Husitský výklad Žalmů v rukopise Národní knihovny ČR XIII G 25

STUDIE O RUKOPISECH XXXVII XXXVIII, 2007 2008 Husitský výklad Žalmů v rukopise Národní knihovny ČR XIII G 25 Jindřich Marek The article deals with manuscript XIII G 25 of the National Library of the Czech Republic, which contains an explanation of part of the Book of Psalms (109 118). The explanation is attributed to the Master of the Prague University and preacher in the Prague Bethlehem Chapel Václav of Dráchov (about 1395 1469). The author analyses the contents of the codex, the relationship between it and further manuscripts, its provenance and finally, the research results in this field are summarized. Key words: Václav of Dráchov preaching biblical exegesis Prague University Hussitism Utraquism manuscripts Před časem jsem se zabýval husitskými postilami, které jsou připisovány Václavovi z Dráchova (asi 1395 1469), kazateli v pražské Betlémské kapli. 1 Tehdy jsem se jen okrajově zmínil o rukopisech s údajně Václavovými výklady Žalmů. 2 Na jeden z těchto rukopisů jsem znovu narazil nyní, při zpracování přírůstků středověkých rukopisů k Truhlářovu katalogu. 3 S výsledky svého zkoumání bych chtěl čtenáře seznámit v tomto drobném příspěvku. Popis rukopisu připojuji v příloze. 4 Exegeze žaltáře měla v pozdním středověku dvojí povahu: Výklady Žalmů byly probírány bakaláři-kurzory na teologické fakultě, ale na perikopy z biblické knihy Žalmů bylo také kázáno. Některé z rukopisů s výkladem žaltáře vykazují přímo rysy kazatelských sbírek, a tedy nejspíše sloužily kazateli jako podkladový materiál pro přípravu kázání. K popularitě výkladů žaltáře přispěla jistě také husitská preference systematické exegetické homi- 1 Jindřich Marek, Husitské postily připisované M. Václavovi z Dráchova, Miscellanea Oddělení rukopisů a starých tisků 18, 2003 2004, s. 4 144, životopis Václava z Dráchova na s. 4 6. 2 Tamtéž, s. 99 100. 3 Středověkých rukopisů zařazených v odděleních I XV, jež nebyly Truhlářem zpracovány, protože se jedná o nové přírůstky, pořízené po dokončení jeho katalogu, je celkem 72, nyní je zatím podrobně zpracována asi třetina. 4 Jeho podoba vychází ze současné katalogizační praxe pro středověké rukopisy v Národní knihovně ČR. 2 3

lie na úkor tématického sermonu. 5 Výklady Žalmů se nám dochovaly mezi jinými od Husova učitele Jana z Mýta ( asi 1402) i od Jana Husa ( 1415) samotného. 6 Informaci o výkladu Žalmů z 15. století v rukopisech dnešní Národní knihovny ČR sign. VI E 15b a XIV F 3 poprvé publikoval ve svém katalogu latinských rukopisů tehdejší c. k. Universitní knihovny Josef Truhlář, který také poukázal na jejich české glosy a otiskl kolofon druhého z nich, hlásící se do Loun roku 1444 (fol. 208r: Explicit opus anno Domini 1444 in Luna feria secunda in die Blasii [3. února] ). Oba rukopisy považoval za defektní, první na konci, druhý na počátku; na jejich vzájemnou souvislost nepřipadl. 7 Na husitský charakter výkladu a vzájemnou souvislost rukopisů poprvé upozornil František Michálek Bartoš, který je pro jejich obsah připsal volenému arcibiskupu Janu Rokycanovi (asi 1397 1471). Přinesl charakteristiku sbírky a upozornil, že výklad je dochován také v pražském kapitulním rukopise sign. A 99 z roku 1449 (Žalmy 109 118). 8 Vyslovil domnění, že 5 K definici a povaze tematického sermonu a exegetické homilie srov. Zdeněk Uhlíř, Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním středověku. Praha 1996, s. 88 97. Důvody návratu k exegetické homilii naznačuje týž, Středověké kazatelství v českých zemích: nástin problematiky, Almanach historyczny 7, 2005, s. 57 94, zde s. 83. Ze zahraniční literatury k rozlišení homilie a sermonu srov. zejm. T. N. Hall, The Early Medieval Sermon. In: Beverly M. Kienzle (ed.), The Sermon, Turnhout 2000, s. 203 269, zde s. 205. 6 K Janovi z Mýta a jeho výkladu žaltáře od Žalmu 26 po Žalm 41,9 z doby kolem roku 1400 v rukopise III B 13, ff. 1v 196v, srov. Václav Flajšhans, Jan z Mýta. In: týž, Předchůdci Husovi, VČA 14, 1905, s. 437 443, zde s. 441 442. Srov. též evidenci: Pavel Spunar, Repertorium auctorum Bohemorum provectum idearum post Universitatem Pragensem conditam illustrans, tomus I, Wratislaviae et al. 1985, č. 198, s. 92. K Janu Husovi a jeho výkladům Žalmů z let 1405 1407 stručně s odkazem na vydání textu srov. Jan Sedlák, M. Jan Hus. Praha 1915, s. 113 114; Václav Novotný, M. Jan Hus. Život a učení, díl I., Život, sv. 1. Praha 1919, s. 125 134; Amedeo Molnár, Husova Enarratio Psalmorum. In: Noemi Rejchrtová (ed.), Směřování. Pohled do badatelské a literární dílny Amedea Molnára. Praha 1983, s. 158 164. Evidence: František M. Bartoš Pavel Spunar, Soupis pramenů k literární činnosti M. Jana Husa a M. Jeronýma Pražského. Praha 1965, č. 4, s. 68, a dále s. 274 (zde mylně uvedena sign. VIII F 17 místo správné VIII F 7). 