Řízení o pozůstalosti

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Pavel Víšek Řízení o pozůstalosti Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Alena Macková, Ph.D. Katedra občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 28. 6. 2016

Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. Pavel Víšek

Poděkování Tímto bych chtěl poděkovat vedoucí diplomové práce doc. JUDr. Aleně Mackové, Ph.D. za vedení diplomové práce a za cenné rady, které mi v průběhu tvorby práce poskytla. Dále bych chtěl na tomto místě poděkovat všem svým blízkým, kteří mě podporovali po celu dobu studia, a bez kterých by tato práce rovněž nevznikla.

Obsah Úvod... 1 1 Účel řízení o pozůstalosti... 3 1.1 Účel řízení o pozůstalosti... 3 1.2 Prameny práva... 5 1.3 Základní principy a zásady řízení o pozůstalosti... 6 2 Historie řízení o pozůstalosti... 10 2.1 Historický vývoj řízení o pozůstalosti... 10 2.1.1 Právní úprava za Rakouska-Uherska a ČSR (do roku 1949)... 10 2.1.2 Právní úprava od roku 1949 do roku 1992... 11 2.2 Řízení o pozůstalosti dle úpravy účinné od 1. 1 1993 do 31. 12. 2013... 12 3 Podstatné změny právní úpravy účinné od 1. 1. 2014... 14 3.1 Nové hmotněprávní instituty a jejich reflexe... 14 3.2 Ostatní procesní změny... 16 4 Průběh řízení o pozůstalosti... 18 4.1 Obecná ustanovení... 18 4.1.1 Pravomoc a příslušnost soudu... 18 4.1.2 Soudní komisariát... 22 4.1.3 Účastníci řízení... 25 4.2 Projednání dědictví... 30 4.2.1 Zahájení řízení... 30 4.2.2 Předběžná šetření... 33 4.2.3 Zastavení řízení... 38 4.2.4 Správa pozůstalosti... 39 4.2.5 Majetek ve společném jmění zůstavitele a jeho manžela... 41 4.2.6 Zjišťování dědického práva... 43 4.2.7 Zjišťování rozsahu pozůstalosti... 46 4.2.8 Projednání dědictví... 48 4.2.9 Rozhodnutí o dědictví a náklady řízení... 50 4.2.10 Opravné prostředky... 53

5 Likvidace pozůstalosti... 56 5.1 Účel likvidace pozůstalosti... 56 5.2 Průběh likvidace pozůstalosti... 56 5.2.1 Nařízení likvidace pozůstalosti... 56 5.2.2 Likvidační správce pozůstalosti... 58 5.2.3 Likvidační podstata... 60 5.2.4 Přihlašování pohledávek... 61 5.2.5 Rozvrh výtěžku zpeněžení majetku likvidační podstaty... 63 5.2.6 Ukončení likvidace pozůstalosti... 64 Závěr... 66 Seznam zkratek... 68 Seznam zdrojů... 70 Resumé... 74 Summary... 75 Klíčová slova / Keywords... 76

Úvod Řízení o pozůstalosti představuje typ nesporného řízení, jehož účelem je uspořádat majetkové poměry zůstavitele a potvrdit nabytí dědictví dědici či dědicům. Vzhledem k tomu, že se zahajuje v případě smrti každé fyzické osoby, lze říci, že se týká úplně každého člověka. I kdyby se některá fyzická osoba nikdy nestala dědicem, ani jiným účastníkem řízení o pozůstalosti, bude jednou sama zůstavitelem. Nejen proto, ale i pro svou trvalou aktuálnost si, podle mého názoru, toto řízení zaslouží značnou pozornost. Hned na začátku své práce bych chtěl vymezit dva základní pojmy, které jsou v práci používány. Jde o pojmy pozůstalost a dědictví. Pozůstalostí je chápán soubor majetku zůstavitele, který je způsobilý přejít na dědice. Dědictvím je oproti tomu to, co na dědice skutečně přejde. Pozůstalost má tedy obecně širší význam 1. I laická veřejnost je obeznámena se základními hmotněprávními instituty dědického práva. Průměrně vzdělaný člověk jistě bude znát pojmy jako nepominutelný dědic, závěť či vydědění a jejich základní obsah. Komplikovanější to však je s povědomím o procesní úpravě. Osobně si myslím, že obdobné to je i mezi právníky. Každý absolvent právnické fakulty by jistě dokázal systematicky zařadit, kde je upraveno dědické právo hmotné anebo jakými způsoby lze nabýt část pozůstalosti. Povědomí o odpovídající procesní úpravě je však dle mého názoru nižší. Přestože jde o poměrně frekventované řízení, myslím, že je mezi studenty právnické fakulty, i právníky samotnými, do jisté míry opomíjeno. Úpravu řízení o pozůstalosti musejí přirozeně ovládat notáři, příslušní soudci obecných soudů a také všichni, kteří se s problematikou při výkonu své práce setkávají. Takových je však podstatná menšina. Přitom úprava řízení o pozůstalosti je velmi zajímavá, a také velmi propracovaná. To je samozřejmě žádoucí, neboť právě ve sporech o pozůstalost mohou vzniknout dlouhodobé a intenzivní spory mezi dědici, či domnělými dědici, zůstavitele. 1 Důvodová zpráva k zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, str. 117 1

A nejen mezi nimi. Vždyť účastníky řízení o pozůstalosti mohou být i věřitelé zůstavitele. Právě proto si myslím, že se s tímto typem řízení v právní praxi lze setkat častěji, než by se mohlo na první pohled zdát. Ke své diplomové práci jako zdroje použiji právní předpisy platné i právní předpisy derogované, odbornou právní literaturu včetně komentářů k příslušným právním předpisům a v některých případech také judikaturu. Práce je členěna do pěti kapitol. V první kapitole vymezuje řízení o pozůstalosti jako takové a jeho význam. Ve druhé kapitole práce krátce popisuje historický vývoj tohoto řízení. Další část diplomové práce poukazuje na největší změny, které v řízení o pozůstalosti nastaly po 1. 1. 2014, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZZŘS ). Ve stěžejní čtvrté části je rozebráno samotné řízení o pozůstalosti tak, jak probíhá od začátku do konce. V poslední kapitole práce rozebírá likvidaci pozůstalosti. Předkládaná práce si za svůj hlavní cíl klade komplexně rozebrat právní úpravu řízení o pozůstalosti v rámci právního řádu České republiky. Dalším cílem je poukázání na zásadní změny v právní úpravě řízení pozůstalosti po 1. 1. 2014. Právě z důvodu, že u řízení o pozůstalosti je poměrně vysoká pravděpodobnost, že se fyzická osoba stane jeho účastníkem, anebo advokát právním zástupcem některého z účastníků, považuji za důležité poskytnout potenciálnímu čtenáři této práce ucelený pohled na procesní stránku dědického práva. Jde o institut, který je pro všechny účastníky řízení poměrně citlivý a který by měly minimálně osoby s právním vzděláním dobře znát. Zároveň se domnívám, že přestože již bylo napsáno hodně právních názorů ke změně soukromého práva po 1. 1. 2014, řízení o pozůstalosti není (např. na rozdíl od závazkového práva) v četnosti těchto komentářů úplně v popředí zájmu. To bych chtěl touto diplomovou prací alespoň částečně napravit. Zároveň bych se ve své budoucí praxi chtěl jako advokát zaměřit právě na občanské právo, jehož důležitou součástí je i dědické právo, a to včetně procesní stránky. 2

