v Chögjal Namkhai Norbu Přirozeně dokonalý stav CIIÖGIAL Cliogjal Namkhai Norbu se narodil y ehodníni Tibetu a prošel kompletním v oborech historie a kultury lib Tato kniha obsahuje vynikající uvedení do u n.is neznámého učení. Dzogčhen je naukou o ese podstatě lidského bytí. Je to po/naní, které libetš tři předávali od dávných časů, poznání, které > všemi omezeními sekta klášterních tradic. I)/ ( může být popsán nejspíšejako konkrétní pro/m vé povahy bytí,jako klíč, kterýjeschojutkhvvn t nu každého CioveKa, iiťzavisle na tom, k jaké ki filosofické tradici nebo náboženství natři. :in < B1
( v Chögjal Namkhai Norbu DZOGČHEN Přirozeně dokonalý stav Připravil Adriano demente Dzogčhen, občanské sdružení """Nakladatelství DhäfmäGäiä Praha 2002
Do češtiny přeložila překladatelská skupina Komunity dzogčhenu (L. Chmelík, A. Kořínek, J. Šorová, M. Martinu) Ověřila Margit Martinu, členka IPC - Mezinárodní překladatelské komise Komunity dzogčhenu, založené Chögjal Namkhai Norbuem. Číslo IPC 223CZ02 OBSAH KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Namkhai Norbu, Rinpočhe Dzogčhen : přirozeně dokonalý stav / Chögjal Namkhai Norbu; připravil Adriano Clemente ; [do češtiny přeložila překladatelská skupina Komunity dzogčhenu (L. Chmelík... et al.]. - Praha: DharmaGaia : Dzogčhen, občanské sdružení, 2002. - 136 s. 243.4-852.5 * 243.4 * 165.322 * 2-583 Namkhai Norbu Rinpočhe, 1938 - Dzogčhen Ningmapa tibetský buddhismus - učení...? -A/ůMÍ//J' duchowníl P ozniní %Ít- o "o' i-- ;.meditace Ä S WWLtT ' Plucky {; K W O Copyright by Namkhai Norbu, 1996 Cover painting by Paola Minelli, 2002 Translation by překladatelská skupina Komunity dzogčhenu, 2002 Czeeh^dition- -by^dz«gěhen^eb anské--sdružení, 2002 "TSBÍT80-9D3123-0-6"(Dzögchen, občanské sdružení) ISBN 80-85905-96-5 (DharmaGaia) Poznámka k českému překladu 7 Poznámka k titulu Namkhai Norbu Rinpočheho Chögjal" 9 Úvod (Adriano Clemente) 11 ČÁST PRVNÍ Kapitola první Člověk a jeho tři aspekty: tělo, hlas a mysl 21 Kapitola druhá Cesta odříkání a cesta transformace 37 Kapitola třetí Cesta samoosvobozování 49 Kapitola čtvrtá O zásadním významu transmise 59 ČÁST DRUHÁ Úvod 75 Kapitolapáti Šest veršů vadžry 79 5
Kapitola šestá Báze a náhled 80 Kapitola sedmá Cesta a praxe 95 Kapitola osmá Plod a jednání 113 POZNÁMKA K ČESKÉMU PŘEKLADU Poznámky a odkazy 124 Publikace Čhogjal Namkhai Norbua 135 Komunita dzogčhenu 137 Rejstřík tibetských a sanskrtských termínů 138 Při přepisu tibetských termínů jsme se drželi systému transkripce J. Kolmaše, s výjimkou některých výrazů, kde jsme použili upravené tvary tak, jak jsou zavedeny v Komunitě dzogčhenu, např. žitro (místo žitho), Drugpa (místo Dugpa), dränpa (místo dänpa) atd., ve výrazech, kde r" vyslovuje Namkhai Norbu Rinpočhe. U některých nových a dosud nezavedených pojmů jsme volili terminologii obvyklou v buddhistických a nikoli akademických kruzích, neboť tato knížka je určena především pro praktikující. Největším problémem byly specifické termíny, jichž používá Namkhai Norbu Rinpočhe pro výklad nauky, jako například condition (což lze přeložit jako stav, podmínky, situace i kondice), self-perfected (spontánně či přirozeně dokonalý, sám o sobě dokonalý), transmission (předání, odkaz, transmise) či jeden z nejproblematičtějších termínů awareness (uvědomění, bdělost, bdělé vědomí). Snad nejdůležitějším termínem pro pochopení této knihy je výraz state of presence (rigpa). Jeho doslovný význam je poznání", jeho přejatý význam však představuje ještě něco jiného: označuje intuitivní a přímé poznání prvotního-stavu r -udržované jako živoucí přítomnost. V této knize jsme překládali termín rigpa jako stav ryzí 6 7
přítomnosti", někdy ale také jako bdělá přítomnost", ačkoli jsme výraz bdělá přítomnost" většinou používali k překladu termínu presence, který odpovídá spíše bdělé pozornosti mysli (dränpa). (Pro další rozbory ohledně překládání viz John Reynolds, Golden Letters, Foreword by Namkhai Norbu Rinpoche, Snow Lion 1999, a Kennard Lipman and Namkhai Norbu, Primordial Experience, An Introduction to rdzogs-chen Meditation, Shambhala, Boston, 1987.) Důležitým faktorem pro správný překlad těchto termínuje překladatelovo pochopení nauky a jasnost mysli, neboť jde nejen o pochopení slov, ale především hlubšího významu, jehož může člověk dosáhnout pouze přímou vnitřní zkušeností a nikoli intelektem. Všechny nedostatky v tomto textu jsou tudíž chybou překladatelů, kteří za text nesou plnou odpovědnost, a nikoli chybou mistra nebo nauky. Překladatelská skupina Komunity dzogčhenu ČR a SR vznikla v roce 1999. Jde o skupinu praktikujících dzogčhenu, kteří se věnují překládání především meditačních textů a výkladů nauk Namkhai Norbu Rinpočheho i jiných mistrů tibetského buddhismu. Mezi připravované knížky od Namkhai Norbu Rinpočheho určené pro veřejnost patří Cyklus dne a noci a Dzogchen a zen, dále pak nové vydání titulů Křišťál a cesta světla (DharmaGaia, 1997) a Zrcadlo, poučení o bdělém vědomí přítomnosti (DharmaGaia, 1996). POZNÁMKA K TITULU NAMKHAI NORBU RINPOČHEHO ČHOGJAL" Titul Čhogjal 1 znamená dharmarádža" neboli král dharmy". Je jedním z titulů, jež byly uděleny Namkhai :' Norbu Rinpočhemu, když byl ještě jako dítě rozpoznán Jeho Svatostí 16. Gjalwa Karmapou a jinými významnými tibetskými lamy jako reinkarnace velkého mistra Päma Karpa. 2 Ten sjednotil celou řadu královských rodů a založil stát dnes nazývaný Bhutan. Päma Karpo a jeho pozdější reinkarnace 3 se stali světskými a duchovními vládci, této země. I když Čhogjal Namkhai Norbu není v žádném politickém svazku s Bhutanern, narodil se a vyrostl v Tibetu, jeho předchůdci měli v Bhútánu podobnou poi zici jako dalajlámové v Tibetu. Namkhai Norbu Rinpočhe nemá žádné politické ambice, ale jako inkarnace mysli Päma Karpa je držitelem titulu Čhogjal a manifestuje 7 -duchovní aspekt aktivity^vých-předchůdců -ve změněných podmínkách moderního světa. 8 9