7 Josephus Truhlář, Catalogus codicum manu scriptorum, qui in C. R. Bibliotheca publica atque Universitatis Pragensis asservantur, tomus I II. Pragae 1905 1906. Pod č. 1130 1131 v prvním dílu na s. 457 popsal rukopisy sign. VI E 15a a VI E 15b. Pod č. 2574 ve druhém dílu na s. 323 popsal rukopis sign. XIV F 3. 8 Bartoš převzal Truhlářovu informaci o defektnosti obou kodexů a nepovšiml si, že text konce prvního a začátku druhého rukopisu na sebe plynule navazují. Ke kapitulnímu rukopisu srov. Adolf Patera Antonín Podlaha, Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapitoly pražské, tom. I. Praha 1910, č. 192, s. 130. rukopis sign. VI E 15a s výklady Žalmů 103,26 107, 9 který byl na počátku 19. století přiřazen k rukopisu VI E 15b jako jeho první díl, s uvedenými rukopisy nesouvisí. 10 Pokračování (Žalmy 119 150,2) je prý v rukopise Národní knihovny ČR VIII F 7, který Josef Truhlář již dříve nesprávně připsal Husovi. 11 Bartoš prokázal, že výklady napsal umírněný utrakvista Rokycanova směru. Autor výkladů uznává podle něho kromě kalicha také očistec a přímluvy ke svatým, naopak je téměř zcela proti přísaze. V pozdějším příspěvku se Bartoš rozhodl autorskou atribuci změnit a za autora prohlásil Rokycanova spolupracovníka Václava z Dráchova, a to kvůli kolofonu druhého z rukopisů, protože Václav po roce 1440, kdy byl vypovězen z Prahy, působil právě v Lounech. V tomto článku poprvé vstupuje do literatury náš rukopis, který je přičten ke třem již známým. 12 Nacházel se tehdy ve sbírce průmyslníka a sběratele knih Otakara Kruliše- Randy (1890 1958), 13 kam se dostal nákupem z mikulovské dietrichštejn- 9 V rukopise je na konci poznámka o tom, že Žalm 108 pojednává o umučení Páně, a tedy je kázán, proto bude vynechán. Svědčí to snad o nekazatelském, možná akademickém určení tohoto rukopisu. 10 František M. Bartoš, Literární činnost M. Jana Rokycany, M. Jana Příbrama, M. Petra Payna. Praha 1928, č. 5, s. 50 51. 11 J. Truhlář, Paběrky z rukopisů klementinských XLIV. Pokračování k Husovu výkladu Žalmů, VČA 9, 1900, s. 470. Srov. také V. Novotný, M. Jan Hus, díl I., sv. 1., s. 125 126, který upozornil na obhajobu kalicha v rukopise, a tedy nemožnost datovat jej před rok 1414, a tedy atribuovat jej Husovi. 12 F. M. Bartoš, Václav z Dráchova, JSH 4, 1935, s. 78 86, zde s. 83 86. Náš rukopis uveden mylně jako č. 85 v pozn. 30 na s. 83 (místo správné sign. 8 F 5 ). Bartoš uvádí, že náš rukopis mu byl ze všech tří nejpohodlněji přístupný, a tak bude citáty z díla v článku vztahovat k jeho foliím. Bartoš zde také ztotožňuje Tria volumina super psalterio lecture Magistri Wenceslai, která se nacházejí jako šestý bod v soupise rukopisů Jana Gaudencia, žlutického faráře podobojí, s našimi rukopisy. Nevíme ovšem, zda se ve Václavově případě jednalo o písaře-redaktora knihy, nebo jejího majetníka, a mistrů Václavů, kteří by takové dílo napsali či vlastnili, ovšemže mohlo být mnoho; jediné, co by snad mohlo svědčit pro ztotožnění, je relativní blízkost Žlutic a Loun, kde byl jeden z rukopisů prokazatelně napsán. I tak je to ale kombinace nedokazatelná. K soupisu srov. Rudolf Knott, Die Bücherei eines utraquistischen Pfarrers in Luditz, MVGDB 39, 1901, s. 186 187. K této edici kriticky a s opravami Ivan Hlaváček, Středověké soupisy knih a knihoven v českých zemích. Příspěvek ke kulturním dějinám českým. AUC Phil. et hist. Monographia XI. Praha 1966, č. 18, s. 28 29. Závěr Bartošova článku, který představuje na podkladě výkladu Žalmů Václava z Dráchova jako učitele bratra Řehoře, je ovšem čistě spekulativní. O rukopise se týž autor zmiňuje také v současně vydaném příspěvku: F. M. Bartoš, Půlstoletí husitského badání a nové nálezy husitských památek. Praha 1935, s. 12. 13 Povšechná informace o knihovně: Antonín Grund, Otakar Kruliš-Randa bibliofil. Praha 1940. 4 5

ské knihovny (po odkupu části fondu československým státem vydražena v letech 1933 1934), jejíž součástí se kdysi stala knihovna nekatolického bibliofila Ferdinanda Hoffmanna z Grünbüchlu a Střechova (1540 1607). 14 Bartoš také přiřadil k našemu výkladu jako předcházející část pražský kapitulní rukopis sign. A 96 z první poloviny 15. století (Žalmy 1 89,7), který však, jak uvádí, zatím nemohl prozkoumat. 15 Potom se věnuje zejména střední části výkladu (tj. Žalmům 109 118), jejíž atribuce Václavovi je podle něho jistá. Domnívá se, že dílo podle dobových narážek vzniklo za husitských válek, ovšem spíše na jejich konci, nejspíše ve třicátých letech, a spojuje je s Václavovým nástupem na univerzitu (ten se roku 1430 stává mistrem svobodných umění). Užil prý Husova výkladu Žalmů 108 119, 16 ovšem text zestručňoval. Mezi kazatelovými zdroji Bartoš prokázal výklad Žalmu 118 od Engelberta Admontského ( 1331) a Collationes patrum Jana Cassiana ( 435). 