Primární texty k maturitní zkoušce ze Základů filosofie. Václav Šmilauer

Primární texty k maturitní zkoušce ze Základů filosofie Václav Šmilauer květen 2009

Obsah Obsah 4 1 Logika a metodologie 5 1 Aristoteles: Druhé Analytiky.............................. 6 2 Francis Bacon: Nové organon............................. 8 3 Karl Raimund Popper: Logika vědeckého bádání................... 14 4 Ludwig Wittgenstein & filosofie jazyka......................... 18 5 Edmund Husserl: Krize evropských věd........................ 22 2 Metafyzika 25 6 Platón: podobenství o slunci.............................. 26 7 René Descartes...................................... 28 8 Britský empirismus.................................... 32 9 Anselm z Canterbury................................... 37 3 Etika a mysl 39 10 Sókratés a Platón..................................... 40 11 Aristoteles......................................... 43 12 Epikúros a epikurejci................................... 45 13 Stoa............................................ 47 14 Immanuel Kant (nekompletní!)............................. 49 15 Schopehauer, Nietzsche, Klíma............................. 51 16 Existenciální filosofie................................... 57 17 Kongfuzi (Konfucius).................................. 61 18 Laozi a Zhuang..................................... 64 19 Buddhismus........................................ 68 20 Mistr Eckhart....................................... 71 21 Existenciální psychoterapie............................... 74 4 Politologie 81 22 Platón: Ústava...................................... 82 23 Aristotelés: Politika................................... 86 24 Aurelius Augustinus: De civitate dei......................... 91 25 Tomáš Akvinský: Summa theologická......................... 94 26 Thomas Hobbes: Leviathan............................... 97 27 Jean-Jacques Rousseau: O původu nerovnosti mezi lidmi............. 101 Literatura 105 3

Kapitola 1 Logika a metodologie 5

5 10 15 20 25 30 35 40 1 Aristoteles: Druhé Analytiky 1.1 Sylogismus, premisy, důkaz 1 Každé vyučování a každé učení pomocí rozvažování vychází z předcházejícího poznání. To je zřejmé, uvažujeme-li o druzích vyučování i učení. Neboť jako se matematické vědy získávají tímto způsobem, tak také každý z ostatních oborů vědecké teorie. Stejně je tomu také u dialektických diskusí, jak u těch, které užívají sylogismů, tak u těch, které indukce; obojí totiž vyučují pomocí toho, co již napřed bylo poznáno, jedny, jakoby to braly od těch, kteří již věci rozumějí, druhé tím, že ukazují obecné skrze jednotlivé, které je zřejmé. Rovněž tak přesvědčují i argumenty řečníků, buď totiž užívají příkladů, což je indukce, nebo entymémat, 2 a to je sylogismus. [... ] Myslím, že je jednu každou věc víme naprosto [... ] kdykoli máme za to, že známe příčinu, pro kterou věc jest, kdykoli víme, že je příčinou této věci a že to nemůže být jinak. Je-li tudíž ještě jiný způsob vědění, povíme později. Zatím tvrdíme, že máme také vědění, záležející v důkaze. Důkazem nazývám vědecký sylogismus. Vědeckým jej však nazývám, poněvadž vědoucí jsme právě tím, že jej máme. Jestliže tedy vědění je takové, jak jsme uvedli, musí také dokazující vědění vycházet z premis, které jsou pravdivé, první, bezprostřední, známější a dřívější a jsou příčinou závěru. [... ] Sylogismus totiž může být i bez těchto požadavků, ale nebude to důkaz, neboť nezpůsobí vědění. 3 [... ] Z bezprostředních počátků sylogismu nazývám tezí ten, který nelze dokázat, ale který ten, kdo se něco chce dovědět, nemusí nezbytně mít, ten však, který již nutně musí mít, nazývám axiómem. Neboť některé takové počátky [... ]. Z tezí ty, které uznávají jednu z obou částí výpovědi míním například, že něco jest nebo že něco není jsou hypotézy, ty, které to nečiní, jsou definice. Neboť definice je sice tezí aritmetik totiž předpokládá, že jednotka je 1 [Aristoteles, 1962], kap. 1. 8. 2 Zámlka, zkrácený úsudek. 3 Např. logicky platný sylogismus s nepravdivou premisou vede k nepravdivému závěru, tedy nepůsobí vědění. co do kvantity nedělitelná; ale není to hypotéza. Vždyť není totéž, řekne-li se, co je jednotka, a že jednotka jest. 45 Protože však je třeba pokládat za jisté a znát věc tak, že máme takový sylogismus, který nazýváme důkazem, a tento sylogismus záleží v tom, že je to a to, z čeho vzniká, je nutné jeho počátky buď všechny nebo některé 50 nejen znát předem, nýbrž znát také ve vyšší míře než to, co z toho vyplývá. [... ] Někteří jsou proto toho mínění, že není vůbec žádné vědění, ježto je třeba vědět první 55 premisy, kdežto druzí míní, že sice vědění jest, ale také, že pro všechno je možný důkaz. Z těch mínění není ani jedno, ani druhé pravdivé, ani nutné. Neboť ti, podle jejichž předpokladu není 60 vůbec možné vědění, míní, že by to vedlo do neomezena, protože prý tam, kde není první, nelze vědět pozdější na základě toho, co je dřívější. Správně, neboť to, co je neomezené, nedá se projít. A kdybychom prý se zastavili 65 u některých premis a byly to ty první, byly by prý nepoznatelné, protože pro ně není důkaz, a podle jejich tvrzení jedině důkaz znamená vědění. Nemůžeme-li však vědět první premisy, nemůžeme též vědět, co z nich vyplývá, [... ] 70 nýbrž mít pouze vědění s předpokladem, jsou-li ony první premisy pravdivé. Druzí sice připouštějí možnost vědění; vědění prý totiž vzniká jen důkazem. Ale nic prý nebrání tomu, aby byl důkaz pro všechno, ne- 75 boť je prý možné vést důkaz v kruhu a premisy dokazovat navzájem jednu z druhé. My však tvrdíme, že ne každé vědění lze dokázat, nýbrž že vědění bezprostředních počátků je nedokazatelné. A je zřejmo, že tomu 80 tak nutně jest. Je-li totiž nutno vědět dřívější, tedy to, z čeho vychází důkaz, a je-li dále nutné zastavit se jedou u bezprostředního, je to nutně nedokazatelné. To je tedy náš názor a tvrdíme, že je nejen vědění, nýbrž nějaká prvopočáteční 85 základna vědění, kterou poznáváme termíny [=významy definic]. Že však není možné prostě dokazovat v kruhu, je zjevné, jestliže se vskutku důkaz má vést z toho, co je dřívější a známější. 90 [... ] Jsou-li premisy, z nichž se tvoří sylogismus, obecné, je dále také zřejmé, že i závěr takového důkazu, který můžeme zvát důkazem napros- 6

95 100 105 110 tým, musí nutně být věčný. O věcech pomíjejících neexistuje tedy důkaz, ani naprosté vědění, nýbrž jen tak, že je to vědění nahodilé, protože o tom není vědění obecné, nýbrž jen v určité době a v jistém vztahu. Kdykoli však je pro to důkaz, je nutně jedna premisa nikoli obecná a je pomíjející; pomíjející, protože i závěr bude takový, když bude premisa pomíjející, a nikoli obecná, protože to, co se vypovídá, bude jednou platit, podruhé však nebude. A tak není zde možné vyvodit obecný závěr, nýbrž pouze závěr pro přítomnou dobu. [... ] Důkazy a vědy o tom, co se děje zpravidla [=většinou, ale ne vždy], jako například o zatměních měsíce, jsou zjevně stále platné, pokud jsou důkazy něčeho takového; pokud však nejsou platné stále, jsou částečné. A jak je to se zatměním, tak je tomu u ostatních jevů tohoto druhu. 1.2 Principy 4 115 120 125 130 Principy 5 každého rodu nazýváme to, čeho existenci není možné dokázat. U obojího, jak toho, co je prvotní, tak toho, co z něho pochází, se přijímá, co to znamená [tj. definice]; že však jest, musí se o principech přijímat, o ostatním dokazovat. Tak například co znamená jednotka, co rovné a co trojúhelník; že však jest jednotka a že jest veličina, musí se uznávat, kdežto ostatní se musí dokazovat. Principy, kterých se užívá v dokazovacích vědách, jsou jednak vlastní každé vědě [speciální], jednak společné. [... ] K vlastním principům náleží například, že čára nebo rovné se vymezuje tak a tak, k obecným počátkům například, že, odejme-li se stejné od stejného, zbývá stejné. 4 [Aristoteles, 1962], kap. 10. 5 Používáme zde slovo princip namísto počátek, které užívá použitý překlad. 7

