Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra dějin státu a práva DIPLOMOVÁ PRÁCE Právní postavení ženy v římském právu Klára Jelínková 2008/2009 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Právní postavení ženy v římském právu zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny..
Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucí své diplomové práce JUDr. Renatě Veselé, Ph.D., za vstřícný přístup a cenné rady, které mi při sepisování této práce poskytla. 2
Obsah 1 Úvod... 4 2 Společenské postavení... 7 3 Chronologie... 11 3.1 Doba královská... 11 3.2 Období republiky... 12 3.3 Období principátu... 14 3.4 Období dominátu... 16 4 Způsobilost k právům a povinnostem... 18 5 Způsobilost k právním úkonům... 22 6 Deliktní způsobilost... 25 7 Rodinné právo... 27 7.1 Manželství... 28 7.1.1 Typy manželství... 30 7.1.2 Zasnoubení (sponsalia)... 33 7.1.3 Uzavření manželství... 34 7.1.4 Zánik manželství... 37 7.1.5 Majetkové právo v manželství... 39 7.2 Concubinatus a contubernium... 42 7.3 Augustova reforma rodinného práva... 44 8 Dědické právo... 46 8.1 Testamentární posloupnost... 46 8.2 Intestátní posloupnost... 47 9 Závěr... 50 10 Resumé... 53 11 Seznam zdrojů... 55 3
1 Úvod Starověký Řím rozhodně nebyl místem, v němž by vzkvétala demokracie v dnešním slova smyslu. Byl sice velmi rozvinutou, přesto však otrokářskou a výrazně patriarchální společností, a to, jaká měli lidé žijící na jeho území práva, záviselo na jejich společenském a majetkovém postavení, národnosti, náboženství a v neposlední řadě pohlaví. Obzvláště ve starších dobách převládal názor, podle nějž byly ženy slabými, křehkými a snad i pošetilými bytostmi, které za všech okolností potřebovaly být pod ochranou muže nejdříve otce, poté manžela. Od tohoto základního předpokladu se pak odvíjelo postavení žen napříč celým právním řádem. Z podstaty věci vyplývá, že toto postavení se kvalitativně značně odlišovalo od situace, v jaké se nacházela mužská část populace. Cílem této práce je analyzovat, jak konkrétně se římské právo stavělo k ženám do jaké míry různá omezení prostupovala jednotlivými právními odvětvími a instituty, v čem lze spatřovat charakteristické znaky právního postavení žen, nakolik je možné a vhodné vidět případné odlišnosti v negativním světle. Budou především zdůrazněny ty jevy, které činily postavení žen rozdílným od postavení mužů, jež je možné chápat jako standard, od nějž se úprava týkající se žen odchylovala. Jelikož není možné nazírat na celé téma izolovaně, bude kladen důraz jednak na širší souvislosti vzhledem k ukotvení tématu v celém právním řádu, jednak na historická východiska, která k dané úpravě vedla. Nejdříve bude krátce pojednáno o společenském postavení žen ve starověkém Římě. To, jaké existuje právo, vychází ze společnosti, která toto právo tvoří, přičemž právo pak zpětně ovlivňuje společnost samotnou. Tento koloběh je logický, přirozený a uzavřený, což ospravedlňuje umístění kapitoly o společenském postavení žen na samotný počátek této práce. Následovat bude kapitola zabývající se historickým základem zvoleného tématu. Jednotlivé subkapitoly, rozdělené podle větších, relativně soudržných dějinných celků, budou stručně nastiňovat historicko-právní situaci v tom kterém období a poté se věnovat právním předpisům, jež měly pro postavení žen zásadní význam. 4
V dalších kapitolách bude charakterizována žena coby subjekt práva bude nastíněna její způsobilost k právům a povinnostem, způsobilost k právním úkonům a deliktní způsobilost. Bude osvětleno, co tvořilo základ subjektivních práv římského občana, jaký byl jeho status, co označuje pojem caput a capitis deminutio a jak důležitá byla občanská čest. Bude popsáno, že po dobu existence institutu nazvaného tutela mulierum nemohly být ženy oficiálně samostatně jednajícím subjektem. Z toho pak vyplývalo i jejich postavení v rámci obligačního práva, kdy se buď nemohly platně zavazovat vůbec, nebo pouze s přivolením svého poručníka. V souvislosti s deliktní způsobilostí pak bude pojednáno o tom, kdy byly ženy samy odpovědné za své protiprávní činy a kdy za ně naopak odpovídal někdo jiný. Nejrozsáhlejší kapitolou bude kapitola věnovaná rodinnému právu. V ní bude největší prostor poskytnut institutu manželství, neboť to mělo pro otázku právního postavení žen naprosto zásadní význam. Především určení, o jaký typ manželství se v konkrétním případě jednalo, fatálně ovlivňovalo nejen situaci ženy v rámci rodinného práva, ale i práva obligačního či dědického. Pozornost bude věnována institutu zasnoubení, vlastnímu uzavření manželství, jeho zániku a též majetkovému právu v manželství. Zmíněn bude rovněž concubinatus a contubernium coby mimomanželské formy soužití muže a ženy. V závěru celé kapitoly bude stručně pojednána reforma rodinného práva, kterou provedl císař Augustus. Poslední faktografická kapitola se pak bude zabývat právem dědickým a postavení žen v jeho rámci. Bude přiblíženo, jakým způsobem byla upravena testamentární a intestátní posloupnost v případě, že žena se měla buď stát dědičkou, nebo byla sama zůstavitelkou, zda měla žena testamentární způsobilost či jak se situace ženy měnila podle toho, v jakém typu manželství žila. Cíle práce byly vymezeny, struktura popsána, zbývá ještě zodpovědět otázku, proč se vůbec v dnešní době zabývat tak dávným a vzdáleným tématem, jako je právní postavení ženy v římském právu. Pomineme-li obecné důvody, které jednoznačně svědčí pro studium římského práva jako takového, je odpověď na tuto otázku nasnadě. Dlouhodobým cílem politických elit ve vyspělých státech 5
dnešního světa je nastolení a uchování takového právního řádu, v němž diskriminace nebude pravidlem, ale pouhým odstrašujícím příkladem. To se daří se střídavě menším či větším úspěchem, avšak směřování k tomuto cíli je nesporné. I ve státech, o nichž se rozhodně nedá říci, že demokracie je v nich tradičním systémem, lze v tomto směru občas spatřovat jistý posun saúdský král nedávno jmenoval do funkce náměstka ministra školství ženu, což je krok do té doby nevídaný. A protože cesta k nediskriminaci a rovným příležitostem je dlouhá a komplikovaná, protože nestačí pouhá změna právního řádu, ale též myšlení lidí, může nám být historie cenným rádcem. Historia vero testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis. (Dějiny jsou vskutku svědectvím času, světlem pravdy, životem vzpomínky, učitelkou života, poslem věků.) 1 Nechť je tedy tato práce nepatrným kamínkem v mozaice minulosti a současnosti, kamínkem, který snad poukáže na minulé nedostatky, aby nemohly být v budoucnu opakovány. 1 Cicero. De oratore, 2, 36; cit. dle Latin Via Proverbs [citováno dne 17. března 2009]. Dostupný z: http://audiolatinproverbs.blogspot.com/2007/03/historia-magistra-vitae.html. 6
