha slunce a jiné. Domácí bžkové sluli skítkové a šotkové, jimž na vyprošení ochrany dávali pod veer pokrm a nápoj. K nim náleží i Pii vnik, o kterém bájeno, že létal v podob ohnivého draka a na který dm dopadnul, tam že bylo všeho hojnost. Nepíznivi lidem byli Upíi, kteí z nich krev ssáli a Vlkodlaci, kteí pocestné napadali. Zvláštní božstva byla pedstavena lesm, hájm, vodám a vzduchu. Rusalky byly bohyn vodní, Víly zase bohyn lesní. Vodníci a Polednice, božství škodná. O duši vili, že je nesmrtelná; když vyjde z lovka lítá po stromech v hájích, dokud není mrtvý spálen aneb pohben. I v odplatu po smrti veno; duše dobrých lidí mnily se v holubice, duše zlých v sovy; duše dobrých picházely do íše svtla, duše zlých do íše tmy. Druhdy prý však duše dlouho po svt blouditi, bludnou býti musela, nežli pokoje došla.

9 Bájeno bylo i o takových lidech, z jichžto tla v noci vycházela prý duše, dílem v podob zvíecí se toulajíc, dílem ve stromech a býlí do dne meškajíc, dílem jako stéblo neb páper do dom se vkrádajíc a lidi ve snách dusíc a moíc. Lidé, kterým pimýšlena povaha posledn jmenovaná, nazýváni jsou mry a morousi. I po smrti nedávaly prý pokoje; duše jejich opouštla prý hrob a vn provozovala rej svj, pi emž tlo zstávalo v jisté míe krevnato a živo. Poátek model u Slovan byly podobizny pedkv. Vili totiž, že svazek rodinný ani smrtí nebývá petržen. Proto záhy zaali dlati obrazy otcv zemelých, chovajíce je u sebe, kdekoliv sídlo své mli. Sthujíce se do nových vlastí, zasvcovali jimi novou zemi za ddinu a otinu. Tímto bhem vyvinula se pocta bžk domácích: dd a šotk. Osudu Slované neznali. Nevyhnutelného na ped urení neuznávali: všecko dle víry jejich záviselo na vli bohv. Proto bohm, svým spásám, chtíce od nich užiti zdaru, slibovali obti, a byvše šastni v díle svém, pinášeti je neobmeškávali. Slované ctili bohy své prvotn na horách, v lesích a hájích, u jezer a ek. Pozdji teprv stavli jim chrámy, na zaátku jednoduché a pak i nádherné. Chrámové slovanští skládali se ze dvou ástí: 1. Prostoru, kde bohové uzaveni byli a kamž jen nejvyšší knz vstoupiti sml. 2. Místa, kde o veliké svátky veejné obti konány byly. Úctu k bohm zjevn jevili poklonami, bitím se v elo, hlásáním zpv bohulibých,.milých slov".

10 Obti bohm pinášeny od starost a knží. Knží náleželi k nejpednjším osobám národu, úastnili se ve snmích a pedsedali na soudech. Za ob dávány pokrmy, jimiž se posvátné ptactvo živilo, zbra (oruží) pobitých vrah, obilí, ovoce i zvíata. Když zvíe v ob dáno bylo, vylito na jeho hlavu víno, pivo neb medovina a potom jest zabito. Hlava zvíete co díl nejvzácnjší bohm jest dána, Hlavní svátky ostatní maso od obtník požito. slovanské byly: 1. Slavnost Vesny, která se na zaátku jara odbývala k naznaení radosti, že léto nad zimou, život nad smrtí zvítzil. I prošeno lesv, aby se zazelenaly, ptákv, aby se rozveselili, modlitby se konaly za úrodu a déš, chvalozpvy zpívaly na est slunce a vody. Pi slavnosti té byl obraz smrti (Morana) do vody uvržen (nedle smrtelná). 2. Letnice (Tuice) byly v máji slaveny; dívky a mládenci ubírali se na behy vod a zaráželi máje do zem, hospodái obcházeli svá pole, zpívajíce neb rozliné prpovídky íkajíce. 3. Ku padlo konilo svátky letní; na est boha slunce vzdlán ohe, kolem nhož mládenci a panny za ruce se držíce skákali. (Ohe svatojanský.) 4. Koleda byla pání k novému létu, pi níž hádání a dar si na vzájem dávání bylo vcí hlavní. 5. Zážinky (Obžinky), pi nichž bohm prvotiny a posledniny -úrody zemské byly v ob dány, proto se odbývaly na zaátku a na konci žní. Z prvopoátku Slovan mrtvé spaloval. Ano i ženy života se zbavovaly, aby se spolu s manžely zemelými na téže hranici daly sžéci". S mrtvolami pálena i zvíata a popel skládán do

