PŘÍLOHA návrhu rozhodnutí Rady o podpisu Úmluvy Rady Evropy o předcházení terorismu (CETS č. 196) jménem Evropské unie

EVROPSKÁ KOMISE V Bruselu dne 15.6.2015 COM(2015) 292 final ANNEX 1 PŘÍLOHA návrhu rozhodnutí Rady o podpisu Úmluvy Rady Evropy o předcházení terorismu (CETS č. 196) jménem Evropské unie Úmluva Rady Evropy o předcházení terorismu CS CS

PŘÍLOHA návrhu rozhodnutí Rady o podpisu Úmluvy Rady Evropy o předcházení terorismu (CETS č. 196) jménem Evropské unie Varšava 16. května 2005 Preambule Úmluva Rady Evropy o předcházení terorismu Členské státy Rady Evropy a ostatní signatáři této úmluvy, berouce v úvahu, že cílem Rady Evropy je dosáhnout větší jednoty mezi jejími členy; uznávajíce význam prohlubování spolupráce s ostatními stranami této úmluvy; přejíce si přijmout účinná opatření za účelem předcházení terorismu a potírání zejména veřejného podněcování ke spáchání teroristických trestných činů a náboru a výcviku teroristů; vědomy si vážného znepokojení způsobeného nárůstem teroristických trestných činů a narůstající hrozbou terorismu; vědomy si toho, jaké znepokojivé situaci čelí osoby trpící terorismem, a v souvislosti s tím znovu potvrzujíce svou hlubokou solidaritu s oběťmi terorismu a jejich rodinami; uznávajíce, že teroristické trestné činy a trestné činy uvedené v této úmluvě, ať je jejich pachatelem kdokoli, nejsou za žádných okolností ospravedlnitelné úvahami politické, filozofické, ideologické, rasové, etnické, náboženské ani jiné podobné povahy, a připomínajíce, že je povinností všech stran těmto trestným činům předcházet, a pokud se tak neděje, stíhat je a zajistit, aby byly postižitelné tresty, které zohledňují jejich závažnost; připomínajíce, že boj proti terorismu je třeba zintenzivnit, a znovu zdůrazňujíce, že veškerá opatření přijatá za účelem předcházení teroristickým trestným činům nebo jejich potírání musí respektovat právní stát a demokratické hodnoty, lidská práva a základní svobody, jakož i jiná ustanovení mezinárodního práva, případně i mezinárodního humanitárního práva; uznávajíce, že touto úmluvou nemají být dotčeny zavedené zásady týkající se svobody projevu a svobody sdružování; připomínajíce, že účelem teroristických činů je svou povahou nebo souvislostmi vážně zastrašit obyvatelstvo nebo nepřijatelným způsobem nutit vládu nebo mezinárodní organizaci, aby jednaly určitým způsobem nebo aby se určitého jednání zdržely, nebo vážně narušit nebo zničit základní politické, ústavní, hospodářské nebo sociální struktury země nebo mezinárodní organizace, se dohodly takto: Článek 1 Terminologie CS 2 CS

1. Pro účely této úmluvy se teroristickým trestným činem rozumí jakýkoli trestný čin v oblasti působnosti a podle definice jedné ze smluv uvedených v dodatku. 2. Při uložení své listiny o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení může stát nebo Evropské společenství, jež není smluvní stranou smlouvy uvedené v dodatku, prohlásit, že při uplatňování této úmluvy na dotčenou stranu se uvedená smlouva nepovažuje za zahrnutou v dodatku. Toto prohlášení pozbývá účinku, jakmile smlouva vstoupí v platnost pro stranu, která takové prohlášení učinila a která oznámí generálnímu tajemníkovi Rady Evropy její vstup v platnost. Článek 2 Účel Účelem této úmluvy je zvýšit úsilí stran při předcházení terorismu a jeho negativním dopadům na plné požívání lidských práv, zejména práva na život, a to jak opatřeními přijímanými na vnitrostátní úrovni, tak mezinárodní spoluprací při náležitém zohlednění existujících použitelných mnohostranných nebo dvoustranných smluv nebo dohod mezi stranami. Článek 3 Vnitrostátní politiky v oblasti předcházení 1. Každá strana přijme vhodná opatření, zejména v oblasti vzdělávání donucovacích orgánů a jiných subjektů, jakož i v oblastech vzdělávání, kultury, informací, mediálních a osvětových kampaní s cílem předcházet teroristickým trestným činům a jejich negativním dopadům, a to při respektování závazků v oblasti lidských práv, které se na uvedenou stranu případně vztahují a které vyplývají z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i jiných závazků podle mezinárodního práva. 2. Každá strana přijme taková opatření, která mohou být nezbytná pro zlepšení a rozvoj spolupráce mezi vnitrostátními orgány s cílem předcházet teroristickým trestným činům a jejich negativním dopadům, mimo jiné: a) výměnou informací; b) zlepšením fyzické ochrany osob a zařízení; c) zdokonalením vzdělávacích a koordinačních plánů pro mimořádné události ohrožující bezpečnost občanů. 3. Každá strana podporuje toleranci prosazováním mezináboženského a mezikulturního dialogu, do kterého jsou v případě potřeby zapojeny nevládní organizace a jiné složky občanské společnosti, s cílem předcházet napětí, které by mohlo přispět k páchání teroristických trestných činů. 4. Každá strana usiluje o zvýšení veřejného povědomí o existenci, příčinách a závažnosti a hrozbě teroristických trestných činů a trestných činů uvedených v této úmluvě a zváží, jak motivovat veřejnost k tomu, aby svým příslušným orgánům poskytovala věcnou, specifickou pomoc, která může přispět k předcházení teroristickým trestným činům a trestným činům uvedeným v této úmluvě. Článek 4 Mezinárodní spolupráce v oblasti předcházení Strany si v případě potřeby a s náležitým ohledem na své schopnosti poskytují vzájemnou pomoc a podporu, aby posílily svou schopnost předcházet páchání teroristických činů, mimo CS 3 CS