1 Účel řízení o pozůstalosti 1.1 Účel řízení o pozůstalosti Občanský zákoník stanovuje, že subjektivní dědické právo vzniká smrtí zůstavitele 2. V praxi se však právní nástupci zůstavitele neujmou právního panství nad věcí ke dni smrti zůstavitele. Dědické právo hmotné obsahuje tolik institutů, kterými může zůstavitel ovlivnit disponování s jeho majetkem, že bez řádného projednání celé věci není možné jednoznačně určit, která osoba vlastně může danou věc nabýt. A to ani ve zdánlivě jednoduchém případě, kdy má zůstavitel dle zákonné posloupnosti jediného dědice, tedy typicky v případě, kdy zůstavitel je vdovec a má jediného potomka 3. I v takových případech je totiž nezbytné určit, zda nebyla uzavřena dědická smlouva, sepsána závěť, nebyl platně vyděděn nepominutelný dědic a zodpovědět další klíčové otázky. Právě k tomu slouží řízení o pozůstalosti. Řízení o pozůstalosti patří mezi řízení nesporná 4. I když již na první pohled je evidentní, že mezi účastníky tohoto řízení může vzniknout mnoho sporů, přesto však jde o řízení nesporné. V řízení o pozůstalosti totiž nemohou být objasňovány sporné skutečnosti mezi dědici, v takových případech soud odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou, 5 tedy v řízení sporném. Navíc v řízení o pozůstalosti proti sobě nestojí na jedné straně žalobce a na druhé žalovaný. I proto je nutné zařadit toto řízení mezi řízení nesporná. Řízení o pozůstalosti plní dvě základní funkce, a to funkci majetkovou a funkci legitimační 6. Každá představuje do jisté míry samostatnou linii řízení, ale pochopitelně se do značné míry překrývají. Funkce majetková představuje zjištění veškerého majetku zůstavitele. Aby mohli dědicové nabýt dědické právo, jak jim to zaručuje zákon č. 89/2012, občanský 2 1479 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku 3 1635 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku 4 SVOBODA, J., KLIČKA, O.: Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, ISBN 978-80- 7400-266-3, str. 195 5 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních 6 MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L.: Dědické právo v teorii a praxi. 1. vydání. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-79-0, str. 148 3

zákoník (dále jen OZ ), musí být zjištěno, která práva by vlastně měla na dědice přejít. Je nutné zjistit, zda zůstavitel vůbec zanechal nějaký majetek, jinými slovy aktiva pozůstalosti, a pokud ano, tak zda nezanechal pouze majetek nepatrné hodnoty. Kromě toho se v řízení samozřejmě také zjišťuje, zda a v jaké výši zanechal zůstavitel své dluhy, tedy pasiva pozůstalosti. Tato funkce řízení o pozůstalosti se označuje jako funkce majetková. Pokud je v řízení zjištěn majetek zůstavitele, musí být také určeno, kdo bude právním nástupcem zůstavitele. Zde hovoříme o funkci legitimační. Okruh zůstavitelových dědiců přitom může být velmi široký. Zůstavitel jej může určit v dědické smlouvě, závěti, anebo vše ponechá na zákonné posloupnosti 7. Dědické tituly se navíc vzhledem ke struktuře daného ustanovení vzájemně vylučují, takže například pokud je pořízena dědická smlouva, závěť se nepoužije a tak podobně. Mezi legitimační funkcí, tedy zjištěním právních nástupců, a funkcí majetkovou, tedy majetkovými zjištěními, existuje zásadní rozdíl v jejich neměnnosti. Pokud v řízení není zjištěn veškerý majetek zůstavitele, nejde o nic fatálního, neboť o něm může být provedeno dodatečné dědické řízení 8. Pokud je však v řízení opomenut některý dědic, důsledky jsou zpravidla daleko závažnější. Je-li v řízení některá osoba, které svědčí dědické právo hmotné, soudním rozhodnutím opomenuta, nemůže být již zahájeno dodatečné řízení o pozůstalosti, ledaže by taková osoba podala žalobu před uplynutím promlčecí lhůty od daného rozhodnutí 9. V tomto případě by však šlo o sporné řízení. Okruh dědiců, který je soudem zjištěn, představuje soubor osob, které nastoupí do práv a povinností zůstavitele. Vzhledem k jednomu ze základních právních principů, principu právní jistoty, je i žádoucí, aby okruh dědiců byl již neměnný, a to i za cenu výjimečných případů, kdy je některý dědic opomenut. Obnova řízení o pozůstalosti by totiž v takovém případě sice zhojila nespravedlivé rozhodnutí, avšak způsobila by pravděpodobně ještě více škod. 7 1476 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku 8 193 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních 9 629 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku 4

Řízení o pozůstalosti má tuto základní podobu 10 : zahájení řízení, předběžná šetření, zjišťování dědického práva a obvyklé ceny pozůstalosti, projednání dědictví a rozhodnutí o dědictví. Řízení však může skončit i jinými způsoby, než je rozhodnutí o dědictví. Jednou z relativně frekventovaných alternativ je likvidace pozůstalosti, ale může dojít např. také k zastavení řízení. Toto soudní řízení je nezbytným prostředkem k realizaci dědického práva hmotného a pro celý institut dědění je naprosto nepostradatelné. 1.2 Prameny práva Samotné dědické právo je zakotveno již v čl. 11 odst. 1 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen LZPS ), kde je stanoveno, že dědění se zaručuje. Jde o zakotvení dědického práva, včetně řízení o pozůstalosti, na nejvyšší úrovni českého právního řádu, čímž je subjektivní dědické právo zařazeno mezi základní hodnoty, na nichž stojí současná společnost v České republice. Zásadní je také čl. 36 odst. 1 LZPS, který zakotvuje právo domáhat se subjektivního práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. u jiného orgánu. Na úrovni evropského práva, které hierarchicky stojí nad naší právní úpravou, je řízení o pozůstalosti upraveno v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012, které vstoupilo v účinnost dne 17. srpna 2015. Toto nařízení upravuje příslušnost, rozhodné právo, uznávání a výkon rozhodnutí, přijímání a výkon veřejných listin v dědických věcech a je jím zakotveno evropské dědické osvědčení. Na zákonné úrovni je pak úprava dědického práva obsažena v ZZŘS, konkrétně v hlavě III, části druhé, tohoto zákona. V rámci hlavy III se použijí pro celé řízení ustanovení dílu 1 Společná ustanovení, není-li v následujících dílech upravujících 10 WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol.: Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. 8. nezměněné vydání. Praha: Leges, 2015, ISBN 978-80-7502-076-5, str. 395 5

