Nařízení Řím I analýza pravidel pro určení obligačního statutu

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Studijní obor: Právo Katedra mezinárodního a evropského práva Diplomová práce Nařízení Řím I analýza pravidel pro určení obligačního statutu Jakub Jeřábek 2010/2011

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Nařízení Řím I analýza pravidel pro určení obligačního statutu zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval za cenné rady, odborné poznámky a připomínky vedoucí mojí práce Prof. Naděţdě Rozehnalové. Také bych rád poděkoval mé rodině za podporu v průběhu studia. Použité zkratky Úmluva = Římská úmluva Nařízení = Nařízení Řím I ES = Evropská společenství EU = Evropská unie Komise = Evropská komise

Obsah Úvod vymezení cílů práce...6 1. Působnost...9 1.1 Působnost Římské úmluvy...9 1.1.1 Věcná působnost...9 1.1.2 Místní působnost...13 1.1.3 Osobní působnost...15 1.1.4 Časová působnost...15 1.1.5 Vztah k dalším mezinárodním smlouvám...16 1.2 Působnost nařízení Řím I...17 1.2.1 Věcná působnost...17 1.2.2 Místní působnost...20 1.2.3 Osobní působnost...21 1.2.4 Časová působnost...22 1.2.5 Vztah k dalším mezinárodním smlouvám...22 1.3 Shrnutí...23 2. Volba rozhodného práva (čl. 3)...25 2.1 Vymezení pojmu volby práva...25 2.2 Volba práva v historickém kontextu...25 2.3 Autonomie stran jako základ volby práva...28 2.4 Volba práva v Římské úmluvě...30 2.4.1 Nutnost existence mezinárodního prvku...30 2.4.2 Způsob vyjádření volby práva...33 2.4.3 Jaký právní řád je moţné zvolit?...35 2.4.4 Další významná ustanovení pro volbu práva...36 2.5 Volba práva v nařízení Řím I...37 2.5.1 Nutnost existence mezinárodního prvku...38 2.5.1.1 Ochrana kogentních norem EU...40 2.5.2 Způsob vyjádření volby práva...41 2.5.3 Jaký právní řád je moţno zvolit?...43 2.5.4 Další významná ustanovení pro volbu práva...45 2.6 Shrnutí...46 3. Rozhodné právo při neexistenci volby práva (čl. 4)...48

3.1 Situace před přijetím Římské úmluvy...48 3.2 Náhradní hraniční určovatelé v reţimu Římské úmluvy...50 3.2.1 Princip nejuţšího spojení...50 3.2.2 Princip charakteristického plnění...52 3.2.2.1 Věcná práva k nemovitostem...54 3.2.2.2 Přepravní smlouvy...55 3.2.3 Úniková doloţka...56 3.3 Náhradní hraniční určovatelé v reţimu nařízení Řím I...59 3.3.1 Katalog smluv s pevně stanovenými hraničními určovateli...59 3.3.1 Jednotlivé smluvní typy (čl. 4/1)...61 3.3.2 Koncept charakteristického plnění...68 3.3.3 Úniková doloţka...69 3.3.4 Princip nejuţšího spojení...71 3.3.5 Přepravní smlouvy...72 3.4 Shrnutí problematiky náhradních hraničních určovatelů...75 4. Stručný exkurz do problematiky smluv se slabší smluvní stranou...79 4.1 Spotřebitelské smlouvy...79 4.1.1 Spotřebitelské smlouvy v reţimu Římské úmluvy (čl. 5)...79 4.1.2 Spotřebitelské smlouvy v rámci nařízení Řím I...81 4.2 Individuální pracovní smlouvy...83 4.2.1 Individuální pracovní smlouvy v reţimu Římské úmluvy...83 4.2.2 Individuální pracovní smlouvy v reţimu nařízení Řím I...85 4.3 Pojistné smlouvy...87 4.3.1 Pojistné smlouvy v reţimu Římské úmluvy...87 4.3.2 Pojistné smlouvy v reţimu nařízení Řím I...88 4.4 Shrnutí problematiky smluv se slabší smluvní stranou...90 Závěr...92 Summary...95 Pouţitá literatura...98 Příloha Srovnávací tabulka Římské úmluvy a nařízení Řím I...104

Úvod vymezení cílů práce Počátek 21. století je charakteristický rozvojem obchodu na globální úrovni, informační propojeností jednotlivých trhů umoţňující spotřebitelům nakupovat zboţí a sluţby přes internet, stále větší závislostí HDP států na zahraničním obchodu a rozvíjející se mobilitou osob. Všechny tyto skutečnosti jsou ještě zvýrazněny u malého proexportně orientovaného státu, který je navíc součástí specifické mezinárodní organizace, zaloţené za účelem ekonomické integrace (Evropské unie), jako je Česká republika. Výše uvedené okolnosti vedou ke stále narůstajícímu počtu právních vztahů uzavíraných mezi fyzickými a právnickými osobami domicilovanými v různých státech, a to nejen členských státech Evropské unie, ale i nečlenských státech. Tuto skutečnost si začaly členské státy Evropské unie 1 uvědomovat uţ v 70. letech 20. stol. a jejich zástupci se dohodly na nutnosti sjednocení pravidel pro řešení právních vztahů s mezinárodním prvkem, který by sjednotil pravidla v Evropské unii. Namísto sjednocení hmotného práva, které by bylo vzhledem k odlišným kulturním, sociálním, politickým a především právním tradicím v jednotlivých členských státech velmi problematické, se rozhodly pro vytvoření univerzálních kolizních pravidel pro právní vztahy s mezinárodním prvkem, která budou aplikována před soudy členských států. Výsledkem sloţitého vyjednávacího procesu bylo vytvoření Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy 2 (Římské úmluvy) 3, která byla představena a otevřena k podpisu dne 19. června 1980 v Římě. Pro přetrvávající rozpory mezi státy a nutnost přijetí doplňujících protokolů však vešla v platnost aţ dne 1. dubna 1991. Česká republika Římskou úmluvu ratifikovala ke dni vstupu do Evropské unie, tedy k 1. květnu 2004, ale účinnosti v České republice a dalších nových členských státech nabyla aţ 1. července 2006. Římská úmluva má formu uzavřené mezinárodní smlouvy. Přistoupení k Úmluvě bylo tedy moţné pouze pro členské státy Evropské unie. Kaţdý nově přistupující 1 V roce 1980 byla ještě Evropská Unie nazývána Evropským hospodářským společenstvím na základě Smlouvy o zaloţení EHS (Římská smlouva) z roku 1957 (účinná od 1. 1. 1958). Název Evropská Unie zavedla aţ Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva) z roku 1992 (účinná od 1. 1. 1993). 2 Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vtahy, otevřena k podpisu v Římě dne 29. června 1980 (Sděleni Ministerstva zahraničních věci č. 64/2006 Sb. m.s., o Úmluvě o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, a k Prvnímu a Druhému protokolu o jejím výkladu Soudním dvorem Evropských společenství (Lucemburk, 14. 4. 2005)). 3 Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy je známá jako tzv. Římská úmluva, takto bude také označována v dalších částech mé práce (popř. Úmluva). 6