jiné prostřednictvím výměny informací a osvědčených postupů, jakož i prostřednictvím odborné přípravy a jiných společných snah preventivní povahy. Článek 5 Veřejné podněcování ke spáchání teroristického trestného činu 1. Pro účely této úmluvy se veřejným podněcováním ke spáchání teroristického trestného činu rozumí šíření nebo jiné zpřístupnění zprávy veřejnosti s úmyslem podnítit spáchání trestného činu, pokud toto jednání přímo či nepřímo obhajující teroristické trestné činy způsobí nebezpečí, že může být spáchán jeden či více takových trestných činů. 2. Každá strana přijme taková opatření, která mohou být nezbytná k tomu, aby bylo veřejné podněcování ke spáchání teroristického trestného činu, jak je definováno v odstavci 1, je-li spácháno nezákonně a úmyslně, považováno v rámci jejího vnitrostátního práva za trestný čin. Článek 6 Nábor teroristů 1. Pro účely této úmluvy se náborem teroristů rozumí navádění jiné osoby ke spáchání nebo k účasti na spáchání teroristického trestného činu nebo k účasti ve sdružení nebo skupině za účelem napomáhání spáchání jednoho nebo více teroristických trestných činů tímto sdružením nebo skupinou. 2. Každá strana přijme taková opatření, která mohou být nezbytná k tomu, aby byl nábor teroristů, jak je definován v odstavci 1, je-li spáchán nezákonně a úmyslně, považován v rámci jejího vnitrostátního práva za trestný čin. Článek 7 Výcvik teroristů 1. Pro účely této úmluvy se výcvikem teroristů rozumí poskytování pokynů ohledně výroby či používání výbušnin, střelných či jiných zbraní nebo škodlivých či nebezpečných látek nebo ohledně dalších konkrétních metod či postupů za účelem provedení teroristického trestného činu nebo přispění k jeho spáchání s vědomím, že poskytované dovednosti jsou určeny k použití za tímto účelem. 2. Každá strana přijme taková opatření, která mohou být nezbytná k tomu, aby byl výcvik teroristů, jak je definován v odstavci 1, je-li spáchán nezákonně a úmyslně, považován v rámci jejího vnitrostátního práva za trestný čin. Článek 8 Nepodstatnost spáchání teroristického trestného činu K tomu, aby určitý akt představoval trestný čin uvedený v článcích 5 až 7 této úmluvy, není nutné, aby byl teroristický trestný čin skutečně spáchán. Článek 9 Vedlejší trestné činy 1. Každá strana přijme taková opatření, která mohou být nezbytná k tomu, aby se v rámci jejího vnitrostátního práva za trestné činy považovalo: a) spolupachatelství trestného činu uvedeného v článcích 5 až 7 této úmluvy; b) organizování trestného činu nebo navádění jiných osob ke spáchání trestného činu uvedeného v článcích 5 až 7 této úmluvy; CS 4 CS