jednotlivé fáze řízení stanoveno jinak. Každý další díl hlavy III poté upravuje jednotlivou část řízení. Pro úpravu řízení o pozůstalosti se dále použije i část první, obecná část, ZZŘS, která se aplikuje na všechna řízení upravená v tomto zákoně. Podle ní se bude postupovat např. při určení věcné příslušnosti soudu. Podle 1 odst. 2 ZZŘS se na úpravu řízení o pozůstalosti rovněž subsidiárně použije zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OSŘ ). Ten se uplatní např. při úpravě vyloučení soudce, neboť toto není v ZZŘS upraveno. Pokud nevyplývá z jednotlivých ustanovení něco jiného, tak je OSŘ rovněž možné použít vedle ZZŘS, jak plyne z 1 odst. 3 ZZŘS. Z OSŘ však nelze použít ta pravidla, která jsou neslučitelná s povahou nesporného řízení (např. vedlejší intervence, koncentrace řízení), a i ta pravidla, která takto nevhodná nejsou, bude nutno přiměřeně přizpůsobit povaze nesporného řízení. 11 Subsidiární použití OSŘ tedy není neomezené, což je ale vzhledem k odlišnému charakteru řízení o pozůstalosti i charakteru řízení upravených ZZŘS jako takových logické. Pro úpravu tohoto zvláštního soudního řízení jsou vzhledem k institutu soudního komisariátu podstatné také zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen NŘ ) a vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví (notářský tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen NotT ). Pramenem práva jsou v neposlední řadě také soudní rozhodnutí, která se i v českém právním řádu stávají stále významnějším pramenem práva, a při řízení o pozůstalosti s mezinárodním prvkem pak také zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů. 1.3 Základní principy a zásady řízení o pozůstalosti 11 LAVICKÝ, P. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, ISBN 978-80-7478-869-7, str. 13 6

Právní principy a zásady jsou obecně velmi důležité zejména při interpretaci práva, jeho aplikaci, i při zákonodárné činnosti. Stejně tak je tomu i u tohoto nesporného řízení. I když si jsem vědom, že teoretický rozdíl mezi pojmy právní princip a právní zásada existuje, budu je v následujícím textu používat jako synonyma, stejně jako autoři učebnice civilního práva procesního 12. Právní principy plní svou podstatnou funkci tím, že i když by mohl být výklad některého ustanovení právního předpisu v rozporu s účelem celého takového právního předpisu, právní zásady jej usměrní do příslušných mezí. Právní principy určují základní meze pro právní normy upravující dané právní odvětví. V řízení o pozůstalosti se použijí mj. zásady, které jsou typické pro celý právní řád. Ty jsou zakotveny zejména v ústavním pořádku 13. Jedná se o právo na spravedlivý proces a jeho jednotlivé aspekty, právo na nezávislost a nestrannost soudů a soudců, anebo rovnost účastníků při řízení. Rovnost účastníků řízení se samozřejmě vztahuje i na stát, pokud bude v řízení o pozůstalosti vystupovat jako jeho účastník. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen ÚZSVM ), který stát v řízení o pozůstalosti zastupuje, bude mít v řízení stejná procesní práva a povinnosti jako kterákoliv fyzická osoba. Naopak se ve značné části řízení o pozůstalosti nepoužije zásada veřejnosti jednání. Dále se přiměřeně použijí zásady upravené v 1 6 OSŘ, zejména pak právo účastníků řízení na poučení o procesních právech a povinnostech, zásada součinnosti soudu (resp. notáře) s účastníky řízení nebo zásada rychlosti a účinnosti procesu. Z obecných zásad civilního procesu se v řízení o pozůstalosti projevuje také zásada oficiality, tedy, že každé řízení bude projednáno před orgánem veřejné moci, a zásada vyhledávací, která znamená, že soud (resp. notář jakožto soudní komisariát) je povinen zjistit všechny skutečnosti a není přitom omezen skutečnostmi, které nejsou uváděny účastníky řízení. 12 WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol.: Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. 8. nezměněné vydání. Praha: Leges, 2015, ISBN 978-80-7502-076-5, str. 59 13 čl. 112 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky 7

Pozornost bych chtěl věnovat také právním zásadám samotného dědického práva, které zformuloval již v roce 1905 prof. Emanuel Tilsch 14. Jde o principy, které se uplatňují také dnes, a to v hmotném i procesním právu. Podstatné pro řízení o pozůstalosti jsou pak nepřímo i principy typické spíše pro dědické právo hmotné. Prvním z nich je princip zachování hodnot, který vychází z toho, že majetek obvykle zůstavitel nevytvoří během okamžiku, ale svou celoživotní prací a pílí. Tím vytvoří soubor věcí určité hodnoty, který smrtí zůstavitele přejde na jeho právní nástupce. Dalším stěžejním principem podle Tilsche je princip přechodu majetku na jednotlivce. To prakticky znamená, že dědictví přejde na dědice, a nikoliv na obec, resp. stát. Tento princip jistě podporuje snahu fyzických osob udržovat či dokonce zvyšovat svůj stávající majetek. Používán je rovněž princip volnosti zůstavitele ve volbě dědice. Dvě výše uvedené zásady jsou doplněny autonomií zůstavitelovy vůle, co se týká volby dědice či dědiců. Tento princip v sobě obsahuje rovněž nemožnost osob odlišných od zůstavitele povolat dědice. Zůstavitel má také dáno na výběr, jakou formu pořízení pro případ smrti zvolí. Zásada autonomie zůstavitelovy vůle je omezena pouze institutem nepominutelného dědice, avšak i ta je zmírněna možností jej vydědit. V opozici vůči tomuto principu by pak stál princip nucenosti. Princip univerzální sukcese je nutné chápat tak, že dědic nastupuje do veškerých práv a povinností zůstavitele s výjimkou těch, která zanikají zůstavitelovou smrtí. Zanikají ta práva a povinnosti, která jsou vázána čistě na osobu zůstavitele. Na zůstavitele pak přecházejí aktiva i pasiva pozůstalosti. Dědic je tedy povinen uhradit dluhy zůstavitele v plné výši s tím, že může výši dluhů, kterou je povinen věřitelům uhradit, omezit výhradou soupisu. Posledním podstatným principem dědického práva je princip volnosti dědice nabýt dědictví a úřední ingerence při jeho nabytí. Stejně jako zůstavitel se může rozhodnout, komu pozůstalost zanechá, dědic se rozhoduje, zda dědictví přijme, nebo 14 TILSCH, E.: Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část I. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, ISBN 978-80-7478-713-3, str. 9 an. 8

nikoliv. Odmítnout je možné například dědictví, kde dluhy převyšují jmění, nicméně dědice k odmítnutí dědictví může vést i mnoho jiných důvodů. Princip úřední ingerence pak zahrnuje, že nikdo nesmí dědictví svévolně nabýt do držby a dále s ním disponovat. 9