135 140 145 150 155 160 165 170 175 2 Francis Bacon: Nové organon 6 2.1 Cíl a metoda vědy 1. Člověk, služebník přírody a její vykladač, vytváří a chápe jen tolik, kolik vypozoroval o přírodním řádu z faktů nebo svým rozumem, více neví a ani nemůže vědět. 2. Ani pouhá ruka, ani rozum ponechaný sám sobě mnoho nesvedou; dílo se vytváří pomocí nástrojů a jiných pomůcek; těch je třeba právě tak rozumu jako ruce. A jako nástroje ruky buď uvádějí do pohybu, nebo pohyb řídí, tak i nástroje mysli dávají rozumu buďto podněty, anebo jej kontrolují. 3. Lidské vědění a moc splývají v jedno, neboť neznalost příčiny zabraňuje účinku. Abychom totiž mohli zvítězit nad přírodou, musíme jí být poslušni. To, co se jeví v myšlení jako příčiny, to je při provádění pravidlem. 4. Pokud jde o práci, člověk nemůže nic jiného než k sobě přibližovat či od sebe oddalovat přírodní tělesa; ostatní udělá příroda sama, působíc uvnitř. [... ] 10. Jemnost přírody převyšuje po mnohé stránce jemnost smyslů a rozumu, takže všechny ty krásné úvahy a spekulace člověka a jeho sebeučenější spory nemají naprosto smysl, není-li tu nikdo, kdo by je pozoroval. [... ] 13. Sylogismu nelze užít na principy věd a marně se ho užívá při středně obecných tvrzeních, neboť naprosto nestačí jemnosti přírody. 14. Sylogismus se skládá z výroků, výroky ze slov, slova pak jsou znaky pojmů. A tak jsou-li samy pojmy (jsouce základem věci) zmatené a nerozmyšleně abstrahované z věcí, není v tom, co se na nich staví, žádná pevnost. A tak jediná naděje je v pravé indukci. [... ] 19. Jsou a mohou být jen dvě cesty, jak hledat a nalézt pravdu. První stoupí od vjemu a částečných tvrzení k tvrzením obecnějším, od těchto nejobecnějších tvrzení jakožto principů pokládaných za naprosto pravdivé pak tato cesta sestupuje k úsudku střední obecnosti. Této cesty se nyní většinou užívá. Druhá cesta vyvozuje z vjemu a částečných tvrzení, stoupajíc přitom nepřetržitě a postupně, tvrzení obecnější, aby se nakonec dostala k tvrzením nejobecnějším. Je to cesta pravá, avšak dosud 6 [Bacon, 1990] není vyzkoušena. 22. Obě cesty počínají u vjemu a částečných poznatků a končí v nejobecnějším, nekonečně se však od sebe liší. První se totiž dotýká zkušenosti a jednotlivin letmo, kdežto druhá je 180 sleduje v jejich řádu a zákonitosti. První cesta stanoví již od samého počátku určité obecné, avšak abstraktní a neužitečné principy, kdežto druhá stoupá postupně, směřujíc k tomu, co je bližší a přístupnější poznání. [... ] 185 26. Pojmy o přírodě, jichž obvykle užíváme [= běžná logika ], nazývám obyčejně anticipací přírody. Onu pak metodu, která náležitým způsobem vyvozuje vše z faktů [=Baconova, zde představovaná metoda], nazývám interpretací 190 přírody. 27. Anticipace jsou dostatečně pevným základem (obecného) souhlasu, neboť i kdyby se lidé zbláznili, všichni ovšem stejným způsobem, mohli by se mezi sebou poměrně dobře 195 shodnout. 28. Anticipace působí daleko silněji než interpretace tam, kde je třeba dosáhnout obecného souhlasu, protože jsou odvozeny z mála faktů, a to z těch faktů, jež se běžně vyskytují, a 200 proto spíše zaujmou rozum. Interpretace naproti tomu, odvozené z faktů příliš různých a často daleko od sebe vzdálených, nemohou zaujmout rozum tak rychle a nutně se musí zdát podle běžného názoru mnohem neobratnější a 205 neurovnanější, než jsou tajemství víry. 29. Ve vědách, jež jsou založeny na názorech a dogmatech, je dobré užívat anticipací a logiky, neboť jejich cílem je dosáhnout souhlasu, a nikoli ovládnout věci. 210 2.2 Idoly (z předmluvy) Idoly pak, neboli klamné obrazy, jež naplňují mysl, jsou buď získány, nebo vrozeny. Získané idoly se vlastně do lidských myslí přestěhovaly jednak z filosofických nauk a škol, jednak z toho, že se převrátila pravi- 215 dla důkazů. Vrozené idoly naproti tomu vězí v samé povaze rozumu, který je k omylu mnohem náchylnější než smysly. První dva druhy idolů mohou být vyhlazeny jen stěží, poslední [dva] pak vůbec ne. Zbývá toliko, aby se na ně 220 poukázalo a abychom onu sílu mysli, jež nám strojí úklady, řádně poznali a zcela přemohli [... ]. Je třeba, aby se už jednou provždy potvrdila a ustálila zásada, že rozum nemůže soudit, 8

225 230 235 240 245 250 255 260 265 270 leda pomocí indukce, a to ještě jenom pomocí její správné formy. Proto se nauka o pročištění rozumu, aby byl schopen pravdy, uskutečňuje trojím vyvracením: vyvracením filosofických učení, vyvracením důkazů a vyvracením přirozeného lidského rozumu. 38. Idoly a nesprávné pojmy, které se již zmocnily lidského rozumu a jsou v něm hluboce zakořeněny, nejenže zaujímají mysli lidí natolik, že tam pravda těžko proniká, nýbrž i tehfy, když je jí zjednán a povolen přístup, objevují se opět při obnově věd a ztěžují tu práci, ledaže by se lidé byvše už napřed varování, proti nim pokud možno obrnili. 39. Idolů pak, které by se zmocnily lidských myslí jsou čtyři druhy. Abych si usnadnil výklad, označil jsem je názvy. První druh idolů jsem nazval idoly rodu, druhý pak idoly jeskyně, třetí idoly tržiště a čtvrtý idoly divadla. 40. Jistě vhodný prostředek k tomu, jak se uchránit idolů a jak je odstranit, je vytváření pojmů a obecných tvrzení pomocí správné indukce. Velmi užitečný však bude i jejich popis. Nauka o idolech se má totiž k výkladu přírody tak, jako se má nauka o sofistických důkazech k běžné logice. Idoly rodu (idola tribus) 41. Idoly rodu mají svůj základ v samé lidské přirozenosti a v samém lidském rodu či pokolení. Tvrzení, že lidské smysly jsou mírou věcí, je vlastně nesprávné. Právě naopak, jak všechny smyslové vjemy, tak i to, co je v mysli, je ve vztahu k člověku, a nikoli k vesmíru. Lidský rozum je jako nerovné zrcadlo, jež přijímajíc paprsky věci, směšuje svou přirozenost s přirozeností věcí a tím ji pokřivuje a porušuje.[... ] 45. Vlastností lidského rozumu je, že snadno předpokládá větší řád a rovnováhu ve věcech, než jaké tam skutečně nalézá. A ačkoli je v přírodě mnoho jedinečného a mnoho sobě nerovného, vymýšlí si paralely, podobnosti a vztahy, které neexistují. Odtud ony výmysly, že na nebesích se vše pohybuje v dokonalých kruzích a že se zavrhují spirály a hadovitě zakřivené linie. [... ] 46. Lidský rozum se opírá o ty věci, které již jednou uznal za správné (buď proto, že jsou tak pojímány, či že se jim tak věří, anebo že se mu prostě líbí), [... ] a všechno ostatní uvádí s nimi v souhlas. A třebaže jsou přesvědčivější 275 a početnější případy právě opačné, přesto jim nevěnuje pozornost, podceňuje je, anebo je nějakým rozlišováním odstraní a zavrhne, podléhaje přitom veliké a zhoubné předpojatosti, jen aby zůstala nedotčena autorita oněch dří- 280 vějších závěrů. A tak odpověděl správně onen člověk, který, když mu ukazovali v chrámu zavěšenou tabuli, kde byli vyobrazeni ti, kdo splnili svůj slib, uniknuvše nebezpečí ztroskotání, a když na něj naléhali s otázkou, zda 285 alespoň teď uznává moc bohů, jestliže se znovu zeptal: Kde jsou však vymalováni ti, kteří zahynuli přesto, že učinili sliby. A tak je tomu téměř s každou pověrou, ať už patří do astrologie nebo se týká vykládání snů, nepří- 290 znivých znamení, božské odplaty apod. Lidé si v takových jalovostech libují a všímají si výsledku jen tehdy, když se věc vyplní, tam, kde se však neuskuteční (třebaže se to stává mnohem častěji), nevšimnou si toho a zcela to 295 přejdou. [... ] 49. Lidský rozum není pouhé světlo, nýbrž dostává se mu příměsí od vůle a afektů, což plodí vědy zcela libovolné. Člověk totiž spíše věří tomu, co chce považovat za pravdivé. [... ] 300 51. Lidský rozum tíhne svou přirozeností k abstrakcím a přisuzuje stálost věcem, jež jsou pomíjivé. Lépe je však přírodu dělit na části než z ní vytvářet abstrakce. Přírodu takto dělila škola Démokritova, 7 která do ní také 305 více pronikla, než školy ostatní. Je spíše třeba uvažovat o hmotě, o její struktuře a změnách těchto struktur, o jejím ryzím aktu a zákonech tohoto aktu čili pohybu, formy jsou totiž výmysly lidského ducha. [... ] 310 Idoly jeskyně (idola specus) 42. Idoly jeskyně jsou idoly člověka jakožto jednotlivce. Neboť každý jednotlivec má (kromě omylů, jež jsou vlastní přirozenosti člověka jako druhu) svou jakousi individuální jeskyni 315 či doupě. Tato jeskyně láme a zkresluje světlo přírody, a to jednak proto, že každé je vlastní určitá zvláštní přirozenost, jednak proto, že se mu dostalo odlišné výchovy a stýkal se s jinými lidmi. Také proto, že četl jen určité knihy a 320 měl v úctě rozmanité autority a obdivoval se 7 Démokritos z Abdéry, presokratický přírodovědec, spolu s Leukippem považovaný za hlavní postavu řeckého atomismu. 9