c) přispění ke spáchání jednoho nebo několika trestných činů uvedených v článcích 5 až 7 této úmluvy skupinou osob sledujících společný záměr. Toto přispění musí být úmyslné a musí buď: i) být činěno s cílem napomáhat trestné činnosti nebo trestnému záměru skupiny, pokud taková činnost nebo záměr zahrnuje spáchání trestného činu uvedeného v článcích 5 až 7 této úmluvy; nebo ii) být činěno s vědomím, že skupina má v úmyslu spáchat trestný čin uvedený v článcích 5 až 7 této úmluvy. 2. Každá strana rovněž přijme taková opatření, která mohou být nezbytná k tomu, aby byl v rámci jejího vnitrostátního práva a v souladu s ním za trestný čin považován pokus o spáchání trestného činu uvedeného v článcích 6 a 7 této úmluvy. Článek 10 Odpovědnost právnických osob 1. Každá strana přijme taková opatření, která mohou být v souladu s jejími právními zásadami nezbytná ke stanovení odpovědnosti právnických osob za účast na trestných činech uvedených v článcích 5 až 7 a v článku 9 této úmluvy. 2. S výhradou právních zásad strany může být odpovědnost právnických osob trestní, občanskoprávní nebo správní. 3. Touto odpovědností není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob, které trestné činy spáchaly. Článek 11 Sankce a opatření 1. Každá strana přijme taková opatření, která mohou být nezbytná k tomu, aby byly trestné činy uvedené v článcích 5 až 7 a v článku 9 této úmluvy postižitelné účinnými, přiměřenými a odrazujícími tresty. 2. Předchozí pravomocná odsouzení za trestné činy uvedené v této úmluvě vynesená v cizích státech lze pro účely stanovení trestu v souladu s vnitrostátním právem zohlednit v rozsahu, v jakém to umožňuje vnitrostátní právo. 3. Každá strana zajistí, aby se na právnické osoby nesoucí odpovědnost v souladu s článkem 10 vztahovaly účinné, přiměřené a odrazující trestní sankce či sankce jiné povahy, včetně sankcí peněžních. Článek 12 Podmínky a záruky 1. Každá strana zajistí, aby při zavádění, provádění a uplatňování kriminalizace podle článků 5 až 7 a článku 9 této úmluvy byly respektovány závazky v oblasti lidských práv, zejména svoboda projevu, svoboda sdružování a svoboda náboženského vyznání, které se na uvedenou stranu případně vztahují a které vyplývají z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i jiné závazky podle mezinárodního práva. 2. Při zavádění, provádění a uplatňování kriminalizace podle článků 5 až 7 a článku 9 této úmluvy by kromě toho měla být uplatněna zásada proporcionality, měly by být zohledněny sledované zákonné cíle a jejich nezbytnost v demokratické společnosti CS 5 CS

a měla by být vyloučena jakákoli forma svévolného jednání nebo diskriminačního či rasistického zacházení. Článek 13 Ochrana a odškodňování obětí trestných činů a pomoc těmto obětem Každá strana přijme taková opatření, která mohou být nezbytná na ochranu obětí terorismu spáchaného na jejím území a na pomoc těmto obětem. Tato opatření mohou prostřednictvím příslušných vnitrostátních systémů a s výhradou vnitrostátních právních předpisů mimo jiné zahrnovat finanční pomoc a odškodnění obětí terorismu a jejich blízkých rodinných příslušníků. Článek 14 Působnost 1. Každá strana přijme taková opatření, která mohou být nezbytná k tomu, aby stanovila působnost svých soudů ve vztahu k trestným činům uvedeným v této úmluvě: a) pokud je trestný čin spáchán na území této strany; b) pokud je trestný čin spáchán na palubě lodi plující pod vlajkou této strany nebo na palubě letadla registrovaného podle právních předpisů této strany; c) pokud je trestný čin spáchán státním příslušníkem této strany. 2. Každá strana může rovněž stanovit působnost svých soudů ve vztahu k trestným činům uvedeným v této úmluvě: a) pokud účelem nebo výsledkem trestného činu bylo spáchání trestného činu uvedeného v článku 1 této úmluvy na území této strany nebo proti jejímu státnímu příslušníkovi; b) pokud účelem nebo výsledkem trestného činu bylo spáchání trestného činu uvedeného v článku 1 této úmluvy proti státnímu nebo vládnímu zařízení této strany v zahraničí, včetně diplomatických nebo konzulárních místností dané strany; c) pokud účelem nebo výsledkem trestného činu byl trestný čin uvedený v článku 1 této úmluvy, který byl spáchán ve snaze donutit danou stranu jednat určitým způsobem či se určitého jednání zdržet; d) pokud je trestný čin spáchán osobou bez státní příslušnosti, která má obvyklé bydliště na území této strany; e) pokud je trestný čin spáchán na palubě letadla, které je provozováno vládou této strany. 3. Každá strana přijme taková opatření, která mohou být nezbytná k tomu, aby stanovila působnost svých soudů ve vztahu k trestným činům uvedeným v této úmluvě, nachází-li se domnělý pachatel na jejím území a strana jej nevydá straně, jejíž působnost je založena na pravidle pro určení působnosti existujícím zároveň v právu dožádané strany. 4. Tato úmluva nevylučuje vykonávání soudní pravomoci v trestních věcech v souladu s vnitrostátním právem. CS 6 CS

