Téma 2. Expresionismus skupiny Die Bruke

Téma 2 Expresionismus skupiny Die Bruke Emil Nolde 1867-1956, Norsko, Německý malíř a grafik Emil Nolde se narodil jako Emil Hansen 7. srpna 1867 v Nolde, které bylo tehdy součástí Šlesvicka-Holštýnska, nyní je součástí Dánska. Nolde pocházel z rolnické rodiny a měl tři bratry, vyrůstal na statku, který po devět generací náležel rodině jeho matky. Už jako malý chlapec velmi rád maloval a modeloval, inspiraci nacházel v Bibli, která byla pro jeho silně protestantskou rodinu nejdůležitější knihou, kterou doma vlastnili. V roce 1902 se Nolde rozhodl používat příjmení na Nolde podle místa svého narození. V roce 1884 Nolde odešel do Flensburgu, kde se vyučil v dílně dřevorytce v továrně na nábytek. Tam zůstal celkem čtyři roky, poté odešel do Mnichova, kde chtěl původně jen navštívit výstavu průmyslového zboží. Atmosféra Mnichova ho však natolik zaujala, že se rozhodl zůstat a našel si práci v tamní továrně na nábytek. Po několika týdnech se přestěhoval do Karlsruhe, kde si našel stejnou práci a nechal se zapsat na večerní lekce kreslení. Nakonec se rozhodl přestat pracovat a na lekce umění docházet přes den, nicméně už během dvou semestrů mu došly úspory. V roce 1889 se Nolde přestěhoval do Berlína, kde si našel práci jako nábytkový návrhář. Navštěvoval také tamní muzea, kde nacházel inspiraci pro svoji vlastní tvorbu. V roce 1890 však onemocněl, a tak strávil prázdniny na statku svých rodičů. V lednu 1892 Nolde získal zaměstnání učitele v museu industriálního umění v St. Gallenu ve Švýcarsku, kde vyučoval kreslení. Protože jeho povolání bylo velmi náročné, mohl se své tvorbě věnovat jen o prázdninách, nicméně měl také dost času navštěvovat musea v Itálii, Rakousku i Německu. V té době také pracoval na zajímavé zakázce měl vytvořit řadu humorných pohlednic, které by zachycovaly švýcarské hory. Jeho pohlednice pak v roce 1896 vytiskl časopis Jugend a majitel tohoto časopisu jimi byl tak potěšen, že pozval Noldeho do Mnichova. Nolde pak vydal svoje pohlednice ve vysokém nákladu a během deseti dnů jich bylo prodáno sto tisíc. Nolde tak vydělal dvacet pět tisíc zlatých franků, mohl dát výpověď a přestěhoval se do Mnichova. Po svém příjezdu do Mnichova se Nolde chtěl zapsat na tamní Akademii, nicméně nebyl přijat, a tak místo toho docházel na dvě soukromé umělecké školy. Na podzim 1899 Nolde odjel na devět měsíců do Paříže, kde studoval na Akademii Julian a hojně navštěvoval tamní muzea. V roce 1900 se Nolde přestěhoval do Kodaně, kde se setkal a oženil s Adou Vilstrupovou, nicméně byli stále pronásledováni nedostatkem financí a opakujícími se Adinými nemocemi. Na jaře 1903 se přestěhovali na ostrov Alsen, nicméně už v roce 1904 odešli do Berlína. Tam Ada chtěla vydělávat peníze zpíváním v kabaretech, nicméně brzy se zhroutila. Manželé Noldeovi se tedy rozhodli odjet do Itálie, kde se měla Ada zotavovat. V roce 1905 se Noldeovi vrátili do Německa, Nolde žil v jejich rybářské chatě na ostrově Alsen a Ada pobývala v různých léčebnách. Výstava Noldeho děl v roce 1906 v Berlíně byla významným zlomem v jeho umělecké kariéře. Jeho obrazy tak zapůsobily na umělce skupiny Die Brücke, že byl písemně pozván, aby se připojil k jejich hnutí. Nolde s potěšením pozvánku přijal a stal se na rok a půl jejich členem. V roce 1907 se přestěhoval do Drážďan a pod vlivem umělců Die Brücke byl fascinován městským životem restaurantů, kabaretů a kaváren. Ostatní malíři Die Brücke však byli mladší, a tak spíše samotářský Nolde pomalu ze skupiny ustupoval, i když stále zachovával přátelské vztahy s jejími členy. Nolde si pomalu v Německu začínal získávat uznání a slávu, vystavoval s velkým úspěchem, nicméně kolem sebe také začínal šířit kontroverzi, když v prosinci 1910 napsal kritický dopis s rasistickými narážkami Maxi Liebermannovi, presidentu Berlínské secese a také Židovi. Nolde byl následně z této umělecké skupiny vyloučen, nicméně brzy poté se stal členem nově zformované skupiny Neue Sezession a byl také pozván k účasti na druhé výstavě skupiny Der Blaue Reiter v Mnichově. V roce 1912 však Nolde nebyl pozván na Mezinárodní výstavu v Bruselu, a tak se rozhořčen uchýlil do ústraní a až do roku 1927 prakticky nevystavoval a ani se na výstavy nechystal. V letech 1913 až 1914 se Nolde účastnil německé Imperiální kolonizační výpravy na Novou Guineu, kde měl možnost studovat umění domorodců. Cestoval společně se svou manželkou, navštívili Moskvu, Soul, Tokio, Peking, Šanghaj, Hong Kong, Manilu a Jávu. Nolde svých poznatků využil k vytváření nevšedních soch a plastik ovlivněných jejich primitivní kulturou. Při jejich cestě však vypukla první světová válka, a tak se Noldeovi mohli dostat

