Obsah Úvodem.................................................. 7 Rudolf II.: prvních deset let na Pražském hradě............... 13 Patnáctiletá válka (1593 1608).............................. 32 Rok 1599 klíčový rok vlády Rudolfa II...................... 49 Rudolf kontra Matyáš...................................... 67 Rudolfův Majestát a dlouhý sněm 1609 1610................. 85 Matyáš a cesta k stavovskému povstání...................... 103 České stavovské povstání 1618............................. 122 Fridrich Falcký........................................... 143 Zimní král............................................... 158 Bílá hora................................................ 176 Pobělohorská reflexe...................................... 197 Společenské a hospodářské proměny dlouhého 16. století.... 218 Vztah českých zemí a střední Evropy (na příkladu obchodu s obilím).......................... 218 Obyvatelstvo Čech a Moravy............................... 230 Poddanský venkov........................................ 243 Šlechta a vrchnostenská ekonomika......................... 263 Smiřičtí český zázrak.................................... 281 Města a měšťané......................................... 302 Národnostní vývoj českých zemí........................... 322 Konfesijní zápasy předbělohorského období................. 341 Vzdělanost a školství..................................... 362 Alchymie na dvoře Rudolfa II. a Viléma z Rožmberka......... 379 Česká a latinská literatura................................. 398 Architektura a výtvarné umění............................. 417 Rudolfínský manýrismus.................................. 438 Hudební tvorba.......................................... 451 Literatura............................................... 462 Jmenný rejstřík procházející oběma díly..................... 471
Úvodem Vím, že není právě obvyklé opustit jednoho z klíčových protagonistů českých stejně jako středoevropských dějin v okamžiku, kdy neuplynula ještě ani jedna jediná dekáda jeho panování. Ale někdy si to prostě okolnosti vyžadují, okolnosti, jež bychom mohli hodně zjednodušeně vyjádřit asi tak, že by 1. díl publikace byl příliš tenký a ten následný zase neproporčně objemný. A tak přichází ke slovu hledání kompromisu. Nevím sice, zda je můj nápad rozdělit období překračující čtyřiadevadesát let (1526 1620) momentem, kdy císař Rudolf II. přenesl svou rezidenci na Pražský hrad, řešením nejvhodnějším. Současně ale přiznávám, že pro mě není ani tak důležité, abych pro toto řešení našel nějaký smysluplný konsensus, neboť domácí historická scéna je sice naplněna lecčíms, ale smysluplný konsensus tam rozhodně chybí. Proto jej, prosím, ani nehledejme; možná by se ukázalo, že se jedná o ztracený čas. A to bych rozhodně nechtěl. Mám totiž za to, že dějiny předbělohorských Čech obsahují silný pozitivní náboj, takže není třeba koketovat s Marcelem Proustem Ano, ať Rudolf II. chtěl nebo ne, bylo mu souzeno, aby na říšském, českém a uherském trůně strávil opravdu hodně času, tolik, jako málokterý z jeho předchůdců i jeho následovníků. Nepřehlížejme skutečnost, že českým králem byl korunován v rozestavěné katedrále sv. Víta dne 25. září roku 1572 a naposledy vydechl v noci z 19. na 20. ledna roku 1612. Tedy vládl málem čtyřicet let... Ale tak jednoduché to zase není, neboť časná korunovace měla zajišťovat především hladký převod moci z rukou jeho churavějícího otce Maxmiliána II., který žil až do 16. října 1576. A jako jeden z nemnoha vladařů raného novověku Rudolf II. na svůj úřad rezignoval. Titulu českého krále se vzdal 12. dubna 1611 a kratičký zbytek poměrně dlouhého života vždyť nechybělo mnoho a dosáhl by sedmdesátky dožil na Pražském hradě. Rudolf II. byl tedy výhradním majitelem svatováclavské koruny, a tudíž českým králem, bezmála 35 let. Tyto roky měly svou zvláštní 7