5. Pokud si působnost ve vztahu k údajnému trestnému činu uvedenému v této úmluvě nárokuje více než jedna ze stran, dotčené strany se v případě potřeby vzájemně konzultují s cílem určit nejvhodnější působnost pro účely trestního stíhání. Článek 15 Povinnost vyšetřovat 1. Po obdržení informace, že se osoba, která spáchala nebo údajně spáchala trestný čin uvedený v této úmluvě, může nacházet na jejím území, přijme dotčená strana taková opatření, která mohou být podle jejího vnitrostátního práva nezbytná za účelem vyšetření skutkových okolností obsažených v informaci. 2. Domnívá-li se strana, na jejímž území se nachází pachatel nebo domnělý pachatel, že to vyžadují okolnosti, přijme v souladu se svým vnitrostátním právem vhodná opatření s cílem zajistit přítomnost uvedené osoby za účelem trestního stíhání nebo vydání. 3. Každá osoba, vůči které jsou přijímána opatření uvedená v odstavci 2, má nárok: a) na neprodlenou komunikaci s nejbližším příslušným zástupcem státu, jehož je daná osoba státním příslušníkem nebo který je jinak oprávněn chránit její práva, nebo, je-li tato osoba bez státní příslušnosti, se zástupcem státu, na jehož území má tato osoba obvyklé bydliště; b) aby ji zástupce daného státu navštívil. c) být informována o svých právech podle písmen a) a b). 4. Práva uvedená v odstavci 3 jsou vykonávána v souladu s právními předpisy strany, na jejímž území se pachatel nebo domnělý pachatel nachází, pokud však tyto právní předpisy umožňují, aby byly v plném rozsahu naplněny cíle, jež práva přiznaná podle odstavce 3 sledují. 5. Ustanoveními odstavců 3 a 4 není dotčeno právo kterékoli ze stran, která stanovila působnost svých soudů v souladu s čl. 14 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. d), vyzvat Mezinárodní výbor Červeného kříže, aby s domnělým pachatelem komunikoval a navštívil jej. Článek 16 Nepoužití úmluvy Tato úmluva se nepoužije, pokud je kterýkoli z trestných činů uvedených v článcích 5 až 7 a v článku 9 spáchán v rámci jednoho státu, domnělý pachatel je státním příslušníkem tohoto státu a nachází se na jeho území a pokud žádný jiný stát nemá podle čl. 14 odst. 1 nebo 2 této úmluvy důvod vykonávat působnost, přičemž platí, že se v uvedených případech případně použijí ustanovení článku 17 a článků 20 až 22 této úmluvy. Článek 17 Mezinárodní spolupráce v trestních věcech 1. Strany si poskytují v co nejširší míře vzájemnou pomoc při trestním vyšetřování nebo trestním řízení či řízení o vydání osob v souvislosti s trestnými činy uvedenými v článcích 5 až 7 a v článku 9 této úmluvy, včetně pomoci při získávání důkazů, které vlastní a které jsou nezbytné pro účely řízení. 2. Strany plní své závazky podle odstavce 1 v souladu se všemi smlouvami nebo jinými dohodami o vzájemné právní pomoci, které mezi nimi mohou existovat. Pokud CS 7 CS

takové smlouvy nebo dohody neexistují, poskytují si strany vzájemnou pomoc v souladu se svým vnitrostátním právem. 3. Strany vzájemně spolupracují v největším možném rozsahu, jaký jim dovolí příslušné zákony, smlouvy, dohody a ujednání dožádané strany, při trestním vyšetřování nebo řízení ve vztahu k trestným činům, za které mohou být v souladu s článkem 10 této úmluvy odpovědné právnické osoby dožadující strany. 4. Každá strana může uvážit zavedení dalších mechanismů umožňujících sdílet s ostatními stranami informace nebo důkazy nezbytné pro stanovení trestní, občanskoprávní nebo správní odpovědnosti podle článku 10. Článek 18 Vydávání nebo stíhání 1. V případě, že má strana, na jejímž území se nachází domnělý pachatel, působnost v souladu s článkem 14, je povinna, pokud pachatele nevydá, bez výjimky a bez ohledu na to, zda byl trestný čin spáchán na jejím území, předložit případ prostřednictvím řízení v souladu s právními předpisy dané strany bez zbytečného prodlení svým příslušným orgánům za účelem stíhání. Uvedené orgány rozhodnou stejným způsobem jako v případě jakéhokoli jiného trestného činu závažné povahy podle právních předpisů dané strany. 2. Kdykoli straně její vnitrostátní právo umožňuje vydat či jiným způsobem předat některého ze svých státních příslušníků pouze pod podmínkou, že daná osoba bude této straně vrácena k výkonu trestu uloženého na základě soudu nebo řízení, pro které bylo o vydání či předání této osoby žádáno, a tato strana a strana, která o vydání osoby žádá, s touto možností a dalšími podmínkami, které mohou považovat za vhodné, souhlasí, je takové podmíněné vydání či předání osoby dostačující, aby byl splněn závazek stanovený v odstavci 1. Článek 19 Vydávání 1. Trestné činy uvedené v článcích 5 až 7 a v článku 9 této úmluvy se považují za zahrnuté jako trestné činy, které jsou důvodem k vydání osoby, do všech smluv o vydávání uzavřených mezi stranami před vstupem této úmluvy v platnost. Strany se zavazují, že uvedené trestné činy zahrnou jako trestné činy, které jsou důvodem k vydání osoby, do každé smlouvy o vydávání, kterou mezi sebou následně uzavřou. 2. Pokud strana, která podmiňuje vydání existencí smlouvy, obdrží žádost o vydání od jiné strany, se kterou smlouvu o vydávání neuzavřela, může dožádaná strana, pokud se tak rozhodne, považovat tuto úmluvu za právní základ pro vydání v souvislosti s trestnými činy uvedenými v článcích 5 až 7 a v článku 9 této úmluvy. Vydání podléhá dalším podmínkám stanoveným v právních předpisech dožádané strany. 3. Strany, které vydání nepodmiňují existencí smlouvy, si trestné činy uvedené v článcích 5 až 7 a v článku 9 této úmluvy vzájemně uznávají jako trestné činy, které jsou důvodem k vydání osoby, s výhradou podmínek stanovených v právních předpisech dožádané strany. 4. V případě potřeby se trestné činy uvedené v článcích 5 až 7 a v článku 9 této úmluvy považují pro účely vydávání mezi stranami za činy, které byly spáchány nejen v místě, kde k nim došlo, ale rovněž na území stran, které stanovily působnost svých soudů v souladu s článkem 14. CS 8 CS