domů pouze poté, co získali dánské pasy. Většina Noldeho prací z tohoto období byly krajiny a biblické náměty, které často odrážely jeho osobní náboženské přesvědčení. Nolde míchal nevšední barvy (jeho poznávacím znamením byla zlatožlutá a hluboká červená), spontánně pracoval se štětcem a vytvářel koberce barev ve výrazu z barev a světla. Jeho obrazy byly duševní odpovědí silám přírody, obsahovaly hluboké pocity charakteristické pro německý expresionismus, ve kterém byl Nolde jednou z největších osobností. Cílem jeho umění bylo dosáhnout hlubin srdce a přetvořit přírodu spojením vlastní mysli a ducha. Ve 20. letech 20. století byl Nolde sympatizantem nacistické strany a dokonce se stal členem její dánské odbočky, ze své pozice umělce dokonce kritizoval židovské umělce a prohlašoval, že expresionismus je výhradně německý umělecký styl. Jeho přesvědčení se však obrátilo v roce 1937 s nástupem nacismu v Německu, kdy Hitler zavrhl všechny typy moderního umění jako zvrhlé. Následně bylo gestapem zabaveno 1052 Noldeho pláten a v roce 1941 byl samotným Hitlerem odsouzen jako postrach společnosti. I když se Nolde osobně odvolal u samotného Baldura von Schiracha, bylo mu oficiálně zakázáno malovat, kreslit nebo tvořit jakékoliv umění, a to i v soukromí. Nolde nicméně ve své tvorbě pokračoval a namaloval stovky akvarelů, které nazýval Nenamalované obrazy. Tyto malé akvarely měly sloužit jako skici pro jeho olejomalby v době, kdy mu mělo být dovoleno opět malovat. V roce 1934 Nolde onemocněl rakovinou žaludku, po operaci v roce 1935 v Hamburku odjel do Švýcarska, kde se zotavoval. Tam se setkal s Paulem Kleem, který se následně stal jeho blízkým přítelem. Po válce Nolde žil a pracoval v Německu, za svou práci získal mnohá čestná německá i mezinárodní ocenění. Jeho trvale nemocná manželka Ada zemřela v listopadu 1946, v roce 1948 se Nolde oženil s osmadvacetiletou dcerou jednoho svého přítele. Nolde zemřel 13. dubna 1956 ve svém domě Seebüllu v nynějším Neukirchenu. Byl pohřben na zahradě svého domu po boku své manželky Ady. Kirschner, Muller, Heckel Der Blaue Reiter Wassily Kandinsky 1866-1944, Rusko, Německo V mé duši byl rozklad atomu stejný jako rozklad celého světa. Najednou se zhroutily i ty nejpevnější zdi. Všechno se stalo nejisté, nepevné a jemné. Neudivilo by mě, kdyby se přede mnou rozpustil kámen a stal se neviditelným... 1896 Ruský malíř, grafik a pedagog Wassily Kandinsky se narodil 16. prosince 1866 jako syn moskevského obchodníka s čajem. Když mu bylo pět let, jeho rodina se přestěhovala do Oděsy, kde se jeho rodiče rozvedli. O jeho výchovu se pak starala jeho teta, Elizabeth Ticheeva, která ho zapsala na školu v Oděse, kde dostával první lekce hudby a malování. Po ukončení základního vzdělání v roce 1886 začal Kandinsky studovat práva a ekonomii na Univerzitě v Moskvě. Právnické zkoušky složil v roce 1892 a ve stejný rok se také oženil se svou sestřenicí Annou Chimiakinovou. Po nějaký čas se věnoval vyučování ekonomie, ovšem jeho zkušenost nebyla zdaleka tím, co od ní očekával. Akademické vzdělání se mu nyní zdálo být jen prázdnou iluzí a bádání vzdělanců bylo jen seskupováním chyb. Zklamaný Kandinsky se tedy v roce 1896 rozhodl se svou mladou ženou opustit Moskvu. Jeho žena s ním zpočátku nesouhlasila, obávala se vydat na nejistou životní cestu po boku umělce. Oba odjeli do Mnichova, aby tam Kandinsky následoval svou vizi nového umění a studoval na soukromé umělecké škole Antona Azbèho. Tam se seznámil s dalšími významnými ruskými malíři Alexejem von Jawlenskym a