2 Historie řízení o pozůstalosti 2.1 Historický vývoj řízení o pozůstalosti 2.1.1 Právní úprava za Rakouska-Uherska a ČSR (do roku 1949) V Rakousku-Uhersku bylo řízení o pozůstalosti upraveno patentem č. 208 ř. z. z roku 1854, o řízení nesporném. Úprava řízení nesporných tak byla, stejně jako dnes, obsažena ve zvláštním právním předpise. Pro úplnost je nutné dodat, že obecný procesní předpis civilního práva, který zbytkově upravoval i některé otázky nesporných řízení, se jmenoval civilní řád soudní č. 112/1895 ř.z. Pro právní úpravu byly podstatné rovněž notářské řády. Notářský řád byl vydán pod č. 93/1855 ř.z., přičemž byl již v roce 1871 nahrazen dalším notářským řádem, zák. č. 75/1871 ř.z. Teprve ten přinesl v úpravě řízení o pozůstalosti jistou legislativní stabilitu 15 a byl, stejně jako patent o řízení nesporném, účinný po celý zbytek existence Rakouska-Uherska. Československo právní úpravu z doby Rakouska-Uherska přejalo a řízení o pozůstalosti tak bylo nadále upraveno patentem o řízení nesporném a činnost notářů byla upravena již výše uvedeným notářským řádem č. 75/1871 ř.z. Je třeba však připomenout, že právní předpisy prošly určitými změnami, které souvisely s přeměnou státu, takže byl např. změněn notářský slib 16. Významnější změnu přinesl až zákon č. 100/1931 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného. Ten zrušil ustanovení 1 až 19 císařského patentu č. 208/1854 ř.z., přičemž je sám nahradil podobnými ustanoveními. V období Protektorátu Čechy a Morava ani bezprostředně po 2. světové válce k žádným změnám v řízení o pozůstalosti nedošlo. Až do roku 1949 tak platil, byť s určitými změnami, císařský patent o řízení nesporném, civilní řád soudní a notářský řád z roku 1871. 15 KINDL, V., Skřejpek, M. a kol.: Právnický stav a právnické profese v minulosti (upravené a rozšířené vydání). 2. vydání. Praha: Havlíček Brain Team, 2016, ISBN 978-80-7552-030-2, str. 206 16 KINDL, V., Skřejpek, M. a kol.: Právnický stav a právnické profese v minulosti (upravené a rozšířené vydání). 2. vydání. Praha: Havlíček Brain Team, 2016, ISBN 978-80-7552-030-2, str. 217 10

2.1.2 Právní úprava od roku 1949 do roku 1992 Po únorovém převratu v roce 1948 byla zásadním způsobem změněna i podoba právního řádu Československa. Výjimkou nebyl ani civilní proces. Ten byl nově upraven zákonem č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OSŘ1950 ), který vstoupil v účinnost 1. 1. 1951. V tomto právním předpise bylo upraveno právě i řízení o pozůstalosti, a to pod tehdejším názvem projednání dědictví. Projednání dědictví bylo upraveno v hlavě šesté části druhé OSŘ1950. Oproti starší právní úpravě zde došlo ke sjednocení úpravy řízení sporných a nesporných do jednoho právního předpisu. Výsledkem tzv. právnické dvouletky 17 byl i nový notářský řád, tedy zákon č. 202/1949 Sb., kterým byla změněna organizace notářství. Notáři se nově stali členy krajských notářských sborů a tím také notářství ztratilo určitý podnikatelský charakter 18. Nešlo však o jedinou podstatnou změnu týkající se notářství. Zákonem č. 116/1951 Sb., o státním notářství, došlo ke zřízení státního notářství v obvodech okresních soudů. Působnost státního notářství byla dále rozšířena zákonem č. 52/1954 Sb., kterým se rozšiřuje působnost státního notářství. Výsledkem bylo, že projednání dědictví bylo předáno do kompetence státního notářství. Důležitým byl dále zákon č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích. V roce 1963 byl vydán OSŘ, který nahradil OSŘ1950. V souvislosti s ním byl vydán i nový zákon č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím. Institut státního notářství byl tedy i tímto právním předpisem zachován. Právní reformou ze začátku 60. let zde došlo k mírné změně terminologie, neboť projednání dědictví se nově nazývalo řízení o dědictví. To bylo upraveno zejména v hlavě první části čtvrté zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím. Notářství zároveň dostálo dalších organizačních změn, přičemž však zůstalo zachováno, že projednání dědictví je v kompetenci státního notářství. I přes 17 KUKLÍK, J. a kol.: Dějiny československého práva 1945-1989. 1. vydání. Praha: Auditorium, 2011, ISBN 978-80-87284-17-9, str. 88 18 SCHELLEOVÁ, I.: Organizace soudnictví, notářství a advokacie: vysokoškolská právnická učebnice. Praha: Linde Praha a.s., 1997. ISBN 80-7201-051-4, str. 254 11

několik novel nedošlo od právních reforem z 60. let až do konce roku 1992 k žádným podstatnějším změnám a nic zásadního se tak v úpravě řízení o dědictví nezměnilo 19. 2.2 Řízení o pozůstalosti dle úpravy účinné od 1. 1 1993 do 31. 12. 2013 Dne 1. 1. 1993 vstoupil v účinnost zákon č. 264/1992 Sb., kterým došlo ke zrušení zákona č. 95/1963 Sb., a tím i ke zrušení institutu státních notářství. Současně s ním vstoupil v účinnost NŘ. Nový notářský řád výrazně navázal na právní úpravu, která byla na našem území účinná před únorovým převratem v roce 1948, tedy na notářský řád z roku 1871. Pro řízení o dědictví, jak se i po roce 1993 nazývalo současné řízení o pozůstalosti, byly ovšem podstatné i další právní předpisy. Velmi důležitým byl OSŘ, který ve své hlavě páté části třetí obsahoval úpravu řízení o dědictví. Důležitým prováděcím předpisem k OSŘ, který se týkal řízení o dědictví, byla vyhláška ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Ta je mimochodem stále platná. Z novel ze začátku 90. let nelze opomenout ani zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. Je nutné zmínit, že projednání dědictví bylo zachováno v kompetenci notářů jakožto soudních komisařů. Nicméně notáři byli oproštěni od jakékoliv rozhodovací činnosti, když rozhodovací činnost v řízení o dědictví převzaly soudy, které pouze využívaly notáře jakožto soudní komisaře. 20 OSŘ i NŘ byly novelizovány k 1. 1. 2001, kdy bylo zavedeno do právního řádu několik terminologických změn, také došlo ke změně pořadí úhrady pohledávek z výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele. OSŘ, NŘ i předpisy s nimi související byly v průběhu následujících let novelizovány ještě mnohokrát, první léta nového tisíciletí byla ve znamení častých legislativních změn, což se dotklo i řízení o dědictví. 19 SCHELLEOVÁ, I.: Notářství. 1. vydání. Zlín: Živa, 1994, ISBN 80-901745-1-5, str. 13 20 SCHELLEOVÁ, I.: Notářství. 1. vydání. Zlín: Živa, 1994, ISBN 80-901745-1-5, str. 22 12