členský stát musel projít sloţitou ratifikační procedurou Úmluvy a její případné změny byly jen velmi sloţitě prosaditelné a vyţadovaly souhlas všech smluvních stran. Dalšími problémy, které přijetí Římské úmluvy jako mezinárodní smlouvy zaloţilo, byly interpretační protokoly k Úmluvě a vztahy k dalším komunitárním nástrojům, které činily vazby mezi státy nepřehlednými a vyvolávaly nejasnosti. 4 Přes tyto nedostatky ovšem Římská úmluva splnila svůj hlavní účel a sjednotila přístup k právu v Evropské unii, a to na významném segmentu trhů. Výsledkem situace, kdy členské státy Evropské unie byly většinově spokojeny s pravidly, která Římská úmluva zavedla pro řešení vztahů s mezinárodním prvkem před soudy členských států, ale zároveň si uvědomovaly potíţe, které přinášela její forma mezinárodní smlouva bylo rozhodnutí o přijetí právního předpisu na úrovni Evropské unie, který by navázal na Římskou úmluvu, ale zároveň by měl podobu sekundárního pramene evropského práva, nařízení. Práce na nařízení byly zahájeny v roce 2002 publikací tzv. Zelené knihy 5. V tomto obsáhlém dokumentu byla poloţena řada otázek směřujícím jak na členské státy, tak na zástupce průmyslu, finančního sektoru, praktikující právníky i členy akademické obce. Většina zúčastněných osob v diskuzích, ať uţ z řad zástupců členských států, zástupců průmyslu nebo z řad spotřebitelů a jejich organizací, se vyjádřila pro transformaci mezinárodní smlouvy (Římské úmluvy) do nařízení. 6 Výsledkem tříletého vyjednávacího procesu byl legislativní návrh Evropské komise ze dne 15. prosince 2005. 7 Po více neţ pěti letech od zahájení prácí, po desítkách odborných konzultací a jednání na úrovni Evropské unie a národních úrovní jednotlivých členských států a provedení řady změn oproti původnímu návrhu Komise, bylo Nařízení Řím I 8 schváleno 17. června 2008 a v účinnost vstoupilo o rok a půl později, dne 17. prosince 2009. 4 ROZEHNALOVÁ, N.: Závazky ze smluv a jejich právní režim (se zvláštním zřetelem na evropskou kolizní úpravu). Brno: Masarykova univerzita, 2010, str. 69. 5 COM (2002) 654 final Green Paper on the conversion of the Rome Convention of 1980 on the law applicable to contractual obligations into a Community instrument and its modernization [online]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/lexuriserv/lexuriserv.do?uri=com:2002:0654:fin:en:pdf 6 ROZEHNALOVÁ, N.: Závazky ze smluv a jejich právní režim (se zvláštním zřetelem na evropskou kolizní úpravu). Brno: Masarykova univerzita, 2010, str. 69. 7 COM (2005) 650 final 2005/0261 (COD) Proposal for a Regulation of the European Parliament and the Council on the law applicable to contractual obligations (Rome I) [online]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/lexuriserv/site/en/com/2005/com2005_0650en01.pdf 8 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). 7

V této diplomové práci se zaměřím na tento nový sekundární pramen evropského mezinárodního práva soukromého. Budu zkoumat především úpravu kolizních norem určující právo rozhodné pro smluvní závazkové vztahy. Převáţnou část pozornosti věnuji rozboru článků 3 a 4 Nařízení Řím I. Budu přitom zkoumat, jaké hraniční určovatele pro určení obligačního statutu Nařízení volí. Do jaké míry je omezena moţnost stran právního vztahu zvolit rozhodné právo a zda mohou strany zvolit k úpravě vzájemných práv a povinností vyplývajících z jejich právního vztahu formy nestátního práva (např. lex mercatoria). Dále se zaměřím na to, jaké náhradní hraniční určovatele v případě neexistence volby práva Nařízení obsahuje. V této části analyzuji, které smluvní typy mají hraniční určovatel stanoven výslovně a pevně, bez ohledu na specifika konkrétního právního vztahu, a u kterých smluvních typů je nutné posuzovat konkrétní právní vztahy individuálně, při sledování flexibilních kritérií jako je charakteristické plnění nebo nejuţší spojení. Součástí mé práce bude, k celkovému uchopení tématu podle mého názoru nezbytná, analýza působnosti Nařízení, s důrazem na vymezení právních vztahů, které do jeho působnosti nespadají. Současně se také zaměřím na analýzu zvláštností, které přináší speciální úprava obsaţená v článcích 5 aţ 8 Nařízení, týkající se přepravních smluv, spotřebitelských smluv, pojistných smluv a individuálních pracovních smluv. Právě problematiku spotřebitelských smluv povaţuji přitom za velmi aktuální, především vzhledem k stále vzrůstajícímu počtu spotřebitelských smluv s mezinárodním prvkem uzavíraných na dálku. V jednotlivých kapitolách vţdy podrobně analyzuji úpravu obsaţenou v Nařízení Řím I a porovnám ji s úpravou obsaţenou v Římské úmluvě. Budu se přitom snaţit odpovědět na otázky, zda se úprava obsaţená v Nařízení liší od úpravy obsaţené v Úmluvě a čím by daná změna mohla zlepšit pozici stran při určení obligačního statutu a zda změnu osobně povaţuji za přínosnou. Při psaní práce přitom vycházím z hypotézy, ţe Nařízení Řím I se v úpravě základních institutů v zásadě neliší od úpravy a trendů nastavených v Římské úmluvě, avšak posunulo dále diverzitu v uţívání náhradních hraničních určovatelů a více vtáhlo do úpravy i normy, do té doby obsaţené ve směrnicích. Cílem mé práce je přitom na základě analýzy obou právních předpisů ověření nebo vyvrácení této hypotézy. Při zpracování práce budu pouţívat především metody komparace, analýzy, indukce a dedukce a systematického, jazykového a logického výkladu. 8

