Jiří Maštálka, Jens Holm Jana Dohelská Kateřina Konečná Vladimír Mana Životní prostředí - věc veřejná Krátké zamyšlení, proč v České republice nevznikla od roku 1990 výraznější společenská poptávka po ochraně životního prostředí. Praha - Štrasburk - Brusel 2007
Úvod Životní prostředí je zvláštní téma. Někoho zajímá, někoho pobuřuje, někoho inspiruje a mnoho dalších lidí v podstatě nezajímá. Občas se setkáváme se situací, kdy se slovo environmentální stává zaklínadlem pro prosazování nejrůznějších více či méně viditelných zájmů. O čem vlastně hovoříme, když otevřeme téma životní prostředí? Budeme-li důslední, objevíme dlouhou řadu nejrůznějších definic a názorů, které popisují, co všechno ta dvě česká slova znamenají. A nakonec zjistíme, že se vlastně bavíme o všem, co nás lidi obklopuje. NÁS LIDI! Cítíte to antropocentristické vnímání světa. Vlastně bychom se neměli příliš divit. Naše evropská civilizace vyrostlá na kořenech semitského antropocentrismu ani nemůže být jiná. Člověku je přece Bohem dáno vládnout nad ptactvem, zvířectvem i rostlinstvem, nad zemí i vodou. A historie nás dále učí, že byli a jsou vládci moudří i vládci pošetilí. Životní prostředí a jeho ochrana nejsou témata nová. Mohli bychom sledovat více jak stoletou historii a srovnávat různé etapy vývoje lidské společnosti a jejich vztahu k ochraně životního prostředí. Zajímavé by také bylo srovnání přístupů různých společností a různých kultur k této problematice. Zůstaneme však v období posledních sedmnácti let a také v České republice, kde můžeme pozorovat česky specifický přístup k ochraně životního prostředí. Krátké zamyšlení, které následuje, si neklade za cíl odpovědět všechny položené otázky. To prakticky není v silách ani v možnostech této publikace. Budeme rádi, když kromě odpovědi na některé z položených otázek budeme moci pojmenovat problematické oblasti a otevřít tak prostor k další veřejné diskusi. 3
Složky životního prostředí Za složky životního prostředí jsme si zvykli označovat vzduch, vodu, půdu, horninové prostředí, organismy a ekosystémy. Tato stručná definice složek životního prostředí je poměrně zdařilá a vcelku přehledně umožňuje jednotlivé složky dále studovat. Je na první pohled zřejmé, že existují kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými složkami. Především zmíněné ekosystémy jsou složkou dosti specifickou. Uvědomíme-li si, že ekosystém je tvořen jednak organismy, jednak neživým biotopem (částí území), který tyto organismy potřebují k životu, ale především rozsáhlým souborem vazeb, materiálových, energetických a informačních toků, kterými jsou organismy a biotop navzájem propojeny, pochopíme onu kvalitativní odlišnost od ostatních složek životního prostředí. Problematika ochrany jednotlivých složek životního prostředí má strukturu, která do značné míry dodržuje ono výše uvedené rozdělení. Také platí, že je v jistém smyslu jednodušší specifikovat podmínky ochrany neživých složek životního prostředí (vzduch, voda, půda a horniny), než organismů nebo dokonce celých ekosystémů. Tento rozdíl se nakonec projevuje i ve vnímání a pohledu veřejnosti na význam ochrany jednotlivých složek životního prostředí. Plně v duchu pravidla čemu nerozumím, to nepreferuji a neprosazuji se lépe veřejnost ztotožňuje s myšlenkou nutnosti ochrany vody, kterou všichni musíme pít nebo vzduchu, který všichni musíme dýchat, než s ochranou organismů nebo dokonce celých ekosystémů, jejichž fungování nerozumí často ani odborná veřejnost. Přesto je nutné, aby byl pohled na životní prostředí předkládán společnosti v celé šíři, aby nebyl zužován pouze na některé složky nebo problémy. Je pochopitelné, že čím složitěj- 4
