Náležitosti směnky cizí

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Katedra obchodního práva Studijní obor: Právo a podnikání Náležitosti směnky cizí Bakalářská práce Romana Hejčová Vedoucí práce: JUDr. Josef Kotásek, Ph.D. Brno, 2006

Jméno a příjmení autora: Romana Hejčová Název diplomové práce: Náležitosti směnky cizí Název práce v angličtině: Essentials of Bills of Exchange Katedra: obchodního práva Vedoucí diplomové práce: JUDr. Josef Kotásek, Ph.D. Rok obhajoby: 2006 Anotace Předmětem diplomové práce Náležitosti směnky cizí je analýza institutu směnky a zejména jejích podstatných náležitostí v zákonném pořadí. V první části se práce zabývá historickým vývojem směnek obecně, jejich právní úpravy a současnou právní úpravou těchto cenných papírů. Druhá část se věnuje možným podobám směnky. Ve třetí části se nalézá popis jednotlivých druhů směnky a ve čtvrté, závěrečné části analyzuji jednotlivé náležitosti směnek cizích. Annotation The subject of the submitted thesis Essentials of Bills of Exchange is an analysis of the bill institute and especially of its essentials in logical sequence according to Act. In the first part the thesis deals with historical advancement of bills, their legal regulation and with current legal regulation of this kind of securities. The second part pursues possible forms of bills. In the third part can be found characterization of particular types of bills and in the fourth, final part, I analyze particular essentials of foreign bills. Klíčová slova směnka, náležitost směnky, dlužník, výstavce, majitel, indosament Keywords Bill of Exchange, essentials of Bills of Exchange, debtor, drawer, holder, endorsement 3

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Náležitosti směnky cizí vypracovala samostatně pod vedením JUDr. Josefa Kotáska, Ph.D. a uvedla v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje. V Brně dne 25. června 2006 vlastnoruční podpis autora 4

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Josefu Kotáskovi, Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. 5

Obsah Úvod... 7 1. Původ a právní úprava směnek... 8 1.1 Původ směnky... 8 1.2 Vývoj právní úpravy směnek... 8 1.3 Současná právní úprava... 10 2. Podoba směnky... 11 2.1 Podklad směnky... 11 2.2 Směnečné formuláře... 11 2.3 Přívěsek... 12 2.4 Možnosti násobení směnky... 13 2.4.1 Fotokopie směnky... 13 2.4.2 Směnečné opisy... 13 2.4.3 Duplikáty směnky cizí... 14 2.5 Možnost náhrady podpisu mechanickými prostředky... 16 2.6 Forma směnky... 17 3. Druhy směnek... 18 3.1 Vlastní směnka... 18 3.2 Cizí směnka... 18 3.3 Směnky cizí se sníženým počtem účastníků... 19 3.3.1 Směnka na vlastní řad výstavce... 19 3.3.1 Zastřená směnka vlastní... 20 4. Náležitosti směnky cizí... 21 4.1 Směnečná klausule... 21 4.2 Bezpodmínečný platební příkaz... 23 4.3 Jméno směnečníka... 26 4.4 Údaj splatnosti... 27 4.4.1 Směnky se splatností na viděnou... 27 4.4.2 Směnky se splatností na určitý čas po viděné... 28 4.4.3 Směnky na určitý čas po datu vystavení... 28 4.4.4 Směnky na určitý den... 29 4.5 Údaj místa placení... 30 4.6 Jméno remitenta... 32 4.7 Datum a místo vystavení směnky... 33 4.8 Podpis výstavce... 34 Závěr... 36 Resumé... 38 Seznam použité literatury... 40 6

Úvod Směnka má v České republice již dlouholetou tradici a v našem právním řádu má svoje stálé místo. Je neodmyslitelně spjata s tržní ekonomikou, a proto se od počátku padesátých let dvacátého století, kdy na našem území začalo hospodářství plánované vytlačovat prostředí tržní ekonomiky, ze společenské praxe téměř vytratila. Tím zmizelo i povědomí o směnce a dovednosti a návyky při zacházení s ní. S obnovou nástupu tržních principů do hospodářství našeho státu v devadesátých letech minulého století zažívají směnky opět jakousi formu obrození a začínají být v obchodním styku znovu užívány. V současnosti je směnka užívána především jako zajišťovací, úložný, úvěrový a platební instrument. Ne každý se však s tímto cenným papírem ve svém životě setká a pokud ano, nemusí to být jev běžný a často opakovaný. Hlavní příčinu vidím v přísnosti směnečné právní úpravy a v nezvládnutí znalostí o směnce. Tuhle bakalářskou práci se proto budu snažit pojmout jako jakýsi souhrn podstatných informací, týkajících se zákonných požadavků na náležitosti směnky, jejichž absence způsobuje neplatnost těchto cenných papírů. Nepůjde však pouze o sumarizaci právních textů, ale snahou této práce je také zjištění, jak se k zákonným normám staví praxe determinovaná do značné míry judikaturou. Proto budou zdrojem mých informací mimo jiné právě judikáty. Hlavním cílem mé práce je popis vývoje současné směnečné právní úpravy, charakteristika jednotlivých druhů směnek, které naše právní úprava povoluje a zejména analýza jednotlivých náležitostí směnky cizí v zákonném pořadí. V první kapitole se věnuji vývojem směnek, jejich právní úpravy a současnou právní úpravou těchto cenných papírů. Druhá kapitola se zabývá možnými podobami směnky, konkrétně jejím podkladem, výhodami a nevýhodami užití směnečných formulářů, přívěskem směnky, možnostmi jejího násobení, otázkou možnosti náhrady podpisu mechanickými prostředky a formami směnky. Třetí kapitola sumarizuje jednotlivé druhy směnek, které zákonná úprava zná. Čtvrtá, závěrečná kapitola je tou nejpodstatnější v této práci. Analyzuje jednotlivé náležitosti směnek cizích v zákonném pořadí, tak jak jsou upraveny v čl. I, 1 zákona směnečného a šekového. 7

1. Původ a právní úprava směnek 1.1 Původ směnky Původ směnek lze najít již v době, kdy křižácké války přinesly ohromný obchodní rozvoj měst s těmito válkami spojených. Byla to především města severoitalská, která se vyznačovala značnou obchodní výměnou. Vývoj obchodu vyvolal potřebu kvalifikovaného prostředku, který by umožnil disponovat s pohledávkami obchodníků a jiných osob na značné vzdálenosti, bez toho, aby vyžadoval přítomnost peněz v hotovosti. Listina, která má podobu dnešní směnky se poprvé objevuje ve 12. století pod názvem cambium. Tyto směnky byly vystavovány zvláštními finančními podnikateli, tzv. kampsory. Kampsor se obchodníkovi zavázal, že mu on sám, nebo jeho obchodní partner v jiném platebním místě, zaplatí určenou částku. Listina tedy původně nesla rysy dnešní směnky vlastní. Záhy se objevuje možnost zaplatit směnku nejen označenému remitentovi, ale i na příkaz osoby, kterou tento remitent na směnce určí. Tato možnost vedla postupně ke vzniku směnky cizí. Obecně se odhaduje že to bylo koncem 13. a počátkem 14. století. Kamsoři začali ke směnce vydávat doprovodný list, kterým vyzývali kolegu k výplatě částky uvedené v listině. Původně šlo o zcela neformální dopis, který pomáhal plnit výstavci vlastní platební slib, jeho význam však postupem doby vzrůstal. Dle soudních rozhodnutí z té doby byl samotný průvodní dopis postačující k výkonu směnečných práv a jeho vazba na vlastní směnku se tak vytrácela. Směnka vlastní byla tedy vytlačena na okraj. Postupem doby se k této listině připojuje i institut akceptu. Jde o zavazující prohlášení adresáta příkazu, že směnku skutečně vyplatí. Z toho je zřejmé, že směnky začali být používány i na trzích místních, jelikož k obstarání akceptu bylo nutno směnečníka zastihnout ještě před splatností směnky. K tomu, aby byl vývoj směnečného práva završen do dnešní podoby, bylo nutno zavést v minulosti ještě jeden institut, a to indosament. Jde o prostředek sloužící k převodu směnky, umísťovaný na rubu listiny. Indosament se ustálil v 17. století. 1.2 Vývoj právní úpravy směnek Právní regulace směnek probíhala původně jako právo místní zvykové. Vznikaly tedy místně platné, diferencované normy. Díky tomu, že obchod byl zpočátku ovládán kampsorským cechem, vykazovalo směnečné právo ve svých počátcích v Evropě poměrně jednotný charakter. 8

