Jiskra byla šťastná volba, jsem tu spokojený Bruntálský a Krnovský deník, 14.06.2014, PAVEL HABRAM, str. 17, Sport Bruntálska a Krnovska http://www.bruntalsky.denik.cz/ Důležitým článkem při postupu fotbalistů Jiskry Rýmařov do divize byl i tvořivý záložník Michal Schreier. Opavský odchovanec si fotbal v Rýmařově velice užívá a říká: Rýmařov Fotbalisté rýmařovské Jiskry jako nováčci krajského přeboru vybojovali hned postup do divize. Jednou z velkých opor byl bezesporu tvořivý záložník Michal Schreier. Dvaatřicetiletý odchovanec Opavy prošel řadou klubů, ale poslední dva a půl roku zakotvil právě v Rýmařově. V civilním životě učitel si fotbal v Jiskře užívá a nemůže si vynachválit prostředí i vynikající partu hráčů, která se zde vytvořila. Na nadcházející divizní sezonu už se všichni v Rýmařově, včetně Michala Schreiera, moc těší. - Jako nováčci krajského přeboru jste postoupili do divize, ale vy jste v Rýmařově déle než tu jednu sezonu, že? Přišel jsem do Rýmařova před dvěma a půl lety, kdy tým padal z krajského přeboru do 1. A třídy. Byla to sezona, kdy z kraje padaly hned tři týmy. My jsme přišli do Rýmařova s Kubou Šromem a dalšími kluky z Opavy. Volal nám tehdy trenér Milan Furik, jestli bychom je nepomohli zachránit. Jarní část už jsme měli docela dobrou, ale spadli jsme právě jako třetí tým. Moc jsme s klukama nevěděli, co od toho čekat, protože Rýmařov tady neměl moc dobré jméno, ten fotbal se tam chvilku hledal. Ale když jsme poznali Milana Furika jako trenéra i jako člověka, tak jsme do toho šli. A i když se spadlo, tak jsme si řekli, že se nic neděje a zkusíme hned postoupit zpátky. Vytvořila se dobrá parta lidí, kteří se dali dohromady. - V Rýmařově je dobrá parta? Už je to takové hodně profláknuté, u každého kolektivního sportu se pořád říká parta, parta, ale kolikrát to tak není. Ale právě v Rýmařově jsme se opravdu dali dohromady, táhneme za jeden provaz, hodně nám pomohlo právě to, že jsme hned postoupili zpátky z 1. A třídy. Ten tým zůstal, trenér ho jen vhodně doplnil. Nikdo si tam na nic nehraje, i když tam jsou takové osobnosti jako Tomáš Šupák, který dal třicet gólů v sezoně. I díky tomu se nám znovu podařilo postoupit. Třeba kluci z Vítkovic, kteří byli naším největším soupeřem a které jsme porazili, nám právě záviděli tu partu. Když jsme loni zapíjeli postup, tak jsme si z legrace říkali, tak příští rok znovu. A ono to vyšlo. - Určitě jste nešli do sezony s tím, že postoupíte, jaké byly cíle? Cíl byl hlavně doma vyhrávat, aby lidi chodili na fotbal, aby si to užívali. Aby jsme předváděli útočný fotbal, který by se líbil, a byli tak do pátého místa. Ale prvních pět šest kol jsme vyhráli všechno, tak člověk si říkal, tak to je docela dobré. Nějaký postup byl ještě hodně daleko. Vždycky je důležitá ta zimní přestávka, kdy je důležité dobře potrénovat na to jaro. V zimě jsme byli za Vítkovicemi, a abych řekl pravdu, moc jsem nedoufal v to, že bychom je přeskočili. Oproti nám to jsou skoro profesionálové, co se týče finančních podmínek.
