D U CH NAŠÍ KRAJINY (Některé souvislosti) ( Podle V.Rady. )
Ať každé naše setkání a každý úsměv žehná Laskavý a vlídný čtenáři, prosím, všimni si obrázku na první straně. - Vždyť tam jen děvče pase kozu! - Ale proč má ruku na hlavě, proč se tak dívá do dáli? - Zdá se, že právě byla oslovena silami Dobra, Kristovým poselstvím. Snad pravě ona bude lidem pomáhat v trampotách, bude nadlehčovat jejich kříže. Náš obrázek se neuměle snaží zdůraznit hlavní myšlénku, kterou citlivý malíř Vlastimil Rada vložil do obrazu určeném pro divadelní oponu. Obraz je trvale vystaven v městské galerii v Železném Brodě, která nese Radovo jméno. Dnes jsou lidé k jeho sdělení, symbolu našeho podhůří neteční,
nevnímají to. Ale Ty, milý čtenáři, buď tak laskav, brzo se tam vydej a beze spěchu přemýšlej. Možná, že i Tobě bude dáno Boží poselství... Jen to samo všechno může, jen to od pekla pomůže, když kdo jsa pokorný, tichý a své vyznávaje hříchy 2
před tebou se srdcem níží, neb k takému hned se blíží tvá milost a jej podpírá i s láskou na něj pozírá. 3 Pro Krista, prosím, snížení, dosti za nás učinění, sešli mi za dar z výsosti, Bože, pokoru s tichostí! 4 Nedej se mít pyšně, hrdě, k bližním mstivě snad a tvrdě! Nechí křivdy tobě samému Soudci poroučím pravému. 5 Vše ať přijímám od tebe, nermoutě druha neb sebe, i to největší trestání mile, tiše, v děkování. 6 Ty patříš k poníženému srdci v duchu sevřenému; ty. Pane, víš, co mi škodí, víš také, co k dobru vodí. 7 Nechť se ani pro dary tvé, jichž propůjčuješ z lásky své, pyšně nikdy nevypínám, nižším bližním nepohrdám. 8 Račiž tedy, milý Pane, obdařiti pokorou mne, svou milost se mnou konati, v lásce své dej setrvati. 9
D U CH NAŠÍ KRAJINY Hledejte nejprve Boží království a ostatní vém bude přidáno. Ježíš Kristus. Náš kraj, to je Pojizeří, Podkrkonoší, Jizerky,Česky ráj - a bez velkých tozpaků tu oblast můžeme rozšířit na celé Čechy i s Moravou. Tady se ale nejvíce zaměříme právě na naše podhůří. Téměř před půl miliónem let tu sídlil pračlověk. Vyhledával si místa s vodními zdroji, s potoky, řekami, vydatnými prameny. Také chtěl být chráněný před vetřelcem. Náš dávný předek měl už mnoho lidských vlastností. Citlivě vnímal krajinu, v níž žil, znal ji mnohem důvěrněji, než my dnes. Měl duši otevřenou k věcem hmotným i duchovním, což jsme dnes téměř ztratili. Uměl se smát někdy plakal, znal lesku i nenávist. I on měl v nitru své emoce, dovedl ocenit chvíle blažené pohody, bál se věcí zlých, ničivých. I on se ptal, jak to všechno je, proč se to děje. Proč je rození a smrt, hledal vyšší autoritu. Hledal Boha, který mu rozumí. My jsme těm dobám nechápavě říkali
pohanství, ale bylo to hledání Boha. Vynecháme dějství dob ledových, což byla velmi tvrdá škola, ale změny klimatu i zápasy různých kmenů, to není dnes naše téma. Přeskočíme statisíce let, pomineme první znaky umění, které se považují za hlavní důkazy polidštění. Z dlouhé dávné minulosti si připomeneme touhu žít v pospolitostech i jejich důrazy na výchovu dětí. Šlo o různé dovednosti, zdatnost i způsob chování k dospělým. Ale to není jen výsada Člověka, i zvěř Často tvrdě vychovává svá mláďata. Duše člověka má ve své hlubině až nepochopitelné zásoby touhy po dobru, lásce, vztahu k bližním i k celé přírodě. Právě to jsou silné pozitivní prvky naší existence. Jenomže skutečné projevy těchto vlastností, které se materialistickým výkladem nedají zdůvodnit jsou často hodně zasuté velkým nánosem sobeckých pudů. V naší krajině