Obr. 4 Mapa světa z roku 1858 od Antonia SniderPellegriniho zobrazující kontinenty před oddělením. (vlevo) a po oddělení (vpravo).

Rozměr: px

Začít zobrazení ze stránky:

Download "Obr. 4 Mapa světa z roku 1858 od Antonia SniderPellegriniho zobrazující kontinenty před oddělením. (vlevo) a po oddělení (vpravo)."

Ivo Dalibor Svoboda
před 8 lety
Počet zobrazení:

2 DESKOVÁ TEKTONIKA Z historie V roce 1596, holandský kartograf Abraham Ortelius ve své práci Thesaurus Geographicus píše, že Amerika byla "odtržena" od Afriky a Evropy zemětřesením a potopami a dodává: Srovnáme-li pobřežní linie těchto kontinentů, pak se stopy po této trhlině prozrazují samy. Orteliusovu myšlenku znovu oživil geograf Antonio Snider-Pellegrini v roce 1858, když publikoval dvě mapy světa před (avant) a po (apres) oddělení Ameriky od Evropy a Afriky (obr. 4). V roce 1912 A. Wegener prezentoval teorii kontinentálního driftu (pohybu). Narozdíl od svých předchůdců však Wegener přinesl první geologické důkazy, jako objevy stejných fosílií na jihoamerickém a africkém pobřeží Atlantiku (obr. 5), přítomnost ledovcových sedimentů v polopouštních oblastech Afriky nebo naopak přítomnost uhelných slojí v Antarktidě. Velkým nedostatkem Wegenerovy teorie ovšem bylo, že nedokázala fyzikálně zdůvodnit mechanizmus pohybu takové masy hornin. Teprve díky technickému pokroku v 50. a 60. letech 20. století byla získána řada nových vědeckých poznatků, ze kterých jsou nejdůležitější tyto: (1) rozsáhlé mapování a datování oceánského dna; (2) potvrzení opakovaného otočení pólů zemského magnetického pole v geologické historii; (3) přesná dokumentace rozložení zemětřesení a sopečné činnosti a jejich koncentrace podél hlubokomořských příkopů a podmořských pohoří. V této době americký vědec Harry Hess představil myšlenku o pomalém proudění teplotně změkčeného pláště pod pevnou litosférou (obr. 6). Proudění v plášti bylo podle něj řízeno výstupem lehčího a teplejšího materiálu a poklesem těžšího a studenějšího materiálu (podobně se chová např. vařící se voda v hrnci. - obr. 7) Tímto mechanizmem je možno recyklovat oceánskou kůru; oceánská kůra vzniká na středooceánských hřbetech a zaniká v subdukčních zónách. Od této představy byl již jen krůček k teorii deskové tektoniky. nálezy triasového suchozemského ještěra Lystrosaura AFRIKA INDIE JIŽNÍ AMERIKA ANTARKTIDA nálezy triasového suchozemského ještěra rodu Cynognathus Obr. 4 Mapa světa z roku 1858 od Antonia SniderPellegriniho zobrazující kontinenty před oddělením (vlevo) a po oddělení (vpravo). Co je teorie deskové tektoniky Geologický termín litosferická deska označuje plošně rozsáhlé (miliony km2) deskovité těleso hornin v pevném stavu. Slovo tektonika má svůj původ v řeckém slově stavět. Spojením těchto dvou slov dostáváme termín tektonika litosferických desek, který vyjadřuje, jak jsou desky vzájemně uspořádány. Teorie deskové tektoniky pak říká, že nejsvrchnější vrstva planety Země je sestavena z litosferických desek, které se vůči sobě posouvají díky tomu, že je na svém povrchu unáší pohybující se hmoty teplejšího, změkčeného a částečně nataveného pláště. Tato teorie propojuje mnoho geovědních oborů od paleontologie (studium fosílií) až po seismologii (studium zemětřesení) a dává odpovědi na otázky, které nebylo možné po celá staletí zodpovědět, jako například: (1) Proč se zemětřesení a sopečná činnost soustřeďují pouze do určitých zón? (2) Proč vznikají velká pohoří, jako Alpy nebo Himaláje? Teorie deskové tektoniky je pro vědy o Zemi stejně důležitá jako objev struktury atomu pro fyziky a chemiky a evoluční teorie pro biology. nálezy sladkovodního ještěra Mesosaura AUSTRALIE nálezy fosilních kapradin? Glossopteris (nacházejí se na všech jižních kontinentech) Obr. 5 Barevné pruhy zobrazují výskyt stejných zkamenělin, které se v současnosti nacházejí na různých kontinentech vzdáleny tisíce kilometrů. Jeden z důkazů, že kontinenty byly v minulosti spojeny v jeden (Gondwanu) tak, jak je naznačeno na mapce. Podle A. Wegenera bylo toto nejpádnějším důkazem potvrzujícím jeho teorii kontinetálního driftu. Středooceánský Hlubokomořký hřbet příkop Kontinentální kůra a r sfé eno Oceánská Hlubokomořký kůra příkop Ast Plášť Jádro Obr. 6 Červené šipky naznačují proudění v plášti/astenosféře a jemu odpovídající pohyb litosféry v jeho nadloží - žluté šipky. Oceánská a kontinentální litosféra nejsou odlišeny.