1. Působnost V první části této práce se budu zabývat vymezením působnosti Římské úmluvy a Nařízení Řím I. U obou předpisů evropského mezinárodního práva soukromého se nejprve věnuji vymezení jejich věcné působnosti, tedy okruhu právních vztahů, na něţ dopadají. Přitom budu zkoumat a následně porovnávat rozsah obou nástrojů z věcného hlediska. Dále budu pokračovat rozborem působnosti místní, tedy analýzou teritoria, ve kterém jsou soudy povinny tyto nástroje aplikovat. S působností místní pak úzce souvisí také působnost osobní, tedy vymezení okruhu osob, na jejichţ právní vztahy oba nástroje dopadají. Neopomenu samozřejmě také působnost časovou. V jejím rámci analyzuji pouţitelnost obou předpisů vzhledem ke dni uzavření smlouvy. 1.1 Působnost Římské úmluvy 1.1.1 Věcná působnost Jak jsem jiţ uvedl v úvodu této práce, Římská úmluva byla přijata ve formě mezinárodní smlouvy. Jejímu přijetí předcházelo dlouhé období vyjednávání, a tak ačkoliv byla uzavřena jiţ 19. června 1980, v účinnost vešla pro smluvní státy aţ 1. dubna 1991. Nejvýznamnějším problémem byla dohoda smluvních států na věcné působnosti Úmluvy, především okruhu právních vztahů, které budou z její působnosti vyňaty a budou v důsledku toho nadále posuzovány podle vnitrostátních právních úprav, popř. směrnic Evropské unie. Základní ustanovení Římské úmluvy vymezující její věcnou působnost obsahuje její první článek. Ten stanoví: Tato úmluva se pouţije na závazky ze smluv, které mají vztah k právu různých zemí. 9 Z tohoto ustanovení vyplývá, ţe Úmluva se aplikuje na smlouvy s mezinárodním prvkem. Římská úmluva se ovšem zároveň nepokouší termín závazky ze smluv definovat. Je však moţné říci, ţe v souvislosti s čl. 18 Úmluvy (Jednotný výklad Úmluvy) a Protokoly přijatými v roce 1988, se smlouvou pro účely pouţití Úmluvy rozumí pojem nezávislý na jeho významu v jednotlivých členských státech Evropské unie, ve kterých je Úmluva aplikována. Jde fakticky o pojem, který je definován právem Evropské unie 9 Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vtahy (Římská úmluva), čl. 1. 9

s přihlédnutím k důvodům přijetí Úmluvy a s přihlédnutím k principům společným právním řádům členských států. 10 Zároveň je nutné upozornit na skutečnost, ţe vzhledem ke znění článku 19 Úmluvy, je mezinárodní prvek dám také v případě, ţe se stát skládá z více územních jednotek, z nichţ kaţdá má své vlastní právní normy upravující smluvní závazkové vztahy. V takovém případě se kaţdá z těchto územních jednotek povaţuje za samostatnou zemi. Zároveň však takový stát není povinen Úmluvu aplikovat, pokud jde o vztah výhradně mezi právními řády takových jednotek. Jako typický příklad lze uvést Velkou Británii. Podle Římské úmluvy je dán mezinárodní prvek i v těch případech, kdy se jedná o smlouvu, týkající se výhradně osob a věcí z téhoţ státu, které však pro úpravu vzájemných práv a povinností z právního vztahu zvolily cizí právo. Právě cizí právo v takovém případě vystupuje v roli mezinárodního prvku. Jak jsem jiţ uvedl, Římská úmluva je obecně aplikována u závazků ze smluv, které mají vztah k právu různých zemí. Právě otázka vztahu k právu různých zemí, tedy mezinárodního prvku daného vztahu je v současné době předmětem řady diskuzí. Rozlišujeme situace absolutní, kdy jsou okolnosti právního vztahu natolik jasné, ţe je určitá situace povaţována z pohledu všech právních řádů za mezinárodní (s mezinárodním prvkem). Problematičtější jsou pak situace relativní, které jsou povaţovány za mezinárodní pouze z pohledu určitých právních řádů. Typicky se jedná o situace, kdy smluvní strany pro právní vztah bez jakéhokoli mezinárodního prvku zvolí cizí právo. Řešení tohoto problému není jednoznačné. Zatímco autoři z prostředí common law většinou nevidí v mezinárodním prvku zaloţeném pouze a výhradně volbou cizího práva problém, 11 autoři kontinentální většinově tento názor nesdílí. Někteří autoři poţadují, aby byl mezinárodní prvek dostatečně významný a nebyl zjevně zanedbatelný, 12 jiní podřizují aplikaci č. 3 odst. 3 Římské úmluvy a nařízení Řím I podmínce, ţe vztah minimálně vyvolává pochybnosti či předpoklad o kolizi právních řádů. 13 Podle mého názoru je významné upozornit na skutečnost, ţe Smlouva o fungování Evropské unie jako jedna ze dvou hlavních smluv upravující organizaci Evropské unie v současné době, upravuje ve svém čl. 81 (bývalý čl. 65 Smlouvy o zaloţení ES) justiční spolupráci v občanských věcech. Přitom stanoví, ţe Unie rozvíjí justiční spolupráci v občanských věcech s mezinárodním prvkem. Z uvedeného logicky vyplývá, ţe nástroje práva EU lze aplikovat 10 STONE, P. EU Private International Law Harmonization of Laws. Cheltenham: Elgar European Law, 2006. str. 265. 11 FAWCETT, J. and Co. North and Fawcett Private International Law. 14th edition. Oxford: Oxford University Press, 2008. p. 695 etc. 12 KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé a procesní. Brno: Aleš Čeněk, 2009, str. 18. 13 ROZEHNALOVÁ, N. Závazky ze smluv a jejich právní režim. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 201. s. 95. 10

pouze v případech s mezinárodním prvkem. Pokud bychom připustili, ţe tento mezinárodní prvek můţe být zaloţen pouhou volbou cizího práva ve vztahu s vazbou výhradně k jednomu právnímu řádu, šlo by o tautologii (definici v kruhu). Proto se ztotoţňuji s názorem, ţe je nezbytné, aby daný vztah sám o sobě alespoň vyvolával pochyby o kolizi právních řádů. Úmluva ovšem stanoví také řadu výjimek, tedy okruhu právních vztahů, na něţ se neaplikuje. Tyto výjimky jsou taxativně vyjmenovány v jejím článku 1 odst. 2. Římská úmluva se nepouţije na otázky týkající se osobního stavu nebo způsobilosti fyzických osob k právům a právním úkonům, s výhradou čl. 11. 14 Jedná se typicky o statusové otázky. Ty jsou tradičně řešeny v jednotlivých členských státech individuálně. V českém právním řádu je pro vztahy s mezinárodním prvkem upravuje zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním 15 (čl. 3). Jedinou výjimkou je ustanovení čl. 11, které upravuje podmínky, za kterých se osoba můţe dovolat své nezpůsobilosti při uzavření smlouvy mezi osobami nacházejícími se ve stejné zemi, podle jejíhoţ práva byla způsobilá. Římská úmluva se dále nepouţije na smluvní závazkové vztahy týkající se závěti a dědění, majetkových vztahů mezi manţeli, práv a povinností z rodinných vztahů, rodičovství, manţelství nebo z příbuzenství vzniklého manţelstvím, včetně vyţivovací povinnosti k dětem nemanţelského původu. 16 Cílem tohoto ustanovení je vyloučit z působnosti Úmluvy celé rodinné právo, které je stejně jako statusové otázky tradiční doménou vnitrostátních právních řádů. V českém právním řádu upravuje rodinné právo ve vztazích s mezinárodním prvkem zákon o mez. právu soukromém a procesním v 17 a 18 pokud se týká dědění a v 19 aţ 31 pokud se týká vztahů mezi manţely, vztahů mezi rodiči a dětmi a opatrovnictví. Je ovšem nutno zdůraznit, ţe pod rozsah Římské úmluvy spadají ujednání, která nevyplývají ze zákonné vyţivovací povinnosti, a to včetně těch, které se týkají výţivného rodinného příslušníka. 17 Povaţuji za nutné upozornit na skutečnost, ţe v blízké budoucnosti můţe dojít k výrazné změně kolizní i procesní úpravy v oblasti dědického práva v Evropské unii. Na půdě Evropské unie bylo totiţ připraveno nové nařízení upravující příslušnost, rozhodné právo, uznávání a výkon rozhodnutí a úředních listin ve věcech 14 Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vtahy (Římská úmluva), čl. 1 odst. 2 písm. a). 15 Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. 16 Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vtahy (Římská úmluva), čl. 1 odst. 2 písm. b). 17 PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1.vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. str. 217. 11