Jakje ostatně známo, Čhogjal Namkhai Norbu byl také rozpoznán jako reinkarnace velkého dzogčhenového mistra Adzom Drugpy, 4 který žil na přelomu 19. a 20. století v Tibetu. Adzom Drugpa byl rovněž reinkarnací Parna Karpa. Má se za to, že proudy myslí dvou oddělených, ale simultánních reinkarnací Parna Karpa, jež se projevily jako dharmarádžové v Bhútánu a Adzom Drügpa v Tibetu, jsou nyní znovu sjednoceny v osobě Čhogjal Namkhai Norbua. ŕ "i ÚVOD Nauka dzogčhenu 1 mistra Namkhai Norbu Rinpočheho může být užitečná pro každého - může nám pomoci objevit náš opravdový stav a naučit nás prožívat svůj život s větší uvolněností. Na stránkách této knihy se dočteme, co se v dzogčhenu míní uvolněním", a nalezneme návod, jak provádět praxi, aniž bychom se museli čehokoli zříkat nebo se zavazovat k aktivitám, které nelze sloučit s běžným, každodenním životem. Přestože byl dzogčhen do Tibetu uveden a následně rozšířen dvěma velkými tradicemi, buddhismem a bonem, 2 samotnou nauku dzogčhenu nelze považovat za náboženskou nebo filosofickou tradici. Jedná se spíše o ucelenou cestu k poznání našeho vlastního stavu bytí, který přesahuje veškeré limity náboženské víry i kultury. Dzogčhen nikdy nebyl nějakou sektou, vždy naopak zůstal přímou naukou. Po staletí si udržel čistotu a autentičnost transmise (předání) neslučitelnou s formálnějšími strukturami náboženských institucí. Buddhismus byl oficiálně uveden do Tibetu za vlády krále Trisong Decäna (742-797 po Kr.), přestože sem již předtím přecházely Í Indie, Cíny a jiných sousedních zemí vlivy buddhistické kultury. Trisong Dečan pozval na 10 11
svůj dvůr buddhistické mistry a pandity z Indie a Oddijány, starobylého království, které bývá někdy ztotožňováno s údolím Swat v dnešním Pákistánu. Oddijána se považuje za místo, odkud původně pocházely tantrické nauky. Kdysi v dávných dobách zde kvetla buddhistická kultura a přicházeli sem mistři, aby obdrželi učení. Tam byl i později začleněn do buddhistické tradice dzogčhen, který původně pochází od Garab Dordžeho, mistra žijícího několik století před Kristem. 3 Nauka dzogčheiiu Garab Dordžeho, která, jak se říká, přesahuje karmický zákon příčiny a následku", zcela převrátila tradicionalistický pohled jeho prvních žáků, proslulých buddhistických panditů. Z toho důvodu byla už od těchto dob předávána tajně, avšak souběžně s oficiálními buddhistickými doktrínami. Buddhismus v tantrické formě uvedl do Tibetu Padmasambhava, mistr, jenž konal různé zázraky a přišel do Tibetu ze své rodné Oddijány na pozvání krále Trisong Decäna. Aby se dzogčhen v Tibetu více rozšířil, navrhl Padmasambhava králi vyslat do Oddijány Tibeťana jménem Vairóčana. Ten obdržel veškeré dzogčhenové nauky od mistra Srí Simhy, který byl žákem Maňdžušrírnitry, 4 žáka Garab Dordžeho. Vairóčana tyto nauky přinesl do Tibetu, ale předal je pouze několika vybraným žákům. Pandita Vimalamitra, rovněž žák Srí Simhy, byl později pozván ke královskému dvoru, aby předal další dzogčhenová učení. V tomto období horlivé aktivity šíření a překládání původních buddhistických textů do tibetštiny vznikaly i překlady dzogčhenových textů, především z jazyka Oddijány. Veškeré texty, které byly v tomto období přeloženy, ať už öbsahovoy ttňtrickou riěbo dž vou nauku, byly později, na rozdíl od tanter přeložených ve druhé fázi šíření nauky v 11. století, 5 klasifikovány j ako Stará" tradice neboli Ningma. Proto byl dzogčhen považován za součást nauk tibetské školy Ningma, v níž jsou různé systémy nauk rozděleny do devíti cest neboli vozů" (Jána). Jsou to: 1. Světská cesta bohů a lidí, která zahrnuje všechny nebuddhistické náboženské systémy. 2. Cesta šrávaků (naslouchajících) a pratjékabuddhů (těch, kteří se snaží o osvícení pouze pro ně samotné). Sem patří učení hínajánového buddhismu. 3. Cesta bódhisattvů, založená na učení mahájány. 4. Kríjatantra 5. Upájatantra 6. Jógatantra Tyto tři jmenované cesty se nazývají vnější tantry", protože jejich praxe jsou v principu založeny na očistě a přípravě přijmout moudrost od realizovaných bytostí. 7. Mahájóga 8. Anujóga 9.Atijóga Poslední tři jsou obecně známy jako vnitřní tantry", ale v podstatě pouze první dvě jsou tantrické nauky, jejichž principem je transformace psychických a fyzických složek člověka v čistou dimenzi realizace. Atijóga, synonymum slova dzogčhen, je založena na metodě samoosvobozování a"na zkušenosti pnm^ío^mtúm^tv^was^^^murtoto rozdělení tanter je specifické pro školu Ningma. 12 13