Poté, co byla zavedena indosace však směnku začali vystavovat i běžní obchodníci a vyvstala potřeba nových právních předpisů. V našich zemích vyniká z městských směnečných práv zejména Vratislavský směnečný řád 1. Za první systematicky regulovanou směnečnou úpravu u nás však bývá považován až patent Marie Terezie z roku 1763, kterým byl zaveden Směnečný řád pro území celého tehdejšího Rakouska. Směnečný řád vycházel z dřívějšího dolnorakouského řádu z roku 1717. Zajímavostí je, že tímto patentem z roku 1763 byly společně se Směnečným řádem zavedeny směnečné a obchodní soudy v Praze, Brně a Opavě. Jejich úkolem bylo prosazovat zásady Směnečného řádu v praxi. V roce 1850 byl císařským patentem č. 51/1850 ř. z. zaveden směnečný řád nový, kterým byla do našeho právního systému převzata pravidla přijatá na konferenci v Lipsku (1847). Vznik samostatné Československé republiky 28. října 1918 působnost směnečné úpravy z roku 1850 v pozdějších zněních nijak neovlivnil. Ta byla spolu s dalšími právními předpisy z dob Rakousko- Uherska převzata zákonem č. 11/1918 Sb. do souboru zákonů nově vzniklého státu. Na území tehdejší Československé republiky v tu dobu existovaly dva druhy směnečné úpravy, a to z důvodu, že na Slovensku v oné době zůstalo v platnosti dosavadní uherské právo směnečné. Existující dualismus se podařil odstranit novým zákonem směnečným, přijatým 13. prosince 1927 a uveřejněným pod č. 1/1928 Sb. z. a n., který zrušil předchozí směnečné předpisy platné na území Československa. Zákon vycházel z rakousko-německé směnečněprávní doktríny a přihlížel i k výsledkům haagských konferencí. Zákon čítající celkem 110 paragrafů byl rozdělen do čtyř oddílů. V prvním z nich ( 1 2) byla upravena směnečná způsobilost a stanovena jedna ze zásad směnečného práva samostatnost jednotlivých podpisů na směnce. Druhý oddíl ( 3 103) upravuje směnku cizí, oddíl třetí ( 104 106) směnku vlastní. Čtvrtý oddíl ( 107 110) obsahoval závěrečná ustanovení. Poplatky ze směnky byly upraveny zákonem o směnečném poplatku č. 48/1928 Sb. z. a n. Bohužel byl nový zákon schválen jen krátce před konáním Ženevské konference (1930), což nepochybně přispělo k tomu, že Československo ani po podpisu směnečných úmluv nepřistoupilo k inkorporaci ženevského práva. Argumentovalo se vynikající kvalitou zákona, který do jisté míry z institutů pozdějšího ženevského práva vycházel 2. Přijetí ženevského práva 1 Kotásek J.: Úvod do směnečného práva, MU Brno, 2002, s. 13 2 Celá záležitost měla samozřejmě i určitý nacionální charakter. 9

rovněž zpomalila snaha Československa koordinovat přejímání úmluv a výhrad k nim se spojenci z Malé dohody. K převzetí ženevského práva došlo až za protektorátu. 19. prosince 1940 vláda pod tlakem okupačních úřadů vydala nařízení č. 111/1941 Sb., které na území protektorátu Čechy a Morava zavedlo Jednotný směnečný řád odpovídající německému směnečnému zákonu z roku 1933. Tato úprava platila po celou dobu německé okupace. Zmatek ve směnečné legislativě nastal po roce 1945, kdy nebylo zcela jasné, zda zůstává v platnosti vládní nařízení č. 111/1941 Sb. nebo zda znovu platí československý zákon směnečný (zák. č. 1/1928 Sb. z. a n.). Kromě toho byl v roce 1941 přijat nový směnečný zákon i na Slovensku 3. Problémy spojené s konkurencí dosavadních předpisů i hrozící právní dualismus odstranil až zákon směnečný a šekový č. 191/1950 Sb., který uvedené předpisy zrušil. 1.3 Současná právní úprava Základním pramenem směnečného práva je zákon č. 191/ 1950 Sb., směnečný a šekový (dále jen ZSŠ), který patří k nejstarším a také k nejkvalitnějším právním normám. Je normou kogentní, která umožňuje odchylky tam, kde je to výslovně uvedeno. Tento zákon má postavení lex specialis k zákonu č. 592/1992 Sb., o cenných papírech (dále jen ZCP). Doposud byl ZSŠ novelizován jen jednou, a to zákonem o poštovních službách č. 29/2000 Sb. s účinností od. 1.července 2000, a to zcela nevýznamně 4. ZSŠ je rozdělen do tří článků, první z nich ( 1-98) upravuje směnky, druhý ( 1-75) šeky a ve třetím článku ( 1-11) jsou upraveny některé společné otázky, které však zasahují do otázek vztahujících se k dalším právním předpisům, jako otázky právních úkonů a promlčení. Podpůrnými prameny jsou pak zákoník občanský (dále jen ObčZ) a obchodní (dále jen ObchZ). Dlouho jednoznačně nezodpovězená zůstávala otázka, který z těchto podpůrných soukromoprávních předpisů je pro směnečné právo obecný. Teorie se nakonec na základě lepší argumentace přiklonila k zákonu občanskému 5. 3 Zákon zmenečný č. 255/1941 Sl. z. 4 Věta Lhůta je dodržena, byl-li dopis se zprávou podán během lhůty na poštu. byla nahrazena větou Lhůta je dodržena, byla-li během lhůty podána poštovní zásilka obsahující zprávu. 5 Viz podrobněji Kotásek, J.: Úvod do směnečného práva, MU Brno, 2002, s. 23; a také Kovařík Z.: Směnka a šek v České republice, 4. vyd., C.H. BECK Praha, 2001, s. 16. - 18. 10