dědictví. 18 Nařízení o dědictví bylo v konečné verzi schváleno Komisí dne 14. října 2009, ale do současné doby stále nebylo přijato orgány EU. Římská úmluva se neaplikuje ani na závazkové vztahy ze směnek, šeků a směnek vlastních a jiných převoditelných cenných papírů v rozsahu, v jakém závazky z těchto převoditelných cenných papírů vyplývají z jejich převoditelnosti. 19 Ty byly vyloučeny především pro svoji specifickou povahu a existenci zvláštních mezinárodních smluv, které je upravují. Bez ohledu na typ smlouvy, Římská úmluva nedopadá ani na rozhodčí smlouvy a dohody o volbě soudů. 20 V tomto případě je vyjmutí těchto vztahů z rozsahu Úmluvy logickým krokem. Tyto otázky jsou totiţ do značného rozsahu upraveny čl. 23 nařízení Brusel I a čl. 2 a 5 Newyorské úmluvy o uznání a výkonu rozhodčích nálezů. 21 Je ovšem nezbytné si uvědomit, ţe vyloučení z působnosti Úmluvy se nevztahuje na celou smlouvu obsahující rozhodčí doloţku nebo doloţku o volbě soudu, ale pouze na tuto doloţku. Otázka vynětí doloţek o volbě sudiště z působnosti byla však velmi ţivá. Při konečném rozhodnutí o vynětí sehrála svou úvahu i obava, ţe by Úmluva nemusela být kvůli zařazení této otázky do její působnosti vůbec přijata. Dalšími významnými argumenty odpůrců dopadu Úmluvy na tuto otázku byla skutečnost, ţe záleţitosti volby sudiště jsou tradičně povaţovány za součást veřejného pořádku kaţdého státu a soud kaţdého státu je povinen volbu konkrétního sudiště provedenou smluvními stranami posoudit z hlediska vlastního práva, nikoliv práva stranami zvoleného. 22 Dalším okruhem otázek, které jsou z působnosti Úmluvy vyňaty, jsou otázky upravené právem obchodních společností, sdruţení a právnických osob týkající se např. jejich zaloţení, osobní odpovědnosti společníků a orgánů za závazky obch. spol. a otázky jejich vnitřní organizace. 23 Otázky obchodních společností jsou tradičním zájmem protekcionismu jednotlivých evropských států, a proto se nepodařil vyjednat kompromis, který by tuto otázku zahrnul do působnosti Úmluvy. Obdobně to můţeme sledovat v současné době u jednání 18 COM (2009) 154 v konečném znění 2009/0157 (COD). Návrh nařízení EP a Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a úředních listin ve věcech dědictví a vytvoření evropského dědického osvědčení [online]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/lexuriserv/lexuriserv.do?uri=com:2009:0154:fin:cs:pdf 19 Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vtahy (Římská úmluva), čl. 1 odst. 2 písm. c). 20 Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vtahy (Římská úmluva), čl. 1 odst. 2 písm. d). 21 STONE, P. EU Private International Law Harmonization of Laws. Cheltenham: Elgar European Law, 2006. p. 292. 22 GIULIANO, M. LEGARDE, P. Report on the Convention on the Law Applicable to Contractual Obligations, O. J. 1980, C 282/1 (Comment on the Article 1). 23 Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vtahy (Římská úmluva), čl. 1 odst. 2 písm. e). 12

o moţné budoucí jednotné sazbě daně z příjmu právnických osob v Evropské unii. Také zde si lze představit kompromis mezi zájmy jednotlivých států jen stěţí. Přesto však nelze mít za to, ţe se Úmluva na vztahy týkající se obchodních společností vůbec nevztahuje. Obecně se má za to, ţe do rozsahu Úmluvy spadají veškerá ujednání a smlouvy před vznikem společnosti a ujednání týkající se převodu podílů mezi společníky. 24 K dalším záleţitostem vyloučeným z působnosti Úmluvy patří otázky, zda můţe zmocněnec nebo orgán obchodní společnosti zavazovat vůči třetí osobě osobu, na jejíţ účet tvrdí, ţe jedná. Dále zakládání trastů a vztahy mezi zakladateli trustu a otázky dokazování. 25 Dokazování je v současnosti upraveno samostatným sekundárním pramenem evropského práva. 26 Za významnější neţ předchozí ustanovení povaţuji vynětí části pojistných smluv z působnosti Úmluvy. Úmluva stanoví, ţe ustanovení této Úmluvy se nevztahují na pojistné smlouvy, na základě kterých jsou kryta rizika umístěná na území členských států Evropské unie. K vyloučení pojistných smluv, jejichţ pojistné riziko je umístěno na území Evropské unie, došlo z důvodu existující právní úpravy směrnicemi. Problematika pojistných smluv je totiţ upravena komplexní skupinou směrnic, z nichţ mezi nejvýznamnější patří směrnice č. 88/357 pro neţivotní pojištění a směrnice č. 90/619 pro ţivotní pojištění. 27 Nebylo proto nutné zahrnovat tyto pojistné smlouvy do rozsahu působnosti Úmluvy. Dalším důvodem pro vyloučení pojistných smluv kryjících rizika na území EU byla činnost zvláštní skupiny připravující samostatnou komplexní úpravu této problematiky. Je nutné poznamenat, ţe výše uvedené se netýká smlouvy o zajištění uzavírané mezi pojišťovnou a zajišťovnou. 1.1.2 Místní působnost V podkapitole věnované místní působnosti Římské úmluvy budu analyzovat, na jakém území se Úmluva pouţije. Jinými slovy, soudy jakých států ji budou povinny aplikovat při svém rozhodování. Římská úmluva byla přijata roku 1980 ve formě mezinárodní smlouvy. Smluvní stranou této mezinárodní smlouvy se staly všechny členské státy Evropského hospodářského společenství a zároveň bylo rozhodnuto, ţe nově přistupující členské státy budou povinny ke 24 PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1.vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. s. 218. 25 Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vtahy (Římská úmluva), čl. 1 odst. 2 písm. f), g), h) 26 Nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. května 2001 o spolupráci členských států při dokazování v občanských a obchodních věcech (nařízení o dokazování). 27 STONE, P. EU Private International Law Harmonization of Laws. Cheltenham: Elgar European Law, 2006. s. 291. 13

