Analytická studie think-tanku Evropské hodnoty 2014-04-28 Jak pracovali čeští europoslanci? Přehled vybraných aspektů pracovní aktivity poslanců Evropského parlamentu za Českou republiku v uplynulém období (2009 2013) Think-tank Evropské hodnoty je nevládní instituce, která prosazuje zvyšování politické kultury v České republice i na evropské úrovni.
Volby do Evropského parlamentu (EP) jsou v literatuře obvykle považovány za národní volby druhého řádu, 1 což mimo jiné znamená, že všichni, kterých se týkají (od voličů, přes politické strany a kandidáty až po média), mají tendenci jim věnovat menší pozornost, prostředky apod. než v případě prvořadých národních voleb. 2 Z pohledu občana a potencionálního voliče je jedním z důsledků této kategorizace fakt, že se volby do EP konají v prostředí s nízkou mírou (politických) informací, a to zejména pokud hovoříme o informacích relevantních k unijní úrovni vládnutí, ke které se volby do EP vztahují především. Konkrétně je to zapříčiněno tím, že se politické strany i jednotliví kandidáti často zaměřují na národní politická témata bez přímého vztahu k Evropské unii (EU) a jen málokdy otevřeně vyjadřují názory na jednotlivé politické otázky spojené s EU. 3 Stejně tak tištěná i audiovisuální média věnují volbám do EP podstatně méně pozornosti a prostoru než volbám do Poslanecké sněmovny. 4 Pokud jim však pozornost a prostor věnují, pak tomu často bývá v rámci méně prominentních pasáží či částí celkového zpravodajství (volby do EP se s menší pravděpodobností dostanou na titulní stránku novin či do úvodních částí televizního zpravodajství). To by samo o sobě představovalo určitý nedostatek, ale pokud by zůstalo jen u něho, nebyl by zásadního charakteru. Nicméně dalším problémem je, že pokud již evropské volby získají pozornost médií, ty se většinou zaměřují na národní politická témata nebo na národní aspekty jednotlivých politických témat souvisejících s EU. Co se týče personalizace evropských voleb, tak v rámci zpravodajství se často objevují národní političtí aktéři na úkor samotných kandidátů na europoslance a jiných osobností funkčně spjatých s EU. 5 Jednou z dalších charakteristik tohoto nízkoinformačního prostředí při volbách do EP je fakt, že občané v jednotlivých členských zemích Unie mají také poměrně málo informací o práci samotných poslanců v EP. Pokud se na celou situaci podíváme opět očima občana a potencionálního voliče, který se rozhoduje, jestli jít k volbám do EP a koho volit, pak dojdeme k závěru, že průměrný občan, který má z logiky věci méně intenzivní kontakt s EU než s domácí politikou a který má méně informací ohledně stran/kandidátů a jejich postojů k jednotlivým otázkám spojeným s EU z mediálních zdrojů, má notně sníženou možnost informovaného výběru při volbách. To v praxi znamená, že volič těžko může efektivně potrestat ty kandidáty, o kterých si myslí, že jeho zájmy na evropské úrovni nezastávali kvalitně, protože o jejich práci má málo informací jak od stran a kandidátů samotných, tak i médií. Ze stejného důvodu to má volič náročné, i když se nesnaží volit určité kandidáty na základě předchozího působení, ale chce si vybrat někoho, kdo by kvalitně reprezentoval jeho zájmy v následujícím funkčním období. Jinak řečeno, volič má kvůli nedostatku informací při volbách do EP ztíženou jak možnost retrospektivní volby, tak možnost prospektivního výběru. 6 Nejen z těchto důvodů je třeba se před volbami do EP (tedy během kampaně vedoucí k těmto volbám) snažit rozvířit diskuzi týkající se aktivit europoslanců v EP během uplynulého funkčního období, stejně tak jako diskuzi o tom, jaké mají jednotliví kandidáti a politické strany postoje k rozličným otázkám spojeným s unijní úrovní vládnutí. Předmětem tohoto textu je tedy (systematické) hodnocení některých aspektů práce českých europoslanců za období od posledních voleb konaných v červnu 2009. Konkrétně jde tedy o období od počátku sedmého funkčního období až do konce kalendářního roku 2013 (14. 7. 2009 31. 12. 2013). Struktura textu je uspořádána tímto způsobem: následující část (kapitola 2) stručně představuje EP a organizaci práce v této instituci; třetí kapitola předkládá argumenty ohledně důležitosti sledování práce (českých) poslanců v EP; následující část (kapitola 4) diskutuje metodologické postupy a pátá kapitola představuje výsledky analýzy; poslední část (kapitola 6) interpretuje výsledky a zasazuje je do širšího kontextu týkajícího se práce poslanců v zastupitelských sborech. Evropský parlament je jedinou občany přímo volenou institucí EU. Zastupitelé jsou do EP voleni každých pět let, přičemž až do roku 2009 se evropské volby odehrávaly vždy v průběhu první poloviny měsíce června. Příští volby do EP se však budou konat 22. 25. května 2014, a to především z důvodů snahy zvýšit chronicky nízkou volební účast tím, že se vyhnou začátku letních prázdnin v několika členských státech, a také proto, aby bylo možné lépe organizovat a urychlit volbu nového předsedy Komise. Po přistoupení Chorvatska v červenci 2013 je EP tvořen 766 poslanci z 28 členských států. Pro následující volby do EP se však 1
počet europoslanců musí snížit na 751, protože je třeba dodržet pravidla stanovená Lisabonskou smlouvou. V praxi to znamená, že pro následující volební období ztratí Německo tři křesla a dalších dvanáct zemí mezi nimi i ČR po jednom křesle. Těmito zeměmi jsou Belgie, Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Irsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko a Řecko. Česká republika má během současného sedmého volebního období v EP 22 europoslanců volených v rámci jednoho volebního obvodu. 7 Čeští europoslanci však v EP nezasedají podle příslušnosti k národním politickým stranám, ale na základě rozdělení do nadnárodních politických skupin (frakcí). 8 Tyto frakce jsou uspořádány podle ideologické/politické sounáležitosti bez ohledu na národní hledisko. K založení politické skupiny v EP je třeba zajistit členství minimálně 25 europoslanců, kteří jsou alespoň ze sedmi různých členských států EU. 9 Pokud se europoslancům podaří založit politickou skupinu, mají nárok na finanční příspěvky od EP, přístup k členství v parlamentních výborech a v neposlední řadě garanci určitých pozic v rámci těchto výborů. 10 V současnosti existuje v EP sedm politických skupin. Největšími frakcemi jsou Poslanecký klub Evropské lidové strany (Křesťanských demokratů) a Skupina progresivní aliance socialistů a demokratů v Evropském parlamentu. Po dohodě předsedů jednotlivých skupin jsou v jednacím sále EP poslancům přidělena místa podle jejich politické příslušnosti ve směru z leva doprava. Někteří europoslanci nejsou členy žádné politické skupiny jsou tzv. nezařazenými poslanci. Tabulka 1 uvádí seznam českých europoslanců, národní politickou stranu, za kterou byli zvoleni a politickou skupinu, za kterou sedí v EP. Tabulka 1. Seznam českých europoslanců a jejich politická příslušnost 2