17 Později zjistil Bartoš v Nové Říši další rukopis, v němž je z našeho souboru pouze výklad Žalmu 118 a dále také jinde nezjištěné výklady Žalmů 6, 31, 37, 50, 101, 142 a výklad Desatera. 18 Rukopisná sbírka Otakara Kruliše-Randy, jedinečný soubor přinejmenším několika desítek, ještě spíše však stovek středověkých i mladších rukopisů, který obsahoval cenná husitika, byla po druhé světové válce postupně rozptýlena (její velká část se dostala do knihovny Národního muzea, malá část do dnešní Národní knihovny ČR a dalších knihoven) 19 a sám její 14 Podrobnější informace s odkazy na literaturu srov. v popisu rukopisu. 15 Srov. A. Patera A. Podlaha, Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapitoly pražské, tom. I II. Praha 1910 1922, tom. I, č. 189, s. 129. V explicitu mylně identifikován biblický citát jako Žalm 88,9 (místo správného 89,7). 16 K Husovu výkladu Žalmů, jeho vydání a literatuře k němu srov. pozn. č. 6. 17 V poznámce Bartoš opravuje svůj výklad z předešlé knihy, že by autor citoval Šimona z Cassie, jinak oblíbenou autoritu (nejen) utrakvistů. K prvnímu z děl srov. Palémon Glorieux, La faculté des arts et ses maîtres. Paris 1971, č. 92, odst. aq, s. 131 132. Druhé z děl bylo kriticky vydáno v Corpus scriptorum ecclesiasticorum Latinorum, sv. 13 (2004). 18 F. M. Bartoš, Husitský sborník novoříšský, JSH 21, 1952, s. 67 68. Jedná se o rukopis Nová Říše 14 z 1. poloviny 15. století. Srov. Vladislav Dokoupil, Soupis rukopisů z knihovny minoritů v Brně, františkánů v Moravské Třebové a premonstrátů v Nové Říši. Praha 1959, s. 92 93. Podle incipitu výkladu Žalmu 6, který je jediný v katalogu uveden, není vyloučeno, že se jedná o zkrácený výklad Žalmů Mikuláše z Gorranu. Určitější závěr by byl možný až po podrobném prozkoumání novoříšského rukopisu. 19 V současné době se v různých rukopisných fondech podařilo dohledat přes padesát středověkých rukopisů z knihovny Otakara Kruliše-Randy. Pro KNM existuje neúplný soupis: Pavel Brodský, Rukopisy Otakara Kruliše-Randy v Knihovně Národního mumajitel skončil svůj život roku 1958 v komunistickém vězení na Mírově. 20 Protože se náš rukopis nedostal do žádné z velkých rukopisných knihoven, mělo se za to, že je ztracen. Ve Spunarově repertoriu je proto uveden jako deperditum. 21 V roce 1989 se však rukopis objevil v nabídce antikvariátu v Dlážděné ulici a vzápětí byl za 160 000 Kčs zakoupen pro dnešní Národní knihovnu ČR, kde dostal sign. XIII G 25. 22 Srovnání jasně ukazuje, že text s výklady Žalmů 109 až 118 v našem rukopise přibližně z poloviny 15. století se zcela shoduje s textem, který je zapsán v rukopisech Národní knihovny VI E 15b a XIV F 3, jež byly podle kolofonu dopsány roku 1444 v Lounech. Tyto rukopisy na sebe přímo navazují, nejsou tedy defektní, jak bylo v literatuře tradováno. 23 Jsou psány stejnou písařskou rukou a jejich předsádky pocházejí ze shodného staršího rukopisu. 24 Vzhledem ke kompaktní knižní úpravě našeho rukopisu předpokládám, že je opisem předlohy uvedených rukopisů Národní knihovny. Další rukopis se stejným textem, pražský kapitulní sign. A 99 zea. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 7/2, 1990, s. 19 30. Nad to je zde podle autora připravovaného soupisu přírůstků k tištěnému Bartošovu katalogu mgr. Michala Dragouna dalších deset středověkých rukopisů z Krulišovy knihovny. V Národní knihovně je uloženo dalších jedenáct středověkých rukopisů této provenience. V knihovně Památníku národního písemnictví je to jeden nesignovaný rukopis (v rámci Strahovské knihovny dříve nesl sign. DT II 1, srov. Bohumil Ryba, Soupis rukopisů Strahovské knihovny Památníku národního písemnictví v Praze. Díl 5. Strahovské rukopisy DL-DU, SIGMA, porůznu a výběr zlomků [čís. 2426 3286]. Praha 1971, č. 2784, s. 155 157). Jeden středověký a několik novověkých rukopisů se nachází ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje v Plzni (za informaci děkuji dr. Marii Hálové z této instituce). 20 Milan Buben, Kruliš-Randové, Střední Evropa 7, 1991, č. 20, s. 163 167; Karel Řeháček, Konfiskace majetku Otokara Kruliše-Randy a jeho rodiny po roce 1945, Sborník prací z historie a dějin umění 5, 2008, s. 267 282. 21 P. Spunar, Repertorium, tomus II. Warsaviae-Pragae, 1995, č. 125, s. 90 91. Signatura knihovny Kruliše-Randy je uvedena chybně (podle Bartošova článku o Václavovi z Dráchova No. 85 místo 8 F 5 ); v knize je citována také starší kompendiální literatura. Rukopisy zachycují také Friedrich Stegmüller Klaus Reinhardt (eds.), Repertorium Biblicum Medii Aevi, 11 sv. vydaných v letech 1950 1980, na přísl. místech, ale tato evidence není v našem případě příliš podrobná ani významná. 22 Zpráva o nákupu pojednává zejm. o obsahu rukopisu a jeho historii: Kamil Boldan, Rukopis z poloviny 15. století, Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 7/1, 1990, s. 315 316 (uvedena sign. XIII H 8). 23 Rukopis VI E 15b má tu zvláštnost, že je sestaven ze dvou přepisů psaných různými písaři (předěl mezi složkami, v obou případech sexterny, je na ff. 46v/47r), přičemž nevelký úsek textu se v rukopise opakuje (textem et mirabilia, zapsaným na fol. 46v od 9. řádku, začíná druhá písařská část rukopisu na fol. 47r). 24 V případě rukopisu VI E 15b je shodná písařská ruka, jež psala ff. 47r 269v. 6 7

