Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA ČESKÉ LITERATURY Židovské hrdinky v prózách Arnošta Lustiga Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou a Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.) Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. David Kroča, Ph.D. Vypracovala: Lenka Hejtmánková Brno 2007
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.... podpis 2
Ráda bych poděkovala vedoucímu bakalářské práce, panu Mgr. Davidu Kročovi, Ph.D., za jeho pomoc a rady při zpracování závěrečné práce. 3
Obsah 1.0. ÚVODEM 5 2.0. SPISOVATEL ARNOŠT LUSTIG 6 2.1. K životním osudům 6 2.2. Tvůrčí cesta 8 3.0. ŽIDOVSKÁ TEMATIKA 9 4.0. ŽENSKÉ HRDINKY V PRÓZÁCH ARNOŠTA LUSTIGA 11 5.0. KE GENEZI PRÓZY MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU 13 5.1. Ke kompoziční výstavbě prózy Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou 16 5.2. Prostor prózy jako existencionální kategorie 19 5.3. Vývoj a charakteristika hlavních, vedlejších a epizodních postav 20 6.0. KE GENEZI PRÓZY NEMILOVANÁ 23 (Z DENÍKU SEDMNÁCTILETÉ PERLY SCH.) 6.1. Ke kompoziční výstavbě prózy 25 Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.) 6.2. Prostor v próze Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.) 30 6.3. Postavy v próze Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.) 31 7.0. ZÁVĚREČNÁ KOMPARACE ŽIDOVSKÝCH HRDINEK 35 V ANALYZOVANÝCH PRÓZÁCH 8.0. LITERATURA 40 8.1. Primární literatura 40 8.2. Sekundární literatura 40 9.0. RESUMÉ 42 4
1.0. Úvodem Cílem této práce je nahlédnout do Lustigovy poválečné tvorby prostřednictvím srovnání dvou románových próz z období druhé poloviny dvacátého století a přiblížit na ústředních postavách analyzovaných próz osudy židovských žen v době druhé světové války. Předmětem našeho zájmu se staly prózy Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou a Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.). Bude nepochybně zajímavé sledovat, čím se tato dvě díla podobají a naopak liší, protože hlavní židovské hrdinky již zmíněných titulů prošly podobnou zkušeností existence v koncentračním táboře. Více se této problematice budeme věnovat v kapitole Závěrečná komparace židovských hrdinek v analyzovaných prózách. Tragický osud Židů jako parabolu údělu novodobého člověka zobrazoval Lustig již od svých prvních povídkových souborů Noc a naděje a Démanty noci. Koncentráčnická zkušenost jednou provždy předurčila tvůrčí usilování i směřování tohoto autora opakovaně prohlašujícího, že ve srovnání s holocaustem se mu jeví všechny ostatní náměty jako malicherné. Takže vlastně od konce padesátých let, kdy Lustig vstoupil do literatury, píše stále onu tematicky podobnou knihu. Knihu o tom, jak určitá skupina lidí vynaložila mimořádné úsilí, aby sprovodila ze světa jiné lidské společenství. Na rozdíl od autorů tzv. koncentráčnické literatury vychází autor z vlastní zkušenosti pohledu na fyzické a zejména duševní a mravní utrpení těch, kteří jsou bezbranní: dětí, žen a starců. Tři léta přetrpěná ve vyhlazovacích táborech, se tak stala zdrojem inspirací pro jeho osobitou prozaickou literární tvorbu. V práci se postupně zabýváme kompoziční výstavbou textu. Soustředíme se zvláště na literárně vědné pojetí pojmu postava a na rozbor určitých postav obou próz. Poukazujeme na téma ženského utrpení, kde Lustig dokazuje, že spojení motivu ženské krásy a statečnosti s motivy krutosti a násilí není nemožné. Zaměříme se také na postoj autorových hrdinů ke klíčovým existencionálním otázkám: vnímání života a smrti, přístup k nim a jejich akceptování. K plnému pochopení autorových próz je nutné znát i nejdůležitější okolnosti z Lustigova života a jeho vstupu do literatury, neboť právě v prózách se odráží Lustigovy životní zkušenosti. 5
2.0. Spisovatel Arnošt Lustig 2.1. K životním osudům Český spisovatel židovského původu, prozaik a romanopisec Arnošt Lustig se narodil 21. 12. 1926 v Praze. Navštěvoval měšťanskou školu, ze které musel odejít, jakmile vyšly v platnost norimberské zákony. Po skončení školní docházky ho rodiče dali do učení v krejčovské dílně a později pracoval jako ozdobník v dílně na kožené výrobky. V roce 1942 ještě jako dospívající chlapec zažil koncentrační tábor Terezín, roku 1944 pak Osvětim a Buchenwald. Tato nepříjemná zkušenost se stala doživotní inspirací při psaní jeho próz, a právě proto je nazýván kronikářem židovského osudu. 