Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Zahradnická fakulta POUŽITÍ PNOUCÍCH ROSTLIN V ZAHRADNÍ A KRAJINNÉ ARCHITEKTUŘE Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: doc. Ing. Miloš Pejchal, CSc. Řešitel: Honajzrová Gabriela Lednice 2009
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Ústav biotechniky zeleně Zahradnická fakulta 2008/2009 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autorka práce: Studijní program: Obor: Gabriela Honajzrová Zahradní a krajinná architektura Management zahradních a krajinných úprav Název tématu: Použití pnoucích rostlin v zahradní a krajinné architektuře Rozsah práce: bude upřesněn při konzultacích Zásady pro vypracování: 1. Specifikovat zadání při konzultacích s vedoucím práce. 2. Prostudovat relevantní prameny, kriticky zhodnotit a přehledně uspořádat v nich obsažené údaje, především z těchto oblastí: (a) Definice základních pojmů. (b) Vlastnosti a klasifikace vybrané skupiny rostlin. (c) Historie, současné trendy, význam a způsoby používání zvolené skupiny rostlin v zahradní a krajinné architektuře. (d) Sortimenty rostlin a jejich relevantní vlastnosti. (e) Navrhování, zakládání a další pěstování vybrané skupiny rostlin a z nich tvořených vegetačních prvků. (f) Dostupnost této skupiny rostlin na našem trhu. 3. U každé z výše uvedených oblastí se zaměřit na: (a) podstatu problematiky a nejdůležitější faktografii; (b) zhodnocení četnosti a kvality pramenů, a to jak domácích, tak zahraničních. 4. Poznatky získané z literárních pramenů doplnit terénním šetřením, zaměřeným především na hodnocení současného stavu uplatňování dané skupiny rostlin v ČR a na obrazovou dokumentaci. 5. Konzultovat nejméně dvakrát za semestr a kompletní práci předat vedoucímu ke korektuře nejméně tři týdny před termínem jejího odevzdání. Seznam odborné literatury: 1. BORCHARDT, W. Pflanzenverwendung im Garten- und Landschaftsbau. Stuttgart : Ulmer, 1999. 2. BURIAN, S. Pnoucí dřeviny součást památkových objektů? In Co s vegetací na památkách? Praha: Společnost pro technologie ochrany památek, 2001, s. 12 24. BURIAN, S. Pnoucí rostliny a zelené fasády. In Strom pro život život pro strom III. Praha: Společnost pro 3. zahradní a krajinářskou tvorbu, 2001, s. 28 33. 4. BURIAN, S. aj. Popínavé rostliny. Praha: Nakladatelství Brio, 1997. 128 s. 5. 6. BÖDEKER, N., KIERMEIER, P. Plantus : Personal edition Freilandpflanzen. Stuttgart, Eugen Ulmer Verlag 1997. CD-ROM. CARPENTER, P. L., WALKER, T. D. Plants in the landscape. Prospect Heights, Illinois : Waveland Press, 1990. - 2 -
7. 8. GUNKEL, R. Fassadenbegrünung : Kletterpflanzen und Klettergerüste. Stuttgart : Eugen Ulmer, 2004. 159 s. ISBN: 3-8001-4237-6. HOBHOUSE, P. Illustrierte Geschichte der Gartenpflanzen vom alten Ägypten bis heute. Bern München Wien : Scherz Verlag, 1999. (Anglický originál vydán v roce 1992). 9. Hackett, B. Planting Design. London : E. & F.N. Spoon Ltd., 1979. 10. JELLICOE, G. The Landscape of Man. London : Thames and Hudson, 1975. PEJCHAL, M. Použití pnoucích rostlin v zahradní a krajinářské tvorbě teze přednášky. Lednice: MZLU 11. v Brně, Ústav biotechniky zeleně, 2006. 20 s. (Studijní materiál pro předmět použití rostlin ). 12. ROBINSON, N. The Planting Design Handbook. Aldershot : Ashgate Publishing Ltd., 2001. 271 s. Richtlinie für die Planung,Ausführung und Pflege von Fassadenbegrünungen : mit Kletterpflanzen. 2.Aufl. 13. Bonn : FLL, 2000. 54 s. ISBN: 3-934484-50-6. 14. Zbývající publikace budou doporučeny během konzultací. Datum zadání bakalářské práce: prosinec 2007 Termín odevzdání bakalářské práce: srpen 2009 Gabriela Honajzrová řešitelka doc. Ing. Miloš Pejchal, CSc. vedoucí práce doc. Ing. Milan Rajnoch, CSc. vedoucí ústavu doc. Ing. Petr Kučera, Ph.D. děkan ZF MZLU v Brně - 3 -
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Použití pnoucích rostlin v zahradní a krajinné architektuře vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. - 4 -
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala všem, kteří mi pomáhali při vypracováni této práce. Především vedoucímu práce doc. Ing. Miloši Pejchalovi, CSc. za odborné vedení a cenné informace. - 5 -
OBSAH 1. ÚVOD 10 2. CÍL PRÁCE 11 3. DEFINICE ZÁKLADNÍCH POJMŮ 12 4. VLASTNOSTI A KLASIFIKACE VYBRANÉ SKUPINY 13 4.1 OBECNÉ VLASTNOSTI 13 4.2 PŮVOD 13 4.3 FORMY PŘICHYTÁVÁNÍ ROSTLIN K OPOŘE 14 4.3.1 ROSTLINY VZPĚRNÉ 14 4.3.2 ROSTLINY OVÍJIVÉ 14 4.3.3 ROSTLINY ÚPONKATÉ 15 4.3.3.1 ROSTLINY S OVÍJIVÝMI ÚPONKY 15 4.3.3.2 ROSTLINY S PŘÍSAVNÝMI TERČÍKY 16 4.3.4 ROSTLINY PŘÍČEPIVÉ 17 4.4 VYBRANÉ VLASTNOSTI PNOUCÍCH ROSTLIN 18 4.4.1 DÉLKA ŽIVOTA 18 4.4.2 RYCHLOST RŮSTU 18 4.4.3 STRUKTURA 18 4.4.3 TEXTURA 19 4.4.4 BARVA 19 4.4.5 VŮNĚ 20 4.4.6 VÝŠKA 21 4.4.7 VÁHA 24 5. POUŽITÍ 26 5.1 HISTORIE POUŽITÍ 26 5.2 SPECIFICKÉ POŽADAVKY NA KONSTRUKCI DLE TYPU UCHYCENÍ 30 5.2.1 KONSTRUKCE PRO ROSTLINY OVÍJIVÉ 30 5.2.2 KONSTRUKCE PRO ROSTLINY VZPĚRNÉ 31-6 -
5.2.3 KONSTRUKCE PRO ROSTLINY ÚPONKATÉ 31 5.2.3.1 KONSTRUKCE PRO ROSTLINY S OVÍJIVÝMI ÚPONKY 31 5.2.3.2 KONSTRUKCE PRO ROSTLINY S PŘÍSAVNÝMI TERČÍKY 31 5.2.4 KONSTRUKCE PRO ROSTLINY PŘÍČEPIVÉ 32 5.3 MOŽNOSTI POUŽITÍ PNOUCÍCH ROSTLIN 32 5.3.1 POPNUTÍ STĚN 32 5.3.2 POPNUTÍ VOLNĚ STOJÍCÍCH OPĚRNÝCH KONSTRUKCÍ 34 5.3.2.1 PERGOLY, LOUBÍ, ALTÁNY 34 5.3.2.2 TRELÁŽE, PLOTY 36 5.3.2 POPNUTÍ JINÝCH DŘEVIN 36 5.3.3 POKRYTÍ PŮDY A DALŠÍCH HORIZONTÁLNÍCH PLOCH 36 5.4 TRENDY 37 6. NAVRHOVÁNÍ, ZAKLÁDÁNÍ A DALŠÍ PĚSTOVÁNÍ 39 6.1 NAVRHOVÁNÍ 39 6.2 MNOŽENÍ 39 6.3 ZAKLÁDÁNÍ 40 6.4 OŠETŘENÍ 41 6.4.1 PŘIHNOJENÍ 41 6.4.2 ŘEZ 41 6.4.3 ZIMNÍ PŘIKRÝVKA 42 6.4.4 ZÁLIVKA 42 6.4.5 ŠKŮDCI 42 6.4.6 CHOROBY 43 7. SORTIMENT ROSTLIN 44 7.1 PNOUCÍ TRVALKY 46 7.2 PNOUCÍ LETNIČKY, DVOULETKY 48 7.3 DOSTUPNOST PNOUCÍCH DRUHŮ NA NAŠEM TRHU 50 8. ZÁVĚR 51 9. SOUHRN 52-7 -
10. RESUME 53 11. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 54 12. PŘÍLOHA - 8 -