11 popelnic. Pozdji obecn se rozšíilo pochovávání mrtvol do zem. Pátelé zemelého u hrobu inili naiekánie" ili žalostné hoekování. Nad hroby provozovány tryzny t. j. pohební hody a obti k oslavení mrtvých a upokojení bohv podzemských. Mrtvým na hrob kladena jídla a vylity nápoje. Práv tato jednoduchost a prostota náboženství a bohoslužby pohanské velmi hovla blahodjnému obratu pijetí kesanství. Bez hluného odporu, bez mee a války, tiše písmem a slovem zjednala si víra Kristova pístup do zemí slovanských, všude v dob kratiké, utšen se šíila a blahodárné ovoce pinášela.

Slované jižní.

S ] o v i n c i. (IV3 milionu.)

Sv. Virgilius. VJast Slovinc zaujímá nyní jižní ást Korutan a Štýrska, Hoici, severní ást Istrie (podle starých Istrv tak zvané), Krajinu, pak malé ástky Benátská a Uher (v stolici saladské, železné a šimedské). Mnohem prostranjší byla sídla jejich od VII. do XI. stolejbí, nebo za toho asu zaujímali celé Korutany, Štýrsko, Rakousy na pravém behu Dunaje, ásti Salcburska a Tyrol. Slovinci pisthovali se do svých vlastí alpských z pravlasti slovanské Zatatranska, kdež bydleli spolen s Chorvaty a Srby; tak možná souditi i z jich jazyka srbsko-chorvatskému nejpíbuznjšího i z místních jmen, z nichž mnohá vyškytají se za Tatrami. Zaujali sídla svá ke konci VI. století (592-595) a sice nejspíše chtjíce zniknouti nátisku avarského. Moc avarskou zlomil bojovný Samo, le po jeho smrti rozpadla se velká jeho íše a Slovenci rozštpili se na množství knížectví. A po astých bojích s Bavory a Avary dostali se konen z vtší ásti pod vrchní panství vévod bavorských a s Bavory pod vládu Frank. V novém území, jež zaujali Slovinci, nebylo kesanství neznámé. Kvetoucí a lidnaté Aquileji pirena nevadnoucí sláva, býti první vrozvstkyní v krajinách alpských. Dle prastarého podání byla to Aquileja, kde sv. Marek r. 46 po Kr. se sv. Petrem první kesanskou obec zídili. Jak povst vypravuje, šíil sv. Her magor as, žák 2