1 V padesátých letech se stal posluchačem Vysoké školy politických a sociálních věd v Praze. Poté začal uvažovat o novinářské činnosti. Pracoval jako redaktor v Československém rozhlasu a svými články přispíval i do Mladé fronty, Zemědělských novin nebo do Židovského věstníku v Izraeli, kde působil jako válečný zpravodaj. O zkušenostech žurnalisty sám říká: Novinářství učí úspornosti, kázni, humoru a pokoře. Nemůžete čekat na inspiraci. Musíte začít cokoli, co vám šéf určí. Učí vás vyjadřovat se s ohledem na čtenáře. Užívat nejjednodušších a nejpřesnějších výrazů. Sloužit námětu a čtenáři. Pak přijde moment, kdy se vám to přestane líbit, je to rutina. Je to povrchní, opakuje se to a nedovoluje vám to jít do hloubky. 2 Izrael se pro něj stala místem, kde poznal svoji ženu Věru Weislitzovou, s níž se seznámil ještě v koncentračním táboře. Je autorka básní Dcera Olgy a Lea. Na otázku, jaká je básnířka a spisovatelka, odpovídá Lustig takto: Píše lépe než já. Píše anglicky stejně jako česky. New York Times jí otiskly verše na první stránce, to se mně ještě nestalo. Píše už přes dvacet let a své dívčí jméno si ponechala, aby nebyla závislá na mé pověsti. 3 Vychovali spolu dvě děti, dceru Evu a syna Josefa, který v současné době působí jako filmový režisér a asistent na Americké univerzitě ve Washingtonu. Vedle novinářství se věnoval i filmu. V roce 1960 se stal scenáristou Filmového studia Barrandov. Několik Lustigových děl se dočkalo úspěšných filmových adaptací. Jsou jimi televizní inscenace Modrý den a Sousto z roku 1960 a Transport z ráje z roku 1961, které 1 LUSTIG, ARNOŠT. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 189. 2 HAMAN, ALEŠ. Arnošt Lustig. Jinočany: H&H, 1995, s. 12. 3 LUSTIG, ARNOŠT. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 65. 6
vytvořil režisér Zbyněk Brynych. O rok později natočil Jan Němec film Démanty noci. Světový ohlas zaznamenalo dílo Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Psaní se tak pro něj stalo záležitostí spíše vnitřního myšlení. Považuje to za určitý druh lásky - fascinující a nikdy nekončící. Kdežto film láká autora nejen šancí oslovit více lidí, ale i jinými možnostmi vyjádření než literatura. Roku 1968 emigroval do USA. Byl sám, bez přátel a finančních prostředků. Nevěděl, jakým způsobem se bude ubírat jeho další život. Postupem času se naučil tak dobře anglickému jazyku, že jeho další kroky směřovaly k práci na univerzitě v Iově, až se vypracoval natolik, že od roku 1973 přednášel na Americké univerzitě ve Washingtonu evropskou literaturu, literární imaginaci, tvůrčí psaní a dějiny druhé světové války v literatuře a filmu. Dnes považuje USA za svůj domov, kde získal důležité postavení a zasloužené uznání. K životu v USA se vrací slovy: Jako spisovatel a scenárista jsem žil dobře. Když jsem chtěl vidět Honolulu, poslali mne tam dvakrát. Když jsem chtěl navštívit San Francisco a shlédnout pobřeží nebo dům a hrob Jacka Londona, mohl jsem. 4 Jeho cesty však vždy povedou tam, odkud pochází, a kde začal svoji spisovatelskou dráhu: do Prahy. Arnošt Lustig patří k nevelkému počtu našich autorů, jejichž dílo proniklo do světové literatury, o čemž svědčí i mnohá ocenění prestižními literárními cenami, které obdržel za své publikace. Získal National Jewish Book Award za novely Dita Saxová a Nemilovaná, cenu National Book Award a B nai B rith Book Award za dílo Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. V samém závěru loňského roku se náš významný spisovatel dožil osmdesátin. Právě u této příležitosti jeho životního jubilea mu byla udělena cena Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění), kterou převzal z rukou bývalého ministra kultury Martina Štěpánka. 4 HAMAN, ALEŠ. Arnošt Lustig. Jinočany: H&H, 1995, s. 13. 7
2.2. Tvůrčí cesta Lustig knižně debutoval v roce 1958 povídkovými soubory Noc a naděje a Démanty noci, jejichž součástí je autobiografická povídka Tma nemá stín. Další sbírka z roku 1959 nese název Ulice ztracených bratří. V této knize se autor soustředil na bizarní evokaci atmosféry prvních poválečných let a na příběhy mladých lidí, jež prožitek války natrvalo vyšinul z normálu. Dílo je složeno ze tří próz Velká bílá cesta, Můj známý Vili Feld a Dívka u oleandrového keře. K umělecky nejzdařilejším patřila povídka Můj známý Vili Feld, která vyšla v roce 1961 v přepracované podobě jako novela. Lustig v ní popisuje složitý vztah vypravěče Jindřicha Krause k židovskému obchodníkovi Vilimu Feldovi. Téměř po třiceti letech ji Lustig rozšiřuje v román Král promluvil, neřekl nic. V roce 1962 dosáhla výrazného čtenářského ohlasu novela Dita Saxová, která se kvůli své zkušenosti z nacistického lágru nedokázala vyrovnat s