smlouvě přistoupit, protoţe se jedná o jeden ze základních nástrojů práva Společenství. Česká republika se zavázala k Úmluvě přistoupit v Aktu o podmínkách přistoupení k Evropské Unii. Ke smlouvě pak oficiálně přistoupila v Úmluvě o přistoupení ČR a dalších nových členských států, která bylo slavnostně podepsána v Lucemburku v roce 2005. 28 Římská úmluva je tedy v současnosti platná ve všech členských státech. Římská úmluva je mezinárodní smlouvou uzavřenou. Státy, které nejsou členy nebo uchazeči o vstup do Evropské unie, k ní tedy nemohou přistoupit. Při vymezení místní působnosti Úmluvy se prosadil princip univerzality. Úmluva v čl. 27 stanoví, ţe se vztahuje na evropská území smluvních států včetně Grónska a na celé území Francouzské republiky. Úmluva se ovšem nevztahuje na Faerské ostrovy a evropská území nacházejí se mimo Spojené království, za jehoţ mezinárodní vztahy odpovídá. 29 Soudy všech smluvních (členských) států jsou tedy v současnosti povinny Úmluvu aplikovat, pokud řeší vztah s mezinárodním prvkem spadající do věcné a časové působnosti úmluvy. Právo určené na základě této Úmluvy se pouţije i v případě, ţe se jedná o právo státu, který není smluvním státem. 30 Římská úmluva je tedy pouţitelná univerzálně a má exteritoriální charakter. Na území členských států se pouţije, ať odkazuje na jakékoliv právo a bez ohledu na to, zda jde o důsledek výslovné nebo implicitní volby práva stran nebo na základě kolizního navázání. Takové právo se pouţije i v případě, ţe nejde o právo členského státu. Jeho působnost je tedy výrazně širší neţ u procesních předpisů upravujících pravomoc soudu ve vztazích s mezinárodním prvkem, které působí inter partes. 31 Úmluva na rozdíl od nich nemá diskriminační charakter. Lze na jejím základě pouţít cizí právo a nevyţaduje se přitom reciprocita s daným státem. Pro aplikaci Úmluvy soudy členských států také není důleţité, v jakém místě došlo k uzavření smlouvy. Tento přístup potvrdil např. italský kasační soud ve svém rozsudku ve věci Otto Kogler vs. Eurogames z roku 2001. Corte di cassazione zde judikoval takto: Úmluva je univerzálním institutem kolizního práva, který se pouţije i na vztahy s mimokomunitární prvkem, jakoţ i na případy, kdy má být pouţito jiného práva, neţ práva státu Úmluvou vázaného. 32 28 PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1.vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. str. 212. 29 Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vtahy (Římská úmluva), čl. 27. 30 Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vtahy (Římská úmluva), čl. 2. 31 BĚLOHLÁVEK, A. J. Římská úmluva a Nařízení Řím I.: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého, I. díl., 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 572, 578. 32 Rozsudek Corte di Cassazione v Itálii ze dne 11. června 2001, sp. zn. S. U. 7860. In BĚLOHLÁVEK, A. J. Římská úmluva a Nařízení Řím I.: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého, I. a II. díl. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. str. 580. 14

1.1.3 Osobní působnost I při vymezení osobní působnosti je nutné vycházet z principu univerzality, který jsem popsal výše. Římská úmluva se pouţije univerzálně, bez ohledu na státní příslušnost a domicil osob, o jejichţ práva a povinnosti se v daném případě jedná. Její pouţití je tedy extrateritoriální a erga omnes. 1.1.4 Časová působnost Po dlouhých vyjednáváních mezi členy Evropského hospodářského společenství byla Římska úmluva přijata a otevřena k podpisu dne 19. června 1980. Vzhledem k přetrvávajícím nejasnostem a výhradám ke znění některých ustanovení a k nutnosti přijmout dva doplňující protokoly vstoupila nakonec Úmluva v platnost pro deset členských států aţ o deset let později, dne 1. dubna 1991. Od tohoto okamţiku ji byly soudy členských států tehdejšího Evropského hospodářského společenství povinny aplikovat. V následujících letech došlo k uzavření přístupových dohod s dalšími státy, které vstoupily do Evropské unie. Nejednalo se však o aplikaci retroaktivní. Úmluva totiţ ve svém čl. 17 stanoví, ţe se ve smluvním státě vztahuje na smlouvy uzavřené po dni, ke kterému vstoupí pro dotyčný stát v platnost. 33 Tento zákaz zpětné působnosti však není absolutní. Některé státy se rozhodly ode dne přijetí aplikovat Úmluvu bezvýhradně, tedy i na právní vztahy uzavřené před dnem jejího vstupu v platnost (např. Švédsko a Nizozemsko). Ţádné ustanovení Římské úmluvy pak nebrání soudům členských států, aby aplikovaly Úmluvu jako ratio scripta i na smluvní závazkové vztahy uzavřené v době, kdy ještě Úmluva nevstoupila pro daný stát v platnost. 34 V České republice jsou soudy povinny Úmluvu aplikovat na smlouvy uzavřené po jejím vstupu v platnost pro Českou republiku, tj. na smlouvy uzavřené od 1. července 2006. Můţeme tedy konstatovat, ţe na závazky ze smluv s mezinárodním prvkem uzavřených mezi 1. 4. 1964 a 30. 6. 2006 se před českými soudy aplikuje zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. Na závazky ze smluv s mezinárodním prvkem uzavřených od 1. 7. 2006 aplikují soudy v České republice Římskou úmluvu. Na závazky ze smluv s mezinárodním prvkem uzavřených od 17. 12. 2009 se pak přestává aplikovat Římská úmluva, místo ní se aplikuje Nařízení Řím I. 33 Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vtahy (Římská úmluva), čl. 17. 34 GIULIANO, M. LAGARDE, P. Report on the Convention on the Law Applicable to Contractual Obligations, O. J. 1980, C 282/1 (Comment on the Article 17). 15