s výklady Žalmů 109 118, pochází z roku 1449, vzhledem k době vzniku jde o opis textově shodných rukopisů napsaných roku 1444 v Lounech či jejich předlohy. To podporuje i fakt, že pražský kapitulní rukopis obsahuje na ff. 242r 248r text, přepsaný také do XIV F 3, ff. 208v 226r: Petrus Damiani vel Innocentius III, Tractatus de decem plagis Egypciorum (s incipitem Quia non sine causa). 25 Pokud jde o část, jež měla výkladům předcházet, Bartošův poukaz na pražský kapitulní rukopis sign. A 96 je poněkud pochybný. Nevím, podle čeho Bartoš soudil na souvislost s rukopisy střední části. Rukopis, podle datace v katalogu z první poloviny 15. století (ostatní rukopisy jsou bez výjimky z poloviny tohoto století), byl součástí knihovny učeného odpůrce husitství Prokopa z Kladrub ( 1453), 26 což narozdíl od ostatních rukopisů ukazuje, že nejspíše vznikl v katolickém prostředí. Chiméra o utrakvistické provenienci rukopisu se rozplyne, konstatujeme-li, že se jedná o dílo Mikuláše z Gorranu Expositiones in Psalmos. 27 Naopak rukopis VI E 15a nelze ze souvislosti s dalšími rozebíranými rukopisy apriorně vylučovat, byť neobsahuje dobové narážky, ani na žádném místě (byť nepřímo) neodkazuje na doktrínu utrakvismu. Bartoš se pokusil doložit, že tento rukopis nemá s ostatními mnoho společného. Svůj závěr postavil jednak na studiu textu rukopisů, jednak na tom, že rukopis je psán jiným typem písma (zběžnou kurzivou) než ostatní rukopisy (VI E 15b, XIV F 3), psané úhlednou bastardou poloviny 15. století a vázané v deskách potažených charakteristickou modře mořenou zámiší. Oba posledně zmíněné rukopisy nesou na zabíleném hřbetě signatury historické knihovny 18. století vyvedené černou olejovou barvou (VI E 15b, dříve J IV 12; XIV F 3, dříve J IV 10). 28 Vnější znaky rukopisů nám však odhalují zajímavé souvislosti. Dřevěné desky vazby rukopisu VI E 15a byly v 19. století nově potaženy. Můžeme se dohadovat o původní podobě vazby či o tom, proč byly napohled rozdílné rukopisy VI E 15a a VI E 15b signovány vedle sebe, narazíme však na fakt, který svědčí pro jejich vzájemnou souvislost: v rukopise VI E 15b je vevázáno folio, 29 které je psáno stejnou písařskou rukou jako rukopis VI E 15a. Neznamená to, že by texty obou rukopisů měly stejného autora, ale to, že rukopisy měly už ve středověku stejného majitele. Nad to ve stejné knihovně 18. století se nacházely také další rukopisy, jež je možno řadit k významným utrakvistickým dílům. Jedná se o rukopisy KNM XVIII C 71 (dříve J IV 15) a XVIII C 72 (dříve J IV 14). 30 První z nich pochází přibližně z poloviny 15. století a obsahuje postilu připisovanou Jakoubkovi ze Stříbra, jež vykládá Jeremiášův Pláč. Jeho písařská ruka se podle všeho shoduje s písařskou rukou rukopisu VI E 15a. Druhý rukopis, taktéž z poloviny 15. století, vázaný také v charakteristické vazbě s potahem z modré zámiše a psaný stejnou písařskou rukou jako rukopisy VI E 15b a XIV F 3, obsahuje výklady Žalmů 119 137 (na konci je defektní, tedy je možné předpokládat pokračování v dalším svazku), a vnější formou se přímo hlásí k uvedeným rukopisům. Výklad Žalmů v rukopise KNM XVIII C 72 se částečně shoduje s textem obsaženým v rukopise VIII F 7, o němž zde již byla zmínka. Mezi texty je ovšem zásadní rozdíl: v rukopise VIII F 7, jehož výklad je jasně utrakvistický, jsou dobové narážky, které v XVIII C 72 chybí. Text muzejního rukopisu je ovšem vypracovanější. 31 Vztah rukopisů, resp. jejich vzájemná odvozenost, není zatím zcela jasná a vyžádá si další výzkum. 32 25 Pražský kapitulní rukopis obsahuje dále na ff. 248r 250r pojednání De medicinis spiritualibus ecclesie s incipitem Cum medicina sit remedium contra morbum, rejstřík k výkladu Žalmů (v jiných rukopisech není) přichází až na ff. 250v 256v. 26 Srov. Jaroslav Kadlec, Mistr Prokop z Kladrub. AUC HUCP 12, č. 1 2, 1972, s. 91 109; k jeho knihovně týž, Die Bibliothek des M. Prokop aus Kladrub, Mediaevalia Bohemica 1 2, 1969, s. 315 320 (rukopis uveden na s. 316). 