ší je problém, tím více úsilí vyžaduje jeho vysvětlení. A v případě problematiky ochrany organismů a celých ekosystémů je úsilí ze strany pracovníků státní ochrany přírody malé a naprosto neodpovídající komplikovanosti tématu. V současné době je naše společnost v situaci, kdy mnoho našich občanů minimálně chápe, že je potřeba usilovat o čistou vodu v řekách a ve vodních nádržích, že je potřeba vyžadovat omezování zdrojů znečištění ovzduší. Při troše úsilí jistě pochopí i význam ochrany půdy, a to nejenom před znečištěním, ale také před postupnou degradací a odplavováním jejich nejcennějších částí v důsledků vodní eroze. Je potřeba udělat několik dalších kroků a najít způsob, jak vysvětlit větší části občanů České republiky význam planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů pro ně osobně a pro jejich potomky. V posledních letech se stále častěji hovoří o krajině jako o složce životního prostředí. Možná, že právě krajina a obnova zničených vazeb k ní, návrat člověka jako hospodáře do krajiny je právě ta hledaná a přijatelná cesta, jak naučit člověka chápat doposud příliš vědecké pojmy typu ekosystém. Naši dědové určitě neuměli definovat pojmy ekologie a ekosystém, a přesto uměli nakládat s krajinou a jejími částmi pozoruhodně citlivě. Společenská poptávka Jak vlastně vzniká společenská poptávka? Je možné ji cíleně usměrnit nebo dokonce vytvořit? A jaké k tomu existují nástroje? Všechny tyto otázky si určitě velice často kladou majitelé a ředitelé obchodních společností. Je to v jejich osobním ekonomickém zájmu, aby existovala široká společenská poptávka po typu nebo druhu zboží či služeb, se kterým jejich firma obchoduje. 5
V oblasti životního prostředí je určitě možné také hovořit o společenské poptávce. Dokonce bych řekl, že to je nutné. Ochrana životního prostředí je závislá na dvou klíčových aspektech. Na rozumné legislativě a na vůli občanů respektovat základní principy a zásady. Rozumná legislativa je v rukou politických reprezentací, které jednoznačně reagují na vox populi - hlas lidu. Obecně platí, že pokud vznikne ve společnosti nálada vyžadující určitou změnu, reagují na ni také jednotlivé politické representace. A naopak - nelze očekávat zájem nutné většiny politiků řešit některý z problémů životního prostředí, pokud nebudou cítit onen hlas lidu. Významnou roli v těchto případech sehrávají média, která se už naučila, jak zviditelnit malý problém a udělat z něj problém klíčový, jak vytáhnout do popředí nevýrazné lidičky, jak prostě vyrobit téma na titulní stranu. Ale o problematice médií později. Vůle občanů respektovat pravidla, zásady a principy je mnohonásobně složitější a dlouhodobější problém. Restrikce zde fungují pouze v omezené míře a spíše vyvolávají nechuť pochopit význam prosazovaných zásad. Jediný a z dlouhodobého hlediska skutečně účinný postup, jak formovat veřejné mínění, je trpělivá komunikace a výchova každého jednotlivce. Je to velmi pravděpodobně úkol na několik generací, leč těžko najdeme jiný a z dlouhodobého pohledu skutečně účinný způsob. Z tohoto důvodu je potřeba, aby stát v oblasti ochrany životního prostředí prostřednictvím svých organizací upřednostňoval komunikační a výchovné postupy před postupy direktivními nebo dokonce restriktivními. Je potřeba, aby systém fungování státní správy byl více zaměřen na komunikace s veřejností, aby byly hledány všechny efektivní způsoby výchovy a vzdělávání mladé generace od nejnižšího věku. Je 6
důležité, aby tímto způsobem byly v rámci státních organizací také přesměrovány finanční toky a aby stát dával výrazněji než doposud najevo, co je v oblasti ochrany životního prostředí správné a co ne. Pokud to stát z různých důvodů není schopen prostřednictvím svých organizací zajistit, otevírá velký prostor pro působení jiných více či méně privátních skupin, které začnou vydávat svoje názory za normu a v očích veřejnosti začne vznikat přesvědčení, že ochrana životního prostředí nebo některá z jejich částí je něco úplně jiného, než co ve skutečnosti prosazují zástupci státu. Přesně tato situace vznikla v posledních letech v souvislosti s ochranou přírody a krajiny, kdy malá aktivita Ministerstva životního prostředí a jeho resortních organizací vedla k uvolnění