Poslanci se v EP sdružují v tzv. politických skupinách či frakcích. Jak již bylo míněno, nezasedají tedy v EP dle státní příslušnosti, nýbrž podle politické příslušnosti. Někteří poslanci nejsou členy žádné politické skupiny jsou tzv. nezařazenými poslanci. V současnosti je v EP sedm politických skupin, které mají vlastní vnitřní organizační strukturu. Mají tedy předsedu (v některých frakcích dva spolupředsedy), předsednictvo a sekretariát. Velikost sekretariátu, v němž jsou kromě administrativních pracovníků i političtí poradci pro jednotlivé oblasti, závisí na velikosti frakce. Před každým hlasováním na plenárním zasedání projednávají frakce zprávy pocházející z parlamentních výborů a předkládají k nim pozměňovací návrhy. 14 Poslanec se po zvolení do EP skrze svoji domácí politickou stranu nejprve stává členem frakce a v závislosti na členství ve frakcích je zařazen do výborů a delegací. Činnost ve výborech a na plenárním zasedání představuje hlavní pracovní náplň europoslance z legislativního úhlu pohledu. Nicméně nezahrnuje všechny typy činnosti vykonávaných poslanci EP; těmi jsou dále například členství v předsednictvu výborů, delegací a politických skupin, členství ve formálních i neformálních meziskupinách či práce ve volebním obvodu. 15 Při dílčích zasedáních EP jsou v rámci přípravy práce poslanci rozděleni do stálých výborů, z nichž každý se zaměřuje na specifické oblasti. V rámci probíhajícího sedmého volebního období má EP 20 stálých výborů, které se v současnosti skládají z 24-76 poslanců. Složení jednotlivých výborů odráží složení plenárního zasedání, takže je přímo závislé na výsledku voleb do EP. Každý výbor má předsedu, předsednictvo a sekretariát. Schůze parlamentních výborů se konají jednou až dvakrát měsíčně v Bruselu. V rámci parlamentních výborů europoslanci vypracovávají legislativní návrhy a zprávy, předkládají k nim pozměňovací návrhy a hlasují o nich. V parlamentních výborech také projednávají návrhy Evropské komise a Rady a v příslušných případech vypracovávají zprávu, která je předkládána na plenárním zasedání. 16 Plenární zasedání, další těžiště činnosti EP, je vyvrcholením legislativní práce poslanců v rámci parlamentních výborů a politických skupin. Plenární zasedání se konají jednou za měsíc s výjimkou srpna ve Štrasburku a trvají čtyři dny (pondělí až čtvrtek). Šestkrát za rok se pak europoslanci scházejí také v Bruselu na dvoudenním zasedání (ve středu a ve čtvrtek). Plenární zasedání samo se pak člení podle jednotlivých dní. Během plenárních zasedání se odehrávají všechna hlasování a z pohledu instituce jako celku jde o vrchol její politické aktivity. Plenární zasedání vede předseda EP, kterému v této roli pomáhá čtrnáct místopředsedů. Předseda zahajuje zasedání, během zasedání udílí slovo jednotlivým poslancům a dohlíží na řádný průběh rozprav. Řídí rovněž hlasování, předkládá poslancům k hlasování pozměňovací návrhy a legislativní usnesení a konstatuje, zda většina byla pro, nebo proti. Jak již bylo zmíněno, hlavní náplní pléna jsou hlasování a rozpravy. Nedílnou součástí plenárního zasedání je také doba vyhrazená pro otázky položené Radě nebo Komisi. 17 Během pléna mohou rovněž europoslanci požádat Komisi, aby předložila příslušný legislativní návrh týkající se otázky, o níž se EP domnívá, že vyžaduje vypracování unijního (právního) aktu. 18 Kromě parlamentních výborů a činnosti na plenárním zasedání jsou poslanci EP také rozřazeni do tzv. parlamentních delegací. 19 Účelem delegací EP je udržovat vztahy a zajišťovat výměny informací s různými parlamenty třetích zemí. Evropský parlament prostřednictvím svých delegací přispívá k reprezentaci EU v zahraničí a k prosazování hodnot, na nichž je Unie založena. V současném volebním období působí v EP 41 20 delegací, které se skládají ze 12-70 europoslanců. Každá delegace má předsedu, předsednictvo a sekretariát. Předsedové jednotlivých parlamentních delegací koordinují svou činnost v rámci Konference předsedů delegací. 21 Odpověď na tuto otázku se dá rozdělit přinejmenším do dvou propojených pilířů: jednoho spíše teoretického a jednoho praktického. Z teoretického úhlu pohledu je třeba začít tím, že volby do EP jsou v odborné literatuře běžně považovány za druhořadé národní volby, ve kterých nejde o povolební vytvoření evropské vlády, ani nemají evropský charakter - jde v nich spíše o 3
domácí polická témata a národní politický kontext, což ve velké míře ovlivňuje jejich výsledek. 22 Důsledkem těchto faktorů je, že (volební) pouto mezi poslanci EP, unijními tématy a voliči v členských zemích v praxi (skoro) neexistuje. Vzato z pohledu europoslanců to znamená, že to, co dělají či nedělají v EP, ovlivňuje jejich šance na znovuzvolení pouze v malém měřítku. Radikální čtení tohoto argumentu by europoslancům dokonce napovídalo, že se nemusí v rámci EP příliš snažit, když mají ve výsledku jen malou naději, že to někdo ocení. Toto je ještě umocněno faktem, že volby do EP jako druhořadé národní volby probíhají ve srovnatelně nižším informačním prostředí než volby do Poslanecké sněmovny. To v důsledku znamená, že pokud by i byl europoslanec extrémně aktivní v rámci EP, před volbami se to nikdo nemusí dozvědět. Pokud bychom měli syntetizovat výše zmíněné teoretické argumenty, pak skutečnosti, že volby do EP nejsou o evropských tématech a že naopak jsou strukturovány domácím politickým kontextem a probíhají v podmínkách nízké informovanosti voličů, vedou k závěru, že volby do EP v současnosti nesplňují mnoho z funkcí, které by (demokratické) volby splňovat měly, a tak jsou vlastně jedním ze zdrojů demokratického deficitu v EU. 23 Z praktického úhlu pohledu je odpověď na otázku v názvu kapitoly poněkud odlišná. Pravomoci EP se od 70. let minulého století kontinuálně zvyšovaly a od prvních přímých voleb z roku 1979 tento trend ještě zrychlil. EP se za poslední čtyři dekády proměnil z diskusního klubu na opravdový parlament, jehož určité pravomoci přesahují dokonce pravomoci některých národních parlamentů členských států EU. 24 V roce 1957 nemohlo tehdejší Shromáždění, jak se Parlament dříve nazýval, navrhovat legislativu (což závazně nemůže dodnes), navrhovat změny, přijímat legislativní akty ani blokovat přijetí legislativy. I vliv Shromáždění na tvorbu rozpočtu tehdejších Evropských společenství byl minimální. EP tedy dlouhodobě plnil pouze funkci diskusního fóra a poradního orgánu. Po přijetí Lisabonské smlouvy je však již parlamentem, který získal zásadní legislativní pravomoci, signifikantně ovlivňuje tvorbu rozpočtu EU a má vliv na vnější vztahy EU. Pokud zůstaneme u legislativní činnosti, která je pro tuto studii ta nejdůležitější, pak lze říci, že v současnosti mají europoslanci ve třech čtvrtinách legislativy EU stejné spolurozhodovací pravomoci, jako má Rada ministrů. 