Bonita Marie Tomášková 2006 Odedávna, kdy člověk začal hospodařit v lese, snaží se také vyřešit otázku proč někde lesy rostou rychleji a lépe a jinde zase hůře a pomaleji. Tyto těžkosti vedli lidi ke snaze ohodnotit kvalitu stanoviště a její vztah k produkci dřeva podle dřevin. Jedním z prvních byl Cotta (1832), jak ostatně uvádějí pánové Šebík a Polák (1990), který rozdělil lesní půdu na 10 různých stanovišť podle dřevin a tvaru lesa. Stanoviště pak zatřídil podle slovních charakteristik do pěti výnosových tříd. Nedostatkem Cottovy metody zatřídění porostů do výnosových tříd byl problém zjišťování dřevní produkce jako průměrné statistické hodnoty. To bylo z hlediska dlouhé produkční doby lesa velice obtížné. Dalším problémem byli probírky, kdy po zásahu již porost nebyl reprezentativní. Na rozdíl od Cotty Baur (1979, in Šebík, Polák, 1990) doporučil uplatnit systém nepřímé bonitace podle různých taxačních ukazatelů, hlavně podle výšky středního kmene. Určení bonity podle střední výšky a věku se postupně začalo používat a dodnes se v hospodářskoúpravnické praxi používá. Za základní veličiny, které nejvíce ovlivňují produkční schopnost lesních porostů, je podle Simona, Kadavého a Macků (2001) možno považovat kvalitu stanoviště a druh dřeviny (hlavně její vlastnosti). Na tomto principu pak můžeme produkční schopnost vyjádřit pomocí pojmů bonita stanoviště a bonita porostu (dřeviny). Bonita stanoviště vyjadřuje kvalitu půdy,ale také, podle Šebíka a Poláka (1990), reliéf, polohu terénu a klimatické podmínky bez ohledu na to, jaká dřevina a jaký porost na stanovišti roste. Simon, Kadavý, Macků (2001) dále podotýkají, že bonita stanoviště a jeho produkční schopnost je určena systémem lesních typů, které se sdružují do souborů lesních typů. Na lesní typ je dále nahlíženo jako na jednotku se stejnými nebo přibližně shodnými produkčními podmínkami. Bonita dřeviny podle Simona, Kadavého, Macků (2001) obecně slouží k nepřímému určení kvality stanoviště. K tomuto účelu slouží celá řada veličin jako např.: Zásoba porostu, především zásoba hlavního porostu Celková objemová produkce na jednotku plochy Celkový průměrný přírůst (CPP) Výška porostu 1
Střední tloušťka a výška porostu (společně) Za nejspolehlivější ukazatel bonity dřeviny bývá považována celková objemová produkce. Její nevýhodou je však její praktické vyjádření z důvodu prováděných výchovných zásahů. Neméně zanedbatelným ukazatelem je zásoba porostu, která je snadno měřitelná, ale není ukazatelem dosavadní produkce na daném stanovišti, neboť v ní chybí právě zásoba již provedených výchovních zásahů. Nejpoužívanější bonitační veličinou je výška porostu a to jak pro stejnověké, tak i nestejnověké porosty. K bonitaci se používají střední výška a horní výška. Střední výška výhody : velmi závisí na bonitě stanoviště téměř bezvýznamně závisí na zakmenění porostu velmi těsně koreluje s celkovou zásobou porostu - nevýhody : její hodnota je ovlivněna způsobem výchovy účinek výchovy na početní zvětšení její hodnoty Horní výška výhody: je téměř nezávislá na použitém způsobu výchovy možnost použití při bonitování smíšených porostů - nevýhody : není střední taxační veličinou porostu je ji možno zjistit jen po vyprůměrkování porostu Oba typy výšek mají své klady i zápory proto není zcela jednoznačné která z nich je horší a která lepší. Z praxe však vyplývá, že k danému účelu bývá používána především střední