2. Podoba směnky 2.1 Podklad směnky Odborná literatura nabízí řadu definic směnky, z nichž lze jako nejobecnější vybrat tu, která směnku definuje jako cenný papír splňující zákonem kogentně předepsané podstatné náležitosti, v němž je určitá osoba stanoveným způsobem zavázána zaplatit oprávněnému majiteli směnky směnečnou částku. 6 Z této definice, a také z ustanovení čl. I. 1, bod 1 pro směnku cizí a čl. I. 75 bod 1 pro směnku vlastní vyplývá, že směnka musí mít vždy podobu listiny. Listinou se rozumí písemně zřízený závazek, mající určitou formu, který musí být podepsán osobou, která jej zakládá. Nejčastěji jím v praxi bude zajisté závazek zachycený na listu či několika listech papíru. Závazek však může být zřízen i na jiných formách materiálu, způsobilých zachytit směnečný text v takové podobě, aby bylo možné určit rub a líc hmotného podkladu. Lícem směnky se rozumí ta strana listiny, která obsahuje vlastní závazek k plnění dle směnky, kde je především podepsán výstavce. Opačná strana listiny je pak logicky rubem. Příkladem listiny tedy může být nápis křídou na tabulce, či v literatuře mnohokrát zmiňovaný judikát, kdy za platnou byla uznána směnka napsaná na víku dřevěné krabičky od doutníků a výstavcem tamtéž podepsaná 7. Dalšími způsoby naplnění písemné formy mohou být dle 40 ObčZ. dálnopis či telegraf. Tyto náhradní formy však stojí vedle listiny v rámci písemné formy, nejsou způsobilé listinu nahradit. Směnka by těmito postupy platně vzniknout nemohla, chyběl by jí zákonem stanovený rys, a to písemná forma konkretizovaná do formy listiny. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že směnka nemůže existovat ve formě zaknihovaného cenného papíru. Kuriózní příklad podkladu směnky bývá často zmiňován v anglosaských učebnicích. Žalovaný v nich vystavil směnku k úhradě svých daňových nedoplatků na živé krávě. Ač je tento příklad smyšlený, je vymyšlen natolik dobře a argumentace ve prospěch platnosti směnky je tak brilantní, že je na případ odkazováno stejně, jako by byl reálný. 2.2 Směnečné formuláře Ve směnečné praxi se postupem času ustálilo používání směnečných formulářů. Směnky vzniklé doplněním patřičných údajů do předtištěného formuláře s charakteristickým úzkým a podélným formátem zcela převládly. Formuláře prošly určitým vývojem a dá se říci, že jejich 6 DVOŘÁK, P.: Bankovnictví pro bankéře a klienty, 3. vyd., Linde Praha, 2005. s. 310 7 Švamberg, G.: Naše jednotné směnečné právo, Palásek & Kraus, Praha, 1941, s. 27 11

obsah, co se týče požadovaných údajů, má jisté standardizované schéma, které je přehledné a umožňuje účastníkům dobrou orientaci v textu a zajišťuje, že směnka má všechny zákonem požadované náležitosti a bude vystavena jako platná. Zhuštění údajů na poměrně malou plochu a vyžadovaná duplicita či větší podrobnost některých náležitostí 8 také do určité míry brání zfalšování textu či dopisování dalších položek a prohlášení. Použití formuláře lze tedy jen doporučit. Formulář je však pouhou pomůckou, a proto z hlediska formální platnosti směnky není nutno vyplnit veškeré údaje bezpodmínečně tak, jak zamýšleli jeho tvůrci. Některé zdánlivě vyžadované údaje mohou být pro laiky zavádějící a mnohdy zbytečné. Účastníci je pak musí škrtat, což pak může vznést pochybnosti o směnce, resp. o čase provedených změn. Také např. údaj o měsíci vystavení či splatnosti je ve formulářích často předpokládán ve slovní podobě, zatímco platnosti směnky vyhovuje i pouhé numerické označení měsíce. Obdobně to platí i pro údaj směnečné sumy. Ta má být podle většiny používaných formulářů vyjádřena slovy i číslicemi, ale pro platnost postačí jen jedno z těchto vyjádření. 2.3 Přívěsek Přívěsek neboli alonž, či nástavek je v ZSŠ zmíněn v čl. I. 13. 9 Používá se v případech, kdy při převodech směnky již na rubu není místo pro další převodní zápisy. V tomto případě je ke směnce připojen list papíru, zpravidla velikosti směnky, nikoli však další listina, neboť přívěsek se stává součástí směnky i šeku jako listiny. Přívěsek je se směnkou pevně připojený. Podmínku pevného připojené lze splnit různými způsoby. Optimální je přilepení, připustit lze i použití kancelářské sešívačky. Spojení pomocí kancelářské sponky či špendlíku je však nevyhovující. Vhodné je též zajistit, aby přívěsek byl identifikovatelný k té správné směnce, aby při případném oddělení bylo snadné připojení přívěsku k té směnce, ke které patří. Způsobů k zajištění snazší identifikovatelnosti přívěsku je řada. Může jimi být vedení podpisu či otištění razítka přes místo připojení přívěsku ke směnce, další možností je nedokončit poslední zápis na směnce a přerušit jej s dodatkem, že druhá část zápisu je na přívěsku a posléze jej na přívěsku opět s uvedením, že jde o dokončení zápisu ze směnky, na přívěsku uzavřít. Švamberg 10 doporučuje, aby byl poslední rubopis na směnce napsán přes spojení směnky a přívěsku, aby bylo možno prokázat, že případně oddělené listiny byly původně spojeny. 8 Např. směnečná suma či údaj měsíce vystavení a splatnosti mají být podle formulářů uvedeny slovy, příp. jen slovy. 9 pro šeky v čl. II. 16 odst. 2 téhož zákona 10 Švamberg G.: Naše jednotné směnečné právo, Palásek & Kraus, Praha, 1941, s. 103 12

Z výše uvedených informací vyplývá, že přívěsek prodlužuje rubovou stranu směnky. Kromě indosace jej lze použít i pro prohlášení směnečných rukojmích (čl. I. 31 odst. 1 ZSŠ), k vyznačení vyšší moci (čl. I. 54 odst. 2 ZSŠ) a k zápisu protestační doložky (čl. I. 86 ZSŠ). 2.4 Možnosti násobení směnky 2.4.1 Fotokopie směnky V praxi se často stává, že dlužník si pořídí fotokopii směnky, kterou podepsal a vydal věřiteli. Tuto kopii si dlužníci často nechají úředně ověřit a někdy ji nechají i opatřit potvrzením věřitele o převzetí originálu směnky. Pořízení takovéto fotokopie je projevem opatrnosti ze strany dlužníka. V případě sporu může totiž posloužit jako opora pro námitku dodatečné změny textu. Jiný než důkazní význam však fotokopie směnky v zásadě nemá. V ZSŠ se s ověřeným opisem směnky počítá v čl. I. 51, v případě postihu pro částečné nepřijetí. V případě kdy směnka je při postihu vyplácena jen částečně a kdy je nutné, aby si jen částečně uspokojený majitel směnku jako legitimaci pro vymáhání zbytku postižní sumy ponechal, ale zároveň i částečnému plátci je nutno dát do ruky legitimační prostředek pro postih v dalším stupni. 2.4.2 Směnečné opisy Směnečné opisy neboli směnečné kopie jsou specifickými kopiemi originálu směnky. Jsou upraveny v čl. I. 67 a 68 ZSŠ. Ke zhotovení je oprávněn každý majitel směnky, počet opisů přitom není omezen, a to ani u jednoho majitele, ani celkem, neboť každý postupný majitel směnky si může pořídit libovolný počet opisů neboli kopií. Lze je zřídit jak ke směnce cizí, tak ke směnce vlastní. Vlastní pořízení opisu probíhá tak, že majitel přesně zreprodukuje text směnky, opíše tedy veškeré zápisy ne směnce, včetně indosamentů a doložek. I z opisu by mělo být patrné, které zápisy jsou na líci a které na rubu. Pokud jde o podpisy zaznamenané na prvopisu směnky, majitel se pochopitelně nebude pokoušet podpisy napodobit, jelikož by se v tomto případě jednalo o činnost padělatelskou, ale pouze podpisy vhodným způsobem naznačí. Pořizování opisu v současné době usnadňuje kopírovací technika. Základem opisu může být běžná fotokopie lícní i rubové strany směnky, která požadavky na věrnou reprodukci originálu pochopitelně splňuje 13