25 To znamená, že v důsledku posílení pravomocí EP by občanům jednotlivých členských států neměly být volby do EP lhostejné, protože většina všech nových pravidel a zákonů jejich zemí se odvíjí od legislativy přijaté na úrovni EU, o níž spolurozhoduje EP. Tyto změny se promítly i do mediálního a odborného pole. Přinejmenším od minulých voleb do EP z roku 2009 se ve velké části členských států EU objevilo mnoho různých mediálních výstupů, které přinášely zpravodajství o tom, že europoslanci dotyčných zemí mají slabou docházku na plenární zasedání a že i v ostatních indikátorech výkonu mají spíše slabé než dobré výsledky. V jednotlivých členských státech se tyto výstupy objevovaly jak v seriózním tisku, tak i v bulváru. Nicméně tuto vlnu mediálních studií vyvolalo především založení několika webových stánek a vydání odborných publikací, které se zabývaly měřením docházky a dalších výkonnostních indikátorů europoslanců. 26 Prakticky všechny typy těchto aktivit napomáhají učinit EU o něco transparentnější a zjednodušit přístup k informacím pro voliče. Reakce jednotlivých europoslanců vůči podobným článkům, webovým portálům a odborným studiím byly pochopitelně rozporuplné. Ti, kteří se objevili na spodku žebříčků pro jednotlivé typy aktivit, měli důvod být znepokojeni možným dopadem na jejich mediální obraz a často napadali metodologické postupy vzniku žebříčků. Na druhou stranu ti, kteří se umístili na předních příčkách, viděli tyto výsledky jako možnost zdůraznit jejich pozici tvrdě pracujících poslanců. V posledním období však těchto mediálních výstupů ubylo, i když se dá očekávat, že s přibližujícími se volbami jich bude snad opět přibývat. Častým problémem těchto mediálních výstupů je také někdy nejasná interpretace dat, a proto tato studie přichází s analýzou několika vybraných aspektů pracovní činnosti mapující většinu současného sedmého volebního období EP. Tato studie se tedy pokouší přispět ke zlepšení informovanosti veřejnosti o vybraných pracovních indikátorech europoslanců, a být tak voličům nápomocná při výběru kandidátů ve volbách do EP v květnu 2014. Zároveň se snaží podpořit lepší informovanost v oblastech a tématech spojených s vládnutím na úrovni EU. 4
Pro co nejkomplexnější postižení pracovních aktivit poslanců EP je studie rozdělena na kvantitativní a kvalitativní část, přičemž každá z těchto částí sleduje jiné aspekty činnosti europoslanců. Toto rozdělení na dvě odlišně části reflektuje fakt, že zatímco obě části mají převážně informační charakter, je to kvantitativní část, která má širší, přičemž stále do jisté míry omezené, možnosti komparativního pojetí. Pracovní aktivita (českých) poslanců v EP je v rámci kvantitativní části měřena na základě sledování několika klíčových oblastí, ve kterých se mohou europoslanci prakticky zapojit do činnosti v EP. Konkrétně jde o následujících jedenáct indikátorů, které byly sledovány od počátku sedmého funkčního období až do konce kalendářního roku 2013, kdy byla započata práce na této studii (14. 7. 2009 31. 12. 2013) 27 : 1) Docházka na plenární zasedání (Plenary attendance) 2) Účast na jmenovitých hlasováních (Participation in roll-call votes) 3) Zprávy předložené zpravodajem (Reports drafted) 4) Zprávy předložené stínovým zpravodajem (Reports drafted as shadow) 5) předložená navrhovatelem (Opinions drafted) 6) předložená stínovým navrhovatelem (Opinions drafted as shadow) 7) Pozměňovací návrhy ke zprávám předloženým zpravodajem (Reports amended) 8) Parlamentní otázky (Parliamentary questions) 9) Písemná prohlášení (Written declarations) 10) Návrhy usnesení, o nichž se hlasuje na plenárním zasedání (Motions for resolution) 11) Vystoupení na plenárním zasedání (Speeches in the plenary) Podívejme se nyní krátce na jednotlivé indikátory. Docházka jednoduše měří, jestli se poslanec podepsal do prezenčního listu v daný den plenárního zasedání. Je třeba zde zopakovat, že plénum samotné se člení dle jednotlivých dní a tak se poslanci musí podepisovat každý den tohoto zasedání. Docházkové hodnoty v této studii budou udávané v procentuálních hodnotách za sledované období. 28 Druhým indikátorem je účast na jmenovitých hlasováních. V tomto případě jde o procentuální hodnotu jmenovitých hlasování, kterých se poslanec zúčastnil bez ohledu na počet dní, kdy byl zapsán v prezenčním listu při plenárním zasedání. Tato hodnota ukazuje, do jaké míry se zapojuje poslanec do jednotlivých hlasování a udává informaci o tom, jak často se poslanec hlasování účastní. Zde je na místě uvést, že jmenovitá hlasování nepředstavují všechna hlasování v rámci Parlamentu. Poslanci v EP mají v praxi možnost hlasovat třemi různými způsoby. První způsob hlasování je vlastně aklamační hlasování, kdy europoslanci hlasují zvednutím ruky (nebo povstáním) a kdy předseda opticky zjišťuje, zda je většina pro, nebo proti. Další dva způsoby probíhají v elektronické podobě, kdy má každý poslanec k dispozici tlačítka ano, ne a zdržet se. V rámci prvního typu elektronického hlasování se výsledky nezaznamenávají jmenovitě a nelze tedy zjistit, jak jednotliví poslanci hlasovali. Výsledky jsou naopak zapisovány pouze jako výsledné agregátní číslo: tedy počet pro, proti a zdržel se. Druhým způsobem elektrického hlasování jsou tzv. jmenovitá hlasování (roll-call votes), při kterých se vedou jmenné seznamy poslanců obsahující údaje o tom, jak jednotliví poslanci hlasovali. 29 Je to pouze tento typ hlasování, který jako jediný může být, a tedy je zahrnut do této studie. Nutno doplnit, že tento způsob se používá u menšiny ze všech hlasování. 30 Třetí zahrnutou aktivitou jsou zprávy předložené zpravodajem, což je hodnota udávající počet zpráv, které vypracoval poslanec ve funkci zpravodaje. V Evropském parlamentu bývají jednotlivé výbory vyzvány, aby připravily zprávu k legislativním i nelegislativním otázkám. 31 Pro každou zprávu je z členů výboru, který zpracovává zprávu, vybrán zpravodaj (rapporteur), který za její vypracování zodpovídá. Vyhotovenou zprávu zpravodaj předkládá konkrétnímu výboru a následně plenárnímu zasedání. 32 Z logiky tohoto procesu vyplývá, že se zpravodaj podílí na procesu vypracování zprávy od samotného počátku, a je tedy důležitou postavou se značným vlivem na finální podobu zprávy. Čtvrtým indikátorem pracovní aktivity poslanců jsou zprávy předložené stínovým zpravodajem. Zatímco zpravodaj formuluje postoj EP k dané otázce (v podobě zprávy), ostatní frakce, které nezískaly roli zpravodaje v dané otázce, 5
