Obsah 1. Úvod 3 2. Základní činitelé ovlivňující úroveň bezpečnosti a hygieny práce 5 2.1 Charakteristika pracovních podmínek 5 2.2 Charakteristika zátěže 5 2.3 Schématické znázornění činitelů ovlivňujících úroveň bezpečnosti práce 6 3. Mechanické riziko 12 4. Elektrické riziko 13 5. Chemické riziko 14 5.1 Chemické škodliviny 14 5.2 Vliv chemických škodlivin na lidský organismus 14 5.3 Nejvyšší přípustné koncentrace škodlivin v pracovním ovzduší 15 6. Riziko prašnosti jako zdravotní škodliviny 17 7. Riziko nevhodného mikroklimatu 19 8. Riziko hluku 20 9. Riziko vibrací 22 10. Riziko optické 24 11. Riziko ionizujícího záření 26 12.1 Původ rizika výstupu důlních plynů na povrch 29 12. Riziko důlních plynů vystupujících z podzemí na zemský povrch 29 12.2 Podstata rizika výstupu důlních plynů na povrch 29 12.3 Analýza rizika výstupu důlních plynů na povrch 30 12.4 Koncepce a metodika řešení eliminace rizika výstupu důlních plynů na povrch 31 13. Vlivy osobnosti - vlivy vnitřní 34 14. Vlivy vnější 36 14.1 Materiální vlivy pracovního prostředí 36 14.2 Sociální vlivy pracovního prostředí 37 14.3 Vliv mimopracovního prostředí 39 15. Hodnocení pracovní rizik 43 Literatura 54 2
1. Úvod Bezpečnost a hygiena práce je vědní disciplinou, která studuje a zkoumá příčiny negativních jevů a vlivů v podmínkách určitého pracovního procesu a prostředí. Zabývá se hodnocením závažnosti těchto vlivů, zkoumáním efektivních způsobů ochrany proti uvedeným vlivům a dále stanovením optimálních podmínek a způsobů úpravy životního a pracovního režimu i prostředí s cílem upravit podmínky tak, aby bylo co nejlépe využito tvůrčích sil člověka a umožněn jejich další rozvoj. Obsahuje v sobě tedy dvě základní činnosti, a to jednak rozbor podmínek práce se zřetelem na možný vznik ohrožení zdraví, jednak uskutečnění vhodných opatření nutných k bezpečnému pracovnímu výkonu. Jako vědní obor využívá poznatků jiných vědních disciplin. Využívá poznatků věd přírodních, technických i společenských a pracuje metodami, které jsou vlastní všem těmto vědním oborům. Bezpečnost a hygiena práce v průmyslu musí být nedílnou součástí výrobního procesu a musí řešit konkrétní problematiku, vyplývající z charakteru činnosti jednotlivých odvětví. Mezi velmi závažné problémy se řadí např. otázky mechanického a elektrického rizika, rizika plynných škodlivin (toxických, výbušných) v ovzduší pracovišť, rizika prašnosti jako škodliviny lidského zdraví, rizika výbušnosti průmyslových prachů, rizika požárů, rizika hluku a vibrací, ale také řada nepříznivých faktorů dalších jako jsou např. nepříznivé mikroklimatické podmínky, nedostatečné osvětlení, otázky hygieny stravování, problematika pracovních ochranných oděvů a pomůcek a další. Jde o poznání příčin negativních vlivů vyplývajících z charakteru pracovní činnosti, o hledání účinných technických, organizačních i zdravotnických opatření v boji proti nim a o uplatňování těchto opatření v konkrétní praxi. Vznik negativních jevů výrobního procesu je podmíněn objektivními i subjektivními vlivy jak pracovního, tak mimopracovního prostředí. Rizikovost práce z hlediska možnosti poškození lidského organismu se projevuje ve třech základních formách: náhle, nečekaně, tak dochází ke vzniku havárie nebo pracovního úrazu, postupně, až po určité expozici v rizikovém prostředí - v tomto případě dochází ke vzniku choroby z povolání, ve snížení odolnosti lidského organismu, která se projevuje v celkové ale zvláště specifické nemocnosti. Pracovní úraz můžeme charakterizovat jako nehodový děj ve výrobním procesu, který vyústil ve zranění osoby (poškození lidského organismu). Za pracovní úraz se považuje jakékoliv porušení zdraví nebo usmrcení, které bylo pracovníkovi způsobeno nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením vnějších vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním; pracovnímu úrazu se klade na roveň též úraz, který pracovník utrpěl na pracovišti nebo v prostorách organizace nebo samostatného provozovatele při činnosti, která nesouvisí s plněním pracovních úkolů, jestliže k této činnosti byl dán souhlas ze strany organizace nebo samostatného provozovatele. Za pracovní úraz se nepovažuje úraz, který se pracovníkovi stal na cestě do zaměstnání a zpět. 3
Podle závažnosti se pracovní úrazy dělí na úrazy smrtelné, těžké, hromadné a ostatní. Podle toho se považuje: a) za smrtelný úraz každý pracovní úraz, který způsobil pracovníkovi smrt ihned nebo kdykoliv později, byla-li smrt uznána jako následek úrazu tohoto pracovníka na základě lékařského posudku; b) za těžký úraz každý pracovní úraz, který způsobil pracovníkovi těžkou újmu na zdraví, jako zmrzačení, ztrátu nebo podstatné snížení pracovní schopnosti, podstatné oslabení nebo ztrátu funkce smyslového orgánu,. poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu, mučivé útrapy, déletrvající poruchu zdraví, všechna ostatní zranění a náhlé průmyslové otravy, které lékař označil za těžké; c) za hromadný úraz každý pracovní úraz, kdy při jedné události byly zraněny tři nebo více osob, z nichž alespoň jedna osoba těžce nebo smrtelně, nebo kdy bylo zraněno více než deset osob; d) za ostatní úrazy všechny pracovní úrazy, které nejsou uvedeny pod písm. a) až c). 4
2. ZÁKLADNÍ ČINITELÉ OVLIVŇUJÍCÍ ÚROVEŇ BEZPEČNOSTI A HYGIENY PRÁCE 2.1 Charakteristika pracovních podmínek Zdrojem poškození a zátěží člověka je především konkrétní pracovní proces, jeho specifický charakter. Práce se uskutečňuje ve složitých proměnlivých podmínkách, na nichž je výrazně závislá volba technologie a celá řada dalších činitelů vyžadujících řadu změn. Tyto změny vyžadují neustálou pozornost pracovníků a reakci na důsledky změn. Vlivy pracovního prostředí, které jsou příčinou poškození a zátěží organismu nelze posuzovat a hodnotit jednotlivě a samostatně, protože v konkrétních pracovních podmínkách tak nepůsobí. Vždy dochází ke komplexnímu působení přírodních, technických, sociálních i jiných faktorů na pracovníka, přičemž výsledné působení není pouze součtem kvantit a kvalit jednotlivých vlivů. Výrobní proces se z tohoto pohledu jeví jako množina vazeb v systému člověk, stroj (technika), prostředí. Systém vytváří jednota biologických, technických složek, vlivů prostředí a jejich vzájemná interakce. Člověk v rámci tohoto systému představuje biologický, otevřený, adaptivní subsystém, který daný systém vytvořil a který jej řídí. Určuje jeho cílové a účelové chování. Systém sám má svou relativní samostatnost a zpětně působí svými výstupy na člověka. Existence člověka v rámci systému je pak podmíněna neustálým vyrovnáváním porušované dynamické rovnováhy v podmínkách pracovního prostředí, přičemž se pracovník