18 sv. Marka a první sv. Petrem vysvcený biskup italsky, narozený r. 50 po Kr. se svým jáhnem For tun a tem ve východní a severní ásti Itálie a v Norikum, k nmuž i Krajina náležela, nové uení Kristovo. V dnešní Krajin, Štýrsku, Korutanech apoštolovali sv. T i t u s r. 52 a sv. D o- m n u s r. 64. Pokojná léta za prvních vlada ímských podporovala vydatn siení se sv. evangelia. V poíí Sávy nalezlo kesanství. etných píznivc a mnozí vyznávai v krutých pronásledováních padli za ob svého pesvdení a jejich krev byla semenem nových kesan. Za vlády krutého Diokleciana potlaeno sice utšené zkvétajíci sím, ale jen na dobu kratikou; byla to poslední krvavá rána klesajícího pohanství, poslední pokus jednotou náboženství státem naízenou zachrániti i zpuchelou íši pohanskou. Zákonem z r. 311 bylo kesanství trpno, r. 324 stalo se náboženstvím státním a utvrzovalo se den co den více a více a dokud ímské panství trvalo, neutrplo žádných píkoí. Nejižší zkouška pikvapila na vyznávae Kristovy vpády barbarskými v dob sthování se národ. Dojímavé líení zstavil nám sv. Jeroným, rodilý Stridoan na hranicích Dalmácie : Již pes 20 let prolévá se mezi Caihradem a julskými Alpami ímská krev. Skýthii, Trákyi, Macedonii, Dardanely, Dakii, Thesalii, Achaju, Epirus, Dalmácii a zem vkolní pustoší rozliní národové divocí a suroví. Jak velké množství paní, zbožných dv, svobodných a vznešených lidí stalo se koistí tch sveepých hord! Zajati jsou biskupové, zavraždni knzi, zboeny chrámy, svatyn promnny v konírny a kosti mueník vykopány a zneuctny. Všude jen náek a plá a hrzné

19 ; obrazy smrti; ímské panství se kácí, ale naše pyšná šíje nechce se pece pokoit." K tomuto líení^ neteba nieho dokládati. ímské nadvládí i vzrstající kesanství podlehlo spolenému nepíteli pohanským barbarm. Le co pvodu božského, mže snad na as býti potlaeno, ne však na vždy znieno mravnost musí zvítziti nad znemravnélostí, právo nad bezprávím, duch nad hmotou. Slovinci nalezli ve své nové vlasti kesanství v rozvalinách, než i tyto trosky mluvily a polozboené svatyn hlásaly Ukižovaného. Svtlo uení kesanského z dvojí strany a dvojí cestou šíilo se k Slovincm ; tu pes Aquileji (Voglej) od knží vlašských, tu pes Solnohrad od duchovních nmeckých. Sv. A m a n d, biskup utrechtský, pepravil se za panování Sámova as r. 630 pes Dunaj, aby Slovincm evangelium zvstoval. Na své apoštolské cest setkal se s pízní i odporem tuhým, ale toužebn oekávaná palma muenictví v podíl se mu nedostala. Po krátkém ase vrátil se pes Rýn do své vlasti. Zaátky nového uení, jimž byl základ položil sv. Amand, nemly dlouhého trvání a vymizely brzy docela. Ale tím nedali se odstrašiti missionái nmetí a nepestávali zetel svj obraceti i píšt k Slovincm, ba i ei jejich se piuovali aneb brali s sebou tlumoníky. Tak poínal sob nástupce Amandv sv. E m m e r a n. Po tchto pedbžných pokusích zasadil se mnohem horlivji o pokestní Slovinc vorraský biskup R u- pert, který obrátiv bavorského vévodu Théoda, vydal se k Slovincm na požádání knížete jejich, vyuoval je, kestil, zakládal chrámy a kláštery a pozstavil dostatený poet knží a mnich v zemi. 2*

20 Nástupce jeho V i táli s v horlivém zasazování se o pokestní a obrácení Slovinc jemu vyrovnati se hledl, ale ani jemu nedailo se dle pání. Slovinci, svobody nade všecko milovní, pokládali, mnohými píklady vyueni jsouce, obrácení na víru kesanskou za obmysl a nástrahu svých nepátel, hledících pod tou rouškou uložiti na n jho nejtvrdší poroby; z té píiny usilovn odporovali vrozvstm nmeckým, picházejícím vyvraceti staropohanské obady jejich. V té dob optovali Avai vpády do zemí slovanských a krut ádili na území Slovinc. Tito sjednoceni pod korutanským vévodou Boru tem nemohouce pemoci odolati, povolali sousední Bavory ku pomoci, kteí zahnavše Avary, místo avarského své jho na Slovince vložili. Vévoda bavorský Thasilo 11., kterýž Borutovi pomoc poskytl, byl v podruí Pipina Krátkého a tak dostali se Slovinci, alespo vtší ást jejich, pod vrchní vládu král franckých. Borutv syn Karát a synovec Chotimír odvedeni jsou s mnohými vznešenými osobami do Bavor co rukojmí. Po brzké smrti Borutov r. 750 stal se vladaem Karát a když po tech letech zemel, dosadil Pipín na stolec knížecí Chotimíra. Karát i Chotimír, byvše v Solnohrade ve víe kesanské vychováni, pivedli s sebou horlivé knze a usilovali všemožn o rozšíení kesanství po celé zemi. Zvlášt Chotimír byl dobrým kesanem a každoron putoval do Solnohradu k vykonání pobožnosti. Pi té píležitosti seznámil se se salcburským biskupem Virgiliem, jemuž pední zásluha o obrácení Slovinc bez od-