avšak tenhle dusivý nános nebyl nikdy veliký. Čím to bylo? Podhorský kraj není moc úrodný. Také zimy jsou dlouhé, lidé tu žili chudě, ale dětí bývalo dost. Dokud byly malé, nebylo snadné je uživit a ošátit. V té bídě býval v temných a mrazivých obdobích čas na přemýšlení a filozofování, Skrze původní prvky přírodního náboženství k nám už před věrozvěsty Cyrilem a Metodějem pronikaly myšlénky křesťanské.kristus na tomto světě patři mezi chudé, byl proto zdejšímu lidu až důvěrně blízký. Bylo to úplně jiné pojetí víry, než jaké přijímala a hlásala oficielní církev. Pro náš podhorský lid byl Pán Ježíš jeden z nich. Na tom nezmění nic, že se tenkrát současně věřilo na skřítky, vodníky, víly a občas i na zlé bytosti. Nikdo ale už tenkrát nepochyboval, že člověk má duši,která po smrti v různé formě pokračuje dál, že duše je nesmrtelná. Staletí ubíhala, církev se už od ediktu Milánského (313 Konstantin) stále více spojovala s politikou (trůn a oltář). Ježíš se vzdaloval, církevní hodnostáři ho nahrazovali. Na protest tomuto stavu se ozvali Valdenští, sv. František i další. Ti všichni toužili po návratu k prostotě a jistotě, že Ježíš Kristus je pravý Bůh, Stvořitel, který lidi miluje, je stále s námi a je v jedné řadě právě s těmi ubohými. - Tato situace zrála, řada upřímných
myslitelů psala kritické rozbory o stavu křesťanství a církve. Veřejně s takovými myšlénkami vystoupil Mistr Jan Hus.Odezva prostých lidí byla ohromná, dokonce mezi jeho posluchače chodila i manželka krále Václava IV. Žofie. Při tom se zpívaly písně, jejichž melodie, ač starodávné působí na nás hluboce i dnes, až nás někdy mrazí. To se v nás probouzejí atavizmy, to jsou spolehlivé spojky s našimi dávnými otci. Však jejich krev proudí i v našich žilách. Když pak si pozorně přečteme i slova těch písní a zamyslíme se nad nimi, jsme v duši otřeseni. Jak rádi bychom občas žili v těch pohnutých dobách, kdy lidská srdce nebyla ještě okoralá a vnitřní zrak vyhaslý! Pak Mistra Jana a po něm Jeronýma církev upálila, domnívala se, že ty rebelské nápady tím umlčí. Bylo to ale naopak, lidi vzali Husovy myšlénky vážně a šli za nimi s nečekanou statečností. Jan Žižka se za čistotu a prostotu víry postavil vojensky a tak ukázal okolnímu světu, že to s očistou křesťanské víry myslíme vážně, Hus ani nevěděl, že dělá nějakou reformaci. Národ ale tím kvasem žil, vznikaly tak i dost rozdílné názory a řada lidí byla takovým nejednotným vývojem zklamaná. - Proto se některé rodiny i jednotlivci dohodli, že opustí své domovy a přestěhují se na klidné venkovské místo, kde budou žít podle Kristova evangelia. Takovou oázu našli ve vesnici Kunvaldě u Vamberka, která byla od původních obyvatel do značné míry opuštěná. Tam vznikla r. 1457 Jednota bratrská, jejíž nejznámější pozdější biskup byl Jan Amos Komenský. - Palacký říká, že Jednota byl nejčištší květ duše našeho národa. Osudy této národní a později i mezinárodní křesťanské církve jsou popsány v řadě publikací, tady se jen dotkneme některých událostí. - Nový překlad a knižní vydání bible Kralické, to je velký přínos Bratří našemu národu. Celá řada nových písní, které vycházejí z biblických událostí i z našich dějin, i to je svědectví, které po půl tisíciletí zůstává živé a svěží. Ačkoliv okolní lidé často nazývali příslušníky Jednoty "Tiší v zemi", měl jejich tichý hlas takovou sílu, že měl dobrý vliv na celé naše dějiny, K tomu přispělo i dílo Komenského, jehož hlas byl přijímán ve velké části světa.