poválečným životem v míru. O rok později se na knižním trhu objevila sbírka čtyř povídek Nikoho neponížíš. Z Lustigovy rozsáhlé tvorby ocenila literární kritika nejlépe dílo, které zaznamenalo velký úspěch na světovém literárním trhu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964). Sbírku Hořká vůně mandlí z roku 1968 tvoří čtyři novely Dům vrácené ozvěny, Člověk ve velikosti poštovní známky, Právo bez boha a Chvíle hned po ránu. Autobiografické zážitky z arabsko-izraelské války líčí román Miláček z roku 1969. O deset let později se Lustig ve svém díle Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.) znovu vrátil k motivice příběhu o mladé židovské dívce, nucené vydělávat si na živobytí prostitucí, která se snaží uniknout před transportem do koncentračního tábora. Roku 1988 vyšla sbírka Neslušné sny, jejíž součástí jsou prózy Dívka s jizvou, kde krvavá pomsta dívky na jednom z vrahů jejích rodičů zanechává nevyhladitelnou stopu na její duši; Neslušné sny a Modrý den. Posledně jmenovaná sbírka vypráví o německé prostitutce, která projeví více cti než nacistický důstojník, pro nějž rozkoš ze zabíjení znamená součást běžného života. Přepracovaná verze povídky Tma nemá stín ze souboru Démanty noci vyšla v roce 1991. O rok později se dílo Colette. Dívka z Antverp soustřeďuje k otázce, zda si lze vůbec představit podmínky tak hrůzné a ponižující, aby udolaly v člověku touhu po lásce a štěstí. Následuje dílo Tanga. Dívka z Hamburku, kde se hlavní hrdinkou stává cirkusová krasojezdkyně, jejíž příběh je zprostředkován pohledem chlapce, který se poprvé setkává s tajemstvím lásky a erotiky. 8
3.0. Židovská tematika Arnošt Lustig patří mezi spisovatele, kteří se po dobu své spisovatelské dráhy zabývají jedním tématem. Jediným námětem jeho děl se stal život v nacistických koncentračních táborech a vyvražďování Židů za 2. světové války. Čtenáři, kteří znají Lustigovu tvorbu, snad ani nové téma neočekávají. Tato vlastní zkušenost ho poznamenala natolik, že se od ní nechce odpoutat, a to ani v případě, že měl velké štěstí a dočkal se konce války. Mezi spisovatele, jejichž tvorba se váže k tzv. židovské tematice, patří například Jiří Weil, Norbert Frýd, Ladislav Fuks, Viktor Fischl a mnoho dalších. Židovská tematika pro ně znamenala možnost vnést do literatury nový pohled na hrdinství, než jaký připouštěli marxističtí kritikové. A právě v takové atmosféře se na počátku šedesátých let zrodila Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Lustigova próza vychází ze zásad českého psychologického románu, jehož podtext spočívá v tom, že autora poznamenala krutá zkušenost z koncentračních ghett. Jeho začátky jsou spjaty s tzv. druhou vlnou okupační prózy, která se stala přínosem pro českou literaturu tím, že přinesla možnost uměleckých postupů moderní světové literatury. Je to především snaha vycházet z bezprostředního a hlubokého prožitku, která vede autory ke zvýšené pozornosti k životním faktům. 5 Autoři, kteří patřili do této druhé vlny, se snažili najít souvislosti mezi prožitky války a současným stavem společnosti. Jejich cílem bylo sblížení literatury se skutečností. Poválečná atmosféra byla silně ovlivněna nárůstem socialistického smýšlení, které konec okupace spojovalo s možností vytvořit novou společnost, budovanou na principu solidarity a kooperace. 6 Autoři se více zaměřují na psychologickou introspekci postav. Využívají řadu kompozičních postupů protikladnost časových rovin minulosti a přítomnosti, zvýraznění detailu nebo oslabení tradiční kauzality děje. Lustig zaujal hned od počátku své tvorby s židovskou tematikou přední místo mezi významnými autory. V rozhovoru s Karlem Hvížďalou uvádí důvody, proč se zabývá právě touto tematikou: Psaní o židovském osudu je pro mne zároveň psaním o osudu člověka, pokud to nechcete obrátit. Protože jsem prožil takzvané tvárné roky v koncentračních táborech v Terezíně, v Auschwitz-Birkenau a v Buchenwaldu, odkud jsem při transportu smrti do Dachau utekl a dostal se až do Prahy, zdálo se mi, že je to nejpodstatnější námět. Člověk. Svět. Osud. Štěstí. Doba, v níž žiju. Budoucnost člověka. Jeho paměť. 7 5 HAMAN, ALEŠ. Východiska a výhledy. Praha: Torst, 2002, s. 344. 6 HAMAN, ALEŠ. Nástin dějin české literární kritiky. Jinočany: H&H, 2000, s. 111-112. 7 HVÍŽĎALA, KAREL. České rozhovory ve světě. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 274. 9