působením okolí přeformovává a mění. 2.2 Charakteristika zátěže Zátěž člověka při práci plyne z jeho vlastní pracovní činnosti a faktorů pracovního prostředí (aerosoly, hluk, vibrace, mikroklima, záření atd.). Ve vztahu k člověku se projevuje jako výstup výrobního systému, který zpětně na člověka působí. Druh, forma, velikost a doba trvání zátěže jsou určujícími činiteli námahy organismu, způsobují jeho únavu a určují stupeň a druh, popřípadě i míru poškození organismu pracovníka. Zátěž má v organismu dvojí odezvu. Pozitivní, kdy je předpokladem aktivního způsobu života. Tehdy mobilizuje organismus, podněcuje člověka k učení, hledání nových cest, vede ho k vyšším výkonům svalovým, nervovým, intelektuálním, citovým a volním, čímž podněcuje rozvoj osobnosti. Negativní odezvu má v případech, kdy z hlediska adaptace organismu jde o nepřiměřeně náročné situace, které způsobují, že stav dynamické rovnováhy organismu se rozvrátí. Zátěž lze chápat také jako vztah mezi požadavky na činnost a vlastnostmi organismu. Tento vztah člověk řeší vynaložením fyzické energie, použitím naučených schémat a algoritmů, nebo činností intelektu. Požadavky představují dynamickou strukturu podnětů, které od organismu pracovníka vyžadují určitou aktivitu. Podněty jsou formulovány formou úkolu, požadavku, pracovní situace - tedy konfigurací konkrétních stavů a podmínek, které podléhají změnám jak vlivem činnosti pracovníka, tak i vlivem vnějších činitelů. Proto požadavkům stojí na druhé straně individualita člověka, jeho morálně volní vlastnosti a celková i okamžitá dispozice. Zátěžová reakce má tedy individuální charakter, proto nelze stupeň zátěže stanovit obecně, bez přihlédnutí ke konkrétním kvalitám jednotlivce. 5
2.3 Schématické znázornění činitelů ovlivňujících úroveň bezpečnosti práce Obecně můžeme shrnout, že porušování zásad bezpečné práce vytváří podmínky pro vznik nehodového děje, pracovního úrazu, nemoci z povolání, specifického onemocnění, provozní nehody (havárie), poruchy technického zařízení, nebezpečné události aj. To vše je podmíněno řadou činitelů, které ve svém souhrnu charakterizují úroveň bezpečnosti práce. K základním činitelům patří: člověk, komplex rizik působících na člověka, adaptační schopnosti člověka přizpůsobit se konkrétním rizikům. Rizikem nazýváme takové materiální příčiny, které vytvářejí objektivní nebezpečí nehody, resp. které při neadaptivním chování člověka vedou k jeho zranění. Riziko se obvykle označuje blíže podle příslušné materiální příčiny, např. riziko mechanické, které může mít za následek poškození mechanickým zařízením stroje, riziko elektrické, může-li nehoda vzniknout působením elektrického proudu apod. Velmi často se riziko neoznačuje a používá se názvu příslušné materiální příčiny, např. pád předmětu, hluk, prašnost apod. Vždycky nelze vytvořit takovou technickou ochranu, která by spolehlivě vyloučila riziko, V takovém případě je nutno počítat s chováním člověka v přítomnosti rizika. Je třeba, aby se tomuto riziku přizpůsobil. Adaptaci můžeme tedy označit jako formu vyrovnání se člověka s daným rizikem. Adaptaci rozeznáváme dvojí: Aktivní adaptací rozumíme vytváření bezpečných podmínek pro práci např. výběrem místa, kde člověk pracuje, používáním ochranných pomůcek (používáme ochranných rukavic proti mechanickému poranění nebo proti působení chemických látek, na ochranu proti účinkům elektrického proudu apod.). Pasivní adaptací rozumíme přizpůsobení se pracovníka daným podmínkám, např. tréninkem (potápěči se přizpůsobují pro pohyb v hloubkách, záchranáři se přizpůsobují pro práci v izolačních přístrojích, kosmonauti se přizpůsobují zvýšenému přetížení apod.) nebo výcvikem (např. řemeslníci musí získat návyky při práci s ostrým náčiním, dláty, pilou, se žhavou hmotou apod.). Pro znázornění jednotlivých vlivů na úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je možno použít dále uvedeného schématu: 6
7
Obr. 1 Druhy rizik 8
Obr. 2 Vnitřní vlivy 9
Obr. 3 Vnější vlivy 10
Z uvedeného schématického přehledu je zřejmé, že vlivů podílejících se na úrovni bezpečnosti a hygieny práce je velmi mnoho, přičemž tento přehled nemůže být vyčerpávající. Jeho cílem je především ukázat na nutnost komplexního pohledu při řešení otázek bezpečnosti práce s aplikací na konkrétní podmínky. Dále nám poslouží jako rámcový plán problematiky, kterou se budeme zabývat v dalších kapitolách, ve kterých část bude věnována jednotlivým rizikům, která z technického hlediska dovedeme definovat, posuzovat jejich vliv na lidský organismus, jistými způsoby měřit a hodnotit a tedy navrhovat opatření k omezení, příp. vyloučení jejich působení. Pod každým z uváděných ovlivňujících faktorů se skrývá velmi rozsáhlá a složitá problematika speciálních disciplin a jejich vztah k řešení otázek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Složitost celé problematiky zvláště vznikne při aplikaci na podmínky rizikových pracovišť. V dalším se budeme zabývat těmi negativními vlivy pracovního procesu, které představují z hlediska poškození lidského organismu, resp. ohrožení provozu na pracovištích, největší nebezpečí. V současné době je aktuální problematika rizik důlních plynů vystupujících z podzemí na zemský povrch, které musí být věnována náležitá pozornost. V souladu s požadavky novelizace Zákoníku práce musí být rizika adekvátním způsobem vyhodnocena pro zavedení nejvhodnějších bezpečnostních opatření. Z tohoto důvodu je publikace doplněna kapitolou Hodnocení rizik. 11
3. MECHANICKÉ RIZIKO Mechanické riziko představuje ohrožení organismu člověka při styku s předměty, které mají ve vztahu k člověku určitou nebezpečnou kinetickou energii. Vyskytuje se prakticky při každé lidské činnosti, nejvýrazněji se projevuje v průmyslu ve strojírenství. V užším slova smyslu se pod tímto pojmem rozumí ohrožení předměty, částmi strojů a strojních zařízení, obráběnými předměty, obráběcími nástroji a produkty vznikajícími při obrábění (třísky, odpad apod.), které jsou v klidu, v pohybu, nebo padají z výšky volným pádem. Pro úrazovou prevenci je důležitá včasná identifikace všech zdrojů rizika a realizace vhodných bezpečnostních opatření k likvidaci nebo omezení škodlivého působení zdrojů rizika. Je-li třeba se spoléhat jen na vliv lidského činitele, pak se jedná o ochranu podmíněnou. Je-li ochranná funkce zařízení nezávislá na jednání člověka, pak se jedná o ochranu nepodmíněnou. Pro ochranu před účinky primárního mechanického rizika lze uvést použití např. krytů, zábran, blokovacích zařízení, pojistných zařízení. Ochrana před účinky sekundárního mechanického rizika (havárie technologií nebo zařízení) slouží k uvolňování nahromaděné energie. Použitím dále uvedených možností se kladně mění pracovní prostředí, což rovněž snižuje mechanické riziko. Odstranění nebezpečné ruční práce vhodnou mechanizací. Patří sem všechny druhy podávacích zařízení, které zvyšují produktivitu práce a oddalují pracovníka od nebezpečného prostoru. Zavádění automatizace dílčích úkonů i celých automatických linek - zvyšování produktivity práce, snižování počtu zaměstnanců, kteří by mohli být ohrožení mechanickým rizikem, oddalování pracovníka od nebezpečných prostorů a osvobození od namáhavé fyzické a dušení práce. Rekonstrukce a modernizace stávajícího zařízení a strojů podle nejmodernějších a nejnovějších zásad bezpečnosti práce. Zavádění nových technologických postupů. 12
