Aktuální Články Co víme o Severní Koreji z pohledu literatury Co víme o Severní Koreji z pohledu literatury Severní Korea je v centru zpravodajské pozornosti. Dnes a denně sledujeme zprávy o této naprosto uzavřené zemi. Americký prezident Donald Trump a korejský diktátor Kim Čong-Un si vzájemně vášnivě vyhrožují. Pchjongjang hrozí jaderným útokem na ostrov Guam a Bílý dům neváhá upozornit, že je připraven se bránit. Také vztahy mezi Jižní Koreou a KLDR se začali radikálně měnit. Podívejme se na knihy, jež o Severní Koreji sepsali lidé, kteří si prošli krutostmi, které konkurují zvěrstvům páchaným v nacistických táborech. Yeonmi Parkerová: Abych přežila: Můj útěk ze Severní Koreje (Argo, 2015) Máme technologie, které dokážou dostat lidi na Měsíc. Máme technologie na cokoliv. Tak proč nikdo nic neudělá pro Severní Koreu? Yeonmi Park pro AJ+ Křehce vypadající mladá žena vypráví o hororovém útěku s matkou z KLDR přes Čínu, kde je věznili obchodníci s lidmi a dále přes poušť Gobi až do Jižní Koreji. Cesta rodinu rozdělí a přivede do náročných,
život ohrožujících situací. Yeonmin otec útěk nepřežije a v Číně umírá. Tento příběh má ovšem opravdový happyend. Možná jen pro hlavní protagonistku, jelikož Severní Korea zůstává stále nesvobodnou diktaturou s nelidskými podmínkami, ale světlo naděje je důležité v jakékoliv velikosti lidskoprávní aktivistka Yeonmi Parková je šťastně vdaná, žije v USA, vystudovala vysokou školu a pravidelně přispívá na sociální sítě. Blaine Harden (výpověď Sina Tong-hjoka): Útěk z Tábora 14 (Ikar, 2013) Sin Tong-hjok sice není nejdůvěryhodnějším svědkem severokorejského teroru, jak vyšlo najevo v jeho prohlášení z ledna 2015, o to je však svědkem důležitějším. O tom, jak dokonale můžete člověka zbavit jeho lidství a udělat z něj ustrašené zvíře schopné udávat rodinu či přátele za hrst rýže, se dočtete právě v této biografii. Pravděpodobně jediný přeživší uprchlík z pracovního tábora, který se zde narodil a nikdy předtím nepoznal svobodu, popsal bývalému americkému novináři Hardenovi svůj životní příběh během měsíců, kdy na knize pracovali, ve více verzích. Vzpomínky na přežívání v krutém lágru u
severokorejských hor totiž byly příliš bolestivé na to, aby je zveřejnil v jejich surové podobě. Klíčová fakta ale zůstávají: Sin se narodil v pracovním táboře jako mladší dítě severokorejské matky a otce, kteří k sobě byli jednoho dne bez předchozí známosti přivedeni a jako úkol za odměnu měli stvořit potomka. Od malička trpěl hlady, ve škole je spíše než vědomostem učili poslušnosti a tvrdé práci a umíráníbylo na denním pořádku. Sin a jeho spolužáci viděli jejich učitele na základní škole umlátit ukazovátkem šestiletou dívenku za to, že měla v kapse pár zrnek kukuřice. Nikdo neprotestoval, bylo to podle pravidel, které každý trestanec zná nazpaměť. Později Sinovi popravili matku a bratra a jemu to ani nebylo líto. Nebýt útěku v zimě 2005, pravděpodobně by zůstal v táboře až do konce života, který by přišel kolem 40. roku života, kdy řada vězňů umírá kvůli nehumánním podmínkám a tvrdé fyzické práci. Díky příteli Pakovi dostal druhou šanci, v současnosti žije v Soulu a spolupracuje s Blainem Hardenem na upravené verzi své knihy... Čchol-hwan Kang, Pierre Rigoulot: Pchjongjangská akvária (Fra, 2003) První na Západě publikovaná autobiografie severokorejského občana poskytující cenné svědectví o krutostech režimu již od 60. let minulého století. Prarodiče Kanga emigrovali do Japonska, babička byla revolucionářka. Po válce se na přímluvu vlády, která jim leccos naslibovala, vrátili do Severní Koreji a vlasti odevzdali veškerý svůj majetek kromě auta Volvo.