Marianne von Werefkinovou, kteří se stali jeho dobrými přáteli a sdíleli s ním jeho umělecké myšlenky. O dva roky později se přihlásil na tamní Akademii umění, byl však odmítnut a tak se dál věnoval umění nezávisle. První oficiální výstavy se Kandinsky účastnil v roce 1900 při výstavě Asociace moskevských umělců. Počátkem roku 1901 Kandinsky spolu s Rolfem Niczkym, Waldemarem Heckerem, Gustavem Freytagem a Wilhelmem Hüggenem založil uměleckou skupinu Phalanx. Byl zvolen jejich prezidentem a v zimě byla pod jeho vedením otevřena Škola umění Phalanx, kde se Kandinsky mimo jiné seznámil s Gabriele Münterovou, která se později stala jeho nadšenou žačkou a milenkou. Škola však byla v roce 1903 uzavřena a Kandinsky dostal nabídku učit dekorativní umění na Düsseldorfské škole umění, kterou ale odmítl. Přibývalo také neshod s jeho ženou a tak se Kandinsky v září roku 1904 rozhodl žít odděleně, jeho manželství bylo rozvedeno roku 1911. Od roku 1904 Kandinsky žil s Gabriele Münterovou, i když jejich vztah nebyl vždy jednoduchý. V roce 1908 Gabriele koupila domek v Murnau bavorských Alpách, kde společně trávili léta a kde chtěli bydlet na odpočinku. Jejich vztah však začal procházet krizí, když se Gabriele jako umělkyně začala osamostatňovat a tudíž přestala následovat vzoru Kandinského. Po

začátku první světové války odešel Kandinsky do Ruska a s Gabriele si pouze sporadicky dopisoval. Naposledy se viděli v prosinci 1915 ve Stockholmu, i když Gabriele ještě dlouho doufala v jejich společnou budoucnost. Když se pak Kandinsky v roce 1917 znovu oženil, byla Gabriele natolik otřesená, že několik let vůbec nemalovala. V roce 1905 se Kandinsky stal členem a o čtyři roky později presidentem Nové společnosti německých umělců (Neue Künstlervereinigung München) a od té doby je jeho umělecká činnost spojena s působením různých uměleckých skupin v Německu. V roce 1911 Kandinsky uveřejnil první plány pro almanach Der Blaue Reiter a uspořádal také první výstavu této skupiny 18. prosince 1911 v Moderne Galerie Thannhauser. Druhá výstava se konala od února do dubna 1912 v Galerii Hans Goltz v Mnichově. Samotný almanach Der Blaue Reiter Kandinsky spoluvydal až v květnu roku 1912. První světová válka propukla 1. srpna 1914. Kandinsky už 3. srpna odešel do Švýcarska, 25. listopadu opustil Curych a přes Balkán cestoval do Ruska a následně se usadil v Moskvě. Tam se seznámil s o sedmadvacet let mladší Ninou Nikolajevnou Andrejevskou, prý dcerou generála, kterou si 11. února 1917 vzal za ženu. Na svatební cestu poté jeli do Finska, nicméně se kvůli revoluci v Rusku museli vrátit dříve. Měli jednoho syna Vševoloda, který ale zemřel jako tříletý. V červnu 1919 se Kandinsky stal ředitelem Muzea pro uměleckou kulturu v Moskvě, zůstal jím až do ledna 1921, kdy pracoval na Ruské akademii estetiky, kde byl ředitelem oddělení pro estetiku. Později byl také zvolen jejím vicepresidentem. V červnu 1922 se Kandinsky po ztrátě iluzí v Rusku přestěhoval do Výmaru, kde začal vyučovat kurzy volného malování a designu v Bauhausu. Pro Bauhaus také publikoval portfolio grafických prací Kleine Welten (Malé světy). V roce 1923 byl Kandinsky společně s Kleem, Feiningerem a von Jawlenskym přizván do nově zformované umělecké skupiny Die Blaue Vier, která se zabývala propagací myšlenek abstrakce v Americe. V roce 1928 se Kandinsky stal německým občanem. Bauhaus byl uzavřen v červenci 1933 a tak se Kandinsky koncem prosince rozhodl přestěhovat do Francie. O čtyři roky později byla jeho díla ukazována na nacistické výstavě zvráceného umění a sedmapadesát jeho děl v německých muzeích a galeriích bylo zkonfiskováno. V roce 1939 se Kandinsky a jeho žena Nina stali francouzskými občany. Kandinsky zemřel 13. prosince 1944 v Neuilly-sur-Seine ve věku 78 let na arteriosklerózu. Jeho manželka Nina byla v roce 1983 nalezena zavražděná ve své vile ve Švýcarsku, stala se obětí zlodějů, kteří zcizili její rozsáhlou sbírku klenotů. Franz Marc 1880-1916, Německo, Německý malíř a grafik Franz Marc se narodil 8. února 1880 v Mnichově v rodině krajináře Wilhelma Marca a jeho manželky Sophie. Byl vždy spíše