27 Repertorium Biblicum, č. 5750, sv. IV, s. 31. Incipit a také zakončení textu v rukopise vykládající Žalm 89,7 se shoduje s příslušným místem Gorranova díla. Jako referenční rukopis díla jsem použil NK VII A 7. Děkuji Mgr. Dušanu Coufalovi za upozornění na tento rukopis, který Repertorium Biblicum neuvádí. Údaj téhož repertoria o vydání textu v roce 1617 je podle všeho chybný. Výklad Žalmu 89,7 je v referenčním rukopise na fol. 157v. 28 Podle provenienčních poznámek zapsaných v tiscích pocházejících podle vnějších znaků (úprava hřbetu) s nejvyšší pravděpodobností ze stejné knihovny lze vyslovit domněnku, že se jedná o knihovnu jezuitského profesního domu v Praze na Malé Straně. Otázka si však vyžádá podrobnější průzkum. Dalším rukopisem z této knihovny je VI F 15 (dříve J IV 13; kniha byla ve středověku ve vlastnictví bakaláře z pražské Nazaretské koleje). 29 Fol. 224rv. Přípisky touto rukou se nacházejí ojediněle i na dalších místech v rukopise. (Text napsaný v rukopise VI E 15b na vevázaném lístku se v našem rukopise nenachází.) 30 Pro základní evidenci srov. Marie Tošnerová (ed.), Průvodce po rukopisných fondech v České republice. Díl III. Rukopisné fondy muzeí a galerií. Praha 2001, č. 115 a 116, s. 130. Podrobné popisy připravil do tisku Mgr. Michal Dragoun. 31 Za informaci, která vyplynula z jeho vlastního výzkumu rukopisů s výklady Žalmů, i za další pomoc s přípravou tohoto článku vděčím Mgr. Dušanu Coufalovi, jemuž tímto srdečně děkuji. Srov. též jeho připravovaný článek citovaný níže v pozn. č. 39. 32 Absence dobových narážek, jež byly charakteristické především pro kazatelství ranější fáze utrakvismu, v muzejním rukopise by sváděla k domněnce, že tyto narážky byly záměrně odstraněny, aby byl vytvořen standardní výklad charakteristický pro utrakvistické 8 9

Součástí uvedené knihovny 18. století se tedy staly rukopisy nějaké významné utrakvistické knihovny. Bohužel o ní nevíme více: ani to, zda byla soukromá či institucionální. Snad se jednalo o knihovnu spojenou se vzdělaneckým okruhem kolem Betlémské kaple a Nazaretské koleje. 33 Podrobnější informace o provenienci a další souvislosti může snad odhalit pouze soustavný podrobný průzkum rukopisných fondů. Náš rukopis vykládá Žalmy 109 118, jež byly ve středověké exegetické tradici chápány christologicky. 34 Na základě stavby textů můžeme konstatovat, že se jedná o kázání, přesněji exegetické homilie. 35 Jsou to systematické kazatelské přípravy se střední úrovní zliterárnění (nikoliv tzv. reportata), shrnuté pro praktické kazatelské potřeby do podoby knižního kompendia. Rukopis obsahuje četné jazykově české glosy (stejně tak i ostatní rukopisy tohoto díla). Podle obsahu je zřejmé, že se jedná o rukopis s kázáními druhé generace utrakvistů, kterou reprezentovali především Jan Rokycana a Václav z Dráchova. Pisatel rukopisu stejně jako tito představitelé husitské strany středu hájí kalich a chudobu kněžstva, neodmítá přísahu, očistec ani přímluvy svatých a odvažuje se citovat celý odstavec z Wyclifova díla De vekazatelství druhé generace. Nasvědčoval by tomu i fakt, že muzejní rukopis se podle písma zdá být mladší než jeho pendant. Avšak pro geneticky opačný vztah obou rukopisů, tedy o tom, že dobové narážky byly do rukopisu VIII F 7 doplněny, svědčí fakt, že citáty z Remigia jsou v rukopise KNM XVIII C 72 uvedeny přesně, kdežto v rukopise VIII F 7 v aluzích. 33 Z významných utrakvistických rukopisů je v modře mořené zámiši vázán rajhradský rukopis kroniky Mikuláše Biskupce (sign. R 411), který byl později ve vlastnictví Václava Korandy ml. (srov. Emma Urbánková, Zbytky knihovny M. Václava Korandy ml. v Universitní knihovně v Praze. Ročenka Universitní knihovny v Praze 1956. Praha 1958, s. 135 161, zde č. 49, s. 159). Zajímavé je, že tento rukopis byl dopsán roku 1442 (srov. kolofon na fol. 226v), a tedy mohl být svázán ve stejné knihvazačské dílně jako ostatní rukopisy. 34 A. Molnár, Husova Enarratio Psalmorum, s. 159, kde se autor zabývá dělením Žalmů ve scholastice. 35 Texty mají obraty a rétorické figury charakteristické pro kazatelské sbírky 14. až 15. století. Na tomto místě je možné připomenout závěrečnou větu rukopisu VI E 15a: Sequitur Psalmus CVIII, et quia est de passione Cristi, ideo predicatus est. Ergo Psalmus CIX incipiendus est. Vide ultra. In nomine Iesu Cristi. Znamená to podle všeho, že kazatel si přepsal tento rukopis pro speciální potřebu soustavného výkladu Žalmů. Otázkou je, jak si vysvětlit tvrzení, že na Žalm 108, který je o umučení Páně, bylo kázáno: v dobových misálech perikopu Ž 108 ve velikonočním týdnu nenalezneme. I v tomto případě se tedy muselo jednat o speciální kazatelství, ovšem Kristova pašije v takovém případě nevycházela z běžných evangelních textů, ale byl zřejmě proveden alegorický výklad této části žaltáře. Pokud bychom tuto zmínku četli jako jistou distanci od kazatelství, mohli bychom snad považovat text rukopisu VI E 15a za univerzitní lekturu. V tom případě však text užívá postupy a obraty obvyklé v exegetických homiliích. ritate sacrae Scripturae. 