Lustig využívá svých zážitků a zkušeností z koncentračních táborů i ve svých hodinách se studenty washingtonské univerzity, kdy se jim snaží objasnit židovskou katastrofu, což dokládá ve své publikaci Odpovědi slovy: Učím vás to proto, abyste, kdyby k tomu zase došlo, nebyli slabí nebo zoufale důvěřiví, jako tehdejší generace Židů, kteří tomu nevěřili, protože na to nebyli nijak připraveni, protože byli příliš civilizovaní a ztratili pud přežít, nebo ho potlačili, a měli řadu dalších chyb. 8 Židovské téma umožňuje Lustigovi nahlédnout na otřesené a zpochybněné lidské svědomí nebo spíše na to, co z něho zbylo. Zásadně odmítá teze o židovském mesianismu: Nikdo nemůže být mesiášem mezi národy. To jsou předsudky, které jsou škodlivé. Největším vítězstvím Židů je to, že mají svou krajinu a že se zařadili mezi normální národy naší planety. 9 8 LUSTIG, ARNOŠT. Odpovědi. Jinočany: H&H, 2000, s. 15-16. 9 MIKULÁŠEK, ALEXEJ. Literatura s hvězdou Davidovou. Praha: Votobia, 1998, s. 238. 10
4.0. Ženské hrdinky v prózách Arnošta Lustiga Již v roce 1962, kdy Lustig napsal novelu Dita Saxová, se počíná v jeho tvorbě linie, ve které staví do popředí svých děl ženské hrdinky. Dále následují povídka Dívka s jizvou z povídkové knihy Nikoho neponížíš. Po Kateřině Horovitzové píše Lustig další dílo, tentokrát o mladé dívce, která je nucena živit se prostitucí, aby unikla před koncentračním táborem. Kniha nese název Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.). Ženské postavy byly výrazným fenoménem české poválečné dramatiky. Zájem o ženský osud prostupoval všemi žánry, dominoval však zejména v těch hrách, v nichž postavy žen, jejich trpný úděl a statečnost, s níž ho snášejí, případně dokáží překonávat, utvářejí protipól mužskému světu velkých činů a dějin, tedy především v hrách s aktuální válečnou tematikou. Nejinak tomu bylo i u Arnošta Lustiga, který převážně obsazoval na post hlavních hrdinů ženy. Ženské hrdinky si autor vybral ze zcela prostého důvodu. Viděl jsem osudy žen za války. Chovaly se lépe než muži. Jejich osudy byly strašné. Tak to cítím. Nemohu čtenáři nic nalhávat. Musí to být pravé. Proto píšu o ženách. Ty jsou pravé. 10 Lásku k ženám získal autor díky vřelému vztahu ke své matce, kterou považuje za vzor ženské dokonalosti a lidskosti. Váží si žen, protože byl svědkem jejich nelehkého osudu v lágrech, kdy byly nuceny zabíjet a střílet, aby samy přežily. Věří, že všechno lidské se narodilo z matky a že se žena rodí jako krásná květina a že tím nejhezčím, co v ní je, upoutává muže. Jeho vztah k ženám se projevuje různě. Miluje je a závidím jim. Dokonce se s nimi ztotožňuje natolik, že se sám někdy cítí jako žena: Byl bych docela rád na chvíli ženou, abych to viděl z první ruky. Ráb bych jednou dokázal popsat, co je to krása ženy. Pořád si myslím, že popsat krásu ženy znamená v mnoha směrech nesmrtelnost člověka. 11 Své myšlenky o ženách uzavírá tvrzením, že ženy jsou žádoucnější a užitečnější tvorové než muži. Z předchozích tvrzení tedy jasně vyplývá, proč se autor zabývá popisem toho, co se stalo právě mladým ženským hrdinkám. Viděl jsem za války hodně zabitých. Zabít mladou ženu znamená zabít krásu, mládí, všechny možnosti, které poskytuje život. Znamená to zabít kouzlo, 10 LUSTIG, ARNOŠT. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 64. 11 LUSTIG, ARNOŠT. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 64. 11
jako by někdo zničil semínko růže, ještě než vyroste, sotva zasazené. Psát o nich je pro mě iluze, kterou lze možná prodloužit opar jejich života. 12 Ženy vyvolávají v Lustigovi touhu být lepší a statečnější. Přinášejí mu jiný pohled na život a obohacují jeho smysl. 12 LUSTIG, ARNOŠT. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 64. 12
5.0. Ke genezi prózy Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je jedna z nejznámějších povídek Arnošta Lustiga, autora, který sám jen o vlas unikl smrti útěkem z transportu do koncentračního tábora. Děj prózy o třech číslovaných kapitolách je zasazen do roku 1943 a je založen na dvou skutečných událostech. Na sklonku války (roku 1943) nacisté zatknou v Itálii bohaté židovské obchodníky s americkými pasy, kteří se vracejí z emigrace zpět do své vlasti. V té době jsou právě zajati vysocí němečtí důstojníci a Židům je přislíbena svoboda, pokud pošlou tučnou finanční částku ze svých kont do říšské banky. Pro německé úřady to byla cenná kořist, která slibovala zajímavé možnosti. Druhá událost vypráví o mladé polské krásce, která se ještě před svou smrtí v plynové komoře odhodlala k činu, jehož nebyl nikdo z přítomných schopen. Poslední zbytky naděje na život pozbyla, když se zmocnila zbraně německého vojáka, jehož usmrtila a další vojáky