2 Společenské postavení Římská říše existovala po dlouhá staletí 2 a je tedy přirozené, že během jejího trvání docházelo k zásadním společenským, právním, náboženským a kulturním změnám. Tak se samozřejmě i postavení římské ženy vyvíjelo, nebylo jevem statickým. Přesto je však možné nalézt určité sjednocující prvky, které jsou buď společné pro všechna období, nebo k nim alespoň bylo povětšinou vzhlíženo jako k ideálu. Základním stavebním prvkem patriarchální římské společnosti byl muž, protože on byl tím, kdo měl sílu těžce pracovat na poli a bránit svou vlast. Žena existovala pouze jeho prostřednictvím jako dcera, manželka či matka římského občana. Neznamená to však, že by žila v opovržení či byla nucena pobývat v ženské části domu, jako tomu bývalo v Řecku. Bylo velmi obvyklé, že manžel své ženě svěřoval klíče od domu a byla to právě ona, kdo dům spravoval. Pečlivě zahalena mohla dům svobodně opouštět a pokud pocházela ze vznešené rodiny, byla více vážena než občan prostého původu. 3 Veřejný život Říma byl zcela výlučnou záležitostí mužů. Od žen se očekávalo, že své uplatnění budou hledat v rámci rodiny. Žena se měla zdržovat doma, pracovat v domácnosti, řídit její chod a pečovat o základní výchovu dětí. Fungování rodiny tak bylo do značné míry ponecháno na její iniciativě. 4 Zastávalli pak muž veřejný úřad či věnoval-li se svému povolání, byla taková činnost značně časově náročná a tím spíše tedy bylo úkolem ženy, aby zajišťovala řádný chod rodiny. Mulier familiae suae et caput et finis est. (Žena je začátkem i koncem své rodiny.) 5 Podle tradiční římské představy měla žena především setrvávat doma (domiseda) a za celý svůj život mít jediného manžela (univira). Měla být čistá (casta), zbožná (pia), cudná (pudica) a znalá předení a tkaní 2 Podle tradice byl Řím založen roku 753 př. Kr. a za jeho definitivní konec je možné považovat rok 476 po Kr., kdy došlo k zániku západořímské říše. Lze se však setkat i s názorem, že římská říše de facto existovala až do roku 1453 po Kr., neboť tehdy došlo k zániku byzantské říše, jinak řečeno říše východořímské. 3 Viz Robert, J. N. Řím. Přeložila Jitka Matějů. Praha : NLN, 2001, s. 211. 4 Viz Burian, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 79. 5 Viz Ulp. D. 50, 16, 195, 5; cit. dle Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha : Academia, 1994, s. 372. 7
občany. 8 Římské ženy nemohly vykonávat veřejné úřady, jak dokládá například (lanifica). 6 Je však nutné podotknout, že tyto tradiční římské ctnosti se z reálného života postupně vytrácely coby archaismy a ženy se stávaly stále více samostatnými a na mužích nezávislými. 7 Na sklonku republiky, tedy v 1. st. př. Kr., byl rodinný život poznamenán značným úpadkem. Stále častějším jevem byla manželství, v nichž žena nepřecházela právně do moci svého muže (tedy volná manželství, viz oddíl 7.1.1). V nejvyšších společenských kruzích přibývala manželství, která byla uzavírána především z politických důvodů, za účelem upevnění postavení obou rodin či jako utvrzení spojenectví. Rovněž přibývalo rozvodů, a to i mezi nejvznešenějšími Ulpianus. Feminae ab omnibus officiis civilibus vel publicis remotae sunt. (Ženy nemohou zastávat žádný občanský nebo veřejný úřad.) 9 Pád republiky a vznik císařství však umožnil ctižádostivým ženám, aby svůj vliv uplatňovaly jinou cestou působením na císaře. Zářným příkladem může být Augustova žena Livie či Claudiovy manželky Messalina a po ní Agrippina mladší. 10 Takový model byl jistě možný i v období republiky, neboť i senátoři, konzulové či praetoři měli samozřejmě manželky, které mohly mít na věci svůj názor a skrze své manžely se jej snažily prosazovat, avšak v situaci, kdy byla prakticky veškerá moc soustředěna v rukou jediného člověka, jako tomu bylo za principátu a ještě zjevněji za dominátu, to bylo bezesporu pravděpodobnější. V některých případech byly dokonce císařovny skutečnými spoluvladařkami svého chotě. 11 Římané milovali hry a pokud se chtěl některý muž dlouho hřát na výsluní popularity, musel se řídit heslem panem et circenses a chléb a hry davu skutečně dopřát. Ženy měly na hry přístup, avšak Augustus nařídil, aby je směly sledovat pouze z vyšších míst na tribunách. Vestálkám byla v hledišti vyhrazena speciální 6 Viz Svoboda, L. (a kol.). Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 700. 7 Viz Burian, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 140. 8 Tamtéž. 9 Viz Ulp. D. 50, 17, 2; cit. dle Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha : Academia, 1994, s. 357. 10 Viz Burian, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 192-196. 11 Tamtéž. 8
sedadla. Ze sledování atletických soubojů, v nichž soutěžící bojovali nazí, byly ženy zcela vyloučeny. 12 Na druhé straně však mohly být například vozatajské závody, které ženy často navštěvovaly, výborným místem k navazování nových známostí. 13 Ženy se rovněž účastnily hostin, avšak dlouho jim bylo zakázáno pít víno. 14 Lex Iulia theatralis pak kolem roku 4 po Kr. zakázal ženám sledovat divadelní představení. 15 Pokud jde o vzdělání, především ženy z vyšších společenských vrstev se postupně značně přiblížily mužům (kromě základních znalostí studovaly též filosofii či historii). Obecně se ženám dostávalo vzdělání podle majetkových poměrů jejich rodiny, šlo buď o vzdělání veřejné či soukromé. V oblasti náboženství tvořily ženy většinu mezi vyznavači některých kultů, například Isidina či Kybelina. 16 Zvláštní postavení v římské společnosti měly vestálky, tedy kněžky bohyně Vesty, které z dcer urozených římských rodin vybíral pontifex maximus. Bylo jich celkem šest a v jejich čele stála virgo Vestalis maxima, neboli nejvyšší vestálka. Jejich povinností bylo udržovat posvátný oheň ve Vestině chrámu na Foru Romanu. Po třiceti letech služba končila a kněžky se mohly provdat. Vestálky byly nedotknutelné a vázal je slib čistoty porušení tohoto slibu bylo trestáno pohřbením zaživa. 17 Z hlediska jejich právního postavení je zajímavé, že přestože nepodléhaly otcovské moci, nemusely mít poručníka, jako tomu bylo v případě ostatních žen v této situaci (viz kap. 5). Pokud jde o právní postavení římských žen, bývá uváděno, že k jejich odlišnému postavení oproti mužům vedly jejich negativní charakterové vlastnosti, mezi něž lze počítat levitas (lehkovážnost; Gaius I, 1, 144), infirmitas (slabost, bezmocnost; Paul. D 22, 6, 9), imbecillitas (slabost; Ulp. D 16, 1, 2, 2) a fragilitas 12 Tamtéž. 13 Viz Ürögdi, G. Tak žil starý Řím. Přeložil Ladislav Hradský. Praha : Orbis, 1968, s. 231. 14 Viz Svoboda, L. (a kol.). Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 700. 15 Viz Skřejpek, M. Římské právo v datech. Praha : C. H. Beck, 1997, s. 116. 16 Viz Svoboda, L. (a kol.). Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 700. 17 Viz Burian, J. Řím : světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970, s. 75. 9