4. ELEKTRICKÉ RIZIKO S elektrickou energií se dnes setkáváme ve všech oborech techniky a lidské činnosti vůbec. Aby elektřina mohla sloužit ku prospěchu lidstva, musí být splněny určité podmínky bezpečnosti, což klade velmi náročné požadavky jako při výrobě a rozvodu elektrické energie, tak i při jejím využívání. Má-li být zajištěna co největší bezpečnost lidí, věcí a majetku, musí být respektovány základní bezpečnostní požadavky elektrotechnických předpisů pro jednotlivé druhy elektrických zařízení, nutné pro dosažení elektrické, požární a mechanické bezpečnosti, trvanlivosti, spolehlivosti a funkčních vlastností příslušného zařízení. Elektrické a požární bezpečnosti se dosahuje vhodnou konstrukcí příslušného zařízení, použitými materiály, způsobem montáže a výroby, umístěním zařízení a použitou technickou ochranou. V provozu je bezpečnost ovlivňována správnou a šetrnou obsluhou a kvalifikovanou a odpovědnou údržbou používaných elektrických zařízení. Úraz elektrickým proudem může být způsoben: dotykem (přiblížením) s živými částmi s nebezpečným napětím proti zemi, současným dotykem (přiblížením) s živými částmi různé polarity, dotykem (přiblížením) s neživými částmi, které mohou být při poruše pod napětím. Z uvedeného vyplývá, že ochrana před nebezpečným dotykem se vztahuje jak na živé, tak neživé části. S ohledem na velikost nebezpečí úrazu elektrickým proudem rozdělujeme prostory do několika skupin: a) prostory bezpečné - snižuje se nebezpečí úrazu (prostředí obyčejné, studené s nevodivým prachem apod.), b) prostory nebezpečné - vlivem prostředí je buď stálé nebo přechodné nebezpečí úrazu (prostředí horké, vlhké, žíravé apod.), c) prostory zvlášť nebezpečné - takové, ve kterých zvláštní okolnosti nebo vlivy zvyšují nebezpečí úrazu (mokré prostředí). V určitých případech se chrání živé části polohou, zábranou, krytím, izolací, doplňkovou izolací. Někdy musí být chráněny i neživé části, zejména jde-li o vodivé kostry strojů, nosné konstrukce, na kterých jsou upevněny elektrické předměty, trubky elektrického vedení apod. Rozlišují se dva druhy ochrany, a to základní a doplňková. Stále vzrůstající význam elektrických zařízení v celém životě naší společnosti vyžaduje zvýšené nároky na kvalifikaci osob určených k provádění montáže, údržby i revize elektrických zařízení. Neodborné zásahy mohou způsobit závažné škody na majetku a ohrozit zdraví, resp. životy lidí. 13
5. CHEMICKÉ RIZIKO S chemickým rizikem se setkáváme téměř při všech moderních technologických postupech. Jsou to předně různé typy a páry hořlavin, které mohou být příčinou požárů resp. výbuchů, obdobně jako i celá řada prachových směsí s nimiž se v průmyslové činnosti setkáváme. Rizika požárů a výbuchů jsou s ohledem na charakter studia požární ochrany a bezpečnosti průmyslu probírána podrobně v jiných disciplinách, proto se jimi zabývat nebudeme. Je třeba mít na zřeteli skutečnost, že tato rizika představují v oblasti bezpečnosti práce rizika velmi závažná. Chemické riziko způsobují především různé toxické látky, které mohou ohrozit zdraví a život pracujících buď okamžitě nebo pozvolna. Látky, které nejsou přímo toxické, mohou jako chemické škodliviny za jistých okolností představovat vážné ohrožení lidského organismu. 5.1 Chemické škodliviny Za toxické označujeme takové látky, které poškozují organismus již v malých dávkách. Jako průmyslové škodliviny označujeme látky, které způsobují spíše chronické otravy (nemoci z povolání), nebo látky s mírnějšími účinky než látky toxické. Chemické škodliviny zahrnují tedy komplex toxických a škodlivých látek ve formě surovin, meziproduktů, hotových a odpadních látek, které vytvářejí při výrobě a použití riziko pro pracující. Při posuzování pracovního rizika účinkem chemických škodlivin rozlišujeme: a) škodliviny s akutním toxickým účinkem (oxid uhelnatý, rozpouštědla s narkotickým účinkem, sirovodík), b) škodliviny s chronickými účinky. Jsou to takové látky, které se v organismu hromadí, mají svou chemickou stabilitu nebo vytvářejí pro svou chemickou afinitu stále nové sloučeniny a které se z organismu těžko vylučují (sloučeniny fluoru, těžké kovy, prach obsahující SiO 2 ), c) škodliviny s karcinogenními účinky. Zde zahrnujeme látky podporující vznik rakovinových onemocnění. Je samozřejmé, že řada škodlivin má účinky kombinované. Proto je třeba brát v úvahu u každé škodliviny jak akutní, tak chronické toxické účinky. 5.2 Vliv chemických škodlivin na lidský organismus Biologickou účinností škodlivých plynů, par a toxického prachu je možné posoudit podle toho, jak látka působí na celý organismus a podle provozních podmínek styku pracovníka s toxickou látkou. Nejzávažnějšími činiteli, kteří ovlivňují působení toxických látek, jsou jejich chemické složení a fyzikální vlastnosti. V podstatě se chemické látky do organismu člověka dostávají trojí cestou: dýcháním (dýchacími cestami), vniknutím ústy (přes zažívací trakt), pokožkou. Organismus se dokázal ve svém vývoji přizpůsobit určitým přírodním podmínkám, ale jen v určitém rozsahu. Překročí-li množství chemické látky určitou hranici, nebo vnikne-li do organismu neobvyklou cestou, může způsobit poruchu. Chemizace 14