absolutně. Problémem by u některých typů fotokopií mohla být jejich stabilita. Zobrazení opisu by si mělo ponechat věrnost nejen při vyhotovení, ale také po tak dlouhou dobu, jak to bude pro práva z konkrétní směnky nutné 11. Celá listina nesoucí opis by měla jako opis být označena. V opačném případě by s ní mohlo být nakládáno jako s běžnou směnkou. Z opisu musí být také zřejmé, kam až sahá kopie. Z tohoto důvodu je vhodné opis opatřit tzv. aretační klauzulí, tedy např. doložkou konec opisu, zde končí opis, dále originál, či až sem opis apod. Opis lze indosovat a opatřit rukojemským prohlášením s týmiž účinky jako originál. V praxi může sloužit podobně jako přívěsek, chybí-li místo na rubu směnky, další indosamenty a případná rukojemská prohlášení mohou pokračovat na opisu. Proto je vhodné opatřit prvopis směnky tzv. uzavírací doložkou, např. odtud platí rubopisy jen na opisu, aby nedošlo k rozchodu textu směnky s textem jejího opisu. Zákonná povinnost zachytit na prvopisu skutečnost, že byl pořízen opis směnky, však neexistuje. Případné zápisy pod uzavírací doložkou na prvopisu směnky jsou neplatné a význam mají už jen zápisy na opisu. Dle čl. I. 68 ZSŠ musí opis nést označení osoby, která má prvopis. Smysl má tehdy, pokud se cesty prvopisu a opisu rozdělují. Opis nelze použít jako podklad pro akceptaci. Řádný majitel opisu je proto oprávněn od osoby v opisu zapsané požadovat prvopis směnky. Pokud depozitář vydání prvopisu odmítne, musí oprávněný majitel nechat provést tzv. perkviziční (vydávací) protest a poté může s opisem uplatnit práva proti dlužníkům na něm podepsaným (indosantům, avalům). 2.4.3 Duplikáty směnky cizí Stejnopisy lze na rozdíl od opisů vzdat pouze pro směnku cizí. Jak vyplývá z ustanovení čl. I. 77 ZSŠ vydání směnky vlastní ve více stejnopisech není možné. Duplikát znamená vystavení jedné směnky ve více listinách, přičemž je nutné, aby všechna vyhotovení směnky měla zcela totožný obsah. Skutečnost, že jde o směnku existující ve více stejnopisech plyne z textu listiny, kde je nutno přímo v textu směnečného prohlášení zaznamenat, o kolikátý stejnopis dané směnky se jedná. To se většinou děje pomocí věty Zaplaťte za tuto první směnku pokud jde o prvý duplikát a u ostatních duplikátů se potom mění číslovka v tomto směnečném textu. 11 I když je směnka papírem zpravidla poměrně krátkodobým, nelze vyloučit, že potřeba její prokazatelné evidence se protáhne i na několik let. 14

Směnka vystavená ve více duplikátech zůstává však jedním směnečným závazkem, pouze je zachycen na více listinách. Došlo-li by k vyhotovení stejných směnek neočíslovaných, má to za následek, že vzniká tolik samostatných směnečných závazků, kolik je listin. Nebezpečí vzniku neočíslovaných listin hrozí zejména v případě, kdy jsou duplikáty vyhotovány dodatečně. Právo na vystavení duplikátu směnky má totiž každý majitel směnky. Majitel směnky se v tomto případě obrátí na svého indosanta s požadavkem vystavení duplikátů. Ten přenese požadavek na svého indosanta a postup se opakuje tak dlouho, dokud nedoputuje k výstavci. Duplikáty se pak stejnou cestou vracejí k majiteli směnky a indosanti na ně opakují svoje indosamenty, aby bylo dosaženo shody všech směnečných vyhotovení. Žadatel o duplikát musí uhradit všechny náklady s tímto procesem spojené. Právo na vystavení duplikátu však nemá majitel směnky, která je označena jako unikátní neboli sola směnka. To se opět děje pomocí slovního obratu Zaplaťte za tuto jedinou směnku nebo Zaplaťte za tuto sola směnku. Jak tedy z výše uvedeného vyplývá, vystavuje-li trasant směnku a nemá v úmyslu, aby zůstala unikátem, je vhodné ji označit jako první směnku, jelikož kterýkoli následný majitel má právo požádat o duplikát a nebyla-li by směnka jako první označena, nastal-by výše zmíněný problém vystavení neočíslovaných listin. 12 Stejnopisy jsou si vzájemně rovnocenné a zaplacením jednoho z nich zanikají práva ze všech ostatních. Jelikož ze směnky zpravidla není zřejmé v kolika vyhotoveních putuje, může dojít k situaci, že některý z majitelů převede jednotlivé duplikáty na různé osoby. Může se tak stát z pouhé nedbalosti nebo s cílem opatřit si podvodně peníze. V tomto případě platí, že indosant je odpovědný z každého samostatně převedeného duplikátu a stejně tak i jeho následovníci. Pro dosavadní dlužníky se rozštěpením směnky v zásadě nic nemění, ti mohou být postihováni jen jednou, stejně jako předchozí dlužníci nepřímí. Může se však i stát, že akceptant přijme více duplikátů. Potom by dle ustanovení čl. I. 65 odst. 1 ZSŠ byl zavázán z každého stejnopisu, jenž mu nebyl vrácen a mohlo by se stát, že bude muset plnit ze směnky dvakrát. Proto je v zájmu dlužníka akceptovat pouze jeden duplikát směnky. Praktický význam stejnopisů směnky má v zásadě dvojí charakter 13 : (A) bezpečnostní duplikáty zde figurují jako efektivní náhrada za směnku ztracenou, nebo které ztráta hrozí (myšleno je zde např. riziko při doručování směnky k akceptu na dlouhou 12 a tedy i vznik více směnečných závazků. 13 dle Kovařík, Z.: Směnka a šek v České republice, 4. vyd., C.H. BECK Praha, 2001, s. 261 15