Seznam obrázků: 1. Obr. č. 1. Ovíjivá liána, Lonicera. (foto: auor) 2. Obr. č. 2. Ovíjivé úponky Vitis vinifera. (foto: autor) 3. Obr. č. 3. Parthenocissus tricuspidata s přísavnými terčíky. (foto: autor) 4. Obr.č. 4. Obraz na míse z doby krále Phinea, kolem r. 530 p. n. l., zobrazující 3 nymfy uvájící se v kašně porostlé břečťanem. (Kalusok, 2004) 5. Obr. č. 5. Vnitřní vlys antické mísy, kolem r. 520 p. n. l., s vyobrazením vinné révy. (Kalusok, 2004) 6. Obr. č. 6. Na stěně ložnice ve vile P. Fannia Synistora je vyobrazena zahrada s pergolou s vinnou révou a jeskyně porostlá břečťanem. (Kalusok, 2004) 7. Obr. č. 7. Jedna z rekonstruovaných zahrad v Pompejích. (foto: autor) 8. Obr. č. 8. Madona v růžovém keři od Stefana Lochnera (1450). Růže symbolizovala rajskou květinu. (Kalusok, 2004) 9. Obr. č. 9. Růžová zahrada v Ashridge Park, nakreslil Humphrey Repton (1816). (Kalusok, 2004) 10. Obr. č. 10. Rose Trellis, vzor, který navrhl William Morris. (Kalusok, 2004) 11. Obr. č. 11. Použití Parthenocissus tricuspidata k popnutí stěn, podzimní zbarvení. (foto: autor) 12. Obr. č. 12. Příklad pergoly (s použitím Parthenocissus) v zahradě v Tulln. (foto: autor) 13. Obr. č. 13. Příklad loubí (s použitím Wisteria) v zahradě v Tulln. (foto: autor) 14. Obr. č. 14. Použití Wisteria na loubí ve veřejném prostoru v Břeclavi (foto: autor) 15. Obr. č. 15. Patrhenocissus tricuspidata použitý pro ozelenění fasády. (foto: autor) 16. Obr. č. 16. Příklad ozelenění budovy pomoci Parthenocissus tricuspidata. (foto: autor) 17. Obr. č. 17. Příklad ozelenění fasády pomoci Parthenocissus tricuspidata. (foto: autor) 18. Obr. č. 18. Ozelenění fasády pomoci Hedera helix. (foto: autor) 19. Obr. č. 19. Použití druhu Rosa na opěrné konstrukci u stěny. (foto: autor) 20. Obr. č. 20. Použití Cotoneaster horizontalis k pokryti svahu. (foto: autor) 21. Obr. č. 21. Kombinace popínavek (Parthenocissus quiquefolia, Hedera helix, Clematis) na stěně. (foto: autor) 22. Obr. č. 22. Příklad ozelenění pergoly pomoci Vitis a Rosa. (foto: autor) 23. Obr. č. 23. Wisteria použitá na loubí nad schodištěm; Itálie, Villa Gamberaia. (foto: autor) - 9 -
24. Obr. č. 24. Vitis vinifera na dřevěné konstrukcí jako ozelenění fasády + Parthenocissus quinquefolia použitý pro převis u plotu. (foto: autor) 25. Obr. č. 25. Použití Campsis radicans pro ozelenění stěny v městském prostředí. (foto: autor) Seznam tabulek 1. Tab. č. I. Výška bylinných pnoucích rostlin 2. Tab. č. II. Výška dřevnatých pnoucích rostlin 3. Tab. č. III. Hmotnost druhů s malými požadavky na konstrukci dle Pejchala (2006) 4. Tab. č. IV. Hmotnost druhů s většími požadavky na konstrukci dle Pejchala (2006) 5. Tab. č. V. Počátky použití pnoucích rostlin dle Žďárského (2008) 6. Tab. č. VI. Sortiment pnoucích trvalek 7. Tab. č. VII. Sortiment pnoucích letniček, dvouletek - 10 -
1. ÚVOD Pnoucí rostliny jsou druhy, které se v průběhu ontogeneze různě adaptovaly na specifický způsob života, díky kterému se nabízejí možnosti použití, jež jsou u jiných skupin vůbec nebo jen těžce dosažitelné. V historii člověka se vyskytují odnepaměti. Zprvu to byl hospodářský zájem a snaha obstarat si potravu. Netrvalo však dlouho a přidala se možnost uplatnění jako okrasného druhu. Lidé poznali jejich vlastnosti jako je krycí schopnost, naučili se stavět nosné konstrukce a popínavky se staly součásti téměř každé zahrady až do dnešního dne. Jejích využití je široké, jen záleží na správném výběru taxonu z obrovského sortimentu, jež nabízí rostliny od velkých po malé, od rostlin s jemnou texturou po hrubou, byliny nebo dřeviny, jednoletky či trvalky. Je z nich možné vytvořit pokryv na horizontálních, vertikálních nebo šikmých plochách. Na vytvoření stěny lze použít i stříhané keře nebo některé stromy, ale jejich pokrytí většinou trvá oproti pnoucím druhům dlouho. Další výhodou je jejich tvarovatelnost. Přesně kopírují svou nosnou konstrukci, která může být různých až bizardních tvarů. Přestože dokáží vytvořit obrovskou zelenou hmotu, postačí jim jen malý prostor pro to, aby je bylo kde vysadit. Tato vlastnost je předurčuje pro ozelenění v hustě zastavěných plochách nebo balkónech. Na důležitost této skupiny poukazuje také fakt, že mnohým místům pomáhají utvářet krajinný ráz. Jistě si nikdo nedokáže představit pralesy bez masy lián nebo jižní Moravu bez rozsáhlých vinic. Pnoucí druhy mají obrovský potenciál jen je třeba porozumět jejich nárokům a požadavkům na konstrukci, které se snaží tato práce přiblížit v kapitolách o vlastnostech a způsobech použití. Dále se zabývá stručně historií, pěstováním a sortimentem rostlin, dostupných a použitelných v naších klimatických podmínkách na venkovním stanovišti. - 11 -
2. CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce s názvem Použití pnoucích rostlin v zahradní a krajinné architektuře je pomoci dostupné literatury přiblížit vlastnosti této skupiny a poukázat na jejich využití. Práce je rozdělena na 3 pomyslné části, které se zabývají vlastnostmi, možnostmi využití a sortimentem pnoucích druhů. - 12 -
3. DEFINICE ZÁKLADNÍCH POJMŮ PNOUCÍ ROSTLINY se odlišují od ostatních rostlin jen tím, že nemají dostatečně pevný stonek nebo kmen, který by je udržel, a potřebují proto nějakou oporu. Po opoře se pnou a dokonale se ji přizpůsobují. (Burian, 1997) POPÍNAVÉ DŘEVINY nemají samostatnou kostru z kmene a větví, i když někdy dorůstají 20 m i více. Jejich slabé osy využívají jako opor jiné dřeviny nebo objekty a konstrukce. (Hurych, 1996) PŘÍČEPIVÉ KOŘENY jsou velmi krátké kořínky, které vyrůstají po celé délce osy na straně k půdě nebo k opoře a přidržují na ni výhony. (Součková, 2000) ÚPONKA je rostlinný orgán popínavých rostlin, který se ovine kolem opory, čimž přidržuje rostliny na konstrukci; vznikla přeměnou osy nebo listu, může být jednoduchá, větvená nebo ukončená přísavnými terčíky. (Součková, 2000) ALTÁNY jsou souvislé zastřešené stavby na pevných základech nebo postavené na betonových patkách. Stěny jsou z části vyplněné, zčásti volné nebo mřížkové. (Hurych, 1984) PERGOLY jsou lehké zahradní stavby, které slouží především jako přistínění odpočívadel, částí cesty a podobně. Nemají souvislé stěny a zastřešení a jsou obvykle přizdobeny popínavými rostlinami. (Hurych, 1984) TRELÁŽE (mřížoví) jsou stěny určené k rozvedení popínavých rostlin. Mají být jednoduché a řemeslně dobře provedené. Vhodným stavebním materiálem je dřevo, kov a plastické hmoty. Z nich se zhotovují panelové obdélníkové dílce rozměrů 150 x 300 cm, s vnitřním pravoúhlým nebo kosoúhlým mřížovím různé hustoty. (Hurych, 1984) OKRASNÉ DĚLÍCÍ STĚNY mají vytvářet příjemné intimní prostředí zahrad a parků. Jsou důležitým kompozičním prvkem, neboť napomáhají členění a vymezení prostoru. (Hurych, 1984) - 13 -