dynamiku: první dvě dekády (1576 96) představovaly daleko klidnější (či alespoň na první pohled klidnější) období než to, které odstartoval roku 1595 nový konflikt s Turkem. A poté jako by se na legendární figuru, kterou Rudolf II. bezesporu představuje, valila jedna pohroma za druhou. Příbuzní, v čele s mladším bratrem Matyášem, mu prostě nepopřáli klidu; jim zdatně sekundovali nekatoličtí stavové čeští, slezští i ti z obojích Rakous; ti všichni jako by vycítili, že přichází jejich doba. Zároveň, a to nemuselo být pro tohoto panovníka pouze oporou, se začínala revitalizace katolického náboženství. Ta se projevila v Českém království například známým převratem roku 1599, kdy panovník předal katolíkům klíčové úřady království. A tak zanedlouho proti sobě stanuly, jak už to v bipolárním světě bývá, dvě krajně nesmiřitelná uskupení: Katolická liga a Protestantská unie. A psal se rok 1609. Po extrémně namáhavém, dlouhém a vyčerpávajícím boji si čeští nekatoličtí stavové doslova vynutili vydání proslulého Majestátu Rudolfa II.; zanedlouho je následovali stavové slezští. A kdo tvrdí, že Rudolf rezignoval, ten se patrně velmi mýlí, neboť myšlenka vojenského zásahu, známého jako vpád pasovských (1610 11), pocházela velmi pravděpodobně přímo od něho. Toto vojenské tažení však Rudolfovi definitivně zlomilo vaz a otevřelo cestu k trojtrůní o pět let mladšímu, nenáviděnému bratru Matyášovi. Považte, že Matyáš učinil tak nečekaný krok, že se ve svých 55 letech konečně oženil. A koho že si to bral? Nebyla to náhodou nějaká volná sestřenice? Odpověď zní: Ano, jedna taková se opravdu našla odložila řádové roucho a stala se královnou i císařovnou. Ale to vše nestačilo! Pokračovatelem korunovaných Habsburků mohl být pouze adoptivní syn Matyášův Ferdinand Štýrský, proslulý bigotní katolík. Starému vladaři zbýval nejtěžší úkol: prosadit jeho volbu. A ejhle! Osobně považuji za absolutní selhání stavovské politiky, když tento v Čechách krajně neoblíbený muž, jenž v sobě ztělesňoval budoucí konflikty s českou stavovskou opozicí, které si nikdo ani neuměl představit, byl jakoby mávnutím kouzelného proutku zvolen budoucím českým králem. Tady šlo o klíčovou porážku českých stavů, nikoli na Bílé hoře! Ta už se jen pokoušela zachránit nezachrani- 8
Karel Škréta, mapa Čech telné. Vůbec ona Matyášova doba zvnějšku vypadá, jako by stavové, a to nejen čeští, upadli do zimního spánku, a když se probudili, zjistili ti s větším rozhledem, že je vlastně skoro pozdě. A asi proto, jako nějaký pomyslný budíček, museli vyletět z okna Vilém Slavata a Bořita z Martinic, doprovázení nejspíše náhodou písařem Fabriciem. Celý průběh stavovského povstání trpěl značnou nekoordinovaností, všichni měli dost času... A pokud se argumentuje tím, že jim chyběly peníze, dodejme jen, že ty chyběly všem stranám. Je zajímavé, že ještě v této době poskytovaly kutnohorské doly slušné množství stříbra... 9
Byl vskutku tou nejlepší alternativou k ukvapeně zvolenému Ferdinandovi mladý, nevyzrálý Fridrich Falcký? Myšlenka, že sám anglický král je přece jeho tchánem, zavání silně demagogií; muselo snad být jasné, že tento panovník z principiálního důvodu nevystoupí proti jinému panovníkovi, právě tak jako poté, co unikl atentátu, bylo nemožné si představit, že by vyslovil sympatie s něčím, co jinak kategoricky odmítal. To ale čeští volitelé patrně vůbec nevěděli, zčásti ovšem nepochybně díky efektivní volební propagandě některých pánů stavů, zejména Václava Viléma z Roupova. Je ještě jedna skutečnost, která by měla moderního člověka při