(křehkost; C 4, 29. 22). 18 Je však třeba rovněž podotknout, že v některých případech si římští právníci uvědomovali, že nestejné postavení mužů a žen není namístě. Nam quae vulgo creditur, quia levitate animi plerumque decipiuntur et aequum erat eas tutorum auctoritate regi, magis speciosa videtur quam vera; mulieres enim quae perfectae aetatis sunt, ipsae sibi negotia tractant et in quibusdam causis dicis gratia tutor interponit auctoritatem suam. (Neboť ten [důvod], který se běžně uznává, že totiž lehkovážná mysl je [ženy] velmi často šálí a že proto bylo spravedlivé, aby je vedla autorita poručníka, zdá se být spíše líbivým než opravdovým; vždyť přece ženy, které jsou hotového věku, vedou si své záležitosti samy a poručník v některých případech zasahuje jenom naoko.) 19 18 Viz Židlická, M. Postavení ženy v antickém Římě v oblasti majetkoprávní. Ius Romanum, Sborník ze IV. konference právních romanistů ČR a SR na téma Diskriminace v římském právu. Sestavila Kamila Bubelová. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2002, s. 77. 19 Viz Gaius, I, 1, 190; cit. dle Gaius. Učebnice práva ve čtyřech knihách (INSTITUTIONES). Přeložil Jaromír Kincl. Brno : Doplněk, 1999, s. 73. 10
3 Chronologie V této kapitole budou zmíněny důležité historické události či právní předpisy, které měly vliv na postavení ženské části obyvatelstva antického Říma, včetně krátkého uvedení do jednotlivých období. Nebude přitom pojednáno o tomto tématu zcela komplexně, neboť tím by byl rozsah této práce značně překročen. 3.1 Doba královská Podoba Říma v době královské je známa výlučně z římské národní tradice, jak ji dodatečně zachytili (a někdy třeba i přetvořili) pozdější římští a řečtí historikové. Přes kusost a neúplnost pramenů je možné konstatovat alespoň to, že v čele dosti malého teritoria stáli předáci a vojenští velitelé (reges), kdy král nebyl absolutním monarchou, ale lidovým orgánem, reprezentujícím navenek rodovou společnost, která dané teritorium obývala. Organizační jednotkou byl rod (genus), seskupením příbuzných rodů vznikala kurie (curia) a seskupením kurií pak kmen (tribus). Pramenem práva v této době byl obyčej, stejně jako tzv. královské zákony leges regiae. 20 Například bájný zakladatel Říma Romulus měl vydat zákon, který stanovil, že žena nesmí opustit manžela, avšak on ji smí vyhnat za předpokladu, že se dopustila travičství, podvržení dětí, padělání klíčů či cizoložství. Pokud muž zapudil manželku z jiného důvodu, musel jí předat část svého majetku. Takové opatření mělo zamezit zneužití moci manžela při zapuzení manželky. Cizoložství a opilství manželky bylo navíc možné trestat i smrtí, o níž rozhodoval manžel spolu s příbuznými v rámci institutu rodinného soudu. Romulovi je rovněž připisován zákon, který de facto umožnil, aby se pater familias po narození zbavil dcery, pokud nebyla prvorozená, stejně jako zákon, podle nějž byla žena, 20 Viz Kincl, J. Urfus, V. Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 1 3. 11
která přešla do pravomoci muže confarreatione (viz oddíl 7.1.3), povinna sdílet s ním veškerý majetek a náboženské obřady. 21 Druhému králi Numovi Pompiliovi bývá přičítána norma, která přiřkla některá privilegia vestálkám (pořídit závěť za života otce, spravovat svůj majetek bez souhlasu poručníka), či norma, podle které nebylo možné pohřbít těhotnou ženu, dokud nebyl z jejího těla vyňat plod (zde šlo hlavně o opatření směřující k zajištění dědice a jeho prostřednictvím o ochranu zájmů otce rodiny). Numa Pompilius rovněž stanovil, že žena se smí provdat nejdříve deset měsíců od smrti svého manžela, tedy po uplynutí takové doby, která nezavdá příčin k pochybnostem o právním postavení případného pohrobka (turbatio sanguinis). 22 3.2 Období republiky Po vyhnání posledního krále Tarquinia Superba (tradice uvádí, že k němu došlo v roce 509 př. Kr.) byla v Římě nastolena republika. V polovině 5. st. př. Kr. byla vytvořena desetičlenná komise (decemviri), jejímž úkolem bylo sepsání obyčejového práva výsledkem pak byl Zákon dvanácti desek (Lex duodecim tabularum). Decemvirální kodifikace měla silně kasuistický charakter a odrážela potřeby agrární společnosti, přičemž neměla zachycovat všechny zvykové normy, ale především ty, které byly nějakým způsobem sporné či nové. 23 Obsahem Zákona dvanácti desek bylo například ustanovení, které nařizovalo ženám, jež byly osobami sui iuris, mít poručníka (vyjma vestálek) či ustanovení, na jehož základě mohla žena zabránit přechodu do manželovy moci usu tím, že bude každý rok během tří nocí nepřítomna v jeho domě (a zůstane tedy v moci původního otce rodiny). 24 21 Viz Skřejpek, M. Postavení žen v leges regiae a zákoníku XII desek. Ius Romanum, Sborník ze IV. konference právních romanistů ČR a SR na téma Diskriminace v římském právu. Sestavila Kamila Bubelová. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2002, s. 51 61. 22 Tamtéž. 23 Viz Kincl, J. Urfus, V. Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 15 16. 24 Viz Skřejpek, M. Postavení žen v leges regiae a zákoníku XII desek. Ius Romanum, Sborník ze IV. konference právních romanistů ČR a SR na téma Diskriminace v římském právu. Sestavila Kamila Bubelová. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2002, s. 51 61. 12