21 poru náleží. Bylt Virgilius rodem Iran a pocházel z krve šlechtické. I on, jako mnozí jeho krajané, v tehdejších dobách roznícen láskou ku Kristu, zekl se svta a zasvtil se s duší s tlem v službu Hospodinovu. Již co mladík ponoil se duchem v hluboká studia, pi tom však nezapomínal prospívati v život bohumilém a ozdobiti duši svou mnohými cnostmi. Brzy záil mezi zbožnými uenci své vlasti jako hvzda první velikosti. Byv vysvcen na knžství, puzena se cítil putovati do Jerusalema, zlíbati místa, které krví skropil božský Spasitel, navštíviti hroby sv. apoštol Petra a Pavla v Éím a ostatek života svého vnovati hlásání sv. evangelia u tch národ, kteí ješt byli ve tmách nevdomosti a modloslužby. V prvodu nkolika uených a nábožných muž, mezi kterýmiž byli Lullus a Alto, opustil svou vlast a pišel k západním Frankm, kde ho tehdejší íšský správce Pipin, který byl zvláštním ctitelem muž výtených, velmi blahosklonn pijal a nad míru sob oblíbil. Tenkráte meškal u dvoru franckého bavorský vévoda Odilo v zajetí. Virgilius použil svého vlivu u Pipína a zjednal Odilovi nejen dstojné s ním zacházení, nýbrž i svobodu a dosazení na keslo vévodské. Odilo zavítav do své vlasti, povolal k sob dle pání Pipínova knze Virgilia a svil mu opatství sv. Petra i ízení biskupství solnohradského r. 745. Pokorný sluha Pán zdráhal se dlouho pijmouti pomazání biskupské, pedstíraje, že takového vznešeného d- stojenství není hoden, a byl velice nábožný a jeden z nejuenjších muž vku svého. Mezi jiným uil, co tehdáž bylo neslýchané, že naše zem má podobu koule a že dolejší polovice její též lidmi obydlena jest, že tedy stává více díl

22 svta, nežli tch až po tu dobu známých. Této pravd, kterou pozdji plavci po moi svými zkušenostmi potvrdili, nechtli lidé tehdáž viti. I vyhlašovali sv. Virgilia za kacíe a on se musel ped papežem ospravedlniti. Papež ho propustil od sebe, byv zcela upokojen tím, jak mu to sv. Virgilius vyložil a udlil mu své požehnání. Jelikož Virgilius biskupské svcení pijmouti nechtl, dal biskupské záležitosti spravovati svtícím biskupem Doldou, jehož byl z vlasti s sebou pivedl; on však sám jako opat spravoval záležitosti diecese s moudrou obezelostí. Konen dal se po 22 letech na dolehavé pimlouvání sousedních biskup a lidu vícího r. 767 posvtiti. Jeho první biskupský úkon bylo vysvcení kostela v Oettingu u Vagingu, který byl vystaven od hrabte Guntíe z Chiemgau. Posud byl kostel klášterní u sv. Petra jediný chrám v Solnohrade a zárove sídlo biskupa. Jelikož ale pro vždy rostoucí množství lidu nestail, zaal Virgilius r. 767 stavti nový nádherný chrám biskupský, který za šest let dokonen byl. Legenda praví, že sv. biskup vždycky v sobotu postavil do kruhu dlník nádobu s penzi, ze které si každý svou mzdu vzíti sml a že žádný víc vzít nemohl, než si zasloužil. R. 773 posvtil sv. Virgilius tento nový svatostan a s velikou slávou dal penésti kosti sv. Ruperta i dvou jeho soudruh z kláštera sv. Petra do nového chrámu, kde posud odpoívají. Pi tom chrám ustanovil k opatení služeb Božích dvanáct duchovních, aby eholník svato-petrských tím svobodnji za missionáe upotebiti mohl. Poád mu ješt na srdci leželo, aby národové posud pohanští, na víru Ježíše, Syna Božího, obráceni byli. Vždy proto byl opustil