- Potkala vás během sezony nějaká krize? Ale ano, krize byla. Někdy ke konci podzimní části, kdy nám hodně kluků vypadlo kvůli zranění a musela se lepit sestava. Samozřejmě v těch nižších soutěžích se hraje na jedenáct, maximálně třináct lidí. A když tři, čtyři vypadnou, tak už se to lepí, jak se dá, a ta jedenáctka na sebe není tak zvyklá a ten tým nepodá takový výkon. Měli jsme tehdy asi šest bodů náskok na Vítkovice a ony to stáhly během tří kol a pak nás o bod přeskočily. Ale v zimě jsme se dobře připravili, osvědčilo se, že jsme makali třikrát, čtyřikrát týdně na umělce i v tělocvičně. Z toho pak vyplynulo to úspěšné jaro, kdy jsme měli šňůru deseti utkání bez porážky. - Který zápas byl asi nejvydařenější? Musím to rozdělit. V prvé řadě to jsou zápasy, kde se až tak nedaří a vyhraje se gólem v devadesáté minutě. To bylo třeba ve Vítkovicích, kdy jsme vyhráli 2:1 právě gólem úplně na konci. To jsme si hodně užili. A fotbalově nejlepší utkání, kdy nám všechno vycházelo, to bylo na jaře v Krnově, kdy jsme vyhráli 3:0. - Hodně utkání jste vyhrávali o gól, kdy jste rozhodovali v poslední desetiminutovce. Čím to bylo, měli jste více fyzických sil? Základní předpokladem byla určitě fyzická kondice. Měli jsme štěstí, že se nám na jaře vyhýbala zranění a byli jsme sehraní. A druhá důležitá věc byla morální síla jít za tím vítězstvím, hrát až do konce. A zrovna to byla utkání, kdy se lámal chleba, Vítkovice v devadesáté minutě, Petřkovice v devadesáté a další. Bylo to prvních pět kol v jarní části, kdy se nám to povedlo vždycky urvat o gól. - Pořád se mluvilo o Vítkovicích, ale kdo byl podle vás hodně těžký soupeř pro Jiskru? V prvé řadě myslím, že krajský přebor šel kvalitativně nahoru, hodně fotbalistů, kteří hráli ještě nedávno první, druhou ligu, tak teď hraje právě kraj. Příkladem jsou Dětmarovice, Petřkovice, Vítkovice. Pustá Polom jako tradiční účastník byla těžkým soupeřem. A často se stává, že někdo z nováčků vyletí, osobně jsem měl před sezonou strach z Vendryně. A nesmím zapomenout na Kravaře. - Kdy už se začalo nahlas v kabině mluvit o postupu? Hodně jsme sledovali výsledky Vítkovic, a když začaly ztrácet, tak už jsme ten postup v hlavách měli. Ale asi právě po porážce Vítkovic a po domácím vítězství nad Petřkovicemi už jsme si říkali, že kdyby nám to uteklo, tak jsme pitomci. Měli jsme už šestibodový náskok, a kdybychom ho prohospodařili, tak by to byla ztracená sezona. - V čem je kouzlo Rýmařova? Myslím si, že typologicky máme výborně složený kádr, nikdo si nehraje za hvězdu a velmi důležitá je osobnost trenéra Milana Furika. On je v tom nejlepším slova smyslu fotbalový blázen, bez takových lidí by se to dělat nedalo. On dokáže strhnout lidi kolem sebe.