mohou jmenovat svého tzv. stínového zpravodaje (shadow rapporteur), který komunikuje se zpravodajem, formuluje pozici frakce, jejímž je členem, k dané otázce a vypracovává pro svoji frakci podklady ke hlasování o jednotlivých pozměňovacích návrzích i o samotné zprávě. Tato studie zahrnuje počet zpráv, který každý europoslanec vypracoval v roli stínového zpravodaje, neboť jde o důležitý aspekt činnosti poslanců v EP. 33 Pátým indikátorem pracovní aktivity poslanců jsou stanoviska předložená navrhovatelem, což je jednoduše počet případů, kdy poslanec vypracoval stanovisko k legislativnímu či nelegislativnímu textu či otázce. Oba typy těchto textů jsou běžně postoupeny jednomu či více výborům na začátku postupu v EP. V případě legislativních otázek mají stanoviska formu pozměňovacích návrhů. Naopak v případě nelegislativních textů mají stanoviska podobu návrhů k některým částem textu. O návrzích stanovisek hlasuje výbor, jehož člen stanovisko vypracoval a poté je předá výboru, který je zodpovědný za vypracování zprávy pro danou otázku. 34 Šestým pracovním indikátorem jsou stanoviska předložená stínovým navrhovatelem. Stejně jako v případě zpráv vybírají politické skupiny tzv. stínového navrhovatele, který vypracovává stanovisko k dané problematice pro svoji politickou skupinu. Tento indikátor tedy vyjadřuje, kolik stanovisek europoslanec ve sledovaném období vypracoval v roli stínového navrhovatele. Sedmou zahrnutou oblastí je počet zpráv, ke kterým byl předložen pozměňovací návrh. Tento indikátor jednoduše udává počet zpráv, ke kterým poslanec předložil pozměňovací návrh či návrhy bez ohledu na to, jestli byly nebo nebyly tyto pozměňovací návrhy přijaty. Osmým indikátorem je počet parlamentních otázek. Poslanci EP mohou pokládat parlamentní otázky Komisi, Radě EU či ostatním orgánům a institucím EU v písemné nebo ústní podobě. 35 V rámci této studie uvádíme počet europoslancem předložených písemných otázek Evropské komisi nebo Radě EU. Dalším indikátorem pro měření aktivity europoslanců je počet písemných prohlášení podepsaných poslancem EP. Písemné prohlášení je text o délce nejvýše 200 slov, který se týká věci či oblasti, která nezbytně musí spadat do působnosti Evropské unie. Písemné prohlášení může předložit nejméně 10 poslanců alespoň ze tří politických skupin jako text, k němuž svůj podpis mohou připojit další poslanci. Písemná prohlášení však nelze považovat za akt EP, který by vyjadřoval postoj celého tělesa. Písemná prohlášení tedy vyjadřují pouze postoj signatářů daného prohlášení. 36 Tento typ aktivity je často používán nezávisle na politické skupině, které je daný europoslanec členem. Předposledním indikátorem je počet návrhů usnesení, které byly europoslancem podepsány. Kterýkoli poslanec může předložit návrh usnesení, který nesmí obsahovat více než 200 slov, a to jen ve věci spadající do oblasti činnosti EU. 37 Návrhy usnesení však obvykle předkládá politická skupina, výbor nebo alespoň 40 europoslanců. Posledním indikátorem jsou vystoupení na plenárním zasedání udávající počet jednotlivých proslovů, které europoslanec za sledované období v EP učinil. Čas při rozpravách je rozdělován proporcionálně k počtu mandátů, které má v EP konkrétní politická frakce a národní delegace, jejichž je europoslanec členem. 38 Data nezbytná k měření všech výše uvedených indikátorů jsou veřejnosti volně přístupná na webových stránkách EP (www.europarl.europa.eu). 39 Data týkající se většiny z výše zmíněných indikátorů lze také nalézt přehledně zpracované na webových stránkách www.votewatch.eu, což je nezávislý portál monitorující politiku EU a převážně rozhodovací procesy v jednotlivých institucích. 40 VoteWatch sbírá data pro svou potřebu z oficiálních webových stránek EP a má výhodu v mnohem jednodušším následném zpracování dat pro potřeby koncového uživatele. Obě tyto zdrojové datové oblasti byly využity při zpracovávání této studie, přičemž pokud byly informace o indikátorech dostupné na VoteWatch, byla použita metodologie a data z tohoto portálu. Pouze u indikátorů, pro které VoteWatch nesbírá data, byla použita metodologie a data z oficiálních webových stránek EP. Pro každý indikátor je zpracováno pořadí od poslance, jehož hodnota byla nejvyšší po poslance, jehož hodnota byla v rámci daného indikátoru nejnižší. Takové zpracování má sloužit k tomu, aby si čtenář mohl udělat přehled o jejich výkonnosti v rámci jednotlivých indikátorů. Zároveň je spočítán pro každý indikátor průměr za všechny české europoslance, který je poté porovnán s průměry ostatních členských států a několika kontrolních skupin. Těmito kontrolními skupinami 6
jsou: 1) průměr za staré členské státy 41, 2) postkomunistické členské státy 42 a 3) podobně velké státy. 43 To umožní zasazení aktivity českých europoslanců do kontextu celé EU i do kontextu vůči vybraným skupinám členských států EU. V závěru vlastní analýzy studie také obsahuje základní informace o každém českém europoslanci a zároveň tabulku, která pro každý indikátor udává poslancovo pořadí v porovnání s ostatními českými europoslanci. Kromě výše diskutovaných 11 kvantitativních indikátorů se tento text snaží postihnout i další aspekty pracovní aktivity poslanců EP. Protože při diskuzi o pracovních aktivitách europoslanců hraje také důležitou roli obsazování výborů a delegací a rozdělení postů v předsednictvu, a to nejen v rámci jednotlivých výborů, ale i v jednotlivých frakcích EP jako celku, obsahuje tento text informace o formálním začlenění jednotlivých českých europoslanců do pracovních aktivit v EP. Konkrétně jde o následující pozice: a) pozice ve výborech (členství a náhradnictví); b) členství v rámci parlamentních delegací; c) funkce v rámci politických skupin v EP (např. předseda, místopředseda, pokladník); d) pozice v předsednictvu a vedoucích funkcí v EP. Kromě zmíněných formálních postů v rámci EP a politických skupin je také sledováno začlenění poslanců EP do neoficiálních uskupení, kteří se zajímají o určité téma, jež nemusí spadat do běžné pracovní náplně EP tzv. meziskupin. U všech těchto kvalitativních indikátorů jsme vycházeli z informací veřejně přístupných na webových stránkách EP 44 a v případě politických skupin v EP z jejich vlastních webových stránek. 