zakřiknutým dítětem, pravděpodobně kvůli přísné kalvinistické výchově své matky. Původně studoval teologii a jazyky na univerzitě v Mnichově. V roce 1900 se ale po skončení povinné vojenské služby náhle rozhodl stát se po vzoru svého otce malířem a přihlásil se ke studiu na mnichovskou Akademii. V době svých studií v roce 1903 Marc také odjel do Paříže, kde strávil několik měsíců. Navštívil také galerii Durand Ruela, kde měl možnost seznámit se s pracemi impresionistů. V dopisech domů sdílel svoje nadšení nad jejich uměním, ale také hluboké deprese, které ho velmi pronásledovaly. Po svém návratu do Německa na jaře 1906 se Marc rozhodl kvůli svým depresím odjet se svým bratrem do Řecka. Tato návštěva mu pomohla, v Řecku objevil byzantské rukopisy, které nadšeně kopíroval. Jeho deprese se však vrátily po jeho návratu do Mnichova, Marc se jim snažil vyhnout hektickou prací, ale deprese neustávaly. V této době se také zasnoubil, ale svého slibu brzy litoval a o Velikonocích 1907 den před svatebním obřadem utekl bez vysvětlení do Paříže. Zpět v uměleckém prostředí Paříže Marc navštěvoval mnohé výstavy a objevil také díla Gauguina a van Gogha, které ho zaujaly jejich dynamičností a nekončící energií. Právě v této době začal studovat anatomii zvířat, kterou využil ve svých obrazech. Anatomii nakonec znal tak výborně, že si mohl přivydělávat jejím vyučováním. I když v této době Marc konečně začal ve svých obrazech nacházet uspokojení, celou řadu jich také zničil. V lednu 1910 se Marc seznámil s Augustem Mackem, který, ač byl o sedm let mladší, měl na Marca významný vliv. Macke Marcovi představil tvorbu fauvistů a zavedl ho na výstavu Matisse v Mnichově. Seznámil ho také se strýcem své ženy a sběratelem umění Bernardem Koehlerem, kterého Marc natolik zaujal, že mu ihned nabídl měsíční kapesné, které Marcovi pomohlo z jeho finančních potíží. V této době také Marc konečně definoval svůj vlastní umělecký styl, který byl kombinací německého romantismu, expresionismu a symbolismu. Poprvé také samostatně vystavoval, a to v mnichovské galerii Kunsthandlung Brackl. V únoru 1911 Marc poznal Kandinského, se kterým ihned našel společnou řeč, co se týče jejich uměleckých zásad a teorií barev. Společně pak založili umělecké

sdružení Der Blaue Reiter, kam Marc přizval také Mackeho. Dříve depresemi zmítaný Marc se ve svém novém sdružení cítil plný energie, nadšeně organizoval almanachy, setkání umělců i další jejich aktivity a výstavy, poprvé ve své umělecké kariéře se cítil naplněný a šťastný. V prosinci 1911 se Marc samozřejmě také účastnil první výstavy Der Blaue Reiter v galerii Thannhauser v Mnichově, která pak putovala do Berlína, Kolína nad Rýnem, Hagenu a Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1912 se Marc seznámil s Robertem Delaunayem, jehož teorie o barvách a futuristický a kubistický přístup k malbě rovněž ovlivnily jeho vlastní styl. V roce 1913 se Marc zúčastnil prvního německého Salonu d'automne, který se konal v Berlíně. Největší vliv na Marcovu tvorbu měla díla impresionistů a jejich teorie o barvách. Marc se snažil objevit organický rytmus a tok krve v přírodě, přičemž našel nové využití barev, které zničilo tradiční pojetí obrazu. Marcovy vrcholné obrazy zachycovaly hlavně zvířata, která pro něj byla zobrazením síly a nezkrotnosti přírody. Svými jasnými barvami a téměř kubistickou jednoduchostí dokázal popsat emoce a harmonii přírody, které nikdo z expresionistů do té doby popsat nedokázal. Pod vlivem svých teologických znalostí Marc hledal vnitřní pravdu předmětů v hlubině svojí duše a na plátno tak přenášel symbolickou duchovní sílu a tajemství přírody. Míchal červenou, žlutou a modrou a objevil tak umění, které není ničím jiným než expresí našich snů. Čím více se jí podřizujeme, tím blíž se dostáváme k vnitřní pravdě věci, našemu vysněnému životu, pravdivému světu, který nevidí nezodpovězené otázky. Svými nevšedními zobrazeními přírody a originální hlubokou filozofií měl Marc vliv na umění Kandinského a ostatních malířů té doby. Marc se zabýval i grafikou, vytvořil více než šedesát grafických listů. Používal především techniku