4. VLASTNOSTI A KLASIFIKACE PNOUCÍCH ROSTLIN 4.1 OBECNÉ VLASTNOSTI Jediná shodná a hlavní vlastnost, která zařazuje jednotlivé druhy rostlin do skupiny pnoucí, je slabý stonek, jenž neudrží masu zeleně ve vzpřímeném stavu. Bez podpory by polehaly, což není vhodné v zapojených porostech, kdy každý jedinec bojuje o své místo na slunci. V průběhu ontogeneze se proto adaptovaly k tomuto stylu života pomocí různých mechanizmů. Nejčastěji to jsou výrostky, které vznikly metamorfózou řapíku nebo čepele listů a stonků. Díky nim se pnou do výše po různých konstrukcích nebo se jen opírají. Původní stanoviště, kterým bývají listnaté lesy, poukazuje na vyšší potřebu vláhy, kterou si rostliny zabezpečují pomoci husté plochy navzájem se kryjících listů, po kterých kapky vody stékají až ke kořenům. Tento fakt zajišťuje výbornou krycí schopnost. (Krajčovičová, 2005) Botanická skupina pnoucí rostliny je natolik rozsáhlá, že se ve jmenovaných souhrnných vlastnostech najde spousta výjimek a je třeba před jejich použitím posuzovat každý druh zvláště. Zohlednit nároky na stanoviště, druh konstrukce a neméně důležité estetické vlastnosti podtrhující záměr výsadby. 4.2 PŮVOD Pnoucí druhy se nacházejí ve volné přírodě v mnoha rozdílných klimatických oblastech. Mohou to být suché oblasti Afriky a Nového Zélandu, vlhké subtropické oblasti japonských ostrovů, střední Asie, pobřežní oblasti severo-východní Asie, některé části Severní Ameriky, vlhké pralesy Jižní a Střední Ameriky, jižní a střední Evropa. V naší oblasti druhy pěstované jako vytrvalé pocházejí ve většině případů ze Severní Ameriky, střední Asie a méně ze severu Afriky. (Krajčovičová, 2005) Nejrozšířenější jsou v tropických oblastech, kde jako liána bujně porůstají vegetaci na okrajích porostů nebo uprostřed lesů, kde se pro ně vytvořilo místo pomocí přírodní katastrofy nebo lidské činnosti. (Rohwer, 2002) - 14 -
Téměř vždy se jedná o světlem zásobené listnaté lesy, kde se rostliny pnou po stromech nebo keřích. I přesto výjimka potvrzuje pravidlo a ve Švýcarsku se nedaleko Davosu rozšířil Clematis do korun Picea. Tvořil porost o rozloze kolem 500 m 2. Díky této netradiční záležitosti byla oblast vyhlášena za přírodní památku. (Větvička, 2005) 4.3 FORMY PŘICHYTÁVÁNÍ ROSTLIN K OPOŘE Pnoucí rostliny se podle způsobu uchycení na oporu dělí na: vzpěrné, ovíjivé, úponkaté a příčepivé. (Pejchal, 2006) 4.3.1 ROSTLINY VZPĚRNÉ Vzpěrné rostliny patří mezi nejjednodušeji se uchycující. Po opoře se nepnou, jen se vzpírají pomoci trnů, ostnů, háčkovitých chloupků nebo listů. Většinou jde o nízké druhy, a hodí se pro popnutí nízkých konstrukcí jako zábradlí, ploty, nízké pergoly a treláže. U těchto konstrukcí je nutné připevnění pomocí úvazků nebo se proplétají mezi oky vzpěry. Vhodné jsou tyto rostliny pro osázení svahů, jako půdopokryvné nebo k výsadbě na okraje zídek, ze kterých se svěsí. (Burian, 1997) Mezi tuto skupinu patří například: Lycium barbarum, Cotoneaster horizontalis, Jasminim nudiflorum, Euonymus fortunei, Rubus, pnoucí druhy rodu Rosa, Asarina, Plumbago, Tropaeolum. 4.3.2 ROSTLINY OVÍJIVÉ I tato skupina rostlin vyžaduje pro pnutí oporu, kolem které se ovíjí celými výhony. Podle směru otáčení se rozlišují na pravotočivé (např. Codonopsis, Dolichos, Quamoclit, Thunbergia, Humulus) a levotočivé (např. Phaseolus, Wisteria sinensis). Jsou nevhodné k porůstání souvislých ploch. Vyhýbají se horizontálním oporám. Z takových začnou převisat nebo růst zastaví. Nejvhodnější jsou svislé nebo mírně nakloněné. Avšak ne z pletivového plotů, tenkých drátů nebo provazů, které by tloustnoucí stonek zničil. Stejně tak není vhodné požívat klouzavé materiály, na kterých se rostlina nebude moct pevně uchytit. Vhodné je použít druhy z této skupiny s ozelenění sloupů, stromů nebo jako vertikální solitéra. (Burian, 1997) Autoři některých publikací jako M. Součková (2000) nebo D. Krejčovičová (2005) označují použití rostlin k popnutí kolem stromů za nevhodné. Avšak je - 15 -
třeba brát v potaz vlastnosti jednotlivých druhů, potencionální váhu biomasy, stáří a stabilitu dřeviny. Obr. č. 1. Ovíjivá liána, Lonicera. (foto: auor) 4.3.3 ROSTLINY ÚPONKATÉ Skupina úponkatých rostlin se dělí na dvě podskupiny: s ovíjivými úponky a s přísavnými terčíky. Někteří autoři v odborných publikacích, jako například S. Burian (1997) vyčleňuje tyto druhy do dvou samostatných skupin. 4.3.3.1 ROSTLINY S OVÍJIVÝMI ÚPONKY Druhy z této skupiny využívají k přichycení ke konstrukcím specializované orgány, úponky, které se vyvinuly z různých části listů nebo postraních stonků. Mohou být jednoduché nebo větvené. Rostliny se dobře rozrůstají do šířky a nevadí jim vodorovné konstrukce, díky čemuž najdou své uplatnění na plošném pokrytí. Pokud se ovšem mají po čem pnout. Vyhovují jim - 16 -
tenké vzpěry z různých materiálu, kolem kterých by dokázali obtočit své úponky. Žádoucí jsou alespoň dvě obtočení. (Burian, 1997) Mezi tyto druhy se řadí například: Clematis, Vitis vinifera, Lathyrus odoratus, Cobaea scandens. Obr. č. 2. Ovíjivé úponky Vitis vinifera. (foto: autor) 4.3.3.2 ROSTLINY S PŘÍSAVNÝMI TERČÍKY Přísavné terčíky ukončující úponky by se daly označit za nejspecializovanější mechanismus uchycení rostlin k opoře. Jejich funkčnost zajišťuje lepkavá hmota, kterou terčíky vylučují. Díky ní se doslova na podklad přilepí. Proto se může pnout i po hladkém povrchu jako je sklo nebo plast. (Krejčovičová, 2005) V naších klimatických podmínkách lze použít jen Partenocissus tricuspidata a Parthenocissus quinquefolia, které jsou dosti vzrůstné a vzhledem k jejich schopnosti přichytit se teoreticky kdekoliv je jejich použití nejvhodnější na rozsáhlé plochy na domech, - 17 -
ale bez oken, na protihlukové bariéry nebo opěrné zdi. Je také třeba počítat s občasným usměrněním. (Burian, 1997) Obr. č. 3. Parthenocissus tricuspidata s přísavnými terčíky. (foto: autor) 4.3.4 ROSTLINY PŘÍČEPIVÉ Tato skupina rostlin nevyžaduje opěrnou konstrukci jako takovou. Potřebuje pouze hrubý povrch s nerovnostmi, do kterých prorostou jejich úchytné kořínky, které v tomto případě neplní funkci vyživovací. Jde o krátké kořínky, které vyrůstají ze stonku ve směru neosvětlené části. (Burian, 1997) Dobré podmínky poskytuje řezné zdivo, hrubá omítka, kamenné stěny. Rostliny se pnou i po skalách nebo tvoří půdní pokryv jako například Hedera helix. Možné je i použití stromů jako nosné konstrukce. U této skupiny se neočekávají škrtící účinky, jako u skupiny ovíjivých, ale je třeba pamatovat, že se rostlina rozroste do značných velikostí a její hmotnost by nemusely udržet slabé nebo suché větve. Skupina zahrnuje druhy jako například: Campsis radicans, Hedera helix, Hydrangea petiolaris, Cymbalaria muralis. - 18 -