Jednota bratrská se představovala jako církev lidová, jejíž náboženské úkony byly jednoduché, ale v plném souladu s Ježíšovým evangeliem. Při tom byl kladen také silný důraz na vzdělání i pracovitost mládeže. Jednota vypracovávala také řády, sepsaná pravidla moudrého života v rodinách i v církvi. Řády však nebyly tradičně ztrnulé, vyvíjely se podle stavu okolního světa. To podstatné však zůstávalo pevné jako skála: Ježíš Kristus je Bůh, je náš Pán a nejlepší přítel. Kdo to pochopí, ten se snaží žít tak, aby mu udělal radost. Tohle jednoduché pravidlo má věčnou platnost. Je to i návod na krásny a užitečný život, který má zaslíbení i ujištění věčnosti, hrob je jen začátek nového dějství. Jednoduché, pravdivé a mocné je životodárné učení Kristova evangelia, které věrně národu tlumočili Mistr Jan, Chelčický a celá řada dalších. Všechna ta utrpení lidu i sláva Boží blízkosti se spojily v jeden veliký proud, který oslovil národ a plně patřil i k základům Jednoty. Není divu, že tato vnitřní síla začala vadit mocným tohoto světa a především církvi Římské, To byl začátek protireformace, která na nás těžce dolehla po porážce českých stavů na Bílé hoře roku 1620. Popravy na Staroměstském náměstí, tvrdá všeobecná rekatolizace, Třicetiletá válka - to byly metody, které měly zlomit ducha našeho národa, A přece zbyli věrní, jejichž koleno se před mocnými neohnulo, tajně čítali Kralickou bibli, konali skryté bohoslužby a vysluhovali svátosti. Biskup Jednoty v té době, Jan Amos Komenský byl ve vyhnanství. Tenkrát se Bratří začali scházet v málo přístupech skalách, na Kalichu u Malé Skály, v blízkém Chlévišti, u Dehtár nad Mohelkou, na samotách Jizerské louky i jinde. Většinou tam pracovali jako dřevaři, také pálili uhlí v milířích. Vrchnost věděla, že všichni Bratři neuposlechli a tajně zůstali své víře věrní a tvrdě je pronásledovala. I v té souvislosti se říkává, že odolnost Bratří byla posílena jejich touhou po spasení, čili aby si vysloužili věčný život. To je nepochopení, pravda byla hlubší. Oni totiž z celého srdce milovali Krista a podle jeho příkazu i své bližní. Vždyť se traduje vzácná část modlitby prostého člověka: "Pane, kdybych měl přijít do nebe a
můj kamarád do pekla, pak se nezlob, já bych tam šel s ním, protože v nebi bych si připadal, že mám protekci". (Bratří peklo neuznávali, ale lépe by se to vyjádřit nedalo). Stručně řečeno: Pán Ježíš byl jejich nejvěrnější, milující a stále blízký přítel, kterého přece není možné zradit. Vždy byl nejblíže právě u těch nejchudších a trpících. To nebylo jen učení, byla to životní praxe, Kristus svítil na cestu do budoucnosti a vždy znovu zapaloval jiskřičky kostnické hranice našeho velkého proroka Mistra Jana. - Připomeňme si teď alespoň dvě sloky z básně Jaroslava Vrchlického Mistr Jan: Buď jakékoliv víry syn, kdos Čech, nevyrveš ze hlubin žár jeho blýskající, vždy znovu tryskající. Z nás každý, kdo je dobrý Čech má aspoň jiskru ve ňadrech a ví, že tou jen žijem a o svůj život bijem! Věru, děly se u nás smutné věci. Koniáš pronásledoval nekatolíky a slídil po ukrytých Kralických biblích, Institorius zdůvodňoval upalování žen, podezřelých z čarodějnictví. Vždyť poslední upalovací procesy zkončily teprve před 300 lety! Už v 18. století se vynořila otázka, co si počít s nově vznikajícími chudými lidmi. Byl to začátek trvalé krize, spojené s nastupující industrializací, později zesílené "průmyslovou revolucí". Rostou velké továrny, domácí práce se likviduje, přichází nezaměstnanost, hlad. Marně dělníci rozbíjejí stroje, nic se tím nevyřešilo. - I když od nástupu průmyslové revoluce uplynulo 300 let, palčivý problém, jak vyřešit bez válek nezaměstnanost dosud trvá. Čím jsou výrobní možnosti dokonalejší, tím méně lidí je na práci potřeba, sociální otázka se prohlubuje.
