47 Co 308/2015-146 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudců JUDr. Stanislavy Illové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce APS FUND ALPHA uzavřený investiční fond, a.s., se sídlem Praha 1, Staré Město, Celetná 988/38, PSČ 110 00, IČO 01596039, zastoupeného Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem v Praze 1, Palackého 715/15, PSČ 110 00, proti žalované Z.M., nar. xxxx, s evidovaným pobytem xxxx, o zaplacení částky 27.140,80 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. června 2015, č. j. 36 C 39/2015-106, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně s e ve II. a III. výroku p o t v r z u j e. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3.400,70 Kč, 7,05 % úrok z prodlení ročně z částky 2.791,70 Kč od 30. 11. 2014 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 23.740,10 Kč a 7,05 % úroku z prodlení ročně z částky 17.815,57 Kč od 30. 11. 2014 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný
Pokračování - 2-47 Co 308/2015 z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění soud uvedl, že učinil tato skutková zjištění: Mezi žalovanou a předchůdcem žalobce, společností UniCredit Bank Czech Republic, byla uzavřena smlouva o vydání věrnostní platební karty AXA, na jejímž základě byla žalovaná oprávněna čerpat úvěr do výše 20.000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit bance spolu s úroky z úvěru a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z celkové dlužné částky, nejméně ve výši 300 Kč, vždy do 14. dne měsíce. V obchodních podmínkách bylo dohodnuto, že žalovaná uhradí bance poplatky podle aktuálního sazebníku, přičemž úroky a poplatky byly splatné měsíčně vždy k datu splatnosti, uvedenému na výpise z účtu, a poté se stávají součástí jistiny. Pro případ porušení povinnosti, zejména řádně a včas hradit minimální splátku, při nesplacení překročeného úvěrového limitu nebo prodlení s úhradou poplatků, byla banka oprávněna prohlásit celkovou pohledávku za splatnou, odstoupit od uzavřené smlouvy a uplatnit smluvní pokutu, jejíž výše je v aktuálním sazebníku. Podle sazebníku činila úroková sazba 1,95 % měsíčně, poplatky za výběr z bankomatu (sazebník účinný od 1. 4. 2008) byly ve výši 40 Kč plus 1 % z vybrané částky, následně ve výši 49 Kč plus 1 % z vybrané částky (sazebník účinný od 1. 8. 2009), poplatek za vydání/použití karty byl ve výši 360 Kč, poplatek za vydaní/vedení karty od 13. měsíce ve výši 30 Kč, poplatek za správu kartového účtu 30 Kč měsíčně, poplatek za překročení úvěrového limitu ve výši 300 Kč, poplatek za oznámení o neuhrazení splátky 30 Kč, poplatek za první upomínku 350 Kč, za druhou upomínku 500 Kč, za výzvu k úhradě pohledávky 650 Kč, poplatek za vydání duplikátu karty 200 Kč, poplatek za výzvu k úhradě pohledávky ve výši 1.500 Kč a smluvní pokuta 10 % z dlužné částky, minimálně 500 Kč. Žalovaná vyčerpala za trvání závazkového vztahu od 24. 5. 2008 do 18. 7. 2012 peněžní prostředky ve výši 66.626,70 Kč, k tíži kartového účtu žalované byly v souladu se sazebníky účinnými v době vzniku poplatkové povinnosti připočteny poplatky ve výši 862 Kč, za vydání karty za druhý rok celkem 360 Kč a v období od 4. 5. 2010 do 4. 6. 2013 měsíční poplatky za vydání/vedení karty, poté za správu kartového účtu v celkové výši 1.140 Kč. K tíži kartového účtu zaúčtovala banka poplatek za převydání karty 200 Kč, poplatky za upomínky ve výši 350 Kč a 500 Kč, dvakrát za upomínku ve výši 650 Kč a poplatek za výzvu k úhradě ve výši 1.500 Kč. Žalovaná uhradila v rámci splátek od 4. 7. 2008 do 16. 1. 2013 celkem 66.197 Kč. Z důvodu prodlení byl úvěr prohlášen za splatný ke dni 27. 5. 