pročítání těchto dávno minulých příběhů přinejmenším zarazit. Existuje výčet vojenských velitelů, kteří stáli v českých barvách (možná spíše v českém žoldu) proti tzv. katolické armádě, jak se někdy nazývala spojená vojska císaře Ferdinanda a bavorského vévody Maxmiliána I. Na české straně spatřujeme pouze minimum českých nekatolických stavů, převážnou většinu tvořili najatí důstojníci. Sice vždycky platilo, že prohraná bitva neznamená ještě prohranou válku, ale Fridrich Falcký hned 9. listopadu 1620 opustil bojiště a velmi záhy odložil českou politiku ad acta ; žil si pohodlně za anglické peníze v Haagu A tady se musím uprostřed věty zastavit, protože není přece úkolem ani cílem úvodu převyprávět celou historii. Pokusil jsem se jen naskicovat, co oněch necelých 40 let znamenalo pro vládnoucí elitu. To hlavní ale politický, sociální, hospodářský, kulturní a intelektuální vývoj je skryto ve vlastním líčení, v jednotlivých kapitolách knihy. Těmito událostmi přirozeně české dějiny do Bílé hory ani zdaleka nekončí. Jelikož jsem zastáncem možná už trochu zastaralé triády, kterou kdysi obohatil historiografii francouzský historik Fernand Braudel, musím doplnit jeho událostní či chcete-li politické dějiny o další poschodí, jimiž jsou socioekonomické základy společnosti a kultura. Domnívám se, že naznačená komplexnost pohledu má svůj význam i dnes, navzdory tomu, že byla formulována kolem poloviny minulého (rozuměj 20.) století. Protože tyto svazky píšu především pro studenty historie a příbuzných disciplín, je jistá komplexnost přirozeně žádoucí. Navíc praxe pedagoga mě vede stále více a více ke zjištění, že řada momentů, například bezpečná zna- 10
lost chronologie, kterou moje generace považovala za naprosto samozřejmou, dnešním adeptům historie poněkud uniká. Stále častěji jsem konfrontován s faktem, že i studenti velmi solidně připravení na zkoušku z raného novověku (většinou vloženou do časového rozmezí 1500 1800) mají problémy zakotvit tu či onu událost do určitého roku, kdy k ní došlo, ba co více, někdy nepostačí ani dekáda. Můžete namítnout, že je to školometský přístup, že přece máme Zámek Ambras nepřeberné množství nejrůznějších pomůcek, a zejména internet. Přítel na telefonu Google je tu přece od toho... Nemohu s tím tak docela souhlasit. Ono je to velmi podobné práci chirurga, jenž má za úkol odstranit pacientovi slepé střevo, ale místo aby si pořádně prohlédl kandidáta pro svůj skalpel, obrátí se k internetu. Myslím, že toto srovnání je docela adekvátní, neboť každá disciplína má svůj objektivní základ, který prostě musí graduovaný absolvent toho kterého 11
oboru znát. Jistě, na rozdíl od medicíny poskytuje historie více prostoru pro kreativitu až básnění, nicméně mám za to, že patří mezi standardy oboru mít určité penzum základních vědomostí. Současně si uvědomuji, že jistou zápornou stránkou enormní specializace a parcelace onoho širokého historického pole je ztráta celistvého pohledu, a to jak na národní minulost, tak na dílčí vývojové segmenty. Sluší se dodat ještě poznámku k vlastní stavbě přítomného svazku. Jeho druhá a třetí třetina sice zachovává obvyklou strukturu těchto mých prací, ale neopakuje ji do slova a do písmene stejně jako v prvním dílu Habsburků s podtitulem České země v letech 1526 1583. Důvod je prostý; ve většině kapitol, už vzhledem ke kratšímu časovému záběru, bych v podstatě musel jinými slovy opakovat to, co již bylo řečeno. Proto jsem v tomto případě zvolil poněkud jiný pohled, a to zejména v oblasti sociálních dějin, kde se objevují doplňující kapitoly, jako ta o populačním vývoji, včetně epidemií, a podobně. Takovéto nové kapitoly pak přirozeně sledují poněkud delší období, než je vymezeno v názvu knihy. Vzhledem k tomu, co víme o dynamice dějinných toků v této době, to myslím nemůže být na škodu. 12