průmyslové i zemědělské výroby nese s sebou riziko kontaminace pracovního i životního prostředí chemickými látkami ve zvýšené míře. Chemické látky podle jejich účinku můžeme rozdělit na látky s účinkem: dráždivým, leptavým, toxickým. Zatímco dráždivý a leptavý účinek je obdobný a rozdíl je jen kvantitativní, toxický účinek se od předcházejících liší i kvalitativně. Toxický účinek je možno definovat jako zásah relativně malých dávek do metabolických procesů celého organismu. Účinek toxických látek závisí na fyzikálních a chemických vlastnostech látek, na způsobu kontaktu a na odolnosti organismu. Při profesionální expozici přichází nejčastěji v úvahu resorpce přes dýchací trakt, na druhém místě přes pokožku a konečně přes zažívací trakt. Tato resorpce je méně častá i méně závažná. Podle charakterističtějších účinků na organismus člověka rozdělujeme toxické látky na: neurotické (poškozují nervový systém), hematotoxické (poškozují krev a tvorbu krve), hepatotoxické (poškozují játra), nefrotoxické (poškozují ledviny). Toxické látky způsobují rovněž otravy. Otravy mohou být buď akutní, kdy do organismu vnikne ve velmi krátké době velká dávka škodlivé látky, nebo chronické, kdy se jedná o dlouhodobý účinek škodlivé látky v prostředí, v němž koncent- race zpravidla trvale překračuje přípustnou normu. Při akutní otravě převažuje účinek neurotoxický, projevující se např. narkoticky. Při chronické otravě převažuje účinek hematotoxický. V některých případech se v první fázi projevuje účinek narkotický, tedy neurotoxický a až později se projeví toxický účinek na játra a ledviny. Mnohé chemické látky mohou kromě toxického účinku uplatnit i jiný účinek, a to vyvolat v organismu změny v tom smyslu, že se organismus stává přecitlivělým a reaguje už na styk s nepatrnou dávkou, tzv. alergickými projevy. Riziko práce s toxickými látkami není vždy přímo úměrné toxicitě té či oné látky, ale riziko se může zvyšovat fyzickou námahou. Nemalou úlohu hraje technologie výroby, režim práce a odpočinku, organizace pracovního procesu. 5.3 Nejvyšší přípustné koncentrace škodlivin v pracovním ovzduší Z hlediska ochrany zdraví mají při expozici rozličných škodlivin význam nejvyšší přípustné koncentrace v pracovním ovzduší (dále jen NPK - P). Jsou to takové koncentrace škodlivin, o nichž se podle současných vědeckých znalostí opodstatněně předpokládá, že nepoškodí zdravotní stav osob jim vystavených. NPK - P jsou podkladem pro projekty, technologické postupy, výpočty vzduchotechnických zařízení, kontrolu hygienického stavu výroben a pracovišť apod. NPK - P jsou uvedeny v hygienickém předpisu o hygienických požadavcích na pracovní prostředí. NPK - P vztahují na osmihodinovou a kratší směnu, přičemž 15
v celosměnovém průměru nesmějí být překračovány NPK - P označené jako průměrné. Celosměnový průměr je časově váženým průměrem naměřených hodnot. Hodnoty označené jako mezní nesmějí být překročeny v žádném případě. Dosaženy mohou být jen na krátký časový úsek směny, aby mohlo dojít v další části směny k výrazně nižším koncentracím a k splnění podmínky NPK - P průměrných. Při pracovní směně delší než 8 hodin stanovuje NPK - P průměrné v jednotlivých případech orgán hygienické služby individuálním rozhodnutím. Nižší průměrné hodnoty NPK - P může orgán hygienické služby stanovit také v případech současného výskytu více škodlivin nebo v případech dalších nepříznivých faktorů, např. při vyšším požadovaném výkonu osob vystavených (exponovaných) škodlivinám. Riziko chemické škodliviny existuje od okamžiku, kdy se látka ve výrobním a pracovním procesu vyskytuje. Aby nenastala kontaminace ovzduší pracovišť případnou škodlivinou buď vůbec, nebo pouze v koncentracích tolerovaných hygienickými předpisy, je třeba vzít v úvahu všechna opatření, která mohou zabránit jejímu úniku do pracovního ovzduší, anebo je-li již v ovzduší přítomna, udržet ji na žádoucí výši. Úniku škodliviny se zabrání především hermetizací příslušného zařízení, odsáváním z místa vzniku, oddělením škodlivin do uzavřených prostorů. Dále se jedná o automatizaci a regulaci technologických procesů, tzn. v podstatě o oddělení (odloučení) pracovníků od škodlivin. vybavit potřebnými OOPP (oděv, maska atd.) a zdravotnickými prostředky. V těch případech, kdy předchozí opatření nelze v plném rozsahu realizovat, je nutno obsluhu zařízení řádným způsobem zaškolit a seznámit se všemi možnými eventualitami při provozu zařízení (najíždění, normální provoz,l odstavování, řešení extrémních situací atd.), a to jak teoreticky, tak i prakticky nácvikem v reálu; dále ji Dále je nutné pravidelné sledování jak pracovního prostředí, tak i technologického zařízení a při výskytu poruch (nedostatků) provádět okamžitě nápravu a jejich odstranění. 16
6. RIZIKO PRAŠNOSTI JAKO ZDRAVOTNÍ ŠKODLIVINY Prach je možno definovat jako soubor jemných tuhých látek (částic) libovolného složení, určité velikosti, které jsou rozptýleny ve vzduchu. Ke vzniku prachu dochází všude tam, kde je záměrně nebo nahodile vystavována tuhá látka působení vnějších sil. S prachem se setkáváme i tam, kde přímo nevzniká, protože může být na pracovišti ve větší či menší míře dopravován větrním proudem. Vznik a přítomnost prachu na pracovištích představuje jedno z velmi závažných rizik, které může v různé míře ohrožovat zdraví a životy pracovníků. Proto problematika prašnosti a boje proti výskytu prachu na pracovištích s ohledem k jeho škodlivým účinkům na lidský organismus představuje dnes v celosvětovém měřítku jednu ze základních oblastí v oboru bezpečnosti a hygieny práce. K nejzávažnějším účinkům prachu patří nesporně jeho přímé účinky na člověka - lidský organismus. U pracovníků, kteří dlouhodobě pracují na prašných pracovištích - jsou v přímém kontaktu s prachem - dochází ke vzniku celé řady onemocnění, z nichž některá jsou natolik závažná, že mohou zapříčinit trvalé vyřazení pracovníka z produktivní činnosti a dokonce v řadě případů i předčasné úmrtí. Tato onemocnění, vznikající v důsledku pronikání některých druhů prachu do lidských plic a jejich dlouhodobým působením, se souborně nazývají pneumokoniózy. Dle druhu - kvality vdechovaného prachu, lez rozlišovat např. silikózy (vznikající účinkem křemenného prachu), azbestózy (vznikající účinkem azbestového prachu), siderózy, antrakózy atd. výskyt těchto onemocnění působí přes veškerá opatření realizovaná na úseku protiprašné prevence dosud nenahraditelné škody. Škody můžeme zhodnotit pouze částečně ekonomicky (zkrácení produktivního období života postižených pracovníků, náklady na léčení a nemocenské dávky), neboť zdraví a životy lidí nelze vyjádřit žádnými materiálními hodnotami. Kromě chorob, které postihují plíce pracovníků, může být prach příčinou vzniku různých onemocnění a zánětů horních cest dýchacích, očí, uší a pokožky, event. otravy. Technická opatření mají za cíl snížit množství prachu v pracovním prostředí nebo izolovat lidský organismus před škodlivými účinky prachu. Zkladním vodítkem pro aplikaci vhodných protiprašných opatření je znalost intenzity jednotlivých zdrojů prachu. Protiprašná opatření mají v první řadě směřovat k předcházení vývinu prachu při technologické činnosti na jednotlivých pracovištích (např. vhodná úprava technologických zařízení, příp. celého komplexu technologických pochodů aj.). řreventivní opatření patří vždy k nejúčinnějším a i ekonomicky nejvýhodnějším. Vždy je lépe riziku předcházet, než represivními opatřeními napravovat vzniklé škody. Technická opatření dále směřují k likvidaci a zneškodňování již vzniklého prachu v důsledku technologické činnosti (zkrápěče, rozprašovače, vodní resp. pěnové postřiky aj.). V případech, kdy uvedené prostředky protiprašné prevence jsou málo účinné, nebo je nelze použít, vybavují se pracovníci osobními ochrannými pomůckami, zvl. pak respirátory. K organizačním opatřením protiprašného boje na závodech patří: technická kontrola nad zaváděním a dodržováním protiprašných opatření, systematická kontrola a proměřování prašnosti na pracovištích, kontrola dodržování opatření v pracovním zařazování a plnění příkazů zdravotnické prevence, 17