Tři další hlavní tibetské buddhistické tradice, Kagjü, Sakja a Gelug, klasifikují vyšší tantry neboli anuttaratantry takto: 1. Pitrijóga: otcovské tantry 2. Matrijóga: mateřské tantry 3. Advaitajóga: neduální tantry Všechny tyto tři typy anuttaratanter jsou založeny na systému graduální transformace, jaká se provádí v mahájóze v tradici Ningma. Naopak anujóga je systém, jehož principem je negraduální transformace a nachází se pouze v nejstarší tradici Ningma. Sepsané dzogčhenové naukyjsou rozděleny do tří sekcí: Řada přirozené podstaty mysli (semde) 6 Řada prvotního prostoru (longde) Řada tajných instrukcí (männgagde) První dvě řady zavedl do Tibetu Vairóčana, třetí pak Vimalamitra. Nauky, které původně předával Padmasambhava a které potom ukryl na různých místech v Tibetu, jsou rovněž součástí Řady tajných instrukcí. Tyto druhy textů nazývaných termy neboli poklady" 7 začaly být objevovány od 10. století. Naproti tomu texty, které se od dob Garab Dordžeho předávaly ústně, se nazývají ústní tradice" {kárna). Další tradice dzogčhenu, jež existuje v bonistickém náboženství, se liší jak svým původem, tak linií mistrů. Rozšířila se ze starobylého království Zang-žungv západ-, ním 1 TibetUT 8 Podle^současných výzkumů není možné určit, zda existovalo jediné místo původu všech dzogčhe- nových nauk. Během staletí praktikovali dzogčhen mistři všech škol a tradic. Je tomu tak proto, že dzogčhen už svou základní povahou překračuje veškerá sektárska omezení a bariéry vytvořené lidmi. Chögjal Namkhai Norbu, který v současnosti učí nauku dzogčhenu na Západě, je držitelem linie mistrů pocházející od samotného Garab Dordžeho. Narodil se roku 1938 poblíž Derge ve východním Tibetu. Už od dětství přijímal mnoho nauk a iniciací od mistrů různých tradic, obzvláště pak od svých dvou strýců, velkých adeptů dzogčhenu. 9 V osmi letech začal studovat na klášterní koleji, kde se věnoval buddhistické filosofii a dalším oborům tibetského poznání. Po ukončení studia v roce 1954 byl pozván jako delegát tibetských buddhistickýrfriclášterů do Cíny, kde v Ccheng-tu v provincii S'-čchuan na západní hranici Cíny učil dva roky tibetštinu. Měl příležitost setkat se zde s Gangkar Rinpočhem (1903-1956), 10 proslulým mistrem tradice Kagjü, od něhož obdržel množství nauk. Po návratu do Tibetu a po symbolickém snu se setkal s mistrem, který mu otevřel brány poznání. Tím byl Rigdzin Čhangčhub Dordže (1826-1961), velký mistr dzogčhenu a objevitel term, který žil jako prostý vesnický lékař. Během několika měsíců pobytu u tohoto mistra obdržel Namkhai Norbu Rinpočhe mnoho esenciálních dzogčhenových nauk, především pak transmisi skutečného stavu poznání dzogčhenu přesahujícího intelekt a slova. Odkaz Rigdzin Čhangčhub Dordžeho je pro život a učení Namkhai Norbu Rinpočheho neustálým příkladem a zdrojem inspirace. V roce 1958 odjel ČHogjal Namkhai Norbu studovat do Indie, kde navštívil četná posvátná místa. Protože se 14 15
kvůli politickému převratu nemohl vrátit domů, odešel do Sikkimu, kde žil dva roky. V roce 1960 ho Giuseppe Tucci pozval do Itálie, aby mu pomáhal při vědeckém výzkumu v Ústavu pro Dálný a Střední východ v Římě. Od roku 1964 pak vyučoval tibetský a mongolský jazyk a literaturu v Orientálním ústavu University v Neapoli. V posledních dvaceti letech se Chögjal Namkhai Norbu zaměřil na hluboký výzkum původu tibetské kultury. Obzvlášť se věnoval bonistické tradici, původu kultury Zang-žungu a Tibetu. Na toto téma napsal několik knih, které jsou velice důležité pro vědce zabývající se tibetskou historií a kulturou. 11 V roce 1976 začal předávat nauku dzogčhenu - nejdříve v Itálii a posléze i v jiných zemích. Jeho žáci tvoří Komunitu dzogčhenu", jejíž hlavní centrum zvané Merigar leží v Itálii na svazích hory Monte Amiata u Arcidossa v Toskánsku. V následných letech vedl Chögjal Namkhai Norbu v různých částech světa semináře o tibetské józe, medicíně a astrologii. V roce 1983 předsedal první Mezinárodní konferenci o tibetské medicíně v Benátkách a Arcidossu. Tato kniha je založena především na naukách, které Chögjal Namkhai Norbu předal v Merigaru v roce 1985 a 1986. Text jsem rozdělil do dvou částí, z nichž první objasňuje, o čem je učení dzogčhenu, a vysvětluje rozdíl mezi touto naukou a jinými cestami k realizaci. Druhá část, Kukačka stavu ryzí přítomnosti, znamení štěstí a slávy, je ústním komentářem k Šesti veršům vadžry, velmi krátkému textu shrnujícímu v šesti řádcích esenci dzogčhenu. Tento text předal v Oddijáně Srí Simha Vairóčanovi. Ve třech -kapitolách, JcterdJxoři druhou část, odhaluje NamkhaT Norbu Rinpočhe jednoduchým a neintelektuálním způsobem, co se rozumí praxí" dzogčhenu. yěřím, že tyto nauky přispějí k probuzení lidstva k pravému nekonceptuálnímu" stavu poznání, který je mimo veškerá omezení. Adriano demente 16 17
i I v Cast první
f PUT~ ~Tjg f *1 Kapitola první ČLOVĚK A JEHO TŘI ASPEKTY: TELO, HLAS A MYSL Adzom Drugpa Když se lidé začínají zajímat o duchovní nauky, Jiiívají tendence izolovat se od reality materiálních věcí a žít ve fantaziích, jako by nauka byla něčím zcela odtrženým od denního života. Často to pramení z postoje vzdání se a utíkání od vlastních problémů v iluzi, že budeme schopni najít něco, co nám zázračně pomůže všechno transcendovat. Nauky jsou ale založeny na principu naší lidské situace takové, jaká opravdu je. Máme fyzické tělo se všemi jeho různými omezeními - každý den musíme jíst, pracovat, odpočívat a tak dále. Je to naše realita, a tu nemůžeme ignorovat. Nauka dzogčhenu není ani filosofií, ani náboženským systémem či kulturní tradicí. Pochopit její poselství znamená objevit svou pravou kondici, osvobozenou od všech sebeklamů a iluzí vytvářených naší myslí. Už sám význam tibetského termínu dzogčhen, velká dokonalost", ^»oufezuje-na pívotní-stav4eazdého člověka^- nikoli-na nějakou transcendentní skutečnost. 21