23 vlast a rodie své. A proto mu bylo uej vroucnjším potšením, když Choti mír, vlada Slovinc korutanských, k nmu vypravil posly s prosbou, aby mu poslal missionáre, kteí by jeho lidu, posud modloslužb vícímu, zvstovali sv. Evangelium. Sv. Virgilius ochotn vyhovl velému pání a poslal mu knze, mezi nimi Lupa a Majorána, kteí se znaným úspchem po celé aemi kesanství šíili. Chotimír, vida utšen zkvétající církev, prosil snažn sv. Virgilia, aby osobn jeho íši navštívil, stav vcí prohlédl a svou pítomností k utvrzení nového uení pispl. Ale Virgilius jinými prácemi zanesen a maje jinou cestu na pomezí uherské ped sebou, poslal za sebe Slovincm svtícího biskupa Mo^esta s mnohými knzi a jáhny a udlil mu moc chrámy dle poteby budovati a knze svtiti. Týž vysvtli nkolik rodilých Slovinc na knžství, kteí hlásajíce rodákm svým sv. Evangelium v ei materské, v dob kratiké pes 17000 Slovinc Kristu získali. Modest jmenován prvním biskupem slovinským, ovšem bez stálého sídla. I mnohé chrámy posvtil a pi nich duchovní pastýe ustanovil ; mezi nejstarší církve korutanské poítati dlužno Gopra-Sveta (Maria-Sal); Tiburnia (Lurnfeld); Undrima a j. v. Bohužel zemel Modestus záhy a nmecké duchovenstvo osielé vrátilo se z velké ásti do Solnohrad. Obecný lid i nyní ješt vzdorn zamítal všelikou novotu z ciziny picházející a po tikráte vyvoláno veliké zbouení. Okolnost ta byla pedním dvodem, že sv. Virgilius k optné žádosti knížete Chotimíra, aby osobn navštívil Slovince, zdráhal se vyhovti žádosti vladaov. Jakmile však vzpoura utlumena byla, neváhal horlivý biskup Slovincm poslati

24 knze i jáhny, aby, co pokaženo, napraveno bylo. Chotimír byl v pátelství s panovníkem bavorským Thassilem II., jenž velice peoval o rozšíení a upevnní víry kesanské. Týž založil opatství šárnické a území India (Innichen), staré Aguntum, s celým okolím daroval k založení kláštera s výslovným doložením, aby z nho vrozvstové mezi Slovince rok co rok hlásat Krista vycházeli. Ku žádosti biskupa Virgilia dal se Thassilo II. pohnouti a založil proslavený klášter Kremsmiinster, opatil jej polnostmi a vinicemi, kterýžto klášter stal se hornímu Rakousku, zvlášt Solní komoe" pravým požehnáním. V té dob súastnil se Virgilius v Dingolfingu církevní synody a spasitelnou radou pispl vydatné v poradách biskupských. I Thassilovi 11. byl Virgilius upímným pítelem a jeho laskavá slova odvrátila mladého knížete od nejednoho nerozvážného kroku. Po smrti Chotimírov r. 769 vypuklo znova vzbouení, knzi n- metí vyhnáni ze zem a po nkolik let, jak letopisy vypravují, nebylo prý mezi Slovinci žádného cizího knze. Teprve když nový kníže a nástupce Chotimírv Valduch s pomocí Bavor utišil jitení, vysláni od Virgilia optn knží k Slovincm. Pro svou horlivost u vysílání missioná mezi Slovince, zvlášt do Korutan, poctn Virgilius od vdných potomk názvem apoštola národa slovinského. Ale sv. biskup nepracoval jedin neunaven v spasení svených duší slovem a píkladem, nejen že se snažil vící k pravému kesanskému živobytí povzbuzovati a voditi, nýbrž on pilen byl i tlesný vezdejší jejich blahobyt množiti. Duchovní, které rozeslal do hor, aby tamuéjší obyvatele Spasiteli získali, vnikli do rozliných poboních úval a nalezli tam v áro-