Rozsáhlejší změnu právních předpisů představoval zákon č. 7/2009 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2009. Ten změnil OSŘ i NŘ, a to poměrně podstatně. Byla jím rozšířena kompetence notářů o pravomoc vydávat v řízení o dědictví také meritorní rozhodnutí. Zároveň byla Notářská komora ČR pověřena vedením neveřejné Centrální evidence manželských smluv. 21 Poslední významnou změnou bylo přijetí ZZŘS, který vstoupil v účinnost 1. 1. 2014. Tento zákon řízení o pozůstalosti, jak se dřívější řízení o dědictví nyní nazývá, v mnoha věcech změnil. Těmto změnám a porovnání mezi úpravou účinnou do 31. 12. 2013 a úpravou účinnou od 1. 1. 2014 se budu věnovat v další kapitole. 21 BÍLEK, P., FIALA, R., JINDŘICH, M., WAWERKA, K. a kol.: Notářský řád a řízení o dědictví: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, ISBN 978-80-7400-181-9, str. XVII 13

3 Podstatné změny právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 3.1 Nové hmotněprávní instituty a jejich reflexe Dědické právo hmotné prošlo významnou proměnou a od 1. 1. 2014 obsahuje mnoho nových institutů. Tomu musí odpovídat i procesní úprava dědického práva. Zároveň byla změněna i terminologie samotné úpravy řízení o pozůstalosti, tedy procesní stránky dědického práva. Nová soukromoprávní úprava se vrátila k pojmu pozůstalost a odklonila se od pojmu dědictví, jakožto synonyma pozůstalosti. Pojem dědictví je i nadále používán, ale jen v užším smyslu. Tím se soukromé právo vrátilo zpět k obecnému zákoníku občanskému, č. 946/1811 Sb.z.s., i zákonu č. 208/1854 ř.z., které pojem pozůstalost používaly, a naopak se odklonilo od právní úpravy platné mezi roky 1951 a 2013. V tomto případě se jedná o zpřesnění pojmosloví 22, ovšem v důsledku se změna promítá v tom, že celá procesní úprava dědického práva nese jiný název. Zcela novým hmotněprávním institutem je dědická smlouva. Dědickou smlouvou podle 1582 odst. 1 OZ povolává zůstavitel druhou smluvní stranu a druhá strana to přijímá. Tento nový dědický titul má odpovídající úpravu i v ZZŘS. K tomu, zda existuje dědická smlouva, musí být přihlédnuto zejména při zjišťování, zda je určitá osoba dědicem, a proto na ni ZZŘS odkazuje v mnoha ustanoveních. Novým právním institutem je rovněž závěra pozůstalosti, která se povahou blíží dřívějším neodkladným opatřením, avšak existují mezi nimi rozdíly. Soud i soudní komisař již mohou pouze provést úkony závěry pozůstalosti a jmenování správce pozůstalosti 23, což představuje rozdíl oproti demonstrativnímu výčtu pravomocí soudu v 175e odst. 1 OSŘ. Závěra pozůstalosti navíc může rozšířit okruh účastníků řízení. Nové soukromé právo zavedlo také institut odkazu. Odkaz je oproti dědictví institutem, který je v mnohém odlišný. Zásadním procesním rozdílem je, že dědictví 22 WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol.: Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. 8. nezměněné vydání. Praha: Leges, 2015, ISBN 978-80-7502-076-5, str. 395 23 SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D., LEVÝ, J., HROMADA, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, ISBN 978-80-7400-297-7, str. 301 14

potvrzuje dědici soud 24, kdežto zřízením odkazu vzniká odkazovníku právo na vydání určité části pozůstalosti. Toto právo uplatňuje odkazovník přímo vůči dědici bez ohledu na soud či soudního komisaře. Přesto však ZZŘS s pojmem odkaz pracuje. Odkaz je např. zmíněn u ustanovení upravujících nařízení likvidace pozůstalosti nebo v případě, kdy byla odkazem věc patřící do likvidační podstaty pozůstalosti 25. OZ dále obnovil možnosti úlev pro případ pořízení závěti při nenadálé události. V takovém případě má zůstavitel právo pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky. Postup v řízení před soudem je upraven v 145 ZZŘS, podle něhož je soud povinen vždy nařídit jednání a vyslechnout všechny příslušné svědky. Nově hmotné právo zavedlo rovněž institut soupisu pozůstalosti. Soud je povinen nařídit soupis veškeré pozůstalosti, pokud dědic uplatní výhradu soupisu, a v dalších zákonem stanovených případech. Soupis pozůstalosti má z hlediska procesního práva význam pro určení okruhu účastníků řízení 26, stanovení poučovací povinnosti soudu o právu učinit výhradu soupisu jakož i pro povinnost uvést soupis pozůstalosti v protokolu. Podle OZ má nově věřitel zůstavitele právo při důvodné obavě o zadluženost dědice navrhnout odloučení pozůstalosti. V rámci řízení o pozůstalosti má odloučení pozůstalosti opět vliv na okruh účastníků řízení nebo pro povinnost soudu vyhotovit seznam majetku patřícího do odloučené pozůstalosti. Po více než šedesáti letech byl v českém právním řádu obnoven rovněž institut vykonavatele závěti. Tato osoba dbá o řádné splnění poslední vůle zůstavitele s péčí řádného hospodáře 27. Vykonavatel závěti bude zásadně účastníkem řízení a soud je povinen jej o tom vyrozumět a vyzvat jej, aby se ujal své funkce. Funkce vykonavatele závěti zaniká dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace. 24 185 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních 25 279 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních 26 113 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních 27 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol: Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, ISBN 978-80-7478-579-5, str. 161 15