vzdálenost směnka se může ztratit či zcela zaniknout). Lze hovořit o stejnopisu náhradním nebo privátním. Tento stejnopis umožňuje při ztrátě či zničení směnky jejímu vlastníkovi snazší legitimaci 14 ; (B) oběhový duplikáty umožňují disponovat se směnkou také v případě, kdy směnka je zejména do vzdálenějšího místa zaslána za účelem přijetí. Možnost oběhu tím není zablokována, naopak je i v této době umožněno se směnkou neomezeně nakládat. Zde jde o tzv. účel cirkulační, nebo také kumulativní. 2.5 Možnost náhrady podpisu mechanickými prostředky Význam podpisu na směnce je tak důležitý, že v některých případech zákon se samotným podpisem spojuje vznik práv a povinností. Zápisy, které jsou zaznamenány na směnce a které není možné vztáhnout k žádnému podpisu, nemohou být pro směnku významné. Všechny doložky tedy musí být vztaženy k podpisu určité osoby, kryty určitým podpisem. Text směnky může být vyhotoven jak vlastnoručně, tak mechanicky. Může být tedy napsán tiskárnou počítače, či již předtištěn. Jak uvádím výše v práci, je předtištěný formulář pro směnku vhodné užít, jelikož předchází opomenutí některých zákonem předepsaných náležitostí směnky. Doložky se na směnku mohou zaznamenat pomocí razítka. Podpis na směnce však musí mít vždy podobu autografií, tedy musí jít o vlastnoruční podpis účastníků, resp. podpis fyzických osob zástupců osob právnických. Náhrada vlastnoručního podpisu jinými prostředky, jak to obecně pro právní úkony umožňuje ObčZ v ustanovení 40 odst. 3 druhá věta, je u směnek zcela nepřípustná. Náhražky podpisu, jako jsou dohodnuté kódy, číslovaná razítka nebo tzv. faksimilky, tedy razítka zobrazující jak se určitá osoba zpravidla podepisuje, jsou pro směnečné a právní úkony vyloučeny. Osoba podepisující směnku však nemusí uvést své plné jméno, včetně všech svých akademických či jiných titulů. Podpis nemusí být zásadně čitelný, ba naopak je vhodné, aby odpovídal tomu, jak se podpisovatel pravidelně podepisuje na jiných listinách, popřípadě je-li někde uchován jeho podpisový vzor, v souladu s tímto vzorem. Podpis může mít i zkratkovitou podobu. Současný ZSŠ představuje průlom oproti předchozím úpravám v souvislosti s možností náhrady podpisu znakem, či náhrady písemného projevu jednajících osob úředním zápisem. Čl. 14 Na rozdíl od situace kdy by oprávněný vlastník směnky nedisponoval žádným stejnopisem směnky a musel by skutečnost, že je oprávněným majitelem ztracené či zničené směnky v pochybnostech prokázat, při držení duplikátu je schopnost vlastníka legitimovat se velmi příznivá a jemu by se muselo dokázat, že řádným majitelem duplikátu není. 16

III. 2 náhradu podpisu znakem a někdy i náhradu písemného projevu samotných jednajících osob úředním zápisem připouští. Na listině však musí být jak znak, tak jeho úřední stvrzení, příp. u osob uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení úřední záznam o jiným způsobem projevené vůli směnečně se zavázat. Zákon č. 358/1992 Sb. pro tyto úřední zápisy opravňuje dle 63 jen notáře. 2.6 Forma směnky ZCP umožňuje ve svém 3 pro cenné papíry tři formy, a to na doručitele, na řad nebo na jméno. Směnka, díky náležitostem požadovaným ZSŠ 15 může mít jen dvě na jméno a na řad. Směnka na řad je nejčastějším případem. Předpokládá se, že pokud směnka neobsahuje rektadoložku, která je nejčastěji uváděna ve znění nikoliv na řad, jedná se vždy o směnku na řad. Z tohoto důvodu bývá směnka označována jako zákonný orderpapír. Směnka na řad je primárně převoditelná rubopisem, neboli indosamentem. Ten je jednostranným prohlášením dosavadního majitele směnky. V případě, kdy směnka obsahuje rektadoložku, má formu cenného papíru na jméno. V tomto případě je možné směnku převádět cesí, tedy přechodem práv a povinností, a to dohodou dosavadního a nového majitele společně s předáním směnky. Cenné papíry na jméno bývají také označovány jako rektapapíry či aunompapíry. 15 náležitosti jsou podrobněji popsány v následném textu této práce v kapitole 4, jméno oprávněného je jednou z podstatných náležitostí 17

3. Druhy směnek Směnky lze členit podle celé řady různých kritérií. Základní členění vychází ze ZSŠ, který rozeznává směnky vlastní a cizí. Ostatní směnky, třebaže se pro ně používají zvláštní názvy, jsou vždy v zásadě jedním z těchto dvou druhů. 3.1 Vlastní směnka Směnka vlastní představuje závazek výstavce směnky vyplatit při její splatnosti v místě v ní určeném směnečnou sumu řádnému majiteli směnky. Ve zjednodušeném pohledu se tedy u směnky vlastní jedná o určitou variantu dlužnického úpisu. V praxi je závazek výstavce zpravidla vyjádřen slovem zaplatím. V základní podobě má vlastní směnka jen dva účastníky výstavce a věřitele. Výstavce je přímým směnečným dlužníkem. Svým podpisem se zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Výhodami vlastní směnky jsou její jednoduchost a přehlednost. Vzor č. 1: Vlastní směnka V Brně, dne 15. května 2006 Za tuto směnku zaplatím dne 20. prosince 2006 Ivaně Novákové částku 50.000,-- Kč. Splatno v: Brně David Veselý David Veselý Brno, Pěkná 26 Pramen: vlastní vzor 3.2 Cizí směnka Směnka cizí není přímým závazkem výstavce, ale je jeho příkazem třetí osobě směnečníkovi, aby zaplatil při splatnosti v místě ve směnce určeném řádnému majiteli směnky směnečnou sumu. Výstavce zde již není dlužníkem přímým, ale stále zodpovídá za zaplacení směnky a je tedy dlužníkem nepřímým (dle čl. I. 9 ZSŠ). Vztah ze směnky cizí je tedy vztahem 18

zpravidla trojstranným. Od směnky vlastní se liší tím, že platební příkaz obsahuje slůvko zaplaťte. Dalším rozlišovacím znakem je přítomnost směnečníka, tedy přímého dlužníka. Pro směnku cizí se v praxi vžilo označení trata. 16 Závazek vzniká směnečníkovi (trasátovi) nikoli jejím vystavením, ale akceptem příkazu výstavce písemným úkonem ve směnce. Trasát nemá povinnost příkazu výstavce vyhovět a směnku akceptovat. Vzor č. 2: Cizí směnka V Brně, dne 15. května 2006 Za tuto směnku zaplaťte dne 20. prosince 2006 Ivaně Novákové částku 50.000,-- Kč. Směnečník: Pavel Procházka David Veselý Brno, Požární 15 David Veselý Splatno v: Brně Brno, Pěkná 26 Pramen: vlastní vzor 3.3 Směnky cizí se sníženým počtem účastníků Za určitých okolností může být počet účastníků směnky fakticky snížen. Neznamená to, že by některý z těchto tří ve směnce chyběl, taková směnka by totiž jako cizí směnka byla neplatná, pouze se nemusí vždy jednat o tři různé osoby. Některá ze zúčastněných osob zaujme na směnce dvě pozice, přičemž jedna z nich bude vždy pozicí výstavce směnky. Přípustná je tak směnka na vlastní řad výstavce a zastřená směnka vlastní. 3.3.1 Směnka na vlastní řad výstavce V této směnce výstavce označuje sám sebe za remitenta. Přikazuje tedy směnečníkovi, aby mu zaplatil určitou peněžitou částku. Osoba výstavce a remitenta u této směnky splývá. Až do okamžiku akceptace, resp. indosace směnky, z ní není nikdo zavázán, protože výstavce sám sobě ze směnky neodpovídá. Z formálního pohledu se nabízí výstavci této směnky dvě možnosti. První je uvedení svého jména (resp. názvu nebo firmy) na místě pro určení remitenta. Druhou možností je použití 16 Pojmenování trata však kriticky rozebírá Kovařík Z.: Směnka a šek v České republice, 2001, s. 56 19