2013. Při právním posouzení vyšel soud prvního stupně z ustanovení 497 obchodního zákoníku, když mezi předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena úvěrová smlouva, podle které byl poskytnut revolvingový úvěr ve výši 66.626,70 Kč s úrokovým navýšením 23,4 % ročně. Soud dospěl k závěru, že žalovaná doposud dluží na jistině částku 2.791,70 Kč, představující vyčerpané peněžní prostředky 66.626,70 Kč, navýšené o poplatky za výběry hotovosti 862 Kč, poplatky za použití karty a za správu kartového účtu ve výši 1.500 Kč, snížené o úhrady ve výši 66.197 Kč. Pokud se žalobce v rámci dlužné jistiny úvěru domáhal zaplacení částky vyšší, v rozporu s jeho procesními povinnostmi podle 101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. a 120 odst. 1 o. s. ř. netvrdil a neprokázal skutečnosti, na jejichž základě mu právo na zaplacení takové částky mělo vzniknout. Žalobce se při odůvodnění práva na zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 20.607,27 Kč omezil na tvrzení, že tato částka je výrazem kreditních a debetních operací uskutečněných ve prospěch či neprospěch kartového účtu žalované v období od 24. 5. 2008 do 4. 6. 2013 s tím, že ve vztahu k jednotlivým položkám odkázal na listinu Souhrnný výpis z kartového účtu, jehož obsah měl být soudem považován zároveň za tvrzení i důkaz. Za situace, kdy dlužná jistina úvěru měla být vyjma žalovanou čerpaných peněžních prostředků tvořena i dalšími dluhy, které žalované vůči bance na základě smlouvy o úvěru vznikly (úroky, poplatky) a které se na základě příslušného
Pokračování - 3-47 Co 308/2015 smluvního ujednání měly stát součástí jistiny úvěru, byl žalobce podle 101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. a 120 odst. 1 o. s. ř. povinen v řízení tvrdit a prokázat skutečnosti, které by o vzniku těchto jednotlivých dílčích nároků vypovídaly. Ačkoli důkazní návrh, který procesní strana zatížená důkazním břemenem činí, má sloužit toliko k prokázání pravdivosti určité, již tvrzené skutečnosti, a nikoliv k uvádění nových skutečností do řízení či k upřesnění a konkretizaci typových, paušálních a nekonkrétních tvrzení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12 bod 29), když na jakékoli výjimky z tohoto pravidla je třeba nahlížet restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006), soud provedením důkazu Souhrnný výpis z kartového účtu zjistil, jaké konkrétní nároky (úroky, poplatky) žalobce v období od 24. 5. 2008 do 4. 6. 2013 byly v neprospěch kartového účtu Bankou zaúčtovány. Ze zmíněného důkazu se však nepodávají další skutečnosti rozhodné pro posouzení jejich vzniku. V případě úroku, který měl být připočten k jistině úvěru, žalobce především netvrdil, z jakých jednotlivých částek (základů úročení), na základě jakých skutečností právě z těchto částek a v jakých jednotlivých obdobích (z té které částky) úrok Bance narostl. Ve vztahu k poplatkům za upomínky žalobce netvrdil a neprokázal, že došlo ke zpoplatněné skutečnosti, kterou je v daném případě zaslání příslušných upomínek (žalobce k prokázání této skutečnosti předložil pouze Výzvu k úhradě celé pohledávky ze dne 27. 5. 2013, nicméně ani v případě této výzvy neposkytl žádný důkaz o tom, že ji žalované zaslal, a tím tedy že nastala skutečnost, která byla předmětem zpoplatnění). Obdobný závěr platí rovněž v případě poplatku za vydání duplikátu karty, neboť žalobcem nebylo tvrzeno, a tudíž ani prokázáno, že by duplikát karty žalované skutečně vydal. Konečně soud žalobci v rámci požadované dlužné jistiny úvěru nepřiznal právo na poplatek za překročení úvěrového limitu, neboť ten svou povahou nepředstavuje poplatek (platba spojená s určitou službou či jinou zpoplatněnou skutečností), nýbrž smluvní pokutu (sankce za porušení smluvní povinnosti nepřekročit dohodnutý limit úvěrového rámce), ve vztahu k níž nebyl v řízení zjištěn náležitý smluvní podklad, který by právo na ni zakládal. S odkazem na výše uvedené důvody soud žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení jistiny úvěru ve výši 17.815,57 Kč (20.607,27 Kč 2.791,70 Kč) zamítl. Žalobce uplatnil nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2.060,73 Kč. Smlouva o úvěru naplňuje znaky spotřebitelské smlouvy podle 52 občanského zákoníku. Pokud je smluvní pokuta sjednána v obchodních podmínkách, pak tyto slouží k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Nelze však do těchto smluvních podmínek skrýt ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná, a o kterých se předpokládá, že uniknou pozornosti spotřebitele (například ujednání o smluvní pokutě). Soud proto žalobu ohledně smluvní pokuty ve výši 2.060,73 Kč zamítl, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11. Žalobci pak vznikl nárok na 23,40 % úrok ročně z dlužné jistiny 2.791,70 Kč za období od 17. 