1.1.5 Vztah k dalším mezinárodním smlouvám Pro úplnost vymezení působnosti Římské úmluvy povaţuji za nezbytné se alespoň stručně zmínit také o jejím vztahu k jiným mezinárodním smlouvám. Římská úmluva upravuje problematiku ve svém čl. 21: Touto Úmluvou není dotčeno pouţití mezinárodních úmluv, jejichţ smluvní stranou smluvní stát je nebo se jí stane. Toto ustanovení evokuje pocit, ţe veškeré mezinárodní smlouvy, které smluvní stát Úmluvy uzavřel nebo uzavře a které způsobují kolizi s některým ustanovením Úmluvy, se pouţijí přednostně. Je to ovšem skutečně tak a je pozice Úmluvy takto výrazně oslabena? Je potřeba si uvědomit, ţe článek 21 je nutno vnímat v souvislostech článků 23, 24 a 25 Úmluvy. Článek 23 Římské úmluvy upravuje situaci, kdy poté, co pro smluvní stát vstoupila Římská úmluva v platnost, zamýšlí tento stát přijmout pro určitou skupinu smluv novou kolizní normu. Takový stát je povinen sdělit svůj záměr ostatním smluvním státům. Zároveň je moţno zprostředkovat i konzultace prostřednictvím generálního tajemníka Rady ES za účelem dosaţení dohody. Pokud ţádný další smluvní stát nepoţádá ve lhůtě šesti měsíců o dosaţení dohody nebo nejsou-li konzultace ukončeny dohodou do 2 let, můţe smluvní stát změnit své právo uvedeným způsobem. Příkladem kolizní normy pro určitou skupinu smluv je Haagská úmluva o právu rozhodném pro zprostředkování a zastoupení, jejímţ signatářem ovšem není Česká republika. 35 Článek 24 Úmluvy specifikuje podmínky, za kterých se smluvní stát Úmluvy můţe stát signatářem jiné mezinárodní smlouvy. Článek 25 upravuje situaci, kdy by přistoupení smluvního státu k jiným mezinárodním smlouvám poškodilo úroveň unifikace pravidel dosaţenou Úmluvou. Jedná se o princip tzv. svobody pod revizí. Týká se situace, kdy smluvní stát poté co pro něj Římská úmluva vstoupila v platnost, zamýšlí uzavřít jinou mnohostrannou mezinárodní smlouvu, jejímţ cílem je stanovit normy mezinárodního práva soukromého dopadající na jakoukoli oblast upravenou Úmluvou. Smluvní státy Úmluvy jsou oprávněny k takové mezinárodní smlouvě přistoupit za předpokladu, ţe obsahuje hmotné právo upravující určitý smluvní typ, např. smlouvy v oblasti dopravy (COTIF, CMR) a která zároveň obsahuje jako pomocná ustanovení pravidla mezinárodního práva soukromého. I v těchto případech musí ovšem smluvní stát zahájit konzultační proceduru shodně jako ve čl. 23. Konzultační proceduru podle čl. 23 můţe zahájit také smluvní stát Úmluvy, který má za to, ţe uzavřením jiné mezinárodní smlouvy jiným smluvním státem došlo k oslabení úrovně 35 PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1.vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. str. 251, 252. 16

unifikace kolizních pravidel dosaţené Úmluvou. 36 Lze tedy shrnout, ţe svoboda smluvních států Úmluvy uzavírat další mezinárodní smlouvy dopadající na předmět úpravy Úmluvy je sice široká, není však absolutní a je podmíněna podstoupení konzultační procedury s ostatními smluvními státy. 1.2 Působnost nařízení Řím I 1.2.1 Věcná působnost Římská úmluva od svého vstupu v platnost v dubnu roku 1991 plnila úlohu jednoho z nejvýznamnějších nástrojů evropského práva. Postupem času ovšem začal převládat názor, ţe je nezbytné Římskou úmluvu, která měla formu mezinárodní smlouvy, transformovat do podoby sekundárního pramene práva Evropské unie nařízení. Nařízení Řím I vstoupilo v platnost dne 17. prosince 2009. Věcné působnosti, tedy okruhu právních vztahů, na které právní předpis dopadá, se ovšem změna výrazně nedotkla. Základem vymezení věcné působnosti Nařízení je odstavec 7 její Preambule, který stanoví: Věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I) a nařízením Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 846/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro nesmluvní závazkové vztahy (Řím II). 37 Římská úmluva byla posledním klíčovým předpisem evropského mezinárodního práva soukromého, který byl stále ve formě mezinárodní smlouvy. Úkolem přípravných výborů a komisí, které vycházely z cíle stanoveného Amsterdamskou smlouvou o vytvoření Prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, byla příprava a přijetí nového nařízení, které dotvoří entitu tří klíčových nařízení evropského justičního prostoru. Tato entita měla zajistit lepší předvídatelnost v právu, zvýšit právní jistotu a transparentnost v jeho rámci, a to především pomocí synergie základních principů, struktury, řešení a interpretace všech tří nařízení. 38 36 GIULIANO, M. LAGARDE, P. Report on the Convention on the Law Applicable to Contractual Obligations, O. J. 1980, C 282/1 (Comment on the Article 24 and 25). 37 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), Preambule, odst. 7. 38 BONOMI, A., VOLKEN, P., ŠAREVIČ, P. Yearbook of Private International Law. Volume X. München: Sellier. European Law Publishers and Swiss Institute of Comparative Law, 2009. p. 165-167. Dostupné také na: www.books.google.com. 17

Nařízení Řím I se vztahuje na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů. 39 Nařízení Řím I fakticky přijímá vymezení své věcné působnosti z nařízení Brusel I, 40 pokud se týká pojmu občanské a obchodní věci a současně doplňuje vymezení věcné působnosti nařízení Řím II, 41 které upravuje mimosmluvní závazkové vztahy občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů. Lze tedy vyvodit, ţe entita nařízení Řím I a Řím II by měla dopadat na všechny závazkové právní vztahy občanského a obchodního práva, které nejsou z jejich věcné působnosti výslovně vyloučeny. Pojem věci občanské a obchodní je přitom povaţován za autonomní pojem práva Společenství a je třeba ho vykládat v souladu s jeho cíli. Právě autonomie tohoto pojmu má zajistit jeho nezávislost na definičním vymezení občanských a obchodním věcí v právních řádech členských států a vést k jednotnému výkladu kolizního a procesního reţimu. Vzhledem k pořadí přijímání jednotlivých nařízení je jednoznačné, ţe se zpočátku při výkladu pojmů obsaţených v nařízení Řím I analogicky pouţije výklad shodných pojmů v nařízení Brusel I, které bylo přijato prakticky o osm let dříve. 42 Pouţití judikatury k nařízení Brusel I pro interpretaci pojmů v nařízení Řím I, především pojmu věci obchodní a občanské a pojmu smlouva, předpokládala jiţ Zelená kniha, 43 kterou byl zahájen proces transformace Římské úmluvy do Nařízení a současně preambule obou zmíněných nařízení. Z nejvýznamnějších judikátů týkajících se vymezení pojmu věci občanské a obchodní v Bruselské úmluvě a nařízení Brusel I, které lze pouţít také pro vymezení téhoţ pojmu v nařízení Řím I, můţu uvést známé rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Lufttransportunternehmen GmbH& Co. KG v Eurocontrol. 44 ESD v tomto rozhodnutí judikoval, ţe při interpretaci pojmu věci občanské a obchodní pro účely aplikace úmluvy Brusel I nesmí být odkazováno na právo jednoho smluvního státu, ale prvotně na cíle a systém Úmluvy a druhotně na 39 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Čl. 1 odst. 1. 40 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I). 41 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 31. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). 42 BĚLOHLÁVEK, A. J. Římská úmluva a Nařízení Řím I.: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého, I. díl., 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 100. 43 COM (2002) 654 final Green Paper on the conversion of the Rome Convention of 1980 on the law applicable to contractual obligations into a Community instrument and its modernization [online]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/lexuriserv/lexuriserv.do?uri=com:2002:0654:fin:en:pdf 44 Rozsudek ESD ze dne 14. 10. 1976, C-29/76, věc LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG v Eurocontrol. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/lexuriserv/lexuriserv.do?uri=celex:61976j0029:en:html 18

