Jana Struhárová Když je sex jenom iluzí a láska zbožným přáním N A K L A DA T E L S T V Í B R Á N A
Stojím před dveřmi, které mi mají otevřít další rozměr života. Rozměr, který byl násilně potlačen. Nejraději bych na to zapomněla, kdyby se dalo. Leckdy se mi to vynoří před očima stejně jako nyní, když tu stojím a čekám, kdy se ty dveře otevřou... Prolog Jana Struhárová, 2014 Translation Jana Struhárová, 2014 Nakladatelství BRÁNA, 2014 ISBN 978-80-7243-682-8 Měla jsem před sebou zkoušku dospělosti, maturitu, ale netušila jsem, že tu skutečnou zkoušku udělám už mnohem dříve. Hned po maturitním plese. Veselé a hlučné zábavě, kterou jsem protančila až téměř do rána. A už vůbec jsem netušila, že moje první zkouška ze života bude tak krutá! Šla jsem domů až nad ránem pěšky podél Dunaje a spolužák Martin mi dělal garde. Líbila jsem se mu už dávno, věděla jsem to, my holky něco takového umíme vycítit, takže mi bylo jasné, že při tom, jak kráčí, nabírá odvahu na první polibek. Neměl čas si ho promyslet. Už vůbec ne zrealizovat. Najednou se u nás, kdo ví odkud, vynořila postava neznámého kluka. Nemáš cígo? zeptal se Martina naoko kamarádsky. Nemám! odsekl Martin, dopálený, že kluk mu ruší tak důležitou chvíli. Nemáš? 5
Jana Struhárová Už se netvářil přátelsky, dokonce zvýšil hlas a mě ovanul pach alkoholu. Intuitivně jsme přidali do kroku, abychom se ho zbavili, ale on se nás držel jako klíště. Byl zjevně opilý, měl nikotinový absťák a hlasitě nadával na jakési děvče, co ho odmítlo. My s Martinem jsme mlčeli a doufali, že chlapík se odpojí tak rychle, jak se k nám připojil. Ale i ty jsi docela hezká kočička. Chvíli na mě civěl opileckým pohledem a pak mě objal kolem ramen, jako by si mě chtěl přivlastnit. Začal být dotěrný, velmi dotěrný! Snažila jsem se odtáhnout, ale jeho ruka mě svírala příliš silně. Pusť ji, kámo, klidně ho upozornil Martin. Ale vždyť jí nic nedělám, uchechtl se kluk a začal mi rozepínat kabát. Nech ji, neslyšíš?! Martin zvýšil hlas. Klídek, kámo. Říkám ti, nech ji a odpal! Martin do kluka strčil vší silou, ale on se ani nepohnul. Ty zmrde, co si to dovoluješ?! vykřikl a konečně mě pustil, ale jen proto, aby Martinovi předvedl svou sílu. Víš, kdo já jsem? Popadl Martina za límec bundy a zvedl ho do vzduchu. Začínal být už opravdu rozzuřený, z očí mu sršela zlost a uražené ego. Ne nevím! koktal Martin se strachem v hlase a komíhal nohama. Jak to, že nevíš, ty posero? ušklíbl se kluk. Jsem mistr Slovenska v boxu! Tak buď rád, když tě pustím, aniž bych ti upravil fasádu, jasný? 6 A a... ano, koktal Martin vystrašeně. Situace začínala být nejen nepříjemná, ale i nebezpečná. Pusť ho, slyšíš? Nech ho! bušila jsem pěstičkami do toho kluka, neuvědomujíc si jeho převahu a agresivitu. Pustil Martina na zem a pravačku mu vrazil do břicha. Před druhou ranou jsem ho zastavila já. Postavila jsem se mezi ně v naivní víře, že dokážu zabránit bitvě. Uhni, kurvo, i ty chceš dostat?! rozkřikl se na mě. Jen se mě zkus dotknout, ty debile! křičela jsem i já. Také jsem měla v sobě