Základním principem mnoha duchovních cest je soucit a prospívání druhým. V buddhistické mahájánové tradici je jedním z nejdůležitějších aspektů praxe soucit a znalost pravé podstaty jevů neboli prázdnoty". Soucit se však někdy může stát něčím vykonstruovaným a dočasným. Stává se to proto, že jsme neporozuměli jeho skutečné podstatě. Pravý, neumělý soucit se může objevit, jen pokud zjistíme, v jaké situaci se sami nacházíme. Utrpení druhých můžeme poznat pouze pozorováním vlastních omezení, konfliktů, podmíněnosti atd. Naše vlastní zkušenost se pak stane základem nebo modelem, který nám umožní lépe porozumět a pomoci našim bližním. Jediným zdrojem jakéhokoli prospěchu pro druhé je uvědomit si svou vlastní situaci. Víme-li, jak pomoci sami sobě a jak pracovat se situacemi, v nichž se nacházíme, pak můžeme skutečně prospívat druhým a náš soucit vzejde spontánně, aniž se musíme přidržovat nějakých pravidel chování nebo náboženských doktrín. Co máme na mysli, když říkáme uvědomit si vlastní situaci"? Znamená to pozorovat sami sebe, objevit, kdo jsme, kdo věříme, že jsme, a jaký je náš vztah k životu a k druhým. Stačí pouze pozorovat svá omezení, mentální posuzování, vášně, pýchu, žárlivost, lpění a všechny postoje, do nichž se sami uzavíráme během jediného dne. Ptáme-li se, z čeho povstávají nebo v čem jsou zakořeněny, odpověď zní, že jejich zdrojem je naše dualistické vnímání a naše podmíněnost. K tomu, abychom byli schopni pomoci sobě i druhým, potřebujeme překonat všechna omezení, v nichž jsme uvězněni. To je skutečná úloha nauky. Kažďá_nauka.-se předává v kontextu kultury a znalostí lidských bytostí. Je však důležité nezaměňovat kulturu nebo tradici se samotnými naukami, jejichž esencí je poznání přirozené podstaty člověka. Jakákoli kultura může mít obrovskou hodnotu, protože je prostředkem umožňujícím lidem obdržet poselství nauky, není však naukou samotnou. Jako příklad si uveďme buddhismus. Buddha žil v Indii. Aby předal své poznání, nevytvořil novou formu kultury, ale jako základu svého sdělení použil dobovou indickou kulturu. V Abhidharmakóše 1 kupříkladu najdeme koncepce a představy typické pro starou kulturu Indie, například popis hory Méru a pěti kontinentů, které bychom však neměli považovat za nejdůležitější věc pro pochopení samotného Buddhova učení. Jiný příklad tohoto druhu můžeme vidět ve zcela neobvyklé formě přijaté buddhismem poté, co se promísil s původní tibetskou kulturou. Když Padmasambhava uváděl vadžrajánu do Tibetu, nezrušil rituální praxe používané ve staré bonistické tradici. Věděl, jak je použít, a začlenil je do buddhistických tantrických praxí. Nevíme-li, jak správně porozumět pravému významu nauky prostřednictvím vlastní kultury, můžeme v sobě vyvolat zmatek a zaměnit vnější formu náboženské tradice s esencí jejího odkazu. Vezměme si jako příklad člověka ze Západu, který se zajímá o buddhismus, a proto odjede, do Indie hledat nějakého učitele. Setká se tam s tradičním tibetským mistrem, který žije v odlehlém klášteře a neví nic o západní kultuře. Je-li takový mistr požádán, aby učil, bude se držet metody, kterou byl zvyklý používat, když učil Tibeťany. Pro západního člověka tak náhle vyvstane celá řada velkých potíží, které začínají neznalostí jazyka. Možná obdrží významnou Jniciaci, ale nebude rozumět-jejímu významu, i když^bude-uchvácen působivou atmosférou nebo duchovními vibracemi". 22 23
Přitahován představou exotického mysticismu, zůstane v onom klášteře ještě několik měsíců a zachytí ještě několik aspektů tibetské kultury a náboženských zvyků. Když se pak vrátí na Západ, bude přesvědčen, že porozuměl buddhismu. Bude se cítit být jiný než ostatní a začne se chovat jako Tibeťan. Ve skutečnosti se však západní člověk nemusí stát Tibeťanem, aby mohl praktikovat nauku pocházející z Tibetu. Je pro něj naopak zásadně důležitě vědět, jak integrovat nauku s jeho vlastní kulturou, aby byl schopen ji sdělovat v její esenciální formě i jiným lidem ze Západu. Lidé věnující se východním naukám jsou často přesvědčeni, že jejich kultura nemá žádnou hodnotu. Tento postoj je však velice mylný, protože každá kultura má svou vlastní hodnotu danou prostředím a okolnostmi, v nichž vznikala. Nemůžeme tvrdit, že by jedna kultura byla lepší než druhá. Spíše bychom měli říci, že závisí na každém jednotlivci, zda z ní bude mít z hlediska vnitřního vývoje větší nebo menší užitek. Z tohoto důvodu je zbytečné přenášet pravidla a zvyky do jiného kulturního prostředí, než v jakém vznikly. Znalost kulturního prostředí a zvyků nám může pomoci porozumět nauce. Nemá smysl předávat stav poznání a používat přitom příklady, o nichž posluchač nemá ponětí. Nabídnete-li někomu ze Západu campu 2 s tibetským čajem, těžko bude vědět, jak ji má jíst. Naopak Tibeťan, který jedl campu odmalička, v tom nebude vidět žádný problém. Okamžitě ji smíchá s čajem a sní ji. Stejně tak, když nevíme nic o kultuře, jejímž prostřednictvím se nauka předává, je těžké porozumět jejímu esenciálnítury. Nauka se týká vnitřního stavu poznání. Neměla by být proto zaměňována s kulturou, v jejímž kontextu je předávána, ani se zvyklostmi, obyčeji, politickým a společenským systémem a podobně. Lidské bytosti vytvořily v různých časech a na různých místech různé kultury. Člověk se zájmem o nauku by si to