6. 2013 do 11. 12. 2013 v kapitalizované výši 323 Kč. Nárok na úrok převyšující tuto částku, to je 2.034,48 Kč soud zamítl. Protože žalovaná neuhradila částku 2.791,70 Kč, je v prodlení s úhradou po zesplatnění, to je od 28. 5. 2013 doposud. Žalobce požadoval zaplacení zákonného úroku z prodlení za dobu od 17. 6. 2013 do 29. 11. 2014. Nárok je důvodný jen z neuhrazené jistiny 2.791,70 Kč v kapitalizované výši 286,- Kč (2.791,70 Kč x 0,0705 / 365 x 531) a dále z částky 2.791,70 Kč za období jdoucí od 30. 11. 2014 do zaplacení. Jelikož se žalobce za období od 17. 6. 2013 do 29. 11. 2014 domáhal kapitalizovaného úroku z prodlení 2.115,32 Kč (710,27 Kč + 1.405,05 Kč) a dále za období jdoucí od 30. 11. 2014 z částky 20.607,27 Kč,
Pokračování - 4-47 Co 308/2015 soud žalobu částečně zamítl ohledně částky 1.829,32 Kč (2.115,32 Kč - 286 Kč) a úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 17.815,57 Kč (20.607,27 Kč 2.791,70 Kč) za dobu od 30. 11. 2014 do zaplacení. Žalobci vznikl nárok jen na 7,05 % úrok z prodlení ročně z částky 2.791,70 Kč od 30. 11. 2014 do zaplacení. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaná byla převážně úspěšná. Protože jí náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku, a to do II. zamítavého výroku a do výroku o nákladech řízení, podal žalobce odvolání. Uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně nemá oporu v provedeném dokazování. Soud se zabýval každým poplatkem jednotlivě a posuzoval jeho oprávněnost či neoprávněnost s odkazem na souhrnný výpis z kartového účtu bez toho, aniž by přesně určil poplatek datem a jeho výší. Pokud souhrnný výpis z kartového účtu není součástí rozhodnutí soudu prvního stupně, je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně nepřiznal žalobci úrok a úrok z prodlení, čímž prohlásil úvěr za bezúročný za celé období trvání smluvního vztahu. Nevypořádal se se skutečností, že žalovaná měla povinnost hradit minimální splátky, a to pravidelně měsíčně, nehrazením takových splátek se dostávala do prodlení každý kalendářní měsíc. Soud prvního stupně pak přiznal úrok z prodlení jen za dobu od 27. 5. 2013 do zaplacení. Žalobci vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení počítaný ode dne splatnosti každé jedné splátky. Žalobce má za to, že soudu předložil veškeré důkazy a že nárok na smluvní úrok prokázal. Postup soudu je podle názoru žalobce nehospodárný. Žalobce předložil souhrnný výpis z kartového účtu, který vyhotovil peněžní ústav pod kontrolou ČNB. Není důvod pochybovat, že by tvrzení žalobce bylo nepravdivé. Pokud by měl žalobce prokazovat každé jedno tvrzení (v této věci stovky tvrzení to je každá kreditní/debetní položka), zahltil by soud podrobným a složitým matematickým propočtem. Žalobce by pak u těchto typů úvěrů musel podávat desítky návrhů na provedení dokazování v situaci, že pokud nemá podací archy čtyři roky pozpátku, měl by navrhovat důkaz výslechu zaměstnance banky, že takové upomínky byly odesílány. Soud nepřiznal žalobci poplatky za zasílání upomínek, což je nespravedlivé, nelze požadovat po žalobci předložení podacích archů za zaslání všech upomínek za několik let, když upomínky jsou zasílány obyčejnou poštou. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně jako soud odvolací ( 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem ( 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné ( 201, 202 o. s. ř.), bylo podáno včas ( 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se žalobce návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 29. 11. 2014 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 27.140,80 Kč, 7,05 % úrok z prodlení z částky 20.607,27 Kč od 30. 11. 2014 do zaplacení. V návrhu a v jeho doplnění ze dne 11. 3. 2015 žalobce uvedl, že předchůdce žalobce, společnost UniCredit Bank Czech Republic, uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které jí umožnil čerpat úvěr prostřednictvím kreditní karty. Žalované byl povolen úvěrový rámec ve výši 20.000 Kč, žalovaná byla povinna hradit tzv. minimální splátku, to je 5 % z celkové částky vyčerpaného úvěru spolu s úrokem