informačního prostoru pro několik představitelů nevládních organizací, kteří dokázali vyvolat ve veřejnosti dojem, že jejich názory jsou oficiálními stanovisky státních representací. A výsledkem je nakonec neschopnost většiny české veřejnosti rozlišit oficiální názor státní representace od názoru několika aktivních nevládních aktivistů, kteří jsou mediálně dobře viditelní a slyšitelní. Jejich názory a aktivity jsou ale velmi často příliš a někdy až extrémně jednostranné a tedy pro většinovou společnost nepřijatelné. V této nepřehledné situaci jsou s nimi ale bohužel spojováni všichni pracovníci státní ochrany přírody a ochrany životního prostředí obecně, jejichž postoje a prosazované názory mohou být veskrze přijatelné. Pokud chceme, aby začala vznikat skutečná společenská poptávka po ochraně životního prostředí, musíme zajistit nejenom trvalý zájem politických representací a postupnou změnu přístupu jednotlivých občanů České republiky, musíme zajistit také správnou a maximálně objektivní informovanost obyvatel o názorech a postojích představitelů státních organizací a výrazně tyto názory odlišit od názorů malých skupin nebo dokonce jednotlivců, kteří ve skutečnosti stát nezastupují. 7
Stát a ochrana životního prostředí Stát je garantem mnoha oblastí lidského života v současné České republice. Jeho pozice a vliv na život jednotlivce je dlouhodobě uplatňována především v takových oblastech, jako jsou zdravotní a sociální služby. Ochrana životního prostřední nemá z pohledu státních institucí zdaleka tak vysokou prioritu. Je však určitě zajímavé podívat se na současný trend v případě úlohy státu v ochraně životního prostředí. Vyslovím nyní jednu tezi: Čím větší aktivitu vyvíjí stát, tím menší odpovědnost se učí přebírat každý jednotlivý občan takového státu. Tato obecná teze má širokou platnost a velice dobře je možné prokázat její platnost právě na ochraně životního prostředí. Česká republika se rozhodla v devadesátých letech minulého století změnit po mnoha desetiletích svoje samosprávní uspořádání. Rozhodla se pro vznik tzv. vyšších samosprávních celků a také se rozhodla posílit úlohu obcí a měst při řízení chodu společnosti. Zánikem okresních úřadů se předpokládalo omezení vlivu státních institucí na život obyvatel. V případě ochrany životního prostředí se ne ve všech částech podařilo omezit vliv státu a dokonce vidíme opakované snahy vliv státních organizací naopak posilovat. Snad nejvíce patrná je tato tendence v případě ochrany přírody a krajiny, kde se opakovaně objevuje tendence vytvořit velkou, silnou a Ministerstvem životního prostředí těžko ovladatelnou státní instituci, která by rozhodovala o většině důležitých ustanovení týkajících se ochrany přírody a krajiny. Takové snahy je potřeba skutečně důrazně odmítnout. Představa, že několik set nebo i několik tisíc státních zaměstnanců může zajistit efektivní a veřejností přijatelné fungování ochrany přírody a krajiny je naprosto scestná. Vytvořením centrálně řízené organizace v resortu Ministerstva životního prostředí dojde ke zcela nežádoucímu efektu, kdy malá skupina obyvatel odtržených mnohdy od reálného života na českém a moravském venkově bude určovat pravidla soužití lidí s krajinou. Takový postup je nejenom odborně chybný, ale ve svých 8
důsledcích je namířený právě proti zájmům ochrany přírody a krajiny. Na takovém postupu mohou mít zájem pouze lidé usilující o soustředění moci a vlivu bez ohledu na skutečné cíle v ochraně přírody a krajiny. Pokud má stát (jeho současní představitelé) skutečný zájem na prosazování zájmů ochrany přírody a krajiny, musí jít cestou co největšího přiblížení se veřejnosti. Musí na svoji stranu a pro své cíle v této oblasti získat většinu zájmových skupin, které v krajině působí. Skutečná ochrana přírody a krajiny se totiž dá zajistit jedině prostřednictvím aktivních zemědělců, lesníků, vodohospodářů, myslivců, rybářů, zahrádkářů a dalších v krajině působících občanů této země. V