Orteliusovu myšlenku znovu oživil geograf Antonio Snider-Pellegrini v roce 1858, když publikoval dvě mapy světa před (avant) a po (apres) oddělení Ameriky od Evropy a Afriky (obr. 4). V roce 1912 A.

4 b JAPONSKO OSTROVNÍ OBLOUK e g f HAVAJ Transformní rozhraní ŠTÍTOVÁ SOPKA a ATLANTIK PACIFIK RUDÉ MOŘE VÝCHODOAFR. RIFT KONTINENTÁLNÍ RIFT ANDY STŘEDOOC. HŘBET c d KONTINENTÁLNÍ OBLOUK INDIE-HIMALÁJE POHOŘÍ KOLIZE PŘÍKOP PŘÍKOP oceánská litosféra oceánská litosféra kontinentální litosféra divergentní rozhraní ROZPÍNÁNÍ (RIFTING) horká skvrna spodní plášť divergentní rozhraní SUBDUKCE kontinentální litosféra kontinentální litosféra ROZPÍNÁNÍ (RIFTING) ukončená SUBDUKCE SUBDUKCE Obr. 9 Idealizovaný řez svrchní částí zemského tělesa zachycující procesy, které probíhají na různých typech rozhraní litosferických desek (a-g) a jejich vztahy k povrchovým jevům. nachází ostrovní oblouk - souostroví Mariany. Též ostrovy Japonska jsou příkladem takového ostrovního oblouku. Za produkty ostrovního vulkanismu lze v Českém masivu považovat silurské bazaltové vulkanity (diabasy) Barrandienu (viz mapka na posteru Vývoj Českého masivu ). Konvergence (střet) dvou kontinentálních litosfér kolize Kontinentální litosféra má výrazně nižší průměrnou hustotu hornin než oceánská litosféra. Proto při kolizi dvou kontinentálních desek nedovolí nízká průměrná hustota hornin spodní desky provázená převahou vztlakových sil zanořit se do astenosféry. Nedochází tedy ke klasické subdukci (obr. 9-c). Desky se spíše přesouvají přes sebe za současného oddělování a výsunu rozsáhlých plochých 2-3 km mocných těles k povrchu, kterým říkáme příkrovy. O tom, která z desek se bude podsouvat a která zůstane nahoře rozhodne, velmi zjednodušeně řečeno to, která z nich je měkčí neboli lépe deformovatelná. Čím je deska mladší, tenčí a teplejší, tím je měkčí a lépe ohybatelná a bude se podsouvat. Horniny desky, která se dostává dospod, jsou vystaveny vyšším teplotám a tlakům, než v jakých se nacházely před kolizí. To má za následek změnu jejich minerálního složení - při stejném chemickém složení se jedny minerály mění na druhé. Největším tlakům a teplotám jsou vystaveny horniny v místě největšího ztluštění litosféry v tzv. orogenním kořenu. V nejhlubších partiích orogenního kořene dosáhnou teploty takových hodnot, že dojde k natavení hornin. Takovýmto místům se říká magmatické krby, protože se v nich tvoří obrovské rezervoáry roztavených hornin pocházejících původně jak ze svrchního pláště a kontinentální litosféry nadložní desky, tak hornin podsouvající se desky. V těchto místech se nachází zdroj hlubinných vyvřelin a jejich těles tzv. plutonů. Nejnázornějším příkladem kolizního typu rozhraní je styk indické desky a euroasijské desky lemovaný nejvyššími pohořími na naší planetě Himalájí a Karakoram. Český masiv v podobě, v jaké ho