nějaké drinky, takže mi přišlo statečné bránit spolužáka, který mi celý večer tak galantně projevoval náklonnost. Jaký jsem pro tebe debil, co?! Popadl mě za vlasy a přitáhl k sobě. Au, aaau! vřískala jsem bolestí. He he, bolí? šklebil se mi do obličeje. Začínala jsem se opravdu bát. Nech mě, nech mě, aú, prosila jsem už plačky, ale jeho to ani nenapadlo, jednou rukou mě pořád držel za vlasy a druhou mě zuřivě táhnul směrem k Dunaji. Utopím tě jako kočku! sípal zlostně. Pusť mě! křičela jsem a vzpírala se, pud sebezáchovy mi dodával sílu, ale i tak jsem byla vůči jeho agresivitě bezmocná. To určitě, ty chudinko! zasmál se nepříčetně. Dovlekl mě až k vodě. Neměla jsem proti jeho síle, znásobené vztekem a alkoholem, žádnou šanci. Docházelo mi, že ten hulvát to myslí vážně. Martine! Martinééé!!! křičela jsem a doufala, že mě spolužák vysvobodí, ale marně. Jistě se lekl a utekl. Martin zbaběle utekl a já ho chtěla bránit! Byla jsem pěkně hloupá. 7
Jana Struhárová Ten tvůj hrdina se strachy posral, řehtal se kluk škodolibě a já jsem skoro zemřela strachem, přesně tak, jak se to píše v knihách. Bože můj, to opravdu nepůjde nikdo kolem, aby mě zachránil?! Mistr v boxu mě srazil k zemi a držel mi hlavu nad vodou, aby se pokochal mým strachem. Zmítala jsem se mu v rukou, a to ho asi inspirovalo. Dostal na mě chuť Proboha, předtím, než mě utopí, ještě mě i znásilní?! Přímo tam, u Dunaje, v liduprázdné tmě? Přestala jsem se raději bránit. Když se ukojí, snad mě neutopí, modlila jsem se v duchu. Surově do mě vnikl, pocítila jsem tupou bolest, která byla ale zanedbatelná ve srovnání s odporem, který pronikl celým mým tělem. Zaťala jsem zuby. Dívala se na tmavomodrou oblohu a počítala hvězdy. Některá z nich mi možná splní přání. Ať to mám co nejdřív za sebou a ať mě neutopí. Hlava mi klouzala po vlhké trávě v rytmu jeho zběsilého přirážení a po tvářích mi stékaly slzy. Tiché slzy zoufalství. Netrvalo to dlouho, Bůh mě vyslyšel! Kluk si zapnul kalhoty a odešel sebevědomým krokem vítěze. Snad i zapomněl, že mě chtěl utopit. A já jsem si řekla, že tenhle zážitek bude navždy pohřben na dně mé duše. Nikdo se o něm nedozví. Ani Martin! 8 1. kapitola Dnes mě čeká těžká zkouška, možná těžší než ta, když mi bylo osmnáct. Tehdy mi tu zkoušku přinesl život. Nečekaně! Teď jsem se však mohla rozhodnout... Už jsem rozhodnutá! Mám větší trému než moji žáci před diktátem ze slovenštiny. Ale já to zvládnu, musím! Nic jiného mi nezbývá. Učešu se a obuju si tenisky. Je pěkně, pěšky je to daleko a už je hodně hodin. Nemohu přijít pozdě. Šlapu do pedálů se vší energií, jako by šlo o život. Hm, jako by? Ono tak trochu o život jde. O můj život. Chci unavit nejen své tělo, ale především mozek, aby stále nevysílal signály, že to, co chci udělat, není správné. Vždyť já dobře vím, že to není ideální řešení, ale mám jinou možnost? Nemám! Hm, opravdu nemám? Za patnáct minut jsem na místě a hledám dům s číslem třináct. Třináctka je prý nešťastné číslo, napadne mi ve chvíli, když se na něj dívám. Nejsem pověrčivá, ale teď jsem ochotná tomu věřit. Nebo raději ne, musím přece myslet pozitivně, vynoří se mi slova psycholožky. Dívám se na starý, rozpadlý rodinný dům jako vystřižený z hororu a snažím se představit si, co se odehrává za jeho zdmi. Možná i nějaké orgie... Kristepane, to snad ne! Už abych měla tuhle zkoušku za sebou! Mám podobné pocity jako před maturitou. Nejistota a strach, jakou 9