opisného určení remitenta, např. slovy na řad můj vlastní (resp. na řad náš vlastní u osob právnických). Vzor č. 3: Směnka na vlastní řad výstavce V Brně, dne 15. května 2006 Za tuto směnku zaplaťte dne 20. prosince 2006 na řad můj vlastní částku 50.000,-- Kč. Směnečník: Pavel Procházka David Veselý Brno, Požární 15 David Veselý Brno, Pěkná 26 Splatno v: Brně Pramen: vlastní vzor 3.3.1 Zastřená směnka vlastní V této směnce výstavce sám sobě přikazuje zaplatit remitentovi. Splývá zde tedy osoba výstavce a směnečníka. Protože jde o cizí směnku, musí se na ni tato osoba podepsat dvakrát jednou jako výstavce a jednou jako akceptant. Na to se v praxi někdy zapomíná a zúčastněné strany se mylně domnívají, že stačí jeden podpis dlužníka. Ten sice stačí, ale jen pro platnost směnky (podpis výstavce je podstatnou náležitostí cizí směnky). V případě, že chybí druhý podpis - podpis akceptanta, směnka nikdy nezíská přímého dlužníka. Bude mít pouze dlužníka nepřímého - výstavce. Vzor č. 4: Zastřená směnka vlastní V Brně, dne 15. května 2006 Za tuto směnku zaplaťte dne 20. prosince 2006 Ivaně Novákové částku 50.000,-- Kč. Směnečník: David Veselý David Veselý Brno, Pěkná 26 David Veselý Brno, Pěkná 26 Splatno v: Brně Pramen: vlastní vzor 20

4. Náležitosti směnky cizí Podstatné náležitosti směnky jsou takové, které jsou podmínkou její platnosti. Pro směnky cizí je v ZSŠ můžeme nalézt v článku I, 1. Upraveny jsou v osmi bodech, ovšem ne všechny z těchto bodů musí být na směnce skutečně obsaženy. Z ustanovení čl. I, 2 ZSŠ vyplývá, že některé z těchto náležitostí mohou ze směnky vyplynout jen nepřímo a jedna z nich dokonce nemusí být vyjádřena vůbec. Náležitosti, jejichž absence by způsobovala neplatnost směnky, respektive to, že směnka ani nevznikne jsou následující: označení, že jde o směnku pojaté do vlastního textu listiny ( 1 bod 1), bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou sumu peněz ( 1 bod 2), jméno toho, kdo má platit ( 1 bod 3), jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno ( 1 bod 6), datum vystavení směnky ( 1 bod 7), a podpis výstavce ( 1 bod 8). Údaj místa, kde má být placeno ( 1 bod 5) a místo vystavení směnky ( 1 bod 7) patří do skupiny náležitostí, které nemusejí být na směnce uvedeny přímo, ale na druhou stranu jsou nepostradatelné. Znamená to tedy, že je lze odvodit z jiných místních údajů ve směnce. Údaj splatnosti ( 1 bod 4) je náležitostí, která na směnce nemusí být uvedena vůbec. Chybí-li, je směnka považována za směnku vydanou se splatností na viděnou a je v pořádku 17 4.1 Směnečná klausule Směnka musí předně obsahovat označení, že se o směnku jedná, tedy tzv. směnečnou klausuli. Tento požadavek vyplývá ze Ženevské konvence, která vyžaduje jeho striktní dodržování. 18 Jde o významnou výjimku z jinak obecně uplatňované zásady, podle které nezáleží na označení listiny, ale rozhodující je její obsah. Má funkci jakéhosi výstražného znamení, z níž má být každému zřejmé, že se jedná o listinu určité kvality podléhající zvláštním předpisům. Každý, kdo se se směnkou setká, musí mít možnost na první pohled zjistit, že má co dělat s tímto cenným papírem. Celý problém směnečného označení se dá obecně rozdělit do tří samostatných sekcí, a to slovo směnka samotné, umístění označení směnky a jazyk směnky. Samotné slovo směnka může být v listině použito pomocí různých složenin resp. slovního spojení, pokud se v něm slovo směnka vyskytuje (např. vistasměnka, rektasměnka, primasměnka či cizí směnka, vlastní směnka, krycí směnka ). Druh směnky však není třeba precizně uvádět. Slovo směnka je rozhodně postačující, jelikož skutečnost, že jde o tu či 17 Dle čl. I, 2, odst. 2 ZSŠ 18 Svobodová V.: Průvodce po slastech a strastech uživatele směnky, Brno, ECON, 1994, str. 24 21

onu listinu, vyplyne z celého jejího obsahu; na druhou stranu uvedení takového údaje není ani na závadu. Je nutné zdůraznit fakt, že k platnosti musí být přítomné všechny podstatné náležitosti, samotné upřesňující označení listiny z ní tuto neudělá. Při užití označení musí ovšem být použito podstatné jméno, použití přídavného jména ( směnečný ) či příslovce ( směnečně ) judikatura nedovoluje. 19 Plnohodnotnou náhradou slova směnka tedy nemohou být termíny jako směnečný závazek, směnečný úpis, směnečná listina apod., neboť ty se mohou týkat i např. protestní listiny, která za směnku rozhodně považována není. Připustit nelze ani pouhá synonyma směnky, i když jsou obecně známá a používaná jako např. trata. Označení směnky musí být umístěno přímo v textu směnky v přímé souvislosti s platebním příkazem, případně označením remitenta. Je tak bráněno tomu, aby mohl být jiný než směnečný závazek pouhou drobnou úpravou na tento změněn. Nepostačuje pouhé umístění slova směnka do nadpisu, či jako součást ochranného nebo ozdobného podtisku formuláře. Zpravidla se bude nacházet ve spojení: Za tuto směnku zaplaťte panu, Proti této směnce zaplaťte panu. Tato podmínka bude tedy naplněna jen v tom případě, kdy směnka bude mít gramaticky a prostorově souvislou formu v podobě textu a nebude naopak prostorově roztříštěna do několika samostatných a nesouvislých položek. Vedle výše uvedeného užití slova směnka ve směnečném textu nelze vyloučit to, že směnka bude takto nazvána v nadpise či po straně. Stejně tak zákon nezakazuje použití tohoto slova v textu směnky vícekrát. Zákon směnečný a šekový kromě podmínky, že označení směnky musí být pojato v textu listiny, vyžaduje také toto označení vyjádřit v jazyce, ve kterém je směnka sepsána. Je tedy zřejmé, že směnka musí být vystavena v jednom jazyce. Zákon netrvá na češtině ani na jazyku místa vystavení, či místa platebního. Směnka může tedy být vystavena v jakémkoli z existujících jazyků, zákon netrvá na češtině, vždy je však nutno respektovat jazykovou jednotu směnky. Podle Kovaříka 20 lze použít k vyplnění směnky i mrtvý jazyk (např. latina) a dokonce i jazyk umělý (esperanto). I tyto jsou podle něj právně přípustné a splňují zákonnou podmínku na jazykovou stejnorodost. Je však třeba vzít na vědomí, že směnky, kterým jejich potenciální majitelé neporozumí, jen těžko obstojí v obchodním styku, a proto je vhodné zvolit k jejich vystavení jazyk světový, či v určité oblasti rozšířený. Požadavek jazykové jednotnosti se však samozřejmě netýká jmen vlastních a místních, které je možno používat v originále. 19 V podrobnostech Kovařík, Z.: Zákon směnečný a šekový. Komentář. 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 1999, str. 56. 20 Kovařík, Z.: Směnka a šek v České republice. 4. vydání, Praha,C. H. Beck, 2001, str. 74. 22