45 Posledním typem informací v rámci kvalitativní části je členství europoslanců v dalších neformálních zájmových skupinách v rámci EP. V tomto případě jsme spoléhali na data poskytnutá kancelářemi jednotlivých českých europoslanců. Všechny tyto informace nejsou primárně určeny ke komparaci mezi jednotlivými (českými) europoslanci, protože lze jen těžko srovnávat jednotlivé výše zmíněné typy pozic mezi sebou. Primárním účelem je doplnit informace o kvantitativních indikátorech činnosti europoslanců o další formální i neformální či neoficiální aktivitu poslanců EP tak, aby čtenář a případně potencionální volič ve volbách do EP získal co nejširší záběr informací o činnosti českých europoslanců. Na úvod této části je třeba důrazně zmínit, že tato studie nemá za cíl poskytnout kompletní srovnávací hodnocení individuálních ani kolektivních pracovních aktivit europoslanců. Mnoha typům aktivit poslanců v EP např. aktivity v rámci volebního období, aktivity v rámci vnějších vztahů EU, práce v rámci politických skupin v EP a účast v meziparlamentních delegacích - se tato studie záměrně komparativně nevěnuje. Jinými slovy typy těchto aktivit jsou sice ve studii zohledněny, nejsou však kvantifikovány a komparovány. Tato studie sice uvádí přehled členství v jednotlivých výborech a delegacích, meziskupinách, předsednictvu EP i politických frakcí, ale pro potřeby analýzy aktivit není jejich komparativní vyhodnocení provedeno. Dalším bodem, který je nezbytné zmínit před představením vlastní analýzy, je fakt, že kvantitativní indikátory jako takové nikdy nemohou pokrýt celkovou aktivitu poslanců v rámci EP. To znamená, že analyzované kvantitativní indikátory neposkytují dostatečný základ pro celkové komparativní posouzení práce europoslanců. Dalším důležitým bodem vztahujícím se ke kvantitativním indikátorům pracovní činnosti je typické úskalí vztahující se k použití (deskriptivní) statistiky. Protože byl použit kvantitativní postup vyhodnocení daných aspektů pracovní činnosti, byly všechny akty a činy europoslanců chápány jako rovnocenné, tedy mající stejnou váhu. Například v rámci indikátoru udávajícího počet zpráv, ke kterým byl předložen pozměňovací návrh, není brán ohled na to, jestli byly nebo nebyly tyto pozměňovací návrhy přijaty. Jiný příklad jsou zprávy předložené zpravodajem, kde například není bráno v potaz, zdali jde o legislativní či nelegislativní otázku, ke které se zpráva vztahuje. Například příprava tří zpráv nelegislativního charakteru může být podstatně méně náročná, nežli příprava jediné zprávy k velkému legislativnímu návrhu. Pro účely hodnocení a prezentace kvantitativních indikátorů pracovní činnosti europoslanců jsou tedy všechny činy a akty brány jako rovnocenné všem ostatním v dané kategorii. Na druhou stranu, pokud se pohybujeme v rámci použitých indikátorů a máme na paměti jejich 7
omezení, poskytují poměrně rigorózní vyhodnocení důležitého výseku práce europoslanců. 46 Další úskalí leží ve skutečnosti, že pravidla ustavená jednacím řádem EP mají vliv na legislativní i nelegislativní činnosti menších politických frakcí v EP a nezařazených europoslanců. 47 Toto je především případ vypracovávání zpráv v roli zpravodaje (a stínového zpravodaje), stanovisek předložených navrhovatelem (a stínovým navrhovatelem) a vystoupení na plenárním zasedání, protože tyto činnosti jsou předmětem dohody politických skupin v EP a jsou přidělovány poměrně k síle a velikosti politických skupin (a národních delegací). 48 Dalším bodem, který je nezbytné zmínit, je, že pozice v předsednictvu EP (předseda a místopředsedové) může vést k tomu, že u dotyčných europoslanců mohou být čísla týkající se některých kvantitativních indikátorů (např. vystoupení na plenárním zasedání, ale i dalších) nafouknutá. K tomuto efektu dochází nejen proto, že čas při rozpravách je rozdělován proporcionálně k počtu mandátů, které má v EP konkrétní politická frakce a národní delegace, jejichž je každý europoslanec členem, ale také proto, že europoslanci, kteří zasedají ve vedení EP, činí z titulu své funkce proslovy častěji (počítá se do nich i prosté předávání slova). Při vyhodnocování pracovních aktivit českých europoslanců je tedy potřeba mít na paměti, že Libor Rouček (2009-2011) a Oldřich Vlasák (2012-2014) zastávali či zastávají v sedmém funkčním období EP pozici místopředsedy EP. Posledním úskalím je fakt, že europoslanci v mnoha členských zemích ukončí svůj mandát v průběhu pětiletého funkčního období a jsou nahrazeni jinými. V ČR tak byl nahrazen zesnulý europoslanec Jiří Havel 49 příchozím Vojtěchem Mynářem 50, což se nezbytně musí projevit do jejich pracovních aktivit a následného vyhodnocení. Mandát Vladimíra Remka 51 dokončí Věra Flasarová 52, což však jeho pracovní aktivity ve světle této studie neovlivnilo, protože ke změně došlo mimo sledovaný časový rámec. Stejná situace nastala v mnoha dalších státech EU 53, které tvoří jednotlivé kontrolní skupiny sloužící pro porovnání pracovních aktivit českých europoslanců se zbytkem EP. V těchto případech postupujeme vždy tak, že do analýzy zahrnujeme odstupujícího i přicházejícího europoslance, aby nedocházelo k zásadnímu zkreslení dat. Specifické informace k metodologickému postupu najdete vždy v poznámce u příslušné tabulky. I přes všechna zmíněná úskalí a omezení nabízí tento text množství dat zvyšujících informovanost o poslancích EP, která jsou vhodná k další interpretaci, vedoucí ke konkrétním závěrům se znatelnou vypovídající schopností. To je důležité především proto, že je lepší mít alespoň nějaké přehledné souhrnné informace o pracovních aktivitách českých europoslanců, než nemít žádné. Následující přehled má tedy posloužit (nejen) průměrnému voliči k tomu, aby měl před volbami co nejvíce informací o poslancích EP. Přehled kvantitativních indikátorů pracovní aktivity europoslanců V souladu s představením jednotlivých částí v metodologické kapitole se nejprve podívejme na souhrnné výsledky po jednotlivých indikátorech, které srovnávají české europoslance s jednotlivými kontrolními skupinami. Následně budou představeni čeští europoslanci jeden po druhém včetně jejich pracovních aktivit pro jedenáct zahrnutých indikátorů pracovní činnosti. Tabulky 2 a 3 představují souhrn všech indikátorů pro veškeré české europoslance a srovnání průměrů za ČR s ostatním členskými státy EU a dalšími kontrolními skupinami. 8
Tabulka 2. Indikátory pracovní aktivity a jejich pořadí v ČR 54 9
Tabulka 3. Indikátory pracovní aktivity a jejich porovnání s kontrolními skupinami 10
Tabulka 4. Docházka českých europoslanců od nejlepšího po nejhoršího Prvním zahrnutým indikátorem pracovní činnosti je docházka (tab. 4) na plenární zasedání. Průměrná docházka českého europoslance je 87,73%, což znamená, že v tolika procentech případů je průměrný český europoslanec podepsán v prezenční listině v daný den plenárního zasedání. Nejčastěji přítomným českým europoslancem na plenárním zasedání byl za sledované období Pavel Poc (99,58%), následovaný Liborem Roučkem (97,90%) a Zuzanou Roithovou (97,06%). Na druhé straně stupnice se objevili Milan Cabrnoch (78,99%), Jan Zahradil (74,37%) a Miroslav Ouzký (71,85%). Při srovnání s ostatními členskými státy EU zjistíme, že průměrný český europoslanec měl třináctou nejvyšší docházku mezi 27 členskými státy (87,73%). Jinými slovy, pokud jde o průměrná čísla, stojí čeští europoslanci zhruba v polovině žebříčku. V porovnání s průměrem za postkomunistické členské státy EU (EU-10) vidíme, že průměrný český europoslanec má o něco nižší docházku na plenární zasedání než je průměr EU-10 (88,12%). Při srovnání se starými členskými státy