25 krásné krajin léivé vody, svtoznámé lázn gasteinské, kde nanožství chorobných hledá a nalézá úlevu i uzdravení. Rovnž poruil apoštolský muž staré, zasypané doly otevíti a železnou rudu dobývati. Po SOleté neúnavné práci na vinici Pán zemel 27. listopadu r. 784, dlouho oplakáván všemi, kteí ho znali a i tmi, kteí o nm vyprávti slyšeli. Papež eho IX. vadil r. 1233 Virgilia do potu Svatých., Po pádu Thassilov a koneném pokoení Slovinc od mohutných Frank r. 788 nedaly se již nižádné pekážky v dokonání pokesování Slovinc. A r n o, nástupce sv. Virgilia na prestolu solnohradském, dovršil, co byli jeho pedchdcové zapoali. Slovinc jižních všímali si povýten biskupové a knží aquilejští, a jen sporé zprávy o tom nám se zachovaly. Mezi etnými missionári aquilejskými jmenovati dlužno hlavn sv. Paulina (776 802), jenž dokonal obrácení Korutanc na pravém behu eky^ Drávy a drahn let u Slovinc v Krajin ztrávil. Že psobení duchovenstva aquilejského mezi Slovinci nebylo jen okamžité, ledabylé, patrno z rozepe stolice solnohradské a aquilejské o rozhraní obou církevních okres. Zmínný spor rozhodl Karel Veliký r. 810 a za pomezní áru ustanovil eku Drávu. Pi službách Božích užíváno jazyka latinského dle obadu církve ímské, až do asu apoštolování sv. Cyrilla a Methodje v Pannonii a na Morav, kterýchžto ne-

26 smrtelných uitel blahodárná innost aspo prostedn k Slovincm se vztahovala. Upomínkou na pokestní Slovinc jest starobylé písmo slovinské z VIII. století, obsahující dv formule zpovdní a vyznání víry, drahocenný to plod literatury národní. Nejstarší písmo Slovinc byly runy; písati neznamenalo psáti, nýbrž rýti, ezati znamení do deva neb kamene, teprve kesanstvím pijali Slované písmo hláskové.

Clior váté, (Pres 2 miliony.)

Sv. Jan Vladimír. Divocí Avarové mli hlavn namíeno na císaství ecké. Za asu Heraklia císae vpadli do Dalmácie a vidouce, že je tam pekrásná zem, usadili se v ní, kdež obyvatelstvo napoád vraždili a msta vyvraceli. To se dlo okolo r. 630. Císa Heraklius, tžce nesa ztráty tak velikého území a boje se vtších nehod a nemoha sám odolati etnému nepíteli, zavolal ku pomoci Chorvaty, bydlící v Zakarpatí. Chorvaté pišli, Avary po n- kolikaleté válce nazvíce vyhnali a zemi novou zaujali. Hranice Chorvat byly na jihu eka Cetyna, na východ eka Vrbas, k severu eky Drává, Kupa, Arsia, a na západ moe Jaderské. Chorvaté obdrželi nové území pod výminkou, aby vyhnavše Avary a v nm s eleámi svými se usadivše, vládé ecké poddáni zstali. Ve válkách Chorvat s Avary ztroskotáno bylo starodávné msto Salona a mnoho kesan v nm žijících zavraždno, jiní od vítz zajati a za otroky prodáváni. V té dob sedl na stolci sv. Petra papež Jan IV., rodilý Dalmatinec. Tžce nesa zkázu svého rodného msta a neštstí vlastních rodák, umínil si pro budoucnost podobné hrzy od vlasti své odvrátiti. Proto poslal r. 640 opata Martina do Dalmácie a Istrie, aby zajaté kesany zlatem vykoupil, oloupené penzy podporoval, ostatky sv. mueník ze svatyn salonské do íma pinesl a Chorvaty dle sil svých ku kesanství získati se snažil. Poktní národu pohanského zdailo se mu jen ásten a duchovenstvo