Nově je v hmotném právu upraveno také povolání správce pozůstalosti. Ten má v řízení o pozůstalosti také postavení účastníka a stejně jako vykonavatele závěti je soud povinen vyrozumět ho o jeho ustanovení do funkce a vyzvat jej, aby se ujal funkce. 3.2 Ostatní procesní změny Důležitou procesní změnou je změna úpravy místní příslušnosti soudu v řízení o pozůstalosti. Podle současné úpravy v 98 ZZŘS je v první řadě místně příslušný okresní soud, v jehož obvodu měl zůstavitel v době smrti evidováno místo trvalého pobytu v informačním systému evidence obyvatel. Příslušnost podle místa posledního bydliště zůstavitele, která byla hlavním kritériem podle 88 OSŘ, je nyní až druhým kritériem. Následuje určení místní příslušnosti podle místa, kde měl zůstavitel nemovitý majetek a posledním kritériem je případně místo zůstavitelovy smrti 28. Tato změna představuje zjednodušení oproti staré právní úpravě. Ke změnám oproti původní úpravě došlo i u vymezení okruhu účastníků řízení. Dříve nebylo výslovně upraveno postavení manžela jakožto účastníka řízení, nyní tomu tak v 111 ZZŘS je. Z hlediska okruhu účastníků řízení se procesní úprava také musela vypořádat s novými instituty hmotného práva (k tomu viz výše). Zcela novým institutem, zavedeným do právní úpravy je veřejné zjištění listin podstatných pro řízení o pozůstalosti, které nebyly sepsány ve formě notářského zápisu 29. Takovými listinami mohou být pořízení pro případ smrti, prohlášení o vydědění či zrušení takových jednání. Pokud taková listina byla sepsána ve formě notářského zápisu, veřejné zjištění se neprovádí. Ke změnám došlo i v úpravě institutu likvidace pozůstalosti. Změn doznal zejména postup při nařízení likvidace. Tak např. při vydání rozhodnutí o nařízení likvidace soud vždy vyzve věřitele, aby ve lhůtě minimálně tří měsíců přihlásili u soudu své pohledávky vůči zůstaviteli. To by mělo vést k vyšší ochraně věřitelů. 28 SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D., LEVÝ, J., HROMADA, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, ISBN 978-80-7400-297-7, str. 184 an. 29 HOLÍKOVÁ, L.: Veřejné zjišťování stavu a obsahu listiny. Ad Notam, 5/2015, s. 10 16

Novinkou je také zavedení funkce likvidačního správce. Tuto osobu jmenuje soud ze seznamu insolvenčních správců, popř. z osob mimo tento seznam. Likvidační správce není soudem jmenován vždy, když dojde k likvidaci pozůstalosti, ale jen v případech, kdy to vyžaduje potřeba správy majetku patřícího do likvidační podstaty 30. Výše uvedené novinky představují dle mého názoru nejvýznamnější procesní rozdíly mezi předchozí a aktuální úpravou dědického řízení, resp. řízení o pozůstalosti. Nejen nově zavedeným institutům se budu věnovat v dalších kapitolách. 30 SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D., LEVÝ, J., HROMADA, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, ISBN 978-80-7400-297-7, str. 442 17

4 Průběh řízení o pozůstalosti 4.1 Obecná ustanovení 4.1.1 Pravomoc a příslušnost soudu Pravomoc soudů obecně představuje určitý okruh věcí, které jsou soudy oprávněny a povinny rozhodovat 31. Obecná pravomoc soudů je vymezena v čl. 90 Ústavy, z něhož vyplývá, že soudy chrání subjektivní práva fyzických a právnických osob. Konkrétně pro civilní soudy ji pak upravuje 7 OSŘ, kde je stanoveno, že v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Pravomoc soudů projednávat konkrétně řízení o pozůstalosti, vyplývá z 1 a 2 ZZŘS. V 1 odst. 1 ZZŘS je stanoveno, že soudy projednávají právní věci stanovené v ZZŘS. 2 ZZŘS poté obsahuje taxativní výčet řízení, která jsou upravena ZZŘS. Z této konstrukce logicky plyne závěr, že soudy mají pravomoc projednat řízení o pozůstalosti. Tím, že je dána pravomoc soudů jednat a rozhodovat v řízení o pozůstalosti, ještě není určeno, který soud přesně je oprávněn a povinen rozhodnout v určitém konkrétním řízení. Tuto otázku upravuje příslušnost. Příslušnost vymezuje působnost jednotlivých soudů v rámci soudní soustavy, zatímco pravomoc vymezuje působnost soudů vůči orgánům vně soudní soustavy 32, tedy např. vůči správním orgánům. Příslušnost rozlišujeme věcnou, funkční a místní. Věcná příslušnost vymezuje rozsah působnosti mezi jednotlivými články soustavy soudů a určuje, který soud projedná a rozhodne věc jako soud prvního stupně. Věcná příslušnost je obecně upravena v OSŘ, nicméně ZZŘS si podmínky určení věcné příslušnosti upravuje sám. 31 WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol.: Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. 8. nezměněné vydání. Praha: Leges, 2015, ISBN 978-80-7502-076-5, str. 92 32 WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol.: Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. 8. nezměněné vydání. Praha: Leges, 2015, ISBN 978-80-7502-076-5, str. 111 18

Podle 3 odst. 1 ZZŘS jsou v prvním stupni příslušné k projednání věci okresní soudy, pokud zákon nestanoví jinak. Výjimku, kdy ve věcech, upravených ZZŘS rozhodují krajské soudy, představuje 3 odst. 2 ZZŘS. Toto ustanovení však řízení o pozůstalosti nezmiňuje. Věcná příslušnost řízení o pozůstalosti poté není zmíněna ani na jiných místech obecné části ZZŘS, ani v ustanoveních upravujících konkrétně řízení o pozůstalosti. Proto lze jednoznačně říci, že věcně příslušné jsou okresní soudy. Podle 9 odst. 1 a 9 odst. 2 ZSS vykonávají na území hlavního města Prahy působnost okresních soudů obvodní soudy a na území Brna vykonává působnost okresního soudu Městský soud v Brně. Okresním soudem se rozumí i tyto soudy. Dle mého názoru není důvod, aby bylo řízení o pozůstalosti svěřeno krajským soudům a je tedy správné, že je ponecháno v působnosti okresních soudů. Jednak jde o řízení, v němž může být skutkový stav velmi jednoduchý, a u kterého není nutné, aby se jím zabývaly krajské soudy již v prvním stupni. Dalším důvodem je, že okresní soudy jsou zpravidla geograficky blíže osobám, kterých se řízení týká. Účastníci řízení, zejména pak dědicové, se v době, kdy je vedeno řízení o pozůstalosti, zpravidla vyrovnávají s obtížnou životní situací a je vhodné, aby byli projednáním pozůstalosti co nejméně zatěžováni. Tomu může dle mého názoru pomoci i zeměpisná blízkost soudu účastníkům řízení. Podstatná je rovněž funkční příslušnost. Ta určuje dělení působnosti mezi soudy různých článků soudní soustavy při projednání jedné a téže věci 33. Obecně je funkční příslušnost určena v 10 a 10a OSŘ. ZZŘS neobsahuje žádnou zvláštní úpravu, tudíž se použije obecná úprava i pro řízení o pozůstalosti. Obecná úprava stanovuje, že o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů rozhodují krajské soudy, o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů rozhodují vrchní soudy a o dovoláních proti rozhodnutím krajských či vrchních soudů rozhoduje Nejvyšší soud. Vzhledem k věcné příslušnosti to prakticky znamená, že v řízení o pozůstalosti rozhodují o odvolání krajské soudy a o dovolání rozhoduje Nejvyšší soud. 33 WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol.: Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. 8. nezměněné vydání. Praha: Leges, 2015, ISBN 978-80-7502-076-5, str. 112 19