4.4 VYBRANÉ VLASTNOSTI PNOUCÍCH ROSTLIN 4.4.1 DÉLKA ŽIVOTA Délka života podle rozdělení Pejchala (2007): velmi dlouhověké - nad 500 let dlouhověké - 200 až 500 let středněvěké - 100 až 200 let (Hedera helix) krátkodobé - 50 až 100 let velmi krátkověké - do 50 let (Clematis). Stejně jako Clematis řadíme do skupiny velmi krátkověkých i rostliny, které žijí jeden rok, tzv. letničky. Patří mezi ně např. Thunbergia alata, Convolvulus tricolor nebo u nás pěstovaná jako letnička Cobaea scandens. 4.4.2 RYCHLOST RŮSTU Některé druhy mají tu výhodu, že dokáží dorůst velkých rozměrů během krátké doby. Lze toho využít například u nově vysázených zahrad, kde chybí vzrůstné druhy pro vytvoření soukromí. Jedná se především o letničky. Rozdělení ročních přírůstků za obvyklých podmínek dle Pejchala (2006): velmi silně rostoucí - Clematic vitalba, Parthenocissus inserta, Wisteria sinensis silně rostoucí - Akebia quinata, Menispermum canadense, Wisteria floribunda středně silně rostoucí - Rubus fruticosus, Lonicera caprifolium, Jasminum nudiflorum slabě rostoucí - Clematis alpina, Euonymus fortunei, Rubus laciniatus, Lonicera japonica. 4.4.3 STRUKTURA U rostlin struktura vyjadřuje charakter větvení a výrazně ovlivňuje habitus rostliny. Je nejvíce patrná v bezlistém stavu, kdy můžeme nejlépe vnímat linií větví. Se zvětšující se hustotou olistění bývá překryta texturou. (Kuťková, 2006) - 19 -
4.4.3 TEXTURA Textura je uspořádání povrchových částí a detailů povrchů pozorovaných předmětů. (Machovec, 1983) Ovlivnění textury může být primární a to velikosti listů, jejich hustotou, postavením a členěním nebo sekundární pomoci formování povrchu listu, jeho barvy a vzdálenosti od pozorovatele. (Kuťková, 2006) Pnoucí rostlina s velmi hrubou texturou je např. Aristolochi macrophylla a s velmi jemnou Ampelopsis aconitifolia. 4.4.4 BARVA Barva patří do skupiny těch důležitějších vlastností. Je vnímána jako vstupní prvek určité kompozice. Až následné pozorování zachytí strukturu, texturu či jiné tvary. Může se rozlišovat barva květů, listů, zbarvení při rašení nebo na podzim ke konci vegetačního období. (Kuťková, 2006) Příklady zbarvení: Zbarvení listů v plné vegetaci sytě zelená: Celastrus orbiculatus, Campsis radicans Flava žlutozelená: Parthenocissus vitacea var. laciniata temně zelená: Actinidia chinensis, Akebia trifoliata, Akebia quinata, Aristolochia macrophylla modrozelené: Clematis glauca, Vitis rupestris purpurově namodralé: Parthenocissus tricuspidata Atropurpurea. Zbarvení listu na podzim žluté a červené: Euonymus fortunei Emerald n gold žlutohnědé: Campsis grandiflora, Rubus fruticosus, Vitis riparia červené: Vitis coignetiae. Zbarvení při rašení červené: Vitis vinifera Purpurea, Partenocissus quinquefolia var. hirsuta fialově hnědé: Amphelopsis brevipedinculata. - 20 -
Barva květu bílá: Clematis montana, Lonicera japonica, Wisteria sinensis Alba oranžová: Tropaeoleum majus červená: Campsis radicans, Lathyrus odoratus fialová: Wisteria sinensis, Akebia quinata žlutá: Thunbergia alata, Lonicera x tellmaniana růžová: Lonicera henryi, Cobaea scandens, Wisteria floribunda Rosea. Pomocí barev lze navodit různé pocity. Do psychologických se řadí červená, modrá, žlutá a zelená. Dále je pomocníkem při vytváření různých optických klamů. Díky ní lze vytvořit harmonickou kompozici. Je však třeba si dávat pozor na nevhodné použití a kombinaci, která může působit kýčovitě. (Adámková, 2008) 4.4.5 VŮNĚ Některé pnoucí druhy obohacují výsadby svou vůní. Děje se tak při uvolnění éterických olejů nebo ovocných a květinových buketů. K uvolnění napomáhá rozemnutí nebo zahřátí příslušné části rostliny. (Pejchal, 2008) Pokud nejde o rostlinu, která má příliš silné nebo nepříjemné aroma, lze ji použít jako příjemné zpestření. Významnou roli hrají především ve slepeckých zahradách. Je však nutné tyto druhy vysazovat v blízkosti pěších nebo odpočinkových zón. Výčet aromatických druhů dle Krajčovičová (2005): Actinidia chinensis, Actinidia kolomikta, Lonicera caprifolium, Lonicera x heckrottii, Lonicera japonica, Lonicera peryclimenum, Rosa sp., Vitis riparia, Wisteria floribunda, Wisteria sinensis. Letničky: Dolichos lablab, Trachelospermum jasminoides. Výčet aromatických druhů dle Burian (1997): Actinidia chinensis, Actinidia colomikta (slabá), Clematis montana (slabá), Lonicera x heckrottii, Lonicera japonica (intenzivní ale příjemná), Vitis riparia (intenzivní), Wisteria floribunda, Wisteria sinensis. Letničky: Lathyrus odoratus. Výčet aromatických druhů dle Pejchal (2008): Akebia quinata, Actinidia arguta, Clematis montana a formy, Hydrangea petiolaris, Lonicera acuminata, Lonicera caprifolium, Lonicera x heckrottii, Rosa - pnoucí, Wisteria sinensis; pronikavá až nepříjemná vůně: Clematis maximovitziana, Clematis vitalba, Hedera. - 21 -
4.4.6 VÝŠKA Pojem výška u pnoucích druhů by lépe charakterizovala délka výhonů. Uvedené hodnoty lze proto brát jako možnou plochu pokrytí (u půdopokryvných) nebo výšku popnutí, pokud není rostlina omezena nosnou konstrukcí. Téměř každá publikace uvádí různé délky. Záleží ovšem na tom, jestli autor bere v potaz velikost, které rostlina dosáhne ve své domovině nebo které je schopna dorůst v naších podmínkách. Co se týče dřevin, jsou hodnoty až na pár výjimek vyrovnané. Je to proto, že druhy, které na našem území můžeme pěstovat jako trvalky, potřebují k životu stejné nebo alespoň podobné podmínky, jež mají právě ve své domovině. Větší rozdíly jsou u tzv. nepravých letniček, které se ve své domovině chovají jako trvalky a to buď bylinné nebo dřevinné. V tab. č. I a II jsou uvedeny jen příklady pro porovnání hodnot z různých publikací. Výčet výšek u nejpoužívanějších druhů bude uveden v kapitole 7. Sortiment rostlin. Legenda k tabulkám č. I a II: DŽ Délka života L Jednoletá rostlina NL Nepravá letnička T Trvalka I. Zdroj informací: PEJCHAL, Miloš. Použití pnoucích rostlin v zahradní a krajinářské tvorbě. Lednice: MZLU v Brně. Ústav biotechniky zeleně, 2004. 11 s. (Studijní materiál do předmětu Použití rostlin ) II. Zdroj informací: HIEKE, Karel. Lexikon okrasných dřevin. První vydání. Praha: Helma, 1994. 730 s. III. Zdroj informací: KRAJČOVIČOVÁ, Daniela. Popínavé rostliny v zahradě. První vydání. Brno: CP Books, 2005. 96 s. ISBN 80-251-0254-8 IV. Zdroj informací: SOUČKOVÁ, Marie. Pnoucí rostliny na zahradě i v bytě. Praha: Grada Publishing, spol. s. r. o., 2000. 125 s. ISBN 80-7169-817-2 - 22 -