325 330 335 340 345 350 355 360 365 jim, dále proto, že jeho dojmy byly odlišné, podle toho, zda se naskytly duši předpojaté a plné předsudků, anebo duši vyrovnané a klidné, anebo pro jiné věci tohoto druhu. Takže vlastně lidský duch (tak jak je uspořádán v jednotlivých lidech) je velmi proměnlivý, naprosto zmatený a jaksi náhodný. Správně to formuluje Herakleitos, když říká, že lidé hledají vědění ve svých malých světech, a nikoli ve světě velkém čili obecném. 8 [... ] 54. Lidé mají v oblibě některé jednotlivé vědy nebo některé úvahy, buď proto, že se pokládají za jejich původce a objevitele, nebo že v nich nejvíce pracovali a nejvíce se na ně zvykli. Věnují-li se pak takoví lidé filosofii a obecným úvahám, překrucují je a porušují podle svých dřívějších představ a předsudků. To je nejvýrazněji vidět na Aristotelovi, který jsou přírodní filosofii zcela podřídil logice, takže z ní učinil nauku téměř neužitečnou a spornou. Chemikové vybudovali zase svoji fantastickou filosofii přihlížející jen málo k věcem na několika málo pokusech v tavicí peci. Gilbert, jenž se nejdříve zabýval s největší pílí pozorováním magnetu, hned vymyslil na tomto základě dokonce celou filosofii, jenž odpovídala tomu, co považoval za nejdůležitější. 55. Pokud se týče filosofie a věd, je jeden velký a takřka zásadní rozdíl mezi nadáními, že totiž jedni mají spíše větší nadání pro to, že postřehnou na věcech rozdíly, jiní opět, že na nich vidí podobnosti. [... ] Obojí nadání však může snadno upadnout do krajnosti, jedno vidí všude jenom rozdílnosti, druhé podléhá příliš fantazii. 56. Jsou takoví lidé, kteří mají sklon obdivovat se starým věcem, a opět jiní, kteří milují věci nové a lpí na nich, jen málo lidí má však takovou povahu, že dovedou zachovat míru a nevyvracejí ani to, co správného tvrdili staří, ani nepohrdají tím, co správného přinášejí lidé noví. [... ] 58. [... ] Obecně vzato musí každý, kdo se věnuje zkoumání přírody, nedůvěřovat všemu, co jeho rozum nejvíce vábí a poutá, jsou-li tu už však takovéto oblíbené předměty, je třeba si tím více dát pozor, aby si rozum zachoval svou nestrannost a neporušenost. 8 Podle Herakleita nevědomí lidé žijí každý ve svém soukromém světě (kosmos idios; odtud současné slovo idiot, dosl. soukromník ), zatímco moudří lidí ve světě společném (kosmos koinos). Idoly tržiště (idola fori) 370 43. Jsou však také idoly, jež vznikly ze vzájemného styku a společenského života lidského rodu, ty pak nazýváme idoly tržiště proto, že vznikly vzájemným dohadováním ve společenství. Lidé se totiž dorozumívají řečí; slova jsou 375 pak určována obecným chápáním. Špatný a nevhodný výběr slov kupodivu značně překáží rozumu. Nenapraví to ani definice, ani nějaké vysvětlování, jak se učenci obvykle ohrazují a brání. Slova prosté rozum znásilňují a všechno 380 uvádějí ve zmatek a lidi svádějí k nespočetným a zbytečným sporům a myšlenkám. [... ] 60. Idoly, jež se dostávají do rozumu ze slov, jsou dvojího druhu. Jsou to totiž buď neexistující názvy věcí, jako jsou totiž věci, jež nemají 385 jména, protože jim nikdo nevěnoval pozornost, jsou také jména, jimž chybějí věci, ježto vznikly z fantastických předpokladů, anebo jsou to názvy věcí existujících, ale jsou nejasné, špatně vymezené a příliš narychlo a nepřiměřeně abs- 390 trahované z věcí. Do prvního druhu takových slov patří například štěstěna, první hybatel, dráhy planet, živel ohně a podobné výmysly, jež mají svůj původ v lichých a nesprávných teoriích. 395 Druhý druh idolů, který vzniká ze špatné a nevhodné abstrakce, je naproti tomu spletitý a hluboko zakořeněný. Vezměme například některé slovo, třeba slovo vlhké, a podívejme se, jak se shodují věci, jež se tímto slovem ozna- 400 čují, a shledáme, že slovo vlhké není nic jiného, než zmatený znak pro různé procesy; není tedy výrazem něčeho určitého. [... ] A proto, když se pak přikročí k tomu, že se tohoto jména užije jako přísudku, má jiný význam, řekne-li 405 se: plamen je vlhký, [... ] vzduch není vlhký, [... ] jemný prach je vlhký, [... ] sklo je vlhké. Snadno vyjde najevo, že tento pojem byl příliš neuváženě abstrahován z vody a jiných běžných a obyčejných kapalin, aniž si to kdo nále- 410 žitě ověřil. Idoly divadla (idola theatri) 44. A konečně jsou takové idoly, které se do lidských myslí přestěhovaly z různých filosofických učení a z toho, že se používalo nesprávně 415 pravidel dokazování. Nazývám je idoly divadla, poněvadž všechny tradiční a až dotud vynalezené filosofické systémy jsou podle mého diva- 10