5. Ustanovení všech smluv a dohod o vydávání uzavřených mezi stranami v souvislosti s trestnými činy uvedenými v článcích 5 až 7 a v článku 9 této úmluvy, nejsou-li s touto úmluvou slučitelná, se považují za pozměněná mezi stranami. Článek 20 Ustanovení o vyloučení politické výjimky 1. Žádný z trestných činů uvedených v článcích 5 až 7 a v článku 9 této úmluvy se pro účely vydávání nebo vzájemné právní pomoci nepovažuje za politický trestný čin, za trestný čin, který je s politickou trestnou činností spojen, nebo za trestný čin spočívající na politických motivech. Žádost o vydání nebo o vzájemnou právní pomoc v případě takového trestného činu tak nesmí být zamítnuta pouze proto, že se týká politického trestného činu nebo trestného činu, který je s politickou trestnou činností spojen, nebo trestného činu spočívajícího na politických motivech. 2. Aniž je dotčeno použití článků 19 až 23 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969 na ostatní články této úmluvy, může každý stát nebo Evropské společenství při podpisu nebo při uložení své listiny o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení k úmluvě prohlásit, že si vyhrazuje právo nepoužít odstavec 1 tohoto článku, pokud jde o vydání pro jakýkoli trestný čin uvedený v této úmluvě. Strana se zavazuje, že tuto výhradu použije případ od případu, na základě řádně odůvodněného rozhodnutí. 3. Kterákoli strana může výhradu, kterou učinila podle odstavce 2, zcela nebo zčásti odvolat prostřednictvím prohlášení adresovaného generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, jež nabývá účinku dnem jeho obdržení. 4. Strana, která učinila výhradu podle odstavce 2 tohoto článku, není oprávněna požadovat použití odstavce 1 tohoto článku kteroukoli jinou stranou; nicméně pokud je její výhrada částečná nebo podmíněná, může požadovat použití tohoto článku do té míry, do jaké ho sama přijala. 5. Výhrada je pro dotčenou stranu platná po dobu tří let ode dne vstupu této úmluvy v platnost. Může však být obnovena na další stejně dlouhá období. 6. Dvanáct měsíců před datem uplynutí platnosti výhrady oznámí generální tajemník Rady Evropy dané uplynutí platnosti dotčené straně. Nejpozději tři měsíce před uplynutím platnosti výhrady oznámí strana generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, že svou výhradu zachovává, mění nebo odvolává. Pokud strana generálnímu tajemníkovi Rady Evropy oznámí, že výhradu zachová, vysvětlí své důvody pro její zachování. Pokud dotčená strana žádné oznámení neučiní, uvědomí generální tajemník Rady Evropy dotčenou stranu, že její výhrada se považuje za automaticky prodlouženou na období šesti měsíců. Neoznámí-li dotčená strana před uplynutím této lhůty, že má v úmyslu svou výhradu zachovat nebo změnit, platnost výhrady zanikne. 7. V případě, že se strana po obdržení žádosti o vydání od jiné strany rozhodne, že osobu za použití této výhrady nevydá, předloží věc bez jakýchkoli výjimek a bez zbytečného prodlení svým příslušným orgánům za účelem stíhání, pokud se dožadující a dožádaná strana nedohodnou jinak. Orgány dožádané strany příslušné ke stíhání rozhodnou stejným způsobem jako v případě jakéhokoli trestného činu závažné povahy, a to podle právních předpisů této strany. Dožádaná strana sdělí bez zbytečného odkladu konečný výsledek řízení dožadující straně a generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, který jej postoupí konzultaci stran podle článku 30. CS 9 CS