RUDOLF II.: PRVNÍCH DESET LET NA PRAŽSKÉM HRADĚ Každý, kdo se jen trochu podrobněji podívá na některý z řady portrétů či bust Rudolfa II., patrně nepřehlédne, že byl vždy vyobrazen se zvláštním šperkem z ryzího zlata, který tvoří u většiny katolických panovníků v 17. století je to tak bezvýhradně součást jejich přináležitosti k tradičním hodnotám západu. Jde o odznak Řádu zlatého rouna, na řetězu či stuze zavěšená beránčí kůže z ryzího zlata. Řád byl založen v Burgundsku roku 1429. Jeho nositelé ho měli doživotně propůjčený, poté se vracel zpět. Po vymření burgundských vévodů jej udělovali španělští králové. V době, kdy byl Rudolf II. mladým vladařem, měly řád propůjčen přibližně tři desítky nejurozenějších osobností, poznamenávám, že výlučně mužů. A právě roku 1584 se rozhodl španělský král Filip II., že propůjčí Řád zlatého rouna Rudolfovi II., dále arciknížeti Karlu Štýrskému (1540 1590), jinak synovi Ferdinanda I., a mladšímu Rudolfovu bratru Arnoštovi (1553 1595); toto habsburské trio měli doplnit dva přední středoevropští aristokraté, totiž český velmož Vilém z Rožmberka (1535 1592) a rakouský Leonard z Harrachu (1514 1590). I pro muže, který se pohyboval od dětství v nejvyšších patrech soudobé společnosti, se jednalo o mimořádnou poctu, poctu, která zvyšovala jeho prestiž. V daném kontextu se patrně mohla vyskytnout jediná skutečnost, která by narušila sváteční atmosféru: nešlo o žádné tajemství, že se španělský král chystá oženit Rudolfa II. s infantkou Isabelou Clarou Eugenií. V tehdejší době nebylo myslitelné, že by sám Filip II. cestoval do Prahy; měl ale plnohodnotného zástupce, Ferdinanda Tyrolského, který získal řád již dříve. Všem muselo být jasné, že se v Praze při takové příležitosti shromáždí všichni členové rakouské větve Habsburků. Nakonec se pro onemocnění 13
Vilém z Rožmberka Ferdinanda musela slavnost odložit na příští rok 1585. Slavnostní akt se uskutečnil v katedrále sv. Víta, tedy v prostoru sakrálním, chybět nemohl ani tehdejší pražský arcibiskup Martin Medek z Mohelnice, druhý hodnostář po obnovení pražského arcibiskupství (arcibiskup 1581 90). Jakkoli se císař na slavnost jistě těšil, mohlo jej znepokojovat, že setkání příbuzných bude tak trochu využito k nátlaku na něj. Na váhu zde ovšem padaly nikoli zanedbatelné skutečnosti; na jaře mu totiž jeho milenka, tehdy osmnáctiletá Kateřina Stradová, údajně neobyčejně krásná mladá žena, porodila první z řady nemanželských dětí, smutně proslulého dona Julia Caesara d Austria. Rudolfovi bylo již 33 let, podle soudobého nazírání měl muž jeho postavení již nejvyšší čas na ženitbu. Kupodivu olej do ohně přilil tehdy sám vůdce českých stavů, umírněný katolík pan Vilém z Rožmberka, který se na zasedání zemského sněmu obrátil na osobně přítomného císaře s doporučením, které muselo působit vpravdě jako šok, totiž že by se měl a to v zájmu dynastie oženit. A přestože o jednoznačné loajalitě pana Viléma nelze pochybovat, svůj návrh doplnil mírnou hrozbou, kterou zaznamenal jeden cizí pozorovatel: jestliže nebude císař ženatý, budou mít čeští stavové právo zvolit si svobodně nového panovníka, a to bez ohledu na jakékoli skutečné či domnělé dědické nároky habsburské monarchie. Je jistě pozoru hodné, že uvedená slova na sněmu padla, a můžeme i přiznat, že byla nemálo odvážná, jen není známa reakce císaře na to, že si český aristokrat dovolil překročit všechna nepsaná pravidla. To také naznačuje, že otázka panovníkova sňatku se stala takříkajíc věcí veřejnou, či chcete-li politickou, když se o ní jednalo i na sněmu; šlo vlastně o součást tehdejší politiky. Panují doha- 14