Nejen pro život žen, ale celé římské společnosti, byl významný fakt, že zpočátku existence Říma bylo zakázáno uzavírat sňatky mezi patriciji a plebeji (šlo o pravidlo, obsažené v Zákoně dvanácti desek, ale pravděpodobně se sem dostalo pouze jako utvrzení starší obyčejové normy). Tento zákaz však byl v roce 445 př. Kr. zrušen (lex Canuleia de conubio patrum et plebis), což umožnilo uzavírat sňatky mezi oběma skupinami svobodných občanů (ingenuorum), i když do jaké míry byla tato možnost reálně využívána, je věc druhá. Mezi lety 331 a 329 př. Kr. byl zaveden trestní postih cizoložství matron stuprum, tedy milenecký vztah proti dobrým mravům. 25 V roce 257 př. Kr. bylo vydáno senatusconsultum (dále jen SC ), na jehož základě museli Latinové žijící v manželství s Římankami a Latinky provdané za Římany svá manželství opustit a vrátit se do své původní obce, přičemž neprovdané dcery musely následovat své matky a synové otce. V roce 215 př. Kr. (avšak pouze do roku 195 př. Kr.) byl značně omezen nadměrný luxus žen (sumptus), především šlo o oblékání a šperky (lex Oppia sumptuaria). 26 Přibližně kolem roku 200 př. Kr. se začalo objevovat matrimonium sine manu, tedy tzv. volné manželství, o kterém bude řeč v kapitole věnované rodinnému právu. Okolo roku 190 př. Kr. došlo k vydání legis Furia testamentaria mužova manželka či snoubenka byla zařazena do skupiny, která směla přijmout odkaz (legatum) přesahující hodnotu 1000 assů. Naproti tomu v roce 169 př. Kr. byl vydán zcela zásadní předpis, a sice lex Voconia, jímž bylo stanoveno, že ženy nesmí dědit z testamentu po občanech první majetkové třídy (tedy těch, jejichž majetek byl větší než 100 000 sesterciů) a zároveň že ze zákona nemohou dědit jiné ženy než dcery a sestry zůstavitele a to jen v případě, že byly jeho agnátkami. Někdy před rokem 162 př. Kr. byl zrušen domácí soud nad ženou (consilium domesticum) a bylo zřízeno iudicium de moribus a lex Maenia de dote zavedl actio rei uxoriae, kteroužto žalobou bylo možné vymáhat povinnost dědiců manžela vrátit vdově věno. Z hlediska manželského práva je též důležité, že 25 Viz Kincl, J. Urfus, V. Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 338; obdobnou, i když užší kategorií, bylo adulterium, o kterém však bude zmínka později. 26 Viz Skřejpek, M. Římské právo v datech. Praha : C. H. Beck, 1997, s. 3-42. Římané se dlouhodobě snažili o taková omezení, obdobných zákonů bylo v průběhu historie vydáno několik. 13
postupně bylo ius conubii, tedy právo uzavřít řádný sňatek, rozšiřováno na obyvatelstvo žijící mimo vlastní město Řím například v roce 189 př. Kr. se jednalo o obyvatele Campanie či roku 171 př. Kr. obyvatele Carteie. 27 Tento vývoj pak byl završen o několik století později, když byla v roce 212 po Kr. za vlády císaře Caracally vydána Constitutio Antoniniana, která udělovala římské občanství prakticky všem obyvatelům říše. 28 To mělo za následek rozšíření iuris conubii mezi všechny svobodné obyvatele. 3.3 Období principátu V období císařství rovněž došlo k mnohým změnám principát je považován za zlaté období římské jurisprudence, což je znát i na sledovaném tématu. Obzvláště Augustus si kladl za cíl být velkým reformátorem především rodinného práva. Kolem roku 27 př. Kr. bylo vydáno edictum Augusti de intercessione, podle nějž manželka nesměla převzít záruku za dluh manžela. Tento zákaz pak byl za vlády císaře Claudia ještě rozšířen SC Velleianum bránilo převzít ženě záruky za kohokoliv, kdy praetor buď žalobu proti ženě odmítl nebo povolil námitku (exceptio SC Velleiani). 29 Mohlo by se zdát, že takové opatření bylo přijato z důvodu ochrany žen. Lze se však setkat rovněž s názorem, že tato pohnutka nebyla tím, co vedlo senátory a císaře k vytvoření nové úpravy. V konečném důsledku mohlo jít naopak o ochranu mužů, neboť pokud by bylo ženám umožněno zavazovat se jako ručitelky, mohlo by to postupně vést ke značnému zvýšení jejich hospodářského a společenského vlivu. 30 Lex Iulia de adulteriis coercendis z roku 18 př. Kr. zavedl mimo jiné trestní postih pohlavního styku s provdanou ženou (adulterium) a stanovil, že ke zrušení manželské moci nad nevěrnou ženou stačí prohlášení manžela před sedmi svědky. Ze stejného roku jako předchozí zákon pochází i lex Iulia de fundo dotali, 27 Viz Skřejpek, M. Římské právo v datech. Praha : C. H. Beck, 1997, s. 3-42. 28 Tamtéž, s. 61. 29 Tamtéž, s. 43 66. 30 Viz Židlická, M. Postavení ženy v antickém Římě v oblasti majetkoprávní. Ius Romanum, Sborník ze IV. konference právních romanistů ČR a SR na téma Diskriminace v římském právu. Sestavila Kamila Bubelová. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2002, s. 78 79. 14
který zakazoval manželovi bez souhlasu jeho ženy zastavit či zcizit nemovitosti, které byly součástí jejího věna a ležely v Itálii. Roku 18 př. Kr. byl vydán lex Iulia de maritandis ordinibus, který spolu s lege Papia Poppaea nuptialis z roku 9 po Kr. (oba předpisy bývají často spojovány v jedno a označovány jako lex Iulia et Papia Poppaea) znamenal zásadní změnu manželského práva (viz subkap. 7.3). 31 Roku 24 po Kr. vydaný lex Asinia Antistia de flaminica Diali zrušil v případě manželek Diových kněží (flamines Diales) civilněprávní důsledky confarreationis a ty pak manželovi podléhaly jen ve věcech náboženských. Tím došlo ke zcela zásadnímu průlomu do moci manžela nad manželkou, i když se týkal velmi úzké skupiny osob. Ve čtyřicátých letech 1. st. po Kr. došlo k vydání legis Claudia de tutela, kterým bylo zrušeno poručnictví agnátů nad dospělými ženami; tato norma pak byla zrušena o necelá tři století později. Zdá se, že poměrně značné množství předpisů, vydaných za vlády císaře Claudia, má význam pro tuto práci. Za Claudiovy vlády bylo vydáno SC Claudianum, kterým byla prolomena zásada překážky manželství mezi pokrevními příbuznými v pobočné linii do třetího stupně včetně. Stalo se tak proto, že císař se chtěl oženit se svou neteří Agrippinou mladší a dosavadní právní úprava mu to neumožňovala. Ke zrušení tohoto předpisu pak došlo v roce 342 po Kr. 32 Otázku soužití svobodné ženy s otrokem upravilo v roce 52 po Kr. SC Claudianum 33. Pokud vlastník tohoto otroka se soužitím nesouhlasil a žena v něm přes jeho varování pokračovala, stala se sama otrokyní. Proč bylo přijato tak kruté opatření? Fakt, že se římští muži poměrně intenzivně věnovali svému povolání (vojenské službě, úřednické kariéře či podnikatelské činnosti), vedl k tomu, že jejich manželky se cítily poněkud zanedbávané a poměrně snadným řešením bylo nalézt útěchu v náruči jiného muže, třeba i otroka. Mohlo jít též o obdobnou situaci, pokud se jednalo o dosud neprovdané dcery, nad nimiž jejich otcové v důsledku své pracovní vytíženosti neměli dostatečný dohled. Evidentně se zde jedná o úpravu diskriminační, neboť soužití svobodného muže s otrokyní nebylo považováno ze nijak zásadní společenský prohřešek (někdy snad dokonce 31 Viz Skřejpek, M. Římské právo v datech. Praha : C. H. Beck, 1997, s. 43 66. 32 Tamtéž. 33 Jedná se o jiný předpis než v případě předchozího odstavce. 15