420 425 430 435 440 445 450 455 460 465 delní hry, jež vytvořily toliko světy vymyšlené a jakoby na divadle. [... ] 61. [... ] Idoly divadla nejsou ani vrozeny, ani se potají nevloudily do rozumu, nýbrž byly tam vneseny z fabulí různých teorií a z převrácených pravidel dokazování. Naprosto by však nebylo v souhlase s tím, co jsem až dotud řekl, kdybych se je tu pokoušel vyvracet a vzal takovéto podnikání na sebe. Kde totiž nejsme zajedno, pokud jde o principy a pravidla dokazování, tak přestává veškerá argumentace. Je na tom dobré aspoň to, že úcta ke starým autorům zůstane nedotčena. [... ] 62. Idolů divadla čili idolů teorií je mnoho a může jich být, a pravděpodobně také v budoucnosti bude, ještě mnohem více. [... ] Kořen, z něhož vyrůstají omyly, tj. tato nesprávná filosofie, je trojího druhu: sofistická, empirická a pověrečná. 63. Nejcharakterističtějším příkladem filosofování prvního druhu je Aristotelés, který poškodil přírodní filosofii svou logikou. Svět sestrojil z kategorií [... ], o pohybu jednotlivých těles tvrdil, že každé z nich má pouze jeden zvláštní pohyb, a jestliže se podílejí na jiném pohybu, že to má příčinu vně daného tělesa. [... ] Nikoho ať nemýlí to, že v jeho [přírodovědných] knihách [... ] se často mluví o pokusech. Své závěry učinil už napřed, přitom, když tyto závěry vytvářel, nepoužil náležitě zkušenosti, naopak, vyřešil věc zcela libovolně obecným tvrzením, a pak teprve překroutil zkušenost tak, aby těmto jeho tvrzením odpovídala, a vodil ji kolem nich jako svou zajatkyni. 69. Špatné důkazy jsou jako opevnění a tvrze idolů. [... ] Ty důkazy však, jichž užíváme při onom celkovém postupu, který vede od smyslů a věcí k obecným tvrzením a závěrům, jsou klamné a nevyhovující. Tento postup se skládá ze čtyř částí, právě tolik má však vad. Předně samy smyslové vjemy jsou vadné, neboť smysly selhávají a klamou. Selhávající smysly je pak třeba nahradit, to, v čem nás klamou, opravit. Za druhé pojmy bývají ze smyslových vjemů špatně odvozeny a jsou neurčité a zmatené [... ]. Za třetí se používá špatné indukce, která vyvozuje principy věd pouhým výčtem a neužívá jak by měla být povinna vylučování a rozlučování či oddělování vlastností. A konečně je to onen způsob objevování a dokazování, podle něhož se nejprve stanoví nejobecnější principy, o ně se pak opírají tvrzení střední 470 obecnosti a dokazují se podle nich. Tento způsob je jakoby otcem omylů a pohromou pro všechny vědy. 2.3 Experimenty a indukce (druhá část) 7. [... ] Rozklad a rozlučování těles a látek je proto třeba provádět nejenom pomocí 475 ohně, nýbrž také rozumem a pravou indukcí, přičemž se použije pomocných pokusů, srovnávání s jinými tělesy a zároveň převedení na jednoduché přirozené vlastnosti a jejich formy, 9 jež se ve složeném tělese stýkají a vzájemně na 480 sebe působí. [... Chceme] vynést na světlo pravou stavbu a strukturu těles. Na této stavbě a struktuře pak závisí všechny skryté a takzvané specifické vlastnosti těles a jejich takzvané síly, jež jsou ve věcech a z nichž lze vyvodit všechny 485 zákonitosti možné změny a přeměny. [... ] 8. Věc se ovšem nedá převést na teorii atomů, která předpokládá prázdno a neměnitelnost hmoty (což je obojí mylné), ale musí se dojít k pravým skutečně existujícím částicím. Není 490 rovněž třeba, aby se někdo dal odstrašit jemností tohoto zkoumání a tvrdil, že něco takového se nedá vůbec vysvětlit, nýbrž právě naopak, čím více se zkoumání přiblíží i jednoduchým přirozeným vlastnostem, tím spíše se 495 všechno vyjasní a všemu se porozumí, práce bude postupovat od složitého k jednoduchému. 10. [... ] Nejprve je třeba připravit postačující a správný popis přírody a pokusů. Takovýto popis je základem všeho, neboť to, co 500 příroda tvoří nebo plodí, nelze si jen představovat a vymýšlet, nýbrž je nutno to objevit. Popis přírody a pokusů je však tak rozmanitý a pestrý, že mate a jen rozptyluje rozum, není-li náležitě uspořádán a řádně připraven. 505 Je proto třeba sestavit tabulky a soupisy jednotlivých případů, a to takovým způsobem a při dodržování takové instrukce, aby s nimi rozum mohl pracovat. [... ] 11. Zkoumání forem postupuje takto: kromě 510 toho, že je dána přirozená vlastnost, je třeba rozumu předložit přehled všech známých případů, jež se v této přirozené vlastnosti shodují, 9 Přirozené vlastnosti jsou jednoduchá smyslová určení: husté, řídké, teplé, studené, pevné, tekuté (a plynné), těžké, lehké a několik málo jiných. Na přirozené vlastnosti je třeba vše redukovat a potom to převést na formy, které vyjadřují vnitřní složení tělesa, tj. důvod této vlastnosti. 11

515 520 525 530 535 540 545 550 555 560 565 třebaže jejich substance jsou si nepodobny. Takovýto přehled musí být dělán výčtem, aniž se přitom ukvapeně spekuluje anebo zachází do přílišných podrobností. Například zkoumání formy tepla vypadá asi takto: [následuje 28 bodů popisujících různé výskyty tepla: např. sluneční paprsky, blesk, plamen, horké výpary, jiskry, nehašené vápno pokropené vodou, železo při rozpouštění lučavkou, živočichové, koňský hnůj, aromatické rostliny, bolest od poleptání, mrazivý prudký a silný mráz]. Tuto tabulku nazývám obvykle tabulkou esence a přítomnosti. 12. Za druhé musíme rozumu předložit přehled případů, v nichž daná přirozená vlastnost není přítomna. [... ] Kdyby se však měly uvádět všechny případy, nebralo by to konce. Příklady záporné je proto třeba podřídit případům kladným a vyšetřovat nepřítomnost dané přirozené vlastnosti jen na předmětech, jež jsou nejbližší oněm případům, v nichž je daná přerozená vlastnost obsažena [... ]. Tuto tabulku obvykle nazývám tabulkou odchylek čili nepřítomnosti v nejbližším. [následuje 32 případů absence tepla v případech příbuzných těm, kde se vyskytovalo, např.: Paprsky měsíce, hvězd a komet nejsou na dotek teplé, Paprsky sluneční neohřívají takzvanou střední oblast vzduchu [... ] na vrcholcích hor., jiskry vydávající světlo, ale ne teplo; světlo bludičky (svatojanské mušky) a Eliášův oheň jsou studené; studené výpary olejnatých látek; teplo vznikající třením (bez ohně); ostrá chuť v látkách teplých i studených;... ] 13. Zatřetí je nutno rozumu poskytnout přehled případů, v nichž přirozená vlastnost, která se zkoumá, je obsažena buďto více nebo méně, zda jí v témže předmětě buď přibývá nebo ubývá, a provést toto srovnání i na různých předmětech vzájemně. Jestliže forma nějaké věci je tato věc sama v nejvlastnějším smyslu a věc se neliší od formy jinak než jev od skutečnosti nebo zevnějšek od vnitřku [... ], plyne z toho všeho, že žádná přirozená vlastnost se nemá považovat za pravou formu, leda tehdy, když této formy ubývá tam, kde ubývá dané přirozené vlastnosti, anebo podobně, když ji přibývá tam, kde přibývá dané přirozené vlastnosti. Tuto tabulku obvykle nazývám tabulkou stupňů anebo tabulkou srovnávací. [následuje 41 případů, kdy se teplo zvětšuje či zmenšuje společně s jinou veličinou nebo naopak, např: při silném hnití vzniká teplo a zápach; u živočichů vzrůstá teplota při pohybu, při námaze, při pití vína a při hostinách, při pohlavním styku, při vysokých horečkách anebo při bolesti. ; teplota je u živočichů různá 570 v jejich různých částech; Slunce hřeje více v zenitu nebo v perigeu, naopak svítí-li šikmo nebo je-li v apogeu, hřeje méně; při dmýchání do ohně zvyšuje pohyb teplo; kovadlina se zahřívá pod údery kladiva; teplo vzniklé sáláním se 575 zvětšuje s dobou sálání; vzduch nejsnáze přijímá a vydává teplo; vlažná voda se zdá horká na dotek, je-li ruka promrzlá] 14. Jaké nedostatky máme v popisu přírody, pozná z uvedených tabulek snadno každý, ne- 580 boť namísto ověřeného popisu přírody a jistých případů musím často uvádět pouhé tradiční výklady a zprávy (vždycky je tu ovšem připojena poznámka, že věrohodnost či autorita těchto zpráv je pochybná) a často jsem nucen pou- 585 žít takových slov jako: je třeba udělat pokus anebo to bude prozkoumáno později. 15. Cíl a úkol, jež mají tyto tři tabulky splnit, nazývám obvykle předvedením případů před rozum. Když je takto podán přehled případů, 590 je nutno vykonat dílo indukce samé. [... ] 16. Je proto nutné provést úplný rozklad a rozložení přirozené vlastnosti, nikoli však ohněm, nýbrž myslí, tj. jakoby ohněm božským. První dílo, jež musí vykonat pravá indukce 595 (jde-li jí o objevení forem), je tedy zavržení neboli vyloučení jednotlivých vlastností, které se v některém případě, v němž je daná přirozená vlastnost přítomna, nevyskytují, či které se vyskytují v některém případě, kde je daná 600 přirozená vlastnost nepřítomna; či se vyskytuje v některé případě, kde jich přibývá, kdežto dané přirozenosti ubývá, anebo jich ubývá tam, kde dané přirozené vlastnosti přibývá. Když bylo takto náležitým způsobem provedeno za- 605 vržení a vyloučení, zbude za druhé (jakoby na dně), když se všechny prchavé domněnky proměnily v dým, pevná, pravá a dobře vymezená kladná forma. [... ] 17. [... ] Připomínám přitom, že k zavržení 610 jednotlivé přirozené vlastnosti nejenže stačí jednotlivé tabulky, nýbrž dokonce jeden každý z jednotlivých případů v nich obsažených. [... ] Příklad vyloučení čili zavržení přirozené vlastnosti, která nepatří k formě tepla. [násle- 615 duje 14bodový výčet vlastností, které nepatří k formě tepla, např.: teplo není přimíchání cizí 12