Situace kdy směnka by byla sepsána částečně v jednom jazyce a částečně v druhém je nepřípustná, a to i v případě, že by se jednalo o jazyky podobné a navzájem srozumitelné např. o češtinu a slovenštinu. Dvoj- nebo dokonce vícejazyčná směnka však může existovat v případě, kdy bude v jednom jazyce vyhotovena a na stejné listině do druhého přeložena. Je však nutné si uvědomit, že jako směnka může platit jen v jednom jazyku, a tudíž musí být zřejmé, které znění má při rozporu přednost. Pokud by nebylo možné rozpoznat, které ze znění je originální, a tedy to, které má při rozporu přednost, mohlo by jít o neurčitý a tudíž neplatný právní úkon. Také je možné použít vícejazyčný formulář, s těmi se v praxi lze setkat stále častěji. Pro jejich přípustnost lze argumentovat tím, že o jazyku směnky je rozhodnuto doplněním psaného textu, který tedy určí originální jazyk (tedy jazyk právně významný). Ostatní text je potom jen pomocný a může sloužit jako informativní překlad, který je směnečněprávně bezvýznamný. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že směnka musí být jednoznačná v době svého vystavení. Po jejím uvedení do oběhu už tato podmínka být splněna nemusí. Prohlášení umístěná na směnku až po její emisi, jako je aval či indosament, mohou být sepsána v jakémkoli jiném jazyce bez dopadu na platnost směnky. Bylo by ostatně absurdní, kdyby neplatnost směnky mohla způsobit jednostranná prohlášení jiného účastníka, která vznikají až po vystavení směnky a která výstavce nemá možnost vůbec ovlivnit. 4.2 Bezpodmínečný platební příkaz Bezpodmínečný příkaz zaplatit je náležitostí, která tvoří skutečné jádro směnky cizí. Podstata tkví právě v příkazu, který směřuje ke směnečníkovi jako případnému budoucímu plátci. Ten, pokud nevyhoví, může porušit nanejvýš mimosměnečný závazek. Použití určité formy pro tento příkaz není zákonem stanoveno, tato okolnost však musí z textu směnky jasně vyplynout. V praxi bude nejužívanější v imperativu zaplaťte, nelze však vyloučit pravděpodobnost, že se setkáme i s jiným zněním bezpodmínečného platebního příkazu. Může být například použit v opisném tvaru jako: Přikazuji Danu Novákovi, aby za tuto směnku zaplatil, případně ve zdvořilostní frázi, se kterou jsme se mohli setkat spíše na starších směnkách: Za tuto směnku laskavě vyplaťte či Na základě předložení této směnky račte vyplatit. Se zdvořilostní frází se ostatně můžeme setkat i na anglických směnkách: Kindly pay against this Bill of Exchange. Nejde však jen o nějaké laskavé vyzvaní k platbě, ale o jednoznačný příkaz k plnění, a proto je naprosto v pořádku. 23

Platební příkaz, jak již z výše uvedených příkladů vyplývá, v plynulém textu směnky navazuje pravidelně na určení remitenta a na slovo směnka, někdy také na uvedení splatnosti, případně na směnečnou sumu. Musí být dle zákona bezpodmínečný. Znamená to tedy, že nesmí být vázán na smluvní ani jiné vlastní vztahy mezi účastníky. Podmínka nejenže nesmí navazovat na platební příkaz, ale nesmí se vyskytnout ani kdekoli jinde na směnce. Je třeba si v této souvislosti uvědomit, že zásada bezpodmínečnosti se táhne jako červená nit všemi směnečnými projevy. 21 Nesmí tedy být uvedeny dikce jako např.: Zaplaťte dle smlouvy ze dne či Zaplaťte ihned po obdržení zboží Příkazy obsahující slova když, pokud, jestliže, až apod. činí směnku neplatnou. I když vůle účastníka směnečného vztahu podmínit tento závazek bývá často zcela pochopitelná, nezbývá než doporučit, aby si účastníci příslušné podmínky dojednali ve smlouvě, nic z toho ovšem nemohou z důvodu neplatnosti promítnout do textu směnky. Příkaz musí také vést k zaplacení určité peněžní sumy. Nelze například vystavit směnku na zboží ani na jiné dokumenty, které samy představují peněžní závazek. 22 Směnečná suma může být vyznačena numericky, slovy, anebo oběma způsoby, jak to ostatně z bezpečnostních důvodů předpokládají všechny směnečné formuláře a rovněž tak požadují banky. Je-li však suma vyjádřena oběma způsoby, hrozí nebezpečí, že se oba údaje ocitnou v nesouladu. Pokud se tak stane, nevyvolá to neplatnost směnky. Musí tedy existovat řešení jak zjistit, která suma je tou pravou směnečnou. Zákon na takovou situaci myslel a v 6 případný nesoulad ve směnečných sumách upravuje. V odst. 1 je vyřešena neshoda mezi sumou udanou slovy a sumou udanou čísly. V případě rozlišností by platila suma udaná slovy, a to z důvodu, že při vypisování částky slovy je chyba méně pravděpodobná. Odst. 2 zmíněného řeší situaci, kdy na směnce je udána směnečná suma vícekrát slovy nebo vícekrát čísly. Platí potom vždy částka nejmenší. Při zamyšlení nad tímto ustanovením ZSŠ se naskýtá zajímavá kuriózní otázka, kterou zákon neřeší. Nepředpokládám, že v praxi by se to mohlo stát, ale čistě hypoteticky je možné, že by se na směnce vyskytl údaj směnečné sumy v nesouladu vícekrát jak v číselné tak ve slovní podobě. V tomto případě by se při aplikaci výše uvedených pravidel mělo dojít k závěru, že platí nejmenší suma udaná slovy. 21 Kovařík, Z.: Směnka a šek v České republice. 4. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001, str. 76. 22 Myšleny jsou zde jiné cenné papíry, jako třeba obligace, nebo jiné dokumenty, jako ku příkladu akreditivy či záruční listiny z bankovní záruky. 24