současné době je bohužel ochrana přírody a krajiny velice často vymezována jako něco posvátně odlišného a myslivci, lesníci a další lidé, kteří v krajině hospodaří nebo s ní nějak nakládají, jsou ze strany pravých ochránců přírody považováni za nepřátele. To je naprosto chybný přístup. Popsaná situace je patrná i na těch nejvyšších místech. Soupeření (někdy až boj) některých pracovníků Ministerstva životního prostředí s Ministerstvem zemědělství a s dalšími resortními ministerstvy je již mnoho let velkou překážkou úspěšného a koncepčního naplňování cílů ochrany přírody a krajiny. Bohužel se tento přístup ve svém výsledku projevuje také v pohledu veřejnosti na ochranu přírody a krajiny, která je velkou částí našich spoluobčanů považována za jakýsi vzácný a obtížný hmyz, který sice musí být trpěn, ale o jehož užitečnosti nemůže být řeči. V této situaci je potřeba změnit celkový přístup, přesunout maximum rozhodovacích kompetencí na orgány obcí a krajů a z pozice státních organizací a institucí začít budovat chybějící komunikační kanály na jednotlivé složky české veřejnosti. Stát musí hrát v oblasti ochrany životního prostředí více roli metodika, učitele, vychovatele a pomocníka, než roli policisty nebo dokonce drába. 9
Nevládní organizace a ochrana životního prostředí Česká republika má mnoho zvláštností. A také se všeobecně ví, že český člověk dokáže obejít téměř každý zákon a nařízení. V okolních státech vznikaly nevládní neziskové organizace z důvodu zajištění činností, které není schopen zajišťovat člověk jako jedinec, a přitom neexistují důvody ani podmínky, aby takové činnosti zajišťoval podnikatelský nebo státní sektor. V České republice to v mnoha případech pochopitelně platilo také. Například oblast ekologického vzdělávání byla a je doposud z velké části zajišťována právě nevládními organizacemi, které dokázaly udělat obrovské množství často velice kvalitní práce. Přes řadu dobrých příkladů si nemůžeme nevšimnout pokračující tendence zakládat nevládní organizace účelově k prosazení názorů nebo dokonce ekonomických zájmů malých skupinek lidí. Pod environmentálními hesly tak bývá v řadě případů ukryt specifický způsob podnikání několika jednotlivců. Organizace, které mají v názvu sousloví nevládní neziskové tak skrytě podnikají a jejich nezdaněné zisky celkem královsky živí jejich zakladatele. Vše v mezích českých zákonů, pochopitelně. Hlavním zdrojem takového podnikání bývají velmi často státní dotace nebo jiné veřejné prostředky. Možnost dosáhnout na tyto dotace si nevládní organizace zajišťují přímými vazbami na pracovníky státních orgánů a organizací. Není výjimkou, že člověk pracující ve státní správě je současně vedoucím nebo výkonným představitelem nevládní neziskové organizace. V rámci ochrany životního prostředí jsou oblasti, kde jsou uvedené způsoby poměrně časté. Mezi tyto oblasti patří především ochrana přírody a krajiny, která je pro veřejnost i vedoucí představitele Ministerstva životního prostředí příliš nepřehled- 10
ná. A právě tato nepřehlednost umožňuje pohodlné fungování naznačených mechanismů. Z pochopitelných důvodů se s podobnými praktikami setkáváme daleko méně v oblastech, jako jsou ochrana ovzduší nebo problematika odpadů. Nevládní neziskové organizace jsou pro zdravé fungování společnosti velice důležité. Smyslem jejich fungování však musí být společensky obecně prospěšné aktivity, nikoliv prosazování zájmů jednotlivců nebo dokonce jejich osobní ekonomický profit. Nevládní neziskové organizace by mohly sehrát roli pomocníka a v jistém smyslu prodloužené ruky a pomoci tam, kde je pro stát neúčelné zřizovat vlastní instituce. V žádném případě však nemohou nevládní neziskové organizace nahrazovat roli státu v případech, kdy by měl působit prostřednictvím svých vlastních institucí a stát by neměl být ani nevládními organizacemi zastupován. Bohužel k těmto případům v České republice dochází a je to příčinou malé míry schopnosti veřejnosti