společné principy právních řádů smluvních států. Zároveň dodal, ţe se za věci občanské a obchodní nepovaţují spory mezi orgány veřejné správy a osobami soukromého práva v případě, ţe orgán veřejné správy zde vykonává svoji veřejnou pravomoc. Nařízení Řím I obsahuje generální klauzuli týkající se věcné působnosti. Ta stanoví, ţe: Nařízení se nevztahuje zejména na věci správní, celní a daňové. 45 Toto ustanovení obsahují prakticky všechna nařízení týkající se evropského justičního prostoru (věcí občanských a obchodní) přijímaná v posledních letech. Nalezneme ho v obou jiţ zmíněných nařízeních Řím II a Brusel I, dále pak například v nařízení o evropském exekučním titulu nebo v nařízení o evropském platebním rozkazu. Při aplikaci těchto ustanovení je vţdy nutné posuzovat povahu konkrétního vztahu mezi stranami, nikoliv druh soudu, který řeší příslušný spor. Skutečnost, ţe daný spor posuzuje soud příslušný obecně pro věci občanskoprávní, neznamená, ţe se v daném jednotlivém případě nemůţe jednat o věc daňovou nebo správní. Stejně jako Římská úmluva, také Nařízení Řím I obsahuje taxativní výčet právních vztahů, které do jeho působnosti nespadají. Většina z nich přitom věrně kopíruje ustanovení Úmluvy, některá ustanovení Úmluvy pouze zpřesňují a část je přidána nově. Obecně lze říci, ţe výjimky z působnosti Nařízení obsaţené v čl. 1 odst. 2 pod písmeny a) aţ h) nedoznala ţádných nebo doznala pouze nepatrných změn a pro tyto vztahy tak platí totéţ, co jsem jiţ poznamenal v pasáţi věnující se věcné působnosti Římské úmluvy. Jedná se o otázky osobního stavu a způsobilosti fyzické osoby k právům a právním úkonům (písmeno a), závazky vyplývající z rodinných vztahů a vztahů se srovnatelnými účinky (písmeno b), závazky vyplývající z majetkových vztahů mezi manţely, ze závětí a z dědění (písmeno c), závazkové vztahy ze směnek a šeků (písmeno d), rozhodčí smlouvy a dohody o volbě soudu (písmeno e), otázky upravené právem obchodních společností, sdruţení a jiných právnických osob, týkající se jejich vzniku, vnitřního uspořádání a osobní odpovědnosti (písmeno f), otázky zavazování osoby zmocněncem nebo orgánem obchodní společnosti (písmeno g) a zakládání trustů (písmeno h). Vyňato z působnosti Nařízení zůstává také dokazování (odst. 3). Změnu oproti Římské úmluvě znamená vynětí závazků vyplývajících z předsmluvního jednání z působnosti nařízení Řím I. Na tento okruh vztahů se totiţ nově vztahuje nařízení Řím II o mimosmluvních závazkových vztazích, konkrétně článek 12. 46 45 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Čl. 1 odst. 2. 46 PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1.vyd. Praha: C. H.Beck, 2008. s. 258. 19

Výraznou změnou ve vztahu k Nařízení v komparaci se vztahem k Úmluvě prošly pojistné smlouvy. Nařízení nově stanoví, ţe se nevztahuje pouze na pojistné smlouvy vyplývající z činnosti prováděné jinými organizacemi, neţ jsou organizace uvedené v článku 2 směrnice 2002/83/ES ze dne 5. listopadu 2002 o ţivotním prostředí, jejichţ předmětem činnosti je poskytovat dávky zaměstnancům nebo osobám samostatně výdělečně činným, které patří k podniku či obchodu, v případě úmrtí nebo přeţití nebo v případě přerušení či omezení činnosti nebo v případě nemoci související s prací nebo pracovním úrazem. 47 Nařízení do své působnosti obecně zahrnulo všechny pojistné smlouvy uzavírané organizacemi uvedenenými v čl. 2 Směrnice 2002/83/ES bez ohledu na to, zda je pojistné riziko umístněno na území členského státu. V tomto přístupu vidím osobně pozitivní posun, protoţe pro subjekty práv z pojistných smluv představuje ulehčenou orientaci v právních předpisech, především odpadá nutnost zjišťovat kolizní reţim ve zvláštní směrnici. Další rozbor v části věnované pojistným smlouvám. 1.2.2 Místní působnost Nařízení je sekundárním pramenem práva Evropské unie, které je obecně bez dalšího pouţitelné ve všech členských státech. Na rozdíl od Úmluvy, která měla formu mezinárodní smlouvy, je Nařízení na území Evropské unie aplikováno na základě Smlouvy o fungování Evropské Unie, konkrétně jejího článku 355. Zdálo by se tedy, ţe nařízení Řím I bude skutečně aplikováno na celém území Evropské unie. Není tomu ovšem tak, jelikoţ Nařízení se neaplikuje před dánskými soudy. Proč má Dánsko vzhledem k aplikaci Nařízení výjimku? Dánsko je typické svou zdrţenlivostí v otázce rigidního sjednocení práva v rámci Evropské unie a tradičně nepatří k zastáncům federalismu v Evropské unii. Typickým příkladem tohoto názoru byly problémy se schvalováním Smlouvy o Evropské unii v referendu, které se muselo po prvním negativním výsledku opakovat. Dánsko tedy neoptovalo pro Nařízení a na jeho území se nadále bude pouţívat Římská úmluva. Se souhlasem s přijetím Nařízení dlouho váhaly také Velká Británie a Irsko. Ty se však nakonec přes dílčí výhrady rozhodly Nařízení přijmout a vyslovily tak preferenci transparentnímu jednotnému řešení v rámci Evropské unie. 48 47 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Čl. 1 odst. 2 písm. i). 48 ROZEHNALOVÁ, N. Závazky ze smluv a jejich právní režim. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 201. s. 70-71. 20