postřelila. V novele Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou se setkáváme s mladou a krásnou Kateřinou, kterou zachrání ze spárů německých vojáků prominentní Žid Herman Cohen, zajatý společně s dalšími devatenácti bohatými Židy převážně polského a českého původu. Kateřinu zahlédl při selekci na rampě osvětimského koncentračního tábora. Okouzlen její krásou a odhodláním žít, žádá i o záchranu jejího života. Hlavním velitelem celé akce je Bedřich Brenske, který svolí k tomu, aby je Kateřina doprovázela, protože ví, že se mu naskýtají další možnosti vydírání. Kromě prostředí osvětimského koncentračního tábora je dalším důležitým prostorem, v němž se děj odehrává, i vlak, který vozí skupinu zajatců po celém Německu. Brenske je neustále ujišťuje, že návrat zpět do své vlasti je blízko a proto jim předvede i loď, která je má údajně přepravit z Hamburku přes moře. Po celou cestu z nich mámí podpisy na dokumentech potvrzujících finanční převody z jejich kont ve prospěch německé říše. Teprve když je celá skupina zadržených Židů zcela finančně zruinována a naděje na záchranu holého života se pomalu rozplývá, jeden ze zajatců ztrácí nervy, za což je následně potrestán ztrátou života. V tu chvíli je jasné, že Němci svoje sliby nedodrží a že to všechno byla jen hra, ze které chtěl Bedřich Brenske získat co nejvíce. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je dílo plné děje. Výchozím bodem příběhu je Osvětim. Do Osvětimi se vrací vlak se zajatci kvůli Cohenově svatbě s Kateřinou, která se tak stala další z mnoha podmínek jejich odjezdu, kterou Brenske požaduje. 13
Pocity hrůzy, strachu a pochybností židovských rukojmí jsou navíc násobeny řadou osvětimských komínů se stoupajícím dusivým kouřem a přítomností neznámého krejčího a rabína Dajema. Krejčí v úvodní scéně prózy bere na přání Cohena míru na nové šaty pro sebe a Kateřinu a v závěru se objevuje jako příslušník německé armády. Dajem naopak oddává Cohena s Kateřinou. Dajemův zpěv a jeho modlitby při svatebním obřadu, stejně jako krejčího zkušenost a myšlenky, jsou zároveň prostředkem dějové anticipace. Účinek celého příběhu, odehrávající se v prostoru synagogy, železničního vagonu a šatny, spočívá v napětí mezi nadějí na záchranu, podporovanou sliby vyděračského důstojníka Brenskeho, který požaduje od zajatců stále vyšší sumy výkupného, a mezi neúprosným osudem, který oběti čeká po vyčerpání jejich finančních zdrojů. Novela je založena také na tom, jak své postavení vnímají hlavní hrdinové, a tím, jak je vidí čtenář. Dodejme jen, že autor implicitně naznačuje čtenáři i obětem, jaký bude další jejich vývoj v následujících chvílích. Josef Vohryzek v recenzi Lustigovy knihy postřehl důležitý rys díla, jímž ji ironizoval: Ironická je vybraná korektnost velitele tajného oddělení Brenskeho, ironická je celá ta oklika, kterou Brenske své zajatce dovede až k jejich konci, ironickou příchuť má celá ta jejich odlišnost, privilegovanost a proto i extravagantní nechápavost, a cosi ironického je i v přísné objektivitě, s jakou to Lustig vypravuje, s jakou od začátku ukazuje všechny karty a zápletku staví ne na utajení, mystifikaci, vytváření mylných předpokladů o tom, jak to může skončit, ale jak ji staví výhradně na retardaci. 13 Slova Vladimíra Novotného potvrzují, že Lustig vytvořil tragický hymnus na krásu a skloubil ho s velkou stylistickou suverenitou s dikcí moderního žalmu, aby mohl popsat jednu z bezpočtu brutálních epizod smrti. 14 Charakteristickým znakem Lustigovy tvorby je přepracování již napsaných děl. Pravidelně se k nim vrací a upravuje je. Výjimkou je dílo Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, která je ve všech svých vydáních textově téměř identická. Kromě drobných vpisků prováděl autor jen menší úpravy v členění odstavců. Autor sám přiznává, že Kateřinu Horovitzovou napsal za čtyřiadvacet hodin a nezměnil ani řádku, jen přidal dva odstavečky. Cítil, že to je ono. Obsah a forma bohudík splynuly. Jindy cítí, že se to dá ještě zlepšit. Chtějí-li mu to vydat znovu, proč by to neudělal? Nejsou to změny od základu, základ je dán. Žádná povídka, žádná kniha není vyhraná bitva, je to kompromis. 13 VOHRYZEK, JOSEF. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Literární noviny, 1964, roč. 13, č. 26, s. 5. 14 NOVOTNÝ, VLADIMÍR. Horror Horovitzová. Mladá fronta Dnes, 1991, roč. 20, č. 52, s. 4. 14