dřevorytu a litografie. Po vyhlášení první světové války byl Marc mobilizován. Ve svých četných dopisech z fronty psal přátelům o svých teoriích o barvách, o svých pocitech a názorech na moderní umění a jeho vývoj. Psal také o svých depresích nad smrtí Mackeho, který zemřel 26. září 1914 ve věku pouhých 27 let na západní frontě v Perthes-les-Hurlus poblíž Champaigne ve Francii. Vedl si také skicák, kam si tužkou črtal svoje nápady a inspirace, které se chystal později zpracovat na plátně. Jeho tragická smrt však ukončila jeho naděje i jeho brilantní uměleckou kariéru. Těsně před bitvou u Verdunu 4. března 1916 Marc objížděl na koni hlídky. Byl zabit střepinou z granátu, která ho zasáhla do hlavy. Paul Klee 1879-1940, Německo, Švýcarsko Švýcarský malíř a grafik německé národnosti Paul Klee se narodil 18. prosince 1879 v Münchenbuchsee poblíž Bernu. Jeho otec Hans Klee byl Němec, učil hudbu na učitelském semináři Hofwil poblíž Bernu, jeho matka Ida Flicková byla zpěvačkou. Klee byl druhým ze dvou dětí. V sedmi letech se malý Klee začal učit hrát na housle, v osmi letech dostal od své babičky krabici kříd a povzbuzení, aby s nimi často maloval. Až do svých osmnácti let se pak rozhodoval, zda má být hudebníkem nebo malířem. V letech 1897 až 1918 si vedl deník, který vypovídá o jeho uměleckém vývoji a jeho názorech na umění. Klee se nakonec rozhodl stát se malířem a v roce 1898 odešel do Mnichova, kde se nechal zapsat na tamní Akademii a na soukromé hodiny malířství. Za svých studií se spíše než v ateliéru zdržoval v restauracích, kde navazoval pochybné známosti s prostitutkami a modelkami z Akademie. V roce 1900 se také stal otcem nemanželského syna, který však zemřel několik týdnů po svém narození. Po ukončení studia na Akademii Klee na několik měsíců odešel do Itálie, kde pobýval hlavně v Římě, Neapoli a Florencii a kde studoval díla renesančních mistrů. Z Itálie se vrátil do Bernu, kde žil u svých rodičů a čas od času se zapsal na hodiny umění. Jako umělec se v této době specializoval hlavně na lepty a rytiny. Na živobytí si přivydělával jako houslista v orchestru, psal také koncertní a divadelní kritiky. V roce 1906 se Klee seznámil se svou budoucí manželkou, bavorskou pianistkou Lily Stumpfovou, se kterou měl o rok později syna Felixe Paula. Společně se přestěhovali do Mnichova, kde Lily vyučovala hře na klavír a Klee se staral o domácnost a čas od času maloval. Zajímal se také o práci ilustrátora v jednom časopise, ale nebyl najat. V roce 1910 byla v Bernu uspořádána první Kleeova samostatná výstava, která se pak přesunula do dalších tří švýcarských měst. V roce 1910 se Klee seznámil s Kandinskym, von Jawlenskym a Feiningerem, se kterými později spoluzaložil expresionistickou skupinu Der Blaue Reiter. Velkou inspirací pro jeho tvorbu byla v roce 1912 jeho návštěva Paříže, při které se seznámil s kubismem a barevností orfismu Roberta Delaunayho. V roce 1914 se Klee rozhodl odejít s Augustem Mackem a Louisem Moillietem do Tuniska, kde byl ihned fascinován barvami a tamním světlem. Svoje zaujetí barvami vyjádřil slovy: Barva mne úplně posedla, už se za ní nemusím honit, vím, že mne drží navždy. Barva a já jsme jedno. Já jsem malíř. Pár týdnů po Kleeově návratu z Tuniska začala první světová válka. I když si Klee naléhavost války zpočátku neuvědomoval a bagatelizoval ji, její tragedii si plně uvědomil, když na bojištích

zemřeli jeho malířští kolegové Macke a Marc. V roce 1916 se i sám Klee zapojil do německých válečných aktivit, i když jeho otec mu zařídil vcelku bezpečnou práci úředníka a malíře kamufláže německých letadel. V průběhu války Klee maloval a bylo mu uspořádáno i několik velmi úspěšných výstav, které ho vynesly na pozici jednoho z nejlepších mladých malířů té doby. V roce 1919 se Klee zajímal o pozici učitele na Akademii v Düsseldorfu, byl však odmítnut. Klee byl v letech 1921 až 1926 významným učitelem na Bauhausu ve Výmaru, v letech 1926 až 1932 na Bauhausu v Dessau, pak byl Bauhaus nacisty uzavřen. Od roku 1923 byl Klee společně s Kandinskym, Feiningerem a von Jawlenskym členem skupiny Die Blaue Vier. Společně cestovali