metodická školení a instruktáže pracovníků, evidence prašné expozice pracovníků - karty prašné expozice, uplatňování hmotných postihů a zásad ekonomické zainteresovanosti na boji proti prachu. K nejdůležitějším zdravotnickým opatřením patří systematické preventivní prohlídky, především formou každoročního snímkování ze štítu. Mimo to jsou zdravotnická opatření zaměřena na zlepšení stavu dýchacích cest a k podpoře dobré funkce vylučován prachu (kvalitní léčba dýchacích cest, lázeňská léčba, inhalace léčebných aerosolů, dechové rehabilitace). 18
7. RIZIKO NEVHODNÉHO MIKROKLIMATU Mikroklima je definováno jako tepelně vlhkostní stav prostředí na pracovištích. V pracovním procesu mají jednotlivé parametry, určující mikroklima, zásadní vliv na pracovní pohodu a ve svých důsledcích na produktivitu lidské práce. V podmínkách mezních je tento činitel zvlášť významný. Posuzování vhodnosti mikroklimatických podmínek na pracovištích a stanovení přípustných hraničních hodnot, při nichž je možno pracovat normální pracovní dobu, je po všech stránkách velmi důležité, zvláště pak v mezních podmínkách. Směrnice o hygienických požadavcích na pracovní prostředí stanovuje požadavky na mikroklimatické podmínky, které platí pro krytá pracoviště ve stavbách a kabinách umístěných ve stavbách nebo na volném prostranství. Citovaná směrnice neplatí pro pracoviště, kde technologické účely vyžadují odchylný stav mikroklimatu. Optimální mikroklimatické podmínky jsou určovány s ohledem na teplo a chlad. Únosné mikroklimatické podmínky jsou vymezeny hodnotami, která zaručují, že pracující je ještě schopen si zachovat únosný tepelný stav organismu biologickými regulačními mechanismy (termoregulací). Optimální a únosné mikroklimatické podmínky na pracovištích se stanoví v závislosti na oděvu, vykonané činnosti, času (délce expozice) a dalších činitelích. V případech, kdy mikroklimatické podmínky na pracovišti nevyhovují požadavkům hygienického předpisu a prokazatelně nemohou být dodrženy stanovené podmínky, musí se zabezpečit náhradní opatření nebo prostředky, zejména: a) ohřívání nebo ochlazování, b) osobní ochranné pracovní prostředky, např. speciální ochranné oděvy, jejich doplňky s různým stupněm účinnosti, zařízení na ochlazování vdecho- vaného vzduchu, ochranné krémy proti ožehnutí, c) úpravy režimu práce a odpočinku (např. úprava intenzity práce a úprava trvání souvislé expozice a restitučních přestávek, dělba práce mezi pracovníky). 19
8. RIZIKO HLUKU Hluk se stává trvalým pozadím naší životní a pracovní činnosti. Rozvojem techniky se zaplňuje životní a pracovní prostředí člověka stále novými a dalšími zvuky nejrůznějšího charakteru. Zvukem rozumíme každý akustický signál bez ohledu na stupeň přenášené informace vzhledem k posluchači. Hlukem označujeme každý nežádoucí zvuk, který vyvolává nepříjemný nebo rušivý vjem, nebo který má škodlivý účinek. Rozhodnutí, zda určitý akustický signál má povahu hluku v konkrétní situaci do značné míry záleží na subjektivním vztahu posluchače k tomuto akustickému signálu. Např. beatová hudba v podmínkách poslechu má informační obsah a označíme ji jako zvuk, v jiných podmínkách, kde je třeba psychického soustředění posluchače, který tuto hudbu nemá v oblibě, má taková hudba povahu hluku. Nelibé zvuky splývající v hluk nemají zpravidla pro člověka žádný sdělovací význam. Bývají obvykle nežádoucím průvodním jevem provozu moderních technických zařízení. Počet lidí vystavených při pracovní činnosti nadměrnému hluku se neustále zvyšuje, neboť přibývají nové zdroje (pneumatická nářadí, vzducho-technická zařízení aj.), zavádění výkonnějších mechanizačních prostředků je doprovázeno stoupající hlučností příslušných technologií apod. Hluk působí na organismus dvojím způsobem. Jednak vyvolává účinky, které přímo působí na sluchový orgán ( tzv. specifické účinky). Prostřednictvím slucho- vého orgánu se však mohou účinky hluku projevit jako poruchy jiných orgánů a funkcí a to v oblasti psychologické nebo fyziologické ( tzv. nespecifické účinky ).Na základě zdravotnických výzkumů s přihlédnutím k reálným technickým podmínkám řešení byly stanoveny nejvyšší přípustné hodnoty emisní i imisní. Nejvyšší přípustná hodnota emise hluku je hygienicky zdůvodněná hodnota určená pro daný typ zdroje v pevně stanovených podmínkách měření. Nejvyšší přípustná hodnota imisí hluku je hygienicky zdůvodněná hodnota určená pro místa pobytu osob z hlediska ochrany jejich zdraví. Tak např. při hodnocení hlučnosti v pracovním prostředí určujeme nejvyšší přípustnou ekvivalentní hladinu hluku L aeq. Pro osmihodinovou pracovní dobu v hluku se stanoví součtem základní hladiny hluku L az = 85 db a korekcí na druh vykonávané činnosti podle tab. 1. Hygienický předpis respektuje dále charakter hluku a uvádí korekce na hluk impulsní s počtem impulsů menším než 20 za sekundu a dále uvádí korekce na dobu působení hluku. Podrobné hodnocení hluku je obsaženo v hygienických předpisech. K základním prostředkům a způsobům ochrany před hlukem z hlediska zdrojů hluku patří: konstrukční úprava stroje, vhodné technologické seskupení strojů, vhodné rozmístění zdrojů hluku, správné a účinné zakrytování zdrojů hluku, dokonalé izolování kmitajících částí strojů a zařízení, vhodné využívání antivibračních nátěrů. 20