620 625 630 635 640 645 650 655 660 665 substance, neboť ohřívající tělesa neubývají na hmotnosti; teplo není světlem, neboť je světlo (Měsíc, hvězdy), které není teplé; teplo není ničící přirozená vlastnost, neboť při mírném zahřátí se tělesa znatelně kvalitativně nemění] 20. Poněvadž však pravda vychází rychleji najevo z omylu než ze zmatku, myslím, že bude užitečné dovolit rozumu, [... ] aby přistoupil k dílu výkladu přírody způsobem kladným [=ne už jen vyvracením] a aby se o toto dílo pokusil, a to na základě případů v tabulkách obsažených [... ]. Tento druh pokusu nazývám poshověním rozumu neboli počátečním vkladem čili prvním vinobraním. [Následuje dlouhé srovnávání případů v tabulce, počínající: zdá se, že přirozená vlastnost, jejímž zvláštním případem je teplo, je pohyb. ] Podle tohoto prvního vinobraní je forma čili pravá definice tepla (a to tepla ve vztahu k vesmíru, a nikoli pouze vzhledem ke smyslům) stručně řečeno takováto: Teplo je pohyb rozpínavý, jenž naráží na překážky a jenž se děje prostřednictvím malých částeček. Rozpínavost je tu však modifikována v tom smyslu, že se sice těleso rozpíná na všechny strany, nicméně však přitom pohyb směřuje vzhůru. Pohyb částeček je pak modifikován v tom smyslu, že to není pohyb zdlouhavý, nýbrž zrychlený, a že má značnou sílu. Pokud pak jde o jeho praktickou stránku, je to totéž, neboť jeho popis je potom takovýto: Dokážeš-li v nějakém přírodním tělese vzbudit pohyb, jímž se toto těleso rozšiřuje a rozpíná, a pak tento pohyb potlačit a zvrátit jej v něj samý, aby toto rozšiřování nepostupovalo rovnoměrně, nýbrž aby se zčásti dělo a zčásti bylo potlačeno, pak nepochybně způsobíš teplo, nehledě na to, je-li ono těleso elementární (jak tomu říkají), anebo podléháli nebeským vlivům, vydává-li světlo anebo je temné, je-li řídké anebo husté, rozpíná-li se místně anebo podržuje svůj původní rozměr, má-li skon k tomu se rozložit anebo setrvává ve svém původním stavu, je-li to živočich nebo rostlina či nerost nebo voda či olej anebo vzduch či kterákoli jiná substance schopná přijmout pohyb, o němž jsme právě psali. Teplo vnímatelné smysly je táž věc, ale je relativní vůči smyslům. 2.4 John Stuart Mill: Kánony indukce 10 1. Metoda shody. Jestliže dva nebo více případů zkoumaného jevu mají pouze jednu okolnost společnou, ta okolnost, v níž samotné se všechny případy shodují, je příčina (nebo účinek) daného jevu. 2. Metoda rozdílu. Jestliže případ, v němž se zkoumaný jev vyskytuje, a případ, v němž se nevyskytuje, mají všechny okolnosti společné s výjimkou jedné, vyskytují se v prvním případě; potom okolnost, jíž samotnou se ony dva případy odlišují, je účinek nebo příčina nebo nezbytná část příčiny zkoumaného jevu. 3. Spojená metoda shody a rozdílu. Jestliže dva nebo více případů, v nichž se jev vyskytuje, mají pouze jednu okolnost společnou, zatímco dva nebo více případů, v nichž se jev nevyskytuje, nemají nic společného s výjimkou nepřítomnosti této okolnosti; potom okolnost, jít samotnou se ony dva soubory případů odlišují, je účinek nebo příčina nebo nezbytná část příčiny zkoumaného jevu. 4. Metoda zbytků. Odečti z nějakého jevu tu část, o níž je známo z předchozích indukcí, že je účinkem jistých předchůdců, potom zbytek jevu je účinkem zbývajících předchůdců. 5. Metoda souběžných změn. Kterýkoli jev, měnící se jakýmkoli způsobem, kdykoli jiný jev se mění nějakým zvláštním způsobem, je buď příčina nebo účinek tohoto jevu, nebo je s ním spojen skrze nějaký fakt příčinnosti. 10 [Mill, 1982], překl. Karel Hauzer in: [Hauzer, 2000] 13

670 675 680 685 690 695 700 705 710 3 Karl Raimund Popper: Logika vědeckého bádání 11 3.1 Kritika: August Comte a positivismus 12 Myslím, že při zkoumání celkového vývoje lidského rozumu v rozličných sférách jeho činnosti, od jeho prvopočátečního rozmachu až po naše dni, objevil jsem velký základní zákon, [... ] spočívá v tom, že každý z našich základních pojmů, každé odvětví našeho poznání prochází třemi různými teoretickými stádii: stádiem teologickým či bájeslovným, stádiem metafyzickým či abstraktním, stádiem vědeckým či positivním. [... ] Podle toho potom máme tři navzájem se vylučující druhy filosofie či všeobecné soustavy pojmů o souhrnu jevů. První je nevyhnutelným východiskem lidského rozumu, třetí je jeho ustáleným a konečným stavem, úkolem druhé je sloužit pouze jako přechod. V teologickém stádiu lidský duch, celkem přirozeně zaměřující své zkoumání na vnitřní podstatu bytí, na první a poslední příčiny všech skutečností, s nimiž se setkává, tedy na absolutním poznání, si představuje, že jevy vznikají přímým a neustálým působením více nebo méně početných nadpřirozených činitelů, jejichž svévolné zasahování vysvětluje všechny anomálie vyskytující se ve vesmíru. Vysvětlení metafyzickém stádiu, které je pouhou obměnou předešlého, nadpřirození činitelé se nahrazují abstraktními silami, skutečnými jsoucny (personifikovanými abstrakcemi), které jsou imanentní rozličným předmětům jsoucím na světě a které se považují za schopné samy od sebe produkovat všechny pozorované jevy. Vysvětlení těchto jevů potom spočívá v přisouzení příslušného jsoucna každému jevu. Nakonec v positivním stádiu lidský duch, uvědomujíc si, že absolutní poznatky nelze získat, vzdává se hledání původu a účelu vesmíru, stejně tak poznání vnitřních příčin jevů, aby se pomocí velmi složitého usuzování a pozorování věnoval objevování jejich skutečných zákonů, tj. jejich stálých vztahů následnosti a podobnosti. Vysvětlování faktů, které se tímto 11 [Popper, 1997] 12 [Comte, 1946] způsobem dostává do svých skutečných mezí, spočívá potom pouze ve spojování rozličných jednotlivých jevů s některými všeobecnými fakty, jejichž počet se s pokrokem vědy stále více a více zmenšuje. 715 3.2 Filosofie jako metodologie Existuje [... ] argument na obranu filosofie. Je následující: všichni lidé mají nějakou filosofii, ať už to vědí nebo ne. Tyto filosofie dohromady za moc nestojí. Ale jejich vliv na naše myšlení a jednání je často přímo pustošivý. Je tudíž 720 nutné naše filosofie zkoumat kriticky. To je úloha filosofie; a v tom spočívá její obrana. Tato úloha je svým cílem méně neskromná než mnohé jiné filosofické úlohy. Je však řešitelná jen tehdy, naučíme-li se mluvit a psát 725 tak jednoduše, jak je to jen možné. Je třeba se zbavit módního kultu nejasnosti a filosofický expresionismus musí být nahrazen kritickým a racionálním postojem. Nejde o slova, ale o kritické argumenty. 730 Tak jako má každý svou filosofii, tak má i každý svou zpravidla neuvědomovanou epistemologii; a mnohé mluví pro to, že naše epistemologie rozhodně ovlivňují naše filosofie. Jejich základní otázka zní: Můžeme vůbec 735 něco vědět? [... ] Před 35 lety [=v prvním vydání] jsem se v této knize pokusil odpovědět na tuto otázku. Tato odpověď není pesimistická, relativistická nebo skeptická (ve smyslu moderního používání slova skeptický ): ukazuje, 740 že se můžeme z našich chyb učit. Přibližování k pravě je možné. Taková byla moje odpověď na epistemologický pesimismus. Dal jsem ale také odpověď na epistemologický optimismus: bezpečné a jisté vědění nám je odepřeno. Naše 745 vědění je kritickým hádáním; sítí hypotéz; tkanice domněnek. Tento pohled nabádá k intelektuální skromnosti. 13 3.3 Indukce Podle široce přijímaného názoru proti ně- 750 muž se tato kniha staví mohou být empirické vědy charakterizovány tím, že používají takzvanou induktivní metodu. Podle tohoto názoru 13 Z předmluvy k sedmému německému vydání, str. XXIX XXX. českého překladu. 14