po Spojených státech, kde pořádali výstavy a přednášky o moderním umění a působení barev v obraze. Klee také publikoval celou řadu spisů o teorii umění, ve kterých se zabýval především svými teoriemi o barvách. V roce 1925 Klee vystavoval společně se surrealisty v Paříži. Od roku 1931 Klee učil na Akademii v Düsseldorfu, ale po rasistických útocích německých novin v roce 1933 byl nucen odejít. V letech 1933 a 1934 mu byly uspořádány výstavy v Londýně a v Paříži, kde se konečně seznámil s Picassem, jehož dílo velmi obdivoval. Koncem roku 1933 Klee odešel do Švýcarska musel opustit Německo kvůli svým radikálním uměleckým názorům a kontroverzím a své spolupráci s Bauhausem. Následně byly z německých galerií a muzeí odstraněny sto dvě jeho práce, byl totiž nacisty prohlášen za zvráceného umělce. Na jejich výstavě zvrácených umělců v roce 1937 byla v katalogu Kleeova díla dokonce popsána jako výplody choré mysli. V roce 1935 Kleea začaly provázet zdravotní potíže, které byly po jeho smrti identifikovány jako onemocnění progresivní sklerodermií. Tato nemoc mu postupně ztěžovala malování v roce 1933 namaloval více než pět set prací, v roce 1936 už jen pětadvacet. Klee však postupně zjednodušil a své nemoci přizpůsobil svůj malířský styl, a tak v roce 1939 vytvořil rekordních tisíc dvě stě prací, podpořily ho také návštěvy jeho přátel Picassa a Kandinského. Svoji nemoc si Klee velmi silně uvědomoval a jeho poslední obrazy jsou naplněny smutkem, lidskostí a vyrovnáním se s těžkostmi života. Klee je jednou z nejvýraznějších postav evropského umění 20. století. Jeho malířský jakoby hieroglyfický styl byl kombinací nevinnosti a důmyslnosti, jeho principem umění byl grafický element čáry a linie. O svém použití čáry jako výrazového prostředku sám Klee napsal, že chtěl pouze vzít čáru na procházku. Barevné spektrum a prostor byly u Kleea definovány pohybem energie, která pocházela z jeho tvůrčí mysli. Klee ve své tvorbě přelomově pracoval s mnoha různými technikami a metodami. Pracoval s oleji, akvarely, tuší, pastely, vytvářel i rytiny a grafiky, které různě kombinoval. Maloval na plátno, pytlovinu, len, lepenku, látky i tapety. Často používal různé geometrické formy jako písmena, čísla a symboly, které kombinoval se svými postavami. Mnoho z jeho prací bylo vysloveně abstraktních a odráželo jeho suchý humor. Klee zemřel 29. června 1940 v Muraltu-Locarnu ve Švýcarsku. V červnu 2005 bylo v Bernu otevřeno Kleeovo museum, které hostí přibližně čtyři tisícovky jeho děl a jehož budovu navrhl italský architekt Renzo Piano. Die Bruke Skupina mladých umělců Die Brücke (Most) vznikla 7. června 1905 v Drážďanech. Zakládajícími členy byli Ernst Ludwig Kirchner, Fritz Bleyl, Erich Heckel a Karl Schmidt-Rottluff, kteří původně společně studovali architekturu, později se členy stali také Emil Nolde, Max Pechstein a Kees van Dongen. Protože obdivovali barevnost francouzského fauvismu, pozvali jeho hlavního představitele Henriho Matisse, aby se rovněž stal členem jejich skupiny, nicméně Matisse jejich nabídku odmítl. Scházeli se v drážďanské dělnické čtvrti Friedrichstadt na Berliner Strasse v bývalém řeznickém krámku, kde si zařídili svůj ateliér. Založením ateliéru v této čtvrti chtěli demonstrovat svoje umělecké záměry a svou snahu přiblížit se původní roli umění. Své pojmenování si vybrali podle pasáže z knihy Friedricha Nietzscheho Tak pravil Zarathustra, která se zmiňovala o potenciálu lidstva stát se jakýmsi vývojovým mostem k budoucímu nadčlověku (Übermensch), i když umělci Die Brücke si tuto pasáž vysvětlovali jako hledání mostu mezi tradičním německým romantickým uměním a uměním moderního expresionismu. Jejich vidina práce byla formování Mostu mezi uměním minulosti a budoucnosti, věřili, že jejich umění by mohlo obohatit životy lidí. Ernst Ludwig Kirchner složil a vyřezal do dřeva jejich manifest, který zněl: Ve víře v rozvoj a v novou generaci tvořících umělců a přihlížejících diváků voláme ke všem mladým lidem jako k poslům budoucnosti. Chceme bojovat za svobodu svých gest proti starým zpohodlnělým silám. Hlásíme se ke všem, kteří malují bez napodobení tradic se silou, která je nutí tvořit. Umělce Die Brücke spojovaly stejné cíle, nápady a hluboké myšlenky. Mladí umělci se původně jen scházeli k debatám a návštěvám výstav, později však začali tvořit a stali se neodlučnou součástí německého umění expresionismu. Byli plně oddáni svému umění, nevšímali si kritiků. Do umění své doby přinášeli čerstvost, poctivost a čestnost vizí, silnou vůli a sebedůvěru. Odmítali tradici ideálů a německé preciznosti. Ve své originální tvořivosti nacházeli umělci Die Brücke novou a svým