36 Přitom zaměření jeho textu vůbec není polemické, charakteristických citátů je možné vypsat jen málo a převládají suchopárné moralizující výklady. Sestavovatel výkladů eklekticky čerpá z předchozí tradice a jen ve velmi omezené míře vyjadřuje specificky utrakvistické zásady; utrakvismus v době psaní textu již evidentně představoval etablovanou doktrínu. Svědčí o tom i obhajoba laického kalicha, která se v rukopise nachází na ff. 101r 102r, v níž se zdůrazňuje především nutnost poslouchat Kristovy příkazy, mezi nimi i ten přijímat z kalicha (Lc 22,20; Mt 26,27; 1 Cor 11,28), a na podporu přijímání se citují tři místa z epištol Cypriána z Kartága. Zmiňují se zde i Albert Veliký a (Pseudo-) Jan Zlatoústý, ale ve všech případech jsou citována jiná místa než v raně utrakvistické polemice. 37 Uvedené citáty patřily k běžné výbavě pozdější utrakvistické polemiky, a tak z jejich uvedení v našem rukopise neplynou žádné určitější závěry. Do souboru rukopisů s utrakvistickými výklady Žalmů z poloviny 15. století patří jistě výklady Žalmů 109 118 (dochovány v rukopisech VI E 15b a XIV F 3, pražském kapitulním A 99 a XIII G 25, výklad Žalmu 118 také v rukopise Nová Říše 14). Na základě vnějších znaků můžeme konstatovat, že minimálně po stránce minulého vlastnictví (provenience) k souboru patřil i rukopis s výklady Žalmů 119 137 (KNM XVIII C 72), který má alternativní znění s výraznou utrakvistickou teologií a dobovými narážkami ve výkladu Žalmů 119 150 (VIII F 7). Muzejní rukopis měl pravděpodobně pokračování v dalším, dnes nezvěstném svazku, 38 středověký majetník měl tedy nejspíše ucelený výklad Žalmů 119 150. Jistá vazba na základě vnějších znaků rukopisů existuje i k rukopisu s výklady Žalmů 103,26 107 bez utrakvistické teologie a bez dobových narážek (VI E 15a), i když tady je vztah po textové stránce volnější, protože právě zmíněný výklad Žalmů 103,26 107 evidentně psal středověký vzdělanec pro svou vlastní potřebu. A tak je knižní, vnějškově reprezentativní charakter tohoto kodexu v kontrastu s ostatními potlačen na minimum. Přesto je text podobně rozvinutý jako v ostatních rukopisech. Zvláštností je, že všechny uvedené rukopisy (včetně VI E 15a) citují pod Remigiovou autoritou výklad skutečného Remigia z Auxerre ( 908), kdežto výklady Jana Husa a Jana z Mýta pod tímto 36 F. M. Bartoš, Václav z Dráchova, JSH 4, 1935, s. 78 86, zde s. 84 85. Některé Bartošem uváděné citáty nelze ovšem v rukopise dohledat. Bartoš zároveň uvádí prameny tohoto výkladu. 37 Srov. Helena Krmíčková, Studie a texty k počátkům kalicha v Čechách, Brno 1997, s. 22, edice na s. 134 135. 38 Svědčí o tom skutečnost, že na posledním foliu rukopisu je reklamant, text však dále nepokračuje. 10 11

jménem citují výklad Brunona ze Segni ( 1123), který vznikl ve 2. polovině 11. století. 39 Závěrem je možno konstatovat, že v rukopise XIII G 25 (stejně tak v textově shodných rukopisech VI E 15b a XIV F 3) je zapsán utrakvistický kazatelský text druhé generace, pro nějž je charakteristická jistá standardizace, jež vede k vypouštění dobových narážek. Takové texty často vznikaly přepracováním exegetických výkladů ranější fáze utrakvismu. O oblíbenosti takto pořízených textů svědčí jednak větší množství dochovaných rukopisů, jednak to, že u některých rukopisů podle písma nelze vyloučit zakázkovou výrobu. Die hussitische Auslegung der Psalmen in der Handschrift der Nationalbibliothek der Tschechischen Republik XIII G 25 Zusammenfassung Der Beitrag befasst sich mit der Handschrift der Nationalbibliothek der Tschechischen Republik XIII G 25, die eine Auslegung der Psalmen 109 118 beinhaltet. Die Auslegung wird dem Meister der Prager Universität und Prediger in der Prager Bethlehemskapelle Václav von Dráchov (ca 1395 1469) zugeschrieben. Die aus der Mitte des 15. Jhs stammende Handschrift stellt eine Sammlung von exegetischen Texten der Utraquisten der zweiten Generation dar. Zeitliche Anspielungen sind hier sehr karg. Das Werk erhielt sich auch in anderen Handschriften (Nationalbibliothek der Tschechischen Republik, Sg. VI E 15b und XIV F 3 aus dem Jahr 1444, Bibliothek des Prager Metropolitankapitels bei St. Veit, Sg. A 99, aus dem Jahr 1449). Der Kodex XIII G 25 hat im Verlaufe der Zeit viele Besitzer gewechselt. Einem Besitzervermerk nach gehörte er in der zweiten Hälfte des 15. Jhs dem Ehepaar Martin und Zuzana aus Jindřichův Hradec, später geriet er in die Bibliothek des nichtkatholischen Bibliophilen Ferdinand Hoffmann von Grünbüchl und Střechov. Mit Hoffmanns Bibliothek kam die Handschrift in die Dietrichsteinsche Bibliothek in Mikulov. Auf der Auktion der meisten Bücher ihres Fonds in den Jahren 1933 1934 wurde der Kodex für die Bibliothek des Industriellen und Buchsammlers Otakar Kruliš-Randa (1890 1958) gewonnen. Die Nationalbibliothek kaufte die Handschrift im Oktober 1989 im Prager Antiquariat in der Dlážděná Strasse. 