biblická hodina na našem venkově Rostoucí bída tlačila od 19. století lidi v našem podhůří. Římští faráři jim nedovedli poradit, ač lidé stále upřímně v Boha věřili a modlili se za pomoc. Časem ale průmyslové soustředění dělnictva do fabrik nějak hlubokou víru lidí otupovalo. Místo toho se ve zdejší krajině objevil spiritizmus, který sem přišel ze Švédska, Německa i z Ameriky. Nebylo to poprvé, ale tež byla sociální půda pro tohle hnutí zralá. Rodiny, u kterých se spiritisté tajně scházeli se nazývaly stánky, stejně jako místa, kde byly tajné biblické hodiny Jednoty. Namnoze se oba druhy schůzek spojovaly, což vytvořilo typicky znak zdejšího spiritizmu. Ten se na rozdíl od zahraničí proto pevně držel Krista. Částečně úspěšné pokusy spojit se s těmi, kdo nás už předešli čaly zdejším lidem jistotu, že nás po smrti Pán Ježíš příjme a dá nám novou existenci. To byl pro posílení křesťanské víry radostný poznatek, který dával lidem i větší odvahu v těmto životě. Přes všechny zákazy státem i církví teto hnutí trvalo a nadějné zprávy ze zasedání pronikaly i na známé tábory lidu (také zakázané), které měly sociální i politický charakter. V Červnu 1919 se konal už samostatný velký spiritistický tábor lidu na Kozákově. Tehdy věřilo v posmrtný život u nás přes 80% lidí. V roce 1848 vyšel v Paříži péčí Svobodných zednářů
Komunistický manifest. Duchovní a spiritistické kroužky měly už za rok v rukách jeho český překlad od Antala Staška. Byla to snad Boží výzva k větší aktivitě? Dnešní komunisté, kterých tu bylo do roku 1989 vysoké procento většinou ani netuší, kde jejich pradědové komunistické sympatie získali, škoda jen, že původní zdejší křesťanské ladění bylo umlčené přikázaným ateizmem, který zmařil základní ideje a vnesl do komunismu diktátorskou politiku. Jak to vypadá dnes? - Spiritismus zmizel, víra v Krista se vytrácí. Komunismus byl nahrazen kapitalismem v nebývalé tvrdé a bezohladné podobě. Kolik lidí spoléhá na Boha, žije s důvěrou v jeho blízkosti, kolik lidí počítá s posmrtným životem? Raději se nebudu pokoušet to odhadovat. A přesto je nám dnes Kristus mnohem blíže, než kdykoliv v minulosti. - Duch krajiny je věčný. Tak, jako nám v srdci září jiskřičky Hu sovy hranice, tak můžeme v duši slyšet dost často pozvání Pána Ježíše: "Pojď za mnou, mám tě rád i takového, jaký jsi. I pro tebe jsem přišel v chudobě na tento svět." Citlivá duše snad zaslechne i poseltví z věčnosti od těch, kdo se už s Kristem osobně setkali... Nedejme se přehlušit hřmotem tohoto světa, v tichých i Božích hlasech je věčný život, radost, dobro i náplnění naší současné existence. Touha po těchto hodnotách dává našim životům nový rozměr, zbavuje strachu, ukazuje cestu. Pán Ježíš má na každého vždycky čas, jedná přímo, nepotřebuje mluvčího. Přemýšlejte o verších, které nám odkázal Goethe: Vysoko jsou tiché a klidné hvězdy - a dole hroby, Právě odtud nás volají hlasy duchů, - hlasy Mistrů: Nezmeškejte poznat síly Dobra, - síly Dobrat Poznámky. Na lékaře si naši lidé příliš nepotrpěli. Bylo jich tu pomalu, také
nebyle dost peněz. Když se ale ukázala nutnost, pak se k doktorovi šlo. A žili tu i výborní lékaři, kteří navíc věděli, co je chudoba. Ti dokonce někdy rodině v nouzi místo svého honoráře dali finanční dáreček. Ze starých časů se tu asi nejvíc připomíná Eleazer Kittel z Krásné, přezdívaný také "Ďáblův doktor". Byl to odborník a lidumil a jeho zkušenosti převzaly i další generace. Častěji se nemocný obrátil na léčitele, někteří mívali pověst vyhlášených odborníků. I u nich to bývala rodinná tradice, čímž jejich zkušenosti rostly. Patřilo k tomu i biblické vzkládání rukou a pomazání olejem, ale především rozsáhlé znalosti místních léčivek. Také i v léčitelství se objevovaly vizionářské prvky, což bylo blízko oblasti spiritismu. - Aby to všecko fungovalo, nesměl léčitel na chudých lidech vydělávat, spíš i on měl