V. Zdroj informací: BRICKELL, Chistopher a kol. Velká encyklopedie květin a okrasných rostlin. Druhé vydání. Praha: Euromedia Group - Ikar, 2000. 597 s. ISBN 80-7202-719-0 1 2 Zdroj Informací: ELIÁŠ, Pavol. Bryonia alba. 15. května 2009; 19:05 hod. Dostupné na: WWW: <http://botany.cz/cs/bryonia-alba/> Zdroj informací: ANONYMUS. Rhodochiton. 15. května 2009; 19:10 hod. Dostupné na: WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/rhodochiton> Tab. č. I. Výška bylinných pnoucích rostlin Druh DŽ Původ III. V. Asarina barclaiana NL Mexiko 2 2 Bryonia alba T J-V Ev., stř. Asie 4 2-4 1 Cardiospermum halicacabum NL tropy Am., Indie 3 3 Cobea scandens NL tropy Am. 5 4-5 Convolvulus tricolor L mírné pásmo 3 3 Dolichos lablab NL tropy celého světa 3 10 Eccremocarpus scaber NL Již. Am. 4 5 Humulus lupulus T Evropa 10 10 Ipomoea hederacea L Amerika 3 3-4 Ipomoea purpurea L Mexiko 3 5 Quamoclit lobata NL Mexiko 5 6 Rodochiton atrosanguineus NL Mexiko 1,5 3 2 Solanum jasminoides NL Brazílie 3 6 Thunbergia alata L tropy Afriky 2 3 Thladiantha dubia NL Korej, Čína 3 3-23 -
Tab. č. II. Výška dřevnatých pnoucích rostlin Druh I. II. III. IV. V. Actinidia chinensis 8-10 8 9-10 5-10 - Actinidia kolomikta 3-4 3 2-4 2-4 4 Akebia quinata 6-8 9 10 10 10 Campsis radicans 8-10 10 5-8 5 - Campsis x tagliabuana 4-5 10 - - 10 Celastrus orbiculatus 1-14 15 10 8-12 - Celastrus scandens 7-10 10 8 7 - Clematis montana 8-10 7 6 6 - Clematis vitalba 12-14 10 10-12 8-10 - Euonymus fortunei 3-5 5 1-3 2-4 - Hedera colchica 6-8 15 3 8-10 - Hedera helix 20-25 - 10 10-12 - Jasminum nudiflorum 3-5 3 3 1,5-3 - Lonicera henryi 6-8 4 3-4 3-4 - Lonicera japonica 2-5 3 4 4-5 10 Lonicera periclymenum 4-6 4 4-5 4 7 Lonicera x tellmanniana 5-6 4 4-5 4 5 Parthenocissus quinquefolia var. 10-15 15 10 10-12 - engelmannii Parthenocissus tricuspidata 15-20 15 10 15 20 Rubus henryi 2-4 6 3 3 - Schisandra chinensis 4-6 5 4-5 3 - Vitis coignetiae 8-12 8 10 8-10 15 Wisteria floribunda 8-10 8 8 8 9 Wisteria sinensis 8-30 10 10 10 30-24 -
4.4.7 VÁHA Váha je jedno z nejdůležitějších hledisek, ke kterým se musí přihlížet při řešení druhu podpěrné konstrukce. Jde o materiál, jeho upevnění, rozměry a stav. Například uvolněná omítka by mohla spadnout pod tíhou zeleně, která se po ni šplhá. Nestabilní a suché části stromu by se mohly polámat. Tab. č. III. Hmotnost druhů s malými požadavky na konstrukci dle Pejchala (2006) Druh Váha dřeva celé rostliny v kg Actinidia colomikta 7 Akebia 23 Clematis x hybrida 10 Clematis macropetala 14 Clematis maximowicziana 26 Clematis montana 29 Clematis orientalis 14 Clematis tangutica 21 Clematis viticella 10 Menispermum canadense 5 Schisandra chinensis 28 Vitis amurensis 31-25 -
Tab. č. IV. Hmotnost druhů s většími požadavky na konstrukci dle Pejchala (2006) Druh Váha dřeva celé rostliny v kg Actinidia arguta 61 Actinidia chinensis 87 Aristolochia macrophylla 58 Celastrus orbiculatus 112 Clematis vitalba 125 Fallopia aubertii 41 Lonicera henryi 19 Periploca graeca 35 Rosa 114 Vitis coignetiae 231 Vitis viparia 154 Vitis vinifera 77 Wisteria floribunda 146 Wisteria sinensis 814-26 -
5. POUŽITÍ Pnoucí druhy rostlin mají široký výběr možností pro použití. Jejich oblibu podporuje fakt, že v hygienických a ekologických specifikacích platí pro ně to, co pro jinou zeleněn, avšak jejich použití se uplatňuje i na místech, kde by právě ta jiná zeleň růst nemohla. (Burian, 2006) 5.1 HISTORIE POUŽITÍ Pnoucí druhy doprovázejí člověka bezesporu od samého počátku. Pro příklad lze uvést Vitis, který poskytoval lidem své lahodné plody již v mladší době kamenné. První zmínky o této rostlině jsou z doby 2000 p. n. l. a pocházejí ze starého Egypta od místodržitele, jež se jmenoval Metheu. Mezi v historii nejvíce využívané patří dále Rosa a Hedera, kterou v Řecku uctívali jako posvátnou rostlinu. (Krajčovičová, 2005) Obr.č. 4. Obraz na míse z doby krále Phinea, kolem r. 530 p. n. l., zobrazující 3 nymfy umývající se v kašně porostlé břečťanem. (Kalusok, 2004) Obr. č. 5. Vnitřní vlys antické mísy, kolem r. 520 p. n. l., s vyobrazením vinné révy. (Kalusok, 2004) - 27 -
V Římě se jmenované druhy pnuly po pergolách, které pocházejí právě z Itálie, a sloupech atrií římských patricijských vil. (Krajčovičová, 2005) Krásné příklady lze spatřit v archeologické pokladnici Pompeje. Ať už na zrekonstruované zahradě pro přiblížení tehdejší doby nebo nástěnné malbě. Je známo, že již zde se vyskytovaly zahradní hostince s přístřeším z Vitis. (Kalusok, 2004) Obr. č. 6. Na stěně ložnice ve vile P. Fannia Synistora je vyobrazena zahrada s pergolou s vinnou révou a jeskyně porostlá břečťanem. (Kalusok, 2004) Obr. č. 7. Jedna z rekonstruovaných zahrad v Pompejích. (foto: autor) - 28 -
Na trojici Hedera, Vitis a Rosa se nezapomnělo ani ve středověku v zahradách klášterů a hradů. Mimo zahrad se Vitis vysazoval i místo vodních příkopů, které ztrácely svou funkci. (Krajčovičová, 2005) Obr. č. 8. Madona v růžovém keři od Stefana Lochnera (1450). Růže symbolizovala rajskou květinu. (Kalusok, 2004) V renesanci se pnoucích druhů využívalo pro ozelenění kamenných zdí, zábradlí, mříží a besídek. Především v rané renesanci Rosa, která vnesla do kompozice i jinou barvu než je bílá a zelená. V pozdní renesanci se začaly stavět podlouhlé konstrukce, chodby, složené z kamenných nebo dřevěných sloupků a pletiva. Tento prvek měl jak kompoziční tak funkční vlastnost. V jejích útrobách se dalo skrýt před sluncem. Velký rozmach, trvající až do baroka, zaznamenal Vitis. Jeho introdukce z Ameriky probíhala v 17. a 18. století. V 19. byl dovezen z Asie. Obr. č. 9. Růžová zahrada v Ashridge Park, nakreslil Humphrey Repton (1816). (Kalusok, 2004) - 29 -