Nařízení stanoví, ţe členským státem se pro účely tohoto Nařízení rozumí všechny členské státy, na které se vztahuje toto Nařízení. Pouze v čl. 3 odst. 4 a v čl. 7 se tímto pojmem rozumí všechny členské státy. 49 Preambule Nařízení pak stanoví, ţe v souladu s články 1 a 2 Protokolu o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o zaloţení ES, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto Nařízení a toto pro ně není závazné ani pouţitelné. 50 Nařízení se tedy před dánskými soudy nepouţije s výjimkou čl. 3 odst. 4 (nemoţnost odchýlit se za určitých podmínek od kogentních norem určitého právního řádu) a čl. 7 (pojistné smlouvy), které jsou závazné pro všechny členské státy včetně Dánska a musí v nich být aplikovány. Nařízení má stejně jako Úmluva univerzální působnost a extrakomunitární účinek. Právo určené na základě Nařízení se pouţije bez ohledu na to, zda je právem některého z členských států a bez ohledu na to, zda je zaručena vůči tomuto státu vzájemnost. Z povahy práva Evropské unie vyplývá, ţe se neomezuje pouze na intrakomunitární vztahy. Z toho lze vyvodit, ţe Nařízení pouţije kaţdý soud členského státu Evropské unie, jakmile bude jednotný společný trh zainteresován v daném smluvním vztahu, ačkoliv konkrétní smlouva bude např. díky volbě rozhodného práva předvídat aplikaci práva třetího státu nebo bude přicházet v úvahu aplikace některé mezinárodní úmluvy jako aktu mezinárodního práva veřejného. Soudy členského státu tak určí rozhodné právo, které můţe být právem některého členského státu nebo jiné neţ členského státu. 51 Z naprosto stejných principů vycházela také Římská úmluva. 1.2.3 Osobní působnost Stejně jako u místní působnosti Nařízení Řím I se i zde uplatní princip univerzálnosti a působnosti erga omnes. Soudy členských států (s výjimkou Dánska) jsou povinny Nařízení aplikovat ve všech otázkách spadajících do jeho působnosti bez ohledu na státní příslušnost nebo domicil osob, o jejichţ právních vztazích se jedná. Tato úprava jako jediná zabezpečuje maximální transparentnost a právní jistotu v evropském justičním prostoru. 49 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Čl. 1 odst. 4. 50 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Preambule odst. 46. 51 BĚLOHLÁVEK, A. J. Římská úmluva a Nařízení Řím I.: komentář v širších souvislostech evropského a mezinárodního práva soukromého, I. díl., 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. str. 572-573. 21

1.2.4 Časová působnost Předchůdkyně Nařízení, Římská úmluva, vstoupila v platnost 1. dubna 1991. Přes velké mnoţství výhod, které přinesla, začali zástupci členských států poměrně brzy uvaţovat o potřebě změny její formy. Povaha mezinárodní smlouvy byla problematická jednak z hlediska jakýchkoliv novelizací a zároveň s ohledem na přistupování dalších států k Evropské unii. Proto byly v roce 2002 publikací Zelené knihy zahájeny práce na transformaci Římské úmluvy do formy nařízení. Návrh byl projednán v Komisi EU v roce 2005 a výsledkem byl legislativní návrh Komise ze dne 15. prosince 2005. Po dalších vyjednáváních a úpravách byla konečná verze přijata v roce 2008. Nařízení je v členských státech (kromě Dánska) účinné od 17. prosince 2009. 52 Nařízení stanoví výslovně svoji pouţitelnost na smlouvy uzavřené od 17. 12. 2009. 53 Soudy členských států s výjimkou Dánska jsou tedy povinny Nařízení aplikovat na smluvní závazkové vztahy vyplývající ze smluv uzavřených od 17. 12. 2009. Na smlouvy uzavřené do této doby se pouţije Římská úmluva. Vývoj časové působnosti právních předpisů pro smluvní vztahy s mezinárodním prvkem pro případ neexistence zvláštních dvoustranných či vícestranných mezinárodních smluv, které by se aplikovaly přednostně, lze na území České republiky znázornit takto: Použitelný právní předpis Datum uzavření smlouvy Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním 1.4.1964 30.6.2006 Římská úmluva 1.7.2006 16.12.2009 Nařízení Řím I Od 17.12.2009 1.2.5 Vztah k dalším mezinárodním smlouvám Stejně jako u Římské úmluvy povaţuji i u nařízení Řím I za nezbytné se zmínit o jeho vztahu k dalším mezinárodním smlouvám, aby bylo vymezení jeho působnosti komplexní. Situace u Nařízení není natolik sloţitá jako u Úmluvy. Je to především formou nařízení Řím I, kterým není mezinárodní smlouva jako u Úmluvy, ale sekundární pramen práva Evropské unie. Nařízení Řím I upravuje vztah k mezinárodním smlouvám jednoznačně v čl. 25 dost. 1, který stanoví, ţe tímto Nařízením není dotčeno pouţití mezinárodních úmluv, jejichţ stranou 52 ROZEHNALOVÁ, N. Závazky ze smluv a jejich právní režim. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. str. 70. 53 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Čl. 28. 22

je jeden nebo více členských států ke dni přijetí tohoto Nařízení a které stanoví kolizní normy pro smluvní závazkové vztahy. 54 Toto ustanovení je hned v zápětí doplněno úpravou, ţe Nařízení se však pouţije přednostně mezi členskými státy ve vztahu k úmluvám uzavřeným výlučně mezi dvěma a více členskými státy v rozsahu, ve kterém se týkají oblastí upravených tímto Nařízením. 55 Seznam mezinárodních smluv, které členské státy uzavřely před 17. 12. 2009 a které zůstaly po tomto dnu v platnosti, je uveřejněn v Úředním věstníku Evropské unie. Lze shrnout, ţe v současné době se přednostně pouţijí pouze mezinárodní smlouvy dopadající do předmětu úpravy Nařízení, uzavřené před dnem vstupu Nařízení v platnost mezi jedním nebo více členskými státy Evropské unie a alespoň jedním nečlenským státem, které jsou uvedeny v Úředním věstníku Evropské unie. Dnem vstupu Nařízení v platnost členské státy pozbyly pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy v oblasti v předmětu úpravy Nařízení. 1.3 Shrnutí V první kapitole mé práce jsem se zabýval komparací působnosti Římské úmluvy a nařízení Řím I. Základní rozdíl lze spatřoval v časové působnosti. Římská úmluva se aplikuje na smluvní závazkové vztahy ze smluv uzavřených v období 1. července 2007 aţ 16. prosince 2009. Na smlouvy uzavřené po 16. prosinci 2009 se aplikuje nařízení Řím I. Místní působnost se liší pouze skutečností, ţe nařízení Řím I neaplikují soudy na území Dánska, které při přijímání Nařízení učinilo tzv. opt-out. Věcná působnost obou instrumentů evropského mezinárodního práva soukromého se zásadně neliší. Výjimkou je vyloučení předsmluvního jednání z rozsahu působnosti Nařízení a rozšíření okruhu pojistných smluv dopadajících do jeho působnosti. Nařízení v souladu s dalšími nařízeními upravujícími evropský justiční prostor (Brusel I, Řím II) stanoví svůj věcný rozsah tak, ţe dopadá na závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů. K interpretaci tohoto pojmu v Nařízení můţeme pouţít judikaturu vztahující se k vymezení stejného pojmu v úmluvě Brusel I a nařízení Brusel I. Při vymezení působnosti obou nástrojů evropského mezinárodního práva soukromého nelze opomenout vztah k dvoustranným a mnohostranným mezinárodním 54 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Čl. 25 odst. 1. 55 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Čl. 25 odst. 2. 23