39 Srov. Dušan Coufal, Kdo je Remigius v Husových Enarrationes Psalmorum? K problematice citování této autority v bohemikálních výkladech Žalmů první poloviny 15. století. Vyjde ve sborníku z akce Týden vědy na FF MU (17. 11. 21. 11. 2008) ve SPFF- BU, řada C (hist.). Na téže akci byly předneseny i další referáty týkající se plánovaného vydání OO M. Joh. Hus XVII, Enarrationes Psalmorum. 12 13

PŘÍLOHA POPIS RUKOPISU Praha, Národní knihovna České republiky XIII G 25 XV. med., Čechy, 398 ff., 225 x 155 mm, vazba soudobá. [Expositio Psalmorum 109 118] 1. 1r 396r [Wenceslaus de Drachow (ca 1395 1469), Expositio Psalmorum 109 118] 1.1. 1r 9v [Expositio Psalmi 109] Psalmus CIX. Dixit Dominus domino meo: Sede a dexteris meis, donec ponam inimicos tuos scabellum pedum tuorum (Ps 109,1). Psalmus precedens fuit de passione Domini et humiliacione eius magna, qua humiliavit se in hac vita. Iste vero Psalmus est de eius exaltacione, ad quam pervenit per passionem et humiliacionem vero magnam per multas enim tribulaciones oportet nos intrare in regnum Dei, quod nobis concedere dignetur ipse Dominus, qui est benedictus in secula Sequitur Psalmus centesimus X 1.2. 10r 21v [Expositio Psalmi 110] Confitebor tibi, Domine, in toto corde meo, in consilio iustorum et congregacione (Ps 110,1). Hic est iam Psalmus 110 in toto isto libro Psalmorum, qui bene sequitur Psalmum 109. In quo actum est de sacerdocio Cristi et de eius sublimacione usque ad dexteram Patris, quod factum fuit in ascensione, quando recessit a nobis visibiliter Ps 118(,34) Da michi intellectum, et scrutabor mandata tua. Iste triplex intellectus quilibet est bonus facientibus eum 1.3. 21v 33v [Expositio Psalmi 111] Beatus vir, qui timet Dominum, in mandatis eius volet nimis (Ps 111,1). De quo sit Psalmus iste CXI, hoc in titulo eius ostenditur, qui talis est Sapiencie XI (11,17): Per que peccat quis, per hec et torquetur 1.4. 33v 44v [Expositio Psalmi 112] Psalmus 112 Laudate, pueri, Dominum, laudate nomen Domini (Ps 112,1). Huic Psalmo preponitur titulus Alleluia, quod interpretatur Laudate Dominum, quia in hoc Psalmo propheta docet laudare Deum pro conversione peccatorum ad Deum et pro extraccione eorum de peccatis et vita mala et viciosa Jeremie XXII (22,30). Hec dicit Dominus: Scribe virum istum sterilem, virum, qui in diebus suis non prosperabitur 1.5. 44v 80r [Expositio Psalmi 113] In exitu Israhel de Egipto, domus Iacob de populo barbaro (Ps 113,1). Psalmo huic titulus preponitur Alleluia sicut et precedenti, sed propter aliam causam, sicut enim ex diversis actibus Deus laudatur Proverbiorum ultimo (31,21). Non timebit domui sue a frigoribus nivis, omnes enim domestici eius vestiti sunt duplicibus etc. Sequitur Psalmus 114 1.6. 80r 95r [Expositio Psalmi 114] Dilexi, quoniam exaudiet Dominus vocem oracionis mee (Ps 114,1). Iste Psalmus est ad magnam consolacionem fidelium in hoc mundo temptaciones et tribulaciones paciencium. Docet enim, quomodo in eisdem se debite habere debeant. Cui preponitur titulus Alleluia, quod interpretatur Laudate Deum Ecclesiastici 25(,3 4): Tres species odit anima mea, pauperem superbum, divitem mendacem et senem fatuum et insensatum 1.7. 95r 110r [Expositio Psalmi 115] Credidi, propter quod locutus sum, ego autem humiliatus sum nimis (Ps 115,1). Titulus, qui preponitur huic Psalmo, est Alleluia, quod interpretatur Laudate Deum, et congrue voce laudis pretitulatur Psalmus iste Ad quam nos perducat etc. Sequitur Psalmus CXVI 1.8. 110r 112v [Expositio Psalmi 116] Laudate Dominum, omnes gentes, laudate eum, omnes populi (Ps 116,1). Huic Psalmo preponitur titulus Alleluia, quod significat Laudate Dominum, et racio, quod in hoc Psalmo inducuntur omnes populi ad laudem 14 15