755 760 765 770 775 780 785 790 795 800 by byla logika vědeckého bádání totožná s induktivní logikou, tj. s logickou analýzou těchto induktivních metod. Je zvykem nazývat inferenci [=dovození] induktivní, přechází-li od singulárních tvrzení [... ], takových, jako jsou výsledky experimentů, k tvrzením universálním, jako jsou hypotézy nebo teorie. Z logického hlediska není zdaleka jasné, zda máme právo odvozovat universální tvrzení z tvrzení singulárních, jakkoli početných; neboť jakýkoli takto získaný závěr se vždy může ukázat být nepravdivý: bez ohledu na to, kolik případů bílých labutí jsme pozorovali, neospravedlňuje to závěr, že všechny labutě jsou bílé. Otázka, zda jsou induktivní inference zdůvodněné, případně za jakých podmínek, je známa jako problém indukce. [... ] To, že v souvislosti s principem indukce mohou snadno vznikat nekonsistence, by mělo být jasné z Humova díla [... ]. Neboť princip indukce musí sám být universálním tvrzením. Pokusíme-li se tedy pokládat jeho pravdivost za známou ze zkušenosti, pak se objeví přesně týž problém, který vedl k jeho zavedení. Abychom jej zdůvodnili, museli bychom znovu použít induktivní inferenci; a abychom zase zdůvodnili je, museli bychom předpokládat induktivní princip vyššího řádu a tak dále. Tudíž pokud založit princip indukce na zkušenosti selhává, neboť musí vést k nekonečnému regresu. [... ] Já sám se domnívám, že zde naznačené rozličné potíže induktivní logiky jsou nepřekonatelné. Obávám se, že stejně nepřekonatelné jsou ty potíže, které jsou vlastní dnes tak rozšířené nauce, že induktivní inference, byť nikoli striktně platná může dosáhnout určitého stupně spolehlivosti nebo pravděpodobnosti. [... ] Teorie, která bude rozvinuta na následujících stránkách, je přímo protikladná všem pokusům, které se opírají o myšlenku induktivní logiky. Bylo by ji možno popsat jako teorii deduktivní metody testování anebo jako názor, že hypotézu lze pouze empiricky testovat [tj. nikoli induktivně odvozovat] a to teprve poté, co byla předložena. 3.4 Deduktivní testování teorií V souladu s pojetím, které zde bude předloženo, postupuje metoda kritického testování teorií a jejich výběru v souladu s výsledky testů vždy následujícím způsobem. Z nové 805 ideje, zkusmo předložené a nijak dosud nezdůvodněné anticipace, hypotézy, teoretické systému anebo co chcete se logickou dedukcí vyvozují důsledky. Tyto důsledky se pak porovnávají jak vzájemně, tak s jinými relevant- 810 ními tvrzeními, aby se zjistilo, jaké mezi nimi existují logické vztahy (jako ekvivalence, odvoditelnost, slučitelnost nebo neslučitelnost). Chceme-li, můžeme rozlišit čtyři různé cesty, jimiž lze uskutečňovat testování nějaké teo- 815 rie. První je logické porovnání důsledků mezi sebou, čímž se testuje vnitřní konsistence, bezespornost systému. Za druhé je to zkoumání logické formy teorie s cílem zjistit, zda má povahu teorie empirické či vědecké anebo zda je 820 například tautologická [=vždy logicky platná, nezávisle na něčem dalším]. Za třetí je to srovnání s jinými teoriemi, převážně s cílem stanovit, zda tato teorie představuje vědecký pokrok, zda by přežila naše rozličné testy. A konečně 825 je zde testování teorie empirickými aplikacemi závěrů, které z ní lze vyvodit. Účelem tohoto posledního druhu testu je zjistit, nakolik nové důsledky této teorie [... ] vyhoví požadavkům praxe, a to ať kladeným 830 čistě vědeckými experimenty anebo praktickými technologickými aplikacemi. Zde je procedura testování opět deduktivní. Pomocí jiných dříve přijatých tvrzení se mohou vyvozovat z teorie jistá singulární tvrzení která 835 můžeme nazývat predikcemi ; zvláště pak predikce, které jsou snadno testovatelné nebo aplikovatelné. Z těch tvrzení se vybírají ta, která nejsou ze stávající [=starší] teorie odvoditelná, a zvláště pak tak, která stávající teorii odpo- 840 rují. Potom usilujeme o rozhodnutí ohledně těchto (a jiných) odvozených tvrzení tím, že je porovnáme s výsledky praktických aplikací a experimentů. Je-li rozhodnutí pozitivní, to jest ukáží-li se být singulární závěry přijatelné, 845 nebo verifikované, pak tato teorie, aspoň pro tuto chvíli, prošla testy: neshledali jsme žádný důvod ji odmítnout. Jestliže je však rozhodnutí negativní, nebo jinými slovy jestliže byly závěry falsifikovány, pak jejich falsifikace také 850 falsifikuje tu teorii, z níž byly logicky odvozeny. 15

855 860 865 870 875 880 885 890 895 Je třeba si všimnout, že positivní rozhodnutí může teorii podpořit jen dočasně, neboť následná negativní rozhodnutí ji vždy mohou svrhnout. Dokud teorie vydrží podrobné a přísné testy a není překonána jinou teorií v průběhu vědeckého pokoru, můžeme říci, že se osvědčila [vzhledem k minulé zkušenosti... ]. Zde načrtnutá procedura neobsahuje nic, co by se podobalo induktivní logice. Nikde nepředpokládám, že bychom mohli z pravdivosti singulárních tvrzení usuzovat na pravdivost teorií. Nikdy nepředpokládám, že by se důsledku verifikovaných [v Popperově smyslu, tj. dosud nefalsifikovaných] závěrů mohlo o teoriích tvrdit, že jsou pravdivé, ba ani pouze pravděpodobné. 3.5 Problém demarkace Empirická a metafysická tvrzení Mohlo by se říci, že odmítnutím metody indukce zbavuji empirickou uvědu toho, co se zdá být její nejdůležitější charakteristikou; a to znamená, že odstraňuji bariéry oddělující vědu od metafysické spekulace. Moje odpověď na tuto nímitku zní, že můj důvod pro odmítnutí induktivní logiky je přesně ten, že neposkytuje vhodný rozlišovací znak empirické, ne-metafysické povahy teoretického systému; jinými slovy, že neposkytuje vhodné demarkační kritérium. [... ] Starší positivisté chtěli připustit jako vědecké nebo legitimní pouze ty pojmy (nebo koncepty nebo ideje), které byly, jak říkali odvozeny ze zkušenosti ; tedy ty pojmy, o nichž věřili, že jsou logicky redukovatelné ne prvky smyslové zkušenosti, jako jsou vjemy (nebo smyslová data), počitky, apercepce, zrakové nebo sluchové paměťové záznamy a tak dále. Moderní pozitivisté jsou s to vidět jasněji, že věda není systémem pojmů, nýbrž spíše systémem tvrzení. V souladu s tím chtějí připustit za vědecká nebo legitimní pouze ta tvrzení, která jsou redukovatelná na elementární (nebo atomická ) zkušenostní tvrzení. [... ] Mé demarkační kritérium je třeba chápat [v protikladu k positivistům] jako návrh na dohodu či konvenci. Co je vhodnosti každé takové konvence týče, mohou se mínění lišit; a rozumná diskuse těchto otázek je možná jen mezi stranami majícími nějaký společný cíl. [... ] Tudíž každý, kdo jakožto cíl a účel vědy navrhuje systém absolutně jistých neodvola- 900 telně pravdivých tvrzení, odvrhne zajisté návrhy, které jsem zde učinil. A totéž učiní i ti, kdož spatřují podstatu vědy... v její důstojnosti, o níž si myslí, že sídlí v její celostnosti a v její skutečné pravdivosti a esenciálnosti. 14 905 Tito lidé budou stěží ochotni přiznat tuto důstojnost moderní teoretické fyzice, v níž já i jiní spatřujeme nejúplnější dosavadní uskutečnění toho, co nazývám empirickou vědou. [... ] Nazacházím [... ] tak daleko, abych tvrdil, 910 že je metafysika pro empirickou vědu bezcenná. Neboť nelze popřít, že spolu s metafyzickými idejemi, které bránily pokroku vědy, se vyskytovaly i ideje jiné jako spekulativní atomismus které mu naopak pomáhaly. 915 A podíváme-li se na tuto záležitost z psychologického úhlu, pak mám sklon si myslet, že vědecký objev není možný bez víry v ideje, které jsou čistě spekulativní povahy a občas i mlhavé; víry, která je z hlediska vědy zcela 920 nezajištěná, a která je v tomto smyslu metafysická. Verifikace a falsifikace Kritérium demarkace vlastní induktivní logice tj. positivistické dogma smyslu je ekvivalentní požadavku, že všechna tvrzení empirické 925 vědy (nebo všechna smysluplná tvrzení) musí být té povahy, že lze nakonec rozhodnout o jejich pravdivosti či nepravdivosti; budeme říkat, že musí být s konečnou platností rozhodnutelná. To znamená, že jejich forma musí být 930 taková, že musí být logicky možné obojí: jejich verifikace i jejich falsifikace. [... ] Waissmann říká [... ]: Není-li žádný možný způsob, jak stanovit, zda je nějaké tvrzení pravdivé, pak toto tvrzení nemá vůbec žádný smysl Neboť 935 smysl nějakého tvrzení je metoda jeho verifikace. 15 Podle mého názoru neexistuje nic takového jako indukce. 16 Tudíž odvození teorií ze singulárních tvrzení, která jsou verifikována zku- 940 šenosti (ať už to znamená cokoli) je logicky nepřípustné. Teorie nejsou tudíž nikdy empiricky verifikovatelné. [... ] 14 To je názor O. Spanna (Kategorienlehre, 1924). 15 Waissmann, Erkenntnis 1, 1930, str. 150. 16 Zde se ovšem nezbývám tzv. matematickou indukcí. [... ] 16

