Kostel Nanebevzetí Panny Marie První písemná zmínka Doba vzniku Skutče není přesně známa, dle písemných pramenů však existovala již před vznikem hradu Rychmburk; roku 1289 ji postoupil král Václav II. s dalšími majetky královské komory míšeňskému markrabímu Fridrichovi. Ač nemáme přímé důkazy, lze předpokládat, že již tehdy byla Skuteč natolik významná, že měla vlastní kostel. Jeho existenci však jasně potvrzují i pozdější zprávy, především dokument z roku 1350, na základě kterého byla z pražské a olomoucké arcidiecéze vydělena litomyšlská diecéze, ke které skutečská fara náležící k mýtskému děkanátu připadla.
Období gotiky První gotická fáze: Jak mohl kostel původně vypadat: Poměrně velká téměř čtvercová loď, spoře osvětlená dvojicemi malých oken, s připojeným pravděpodobně výrazně odsazeným presbytářem, jehož podobu bohužel neznáme. Tento dispoziční typ kostela byl v regionu běžným. Pozoruhodná je naopak přítomnost jedné koutové věže, v jednom ze západních rohů lodi, s jejíž stavbou bylo podle zesíleného zdiva již od počátku počítáno. Toto řešení je v bližším i vzdálenějším okolí naopak prakticky neznámé a představuje tak jisté unikum. Z detailů je k této etapě asi možno přiřadit západní portál v podvěží s nálevkovitě zalomeným rozevřením a profilací vybíhající ze zešikmených horních ploch vysokého soklu. Portál je tak možné zařadit do okruhu lucemburské architektury a datovat k polovině 14. století. Dále jsou to patrně i některé kamenické prvky zazděné dnes druhotně do průčelí věže a patřící snad do architektonické výbavy zaniklého presbytáře. Další prvky z této zakladatelské etapy výstavby kostela však bohužel neznáme. První gotická fáze (1. pol. 14. století) Druhá gotická fáze (2. pol. 14. století) Třetí gotická fáze (po r. 1452) Pozdně gotická fáze (1. třetina 16. století) Renesanční (po r. 1576) Barokní (kol. 1680-1702) Barokní (kol. po 1721) Klasicistní (1. pol. 19. století) Druhá polovina 19. století Novodobé (20. století)
Druhá gotická fáze: Pro dnešní podobu a umělecko-historický význam kostela je však určující druhá gotická fáze výstavby kostela, při které byl postaven nový vysoký presbytář a nově zastropena loď. Tato zásadní etapa spadá pravděpodobně do sklonku 14. století. Nový presbytář je dimenzován mnohem velkoryseji než starší loď, kterou svou výškou výrazně převýšil. Byl vytvořen převýšený, výtvarně silně působivý vrcholně gotický prostor, bohatě osvětlený rozměrnými okny. Žebra klenby vybíhající z nízko umístěných konzol se dlouho přidržují stěny a podporují tak vertikalitu prostoru. Loď byla zastropena zajímavou bedněnou konstrukcí, která mohla konstrukčně souviset s krovem. Fragment interiérové omítky s poškozenou nástěnnou malbou poukazuje na malířskou výbavu interiéru. Bohužel se však jedná o fragment s malou mírou zachovalosti. Kromě prostorového uspořádání je zásadní devízou této etapy kvalita a zachování architektonických prvků a detailů. Na prvním místě je třeba vyzdvihnout figurální konzoly klenby presbytáře. Přes jistou výtvarnou nevyrovnanost se jedná o ucelený kvalitní soubor. Svoji kvalitou se vyčleňuje zvláště konzola na jižní straně východního pole závěru s propracovaným, neobyčejně realistickým až expresivním výrazem.
Sanktuář na severní stěně závěru, který patrně dotvářel celou dekorativní výzdobu presbytáře byl bohužel zcela úplně osekán a v jisté fázi zahozen omítkou. Přesto lze usuzovat, že se jednalo o typ sanktuáře s postraními fiálami a trojúhelným vimperkem s medailonem anděla či Krista uprostřed. Protější kamenný výklenek je z hlediska uměleckohistorického hodnocení příliš utilitární. Významným a kvalitním prvkem je sedile. Velmi zajímavou z uměleckohistorického hlediska do jisté míry překvapivou hodnotu představuje objekt věže. Přesvědčivě určeným datem vzniku do konce 50. let 15. století spadá do období, ve kterém se předpokládá značný útlum stavebních aktivit po rozvratu husitských válek. Z tohoto hlediska je výbava věže, zvláště pak okenní niky se sedátky cenným prvkem. Na stavbě věže je třeba vyzvednout neobyčejnou solidnost s jakou je postavena. Vše hovoří pro to, že stavitelem byl zkušený mistr se specifickými zaběhlými technologiemi. Velmi kvalitní je i severní portál, dnes z části zazděný. Nevýraznou etapou byly úpravy v první třetině 16. století, kdy pravděpodobně došlo k výstavbě jižní zřejmě plochostropé předsíně, kryjící jižní portál do lodi. Zajímavý je vnější portál s protínanými pruty, který lze typologicky srovnat s portály na nedalekém správním sídle, hradě Rychmburku, z období Šťastných z Valdštejna.