30, chorvatské s celým územím podízeno arcibiskupu splitskému. Když Chorvaté byli poktni/ vypravuje ecký letopisec, uinili úmluvu písemnou a zapísahali se sv. apoštolu Petrovi, písahou slavnou, že všech vpád do cizích zemí se zdrží a se sousedy v míru žíti budou, vyjma, že by sami byli znepokojováni. ímský papež je ujistil, že, budou-li od jiných napadeni, Bh bude jich ochráncem prostednictvím svého zástupce Petra, ueníka Kristova," Tato sv. vírou na poktné vložená a písahou stvrzená povinnost pekazila alespo na as další šíení hranic a uvedla kolo- zemi piln vzdlá- nistm na pam, aby nabytou vali a potem svým ji svlažovali. Nástupcem Janovým byl Martin L, který pokraoval v zapoatém díle svého pedchdce a r. 649 poslal knze Jana Ravenana s mnohými kazateli k Chorvatm, aby poktné ve víe utvrzovali a pohanství niili. Uslyšev o tom blahodárném psobení knží ímských mezi Chorvaty císa Heraklius Konstans 11. (642 668) zaradoval se velice a snažn prosil aby nov obrácenému národu dána ímskou stolici, byla celá duchovní správa: arcibiskup, biskupové, knzi a jáhnové. Papež Martin povolal Jana Ravenana do íma, posvtil jej na biskupa a jmenoval ho arcibiskupem salonským v Splitu. V novém sídle svém posvtil Jan Éavenan pohanský chrám boha Joviše ke cti blahoslavené Panny Marie a penesl do nho ostatky sv. Dujma a svatého Anastazia. Horlivý arcibiskup Jan Ravenan obcházel celou zemi, budoval chrámy, svtil knze i biskupy, a o utvrzení kesanství i zavedení hierarchického ádu neúnavn se piioval. Bohužel všecko úsilí nemlo žádoucích úspch, sím nové víry neza-

31 pustilo koen hlubokých. Chorvaté vypovdli brzy poslušeuství slabé vlád ecké i církvi. Z nedostatku spolehlivých zpráv celá dv století mlením pominouti musíme a jediné podotkneme, že Chorvaté, svrhše s beder svých panství ecké, v horší ješt jamo upadli v porobu sousedních pod- Frank. Válený vlada francký Karel Veliký manil sob království longobardské, Furlandsko, Tyrolsko, Korutany a Istrii. R. 789 podmanna i Liburnie, posávská Panonie až k Dunaji ; Frankové stali se bezprostedními sousedy Slovan, ba župan chorvatský, podlen byv titulem správce, nodízen markrabti furlandskému. R. 810 uzavena smlouva, v které císa ecký Nicephor postoupil Karlu Velikému poruenství i nad Chorvaty dalmatskými, jen nkterá msta pomoská si vymíniv. Tak poátkem IX. století cela chorvatská vtev podízena Frankm, kteí po smrti Karlov s Chorvaty ukrutn, ba nelidsky nakládati poali. Ljudevit, velkožupan Chorvat posavských, nemoha déle snášeti nesnesitelné nátisky markrabte Kadolacha a marn u Frank práva se dovolávaje, vznítil povstání. Vyslané proti nmu vojsko šastn porazil, tak že Timoané, ped tím pátelé Frank, jeho spojenci se stali. Znova vytáhli proti nmu Frankové do pole a s nimi velkožupan Chorvat dalmatských Boen. Ljudevit ale optn na ece Kulp r. 819 zvítziv, pidružil k sob i Slovince, bydlící v Alpách krajinských a korutanských. Zdálo se, že na ece Drav položeny již základy k nové slovanské íši, ježby tvoíc ochrannou zed, bránila dalšímu se šíení Frank na slovanský východ. Le tu západní císaství sebralo svou veškerou válenou moc a vyslalo proti Ljudevitovi ti velké voje; po celý rok odolal Ljudevit nepíteli, byv