- Čím jste přehrávali soupeře? Určitě týmovým výkonem a takovou vyrovnaností ve všech řadách. Dobře, Šupis (Tomáš Šupák, pozn. red.) dal třicet gólů, ale nikdo mu to nezáviděl, všichni makali, jeden přál druhému. - Hodně skloňovaným jménem je trenér Milan Furik. Jak byste jej charakterizoval? Zažil jsem hodně trenérů autoritativních, ale on je úplně jiný. Je to typ psychologického trenéra, on ví, jak s hráči mluvit, jak s nimi pracovat, dokáže s nimi najít společnou řeč a vymačkat z nich maximum. Dokáže hráče namotivovat a hlavně fotbalu hodně rozumí. Jsou trenéři, kteří jsou autoritativní, ale tomu fotbalu zase až tak nerozumí, bohužel to tak je. - Jak se těšíte na divizi? Těším se moc, protože poslední čtyři roky jsem hrál hlavně krajský přebor a taky 1. A třídu a už se mi ty soutěže trochu okoukaly. Hrajete pořád proti stejným soupeřům, už to byl stereotyp. A když jsme se dívali na soupeře, tak už jsme s trenérem říkali, tak proč nebýt do pátého místa i v té divizi. Doufám hlavně, že tým zůstane spolu. Máme tam v zastoupení mladé kluky, střední generaci, i tu starší. Třeba z těch starších Radim Přecechtěl je správný borec, který už něčím prošel a je to takový ten element, který drží tu partu pohromadě. Bez něj by to nebylo ono. - Vy jste odchovanec Opavy, prošel jste řadou klubů v okolí, ale jak jste se ocitl v Rýmařově? Když jsem se rozhodl končit s výkonnostním fotbalem, kdy už ta fyzička nebyla, abych mohl hrát druhou nejvyšší soutěž, tak jsem začal studovat a spíše se orientovat na profesní život. Na fotbalový život to nebylo. Já říkám, že fotbalový život, to je jen první liga a ještě k tomu tým do pátého místa. Jinak to je takové fotbalové přežívání, když to řeknu v uvozovkách. Není to to pravé. Tehdy mě Rosťa Poláček a Karel Štěpán přetáhli do Hradce nad Moravicí, kde se budoval tým. Nakonec jsem tam strávil čtyři krásné roky. V té době jsem vystudoval vysokou školu a všechno bylo perfektní. Jenže potom fotbal na Hradci skončil, což mě hodně mrzelo. A v té době se v zimě ozval právě trenér Rýmařova Milan Furik. On nám vyložil svůj pohled, co by od nás očekával, my jsme mu taky řekli naši představu a jak jsem ho poznal, tak jsem věděl, že to je člověk, se kterým bych chtěl spolupracovat. A byl jsem v Rýmařově, zatím se to ukazuje jako správný krok. - Na které angažmá ve kterém klubu vzpomínáte nejvíc, nejlépe? Určitě v Opavě, sice jsem toho v té době moc neodehrál, ale byl jsem součástí týmu, který hrál nejvyšší soutěže. Měl jsem možnost poznat řadu výborných fotbalistů, jak ze starší generace jako Honzu Baránka přes třeba Zdeňka Pospěcha až po Ondru Švejdíka, který je dneska ve Spartě. Jsem rád za to, že jsem mohl aspoň načichnout k té atmosféře, jaký ten velký fotbal je. Řada kluků dneska hraje v předních týmech 1. ligy. Hodně se mi líbilo i na Hradci a teď i v Rýmařově, kde jsem maximálně spokojený. Když se nad tím zamyslím, tak málo týmů v našem kraji je takových, jako právě Rýmařov. Jsem za to rád, že tam můžu hrát.