Tabulka 1 Korekce pro druh vykonávané činnosti Skupina Druh práce činnosti Korekce I. II. III. IV. V. VI. VII. Práce koncepční a s převahou tvořivého myšlení a práce vyžadující mimořádně tiché pracovní prostředí Duševní práce velmi náročná a složitá spojená mimořádné s velkou zodpovědností, soustředěním, ale víc nároky reprodukčního typu běžné nároky Duševní práce vyžadující značnou pozornost, soustředěnost, s možností snadného dorozumění řečí Duševní práce rutinní povahy s trvalým sledováním a kontrolou sluchem, práce vykonávaná na základě dílčích sluchových informací mimořádné nároky běžné nároky mimořádné nároky běžné nároky K základním prostředkům a způsobům ochrany před hlukem z hlediska -40-35 -30-25 - 20-15 - 10 *) Fyzická práce náročná na přesnost a soustředění nebo vyžadující občasné sledování a kontrolu sluchem - 5 *) Fyzická práce bez nároků na duševní soustředění, sledování a kontrolu sluchem a dorozumívání řečí (rozhodující je ochrana - 0 *) sluchu) Fyzická práce bez zvláštních nároků na duševní a smyslovou činnost, ve zvlášť odůvodněných případech + 5 *) *) Je-li hluk způsoben nevýrobním zařízením (např. větracím, vyhřívacím nebo proniká-li ze sousedních prostorů), nahrazují se korekce na druh činnosti korekcí - 15 db. prostředí patří především: vhodné a účinné pohlcovače hluku, vyhovující neprozvučnost stavebních prvků, účelné a výhodné používání pohyblivých příček, správné využívání ochranných kabin. K základním způsobům ochrany před hlukem z hlediska osobní ochrany člověka a z hlediska organizačních opatření patří zejména: osobní ochranné pomůcky, vhodný pracovní režim směny v hlučném prostředí, přiměřené krácení pracovního času v nadměrném hluku, organizování vhodně volených přestávek během pracovní doby. Realizováním uvedených ochranných opatření proti hluku se zřetelem na konkrétní podmínky se dá úspěšně řešit problematika hlučnosti příslušného pracoviště. Jako účinná se ukazuje kombinace technických prostředků s formou osobní ochrany proti hluku. 21
9. RIZIKO VIBRACÍ Vibracemi (chvěním) rozumíme kmitavý pohyb těles nebo mechanického kontinua. S rozvojem techniky se zvyšuje počet rušivě působících zdrojů ve výrobních procesech i v občanském životě. Vyhnout se ve výrobní praxi a v moderním životě nepříznivým vlivům vibrace je takřka nemožné, tak jako je nemožné vyhnout se účinkům hluku. Hluk i vibrace spolu úzce souvisí, neboť v řadě případů kmitající útvary jsou příčinou sekundárně vznikajícího hluku a opačně akustická energie přenášená vzduchem může vyvolat rušivé kmitání konstrukcí. jako příklad je možno uvést nepříznivý účinek aerodynamického třesku na stavební konstrukce, např. mostní konstrukce rozkmitaná dopravními prostředky může být sekundárním zdrojem intenzivního hluku. Příčinou vibrací jsou střídavé síly vznikající v důsledku vůlí a nepřesností při rotačních pohybech strojních zařízení, při pohybu dopravních prostředků a jejich částí, při práci s různými pracovními nástroji atd. Kromě těchto zdrojů, které jsou přímo či nepřímo svázány s technologickou činností člověka se v přírodě setkáváme s nahodile se vyskytujícím zdrojem vibrací vyvolanými posuvy v zemské kůře. Účinky zemětřesení v blízkosti epicentra jsou vesměs katastrofální a šíření zemětřesných vln může být registrováno téměř v libovolném místě naší planety. Další přírodní příčinou kmitání budov, stožárových konstrukcí, mostních konstrukcí, komínů apod. může být vítr. Vibrace na pracovišti se mohou vyskytovat buď jako nevyhnutelná součást pracovního procesu, nebo jako náhodný jev. O první možnosti mluvíme tehdy, jestliže stroj nebo pracovní nástroj pracuje na principu kmitání (vrtací, brousicí, lešticí stroje), resp. na principu úderů (nárazů), přičemž vlastní nástroj vykonává ještě rotační pohyb. Jako jev náhodný, nepotřebný a nežádoucí se vibrace vyskytují při ne- správném uložení nebo vyvážení strojů, sedaček, podložek atd. Negativní působení vibrací se projevuje třemi základními soubory příznaků poškození organismu: onemocnění cév, onemocnění nervů, onemocnění pohybového aparátu. Technická opatření proti působení celkových vibrací spočívají především v konstrukčních úpravách zaměřených k zábraně přenosu vibrací ze strojů do konstrukčních prvků (podlah, pracovních plošin, sedadel apod.). Proti účinku místních vibrací byly vyvinuty antivibrační rukojeti (vrtací kladiva elektrické frézky, ponorné vibrátory). Jsou k dispozici i antivibrační rukavice, na něž je základní požadavek, aby neztěžovaly držení nástroje a aby jejich tlumicí schopnost byla maximální u nejzávažnějších frekvencí (30-40 Hz). Do skupiny organizačních opatření patří především přizpůsobení pracovního procesu tak, aby docházelo k omezenému používání pracovních strojů, nástrojů aj. s nepříznivými parametry vibrací. Důležité je omezování časové expozice jednotlivých pracovníků s vibrujícími elementy, tzn. organizování vhodně volených přestávek během pracovní doby. U počátečních stádií onemocnění je třeba využívat možnosti přeřazování pracovníků na neriziková pracoviště. Zdravotnická opatření spočívají v preventivních prohlídkách pracovníků minimálně jedenkrát ročně a na podkladě zjištěných známek poškození organismu na- 22
vrhnout dočasné přeřazování resp. trvalé vyřazování pracovníků z rizikových pracovišť. 23
10. RIZIKO OPTICKÉ Optické riziko vzniká při nevhodném osvětlení pracovišť. Osvětlování je významným činitelem při vytváření vhodných pracovních poměrů na pracovištích, pro zabránění úrazům a má výrazný vliv na produktivitu práce a na hospodaření s energií. Bezpečnost a efektivnost práce závisí tedy ve značné míře na stavu osvětlení. Světlo, jako viditelné záření zhodnocené zrakovým orgánem, vyvolává v člověku jak fyziologické, tak psychologické účinky. Příjemný psychofyziologický stav, při čemž zrak plní optimálně své funkce a člověk má nejen pocit, že dobře vidí, ale cítí se také psychicky dobře a prostředí, v němž se nachází a je mu vzhledově příjemné, se označuje jako zraková pohoda. Prostřednictvím zraku získává člověk z okolního prostředí více než 80 % všech informací. Proto se lidé snaží využitím dostupných technických prostředků vytvořit co nejlepší podmínky pro práci zraku a dosáhnout stavu zrakové pohody. Tato činnost se nazývá osvětlování a jejím výsledkem je určité osvětlení prostoru, předmětů či pracovního místa. Dobré osvětlení v průmyslových podnicích je jedním z důležitých činitelů racionalizace výroby, umožňujícím zvyšování efektivnosti výroby a produktivity práce, omezování úrazovosti a zlepšování pracovního prostředí. Dokonalejším uličním osvětlením lze snížit počet dopravních nehod po setmění téměř o jednu třetinu a zabránit tak mnoha hmotným škodám i ztrátám na lidských životech. Závažnou roli hraje i osvětlení kulturně společenských zařízení. Namáhavé vidění při nekvalitním osvětlení urychluje a zvyšuje únavu lidského organismu a je příčinou vyšší míry opotřebení nervové soustavy člověka. Osvětlení tedy patří mezi významné činitele bezpečnosti a hygieny práce. Zrakové pohody by se mělo dosahovat při osvětlení jak přírodním, tak umělým světlem. Člověk však stále více prodlužuje sovu aktivitu na dobu po setmění či před rozedněním a také do míst bez denního světla, a tak se význam umělého osvětlení neustále zvyšuje. S tím souvisí i určitý nárůst energetické náročnosti umělého osvětlení. Na osvětlování umělým světlem se spotřebovává více než 10 % veškeré vyrobené elektrické energie