způsobem revoluční esenci umění. Věnovali se především dřevořezbě a vydávali populární sborníky o svých výstavách. Skupina si vytvořila společné pojetí umění, které bylo založeno na používání jasných živých barev, napětí, násilí a jisté formě primitivismu. Zpočátku se zaměřovali na tvorbu s městskou tématikou, později přešli na akty a krajiny. Umělci Die Brücke bývají obecně považováni za první umělce, kteří objevili a začali používat techniku linorytu. V květnu 1913 byly všem členům a příznivcům sdružení Die Brücke zaslány tištěné kartičky o jeho zániku z důvodu rozdílnosti uměleckých názorů. Po nástupu nacismu k moci byli umělci Die Brücke prohlášeni za zvrhlé. Všechna jejich díla byla odstraněna z německých galerií a mnohá z nich byla veřejně spálena. Der Blaue Reiter Umělecké hnutí Der Blaue Reiter (Modrý jezdec) bylo založeno v roce 1911 v Mnichově. Jméno tohoto hnutí bylo převzato z názvu jednoho obrazu, který namaloval v roce 1903 Wassily Kandinsky, i když několik teorií se také zmiňuje o tom, že jméno vybrali, protože Kandinsky měl rád modrou barvu a Marc měl rád zvířata. O vznik tohoto hnutí se zasloužili především Wassily Kandinsky a Franz Marc. Impulsem k založení byla obliba obou umělců v abstrakci, ale také odmítání, které se jim dostalo na oficiálních výstavách Neue Kunstler Vereiningung (Asociace nových umělců). Jejich abstraktní obrazy byly údajně pro veřejnost nesrozumitelné, což oba umělce velmi zklamalo, protože se v roce 1909 sami účastnili založení této skupiny právě proto, aby vystavovala moderní umění. Ze skupiny tedy odešli a založili Der Blaue Reiter. Der Blaue Reiter se rovněž jmenoval almanach, který tato skupina od června 1911 vydávala. Na jeho vzniku se nejvíce podílel Kandinsky, jehož záměrem bylo almanach prodávat veřejnosti, kterou chtěl informovat o nových směrech a teoriích v umění. Na obálce prvního vydání byl dřevoryt Sv. Jiří, který také vytvořil Kandinsky. V roce 1911 Kandinsky vydal knihu o duchovnu v umění, která se zabývala hudbou v malování. Toto hnutí sdružovalo kromě výtvarných umělců také významné spisovatele, básníky a hudební skladatele, kteří se věnovali hledání společných duchovních základů v nové mezinárodní kultuře. Jejich společným záměrem bylo používat umění k vyjádření duchovních hodnot. Výtvarní umělci patřící do této skupiny jsou považováni za zakladatele abstraktního umění. Jejich práce byly charakterizovány jasnými barvami a hlubokými emocemi. Umělci tohoto sdružení všeobecně odmítali akademické tradice a August Macke a Franz Marc dokonce zastávali názor, že každý člověk má vnitřní a vnější svět, které by v sobě mělo sdružovat právě umění. Tuto složitou teorii dále rozvedl Wassily Kandinsky podle něj vnější svět barev a forem přivádí diváka do vnitřního světa pocitů. S použitím této teorie Kandinsky rovněž vytvořil první abstraktní obraz všech dob, což znamenalo obrovský skok v umění a otevření zcela nových dimenzí a možností v umění. Setkání sdružení Der Blaue Reiter se účastnili Wassily Kandinsky a Franz Marc, dále pak Paul Klee, Robert Delaunay, hudební skladatel Arnold Schönberg a dokonce i Pablo Picasso. Dalšími vlivnými členy hnutí byli August Macke, Gabriele Münterová, Alexei von Jawlensky, Alfred Kubin a Heinrich Campendonk. První výstava Der Blaue Reiter se konala 18. prosince 1911 v Moderne Galerie v Mnichově, kterou umělcům pronajal její majitel Heinrich Thannhauser. Výstava trvala měsíc a bylo na ní zastoupeno celkem čtrnáct umělců se 43 obrazy. Od ledna 1912 do července 1914 výstava putovala po celé Evropě, navštívila Kolín nad Rýnem, Berlín, Brémy, Haag, Frankfurt