Rodina byla dobře postavená a měli dost jídla. Jeden den roku 1977 se dědeček nevrátil z práce, což byla pravděpodobně práce jeho kolegů - ti mu záviděli a jeho zmizení se hodilo. A zanedlouho poté byla uvězněna celá rodina Kniha je po informační stránce saturovanější a důvěryhodnější než Útěk z Tábora 14, na druhou stranu postrádá jeho působivé literární zpracování. Poskytuje dobrý pohled na postoj ostatních států ke KLDR především Číně podle všeho současný stav vyhovuje - i to, jak je země nasáklá neoficiálním kapitalismem a korupcí, ač se tím veřejně pohrdá...... Barbora Demicková: Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji (Kniha Zlín, 2014) Severní Korea svádí k parodiím. Smějeme se přehnané propagandě a naivitě tamějšího lidu. Ale pochopme, že jejich indoktrinace začíná už v dětství za čtrnáctihodinových pobytů v tovární školce, že v následujících padesáti letech každá píseň, každý film a článek v novinách, každá tabule s plakáty, které mají na očích, jsou navrženy tak, aby zbožšťovaly Kim Ir Sena, že jejich země je hermeticky uzavřena, takže do ní nepronikne nic, co by mohlo zpochybnit vůdcovo božství. Barbara Demicková
Dlouholetá novinářka pro Los Angeles Times a držitelka Pulitzerovy ceny za mezinárodní zpravodajství Barbara Demicková se roku 2001 přestěhovala do Severní Koreje a v té Jižní vyzpovídala šestici uprchlíků. Ač její kniha není přímým svědectvím, vypráví osudy Severokorejců s nimiž dělala rozhovory po sedm let a zároveň předkládá zevrubnou rešerši o tomto diktátorském státě ve formě odkazů, statistik a knih. Více o knize Není co závidět se můžete dočíst v naší recenzi z roku 2014... Adam Johnson: Syn správce sirotčince (Fortuna Libri, 2014) Víte vy vůbec, co je to cítit se svobodný? [] Jsou tu pracovní tábory? zeptal se.
Ne, řekla. Nařízené sňatky, nucené provádění sebekritiky, tlampače? Zavrtěla hlavou. Pak si nejsem jist, že bych se tu někdy mohl cítit svobodný, řekl. Co si s tím mám počít? zeptala se bezmocně. To mi nepomáhá nic pochopit. Když jste v mé zemi, řekl, všechno má prostý a jasný smysl. Je to nejpřímočařejší místo na světě. (str. 183 184) Fiktivní dramatický román o Severní Koreji, za nějž Adam Johnson získal roku 2013 Pulitzerovu cenu, ukazuje cestu na vrchol polovičního sirotka Paka Čun-do, který se od práce v táborových tunelech přes unášení lidí pro potřeby KLDR dostane až do role obávaného velitele Ka a manžela národní herečky Sun-Mun, jehož se Drahý vůdce Kim Čong-il trochu obává a jeho manželku soudružsky miluje. Spletitý děj ukazuje, ač na příběhu, který se (nejspíš) nikdy nestal, jaký je život v KLDR pro běžného občana, který není ani jangban (člen vyšší společenské třídy), ani vězeň v pracovním táboře. Spisovatel na základě ověřených faktů ukazuje, jak zhruba může vypadat tlampačové hlášení, které se v Koreji vysílá každý den a jehož poslech je povinný. Jak těžké je opatřit si potravu, jak lze občanům vymývat mozky neustálým opakováním faktů a činů Drahého i Velkého vůdce a jak snadno můžete najednou zmizet a nikdo o vás už nikdy neuslyší..
Ingrid Steinerová, Dardan Gashi: Ve službách diktátora (Jota, 2016) Méně známá kniha novinářky Steinerové a jejího manžela Gashiho vychází ze svědectví bývalého severokorejského agenta Kim Čong-rjula. Jeho prací bylo nakupovat v zahraničí luxusní zboží pro dynastii Kimů, což dělal po 20 let. Potom v roce 1994 uprchl a na Slovensku nafingoval vlastní smrt. Ke konci života se rozhodl svůj příběh vypovědět a stále doufá, že navzdory neuvěřitelné délce trvání jednou režim padne a mladí Severokorejci také zažijí svobodu. Další knihy se severokorejskou tematikou najdete na webu The New York Times. Upozorňujeme také na knihu Žaloba: Zakázané příběhy propašované ze Severní Koreje, která právě vyšla v nakladatelství Plus.