výška porostu. Kompromisem v bonitaci je pak spojení střední tloušťky a výšky, tedy bonitace podle objemu středního kmene. Tento způsob může vést ke zpřesnění bonitace. Z uvedených informací vyplývá hned několik skutečností a to, že ze všech nejlepší jsou samozřejmě lesní typy, které přímo definují jaká která stanoviště jsou a jak se zde může jednotlivým druhům dřevin dařit. Bonita dřeviny je jak už je uvedeno výše, vždy už jen ukazatelem odvozeným od různých veličin. Stejně jako pánové Simona, Kadavého, Macků 2
(2001), tak i já sdílím ten názor, že nejspolehlivějším ukazatelem bonity, který nám poskytne nejlepší výsledky je bezpochyby celková objemová produkce. Nastává zde však problém s jeho velice obtížným zjišťováním. Proto se v lesnické praxi používá dle mého názoru nejsnadněji zjistitelný ukazatel a tím je výška porostu. Jak už ostatně výše bylo zmíněno, setkáváme se v rámci této problematiky jak se střední výškou tak s horní výškou porotu. Při zjišťování horní výšky se musí zkoumaný porost vyprůměrkovat naplno, takže zjišťování tohoto ukazatele je poměrně dost náročné, hlavně časově, a nákladné. Střední výška prostu se uvádí s přesností na 1 metr a zjišťuje se u všech zastoupených dřevin, které dosahují výšku alespoň 1 metr. U porostů s měřenými zásobami se střední výška zjišťuje: Průměrkované porosty s objemem počítaným podle objemových tabulek objem dřeviny s kůrou se vydělí počtem kmenů a získá se objem středního kmene. Interpolací v příslušném intervalu se odvodí střední tloušťka, ke které se odvodí střední výška z výškového grafikonu. Podobně se tyto ukazatele odvodí při výpočtu pomocí JOK s tím rozdílem, že střední výška je odvozena podle průsečíku střední tloušťky a příslušné objemové křivky, která nahrazuje výškový grafikon. U relaskopovaných porostů a u porostů průměrkovaných s objemem počítaným metodou jednotných objemových křivek se rozměry středního kmene dřeviny zjistí jako aritmetický průměr ze změřených vzorníků. U porostů s měřenými zásobami se u každé zastoupené dřeviny měří nejméně pět vzorníků, které jsou rovnoměrně rozmístěné po ploše porostu. Počet míst, kde se provádí odhad, závisí na ploše porostu, tloušťkové a výškové rozrůzněnosti. Vzorníky se vybírají okulárně podle výčetní tloušťky. Volí se stromy, jejichž tloušťka se jeví jako průměrná v dané části porostu. Střední taxační veličiny se pak vypočítají jako aritmetický průměr (Štipl,2000). Jak bonitovat smíšené porosty a výběrné lesy? Způsob bonitování smíšených porostů není jednoznačně vyřešený. Střední výška totiž není pro smíšené porosty vyhovující. Podle většiny autorů je v tomto případě třeba upřednostnit bonitování podle horní výšky a převládající dřeviny (Šmelko, Wenk, Antanatis, 1992). Bonitování výběrných lesů může probíhat podle původního návrhu Fluryho (1929, cit.in Šmelko, Wenk, Antanatis, 1992)), který doporučuje průměrnou tloušťku horních tloušťkových tříd. V dnešním chápání je pravděpodobně nejvhodnější horní výška h 10%, která 3