a je tedy třeba zajistit její co nejhospodárnější využití. S vývojem poznání o procesu vidění se měnily a vyvíjely i názory o kvalitě osvětlení. Ukazuje se, že pro dobré osvětlení se musí zabezpečit nejen dostatečné množství světelné energie, ale též její vhodné prostorové a časové rozdělení. Umělým osvětlením se má v daném prostoru vytvořit i při nedostatku přírodního světla zrakově příjemné prostředí zajišťující nejen optimální podmínky pro práci zrakového orgánu a přispívající k co nejvyšší všeobecné bezpečnosti práce, ale podporující též celkovou duševní pohodu člověka. Při návrhu umělého osvětlení v pracovních prostorách se vychází z rozboru zrakové náročnosti vykonávané práce. V prostorách společenských a ostatních, sloužících k odpočinku, zábavě apod. jsou požadavky na umělé osvětlení ovlivněny zejména estetickými a psychologickými hledisky. K nejdůležitějším zásadám, kterých je třeba dbát při návrhu osvětlení, patří zejména: a) zajištění potřebné hladiny jasu či osvětlenosti, b) vytvoření vhodného stupně rovnoměrnosti osvětlenosti a jasu, c) zabránění vzniku oslnění, 24
d) volba vhodné chromatičnosti světla zdrojů v souladu s tvarovým a barevným řešením prostředí i s hladinou osvětlenosti, e) zabezpečení stálosti osvětlení a zabránění vzniku stroboskopického jevu, f) vytvoření potřebného stupně stínivosti a volba správného převažujícího směru osvětlení. Zlepšení jakosti osvětlení v průmyslových závodech umožňuje zvýšit efektivnost a kvalitu výroby. Produktivita práce stoupá se zvyšováním úrovně osvětlenosti z počátku rychle, posléze pomaleji, až se ustálí a při dalším zvyšování osvětlenosti již nestoupá. Umělé osvětlení vnitřních prostorů se zajišťuje různými osvětlovacími soustavami, tj. soubory světelně technických a elektrických zařízení včetně potřebné elektrické instalace. Podle soustředění světla se rozlišují osvětlovací soustavy celkového, odstupňovaného a kombinovaného osvětlení. 25
11. RIZIKO IONIZUJÍCÍHO ZÁŘENÍ Ionizující záření je záření způsobující při průchodu hmotným prostředkem ionizaci. Nejčastěji to bývá záření radioaktivní, jehož nepříznivým účinkům jme člověk v celém svém biologickém vývoji i běžném životě vystaven. Vedle expozice ionizujícímu záření z přírodního pozadí lze hovořit o expozici z umělého pozadí, které souvisí s rozvojem lidské civilizace. Radioizotopy se účinně využívají zejména v lékařství hlavně v oblasti diagnostiky, terapie a fyziologických testů. Zvláště rentgenodiagnostika představuje poměrně významný zdroj expozice obyvatelstva. Vnitřní aplikace radioizotopů pro léčení se na expozici podílí podstatně méně. S ionizujícím zářením se setkáváme v celé řadě dalších odvětví, např. v hornictví, geologii a úpravnictví při řešení komplexu otázek spojených s průzkumem, dobýváním a úpravou uranových rud, ve strojírenství při zjišťování vad materiálu a ve stále se rozšiřující kontrolní a zkušební činnosti u celé řady materiálů, v potravinářství při pasterizaci, konzervaci a sterilizaci některých potravin, v chemickém průmyslu při vnikání do podstaty chemických procesů, syntéz a polymerací apod. Zdroje radioaktivních odpadů, jejichž vznik souvisí s technickým využitím radioizotopů v jaderné energetice, znamenají i při přísném respektování bezpečnostních a hygienických zásad v podstatě ukládání radioizotopů do životního prostředí, a proto je nelze podceňovat, ale naopak věnovat jim stálou pozornost. Významným činitelem při ohrožení životního prostředí jsou zdroje záření z radioaktivního spadu vznikajícího pokusnými jadernými výbuchy. Systém ochrany vychází ze současného stavu poznání účinku ionizujícího záření na živý organismus, které není ještě zdaleka úplné. Výklad o účincích ionizujícího záření se opírá o základní fyzikální poznatky o interakci záření a látky, které jsou aplikovány na vysoce organizovaný hierarchický systém živých organismů. Působení ionizujícího záření na živou hmotu se vyznačuje některými zvláštními rysy. Např. energie ionizujícího záření postačující k usmrcení člověka je nepřiměřeně malá v porovnání s jinými druhy energie se stejným následkem. Účinky ionizujícího záření mohou být dvojího druhu: časné a pozdní. Časné, bezprostřední, přímé projevy ozáření se vyvíjejí typicky po jednorázovém ozáření větší dávkou. Charakteristickým znakem je, že čím je dávka ozáření větší, tím je těžší poškození buněčných tkání. Časné účinky se neprojeví při malých dávkách záření. Dalším druhem jsou časná lokalizovaná poškození. Patří k nim např. poškození kůže, které se může projevit zhruba ve třech stupních podle velikosti a rozložení dávky ionizujícího záření: zarudnutí - puchýře - nekróza tkáně, vřed. V pozdějším období opakované expozice, tj. vystavení se malým dávkám záření, se mohou projevit pozdní účinky záření, z nichž nejzávažnějšími je vznik zhoubných novotvarů - rakoviny. Měření ionizujícího záření je základním předpokladem pro hodnocení expozice pracovníků v tomto riziku. Problematika měření ionizujícího záření je velmi rozsáhlá, měření vyžadují speciální měřicí a vyhodnocovací techniku. 26
Poznání biologických účinků záření upřesňuje limitování dávek záření. Po dlouhou dobu platil jako nejvyšší přípustný dávkový ekvivalent 3 msv (0,3 rem) za týden. tento údaj byl později doplněn požadavkem nejvyššího přípustného dávkového ekvivalentu 0,05 Sv (5 rem) na celé tělo za rok. Pro zevní ozáření jsou limity dávkového ekvivalentu stanoveny s ohledem na to, je-li ozáření celotělové, nebo jedná-li se o závažnou expozici jednotlivých orgánů či tkání a dále stanoví mezní dávkové ekvivalenty pro jednotlivce z obyvatelstva (tabulka 2). Tabulka 2 Dávkové ekvivalenty Orgány a tkáně gonády, aktivní kostní dřeň a v případě rovnoměrného ozáření celého těla Nejvyšší přípustné dávkové ekvivalenty pro pracovníky čtvrtletní [Sv] roční [Sv] Mezní dávkové ekvivalenty pro jednotlivce za obyvatelstva za rok [Sv] 0,03 0,05 0,005 kůže, štítná žláza a kost 0,15 0,30 0,03 ruce a předloktí, nohy a kotníky 0,40 0,75 0,075 kterýkoliv ostatní orgán či tkáň 0,08 0,15 0,015 Nejvyšší přípustné a mezní dávkové ekvivalenty jsou určeny jako limit pro plánování a hodnocení stavu ochrany před zářením při práci resp. při činnosti, jež může ovlivnit expozici obyvatelstva Nejvyšší přípustné dávkové ekvivalenty se vztahují na úhrnnou dávku při práci, ať už je způsobena externími zdroji záření, nebo radioaktivními látkami v organismu přijatými při práci, nebo oběma těmito zdroji. Obdobně se to týká i mezních dávkových ekvivalentů. Upřesňování poznatků o biologických účincích ionizujícího záření na lidský organismus je základním předpokladem pro stanovení základních principů ochrany před ionizujícím zářením. Jednotlivé státy