Za vlastnosti pnoucích druhů byli lidé vděčni v období secese. Nepravidelnou krajinářskou výsadbu dělili od květinového parteru před domem nebo zámkem pomocí popnutých treláží. Tento způsob byl rychlý a účinný. Zahrada Williama Morise u jeho Red House v Bexley byla dělená na dům s kašnami v zadní zahradě a přední obehnanou vyplétaným plotem. Špalírové mřížoví, po kterém se pnuly Rosa a Clematis se staly předlohou pro Morrisovy slavné vzory na dlaždicích. Obr. č. 10. Rose Trellis, vzor, který navrhl William Morris. (Kalusok, 2004) Uvědomění si, které rostliny patří do jaké doby, je důležité především při realizacích a úpravách výsadeb u historických objektů. Jde o snahu zachovat co nejblíže autentičnost daného místa. Jako pomůcku lze použít přibližnou dobu introdukce. (Žďárský, 2008) V tab. č. 5 jsou uvedeny příklady doby, kdy se začalo s použitím některých rostlin dle Žďárského (2008), podle počátku v Evropě. Další příklady jsou uvedeny v kapitole 7.1 PNOUCÍ TRVALKY a 7.2 PNOUCÍ LETNIČKY, DVOULETKY podle Součkové (2000), která uvádí data nejčastěji podle počátku použití v Pruhonicích. - 30 -
Tab. č. V. Počátky použití pnoucích rostlin dle Žďárského (2008) Druh Poč. použ. Druh Poč. použ. Hedera helix starověk Wisteria floribunda 1830 Rosa canina starověk Jasminum nudiflorum 1844 Clematis viticella 13. st. Lonicera japonica 1844 Rosa foetida 13. st. Akebia quinata 1845 Vitis vinifera poč. 14. st. Lonicera caprifolium 1850 Lonicera periclymenum asi 14. st. Actinidia kolomikta 1855 Parthenocissus quinquefolia 1629 Celastrus orbiculatus 1860 Campsis radicans 1640 Wisteria sinensis 1860 Aristolochia macrophylla 1783 Euonymus europeus 1862 Vitis riparia 1783 Hydrangea petiolaris 1878 kulturní růže 1817 Fallopia aubertii 1883 5.2 SPECIFICKÉ POŽADAVKY NA KONSTRUKCI DLE TYPU UCHYCENÍ Jak již bylo zmíněno v této práci v kapitole 4.3 Formy přichytávání rostlin k opoře, existuje několik skupin pnoucích druhů, které se liší způsobem uchycení. Každá skupina má své specifické požadavky na výběr nosné konstrukce. Nosnou konstrukcí je myšlena podpěra, kostra, která umožňuje rostlinám růst do výšek. 5.2.1 KONSTRUKCE PRO ROSTLINY OVÍJIVÉ Dle Pejchal (2004), Burian (1997): Tato skupina vyžaduje opěrnou konstrukci neboť se sama na ploše neudrží. Vhodné jsou svislé nebo šikmé konstrukce v rozestupu 20 až 50 cm. Lze použít dřevěné latě, kovové pruty, kovové nebo silikonové vlákna. Nejvhodnější jsou kruhové profily. Vzhledem k tomu, že po popnutí bude konstrukce nedostupná, je třeba si dát zvlášť záležet na vhodném ošetření. Antikorozní nátěr kovu a impregnace dřeva. Podle Buriana je pro nátěr dřeva nejvhodnější Luxol. Na hladkých materiálech můžou rostliny klouzat, proto se dělají v rozestupech od 50 do 200 cm zarážky. Existují již upravené tyče vyráběny některými firmami. - 31 -
Podle druhu rostliny se volí průměr konstrukce od 0,4 do 5 cm. Zohledňuje se dosahovaná síla stonku a hmotnost dospělé rostliny. Například pro druh Wisteria nejsou vhodná tenká vlákna a to z obou hledisek. Při ozelenění svislých ploch, se nosná konstrukce umístí minimálně 10 cm od stěny, optimálně kolem 30 cm. Opět záleží na zvoleném taxonu. To proto, aby měly rostliny možnost se kolem opory otáčet. 5.2.2 KONSTRUKCE PRO ROSTLINY VZPĚRNÉ Dle Pejchal (2004), Burian (1997): Vzpěrným druhům vyhovují horizontální konstrukce. U svislých se musí vyvazovat nebo proplétat. Podle způsobu se volí velikost ok. Díky vyvazování se rostliny podřizují tvaru konstrukce. Lze použít různé materiály (latě, tyče, lanka, napínací drát) k výrobě opory. Důležité je, aby nebyly přeceněny vzrůstové vlastnosti druhu. Pro tuto skupinu jsou vhodnější nižší a drobnější kostry. 5.2.3 KONSTRUKCE PRO ROSTLINY ÚPONKATÉ Konstrukce u této skupiny se rozlišuje podle toho, zda má rostlina ovíjivé úponky nebo přísavné terčíky. 5.2.3.1 KONSTRUKCE PRO ROSTLINY S OVÍJIVÝMI ÚPONKY Dle Pejchal (2004), Burian (1997): Úponkaté druhy se přichycují pomoci obtáčejících se úponků kolem nosné konstrukce. Vhodné je použití mříží o velikosti ok 10x10 až 20x20 cm. Materiál je různý. Od rohoží z armované oceli, tyče, lanka až po dřevěné latě. Opět ošetřené nátěrem a impregnací. Profil kruhový či hranatý o průměru 0,4 až 3 cm. Je nutné zvolit právě tyto slabé profily, kolem kterých bude rostlina schopna obtočit své úponky. Vhodným příkladem využití jsou konstrukce u domu umístěny mezi okny. Díky tomu, že se rostliny nerozšiřují mimo plochu kostry, nezarůstají do prostoru okna a jejich údržba je snadná. Vzdálenost konstrukce od stěny se pohybuje kolem 10 cm. 5.2.3.2 KONSTRUKCE PRO ROSTLINY S PŘÍSAVNÝMI TERČÍKY Nejedná se zde o konstrukci jako takovou, ale o podklad ke kterému se může rostlina přilepit. Tato skupina je velice nenáročná. Nevadí ji ani zcela hladká plocha. Musí však být soudržná. Odlupující se omítka váhu rostliny neunese. Vápenatá omítka musí být dokonale - 32 -
zkarbonizovaná a nesmí se stírat. Co by přece jen nemusela popínavka snést, jsou obílené omítky. Díky tomu, že snese každý materiál, může se nekontrolovatelně šířit. Proto je vhodné využití na protihlukových stěnách nebo tam kde nejsou okna. 5.2.4 KONSTRUKCE PRO ROSTLINY PŘÍČEPIVÉ Ani tyto druhy nepotřebují opěrnou konstrukci pokud mají vhodný podklad pro přichycení. Uchycují se pomoci příčepivých kořínků, které vyplňují nerovnosti. Vhodné jsou povrchy pevné, hrubé a soudržné. Nesoudržné, například omítky, by se mohly i s rostlinou sesunout. Bez problému druhy z této skupiny ozelení spárované zdivo, hrubou omítku a podobně nebo kmeny stromů. U hladké podložky není jiná možnost než zbudování opěrné konstrukce, ke které se rostliny vyvážou. 5.2 MOŽNOSTI POUŽITÍ PNOUCÍCH ROSTLIN Dle Pejchala (2006) zle použití rozdělit do základních bodů: popnutí stěn popnutí volně stojících opěrných konstrukcí popnutí jiných dřevin pokrytí půdy a dalších horizontálních ploch. 5.2.2 POPNUTÍ STĚN Zelené fasády nejsou žádnou novinkou v použití pnoucích rostlin. Řada mýlek, které se začaly šířit o jejích použití a škodlivosti pro omítky jejich oblibu snížilo. Dnes se však daří tyto omyly vyvracet a v době kdy je snahou každého žít úsporně se opět těší oblibě. Samuel Burian přirovnává zelenou fasádu k oděvnímu materiálu, který využívali již Adam a Eva. Nespornou a očividnou výhodou je estetická stránka. Během několika let dokáži rostliny zcela změnit proporce a vzezření nevzhledného objektu. Dají se použít do míst, kde nelze kvůli omezujícím faktorům jako jsou inženýrské sítě zasadit jako clonu strom. Popínavkám postačí mezera mezi dlažbou nebo v asfaltu. Velkým plusem je proměnnost nejen během léta, kdy se rostliny zelenají, na podzim zbarvují a na zimu ztrácí listí, ale i během celého života. Dům se nestane cihlovou kostkou, která během pár let zevšední. - 33 -