Pokračování - 5-47 Co 308/2015 a poplatky, minimálně 300 Kč. Splatnost byla stanovena do 14. dne následujícího měsíce poté, co byl úvěr čerpán. Protože žalovaná porušila povinnost hradit řádně a včas minimální splátky, předchůdce žalobce úvěr zesplatnil ke dni 27. 5. 2013, následně od smlouvy o vydání kreditní karty odstoupil dopisem ze dne 18. 6. 2013. Pohledávka byla žalobci postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 11. 12. 2013. K tomuto datu činila celková pohledávka 25.735,75 Kč, z toho na jistině 20.607,27 Kč, úroku po splatnosti 2.357,48 Kč, úroku z prodlení 710,27 Kč a smluvní pokuty ve výši 2.060,73 Kč. Pokud jde o dluh na jistině ve výši 20.607,27 Kč, žalobce odkázal na souhrnný výpis z kartového účtu, a to na veškeré kreditní a debetní operace, které byly uskutečněny ve prospěch/neprospěch účtu v období od 24. 5. 2008 do 4. 6. 2013. Na opakovanou výzvu soudu k doplnění tvrzení žalobce uvedl, že může odkázat pouze na souhrnný výpis z kartového účtu, který uvádí veškeré kreditní a debetní položky, tyto byly tvořeny platbami za zboží a služby, úroky a poplatky za období od 24. 5. 2008 do 4. 6. 2013. Debetní transakce byly na účet zaúčtovány poté, co byly zpracovány předchůdcem žalobce v souladu se zákonem o platebním styku. Žalobce pak nemůže určit, které poplatky nebo úroky nebyly žalovanou zaplaceny, protože tyto již nelze oddělit od jistiny, když toto příslušenství přirůstalo k jistině. Ohledně poplatků za upomínky uvedl, že žalované byly účtovány poplatky za upomínky po 30 Kč za oznámení o neuhrazení splátky, za upomínku ze dne 2. 4. 2013 částka 350 Kč, za druhou upomínku ze dne 18. 4. 2013 částka 500 Kč, za výzva k úhradě pohledávky ze dne 3. 5. 2013 částka 650 Kč a za výzva k úhradě celé pohledávky ze dne 28. 5. 2013 částka 1.500 Kč. Upomínky byly žalované zaslány obyčejnou poštou. Žalobce byl soudem na jednání dne 13. 5. 2015 poučen, že doposud netvrdil, jak dospěl k výpočtu částky 20.607,27 Kč, tj., z jakých nároků přirůstajících k jistině se částka sestává a že netvrdil ani na základě jakých skutečností vzniklo právo na jejich zaplacení. Pokud žalobce odkázal jen na souhrn kreditních a debetních operací, je tvrzení nedostatečné. Není tvrzena skutečnost, jaká část čerpaných peněžních prostředků dosud nebyla uhrazena, netvrdil jaké nároky, a v jaké výši přirostly v jistině. Na jednání dne 5. 6. 2015 žalobce opětovně požádal o poskytnutí lhůty k doplnění chybějících tvrzení, týkající se částky 20.607,27 Kč v části debetních úroků. Současně požádal o poskytnutí lhůty za účelem předložení podrobného výpisu z kartového účtu, kterým by bylo tvrzení prokázáno, přičemž se mělo jednat o jiný výpis, než který je založen ve spise (souhrnný výpis z kartového účtu). Soud prvního stupně zamítl návrh na dodatečné poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení a po provedeném dokazování rozhodl napadeným rozsudkem. V této věci se žalobce domáhá plnění na základě tvrzení, že má vůči žalované pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru. Práva a povinnosti účastníků se řídí (s ohledem na ustanovení 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.) dosavadními právními předpisy. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., která nabyla účinnosti dne 24. 5. 2008. Jedná se přitom o závazkový vztah ze spotřebitelské smlouvy podle ustanovení 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. Jak vyplývá z výše uvedeného, soud prvního stupně zamítl žalobu co do jistiny ve výši 17.815,57 Kč se 7,05 % úrokem z prodlení ročně od 30. 11. 2014 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 2.060,73 Kč a v části kapitalizovaného úroku ve výši 2.034,48 Kč a úroku z prodlení ve výši 1.829,32 Kč s odůvodněním, že žalobce neunesl přes poučení soudem břemeno tvrzení. Žalobce odkázal ohledně rozhodných skutečností (z hlediska hmotného