rozlišit oficiální názory a prosazované státní zájmy od názorů a zájmů představitelů nevládních skupin, které ve skutečnosti stát nepředstavují. Nepřehlednost a účelová provázanost státních zaměstnanců s nevládními organizacemi jsou déletrvající negativní jevy, které ve svém důsledku způsobují opakované nevstřícné až odmítavé postoje veřejnosti k problematice ochrany životního prostředí. Politické representace a ochrana životního prostředí Diskuse o politickém vnímání problematiky ochrany životního prostředí by mohla na první pohled vypadat jako nesouvisející téma. Přesto si myslím, že s daným tématem souvisí velice úzce. 11
Média a ochrana životního prostředí Ochrana životního prostředí je mediálně zajímavým tématem pouze v ojedinělých případech. Nebo také v období velké nouze o témata jiná. Chování médií připomíná v některých okamžicích chování politiků. Někdy snad média dokáží reagovat rychleji. V zásadě se ale v reakci médií vždy dříve nebo později odráží reakce veřejnosti na předložené téma. Pokud veřejnost reaguje vlažně nebo nijak, stává se téma také pro média nezajímavým. Přitom existuje určitě mnoho dobrých důvodů, proč by se právě témata z oblasti ochrany životního prostředí měla objevovat daleko častěji, než jsme doposud zvyklí. V současné době by mělo být právě věcí pracovníků státních institucí, aby za důležitou součást svojí práce považovali také práci mediální. Jedině tímto způsobem bude zajištěno vytváření lepšího pohledu veřejnosti na problematiku ochrany životního prostředí a bude dán předpoklad vytvoření viditelné hranice mezi názorem státu a názory jiných nestátních skupin. Mediální působení je určitě také důležitou složkou vzdělávání a výchovy obyvatel. I z tohoto pohledu by mu z pohledu pracovníků státních institucí měl být přikládán daleko větší význam a státní zaměstnanci v resortu Ministerstva životního prostředí by se měli učit pracovat s médii a v prostředí médií. V současné době není popularita mediální práce není mezi těmito pracovníky příliš vysoká a je z velké části ponechávána na bázi dobrovolného přístupu. Při skutečně koncepčním přístupu k práci v oblasti ochrany životního prostředí není možné vynechat kvalitní mediální práci. Ta se přitom nemůže omezit na pouhou publikační činnost a musí využívat všechny dostupné techniky a příležitosti. Více resortních organizací má svoji působnost rozprostřenu na území celé České republiky. Této skutečnosti však využívá 12
velice málo a pracovníci působící na regionálních pracovištích nejsou k mediální práci systematicky vedeni. Spíše je opakovaně cítit obava, že by mohl komunikovat s médii někdo jiný, než nejvyšší vedení organizací sídlící většinou v hlavním městě, že by mohl být v televizi někdo jiný, než pan ředitel, že by někdo vyslovil názory, se kterými pan ředitel nesouhlasí a podobně. Tím se přirozeně ztrácí možnost výraznějšího plošného působení na obyvatele, možnost plošného rozsévání informací, možnost sdělovat všem lidem, které přístupy jsou v případě ochrany životního prostředí žádoucí a které nikoliv. V řadě regionů se pak objevují šikovní a mediální práce schopní členové nejrůznějších nevládních organizací a vytvářejí minimálně na regionální úrovni obrázek správných postupů a názorů v oblasti životního prostředí, který ale nemusí ani zdaleka odpovídat oficiálním názorům představitelů státních organizací a státu jako celku. Protože však veřejnost jiné názory často nedostává, vytváří si svoje mínění na základě názorů malých nevládních skupin nebo jednotlivců a velmi často si vůbec nepřipouští, že se nejedná o oficiální představitele státu nebo státních organizací. Je proto skutečně důležité, aby se systematická a kvalitní mediální práce stala nepominutelnou a důležitou součástí pracovní náplně organizací v resortu Ministerstva životního prostředí. Tyto činnosti musí být nejenom součástí koncepcí jednotlivých organizací, jejich význam se musí dostatečně výrazně projevit také v personální politice organizací řízených Ministerstvem životního prostředí. Otázky bez odpovědí Je stále mnoho otázek, na které neexistují odpovědi. Bohužel je také hodně otázek, na které nejsou dávány odpovědi záměrně. Tato tvrzení můžeme prohlásit o každé společnosti a platí 13