naopak), natož aby bylo trestáno zbavením svobody. Za předpokladu, že muž nebyl vlastníkem otrokyně, se kterou žil, se mohl její skutečný vlastník pouze bránit z titulu zásahu do jeho vlastnického práva, neboť se zde jednalo o neoprávněné užívání cizí věci. 34 Lex Petronia de adulterii iudicio z roku 61 po Kr. stanovil, že pokud se manžel zřekl žaloby proti nevěrné ženě, nesměl ji již v budoucnu použít. Domnívám se, že to mohlo mít značný vliv z hlediska právní jistoty takové ženy, neboť pak nemusela setrvávat v celoživotní obavě, že při sebemenším prohřešku její manžel svůj názor změní a rozvede se s ní. SC Plancianum de agnoscendis liberis pak nutilo rozvedené muže k přiznání zodpovědnosti za dítě své rozvedené manželky, ovšem pouze v případě, že se skutečně domníval, že je dítě jeho, a též pokud mu žena své těhotenství ohlásila do třiceti dnů po rozvodu. 35 Během 2. st. po Kr. byl pak například upraven status dětí, narozených v manželství mezi římským občanem a cizinkou či naopak mezi cizincem a římskou občankou, zákonné dědické právo mezi manželem a manželkou podřízenou jeho moci (SC Gaetulicianum) či zákaz uzavírání manželství mezi syny senátorů a některými níže postavenými osobami nebo mezi dcerami senátorů a propuštěnci (oratio Marci et Commodi). Ve 3. st. po Kr. byl mimo jiné oslaben zákaz darování mezi manželi (SC ad orationem Antonini), bylo stanoveno, že výchova nedospělých dětí se má svěřit především jejich matce a pak teprve dalším příbuzným či došlo k úpravě vdovského smutku. 36 3.4 Období dominátu Z hlediska vývoje práva je období dominátu poznamenáno značným úpadkem jak samotného práva, tak jurisprudence, což se projevuje i v jeho případném označení za období poklasické, spojené s nástupem vulgarizace práva. 34 Viz Haramia, I. SC Claudianum. Ius Romanum, Sborník ze IV. konference právních romanistů ČR a SR na téma Diskriminace v římském právu. Sestavila Kamila Bubelová. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2002, s. 63 65. 35 Viz Skřejpek, M. Římské právo v datech. Praha : C. H. Beck, 1997, s. 43-66. 36 Tamtéž. 16
Téměř výlučným pramenem práva v této době byly císařské konstituce, nazývané leges nebo leges generales. Počet takových předpisů byl obzvláště za vlády některých císařů značný, i když právní věda a legislativní technika upadaly, což mělo samozřejmě vliv i na kvalitu produkovaných textů. V této době vznikaly jednak soukromé právní sbírky, jako byl Codex Gregorianus a Codex Hermogenianus, či sbírky oficiální, jako Codex Theodosianus a pozdější Codex Iustinianus, který byl souborem předchozích kodexů a rovněž obsahoval nové konstituce. Za vlády císaře Iustiniana pak vznikla další významná sbírka, kterou byla Digesta seu pandectae, jejímž cílem bylo vybrat ze spisů klasické jurisprudence vše, co bylo stále platné a použitelné a případně to upravit pro potřeby tehdejší společnosti. 37 Obsahem výše uvedených právních sbírek byla samozřejmě dlouhá řada ustanovení, týkajících se právního postavení žen. Buď se jednalo pouze o potvrzení již existujících, starších norem, jejich modifikaci, nebo o normy zcela nové. Na tomto místě však budou zmíněny pouze některé z nich, zejména pak ty, které se nějakým způsobem vymykají dosavadním trendům. Kupříkladu bylo stanoveno, že pokud by někdo sváděl jeptišku k sňatku, hrozila by mu za to smrt. Za adulterium bylo považováno manželství mezi křesťany a židy; za pohlavní spojení proti přírodě hrozil jeho pachatelům trest upálení. Obecně v této době docházelo k zpřísňování podmínek pro rozvod manželství, vůbec nebylo možné rozvést sňatek uzavřený přísahou na Bibli. V případě jednostranného rozvodu mimo povolené důvody (iustae causae) byl provinilec na doživotí uzavřen do kláštera, nesměl již znovu uzavřít sňatek a byl mu zabaven jeho majetek. 38 Z výše uvedeného je zřejmé, že na právo této doby (a tedy i postavení ženy v něm) měl značný vliv rozmach křesťanství, který započal v roce 313 po Kr. vydáním ediktu milánského císařem Constantinem a dlouhodobě se pak prohluboval. 39 37 Viz Kincl, J. Urfus, V. Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 35 47. 38 Viz Skřejpek, M. Římské právo v datech. Praha : C. H. Beck, 1997, s. 66 98. 39 Pomineme-li ojedinělé excesy, jakým byla například vláda císaře Iuliana Apostaty, který se snažil o opětovné nastolení pohanských kultů. 17
4 Způsobilost k právům a povinnostem V moderním pojetí je způsobilost k právům a povinnostem právní subjektivitou, jejíž nositel je právním subjektem a je schopen mít subjektivní práva a povinnosti. Obdobně tomu bylo v případě římského práva. Ne každý člověk však byl v římskoprávním pojetí subjektem práv a povinností. Rozhodujícím faktorem, zda určitá osoba měla právní subjektivitu (caput) či nikoliv, byl její status, který měl tři stupně. Prvním z nich byl status libertatis, neboli stav svobody, jehož opakem bylo otroctví. Zde pak byli rozlišováni ingenui (osoby svobodné od narození), libertini (propuštěnci) a servi (otroci). Druhým stupněm byl status civitatis, který vyjadřoval příslušnost k římské obci, římské občanství. Ti, kteří jej neměli, byli označování jako peregrini (cizinci). Poslední složku celé struktury pak tvořil status familiae, vypovídající o postavení v rodině, kdy zcela plnohodnotné postavení měl pouze pater familias. 40 Fyzická osoba se subjektem práva stala narozením. Nasciturus požíval ochrany v případě, že se následně narodil živý (to mělo význam především z hlediska dědického práva). Pro postavení dítěte byl rozhodující stav matky. Pokud byla svobodná, narodilo se i její dítě jako svobodné a naopak. Byla-li otrokyně alespoň po krátkou dobu během těhotenství svobodná, platil tzv. favor libertatis a její dítě se narodilo svobodné. 41 Právní subjektivita pak byla ukončena především smrtí, kdy však některá práva zemřelého přecházela na jeho dědice. 42 Základ soukromých subjektivních práv římského občana tvořilo ius commercii (právo obchodu) a ius conubii (právo uzavřít řádný sňatek). V prvním případě šlo o široce pojaté oprávnění být subjektem majetkových práv a uzavírat různá právní jednání podle civilního práva, ve druhém případě se pak jednalo o právo vstoupit do zákonného manželství. 43 40 Viz Cvetler, J. Právo římské. Brno : UJEP, 1974, s. 51. Podobně viz též Blaho, P. Haramia, I. Židlická, M. Základy rímskeho práva. Bratislava : MANZ, 1997, s. 96 97. 41 Viz Blaho, P. Haramia, I. Židlická, M. Základy rímskeho práva. Bratislava : MANZ, 1997, s. 96. 42 Viz Cvetler, J. Právo římské. Brno : UJEP, 1974, s. 52; zánik právnické subjektivity fyzické osoby způsobovala též capitis deminutio maxima, která bude zmíněna později v této kapitole. 43 O iure conubii bude detailněji pojednáno v kapitole, zabývající se rodinným právem. 18