měl uvědomit. Měl by vědět, jak pracovat s různými kulturami, aniž by se nechával ovlivňovat jejich vnější formou. Někteří lidé, kteří už jsou částečně obeznámeni s tibetskou kulturou, si mohou myslet, že k tomu, aby mohli praktikovat dzogčhen, musí konvertovat k buddhismu nebo bönu, protože dzogčhen se rozšířil prostřednictvím těchto dvou náboženských tradic. To ukazuje, jak je naše myšlení omezené. Rozhodneme-li se následovat duchovní nauku, jsme přesvědčeni, zeje pro nás nezbytné něco měnit - způsob, jak se oblékáme, jakjíme, jak se chováme atd. Dzogčhen ale na nikom nevyžaduje, aby se stal mnichem nebo aby se slepě držel nauky a stal se dzogčhenistou". Naopak, všechny tyto věci mohou pouze vytvořit vážné překážky skutečnému poznání. Po pravdě řečeno, lidé jsou tak navyklí označovat všechno nějakými nálepkami, že nejsou schopni pochopit nic, co není v souladu s jejich omezenými náhledy. Dám vám jeden osobní příklad. Pokaždé, když potkám nějakého Tibeťana, který mě dobře nezná, tak se mě zeptá: Ke které škole patříte?" V Tibetu vznikly během staletí čtyři hlavní tibetské buddhistické tradice. Slyší-li Tibeťané o nějakém mistrovi, jsou přesvědčeni, že musí nevyhnutelně patřit k některé z těchto čtyř škol. Když odpovím, že praktikuji dzogčhen, domnívají se, že patřím k tradici Ňingma, v níž se uchovávaly dzogčhenové texty. Někteří lidřýedí, že: jsem napsal několik knih Q_hönu,_abych vyzdvihl velkou hodnotu původní kultury Tibetu. Řekli by, 24 25
že jsem bönista. Ale dzogčhen není žádnou školou nebo sektou nebo náboženským systémem. Je stavem poznání, který mistři předávají a který je mimo veškerá omezení škol nebo klášterních tradic. V linii nauky dzogčhenu byli mistři, kteří patřili do všech společenských tříd - rolníci, nomádi, šlechtici, mniši i velké náboženské osobnosti z každé duchovní tradice nebo školy. Kupříkladu pátý dalajláma 3 byl velkým adeptem dzogčhenu, zatímco dokonale plnil všechny povinnosti vyplývající z jeho náboženského a politického postavení. Každý, kdo se skutečně zajímá o nauku, musí pochopit její základní princip, aniž by se nechal omezovat limity nějaké tradice. Organizace, instituce a hierarchie existující v různých školách se často stávají faktory, které nás podmiňují. Mnohdy je dost obtížné si to vůbec uvědomit. Skutečná hodnota nauky je však mimo všechny konstrukce uměle vytvořené člověkem. Abychom zjistili, zda je nauka v nás opravdu živá, stačí si povšimnout, do jaké míry jsme se osvobodili od všech podmiňujících faktorů. Někdy si můžeme myslet, že jsme naukám porozuměli a že je umíme také aplikovat. V praxi však nadále zůstáváme podmíněni postoji a principy doktrín velmi vzdálenými od skutečného poznání našeho vlastního stavu. Když mistr učí nauce dzogčhenu, snaží se předat stav poznání všemi možnými způsoby. Jeho záměrem je studenta probudit a otevřít jeho vědomí prvotnímu stavu. Mistr neřekne: Řiď se mými pravidly a dodržuj má nařízení." Řekne: Otevři své vlastní vnitřní oko a pozoruj se...pfe^ňj^djyiěiakoujampu^která by tě osvítila zvenčí, ale rozsviť své vnitřní světlo. Tak bude nauka žít v tobě a ty v nauce.", Nauka se musí stát živým poznáním ve všech našich denních aktivitách. To je esencí praxe. Kromě tohoto už nemusíme dělat nic dalšího. Mnich může dokonale praktikovat dzogčhen, aniž by se vzdal svých slibů, stejně jako katolický kněz, úředník, dělník a tak dále, aniž by se museli vzdávat své role ve společnosti. Je tomu tak proto, že dzogčhen nemění lidi zvnějšku. Spíše je probouzí vnitřně. Jediná věc, o kterou vás dzogčhenový mistr bude žádat, je pozorovat sama sebe a rozvíjet bdělost potřebnou k aplikaci nauky v každodenním životě. Každé náboženství, každá duchovní nauka má své základní filosofické principy, svůj charakteristický pohled na věc. Ve filosofii samotného buddhismu se rozvinuly různé systémy a tradice, které spolu často nesouhlasí, i když jen v určitých drobnostech v interpretaci svých základních principů. V Tibetu přetrvávají tyto filosofické kontröverze až do dnešních dnů a výsledné polemické spisy teď tvoří jedno celé odvětví tibetské literatury. V dzogčhenu se však neklade důraz na filosofické názory a úsudky. Náhled dzogčhenu není založen na intelektuálních poznatcích, ale na skutečném uvědomění pravé podstaty člověka. Každý má obvykle svůj vlastní způsob myšlení a pohledu na život, i když jej nemůže definovat filosoficky. Všechny existující filosofické teorie byly vytvořeny pomýlenou dualistickou myslí lidských bytostí. Teorie, která je dnes považována ve světě filosofie za správnou, se může zítra ukázat jako chybná. Nikdo nemůže zaručit platnost filosofie. Proto je intelektuální způsob nazírání vždy pouze částečný a relativní. Neexistuje pravda, kterou bychom měli hledat nebo logicky potvrzovat. Spíše ZZľbychomľ meeľpoznattja^ a podmiňována dualismem. 26 27