také ve všech oblastech lidského života. Nejsou tedy výjimkou ani v oblasti ochrany životního prostředí. V České republice se například mnoho let taktně mlčí o skutečnosti, že řada členů nevládních organizací má velmi úzké vazby na pracovníky resortu Ministerstva životního prostředí a ve zvlášť extrémních případech nacházíme jednoho člověka v pozici vysoko postaveného státního úředníka a současně předsedy významné nevládní organizace, která každoročně čerpá formou státních dotací vysoké finanční částky v řádu mnoha miliónů korun. Je to v pořádku? Před několika lety proběhla tiskem krátká informace o snaze malé skupinky vysoko postavených zaměstnanců státní organizace privatizovat část přírodního bohatství, konkrétně jeskyně přístupné veřejnosti. Celá privatizace byla připravena způsobem, kdy by noví majitelé čerpali zisky z tržeb za návštěvy jeskyní v řádu miliónů korun a stát by po velmi dlouhou dobu (25 let!) hradil většinu nákladů. Privatizační pokus se nakonec podařilo na poslední chvíli zastavit. Je proto těžko pochopitelné, že zaměstnanci, kteří se jej pokusili realizovat, jsou nadále vysoce postavenými vedoucími pracovníky v resortu Ministerstva životního prostředí ve funkcích náměstků ředitele. Jak je to možné? Komplikovanost a nejednoznačnost celé řady ustanovení mnoha zákonů je dobrým předpokladem nejenom pro zajištění dlouhodobého dostatku práce pro právníky, ale, jak se ukazuje v posledních letech, také existence některých nevládních skupin, které svoji činnost zaměřily výhradně na blokování rozvojových a investičních aktivit na nejrůznějších úrovních. Úplné a pravdivé odpovědi na otázku, zda jsou obavy o stav životního prostředí skutečně jejich jediným motivem, se pravděpodobně nedočkáme nikdy. Přesto se ptám, proč v těchto případech nereagují představitelé státu větším tlakem na zjednodušení a zpřehlednění zákonů v oblasti životního prostředí? Většině obyvatel by to prospělo. A nakonec by to nejvíc prospělo vlastní ochraně životního prostředí, protože by se stala pochopitelnější a ve svém důsledku pro veřejnost přijatelnější. 14
Milí kolegové, vážení přátelé, Antoine de Saint-Exupéry jednou řekl Nedědíme Zemi po našich předcích, nýbrž si ji vypůjčujeme od našich dětí. I když je tento citát často používán zvláště ve vztahu k teorii trvale udržitelného rozvoje, dovolil bych ho si použít i ve vztahu k situaci v oblasti životního prostředí v popřevratové střední Evropě, tedy i v České republice. Zde jsme zemi zdědili po s alarmujícím stavem životního prostředí a postupně ho našim dětem navracíme takové, jaké bychom si ho přáli mít. Před převratem v roce 1989 patřilo Československo k nejvíce znečištěným zemím v Evropě, v některých aspektech možná i na světě. Potýkalo se se značným znečištěním ovzduší a vodních toků, téměř neexistující legislativou v oblasti nakládání s toxickými odpady. Podle neoficiálních studií žila až celá třetina obyvatel ve značně znečištěném prostředí, rovnováha životního prostředí byla narušena až na dvou třetinách naší země. Tento stav byl výsledkem celé řady faktorů. V prvé řadě se jedná o vysoké dotace na výrobu energií (výroba energií byla čtyřikrát nákladnější, než její prodejní cena. Tyto dotace nevedly k využívání alternativních zdrojů energie, nemotivovaly výrobce a domácnosti k šetření a k energetické efektivitě produkce. Jelikož většina továren byla tepelných a jelikož bylo často využíváno méně kvalitní hnědé uhlí s vysokým obsahem síry, docházelo k vysokým emisím oxidů síry). V druhé řadě je nutné zmínit plnou koncentraci ekonomického plánování na těžký průmysl, což ve svém důsledku vedlo ke zvýšenému znečištění vod a ovzduší, ale i nárůstu toxických průmyslových odpadů, které v nejednom případě ohrozily i podzemní vody. Zemědělská produkce byla extensivní s velkým využíváním chemických hnojiv. Ve výrobě se využívalo množství látek, které byly zdraví škodlivé (např. polychlorované bifenyly). 15