Naštěstí to čtenář neví. Ten dostane to, co dostane. Sloužíte dvěma pánům. Jeden je vaše povídka, druhý je čtenář. Jinak se to nehraje. 15 Dle autorova výroku o přepracování jeho vlastních děl vyplývá, že cílem jeho úprav je vylepšení textu tak, aby umožnil čtenáři hlouběji prožít umělecké sdělení, které mu zprostředkuje. Přepracování již vydaných děl není v dějinách literatury ničím výjimečným. Stejně tak jako Lustig, upravovaly svá díla stovky autorů. Jmenujme například Petra Bezruče a jeho Slezské písně. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou vyšla v roce 1964, byla přeložena do angličtiny a vydána v Londýně. Námět k sepsání této prózy získal Lustig od svého kamaráda Ericha Kulky, který mu řekl: Byla legenda v Birkenau v Osvětimi, že jedna krásná devatenáctiletá Židovka, když jí důstojník SS poručil, aby se svlékala a tančila, protože byla tanečnice, mu vytrhla pistoli, zastřelila ho a poranila jeho adjutanta. 16 Lustig se této legendy chopil a napsal tak příběh o mladé Kateřině Horovitzové. Na motivy tohoto díla vznikla úspěšná televizní inscenace v režii Antonína Moskalyka z roku 1965. Režisér Moskalyk vytvořil na obrazovce možnost nevyprávět jen otřesný příběh o osudech skupiny zajatců amerických občanů židovského původu a o dívce v nacistických táborech, ale ponořil se hluboko do psychologie lidí v krajní situaci. Podařilo se mu zachytit jejich vnitřní boj o život, rozpad všech jistot a iluzí, propastnou hrůzu a nově nalezenou důstojnost. I ve znamenitých hereckých výkonech, zejména Jiřího Adamíry, je zachována jistá autenticita myšlenek a pocitů, u jejichž zrodu je divák přítomen. Ucelené dílo ovšem není mimořádné jen v souvislostech televizních, ale své významné místo má také v kontextu naší kultury 15 LUSTIG, ARNOŠT. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 108. 16 BEDNÁŘOVÁ, JANA. Povídání o Katce a jiných Květy, 1990, roč. 1, č. 47, s. 10. 15
5.1. Ke kompoziční výstavbě prózy Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou Novela je rozdělena do tří částí označených arabskými číslicemi. Příběh je veden z pozice autorského vypravěče, který své komentáře a nadhled potlačuje ve prospěch postav, především jejich promluv, vtiskujících próze ironicko-tragický rozměr. Ten je na jedné straně zdůrazňován korektností promluv gestapáckého velitele, které člení jednotlivé etapy cesty zajatců k pomyslné svobodě a oklikami zpět k smrti, a na straně druhé, důvěřivou noblesností Židů a jejich vírou ve svobodný život. Autor dílo oživuje přímou řečí, a to zvláště v četných monolozích Bedřicha Brenskeho a v dialozích s Hermanem Cohenem, které mají vyvolat zdání obchodního jednání na rovnocenné úrovni obou partnerů. Za velmi podstatné považuji také vnitřní monology hlavních postav novely. Zase jí vytanula na mysli nejmladší sestra Lea, pro kterou by byla škoda, kdyby musela zůstat vedle. Tak se v ní znovu a znovu obnovovaly nové výčitky, že opustila svou rodinu. [ ] Utěšovala se, že každý by to na jejím místě udělal zrovna tak. 17 Lustig rovněž místy užívá kurzívy, a to například tehdy, když se na nástupní rampě mluví o plynu nebo při naznačení souvislostí soumraku a tábora. Na tábor se snáší jednak soumrak skutečný, v podobě blížící se noci, ale také soumrak v přeneseném významu brzkého konce a smrti. Příznačným prvkem je i snaha o zpomalení děje, v němž se hlavní hrdinové pokoušejí najít cíl cesty, která nikam nevede. Lustigova novela se řadí svou kompoziční výstavbou ke kompozici tektonické. Zakončení díla je uzavřené, neboť příběh končí smrtí Kateřiny a ostatních Židů. Z titulu se dozvídáme jméno hlavní hrdinky. Jedná se o titul protagonistický. Modlitba v titulu díla má symbolický význam, kde můžeme spatřit jistou paralelu k modlitbám rabína Dajema z Lodže, které pronáší nad mrtvým tělem Kateřiny. Ty má maličká, ty má něžná, ty má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno, dříve než jméno boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno tvoje jméno. (s. 116) Lustig nedodržuje přirozenou časovou posloupnost. Z přítomnosti neustále odbočuje ve vnitřních monolozích Kateřiny do minulosti a také předjímá věci budoucí. Činí tak pouze v narážkách, které se jeví čtenáři jako více než zřejmé. Tato skutečnost však kontrastuje s vnímáním reality jednajících postav. Druhá část díla působí poněkud staticky kvůli neustálému prodlužování a únavnou jízdou vlakem, který vozí skupinu Židů po celém Německu. Teprve třetí část je těžištěm děje, kdy události vrcholí. 17 LUSTIG, ARNOŠT. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 21. Z tohoto vydání pocházejí také další ukázky z knihy Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Odkazuji na ně číslem strany přímo v textu.