8. Rozhodnutí o odmítnutí žádosti o vydání na základě této výhrady se zasílají neprodleně dožadující straně. Pokud není v dožádané straně v souladu s odstavcem 7 v přiměřené lhůtě vydáno žádné soudní rozhodnutí ve věci samé, může dožadující strana tuto skutečnost oznámit generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, který záležitost předloží konzultaci stran podle článku 30. Konzultace stran danou záležitost uváží a vydá stanovisko ohledně souladu odmítnutého vydání s úmluvou a předloží jej Výboru ministrů, aby k dané záležitosti vydal prohlášení. Při výkonu svých funkcí podle tohoto odstavce zasedá Výbor ministrů ve složení omezujícím se pouze na státy, které jsou stranami úmluvy. Článek 21 Ustanovení o nediskriminaci 1. Žádné ustanovení této úmluvy nesmí být vykládáno v tom smyslu, že ukládá povinnost vydat nebo poskytovat vzájemnou právní pomoc, pokud má dožádaná strana závažné důvody domnívat se, že žádost o vydání pro trestné činy uvedené v článcích 5 až 7 a v článku 9 nebo o vzájemnou právní pomoc týkající se těchto trestných činů byla učiněna za účelem trestního stíhání nebo potrestání určité osoby z důvodu její rasy, náboženství, národnosti, etnického původu nebo politického názoru nebo že by vyhovění žádosti způsobilo z některého z těchto důvodů újmu v postavení dané osoby. 2. Žádné ustanovení této úmluvy nesmí být vykládáno v tom smyslu, že ukládá povinnost vydat, pokud existuje riziko, že osoba, která je předmětem žádosti o vydání, bude vystavena mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. 3. Žádné ustanovení této úmluvy nesmí být vykládáno v tom smyslu, že ukládá povinnost vydat, pokud existuje riziko, že osoba, která je předmětem žádosti o vydání, bude vystavena trestu smrti, nebo pokud právo dožádané strany neumožňuje doživotní odnětí svobody, trestu doživotního odnětí svobody bez možnosti podmíněného propuštění, ledaže je dožádaná strana podle platných smluv o vydávání povinna osobu vydat, jestliže druhá strana poskytne takové záruky, které dožádaná strana pokládá za dostatečné, že trest smrti nebude uložen, nebo byl-li uložen, nebude proveden, nebo že daná osoba nebude vystavena trestu doživotního odnětí svobody bez možnosti podmíněného propuštění. Článek 22 Poskytování informací z vlastního podnětu 1. Aniž je dotčeno jejich vlastní vyšetřování nebo řízení, mohou příslušné orgány jedné strany poskytnout bez předchozí žádosti příslušným orgánům druhé strany informace získané v rámci svého vlastního vyšetřování, pokud se domnívají, že zpřístupnění těchto informací by mohlo straně, která je obdrží, pomoci zahájit nebo vést vyšetřování nebo řízení nebo by mohlo vést k žádosti této strany podle této úmluvy. 2. Strana, která informace poskytuje, může v souladu se svými vnitrostátními právními předpisy stanovit, za jakých podmínek je strana, která informace obdrží, může použít. 3. Strana, která informace obdrží, je povinna tyto podmínky dodržet. 4. Každá strana však může kdykoli prostřednictvím prohlášení adresovaného generálnímu tajemníkovi Rady Evropy prohlásit, že si vyhrazuje právo nebýt vázána podmínkami strany, která informace poskytuje podle odstavce 2, pokud předem CS 10 CS

neobdrží oznámení o povaze poskytovaných informací a pokud s jejich předáním nesouhlasí. Článek 23 Podpis a vstup v platnost 1. Tato úmluva je otevřena k podpisu členským státům Rady Evropy, Evropskému společenství a státům, které nejsou členy Rady Evropy a podílely se na přípravě této úmluvy. 2. Tato úmluva podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. Listiny o ratifikaci, přijetí nebo schválení se uloží u generálního tajemníka Rady Evropy. 3. Tato úmluva vstupuje v platnost prvním dnem měsíce, který následuje po uplynutí tří měsíců od data, kdy šest signatářů, včetně alespoň čtyř členských států Rady Evropy, vyjádřilo svůj souhlas s tím, aby byli vázáni úmluvou v souladu s ustanoveními odstavce 2. 4. Pro každého signatáře, který svůj souhlas být vázán úmluvou vyjádří později, vstoupí úmluva v platnost prvním dnem měsíce, který následuje po uplynutí tří měsíců od data, kdy v souladu s ustanoveními odstavce 2 vyjádřil svůj souhlas s tím, aby byl vázán touto úmluvou. Článek 24 Přistoupení k úmluvě 1. Po vstupu této úmluvy v platnost může Výbor ministrů Rady Evropy po konzultaci se stranami a po získání jednomyslného souhlasu stran úmluvy vyzvat kterýkoli stát, který není členem Rady Evropy a který se nepodílel na její přípravě, aby k této úmluvě přistoupil. Rozhodnutí se přijímá většinou stanovenou v čl. 20 odst. d. Statutu Rady Evropy a jednomyslným hlasováním zástupců stran oprávněných zasedat ve Výboru ministrů. 2. Pro každý stát přistupující k úmluvě podle odstavce 1 vstupuje úmluva v platnost prvním dnem měsíce, který následuje po uplynutí tří měsíců od data uložení listiny o přistoupení u generálního tajemníka Rady Evropy. Článek 25 Územní působnost 1. Každý stát nebo Evropské společenství může při podpisu nebo při uložení své listiny o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení vymezit území, na které či na která se tato úmluva vztahuje. 2. Každá strana může kdykoli později prostřednictvím prohlášení adresovaného generálnímu tajemníkovi Rady Evropy rozšířit působnost této úmluvy na jakékoli další území vymezené v prohlášení. Pro takové území vstupuje úmluva v platnost prvním dnem měsíce, který následuje po uplynutí tří měsíců od data doručení daného oznámení generálnímu tajemníkovi. 3. Každé prohlášení uskutečněné podle předchozích dvou odstavců může být pro každé území, které je v tomto prohlášení uvedeno, odvoláno oznámením adresovaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. Odvolání nabývá účinku prvním dnem měsíce, který následuje po uplynutí tří měsíců od data doručení daného oznámení generálnímu tajemníkovi. Článek 26 Účinky úmluvy CS 11 CS