známe dnes, je v podstatě výsledkem variské kolize desek probíhající v období od 360 do 320 mil. lety (svrchní devon-spodní karbon) (viz mapka na posteru Vývoj Českého masivu ) Divergentní (rozbíhavé) rozhraní Pohybují-li se desky od sebe, říkáme procesu, který na nich probíhá, divergence a typu takového rozhraní divergentní (obr. 9-d, e). Divergentní pohyb začíná uvnitř kontinentální desky (obr. 9-d). Působí-li na desku síly směrem od sebe, dojde k roztažení a ztenčení desky provázenému poklesem jejího povrchu v úzkém ale dlouhém pásu. Tím se blízko k povrchu dostane prohřátý materiál svrchního pláště. Výstup pláště směrem vzhůru provází snížení tlaku, které usnadní natavení části jeho hornin. Tavenina má větší objem a tím pádem menší hustotu, je lehčí a stoupá dále k povrchu. Tavením pláště, který má peridotitové složení, vzniká hornina čedičového neboli bazaltového složení. Roztahování je tedy doprovázeno sopečnou činností. Takovémuto místu uvnitř kontinentální desky, kde probíhají výše popsané procesy, se říká kontinentální rift. Pokračujícím roztahováním a s tím sovisejícím ztenčováním dojde k přetržení kontinentální kůry a k výlevům čedičů do vzniklé trhliny (obr. 9-e). Tímto způsobem vzniká nová oceánská kůra. Neroztavená část pláště zůstává pod čedičovou vrstvou a tvoří spodní část oceánské litosféry. Trhlinu, kterou se vylévá další a další množství čedičových láv nazýváme riftové údolí. Neustálým přísunem ohřátého materiálu vystupujícího z hloubek dochází k tomu, že směrem na obě strany od riftového údolí se zdvihají morfologicky vystouplé oblasti, které tvoří protáhlá pohoří na dnech oceánů. Starší horniny jsou odtlačovány od riftového údolí na obě strany. Místům, kde dochází k divergentnímu pohybu a ke tvorbě nové oceánské kůry, říkáme středooceánské hřbety. Proces tvorby nové oceánské kůry za současného oddalování desek se nazývá rifting. Slovo rift pochází ze severských jazyků a znamená oddělování, otvírání. Dva nejvýznamnější středooceánské hřbety (obr. 10), jsou středoatlantický hřbet a východopacifický hřbet. K riftingu uvnitř pevniny v současnosti dochází např. ve východoafrickém riftu (oblast východoafrických jezer). Za příklad počínajícího avšak v určité fázi vývoje ukončeného kontinentálního riftingu v Českém masivu pokládáme tzv. Ohárecký rift, strukturu obsahující terciérní podkrušnohorské hnědouhelné pánve a vulkanity (viz mapka na posteru Vývoj Českého masivu ).

plášť divergentní rozhraní SUBDUKCE kontinentální litosféra kontinentální litosféra ROZPÍNÁNÍ (RIFTING) ukončená SUBDUKCE SUBDUKCE Obr.

Podobné dokumenty

Téma 3: Voda jako biotop mořské biotopy

KBE 343 Hydrobiologie pro terrestrické biology JEN SCHEMATA, BEZ FOTO! Téma 3: Voda jako biotop mořské biotopy Proč moře? Děje v moři a nad mořem rozhodují o klimatu pevnin Produkční procesy v moři ovlivňují