32 ale od spojenc opuštn, musel v útku hledati spásu. Letopisci vypravují, že Borenv strýc Ljutomysl, k nmuž Ljudevit se byl utekl, zapomenuv na slovanskou pohostinnost a osoby nedotknutelnost, pipravil Ljudevita o hrdlo. Tím že dalmatští Chorvaté bojovali proti vlastním bratrm a Frankm dopomohli k vítzství, upletli bi sami na sebe; poroba, okovy byla královská odmna, jíž nástupce Borenv Vladislav vrné služby Chorvatv byl obmyslil. Chorvaté podrobili se Frankm ve všem," le tito provodili nad nimi ukrutenství dsné, že i nemluvátka, ješt prsou matek požívající, vraždili a psm pedhazovali." Konen pozbyli utiskovaní trplivosti, zavraždili vládnoucího nad nimi knížete franckého a Porina za vdce a budoucího knížete si obrali Propukla válka, v níž po sedmiletém tuhém boji Chorvaté konen zvítzili, Franky pobili, ba samého vdce Kocilina života prý zbavili. Jedva že sob Chorvaté po tžkých protivenstvích trochu oddechli, již poslali pjsly do íma se snažnou prosbou o pastýe duchovní. I pišli optn biskupové a knzi a kestili, nebo sím víry Kristovy bhem dvou století bylo udušeno. Rovnž i smlouva s ímskou stolicí byla obnovena a všeobecným pijetím sv. ktu zpeetna. Sjednoceným pokestným a osvobozeným Chorvatm vládl od r. 830 836 kníže Porin, po nm jen kratiko Mojslav, jehož nástupcem byl T r p i- m í r, který zanechal nc4m nejstarší památku psanou z kancelée chorvatských knížat, dležitou a vzácnou co do starobylosti, ale psanou latin. Listinou zmínnou potvrzené svatyni Metropole splitské statky a dchody od knížete Moj sláva se darují. Neváháme s ní obeznámiti své tenáe: Já híšný

33 Trpimír, kníže Chorvat, který nevdl jsem o posledním dnu a asu, jehož nikdo nezná, jsa starostliv o duši svou, zbudoval jsem s pomocí Boží poradiv se díve se všemi župany klášter a povolal bratry, aby svými modlitbami nás od híchu oistili. Potom ustanovili jsme se na tom, chrám téhož kláštera posvátnými nádobami opatiti; a když se nám stíbra nedostávalo, Petr, arcibiskup Salonský, zapjil nám jedenácté liber. Chtli jsme mu s radostí na vzájem neho uštditi a vdnými se prokázati. Vaší laskavosti nieho neodepeme" naež on odvtil: Peju sob pedevším, pane mj, aby u pítomnosti Vaší Jasnosti svatyni Salonské na vné asy všecko movité i nemovité mnou zakoupené aneb jí v Lešaui a Trogie s otroky i s otrokynmi darované zboží potvrzeno bylo ; spolu aby v nadzmínném arcibiskupství Salonském, jež až k Dunaji, ba skoro pes celou íši chorvatskou se rozprostírá, chrámu sv. Jií v Putalii statky i služebnictvo, jež jí kníže Mojslav byl daroval, pieno bylo." Souhlasíme a potvrzujeme vše eenému chrámu na vné asy. K tomuto pidáváme ješt ást pozemk ze svého území... a naizujeme, aby klusané na našem panství ze všech plodin zmínnému kostelu pispívali desátkem, který náš pedchdce Mojslav dávati zapoal." Za panování Trpimíra 837 868 pibyl do Chorvatska ze sousední Istrie, anebo Krajinská zbožný poutník, jménem Martin, jejž lid co zázraného svtce ctil. Jsa tlesným neduhem sklíen, nošen byl na nosítkách po celé zemi; nevšední výmluvností jsa obdaen, pouoval nevdomé, u víe slabé divy utvrzoval a vící lid vbec k ostíhání smlouvy s papežem uinné nabádal. Mezi rokem 3