1. 1. Tato úmluva doplňuje použitelné mnohostranné nebo dvoustranné smlouvy nebo dohody mezi stranami, včetně ustanovení těchto smluv Rady Evropy: Evropská úmluva o vydávání, která byla otevřena k podpisu v Paříži dne 13. prosince 1957 (ETS č. 24), Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních, která byla otevřena k podpisu ve Štrasburku dne 20. dubna 1959 (ETS č. 30), Evropská úmluva o potlačování terorismu, která byla otevřena k podpisu ve Štrasburku dne 27. ledna 1977 (ETS č. 90), Dodatkový protokol k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních, který byl otevřen k podpisu ve Štrasburku dne 17. března 1978 (ETS č. 99), Druhý dodatkový protokol k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních, který byl otevřen k podpisu ve Štrasburku dne 8. listopadu 2001 (ETS č. 182), Protokol pozměňující Evropskou úmluvu o potlačování terorismu, který byl otevřen k podpisu ve Štrasburku dne 15. května 2003 (ETS č. 190). 2. Pokud dvě nebo více stran uzavřely dohodu nebo smlouvu týkající se záležitostí, na které se vztahuje tato úmluva, nebo pokud jiným způsobem upravily své vztahy týkající se těchto záležitostí, či pokud tak učiní v budoucnu, jsou rovněž oprávněny uvedenou dohodu nebo smlouvu uplatňovat nebo tyto vztahy odpovídajícím způsobem upravovat. Pokud však strany upraví své vztahy týkající se záležitostí, na které se vztahuje tato úmluva, jinak, než jak je stanoveno v této úmluvě, učiní tak způsobem, který není v rozporu s cíli a zásadami úmluvy. 3. Strany, které jsou členy členy Evropské unie, uplatňují ve svých vzájemných vztazích předpisy Společenství a Evropské unie, pokud předpisy Společenství nebo Evropské unie upravující dotčenou konkrétní problematiku existují a jsou použitelné na daný případ, aniž je tím dotčen cíl a účel úmluvy a její plné uplatňování ve vztahu k jiným stranám. 4. Žádným ustanovením této úmluvy nejsou dotčena jiná práva, závazky a povinnosti strany a jednotlivců podle mezinárodního práva, včetně mezinárodního humanitárního práva. 5. Touto úmluvou nejsou upraveny činnosti ozbrojených sil v průběhu ozbrojeného konfliktu, jak jsou chápány podle mezinárodního humanitárního práva a jež jsou daným právem upraveny, a činnosti prováděné vojenskými silami strany při výkonu svých úředních povinností, pokud jsou upraveny jinými pravidly mezinárodního práva. Článek 27 Změny úmluvy 1. Změny této úmluvy může navrhnout kterákoli strana, Výbor ministrů Rady Evropy nebo konzultace stran. 2. Každý návrh na změnu sdělí generální tajemník Rady Evropy stranám. 3. Kromě toho se každá změna navržená stranou nebo Výborem ministrů sdělí konzultaci stran, která předloží Výboru ministrů své stanovisko k navrhované změně. CS 12 CS

4. Výbor ministrů navrhovanou změnu a jakékoli stanovisko předložené konzultací stran uváží a může ji schválit. 5. Text každé změny schválené Výborem ministrů v souladu s odstavcem 4 se předá stranám k přijetí. 6. Jakákoli změna schválená v souladu s odstavcem 4 vstoupí v platnost třicátým dnem poté, co všechny strany informovaly generálního tajemníka o jejím přijetí. Článek 28 Revize dodatku 1. Změny za účelem aktualizace seznamu smluv v dodatku může navrhnout kterákoli strana nebo Výbor ministrů. Tyto návrhy na změnu se týkají pouze platných univerzálních smluv uzavřených v rámci systému Organizace spojených národů, které se týkají mezinárodního terorismu. Návrhy na změnu oznámí generální tajemník Rady Evropy stranám. 2. Navrhovanou změnu může Výbor ministrů přijmout po konzultaci se stranami, které nejsou členy Rady Evropy, většinou stanovenou v čl. 20 odst. d. Statutu Rady Evropy. Změna vstoupí v platnost po uplynutí jednoho roku ode dne, kdy byla předána stranám. Během tohoto období může kterákoli strana generálnímu tajemníkovi Rady Evropy oznámit jakoukoli námitku proti vstupu dané změny v platnost pro tuto stranu. 3. Pokud jedna třetina stran oznámí generálnímu tajemníkovi Rady Evropy námitku proti jejímu vstupu v platnost, změna nevstoupí v platnost. 4. Pokud námitku oznámí méně než jedna třetina stran, vstoupí změna v platnost pro ty strany, které námitku nevznesly. 5. Jakmile změna vstoupila v souladu s odstavcem 2 v platnost a strana proti ní vznesla námitku, vstoupí tato změna pro dotčenou stranu v platnost prvním dnem měsíce následujícího po dni, k němuž strana oznámí generálnímu tajemníkovi Rady Evropy její přijetí. Článek 29 Řešení sporů V případě sporu mezi stranami ohledně výkladu nebo uplatňování této úmluvy se strany snaží spor vyřešit prostřednictvím vyjednávání nebo jakýmkoliv jiným smírným prostředkem podle vlastní volby, včetně předložení sporu rozhodčímu soudu, jehož rozhodnutí je pro strany sporu závazné, nebo Mezinárodnímu soudnímu dvoru v souladu s dohodou mezi stranami. Článek 30 Konzultace stran 1. Strany vedou pravidelné konzultace s cílem: a) předložit návrhy na usnadnění nebo zlepšení účinného využívání a uplatňování této úmluvy, včetně identifikace případných problémů a účinků jakéhokoli prohlášení učiněného podle této úmluvy; b) formulovat své stanovisko ohledně souladu odmítnutého vydání v záležitosti, která jim byla předložena v souladu s čl. 20 odst. 8; c) předložit návrhy na změnu této úmluvy v souladu s článkem 27; CS 13 CS