Díky ozelenění lze účinně snížit vlhkost stěn. Děje se tak na základě promyšleného postavení listů, který se snaží využít každou zelenou plochu k zachycení slunečního záření. Po takto hustém obalu voda steče aniž by se dostala k omítce. Pokud už je omítka vlhká, jako u starých budov, dokáží rostliny pomocí svých kořenů vodu odsát a naopak pomoci transpirace zvlhčí okolní prostor, ve kterém se lépe dýchá. Tzv. obal dále chrání před kyselým deštěm, prachem, plynovými polutanty, které se vrátí zpět do ovzduší nebo se splaví deštěm. Obr. č. 11. Použití Parthenocissus tricuspidata k popnutí stěn, podzimní zbarvení. (foto: autor) V létě působí rostliny jako izolace proti slunečnímu záření, které stěny zahřívá na vysoké teploty. Podle Buriana má holá omítka o 20 C více, což může způsobovat pnutí materiálů a brzké opotřebení. V zimě naopak teplo budovy nepropustí. Tato fasáda má schopnost neodrážet hluk, což zabezpečuje snížení hlučnosti. Není divu, že se tohoto využívá při ozelenění protihlukových bariér. Nejsnadnějším způsobem, jak docílit ozelenění, je použití samopnoucích druhů. Při použití jiných je třeba vyrobit konstrukci podle nároků jednotlivých druhů a připevnit ji v určité vzdálenosti od plochy stěny. Nevhodné vzhledem ke svým vzrůstovým vlastnostem jsou vzpěrné druhy. (Burian, 2001) Je důležité, aby omítka byla plně soudržná a pevná. Při uvolnění se může pod tíhou rostlin sesunout. Pokud, ale jsou dodrženy všechny pravidla je to právě rostlina, která prodlouží její životnost. Zelená fasáda vytvoří prostor například pro hnízdění ptactva, který není na škodu. Naopak reguluje výskyt hmyzu. Co se týče drobných hlodavců, dokáží si najít, pokud chtějí, - 34 -
možnost jak se dostat do domu i bez ozelenění. Preventivní opatření této cesty je dostatečná vzdálenost samopnoucích rostlin od oken a odpovídající odstup nosné konstrukce od stěny u nesamopnoucích. (Pejchal, 2006) Nevhodné povrchy pro samopnoucí druhy dle Pejchala (2006) jsou ty, které se zahřívají na více než 42 C, jsou vodoodpudivé, nesoudržné silně pískující a odlupující se, čerstvý beton, skleněné povrchy nebo natřené látkou obsahující umělé hmoty. Mezi méně nevhodné patří velmi světlé a silně odrážející světlo nebo algicidně a fungicidně upravené povrchy. 5.2.3 POPNUTÍ VOLNĚ STOJÍCÍCH OPĚRNÝCH KONSTRUKCÍ Jde o konstrukce zhotovené za prvotním účelem k popnutí rostlinami nebo takové, které mají hlavní účel jiný a pnoucími druhy jsou jen doplněné. 5.2.3.1 PERGOLY, LOUBÍ, ALTÁNY Pergola je podle Trojana, Mráze (1996) dekorativní loubí z lehké konstrukce, obvykle porostlé popínavými rostlinami. Loubí je podle Trojana, Mráze (1996) lehká zahradní konstrukce, obvykle z dřevěných trámů, sloužící jako nezastřešená spojnice mezi dvěma stavbami nebo jako samotný útvar, po němž se pnou okrasné rostliny. Altán je podle Trojana, Mráze (1996) otevřená nebo zasklená malá stavba v zahradě nebo parku. Obr. č. 12. Příklad pergoly (s použitím Parthenocissus) v zahradě v Tulln. (foto: autor) - 35 -
Pergola je vzdušná konstrukce postavená z různých materiálů. Může to být dřevo, kov, umělá hmota, kámen i jiné. Může být braná jako nosná konstrukce pro pnoucí druhy nebo jimi jen doplněná. Rozměry se volí podle účelu a umístění. Pergoly rodinných zahrad nebývají menší než 3 až 4 m na délku podle Součkové (2000). Podle Ludwiga (2005) postačí 2 m. Výška 2,5 až 3 m. Je třeba také počítat s tím, že se pnoucí druhy, jako třeba mohutná Wisteria, rozrostou. Konstrukce umístěné ve veřejných prostorách bývají zpravidla mnohonásobně větší. Mohou být postaveny u zdi, zcela otevřené nebo doplněny treláží. Záleží na funkci, kterou má plnit. Většinou to jsou vchody do domu, letní kuchyň, odpočívadla nebo přístřešky pro auta. Loubí bývá situováno ke vchodům nebo tvoří vstup do jiné části zahrady. Může sloužit jako přístřešek. V jižních zemích tvoří celé promenády. Je podobného konstrukčního řešení jako pergoly. Bývají hranaté, obloukovité i střechovitě špičaté. Pro účely popnutí pergol a loubí jsou vhodné ovíjivé druhy pnoucích rostlin. Pro loubí to mohou být navíc i vzpěrné (např. Rosa). (Součková, 2000) Obr. č. 13. Příklad loubí (s použitím Wisteria) v zahradě v Tulln. (foto: autor) Altán je drobná stavba tvořící v zahradě nebo parku dominantu. Je umístěná u domu nebo na atraktivním místě, odkud je například výjimečný výhled. Slouží pro relaxaci a odpočinek. Může být ze stran zcela otevřený nebo doplněný trelážemi, po kterých se rostliny šplhají. Ve většině případů je doplněná o posezení. Je třeba na tuto skutečnost myslet při navrhování velikosti. Materiál bývá stejný jako u pergol. Nejoblíbenější je kov nebo dřevo. Pro účel popnutí rostlinami jsou vhodnější lehké konstrukce. (Ludwig, 2005; Součková, 2000) Druhy pro použití k altánu jsou stejné jako u pergoly a dále Rosa, Parthenocissus nebo Fallopia. (Součková, 2000) - 36 -
5.3.2.2 TRELÁŽE, PLOTY Jde o svislé plochy. Treláže mohou být umístěny samostatně v prostoru, na fasádě nebo tvoří výplň. Stejně jako ploty mohou oddělovat jednotlivé části nebo krýt před sluncem či zvědavými pohledy. Jako materiál poslouží dřevo, kov nebo umělá hmota. Tyto konstrukce s různými rozměry ok vyhovují především úponkatým druhům. Při použití ovíjivých je třeba volit slabě rostoucí jako je Lonicera. (Součková, 2000) 5.3.2 POPNUTÍ JINÝCH DŘEVIN K popnutí jiných dřevin se používají ovíjivé, s přísavnými terčíky nebo příčepivé druhy pnoucích rostlin. U dvou posledních skupin je velkou výhodou, že kmen a větve neobjímají a postupným tloustnutím je neškrtí. Je ale třeba myslet na zvětšující se hmotnost, kterou nemusí slabé a staré větve unést. Stejně tak jako zastínění a bujně rostoucí druhy, které nosnou rostlinu přerostou, jsou skutečnosti, které je třeba před realizaci zvážit. Z použití se vylučují staticky narušené, přestárlé nebo naopak mladé stromy. Při vyloučení možných rizik je popnutí dřeviny příjemným zpestřením. Mohou se zkombinovat různé textury, barvy, doba květu nebo jiné kompoziční vlastnosti. (Pejchal, 2004; Součková, 2000) Příkladem, který vylučuje výše zmíněné informace, je použití jednoletek nebo rostlin, které se na zimu zatáhnou. Tyto druhy nemají natolik vysokou hmotnost, aby rostlině ublížily. Používají se například na popnutí a oživení mladých jehličnatých dřevin, které se během roku tolik nemění. (Gardner, 2007) 5.3.3 POKRYTÍ PŮDY A DALŠÍCH HORIZONTÁLNÍCH PLOCH Řada pnoucích druhů se výborně uplatní při pokrytí horizontálních ploch a to nejen půdy. Vhodnými skupinami jsou některé vzpěrné, příčepivé nebo úponkaté druhy. Pro využití za tímto účelem je nepřeberné množství jak způsobu tak rostlinných druhů. Jak již bylo několikrát zmíněno, popínavky se rozrostou tam, kde mají oporu a protože oporou v tomto případě bývá zem, je třeba rostliny po nějakém čase usměrnit. Jen pro příklad, Hedera lze použít v suchých a stinných partiích v podrostu dřevin. Na polostinných až stinných místech s vyšší vlhkosti porostou některé druhy Clematis jako falpina nebo macropetala. Na pokrytí půdy ve svahu se hodí poléhavé druhy rodu Cotoneasetr.(Gardner, 2007) - 37 -