Cristi pro adventu ipsius Et Esdre X (recte Ps 116,2): Veritas manet et invalescit in eternum Sequitur Psalmus CXVII 1.9. 112v 155v, 157r 158r [Expositio Psalmi 117] Confitemini Domino, quoniam bonus, quoniam in seculum misericordia eius (Ps 117,1). Huic Psalmo preponitur titulus Alleluia, quod idem est secundum Bedam, quod Laudate Dominum. Unde Psalmi, qui principium habent Laudate, aput Hebreos ab Alleluia incipiunt itaque et qui cupit et qui timet utique, pro se agunt, sola, que in Filio est, caritas, non querit, que sua sunt. Hec Bernhardus, ubi supra Sequitur Psalmus CXVIII 1.10. 158r 396r [Expositio Psalmi 118] Alleluia. Aleph. Beati immaculati in via, qui ambulant in lege Domini (Ps 118,1). Hunc Psalmum Glosa [ordinaria] propter eius magnam et multiplicem utilitatem tribus notabilibus comparat rebus, primo orto seu pomerio pleno multis et variis bonis fructibus, quia sicut talis ortus delectabilis est ipsum intrantibus et fructibus eius utentibus, sic Psalmus iste delectabilis est multum hominibus fidelibus intellectum et sensum eius perscrutantibus et medulam et timorem degustantibus quia hec est via revertendi ab errore in vitam eternam. Unde Mt 19(,17): Si vis ad vitam ingredi, serva mandata. Literatura k textu: František M. Bartoš, Literární činnost M. Jana Rokycany, M. Jana Příbrama, M. Petra Payna. Praha 1928, č. 5, s. 50 51; František M. Bartoš, Václav z Dráchova, JSH 4, 1935, s. 78 86; František M. Bartoš, Husitský sborník novoříšský. JSH 21, 1952, s. 67 68; Pavel Spunar, Repertorium auctorum Bohemorum provectum idearum post Universitatem Pragensem conditam illustrans, tomus II. Warsaviae-Pragae 1995, č. 125, s. 90 91; Jindřich Marek, Husitské postily připisované M. Václavovi z Dráchova. Miscellanea Oddělení rukopisů a starých tisků 18, 2003 2004, s. 4 144, životopis Václava z Dráchova na s. 4 6, o rukopisech s výklady Žalmů stručně na s. 99 100. Psací látka: Papír (předsádky a zpevnění složek pergamenové) s filigrány (množství variant volské hlavy s květinou na dvojitém stvolu a dvojitým křížem na dvojitém stvolu; lilie neurčeno); filigrány jsou vzhledem k postupující korozi inkoustu a vzhledem k tomu, že se nacházejí ve vazbě, obtížně určitelné (nebyly pro ně nalezeny shodné či podobné v obvyklých kompendiích), 398 ff., 225 x 155 mm. Skladba: 16. VI (fol. 192) + VII (fol. 206) + 16. VI (fol. 398). Složky č. 1 13 mají na posledním foliu vpravo dole několikaslovné reklamanty. Kustody primus až XX na složkách č. 14 33. Foliace: mladá tužkou (1989). Prázdná folia: 156rv, 205v, 206, 396v 398v. Dochování: Knižní blok je zachován ve velmi dobrém stavu. Pokryv desek je na přední i zadní desce v dolní části narušen prodřením. Desky mírně poškozeny červotočem, některá folia zašpiněna. Koroze inkoustu, místy poměrně pokročilá. Zadní předsádka je zkrácena. Folio 109 natrženo a slepeno. Písmo: gothica bastarda XV. med. Marginální (latinské) a interlineární (české) poznámky touž rukou. Psací plocha: Psáno v jednom sloupci v zrcadle linkovaném perem o rozměrech asi 180 x 115 mm. Výzdoba: Rubrikace (iniciálky, interpunkce). Ukazovací ručky. Vazba: soudobá, dřevěné desky potažené světle hnědým usňovým pokryvem. Na přední a zadní desce po pěti puklách, stopy po dvou sponách ze zadní desky na přední. Jako přední předsádky užito pergamenového listu s vyradovaným textem, který je čitelný pouze pod UV lampou, jedná se zřejmě o seznam nějakých osob (XIV./XV.). Na přední desce dobový štítek (XV.) s označením obsahu kodexu: Super Beati immaculati. Na hřbetě moderní štítek s označením Psalmi aliquot cum expositione CIX ad CXVIII. Zpevnění složek ze staršího rukopisu (XIV.) s červenými a modrými iniciálkami (žaltář?). Historie kodexu: Kodex vznikl zřejmě v Čechách v XV med. V XV patřil manželům z Jindřichova Hradce, srov. pozn. XV 2 na předním přídeští: Liber domini Martini et domine Suzanne de Nova Domo. Potom se rukopis dostal do knihovny Ferdinanda Hoffmanna z Grünbüchlu a Střechova (1540 1607), jehož exlibris přilepeno na předním přídeští. (K němu srov. Vladislav DOKOUPIL, Soupis rukopisů mikulovské dietrichsteinské knihovny. Praha 1958, s. 14 15.) S Hoffmannovou knihovnou rukopis vplynul do mikulovské dietrichštejnské knihovny, jež obsahovala na 459 rukopisů a jež byla po odkupu 117 bohemikálních rukopisů a 208 svazků inkunábulí státem v letech 1933 1934 prodána v dražbách v Luzernu a ve Vídni (srov. tamtéž, s. 17). Tehdy byl kodex spolu s dalšími asi čtyřiceti (srov. tamtéž) zakoupen pro knihovnu průmyslníka a sběratele Otakara Kruliše-Randy (1890 1958). Škrtnutá signatura jeho knihovny 8 F 5, psaná tužkou rukou profesora Antonína Grunda (1904 1952), který byl Krulišovým poradcem ve věcech knihovny, se nachází na předním přídeští. (Povšechná informace o knihovně: Antonín Grund, Otakar Kruliš-Randa bibliofil. Praha 1940.) Koupeno v říjnu 1989 v antikvariátě v Dlážděné ulici za 160 000 Kčs. Na fol. 398v je tužkou vyznačeno akcesní číslo 1837/89, kupní cena rukopisu, červený otisk malého razítka Národní knihovny a další nečitelné údaje. 16 17

Literatura František M. Bartoš, Půlstoletí husitského badání a nové nálezy husitských památek. Praha 1935, s. 12. Kamil Boldan, Rukopis z poloviny 15. století, Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 7/1, 1990, s. 315 316 (uvedena sign. XIII H 8). 18