Jana Struhárová otázku si vytáhnu? Teď bych si nejraději vytáhla nějakou otázku z učitelské praxe. Tam jsem doma. Ale oni se mě budou ptát jistě na něco zcela jiného. Zřejmě z oblasti sexu. Vyjmenujte sexuální polohy! Misi misionářská poloha..., začnu koktat. Víc poloh neznáte? kroutí hlavou. Tak popište alespoň orální sex. Mlčím. Ani to nevíte? Četla jste Kámasútru? Ne, zastydím se. Čtyři minus, ohodnotí moje znalosti. Misionářská poloha mě před propadnutím asi nezachrání, ale více ze sexu neovládám. Takový předmět jsme ve škole neměli. Takže mi poděkují za zájem a zavřou za mnou dveře. Zkoušku sice neudělám, ale budu spokojená, že jsem se aspoň pokusila. Pokusila o svůj osobní rekord. Opřu kolo o plot domu a rozhlédnu se. Okolí je hezké. Zástavba rodinných domů, stromy a božské ticho! Trochu mě to uklidní a zatlačí nepříjemné scénáře do pozadí. Vždycky jsem chtěla bydlet v rodinném domě, no tak v něm budu alespoň pracovat, řeknu si s náznakem optimismu a potlačím své obavy. Rodinný dům je mým nesplněným snem a asi jím i zůstane. Z jednopokojového bytu se do rodinného domu vlastními silami nedostanu. Pouze pokud bych se dobře provdala Chacha, kdo by mě chtěl? I ten chudák Josef, co bydlel se třemi sourozenci ve dvoupokojovém bytě, se na mě 10 vykašlal. Zřejmě je mým osudem do smrti bydlet v osmipatrovém paneláku na rušné křižovatce. Kolikrát jsem si říkala, že ta křižovatka mi nemůže přinést štěstí, že je zodpovědná za všechno špatné, co se mi přihodilo a ještě určitě přihodí! Stále jsem jakoby na rozcestí a křižovatka určuje můj osud. Osud, který mě teď zavál až sem, k tomuto domu, který ve mně vzbuzuje děs! Respektive ani ne tak dům jako to, co se v něm odehrává a čeho budu možná i já součástí. Mé pesimistické úvahy nabírají na obrátkách, zbytečně jsem si vtloukala do hlavy slova psycholožky. Musíte to zkusit, berte tu práci jako terapii! opakuji si i nyní už asi po desáté, ale marně. Jsem vystrašená a nejraději bych zalezla do bezpečné ulity své garsonky. Ale co, když už jsem tu, nesmím to vzdát. Ještě jednou se rozhlédnu, zda nějaký detail neušel mému zraku, nějaká červená lampička, či něco podobného. Chválabohu, zvenku nic nenasvědčuje tomu, že zde sídlí společnost, jejímž hlavním zdrojem příjmů je sex, dokonce ani jmenovka na schránce. Nic nenasvědčuje tomu, že ta společnost zaměstnává prostitutky. Oficiálně jsou to sice operátorky audiotexové linky, ale já jsem přesvědčena, že takovou práci mohou vykonávat pouze ženy lehkých mravů, čili prostitutky. Já budu světlá výjimka. Bílá ovce mezi černými. Budu ta, co tu práci dělá jen proto, že nemá jiné východisko. Neboť opravdu nemám. A basta! 11