Status familiae byl vyjádřením toho, zda se v daném případě jednalo o osobu sui iuris (doslova vlastního práva ) či osobu alieni iuris (doslova cizího práva ). Jak již bylo naznačeno výše, jediným členem římské rodiny (v právním smyslu), který měl plnou právní subjektivitu, byl pater familias. Ostatní členové rodiny pak byly sice svobodní, ale podřízeni moci patris familias šlo o manus v případě moci manželské či potestas v případě moci otcovské. Jednalo se tedy o osoby alieni iuris. 44 Vzhledem k tomu, že římská rodina nebyla chápána pouze jako společenství osob, ale i majetku, nemohl původně například syn či dcera mít vlastní majetek a vše, co nabývali, nabýval ve skutečnosti jejich prostřednictvím pater familias. Pokud byl pater familias stále naživu, přecházela manželka jeho syna po svatbě do jeho a nikoliv synovy moci, který pak dokonce neměl ani potestas nad svými vlastními dětmi. 45 Pokud došlo ke ztrátě či změně některého statutu, došlo ke změně právního postavení člověka, k tzv. capitis deminutioni. Pokud se jednalo o status libertatis, nastávala jeho ztrátou capitis deminutio maxima. Mohlo se tak stát v případě, že se občan dostal do válečného zajetí. Pokud se zajatec vrátil, náleželo mu ius postliminii, tedy právo návratu vstoupil se zpětnou účinností do dřívějších právních vztahů. 46 Je zřejmé, že pokud by se tak mělo dít i v souvislosti s manželstvím, vyvolalo by to značné zmatky, protože manželka zajatce mohla být za daných okolností již znovu provdána a pokud by její nové manželství mělo ustoupit manželství původnímu, mělo by to nedozírné rodinněprávní i majetkoprávní následky. V případě manželství tedy nemohlo být ius postliminii uplatňováno a při návratu mohlo být manželství eventuálně znovu zřízeno (redintegrováno). 47 Capitis deminutio media znamenala, že občan ztratil svůj status civitatis. Mohlo se tak stát v souvislosti s jeho odsouzením v některých typech trestního řízení a důsledkem bylo to, že se občan dostal do postavení 44 Viz Cvetler, J. Právo římské. Brno : UJEP, 1974, s. 54 56. 45 Viz Kincl, J. Urfus, V. Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 58 59. 46 Viz Blaho, P. Haramia, I. Židlická, M. Základy rímskeho práva. Bratislava : MANZ, 1997, s. 97. 47 Viz Kincl, J. Urfus, V. Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 138. 19
cizince. A konečně ke capitis deminutioni minimae docházelo v případě zániku agnátské vazby s původní rodinou buď emancipací, nebo vstupem do rodiny jiné (u ženy při vstupu do přísného manželství) měnil se tedy status familiae. 48 Pro všechny druhy capitis deminutionis je společné, že majetková práva čistě osobní povahy při ní zanikala a všechna ostatní pak přecházela jako celek na osoby jiné. 49 Capitis deminutio maxima a media vedly k tomu, že caput zcela zaniklo. Takto postižená osoba pozbyla zpravidla všechna svá veřejná a soukromá práva a právní závazky. Zanikala mocenská rodinná práva, ať už se capitis deminutio týkala majitele moci či osoby podřízené. Zanikalo nejen agnátské, ale i kognátské příbuzenství. Naproti tomu veřejná práva toho, kdo byl stižen capitis deminutione minima, zůstala zcela zachována. Co se týká soukromých práv, pozbývala osoba v tomto případě svou dosavadní právní osobnost a získávala nové caput, což vedlo ke ztrátě dosavadních práv a závazků. Zanikalo též agnátské příbuzenství, narozdíl od příbuzenství kognátského, které zůstávalo zachováno. Majetková práva, která neměla těsnou souvislost s osobou, která capitis deminutionem minimam podstupovala, přecházela na toho, jemuž byla tato osoba nově podřízena. 50 Zásadním předpokladem plné právní subjektivity byla též občanská čest (existimatio) každého jedince. Automaticky ji pozbýval ten, koho postihla capitis deminutio maxima a media. Kromě toho bylo možné, aby bylo v určitých případech zachováno římské občanství, avšak pro porušení některých povinností došlo k částečné ztrátě občanské cti a tato osoba se pak stala nezpůsobilou jen k určitému, za normálních okolností občanu dostupnému právu. Újma na občanské cti, založená právními předpisy, byla označována jako infamia. 51 Z hlediska této práce je významné, že infamií ze zákona, tedy bez soudního rozsudku, byly stiženy některé skutky, jež byly považovány za nemravné 48 Tamtéž. 49 Viz Kincl, J. Urfus, V. Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 70. 50 Viz Heyrovský, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 158 161. 51 Tu je třeba odlišovat od nečestnosti, zakládající se pouze na veřejném mínění turpitudo či infamia facti. 20
provdání se vdovy před uplynutím smuteční doby a dvojí současné manželství či zasnoubení, infames byly též prostitutky. Infamia měla mnoho veřejnoprávních i soukromoprávních důsledků, avšak pro ženy, kterým byla většina práv, jejichž výkon infamia znemožňovala, zapovězena, bylo závažné především to, že příslušníkům některých stavů bylo zakázáno uzavřít sňatek s takto postiženou osobou. 52 Sami římští právníci někdy soudili, že postavení žen je v mnohém značně nevyvážené, pokud je srovnáno s postavením mužů. In multis iuris nostri articulis deterior est condicio feminarum quam masculorum. (V mnohých částech našeho práva je postavení žen horší než postavení mužů.) 53 Závěrem této kapitoly dodávám, že římské ženy nebyly způsobilé k moci otcovské a manželské (což vyplývá již z podstaty věci), k poručenství, svědectví při mancipaci a testamentu, nemohly být procesními zástupci. V některých obdobích též bylo zakázáno, aby intercedovaly. 54 Z těchto omezení pak následně vyplývala i omezená způsobilost k právním úkonům, o níž bude pojednávat následující kapitola. 52 Viz Heyrovský, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 161 164. 53 Viz Pap. D. 1, 5, 9; cit. dle Stejskal, M. Moudrost starých Římanů. 2. vydání. Praha : Vyšehrad, 2000, s. 119. 54 Viz Cvetler, J. Právo římské. Brno : UJEP, 1974, s. 59. 21