EU (87,07%) zjistíme, že průměrný český europoslanec má naopak o něco vyšší docházku na plénum než je průměr EU-15. Při porovnání s ostatními státy EU, které mají stejně mandátů v EP jako ČR, zjistíme, že naši europoslanci jsou lepší než poslanci ze tří z těchto zemí: Maďarska (85,17%), Belgie (83,99%) a Řecka (83,68%). Na druhou stranu poslanci EP zvolení za Portugalsko (91,00%) měli ve sledovaném období o něco vyšší docházku na plénum. Druhým sledovaným indikátorem je účast na jmenovitých hlasováních (tab. 5) vyjádřený jako procentuální hodnota jmenovitých hlasování, kterých se poslanec zúčastnil bez ohledu na počet dní, kdy byl zapsán v prezenčním listu při plenárním zasedání. Průměrný český europoslanec je přítomen při 84,03% jmenovitých hlasování, což je stejně jako u docházky poměrně vysoké číslo. Na první příčce žebříčku se opět objevuje Pavel Poc (96,45%), v tomto případě následovaný Zuzanou Roithovou (95,41%) a Janem Březinou (94,74%). Na opačném pólu se objevují Richard Falbr (75,7%), Milan Cabrnoch (69,7%) Miroslav Ouzký (66,68%). Při srovnání s ostatními členskými státy EU zjistíme, že čeští europoslanci měli patnáctou nejvyšší docházku mezi 27 členskými státy, což je lehce za polovinou průměru všech členských států. V porovnání s průměrem postkomunistických členských států EU (EU-10) vidíme, že průměrný český europoslanec (84,03%) má o něco málo nižší průměrnou účast při jmenovitých hlasování než je průměr EU-10 (84,21%) a naopak má o trochu vyšší účast vůči starým členským státům EU-15 (83,86%). Pokud porovnáme český průměr s průměrem za podobně velké státy EU, potom zjistíme, že je vyšší než v případě Belgie (82,11%), Maďarska (80,93%) a Řecka (74,24%) a nižší než průměrná účast na jmenovitých hlasováních portugalských europoslanců (87,16%). 11
Tabulka 5. Účast na jmenovitých hlasováních českých europoslanců od nejlepšího po nejhoršího státy EU-15 (2,67), které vstoupily před rokem 2004. Pokud porovnáme český průměr s průměrem za podobně velké státy EU, potom zjistíme, že průměrný český europoslanec zpracoval méně než průměrný belgický (2,23) europoslanec a maďarský (2), výrazně méně než řecký (3,27) a především portugalský (6,14) europoslanec. Tabulka 6. Zprávy předložené zpravodajem českými europoslanci od nejlepšího po nejhoršího Třetím sledovaným indikátorem jsou zprávy předložené zpravodajem (tab. 6), což je hodnota udávající počet zpráv, které vypracoval poslanec ve funkci zpravodaje. Český europoslanec vypracoval v průměru 1,95 zprávy v roli zpravodaje. V rámci ČR byla nejaktivnější Zuzana Roithová (9), následovaná Andreou Češkovou (7) a Janem Březinou (4). Naopak žádnou zprávu v roli zpravodaje nevytvořilo šest českých europoslanců, a to jmenovitě Zuzana Brzobohatá, Robert Dušek, Hynek Fajmon, Vojtěch Mynář, Pavel Poc a Ivo Strejček. Ve srovnání s ostatními 26 členskými státy EU zjistíme, že čeští europoslanci jsou s jejich počtem zpráv v roli zpravodaje za sledované období na 17. místě žebříčku, což je řadí do dolní poloviny všech členských států, jejichž poslanci sloužili celé volební období. Při konfrontaci výsledků vidíme, že průměrný český europoslanec (1,95) má neznatelně nižší průměrný počet zpráv v roli zpravodaje než je průměr EU-10 (1,97) a výrazně nižší než členské Dalším zahrnutým indikátorem jsou zprávy předložené stínovým zpravodajem (tab. 7), což určuje počet zpráv, které daný poslanec zpracoval v roli stínového zpravodaje během sledovaného období. Český europoslanec v průměru vypracoval 10,5 zpráv v roli stínového zpravodaje. Nejvíce jich v této roli vytvořil Jaromír Kohlíček (34), Oldřich Vlasák (33) a Jiří Maštálka (31). Naopak nejméně zpráv, přesně žádnou, v roli zpravodaje vypracovali Robert Dušek, Richard Falbr a Vojtěch Mynář. Při srovnání s ostatními členskými státy EU uvidíme, že čeští europoslanci v tomto ohledu patřili v průměru 12
mezi ty, kteří zpracovali nejvyšší počet zpráv v roli stínového zpravodaje a zařadili se na 5. místo pomyslného žebříčku. V porovnání s průměrem postkomunistických členských států EU vidíme, že průměrný český europoslanec (10,5) má téměř o polovinu vyšší průměrný počet zpráv v roli stínového zpravodaje než je průměr EU-10 (5,58). Podobný ale ne již tak markantní rozdíl vychází při srovnání s průměrem členských států EU-15 (8,0), které vstoupily před rokem 2004. Konečně pokud porovnáme průměr českých europoslanců s průměrem podobně velkých států EU, potom zjistíme, že průměrný český europoslanec zpracoval méně než průměrný belgický (14,27) europoslanec, ale více než řecký (7,64), portugalský (6,73) a také maďarský (4,36) europoslanec. navrhovatelem (tab. 8), což představuje počet případů, ve kterých poslanec EP vypracoval stanovisko. Nejvíce výstupů v tomto ohledu vyhotovil Oldřich Vlasák s 12 stanovisky, následovaný Janem Zahradilem (6) a dvěma europoslankyněmi, které vypracovaly 4 stanoviska (Andrea Češková a Olga Sehnalová). Na druhém konci stupnice se opět objevilo sedm europoslanců, kteří nevypracovali za sledované období ani jedno stanovisko (Zuzana Brzobohatá, Robert Dušek, Richard Falbr, Vojtěch Mynář, Miroslav Ouzký, Vladimír Remek a Ivo Strejček). Tabulka 8. předložená českými europoslanci od nejlepšího po nejhoršího Tabulka 7. Zprávy předložené stínovým zpravodajem českými europoslanci od nejlepšího po nejhoršího Pátým sledovaným indikátorem pracovní aktivity poslanců jsou stanoviska předložená Ve srovnání s ostatními 26 členskými státy EU zjistíme, že čeští europoslanci jsou v žebříčku počtu stanovisek v roli navrhovatele za sledované období na 18. místě, což je opět o něco za polovinou všech členských států, jejichž poslanci sloužili celé volební období a jsou tedy zahrnuti do této studie. Při srovnání s průměrem postkomunistických 13
členských států EU zjistíme, že průměrný český europoslanec (2,09) vypracuje o něco méně stanovisek než jeho protějšek ze zemí EU-10 (2,35). Stejnou dynamiku má i srovnání s průměrem za staré členské státy EU-15 (2,45). V závěrečné konfrontaci se zeměmi s podobným počtem mandátů v EP, vychází průměrný český europoslanec s průměrným počtem předložených stanovisek (2,09) o něco lépe než průměrný Belgičan (1,95), ale hůře než průměrný Řek (2,55), Maďar (2,82) a Portugalec (2,55). Tabulka 9. předložené stínovým navrhovatelem českými europoslanci od nejlepšího po nejhoršího Šestým zahrnutým indikátorem jsou stanoviska předložená stínovým navrhovatelem (tab. 9), což je hodnota, která vyjadřuje, kolik stanovisek europoslanec ve sledovaném období vypracoval v roli stínového navrhovatele. Český europoslanec v průměru vytvořil 11,68 stanoviska v této roli. V rámci ČR vypracoval nejvíce stínových stanovisek Oldřich Vlasák (71), následovaný Jaromírem Kohlíčkem (34) a Milanem Cabrnochem (30). Nejméně jich naopak vypracovali tři čeští europoslanci, kteří si za