při vyhlašování způsobů ochrany před ionizujícím zářením vycházejí z doporučení vydávaných Mezinárodní komisí pro ochranu před zářením, která jsou významným pomocníkem při řešení předmětné problematiky. Cílem ochrany před ionizujícím zářením je zabránit vzniku časných (nestochastických) účinků a omezit pravděpodobnost projevu pozdních (stochastických) účinků záření na úroveň, kterou lze považovat za přijatelnou. Pro účely ochrany před zářením se přijímá zcela konzervativní předpoklad bezprahové závislosti účinku na dávce záření, tzn. že každá byť sebemenší dávka může být spojena se vznikem pozdního poškození. Za tohoto předpokladu se připouští určité riziko pozdních účinků záření, jež musí být přijatelné. Zbývá vysvětlit, co se rozumí přijatelným rizikem. Většina lidských činností je do jisté míry spojena s újmou na zdraví člověka, ať už se projeví v jakékoliv formě. Za přijatelné riziko se všeobecně považuje riziko srovnatelné s jinými riziky, vyskytujícími se ve společnosti. Za základ se při tom zpravidla berou v úvahu rizika, vyplývající z činností s vysokým standardem bezpečnosti. 27
Časným účinkům záření se zabrání stanovením tak nízkých limitů dávek, aby nebyla dosažena v žádném případě prahová dávka. Omezení pozdních účinků záření se dosáhne snížením všech expozic ionizujícího záření, jakého lze uvážením ekonomických a sociálních podmínek rozumně docílit. Většina rozhodnutí o lidských činnostech je založena na posuzování jejich přínosů a vynaložených nákladů. výsledkem každé lidské činnosti by měla být snaha o to, aby přínos pro společnost a tím i jednotlivce byl co nejlepší, přičemž se musí brát v úvahu hledisko bezpečnostní a hygienické. Na podkladě těchto zásad je stanoven systém limitování dávek ionizujícího záření, který je možno stručně shrnout: nemá být zahájena žádná činnost, pokud nepovede k pozitivnímu přínosu jak pro společnost, tak pro jednotlivce; hodnoty dávek ionizujícího záření nesmí překročit stanovené limity, zakotvené do vyhlášek, norem a předpisů na základě stále se zdokonalujících znalostí o biologických účincích ionizujícího záření na člověka; všechny expozice ionizujícím zářením musí být tak nízké, jak lze s přihlédnutím k ekonomickým a sociálním podmínkám dosáhnout. Zmenšení dávek ionizujícího záření v pracovním prostředí lze docílit v podstatě třemi způsoby. Ze vztahu, kterým je určena velikost dávky záření, plyne, že pro určitý zářič je velikost dávky přímo úměrná době ozáření a nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti od zdroje. Prvním způsobem je tedy možnost zkracovat dobu ozáření. V praxi to znamená zkracovat pracovní dobu, proto vhodnější formou časové ochrany je zlepšení organizace práce a zavádění automatizace pracovních postupů resp. výrobních procesů. Druhým způsobem je zvětšování vzdálenosti pracovišť od zdroje záření. Možnost aplikace tohoto způsobu je závislá především na charakteru práce s ionizujícím zdrojem. Třetím způsobem je pak stínění zdroje, tzn. oddělení pracovníka od zdroje záření vrstvou materiálu, který nebezpečné záření pohlcuje. Je samozřejmé, že v praktické činnosti se používá vzájemné kombinace všech druhů ochrany, přičemž s ohledem na konkrétní podmínky se uplatňuje řada variant. 28
12. RIZIKO DŮLNÍCH PLYNŮ VYSTUPUJÍCÍCH Z PODZEMÍ NA ZEMSKÝ POVRCH 12.1 Původ rizika výstupu důlních plynů na povrch Současné vědomosti vycházejí ze skutečností panujících pod zemským povrchem v době před zastavením těžby v podzemí. Methanová exhalace se dělí na část pocházející z uhelné hmoty dobývané sloje a část pocházející z průvodních hornin. Uvolnění obou částí je vázáno na hornickou činnost v podzemí. Z uhelné sloje se methan uvolňoval do prostor důlních děl, resp. do důlních větrů rozrušením celistvosti uhelné hmoty dobývacími mechanismy, z průvodních hornin se uvolňoval tehdy, nacházely-li se v pásmu tlakově a deformačně ovlivněném důlním dílem. Takto uvolněný plyn musel být ředěn čerstvými důlními větry na povolenou koncentraci (obecně zpravidla do 1 % CH 4 ). Způsob umělého nepřerušovaného větrání dolu byl sací. Hlavní důlní ventilátory tudíž vyráběly v podzemí permanentně podtlak (depresi). Pokud velikost mettanové exhalace převyšovala kapacitní možnosti větrání, byla část potenciální exhalace odsávána z ovlivněné části horninového masívu degazačním systémem dolu na povrch a sice odděleně od větrního proudu, tedy v degazačním potrubí. Vysávání methanu z horninového masívu obstarávaly degazační vývěvy umístěné v degazační stanici dolu a vyvolávající v podzemí další hodnotu podtlaku (deprese). Depresí obojího původu vybavené podzemí dávalo jen velice omezenou možnost nekontrolovanému a nekontrolovatelnému výstupu podzemní atmosféry na povrch, neboť veškeré důlní ovzduší bylo z dolu odváděno výdušnými jámami a methan z ovlivněného horninového masívu degazačním potrubím. 12.2 Podstata rizika výstupu důlních plynů na povrch Mezi nejdůležitější faktory způsobující či umožňující nekontrolovaný výstup důlní atmosféry na povrch zemský jsou vázány na zastavení těžby uhlí v dole a na opatření následující poté: snižování intenzity větrání dolu až do jeho úplného zastavení, silné omezení a posléze ukončení důlní degazace a omezení čerpání důlních vod s následným zatápěním spodních partií dolů. Jako důsledek působení těchto faktorů pak dochází k postupnému slábnutí dříve uměle vyvolávané a permanentně udržované deprese v celém ovlivněném podzemí. V závislosti na čase nastává naopak postupný nárůst tlaku důlní atmosféry vlivem průběžného pokračování plynové exhalace, především methanové. Vlivem kolísání barometrického tlaku na povrchu se rozkmitá obrovská masa ovzduší, která je střídavě - v závislosti na změnách barometrického tlaku vtlačována (časová etapa sníženého nebezpečí), resp. vytlačována (vysávána - časová etapa zvýšeného či vysokého nebezpečí) do, resp. z podzemí. Tento jev probíhal vždy, avšak díky komplexní, důsledně udržované depresi v podzemí byly jeho účinky podstatně nižší. Již dříve byl tento jev znám jako dýchání masívu. Kolísání barometrického tlaku působí jako mohutná pumpa, jež v době narůstání barometrického tlaku zatlačuje do podzemí všemi možnými komunikacemi různého původu a různého typu přízemní povrchovou část atmosféry, která se v podzemí obohatí stařinnými plyny. Ty jsou ve fázi poklesu barometrického tlaku na povrchu posléze vysávány zpět na povrch, čemuž v nových podmínkách vydatně napomáhá skutečnost, že v podzemí panuje permanentní přetlak. Takto vzniká bezpečnostní riziko vystupujících plynů jako důsledek zrušení trvalé deprese a tím i zrušení řízeného a kontrolovaného výstupu plynů, jak tomu bylo vždy v podmínkách provozovaných dolů. 29