Zpáteční let z Oaxacy jako by trval celou věčnost, ale obávám se, že se mi zdál nekončený jen kvůli Jitčině rozladěnosti. Ale co na tom, dostali jsme so domů a život se vrátil do běžných kolejí. Co běžných, více než běžných, prostě superběžných, pokud existuje takové slovo. Omluvil jsem se Jitce za své štiplavé poznámky o jejích rodičích a o oslavách svátku všech zesnulých, ona se naopak omluvila za své bezostyšné flirtování s povalečským toreadorem. Ve snaze upevnit naše nově navázané pouto nás Jitka oba zapsala do kurzu origami. Vida, manželství se mi srazilo na kus skládaného papíru. Po několika týdnech kurzu však musím připustit, že se mi skládání papíru zalíbilo. Origami je nádherné a uchvacující. V první hodině kurzu nám naše učitelka, usměvavá šedovlasá paní, jmenovala se Kateřina, vyprávěla strhující příběh o Tsunu On-gajší (Navráceném jeřábovi): Za dávných časů žil chudý lovec. Jednou narazil na jeřába chyceného do pasti. Slitoval se nad ním a vysvobodil ho. Za pár dní navštívila jeho dům překrásná žena a požádala ho, zda by u něj nemohla přenocovat. Za krátký čas se vzali. Nevěsta měla dobré srdce a byla překrásná, takže žili šťastně. Leč lovec nedokázal svoji ženu uživit. Jednoho dne mu řekla, že bude tkát látky, které by mohl prodávat na trhu, ale zapřisáhla ho, že ji při tkaní nesmí nikdy spatřit. Celé tři dny byla skrytá v chatrči a tkala. Pak vyšla a v rukou nesla nádhernou látku. Lovec ji vzal a odnesl do města na trh. Když ji uviděli obchodníci, byli látkou unešeni a platili za ni zlatem. Byla totiž jedinečná. Látku nazvali Tsuru-no-senbaori (tisíc jeřábových pírek ). Tento příběh mě uklidnil. Začal jsem objevovat krásu origami a rozhodnul jsem se, že si ve volném čase přečtu co nejvíce o jeho historii. Název origami byl vytvořen roku 1880 spojením slov oru (skládat) a kami (papír). Toto umění vzniklo již v prvním století n.l. v Číně. (Domníval jsem se, že vzniklo v Japonsku, ale Jitka mě rychle vyvedla z omylu.) Říká se, že v této době byl vynalezen papír a spolu s ním spatřilo světlo světa i skládání papíru. Číňané vyvinuli jednoduché vzory, z nichž některé se uchovaly až do dnešních dnů. Do Japonska Origami přinesli buddhističtí mniši v šestém století. Za chvíli si toto umění v japonské kultuře získalo své pevné místo: papír se používal v architektuře i v každodenních rituálech. Mnohé z raných vzorů se nedochovaly, protože první písemné pojednání o origami pochází teprve z roku 1797 a bylo nazváno Senbaduru Orikata (Jak složit tisíc jeřábů). Kan no mado (Zimní okno), obsáhlá sbírka tradičních japonských vzorů, byla vydána roku 1845. Origami vzkvétalo i v dalších částech světa. Arabové rozšířili tajemství výroby papíru v 8. století do severní Afriky a Maurové je odtud přivlekli do Španělska. Maurům, kteří se striktně drželi náboženských předpisů, nebylo povoleno vytvářet zobrazení živých bytostí. Skládání papíru se proto u nich omezilo na
geometrické tvary. Za časů inkvizice (Jitka se na mě ostře podívala, ale pak svůj výraz změnila v úsměv) po vyhnání Maurů ze Španělska rozvinuli Španělé tzv. papiroflexii (to slovo zní trochu bizarně). Tato technika je však ve Španělsku a Argentině dosud oblíbená. Otcem moderního origami je Akira Yoshizawa. V třicátých letech dvacátého století navrhnul tisíce modelů zpracovávajících různé náměty. Je tvůrcem systému čar a šipek, který se dnes při skládání papíru používá. V padesátých a šedesátých letech předváděl své umění na západě, a tak inspiroval mnoho dalších milovníků skládaní papíru na západě i v Japonsku. Výsledkem pokročilých technik skládání papíru jsou neuvěřitelně důmyslné a krásné modely. Jitka se v kurzu zaměřila na skládání ryb a mořských živočichů. Během prvních dvou týdnů složila kraba s velkými klepety, karase, nádherného mořského koníka, průměrnou oliheň a pootevřenou škebli. Použila vzory vyvinuté Barbourem, Andreozzim a Robinsonem. V poslední době začalo být oblíbené mozaikování v origami, ale jeho historie je dlouhá. Mozaikováním se označuje dlaždicovým pokrýváním plochy, která je bezezbytku zaplňována souborem dvojrozměrných figur bez jakýchkoli mezer nebo překrytí. Origami mozaiky se tvoří z plochého materiálu, nejčastěji papíru, ale prakticky z čehokoli, co po přehnutí dokáže udržet tvar.