sledované období nepřipsali na své konto ani jedno stínové stanovisko (Robert Dušek, Richard Falbr a Libor Rouček). Ve srovnání s dalšími 26 členskými státy EU zjistíme, že čeští europoslanci jsou v žebříčku počtu stanovisek v roli stínového zpravodaje za sledované období na 2. místě hned za lucemburskými europoslanci. V porovnání s průměrem postkomunistických členských států EU (EU-10) vidíme, že průměrný český europoslanec (11,68) má vyšší průměrný počet stanovisek v roli stínového zpravodaje než je průměr EU-10 (5,29). Stejně vychází srovnání s průměrem nejen členských států EU-15 (6,39), které vstoupily před rokem 2004, ale také s podobně velkými státy EU, kdy průměrný belgický europoslanec vypracoval v průměru 6,32 stínových stanovisek, portugalský (6,91) a ještě o něco méně průměrný řecký (4,45) a maďarský (3,59) europoslanec. Sedmým indikátorem jsou pozměňovací návrhy ke zprávám předloženým zpravodajem (tab. 10). Tento indikátor jednoduše udává počet zpráv, ke kterým poslanec předložil pozměňovací návrh či návrhy bez ohledu na to, jestli byly nebo nebyly tyto pozměňovací návrhy přijaty. Tento indikátor by tedy neměl být zaměňován s celkovým počtem pozměňovacích návrhů, protože k jedné zprávě lze podat více pozměňovacích návrhů. Nejvyšší hodnoty mezi Čechy v tomto ohledu dosáhl Oldřich Vlasák se 116 zprávami, ke kterým podal pozměňovací návrh. Druhý byl Milan Cabrnoch (80) a třetí Olga Sehnalová (79). Na opačném pólu se objevili Zuzana Brzobohatá a Robert Dušek s 11 zprávami, ke kterým podali pozměňovací návrh, dále Richard Falbr s 8 zprávami a poslední Vojtěch Mynář 55 se 2 zprávami. Při srovnání s ostatními členskými státy EU zjistíme, že průměrný český europoslanec zpracoval pozměňovací návrhy k 39,5 zprávám, což je hodnota, která ho řadí na 25. pozici v žebříčku. Jinými slovy, pouze europoslanci ze Slovenska a Estonska podali pozměňovací návrhy v průměru k nižšímu počtu zpráv než je průměr za ČR. V porovnání s postkomunistickými členskými státy EU (EU-10) a jejich průměrným počtem pozměňovacích návrhů (63,17) vidíme, že průměrný český europoslanec má znatelně nižší průměr. A dokonce téměř o polovinu nižší než je průměr 14
starých členských států EU (77,37). Při porovnání s ostatními státy EU, které mají stejně mandátů v EP jako ČR zjistíme, že naši europoslanci vypracovali pozměňovací návrhy v průměru k nižšímu počtu zpráv než poslanci ze všech čtyř těchto zemí: Řecka (84,09), Portugalska (82,55), Belgie (67,18), i Maďarska (60,64). Tabulka 10. Počet zpráv, ke kterým byl podán pozměňovací návrh českými europoslanci od nejlepšího po nejhoršího s ostatními členskými státy EU zjistíme, že průměrný český europoslanec podal průměrně 16,41 otázek Komisi či Radě, což je hodnota, která ho řadí na 25. pozici v žebříčku stejně jako v rámci předchozího indikátoru. Jinými slovy, pouze europoslanci z Lotyšska a Estonska předložili v průměru méně písemných parlamentních otázek než je průměr za ČR. Tabulka 11. Parlamentní otázky českých europoslanců od nejlepšího po nejhoršího Dalším zahrnutým indikátorem pracovní aktivity českých europoslanců je počet písemných parlamentních otázek (tab. 11) předložených Evropské komisi nebo Radě EU. Český europoslanec v průměru předložil 16,41 písemných otázek Komisi nebo Radě. Nejvíce jich předložil Jan Březina (83), Pavel Poc (54) a Zuzana Roithová (54). Naopak na druhé straně žebříčku se objevují Robert Dušek (2) a Miloslav Ransdorf (2), dále pak Vojtěch Mynář 56 (1) a Zuzana Brzobohatá, která nepředložila ani jednu otázku. Při srovnání V konfrontaci průměrného českého europoslance s průměrným europoslancem z postkomunistických členských států EU zjistíme, že Čech podá v průměru o více než o polovinu méně písemných parlamentních otázek než průměrný europoslanec ze států EU-10 (42,8). Ještě výrazněji více v průměru parlamentních otázek podá europoslanec ze zemí EU-15 (104,45). V praxi vidíme, že český průměr je více než šestinásobně nižší než průměr EU-15. Ještě hůře vychází průměrný český europoslanec v počtu předložených parlamentních otázek dalším 15
institucím a orgánům Unie vůči podobně velkým zemím, neboť předložil o něco méně než průměrný Maďar (23), ale znatelně méně než Belgičan (122,09) a ještě výrazněji méně než průměrný Řek (255) a Portugalec (258,91). Tabulka 12. Písemná prohlášení českých europoslanců od nejlepšího po nejhoršího Devátý indikátor představuje počet písemných prohlášení (tab. 12) podepsaných europoslancem EP. Písemné prohlášení je text o délce nejvýše 200 slov, který se týká věci ve výlučné působnosti EU. V tomto směru mezi českými europoslanci byla nejaktivnějšími Zuzana Roithová (5), následovaná Jiřím Maštálkou (4) a Pavlem Pocem (3). Na opačné straně žebříčku se mezi Čechy objevilo třináct europoslanců, kteří nevypracovali ani jedno písemné prohlášení za sledované období (Zuzana Brzobohatá, Milan Cabrnoch, Andrea Češková, Robert Dušek, Hynek Fajmon, Jaromír Kohlíček, Edvard Kožušník, Vojtěch Mynář, Miloslav Ransdorf, Ivo Strejček, Evžen Tošenovský, Oldřich Vlasák a Jan Zahradil). Při srovnání s ostatními členskými státy EU zjistíme, že průměrný český europoslanec podepsal průměrně 0,86 písemných prohlášení, což je hodnota, která ho řadí na 24. pozici v žebříčku podobně jako v případě dvou předchozích indikátorů. Jinými slovy pouze europoslanci z Estonska, Malty a Německa podepsali v průměru méně písemných prohlášení než je průměr za ČR. V porovnání s postkomunistickými členskými státy EU vidíme, že průměrný český europoslanec podepíše skoro o polovinu méně písemných prohlášení, než je průměr pro EU-10 (1,56). Při srovnání se starými členskými státy EU (1,38) vidíme, že počet písemných prohlášení podepsaných průměrným českým europoslancem je opět znatelně nižší než v případě průměrného europoslance ze zemí EU-15. A zároveň český europoslanec v průměru zpracoval méně písemných prohlášení než ti ze států, kteří mají stejný počet mandátů portugalský (2,05), belgický (1,45), maďarský (1,27) i řecký (1,23) europoslanec. Předposledním indikátorem pracovní aktivity poslanců EP je počet návrhů usnesení (tab. 13), které byly europoslancem podepsány. Nejvíce návrhů usnesení mezi českými europoslanci podepsali Zuzana Roithová (113), druhý byl Libor Rouček (45) a třetí Jan Zahradil (37). Naopak nejméně návrhů usnesení podepsali Hynek Fajmon, Vladimír Remek a Ivo Strejček, kteří všichni podepsali 2 návrhy usnesení. Další potom byli Vojtěch Mynář (1) 57 a Robert Dušek (0). Ve srovnání s ostatními 26 členskými státy EU zjistíme, že čeští europoslanci jsou v žebříčku počtu zpráv v roli zpravodaje za sledované období na 20. místě, což znamená, že pouze europoslanci zvolení za Švédsko, Dánsko, Irsko, Lotyšsko, Maltu a Maďarsko, kteří sloužili celé volební období, podepsali v průměru méně návrhů usnesení. Pokud porovnáváme průměrného českého europoslance v počtu podepsaných návrhů usnesení (14,91) s průměrem za EU-10, dojdeme k závěru, že český průměr je nižší než ten pro europoslance z postkomunistických zemí (36,33), a to o více než polovinu. Při srovnání s průměrem starých členských států EU (31,33) zjistíme, že jako ve všech předchozích případech je český průměr nižší než průměr zemí EU-15, a to opět o více než polovinu. Průměrný český europoslanec zpracoval 14,91 návrhů usnesení, což je více než průměrný 16