V neposlední řadě je však potřebné připomenout jistou neexistenci veřejné diskuse o životním prostředí, jeho jakési podřízení jiným cílům. Na druhou stranu však je možné zmínit některé pozitivní aspekty, jakými byla veřejností značně podporovaná recyklace starého papíru, železa a skla, daleko menší produkce obalů, mnohem nižší spotřeba plastových obalů. Zároveň existovala dotovaná hromadná doprava, která zajistila ekologičtější cestování, železniční doprava byla všem dostupná a nabízela ekologickou alternativu všem. Rok 1989 a ty následující přinesly mnoho změn, mezi nimi také v oblasti životního prostředí, v přístupu k této otázce. Celé hospodářství prošlo určitou restrukturalizací, kromě mnohých negativních dopadů této restrukturalizace však došlo k některým pozitivním změnám. Těžký průmysl už nebyl nadále jedinou prioritou, dotace na výrobu energií byly pomaly odbourány a energetická efektivita se pomalu stala jednou z podstatných oblastí. Tepelné elektrárny byly odsířeny, plyn nahradil nekvalitní hnědé uhlí. Veřejnost započala oblasti životního prostředí věnovat stále více pozornosti, na což vlády reagovaly - i když s jistým opožděním - vytvořením nových zákonů a regulací, jakož i nových kontrolních a rozhodovacích orgánů na státní, regionální a místní úrovni. Investice do životního prostředí byly v počátečních letech nemalé a představovaly 2-3,5 procent hrubého domácího produktu, oproti 1-2 procentům běžných v členských státech EU. (1-2 procenta HDP). Největší problematikou byl boj se znečištěním ovzduší. Jen v počátečních letech, čili mezi rokem 1989 a 1994 byly emise oxidu siřičitého sníženy o 36 procent, oxidu dusíku o 60 procent a prachových částic o dalších 60 procent. Je však nutno opomenout, že tato čísla zahrnují také zastavení výroby v mnoha podnicích, které nebyly schopné konkurovat zahraničnímu velkokapitálu či se staly obětí privatizačních machinací. 16
Další problematickou oblastí bylo znečištění vod, kde došlo k citelnému zlepšení v oblasti čištění odpadních vod, ale na druhou stranu bylo zaznamenáno zhoršení kvality pitné vody. Částečně se také začala řešit otázka odpadů a managementu odpadů, která přinesla pouze částečné výsledky. V některých oblastech však došlo v devadesátých letech ke zhoršení předlistopadového stavu životního prostředí. Došlo ke značnému nárůstu produkce odpadů, automobilové dopravy, nárůstu hluku ve městech, atd. Přes všechny tyto peripetie lze říci, že i když politika životního prostředí rozhodně nebyla prioritou téměř žádné z dosavadních vlád, přesto došlo ke znatelnému zlepšení v porovnání s obdobím před rokem 1989. V roce 1993 podepsala Česká republika asociační dohodu s Evropskou Unií, ve které se, kromě jiného, zavázala přijmout všechny závazky plynoucí z členství v Evropské unii. Kromě ekonomických a politických závazků je součásti těchto závazků i acquis communaitaire, mezi něž patří právě i oblast životního prostředí. Enviromentální acquis představuje souhrn legislativy v oblasti životního prostředí, kterou musela Česká republika, ale i ostatní přistoupivší země k EU naplnit. V asociační dohodě je věnována zvláštní pozornost kvalitě ovzduší a pitné vody, ochraně půdy, lesů a obecně flory a fauny. Spolupráce s Evropskou unií byla zaměřena na monitorování a vytvoření informačního systému týkající se ochrany životního prostředí, výrobu a užívání zelených technologií, využití alternativních zdrojů energie, jakož i fiskální otázky ochrany životního prostředí, výměnu informací, zkušeností a expertů. Právní harmonizace, vývoj informačního systému a regionální a mezinárodní spolupráce se staly způsobem implementace. Česká vláda oficiálně uznala, že si je vědoma propastných rozdílů mezi úrovní ochrany životního prostředí v polistopadové České republice a v zemích Evropské unie. Pro mnohé z nás byl systém, ochrany životního prostředí v EU, i se svými nedo- 17