Dualismus je skutečným kořenem utrpení a všech našich sporů. Veškeré představy a domněnky, bez ohledu na to, jak hluboké se zdají být, jsou jako sítě držící nás v dualismu. Když objevíme svá omezení, měli bychom se pokusit je překonat. Měli bychom se osvobodit od jakýchkoli náboženských, politických či společenských přesvědčení, která nás podmiňují. Musíme se vzdát i svých konceptů jako osvícení", přirozená podstata mysli" a podobně, abychom se nenechali uspokojit jen čistě intelektuálními znalostmi, a nezanedbávali tak sjednocování pravého poznání s vlastní existencí. Proto je zapotřebí začít s tím, co známe, se svou lidskou materiální existencí. Nauka vysvětluje, že člověk se skládá ze tří aspektů: těla, hlasu a mysli. Ty tvoří naši relativní kondici podmíněnou časem a dělením na subjekt a objekt. To, co je mimo čas a dualistická omezení, se nazývá absolutní kondice", což je skutečný stav těla, hlasu i mysli. Abychom byli schopni do této zkušenosti vstoupit, musíme nejprve porozumět své relativní existenci. Tělo je pro nás něco reálného. Je to naše materiální forma, která nás omezuje v rámci lidské dimenze. Navenek má svůj odraz v celé naší materiální dimenzi, se kterou je úzce propojena. V tantrách se kupříkladu hovoří o přesných shodách mezi lidským tělem a vesmírem založených na principu existence pouze jediné energie. Když myslíme na sebe, tak myslíme v první řadě na své tělo a fyzickou existenci. Odtud pramení pocit já", připoutanost a všechny koncepty vlastnictví, které pak následují - můj dům, má země, má planeta atd. Prostřednictvím materiální dimenze těla můžeme po- 'r<^\m^je^['ěnef^^ns5.6íi hlasu, jež je druhým aspektem člověka. Energie není materiální, viditelná nebo hmatatelná. Je to něco jemnějšího a obtížněji pochopitelného. Jedním z jejích vnímatelných aspektů je vibrace neboli zvuk, proto se označuje jako hlas". 4 Hlas je spojen s dechem a dech s vitální energií. Ovládnout tuto vitální energii je cílem tělesných pohybů a dechových cvičení jantrajógy. 5 Vztah mezi hlasem, dechem a mantrou může být vysvětlen na způsobu, jakým mantra funguje. Mantra je série slabik, jejíž síla spočívá v jejím zvuku. Opakováním mantry můžeme ovládnout danou formu energie. Energie člověka je úzce spojena s vnější energií a obě se mohou vzájemně ovlivňovat. Poznání různých aspektů jejich vztahů je základem rituálních tradic bönu, až doposud poněkud přehlížených ze strany západních v_ědců. V bönu se kupříkladu říká, že mnoho rušivých vlivů a nemocí pochází od tříd bytostí, které mají schopnost ovládat jisté druhy energie. Je-li oslabena energie člověka, je to, jako bychom otevřeli dveře různým negativním vlivům těchto bytostí. Proto je důležité udržovat vlastní energii v celistvostí. Na druhou stranu je naopak možné ovlivnit vnější energii, tedy konat to, čemu se říká zázraky". Taková aktivita je vlastně výsledkem dosažení vlády nad vlastní energií, díky níž můžeme získat moc nad vnějšími jevy. Mysl je nejsubtilnějším a nejskrytějším aspektem naší relativní kondice, není však těžké povšimnout si její existence. Stačí jen pozorovat vlastní myšlenky a způsob, jakým se necháváme chytit v jejich proudu. Zeptáme-li se: Co je mysl?", odpovědí může být, že je to právě mysl, kdo si klade tuto otázku^ nek^ které-se objevují a-pak zase mizí^má^s^crropnošt posuzovat, uvažovat, představovat si atd. v rámci omezení 28 29
prostorem a časem. Ale za myslí, za našimi myšlenkami je něco, co nazýváme přirozenou podstatou mysli". 6 To je skutečná kondice mysli, která přesahuje všechna omezení. Když však mysl samotnou přesahuje, jak sejí můžeme přiblížit a jak jí můžeme porozumět? Vezměme si jako příklad zrcadlo. Podíváme-li se do zrcadla, můžeme v něm vidět odrazy jakýchkoli předmětů, které jsou před ním. Nevidíme však přirozenou podstatu zrcadla. Co ale mám na mysli, když říkám přirozenou podstatu zrcadla"? Myslím tím jeho schopnost odrážet. Můžeme ji nazvat jeho jasností, čistotou a průzračností, což jsou nezbytné podmínky pro manifestaci odrazů. Tato přirozená podstata zrcadla" není něčím viditelným a představu o ní si můžeme udělat jen na základě odrazů v zrcadle. Podobně i my známe a máme konkrétní zkušenost pouze s tím, co náleží naší relativní kondici těla, hlasu a mysli. To je však samo o sobě způsob, jak můžeme porozumět jejich pravé podstatě. Po pravdě řečeno, z absolutního hlediska skutečně neexistuje žádné oddělení relativní kondice od její pravé přirozené podstaty, stejně jako jsou zrcadlo a jeho odrazy jedním nedělitelným celkem. My jsme však v takové situaci, jako bychom vystoupili ze zrcadla a pozorovali odrazy, které se v něm objevují. Nejsme si vědomi své přirozené jasnosti, čistoty a průzračnosti, odrazy považujeme za reálné, a tak vytváříme averzi a připoutanost. Místo aby odrazy pro nás byly prostředkem pro objevení naší pravé přirozené podstaty, stávají se faktorem, jenž nás podmiňuje. A tak žijeme rozptýleni v relativní kondici a všemu přikládáme velkou důležitost. Stav-U-dualÍ5mu,-který je běžným stavem všech lidských bytostí, se v nauce říká nevědomost". I ten, kdo studoval nejhlubší koncepty o přirozené podstatě mysli", avšak ve skutečnosti nerozumí své relativní situaci, může být označen za nevědomého. Přirozená podstata mysli" zůstává pro takového člověka pouze intelektuální znalostí. Poznání naší pravé podstaty nevyžaduje nezbytně použití mentálního procesu analýzy a uvažování. Člověk, který má pouze intelektuální znalost přirozené podstaty mysli, bude přitahován - tak jako kdokoli jiný - odrazy objevujícími se v zrcadle a bude je posuzovat jako krásné nebo ošklivé. Tímto způsobem pak bude jeho mysl chycena v dualismu. V nauce dzogčhenu se označuje termínem poznání" nebo stav poznání" stav vědomí, který je jako zrcadlo. A to v tom smyslu, že jeho přirozená podstata nemůže být poskvrněna žádným odrazem, který se v něm objeví. Nacházíme-li se ve stavu poznání pravé přirozené podstaty, nic nás nemůže ovlivnit. Vše, co povstává, prožíváme jako přirozenou součást svého vlastního prvotního stavu. Nejdůležitější proto není zříci se relativní kondice nebo ji měnit, ale porozumět její pravé přirozené podstatě. K tomu je nezbytné očistit se od všech mylných představ a předsudků, do nichž se neustále sami zaplétáme. Máme materiální tělo, jež je nesmírně citlivé a má mnoho potřeb, které musíme respektovat. Máme-li hlad, musíme se najíst, jsme-li unavení, potřebujeme si odpočinout atd. Když to nebudeme respektovat, můžeme si přivodit vážné zdravotní potíže, protože omezení našeho těla jsou pro nás reálná. V nauce se hodně hovoří o překoninlpilp-autanosti-k ^ chorn"měli"okamžitě překročit všechna jeho omezení a potřeby. Prvním krokem při překonávání této připouta- 30 31