Určitost údaje směnečné sumy je vyžadována taktéž uvedením měny. Bez tohoto určení by listina byla neplatnou, jelikož zákon nestanovuje domněnku, že v takovém případě platí např. měna platebního místa. Při volbě měny ponechává zákon účastníkům směnečných vztahů volné pole, podobně jako u volby jazyka směnky. Měnou může být jakákoliv měna reálně existující, a tedy přijímaná alespoň v jednom státě jako zákonné platidlo. ZSŠ ve svém 41 myslí na situaci, kdy směnečná měna není v platebním místě v oběhu. V takovém případě lze směnečnou částku zaplatit v tuzemské měně dle hodnoty, kterou má v den splatnosti. Směnka může stanovit v jakém kursu se případně tento převod provede. Výslovné ustanovení směnky má přednost před vydávaným kursovním lístkem. Směnka s uvedením několika různých měn bude neplatná. Zákon 23 však pamatuje na situaci, kdy měna je určena pouze druhem peněz, který má stejné označení jak v místě vystavení, tak v místě platebním, avšak různou hodnotu v obou místech. Příkladem by zde mohla být směnka vystavená na koruny v Košicích a splatná v Brně. Má se za to, že je míněn druh peněz platebního místa, a tedy v našem příkladě korun českých. Otázkou je, jak je to s platností směnek vydaných na měnu, která již neexistuje. Příkladem by opět mohl být náš stát, v němž do 8.2.1993 kolovala koruna československá (Kčs). Po tomto datu vznikly dvě samostatné měny, a to koruna česká (Kč) a koruna slovenská (Sk). Díky tomuto faktu existovalo několik soudních sporů a judikatura 24 se k nim staví následovně. Byla-li směnka vydána v Kčs před datem měnové odluky, nic nebrání platnosti a vymahatelnosti po tomto datu. Hodnota závazků v Kčs se ke dni měnové odluky přepočetla na zákonné nástupnické měny v poměru 1:1. Došlo-li však k vystavení směnky v Kčs po datu měnové odluky, došlo k situaci kdy se na směnce objevila měna, která nebyla ke dni vystavení měnou na žádném území, a tudíž nebylo možno přesně určit, kolik se za takovou směnku má zaplatit. Takovou směnku nelze tedy označit za platnou. Co se týče úročení směnečné sumy, připouští je zákon pouze omezeně, a to u vistasměnky a lhůtní vistasměnky. Pokud se ovšem úroková doložka objeví i u ostatních směnek, nezpůsobuje jejich neplatnost, pouze platí za nenapsanou. Zákon se tak k úročení staví z důvodu, aby směnečná suma nebyla zbytečně rozdrobená a byla zřetelná. Výstavce směnky si úroky může spočítat předem, připočíst je k jistině a jako směnečnou sumu zapsat právě tento součet. Z důvodu, že u obou vista směnek, až již čisté vista směnky či lhůtní vista směnky, nelze s určitostí říct kdy nastane jejich splatnost, připouští zákon právě možnost v podobě sazby úroků 23 ZSŠ v čl. I, 41, odst. 4 24 V podrobnostech Kovařík Z.: Přehled směnečné judikatury, ASPI Praha, 3. vydání, 2005, str. 4-6 25

uvedených ve směnce. Začátek úročení si může výstavce určit sám, není-li uveden, běží úrok od data vystavení směnky. Co se týče konce úročení, literatura se v názorech liší. Setkáváme se s názorem, že je-li úrok odměnou za poskytnutí určitých peněz, pak logicky přísluší až do zaplacení. Převážná část odborné veřejnosti však zastává názor, že úrok stanovený doložkou na směnce běží jen do splatnosti, poté se úroky stávají součástí postižní sumy a nastupuje úročení zákonnou šestiprocentní úrokovou sazbou dle 48 odst. 1 bod 2 ZSŠ. Tento názor lze podložit argumentem, že zákon povoluje úročení pouze u některých druhů směnek a není důvod proč by tyto měly mít po splatnosti do zaplacení odlišný režim od ostatních. 4.3 Jméno směnečníka Označení směnečníka, neboli trasáta je podstatnou náležitostí cizí směnky. Bez této osoby by směnky cizí nebylo, jelikož na něj směřuje příkaz výstavce směnky k placení. Jak již bylo uvedeno výše, závazek směnečníkovi vzniká až akceptací směnky a teprve po přijetí směnky přebírá směnečník odpovědnost za její vyplacení. Směnka, jež nese označení trasanta je však platnou cizí směnkou bez ohledu na to, zda bude později akceptována. 25 Co se týče označení údajů o směnečníkovi, neuvádí zákon blíže s jakou podrobností má být jméno směnečníka vyznačeno. Z praktických důvodů lze uvítat co nejpřesnější popis účastníka (např. včetně uvedení rodného čísla, bydliště; u právnických osob sídla a IČ), zákonnému požadavku však dostatečně vyhoví pouhé uvedení jeho jména. Je-li účastník označen i adresou, platí tento údaj pro danou směnku i jako bydliště trasáta ve smyslu 2 odst. 3 ZSŠ, tedy jako podpůrné místo platební. Důležité je, že zákon vyžaduje uvedení jména směnečníka a podle formálního výkladu současné judikatury tak neobstojí žádné opisné označení, které konkrétní subjekt identifikuje nikoli jménem, ale odkazem na vztah k určité osobě či věci, odkazem na funkci apod. Příkladem takového odkazu je údaj teta pana Petra Dvořáka. Ve směnce může být uvedeno i více směnečníků, čímž se zvyšuje její bonita. To ovšem jen za předpokladu, že všichni postupně směnku akceptovali (koakcept). Všichni akceptanti musí být zavázáni kumulativně (společně a nerozdílně), nepřípustné je alternativní vymezení ( buď Pavel David, nebo Eva Petrů ). Příkaz proto musí směřovat vůči všem těmto osobám bez rozdílu. 25 Tento judikát vychází z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25.6.1995, sp. zn. 5 Cmo 531/95 (SR, č. 2/1997, s. 36) 26

Místo pro vyznačení směnečníka zpravidla ve formulářích nalezneme v levé dolní části líce směnky. Je-li zřejmé, že jde o osobu, k níž směřuje směnečný příkaz, není třeba výslovně tento údaj uvozovat označením směnečník. 26 4.4 Údaj splatnosti Údaj splatnosti určuje, kdy závazky ze směnky dospívají a kdy je možno tyto závazky, tedy placení ze směnky, požadovat. Již z úvodu této kapitoly je zřejmé, že ač se údaj splatnosti řadí k povinným náležitostem směnky, nemusí se na směnce vůbec vyskytovat. O takové směnce pak platí, že je splatná na viděnou. Zákon umožňuje výstavci směnky volbu ze 4 možných variant splatnosti, a to na viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po datu vystavení a na určitý den. 27 Jiná doba splatnosti, případně kombinace výše zmíněných, vyvolává neplatnost směnky. Typickým příkladem směnek s nepřípustnou dobou splatnosti, a proto směnek neplatných jsou směnky s lhůtou splatnosti, která nastala dříve než je směnka datována, směnky se splatností neexistující (např. 30. února), směnky s neurčitou dobou splatnosti (nepřípustný je časový interval, směnky obsahující předložky do či během jsou závadné), směnky s alternativní splatností (s výběrem buď jednoho nebo druhého data splatnosti), směnky splátkové (tedy směnky s potupným splácením jediným způsobem jak vyřešit postupné splátky je vystavit na každou splátku samostatnou směnku) a směnky se splatností přesnější než den 28 (tedy směnky na určitou hodinu). 4.4.1 Směnky se splatností na viděnou Směnka na viděnou, neboli vistasměnka je taková, která nemá splatnost vůbec vyznačenou, nebo se zakládá použitím slov na viděnou, při předložení, na požádání apod. Stejně tak lze nepochybně použít i text Zaplaťte za tuto vistasměnku cizí Dnem dospělosti je u takovéto směnky den, kdy je prezentována příslušné osobě k placení. Splatnost je tedy plně v rukou věřitele, ten může směnku předložit bez předešlé informace dlužníka k proplacení 26 Tento judikát vychází z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4.5.1999, sp. zn. 5 Cmo 657/98 (SR, č. 9/1999, s. 299), citovaná judikatura vychází z toho, že zákon uvádí slovo směnečník jen v závorce jako legislativní zkratku a nelze z něj tedy dovodit, že listina musí v souvislosti s označením směnečníka nést výslovný údaj označující určitou osobu jako směnečníka. 27 Viz čl. I, 33 ZSŠ 28 Viz Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.6.1998, sp. zn. 5 Cmo 13/97 (SR č. 4/1999, s. 126), vycházející ze znění 33 ZSŠ, který taxativně vyjmenovává čtyři druhy splatností směnky a ostatní druhy splatnosti nepřipouští. Směnka na určitou hodinu mezi tyto čtyři druhy nepatří a je proto zcela neplatná. 27