Pokračování - 6-47 Co 308/2015 práva) na listinu označenou jako souhrnný výpis z kartového účtu. Z ní se podávají jednak souhrnné údaje, tj. že platby u obchodníků činily 34.726,70 Kč, výběry hotovosti 31.900 Kč, debetní úroky 12.755,57 Kč, poplatky 2.862 Kč, úhrady splátek 66.197 Kč, ostatní transakce 4.560 Kč, jednak popis jednotlivých debetních a kreditních transakcí s uvedením data transakce a data naúčtování. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z tvrzení žalobce je zřejmý skutkový stav pouze v rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno. U kapitalizovaných debetních úroků ve výši 12.7545,57 Kč zcela chybí tvrzení, z jakých částek a za jaké období jsou tyto úroky uplatněny. Listina nemá vypovídací schopnost ani ohledně zaúčtovávání uhrad žalované na jednotlivé nároky, není zřejmé, jaké nároky uplatňuje žalobce v rámci položky ostatní transakce v částce 4.560 Kč. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění a právního posouzení. Proto ohledně odůvodnění omezuje své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci, jak je učinil soud prvního stupně. Poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, z něhož se podává, že odvolací soud plní roli přezkumné instance a nebuduje své rozhodnutí na zelené louce a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně. Typickým rysem rozhodovací činnosti odvolacího soudu je, že se v mezích odvolacího přezkumu vyslovuje ke správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a v intencích 219 o. s. ř. je potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Nad rámec argumentace nalézacího soudu poukazuje odvolací soud na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle které může mít vylíčení rozhodujících skutečností zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě. Jedná se však o výjimku ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba, soud nemusí akceptovat vylíčení rozhodných skutečností pomocí listin připojených k žalobě vždy, ale zkoumá ad hoc, zda jsou listiny způsobilé nahradit skutková tvrzení. Hlavním kritériem pro toto posouzení je přitom přehlednost. Z listin by mělo být zřejmé, z jakých částek, a za jaké období jsou vyčísleny úroky, v jaké sazbě; soud není povinen provádět podrobnou analýzu přiložených dokumentů a jednotlivé částky z předložených listin složitě sčítat, odečítat a zjišťovat, které položky již byly uhrazeny, a které jsou či nejsou předmětem řízení. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 3398/2015). V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je i postup soudu prvního stupně, pokud zástupci žalobce neposkytl další lhůtu k doplnění tvrzení a předložení důkazů. Odvolací soud odkazuje na rozsudek ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, z něhož se podává, že zástupce žalobce musí být na jednání schopen reagovat na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů podle 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V této konkrétní věci se jednalo o déletrvající závazkový vztah, tj. čerpání úvěru prostřednictvím kreditní karty, kdy výše měsíční splátky nebyla pevně stanovená, neboť byla odvozena od výše čerpaných prostředků. Tudíž žalobce mohl splnit povinnost tvrzení odkazem na jednotlivé měsíční výpisy z kartového účtu, byť rozsáhlé, avšak přehledné a srozumitelné, aniž by byl soud nucen provádět složitou analýzu. Zástupce žalobce neměl tento důkazní materiál na jednání k dispozici. S odkazem na uvedené odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném II. a III. výroku podle ustanovení 219 o. s. ř.
Pokračování - 7-47 Co 308/2015 O náhradě nákladů řízení odvolacího řízení rozhodl soud dle ustanovení 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť úspěšné žalované žádné náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V Brně dne 9. května 2017 Za správnost vyhotovení: JUDr. Jiří Vávra v. r. Markéta Morávková předseda senátu v z. JUDr. Stanislava Illová z důvodu nepřítomnosti předsedy senátu podepsáno dle 158 odst. 1 o. s. ř. zastupujícím členem senátu