Na počátku příběhu není Kateřina středem pozornosti, její role však dostává postupem času zcela jiný rozměr. Lustig využívá principu gradace právě od druhé části, kdy vrcholí pointa překvapivým činem Kateřiny. Již od počátku je děj založen na neustálém opakování tematiky smrti, strachu a beznaděje. Tento obraz špinavých a páchnoucích zákoutí je pro Lustigovu tvorbu příznačný a má svou funkci. Nejenže vytváří atmosféru daného místa, ale zároveň naznačuje dusnou a trpkou atmosféru okupačního temna. Přibližnou představu o tom, jak vypadalo prostředí koncentračního tábora, si čtenář může udělat díky motivu továrních komínů, z nichž neustále šlehají plameny a všude je plno kouře: Z budov, které vypadaly jako továrny anebo jako krematoria, stoupaly stále a stejně hučivě jako prve plameny a oheň, ale nezdálo se, že by mohl být tak blízko vedle sebe takový počet krematorií. Plameny osvětlovaly hlučně a do výše nad sebou ještě dým, černý, jako by ho ani rudá barva plamenů neožehla a nezbarvila (s. 56) Motiv plamene se objevuje také v závěru díla, kdy Kateřina zastřelí německého důstojníka: Téměř v téže chvíli z ústí pistole v ruce Kateřiny Horovitzové vyšlehl nový plamen. Byl to plamínek proti mnoha velkým dýmajícím komínům krematorií všude kolem dokola, a na rozdíl od nich také brzy ustal. (s. 108) Intenzita čtenářova prožitku z četby Lustigových děl je jistě ovlivněna vlastní krutou zkušeností z koncentračních táborů. Měl jsem ohromné štěstí, že jsem to přežil. Vím, že každý z těch, co přežili, žije jen díky tomu, že někdo jiný zahynul. 18 Lustig a stovky dalších nevinných lidí se stali součástí války, která pro ně představovala zkoušku odvahy a odolnosti. Je těžké představit si, jaké to muselo být pro dospívajícího chlapce, který vede normální život a najednou je postaven před hotovou věc. Vyhnán z domova od svých přátel a rodiny ztrácí svoji svobodu. Stává se z něj loutka, které jsou odepřena lidská práva a v závěru i život. Když válka začala, Lustig byl ještě dítě plné naděje a očekávání z budoucnosti. Jeho nadšení však překazily těžké boje, které vedly ke ztrátám milionů lidských životů. Když válka skončila, stal se z něj dospělý muž, který měl v hlavě neutichající krveprolití, brutalitu a degradaci obyčejného člověka. Válka mu vzala dětství a mnoho bezstarostných chvil. K této zkušenosti, kterou bude mít v paměti až do konce života, se vrací se slovy: Všechno důležité v mém životě, vše, co jsem se naučil, v čem jsem zklamal, v čem jsem obstál, jsem se naučil za války. Za války jsem potkal nádherné lidi, kteří už nežijí, a zrůdy, jež mne dodnes i v noci straší. 19 18 LUSTIG, ARNOŠT. Odpovědi. Jinočany: H&H, 2000, s. 10. 19 LUSTIG, ARNOŠT. Dobrý den, pane Lustig (Myšlenky o životě). Praha: Aequitas, 1999, s. 44-45. 17
I když měl Arnošt Lustig velké štěstí, že se dočkal konce války, moc dobře si uvědomuje, že přežil proto, že místo něho zabili někoho jiného. Válka, prožité hrůzy a utrpení, ztráta otce a nejlepších přátel poznamenaly Lustigův život i tvorbu a prostřednictvím jeho povídek a románů se staly nezapomenutelnými mementy lidského myšlení i jednání jak člověka v míru, tak člověka ve válce, ale především člověka násilím dostrkaného až na nejzazší okraj samotné existence. 18
5.2. Prostor prózy jako existencionální kategorie Pojetí prostoru představuje základní kategorie lidské existence a jejího individuálního prožívání. Lustigovo ztvárnění prostoru vypovídá o tom, jak v nejobecnějším smyslu autor vidí a vykládá skutečnost, takže přináší klíč pro pochopení díla jako celku. 20 Převážná část děje prózy Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou se odehrává v místech koncentračního tábora v Osvětimi a ve vlaku vezoucím skupinu Židů na vytouženou svobodu. Ve třetí části díla je vylíčen prostor samého koncentračního tábora, svlékárna, místnost se sprchami a sušárna vlasů, které vévodí rabín Dajem z Lodže. Právě osvětimský tábor je těžištěm celého příběhu. Již na počátku jsme svědky scény na rampě, kdy si při selekci všimne Herman Cohen půvabné Kateřiny, kterou zachrání alespoň na chvíli ze spáru smrti tím, že vykoupí její život. Do tábora, jenž Bedřich Brenske trefně nazývá mateřským, se děj vrací. Židé se neustále pohybují v bludném kruhu, jejich osudy jsou spjaty s táborem, z něhož není úniku. Díky lstivosti Brenskeho se do něj třikrát vrací. Poprvé mají ještě všichni naději a bytostná touha člověka žít se projevuje