odpovídá tloušťce d 10%, resp. d 95%, podobně jako ve stejnověkém a stejnorodém prostředí. K horní výšce se potom z růstových tabulek odečítá bonita pro nejvyšší udaný věk. Druhy bonit Podle toho jaká veličina se používá za základ bonitního systému, rozlišují se výškové a objemové bonity. V současné době převládají bonitní systémy založené na střední a horní výšce. Podle toho, jestli se bonita uvádí v absolutních výškách nebo relativních hodnotách, jde o relativní nebo absolutní bonity (Šebík, Polák, 1990). Bonity tedy můžeme rozdělit na: objemové výškové: relativní absolutní Relativní bonita (Simon, Kadavý, Macků, 2001) Relativní bonita v podstatě představuje relativní vyjádření kvality stanoviště (porostu), tzn. že např. nejlepší bonita je označena hodnotou 1 a nejhorší bonita poslední číslicí zvolené bonitní stupnice (např. 9). Dále můžeme relativní bonity charakterizovat: svým označením nepředstavují výšku absolutní produkce každá dřevina může mít svou vlastní bonitační škálu relativní bonity určitých růstových tabulek nemusí vždy nutně vyjadřovat celkové rozpětí produkčních schopností jednotlivých dřevin dané oblasti nedovolují porovnání různých růstových tabulek Relativní bonity se mimo označení arabskými číslicemi (bonitní stupně) mohou označovat také číslicemi římskými. Tyto se potom označují jako bonitní třídy. Poznámka: V původním vydání Schwappachových růstových tabulek jsou uváděny bonitní třídy. U většiny bylo pět, u olše tři a u jasanu a břízy dvě označené římskými číslicemi. Toto rozdělení bonit bylo pro přesnější taxační práce nevhodné, a proto byly základní údaje tabulek interpolovány do tzv. mezibonit z nichž se odvodily bonitní stupně. 4
Převodní tabulka mezi bonitními třídami a bonitními stupni Bonitní třída I II III IV V Mezibonita I/II II/III III/IV IV/V Boitní stupeň 1 2 3 4 5 6 7 8 9 Pro potřeby oceňování lesa se zjišťují RVB převodem absolutních bonit zapsaných v LHP na relativní podle převodní tabulky uvedené v příloze v platném znění vyhlášky O oceňování nemovitostí. AVB jsou odvozeny podle taxačních tabulek z roku 1991 (Štipl,2000). Absolutní bonita (Simon, Kadavý, Macků, 2001) Absolutní bonity vyjadřují přes danou bonitační stupnici přímo hodnoty středních výšek porostů v jejich období zralosti, tj. zpravidla ve 100 letech, s odstupňováním po 2 3 m. Kromě takto vyjádřených výškových bonit je možno se setkat s objemovými absolutními bonitami. Příkladem může být použití průměrného celkového mýtního přírůstu ve věku 100 let, s odstupňováním po 1 m 3 na ha. Absolutní bonity můžeme charakterizovat: podávají ihned představu o velikosti absolutní produkce; není však možno na jejich základě usuzovat na relativní produkční stupeň (produkce slabá, střední, dobrá apod.) k vyjádření bonit různých dřevin je použito stejné míry (např. střední výška ve 100 letech) absolutní bonity nezávisí na použitých růstových tabulkách Mezi absolutními a relativními bonitami existuje jednoduchý převodní vztah. V používaných růstových tabulkách (Černý, Pařez, Malík, 1996) jsou relativní bonity vyjádřeny od nejlepší +1 až po nejhorší 9- tak zvaným bonitním vějířem. K tomuto označení je přiřazena absolutní výšková bonita (v závorce za relativní), která je dána hodnotou střední výšky ve 100 letech porostu s odstupňováním po 2 metrech. Tyto tabulky jsou zkonstruovány pro čtyři základní dřeviny ČR (SM, BO, BK a DB). 5
Obrázek: Bonitní vějíř smrku (Černý, Pařez, Malík, 1996, in Štipl, 2000) 6
Literatura: Simon, Kadavý, Macků (2001): Hospodářská úprava lesů, MZLU v Brně, 256 stran Šebík L., Polák L. (1990): Náuka o produkcii dreva, Príroda Bratislava, 322 stran Šmelko Š., Wenk G., Antanaitis V. (1992): Rast, štruktúra a produkcia lesa, Príroda a.s. Bratislava, 342 stran Štipl P. (2000): Hospodářská úprava lesa dendrometrie, MTZ Tiskárna Lipník, a.s., 204 stran 7