nosti je uvědomit si jeho kondici, a poznat tak, jakjej respektovat. To samé se týká i fungování naší energie. Když si to neuvědomujeme a zápasíme se svými přirozenými omezeními, můžeme lehce skončit s potížemi na úrovni těla nebo mysli. Podle tibetské medicíny je například příčinou některých druhů duševních poruch to, že jedna z vitálních subtilních energií proudí na jiném místě, než kde by správně měla. Problémy spojené s energií bývají velmi vážné. Dnes, v moderních časech, žijeme v době stále většího výskytu nemocí spojených s poruchami energie, jako je například rakovina. Oficiální západní medicína identifikovala symptomy těchto chorob, přesto však neví, co je jejich základní příčinou, protože nemá znalosti o fungování energie. Pokud se běžné prostředky ukážou jako neefektivní, léčí tibetská medicína tento druh nemocí prostřednictvím praxe manter. Ta může, skrze zvuk a dýchání, příznivě ovlivnit a koordinovat stav pacientovy energie. Vjantrajóze se navíc za účelem zharmonizování narušené energie používají tělesné pozice, metody ovládnutí dechu a soustředění mysli. Nauka dzogčhenu nám radí, abychom nikdy silou nepřemáhali stav své energie, ale naopak si neustále uvědomovali její limity ve všech situacích, v nichž se nacházíme. Když se někdy necítíme na to, abychom seděli a meditovali, neměli bychom se úporně přemáhat. Za naším pocitem se může skrývat nějaký problém s energií, o němž nevíme. V takové situaci je důležité vědět, jak se uvolnit a jak si dopřát prostor", abychom nebránili rozvoji vlastní praxe. Také problémy s pocity osamělosti, deprese^ memilnlz^^._. -v rrevyváženénrstavu energie. Mysl ovlivňuje jak kondici těla, tak i energie, ale zároveň je na nich sama závislá. Někdy je otrokem energie do takové míry, zeji není možné zklidnit, pokud nejprve nevyrovnáme poruchy energie. Proto je velmi důležité porozumět vzájemnému vztahu mezi myslí a energií. Ve všech buddhistických tradicích se při výcviku meditace doporučuje, aby dech byl hluboký a pomalý, čímž se snadněji dosáhne klidného stavu mysli. Pozorujeme-li naproti tomu nervózního člověka, jehož mysl je rozrušená, hned si všimneme, že jeho dech je prudký a zrychlený. Někdy je nemožné zklidnit mysl pouze samotnou meditací a je třeba cvičit jantrajógu. Díky pohybům a dechům jantrajógy pak můžeme znovu zharmonizovat svou energii. Ke znázornění naší relativní kondice se často používá: příkladu klece. Říká se, že člověk je jako ptáček v kleci, v níž je chycen, ale i chráněn. Klec je symbolem pro všechna omezení našeho těla, hlasu a mysli. Tento příklad se netýká nějaké obzvlášť nepříjemné, nepřirozené situace, poukazuje spíše na normální podmínky, v nichž my, lidské bytosti, žijeme. Náš problém však je, že si neuvědomujeme, v jaké situaci se nacházíme. V podstatě se ji i bojíme objevit, protože jsme v této kleci vyrůstali již od dětství. Podívejme se teď na způsob, jakým se děti dostávají do těchto omezení. Během prvních měsíců života, když dítě ještě neumí mluvit ani přemýšlet, nosí ho šťastní rodiče na rukách a šeptají mu do ouška sladká slova. Když ale začne chodit a chce se něčeho dotknout, začnou říkat: Nech toho! Nechoď tam!" Jak roste, je stále více nuceno -omezovatť svůj přirozený zpfctyt^ebevyja^fotánt^ svůf způsob, jak sedí u stolu, jakjí a tak dále, až se stane mode- 32 33
lovým dítětem. Rodiče jsou na něj potom hrdí, ale ve skutečnosti je to ubohé malé stvoření přinuceno přebrat jejich způsob myšlení. Dítě se tak začíná učit, jak žít v kleci. Ve věku pěti či šesti let pak začne chodit do školy, z čehož vyplývají další pravidla a nařízení. Setká se tu sice s drobnými potížemi, jež musí zvládat, postupně si však zvyká na další klec. V dnešní době trvá vytvoření klece, která umožňuje život ve společnosti, celou řadu let. Nakonec jsou tu ještě další podmiňující faktory, jako politické názory, náboženská přesvědčení, přátelské svazky, pracovní povinností a tak dále. Když je klec náležitě vybudována, jsme schopni v ní žít a cítíme se být chráněni. To jsou podmínky každého z nás a myje musíme pozorováním sebe sama objevit. Uvědomujeme-li si vlastní omezení, pak je zde možnost je překonat. Pták žijící v kleci rodí své děti rovněž do klece. Už při narození mají ale ptáčátka křidélka. Třebaže nemohou v kleci létat, sám fakt, že se narodila s křídly, poukazuje na to, že jejich pravou přirozeností je být v kontaktu s otevřeným prostorem nebe. Když však pták bez přípravy opustí klec, v níž odnepaměti žil, může narazit na různá nebezpečí, protože neví, co ho venku čeká. Může ho uklovat jestřáb nebo sežrat kočka. Proto je pro něj nezbytné, aby se trochu procvičil a létal nejprve v omezeném prostoru. Teprve až bude cítit, zeje připraven, může definitivně vzlétnout. Totéž platí i pro nás. I když je těžké opustit všechna omezení v jediném okamžiku, je důležité, abychom věděli, že naše podstata, náš skutečný stav přesahuje všechny omezující faktory ä že márne skutečně možnost ho znovu objevit. Můžeme se naučit létat mimo omezení své dualistické mysli. Jednou budeme připraveni ji navždy opustit. Můžeme začít tím, že si budeme vědomi svého těla, hlasu a mysli. Porozumět své pravé přirozenosti znamená porozumět své relativní kondici a vědět, jak ji znovu sjednotit s její původní podstatou. Tak se opět staneme zrcadlem, které může odrážet cokoli, a projevovat tak svou vlastní jasnost. 34 35