5.4 TRENDY Jak píše Daniela Krajčovičová (2005) ve své knize Popínavé rostliny v zahradě : Tradičními popínavými rostlinami ještě v zahradách našich babiček byly z vytrvalých růže, břečťan a plamének, z jednoletých většinou fazole, která se popínala po jednoduchých proutěných konstrukcích a zvedala se ze zeleninových záhonů do prostoru. Byla současně i užitkovou rostlinou podobně jako tykve a okurky, které se popínaly po plotě nebo se jednoduše plazily v zahradě po zemi. V předzahrádkách často svítila žlutá lichořeřišnice, která se pěstovala ve střední Evropě od pradávna. V městském prostředí jsme častěji vídali domy zarostlé přísavníkem tříprstým nebo ploty opletené opletkou, případně zimolezem. Nezřídka visely na secesních pergolách růžové hrozny květů vistárie čínské nebo oranžově-červeného trubače. Na zahradách se moc využití pnoucích druhů nezměnilo. Jsou to stále různě velké a tvarované konstrukce nesoucí popínavky, altány a pergoly. Jen užitkové zahrady jsou přísněji vymezeny a nemísí se s okrasnými druhy, které jsou dnes mnohem prošlechtěnější. Vysazují se pro odříznutí zvědavých pohledů k plotům nebo se nechávají porůst pro odlehčení monolitické betonové zdi. Parthenocissus tricuspidata zdobí fasády nejen v městském prostředí. I když to v českých vesnicích nevypadá jako v Anglii, podle četnosti zelených domů zřejmě mizí zažité předsudky vůči tomuto použití. Obr. č. 14. Použití Wisteria na loubí ve veřejném prostoru v Břeclavi (foto: autor) - 38 -
Po 70. letech 20. století se začaly popínavky vysazovat ve městech s přibývající kritikou těchto prostorů a pocitem hrozivého vzdalování se uměle vytvořeného životního prostředí přírodě. Po 80. letech nabývají vážnosti a jsou stále častěji ve městech vysazovány. (Ludwig, 2005) - 39 -
6. NAVRHOVÁNÍ, ZAKLÁDÁNÍ A DALŠÍ PĚSTOVÁNÍ Pnoucí druhy jsou specifickou skupinou, která mnohdy vyžaduje jiné pěstování než klasické rostliny. Základní rozdíl spočívá v použití nosné konstrukce. Tato problematika je blíže probrána v kapitole 5.2 SPECIFICKÉ POŽADAVKY NA KONSTRUKCI DLE TYPU UCHYCENÍ. Další odlišnosti lze najít v navrhování, množení, zakládání i ošetření. 6.1 NAVRHOVÁNÍ Při navrhování je třeba zohlednit požadovanou funkci, podmínky stanoviště a vlastnosti daného druhu kompoziční i pěstitelské. Základní výčet použití jednotlivých skupin dle Buriana (1997), Součkové (2000), Gardner (2007): rostliny vzpěrné: popnutí nízkých konstrukcí, půdopokryvné, svahy, rostliny ovíjivé: ozelenění sloupů, stromů, vertikální solitéra, pro masivní druhy masivní konstrukci, nevhodné vodorovné plochy, pokrytí zdi pomocí vhodné nosné konstrukce, zahradní stavby, rostliny s ovíjivými úponky: konstrukce se slabým profilem, plošné pokrytí zdi po vhodné konstrukci, ploty, treláže, okrajově popnutí jiných dřevin, rostliny s přísavnými terčíky: plošné pokrytí různorodého materiálu bez nutnosti použití nosné konstrukce, rostliny příčepivé: půdopokryvné, plošné pokrytí plochy s hrubým podkladem, bez nutnosti použití nosné konstrukce, popnutí dřevin. Tyto příklady použití jsou jen základy. Při snaze a větším úsilí lze i druh Hedera vyvázat ke kovovým trelážím. 6.2 MNOŽENÍ Množit pnoucí rostliny lze různými způsoby podle druhu. V zásadě je postup totožný jako u normálních rostlin až na pár výjimek. Ze specializovanějších způsobu, které se provádějí z důvodu toho, že rostlinu nelze jinak množit nebo protože si nezachovává své - 40 -
vlastnosti, lze uvést roubování (např. Parthenocissus, Vitis) a očkování (např. Rosa). Častějším způsobem je řízkování pomocí bylinných řízků (např. Lonicera, Hydrangea, Cleamtis) a dřevitých řízků (např. Parthenocissus, Vitis) nebo hřížení (např. Akebia, Humulus, Clematis, Celastrus). Nejčastějším způsobem množení je výsev. Přímý nebo s předpěstováním. Druhy vyžadující předpěstování jsou takové, které mají dlouhou vegetační dobu a při přímém výsevu by kvetly příliš pozdě nebo vůbec. Při předpěstování se musí semenáčky uložit v dostatečně osvětlené a ne příliš teplé místnosti. V opačném případě jsou rostliny vytáhlé, křehké a špatně rostou. Hlavní a důležitou odlišnosti od množení jiných rostlin je ta, že se popínavky musí co nejdříve vyvázat k dočasné nebo trvalé nosné konstrukci. (Součková, 2000) 6.3 ZAKLÁDÁNÍ Při výsadbě pnoucích trvalek je důležité zaměřit se na úpravu jámy. Ta by měla být velká 40 x 40 x 40 cm. Podle potřeby i větší. Žádná z druhů nepochází ze zamokřených oblastí proto ani žádná nemá ráda příliš mokrou půdu. Pokud je na budoucím stanovišti příliš vysoko hladina podzemní vody, zřídí se na dně drenáž. Často se provádí i jiné úpravy. Těžké půdy se vylehčí pískem nebo rašelinou. Lehké se naopak obohatí o jílovitou půdu. Připravená zemina se smíchá s kompostem pro zásobu živin, které bude mladá rostlina potřebovat. Pokud není možnost kompostovou zeminu sehnat, vloží se do jámy pomalu rozpustné hnojivo. Nová výsadba potřebuje v prvních letech závlahu. Starší rostliny už mají kořenový systém natolik rozsáhlý, že není problém, aby si vodu odčerpaly z větších hloubek. Pokud se vysazují pnoucí dřeviny do nádoby, neměla by být menší než 50 x 50 x 50 cm. Je vhodné použít dvouplášťové nádoby se zásobní vanou. (Krajčovičová, 2005) (Burian, 1997) Letničky se vysazují až v době, kdy nehrozí jarní mrazíky. Předpěstované se předem otužují, aby při přemístění na budoucí stanoviště neutrpěly tepelný šok. Jáma musí být dobře provlhčená a okolí zbaveno všech plevelných rostlin. Pnoucí letničky mají slabý a mělký kořenový systém a konkurenci by nemusely dobře snášet. Je vhodné přihnojování. Při výsadbě do nádob se volí kontejnery, květináče nebo truhlíky s větším objemem, u kterých nehrozí brzké vysušení substrátu. Tento problém také vyřeší samozavlažovací systém. (Krajčovičová, 2005) Ať už jde o dřeviny, byliny, trvalky nebo letničky vždy je potřeba zajistit oporu ještě před nebo souběžně s výsadbou. - 41 -