Období renesance Další stavební etapou vstupuje v sedmdesátých letech 16. století do kostela renesance a to umělecky i konstrukčně vytříbeným způsobem. Renesanční etapa zcela dominuje interiéru lodi. Potřeby protestantské liturgie si vyžádaly stavbu rozměrné literátské (zpěvácké) kruchty vložené do prostoru lodi. Neznámý architekt se tohoto úkolu zhostil velmi velkoryse a suverénně. A to jak na poli technologie, tak z hlediska kvality architektonické. Ocenit je třeba elegantní konstrukční řešení opěrných pilířů vynášejících společně kruchtu i klenbu. Podobně vysoko je možné hodnotit prosvětlení lodi a podkruchtí novými velkými okny ve dvou etážích. Z detailů je nutné zmínit především sloupky arkád kruchty, profilované římsy poprsně zábradlí kruchty, síť štukových žeber na klenbě a portál do sakristie a z jižní předsíně do lodi. Architektura je již výrazně podmíněna renesančními zaalpskými vzory a klasickým kánonem, patrným v členění sloupků, pilířů a ve výzdobných detailech. Přesto byla přestavba stále výrazně ovlivněna tradicí pozdně gotické architektury (portály do sakristie a z jižní předsíně, okna lodi). Velkou část tohoto jevu však můžeme vysvětlit snahou o kontinuitu a určitý historismus, který je v prostředí české šlechty v období 16. století patrný. Podstatně se zde odráží i společenské zařazení objednavatele aristokratického rodu Berků z Dubé, kteří Rychmburské panství po polovině 16. století získali.
S renesanční přestavbou lodi úzce souvisí vložení kamenné sochařsky zdobené kazatelny s reliéfy evangelistů nesené sochou Mojžíše (1560 1570), která je vynikajícím a umělecky vytříbeným příkladem renesančního sochařství ve východních Čechách. Unikátní je také Cínová křtitelnice z roku 1518. Velkou renesanční přestavbou byl z uměleckohistorického hlediska vývoj kostela v podstatě ukončen. Další úpravy měly, s jedinou výjimkou víceméně utilitární udržovací charakter. Období baroka Z barokních úprav je nutné zmínit především nový inventář kostela který nechal zřídit děkan Norbert Antonín Václav Matheides svobodný pán ze Závětic (1699-1736), který do kostela investoval na rozdíl od vrchnosti (mající patronátní práva i povinnosti), značný podíl svého majetku. Jedná se o: hlavní oltář, z kterého se dochoval pouze obraz Nanebevzetí Panny Marie (replika Brandlova obrazu ve Vysokém Mýtě), sochy sv. Petra a Pavla v životní velikosti, boční oltáře Panny Marie (1705) a sv. Jana Nepomuckého (1706) v presbytáři a sv. Františka Xaverského v lodi kostela. Postraní oltář sv. Anny v lodi kostela byl zřízen nákladem skutečských občanů v roce 1729. Interiéru kostela dominují varhany, které jsou velmi kvalitní prací neznámého autora (v roce 1998 varhany prošly celkovou rekonstrukcí a nástroj byl vybaven moderním digitálně ovládaným hracím stolem).
19. století Z úprav ½ 19. století by mělo být zmíněno nové komunikační řešení vstupu na kruchtu prostřednictvím nového schodiště do patra jižní předsíně a točitého schodiště v samostatné věžičce. Poslední úpravou, která umělecky výrazněji zasáhla do vzhledu kostela je oprava a zvýšení věže z roku 1853. Zvýšení věže a použití převýšené jehlancové střechy výrazně obohatilo siluetu kostela, vertikalizovalo věž a zlepšilo tak její pohledové uplatnění. Vhodným použití pseudogotického tvarosloví se přestavba ohleduplně přizpůsobila převažujícímu architektonickému stylu kostela.
V pamětní knize děkanství se píše o zřízení oltáře Panny Marie: " Příčinou K postavení byla smutná událost z roku 1647. Od dávných časův byl v horním farářovém pokoji zavěšen nade dveřmi velký obraz Marie Panny. Když za posledního faráře Pavla Theophila Proxi jeho kaplan z chrudimského františkánského kláštera Pavel Kročai rodilý Maďar jednou v sobotu po týdním projíždění rozlehlé tehdáž kolatury podnapilý domů přišel a s nabitými pistolemi, které sebou bráti obyčej měl, do pokoje farářova vstoupil, pravil k faráři, že ač opilý, prst na zmíněném obraze prostřelí, což i jemu proti laskavému napomenutí farářovu učinil a skutečně prst kulkou prostřelil, kdo však popíše jeho úžas, když druhého dne pravou ruku uschlou ano mrtvou měl, takže k zastávání další služby duchovní zcela neschopný do kláštera se odebrati musel. Tam dáno mu vnuknutí, by v kostele Mariánském u oltáře její cti zasvěceného nekrvavou oběť mše sv. sloužiti nechal, sám pak Marii Pannu horlivou motlitbou odprositi se snažil. A hle ruka nabyla opětné vlády a zdraví!" Děkan Matheides, aby onen obraz proslavil, vystavěl v chrámu Páně oltář, zavěsiv na něj nadzmíněný obraz dříve raněný prst prstenem opatřiv. Jelikož se při oltáři tomto tj. na orodování Panny Marie, jak tentýž p. děkan pod ctí kněžskou ve staré pamětní knize vypravuje, zázraky děly: zavěšovali povděční jejím orodováním uzdravení stříbrné symboly svého uzdravení; jak z inventáře r. 1738 vysvítá, bylť oltář a obraz ten ozdoben těmito dary, kteréžto dary při krádeži r. 1766 v chrámu Páně spáchané buď ukradeny, aneb k zakoupení jiných kostelních věcí prodány byly.