Maďar (6,95), o něco méně ale už s menším rozdílem než průměrný Řek (15,27) a znatelně méně než průměrný Portugalec (38,14) a Belgičan (54,36). Tabulka 13. Návrhy usnesení českých europoslanců od nejlepšího po nejhoršího Olga Sehnalová se 146 vystoupením na plénu. Naopak na druhém konci českého žebříčku se objevuje Miroslav Ouzký (20), Richard Falbr (14) a Vladimír Remek (14). Tabulka 14. Vystoupení na plenárním zasedání českých europoslanců od nejlepšího po nejhoršího Konečně posledním indikátorem jsou vystoupení na plenárním zasedání (tab. 14). Tento indikátor udává počet jednotlivých proslovů, jež europoslanec za sledované období na plenárním zasedání v EP učinil. V rámci tohoto indikátoru se projevil předpokládaný efekt, že ti čeští europoslanci, kteří v průběhu současného funkčního období EP vykonávali funkci v předsednictví EP budou mít nejvíce vystoupení na plenárním zasedání. Na prvních dvou pozicích se tedy objevuji Libor Rouček (355) a Oldřich Vlasák (310), kdy oba během alespoň části sledovaného období vykonávali či vykonávají funkci místopředsedy EP. Na třetím místě se poté umístil Jan Březina (187), čtvrtá Byla Zuzana Roithová (169) a na pátém místě žebříčku je Pokud srovnáme český průměr pro tento indikátor s ostatními 26 členskými státy EU, zjistíme, že průměrný český europoslanec měl 95,41 vystoupení ne plenárním zasedání, což ho v pomyslném žebříčku řadí na 20. pozici před průměrného europoslance z Kypru, Holandska, Slovinska, Lucemburska, Dánska, Bulharska a Německa. Další dvě srovnání se týkají postkomunistických členských států (EU-10) a starých členských států (EU-15). V konfrontaci s průměrem pro obě tyto široké skupiny vychází průměrný český europoslanec, co do výše hodnoty, negativně, neboť český průměr pro tento indikátor je 95,41 vystoupení na plénu, a je tak nižší než ten pro státy EU-10 (187,33) i než ten pro EU-15 (219,29). V 17
obou případech je průměrný počet vystoupení na plénu alespoň dvakrát vyšší než hodnota pro průměrného českého europoslance. Ten také vystoupil méně než průměrný europoslanec ze všech čtyř podobně velkých členských států EU: Maďarska (137,23), Řecka (159,5), Belgie (173,55) a Portugalska (850,23). V rámci druhé části této studie bude představeno zapojení českých europoslanců do formálních, neformálních či neoficiálních struktur v rámci EP. Přestože tato část textu neaspiruje na komparativní hodnocení pracovních aktivit českých europoslanců, můžeme se podívat kolika výborů, podvýborů či parlamentních delegací byli čeští europoslanci členy. Během celého sledovaného období byli čeští europoslanci členy v průměru 1,55 výboru či podvýboru a zastávali pozici náhradníka průměrně v 1,68 výboru či podvýboru. Nejvýše byl během sledovaného období český europoslanec členem 3 výborů a zastával roli náhradníka nejvýše ve čtyřech výborech. Každý český europoslanec byl členem a zároveň náhradníkem v alespoň jednom výboru či podvýboru. Tabulka č. 15 také uvádí počet předsedů a místopředsedů parlamentních výborů a podvýborů pro všech 28 členských států. Z tabulky je patrné, že Česká republika měla během druhé poloviny sedmého volebního období EP jednoho místopředsedu výboru (Evžen Tošenovský v rámci Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku) a žádného předsedu výboru. Podívejme se nyní na statistiku pro státy se stejným počtem mandátů jako ČR: Belgie měla ve stejném období 2 místopředsedy, Maďarsko dokonce pět místopředsedů, Řecko mělo místopředsedy čtyři a Portugalsko jednoho předsedu a další dva místopředsedy. Pokud se tedy díváme jen na druhou polovinu sedmého funkčního období EP, získali čeští zastupitelé v EP méně vedoucích pozic v rámci výborů v EP. Informace o vedoucích pozicích ve výborech pro další členské státy EU lze najít ve zmíněné tabulce. Pokud se podíváme na členství v parlamentních delegacích, potom český europoslanec byl v průměru za sledované období členem 1,41 delegace a zastával roli náhradníka v 1,09 delegaci. Nejvýše byl český europoslanec během sledovaného období zároveň členem 2 delegací a ve stejném počtu zastával pozici náhradníka. Každý český europoslanec byl během sledovaného období členem alespoň jedné delegace, zatímco pozici náhradníků někteří nezastávali vůbec. Zato se podařilo dohromady šesti českým europoslancům získat pozici v předsednictvu jednoho výboru a pěti parlamentních delegací. Tři čeští europoslanci zastávali během sledovaného období pozici v rámci předsednictva EP nebo roli kvestora EP buď po celé sledované období, nebo alespoň v jeho části. Při pohledu na statutární funkce v rámci politických skupin v EP uvidíme, že osm českých europoslanců některou z těchto funkcí zastávalo opět buď po celé volební období, či alespoň během jeho části (tab. 15). Skoro každý český europoslanec byl členem některé z registrovaných Intergroups (meziskupin) 58, což jsou neoficiální sektorově, tematicky či geograficky formovaná uskupení poslanců EP. V průměru byl členský europoslanec členem přesně jedné meziskupiny. Toto číslo je však skreslené tím, že někteří čeští europoslanci byli členy až čtyř meziskupin, zatímco jiní se nezapojili do žádné. Zároveň jsme se kanceláří jednotlivých europoslanců dotázali na zapojení do dalších (neformálních) zájmových/odborných a podobných skupin v rámci EP. Výsledky jsou však velmi podobné jako u zapojení europoslanců do činnosti meziskupin. Všechny tyto a ještě některé další informace a souhrny kvantitativních indikátorů pro každého europoslance najdete na následujících stránkách. V této části studie jsme se rozhodli dát každému českému europoslanci prostor vyjádřit se k několika vytipovaným oblastem jejich činnosti prostřednictvím jednotného (sebe-evaluačního) dotazníku, který jsme rozeslali kanceláři každého europoslance. 59 Dotazník obsahoval 8 níže uvedených otázek týkajících se legislativních i nelegislativních aspektů činnosti zastupitelů v EP. Od 22 dotázaných českých europoslanců se nám vrátilo 17 odpovědí, zbylí se k dotazníku buď vůbec nevyjádřili, nebo jej odmítli vyplnit. V rámci tohoto textu jsou z důvodů velkého rozsahu uvedeny pouze odpovědi na dvě vybrané a pro každého poslance stejné otázky u všech českých europoslanců, kteří vyplněný dotazník zaslali. Odpovědi na všech 8 otázek v plném rozsahu najdete na webu www.evropskehodnoty.cz/europoslanci. 18