nad Mohanem, Hamburg, Budapešť, Oslo, Helsinky, Trondheim a Göteborg. Druhá výstava se konala od 12. února do 2. dubna 1912 v galerii Nové umění Hanse Goltze (Neue Kunst Hans Goltz) v Mnichově. Výstava se jmenovala Černá a bílá, Schwarz-Weiß. Členové skupiny se účastnili i dalších výstav v roce 1912 v Kolíně nad Rýnem výstavy Sonderbund westdeutscher Kunstfreunde und Künstler a v roce 1913 v Berlíně slavného prvního německého Podzimního salonu (Erster Deutscher Herbstsalon), který pořádal Herwarth Walden ve své galerii Der Sturm. Fungování této skupiny bylo ukončeno v roce 1914 propuknutím první světové války. Franz Marc a August Macke byli zabiti v bitvách, Kandinsky a von Jawlensky museli kvůli svému ruskému občanství odejít do Ruska. V roce 1923 Kandinsky, Feininger, Klee a von Jawlensky vytvořili skupinu Die Blaue Vier (Modrá čtyřka). Svým učením navázali na myšlenky původní skupiny a společně vystavovali a pořádali přednášky ve Spojených státech

Osma Osma byla skupina osmi malířů: Emil Filla Otakar Kubín Bohumil Kubišta Antonín Procházka Emil Artur Pittermann Max Horb Bedřich Feigl Willi Nowak Manifestačně se přihlásili dvěma výstavami v roce 1907 a 1908 k evropskému umění a to hlavně k expresionismu a fauvismu. Umělecké cíle v dané době směřovaly k původním zdrojům a osobnostem evropského umění ( například Vincent Van Gogh, Edvard Munch, Paul Cézanne,...). Obě výstavy Osmi vstoupily do vývoje českého umění jako zásadní předěl oddělení umělecké scény na avantgardu a tradiční výtvarný projev. Po druhé výstavě se jejich tvorba začala rozlišovat. OSMA zanikla se vstupem jejich člěnů do SVU. [editovat] SVU Skupina výtvarných umělců Tato skupina byla založena roku 1911. Jejími hlavními představiteli jsou Emil Filla, Vincenc Beneš, Otakar Kubín, Antonín Procházka, Ladislav Šíma, Vlastislav Hofman, architekt Josef Chochol, architekt Pavel Janák, Antonín Matějček. Později se přidali sochař Otto Gutfreund, Josef Čapek, architekt Josef Gočár,... Tito představitelé zastávali především expresionistické a kubistické východisko. V letech 1912-1914 vystavovali na šesti výstavách. Skupina vydávala časopis Umělecký měsíčník, který řídil Josef Čapek. Členové SVU Emil Filla, který zprvu maloval žánrové obrazy ve stylu kubistického expresionismu. Poté tvořil tzv. figurální tvorbu a to ve 20.letech. Ve 30.letech se věnoval tématům zvířecích i lidských bojů a zápasům, které vyjadřovaly sílící ohrožení Evropy nacisty. Roku 1939 byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Vrátil se roku 1945 s podlomeným zdravím. Od počátků 50.let tvořil barevným tušem krajinomalby na motivy Českého středohoří. Maloval též obraz jako například programní obraz Čtenář Dostojevského, Dvě ženy, Zápas koně se lvem, Zápas lva s býkem, Zátiší se zlatými rybkami. Antonín Procházka u kterého převládaly obrazy zátiší jako jsou Zátiší s květinami, Zátiší na stole, Zátiší s černou kávou. Maloval také lidsképostavy a to hlavně ženy a dívky- Žena s kvítkem nebo obrazy lidských povolání- Voják, Zpěvák. Vincenc Beneš, který se odklonil od kubismu a vrátil se k realismu a k zachycování zážitků z přírody a ze života - Vojens k pohřeb, Tramvaj č.4. Navázal na tradici krajinomalby Antonína Slavíčka. Willi Nowak, který se věnoval malířské technice s těkavými barevnými skvrnami (impresionistického charakteru). Maloval krajinářské motivy i portréty - Labská krajina,

Harlekýn, přítelkyně. Bohumil Kubišta, který se nejdříve orientoval na expresionismus a vztah k symbolice barev inspirované Edvardem Munchem jako jsou Modrý autoportrét. Později se orientoval na kuboexpresionismus - Zátiší s nálevkou, Kuřák. Používal futuristické prvky, které mu umožňovaly vyjádřit dynamický děj - Vlak v horách. Díla: obrazy se symbolistickými prvky jako je například Polibek smrti. Otakar Kubín byl nejdříve ovlivněn Vincent Van Goghem, Paul Gauguinem, fauvismem - Music Hall Bobino, Žně v Boskovicích. Po 1. světové válce používal vlastní styl jako je smyslové chápání barvy, tématem jsou zátiší, figurální scény, krajiny. Díla: Kytice ve váze, Krajina z Provence, Ohyb cesty. [editovat].