DUT" ~^JLP Kapitola druhá CESTA ODŘÍKÁNÍ A CESTA TRANSFORMACE Strom útočiště Mnohotvárnost rozličných nauk a duchovních cest odpovídá různým schopnostem různých lidí něčemu pero zumět. Z absolutního hlediska to ale neznamená, že by jedno učení bylo dokonalejší a efektivnější než jiné. Hodnota nauky tkví pouze v její schopnosti vnitřně probudit člověka, který ji následuje. Přináší-li nějaká nauka někomu užitek, je to pro něj ta nejvyšší stezka, protože vyhovuje jeho povaze a schopnostem. Nemá význam ji posuzovat jako lepší či vyšší ve vztahu k jiným stezkám vedoucím k realizaci. Existují tři hlavní cesty neboli metody nauk: cesta odříkání, cesta transformace a cesta samoosvobozování, jejichž základy tvoří učení súter, tanter a dzogčhenu. Odpovídají třem aspektům těla, hlasu a mysli nazývaným také tři brány", neboť jsou to tyto tři cesty, jimiž lze vstoupit do stavu poznání. Cesta odříkání náleží k učení súter. V různých pojedná- TifclrwTTradírže^byia^Ťedrá klad učení súter tvoří výklad čtyř vznešených pravd - pravdy o existenci utrpení, o příčině utrpení, o zániku 37
utrpení a o cestě vedoucí k zániku utrpení. Uvádí se, že když Buddha dosáhl probuzení a potkal své první žáky v Sarnáthu, začal jim předávat své poznání tak, že hovořil o zkušenosti, která je pro všechny bytosti nejkonkrétnější a nejreálnější: o utrpení. Všichni trpíme bezpočtem druhů různých utrpení, nehledě na ty nejpřirozenější, jako zrození, nemoc, stáří a smrt. Co je základní příčinou našeho veškerého utrpení? Lpění, touha a vášně. To je druhá vznešená pravda. Vášně, které vytvářejí karmu, poutají všechny bytosti v transmigraci 1 bez zřetelné možnosti úniku. Třetí pravda však říká, že když poznáme skutečnou příčinu utrpení, máme možnost ji odstranit, a očistit si tak karmu. Jak to ale udělat? Následováním cesty odříkání, což je čtvrtá vznešená pravda. Odříkání" vychází ze základního principu, že k odstranění příčiny utrpení a transmigrace je třeba, abychom se zřekli či zdrželi činů vytvářejících negativní karmu. Je důležité, abychom zde správně porozuměli pojmu karma, protože někdy jej lidé interpretují nepřesným nebo neúplným způsobem. Základní ideou karmy (doslova čin") je, že vykonáme-li nějaký čin, bude to mít nějaký následek. Tyto následky však nejsou nezvratné. Karma není nenapravitelný zákon, jenž nemůže být změněn. Aby mohla projevit své následky, je zapotřebí vhodných podmínek známých jako sekundární příčiny". Při výkladech karmy se obvykle hovoří o dvou hlavních faktorech, primárních a sekundárních příčinách. Aby vznikla primární příčina, která má potenciál a sílu vytvořit následek, musí být přítomny tři faktory: záměr, samotný čin a uspokojení z něj. Takto vytvořená prvotní karmická příčimrsepodobáľ^émlnkirkyetfny, jejíž růst závisí na různých dalších faktorech, jako voda, hnojivo, slunce a po- 38 dobně. Všechny tyto faktory jsou sekundární příčiny vytvářející veškeré naše životní situace. Proto jsme-li bdělí, máme možnost vyhnout se rozvíjení těch sekundárních příčin, které umožňují manifestaci prvotních příčin. Například v minulosti jsem vykonal čin, jehož důsledkem bych měl být v tomto životě zabit. To je primární příčina. Ta se však může projevit až tehdy, jsou-li přítomny vhodné sekundární příčiny, jako například hádka. Jsem-li však v čase hádky bdělý, uvědomím si, že vytvářím negativní karmu. Zdržím se tedy hněvu a člověk, se kterým se hádám, se pravděpodobně také uklidní. Tím se vyhnu svému zabití. Obecně se říká, že všechny sekundární příčiny jsou zrcadlením příčin primárních. Jak řekl Buddha: Chcete-li vědět, co jste dělali v minulých životech, podívejte se na své nynější podmínky. Chcete-li znát svou budoucnost, podívejte se na své nynější skutky." Cestu odříkání naplňujeme tím, že dodržujeme pravidla jednání, jejichž základy položil Buddha a jež jsou obsažena v souboru buddhistických klášterních pravidel (vinaja). Dodržováním pravidel týkajících se těla, hlasu a mysli je možné pročistit negativní karmu a nahromadit karmu pozitivní. Navíc je dodržování nějakého slibu samo o sobě zdrojem zásluh. Když se například zřekneme kradení, nahromadíme dvojí ctnost: zaprvé, že nevykonáme negativní čin, a zadruhé, že dodržujeme slib. Tato metodaje tedy založena na omezení vlastního chování, především na úrovni těla, to jest na úrovni naší materiální dimenze. V sútrách je princip odstranění negativní karmy rovněž základem meditační praxe. Jejím cílem je dosáhnout klidného stavu mysli, v němž nás již myšlenky nemohou rušit. Tím-se-vyhneme vytvářenrnegativnrkarmy^upadáním do vlastních vášní. Realizace je zde chápána jako zánik 39