statky, jistým vzorem, kterého jsme chtěli dosáhnout. Bylo patrné, že právě dosažení těchto standardů bude vyžadovat značné úsilí nejen finanční a investiční, ale také na poli legislativním. Radikální zlepšení životního prostředí a legislativy v této oblasti nastalo v letech 1991-1992 a 1998-2001. Právě v tomto období byly harmonizovány téměř 2/3 acquis. Harmonizace byla náročnější v jedenácti oblastech - například v oblasti hodnocení dopadu na životní prostředí (Environmental Impact Assesment), v oblasti kvality ovzduší (zde byly problematické nízké sankce za znečišťování, dopad zákazu používání některých chemických látek na český průmysl, emise z mobilních zdrojů, zavedení nových kontrolních a administrativních mechanismů), kvality vody (v této oblasti se jedná zvláště o dopad na zemědělce ve vztahu k používání určitých hnojiv a o finanční nákladnost výstavby čističek odpadních vod), nakládání s odpady (i když zhruba 70 procent legislativy již v této době odpovídalo požadavkům EU, přesto tato oblast vyžadovala další náklady na budování moderních spaloven odpadu, jedná se též o dopad na výrobce obalů), nakládání s chemickými látkami a dále například v oblasti týkající se snížení hladiny hluku. Finanční zatížení, které z implementace acquis plyne, nesla z velké části Česká republika ve spolupráci se soukromým sektorem sama. I přes existenci finančních programů ISPA, SAPARD a Phare se České republice nepodařilo příliš z těchto fondů v minulosti v porovnání s ostatními zeměmi čerpat. Jen 9 procent částky čerpané z fondů Phare v devadesátých letech se věnovalo na životní prostředí Odhadované náklady na tuto oblast acquis jsou uváděné ve výši 7, 2 miliard euro. Finančně nejnákladnější je výstavba čističek odpadních vod a odpadového systému. Česká republika předložila poziční dokumenty pro vyjednávání s Evropskou unií v oblasti životního prostředí 18
13. července 1999, jednání zahájila 7. prosince a dokončila je 1. června 2001. Na základě ukončeného screeningu a provedených právních a ekonomických analýz vláda konstatovala, že Česká republika k referenčnímu datu vstupu do EU nebude schopna dostát všem závazkům vyplývajícím z některých směrnic v oblasti nakládání s odpady, kvality vod, průmyslového znečištění a případně i v oblasti ochrany přírody. Česká republika v oblasti životního prostředí vyjednala tři výjimky, které jí umožňují po přechodnou dob neplnit některé požadavky na ochranu prostředí, resp. plnit je v nižší míře. 1. V otázce nakládaní s odpady ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 94/62/ES ze dne 20. prosince 1994 o obalech a obalových odpadech tak Česká republika odchylně od čl. 6 odst. 1 písm. a) a b) směrnice 94/62/ES dosáhne cílů využití a recyklace následujících obalových materiálů do 31. prosince 2005 v souladu s těmito přechodnými cíli: recyklace plastů: 10 % hmotnosti ke dni přistoupení a 12 % pro rok 2004; celková míra využití: 39 % hmotnosti ke dni přistoupení a 45 % pro rok 2004. 2. V otázce jakosti vod ve směrnici Rady 91/271/EHS ze dne 21. května 1991 o čištění městských odpadních vod a směrnici Komise 98/15/ES ze dne 27. 2. 1998 odchylně od článků 3 a 4 a čl. 5 odst. 2 směrnice 91/271/EHS se v České republice do 31. prosince 2010 neuplatňují požadavky na stokové soustavy a čištění městských odpadních vod v souladu s tímto přechodným cílem: pro aglomerace s populačním ekvivalentem vyšším než 10 000 zajistí Česká republika soulad s uvedenou směrnicí pro 18 aglomerací nejpozději ke dni přistoupení a pro 36 dalších aglomerací se stejným populačním ekvivalentem do 31. prosince 2006. 3. V otázce kontroly průmyslového znečištění dle Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/80/ES ze dne 23. října 2001 o omezení emisí některých znečišťujících látek do ovzdu- 19