- Co považujete za svůj největší fotbalový úspěch? Řeknu to takhle, každý postup, který jsem s týmem uhrál, beru jako úspěch, protože každý postup je těžký, ať už je to z 1. A třídy do kraje nebo ze 2. do 1. ligy, je to pořád těžké. Někdo hraje fotbal mnoho let a nemusí se mu to ani jednou povést. Mně se to podařilo jak v dorostu, tak snad čtyřikrát možná i pětkrát v mužských kategoriích. - Máte za sebou i prvoligový start. To bych ani nebral, to byla jen taková epizoda (usmívá se). Bylo to proti Bohemce, prohráli jsme 2:0. - Vzpomenete si na to? Málem jsem dal gól Kamilovi Čontofalskému. Byl jsem deset metrů od branky, najednou se ke mě odrazil balón, a já jsem nevěděl, co mám dělat. No a nakonec jsem to kopl přes tribunu snad až na parkoviště autobusů (směje se). Ale jasně, že si na to vzpomenu. Trénoval je Petržela a hráli tam fotbalisti jako Kulič, Šírl nebo Lukáš Hartig. I Opava měla tehdy dobrý tým. - Nechtěl jste třeba vyzkoušet i jiné prostředí, třeba jiný prvoligový klub? I když Opava tehdy také 1. ligu hrála. Obecně platí dodnes, že odchovanci to ve vlastním klubu mají vždycky těžší než hráči, co přijdou odjinud, což byl i můj případ v Opavě. Funguje tady fotbalový lobbing a ty zákulisní dohody mezi manažery a mezi agenty, to moc odchovancům nenahrává. Když tady přišli hráči z Olomouce, tak museli hrát, jinak by Opava platila penále. No a já jsem neměl nikdy manažera, který by mi něco sháněl, o všechno jsem se staral sám a možná i právě díky tomu jsem moc nehrál, možná třeba výkonnost na to nebyla, těžko říct. Bylo mi jednadvacet, dvaadvacet a neměl jsem nikoho, kdo by mě postrčil trochu dál, teď už nad tím můžeme jen spekulovat. Já jsem rád, tak jak to dopadlo. Hraju fotbal, kde mě to baví, mám vzdělání, práci, která mě baví, takže jsem maximálně spokojený. - Nechtěl jste někdy zkusit zahraničí? Kdybych na to měl, tak určitě, ale na druhou stranu, já nejsem takový dobrodruh, že bych někam jel, něco zkoušel a nabízel se. Já jsem v tomhle trochu konzervativní, mám radši své jisté, takže spíše u nás. - Narazil jste na práci, vy jste učitel na základní škole. Když jste se rozhodoval, co dělat mimo fotbal, bylo učitelství jasná volba? Přišla doba, kdy si člověk uvědomoval, že ničeho velkého ve fotbale nedosáhne, myslím tím první ligu, a tak jsem přemýšlel, co dál. Znal jsem Dana Matyáška, který je ředitelem na základní škole ve Štítině, kde momentálně pracuji, a tak jsme se bavili, co dál, a tam padla vlastně první myšlenka, že existuje možnost, že bych mohl pracovat jako učitel. No tak jsem šel studovat, co je mi nejbližší, což znamenalo tělocvik a občanku na Ostravské univerzitě.
A po studiu jsem učil v Ostravě na základce a po roce se shodou okolností uvolnilo místo na Štítině, takže jsem šel tam. - Pracujete s dětmi, chtěl byste se pustit i na trenérskou dráhu? Ve Štítině je velká poptávka dětí po fotbale, takže náš ředitel přišel s tím, že zorganizujeme malou fotbalovou akademii pro děti. Je to i pro děti z mateřské školy a z první a druhé třídy. Dělali jsme to ve spolupráci s fotbalovým klubem ve Štítině, s panem Sosnou. Loni jsme s nimi měli asi sedm hodin tréninků týdně. Je to hodně těžká práce, hodně obdivuji všechny lidi, kteří mají tu chuť pracovat s malými dětmi. Není až tak umění trénovat dospělé, ti už všechno umí, ale strašně těžké je naučit něco právě ty malé děti. Hlavně se jedná o ty základy, tam se můžou napáchat největší chyby, vytvoří se špatné návyky a oni už se v pozdějším věku to nejsou schopny odnaučit. Přijde ale doba, kdy skončím s aktivním fotbalem, samozřejmě dokud držím pohromadě, tak chci hrát (směje se). Ale uvažoval jsem, že bych šel do trénování, ale je otázka, jestli třeba nějaká nabídka bude. Už jsem ji dostal kdysi od pana Hadamczika, ale tu jsem kvůli časovému vytížení tehdy odmítl. - A chtěl byste trénovat spíše mladší nebo starší kategorie? Přiznám se, že spíše starší, starší žáky, dorost. S těmi mladšími kategoriemi je to opravdu