tím, že věří prolhaným slibům cynického Brenskeho a jsou ochotni za své životy draze platit. Jejich zaslepenost je však silnější a činí z nich pouhé loutky v Brenskeho představení. Až s naivní, dětskou důvěrou upínají naděje ke svým bankovním kontům a věří ve všemohoucnost peněz. Lustig zde ukázal, jak i ve vypjatých, mezních situacích člověk lpí na svém bohatství a jeho lakota nezná mezí. I v tak tíživé situaci je Hermanu Cohenovi líto vydaných peněz, neustále počítá své finanční ztráty. Při návratu do tábora, který je dle Brenskeho nezbytný ke svatbě Hermana Cohena a Kateřiny, neboť sňatek Židů není podle říšských zákonů povolen mimo hranice tábora, je již patrná u všech deziluze a strach. Bylo nám sděleno, že celá věc by byla možná, kdyby to byla vaše žena, předpokládají zřejmě, že víte, koho si vzít, vy jako jediný nejste dosud v takovém svazku, ale naše úřady nemohou z důvodů rasového zhanobení oddávat takové páry, jako je váš. Jsou tu přísná nařízení; a ani nevím, zda byste vůbec touto cestou chtěli. (s. 74-75) Strach a také prohlédnutí falešné hry, kterou Brenske Židům sehrává, se nejmarkantněji projevuje v monolozích Rappaporta-Liebena, který je nakonec za své výroky zastřelen. Co to tam máte v těch budovách s komíny, křičel Rappaport-Lieben, z čeho to šlehají plameny ve dne v noci, jaké jsou to podivné továrny, nač jsou ty pece, kam šly ráno ty mlčenlivé průvody? Kdo to rve na kusy malé děti? A kdo nás ožebračil, že už nechce naše peníze, ale peníze našich příbuzných, a pak bude chtít peníze našeho souseda a pak peníze lidí z vedlejší ulice a ze všech měst a z celého světa? (s. 88) 20 PETRŮ, EDUARD. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000, s. 99. 19
Kvůli lstivosti, úlisnosti a protřelosti ďábelského Brenskeho končí skupina svou pouť opět v táboře. Při třetím a posledním návratu do tábora, z důvodu pohřbu nechtěně zesnulého Rappaporta-Liebena, se ve třetí části novely seznamujeme hlouběji s místy konečné likvidace. Skupina je dotlačena násilím nejprve do svlékárny a pak až do plynových komor. 5.3. Vývoj a charakteristika hlavních, vedlejších a epizodních postav Velmi důležitou postavou v celém příběhu je zdánlivě bezvýznamný krejčí. Jeho prostřednictvím je odhalován charakter Hermana Cohena, kterého vidí krejčí jako zbohatlíka. Pokládám to za velmi cenný pohled, zcela opačný od toho, jak se snaží prezentovat sám Cohen. Jako zachránce, vykupitel Kateřiny a jako nebojácný, charakterní muž. Snaží se vyvolat zdání sebevědomého muže, aby zahnal nejistotu, která ho tíží a vykoupení Kateřiny pro něj znamená především utišení vlastního sebevědomí. Postava krejčího vstupuje do děje ve chvíli, kdy je na rozkaz Bedřicha Brenskeho zavolán, aby ušil Kateřině a Cohenovi nový cestovní oděv. Krejčí je vylíčen veskrze uboze, což má silný účinek. Lépe si tak dokážeme představit poměry, jaké v táboře vládly. Krejčí byl vychrtlý jako svůj vlastní stín a měl modřinu na čele. (s. 9) Právě tyto skutečnosti výrazně kontrastují s až dětskou naivitou všech zúčastněných Židů. Krejčí je oblečen do vězeňského, pruhovaného stejnokroje, oděv na něm visí, protože je vyhublý. Podobá se spíše přízraku než člověku. Na scénu se vrací v závěru díla, kdy je přítomen společně se svým komandem, jemuž velí a je jedním z hlavních aktérů potlačení vzpoury způsobené Kateřinou a následného odklízení mrtvol. Další klíčová postava je rabín Dajem z Lodže, který nebyl popraven kvůli svému zpěvu a který se stal vyvoleným důstojníka Brenskeho k tomu, aby mrtvolám stříhal vlasy. Ve druhé části novely je pověřen oddáním Kateřiny a Cohena, jejichž obřad doprovází jeho zpěv smutečních písní. V závěru díla se s ním setkáváme v sušárně, kde zpívá modlitbu nad mrtvým tělem Kateřiny. V této postavě Lustig vylíčil, jak je člověk za určitých podmínek degradován na nejnižší úroveň. Rabín, tedy židovský duchovní má být věřícím oporou a pomocí. V tomto případě působí rabín v negativním smyslu, protože se stává symbolem, poslem smrti. Lustig zde odkazuje na biblického pastýře - Hospodina, pasoucího své ovečky, který však v tomto případě symbolizuje ďábelskou moc Brenskeho. Budu se za tebe modlit, ovečko. (s. 84) Hlavní hrdinka Kateřina vstupuje do děje hned v expozici, kdy se pokouší o odpor. Odporuje svému otci, když na rampě koncentračního tábora křikne: Ale já nechci zemřít. (s. 7) Alespoň na chvíli je zachráněna Cohenem, jehož pozornost upoutala neobyčejnou 20