Místní příslušnost vymezuje rozsah působnosti mezi soudy stejného článku soustavy. To znamená, že určuje, který z množiny všech okresních soudů v České republice je příslušný pro projednání konkrétního řízení o pozůstalosti. Místní příslušnost je obecně upravena v OSŘ, avšak, stejně jako věcná příslušnost, je upravena i v ZZŘS. V 4 odst. 1 ZZŘS je stanoveno, že je místně příslušný soud osoby, v jejímž zájmu se řízení koná. V hlavě III zvláštní části ZZŘS je však dána speciální úprava místní příslušnosti přímo pro řízení o pozůstalosti, což je vzhledem k předmětu tohoto řízení logické. Prvním kritériem, podle kterého se určí místní příslušnost soudu, je místo, v němž měl zůstavitel evidováno místo trvalého pobytu v informačním systému evidence obyvatel podle jiného právního předpisu 34. Tímto předpisem je zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel. Z 10 tohoto zákona plyne, že občan může mít pouze jedno místo trvalého pobytu, což představuje výhodu oproti dřívější právní úpravě, neboť určení příslušnosti dle místa bydliště nemusí být tak jednoznačné. Rozhodující pro určení příslušnosti je místo trvalého pobytu ke dni smrti zůstavitele. U cizinců se, v případě pravomoci českých soudů, obdobně použije kritérium trvalého pobytu na území České republiky podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky 35. Nelze-li stanovit místní příslušnost soudu podle místa trvalého pobytu, určí se místní příslušnost soudu dle posledního bydliště zůstavitele. Bydliště je pojmem, který je odlišný od pojmu trvalý pobyt. Bydlištěm se rozumí místo, kde má osoba v úmyslu se fakticky zdržovat, tudíž jde o místo, kde se osoba zapojuje do společenského života. Subsidiárně vůči předchozím dvěma kritériím se pro určení příslušnosti použije místo, v němž zůstavitel vlastnil nemovitý majetek. Toto kritérium nastoupí zejména v případě, kdy je zůstavitelem osoba, která dlouhodobě žila mimo Českou republiku a neměla ani evidován údaj o trvalém pobytu v Informačním systému evidence obyvatel. 34 BARTOŠ, J.: Nová procesní úprava dědického práva. Ad Notam, 6/2013, s. 16 35 SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D., LEVÝ, J., HROMADA, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, ISBN 978-80-7400-297-7, str. 185 20

Pokud nelze určit příslušnost soudu ani podle místa nemovitosti, kterou zůstavitel vlastnil, lze místní příslušnost určit podle místa úmrtí zůstavitele. Místo úmrtí je uvedeno v úmrtním listu osoby 36, tudíž určení příslušnosti tímto způsobem bude jednoduché. Pokud bude místně příslušných více soudů, pak je podle 11 odst. 2 OSŘ místně příslušný kterýkoliv z nich. Místně příslušných bude více soudů zejména u kritéria určení příslušnosti dle vlastnictví nemovitosti. Může ovšem nastat případ, kdy bude určen věcně i místně příslušný soud k projednání věci, a přesto nebude vhodné, aby věc projednal tento konkrétní soud. V takovém případě bude potřeba, aby nadřízený soud delegoval věc jinému soudu. Můžeme rozlišovat delegaci nutnou a delegaci vhodnou 37. Podnět k delegaci může vznést účastník řízení i soud, resp. soudní komisař. Delegace nutná je upravena zejména obecně v OSŘ a lze jí použít i na řízení o pozůstalosti. Delegace je na místě, pokud jsou všichni soudci příslušného soudu vyloučeni pro podjatost. V řízení o pozůstalosti se vzhledem k roli notáře v řízení musí ustanovení přiměřeně vztahovat i na notáře. Pokud by byl notář v daném řízení dědicem, nebo byl dán jiný důvod podjatosti, bylo by nutné, aby soud podle 105 odst. 1 ZZŘS rozhodl o vyloučení notáře. U delegace vhodné není dán právní důvod, proč by věc nemohl projednat a rozhodnout o ní příslušný soud či soudní komisař. Z hlediska průběhu řízení je ovšem vhodné, aby byla věc projednána jiným místně příslušným soudem. Takový krok bude učiněn, pokud by projednání věci jiným než místně příslušným soudem bylo hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější 38. Příkladem takovéto delegace může být případ, kdy bude místní příslušnost určena kritériem trvalého pobytu a zůstavitelovo faktické bydliště i bydliště většiny dědiců bude v obvodu jiného okresního soudu. 36 31 písm. a) zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení 37 SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D., LEVÝ, J., HROMADA, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, ISBN 978-80-7400-297-7, str. 190 38 SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D., LEVÝ, J., HROMADA, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, ISBN 978-80-7400-297-7, str. 191 21

Myslím si, že stanovení místní příslušnosti podle současné právní úpravy představuje určité zjednodušení, protože místo trvalého pobytu lze určit snáze než místo bydliště. Na druhou stranu zřejmě bude častěji docházet k vhodné delegaci věci. Bude-li možné určit místní příslušnost již podle místa trvalého pobytu a zároveň bude mít zůstavitel poslední faktické bydliště na jiném místě, je pravděpodobné, že na místě bydliště bude mít zůstavitel také široký okruh právních i faktických vztahů. V důsledku těchto vztahů pak bude vhodné přikázat věc k projednání jinému soudu. 4.1.2 Soudní komisariát Velmi specifické a také velmi důležité postavení v řízení o pozůstalosti má notář 39. Na rozdíl od jiných zvláštních řízení činí většinu úkonů soudu notář, který je k jejich provedení pověřen jako soudní komisař. Soudní komisariát je v našem právním řádu tradičním institutem, původ má již v rakouských kodifikacích civilního procesu z let 1895-1896, které byly následně recipovány do právního řádu Československa v roce 1918 40. Tím, že je notář pověřen provádět úkony soudu, je na něj v rámci řízení o pozůstalosti fakticky přenesena část soudní pravomoci. Prakticky to znamená, že rozhodnutí, které formálně vydává soud a které je jako rozhodnutí soudu označeno, provádí notář. K tomu je třeba dodat, že s tímto nestandardním přenesením soudní pravomoci je spojena i vysoká odpovědnost. Notář při výkonu soudního komisariátu je podle 127 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen TZ ), považován za úřední osobu, což mu může při nesplnění některých povinností podstatně přitížit. 39 Notářem může být podle 7 odst. 1 NŘ fyzická osoba, která je plně svéprávná, bezúhonná, získala vysokoškolské právnické vzdělání v rámci magisterského studijního programu v oboru právo, vykonala alespoň pětiletou notářskou praxi a složila notářskou zkoušku. 40 WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol.: Civilní právo procesní. Část první: řízení nalézací. 8. nezměněné vydání. Praha: Leges, 2015, ISBN 978-80-7502-076-5, str. 397 22