5 Způsobilost k právním úkonům Způsobilost k právním úkonům je právním řádem přiznaná schopnost subjektu práva projevem své vůle zakládat, měnit a rušit právní vztahy 55 a nese s sebou možnost vlastními úkony nabývat práv a zavazovat se k právním povinnostem. Z hlediska římského práva byly pro přiznání plné způsobilosti k právním úkonům rozhodující přirozené a biologicky podmíněné schopnosti, které jednajícímu subjektu umožňovaly, aby si zcela uvědomoval důsledky a dosah svého jednání. Způsobilost k právním úkonům v sobě zahrnovala možnost uzavírat platné smlouvy, konat jiné právní úkony a nést za toto své jednání odpovědnost. Není nijak překvapující, že ženám tato způsobilost přiznána nebyla (stejně jako dětem, duševně chorým, marnotratným a těm, kteří byli stiženi infamií). 56 Ženy alieni iuris, tedy podřízené moci někoho jiného, se vůbec nemohly smlouvami platně zavazovat. Ženy sui iuris tak sice činit mohly, ale byly omezeny v intercedování a některé jejich právní úkony podléhaly schválení jejich poručníka. 57 Toho musely mít vzhledem ke své údajné lehkovážnosti, byť, jak bylo naznačeno v kapitole 2, již Gaius se vyslovoval v tom smyslu, že institut poručenství nad ženami (tutela mulierum) je poněkud přežitý a souhlas poručníka (tutore auctore) je do značné míry často pouze formální záležitostí. Žena se mohla stát osobou sui iuris pouze za určitých okolností zemřel-li její otec, jemuž byla přímo podřízena, či její děd, který měl nad ní otcovskou moc a její otec již nebyl naživu, nebo se tak dělo v případě, že zaniklo její manželství (bez ohledu na to, zda rozvodem či smrtí manžela) a žena se nenavrátila do své původní agnátské rodiny. 58 55 Viz Blaho, P. Haramia, I. Židlická, M. Základy rímskeho práva. Bratislava : MANZ, 1997, s. 105. 56 Tamtéž. 57 Viz Heyrovský, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s.185 186. 58 Viz Kincl, J. Urfus, V. Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 75 76. 22
Římská žena měla být po celý svůj život podřízena muži v ideálním případě nejdříve otci, pak manželovi. Pokud tedy došlo k situaci, že takovéto podřízení neexistovalo, byl to jev nežádoucí a žena, která by jinak své věci spravovala sama, byla místo toho podřízena poručníkovi, který měl dbát o to, aby si svou neuvážeností nezpůsobila nějakou újmu. Na druhou stranu však, jak koncem republiky přibývalo manželství sine manu, přibývalo též žen sui iuris a autorizace poručníka se omezovala pouze na formální právní úkony (např. confarreatio, coemptio, mancipatio, manumissio, acceptilatio, testamentum, hereditatis aditio, litiscontestatio, legisactio, iniurecessio), v poklasické době pak tutela mulierum zcela vymizela. Ženy však poručenství nepodléhaly v případě, že jim náleželo ius liberorum, o kterém bude řeč v souvislosti s Augustovými reformami rodinného práva. 59 Výjimku z pravidla, podle kterého musely mít ženy sui iuris svého tutora, tvořil též případ vestálek. To však pouze potvrzuje jejich zcela specifické postavení v rámci římské společnosti. Veteres enim voluerunt feminas, etiamsi perfectae aetatis sint, propter animi levitatem in tutela esse. (Předkové totiž chtěli, aby ženy pro lehkovážnost ducha žily v poručenství, byť by byly dospělé.) 60 Poručníci byli povolávání obdobným způsobem, jako v případě poručnictví nad nedospělci (tutela impuberum). Existovala tutela testamentaria (takto určil poručníka pater familias své dceři, která se po jeho smrti měla stát osobou sui iuris, a své manželce in manu, přičemž té mohl umožnit, aby si poručníka zvolila sama), tutela legitima (zákonný poručník nastupoval v případě, že poručník nebyl určen v testamentu; byl jím zpravidla nejbližší agnát proximus agnatus a od doby Iustiniana nejbližší kognát; tutela legitima vznikala automaticky mezi patronem a jeho propuštěnkou 61 ) a tutela dativa (nepřicházela-li v úvahu ani jedna z předchozích možností, byl tutor na základě legis Atilia a později v provinciích legis Iulia et 59 Viz Blaho, P. Haramia, I. Židlická, M. Základy rímskeho práva. Bratislava : MANZ, 1997, s. 107 112. 60 Viz Gaius I, 1, 144; cit. dle Gaius. Učebnice práva ve čtyřech knihách (INSTITUTIONES). Přeložil Jaromír Kincl. Brno : Doplněk, 1999, s. 64. 61 Viz Watson, A. The law of persons in the late Roman republic. Oxford : Clarendon Press, 1967, s. 148-149. 23
Titia jmenován úředně praetorem nebo tribunem lidu 62 ). Zvláštní funkcí pak byl tutor praetorius, který byl jmenován pouze dočasně v případě, že byl veden soudní spor mezi tutorem a jeho poručenkou. 63 Tutela mulierum byla svým obsahem užší než tutela impuberum. Tutor neměl žádná práva nad osobou ženy a nebyl ani správcem jejího majetku, pouze byla v určitých případech nutná interpositio auctoritatis (konkrétní případy již byly uvedeny výše). 64 Ta byla obecně vyžadována v případech, kdy mohlo v důsledku transakce dojít ke zmenšení ženina majetku. Nedělo se tak v případě, kdy žena vstupovala do manželství sine manu, avšak při uzavírání manželství cum manu souhlas vyžadován byl, neboť vliv confarreationis a coemptionis na ženin majetek byl značný. 65 Pokud žena sui iuris uzavřela manželství sine manu, neznamenalo to, že by poručenství, pod nímž dosud žila, zaniklo. Tutor naopak v takovém případě zůstával ve své funkci. Obecně bylo povinností tutora chránit ženiny zájmy. Došlo-li ke konfliktu zájmů, měly přednost zájmy jeho nezletilých poručenců před zájmy dospělých ženských poručenek. 66 62 Tamtéž. 63 Tamtéž. 64 Viz Blaho, P. Haramia, I. Židlická, M. Základy rímskeho práva. Bratislava : MANZ, 1997, s. 109 112. 65 Tamtéž. 66 Viz Watson, A. The law of persons in the late Roman republic. Oxford : Clarendon Press, 1967, s. 147. 24
6 Deliktní způsobilost Obdobou způsobilosti k právním úkonům, ovšem přesunutou do roviny protiprávnosti, je deliktní způsobilost (způsobilost k protiprávním úkonům, způsobilost k zavinění). V římském právu bylo delictum (maleficium) nedovolený protiprávný čin, z kterého podle iuris civilis vznikla obligatio tím, že byla úmyslným jednáním způsobena újma na majetku soukromé osoby. 67 Při tomto protiprávním jednání vznikala nová práva, a sice právo na náhradu škody a právo na pokutu, představující trest za pachatelovo provinění. V rámci bezprávných činů je třeba odlišovat delicta a crimina. Delicta byly takové bezprávné činy, které porušovaly pouze zájmy jednotlivce a bylo jen na něm, do jaké míry se bude proti zásahu do svých práv bránit. Odtud pochází i terminologie delictum privatum, poena (multa) privata (soukromý bezprávný čin, soukromá pokuta). Naproti tomu crimina byla bezprávnými činy, ohrožujícími zájmy celé společnosti, zločiny stíhanými trestním právem. 