d) formulovat své stanovisko ohledně návrhu na změnu této úmluvy, který jim byl předložen v souladu s čl. 27 odst. 3; e) vyjádřit stanovisko k jakékoli otázce, která se týká použití této úmluvy, a usnadnit výměnu informací o významném právním, politickém nebo technologickém vývoji. 2. Konzultaci stran svolává generální tajemník Rady Evropy kdykoli to považuje za nutné a v každém případě, když o její svolání požádá většina stran nebo Výbor ministrů. 3. Při výkonu funkcí podle tohoto článku je stranám nápomocen sekretariát Rady Evropy. Článek 31 Vypovězení 1. Kterákoli ze stran může tuto úmluvu kdykoli vypovědět oznámením zaslaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. 2. Vypovězení nabývá účinku prvním dnem měsíce, který následuje po uplynutí tří měsíců od data doručení tohoto oznámení generálnímu tajemníkovi. Článek 32 Oznamování Generální tajemník Rady Evropy oznámí členským státům Rady Evropy, Evropskému společenství, státům, které nejsou členy Rady Evropy a podílely se na přípravě této úmluvy, jakož i každému státu, který přistoupil nebo byl vyzván, aby přistoupil k této úmluvě: a) každý podpis; b) uložení každé listiny o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení; c) každé datum vstupu této úmluvy v platnost podle článku 23; d) každé prohlášení učiněné v souladu s čl. 1 odst. 2, čl. 22 odst. 4 a článkem 25 ; e) jakýkoli jiný akt, oznámení nebo sdělení vztahující se k této úmluvě. Na důkaz čehož níže podepsaní, jsouce k tomu řádně zmocněni, podepsali tuto úmluvu. Ve Varšavě dne 16. května 2005 v jazyce anglickém a francouzském, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jediném vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Generální tajemník Rady Evropy zašle jejich ověřené opisy každému členskému státu Rady Evropy, Evropskému společenství, každému státu, který není jejich členem, avšak podílel se na přípravě této úmluvy, a každému státu, který byl vyzván, aby k této úmluvě přistoupil. Dodatek 1. Úmluva o potlačení protiprávního zmocnění se letadel, podepsaná v Haagu dne 16. prosince 1970; 2. Úmluva o potlačování protiprávních činů ohrožujících bezpečnost civilního letectví, uzavřená v Montrealu dne 23. září 1971; CS 14 CS

3. Úmluva o zabránění a trestání trestných činů proti osobám požívajícím mezinárodní ochrany včetně diplomatických zástupců, přijatá v New Yorku dne 14. prosince 1973; 4. Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí, přijatá v New Yorku dne 17. prosince 1979; 5. Úmluva o fyzické ochraně jaderných materiálů, přijatá ve Vídni dne 3. března 1980; 6. Protokol o boji s protiprávními činy násilí na letištích sloužících mezinárodnímu civilnímu letectví, podepsaný v Montrealu dne 24. února 1988; 7. Úmluva o potlačování protiprávních činů proti bezpečnosti námořní plavby, přijatá v Římě dne 10. března 1988; 8. Protokol o potlačení trestné činnosti ohrožující bezpečnost stálých plošin umístěných na kontinentálním šelfu, uzavřený v Římě dne 10. března 1988; 9. Mezinárodní úmluva o potlačování teroristických bombových útoků, přijatá v New Yorku dne 15. prosince 1997; 10. Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu, přijatá v New Yorku dne 9. prosince 1999; 11. Mezinárodní úmluva o potlačování činů jaderného terorismu, přijatá v New Yorku dne 13. dubna 2005 1. 1 Změna dodatku, kterou na svém 1034. zasedání (11. září 2008, bod 10.1) přijali náměstci ministrů a která v souladu s článkem 28 úmluvy vstoupila v platnost dne 13. září 2009. CS 15 CS