světě (žánr alternativní historie a současné fantasy). Původ žánru fantasy lze spatřovat především v lidové tvořivosti a lidské fantazii. Z literárních žánrů pravděpodobně zastupuje dřívější typy jako např. mýty a báje, pohádky, středověké legendy a rytířské eposy. Vznik klasického fantasy však lze spatřovat až v druhé polovině 19. století u autorů jako George MacDonald a lord Dunsany, masivnější nástup přišel s díly J.R.R. Tolkiena a R. E. Howarda v první polovině 20. století. Zejména Tolkienova trilogie Pán Prstenů se výrazně zapsala do moderní populární kultury a stala se jedním z pilířů žánru. Podžánry[editovat editovat zdroj] Související informace naleznete také v článku Podžánry fantasy. Fantasy je umělecký žánr, používaný především v literatuře a filmu, ale i ve výtvarném umění, založený především na užitímagie či jiných nadpřirozených prvků (bájné bytosti, bohové (obzvláště z antických dob), mimozemských technologií nebo nadměrně inteligentně vyvinuté, extrémně silné bytosti, často s vzezřením a chováním netypickým pro lidi). V anglosaském světě je však fantasy označení pro jakékoliv dílo fantastického žánru, které není science fiction. Žánr je stejně jako příbuzné žánry science fiction a horror definován především rekvizitami a prostředím, a dobou, kam je dílo situováno. Svět (nazývaný často druhotný svět nebo alternativní realita ), ve kterém se příběh odehrává, je většinou nezávislý na našem, v některých případech je s naším nějak spojený (Letopisy Narnie) či se děj odehrává přímo v našem nějak pozměněném Postupem času se vyvinula řada podžánrů fantasy. Mezi nimi nepanují ostré hranice a podžánry se tak překrývají. Hrdinská fantasy: Příběh se většinou soustředí na souboj dobra a zla. Typickým příkladem je dílo J. R. R. Tolkiena nebokolo času (Robert Jordan), či romány od Davida Gemmella. Historická fantasy: Prostředí je inspirováno reálnými historickými epochami, většinou středověkem, někdy se příběhy dokonce odehrávají během historie našeho světa. Typickým příkladem je Píseň ledu a ohně. Meč a magie: Děj většinou sleduje příhody a výpravy hrdiny - bojovníka, který neohroženě překonává hordy nepřátel.barbar Conan je archetypem takového hrdiny. Komická fantasy: Fantastický
svět většinou slouží jako kulisa, v které se odehrávají podivné a pitoreskní příhody. Mnohdy se satirickým či parodickým podtextem vztahuje ke skutečnostem z našeho reálného světa. Příkladem je Zeměplocha Terryho Pratchetta. Městská fantasy: Děj se odehrává v městském prostředí, ať už ve městě ze současnosti (to většinou), v minulosti, či v nějakém alternativním světě. Příkladem jenádraží Perdido (China Miéville), Nikdykde (Neil Gaiman) nebo trilogie Městské války (Pavel Renčín). Alternativní (či spekulativní) historie: Děj se většinou odvíjí od úvahy, co by se stalo nebo mohlo stát za předpokladu, že by v určitém historickém okamžiku došlo k nějaké odchylce od naši skutečné historie (např. jiný výsledek bitvy; nebo předčasná smrt osoby, která měla velký dopad na další historické události). Příkladem je Na západ od ráje (Harry Harrison), tento román vychází z předpokladu, že meteorit zodpovědný za vyhubení dinosaurů planetu Zemi minul a děj popisuje střet lidské civilizace s civilizací inteligentních potomků dinosaurů. Paralelní realita: Děj se odehrává v několika paralelních vesmírech, mezi kterými lze nějakým způsobem přecházet. Jedním z paralelních realit může a nemusí být náš vesmír. Příkladem je trilogie Jeho temné esence (Philip Pullman).