68 Delikty se pak dále dělily podle toho, zda je rozeznávalo ius civile či ius honorarium. Podle iuris civilis existovalo furtum (krádež), damnum iniuria datum (protiprávní poškození cizího majetku), rapina (loupež) a iniuria (urážka na cti), podle iuris honorarii pak dolus (podvod), vis ac metus (jednání vynucené hrozbou) a některé prameny uvádí ještě fraus creditorum (krácení věřitele). 69 Ze všech druhů deliktů příslušely poškozenému proti pachateli actiones poenales (actiones ex delicto), přičemž každá žaloba pak měla své vlastní technické označení podle deliktu, ze kterého vyplývala. K tomu, aby delikt mohl vůbec vzniknout, bylo zapotřebí několik základních předpokladů, a sice objektivní protiprávnost jednání pachatele, deliktní způsobilost a zavinění. 70 67 Viz Blaho, P. Haramia, I. Židlická, M. Základy rímskeho práva. Bratislava : MANZ, 1997, s. 265. 68 Viz Kincl, J. Urfus, V. Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 109 112. 69 Tamtéž; podobně viz též Blaho, P. Haramia, I. Židlická, M. Základy rímskeho práva. Bratislava : MANZ, 1997, s. 265. 70 Tamtéž. 25
Zda žena měla deliktní způsobilost, záviselo na tom, jestli byla osobou sui iuris či alieni iuris. Žena sui iuris byla plně zodpovědná za spáchané delikty a byla tedy i pasivně legitimovaná k příslušné žalobě. Naproti tomu za delikty spáchané ženou alieni iuris odpovídal majitel moci nad ní, tedy pater familias, resp. její manžel. Pro tyto účely existoval institut tzv. noxální odpovědnosti, tedy odpovědnosti nositele moci za činy osob jemu právně podřízených. V zásadě měl nositel moci dvě možnosti noxae dedere, tedy vydat podřízeného pachatele poškozenému (a ten se tak ocitl v mancipiu) nebo noxam sarcire, tedy zaplatit pokutu, jakoby delikt spáchal sám. Poškozenému pak příslušely actiones noxales, v nichž byl mocensky podřízený uveden jako pachatel, avšak nositel moci jako povinný (odpovědný) subjekt. 71 Klasické právo upřednostňovalo plnění pokuty, vydání pachatele bylo alternativa facultas. 72 71 Viz Blaho, P. Haramia, I. Židlická, M. Základy rímskeho práva. Bratislava : MANZ, 1997, s. 431 432. 72 Viz Kincl, J. Urfus, V. Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 232. 26
7 Rodinné právo Srovnáme-li rodinu v dnešním slova smyslu s rodinou římskou (familia), dospějeme minimálně k jednomu zcela zásadnímu rozdílu právní postavení osob bylo ve starověkém Římě mnohonásobně více ovlivněno jejich postavením v rodině. V dnešní době je rodina mnohem více založena na pokrevním příbuzenství, Řím znal jednak příbuzenství kognátské, tedy pokrevní, jednak agnátské, tedy právní, které zakládali muži. Ve starších dobách byl kladen důraz především na agnaci, postupně se však stále více prosazovala naopak kognace. Dnes je nemyslitelné, aby měl otec nad ostatními členy rodiny takovou moc, jako tomu bylo v Římě. Římský pater familias vykonával v rámci své domácnosti suverénní patriarchální moc, jež byla původně chápána jako magistrátské imperium a měla povahu panství nad osobami a věcmi, příslušejícími k domu. Výraznou úlohu pak hrála jednota náboženství, konání rodinných obětí, uctívání předků a rodinných bohů. 73 Nicméně za tím, že měl pater familias v rámci rodiny tak velkou moc, se bezpochyby skrýval dobrý úmysl. Cílem bylo udržet rozsáhlou rodinu pohromadě, zachovat v ní kázeň a řád. Že se tak mohlo dít na úkor jednotlivých členů rodiny, mohlo být chápáno jako nutné zlo, které však bylo vyváženo užitkem z kolektivního hlediska. Zvláštní možností, jak se stát členem agnátské rodiny, byla adopce. Ta se uskutečňovala právním jednáním, kterým se adoptovaný podroboval otcovské moci svého osvojitele a byl z něho tak učiněn jeho iustus filius. Z podstaty věci plyne, že ženy adoptovat nemohly, neboť nebyly držitelkami otcovské moci, pod níž by někoho mohly přijmout (mohly však být samy adoptovány). Jak již bylo řečeno v předchozích kapitolách, jediný, kdo měl v rámci rodiny plnou právní subjektivitu, byl pater familias. Od něj se odvíjela majetková aktivita rodiny navenek, on byl nositelem majetkoprávní odpovědnosti. Vše, co osoby podřízené nabývaly, nabýval ve skutečnosti jejich pater familias. Naopak ve veřejnoprávní sféře nebyli (mužští) členové rodiny nijak omezeni mohli zastávat nejrůznější 73 Viz Blaho, P. Haramia, I. Židlická, M. Základy rímskeho práva. Bratislava : MANZ, 1997, s. 116 117. 27
úřady a funkce, aniž by jim v tom nějak bránila skutečnost, že jsou dosud podřízeni otcovské moci (patria potestas). 74 Pro ženu byla situace taková, že záleželo, zda byla stále neprovdanou dívkou (filia familiae) a tedy osobou podřízenou moci patris familias, či byla provdána v manželství sine manu (pak byla situace obdobná, jakoby stále žila ve své původní agnátské rodině) či v manželství cum manu, při němž přecházela do rodiny svého manžela, kdy nad ní měl moc buď on sám nebo její tchán. Je tedy zřejmé, že pro život nejen římské ženy, ale též celé rodiny, bylo zcela zásadním institutem manželství. 7.1 Manželství Římské manželství bylo spíše jevem de facto než de iure. Muž a žena se stali manželi ne proto, že by prošli určitým ceremoniálem, ale proto, že spolu chtěli žít jako manžel a manželka. 75 Manželství bylo především jevem společenským, který měl ovšem zásadní právní důsledky. 76 K tomu, aby mohlo být uzavřeno řádné římské manželství podle iuris civilis (matrimonium legitimum, iustae nuptiae), bylo třeba, aby muž i žena měli ius conubii, tedy právo uzavřít zákonný sňatek. Toto právo měli původně pouze římští občané (cives Romani), postupně však bylo rozšiřováno i mimo vlastní město Řím (viz subkap. 3.2). Slovo matrimonium je částečně odvozeno od slova mater, matka. Důraz na mateřství, který je zde zřejmý, naznačuje význam, jaký mělo v římském právu manželství z hlediska produkce legitimních potomků. 77 Římské manželství bylo monogamní, nikoliv však nerozlučné. Jeho pravděpodobně nejzávažnějším důsledkem byl vznik otcovské moci nad dětmi, které se z něj později narodily. Za nesmírně důležitý předpoklad vzniku a následné existence manželství byla považována vůle ke společnému soužití. Vůli, která směřovala k plnění všech 74 Tamtéž. 75 Viz Jolowicz, H. F. Nicholas, B. A historical introduction to the study of Roman law. 3. vydání. Cambridge : Cambridge University Press, 1972, s. 114. 76 Viz Tamm, D. Roman law and European legal history. Kodaň : DJØF Publishing, 1997, s. 44. 77 Viz Borkowski, A. Du Plessis, P. Textbook on Roman law. 3. vydání. Oxford : Oxford University Press, 2005, s. 121. 28