945 950 955 960 965 970 975 [... ] Přijímám nějaký systém za empirický či vědecký jen je-li takový, že může být testován [ verifikován!] zkušeností. Tyto úvahy naznačují, že za kritérium demarkace se nemá vzít verifikovatelnost, nýbrž falsifikovatelnost. Jinými slovy: od vědeckého systému nebudu požadovat, aby byl vyčlenitelný jednou provždy v pozitivním smyslu; budu však vyžadovat, aby jeho logická forma byla taková, že může být vyčleněn pomocí empirických testů v negativním smyslu: empirický vědecký systém musí dovolovat své vyvrácení zkušeností. (Tudíž tvrzení Zítra buďto bude pršet nebo nebude pršet nebude pokládáno za empirické prostě proto, že nemůže být vyvráceno; zatímco tvrzení Zítra bude pršet se za empirické pokládat bude.) [... ] Můj návrh je založen na asymetrii mezi verifikovatelností a falsifikovatelností; asymetrií, která je důsledkem logické formy universálních tvrzení. Neboť ta nejsou nikdy odvoditelná ze singulárních tvrzení, ale singulární tvrzení jim mohou protiřečit. V důsledku toho je možné prostředky čistě deduktivních inferencí (pomocí modus tollens 17 klasické logiky) usuzovat z pravdivosti singulárních tvrzení na nepravdivost tvrzení universálních. Takové usuzování na nepravdivost universálních tvrzení je jediným striktně deduktivním druhem inference, postupujícím jako v induktivním směru ; to jest od singulárních tvrzení k tvrzením universálním. 17 Implikace tvaru (A B & B) A. 17

4 Ludwig Wittgenstein & filosofie jazyka 4.1 Tractatus logico-philosophicus 18 O jazyku, světě 1. Svět je všechno, co fakticky je. 1.1 Svět je celkem faků a nikoli věcí. 2. To, co fakticky je (fakt), je existence stavů věcí. 2.1 Děláme si obrazy faktů. 2.11 Obraz představuje situaci v logickém prostoru, existenci a neexistenci stavů věcí. 2.12 Obraz je modelem skutečnosti. 2.13 Předmětům odpovídají v obrazu prvky tohoto obrazu. 2.131 Prvky obrazu zastupují v obrazu předměty. 2.14 Obraz spočívá v tom, že se jeho prvky mají k sobě určitým způsobem. 2.16 Aby obraz byl obrazem, musí mít fakt něco společného se zobrazeným. 2.161 V obrazu a zobrazeném musí být něco totožného, aby jedno mohlo být vůbec obrazem druhého. 2.22 Obraz představuje to, co představuje, nezávisle na své pravdivosti či nepravdivosti, svou formou zobrazení. 2.221 To, co obraz představuje, je jeho smysl. 2.222 Ve shodě či neshodě jeho smyslu se skutečností spočívá jeho pravdivost či nepravdivost. 3. Logický obraz faktu je myšlenka. 3.001 Určitý stav věcí je myslitelný znamená: můžeme si o něm udělat obraz. 3.01 Celek pravdivých myšlenek je obraz světa. 3.02 Myšlenka obsahuje možnost situace, kterou myslí. Co je myslitelné, je také možné. 3.03 Nemůžeme myslet nic nelogického, neboť jinak bychom museli myslet nelogicky. 3.031 Bylo kdysi řečeno, že Bůh by mohl stvořit vše, ne však to, co odporuje logickým zákonům. O nelogickém světě bychom nemohli totiž říci, jak by vypadal. 3.032 Něco logice odporujícího můžeme v jazyku vyjádřit právě tak málo, jako reprezentovat v geometrii souřadnicemi útvar odpo- 18 [Wittgenstein, 1993] rující zákonům prostoru; anebo udat souřadnicemi bod, který neexistuje. 3.0321 Můžeme sice znázornit prostorově stav věcí odporující zákonům fyziky, nikoli však zákonům logiky. Hranice jazyka 5.6 Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa. 5.61 Logika vyplňuje svět; hranice světa jsou i jejími hranicemi. V logice tedy nemůžeme říci: To a to ve světě existuje, tamto ne. To by totiž znamenalo zdánlivě předpokládat, že vylučujeme určité možnosti, a tak to být nemůže, protože jinak by logika musela přesahovat hranice světa: kdyby totiž mohla tyto hranice zkoumat i z druhé strany. To, co nemůžeme myslet, to nemůžeme myslet; nemůžeme také říci to, co nemůžeme myslet. 5.62 Tato poznámka poskytuje klíč k rozhodnutí otázky, nakolik je solipsismus pravdivý. To, co solipsismus totiž míní, je zcela správné, jen se to nedá říci, nýbrž se to ukazuje. To, že svět je můj svět, se kuazuje v tom, že hranice tohoto jazyka (toho jazyka, kterému rozumím jen já) znamenají hranice mého světa. 5.621 Svět a život jsou jedním. 5.63 Jsem svým světem (mikrokosmos). 5.631 Neexistuje myslící, představující si subjekt. Kdybych psal knihu Svět, jak jsem jej shledal, pak bych v ní musel psát i o svém těle a říci, které údy podléhají mé vůli a které ne atd., to je totiž metoda, jak subjekt izolovat, anebo jak ukázat, že v jistém důležitém smyslu žádný subjekt neexistuje. O něm samém by totiž v této knize nemohla být řeč. 5.632 Subjekt nepatří ke světu, nýbrž je hranicí světa. 5.633 Kde ve světě můžeme postřehnout nějaký metafyzický subjekt? Říkáš, že se to zde má úplně stejně jako s okem a zorným polem. Ale oko fakticky nevidíš. A nic v zorném poli nenasvědčuje tomu, že je viděno nějakým okem. 5.6331 Zorné pole nemá totiž snad nějaký takový tvar: Oko 5.634 To souvisí s tím, že žádná část naší zkuše- 18