náročné. Kdo si to někdy zkusil, naučit něco malé děti, je to obrovsky těžké. Než je člověk zorganizuje, seřadí, než je zaujme. A pane trenére, zavážete mi tkaničky? A mezitím dalších pět někam odběhne (směje se). U těch starších už to není tolik o výchově. Ono by bylo dobře, kdyby trenéři mládeže byli opravdu profíci, byli za to dobře zaplacení, protože jejich práce je pro ty malé fotbalisty úplně nejdůležitější. - Teď trošku z jiného soudku. Ve čtvrtek začalo mistrovství světa... No, přítelkyně se se mnou měsíc nebude bavit (směje se). - Určitě budete šampionát v Brazílii sledovat. Který tým je taková vaše krevní skupina? Mám rád jihoevropské týmy, Španělsko, Portugalsko. A samozřejmě jihoamerické, Chile, Paraguay, Brazílie a Argentina. Když jsem byl malý, tak mým velkým idolem byl Diego Maradona. Ale sledoval jsem více fotbalistů, vždycky jsem si chtěl z každého něco vzít. Jednu dobu to byl i Van Basten. To jsme s Ondrou Švejdíkem nahrávali na video zápasy těchhle hráčů a sledovali jsme to. A pak jsme zkoušeli v obýváku a venku za barákem různé kličky podle nich (usmívá se). Za nás to byla klasika, po škole letěla aktovka do rohu, pak na trénink, po tréninku domů, a když jsem viděl, že kluci jsou na hřišti, tak ještě ven za nimi. Já jsem z Kylešovic a tam jsme měli výbornou partu. Hrával s námi Radek Špiláček, Zdeněk Pospěch, takže páni fotbalisti. - Chtěl byste si ještě zahrát za Opavu? Spíše proti Opavě, za Opavu, na to už bych neměl. Ale proti ní, třeba v poháru, proč ne. Ale nechtěl bych hrát právě na Zdeňka Pospěcha, který se teď vrací domů do Opavy. To by mě asi odvezli na ARO. (směje se)
- Vy jste záložník, hrál jste tenhle post vždycky? Nechtěl jste třeba střílet góly v útoku? Vždycky v záloze. Já jsem nikdy nebyl žádný střelec. Mojí silnou stránkou, jestli to tak můžu říct, byl spíše přehled ve hře, kopací technika. A právě mi chyběla rychlost, nebo spíš výbušnost. Všechno se dá trénovat, ale mám pocit, že trenéři tehdy s námi tyhle věci nedělali. Trénovala se vytrvalost, bohužel na úkor rychlostních schopností. Vždycky řekli: jsi mladý, tak běhej. A místo toho, aby se rozvíjela výbušnost, start na balón, tak se to ubíjelo tou vytrvalostí. - Otázka na závěr. Vzpomenete si na svůj nejdůležitější nebo nejhezčí gól v kariéře? Gól? No, já jsem těch gólů nikdy moc nedával, radši jsem před prázdnou brankou ještě nehrál. Takže gól to asi nebude. Ale co utkvělo v paměti, tak to byl můj první start za A mužstvo v Opavě ve 2. lize proti Prostějovu. Přihrával jsem Radkovi Onderkovi na gól. On pak běžel sám na gólmana a prostřelil ho. A tím gólem jsme tehdy postoupili do 1. ligy. To jsem měl osmnáct let a byl to úžasný pocit (usmívá se). V dobrém závidím těm klukům, co hrají opravdu velký fotbal, třeba ve Spartě, v Plzni, v zahraničí, Evropská liga, Liga mistrů, plné stadiony, to musí být opravdu pecka. --- Michal Schreier Narozen: 1988 v Opavě Povolání: učitel Fotbalová profese: krajní záložník Současný klub: Jiskra Rýmařov Předchozí kluby: SFC Opava, Baník Ostrava, Hlučín, Dolní Benešov, Bohuslavice, Město Albrechtice, Hradec nad Moravicí Letošní sezona: vítěz krajského přeboru s Jiskrou Rýmařov Největší úspěch: postup do 1. ligy s SFC Opava (2000/2001) 1. prvoligový start proti Bohemians (2001/2002) Foto: MICHAL SCHREIER patří k základním kamenům rýmařovské sestavy. Na snímku utíká soupeři z Břidličné. Foto: Deník/Jiří Stanovský Zpracovatel: Anopress IT a.s. https://absolventi.osu.cz/ http://pdf.osu.cz/