povinnost nějakou korunou pomoci v nouzi. Tím pak jeho rady provázelo požehnání shůry. Sběračky léčivých rostlin mívaly svou profesi oddělenou od léčitelů, kteří naopak doma zásoby léčivek nemívali, ale obě ty profese měly o bylinách rozsáhlé znalosti. - Kořenářky - sběračky přírodu nedrancovaly, i když chodily do dnešních chráněných území. Byly zkušené i v málo přístupném terénu a i ve starším věku stoupaly do strmých strání. Sběr nosily v ranci na zádech, bylo to dřina. Vždycky dbaly, aby vzácné byliny byly na svých lokalitách v pořádku a aby jich neubývalo. Léčitelky (a často i léčitelé) mívaly jiný tělesný typ. Byly zavalitější, až hodně baculaté. Rovněž tak i prostřednice, skrze které na zasedání promlouvali zemřelí. I to bývaly ženy a dívky silnější postavy, protože se říkalo, že štíhlé nebývají tak odolné při velké psychické zátěži. Také jsem slýchal, že tlustější ženy jsou citlivější pro mimosmyslové vnímání, snad dokonce jim byla dána lepší intuice třeba při stanovení příčiny nemoci. Ale najdeme i dost výjimek. Od nepaměti tu trvá záliba ve zpěvu, muzicírování, divadle. Ale jak potvrzuje akad. malíř prof. Miroslav Hracha, převládá smutný a zadumaný obsah zdejších písniček. Zjistil to při sestavování velkého ilustrovaného zpěvníku zdejšího podhůří a Pojizeří. Mohl při tom srovnávat s písničkami jihomoravskými, které důvěrně
zná z dob svého pobytu v tom kraji. Na našich písničkách je dobře znát, jak často tu byla bída a hlad. - K zdejšímu vlastenectví tu patřil od svého založení ( 1862 ) i Sokol, i sociálně motivované dělnické hnutí. Zájem o sdružování lidí a kultůru žil i v dobách velmi těžkých a trvá tu dodnes. Navštivte sami zdejší muzea a třeba i přehlídky venkovských divadel, budete se divit, co dokáží zdejší amatéři. Jděte se podívat např. na říjnovou přehlídku představení divadelních souborů do divadla s třistaletou tradicí ve Vysokém a nebudete litovat! Živé lidové křesťanství mělo vždycky svůj praktický vyznám. Víra ve věčný život je silný motiv pro ušlechtilý styl života. A jak člověk stárne, konec se blíží, strach nevěřících ze smrti roste. Strach ztěžuje i léčení. Místo víry dnes převládá přehnaný kult těla, i různé mody, často nesmyslné a škodlivé, jako třeba tlaky na hubenost děvčat. Takové prvky kazí radostný a užitečný život. Staré generace žily skroměji, neměly bohatství, děti musely v rodinách víc pracovat. Ale lidi si byli blíž, měli se rádi a pomohli si v nouzi, - Východní nauky to v našem národě nenapraví, patří do jiných oblastí naší planety. Jedna kolegyně je geofyzička. Už od začátků své profese měla výbornou intuici, což jí pomáhalo. Dnes, po letech vidí prý jemnou záři nad dávnými pronodlenými místy, i nad těmi, kde se vztah ke Kristu znovu probouzí, Věřím, že i tato její pozorování odpovídají pravdě. Znovu se vraťme k Radově oponě, o níž jsme mluvili na začátku. Dívka na něm má vnímavou duši, slyší poselství shůry. Malíř tu potvrzuje, že Bůh svá nejdůležitější sdělení říká prostým lidem, ne učencům, jejichž duše jsou přeplněné vlastními názory. Tahle tématika má velmi široký záběr. Na příklad je jasné, že množství neštěstí na silnicích nezlepší ani množství policistů, ani tresty. To zlo je totiž v tvrdých srdcích, jen odtud je možná náprava. Proč my, národ Kristův hledáme dnes cizí, mrtvé modly? Včetně té nejhorší, mamonu a sobectví? Nebo nás Ježíš zklamal? Vždyť jen v jeho síle se nám a našim dětem vrátí jasné světlo,
radost a láska Božího království. Budeme si zase zpívat a mít se rádi, poznáme skryté krásy a harmonii všeho Božího stvoření. Pokoj vám? Tenhle spisek je záměrně velmi stručný. Chce totiž jenom ukázat některé závažné souvislosti,které se během času jaksi vytratily z povědomí. Při tom cítíme, že jde o události, které se hluboce dotýkají našeho národa i každého z nás. Autor
NEBOJ SE, TOLIKO VĚŘ! Jednota Bratrská Alšovice 2007 Ivan Šolc