nosti není také a priori [předem daná pouze logikou]. Vše, co vidíme, by mohlo být i jinak. Vše, co vůbec můžeme popsat, by mohlo být i jinak. Není žádný řád věcí a priori. 5.64 Zde vidíme, že solipsismus, je-li přísně provedený, splývá s realismem. Já solipsismu se scvrkává do nerozlehlého bodu a zůstává jemu přiřazená realita. 5.641 Existuje tedy skutečně smysl, v němž ve filosofii může nepsychologicky být řeč o Já. Já vstupuje do filosofie tím, že svět je můj svět. Filosofické já není člověk, lidské tělo nebo lidská duše, o níž pojednává psychologie, nýbrž metafyzický subjekt, hranice nikoli část světa. 6.5 K odpovědi, kterou nelze vyslovit, nelze vyslovit ani otázku. Záhada neexistuje. Lzeli vůbec nějakou otázku položit, pak ji lze také zodpovědět. 6.52 Cítíme, že i kdyby byly zodpovězeny všechny možné vědecké otázky, nebyly by naše životní problémy vůbec dotčeny. Jistě by už pak nebyly žádné otázky; a právě to je odpověď. 6.521 Řešení problému života pozorujeme na tom, že tento problém zmizí. (není toto důvodem, proč lidé, jimž se smysl života stal po dlouhých pochybách jasným, nedokáží říci, v čem tento smysl spočívá?) 6.522 Existuje ovšem nevyslovitelné. To se ukazuje, to je mystično. 6.53 Správnou metodou filosofie by vlastně bylo: říkat jen to, co se říci dá, tedy věty přírodovědy tedy něco, co s filosofií nemá nic společného a pak vždy, když někdo jiný chce říci něco metafyzického, ukázat mu, že některým znakům ve svých větách nedal význam. Tato metoda by byla pro druhého neuspokojivá neměl by pocit, že bychom ho učili filosofii ale byla by to opravdu jediná správná metoda. 6.54 Moje věty objasňují tím, že je ten, kdo mi rozumí, rozpozná nakonec jako nesmyslné, vystoupí-li po nich nad ně. (Musí takříkajíc odhodit žebřík poté, co po něm vystoupil nahoru.) Musí tyto věty překonat a pak vidí svět správně. 7 O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet. 4.2 Filosofická zkoumání 19 Řečové hry 1. Augustinus v Confessiones I/8: Když dospělí pojmenovali nějaký předmět a obrátili se přitom k němu, viděl jsem to a chápal jsem, že zvuky, které vydávali, onon předmět označují, protože na něj chtějí ukázat. Tento jejich úmysl 980 však vycházel najevo z pohybu těla: ten je jakoby přirozenou řečí všech národů [... ]. Takto jsem se postupně učil chápat, jaké věci označují slova umístěná na svých místech v různých větách a opakovaně slýchaná, a když si moje 985 ústa navykla na tyto znaky, vyjadřoval jsem jimi svou vůli. Tato slova nám prezentují, zdá se mi, určitou představu o podstatě lidské řeči. A sice takovouto: Slova řeči pojmenovávají předměty 990 věty jsou spojení takových pojmenování. V této představě řeči spatřujeme kořeny myšlenky, že každé slovo má nějaký význam. Tento význam je slovu přiřazen. Je jím onen předmět, který slovo zastupuje. [... ] 995 2. Onen filosofický pojem významu má své vlastní místo v určité primitivní představě o způsobu, jakým řeč funguje. Lze ale také říci, že je to představa jakési řeči primitivnější, než je řeč naše. 1000 Mysleme si nějakou řeč, u níž popis, jak ho podal Augustinus, souhlasí: Tato řeč má sloužit dorozumění dělníka A s pomocníkem B. A staví něco ze stavebních kamenů; k dispozici jsou kostky, sloupy, desky a trámy. B 1005 mu má přinášet stavební kameny, a sice v tom pořadí, jak je A potřebuje. K tomuto účelu používají řeči, která je tvořena slovy kostka, sloup, deska, trám. A tato slova zavolá; B přinese kámen, která se naučil na toto 1010 zavolání přinášet. Chápej toto jako úplnou primitivní řeč. 5. [... ] Budeme řečové jevy studovat na primitivních způsobech používání řeči, u nichž je možno účel a fungování slov zřetelně [vidět]. 1015 Takových primitivních forem řeči používá dítě, když se učí mluvit. Učení nespočívá v žádném vysvětlování, nýbrž v určitém výcviku. 6. Mohli bychom si představit, že řeč v 2 je celou řečí osob A a B; ba dokonce celou 1020 řečí nějakého kmene. Děti jsou vychovávány k tomu, aby vykonávaly ty a ty úkony, po- 19 [Wittgenstein, 1998] 19

1025 1030 1035 1040 1045 1050 1055 1060 1065 1070 užívaly přitom těch a těch slov, a na slova druhého reagovaly tak a tak. Důležitá část výcviku spočívá v tom, že učící na předměty ukazuje, zaměřuje na ně pozornost dítěte, a pronáší přitom určité slovo; například slovo deska při ukázání na tento tvar. [... ] Lze říci, že toto učení slovům ukázáním vytváří asociativní spojení mezi slověm a věcí: Co to však znamená? [... ] Především se [... ] přitom myslí zajisté na to, že dítěti vyvstane na mysli obraz dané věci, když slyší dané slovo. Ale pokud k tomu dochází je toto účelem slova? [... ] Nerozumí snad zvolání Deska! ten, kdo podle něho tak a tak jedná? 7. [... ] Při vyučování řeči se [... ] setkáme s tímto procesem: učící se předměty pojmenovává. Tj. pronese dané slovo, když učitel ukáže na daný kámen. [... ] Žák pronáší slova, která mu učitel předříkává. Tj. pronese dané slovo, když učitel ukáže na daný kámen. [... ] Žák pronáší slova, která mu učitel předříkává. [... ] Můžeme si také myslet, že celý proces používání slov v 2 je jednou z oněch her, pomocí nichž se děti učí své mateřské řeči. Hodlám tyto hry označovat jako řečové hry a hovořit o nějaké primitivní řeči někdy jako o řečové hře. 10. Co tedy nyní označují slova této řeči? Jak jinak mám ukázat, co označují, než způsobem jejich používání? [... ] 65. [... ] Někdo by mi [... ] mohl namítnout: Moc si to usnadňuješ! Hovoříš o všech možných řečových hrách, ale nikde jsi neřekl, co vlastně je pro řečovou hru, a tedy pro řeč, podstatné. Co mají všechny ty aktivity společného, a co z nich dělá řeč, nebo části řeči. Odpustil sis tedy právě tu část zkoumání, s kterou sis svého času nejvíc lámal hlavu [v Tractatu], tu totiž, který se týká obecné formy věty a řeči. A to je pravda. Místo abych udělal něco, co je společné všemu, co označujeme jako řeč, říkám, že těmto jevům vůbec není společné cosi jediného, kvůli čemu pro ně pro všechny užíváme stejného slova, nýbrž že jsou si navzájem mnoha rozdílnými způsob příbuzné. A kvůli této příbuznosti nebo kvůli těmto příbuznostem je všechny označujeme jako řeči. Chci se to pokusit vysvětlit. 66. Zaměř např. pozornost na ty aktivity, které označujeme jako hry. Míním deskové hry, karetní hry, míčové hry, bojové hry atd. Co ty všechny mají společného? Neříkej: 1075 Něco společného mít musejí, jinak by se jim neříkalo,hry nýbrž podívej se, jestli je tu něco, co je společné jim všem. Neboť když se na ně podíváš, neuvidíš sice něco, co by bylo všem společné, ale uvidíš všelijaké podobnosti, 1080 příbuznosti, a sice řadu takových podobností a příbuzností. Jak bylo řečeno, neuvažuj, nýbrž dívej se! Podívej se např. na deskové hry, s jejich rozmanitými příbuznostmi. A teď přejdi ke karetním hrám: tady najdeš mnohé, 1085 co odpovídá oné první třídě [deskových her], ale hodně společných rysů mizí a vystupují zase jiné. Jestliže nyní přejdeme k míčovým hrám, ledacos společného zůstane uchováno, ale mnohé se ztratí. Jsou všechny něčím, 1090 co slouží zábavě? Srovnej šachy s mlýnkem. Nebo existuje tu všude vyhrávání a prohrávání, nebo soutěžení hráčů? Pomysli na pasiáns. U míčových her vyhrávání a prohrvání existuje; ale když dítě hází míč na zeď a zase ho chytá, 1095 tak tento rys zmizel. Podívej se, jakou roli hrají obratnost a štěstí. A jak rozdílná je obratnost v šachu a obratnost v tenisu. Pomysli nyní na kolové hry: Tady prvek zábavy je, ale kolik jiných charakteristických rysů zmizelo! A tak 1100 můžeme projít mnohé a mnohé další skupiny her, a vidět, jak se různé podobnosti vynořují a mizí. A výsledek tohoto pozorování nyní zní: Vidíme složitou síť podobností, které se navzá- 1105 jem překrývají a kříží. Podobnosti ve velkém i malém. 69. Jak bychom někomu vysvětlovali, co je to hra? Myslím, že bychom mu popisovali různé hry, a k popisu bychom mohli připojit: to- 1110 muhle a podobným věcem se říká,hry. A cožpak my sami víme víc? Je to snad tak, že neumíme jenom povědět přesně druhému, co je to hra? Ale to není nevědomost. Hranice neznáme proto, že žádné stanoveny nebyly. [... ] 1115 Můžeme k nějakému speciálnímu účelu určitou hranici stanovit. Ale uděláme snad teprve tím tento pojem použitelným? Naprosto ne! Leda právě pro tento speciální účel. Zrovna tak jako délkovou míru 1 krok neudělal pou- 1120 žitelnou teprve ten, kdo podal definici: 1 krok = 75 cm. A chceš-li říci: Ale předtím to přece žádná přesná délková míra nebyla, tak odpovím: dobrá, tak to byla délková míra nepřesná. [... ] 1125 70. Ale jestliže je pojem,hra takto neohra- 20