Notář je oprávněn v souladu s 100 odst. 1 ZZŘS provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, pokud není v zákoně stanoveno jinak. Některé výjimky upravuje 100 odst. 2 ZZŘS, který obsahuje demonstrativní výčet 41 takových výjimek. Podle něj se pověření notáře nevztahuje na žádosti o poskytnutí právní pomoci v cizině, rozhodování o vyloučení notáře a jeho zaměstnanců z provedení úkonů soudního komisaře, zrušení rozhodnutí o pozůstalosti podle 191 ZZŘS, udělení předchozího souhlasu ke zpeněžování majetku patřícího do likvidační podstaty, které uskutečňuje notář, rozhodnutí o připadnutí majetku patřícího do likvidační podstaty státu a rozhodnutí o zastavení likvidace pozůstalosti. Notář ovšem nemůže provádět ani úkony, u kterých to vylučuje povaha věci. Příkladem takového rozhodnutí může být jmenování správce pozůstalosti. O tom, kterého konkrétního notáře soud pověří k provedení úkonů jako soudního komisaře, rozhoduje soud na základě rozvrhu práce, který vydává na každý kalendářní rok předseda krajského soudu na návrh příslušné notářské komory. O pověření notáře vydá soud usnesení, které není třeba účastníkům řízení doručovat a proti kterému není přípustné odvolání 42. Pokud notář nemůže z nejrůznějších důvodů plnit úkoly soudního komisaře, k nimž byl pověřen, nastoupí na jeho místo náhradník, anebo zástupce. Zástupce nastoupí, pokud původně pověřený notář nevykonává činnost notáře po dobu delší, než jeden měsíc, a zároveň není zastoupen notářským kandidátem, nebo notářem společníkem. Oproti tomu náhradník nastoupí na místo notáře, např. pokud má notář pozastavenou činnost, anebo pokud byl odvolán. V případech, kdy bude v souladu s NŘ notáři ustanoven náhradník či zástupce, se považují oba za notáře pověřené soudem podle 101 ZZŘS. Soudní komisariát provádí buď notář osobně, anebo tak může činit jeho zaměstnanec, kterého tím notář pověřil. Notářský kandidát, notářský koncipient, anebo zaměstnanec, který složil kvalifikační zkoušku podle jiného právního předpisu, může 41 SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D., LEVÝ, J., HROMADA, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, ISBN 978-80-7400-297-7, str. 194 42 SVOBODA, J., KLIČKA, O.: Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, ISBN 978-80-7400-266-3, str. 206 23

být pověřen prováděním úkonů soudního komisaře. Ostatní zaměstnanci mohou provádět jen omezený počet úkonů. Úkony soudního komisaře se povinně zaznamenávají ve formě protokolu, popř. ve formě zvukového či zvukově obrazového záznamu. Činnosti, kterými notář své zaměstnance pověřil, vykonávají zaměstnanci jménem a na odpovědnost notáře. Pokud by zaměstnanec překročil meze pověření, byl by za provedení úkonu odpovědný notář. Svého zaměstnance by mohl postihnout pouze v rámci pracovněprávního vztahu 43. Pokud by v řízení o pozůstalosti docházelo k průtahům nebo by bylo postupováno způsobem, kdy bude zjevné, že řízení nebude ukončeno v přiměřené době, může soud usnesením zrušit pověření notáři a současně přitom musí pověřit provedením úkonů soudního komisaře jiného notáře. Podmínkou pro tento postup je, že byl notář na možnost zrušení pověření písemně upozorněn. Pro zajištění objektivity vedení řízení je zaveden institut vyloučení notáře a jeho zaměstnanců. Důvod pro vyloučení některé osoby může být dán z důvodu příbuzenského vztahu či nadstandardního mezilidského vztahu k účastníkovi řízení, nebo naopak z důvodu nepřátelského vztahu. Námitku podjatosti lze uplatnit při prvním jednání, jehož se soudní komisař zúčastnil, a může ji vznést kterýkoliv účastník řízení. Stejně tak soudní komisař je povinen oznámit soudu důvody, pro které by měl být vyloučen. V době mezi vznesením námitky podjatosti a rozhodnutím o této námitce může soudní komisař činit pouze neodkladné úkony. Pokud bude notář vyloučen z provádění úkonů soudního komisaře, soud pověří jiného notáře. Notář i všichni jeho zaměstnanci jsou povinni zachovávat mlčenlivost o všem, co se dozvěděli v souvislosti s prováděním úkolů, ke kterým byli pověřeni. Mlčenlivosti je může zprostit pouze předseda soudu, který je příslušný pro dané řízení o pozůstalosti. 43 SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D., LEVÝ, J., HROMADA, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, ISBN 978-80-7400-297-7, str. 209 24

Notář stráví výkonem činnosti soudního komisaře mnoho času a navíc mu vznikají další finanční náklady. Proto má právo na odměnu za úkony provedené při výkonu soudního komisariátu. To se vztahuje i na úkony, které provedl některý z jeho zaměstnanců, což je vzhledem k odpovědnosti notáře za takové úkony poměrně logické. Právo na odměnu má i notář, který provedl úkon na dožádání. Notář má konkrétně právo na odměnu, náhradu hotových výdajů vzniklých při činnosti soudního komisaře a na náhradu za daň z přidané hodnoty 44. Právo na odměnu notáře je určeno NotT. Tato vyhláška zejména ve své hlavě první části čtvrté obsahuje přesné vypočtení odměny notáře při výkonu činností soudního komisaře. Stejně tak náhrada hotových výdajů v souvislosti s činností soudního komisaře je upravena NotT, jen v hlavě první části páté. Nárok na náhradu daně z přidané hodnoty má pochopitelně jen ten notář, který je plátcem této daně. Tím bude za předpokladu, že jeho obrat za dvanáct bezprostředně předcházejících kalendářních měsíců přesáhne 1.000.000,- Kč 45. Nikoliv každý notář tak je plátcem daně z přidané hodnoty. Ten, který nebude plátcem takové daně, má nárok pouze na odměnu a náhradu hotových výdajů. Myslím si, že je vhodné, že nová zákonná úprava nezměnila řízení o pozůstalosti tím způsobem, že by zrušila institut soudního komisaře. Vzhledem k tomu, že jde o tradiční institut, který zde, na rozdíl od mnoha jiných institutů existoval před obdobím komunismu, během něho 46 i po něm, bylo by zbytečné v tomto ohledu cokoliv měnit. Za tak dlouhou dobu museli ostatně notáři získat značné znalosti i zkušenosti, díky kterým může probíhat řízení o pozůstalosti s minimálním možným množstvím komplikací. 4.1.3 Účastníci řízení 44 SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D., LEVÝ, J., HROMADA, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, ISBN 978-80-7400-297-7, str. 219 45 6 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty 46 Viz např. 2 odst. 1 zákona č. 95/1963 Sb., notářského řádu 25